Preložila Magda Rcincrová
© Déry Tibor, 1ÍKÍ3
Traslation © Magda Reinerová - heritors, 1986
Dveře cely se otevřely a dozorce vhodil cosi dovnitř.
„Chytejte!" řekl.
Byl to pytel a na něm číslo. Dopadl na zem, vězni rovnou k nohám. B. vstal, zhluboka se nadechl a pohlédl na dozorce. „Váš civil!" řekl doznree. „Převlékněte se, hned vás přijdou oholit."
V pytli byl oblek, který B. před sedmi lety svlékl, a jeho boty. Oblek byl tak zmačkaný, že na něm nezůstala nit hladká, boty chytly plíseň. Rozbalil košili, i ta byla plesnivá. Sotva byl s oblékáním hotov, přišel vězeň-holič a oholil ho.
Za hodinu ho odvedli před malou kancelář věznice. Na chodbě čekalo asi osm nebo deset vězňů převlečených do civilu, jeho však zavolali, sotva došel ke dveřím kanceláře. Za psacím stolem seděl strážmistr, vedle něho stál další, a po úzké místnosti před nimi se pomalým krokem procházel kapitán.
„Pojďte sem," řekl strážmistr za psacím stolem, „jak se jmenujete?... Jméno matky?... Kam odsud půjdete ?..."
„To nevím," řekl B.
„Jak to?" zeptal se strážmistr, „vy nevíte, kam půjdete?"
„Ne," řekl B., „nevím, kam mě povedou."
Strážmistr na něho vrhl mrzutý pohled. „Kam by vás vodili," řekl nevlídně, „můžete jít na oběd domů, k ženě. A v noci už můžete s mandelem do stodoly. Rozuměl jste?"
Vězeň neodpovídal.
„Tak tedy — kam půjdete?" zeptal se strážmistr znovu.
„Do Jilmové 17."
„Budapešť — který obvod?"
„Druhý," řekl B. „Proč mě propouštíte?"
„Co se tolik ptáte," bručel strážmistr, „propouštíme, a dost. Budte rád, že se nás zbavíte!"
Ze sousední místnosti přinesli jeho cennosti — niklové náramkové hodinky, plnicí pero a odřenou, zelenavě černou tobolku ještě po otci. Bylaprázdná.
„Podepište to!" řekl strážmistr.
Bylo to potvrzení na niklové náramkové hodinky, na plnicí pero, na tobolku.
„Tohle taky!"
Bylo to další potvrzení, na sto čtyřicet šest forintu za vykonanou práci. Vysázeli peníze před něho na stůl. „Seberte si to!" řekl strážmistr. B. vytáhl tobolku z kapsy a nacpal bankovky i s drobnými do jedné přihrádky. I tobolka páchla plísní. Naposled mu předali propouštěcí list. Vytcčkovaná řádka začínající slovy DŮVOD ZATČENÍ zůstala prázdná.
Postával tam na chodbě ještě snad hodinu, pak ho spolu s třemi dalšími muži vyprovodili k hlavní bráně. Ale ještě cestou je dohonil strážmistr, ukázal na jednoho zc čtyř propouštěných a dal ho dvěma dozorci pod samopaly odvést zpět do vězeňské budovy. Čerstvě oholená tvář vězně náhle zežloutla,
jako by se mu byla rozlila žluč v těle, oči kalně ztěžkly.
Šli tedy dál ve třech.
„Tamhle máte tramvaj, nastupte si!" řekl dozorce, když prozkoumal B.—ův propouštěcí list a vrátil mu ho.
B. stál a díval se před sebe do země.
„Na co čekáte?" ptal se strážmistr.
B. jen stál a díval se do země.
„Táhněte už k čertu, člověče!" řekl dozorce, „nač ještě čekáte?"
„Už jdu," řekl B., „tak tedy můžu jít ?..."
Dozorce neodpověděl. B. zastrčil propouštěcí list do kapsy a vyšel z brány. Po několika kracích by se byl chtěl ohlédnout, ale ovládl se a šel dál. Pozorně naslouchal, ale žádné kroky za sebou neslyšel. Když dojde k tramvaji, aniž se mu zezadu položí na rameno těžká ruka, aniž ho někdo zezadu zavolá jménem, snad — snad to bude znamenat, že ho nadobro propustili. Nadobro?
