VÝVOJ SLOVANSKÝCH A GERMÁNSKÝCH NOMINÁLNÍCH PARADIGMAT Slezská univerzita v Opavě VÝVOJ SLOVANSKÝCH A GERMÁNSKÝCH NOMINÁLNÍCH PARADIGMAT Roman Sukač Vedoucí autorského kolektivu Slezská univerzita v Opavě 2015 Recenzovali: PhDr. Aleš Bičan, Ph.D PhDr. Ondřej Šefčík, Ph.D Vznik a vydání publikace podpořil grant Slezské univerzity v Opavě SGS/12/2014 © Slezská univerzita v Opavě, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, 2015 ISBN Obsah Úvod........................................................................................................................................... 1 I. Problémy nominální deklinace ............................................................................................... 2 I.1.Kumulativní (portmanteau) morfémy ............................................................................... 2 I. 2. Pád................................................................................................................................... 6 I.2.1. Izomorfismus............................................................................................................. 8 I.2.2. Synkretismus ............................................................................................................. 9 I.3. Paradigmata.................................................................................................................... 11 I. 3.1. Flektivní identita..................................................................................................... 14 I.3.2. Statická a dynamická morfologie ............................................................................ 14 I.3.3. Optimální paradigmata ............................................................................................ 14 I.3.4. Defektivita ............................................................................................................... 15 I.3.5. Vztah mezi paradigmatickou defektivitou a pádovým synkretismem..................... 16 I.3.6. Flektivní tvary v mysli............................................................................................. 17 II. Praindoevropská nominální paradigmata ............................................................................ 18 II.1. Atematická deklinace.................................................................................................... 18 II.2. Tematická deklinace ..................................................................................................... 22 III. Slovanské jazyky................................................................................................................ 24 III.1. Obecná charakteristika slovanských jazyků z hlediska nominální morfologie........... 24 III.1.1. Jery a vokalické alternace ..................................................................................... 25 III.1.2. Typy praslovanských paradigmat ......................................................................... 28 III.1.3. Kategorie čísla....................................................................................................... 29 III.1.4. Kategorie rodu ...................................................................................................... 32 III.1.5. Kategorie životnosti.............................................................................................. 32 III.1.6. Kategorie pádu...................................................................................................... 34 III.2. Vývoj kategorie pádu od praslovanštiny ..................................................................... 36 III.2.1. Vliv kategorie rodu na kategorii pádu (změna pádových koncovek) ................... 42 III.2.2. Vývoj jednotlivých deklinací................................................................................ 42 IV. Deklinační systémy jednotlivých slovanských jazyků....................................................... 75 IV.1. Od praslovanštiny k moderní češtině .......................................................................... 75 IV.2. Slovenština .................................................................................................................. 91 IV.3. Od praslovanštiny k polštině ....................................................................................... 96 IV.4. Lužická srbština......................................................................................................... 104 IV.5. Ruština....................................................................................................................... 110 IV.6. Ukrajinština ............................................................................................................... 121 IV.7. Běloruština................................................................................................................. 128 IV.8. Slovinština................................................................................................................. 134 IV.9. Chorvatština............................................................................................................... 