64
SVETOVÁ REPUBLIKA LITERATURY
ce: samotný jejich úhel pohledu na svět jim svět zakrýval, neboť věřili, že svět se omezuje na to, co z něj vidí.
Nenapravitelnou a násilnou povahu roztržky mezi legitimním literárním světem a jeho periferiemi dokáží vnímat pouze spisovatelé z okrajových částí, jimž jsou povaha a forma vztahů mezi literárními silami mnohem jasnější, protože musí velmi konkrétně bojovat, aby, jak řekl Octavio Paz, „našli vstupní bránu" a dosáhli uznání v centru či v centrech. Navzdory těmto překážkám, které si oni sami nikdy nepoznávají - tak velká je popírající moc té zvláštní literární víry -, dokáží nicméně sami objevit svou uměleckou svobodu. Proto dnes paradoxně právě autoři, žijící na okrajích literárního světa, kteří poté, co se již dávno naučili vzdorovat specifickým zákonům a silám, vepsaným do nerovné struktury literárního univerza, a uvědomili si, že musí v oněch centrech dosáhnout uznání, aby měli vůbec nějakou šanci jako spisovatelé přežít, jsou nejotevřenější vůči posledním estetickým „objevům" světové literatury, nejnovějším pokusům anglosaských spisovatelů podpořit celosvětové vzájemné obohacení stylů, novým románovým řešením latinskoamerických autorů... zkrátka všem jedinečným inovacím. Jasnozřivost a vzpoura proti literárnímu pořádku jsou principem jejich tvorby.
Proto se již od konce 18. století, od doby nejvyšší hegemonie francouzské literatury, objevovaly v zemích, které byly nanejvýš ochuzeny ve svém literárním prostoru, radikální formy popření světového literárního řádu, který trvale tvaroval a modifikoval strukturu světového prostoru, tedy samotné formy literatury. Odpor proti francouzskému monopolu na literární legitimitu vyústil, zejména u Herdera, v prosazení a ustavení alternativního pólu. Avšak ovládaní příslušníci literárního světa zůstávali často slepí k samotnému principu svého jasného vidění. I když jasně vidí svou jedinečnou pozici a své specifické formy závislosti, v nichž jsou udržováni, jejich jasnozřivost zůstává částečná a oni nedokáží zahlédnout globální a světovou strukturu, v níž jsou zachyceni.
KAPITOLA DRUHA
Vynález literatury
J.ik Římané obohatili svůj jazyk: napodobujíce ty nejlepší řecké autory, 11roměnili se v ně, pohltili je, a poté, co je úplně vyčerpali, přeměnili je
v krev a živiny, vybrali si každý podle svého gusta a podle toho, jaký měl k volbě důvod, toho nejlepšího autora a trpělivě pozorovali jeho nejvzácnější a nejvýjimečnější ctnosti, a jako pokladů se jich zmocnili a použili je ve svém jazyce." Joachim du Bellay, Obrana a oslava jazyka francouzského
„IV Brazílii] napodobujeme, o tom není pochyb. Ale nezůstáváme jen
u nápodoby [...]. Musíme dělat i něco zcela jiného [...]. Snažíme se osvobodit od nadvlády francouzského ducha. A snažíme se osvobodit od gramatické nadvlády Portugalska." Mario de Andrade, dopis Albertovi de Oliveira
< )i;ízka literatury je evidentně a přímo spojena s otázkou jazyka, . 11 koli tyto svazky jsou velice komplexní. Spisovatel vstupuje s lite-i.irním jazykem (který není vždy či nutně jeho jazykem mateřským l 1 národním) do vztahů nanejvýš jedinečných a intimních. Ale celá I k )(íž při uvažování o vztazích mezi jazykem a literaturou spočívá V samotné nejednoznačnosti statusu jazyka. Ten je užíván k jasně
66
SVĚTOVÁ REPUBLIKA LITERATURY
VYNÁLEZ LITERATURY
67
politickým cílům1 a zároveň je zvláštním „surovým materiálem" pro spisovatele. Literatura se ve skutečnosti objevuje postupně v pomalém odpoutávání od svého „politického úkolu": spisovatelé, zpočátku podrobeni, aby sloužili prostřednictvím jazyka „národním" (politickým, státním atd.) záměrům, vytvářejí si postupně podmínky své literární svobody objevováním vlastního, specificky literárního jazyka. Jedinečnost a originalita každého tvůrce je výdobytkem, který je možný pouze na konci velice dlouhého procesu shromažďování a koncentrace literárního bohatství. Tento proces, jistý druh kontinuální kolektivní tvorby, není ničím jiným než literární historií, jak na ni zde budeme nahlížet.
Tato historie nespočívá ani v národních chronologiích, ani v řadě vedle sebe kladených děl, nýbrž v posloupnosti vzpour a emancipací, díky nimž spisovatelé, navzdory své nezrušitelné závislosti na jazyce, postupně utvářeli podmínky pro autonomní, čistou literaturu, zbavenou všech politických funkcí. Je to historie objevování, později historie akumulace, koncentrace, (nerovného) přerozdělení, rozptýlení a zpronevěry tohoto literárního bohatství, jež se v Evropě zrodilo a jež se stává předmětem víry a rivality. Začíná tedy v okamžiku, kdy se tvoří to, co bychom mohli nazvat - formulací, která je, jak je to jen možné, vzdálená literárnímu okouzlení a derealizaci - původní akumulací literárního kapitálu. Tímto zakládajícím momentem je vydání du Bellayova díla Obrana a oslava jazyka francouzského (La Deffence et Illustration de la language francoyse, 1549).
Chápu, že se to může zdát paradoxní či svévolné nebo dokonce záměrně galocentrické, zvolit si za východisko historie světové literatury literární událost tak typicky francouzskou (přinejmenším zdánlivě). Proč, když historikové mají v oblibě odkazovat vždy ještě ke vzdálenějším pramenům, nepřipomenout v téže národní tradici událost ještě starší jako Shoda dvou jazyků (La Concorde des deux langages, 1513) Jeana Lemaire de Belges? Nebo v jiné, například italské tradici, Dantovo 0 rodném jazyce (De vulgari eloquentia, 1304), na něž se odvolávali v roce 1929 Joyce i Beckett ve zcela shodných intencích, když chtěli vyzdvihnout všechen lesk a všechnu oprávněnost
' Ve Francii je to od druhé poloviny 17. století stát, který určuje výlučně způsoby užívání francouzského jazyka. Srov. Michel de Certeau, Dominique Julia a Jacques Revel, Unepolitique de lalangue. La Révolution frangaise et les patois: Lenquěte de Grégoire, Gallimard, Paříž 1975.
[1 .vceova převratného a zakládajícího díla Finnegans Wake?2 Du Bel-Ivova iniciativa je ve skutečnosti právě takovým zakládajícím aktem, íároveň národním i internacionálním, jímž se ustavuje první národní literatura v komplexním vztahu k jinému národu a jeho prostředím lvím i k jinému jazyku, v tehdejší době vládnoucímu a zdánlivě nepřekonatelnému, k latině. Byla to paradigmatická iniciativa, která poskytla model, v průběhu dlouhých dějin nekonečněkrát opakovaný, v němž lze vystopovat základní rysy internacionální Republiky literatury. Stejně tak tvrdit, že Paříž je hlavním městem literatury, není ve skutečnosti galocentrismem, ale výsledkem dlouhé historické analýzy, na jejímž konci lze ukázat, jak výjimečný jev, jímž byla koncentrace literárních prostředků, jež se zrodily v Paříži, vedl postupně k lomu, že bylo toto město prohlášeno za centrum literárního světa.
Tato historie zůstávala až dosud téměř neviditelná, takže je nutné |i zcela rekonstruovat, i když to znamená vrátit se ke stokrát komentovaným dílům, jako jsou texty du Bellaye, Malherba, Rivarola .1 1 lerdera, jež byly často analyzovány podle obvyklých pravidel li-u rární historie, samy o sobě a pro sebe, a nikoli na základě hlubších (strukturálních) vztahů, jež mezi sebou navazují. Někteří historici, /cjména Marc Fumaroli, pozorní ke vztahům mezi národy v literární Evropě, především mezi Francií a Itálií, upozornili na iniciační etapy těchto dějin v 16. a 17. století. Tyto dějiny však pokračují až do našich dnů spolu s objevováním se, v rámci celosvětového měřítka, nových literatur, vždy nových literárních národů, stále nových mezinárodních spisovatelů, což vseje důsledkem přelomového hnuli, jehož vzor poskytlo dílo du Bellayovo.
Jde tedy o historii jen zpola známou či neznámou, kterou je třeba projít dlouhými kroky, navzdory potížím a nebezpečím, jež jsou vlastní historickým popisům, které se odvíjejí v době, jak říká Braudel, „dlouhého trvání", ale se zvýšenou pozorností vůči procesům a mechanismům obvykle skrytým pod zdánlivou samozřejmostí klamné důvěrné známosti, již nastolila akademická literární historie. Navíc je tuto literární historii možné rekonstruovat pouze
2 Srov. text Samuela Becketta „Dante... Bruno. Vico... Joyce", v Our Exagmination Round His Facti-fication for Incamination of Work in ProgressCW2S\: kolektivní sborník studií o Work in Progress, představený Joycem jako odpověď na hrubé anglosaské kritiky jeho Díla ve stavu zrodu, jež bylo zíomkovitě publikována v různých revuích pod tímto obecným označením. Viz níže, s. 389-391.
68
SVĚTOVÁ REPUBLIKA LITERATURY
VYNÁLEZ LITERATURY
69
za podmínky, že vystoupíme z politických a lingvistických hranic, v nichž jsou literární historici téměř neustále uzavřeni - aniž by si to dokonce vůbec uvědomovali, především v případě „velkých" literatur, jakou je literatura francouzská -, a překročíme rovněž hranice mezi disciplínami, od nichž je rovněž obtížné se osvobodit.
Můžeme rozlišit tři etapy vývoje světového literárního prostoru. Tou první je tedy ona etapa původního formování, kterou můžeme situovat do doby objevení se francouzské Plejády a du Bellayova manifestu Obrana a oslava jazyka francouzského, poprvé vydaného v roce 1549. Je to epocha „revoluce lidového jazyka", jak říká Be-nedict Anderson:3 objevila se v průběhu 15. a 16. století a představovala přechod od monopolistického užívání latiny mezi vzdělanci k požadavku využití lidových jazyků v intelektuální oblasti a později až ke konstituování literatur, usilujících o soupeření s velikostí antického písemnictví. Druhá velká etapa rozšíření literární planety koresponduje s „lexikografickou" (nebo „filologickou") revolucí, jak ji popisuje Anderson: odvíjí se od konce 18. a v průběhu 19. století a v Evropě při ní dochází k objevování nových nacionalismů, spojených s „vynálezem" či znovunalezením, abychom si zde vypůjčili termíny Erica Hobsbawma,4 jazyků, prohlášených za národní. Takzvané „lidové" literatury byly tedy povolány, aby sloužily národní myšlence a dodaly jí symbolický základ, který mnohdy postrádala. A konečně, proces dekolonizace otevírá poslední velkou etapu rozšiřování literárního univerza a vyznačuje okamžik, kdy do mezinárodní soutěže vstupují protagonisté, kteří byli až dosud zcela vyloučeni ze samotné ideje literatury.
JAK „POZŘÍT" LATINU
V okamžiku, kdy se objevila du Bellayova Obrana a oslava, byla debata o francouzském jazyce v popředí vzdělaného světa. Celá
3 B. Anderson, Představy společenství. Úvahy o původu a šíření nacionalismu, Karolinum, Praha 2008, s. 77-91 (přeložil Petr Fantys). Sociolog D. Baggioni označuje tentýž jev termínem „první ekolingvis-tická revoluce v západní Evropě", D. Baggioni, Langues etNations en Europe, cit. d., s. 73-94.
4 Eric Hobsbawm a Terence Ranger, The Invention of Tradition, Cambridge University Press, Cambridge 1983.
Otázka lidových jazyků (jež se kladla a diskutovala všude v Evro-l><■) byla spojena s latinou. Šlo zde tedy, podle vyjádření Marka Ininaroliho, o „závratný rozdíl v symbolické výši"5 mezi lidovými lazyky a latinou. Latina, spolu s řečtinou, znovu zavedenou vzdě-lanými humanisty, soustřeďovala veškerý literární a v širším měřítku i kulturní kapitál do té doby existující; ale byla také jazykem, 11.1 nějž měly monopol Řím a náboženské instituce, neboť papež byl vybaven dvojí autoritou, která v sobě zahrnovala úplnou formu u.idvlády, jíž byl podřízen i intelektuální svět laiků: nadvládu nad um, čemu se říkalo sacerdotium - věci víry -, ale také nad studium -to znamená nad vším, co se týkalo vědění, studia a intelektuálních oi.izek.6 Jako jazyk vědění i víry zmocňovala se tedy latina téměř všech existujících intelektuálních prostředků a byla tak, podle formulace Marka Fumaroliho, podrobena skutečnému „jazykovému nevolnictví".7
Humanistické hnutí tak můžeme chápat, přinejmenším zčásti, |ako pokus „laiků" dosáhnout bojem proti latinizujícím klerikům 111 čité intelektuální autonomie a bojem proti scholastickému užívání latiny se znovu zmocnit dědictví latiny laické. Humanisté, kteří jasně vysvětlovali povahu svého boje, stavěli proti „barbarské" latině scholastických kleriků její praktické očištění, nacházené v latině „ciceronské". Opětovným zaváděním korpusu originálních latinských textů - mezi nimi pojednání o gramatice .1 rétorice, zejména Ciceronova a Quintiliánova díla -, ale také překlady a komentáři, spojenými s návratem ke „klasikům", zmocnili se humanisté znovu prostřednictvím laicizace - to znamená zpochybněním církevního monopolu - antického dědictví. Evropský humanismus je také jednou z prvních forem emancipace vzdělanců od vlivu a nadvlády církve.8
''  Marc Fumaroli, „Le génie de la langue francaise", P. Nora (ed.), Les Lieux de mémoire, III. Les
Frances, díl 3, De ľarchive á 1'emblěme, Gallimard, Paříž 1992, s. 914. 6 Srov. M. Fumaroli, cit. d., s. 914. 1   Tamtéž, s.915.
8 Humanismus představoval rovněž návrat k ostatním antickým jazykům, k řečtině a k hebrejštině. Právě humanisté začali opravovat „špatnou" latinu středověku a snažili se v řeči přiblížit spíš Antice než kněžím. Čtení řečtiny také umožnilo číst znovu Bibli ve starších verzích, než byla Vulgáta. Srov. D. Baggioni, cit. d., s. 80-84 a 106-107.