Když došci ke stanici, chvatně se ohlédl: nešel za ním nikdo. Sáhl do kapsy, ale neměl u sebe kapesník, aby si setřel kapky potu, které mu vyrazily na čele. Nastoupil do tramvaje, která právě skřípivě dojela do stanice. Z vlečňáku vystoupil vězeňský dozorce, a jak procházel kolem prvního vozu, dlouze a vyzývavě si B.—a změřil malýma očima v podobané tváři. Ten ho nepozdravil. Tramvaj se rozjela.
V té chvíli, v zlomku okamžiku, když B. vězeňského dozorce nepozdravil a tramvaj se rozjela, se svět kolem něho rozezvučel. Byl to pocit, jako když se v biografu porouchá stroj a íilm běží němě dál,
6
7
aby se potom najednou, v půli věty, v půli slova zvuk vrátil hercům na rty otvírané naprázdno, a hluchoněmý sál, kdejako by i diváci ztratili pojem třetí dimense, se náhle — ve zlomku okamžiku —■ až po strop naplnil hlaholem hudby, zpěvu, hovoru. Teď začaly barvy kolem něho třeštit. Tramvaj přijíždějící z protisměru byla tak žlutá, že takovou žluť v životě neviděl; projela kolem křiklavě šedého, patrového domu rychlostí tak zběsilou, až měl B. dojem, že ji už nikdy nikdo nedokáže zastavit. Na protější straně ulice cválal s prázdným valníkem pár koní rudých jako vlčí mák, až se čarovné beránky na obloze v rytmu toho kodrcání natřásaly. Lahvově zelená zahrádka s dvěma barevnými skleněnými koulemi na pozadí otevřeného kuchyňského okna se tančivě odvinila. Na milióny lidí se procházelo po chodnících, všichni měli civilní šaty, byli jeden hezčí než druhý a každý úplně jiný. Hodně bylo i malých človíčků — někteří šli chodcům sotva po kolena a někteří se dokonce nesli na rukou. A ty ženy!
B. cítil, že se mu oči zalévají slzami, a postoupil do vozu. Průvodčí měla zvonivý, líbezný hlas. B. si zakoupil jízdenku a usedl na konci vozu na poslední, jednotlivé sedadlo. Uzavřel se do sebe, bál se, že ztratí nad sebou vládu, neučiní-li to. Podíval se z okna a na protějším chodníku, před vraty pivovaru, uviděl muže, jak hladí mladou ženu po tváři. Znovu sáhl do kapsy, ale ani ted nenašel kapesník, kterým by si utřel s čela čerstvě vyvstalý pot. Na prázdné sedadlo proti němu si sedl dělník, kterému z otevřené aktovky čouhalo deset lahví piva.
Průvodčí se zasmála.
„Není to trochu moc?"
„Jsem ženatý člověk, soudružko," řekl dělník, „a moje žena se ráda kouká, když její muž pije." „Kouká?" smála se průvodčí. „Už jo!" „To jc černé?" „Černé." „Svědé je lepší!"
„Moje žena ráda kouká na černé," řekl dělník. Průvodčí se zasmála.
„Ale flaštičku byste mi tu mohl nechat!"
„Černého?"
„Třeba černého."
„Nač?"
Průvodčí se zase rozesmála.
„Vzala bych ji manželovi."
„Nač by mu bylo černé, když má rád blonďaté?" řekl dělník.
Průvodčí se smála. Dojeli do stanice, B. vystoupil a nasedl do taxíku. Řidič sklopil praporek. „Kam to bude?" zeptal se po chvíli, když pasažér sám nic neříkal.
„Do Budína," řekl B.
Řidič se otočil a prohlížel si hosta.
„Přes který most?"
B. sc díval před sebe. Přes který most ?.... „Vy se v Budapešti nevyznáte?" ptal sc řidič. „Přes Markétin," řekl B.
Vůz se rozjel, B. seděl rovně, neopíral se. Otevřeným oknem vnikal do vozu z prosluněné ulice pach benzinu a prachu a zvonění tramvají. Slunce pražilo na oba chodníky, zleva i zprava, a na asfaltu se prolínalo a pod nohama chodců křižovalo tolik
8
9
stínů, jako by bylo v ulici lidí dvakrát tolik. V rezavém odlesku oranžové plachty nad cukrárnou si pokuřovala mladá žena. Opodál, na kraji chodníku, už měl mladý kaštan rozvité listy a ustýlal si přehršlí řídkého chvějivého stínu.