140 IV.10. Bulharština............................................................................................................... 145 V. Germánské jazyky ............................................................................................................. 148 V. 1. Obecná charakteristika germánských paradigmat ..................................................... 148 V.1. Pragermánská nominální paradigmata........................................................................ 150 VI. Deklinační systémy jednotlivých germánských jazyků................................................... 156 VI.1.Gótština ...................................................................................................................... 156 VI.2. Od starohornoněmčiny k moderní němčině .............................................................. 163 VI.2.1. Starohornoněmčina............................................................................................. 163 VI.2.2. Středohornoněmčina........................................................................................... 169 VI.2.3. Nová němčina ..................................................................................................... 174 VI.3. Angličtina .................................................................................................................. 181 VI.3.1.Stará angličtina .................................................................................................... 181 VI.3.2. Střední angličtina................................................................................................ 190 VI.4. Holandština................................................................................................................ 195 VI.5. Skandinávské jazyky ................................................................................................. 199 VI.5.1. Islandština........................................................................................................... 203 VI.5.2. Dánština .............................................................................................................. 221 VI.5.3. Norština............................................................................................................... 224 VI.5.4. Švédština............................................................................................................. 226 VII. Závěr............................................................................................................................... 229 Literatura ................................................................................................................................ 232 1 Úvod V této práci se zabýváme vývojem nominální deklinace ve slovanských a germánských jazycích s užším zaměřením na substantiva. V první části pojednáváme o některých obecných aspektech popisu deklinačních systémů. Morfologii chápeme jako autonomní modul. Při popisu paradigmatických systémů vycházíme z některých teorií nejnižší úrovně morfematické, dále problematiky pádu a nakonec popisu celých paradigmat. Ne všechny teorie poskytují ucelený pohled. Obecný popis teorie paradigmatu vyžaduje typologicky širší záběr, než jsou jen slovanské a germánské jazyky. Druhá část textu je věnována popisu praindoevropské deklinace jako výchozího rekonstruovaného základu, z něhož se slovanské a germánské jazyky vyvinuly. Vycházíme ze standartního modelu Erlangenské školy a její typologie akcent-ablautových atematických paradigmat a problematiky tematických paradigmat. Třetí oddíl je zaměřen na vývoj slovanské deklinace a popis deklinačních systémů jednotlivých slovanských jazyků. Uvádíme obecnou charakteristiku slovanských jazyků z hlediska nominální (substantivní) morfologie, samozřejmě zaměřenou na deklinaci. Podrobně se věnujeme vývoji praslovanské nominální deklinace. Uvádíme rovněž deklinační paradigmata většiny slovanských jazyků. S historického vývoje podrobněji pojednáváme o vývoji češtiny, ruštiny a polštiny. Vynechána je pouze makedonština, jejíž deklinační systém je velmi podobný bulharštině. Čtvrtá část pak pojednává o pragermánské deklinaci a deklinačních typech germánských jazyků. Stručně je popsán rekonstruovaný deklinační stav pragermánštiny. Následuje přehled deklinačních systémů jednotlivých germánských jazyků. Vynechána je faerština, jejíž systém je podobný islandskému. Historický vývoj je podrobněji popsán u němčiny, angličtiny a islandštiny. Závěr obsahuje zhodnocení výsledků a nástin dalšího zkoumání. 