manžel. Tak nic. Zeptal jsem se, v kolik to letí. Asi v pět. Řekl
jsem, že ji tedy čekám v pět v té malé vinárně, kde jsme spolu byli
vůbec prvně, loni, v listopadu? Rozesmála se povedeně, no tohleto...
tohleto, to tedy, a co když to udělám? Udělej, mluvím vážně. Co by
to znamenalo? Zkus to, uvidíš. Smála se, tohle teda...
Nakonec jsme se vrátili k tomu, že se rozloučíme ve čtvrtek. Když
o tom přemýšlím, přicházím na to, co bych jí všecko měl říct. Skoro
abych si udělal poznámky. Tak předně, že opravdický život je ten,
který se žije, a čekat, že teprv přijde, je nesmysl. Když se bude trochu
trápit, nevadí, ale trápení musí se dostat do jejího díla, bude krásnější.
Za druhé, se svým mužem uspořádej si život klidný a stálý, třeba
ne tak umělecký jako tady. „Čemu říkáš umělecký život?“ zeptá se.
Za další, nedat se zpopelnit. Naše rozloučení představuju si nikoli
v nějaké skrýši, nýbrž mezi lidmi, na ulici, ve Slávii třeba, a zastavit
se u Chramostů, jestliže se budeme loučit směrem k jihu, či u Kosíků,
jestliže k severu. Já chci udělat z našeho vztahu něco, co smí a může
být! „A na mě vzpomínej s tím smutkem, co se vytrácí a vytrácí bez
pachuti,“ řeknu za páté.
Když jsem přišel domů, měl jsem ve schránce obálku a v ní od
Karla Šiktance překlad „Smutné neděle“. Rukou dole připsáno:
„Milej Ludvíku, takhle jsem to zrobil. Tak si to zpívej - ale nestřílej
se, to je tak pro maďarský oficíry! “
... Bílej den sváteční ze snů a z poupátek
prázdnej jak houpačka vrátil se nazpátek...
Takže to klape všecko přesně. Brečím. (Teď, 18. března 1980,
znovu.)
Středa 22. srpna 1979
Nezdávají se mi teď žádné zřetelné sny, takže ráno nevím nic.
Mám život věcný a praktický, že by ani nebylo důvodu o něm mluvit,
jenže napsal jsem této knížky už takový kus, že musím pokračovat.
Jsem však už zas v koutě před otázkou, psát-li či mlčet o nejsoukromější
stránce.
Zatím píšu, co píšu, aniž vím, k čemu to povede buď samo, či kam
to dovedu. Originál rukopisu ukládám na jednom místě, kopii na jiném,
nemám doma víc než posledních pár stránek, takže napsané po
sobě nečtu. Kopii schovává mi Richard Slavík, čte ji, a jeho žena.
Asi v pololetí jsem je oba požádal, aby mi řekli, co si myslí. Co mi
70 řekli, neodvažuju se úplně vyslovit, ale něco přece musím. Richard:
Úžas nad tím, jak může vypadat jeden konkrétní život, život mimořádně
svobodný, odrážející však nesvobodu života obecného. Nerozhodnost,
zda uchovat ostrou dokumentárnost těchto zápisů, nebo ji
rozostřit porcí smyšlenky. Kdo ponese odpovědnost za bolest zúčastněných
postav? Ta bolest se nedá smazat, ani omluvit, snad by ji
trochu vyvážil - říká Richard - mimořádný „zdar díla“. Těžké už je
se mnou žít. Ještě se stát předmětem mého psaní!
Richardova žena: Pláče při četbě lítostí. (Já už při psaní, paní!)
Čtenář je zvyklý na spravedlivý vývoj románu, sympatizuje s hrdinou
a prožije s ním katarzi. Já nic takového nechystám? Byla překvapena,
ani ne rozčarována, prostě překvapena, že ve skutečnosti píšu jinak,
než se jevilo dosud, teprv teď dovede si představit, co práce jsem
vkládal do svých vět, než byly až příslovečně přesné.
Řekl jsem, že nevím, k čemu ještě své psaní dovedu, zatím prostě
musím psát pořád dál. Jsem v pokušení obého: krutého dokumentu
i kouzelné fikce. Katarze? Já ji mám v přiznání. Přiznávám, že žiju
nikoli z nenávisti k čemukoli, nýbrž ze síly dobrých věcí a ze síly lidí,
kteří se dostali do mého osudu. Toto je můj počet ze všeho. Jazyk
a styl? Nepřetvařoval jsem se ani předtím, ale pravda je, že jsem
velice dbal na perfekci provedení a na čtenáře. Až tuto věc dopíšu,
jenom ji trochu přejedu perem a protáhnu ještě jednou strojem,
abych odstranil hrubé třísky, a na čtenáře nebudu dbát. A veřejnost?
(Protože v připomínkách poznávám i lítost, že zklamán může
být „národ“.) Národ ať opustí pohodlnou domněnku, že kdosi jiný
představuje jeho ctnosti, jiný než koho odkráčí poctít devětadevadesátiprocentní
volbou. Je tu spousta zavřených lidí, a národ?
Právě se vrátila Madla z práce, s obrovskou kyticí růží v náručí.
Patnáct je jich. Rozložili jsme je po stole a rozdělili do dvou nádob.
Doručil jí je do zaměstnání zahradnický posel. Byla u nich vizitka se
slovy: s láskou a úctou. - Bez podpisu.
Pátek 24. srpna 1979
Dopekl jsem kuře. Jsou tři hodiny a deset minut. Teď asi jede
Helena ulicí blízko nás k letišti.
Dneska se mi zdálo, že mám dělat maturitu. Však jak to může
dopadnout, říkal jsem si. Ať to dopadne, jak chce. A tupě jsem seděl
v čekárně, zatímco Petr Pithart si opakoval. „Ukaž,“ natáhl jsem
k němu ruku. Půjčil mi svůj oranžový sešit, jehož listoví bylo po
straně opatřeno zástřihy s abecedou jako příruční telefonní seznam.
Našel jsem písmenko K: káva. Bylo tam uvedeno chemické složení 271