Studijní materiál


Makedonští emigranti z občanské války v České republice[1]


V letech 1948–1950 emigrovalo z Řecka do Československa přes dvanáct tisíc osob, z nichž většinu
tvořili Řekové a Makedonci. Imigrace byla zapříčiněna občanskou válkou v Řecku v letech 1946–1949,
o níž jsme hovořili výše. Hlad, strach a stálé nebezpečí smrti, které často sužovaly civilní i
vojensky angažované obyvatelstvo postižených oblastí, byly příčinou rozhodnutí komunistického
odboje vystěhovat děti z válkou postižených oblastí severního Řecka za hranice. Na tento v dějinách
zcela ojedinělý čin existují přinejmenším dvě velice rozporuplná hlediska: tedy, zda šlo skutečně o
záchrannou akci vedenou humanitárními hledisky, nebo šlo z hlediska postiženého obyvatelstva o
nedobrovolný čin vedený snahou komunistů uvolnit tak rodičům k ruce k boji až do vítězného konce.
Jeden z těch, jenž vystěhovaleckou akci zažil jako třináctiletý hoch na vlastní kůži a jemuž zcela
změnila život, prof. dr. Ivan Dorovský, DrSc., náš přední slavista a balkanista, se jako přímý
účastník domnívá, že „to nebyl ani odsun, ani nucený odchod nebo dobrovolná emigrace. Byla to spíše
nepříliš zdařilá evakuace do bezpečí. Byla to jejich (tedy i jeho – pozn. V. Š.) záchrana. Hovoří
přitom o tom, že „důsledky této evakuace byly pro děti i dospělé příslušníky z Řecka, kteří se
ocitli po roce 1948 v Československu i v dalších tehdejších lidově demokratických zemích, ve směs
nebo jednoznačně pozitivní“.

Evakuace se uskutečnila i za cenu roztržení rodin. Evakuace dětí probíhala v letech 1948–1949 a
týkala se asi čtyřiadvaceti tisíc dětí. Druhou vlnu emigrace představovali dospělí muži a ženy.
Mezi dospělými emigranty však mnoho evakuovaných dětí své rodiče, kteří zahynuli v bojích, už
nenašlo, mnohé rodiny se poprvé shledaly až po desítkách let…

Celkově odešlo z Řecka do států východního bloku víc než osmdesát tisíc osob...


Průběh a způsob evakuace

Děti, které byly evakuovány v jarních měsících (březen − květen) roku 1948 a v roce 1949, byly
evakuovány do tehdejších lidově demokratických zemí: Bulharska, Rumunska, Maďarska, Polska,
Jugoslávie a Československa.

Evakuovaly se děti převážně od šesti měsíců (sic!) do sedmnácti let (oficiálně do patnácti let).
Evakuovalo se převážně nebo výlučně z vesnic lerinského, kosturského a vodenského okresu egejské
Makedonie. Z nich výlučně nebo převážně makedonské obyvatelstvo měly obce[2] Turje (Koryfy), Orovo
(Pixos), Šesteovo (Siderochory), Psoderi (Pisoderion), German (Agios Germania), Štrkovo (Platy),
Čuka a spousta dalších. Tyto vesnice byly často zničeny a po válce některé z nich opět osídleny,
některé, např. rodiště zmíněného I. Dorovského (Čuka) zůstaly neosídleny a zanikly, podobně jako
celá řada dříve německých obcí v Sudetech.

Organizované skupiny dětí z egejské Makedonie a Thrákie vedené takzvanými maminkami, což byly mladé
ženy nebo starší dívky, přecházely v březnu a dubnu 1948 přes určené hraniční přechody do Albánie,
Jugoslávie (prakticky do tehdy již tři roky existující Lidové republiky Makedonie, jež byla jednou
z šesti jugoslávských federálních jednotek) a do Bulharska. Odtud pak mnohé skupiny pokračovaly
vlakem (poprvé v životě, ovšem nejčastěji ve vagonech pro přepravu dobytka) do určených míst
v Maďarsku, v Rumunsku, v Československu a v Polsku. První nezbytnou přípravu na přijetí dětí
z Řecka v Československu organizovala Československo-řecká společnost ve spolupráci se státními
orgány v českých zemích a na Slovensku. Uvádí se, že v březnu a dubnu 1948 bylo evakuováno převážně
z egejské Makedonie a z Thrákie do Československa 2 490 dětí, jiné zdroje uvádějí, že v roce 1950
bylo v Československu celkem 11 941 utečenců z Řecka, z nichž bylo 4 148 dětí.