2 I. Problémy nominální deklinace 1 Chceme-li popsat vývoj nominálních paradigmat v indoevropských jazycích, je třeba si si uvědomit několik předpokladů. Předpokládáme, že morfologie je autonomní modul jazyka a také nominální paradigmata jsou autonomní jednotky, které je možné popisovat bez nutného přesahu do syntaxe. Mimoto nás zajímá, jak jsou gramatické kategorie reprezentovány v pádových tvarech a zda existuje teoretický model jejich popisu. Ve vývoji nominální flexe pozorujeme pádový synkretismus a klademe si otázku, proč k němu dochází a jakým způsobem ovlivňuje tvar paradigmat. Dále, jestliže jsou paradigmata autonomními jednotkami morfologie, je nutné se zaměřit na to, které pády jsou klíčové pro zařazení slova do určitého paradigmatického typu. O těchto otázkách je vhodné pojednat hierarchicky. Jako nejnižší úroveň existuje reprezentace gramatických kategorií v morfémech a problém kumulativního morfému. Další úrovní je chování koncových morfémů v pádech. A konečně nejvyšší úroveň znamená sumu pádů, tedy tvar paradigmatické křivky. Komplexní popis této problematiky není v této publikaci možný. Proto se zaměřujeme jen na některé aspekty, které mohou být při popisu vývoje nominálních deklinací slovanských a germánských jazyků brány do úvahy. + I.1.Kumulativní (portmanteau) morfémy Kumulativní morfémy jsou morfémy, v nichž je realizována jedna nebo více gramatických kategorií. Například koncové -e v německém leb-e "žiju" v sobě kumuluje 1. osobu singuláru a současně prézens. Obě gramatické kategorie jsou přítomny v jednom morfému. Podobně české -a v hlín-a v sobě kumuluje informace, že nominální tvar je v nominativu, v singuláru a že je to femininum. Gramatické kategorie pádu, čísla a rodu jsou vyjádřeny jedním morfémem. Tyto morfémy jsou nositely informací, které by teoreticky mohly být vyjádřeny individuálními morfémy. Typologicky je možné tento jev pozorovat jak v indoevropských, tak v neindoevropských jazycích. Tak v tamilském āRu-kaḷ-ai "řekaPLUR-Ak" předchází sufix vyjadřující kategorii čísla sufixu označujícím kategorii pádu (Blake 2004: 105). Opačné pořadí nacházíme v arménském amawk "rok-Inst-PLUR", kde sufix pro označení kategorie pádu předchází sufixu vyjadřujícímu kategorii čísla. Také 1 Sukač 2014. 3 kategorie rodu může být vyjádřena zvláštním morfémem. Tak je tomu například v semitských jazycích, např. akkadské šarr-āt-um "královna-FEM-Nom-SING, kde sufix -āt- označuje femininum. V češtině máme typicky rodové sufixy také, například u substantiv činitelských uči-tel-0, kde -tel nese kategorii "Mask" a -0 v sobě kumuluje "Nom-SING Naopak ve tvaru uči-tel-ka je -ka kumulativní morfém obsahující kategorie pádu, rodu a čísla. Dekompozice morfému je problematická také v popisu ablautu. Je vhodnější ukázat tyto komplikace při popisu slovesných tvarů, ačkoliv nominální tvary mají v paradigmatu ablaut také, např. řecky pa- x pa-tér-a. Typickým příkladem komplikací, na které při popisu ablautu narážíme, jsou synchronně nepravidelná germánská silná slovesa. Na příkladu německého gab a anglického gave můžeme ukázat, jak je možné analyzovat ablaut v těchto tvarech.2 Máme několik možností: 1) Gab a gave jsou brány jako samostatné morfémy. To ovšem vede k nárůstu neproduktivních a izolovaných morfémů v jazykovém systému. Synchronně také nelze vysvětlit jak a kdy takové morfémy korespondují s funkčně stejnými tvary jiných silných sloves, jako např. německému schrie, anglickému cut nebo dentálními sufixy slabých sloves: německé arbei-t-e, anglické invite-d. Není jasné, zda všechny tyto morfémy označující kategorii času (préteritum) brát jako alomorfy. 2) Gab a gave jsou kumulativní morfémy. To znamená, že synchronně jsou reprezentacemi morfémů geb-en, give a preteritního dentálního sufixu -et/-ed. Kumulativní morfém je zde tvořen fúzí kořene a markeru préterita. Toto vysvětlení by platilo na většinu nepravidelných sloves, ale bohužel selhává v supletivních tvarech typu bin-war/is-was. 3) Gab a gave jsou alomorfy od geb-en a give kombinované s nulovým alomorfem préteritního dentálního sufixu. Toto vysvětlení je možné, ale přináší nadbytečnou komplikaci. Nejdříve musí být slovní báze kombinovaná s alomorfem préteritního sufixu (tedy s nulou) a pak se kořenová slabika změní ablautem. Synchronně chybí pro tuto změnu jakákoliv motivace. 4) Gab a gave jsou diskontinuální morfémy g...b/g...v, které jsou vytvořený z bází geb-en a gave a infixu -a-. Tato interpretace se ale podobá templatické morfologii známé ze semitských jazyků, kde výsledný morfologický tvar je kombinací statického konsonantického skeletu a proměnlivého slabičného jádra. Templatická morfologie je ovšem na indoevropské jazyky neaplikovatelná. 2 Hocket 1954, Spencer 1991: 49-50. 4 5) Gab a gave jsou alomorfy geben a gave. Tím ovšem není vysvětleno nic, protože pro danou alomorfii chybí synchronní morfologická motivace. Strukturalistická teorie Item-and-arrangement, která stále dominuje v historické lingvistice, by předpokládala, že máme sumu morfémů, které jsou generovány jazykovými pravidly. V uvedných příkladech by to bylo pravidlo přidělení příznaku [+préteritum ] k tvarům geben a gave, který by pak vybral alomorfy gab a gave. Tyto procesy nám ovšem nic neříkají o fúzi gramatických kategorií vyjádřených kumulativními morfémy. V případě ablautu se ovšem vždy můžeme vyhnout synchronní problematičnosti tím, že uvedný ablaut silných sloves je historický jev označující préteritum. Problém kumulativních morfémů můžeme pozorovat nejen u substantiv a sloves, ale také u adjektivních tvarů. Český tvar hezk-ému "DAT-Masc/Neut-SING-ADJ nebo německý tvar dies-em "DAT-Masc/Neut-SING-DET chápeme jako fúzi čtyř gramatických kategorií v jednom morfému. Jedna forma zde odpovídá několika funkcím. Z hlediska strukturalistické morfologie je tento problém neřešitelný. Strukturalistická morfologie předpokládala, že základní jednotkou morfologie je morfém. Realizací morfému měl být morf. To ovšem přesně platí pouze pro aglutinační jazyky, kde korespondence morfém-morf je jednoznačná. Každá gramatická kategorie Například turecké ellerimde, kde el- je "ruka", -ler- "PLUR", -im "PERS-1.PLUR", -de "PREP-Lok". Podobně v lugandštině (jazyková skupina Niger-Kongo) tulilaba, kde tu"PRON-1.PLUR", -li- "TENSE-FUT", -laba "vidět" (Katamba & Stonham 2006: 60). Ve flektivních jazycích není často možné izolovat určité realizace morfémů. Například v uvedeném německém leb-e není možné určit, která část sufixu -e označuje kategorii osoby a která je určena pro singulár. Podobně německé Hund-e nevíme, kde v sufixu -e je obsaženo označení plurálu a kde vyjádření maskulina. Opakem kumulativních morfémů (kdy jedna realizace ukazuje více gramatických kategorií) jsou situace, kdy jedna gramatická kategorie je realizována několika morfémy. Typickým příkladem jsou některé slovesné tvary. Německé minulé participium geschrieben obsahuje tři morfémy ge-, -ie-, -en signalizující [+minulé participium]. Podobně také latinské perfektum rēxī "vládl jsem", kde -ē-, -s-, ī- jsou markery perfekta, přičemž -ī- je rovněž kumulativní morf vyjadřující tři gramatické kategorie - osobu, číslo a čas. Synchromně by bylo možné uvažovat o tom, že -ē- a -s- jsou zde alomorfy morfému -v- v amāvī "miloval jsem". Tím ovšem není nijak řešen problém redundantnosti těchto morfémů. V teorii Word-and-Paradigm je základní jednotkou morfologie slovní tvar. Ten se skládá z morfémů, ale ty samy o sobě základními jednotkami nejsou. Na úrovní paradigmat a 5 morfosyntaxe jsou důležitější právě slovní tvary. Na morfosyntaktické úrovni jsou výše uvedené tvary diesem a hezkému dativy, rēxī pak préteritum. Tím je problém kombinace morfémů v izolovaných tvarech sice odsunut, ale vzniká problém paradigmat. Teoreticky může jakýkoliv lexém v jazykovém systému mít všechny možné tvary dané gramatikou konkrétního jazyka. Ve skutečnosti ovšem paradigmata (jak flektivní, tak derivační) nejsou úplná, což vede k paradigmatické defektivitě. Raná generativní lingvistika (prezentována v SPE) pracovala se skrytou reprezentací (underlying representation). Fonémy byly stabilními jednotkami už právě v této reprezentaci, aby mohly vytvářet morfémy v povrchové reprezentaci (přičemž podmínky konečného tvaru morfému jsou jazykově specifické. Tento přístup je ovšem jen přepracovanou strukturalistickou teorií Item-and-Arrangement, kde alomorfy jsou derivovány ze skryté reprezentace. Raná generativní lingvistika také řešila otázku, jak gramatika vytváří inventář slovních tvarů a jak se vytvářejí sekvence morfémů (Halle 1973). Některé problémy se ovšem zdají být jasnější, například ablaut. Ablaut jako výsledek fonologického pravidla je limitován jen na určité lexikální tvary. Ablaut musí být v gramatice příznakový, protože pouze určité slovní tvary mají ablaut. Pravidlo tvoření ablautu musí mít přístup ke všem tvarům daného lexémů (tedy k celému paradigmatu). Podobná situace je ve flektivních paradigmatech, například v českém nominativu singuláru a-kmenů kráva je kořen zkrácen v genitivu plurálu krav. Kořen se ale nezkracuje ve správa-správ. Znamená to, že fonologické pravidlo (krácení) je lexikálně specifikováno a stejně, jako u ablautu, musí toto pravidlo mít přístup ke všem tvarům daného lexému v singuláru a plurálu. Raná generativní lingvistika řeší problém sekvence morfémů následovně. Halle (1973) předpokládá, že mentální lexikon obsahuje jazykově specifické morfémy, které jsou řazeny pravidlem vytváření slov (Word-formation-Rule). Mentální slovník generuje všechny tvary, které jsou klasifikovány filtrem podle vlastností určitých tvarů (ablaut, kvantita, umlaut atd.) Následně je připojena sémantická informace. Některá fonologická pravidla jsou blokována. Poslední pravidla jsou syntaktická a fonologická (Spencer 1992: 78). Sekvence morfémů je determinována syntakticky, zatímco alomorfy vznikají v důsledku fonologických pravidel. Tento raně generativní přístup ovšem selhává na vysvětlení ablautu a germánského umlautu. Ablaut je morfologický jev, zatímco umlaut je historicky jev fonologický. Synchronně nelze stanovit žádné pravidlo, které by vysvětlovalo potřebu ablautu v jakýchkoli verbálních tvarech nebo potřebu umlautu v nominálních tvarech, např. německém Apfel-Äpfel. Ablaut a umlaut jsou lexikálně specifické a jako takové musí být příslušné slovní tvary obsaženy už v mentáním lexikonu. 