„Až někde uvidíte trafiku..." řekl B. řidiči.
O tři domy dál řidič zastavil. B. vyhlédl z okna: stáli před dveřmi otevřeného krámu, před horou červených ředkviček, zeleného salátu, před horou červených jonatanů. Hned vedle úzkých dveří trafiky.
„Klidně seďte," řekl řidič obraceje se k hostu, „já vám donesu. Jaké kouříte?"
B. se díval na ředkvičky, ruce se mu třásly. „Košutky?"
„Ano," řekl B., „a krabičku sirek, prosím vás!" Řidič vystoupil. „Jen to nechte, připočítáme to k jízdnému. Jedny?" „Buďte tak laskav."
„Zapálíte si?" zeptal se řidič, když se vrátil. „Můj švagr taky seděl, dva roky. A jeho první cesta taky vedla do trafiky. Vykouřil rovnou dvě košutky, jednu za druhou, a pak šel teprve domů za rodinou."
B. se odmlčel.
„Je to na mně vidět?" zeptal se potom.
„No, trochu snad ano," řekl řidič. „Švagr měl taky takovou nezdravou barvu. Mohl jste sice být i v nemocnici, ale tam by vám takhle nepomačkali šaty. Jak dlouho jste seděl?"
„Sedm let," řekl B.
Řidič si hvízdl. „Politický?"
„Ano," řekl B., „půl druhého roku v cele smrti."
10
„A teď vás pustili?"
„Snad," řekl B. „Moc je to na mně vidět?"
Řidič pokrčil rameny: „Sedm let," opakoval, „není divu!"
B. vystoupil u ozubené dráhy, zbytek cesty půjde pěšky. Chtěl si zvyknout na volný pohyb, než se shledá se ženou. Spropitnč řidič odmítl. „Peníze budete potřebovat, soudruhu," řekl. „Za nic neutrácejte, jen si dopřávejte — každý den maso, půllitřik dobrého vína, a spravíte se jedna dvě!"
„Na shledanou," řekl B.
Naproti, o kousek zpět, viselo ve výkladní skříni obchodu s módním zbožím úzké zrcadlo. Chvíli před ním postál, pak šel dál. Protože bylo na Pa-šarétské třídě mnoho lidí, odbočil na pěšinu, která stoupala kolem tenisových dvorců po stráni k Hermanově třídě. Tady bylo zase příliš mnoho prostoru a nezastavěných parcel, obrácených přímo k protějším kopcům. Zatočila se mu hlava, usedl na trávník. Žena ho stejně nečeká, má tedy čas posedět si tady půlhodinku v trávě, pomyslel si. Naproti za plotem stála rozkvetlá jabloň. B. se na ni chvíli díval, potom vstal a přistoupil k plotu. Velké bílé květy, lesklé jako z vosku, seděly tak hustě na větvích, že zadíval-li se člověk zdola do sněhobílé koruny, sotva skrz ni viděl chvějivý pruh sytě modré oblohy. A upřel-li oči na každý kvítek zvlášť, uviděl, že se až uvnitř, v kalíšku, v samém středu, každý ten srdčitý okvětní plátek pýří nevěstím ruměncem. Bzučelo tu tolik včel, kmitaly se jako zlaté nitky v bílém předivu květů, až se zdálo, že se celý strom vlní jako závoj hozený do větru. B. stál a naslouchal rozprávění stromu. Našel si dvě větve,
11
mezi nimiž prosvítal kus nebe, a ještě dál huňatý obláček, který se ani nehýbal a vypadal, jako by v nedozírné dálce stála nad kvetoucí jabloní ještě jedna, další. Díval se na oba rozkvetlé stromy, přes dosažitelný na ten nedosažitelný, až pocítil závrať.
Zapomněl si natáhnout hodinky a teď nevěděl, kolik času uplynulo od chvíle, kdy vystoupil z taxíku — obrátil se tedy a zamířil k domovu. Sotva udělal několik kroků, udělalo se mu nevolno, až za keřem zvracel; tím se mu ulevilo. Po půlhodině chůze úzkými prosluněnými postranními ulicemi, jejichž kvetoucí ovocné stromy protkávaly stráň, stál před domem. Bydlili v prvním poschodí. Z obou stran vrátek kvetl v zahrádce před domem bílý šeřík. B. vystoupil po schodech.
