NOVEL
S4WDCR ESPRIU MERCĚ RGDCREDd/T N/WNUEL CE FECROLO PEREOILCERS MIQUEL/^NSEL
w
TO1'
ODEON
Ve chvílích, kdy u nás podle lidové pranostiky vylézají ze země, hadi aJtíři, v zemi pod jižními svahy Pyrenejí na pobřeží Středozemního moře rozkvétají první růže. Toho dne, 24. dubna, je v Katalánsku zvykem darovat milovanému člověku růži - a knihu. Tento sympatický zvyk, který má více než stoletou tradici, svědčí o citovém poutu Katalánců k literatuře v národním jazyce, jež vždy byla nejbytostnějším projevem jejich starobylé kultury, žila s národem a sdílela s nim i jeho pohnuté osudy.
Pět próz, které jsme zařadili do tohoto svazku, vzniklo v obdo-,bí od začátku třicátých do počátku sedmdesátých let tohoto -století. Byla to doba nadějí vkládaných do mladé španělské republiky, která Katalánsku přiznala právo na svobodný rozvoj národního života, bojů na obranu republiky v občanské válce 1936-1939 a téměř celé frankistické éry ve Španělsku, kdy se zprvu zdálo, že všechno katalánské bude neodvratně patřit minulosti, a jenom postupně se pod vlivejn vnějších i vnitřních změn a za<cenu nezměrného úsilí vytvářely předpoklady nového rozmachu národního děni včetně literatury. Těchto pět novel (v některých případech bychom mohli říci románů, protože katalánská novella curta se vždy přesně nekryje s naším obvyklým pojetím žánru) nám rozšíří dosud jen zlomkovitý obraz u nás nepříliš známé literatury, zníž jsme v posledních patnácti letech poznali dvě prózy ze začátku století a dva romány z šedesátých a sedmdesátých let.
K lepšímu pochopení některých vývojových zvláštností katalánské prózy, jak se zrcadli v tomto svazku, jsou pro nás v této chvíli důležitá především obě starší díla, román Samota (Soli-, tud, 1905, česky 1987) Victora Cataly, zastupující jednu z vý-
411
znamných odrtbží téměř bezbřehého modernismu, zjednodušeně bychom mohli říci literární secese, a to tzv. „drsný" či „černý" ruralismus, a „antiromán"Ztepilá (La Ben Plantada, 1911, č. 1980) Eugeniho ďOrse, ukázkové dílo noucentismu, novecenta, mediterránního klasicismu 20. století. Noucentismus, jediný osobitý literární směr v dějinách moderní katalánské literatury, sledoval v podstatě stejné cíle jako modemismus, tj. zmodernizovat, poevropštit literární tvorbu, avšak prostředkem k tomu bylo odstranění všeho, čím modemismus připomínal minulé století. Noucentismus vyzdvihoval kulturu proti přírodě, umělost proti spontánnosti, město proti venkovu, klasicismus proti romantismu, úkol proti energii. Žádal důslednou poetizacřprózy. Přemírou normativních požadavků zavlekl prózu do slepé uličky, a proto už v roce 1925 básník Carles Riba hovoří o „generaci bez románu".
V novinovém článku nadepsaném těmito slovy odkazuje,na vzory, které v první čtvrtině století začaly udávat tón evropské románové tvorbě. Radí také, aby spisovatel „zachycoval malý svět konkrétních duši" odrážejících „rozsáhlejší, ale přitom konkrétní svět, to jest určitou dobu a určitou zemi". Odpovědí na Ribovu výzvu byl realistický psychologický román, který se stal nejvýznamnějšim žánrem předválečné katalánské románové tvorby. V našem výboru je zastoupen prózou Aloma (1938, přepracované vydáni 1969) Mercě Rodoredové. Zcela však nezmizel ani vliv předchozích etap vývoje a v jednom případě dokonce přinesl netušené výsledky: novelu Laia (1932, přeprac. vyd. 1986), jež, zahajuje náš svazek. Její autor Salvador Espriu (1913-1985), tehdy student práv a dějin starověku na Barcelonské univerzitě, si oblíbil zejména španělské modernisty Gabriela Miróa a Ramóna del Valle-Inclána, z katalánských Victora Ca-talu a Joaquima Ruyru. Jemná, impresionistická kresba prostředí, osudovost strhávající Laiu do viru tragédie v antickém stylu, kultivovaný jazyk, jenž si k zdůraznění výmluvných detailů vystačí s prostou enumerací a vzápětí s groteskní optikou va-lle-inclánovského „esperpenta" bere na pomoc ryze lidové výrazy, vyústily v Espriuově próze v originální syntézu, která překonala požadavky modernistů i noucentistů na básnickou prózu a okamžitě nalezla množství obdivovatelů. Salvador Espriu,
známý u nás dosud především jako básník (výbor z jeho poezie Zachráněná slova vyšel 1980), v Laie navíc poprvé načrtl svoji Sinem (místo jeho prázdninových pobytů Arenys de Mar čteno pozpátku), „malou vlast" některých svých básnických sbírek a dějiště předválečných povídek. Zatímco však zvláště v poezii hovořil o Sineře současné, Laia nás přivádí do rybářského městečka v sedmdesátých letech minulého století (čtyřicet let od Chopinova návratu z Mallorky uplynulo roku 1879).