6 Problém kumulativních morfémů ovšem ani těmito teoriemi řešen není. Nevíme, jak komplexní sémantická informace (akumulace gramatických kategorií) je ve slovním tvaru zakódována a tak, jak dochází k odlišení homonymity, např. latinské feminae (genitiv a dativ singuláru, nominativ plurálu). I. 2. Pád Pád je termín pro označování určených substantiv v závislosti na určujícím syntaktickém prvku (Blake 2004: 1). Kromě toho, pád je také formálním označením syntaktických tvarů a je vyjádřen pádovými sufixy. Syntaktické vztahy nemusí mít ovšem nutně pádové korespondence. Český nominativ je například většinou pádem subjektu, ale subjekt může být také vyjádřen i jiným pádem, například genitivem. Každý pád obsahuje sumu gramatických vztahů nebo funkcí, které nemusí mít nutně jednoznačnou korespondenci s formálními vztah. Například latinský ablativ má různé funkce vyjádřené předložkami: ex Italiā (z Itálie), in Italiā (v Itálii), cum Italiā (s Itálií). Vyjádření pádu je možné jak analytickými, tak syntetickými markery (Blake 2004: 9-12). Jak poznamenávají Brecht a Levine (1986), analýza kategorie pádu je velmi obtížná, na rozdíl od jiných gramatických kategorií, jako je rod, číslo nebo čas. Téměř všechny analýzy se soustřeďují na vztahy pádových sufixů se syntaktickými strukturami, v nichž se tyto sufixy vyskytují. Tradiční systém popisu pádů se ovšem vymyká nějaké explicitní teorii (Comrie 1991: 41). Například latinský pádový systém stále rozlišuje nominativ, akuzativ a vokativ pro všechna substantiva, ačkoliv neutra ve všech těchto pádech mají stejné tvary (nom.-ak.-vok. sg. verbum, nom.-ak.-vok. verba). Popis pádových systémů v jazycích obecně kopíruje model klasických jazyků. Také se předpokládá, že každé substantivum se teoreticky musí vyskytovat ve všech pádových tvarech. Tento předpoklad ovšem neplatí ani pro klasické jazyky, z nichž popis pádových systémů vychází. Celkový počet pádových sufixů neodpovídá nikdy celkovému množství pádů. V latině máme zbytky lokálu, který formálně odpovídá genitivu, např. Corinthī, domī. Navíc je častý pádový synkretismus, viz výše zmíněný nominativakuzativ-ablativ pro neutra nebo synkretismus ablativu-lokálu-instrumentálu. Komplikace spojené s počtem formáních pádů mohou být uvedeny na příkladech, kde jeden pád má dva formální sufixy s různými funkcemi. V ruštině máme například vkus syra "chuť sýra" a kusok syru "kousek sýra". Podobně čeština má dvě koncovky v dativu singuláru maskulin -ovi/-u, které rozlišují kategorii životnosti: **hradovi/hradu x pánovi/pánu. 7 Distribuce těchto koncovek je u životných substantiv limitována syntagmatickou pozicí: panu inženýru Janu Novákovi. Česká neživotná maskulina také mají dvojí pádové sufixy -ě/-u v lokálu singuláru. Syntaktický objekt je vyjádřen koncovkou -u, např. o Mnichovu, adverbiální význam pak koncovkou -ě, např. v Mnichově. V němčině máme podobné případy, kdy nominativní koncovky pronikají do formálního genitivu: wegen Umbau x wegen des Kindes. Některé tvary substantiv se vyskytují jen v určitých pádech, např. latinská defectiva casibus. Substantivum fors má doložené tvary pouze v nominativu singuláru a ablativu (forte). Extrémními případy paradigmatické defektivity jsou nesklonná substantiva, která mají stejné tvary ve všech pádech, např. latinské fās "právo", ruské kofe nebo české whisky. Na jedné straně máme sumu formálních pádů, které je možné rozlišit v každém deklinačním paradigmatu, neboť paradigmata jsou rozlišena pádovými sufixy. Na druhé straně jsou pády distributivní (Comrie 1991: 45-46). V latině máme pádový synkretismus nominativu, akuzativu a vokativu neuter, což formálně může být označeno jako DIRECT. Podle funkce jsou tyto pády distributivní. Pokud jde o latinský lokál, ten je omezen na uzavřenou skupinu názvů měst a ostrovů. Lokál je ovšem nutné považovat za distributivní pád, ačkoliv formálně má stejný sufix jako genitiv. Latina by tedy měla mít šest formálních pádů v singuláru (nom., gen., dat., ak., vok., lok.), ale počet distributivních pádů se liší v každé deklinaci. Například první deklinace (fēmina) má nom.-ak. jako DIRECT. Jiné distributivní pády jsou gen.-dat. singuláru. Vokativ by měl být další distributivní pád, protože má zvláštní sufix -e v druhé deklinaci (servus). Kolik pádů tedy má latina? Podle Comrieho je jich sedm formálních a lokál. Žádné substantivum ovšem nerozlišuje v koncovkách všechny pády. Maximální počet rozlišení je pět: nominativ, genitiv-lokál, dativ-ablativ, akuzativ, vokativ (2. deklinace), minimální počet rozlišení je dva: nominativ-dativ-akuzativ-vokativablativ, genitiv (4. deklinace currus). Podobnou situaci nacházíme v češtině. Feminina typu paní mají pouze jeden tvar v singuláru, tedy paní, plurál pak rozlišuje jen čtyři tvary: nom.gen.-ak.