Na zazvonění mu nikdo neotvíral. Tabulka s jménem na dveřích nebyla. Sešel dolů do suterénu, k správci domu, a zaklepal.
„Dobrý den," pozdravil ženu, která mu otevřela. Také ona zhubla, zestárla.
„Koho račte hledat?"
,Jsem B.," řekl B. „Bydlí tu ještě moje žena?" „Panebože!" řekla žena.
B. se díval do země. „Bydlí tu ještě moje žena?" „Panebože!" řekla žena znovu, „tak vy jste se vrátil?"
„Vrátil," řekl B.} „bydlí tu ještě moje žena?"
Žena pustila kliku a opřela se o dveře. „Tak jste se vrátil..." opakovala. „Panebože! To víte, že tu bydlí. Ona neví, že přijdete? Bože dobrotivý! To víte, že tu bydlí."
„Syn také?"
Zena pochopila. „Je zdravý," řekla, „zdravý, nic mu nechybí, je z něho hodný, hezký, velký chlapec. Panebože!"
B. mlčel,
„Pojďte dál," řekla žena a hlas sejí třásl. „Pojďte k nám. Já jsem věděla, že jste nevinný. Já jsem věděla, že se jednou vrátíte!"
„Nikdo mi neotevřel," řekl B. „A zvonil jsem třikrát."
„Pojďte k nám," opakovala žena, „nikdo není doma. Spolubydlící taky odešli."
B. mlčel, díval se do země.
„Vaše žena chodí do práce a Jirka je ještě ve Škole. Nepůjdete k nám? Přijdou až odpoledne."
„Spolubydlící?" opakoval B.
„Moc slušní lidé," řekla žena. „Vaše paní s nimi dobře vychází. Panebože, tak vy jste se vrátil!"
B. mlčel.
„Mám tu klíč od bytu," řekla žena za chvíli, „jděte nahoru a odpočiňte si, než se vaše žena vrátí."
Na zdi visely na hřebíku dva klíče, jeden žena vzala a zavřela za sebou dveře.
„Pojďte si nahoru odpočinout."
B. se díval před sebe, do země. „Půjdete se mnou?"
„Půjdu," řekla žena, „ukážu vám, v kterém pokoji vaše žena bydlí."
„V kterém pokoji bydlí?" ptal se B.
„Víte, oni jsou ti spolubydlící čtyři," řekla žena, „tak jim přidělili dva pokoje a vaše paní s Jirkou se odstěhovala do pokojíku pro služku. Ale kuchyň a koupelna jsou společné."
12
13
B. neodpověděl.
„Půjdeme tedy nahoru?" ptala se žena, „nebo chcete radši počkat u nás, než přijdou domů? Natáhněte se u nás na otoman a trochu si zatím odpočiňte."
„Kuchyň a koupelna jsou společné?" ptal se B.
„No ano, jsou," řekla žena.
B. zvedl hlavu a podíval se ženě do tváře. „Tak se tedy smím vykoupat?"
„Jistěže," řekla žena s úsměvem a vzala muže něžně za loket, jako by ho chtěla podepřít. „Jistěže se smíte vykoupat, jak by ne! Vždyť je to taky váš byt, a vždyť vám říkám, že kuchyň a koupelna jsou společné. Ráda bych vám zatopila, máme od zimy ještě trochu dříví ve sklepě, ale spolubydlící koupelnu přes den — pokud vím — zavírají."
B. zase mlčel, zase se díval do země.
„Tak půjdem nahoru nebo půjdete k nám?" ptala se žena, „pojďte k nám. Já mám práci v kuchyni, nebudu vás rušit, natáhnete se na otoman, možná že se vám podaří i usnout."
„Děkuji," řekl B. „Raději bych šel nahoru."
