____________________________________________________ | 49 6] PRVNÍ SPISOVATEL JE ŽENA 1407 — zavraždění Ludvíka Orleánského Velcí kronikáři, Enguerrand de Monstrelet, Juvénal des Ursins, Michel Pintoin, známější jako „řeholník ze Saint-Denis“, který píše latinsky, vyprávějí stejný příběh. Onoho 23. listopadu 1407 byla velká zima. Pařížské ulice byly zavalené sněhem;vozyjezdilypo zamrzlé Seině. Ludvík Orleánský pětatřicetiletý, právě povečeřel u královny Isabeau Bavorské, jež nedávno porodila ve svém domě v ulici Barbette, a vracel se na mule do svého paláce ve čtvrti Saint Paul. Bylo pozdě, ale bratra šíleného krále KarlaVI. doprovázeli jen dva sluhové — nosiči pochodně, dva panoši na koních a se psem. Ludvík si podle svého zvyku pozpěvoval. Život se na něj usmíval. Před třemi roky zemřel jeho strýc, burgundskývévoda Filip Smělý a od té doby Ludvík Orleánský vládne Paříži, královně Isabeau a ještě konkrétněji královským pokladnám, z nichž velmi štědře čerpá. Peněz potřebuje Ludvík stále víc avíc. Aby si mohl koupit chráněnce, aby mohl vést přepychový život, financovat své ambice a expedice do Itálie, abypokryl nesmírné dluhy ze hry, aby udržoval dvůr hezkých žen, umělců, vědců a básníků. Paříž reptá pod obrovskou tíhou berně, ale Ludvík toho nedbá. Jeho nepopularita ho zneklidňuje méně než popularitajeho rivala, nového burgundskéhovévody Jana Nebojácného. Když se dá ulicí Vieille-du-Temple, z domu „Á 1’Image Notre-Dame“ se vynoří několik mužů, obklopí ho a zaútočí na něj meči. Potom zapálí dům, kde se skrývali, a zmizí do noci. Svědci zažehnou pochodně. V bahně ulice objeví mrtvolu Monseigneura Orleánského s useknutou rukou, hlavu otevřenou dvěma velkými ranami, z nichž vytéká mozek. Nejvyšší pařížský soudce, Guillaume de Tignonville, dá odvézt tělo do nejbližšího kostela Blancs-Manteaux. Sem přijde vzdát poslední poctu svému zavražděnému bratranci Jan Nebojácný, obličej zbrázděný bolestí. A je to opět Burgunďan, kdo během velkého Ludvíkova pohřbu 24. listopadu v kapli des Célcstins drží jeden z rohů pohřební pokrývky na rakev. 5 O I CHRISTINE DE PIZAN, LITERÁT Vyšetřováníproběhne rychle. Už od 26. listopadu ukazujíčetná svědectví nato, že se vrahové ukryli v paláciArtois v ulici Mauconseil, několik kroků od kostela Blancs-Manteaux. Palác Artois patří burgundskému vévodovi. Jan Nebojácný v slzách veřejně přizná, že nařídil vraždu: jednal, vysvětluje, na popud ďábla. Potom nasedne na koně a obklopen několikaozbrojenými muži dorazí na své statky ve Flandrech, aniž se mu v tom kdokoli odváží zabránit. Když se krásná Valentina Visconti, vévodkyně milánská, dozví ve svém sídle v Cháteau-Thierry o zavraždění svého manžela, dopřeje si sotva několik chvil nářku a slz. Hned nechá ukrýt za hradby Blois své dva starší syny, Karla Orleánského, budoucího básníka, je mu právě třináct let, a Filipa, hraběte de Vertus. U sebe si ponechá jen nejmladšího, Jana z Angouléme, a mladou Karlovu manželku, Isabelu Francouzskou, která je už v osmnácti letech vdovou po anglickém králi Karlu II., jenž zemřel hlady ve vězení, kam ho uvrhl jeho vazal baron Henry z Lancastru. Feudální řád se rozpadáve