-vok. paní, dat. paním, lok. paních, instr. paními. Celé paradigma je defektivní, přestože pády jsou rozlišeny funkčně. Tradiční model popisu pádového systému má tyto nedostatky (Blake 2004: 28-29): - rozlišuje se množství paradigmat s různým stupněm synkretismu (paradigma nejsou izomorfní); - každému pádu odpovídá množství funkcí; Od 50. let 20. století můžeme rozlišit dva různé přístupy k teorii pádů. Jednak je to to přístup funkční a sémiotický ve smyslu Pražské jazykovědné školy a Romana Jakobsona. Jakobsonův přístup se vyznačuje zapojením pádů do vzájemného systému. Pády nejsou 8 izolované entity, ale vstupují do korelativních a opozitních vztahů. Každý pád a jeho význam je tedy definován na základě rysů, které sdílí nebo nesdílí s ostatními pády. Jeden tvar by měl mít v tomto pojetí jeden význam. Abstraktní sémantické rysy jsou mapovány přímo do morfologických tvarů které odpovídají jak sémantickým, tak syntaktickým faktorům. Přístup syntaktický, datovaný od Chomského zavedení generativní gramatiky, je čistě syntaktický. Pád je určován syntaktickou strukturou. Nominální fráze je v určitém pádě, pokud se vyskytuje v určitém strukturním vztahu k jiné kategorii, například verbální frázi nebo předložce. Podle Chomského (1981) existují dvě strategie přiřazení pádu k nominální frázi. První strategií je "government". Verbální nebo nominální fráze řídí nominální frázi tak, že jí strukturně přiřadí určitý pád: milovat Petra, o Petrovi. Druhou strategií je "inherent case assignment". Určité verbální nebo předložkové fráze obligatorně přiřazují určitý inherentní pád svým objektům. Například sloveso smát se vyžaduje dativ: smát se Petrovi, stát se naopak instrumentál: stát se prezidentem. Inherentně přiřazované pády ve slovanských jazycích jsou především G, D, L a I. Akuzativ je inherentně přiřazován u tranzitivních sloves. Tento přístup ovšem znamená, že pádové koncovky jsou zbytečné, protože morfologicky pády nijak nepřispívají k sémantické interpretaci věty. Jsou totiž předpověditelné ze syntaktické struktury nebo lexikální specifikace slovesa. Oba přístupy jsou protipóly. Na jedné straně pádové tvary přispívají k významu složeného také ze vzájemných vztahů k jiným lexikálním a gramatickým jednotkám. Na druhé straně je morfologický pád určován strukturou věty nebo valencí slovesa či předložky. Pádové tvary jsou tak v zásadě bez významu. Problém nastává v okamžiku, kdy se dva nebo více morfologických pádů vyskytují při stejné syntaktické konfiguraci, např. v ruštině: On chodil v park x On chodil v parke. Funkčně se jedná o dva sémantické pády, strukturně však nelze mluvit ani o inherentním přiřazování ani o řízení (Brecht & Levine 1986: 25). Naproti tomu je možné argumentovat, že Jakobsonovo dělení ruských pádů na Vollkasus a Randkasus odpovídá dělení na pády syntaktické a sémantické nebo strukturně řízené a inherentně přiřazované. Je však otázkou, proč je některý pád kompatibilnější s určitou lexikální kategorií. Například je zcela arbitrární, když německé loben vyžaduje akuzativ, schmeicheln je doplňováno dativem. Gramatický význam těchto pádů a lexikální význam sloves se musí prolínat (Brecht & Levine 1986: 28) I.2.1. Izomorfismus 9 Paradigmata rozlišující kategorie pádu nejsou izomorfní, protože substantiva různých kmenů mají různé spektrum rozlišení (Blake 2004: 19). To vede k rozdílu mezi gramatickými a syntaktickými funkcemi. Vyvstávají dvě otázky: Co může být vyjádřeno pádem? Kterými pády jsou vyjádřeny syntaktické vztahy? Pokud jde o gramatické vztahy, ty jsou většinou syntaktické, např. vztah subjektu nebo objektu. Sémantické vztahy jsou významy konkrétních pádů, např. dativu nebo genitivu. Jazyky s redukovanými pádovými systémy mohou vyjádřit pouze některé gramatické vztahy. Například němčina je schopna vyjádřit jen gramatické vztahy, ne kumlativně gramatické a sémantické vztahy dohromady (Luraghi 1991: 59). Indoevropské jazyky mají tradičně gramatické vztahy v nominativu, akuzativu a často v genitivu a dativu. Sémantické vztahy se objevují v lokálu (a podobných pádech ablativu, allativu, perlativu) a instrumentálu (nebo komitativu). Mnoho pádů kombinuje oba vztahy, nepř. latinský ablativ má sémantickou kumulaci původu, lokace a instrumentu. Na morfosyntaktické úrovni jsou gramatické vztahy sémanticky heterogenější. Například subjekt může mít různé sémantické role (agens/patiens): německy Der Brief liegt auf dem Tisch/Der Brief wird geschrieben. Periferní gramatické vztahy jsou většinou sémanticky homogennější, např. lokál ukazuje většinou jen lokaci. I.2.2. Synkretismus Luraghi (1991: 63-64) chápe pádový synkretismus jako výsledek dvou procesů. Syntaktický synkretismus vzniká v důsledku podobnosti syntaktických vztahů vyjádřených pády. Sémantický synkretismus se objevuje tehdy, když se v pádech kumulují sémantické role, například lokace, původ, směr. Taková situace nastala v latinském ablativu, v němž se synkretizovaly původní indoevropský lokál, ablativ a instrumentál. Pádový synkretismus (např. nominativ a akuzativ indoevropských neuter nebo genitivakuzativ o-/u- kmenů ve slovanských jazycích) nastává, když pády začínají sdílet určité vlastnosti. Ty mohou být buď sémantické (dativ-lokál ve starořečtině) nebo formální (pádové koncovky v genitivu a akuzativu o-/u- kmenů v praslovanštině). U formálního sbližování ovšem stále zůstávají sémantické charakteristiky rozlišeny. Pádový synkretismus je převážně diachronický proces. Nastává buď v důsledku hláskových změn způsobujících proměnu koncovek nebo vlivem lexikálních výpůjček. To se především týká tzv. nesklonných substantiv (podle Blakea zdánlivě nesklonných s abstraktními pády). Pádový synkretismus je ve flektivních jazycích nevyhnutelný. Indoevropské jazyky vyjadřují gramatické