70
SVETOVÁ REPUBLIKA LIT E R AT U H V
Ovšem, jak dokázal po dlouhých debatách Fernand Braudel,'' v tomto „intelektuálním"10 prostom dominuje Itálie. Jediní „moderní" básníci, kteří uspěli v Evropě s dílem ve svém rodném jazyce, byli tři básníci z Toskánska: Dante (1265-1321), Petrarca (1304-1374) a Boccacio (1313-1375). Ještě v 16. století mají v celé Evropě ohromnou prestiž. Bylo to tedy Toskánsko, kde se poprvé mohlo akumulovat kulturní dědictví: již v druhé polovině 15. století, píše Braudel, „byla Evropa ve svém středu, ve Francii, zpustošena. Itálie naopak žila v bezpečí: řada generací humanistů - v tom se nemýlili - upřednostňovala pokrok, akumulaci vědomostí, od Petrarky via Salutati až k Brunimu..."11 A samozřejmě, tvrdí Braudel, „veškerý humanismus je zdvojený, nejprve národní, poté evropský."12 Proto se uvnitř tohoto univerza vědců a vzdělanců vyvinuly rozpory, rozrůznily se pozice a objevily se debaty. A tak tito humanisté, kteří vychvalovali návrat k ciceronské latině, se rovněž stávali průkopníky „věhlasné lidové řeči", případně by se byli chtěli podle této volby rozdvojit.
Boj o nové zhodnocení lidových jazyků byl ve skutečnosti logickým důsledkem snažení humanistické laicizace. Avšak v případě francouzských humanistů sliboval tento plán v jistém smyslu dvojí zisk: vznik konkurence vůči moci a převaze Itálie - jak v literatuře vzdělanců, tak v básnictví - vytvořením jazyka schopného soupeřit s toskánštinou a také novou možnost, jak odmítnout podrobit se latině, stejně ciceronské, jako scholastické. Požadavek užívání francouzštiny byl tedy jedním ze způsobů, jakým probíhala emancipace vzdělanců od nadvlády církve, stejně jako boj proti hegemonii italských humanistů.^
Rovněž v severní Evropě zpochybnilo rozšíření reformace monopol latiny a až dosud nespornou všemocnost katolické církve. Lutherův překlad bible do němčiny je v tomto kontextu evidentně
9 R Braudel, Le Modele Italien, Arthaud, Paříž 1989, s. 42-47.
10 Toto slovo, byť jde o anachronismus, zde používám proto, abych shrnula v jednom termínu univerzitní a literární pole.
" Tamtéž, s. 45. 12 Tamtéž, s. 46.
'3 Srov. Frangoise Waquet, Le Modele frangaise et ľltalie savante. Conscience de soi et perception de /'autre dans la République des Ĺettres. 1660-1750, École franchise de Rome, Řím 1989.
VtNAII/ LITERATURY
71
,,l.....niijícím gestem osobitého rozchodu s církví:^ tato nová ver-
|l biblického textu poskytla základy pro jednotnou pravopisnou Roi mu, jež se později stala moderní němčinou.^ Reformační hnutí ......./.nilo v celé Evropě rozvoj lidových jazyků, které se prostředím čtení bible mohly masivně šířit do všech lidových vrstev.16 |i 1 liáme-li stranou zvláštní případ Německa (které bylo po dlou-dobu politicky nesjednoceným seskupením různých státních ui\ arů), ve všech zemích, které přijaly luteránství či nějaké jiné re-liiimované vyznání (anglikanismus, kalvinismus, metodismus) je rozmach lidových jazyků tak jako na severu spojen s vývojem státím h struktur: nové překlady bible umožnily uskutečnění národního |« dnocení ve Finsku, v Norsku, ve Švédsku...17
Na obou stranách velkého rozdělení, které se ustavilo v západní Kvropě spolu s reformací, bylo zpochybnění absolutní nadvlá->\\ . írkve a latiny jedním z hybatelů rozmachu lidových jazyků.18 \v„tk přinejmenším po konfesních sporech v letech 1520-1530 se humanistického hnutí náboženský charakter reformace postupně I \ 1 rácel. Můžeme pozorovat rozštěpení humanistického prostředí 1 jeho rozdělení - často vynucené - na filology a církevní reformáto-
i v Současně s tím lze sledovat, jak od roku 1530 schizma mezi pro-
ii stantským severem a katolickým jihem odpovídá určitému druhu [O/dělení práce. Katolická církev vládla, jak jsme si již řekli, dvojí lUtoritou, jež jí zajišťovaly sacerdotium a studium, víra a vědění; refor-111.k e zpochybnila monopol církve na sacerdotium, tedy na všechno, 11 > se týká náboženské praxe a institucí, zatímco humanismus vyvrá-nl monopol na studium, to znamená na vše, co se týká věcí intelek-111, na studium, poezii či rétoriku.1? Striktní oddělení mocí, jímž se vyznačovala Francie - na rozdíl od Anglie, kde, jak ještě uvidíme, neurčitost rozdělení mocí způsobila, že nedošlo ke zpochybnění cír-l.rvního monopolu na studium -, předpokládá upuštění (kromě ob-lastí s vlivem kalvinismu, které však zůstávaly naprostou menšinou)
14 Luther nebyl první, kdo přeložil bibli. Ve stejné době jako on, nebo krátce před ním, ji překládali
i jiní (někdy jen zčásti), aby reformovali církev zevnitř. 18 Srov. D. Baggioni, cit. d., s. 75. "' Tamtéž, s. 109. " Tamtéž, s. 103-111. '" Tamtéž, s. 102-104. M. Fumaroli, cit. d., s. 917.
72
SVĚTOVÁ REPUBLIKA LITERATURY
VYNÁLEZ LITERATURY
73
od požadavku čtení a šíření bible ve francouzštině20 či od požadavku přístupu laiků k teologii: dokonce ani v dobách nejprudších bojů mezi obhájci latiny a zastánci lidového jazyka nešlo po roce 1530 nikdy o to, že by francouzština nahradila latinu učenců nebo že by soupeřila o její privilegium latiny liturgické či teologické. Bitva o prosazení „královského jazyka" tedy umožnila, že navzdory strukturální závislosti království na církvi se rozběhl jedinečný proces „laicizace".21
Typické formy soupeření na sebe v rámci humanismu braly politické podoby: proti nadvládě Říma a italských vzdělanců prosazovala francouzská Plejáda používání francouzského jazyka, jenž byl rovněž jazykem krále. Francouzští učenci oponovali univerza-lismu Iatinizujícího humanismu, který ospravedlňoval převahu Itálie, tím, že se stavěli za krále a za rozkvět královské svrchovanosti a autority tváří v tvář moci Říma. Ale aby si jazyk francouzského krále mohl klást nárok stát se „moderní latinou", aby se jeho obhájci mohli odvážit poměřovat otevřeně svůj lidový jazyk s řečí papeže a kleriků, bylo rovněž třeba, aby si tento jazyk zajistil literárně i politicky svou vlastní nadřazenost nad okcitánštinou a nad ostatními dialekty staré francouzštiny.22 Vždyť jazyk Ile-de-France byl spojován s královskou mocí již od nejranějších dob. Francie, jak vysvětluje Marc Fumaroli, byla ustavena okolo „krále-slova".23 Až do 16. století existovala královská instituce kancléřství a jeho prestižního sboru notářů a písařů - všechno laici -, která ustavila nepřerušenou tradici „vysokých úředníků královského jazyka a stylu".24 Tito úředníci představovali v jistém smyslu sbor královských spisovatelů, pověřených pracovat (sestavováním právních formulací, dějepisných kronik...) současně na politické a diplomatické prestiži královského jazyka a na „rozmnožování", jak píše du Bellay, jeho stylistického, literárního a poetického bohatství.25 V 16. století pak začíná tento lidový jazyk dosahovat nepopiratelné legitimity jak
Tamtéž, s. 918. Tamtéž.
Tamtéž, s. 915-917. Tamtéž, s. 917. Tamtéž, s. 921. Tamtéž, s. 920-921.
na poli politickém - slavná Ordonance z Villers-Cotteréts z roku I539, jež předepisuje vydávat právní rozhodnutí ve francouzštině, nikoli již v latině, je toho dokladem - tak na poli literárním: objevují se gramatiky, lexikony a pojednání o pravopisu.26
Jestliže se básníci Plejády angažovali na straně královského dvora - a jejich prvním vítězstvím byla volba Jeana Dorata, předáka nové školy, jako preceptora pro děti krále Jindřicha II. -, pak proto, Ke pro ně šlo o věc stejně tak politickou, jako estetickou. Zaujmout takto pozici proti všem poetickým žánrům, uznávaným a provozovaným na mocných feudálních dvorech feudální Francie („ponech-tne však stranou všechno to staré francouzské básnictví květinových her z Toulouse či literátského bratrstva z Rouenu, které stejně jako různá ronda, balady, virelai, královské hymny, písně a jiné takové • I nice, kazí sloh našeho jazyka a neslouží ničemu jinému, než pro dosvědčení naší nevědomosti"27), jak to učinil Joachim du Bellay Ve své Obraně a oslavě jazyka francouzského, znamenalo vystoupit explicitně proti feudálnímu partikularismu na politické rovině a zároveň, na rovině literární proti zastáncům „druhé rétoriky", kteří sice také prosazovali básnické užívání lidového jazyka, ale chápali jej pouze jako soubor kodifikovaných poetických forem.28 Královský dvůr se tedy od ostatních feudálních dvorů odlišoval pouze ve svém postavení jako primus inter paresa Ovšem právě v této době dosahu-je francouzská koruna rozhodující vítězství nad feudálním partiku-I.n ismem. Získává nad feudálními dvory nadvládu, kterou až dosud vykonávala pouze v kulturní oblasti. V roce 1530 založil František I. (tOllěge des lecteurs royaux, známou dnes jako Collěge de France; nařídil řakládání knihoven, nákup obrazů a vydal příkaz k překládání an-1 n kých děl podle vzoru dvorů italských humanistům0
" Srov. D. Baggioni, cit. d., s. 120-127.
" Joachim du Bellay, La Deffence et Illustration de la language frangoyse, Henri Chamard (ed.),
Librairie Marcel Didier, Paříž 1970, s. 108-109. ' Srov. Joseph Jurt, „Autonomie ou hétéronomie: Le champ littéraire en France et en Allemagne",
Regards sociologiques, č. 4,1992, s. 12. Druhá rétorika je rétorika „lidového jazyka" v opozici
k rétorice latinské. Určovala specifickou praxi poezie v lidovém jazyce. Srov. M. Fumaroli,
cit. d., s. 913. n Tamtéž, s. 914.
'" Srov. Anthony Lodge, Le Frangais. Histoire ďun dialecte devenu langue, Fayard, Paříž 1997, s. 166-186 (fr. překlad C. Veken).
74
SVĚTOVÁ REPUBLIKA LITERAlllIlv
VNALEZ LITERATURY
7 5
Tato jazyková politika umožnila spustit proces původní akumulace politických, lingvistických a literárních prostředků, díky m mohla od nynějška vypuknout (a rovněž byla vyhlášena) „soutě/ mezi „jazykem krále" (Francie), dvojnásob posvěceným jazykem Říma a (velmi literární) toskánštinou. Je třeba dodat, že tento pro gram, který se zprvu mohl zdát přehnaný a neuskutečnitelný, byl rovněž podporován doktrínou translatio imperii et studii: podle tohoto francouzského přesvědčení byli Francie a její král předurčeni k panování nad impériem, jež po sobě zanechala římská říše a které se snažil obnovit již Karel Veliký.31
Obrana a oslava jazyka francouzského (zčásti jde o překlad dialogu Sperone Speroniho z italštiny) je jedním z explicitních svědectví tohoto vyhlášeného boje; přesněji, přestavuje vyhlášení konkrétní války proti nadvládě latiny. Jistě, spory o otázce „lidových" jazyků, o výjimečnosti jednoho či druhého, o jejich komplexních a konfliktních vztazích s latinou nebyly ničím novým. Začínají v Toskánsku 12. století u Danta (který, jak uvidíme, se svým snažením neuspěl) a pokračují ve Francii zejména díky Christophu de Longueil, a později Jeanu Lemaire de Belges a jeho Shodě dvou jazyků (1513). Ale pojednání Lemaira de Bleges mělo daleko k tomu, aby mezi francouzštinu, latinu a toskánštinu zavádělo soupeření; spojovalo naopak ve „štástné rovnosti", abychom použili Fumaroliho termíny, dvě lidové sestry, francouzštinu a toskánštinu, dcery a dědičky latiny: autor odmítá mezi nimi volit a bitva se končí usmířením.32 Jestliže tedy du Bellayova Obrana vyznačuje zlom v této historii, pak právě proto, neboť začíná novou éru, nikoli lingvistického souladu a vyrovnanosti, nýbrž otevřeného boje, soupeření s latinou.
Tento du Bellayův „revoluční" text, mnohdy redukovaný na pamflet, bývá často studován jen jako doklad kontinuit a diskontinuit humanistické tematiky, jako sbírka vhodná k určování latinských a italských citací a vlivů... Poezie, svázaná mnohem silněji než jiné literární žánry s národními tradicemi, je často nazírána, dokonce historicky, jako samozřejmá součást národního finalismu: básnické „události" nebývají zařazovány do širšího rámce transnacionální historie.
31 Colette Beaune, Naissance de la nation France, Gallimard, Paříž 1985, s. 300n.
32 Srov. M. Fumaroli, cit. d., s. 920.
()všem Obrana a oslava jazykafrancouzskéhoJe zejména potvrzením nlly a programem „obohacení" francouzského jazyka; a především je m manifest za novou literaturu a praktický program, jenž měl po-I vinout básníkům potřebné nástroje, umožňující jim konkurovat 1 h kosti latiny a její následovnice, toskánštiny. Nešlo tu ani o návrat do minulosti, ani o výzvu k prosté imitaci starých autorů, ale o svého • li nim deklaraci určité války. Du Bellay již neusiloval, tak jako jeho předchůdci, pouze o to navázat na skvělost latiny a řečtiny, ale zvítě-ii jak nad latinou, tak nad toskánštinou v lingvistickém, rétorickém ■ | tetickém (a je třeba dodat, že také v politickém) soupeření.