V první etapě byly děti transportovány do českých zemí a do slovenské obce Parkáň u hraničního
přechodu Štúrovo. Odtud byly dopraveny do dnes již neexistujících kasáren v Mikulově na Moravě,
která sloužila jako záchytný dětský domov. Další děti byly transportovány též do Všebořic u Ústí
nad Labem. Celkem se děti přivážely natřikrát. V první etapě přijelo 794 makedonských a řeckých
dětí, ale i dětí jiných národností (Arumunů, sefardských Židů, Albánců či Turků). Druhým
transportem bylo dovezeno 805 dětí a posledním vlakem přijelo 412 dětí z Řecka. Nově příchozí děti
byly též ubytovány v záchytném středisku v Brně-Maloměřicích. Po zrušení karantény, která byla
nutná vzhledem k jejich zdravotnímu stavu a infekčním chorobám v té době často již v Československu
neznámých, putovaly děti do dalších dětských domovů, zotavoven, lázeňských hotelů, zámků, klášterů
a učňovských domovů na střední a severní Moravě, ve středních, západních, východních a severních
Čechách. Převážně do míst, která opustili Němci. V domovech a učňovských zařízeních vládl přísný
režim. Pamětníci vzpomínají, že jim „chybělo matčino pohlazení“.


Vývoj situace a postavení makedonských emigrantů v ČSR

Posléze byly děti rozděleny na popud ministerstva práce a sociální péče podle věku. To znamená, že
byly soustředěny skupiny dětí do tří let, od tří let do šesti let, od šesti let do patnácti let a
dorost, který byl zařazen do učebního poměru nebo do pracovního procesu. Pobyt dětí (i dospělých)
měl několik etap. První etapu představovala příprava, příjezd, přijetí v záchytných táborech a
rozmístění makedonských a řeckých dětí do ubytovacích zařízení a první evidence. Druhá etapa trvala
od září 1948 do září 1950 a plynule navazovala na první. V ní došlo téměř k definitivnímu
rozmístění dětí do jednotlivých domovů řeckých dětí, jak znělo jejich oficiální označení. V průběhu
této etapy byly děti, které dovršily patnáct let a zvládly základy češtiny, zařazeny do českých
národních a základních (měšťanských) škol. Děti starší patnácti let se začaly učit řemeslům
v odborných učilištích státních pracovních záloh nebo začaly pracovat v textilním průmyslu
(převážně dívky), v strojírenských závodech, na průmyslových stavbách a jinde. Zaměstnavatelé však
odmítali příslušníky řecké a makedonské národnosti přijmout do práce, protože se s nimi nemohli
domluvit a také proto, že v nich mnohdy viděli nespolehlivý živel, k němuž měli nedůvěru. I dospělí
migranti se uplatňovali v textilním průmyslu a to zhruba třetina z nich, dále pak třetina
v zemědělství a lesnictví, zejména při těžbě dřeva. Více než 16 % osob začalo pracovat ve
stavebnictví.

Řečtí a makedonští imigranti prožívali opravdu velmi těžké chvíle, což lze vidět např. ve zprávách
stranického pracovníka Václava Moravce, kterého zarazila „značná izolace řeckých emigrantů od
českých lidí, a to především v usídlení“. Komunistický funkcionář píše, že to jsou „jednak
izolované vesnice, v nichž řečtí soudruzi bydlí kilometry vzdáleni od českého obyvatelstva… jsou to
čtvrti ve městech, jimž se čeští lidé vyhýbají a označují je za čtvrtě cikánských Řeků“. …Moravcova
zpráva dále kriticky poukazovala na „špatné ubytovací možnosti v Jeseníku, Bruntále, v Žamberku,
kde často bydlí 10 rodin povětšinou s nemluvňaty v dřevěném ‚lágru‘ z doby okupace, a v Krnově, kde
v nezdravých, tmavých místnostech o rozměru asi 3 x 2,5 m bydlí řecké rodiny s malými dětmi“.
Nebyly prý řídké případy, že v takových místnostech bydlely dvě a někdy i více rodin s malými
dětmi. I ze samotné zprávy vyplývá, že nejvíce migrantů z Řecka bylo usídleno v oblasti Jesenicka,
dále na Krnovsku, Bruntálsku, Žamberecku a Trutnovsku, méně již na různých dalších místech Čech a
Moravy.