kategorie koncovkami. Tyto koncovky se ale v 10 průběhu vývoje mění. Například v germánských jazycích jsou pádeové koncovky redukovány nebo úplně mizí v důsledku ustálení přízvuku na první slabice. Gramatické kategorie jsou tak vyjádřeny nulovým sufixem a sekundárně pak přenášením jejich vyjádření na člen. Pádový synkretismus není ale ve flektivním paradigmatech pravidelný a má svá specifika. Taková specifikace by mohla být i lexikální, pokud pomineme synkretismus původního kmenového rozlišení (např. feminina i-kmeny typu kost v češtině). Hláskové změny způsobují v indoevropských jazycích fúzi kmenových sufixů a koncovek. Latinské kmenové sufixy a koncovky lze stále rozlišit, např. fēmin-ā-rum. V germánských jazycích se však struktura tvarů pozměnila natolik, že mohou být synchronně nepravidelné, např. staroanglicky fōt, dativ fēt < *fōti. I.2.2.1. Směr pádového synkretismu Stump (2001) a Wunderlich (2004) navrhli následující způsoby pádového synkretismu: 1. Jednosměrný synkretismus. Ten je v indoevropských jazycích nejběžnější. Tvar jednoho pádu přejde do jiného pádu, např. nominativ-akuzativ neuter v praslovanském slovo, v německém das Schiff, starořeckém dōron, latinském dōnum. Akuzativ je příznakovým pádem, proto je směr pádového synkretismu nominativ > akuzativ. 2. Dvousměrný synkretismus. V indoevropských jazycích můžeme pozorovat synkretismus genitivu singuláru s nominativem plurálu, např. v latinském mūrī (nominativ singuláru mūrus), starořeckém neō (nominativ singuláru neōs), praslovanském ženy (nominativ singuláru žena). Ve všech případech jsou tvary genitivu singuláru a nominativu plurálu ovlivňovány navzájem. 3. Symetrický synkretismus. V tomto případě chybí systematický vztah mezi gramatickýim kategoriemi, které by synkretismus způsobovaly, např. německý pádový synkretismus tvarů členů: der (nominativ singuláru maskulina, genitiv-dativ singuláru feminina, genitiv plurálu). Mezi těmito tvary není žádný vztah, synkretismus je jen formální. I.2.2.2. Pádové funkce Přiřazování individuálního pádu k jeho funkci vede k atomizaci paradigmat. Proto byly činěny pokusy charakterizovat pád z pohledu jeho pozice v jazykovém systému. Strukturalisté používali systém opozic, např. Jakobson (1936/1971) pro popis pádových 11 systémů v ruštině. Podle Jakobsona je počet významů pádu nezávislý na jeho individuálním významu. Pád je korelativní a má svou vlastní hodnotu jen ve vztahu k jiným pádům. Jakobson rozlišuje centrální pády (nomativ, akuzativ) a periferní pády stojící v opozici k pádům centrálním. Ačkoliv indoevropský akuzativ neuter je formálně stejný s nominativem, přesto zůstává rozdílný funkčně, a sice je pádem přímého předmětu. Jazyky s redukovaným pádovým systémem (angličtina) je možná chápat jako jazyky s abstraktními pády. Znamená to, že pro určité pády neexistují rozdílné koncovky. Anglická substantiva nemají pádové sufixy (mimo genitiv a nominativ plurálu). Lze však říci, že angličtina pády rozlišuje, ovšem většina z nich je vyjádřena předložkovými vazbami. Předložky ovšem nejsou flektivními slovními druhy, proto musí obsahovat sémantické role, například "směr" (spojený s dativem) nebo "lokace" (spojenou s lokálem). Protože tyto sémantické role nejsou realizovány pádovými koncovkami, anglický dativ a lokál nemají formální pádové markery a jsou abstraktními pády. I.3. Paradigmata Paradigma je suma pádových forem skrz které se realizuje lexém (Blake 2004: 1). Paradigmata flektivních jazyků mohou být typologicky charakterizována podle přítomnosti nebo absence určitých gramatických kategorií, např. rodu, koncovek, kumulativních morfémů (Plank 1986: 31). Plank rozlišuje kumulativní exponenty ukazujícící aspoň jednu gramaticou kategorii a separátní exponenty ukazující jen jednu gramatickou kategorii. Jazyky s kumulativními exponenty nemají více než deset pádových exponentů, např. indoevropské jazyky. Jazyky se separátními exponenty musí mít více kombinací, a proto také počet pádových exponentů je vyšší, jedenáct a více, např. ugrofinské jazyky). V německé jazykové tradici se rozlišují dva přístupy k popisu paradigmat. První je "naturálnost" (Wurzel 1984). V tomto konceptu jsou flektivní paradigmata komplementární, ale nemusí být rozlišovány syntakticky, sémanticky nebo fonologicky. Pokud máme sumu flektivních paradigmat vždy nacházíme takové, které obsahují většinu slovních tvarů. Tato paradigmata jsou v jazyce produktivní. Produktivita je nepříznaková a dominantní. Tak je tomu například v anglickém nominativu plurálu -(e)s. Příznaková paradigmata jsou neproduktivní a v menšině, např. anglické tvary s historickým umlautem foot-feet nebo anglické plurály s latinskými sufixy cacti. Jak produktivní, tak neproduktivní paradigmata se ovlivňují navzájem. Určité morfologické charakteristiky blokující intraparadigmatické vyrovnávání mohou mít také širší rozsah, např. plurálová koncovka -en v německých slabých 12 substantivech. Koncept naturálnosti se váže k Jakobsonově myšlence, že určité gramatické kategorie jsou jednoduché a nepříznakové. Například, singulár není příznakový, zatímco plurál musí od