Latinský jazyk, jak je logické v tomto univerzu, v němž dominoval, sloužil jako jedinečné měřítko literární dokonalosti. Aby se ledy dokázal vytrhnout z dvojí nadvlády církevní latiny a latiny cice-loiiské, prosazované Italy, du Bellay navrhuje přistoupit k tomu, co přesně nazývá odvedení kapitálu. Řešení, které ohlašuje, představuje jakousi geniální a neočekávanou „třetí cestu": zachovává všechny výdobytky latinizujícího humanismu, ohromný souhrn vědomostí, I iírkladů a komentářů latinských textů a přitom je odvádí ve prosech jazyka méně „bohatého", jak říká, a to velice jednoduchou metodou. Především tvrdě odmítá překlad, který je v jeho katego-ineh pouze „servilní" imitací, reprodukující donekonečna latinské ,1 řecké texty, takže žádné prisvojení, to znamená „obohacení" tu není možné: „Co si asi myslí, že dělají, tito přetírači zdí, kteří si dnem i nocí otloukají hlavu napodobováním? Radím jim já, aby napodobovali? Aby přepisovali Vergilia a Cicera? Budují své básně Z poloveršů jednoho a ve svých prózách slepě následují slova a věty druhého [...]. Nemyslete si potom, vy servilní stádo napodobovate-lů, že dojdete bodu jejich dokonalosti..."33 Pro „obohacení našeho jazyka"34 du Bellay navrhuje „vypůjčit si slova a věty jazyka cizího a pňsvojit si je v tom svém: [...] Proto tě napomínám (ano, tebe, který toužíš povznést jazyk a chceš v něm excelovat): nenapodobuj marně [...] tyto slavné autory, tak jak činí běžně většina našich francouzských básníků, neboť je to věc zajisté stejně tak chybná, jako bez užitku pro náš jazyk."35 Aby zdůraznil svou vůli k prisvojení, užívá
33 J. du Bellay, cit. d., s. 76-77 a 82.
34 Tamtéž, s. 45.
35 Tamtéž, s. 47. Zvýraznila P. C.
76
SVĚTOVÁ REPUBLIKA LITERÁTUHY
VYNÁLEZ LITERATURY
77
zde du Bellay dokonce metaforu „pozření"36 a srovnává tuto činnosi s tím, co udělali Římané: „napodobili ty nejlepší řecké autory, pro měnili se v ně, pozřeli je a poté je dobře strávili, konvertovali je na krev a výživu..."37 Tuto operaci „konverze" je zjevně třeba chápat v je jím, dlouho popíraném, ekonomickém smyslu: du Bellay radí básníkům vypůjčit si, pozřít a strávit antické dědictví, aby je konvertovali na francouzská literární „aktiva". Způsob nápodoby, který navrhuje du Bellay, spočívá tedy ve snaze přenést do francouzštiny a adaptovat v ní ohromné vymoženosti latinské rétoriky. Právě díky tomu bude moci francouzský jazyk kandidovat na to stát se následníkem latiny a řečtiny v jejich dominantní pozici a sloužit „Francouzským Básníkům" jako nástroj potvrzující jejich nadřazenost, to znamená jejich nadvládu nad evropskou poezií. Odmítnutím onoho „starého francouzského básnictví" odkazuje du Bellay do minulosti a obviňuje jako překonané nejen poetické normy, které byly platné pouze v rámci království Francie, ale především formy, které pro absenci odkazů k modernímu humanismu (tedy paradoxně k latinské poezii) nemohly uspět v porovnání s evropskou konkurencí.
S Obranou a oslavou jazyka francouzského tedy du Bellay klade základy evropského literárního prostoru. Mezinárodní soupeření, které ustavuje, značí počátek procesu unifikace internacionálního prostoru. Pomocí rivality, kterou vyvolává, utváří první náčrt transnacionálního literárního pole. Marc Fumaroli to nazval „velkým evropským šampionátem, kde klasičtí autoři představují trenéry a rozhodčí a v němž Francouzi jsou povinni vyhrát v každém klání [...], tato horlivost zajistí [francouzskému jazyku] vítězství nad všemi italskými i španělskými soupeři. S účastí Anglie se tehdy ještě nepočítalo."38 V tomto prostoru, který ovládl, používá du Bellay a s ním celá škola Plejády jako nástroj k boji existující kapitál,
36 Tuto metaforu nalezneme znovu vyjádřenou přesně stejnými termíny u německých romantiků v okamžiku, kdy uvádějí do chodu svůj „program překladu" a v manifestu „kanibalského hnutí" brazilských modernistů 20. let 20. století. Srov. Pierre Rivas, „Modernisme et primitivisme dans Macounaľma", Mario de Andrade, Macounaíma, kritické vydání, P. Rivas (ed.), Stock-Unesco, ediční řada „Littératures latinoaméricaines du XXe siěcle", Paříž 1996. Etnológ Roger Bastide srovnal dílo autorů Plejády s dílem kanibalského hnutí brazilského modernismu: „Macunaíma visto por um francés", Revista do Arquivo MunicipaKSäo Paulo] č. 106, leden 1946.
37 J. du Bellay, cit. d., s. 42. Zvýraznila P. C.
38 M. Fumaroli, cit. d., s. 929.
Ii.uicouzský jazyk, aby jej tím „obohatil". Tento „přenos kapitálu", který uskutečnil du Bellay, umožnil během jednoho a půl století Obrátit rozložení sil: díky specifickému „obohacení" dokázal fran-I •uizský literární prostor dlouhodobě prosadit svou nadvládu nad ■ \ lopskou literaturou.
K tomuto prvotnímu toskánsko-francouzskému jádru se po-Itupně připojilo Španělsko a o něco později Anglie, jež společně Utvořily tři velké literární mocnosti, vybavené zároveň „velkolepými ln< rárními jazyky" a významným literárním dědictvím. Po ohromne kreativitě Zlatého věku (Siglo del Oro) nastoupila ve Španělsku v polovině 17. století doba pomalého úpadku, i zde neoddělitelně literárního a politického. „Toto rozsáhlé zhroucení, velice dlouhé /iioskotání" Španělska39 vyhloubilo neustále se zvětšující propast mezi odděleným a „zpomaleným" španělským literárním prostorem .1 oblastmi, které se staly centry literárního univerza, nejmocnějšími v Kvropě: oblast francouzská a anglická.
Itálie: důkaz a contrario
Případ Itálie je typickým důkazem a contrario nezbytného spojení mezi založením státu a zformováním „jazykového společenství" (.1 později literatury). Tam, kde nedošlo ke vzniku národního stálu, tam také neexistoval lidový jazyk, který by jej legitimizoval, ani zvláštní literatura, která by se prosadila. Dante usiloval o to vytvořit v Toskánsku ve 14. století podmínky pro osvobození lidového jazyka. Byl prvním, kdo použil lidový jazyk, a to ve své Hostině (II Con-vivio, 1304-1307), aby mohl promluvit k širší veřejnosti. V latinsky psaném traktátu O rodném jazyce (De vulgari eloquentia) navrhoval ustavení „slavného lidového jazyka", jazyka básnického, literárního 1 vědeckého, který by byl vytvořen na základě několika toskánských dialektů. Jeho vliv byl rozhodující především ve Francii (pro básníky Plejády) a ve Španělsku při prosazování lidového jazyka jako lilcrárního a částečně i nacionálního vyjadřovacího prostředku.*0
Dantův postoj byl tak novátorský a zakladatelský, že byl mnohem později přejímán některými spisovateli, kteří byli ve strukturál-
:IS Frangois Lopez, „Le retard de 1'Espagne. La fin du Siěcle ďor", Histoire de la Httérature espag-
nole, díl 2,18. století-20. století, Jean Canavaggio (ed.), Fayard, Paříž 1994, s. 14. 111 M. Fumaroli, cit. d. s. 924-926. Viz též D. Baggioni, cit. d., s. 100.
78
SVĚTOVÁ REPUBLIKA LITERATURY
VVNAl I Z LITERATURY
79
ně stejné pozici. Například Joyce a Beckett na konci 20. let na Danta poukazovali jako na model a předchůdce okamžiku, kdy vliv ang ličtiny - jako důsledek koloniální nadvlády Anglie - bylo možne mutatis mutandis srovnávat s vlivem latiny v Dantově době. Becketl, zaneprázdněný obranou Joyceova literárního a lingvistického projektu ve Finnegans Wake, se zcela explicitně odvolával na toskánského básníka jako na vznešeného předchůdce, když navrhoval bojoval proti monopolu angličtiny v Irsku.41
Itálie, a zvláště Toskánsko, je zemí, kde je literární tvorba v lidovém jazyce zároveň nejčasnější a nejprestižnější: tři toskánští velikáni, prohlášení za klasiky již za svého života (takzvaní „tři korunovaní"), Dante, Petrarca a Boccacio, představují moment akumulace bohatství v literatuře, nejbohatší nejen v rámci Itálie, ale v celé Evropě. Jejich dílo bylo obdařeno dvojím věhlasem, věhlasem počátku a věhlasem dokonalosti. Avšak tento ohromný původní literární kapitál nedokázal bez vzniku doprovodného centralizovaného státu, sjednoceného italského království, a ve skutečnosti pod neustálým tlakem církve, který zde působil silněji než jinde, konstituovat literární prostor. Italské dvory zůstávaly oddělené a žádný z nich nebyl dostatečně mocný k tomu, aby plně přijal a autorizoval užívání „slavného lidového jazyka", jejž chválil Dante, ani žádného jiného jazyka: latina zůstávala jazykem společným a dominantním. Jak vysvětluje Marc Fumaroli, Petrarca „byl rozpolcen tak jako jeho žák Boccacio, tak jako Bembo, jeho vzdálený dědic ze 16. století, mezi latinskou literaturu, jejíž autoritativní vládu v Itálii a po celé křesťanské Evropě zajistili katoličtí kněží, a literaturu italskou, zbavenou centrální a nepochybné politické podporyV2
V centru diskuse v Itálii 16. století bude „otázka jazyka", která bude proti sobě stavět stoupence lidového jazyka a stoupence latiny. 43 Nakonec v ní nabyl vrchu Pietro Bembo (1470-1547) díky svému Eseji o jazyce lidovém (Prose della volgar lingua, 1525), v němž vyzdvihuje návrat k toskánské literární a jazykové tradici 14. století. Tato „archaická" volba, poznamenaná rigorózním purismem,
41 Viz níže, s. 389-391. (Srov. pozn. 2.)
42 M. Fumaroli, cit. d.,s. 925.
43 Srov. Vittorio Coletti, ĽÉloquence de la chaire. Victoríes etdéfaites du latin entre Moyen Age et Renaissance, Éditions du Cerf, Paříž 1987, zejména kapitola VIII, s. 147-198.
mrazila literární dynamiku a zastavila proces konstituování lite-iii nich základů, to znamená vlastní tvorbu a obnovu, když prosa-
. .\ ala sterilní model nápodoby (podle vzoru latinizujících huma-ni.iú). Petrarkův příklad, nyní ustavený jako literární vzor a jako y\ .1 matická norma, přispěl k ustrnutí diskuse a zastavení inovací V italské literatuře.44 Na velice dlouhou dobu zůstali básníci uza-\ Miii v imitaci mytické trilogie: při absenci jakékoli centralizované .1.1 mí struktury, která by dokázala přispět ke stabilizaci a k „gra-m.itizaci"45 lidových jazyků, to byla poezie, mýtizovaná ve své za-I l.ulatelské roli i jako ztělesnění dokonalosti, jež se měla ujmout role strážce řádu jazyka a měřítka všech věcí literatury. A poněkud ■.( Iiematicky můžeme říci, že až do uskutečnění politického sjednocení Itálie koncem 19. století byly poetické, rétorické a estetické problémy vždy podřazeny debatě o lingvistické normě. Italský li-terární prostor, zbavený schopnosti akumulovat bohatství pomocí
•1 .nnatizace a stabilizace obecného jazyka a s oporou v politické lile státu, se proto konstituoval až příliš pozdě. Literární dědictví bylo možné si znovu přisvojit jako národní statek - zejména s vyzdvihnutím Danta jako národního básníka - až v okamžiku sjedno-cení Itálie v 19. století.
Tutéž analýzu bychom mohli opakovat, na základě jiného kon-textu a odlišné lingvistické, politické a literární historie, v případě Německa, v němž navzdory první předběžné akumulaci lingvistických a literárních prostředků nedošlo v důsledku politického rozdrobení k soustředění dostatečného množství těchto zdrojů, aby bylo pro Němce možné vstoupit do evropského konkurenčního prosí íedí dříve než koncem 18. století, v době, kdy počátky národního probuzení umožnily znovu si tyto literární poklady v německém jazyce přisvojit z titulu národního dědictví. Pokud jde o Rusko, to nezahájilo proces akumulace literárních prostředků dříve než počátkem 19. století.46
44 Srov. D. Baggioni, cit d, s. 129-133.
45 D. Baggioni rozlišuje „gramatizaci" a „gramatikalizaci" a přidržuje se definice gramatizace, navržené S. Aurouxem: proces, jenž vede k popisu a užití jazyka na základě dvou technologií: gramatiky a slovníku. Cit. d., s. 93.
46 Srov. D. Baggioni, cit. d., s. 62-65.
80
SVĚTOVÁ REPUBLIKA LITERATUHY
NALEZ LITERATURY
81
BITVA O FRANCOUZŠTINU
Plejáda představuje jednu z prvních velkých revolucí ve francouzském básnictví^ a poznamenala teorii i praxi básnictví na nejméně tři století: a to stejně z hlediska privilegovaných žánrů (formy ronda, balady a jiných žánrů, které vyzdvihovala druhá rétorika, postupne vymizely a nalezne je znovu skutečně až těsně před Mallarméem a Apollinairem), jako přijetím nové metriky a prosodie (osmistopý či šestistopý verš, a především zobecnění „královského metra", ale-xandrínu, jež se stalo normou veškerého klasicismu) či strofického systému, který bude rovněž zobecněn a přijat celým literárním prostředím; a nesmíme zapomenout, pochopitelně, na povinné odkazy k Antice.48
Nicméně přesto, po tomto prvním průlomu v započatém boji s latinou, francouzský jazyk a poezie psaná francouzsky zdaleka nemohly pomýšlet na to soupeřit, ani ve faktickém použití, ani co do důvěryhodnosti, s ohromnou symbolickou, náboženskou, politickou, literární a rétorickou mocí latiny. Během druhé poloviny 16. století a po celé století sedmnácté můžeme dějiny francouzské literatury, ale také gramatiky a rétoriky, vylíčit jako pokračování téhož boje o stále stejnou věc, boje zároveň nevysloveného i všudypřítomného za dosažení nejprve rovnosti a později i nadřazenosti francouzského jazyka ve vztahu k latině.49 Konstituování toho, co se nazývá „klasicismus"5°, vrchol této kumulativní dynamiky, není nic jiného než posloupná řada strategií vytváření specifických prostředků, které dovedou Francii za méně než jedno století k tomu, že s nej-mocnějším jazykem a kulturou světa, s latinou, dokáže soupeřit - to je smysl zakládajícího gesta du Bellaye v jeho Obraně - a na samém vrcholku tohoto snažení ve „století Ludvíka XIV." nad ní dosáhne nezpochybnitelného vítězství. Nadřazené postavení bude francouz-
47 Srov. Francois Rigolot, Poesie et Renaissance, Editions du Seuil, Paříž 2002, s. 171-223.
48 Srov. Jean-Pierre Chauveau, Poesie frangaise de XVIIe siede, Gallimard, Paříž 1987, s. 19. Viz též Anthologie de la poesie trangaise deXVIe siěcle, J. Ceard a L G. Tins (ed.), Gallimard, Paříž 2005, s. 16-34.