zradách a zlo­ činech. Jakmile jsou děti vbezpečí, pospícháValentinaVisconti v okázalém smutku do Paříže, aby se domohla práva. Je vyslyšena, utěšena a dostane se jímnoha krásných slov. Ale potají se už vyjednává o návratu burgundského vévody do Paříže. Tento malý muž, drsný a ošklivý, hrubé mluvy, vzbuzuje strach. Vlastní mocnou armádu, je dědicem bohatého hrabství flanderského a dokázal si najít mnoho spojenců v Paříži, když protestoval proti daňovému útlaku a bláznivým výdajům rodu Orleánských. Panuje obava, aby se nespojil s anglickou korunou, s níž Francie válčí, otevřeně či zastřeně, už sedmdesát let. Zkrátka, státní zájem zvítězí nad hodnotami spravedlnosti rytířského stavu. Jan Burgundský nebude souzen. Jediné, k čemu se uvolí, je přijít požádat o královskou milost. Vstupuje do Paříže 6. března 1408 v čele osmi set po zuby ozbrojených rytířů a panošů. Měšťané a řemeslníci namačkanív oknech zdravívojsko projíždějící koňmo uličkami. „Oděn v rudém sametuposetém zlatými listya olemovaném šedou kožešinou“, Jan Nebojácný, vévoda burgundský, ozbrojený a s pokrytou hlavou, se představí u slavnostní audience ve velkém sále paláce Saint-Paul, kde sídlí král, několik stovek metrů od Baštily, kterou právě nechal postavit. Ale král zde není. Je „prý nemocný“, píše ve svém Deníku písař Nicolas de Baye. Je v moci šílenství, zavřenýve svých komnatách. Ostatní královští, bratři, zeťové a bratranci, jsou přítomni s výjimkou Orleánských, uvážlivě ukrytých v bezpečí hradeb Blois. Sál je plný ozbrojených mužů patřících k různým rodům. Rada je složena z prelátů, z představitelů univerzity a města. Mistr Jean Petit jde nahoru na tribunu. Je to Normanďan z kraje Caux, obratný teolog, zdatný řečník a obávaný polemik. Zkušenosti získal na shromáždění kléru v roce 1406, když, věren politice burgundských vévodů, vedl útok proti avignonskému papeži. Po šest hodin, opíraje sc o Písmo a učení církevních otců, bude advokát Jana Nebojácného 1407- ZAVRAŽDĚNÍ LUDVÍKA ORLEÁNSKĚHO j 51 rozvíjet tezi zaslíbenou krásné politické budoucnosti: oslavě vraždy tyrana. Jan Burgundský, hřímá Mistr Petit, zachránil krále a Francii stejným způsobem, jako když archanděl Michaelvyhnal Lucifera z ráje. Ludvík Orleánský — kterého Petit důsledně nazývá „Orleánský zločinec“ — měl smlouvu s dáblem, zaklínal se démony Hermanem a Astramonem, z úst jakéhosi zloděje sebral prsten, se kterým si podroboval všechny ženy, i během postní doby; vlastnil kost z ramene oběšence; hodil otrávený prášek do pokrmu urěeného králi; rouhaje se hrál v kostky; okrádal lid Paříže a — poslední argument tohoto posmrtného ěarodějnického procesu, jenž měl přinést podporu biskupů, — Ludvík Orleánský byl hlavním viníkem schizmatu v církvi, protože podporoval anti-papeže BenediktaXIII., jenž mu slíbil francouzský trůn. Bylo třebaJanovy odvahy a vůle sloužit, opakuje Jean Petit, aby byl učiněn konec této ďábelské Ludvíkově tyranii. Burgunďan spravedlivě pomstil krále a lid. Bezohlednýplaidoyer JeanaPetitaprávníky spíše ohromil než přesvědčil. Jeho Ospravedlněnímonsignora vévody burgundského ve věci smrti a mordu zesnulého vévody orleánského, které