Výuka makedonských a řeckých dětí

V dětských domovech byly zřízeny mateřské školky a děti byly roztříděny do tříd. V první a druhé
třídě národní či základní školy vyučovali pouze řečtí a makedonští učitelé a od třetí třídy
základní školy čeští učitelé. V těchto vyšších třídách učili řečtí a makedonští učitelé řecký a
makedonský jazyk, dějepis a zeměpis Řecka.

Počet hodin v mateřštině představoval osm hodin ve 3. třídě a sedm hodin ve 4. a 5. třídě. Na
jednoho makedonského nebo řeckého učitele připadalo 55 žáků. Na střední škole se děti učily všechny
předměty společně s českými studenty. Soustředění asi 120 vybraných žáků z 1. a 2. třídy střední
školy do zvláštních 4. ročníků mělo za cíl připravit je k závěrečným zkouškám tak, aby mohli
studovat na gymnáziích. Asi sto z nich zkoušky složilo. Zbytek postupoval do učebního poměru. Na
vysoké školy se dostali jednak studenti středních škol, jednak nejlepší vyučení učni. Na vysokých
školách již na podzim 1952 studovalo v 1. nebo ve 2. ročníku celkem 35 makedonských a řeckých
studentů, z nichž 24 v Praze a 11 v Brně.

Veškerou péči o výuku makedonských a řeckých dětí převzalo od dubna 1951 ministerstvo školství,
vědy a umění, které převedlo děti od 1. září 1951 do českých národních a středních škol v místě
domovů řeckých a makedonských dětí nebo v nejbližším okolí.

Tehdejší zprávy o dětských domovech též kladně hodnotí, že téměř každý domov má svůj kulturní
soubor, který obstarává zábavné a výchovné programy nejen v domově, nýbrž vystupuje i na veřejnosti
při různých oslavách a schůzích.


Kulturní charakteristika makedonské menšiny v ČR

Příslušníci makedonské etnické skupiny žijí v České republice více méně roztroušeně na mnoha
místech, převážně však ve městech. Přišli do Československa většinově jako děti ve věku šest měsíců
až sedmnáct let. Z původního počtu kolem čtyř tisíc osob různého pohlaví a stáří, který se uvádí
pro rok 1950, jich dnes v České republice žije pravděpodobně méně než jedna desetina. Zejména ti,
kteří přišli do ČSR již v dospělém a starším věku (a dnes již v podstatě téměř bez výjimky nežijí)
ovšem pokračovali i v novém prostředí v patriarchálním způsobu života, houževnatě se bránili
přizpůsobení se novému prostředí a odlišným manželským a rodinným vztahům. Dosti těžko se
adaptovali. Pokračovali i ve způsobu přípravy potravy, na jaký byli zvyklí v původním domově.
Emancipační tendence na ně nijak podstatně nezapůsobily, a tudíž nezměnily chování a způsob jejich
života. Pro tyto dvě generace byla příznačná větší rodinná a etnická soudržnost, větší uzavřenost,
snaha izolovat se od majoritního obyvatelstva. Tyto generace se proto adaptovaly na odlišný život
v jiném společenském prostředí pouze navenek, zatímco vnitřně si uchovaly převážně patriarchální
charakter.

To vše je ovšem již minulostí. Převážná většina dnešních Makedonců udržuje tradici svátků podle
českého (katolického) kalendáře, z tradičních makedonských státků udržují především obyčeje na
Božik a Veligden (vánoce a velikonoce). Doma dnes komunikují se členy rodiny převážně nebo výhradně
česky, vzácně makedonsky a česky nebo řecky. Tyto aspekty svědčí o postupné asimilaci. Většina
Makedonců má (nebo měla) rodiče, sourozence a příbuzné v Řecku, ale mnozí z nich mají rodinu i
v dnešní Makedonské republice, dále také v Austrálii, Polsku, Bulharsku, Kanadě, USA, v Německu,
Argentině, v Maďarsku a Slovinsku. Od roku 1993 na počátku léta (květen, červen) se koná pravidelné
kulturní setkání příslušníků makedonské etnické skupiny v České republice a příslušníků dalších
etnických skupin, které organizuje Společnost přátel jižních Slovanů.

________________________________

[1] Zpracováno podle publikací Ivana DOROVSKÉHO Makedonci žijí mezi námi (Brno 1998) a Šedesát let
od příchodu makedonských a řeckých dětí do Československa. Příloha časopisu Slovanský jih 2/2008,
Brno 2008, 28 s.

[2] V závorce je uvedeno toponymum těchto obcí v řečtině.