49 NouvelleHistoiredela langue frangaise, J. Chaurand (ed.), Editions du Seuil, Paříž 1999, zejména 3. část, s. 147-224.
50 Jeden z prvních významu slova „klasický" je: „ten, jenž si zaslouží být napodobován".
i nic, jež se stala „latinou moderních'^1, od této chvíle přisuzováno nepokrytě po celé Evropě.
()bvykle se má za to, že to, co historická lingvistika nazývá pro-1 1 . kodifikace či standardizace jazyka,52 tedy objevení se gramatik, l»>jednání o rétorice a vypracování bon usage (správné francouzštiny), je třeba odkrýt jako ohromnou kolektivní práci na vzrůstu fran-
I niizského lingvistického a literárního bohatství.53 Mimořádná po-/1 nnost věnovaná otázce jazyka a bon usage - jež je charakteristická pro francouzské království po celé 17. století - je dokladem zvláštní
II .mcouzské snahy zmocnit se nadvlády nad latinou v celé Evropě
I převzít moc v tom slavném impériu, jež jí po staletích připadlo. Ni jde tu zajisté ani o nějakou obecnou vůli ani o kolektivní projekt, (iienášený z generace na generaci, jehož cílem by bylo dodat fran-
II uizskému království prostředky pro vládu nad politickou a kultur-
III 1 íší. Je to pouze specifická forma, již na sebe vzaly ve Francii boje mezi učenci a světáky, mezi gramatiky a spisovateli, neboli horizont, 11.1 němž se odvíjely, zároveň mlčky přijímané a veřejně popírané, vnitřní boje tohoto literárního univerza. Toto originální soupeření I >i i dstavovalo prvotní vklad do francouzského literárního prostoru .1 definovalo jedinečný způsob zachování existence a rozvíjení spe-« ilické formy literárního dědictví Plejády. Toto soupeření a původní požadavky vysvětlují důležitost, jak politickou, tak literární, kterou měly ony diskuse o jazyce. Ničemu z historie francouzské literatu-t v a gramatiky tedy nemůžeme porozumět, pokud se budeme omezovat jen na francouzský literární a politický prostor: „hybatelem" inovací a lingvistických a literárních diskusí zůstávalo po dlouhou dobu soupeření s celkem evropských jazyků a také s jedním jazykem mrtvým, přesto však stále drtivě utiskujícím.
Školní latina
Navzdory vzrůstajícímu vlivu diskusí o používání francouzštiny, jež postupně přispívaly k její proměně v legitimní jazyk, nepřestávala latina zaujímat klíčové místo, zejména v systému vzdělávání a také v církvi. Takto popisuje Thomas Pavel život na kolejích v době klasi-
•I Srov. M. Fumaroli, cit d., s. 938. '" Srov. R. A. Lodge, cit. d., s. 205-247. M D. Baggioni, cit. d„ s. 134-137.
82
SVĚTOVÁ REPUBLIKA LITERÁTUHY
VYNALEZ LITERATURY
83
cismu, s žáky vzdělávanými v latině a nucenými touto latinou mluvit, dokonce i sami mezi sebou, kterým se dostaly do rukou pouze ti nejvybranější klasičtí autoři, s žáky rozdělenými na centurie a deku-rie, odměňovanými za svůj úspěch tituly senátorů a konzulů. Školní vzdělávání nebylo tedy ničím jiným než osvojováním si repertoáru příběhů - životů slavných mužů a žen antiky, proslulých výroků, příkladů zdatnosti a ctnosti. „V těchto ohradách, pečlivě izolovaných od zbytku světa, jimiž koleje byly [...] byl každoročně oslavován imaginární řád rétorické kultury dramatickým předváděním novola-tinských tragédií, psaných k těmto příležitostem samotnými žáky. "54 Ve svém Vývoji pedagogiky ve Francii píše Dürkheim v podobném duchu: „Recko-římský svět, v němž byli studenti nuceni žít, byl zbaven veškeré řecké a římské reality a stal se v jistém smyslu prostředím ireálným, ideálním, zalidněným bezpochyby osobami, jež skutečně v minulosti žily, ale které, takto prezentované, neměly v sobě již nic historického. Zbylo jen několik emblematických ztvárnění ctností, neřestí, lidských vášní všeho druhu [...]. Tyto typy, tak obecné a neurčité, mohly snadno sloužit k exemplifikaci předpisů křesťanské morálky. "55 Jedinou pedagogickou inovací až do druhé poloviny 18. století bylo zavedení „Malých škol pánů z Port-Royalu" (Les Petites Écoles des Messieurs de Port-Royal, otevřené 1643 v Port-Royalu a 1646 v Paříži): byly to první školy, na nichž se objevil středoškolský typ vzdělání. „Port-Royal se neomezoval na protesty proti absolutnímu zákazu, který postihl francouzštinu, ale zpochybnil nadřazenost latiny a řečtiny, jež jim byla jednomyslným míněním připisována po celou dobu renesance.'^6 Sám Pellisson, historik Francouzské akademie a královský historiograf, dosvědčuje tuto nadvládu latiny nad vzděláním „učenců": „Když jsem opustil školu, bylo mi předkládáno, sám nevím kolik různých nových románů a her, jimž jsem se, tak mladý, vlastně ještě dítě, musel jen smát, a navracel jsem se vždy ke svému Cicerovi či Teren tiovi, které jsem považoval za mnohem srozumitelnější."57
54 Thomas Pavel, Vart de 1'éloignement. Essai sur /'imagination classique, Gallimard, Paříž 1996, s. 152-155. Viz též Georges Snyders, La pédagogie en France auxXVIIe etXVIIIe siěcles, PUF, Paříž 1965, kap. III, „Le role de 1'Antiquité: le monde latin comme cloture", s. 67-83.
55 Emile Dürkheim, předmluva M. Halbwachs, Paříž 1938. Nové vydání PUF, Paříž 1990, s. 287.
56 Tamtéž, s. 306-307.
57 Cituje M. Fumaroli, cit. d., s. 961.
Boj „moderních" proti vzdělání v latině začal velmi brzy, neboť \ ioce 1657 vystoupil pan Le Grand proti „pedantům", kteří, hlavu 11.u-panou latinou a řečtinou, nejsou schopni správně užívat fran-couzštinu: „Nepochybně, duchové, kteří jsou obtěžkáni řečtinou 1 l.ilinou, kteří znají tolik věcí pro jejich vlastní jazyk zhola zbytečný h, kteří zaplňují svou rozpravu učeným galimatyášem a pedan-lli kými figurami, nemohou nikdy dosáhnout takové přirozené čistoty a takového bezelstného výrazu, jež jsou zásadní a nezbytné pro tvorbu skutečně francouzské řeči. V jejich hlavách proti sobě bojuje tolik různých gramatik a okřídlených slovních spojení, že vzniká 1 li.ios idiomů a dialektů: řečtina špiní latinu a latina špiní řečtinu;
I 1 ečtina s latinou smíchané dohromady kazí francouzštinu [...]. Dů-■ 1 né znají mrtvé jazyky a jazyk živý používat neumí."58
Louis Le Laboureur se ve svém pojednání z roku 1667 nazvaném
II přednostech jazyka francouzského oproti jazyku latinskému (Des avan-tages de la langue francoise sur la langue latine) zabývá otázkou,
• l.i by první léta dauphina, nejstaršího syna Ludvíka XIV, měla být .msvěcena „Múzám latinským", či „Múzám francouzským".59 Avšak m cní latinskému jazyku, procházející celým vzdělávacím systémem,
I \ iváří situaci reálného bilingvismu. A latinská kultura, navzdory
III otupujícímu procesu legitimizace francouzského jazyka, bude ješ-i.< llouhou dobu poskytovat repertoár vzorů a témat, jimiž se bude lytil francouzsky psaná literatura.60
lli,ilní praxe jazyka
Velkým kodirikátorem jazyka a poezie byl bezpochyby Francois de M.ilherbe (1555-1628). Z tohoto důvodu je také druhým významným n volucionářem francouzštiny, a ačkoli se stavěl proti estetice Plejády .1 proti poezii Philippa Desportese - jednoho ze žáků Pierra de Ron-..ikI -, můžeme jej považovat za přímého následovníka du Bellayova projektu v tom smyslu, že usiloval, jinými způsoby, rovněž o „oboha-
II ni" francouzštiny. Malherbe byl ovšem inovátor a dokázal uniknout
"" M Le Grand, Discours, předcházející text René Baryho, Rhétorique francoise, Paříž 1653, cituje
M Fumaroli, cit.d.,%. 960-961. ' l.imtéž.s. 948-949.
*> Srov. Frangoise Waquet, Le Latin ou /'Empire ďun signe. XV/e-XXe síěcle, Albin Michel, Paříž 1998, s. 17-55.
SVETOVÁ REPUBLIKA LITERATURY
VYNALEZ LITERATURY
85
problému s napodobováním latiny: jakmile byly učiněny první výpůjčky z latiny, je možné potvrdit skutečné diference mezi oběma jazyky.
Malherbe, jak známo, předložil potřebu vytvořit pravidla pro vybrané orální užívání jazyka, vynalézt „orální prózu"61, která by umožnila obnovit „šarm", „jemnost" a „přirozenost", jež jsou vlastní francouzskému jazyku a jsou schopné přispět k vytvoření norem „správného mluvení", v opozici k abstrakci jazyka pouze psaného, a proto mrtvého: latiny. Malherbe způsobil jako du Bellay revoluci v literárním pořádku tím, že vyslovil dvojí odmítnutí. Proti světácké a preciózní poezii dvorských básníků, proti poezii učenců a neola-tinských básníků („aby se vysmál těm, kteří tvoří verše v latině," napsal jeho žák Racan, „prohlásil, že kdyby Vergilius a Horatius vstali z mrtvých, zpráskali by Bourbona a Sirmonda bičem"62) a proti následovníkům Plejády, kteří jako o závod používali dialektismy, strojenou syntax a praktikovali ezoterismus, navrhuje Malherbe stanovit ,i kodifikovat neredukovatelné „krásy" francouzštiny, etablovat její eufonické správné užívání na základě její specifičnosti jakožto živého jazyka. V žádném případě nejde o to zapomenout na imitaci latinských mistrů. Naopak, Malherbe se snaží usmířit revoluci, vyvolanou autory Plejády, především přijetím latinských technik do rámce francouzského jazyka - k nimž připojuje „jasnost" a „přesnost", zděděné z ciceronské prózy, a eleganci vergiliovského verše - spolu s vůlí osvobodit se, prostřednictvím mluveného, tedy živého, proměnlivého jazyka od těžkopádnosti imitace latinských vzorů. Tímto příkazem, jenž se rychle rozšířil ve všech vrstvách vládnoucích tříd (od úzké elity vzdělanců a úředníků, z níž vyšel, až po dvorskou šlechtu), umožnil Malherbe francouzskému jazyku i poezii pokračovat v procesu akumulace literárních zdrojů, zahájeném Plejádou,63 jemuž však hrozilo, že ustrne (jako tomu bylo v případě Itálie) v příliš „věrné" imitaci antických vzorů.
Malherbovo volání po správném užívání a „přirozenosti" (v opozici k preciznímu „archaismu"), návratu k orální praxi jazyka, jemuž hrozilo, že zamrzne v písemných modelech, tedy představuje druhý popud ke konstituování lingvistických základů a literární specifičnos-
61 M. Fumaroli, cit d., s. 941.
62 Racan, Vie de monsieur de Malherbe, Gallimard, ed. „Le Promeneur", Paříž 1991, s. 42-43.
63 Srov. R. A. Lodge, cit. d., s. 230-231.
11 ľrancie. Slavný odkaz na „nosiče sena z Port-au-foin" je dokonalým ivědectvím Malherbovy vůle rozejít se s nehybností učeneckých modelů.6* Možnost tvořit v mluvené řeči, mimo strnulost antických či renesančních kánonů, otevřela cestu revolucionizaci totality francouzského literárního prostoru a poskytla básníkům, navzdory lexikálním .i gramatickým kodifikacím francouzštiny, svobodu k inovacím.
Strategie stejného typu nacházíme překvapivě v mnoha různých podrobených literárních prostorech ze zcela odlišných dob a kon-lextů. V Brazílii ve 20. letech 20. století vyžadovali modernisté lite-rární užívání a kodifikaci „brazilského jazyka" na základě zpracovaní stejné „orální prózy" a odsouvali do minulosti ustrnulé normy portugalštiny, „jazyka Camôesova", přirovnávaného rázem k mrtvému jazyku. Na konci 19. století založil v Americe Mark Twain moderní americký román zavedením hovorového, lidového jazyka, 1 [mž potvrdil své odmítnutí norem anglické literatury. Tento návrat k orální praxi, to znamená k trvalým proměnám a vývoji lingvistických praktik, umožňuje akumulovat stále nové literární prostředky, zakládat literární praxi na proměnlivé a neukončené povaze jazyka a odpoutat se tak od ustrnulých modelů.
Claude Favre de Vaugelas (1585-1660) převzal Malherbův úkol a pokračoval v něm ve svých Poznámkách o francouzském jazyce (Re-marques sur la langue francaise), vydaných v roce 1647. Jde o svého druhu manuál lingvistických „pravidel dobrého chování",65 doporučení, jak definovat správné užití mluveného jazyka, jež se opírá o pravidla konverzace převzatá ze „světa" a o literární praxi nejlep-ších „Autorů": „Řekněme si tedy nyní, jak definovat správné užívání jazyka. Je to způsob, jak mluví ti nejlepší představitelé Dvora, v souladu se způsobem psaní, jímž psali ti nejznamenitější z Autorů všech dob. Když říkám Dvůr, mám na mysli dámy stejně jako pány a mnohé další lidi ve městě, kde panovník přebývá, kteří se ve styku s dvořany podílejí na jeho zdvořilosti."66 Společenská povaha správného užívání jazyka, určovaného konverzací dvořanů, je tedy v dokonalé shodě s literárním užíváním a praxí jazyka nejlepších „Auto-
64 Srov. M. Fumaroli, cit. d.. s. 937-944.
85 R. A. Lodge, cit. d., s. 232.
86 Claude Favre de Vaugelas, Remarques sur la langue francaise (1647), kritické vydání J. Strei-cher, Slatkine Reprints, Ženeva 1970, s. 3.