pak bylo rozšiřováno péčí burgundského rodu, bude pranýřováno a odsouzeno Kostnickým koncilem v roce 1414 po intervenci Jeana de Gerson, ctihodného kancléře pařížské univerzity. Ale strašlivý řečník dokázal probudit nepřátelstvíPaříže vůči „orleánskému zloději“, jeho přepychovému životu, jeho družině intelektuálů a galantních žen. Petit dal svou 111 isnost a prudkost své výmluvnosti do služeb nejbláznivějších pomluv. Hned nazítří jsou Janu Nebojácnému doručeny omilostňující listy. Je znovu uveden do královské rady. Dědicům Ludvíka Orleánského jsou odebrány hrabství Dreux a příjmy ze Cháteau-Thierry a Montargis. Chráněnci .i spojenci zesnulého vévody jsou zbaveni svých úřadů. Jan Burgundský triumfuje. Může klidně opustit hlavní město s částí své armády a porazit odbojné měšťany Maastrichtu. Téhož roku, 4- prosince, umírá Valentina, vévodkyně orleánská, ve svých třiceti osmi letech smutkem a ponížením na svém zámku v Blois. Použila své poslední síly a zbytek svého jmění, aby našla mstitele — prodala šperky a nechala roztavit nádobí. Je to čas mrtvých: mladá manželka Karla Orleánského, paní Isabela, umírá při porodu děvčátka několik měsíců po své tchyni. |r to čas války. Jan Nebojácný, odnynějška vládce Paříže, nabídne paI D tkým měšťanům místo snížení daní hlavu toho nejbohatšího z nich, Jeana •l< Mmitaigu, velmistra královského domu a spojence Orleánských. BurHitiiďan terorizuje Isabeau, ovládá krále, vězní dauphina. Jeho oddíly mají v Ui Zrní hradby a jeho policie ulice. Ale jeho bratranci, vévodové de Bourbon ■i d< Bcrry, opouštějí náhle město. Připojují se v Gienu ke koalici, kterou !>• >l» ni Karla Orleánského vytvořili vévoda bretaňský a vévoda z Alenijonu, Imihč ďArmagnaca hrabě dcClcrmont. Kupují si vrchního velitele královské >u maily panaďAlbrct. A aby zpečetili úmluvu, nabízejí mladému vdovci Karlovi < >i Iránskému sfiatck s dcerou strašného Bernarda ďArmagnac jménem 52 I CHRISTINE DE PIZAN, LITERÁT Bonne. Přísahá se na evangelia, opravují se pevnosti. Ve jménu šíleného krále, jehož zájmy hodlají hájit, povede rod Armagnaků a Burgunďané nelítostnou válku, která potrvá téměřtřicet let a vydá francouzskou korunu Anglii. Když padlvuliciVieille-du-Temple Ludvík Orleánský do léčky, byla o tom Christine de Pizan okamžitě zpravena. Bydlí nedaleko místa zločinu, v jednom domě ve čtvrti Saint-Paul, několik kroků od královského sídla, mezi Bastilou a Cháteletem. Zná dobře protagonisty, vraha i jeho oběť. Přesto mlčí. Ona, která umí poskládat tisíce řádků ve verších a v próze, aby plakala nad zlými časy a neštěstím Francie, nenajde ani slovo, kterým by komentovala smrt toho, komu před pár lety psala: „Velmi vznešený, ušlechtilý, mocný, plný moudrosti, Orleánský vévoda Ludvík, velmi obávaný.