Již zmíněná Aloma Mercě Rodoredové (1909-1983) nás přenáší do Barcelony roku 1935 (dívka cestou z přístavu vzpomíná na události z 6. října 1934, kdy předseda autonomní vlády Lluís Companys vyhlásil „Katalánský stát Španělské federatívni republiky" a armáda pravicové madridské vlády utopila „separatistický puč" v krvi). V této novele, která obsahuje řadu autobiografických prvků (Mercě Rodoredová se narodila a vyrůstala ve vilce se zahradou v barcelonské čtvrti Sant Gervasi, od dětských let byla horlivou čtenářkou, i ona poznala hořkost nechtěného mateřství), spisovatelka poprvé užila prostředků, které budou příznačné pro její další románovou tvorbu včetně světově proslulého Diamantového náměstí (1962, č. 1973): kontrastu a opakování, motivů, které nabývají platnosti symbolů, drobnokresby a zámlk apod. Podobně jako v případě Espriuovy novely byla Aloma dodatečně upravena, což se projevilo především zjednodušením větné stavby, odbouráním řady časově podmíněných kulturních referencí a „zhovorověním" dialogů. Navzdory tomu, že při konfrontaci ženské a mužské mentality Rodoredová jednoznačně straní ženám a dílo samo svou „nesnadnou jednoduchostí" budí dojem vyhraněně ženské literatury, jeho půdorys je značně složitější a ozřejmí se nám, teprve když se zastavíme u dvou románů, jež jsou v novele zmíněny .prvním z nich je Kniha o Evastovi a Blanquernovi (Llibre d'Evast e Blanquema, c. 1274-1283) Ramona Llulle, druhým Cosi jako láska (Una mena ďamor, 1931) Césara Augusta Jordány. Llullův román dává protagonistce jméno postavy, jejímž jediným smyslem je mateřství, zatímco Jordánova kniha, od které se Aloma nemůže odtrhnout, je milostný román vyznívající v radostnou oslavu sexuality. Obě díla můžeme zrovna tak chápat jako krajní pilíře časového mostu kulturního povědomí národa, jehož ženská část
412
413
byla právě až do třicátých let tohoto století nazírána jenom v rámci tradiční náboženské morálky, nebo jako kontrastní hodnoty k tomu, s di'm.se Aloma v životě setkává: s vystřízlivěním z tělesné lásky a neradostnou vidinou svobodné matky. Ať tak či onak, jde o dílo, v němž se již plně rozvinulo uměni této nejzná-mější katalánské spisovatelky, první ze tří výjimečných próz věnovaných jednotlivým etapám v životě ženy fAloma - dospívání, Diamantové náméstí - mládí a zralost, Rozbité zrcadlo, Mirall trencat, 1974 - stáří).
V době vydáni Alomy bylo už rozhodnuto o budoucích osudech Katalánska. Občanská válka se chýlila ke konci, zbývaly jen měsíce do chvíle, kdy v katalánské literatuře nastane dlouhé ticho a mnoho spisovatelů odejde před postupujícími Francovými vojsky do exilu. Ze spisovatelů uvedených v tomto svazku to budou Mercě Rodoredová a Pere Calders. Salvador Espriu, který za války pracoval u vojenského soudu v Barceloně, a republikánský delostrelec Manuel de Pedrolo se přes všechna nebezpečí rozhodnou zůstat ve vlasti. Miquelu Angelu Rierovi bude v okamžiku zákazu používat kataiáhštinu ve veřejném styku a vydávat v ni nejen periodika, ale i knihy, teprve devět let. Nebude vzato v úvahu, že jeho rodná Mallorca byla od samého začátku války v rukou fašistu: i on bude platit daň Katalánců za věrnost republice tím, že během studií od základní školy až po Barcelonskou univerzitu neuslyší z katedry rodný jazyk, ale jenom španělštinu.