86
SVĚTOVÁ REPUBLIKA LITERATURY
87
O tl
ru
Důležitost, připisovaná konverzaci „ve vyšší společnosti , jež se lak stává arbitrem správného mluvení a vzorem správného psaní, je zřetelným charakterizačním znakem francouzského lingvistické-lio kapitálu, který prochází svou fází akumulace: zdůrazňování jeho charakteru jazyka živého a mluveného, u něhož snaha ovládnout jej a regulovat jeho užívání umožňuje zavést inovace, jež zahrnují rovněž kodifikace literárních žánrů a literárního jazyka. Protože psané bylo podřízeno mluvenému, literární formy, obvykle nejstrnulejší a nejpevněji určené, spjaté zejména s antickými vzory, se mohly vyvíjet mnohem rychleji než v jiných zemích, jako například v Itálii, kde byly znehybnený v archaických písemných modelech, v nichž se naopak hledaly vzory pro mluvené užití obecného jazyka.
KULT JAZYKA
Se zdánlivě definitivním usídlením krále a jeho dvořanů v Paříži na sklonku 16. století, a později s centralizací a posílením monar-1 lucké moci v průběhu století sedmnáctého, až do vyvrcholení cent-lalízace za vlády Ludvíka XIV., můžeme souběžně sledovat posuny v centralizaci intelektuální aktivity v Paříži. Tato nadvláda Paříže je spojena s vzrůstajícím vlivem dvora a se vzestupem moci salónů. Pravé na těchto mondénních místech se setkávaly rozmanité složky vzdělaného světa, učenci a světáci, ženy z lepší společnosti - jejichž zásadní role při šíření nového způsobu života a konverzace byla již dostatečně vyzdvižena -, vědci a básníci... A právě prostřednictvím těchto salónů se rozšířila rovněž otázka jazyka a byla diskutována v celém rozsahu vládnoucí třídy. Jazyk, jeho správné užití, konverzace a literární umění vystoupily, bezpochyby tak jako nikde jinde na světě, z kolejí a kabinetů učenců a staly se předmětem umění žít a konverzačního umění. „Králova francouzština a francouzština Paříže se v konverzaci vzdělanců postupně stávala živým jazykem, zároveň nejpovýšenějším ve své vlastní jedinečnosti, originalitě, přirozenosti a nejpozornější k tomu, aby si prisvojila znaky stylu, který humanistické filology tak nadchl u ciceronské prózy. "67
67 M. Fumaroli, cit. d., s. 943.
Intenzivní úsilí o kodifikaci, jež se rozvinulo ve Francii během 17. století, bylo dlouhou dobu připisováno „estetické senzibilitě" gramatiků: jelikož 16. století po sobě zanechalo určitý „lingvistický nepořádek", bylo třeba „obnovit" řád symetrie a harmonie jazyka.68 Například Walter von Wartburg vysvětluje snahu gramatiků politickým imperativem: bylo třeba, aby Francie disponovala jediným a uniformním jazykem, který by napomohl lepšímu upořádání sociální komunikace po anarchii a rozvratu předchozích dob. Popisuje proto, jak se vládnoucí třída sjednotila, aby hájila dlouhodobé zájmy celé země.69 Je ale naopak mnohem pravděpodobnější, že kodifikace francouzštiny, vypracování správného užívání jazyka a teoretických principů, na nichž je založeno, pravidel básnického psaní, a na oplátku využití těch nejprestižnějších autorů při ustavování kritérií korekce jazyka, se organizovala právě na základě systému postupných aliancí i různic mezi gramatiky a „světáky", úředníky královské Kanceláře, juristy, vzdělanci a dvořany. Soupeření, které proti sobě stavělo učence a světáky, lidi vzdělané, gramatiky a dvořany,?0 přispívalo k tomu, že z jazyka se stal předmět mimořádné, do té doby nevídané sociální reflexe, jedinečné po celé Evropě.71 1'erdinand Brunot tak mohl podal dokonalou definici francouzské lingvistické a literární specifičnosti, když napsal: „Panování grama-tiky trvalo ve Francii delší dobu a bylo tyranštější, než v jiných zemích. "72 Díla nařizující různé věci týkající se slovníku, gramatiky, pravopisu a výslovnosti tu byla četnější než ve většině jiných zemí v Evropě.73 K těmto nařízením a k tomuto soupeření, spojenými s jazykem, se připojila důležitá skutečnost: Descartes se v roce 1637 ve jménu rozumu rozhodl odmítnout latinu, až do té doby jazyk filozofie (z tohoto hlediska je také lépe pochopitelný Descartův opoziční postoj vůči „scholastikům"), a vydal svou Rozpravu o metodě, ve francouzštině. Všeobecná a racionální gramatika (Grammaire generále et raisonnée, 1660), zvaná též Portroyalská gramatika, An-
" R. A. Lodge, cit. d., s. 228.
*" W. von Wartburg, Évolution etStructure de la langue frangaise, Franke, Bern 1962.
'" P. Bourdieu, Ce queparter veutdire, Fayard, Paříž 1982, zejména s. 47-49; Alain Viala, Naissance
de 1'écrivain, „Le nom ďécrivain", Éditions de Minuit, Paříž 1985, s. 270n. " R. Bray, La Formation de la doctrine classique en France, Nizet, Paříž 1951. " Ferdinand Brunot, Histoire de la langue frangaise (13 sv.), Colin, Paříž 1966, sv. III, s. 4. ':l R. A. Lodge, cit. d., s. 213.
88
SVĚTOVÁ REPUBLIKA LITERAI Uliv
VYNÁLEZ LITERATURY
89
toina Arnaulda a Clauda Lancelota se již opírala o karteziánskou metodu, aby prosadila ideu čistě rozumově založené gramatickí doktríny. 74
Jinak řečeno, proces „standardizace"75 francouzského jazyk;i, který lze ve Francii sledovat v průběhu celého 17. století, nelze i< dukovat na pouhou potřebu tříbení „komunikace", nutné k politické centralizaci.76 Jde tu spíš o jedinečný proces konstituce to • retických, logických, estetických a rétorických prostředků, pomocí nichž dochází ke vzniku vlastní literární hodnoty (jistý druh symbolické „nadhodnoty") a literárnosti francouzského jazyka, to znamená k transformaci „staré francouzštiny" na literární jazyk. Tento mechanismus, který působí zároveň a neoddělitelně prostřednictvím jazyka a vypracováním literárních forem, umožňuje autonomizaci jazyka jako takového a postupně z něj tvoří literární a estetický materiál. Kolektivní konstrukce francouzštiny jako literárního jazyka je svého druhu estetizací, to znamená postupnou „literarizací", takže se francouzština mohla o něco později stát jazykem literatury. „Symbolická hodnota jazyka," píše Anthony Lodge, „a nejjemnější vytříbenost lingvistické normy stály v centru zájmu na nejvyšších společenských příčkách společnosti, v níž, podle Brunota, krása jazyka byla jedním z hlavních znaků distingovanosti."" Jazyk se tak stává předmětem a cílem unikátní víry.
V roce 1637 se salón markýzy de Rambouillet podílel na „gramatické disputaci" o slově „car" [francouzsky „neboť"]. Tato spojka měla tu smůlu, že se znelíbila Malherbovi, a Gomberville si zakládal na tom, že sejí ve svých pěti svazcích Polexandra (Exil de Polexandre et d'Ériclée, 1629) zcela vyhnul. Akademie, vědoma si problému, se věnovala jeho studiu s horlivostí, jež byla terčem posměchu v komedii Saint-Évremonta Akademici (La comédie des Académiciens, 1650). Akademie dala přednost formulaci „pour ce que" [„protože"], což vedlo k bitvě pamfletů. Markýza de Rambouillet povolala
74 Tamtéž, s. 241; viz též M. Fumaroli, cit. d, s. 947.
75 D. Baggioni definuje „procesy standardizace obecných jazyků během 16., 17. a 18. století" jako konjunkci 1) „mimolingvistického vybavení: pravopis, gramatiky, slovníky atd.; 2) instrumentali-zace jazyka pomocíteorie (logika, rétorika, poetika) a praxe (referenčnítexty, prestižní literární korpus); 3) institucí a nástrojů šíření a kontroly lingvistiky (školy, akademie...), cit. d., s. 125.
76 Tamtéž, s. 187.
77 R. A. Lodge, cit. d., s. 230.
11.1 pomoc Voitura (jednoho z vůdčích představitelů mondénni spolu nosti salónů). Odpověděl obranou, která paroduje „vznešený" .1 \ I: „V době, kdy kolo štěstěny rozehrává tragédie ve všech koutech Evropy, neshledávám nic natolik hodno lítosti, jako když vidím, že \t na spadnutí stíhání jednoho slova a uspořádání procesu se tímto |1<»vem, které tak užitečně sloužilo této monarchii a které, uprostřed všech rozmíšek a neshod v království, se samo vždy vyznačovalo ■ lobrou francouzštinou [...]. Nevím, jaký zájem je vede v úsilí ode-brat car, co mu náleží, a věnovat to pour ce que, ani proč chtějí říci třemi slovy to, co mohou říci třemi písmeny. A největší obavy, Ma-dcmoiselle, vzbuzuje fakt, že po této jedné nespravedlnosti chtějí podniknout další. Nebude jim činit žádné potíže zaútočit na mais I „ale"] a nevím, nevím, zdaje v bezpečí si [„jestliže"]. Takže až budou odstraněna všechna slova, které spojují ostatní, velcí duchové llás budou nutit omezit se na řeč andělů, nebo, nebude-li to možné, uloží nám mluvit pouze pomocí znaků [...]. Nicméně ukazuje se, že poté, co prožilo jedenáct století v plné síle a vážnosti, poté co se podílelo na těch nej významnějších pojednáních a vždy se čestně účastnilo zasedání rady našich králů, náhle upadlo v nemilost a hrozí mu násilný konec. Již čekám tu chvíli, kdy zaslechnu ve vzduchu naříkající hlas, jenž bude říkat: veliké car je mrtvé a ani skon velikého Cam [„bum"] či velikého Pan [„bác"] se mi nezdál být tak důležitý a tak podivný..."?8
Na počátku vlády Ludvíka XIV. (v roce 1661) byl akumulovaný kapitál francouzštiny tak vysoký, víra v moc tohoto jazyka tak silná, že se začínalo slavit jeho vítězství nad latinou a jeho celoevropský triumf. Louis Le Laboureur publikoval ještě v roce 1667 O výhodách francouzského jazyka oproti jazyku latinskému (Des avantages de la lan-gue francoise sur la langue latine), jako by bylo stále nutné převahu francouzštiny potvrzovat. Avšak v roce 1671 se objevily Rozhovory Arista a Eugénie (Entretiens ďAriste et ďEugěne) od otce Bouhour-se,79 kde se oslavuje nadřazenost francouzštiny nad ostatními moderními jazyky, a dokonce i nad latinou „s její dokonalostí, které
78 Vincent Voiture, Poésies, kritické vydání H. Lafay, Société des textes frangais modernes, Paříž 1971.
79 Srov. G. Doncieux, Un jesuite homme de lettres au XVile siěcle. Le pere Bouhours, Hachette, Paříž 1886.
90
světová republika Lit E r Ai lilu
vvnález literatury
91
tento jazyk dosahoval v dobách prvních císařů".80 A v roce 1678 tvrdil Francois Charpentier ve své Obhajobě francouzského jazyka pre nápis na Vítězném oblouku (Defense de la langue franc_aise pour ['in scription de l'Arc de triomphe), že francouzský jazyk je „univeiz.il nější", než byla latina v době, kdy římská říše byla na vrcholu své moci, a tím spíše než nová latina „učenců". Charpentier staví svého vladaře do role „druhého Augusta": ,Jako Augustus je miláčkem národů; obnovitel státu; zakladatel zákonů a veřejného blaha [...], Všechna krásná umění zakoušejí tento úžasný pohyb vpřed. Poezie, řečnictví, hudba, všechna tato umění dosahují stupně dokonalosh, jemuž se dosud nikdo nepřiblížil..."81
Roku 1687 vypukl „spor starých a moderních",82 který proti sobe svedl především Charlese Perraulta, vůdce „moderních" (podporovaných Akademií), jenž ve své Ódě na dobu Ludvíka Velikého (Le Siěcle de Louis le Grand, 1687) tvrdil, že století Ludvíka XIV. stojí výše než doba Augustova, a Boileaua (a také La Bruyěra, La Fontai-na...), zastánce „starých". Triumf „moderních" znamenal konec éry, kterou zahájil du Bellay v roce 1549. Strategie nápodoby a přetvoření starých autorů, vyvinutá du Bellayem, nachází své dokončení v požadavku moderních na konci 17. století, jejichž cílem je ukončit nadvládu antiky. Moderní změnili pole působení: imitace je již dnes zbytečná. Proces přijetí a emancipace byl dovršen. Perrault ve své Paralele mezi starými a moderními (Parallěle des Anciens et des Modernes, publikováno mezi lety 1688 a 1692) vyhlašuje převahu moderních ve všech žánrech: „Všechna umění byla v našem století dovedena k vyššímu stupni dokonalosti, než jakého dosáhla mezi starými..."83 Perraultův manifest umožnili ti, které nazývá prostě „klasici" a kteří si vypůjčovali své odkazy a své vzory v Antice: jim patří čest představovat vrchol „století Ludvíka XIV", triumf literatury a moci francouzského jazyka, protože reprezentují konečný bod, vyvrcholení procesu „růstu" literárních prostředků. Ztělesňují
80 M. Fumaroli, cit. d., s. 959.
81 Frangois Charpentier, Defense de la langue frangaise..., Paříž 1676, M. Fumaroli, cit. d., s. 955.
82 Srov. Bernard Magné, La Crise de la littérature frangaise sous Louis XIV. Humanisme etratio-naiisme, Lilie 1976, 2 sv.