“ V rytířské tradici je „velmi obávaný“ ceněný kompliment. Christine zcelajistě chtěla nechat zaznít svůj hlas. Je si jista, že tato vražda vžene zemi do hrůzy a katastrof. Už před několika letyto předvídala: Kdo nevidí, žesvětje čím dál hůře řízený. [...] Neboťctnostíse nedopočítáš a věděníse nikdy k dobru nepňpočítá, píše vroce 1404 svému učiteli a příteli básníku Eustachu Morelovi, řečenému Deschamps, ve veršovaném dopise. Spravedlnost je zneuznávaná, rytíři už nepečují o vdovy a sirotky; poslouchají jen svou pýchu, která je vede k natřásání „pyšných šatů, nepoctivěnabytého bohatství“. V roce 1405, dva roky před vraždou, která rozpoutá válku lilií, publikovala Christine alegorický příběh, v němž má odvahu se předvést jako subjekt svého díla: Christinino varování. Vypráví, že měla sen, „podivné znamení“. Je v němvedena obrem, na jehož čele je napsáno slovo „Chaos“. Slyšítam Nářek Dámy s korunou, to znamená Francie, „slavného stromu, nejvyššího a nejvýznamnějšího na světě“. Dáma měla velmi dobrého správce, krále Karla V. Po něm dva „urozenídravíptáci“ — Ludvík Orleánský a Filip Burgundský — z nívyhnali „zlatéa půvabnémotýlky velkékrásy“ — rádce KarlaVI., kteří vládli až do zešílení krále. Ale jeden z urozených ptáků loni zemřel, Filip, „hrdý a statečný ve svém letu, mírného hlasu, živého apříjemnéhopohledu, který by bezzaváháníchránilvšechny mécesty a méřekypřed všemi loupeživými a zrádnými ptáky“. Od té doby si „Dáma naříká na svéděti“. Válčí mezi sebou, zacházejí s ní špatně a tlučou ji. Obličej Dámyje sice velmi krásný, ale ukáže Christine tělo pokryté ranami. Její drahé družky, Ctnosti, byly vyhnány a na „jejich místo přišlyprostopášnéženy špatnépověsti“. A Christine jako prvníve francouzské literatuře připomíná Danta z Florencie, jehož by bylo lepší doprovodit na jeho cestě do pekla „než pobývat na tomto dvoře“, kde panují neřesti: chtivost se zakřivenými a krvavými prsty jako pařáty ptáka Noha; pýcha, již Christine srovnává s morem, který nadýmá nemocné smělostí a pohrdáním „nejen živými tvory, 1407 -ZAVRAŽDĚNÍ LUDVÍKAORLEÁNSKÉHO I 53 ale i Bohem a jeho církví“; a konečně lakomství, které zkorumpovalo církev a způsobilo velké schizma, takjako chlípnost zničila rytířstvo a chtivost francouzskou šlechtu. Morální zlo je všude a fyzické zlo bude jeho nezbytným důsledkem. Francie se svíjí v hrůze a bolesti, ale Christine věští: jeden ze synů se zjeví „jasnýjako zářícíslunce, neboťbudeobýván sluncem spravedlnosti. Udělátojako Samson, vezme lišky [rozuměj Angličany, kteří jsou, jak každý ví, ryšaví], spojíje za ocasy a mezi nedá ohnivé'pochodně“. Pokud jde o Christine, navzdory zlým skutkům, kterými se provinily děti Francie, bude ji dále, jak to dosvědčuje Dáma s korunou, podporovat „svou loajálníláskou a společností, půvabnou pracísvých spisů, jíž ještěudělámnoho radosti mněa mým dětem“. Nářek rozervané a ponížené Francie končí chválou literární práce Chrisi i iíc. To je i klíč k jejímu mlčenívroce 1406: jsme na křižovatce nové koncepce literárního řemesla a zrození národního citu, jedno i druhé povstává na ruinách rytířství. Christine de Pizan je náš první literát. Vděčí za to jak své vůli, tak nešťastnému osudu. Narodila se vBenátkách vroce 1364. Jsou jí čtyři roky, když ji její otec Thomas le Pizan — narodil se v Pizzanu, vesnici u Boloně — přivádí s celou rodinou na francouzský dvůr. „Moudrý král Karel V,“ vysvětluje Christine, „dal vyhledat ve všech zemích slavnékleriky, filozofy zběhlév matematických a spekulativních vědách a povolalje k sobě.