V souvislosti se snahami frankistického Španělska vyjít z izolace, do níž se dostalo tím, že ve druhé světové válce vsadilo na kartu dřívějších „přátel", hitlerovského Německa a Mussoliňiho Itálie, dochází od konce čtyřicátých let k některým vnitřním změnám, které se promítají mj. částečným uvolněním zákazu vydávat knihy v katalánštině. Překlady z cizích jazyků se však budou moci objevit až roku 1962 a tlak cenzury potrvá až do poloviny let šedesátých. »
Za této situace neudivuje, že katalánská literatura vzniklá bezprostředně po válce víceméně pokračovala v linii svého vývoje z třicátých let. Bylo to způsobeno i tím, že styky se světem byly zpřetrhány.
Manuel de Pedrolo (1918), potomek starého, už v, minulosti
zchudlého šlechtického rodu, stejně jako jeho Carles Puiggalí v novele Okna se otvírají do noci (Les finestres s'obren de nit, 1957) odvodní ročník 1936, vyměnil posluchárny na fakultě medicíny Barcelonské univerzity za problematickou školu života na frontách republiky. Poznal koncentrační tábor, nejistou existenci prodavače ovoce, pojišťovacího agenta, úředníka agentury zprostředkovávající obchodní informace... Tento typický představitel „obětované" či „ztracené generace" si předsevzal, že bude hovořit ústy svých vrstevníků o jejich životních pocitech, že bude „kronikářem" svého lidu. Ve své novele, která jako jedna z prvních prošla sítem cenzury a dostala sě pouhé dva roky po napsáni ke čtenářům, se Pedrolo projevuje řadou rysů, které jsou příznačné pro jeho tvorbu z padesátých let. Hrdina novely, do jisté míry autorovo alter ego, vyjadřuje pocity intelektuála zasaženého válkou na nejcitlivějších místech, pohybujícího se v bludném kruhu špatně strávené existencialistické filozofie, skeptika. Zároveň to je už typický hrdina-antihrdina, rozporuplný člověk, jací vystupuji i v Pedrolově rozsáhlém románovém cyklu Otevřený čas (Temps obert, od r. 1968 vyšlo zatím U svazků). Jeho rozporuplnost je zvýrazněna užitím různých úhlů pohledu, které navíc demonstrují relativhost soudu (jak si v této souvislosti nevzpomenout na Život a dílo skladatele Foltýna našeho Karla Čapka nebo např. na znamenitý román polského spisovatele Tadeusze Hotuje Osoba!), a stylových prostředků, které spolu s autorovou ironií zvýrazňují cynický úsměšek nad (vlastní) bezmocností intelektuála v změněném, nepřátelském světě.
Jinými cestani se ubírala tvorba spisovatelů, kteří tvořili za hranicemi Katalánska. Hovořili jsme již o Mercě Rodoredové; ta musela uprchnout před blížícími se hitlerovci z Paříže a za nekonečných nočních pochodů viděla hořící Orleans, bombardování mostu u Beaugency, vozy plné mrtvých. Strádala v Limo-ges, prožívala trudné roky v Bordeaux, až se roku 1954 usadila v Ženevě, překládala pro mezinárodni organizace a po dvacetileté odmlce vydala v roce 1958 sbírku Dvacet dvě povídky (Vint-i-dos contes). Poněkud snazší úděl měla celá plejáda spisovatelů, kteří našli druhý domov v Cárdenasově Mexiku. Zatímco spisovatelé španělští zpravidla splynuli s novým prostře-
414
415
\
dím a obohatili literatury mnoha zemi Latinské Ameriky, katalánští spisovatelé svou úzkou vazbou na'málo rozšířený jazyk dlouho promlouvali jenom ke svým krajanům a v Katalánsku samém byla jejich tvorba prakticky neznámá. Stačí připomenout např. Vincence Rieru Llorcu (1903), který roku 1946 vydal v Mexiku román o Kataláncich hledajících klidné místo k životu v Dominikánské republice, Všichni tři odcházejí do Ozamy (Tots tres surten per l'Ozama), v němž poprvé v katalánské literatuře použil tvůrčích prostředků amerického meziválečného románu, zejména faulknerovského vnitřního monologu.