83 Charles Perrault, Parallěle des Anciens et des Modernes, faksimilované vydání, H. R. Jauss a M. Imdahl (ed.), Eidos Verlag, Mnichov 1964, dialog IV.
v 1 svých dílech a v jazyce, jejž užívají, vítězství francouzštiny nad In mou. Perrault může vyhlašovat svou opozici vůči napodobování i.uých a konec nadvlády latiny pouze proto, protože všichni spiso-\ .uelé už skoncovali s postupem napodobování, dovedli jej do jeho nejkrajnějšího bodu. Prohlášení moderních je pouhou teoretizací .1 představuje hranici svobody, kterou dobyli „klasikové". Jestliže Perrault připisuje převahu nad starými nejen Corneillovi, Moliěro-vi, Pascalovi, La Fontainovi, La Bruyěrovi, ale také Voiturovi, Sara-linovi, Saint-Amantovi..., pak proto, protože je považuje za spiso-I .Hele, kteří „dosáhli v jistém smyslu vrcholu dokonalosti".84
Nemůžeme proto tento spor redukovat na prosté hájení politic-kých pozic,85 jež činí ze starých straníky absolutistické monarchie .1 /. moderních stoupence určité liberálnější formy vlády. Jak by-1 hom v takovém případě mohli rozumět bezpodmínečné obhajobě vlády Ludvíka XIV v Oděna dobu Ludvíka Velikého? Analýza historického procesu akumulace literárního kapitálu v rámci francouzského luerárního prostoru umožňuje vzít v úvahu skutečný, nevyslovený .1 autonomní - to znamená specificky literární - předmět sporu, ledy konfiguraci mocenských vztahů vůči latině, a zároveň politický vklad konfliktu, to znamená místo a moc jazyka ve francouzském království tváří v tvář upadající a zpochybňované hegemonii latiny.
PANSTVÍ FRANCOUZŠTINY
Triumf francouzštiny byl nyní tak dokonalý, ve Francii stejně jako ve zbytku Evropy, a její prestiž se stala natolik nepopiratelnou, že víra v nadřazenost se stala opravdovou nejen v představách, ale i v realitě, přesněji začala existovat ve skutečnosti, protože veškerá skutečnost měla podíl na její samozřejmosti. Francouzi tak začali věřit v definitivní vítězství francouzštiny nad latinou, a navíc uspě-li i v šíření této víry pomocí reprezentací, jež byly společné všem evropským elitám a podporovaly „svrchovanost" tohoto jazyka zcela podle vzoru hegemonie latiny, takže se užívání francouzštiny
M Charles Perrault, cit. d.
85 Pro kritiku tradičního vidění sporu srov. J.-M. Goulemot, Le Rěgne de l'Histoire. Discours his-toriques et revolutions XVIIe-XVIIIe siěcles, Albin Michel, Paříž 1996, s. 164-172.
92
SVĚTOVÁ REPUBLIKA LITERATUR
VYNÁLEZ LITERATURY
93
rozšířilo velmi rychle po celé Evropě. Postupně, spolu s válkami Ludvíka XIV. a se smlouvami, které z nich vyplynuly, se francouz ština stala jazykem diplomatickým a jazykem mezinárodních jedu, i ní. Její transnacionální užití se prosadilo pouze na základě tohotu „panství", jak to nazval Rivarol,86 a francouzština jej napříště vyko návala zcela „přirozeně", neboť po století a půl bojů a akumulace specifických prostředků převrátila vztah nadvlády, který podroboval Francii, a spolu s ní i celou Evropu, latině.
V aristokratickém prostředí v Německu či v Rusku se francouzština stala takřka druhým mateřským jazykem; jinde se stala jakýmsi druhým jazykem pro konverzaci a vyjádření „uhlazenosti". Nejsil-nější byla tato víra v malých německých státech. Po celé 18. století a zvláště v letech 1740-1770 byla německá knížectví ve světské sféře zcela připoutána k užívání francouzštiny. Ve střední a východní Evropě, a dokonce i v Itálii, lze vysledovat totéž nadšené přijetí francouzského modelu. Zjevným znakem literární hodnoty, jež jí byla přisuzována, je fakt, že spisovatelé se rozhodovali tvořit ve francouzštině svá literární díla: Němci Grimm a Holbach, Italové Galiani a Casanova, v Rusku Kateřina II. a v Prusku Friedrich II., Angličan Hamilton, a později čím dál tím více Rusů, kteří opouštěli němčinu ve prospěch francouzštiny.
Zvláštností tohoto modelu univerzálnosti francouzského jazyka, založeného a okopírovaného podle modelu latiny, je, že se neprosazoval jako francouzská nadvláda, tedy jako systém, organizovaný ve prospěch Francie; francouzština se prosazovala všude bez přispění nějaké politické autority, jako jazyk všech, pro všechny, sloužící všem, jazyk uhlazenosti a vybrané konverzace, jehož „jurisdikce" se rozšířila na celou Evropu. Tuto podivnou (či přinejmenším zdánlivou) „denacionalizaci" francouzštiny8? vyznačuje velmi dobře téma kosmopolitismu. Její nadvláda nebyla nikdy uznávána jako nacionálni a byla vždy chápána jako univerzální. Nikdy tu nešlo ani o po-
86 A. Rivarol, De 1'universalité de la langue francaise. Obsidiáne, Paříž 1991 [reprint vydání z roku 1797], zejména s. 7 a 34.
87 Srov. J. Jurt, „Sprache, Literatur, Nation, Kosmopolitismus, Internationalismus, Historische Bedingungen des deutsch-französischen Kulturaustausches", Le Francais aujourd'hui: une langue ä comprendre, Gilles Dorion, Franz-Joseph Meissner, Jánoš Riesz, Ulf Wielandt (ed.), Diesterweg, Frankfurt 1992, s. 230-241.
litickou moc ani o kulturní vliv ve službách národního státu, ale .. symbolickou nadvládu, jež znovu po dlouhé době nalezne svou vážnost, zejména ve chvíli, kdy se Paříž ukáže být univerzálním hlavním městem literatury a bude vykonávat svou „vládu", podle slov Victora Huga,88 nad celým světem. Takto se tázal abbé Desfon-1.iines za Ludvíka XV: „Co je zdrojem takové přitažlivosti jazyka, spjaté s takovou averzí vůči národu? Je to dobrý vkus těch, kteří jím I m rozené mluví a píší; je to výtečnost jejich kompozic, jejich obraty, jejich témata. Výjimečnost Francouzů v jemném a vytříbeném přepychu a požitkářství umožnila našemu jazyku cestovat. S našimi módami přijali i naše termíny a naše ozdoby, které jsou pro ně mimořádné zajímavé."89
Tento obrat v kulturní převaze ve prospěch francouzštiny jako jazyka „civilizace",9° jak se začne říkat o několik let později, zakládá tedy nový evropský řád, „laický a mezinárodní"^1 Tato všeobecná laicizace evropského politického i literárního prostoru, která je jedním z konstitutivních rysů panování francouzštiny, je konečným důsledkem snažení, které započal du Bellay a humanisté, vedeného proti panství latiny. V tomto smyslu jej můžeme chápat jako první krok k autonomizaci celého evropského literárního prostoru, jenž ták definitivně unikl vlivu a nadvládě církve. Zůstává na spisovatelích samotných, a to bude práce pro 18. a především 19. století, osvobodit se také nejprve z vlivu a závislosti na králi, a později z podrobení se nacionálni podmíněnosti.
Je jisté, že tato mimořádná důvěra v předpokládanou „dokonalost" jazyka francouzského krále a v to, co Voltaire nazval „století Ludvíka XIV", mohla být akceptována jako taková celým francouzským literárním světem, ale také všemi evropskými elitami nejen díky tomu, že se prosadila pomocí svého ohromného kapitálu a také díky jedinečnému charakteru boje francouzských vzdělanců, ale také proto, že zplodila systém literárně-stylisticko-lingvistických reprezentací, jehož účinky můžeme sledovat ještě dnes.
88 Viz níže, s. 116.
89 Cituje M. Fumaroli, cit d., s. 964.
90 Srov. zejména Norbert Elias, La Civilisation desMosurs, Calman-Lévy, Paříž 1973. 31 M. Fumaroli, cit. d.,s. 965.
94 SVĚTOVÁ REPUBLIKA LITERATURY
Voltaire sám je jedním z velkých architektů konstrukce a rekonstrukce nesmírné a s ničím nesrovnatelné velikosti francouzského věku klasicismu. Tím, že vytvořil všechny složky mýtu zlatého věku, zároveň literárního i politického, Voltaire „vynalezl" věčnost klasicismu, vyvolal nostalgii po šťastných časech „slávy" Ludvíka XIV., a především postavil spisovatele, označené jako klasické, na nedosažitelný vrchol literárního umění jako samo ztělesnění literatury. Přispěl k tomu tím, že dodal zdání historičnosti mytickým reprezentacím historie, jež tato víra předpokládala. Tento způsob historické periodizace učinil z vlády Ludvíka XIV. „dokonalou" epochu, kterou není možné opakovat či napodobit. Ve Století Ludvíka XIV. Voltaire píše: „Zdá se mi, že když jsme v tomto století měli dostatečný počet dobrých spisovatelů, kteří se stali klasiky, je stěží možné připustit, abychom užívali jiné výrazy, než jaké užívali oni, a že je také třeba dávat jim stejný smysl, neboť jinak by zakrátko naše století přestalo tomu předcházejícímu rozumět [...]. Byla to doba, hodná pozornosti doby nadcházející, kdy Corneillovým a Racinovým hrdinům, Moliěrovým postavám, Lullyho symfoniím a (protože zde se jedná pouze o umění) hlasům Bossueta a Bourdaloue naslouchali Ludvík XIV, Madame, proslulá svým vkusem, Condé, Turenne, Colbert a celý zástup nej významnějších mužů, kteří vynikali v každém směru. Ty časy už se nevrátí, kdy vévoda de La Rochefoucauld, autor Mravoučných maxim, po rozhovoru s Pascalem a Arnaudem odjel do divadla na Corneille."92
Této důvěře, zejména německé, v model francouzského „klasicismu" a vyhlašované vůli spisovatelů a intelektuálů tento model překonat, můžeme ve skutečnosti porozumět pouze na základě reprezentace oné „dokonalosti", vtělené v daném historickém okamžiku do určité země, s níž bylo třeba snažit se vyrovnat. Podobně v současnější době můžeme pochopit fascinaci E. Ciorana jazykem francouzského „klasicismu" a jeho snahu jej reprodukovat jen na základě této důvěry, zděděné z Německa, ve stav nesrovnatelné dokonalosti tehdejšího jazyka a literatury.
Doktrínu o dokonalosti klasické francouzštiny najdeme v úplnosti v pojednání 0 německé literatuře^ publikovaném pruským krá-
92 Frangois-Marie Arouet řečený Voltaire, La Siěcle de Louis XIV, Vve Knoch a J. G. Eslinger, Frankfurt 1753, sv. III, s. 81.
93 Frédéric II de Pruse, De la littérature allemande, Gallimard, edice „Le Promeneur", Paříž 1994.
VYNÁLEZ LITERATURY 95
lem francouzsky v roce 1780.94 Již výše jsme konstatovali, že tento text je úžasným projevem naprosté převahy, kterou působila francouzština. Je však třeba také dodat, že samotná koncepce historie (a dějin umění), kterou kniha zdůrazňovala a kterou měl král společnou s německými intelektuály a umělci následující generace, je založena na určité nespojité trvalosti klasicismu: Platónovo a Démo-thenovo Řecko, Cicerův a Augustův Řím, renesanční Itálie a Francie Ludvíka XIV Německo si tedy nemohlo přát lepší osud, než že zaujme své místo v univerzálních dějinách kultury, chápaných jako posloupnost „staletí", v níž každý národ jednou ztělesní svým způsobem onen neměnný ideál, a poté zmizí, zasažen úpadkem, v očekávání, že své dospělosti dosáhne opět národ jiný.
Friedrichu II. šlo tedy o to převzít vzor francouzského jazyka, aby překonal německé „zpoždění" a přispěl k objevení se nových, německých „klasiků": „Za vlády Ludvíky XIV se po celé Evropě rozšířila francouzština a to zčásti kvůli oblibě vynikajících autorů, kteří zde vzkvétali, a neméně pro dobré překlady z antických děl, jež tu vznikaly. Nyní se tento jazyk stal univerzálním klíčem, který vám umožní vstoupit do každého domu a města. Když cestujete z Lisabonu do Petrohradu, ze Stockholmu do Neapole, můžete všude mluvit francouzsky a všude vám budou rozumět. Tímto jedinečným idiomem si ušetříte nutnost znát mnoho jiných jazyků, jež byste znát museli, a to by přetěžovalo vaši paměť množstvím slov." A pokračuje: „Budeme mít naše klasické autory; každý si bude přát je číst, aby z toho měl prospěch; naši sousedé se budou učit německy, dvory budou německy s potěšením hovořit; a dojde k tomu, že náš vybroušený a dokonalý jazyk se rozšíří ve prospěch našich nej-lepších spisovatelů do všech koutů Evropy.."95 S tímto voltairov-ským modelem, schváleným Friedrichem II., se v budoucnu Herder rozejde.
Slavná Rozprava o univerzálnosti francouzského jazyka Antoina Ri-varola z roku 1784 byla odpovědí na otázku, o jejíž zodpovězení vypsala soutěž berlínská akademie: „Co učinilo francouzský jazyk
94 Je známo, že Friedrich II. Pruský udržoval korespondenční styk s Voltairem v době, než nastoupil na trůn, a že Voltaire žil v Berlíně na jeho dvoře v letech 1750 až 1753. Právě v této době napsal francouzský spisovatel své Století Ludvíka XIV.
96 Frédéric II de Pruse, cit. d., s. 81-82.
SVĚTOVÁ REPUBLIKA LITERATURY VYNÁLEZ LITERATURY 97
univerzálním? Proč si zaslouží tuto výsadu? Lze předpokládat, že si ji zachová?"96 Sama skutečnost, že soutěžní otázka mohla být polo žena touto formou, dokazuje, že Rivarolova Rozprava je především jasným svědectvím nadvlády francouzštiny v Evropě a rovněž ji/, počínající fáze jejího úpadku. Herder vyslovil své první antiuniver-zalistické, tedy protifrancouzské teze přibližně o dvanáct let dříve, v roce 1772, před toutéž berlínskou akademií, a jeho esej Pojednáni o původu jazyků, v němž tyto myšlenky zformuloval, sloužil jako prapor nových, národních myšlenek, které měly vytvořit nástroje pro boj s francouzskou hegemonií a rozšířit se záhy po celé Evropě. Ri-varol tedy ve skutečnosti pronesl spíše jistý druh pohřební řeči než chvalozpěv.