“ Na evropském trhu astrologie, nepostrádáte 11 ié pomocnice panovníků, je Thomas velmi žádaný. Usadí se tedypohodlně n.1 k rálově dvoře a už ho neopustí. „Radostný, bohatý a klidný život,“ píše Chris- 11 ne, která vede „bláznivou, zaslepenou a pestrou“ existenci privilegovaných dětí. Když jc jí patnáct let, otec jí vybere manžela, Étienna du Castel, notáře a králova sekretáře. Zplodí s ní tři děti a pak umírá v roce 1389 v Beauvais během jedné z „morových ran“ procházejících tímto černým stoletím. Christine 111.1 dvacet pět let. Karel V., ochránce jejího otce, zemřel. Je sama, téměř bez I irněz, musí vychovávat děti a udržovat „vysoký stav“. Jiné by hledaly nového manžela, Christine žije v bolesti ze ztráty. Z muže, kterého milovala, jí zůstává |'ii věrnost jeho památce: „Samotinkájsem a samotinkáchci zůstat.“ A tak když se ženy jejího věku a jejího původu baví a tančí, ona bojuje. I '■ a t let čelí světu právníků, kleriků, soudců, advokátů, aby unikla úplnému /hlinování a zajistila budoucnost svých dětí. Půjčuje si, zastavuje, navštěvuje lli livářc, navazuje styky s krajany, lombardskými bankéři. Odolává; ale nemá řa, 111< pl ijmy. Taky čte, což dosud dělala málo. A začíná psát, „rýmovat žalozpěvy v slzách nad ztraceným přítelem a zmizelým dnhrýtn životem“. Christinina poezie je boj se smrtí. Smrt jí všechno vzala — „11 přísná Smrti, tys mi vydědila“ — její lásku, její mládí, její radost. Ponechala |l |< n vzpomínku 11a štěstí, to znamená i bolest z toho, co už není. Christine iidmli.i přestat truchlit, přijmout útěšnou amnézii, odmítá zapomnění, od- 1 Imd, iiičclm. Psaní vyrve štěstí krásných let ze spárů smrti. Ale představuje 5 4 I CHRISTINE DE PIZAN, LITERÁT i mlčení, protože Christine ztratila jedinou bytost, se kterou mohla mluvit. Její poezie čerpá svůj zdroj ve zbytečnosti řeči. „A ty, Smrti, zapiš si mne do svéknihy.“ Vhodinách své nejhlubší samotyzačala Christine de Pizan zaznamenávat formou balad své neštěstí. Ve vybraném prostředí, kde žila, to byl módní žánr. Po velké epoše balad Guillauma de Machaut, kdy byla báseň úzce spojena s hudbou, přišla neodvratně doba teoretiků a jejich pravidel. Eustache Deschamps, který složil více než tisíc balad na nejrůznější témata, zredigoval rovněž první francouzskou poetiku: Uměnípsát a skládat písně, balady, virelais a rondeaux.Jeho knihavyšlav roce 1392, první básnické pokusy Christine vznikají o rok později. Je dost možné, že první Christininy kroky byly vedeny pomocí Deschampsových receptů. Mladá vdova vyrábí balady inspirujíc se konvenčními modely a úspěšnými formami. Z toho se vyvozuje argument proti její upřímnosti: jak je možné sténat, křičet, plakat z hloubi srdce a přitom pracně propracovávat své rýmy na osnově písně? Znamenalo byto nevidět, že Christine de Pizan nepíše svým tělem. Tělo už nemá, to zemřelo s Étiennem du Castel. Její fyzické tělo i tělo sociální. Na rozdíl od spisovatelů, kteří psali před ní, ale i od jejích současníků může mluvit o sobě, pojmenovat se, dát se do popředí, psát v první osobě, protože to není ona, koho uvádí na scénu, paní Christine, ale spisovatel. Slova nahrazují zmizelé tělo. „Vdobě, kdy jsi nosila děti ve svém břiše, cítila jsi velkou bolest porodu. Tak chci, aby se z tebe narodily nové knihy, které budou neustále představovatsvětu tvou památku, před knížaty a na všech místech, tyto knihypřivedešna svět zesvépaměti v radosti a v námaze, v únavěa práci.