Jedním z členů katalánské „kolonie" v Mexiku se stal i Pere Calders (1912). Svým naturelem humorista Or kreslíř studoval v letech 1929-1934 propagační výtvamictví na Vysoké Škole krásných umění v Barceloně a přivydělával si na studia jako pomocník českého propagačního grafika Karla Černého, rodáka odkudsi z Vysočiny. Není bez zajímavosti, že podivuhodná skupina krajanů Caldersova zaměstnavatele zavdala podnět ke vzniku humoristické črty Jeden den mezi cvoky (Un dia entre eis ximples), který vyšel roku 1933 v deníku Avui. Na samém počátku občanské války Pere Caders vydal novelu Sláva Doktora La-réna (La gloria dél doctor Larén, 1936) a první sbírku povídek První harlekýn (El primer arlequi, 1936), v níž dosud dosti věrně sledoval magický realismus svých italských učitelů, zejména Bontempelliho. V Mexiku, kde žil do roku 1962, vznikla většina , jeho povídkových souborů a dva romány. Třebaže se sžil s novým prostředím a nalezl řadu dobrých přátel, mezi něž patřil např. známý mexický spisovatel Juan Rulfo, vytvořil jen velmi málo próz s mexickou tematikou. K těmto vzácným výjimkám patří i novela Zde odpočívá Nevares (Aquí descansa Nevares), vzniklá v polovině padesátých let, k níž ho přivedl pohled na honosný hřbitov V sousedství nouzových chatrčí; Toto mistrovské dílko zřetelně ukazuje Caldersův zájem o sociální problematiku i jeho nepopiratelný talent vypravěčský, kterému nikdy nechybí lyrická nota a hluboké zázemí v citlivém, chápavém vnímání člověka, k němuž se pojí i laskavý humor a ironie. Katalánci objevili svého nejvýznamnějšího povídkáře poměrně pozdě, až koncem let šedesátých, po souborném vydání jeho povídek Tots eis '   contes (1936-1967).
V té době se už katalánská próza, stále poněkud zaostávající za poezií, zcela vymanila z přežívajících předválečných šablon a díky spisovatelům jako Lloreng Villalonga, Joan Sales, Josep Maria Espinás, z mladších Baltasar Porcěl, Terenci Moix ad. podstatně rozšířila žánrový rejstřík i možnosti tvůrčího uchopeni reality. Nejvážnějším problémem se zejména pro mladší spisovatele stal rodný jazyk, protože školní vzdělání získali ve španělštině a k psané katalánštině přistupovali jako samouci. Byl to případ i básníka Miquela Angela Riery (1930), který měl již v zásuvce psacího stolu pět básnických sbírek napsaných španělsky. Od věty „mám tě rád, ale to je mi fuk" se potom odvinula jeho první katalánská sbírka Básně pro Nai (Poemes a Nai, 1955), do níž se přetavila celá jeho předchozí tvorba navazující na španělskou Generaci roku 1927, zejména na Vicenta Aleixandra. Přesto mnohem větší uznání získal tento rodák z mallorského Manacoru svou tvorbou prozaickou, kterou zahájil právě novelou Andreu Milá (1973), již se náš svazek uzavírá. Lze ji v jistém smyslu považovat za předstupeň k cyklu psychologických románů z prostředí mallorského venkova v letech občanské války, z nichž jsme u nás poznali Až nastane ticho (Ľendemá de mai, 1978, č. 1983). Již v Rierověprozaické prvotině se setkáváme s některými doslova obsedantními otázkami, na něž tento skvělý stylista a mistr metafory hledá stále znova odpověď: co je člověk, co je v člověku, jaké motivy a pohnutky ho vedou k iontu, aby byl jinému člověku vlkem, co je třeba k tomu, aby člověk překonal zábrany a přiznal, že se ve svých soudech mýlil, aby přiznal sobě i ostatním, že má někoho rád... Je to zpravidla osamělost, a zejména bolest, bolest tělesná, jako v Andreu Mílovi, nebo duševní, jak ji pociťují hrdinové dalších próz tohoto spisovatele. Třebaže se Miquel Angel Riera projevil jako prozaik poměrně pozdě, okamžitě se prosadil závažností svého sděleni i zralým klasickým, v současné katalánské literatuře zcela ojedinělým rukopisem, který nezapře spřízněnost s tvorbou Marcela Prousta.
Řady spisovatelů píšících katalánsky se rok od roku rozšiřují o nová jména a v nejednom případě jde o skutečné talenty. Po smrti generála Franca a po udělení autonomie Katalánsku, Valencijskú a Baleárským ostrovům se katalánština vrátila i do
416
417
škol. Nové generace čtenářů napomáhají normálnímu rozvoji literatury, který je patrný zejména v tom, že podíl katalánský psaných knih na celkovém počtu španělských novinek stále stoupá. Je to literatura s křídly naděje, proto jí budeme věnovat pozornost.
JAN SCHEJBAL
OBSAH
SALVADOR ESPRIU: Laia
Několik rozptýlených stínů od našeho moře......7
MERCĚ RODOREDOVÁ:
Aloma................79
MANUEL DE PEDROLO:
Okna se otvírají do noci........185
PERE CALDERS :
Zde odpočívá Nevares   -........287
MIQUEL ANGEL RIERA:
Andreu Milá.............321
Literatura s křídly naděje (Jan Schejbal)......409