Rivarolova Rozprava přesto představuje významný moment v historii konstituování francouzského literárního dědictví, zčásti proto, že znovu spojuje a reviduje, tím že je jasně tematizuje, celek známých témat důvěry, což umožňuje vysvětlit a pochopit původ této kulturní dominance, uznávané a přijímané po celé Evropě; a zčásti proto, že se tu ukazuje příchod nové a vzrůstající mocnosti, která zpochybňuje francouzskou suverenitu: Anglie. Odpor proti francouzskému „panství" byl tedy od této chvíle veden na dvou frontách, které následně strukturovaly evropský literární prostor během 19. století, na frontě německé a anglické.
V prvních větách své Rozpravy rýsuje Rivarol paralelu s římskou říší: „Zdá se, že nadešel čas říci, že francouzský svět, stejně jako dříve ňmský svět, a jeho filozofie, přesycené sledováním lidí vždy nějak rozdělených podle svých politických zájmů, dospěly nyní k tomu, že je od jednoho konce světa k druhému spojily a nechaly vytvořit republiku pod vládou jednoho jediného jazyka."^ Jde tedy o to připomenout definici univerzality, tak jak je chápána ve Francii (tedy kterou zpochybní Herder): je to znovuustavení jednoty světa a mimo politická rozdělení. Jinak řečeno, francouzskou převahu každý akceptoval, protože se situovala nad všechny partikulární či nacionálni zájmy jednotlivých zemí: „Není to již jazyk francouzský, je to jazyk lidstva." Tato věta, často citovaná jako důkaz francouzské
A. Rivarol, „Note liminaire", De /'universalitě de la langue frangaise, cit. d., s. 5. A. Rivarol, cit. d., s. 9. Zvýraznila P. C.
arogance, ve skutečnosti představuje jen jiný způsob, jak říci, že tato nezpochybnitelná převaha nebyla chápána jako francouzská záležitost (tedy jako nacionálni působení, sloužící partikulárním zájmům l'Yancie a Francouzů), ale jako záležitost univerzální, tedy sloužící všem a situovaná nad všemi jednotlivými zájmy. Francie vykonávala tímto „panováním", tedy mocí, kterou nemohlo nikdy nikomu vnutit žádné vojenské vítězství, symbolickou nadvládu: „Po tomto výbuchu," vysvětluje o něco dále Rivarol, „poskytovala Francie okolním státům bezustání divadlo, zvyky, vkus, vybrané způsoby, jazyk, nové umění, jak žít a užívat dosud nepoznané radosti, tedy jistý druh panování, které dosud nikdy žádný národ nevykonával. A porovnejte to, prosím vás, s panováním Římanů, kteří všude šířili svůj jazyk spolu s otroctvím, lačnili po krvi a ničili, dokud nebyli sami zničeni."98 Jinými slovy, moc francouzštiny, díky její uhlaze-nosti a vytříbenosti, dokonce převyšuje moc latiny.
Tato univerzalita je v jistém smyslu „založena" na tom, co Rivarol nazývá „kolbiště národů", tedy jejich konkurence, jejich soupeření. Ovšem vítězství Francie a francouzštiny, oproti zásluhám všech ostatních jazyků - vyloženým velice jemně a kultivovaně - je, jak vysvětluje Rivarol, vítězstvím „jasnosti". Opakuje tak jen argument, který se stal už běžným dokladem niterné „nadřazenosti" francouzštiny nad ostatními jazyky, a formuluje jej s mimořádnou arogancí, vlastní vládnoucím: „Co není jasné, není francouzština; co není jasné, to je jen angličtina, italština, řečtina či latina."99
Rozprava byla také skutečným válečným strojem, stvořeným k boji proti nejnebezpečnějšímu soupeři Francie na onom věčném „kolbišti národů", který ještě vášnivěji zpochybňoval univerzální nadvládu univerzální francouzštiny, jímž byla Anglie. Angličané a Francouzi, říká Rivarol, jsou „sousedící a soupeřící národy, které poté, co spolu tři sta let bojovaly, nikoli o nadvládu, ale o holou existenci, spolu stále ještě soupeří, nyní o slávu vzdělanosti, a již celé století se dělí o pozornost světa." Celý problém, který existuje ve vztahu s Anglií, je hrozba, která se týká Anglie jako obchodní mocnosti. Londýn se stal z ekonomického hlediska nejdůležitějším
98 Tamtéž,s.M. 93 Tamtéž, s. 39.
98
SVĚTOVÁ REPUBLIKA LITE RAT UMY
VYNÁLEZ LITERATURY
99
a nejbohatším místem Evropy. A Rivarol si dával velký pozor, aby nikdy nesměšoval to, co nazývá „obrovský krediť Angličanů v ob chodních záležitostech, s jejich předpokládanou mocí v literatuře: naopak, snaží seje striktně oddělit, aby dal Francii šanci pokračovat v jejím literárním panství, když předpokládá, že symbolickou moc nelze vyvozovat z ekonomické síly: „Angličan, uvyklý na ohromný kredit, který má v obchodních věcech, se zdá přenášet tuto fiktivní moc do sféry vzdělanosti a jeho literatura přitom nabývá povahy přehánění, stojícího v protikladu k dobrému vkusu."100 Jinými slovy, Rivarol načrtává rozlišení mezi ekonomickým řádem a literárním řádem, ale nedokáže ještě jasně uvažovat o otázce autonomie literatury, a tedy představovat si, jako o dvě století později Valery Larbaud, literární mapu, která se liší od mapy politické.
Anglické soupeření
Na konci 18. století tedy představuje největšího soupeře francouzského řádu Anglie. „Angličané," píše Louis Réau, „hrdí na svá vítězství nad Ludvíkem XIV., pyšní na nový rozkvět své literatury, ilustrovaný Drydenem, Addisonem, Popem a Swiftem, těžce snášeli nároky francouzského jazyka na univerzalitu."101 Ekonomicko-poli-tický vzestup Anglie se skutečně spojil s kodifikací jazyka a se specifickým požadavkem literárního kapitálu: spisovatelé, gramatici a lexikografové dokončili stabilizaci moderní formy angličtiny.102
Je třeba připomenout, že po vnucení francouzštiny jako oficiálního jazyka v okamžiku dobytí Anglie Normany v roce 1066, se až v 15. století objevuje standardní angličtina. Zvláštností historie anglického národa bylo, že emancipace vůči náboženské autoritě Říma vedla v 16. století k přesunu všech typů moci výhradně na krále: Jindřich VIII., který se v Zákonu o supremátu roku 1534 prohlásil za hlavu anglikánské církve, se tak zmocnil absolutní moci, stejně politické, jako náboženské. 103 Uniformizace jazyka je tedy spojena s uniformi-zací náboženskou: překlad Velké bible (Great Bible, 1539) a Cranme-
100 Tamtéž, s. 37.
101 Louis Réau, LEurope frangaise au siěcle des Lumiéres, Paříž 1938; nové vydání Albin Michel, Paříž 1971, s. 291.
,02Srov. D. Baggioni, cit. d., s. 150-155.
,03Srov. Philippe Chassaigne, Histoire de 1'Angleterre, Aubier, Paříž 1996, s. 89-94.
niva Kniha kázání (The Book of Common Prayer, 1548) jsou čteny 11,1 nedělních bohoslužbách po celé zemi.104 Avšak legitimita lidového jazyka se dostavuje se značným zpožděním. Nepochybně stejně 1.1 k o v německém případě, odmítání nadvlády Říma v náboženských secech bránilo tomu, aby byla latina zpochybněna v oblasti vědění, siudia a poezie. Jak jsem se již výše snažila ukázat, vše probíhalo tak, jako by přijetí reformovaných vyznání bránilo úplné „laicizaci" (lo znamená plné autonomii) literárního a lingvistického soupeření. Kezpochyby právě proto si latina, navzdory schismatu, po dlouhou (I o bu zachovávala v Anglii všechna svá privilegia v oblasti literatury, .1 práce gramatiků vedla až k mnohem pozdější emancipaci „obecného jazyka" od řecko-latinského modelu. Latinská gramatika Johna Coleta, učence z okruhu Erasma Rotterdamského a Thomase Mora, a Williama Lilyho z roku 1510, oficiálně uznaná Jindřichem VIII. v roce 1540 - která sloužila jako vzor studentům a gramatikům až do konce 18. století - rozvinula rigorózní paralelu mezi latinou a lidovým jazykem, která vedla až k rozpoznání týchž pádů a předložek, stejných konjugací a totožných konstrukcí. 105
Výsledky jazykové kodifikace se prosadí až v 18. století, avšak aniž by je zaváděla nějaká centrální legislativní instituce typu francouzské Akademie. „Stanovení normy bylo záležitostí grama-tiků, literátů a pedagogů, a bylo schválené společenským konsensem, respektujícím zavedené hierarchie."106 Tato zdánlivá autonomie zatemňuje proces národního přivlastnění literatury, která tím byla zvláště poznamenána, což platí nejen pro Anglii. Zvyk vidět v „anglické literatuře" nejtypičtější výraz národního charakteru, to znamená prvořadé ztělesnění národní identity, je podle Stefana Col-liniho10? charakteristickým rysem Anglie. Literatura se stává, nepochybně tak jako nikde jinde v Evropě, jedním z hlavních nástrojů potvrzení a definování národní identity. A dokonce i když anglický nacionalismus nenabýval stejných forem jako jinde v Evropě,108 lze
,MSrov. John Sommerville, The Secularization ofEarlyModern England. From Religious Culture to Religious Faith, Oxford University Press, New York a Oxford 1992, zejména kapitola 4, s. 44-54. lll5Srov. D. Baggioni, cit. d., s. 153. 106 Tamtéž, s. 154.
""Stefan Collini, Public Moralists, Political Thought and Intellectual Life in Brítain, 1850-1930,
Clanderon Press, Oxford 1991, zvláště s. 347n. l08To je klíčové pro pochopení anglické „výjimky".
100
SVĚTOVÁ REPUBLIKA LITERAIIIHv
VYNÁLEZ LITERATURY
101
říci, že definice národní identity byla vypracována poprvé na kom | 18. století jako reakce na moc a sílu francouzštiny, proti Francii, po věstné jako nepřátelská, „tyranská" a katolická země, a byla založena na základě „diference", vycházející z protestantismu. 109 V ránu 1 této logiky se literatura postupně „nacionalizovala", tedy označov.i la se jako „anglická", jako národní majetek, a upevňovala své pozi< < vůči francouzské hegemonii.
Právě v literatuře mohla být dobře tematizována „klišé", užívaná k charakterizaci anglického národa, jež rovněž tvořila součást francouzské dominance. Například idea „vrozeného nadání" Angličanů pro individualismus a upřímnost je úzce spojena s politickou „au-todefinicí", antagonistickou vůči definici Francie: sklon Francouzů k politické dialektice (mezi despotismem a revolucí) je dáván do vztahu s formální vyumělkovaností - slavná french polish, francouzská povrchnost - a pochybnou morálkou jejich literatury.11" Idea „talentu" Anglie pro svobodu a zastupitelskou vládu je také myšlenka utvořená v odporu proti dobyvačné francouzské politické mytologii. Toto poslání Anglie je vyvozováno z neschopnosti (předpokládané a často připomínané) Angličanů rozvinout systematické abstraktní myšlení. Národní literární talent by tedy spočíval v bohatství a složitosti života a zůstával neredukovatelný na abstraktní kategorie nějakého systému.111 Tato strukturální opozice vůči francouzské lingvistické a literární hegemonii tak učinila z Anglie první literární mocnost, soupeřící s Francií.
HERDEROVSKÁ REVOLUCE
Mezi lety 1830 a 1920 se v Evropě odehrála, jak říká Benedict Anderson, „filologicko-lexikografická revoluce",112 a spolu s ní se objevila národnostní hnutí. Herderovy teorie, zveřejněné na konci 18. století a rychle se šířící po celé Evropě, vyprovokovaly díky deklarované opozici vůči francouzské nadvládě první rozšíření literárního pro-
109 Srov. L. Colley, Brítons. Forging the Nation. 1707-1837, cit. d. "°S. Collini, cit.d.,s. 357-361.
Tamtéž,*,. 348-351. 112 B. Anderson, cit. d., s. 93n.
storu po celé Evropě. Herder ve skutečnosti nenabízí pouze nový způsob popření francouzské hegemonie, platný pro celé Německo, .1 lc- uvádí do činnosti celou teoretickou matrici, která umožní všem politicky ovládaným teritoriím vyvinout vlastní řešení boje za nezávislost. Tím, že stanovil nutné pouto mezi národem a jazykem, oprávnil všechny národy, které ještě nedosáhly politického a kulturního uznání, aby vznesly rovný požadavek své existence (literární i politické).
Vliv francouzského historického a literárního vzoru a samozřejmost filozofie dějin, kterou mlčenlivě, ale mocně šířila francouzská kultura, byly tím, co musel Herder přetavit do zcela nového teoretického a konceptuálního materiálu. Jeho dílo Auch eine Philosophie die Geschichte zur Bilgund der Menschheit, které vydal roku 1774, představuje válečný stroj, namířený proti voltairovské filozofii a její explicitní víře v nadřazenost „osvícené" epochy klasicismu nad všemi ostatními historickými dobami. Herder klade naopak důraz na stejnou hodnotu všech minulých epoch, zejména středověku, n3 a tvrdí, že každá doba, každý národ má svou jedinečnost a musí být posuzovány podle svých vlastních kritérií, že tedy každá kultura má své místo a svou cenu nezávisle na ostatních.1 h Spolu s Goethem a Môserem publikovali knihu, zaměřenou proti „francouzskému vkusu", O německém umění (Von deutscher Art und Kunst, 1773), v níž vyjadřuje zejména svůj obdiv k lidovému zpěvu, k Ossianovi a k Shakespearovi, což jsou podle něj tři příklady přirozenosti a síly v literatuře.1^ Jsou to také tři zbraně, namířené proti aristokratické a kosmopolitní moci francouzského univerzalismu: nejprve lid, dále literární tradice, která nevychází z řecko-latinské antiky - proti „úskočnosti" a „přikrašlování", spojovanými s francouzskou kulturou, se Herder rozhoduje vychvalovat poezii, která by byla zároveň
1,3 Hägen Schulze poukazuje na ohromné kulturní důsledky vášnivého německého nacionálního zaujetí v 19. století pro historii středověku, zejména povýšení novogotického stylu v architektuře, o němž byli Němci „přesvědčeni, že je to jediný styl skutečně německý, k němuž je třeba se .navrátiť". Etat et Nation dansl'Histoire de/'Európe, Éditions du Seuil, Paříž 1996, s. 198-199 (fr. překlad D. A. Canal).