“ Ve své knize O nestálosti Štěstěny použije Christine ještě silnějšívýraz, aby ohlásila svou metamorfózu: Z nížjsem ohromená, alepocítilajsem žese ze městal opravdový muž. Tedy bylajsem mužem, neníto bajka to osud měnaučiltomu řemeslu. Tím, že se naučila řemeslo být mužem, vynalezla Christine povolání člověka literatury — spisovatele, obojí je spojeno: jsou součástí téže metamorfózy. Jen proto, že byla žena, mohla Christine vykonávat spisovatelské řemeslo. Muž by asi byl klerikem či truvérem na dvoře nějakého knížete nebo šlechtice, nebo královským úředníkem, jenž by v určitých hodinách rýmoval pro potěšení svého okolí. Christine nepíše ani pro radost, ani ze záliby: potřebuje vydělat peníze. Nepíše pro nějakého panovníka, k jehož dvoru by náležela; sama musí najít bohaté publikum, které její knihy koupí. Christine „dělá“ knihy a prodává je. Nespokojí se s opisováním svých básní a sestavováním sbírek, svá díla komponuje pečlivě, nejprve podle 1407-ZAVRAŽDĚNÍ LUDVÍKA ORLEÁNSKÉHO I 55 symboliky čísel, pro niž mají lidé její dobyvelký smysl. Je to Sto dobrých balad nebo básně, které uspořádá do formy románu, Skládánío Růži, Skládánío dvou milencích, Skládánío malépastýřce Christine. Je sama sobě vydavatelkou. Už nediktuje, píše, dohlíží na opisy, na úpravu stránky, na grafickou úpravu věnování, na pečlivou vazbu. Knize teď začíná čas pro oko, dřív to byl čas pro ucho. Světská četba začíná být tichá, hudba přestává být povinným doprovodem textu. Text už neprochází ústy, jelikož není určen pro uši ostatních, a může si dovolit svobodu, kterou mu orální funkce zakazovala. Může se psát to, co se neříká, nastává intimita němého psaní a čtení. Panovníci a příslušníci vysoké šlechty, kteří jsou Christininými klienty, nejsou ještě dost kultivovaní, aby si mohli dovolit samotářskou a tichou četbu. Dávají si číst. Ještě o století později si František I. nechá předčítat Rabelaise. Ale začínají si budovat, pro radost očí a pro soukromé potěšení, významné knihovny. Vidět a číst je totéž. Z tradice náboženských iluminovaných rukopisů vznikne bohatá škola světské ilustrace, která vynalézá novou ikonografii, realističtější a přizpůsobenou každému textu. Karel V., Isabeau, Ludvík Orleánský Jan Nebojácný a hlavně jeho strýc vévoda de Berry, opravdový bibliofil, sbírají knihy a nechávají je zdobitv uměleckých dílnách. Patří k dobrému tónu, aby i bohatí měšťané vlastnili několik krásných exemplářů. Právě pro ně vykonává Christine povolání spisovatele. Ale trh je malý. Anelítostná rivalita, která rozděluje velké rody, činívýkon literární profese delikátním. Christine se ve svých počátcích opírala o klan vévody Orleánského. Ten je nejmocnější. Je spojencem královny Isabeau .1 velký mistr umění, rozkoší a slavností, jež se pod záminkou vyléčit KarlaVI. z. jeho neurastenie konají stále častěji. Ludvík je z pohledu Christine hrdina