Okno pokojíku pro služebnou vedlo na sever, jak to u těchto pokojíků bývá; před oknem stál jasan, vlevo se vrcholek Guggerova vrchu černal smrkovým lesem. Pokojík ležel v zelenavém přítmí jasanu. Když zůstal B. sám a trochu se vydýchal, ucítil vůni své ženy. Sedl si k oknu a dýchal. Díval se do koruny jasanu před oknem. Celým tělem se hroužil do ženiny vůně a dýchal. V úzkém pokojíku byla všeho všudy jedna oprýskaná bílá skříň, železná postel, stůl s jednou židlí; chtěl-li se člověk dostat k posteli, musil židli odstrčit. B. si nelehl,
seděl a dýchal. Na stole ležela kupa věcí — knih, šatstva, hraček; i malé zrcátko tam bylo. Podíval se na sebe do zrcátka, uviděl totéž jako v zrcadle výkladní skříně poblíž ozubené dráhy. Obrátil zrcátko a položil je na stůl. Ženiny věci na stole ne-prohlfžel. V popelníku seděl červený puntíkovaný míč. Také nad stolem se vznášela vůně jeho ženy.
Sotva znovu usedl k oknu, přinesla správcová velký hrnek bílé kávy a dva pořádné kusy buchty. Snědl je, sotva za sebou zavřela dveře. Zanedlouho zazvonila žena nájemníka z přízemí, i ona mu přinesla šálek kávy, chléb s máslem, klobásu a jablko, právě takový jonatan, jako viděl za výkladní skříní obchodu. Postavila podnos na stůl, oči měla plné slz, za pár minut odešla. Ted snědl B. i to, co mu přinesla. Stále ještě si nenatáhl hodinky, nevěděl, jak dlouho už tam u okna sedí. Okno vedlo do zahrady za domem, nikdo tudy nechodil. Světle zelenými, bíle vroubenými listy jasanu chvílemi proběhl lehký vánek a čechral odpolední stíny na obílených zdech pokojíku.
Když se B. dosyta nadýchal vůně své ženy a už ji nevnímal, sešel dolů před zahradní vrátka. Zanedlouho uviděl, jak do ulice zahýbá jeho žena, a s ní čtyři nebo pět dětí. Když docházela k vrátkům, zpomalila náhle krok, na okamžik se dokonce zastavila, potom se k němu prudce rozběhla. Také B. se bezděčně dal do běhu. Když byli blízko sebe, žena se pojednou zarazila, jako by si nebyla jista — potom se znovu rozběhla. B. poznal šedý, černě pruhovaný vlněný svetr s dlouhými rukávy, který jí těsně před svým zatčením koupil v jakémsi obchodu vnitřního města. V jeho ženě jako by se zvlášt-
14
15
ním, nevídaným a zcela neopakovatelným způsobem mísila vzdušnost s tělesností. Předstihovala všechny představy těch jeho sedmi let v žaláři.
Když se pustili z náručí, opřel se B. o plot. Opodál stálo čtyři pět chlapců se zvědavým, trochu zaraženým pohledem. Mohlo jim být sedm, snad osm nebo devět let. Nebylo jich pět, byli jen čtyři. B. se opíral o plot a prohlížel si chlapce jednoho po druhém.
„Který je ten můj?" zeptal se.
Ted se žena rozplakala.
„Pojďme nahoru!" řekla.
B. ji objal kolem ramenou.
„Neplač!"
„Pojdme nahoru," řekla žena s pláčem.
„Neplač," řekl B., „který je ten můj?"
Žena prudce vrazila do zahradních vrátek, utíkala k domu a zmizela ve dveřích mezi dvěma keři bílého šeříku. Byla stejně štíhlá jako tehdy, když se rozešli, a měla stejně dlouhé a pružné kroky, jako když jednou, ještě za dívčích let, utíkala před krávou s divokými pohyby nezvládnuté bázně v nohou. Ale když ji B. nahoře před dveřmi bytu dohonil, byla už klidná, jen hrud se jí prudce zvedala, dívčí ňadra se vlnila pod černě pruhovaným svetrem. Neplakala už, ale pod setřenými slzami měla řasy ještě vlhké.
„Ty můj jediný," šeptala, „ty můj jediný!"
Dovedla tak šeptat, že by byl člověk chtěl brát její slova do úst, jedno po druhém.
„Pojdme dovnitř," řekl B.
„V bytě ted bydlí ještě jiní lidé."
„Já vím," řekl, „pojďme dovnitř."
16
„Ty už jsi tam byl?"
„Byl," řekl B. „Který je můj syn?"
V pokojíku si žena před ním klekla, složila mu hlavu do klína a plakala. V tmavě plavých vlasech se cize zaleskly šedé nitky. „Ty můj jediný," řekla, „dočkala jsem se tě, můj jediný."