114Srov. Pierre Pénisson, Johann Gottfried Herder. La raison dans les peuples, Éditions du Cerf,
Paříž 1992, s. 96n. 115 Tamtéž, s. 155-158.
102
SVĚTOVÁ REPUBLIKA LITER A M III v
VYNALEZ LITERATURY
103
„autentická" a „bezprostředně lidová"116 - a konečně Anglie. Oba ný plán struktury internacionálního literárního univerza ve Stadiu svého ustavování umožňuje lépe porozumět, proč se Němci vždy opírali o Anglii a o její významný a nepopiratelný kapitál, o Shaki speara. Konfigurace mocenských vztahů implikuje, že dva opozii ní póly vůči francouzské nadvládě se mohly opírat vzájemně jeden o druhého. Pro nové ocenění Shakespeara využili Angličané němei ké romantiky, kteří se jej na oplátku dožadovali jako svého velkeh-1 národního literárního bohatství.
Herder se také snažil vysvětlit, proč Německo dosud nemělo univerzálně uznávanou literaturu: podle něj musí každý „národ", přirovnávaný k živému organismu, rozvinout své vlastní „nadání" a Německo v tomto směru ještě nedosáhlo své zralosti. Tím, že volal po návratu k „lidovým" jazykům, objevil nový způsob akumulace literárního kapitálu, až dosud, do předvedení jeho teorie neznámý, ve vlastním smyslu slova „revoluční", který umožnil Německu navzdory jeho „zpoždění" vstoupit do mezinárodního literárního soupeření. Herder tím, že zaručoval každé zemi a každému národu rovná práva na existenci a na důstojnost, principiálně a priori stejná pro všechny, ve jménu „lidových tradic", jež ustavují počátek veškeré kultury každého národa a jeho historického rozvoje tím, že označil „duši" či spíš „nadání" národů jako zdroj vší jejich umělecké tvořivosti,n7 převrátil na dlouhou dobu všechny literární hierarchie, všechny předpoklady, až do jeho doby považované za nedotknutelné, které konstituovaly „vznešenost" literatury
Nová definice, kterou navrhl jak pro jazyk - „zrcadlo lidu" -, tak pro literaturu - „jazyk je zásobárnou i obsahem literatury", jak napsal již ve svých Fragmentech (Uber die neure Deutsche Literatur: Fragmente) z roku 1767118 -, a která je zcela protikladná k dominantní francouzské aristokratické definici, převrací pojetí literární legitimity, a tím rovněž samotná pravidla mezinárodní literární hry. Tato definice předpokládá, že sám lid slouží jako uchovatel a zdroj literatury, takže od nynějška lze měřit „velikost" nějaké literatury významem či „autenticitou" jejích lidových tradic. Objev této jiné
m Tamtéž, s. 141-147. 1,7 Tamtéž, s. 39-50.
118 Cituje P. Pénisson, cit. d., s. 26, pozn. 47.
Inei.irní legitimity - národní a lidové - umožnil akumulovat jiný t y f > prostředků, až dosud v literárním univerzu neznámých, které íozději propojí literaturu s politikou: všechny ty „malé" národy /. Kvropy i odjinud si budou moci, díky svému zušlechtění prostřed-lictvím lidu, nárokovat nezávislou existenci, bez rozdílu politickou 1 lilerární.
Herderův efekt
V Německu byla Herderova role klíčová. Romantičtí spisovatelé byli jeho myšlenkami hluboce ovlivněni. Přejali jeho filozofii dějin, jeho zajem o období středověku, o Východ, o jazyk, o studium srovnávací literatury, jeho koncepci poezie jako hlavního nástroje národního „vzdělání". Hölderlin, Jean Paul, Novalis, bratři Schlegelové, Schel-ling, Hegel, Schleiermacher, Humboldt, ti všichni byli velkými čtenáři Herdera.u9 Sám pojem „romantický" ve smyslu „moderní", v opozici ke „klasickému" či „starému", je herderovského původu: odtud též pramení odvolávání se Němců na modernitu při jejich boji proti francouzské kulturní hegemonii. Právě s Möserem a Her-derem začínají Němci „Francouzům vytýkat povrchnost, frivolnost a nemorálnost, zatímco pro Německo se dovolávají důkladnosti, poctivosti a věrnosti".120
S ohledem na zbytek Evropy by bylo nepochybně přesnější mluvit o jistém „Herderově efektu" v tom smyslu, že šlo o praktické následky aplikace některých klíčových Herderových idejí, spíš než o vlastní teoretické a politické rozpracování jeho myšlení. Ideje o filozofii dějin lidstva (Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menschheit, 1784-1791), bezpochyby nejslavnější Herderovo dílo, měly ihned po svém vydání ohromný úspěch v Maďarsku, kde byly čteny v němčině;121 je také známo, že stručná kapitola, věnovaná v Idejích Slovanům, měla rozhodující účinek: učinila z Herdera „učitele chorvatské humanity" a „prvního člověka, který hájil a oceňoval Slovany".122 Hlavním motivem, bez ustání opakovaným Maďary, Rumuny, Poláky, Čechy, Srby i Chorvaty, bylo právo a povinnost psát ve svém
119 Tamtéž, s. 207. !PJ. Jurt, cit d., s. 12. ,21 P. Pénisson, cit. d., s. 200. m Tamtéž, s. 201.
104 SVĚTOVÁ REPUBLIKA LITER AT 11H ¥ VYNÁLEZ LITERATURY 105
rodném jazyce. V Rusku bylo dílo známé ve francouzském přckl.i du od Edgara Quineta. V Argentině byl jeho politický vliv význam ný na konci 19. století.123 Ve Spojených státech amerických tvořil,1 skupina témat „literatura, národ, lidstvo", která představil ve svých textech Georges Bancroft - jeden z patnácti amerických studem íi v Gótingenu, kteří studovali u Herderových žáků -, hlavní doktrínu amerického herderovství: „Literatura určitého národa je literatura národní," píše Bancroft;12* „každý národ v sobě nese určitou míru dokonalosti, naprosto nezávislou na jakémkoli srovnání".ia5
Herderem vyvinutý myšlenkový systém kladl rovnost mezi jazyk a národ. Proto byly národnostní požadavky, které se objevovaly v průběhu 19. století po celé Evropě, vždy neoddělitelně spojeny s požadavky jazykovými. Nové národní jazyky, které se začínaly prosazovat, byly buď téměř na pokraji vymizení z běžného užívání během období politického útlaku, nebo existovaly pouze v orální formě určitého nářečí či venkovského jazyka.126 V okamžiku potvrzení národní kultury je jazyk, deklarovaný jako nástroj emancipace a jako určité národnostní specifikum, velmi rychle znovu zhodnocen a nachází znovu své gramatiky, lexikografy a lingvisty, kteří stanoví jeho kodifikaci, písmo a zorganizují jeho výuku. Hlavní úloha spisovatelů a obecněji intelektuálů při utváření národností zčásti vysvětluje podrobení intelektuální produkce národnostním normám. 127
Sbírky lidových příběhů a tradičních písní, uspořádané samotným Herderem, publikované dříve než slavné pohádky bratří Grim-mů, sloužily jako vzor sbírkám lidových pohádek a legend, jež se začaly objevovat po celé Evropě. V Čechách vydal František Ladislav Čelakovský v letech 1822 až 1827 tři svazky slovanských lidových písní, následovaných sbírkou patnácti tisíc slovanských rčení
123 Tamtéž, s. 199-203.
124 Užití tohoto výrazu dokazuje, že nešlo jen o tautologii, nýbrž o zcela novou ideu.
125 Cituje P. Pénisson, cit. d., s. 204-205.
126Eric Hobsbawm, Nations et nationalisme depuis 1780, Gallimard, Paříž 1992, s. 73n. Viz též D. Baggioni, cit. d, s. 251-287, B. Anderson, Představy společenství, cit. d., s. 82-85; a William M. Johnston, ĽEspritviennois. Une histoire intellectuelle et sociále 1848-1938, PUF, Paříž 1985, s. 313-322 a 402-411.
127 Benedict Anderson v Představách s/w/ečensrw'prokázal, že role „lexikografů, gramatiků, filologů a literátů... byla při formování evropských nacionalismů v 19. století klíčová". (B. Anderson, cit. d, s. 69.)
a přísloví; Slovinec Stanko Vraz vydal své ilyrské básně, Vuk Karadžič, podpořen korespondencí s Jakobem Grimmem, vydal sbírku srbských lidových písní.128 Dokonce mladý Ibsen se o něco později v Norsku osobně podílel na mohutném hnutí národního obrození a odešel mezi sedláky studovat projevy norské „duše".
Tento „objev" jazyků a literatur, zvaných „lidové", šířící se v 19. století po celé Evropě (a dokonce, jak jsme viděli, i dále), je naprosto symetrický k pohybu gramatizace v 16. a 17. století, který umožnil vznikajícím evropským národům vyvinout nové nástroje pro boj proti nadvládě dosud nezpochybnitelně významné latiny. Převrat, který vyvolaly Herderovy teorie (či jejich účinky), v literárním světě, je tedy pochopitelný pouze skrze historii tohoto univerza, nastíněnou zde v hrubých obrysech, tedy na základě logiky geneze mezinárodního literárního prostoru. Protože vstoupit do literárního prostoru znamená vstoupit do prostředí soutěže, a protože tento prostor se vytváří a sjednocuje pouze na základě projevů soupeření a rivality, ke kterým v něm dochází, je třeba popsat a pochopit nové teoretické pojmy, revoluční ve filozofické a/nebo literární oblasti, jako početné nástroje boje za literární legitimitu. Tento proces „nacionalizace" jazyka a literatury uvedly v průběhu dané doby do pohybu především ty evropské země, v nichž docházelo k politické emancipaci.
Období dekolonizace, které začíná přibližně po druhé světové válce (a které není dosud zcela uzavřeno), vyznačuje třetí velkou etapu formování internacionálního literárního prostoru. Z tohoto hlediska představuje jen pokračování a rozšíření herderovské revoluce: nové nezávislé národy, podřizující se stejným politicko-kulturním mechanismům, rovněž začínají formulovat své lingvistické, literární a kulturní požadavky. Důsledky dekolonizace v literárním světě jsou pokračováním národnostních a literárních revolucí v Evropě 19. století. Herderovská revoluce postupuje dále jinými formami. Prostřednictvím různých převtělení pojmu „lidu" nabízí legitimita založená na lidovosti nové způsoby, jak dosáhnout lingvistického a literárního úspěchu.
128Srov. D. Baggioni, cit. d., s.
106
SVĚTOVÁ REPUBLIKA LIT E IIA111 li.
VYNÁLEZ LITERATURY
107
Tak jako v íg. století v Evropě i zde představuje sbírání poh.u li I a legend možnost, jak proměnit ústní tvorbu v (psanou) literaturu Na první pokusy folkloristu v Evropě shromáždit lidová vypráví ní, spojené s romantickou vírou v „duši" a „nadání" lidu, nava/a li o něco později etnologové, zabývající se kolonialismem, kteří ji „přesměrovali" ve prospěch opětovného přivlastnění kulturní ideu tity původních obyvatel. Neustálým připomínám víry v lidový sel ský „původ" bylo rovněž možné pokračovat ve sbírání a redigovaní orálního dědictví, jež mohlo být deklarováno jako specifické a na rodní. V různých dobách a v různých historických kontextech tu jde o jednu a tutéž víru v původní národní identitu a specifičnost. Pod Ir stejné logiky akumulace chybějícího literárního a intelektuálního bohatství tedy zahájili spisovatelé ze zemí, které vzešly z procesu dekolonizace Maghrebu, Latinské Ameriky či subsaharské Afriky, tentýž proces, tentokrát na základě etnologického modelu.
Rovněž lingvistická otázka se tu klade ve velmi podobných termínech: tak jako většina evropských zemí v 19. století, zdědily země vzešlé z dekolonizace často jazyk, který nemá skutečnou literární existenci, ale je pro něj charakteristická především rozsáhlá orální tradice. Nacionálni a literární volba, před kterou se nacházeli intelektuálové těchto zemí - přijmout jazyk kolonizace, nebo vybudovat vlastní lingvistické a literární dědictví - závisela zjevně na bohatství literárnosti těchto jazyků, ale rovněž na úrovni jejich ekonomického rozvoje. Daniel Baggioni zaznamenal, že tytéž problémy s negramotností, které se na konci 19. století projevovaly „v mladých národních státech jižní Evropy a Balkánu, jako byly Polsko, Rumunsko, Bulharsko, Jugoslávie, Albánie a dokonce i Řecko, v nichž se nahromadily hospodářské nevýhody převážně zemědělských a nerozvinutých států spojené s vysokou negramotností, křehkou a čerstvou národní jednotou, nízkou úrovní technologické základny a omezenou a polarizovanou elitou, jejíž intelektuální zájmy směřovaly za hranice dané země",129 se později objevily v naprosto stejné podobě v nových státech Afriky a Asie.
Avšak postkoloniální situace vděčí zajeden ze svých charakteristických rysů účinkům systematického a tematizovaného pronikání
evropských jazyků na kolonizovaná území. Charakterizuje ji také komplexnost forem závislosti, a tedy i strategií, jak se od nich osvobodit. Aby mohl začít existovat nějaký národní literární prostor, 111 uší takový národ získat skutečnou politickou nezávislost; ovšem iv národy, které jsou nejnovější, jsou také nejvíce politicky a ekonomicky ovládané. Protože literární prostor je relativně závislý na pólu ických strukturách, mezinárodní literární závislosti jsou do jisté míry koreláty struktur mezinárodní politické dominance. Proto jsou spisovatelé nacházející se na periferii postkoloniálního světa nuceni bojovat nejen proti národnímu politickému útlaku, jako spisovatele z bohatších zemí, ale rovněž proti útlaku mezinárodnímu, který může působit jak politicky, tak v literární oblasti.
Mezinárodní politické síly, které dnes působí na ty nejchudší literární prostory, nabývají eufemizovaných forem: jedná se zejména o lingvistický nátlak (velmi silný) a o ekonomickou nadvládu (například ovládnutí vydavatelských organizací). Právě proto může i nadále pokračovat kulturní, lingvistická, literární a zcela jistě i politická nadvláda, přestože byla vyhlášena národní nezávislost. Literární mocenské vztahy se totiž, alespoň zčásti, prolínají s mocenskými vztahy politickými.
129 D. Baggioni, cit. d., s. 298.