Widukindi monachi Corbeiensis Rerum gestarum Saxonicarum libri III. Eds. Paul Hirsch,
Hans-Eeberhard Lohmann. MGH SRG [60.]. Hannover 1935.


III/44:
O slavném triumfu, kterého král dosáhl nad Maďary


Kolem 1. července vstoupil král na území Saska. Poslové Maďarů mu vyšli vstříc, jako by ho z dávné
věrnosti a přízně chtěli navštívit. Ve skutečnosti, jak se mnohým zdálo, zkoumali, jak dopadla
občanská válka. Pobyli u krále několik dní, dostali od něj nějaké drobné dary a pak je v míru
propustil. Tu se [král] od poslů svého bratra, bavorského vévody, dozvěděl: „Hle, jednotlivé oddíly
Maďarů napadají tvé hranice a rozhodli se, že se s tebou utkají.“ Jakmile to král uslyšel, okamžitě
se vypravil proti nepřátelům, jako by za sebou ani neměl útrapy právě skončené války. Vzal s sebou
pouze nepočetné oddíly Sasů, protože hrozila válka také ze strany Slovanů. Dal rozbít tábor poblíž
hradu Augsburgu, kde se spojil s bavorským a franským vojskem. S velmi silnou jízdou dorazil do
tábora i vévoda Konrád a jeho příchod vojáky natolik povzbudil, že již nechtěli bitvu [s Maďary]
nadále odkládat. Konrád se totiž vyznačoval velmi odvážnou povahu a navíc i bystrým úsudkem, což
není statečným lidem vlastní. Ať už jel na koni nebo napadal nepřátele jako pěší, byl nesmiřitelným
válečníkem a drahý svým přátelům v míru i ve válce. [Průzkumné] voje lapků obou vojsk hlásily, že
vzdálenost mezi oběma stranami již není veliká. Poté, co byl v táboře vyhlášen půst, bylo nařízeno
připravit se na zítřejší bitvu. Vojáci vstali za svítání, dali si [pozdrav] míru a zavázali se
přísahou, nejprve svému vojevůdci a pak sobě navzájem, že si budou [v boji] nápomocni. Poté se
vztyčenými praporci vyrazili z tábora v počtu přibližně osmi legií. Vojsko bylo vedeno přes obtížně
schůdná místa, aby se nepřátelům nenaskytla příležitost ostřelovat šiky šípy, čehož se [jinak]
obratně dopouštěli skryti za křovinami. První, druhá a třetí legie se skládaly z Bavorů a v čele
těchto jednotek stáli prefekti vévody Jindřicha. Sám se totiž bojů neúčastnil, sužovala ho nemoc,
jíž později podlehl. Čtvrtou legii tvořili Frankové, jejichž velitelem a ochráncem byl vévoda
Konrád. Pátá legie byla největší a nazývala se královská, protože v ní byl sám vládce. Obklopovali
ho vojáci, vybraní z tisíců celého vojska, a svěží mládí. Před ním [nesli praporec] s archandělem
[Michaelem], v jehož rukou bylo vítězství, a [vojáci] kolem něho stáli v těsném šiku. Šestou a
sedmou legii tvořili Švábové. V jejich čele stál Burkhard, za něhož se provdala dcera králova
bratra. Osmou [legii] tvořili Češi, tisíc vybraných vojáků, muži vyzbrojeni spíše zbraněmi než
štěstěnou. Nacházela se zde také veškerá zavazadla a vybavení, jako by to, že je legie nejzadnější,
ji činilo také nejbezpečnější. Nicméně události se seběhly jinak, než se předpokládalo. Maďaři
totiž na nic nečekali a překročili řeku Lech, obešli vojsko a začali poslední legii ostřelovat
šípy. Poté se s ohromným křikem pustili do útoku, některé [z bojovníků] zabili, jiné zajali,
zmocnili se všech zavazadel a zbylé muže z této legie zahnali na útěk. Podobným způsobem Maďaři
napadli sedmou a šestou legii, řadu vojáků pobili a zbytek donutili k útěku. Jakmile král pochopil,
že bitva se nevyvíjí příznivě a že nepřátelé dorážejí na zadní šiky, vyslal vévodu [Konráda] spolu
s čtvrtou legií, který vysvobodil zajatce, zmocnil se kořisti a uvedl ve zmatek lapkovské voje
nepřítele. Když byly tyto šiky rozprášeny na všechny strany, vrátil se vévoda Konrád ke králi pod
vítěznými praporci. Kupodivu tak [vévoda] dosáhl vítězství s novým vojskem, téměř nezkušeným
v boji, zatímco zkušení vojáci, zvyklí na vítěznou slávu, otáleli.