B. ji hladil po vlasech. „Bylo to těžké?"
„Můj jediný!" šeptala žena.
B. ji nepřestával hladit. „Moc jsem zestárl?"
Žena objala jeho kolena, přitiskla se k němu. „Pro mě jsi stejně starý jako tenkrát, když jsme se rozešli."
„Moc jsem zestárl?" ptal se B.
Ženě se chvěla záda, hlasitě vzlykala. B. odtáhl ruku s jejích vlasů. „Budeš si moct na mě zvyknout?" ptal se, „zvykneš si na mě zase?"
„Nikdy jsem nikoho jiného nemilovala," řekla žena, „milujú tě."
„Cekala jsi na mě?" ptal se B.
„Žila jsem s tebou," řekla žena, „nebylo dne, abych na tebe nemyslela. Věděla jsem, že se vrátíš. Kdyby ses nebyl vrátil, byla bych zemřela sama. A tvůj syn — tos byl také ty."
„Máš mě ráda?" ptal se B.
„Nikdy jsem nikoho jiného nemilovala," řekla žena. „Nemohl ses tak změnit, abych tě nemilovala."
„Změnil jsem se," řekl B., „zestárl jsem." Zena plakala, tiskla se k mužovým nohám. B. ji znovu pohladil po vlasech.
„Budeme moct mít ještě dítě?" ptala se žena. „Snad," řekl muž, „jestli mě miluješ. Vstaň!" Zena vstala.
17
„Mám ho zavolat?"
„Ještě ne," řekl B. „chci být s tebou ještě sám. Je mi ještě cizí. Zůstal v zahradě?"
„Seběhnu dolů a řeknu mu, aby ještě počkal," řekla žena.
Když se vrátila, stál B. u okna, obrácen zády do pokoje. Záda jako by měl užší a shrbenější. Neohlédl se. Žena se ve dveřích na okamžik zastavila.
„Řekla jsem mu, aby natrhal tatínkovi kytku," řekla vzrušeně ochraptělým hlasem, „na prázdné parcele u sousedů rozkvétá bez, řekla jsem, aby tatínkovi natrhal velikou kytici."
„Máš mě ráda?" zeptal se B.
Žena se k němu rozběhla, objala ho kolem ramen, celým tělem se k němu přitiskla. „Ty můj jediný!" řekla.
„Budeš si moct na mě zvyknout?" ptal se B.
„Nikdy jsem nikoho jiného nemilovala," řekla žena. „Byla jsem s tebou ve dne v noci. Každý den jsem chlapci o tobě vyprávěla."
B. se otočil, objal ženu a pozorně jí hleděl do tváře. Ve svědě soumraku s ulehčením zjistil, že i ona zestárla, třebaže byla krásnější, než si ji po celých těch sedm let den co den a znovu a znovu v paměti vybavoval. Oči měla přivřené, rty s probleskujícími zuby pootevřené, horký dech jejích úst se dotýkal jeho. Husté řasy stínily bledou tvář tam, kde sejí pod očima vlaze leskly stopy slz. Byla odevzdanost sama. B. ji políbil na oči a jemně ji od sebe odstrčil.
„Měj našeho syna taky rád!" šeptala s přivřenýma očima.
„Ano," řekl B. „Zvyknu si na něho, budu ho mít rád."
„Vždyť je tvůj." „A tvůj!" řekl B.
Žena mu ovinula ruce kolem krku. „Umyju tě," řekla.
„To budu rád."
Svlékl se. Zena odestlala, uložila mužovo nahé tělo na prostěradlo. Donesla v plechovém umývadle teplou vodu, mýdlo, dva ručníky. Jeden z nich namočila a namydlila. Umyla muže od hlavy k patě. Dvakrát vyměnila vodu. Muži se chvílemi ještě třásly ruce, ale tvář už měl klidnou.
„Budeš si moct na mě zvyknout?" zeptal se.
„Můj jediný!" řekla.
„Budeš se mnou dnes v noci spát?" V. „Ano," řekla. • „A dítě?..."
„Ustelu mu na zem," řekla žena, „spí velmi tvrdě."
„A budeme spolu celou noc?"
„Ano," řekla žena, „každou noc, až do smrti."
1956
13
19