singuláru být odlišen zvláštním markerem, protože je od singuláru odvozen. Sémanticky je tento proce ikonický (Spencer 1991: 224). Čím je větší ikonocita, tím silnější je morfologizace. Afixace je ikoničtější, než hláskové změny, ablaut nebo umlaut, protože afixace vytváří delší plurálové tvary, než tvary singulárové. Tak je v němčině ikoničtější plurál typu Staat-Staaten než Vater-Väter. Ikonicita má svůj protějšek v anti-ikonicitě, kdy gramatické kategorie v určitých tvarech paradigmatu jsou reprezentovány kratšími formami (Spencer 1991: 224). Typickým příkladem je ruský genitiv plurálu feminin, který má nulovou koncovku kniga-knig. Ačkoliv je knig kratší, než kniga, nulová koncovka je stále schopna vyjádřit gramatické kategorie pádu, rodu a čísla. Princip "sémanticky více > morfologicky méně" lze chápat jako historickou změnu od menší ikonicity k ikonicitě větší. Právě tento vývoj pozorujeme v indoevropských jazycích. Typickou změnou je změna akcent-ablautových paradigmat atematických substantiv do tematizovaných tvarů v separátních indoevropských jazycích. Wurzel vychází z faktu, že jazykový systém má stabilní a produktivní paradigmata společně s nepravidelnými a neproduktivními paradigmaty. Stabilní paradigmata do sebe přijímají nová slova (výpůjčky nebo neologismy). Tvary v nepravidelných paradigmatech mají obecnou tendenci přesunu do produktivních paradigmat (opačný směr není pravděpodobný) Flektivní paradigmata mají tedy určité vlastnosti (Wurzel 1984: 65): - sumu morfosyntaktických kategorií - určitý základní slovní tvar, který charakterizuje typ paradigmatu - přítomnost nebo absence kumulativních morfémů - přítomnost nebo absence pádového synkretismu - typ morfologických markerů (afixy, umlaut, ablaut, infix, konsonantické změny) Flektivní paradigmata také závisí na svých strukturních podmínkách. Jestliže jazyk obsahuje mnoho flektivních paradigmat, strukturní podmínky těchto paradigmat limitují jejich identifikaci (Spencer 1991: 26). Například v češtině máme dvě rozdílná paradigmata neuter moře a kuře. Obě z nich mají strukturně stejný nominativ singuláru, ale vnitřní podmínky způsobují rozlišení obou paradigmat: kuře připojuje alomorfní kmenotvorný sufix -et-/-at-. Podobně němčina strukturně rozlišuje paradigmata obdobných nominativů singuláru Lehrer a Vater. Rozlišující podmínkou je zde umlaut. 13 Stabilní morfologické systémy se samy od sebe nemění. Impulsem pro jejich změny jsou většinou hláskové změny. Ty mění tvar morfologických markerů (koncovek), způsobují pádový synkretismus a následnou paradigmatickou produktivitu nebo paradigmatický zánik. Druhým impulsem změn jsou výpůjčky, zvláště jejich větší příliv. Ten vede k morfologické nestabilitě paradigmatického systému. Nestabilní paradigmatické sysstémy mohou být transformovány v systémy stabilní (s přechodným stavem, kdy vedle sebe existují tvarové dublety. Zajímavou paradigmatickou teorii vytvořil Rix (1992: 105-119). Paradigma je v tomto pojetí kombinací paradigmatických kategorií (nominativ, akuzativ, singulár, plurál atd.) s paradigmatickými dimenzemi (pád, číslo, rod atd.) Paradigmatické kategorie jsou konstruovány z obsahové části a části vyjadřovací. Například latinský akuzativ první deklinace má obsahovou část "přímý objekt" a vyjadřovací část -m. To jej rozlišuje od jiných paradigmatických kategorií, například od dativu. Paradigmatické kategorie v indoevropských jazycích jsou normálně vyjádřeny koncovkami, různými jinými afixy a také ablautem. Každý lexém, který je flektivní, má své vlastní paradigma definované paradigmatickými dimenzemi (například česká substantiva jsou paradigmaticky rozlišena podle pádu, čísla a rodu) a paradigmatickými kategoriemi (sedm českých pádů). Vyjadřovací paradigmata mají s obsahovými paradigmaty alomorfii . Například český akuzativ singuláru je možno vytvořit sufixy -a, -u, -0, (pána, ženu, hrad). Podobně latinský nominativ plurálu je možné vytvořit pomocí -e, -ī, -a, -s (puellae, amīcī, dōna, cursūs). Slovo se stává členem vyjadřovacího paradigmatu podle svého lexému. Dalšími důležitými markery jsou například místo přízvuku, pozice ablautu (akcentuační paradigmata v baltoslovanštině a praslovanštině, akcent-ablautová paradigmata v indoevropštině), nebo pozice slabičné kvantity (kvantitativní paradigmata v západoslovanských jazycích). Rozdíly mezi vyjadřovacími paradigmaty mohou být také vyjádřeny variacemi kořene, např. německé Gast-Gäste nebo koncovkami, latinský genitiv singuláru puellae x agrī. Typickou vlastností indoevropských jazyků je existence kumulativních morfémů. Pokud jde o vyjadřovací paradigmata, způsoby vyjádření mohou mít více paradigmatických dimenzí. Například česká koncovka -i v nominálních paradigmatech může vyjadřovat tyto gramatické kategorie: kategorii plurálu (dimenzi čísla), kategorii maskulina/feminina (dimenze rodu). Paradigmata se mění v důsledku hláskových změn. Například attická změna ā po "e, i, r" způsobila existenci deklinace alfa purum: atticky x iónsky Změna obsahového 14 paradigmatu také způsobuje paradigmatickou změnu, například ztráta duálu ve většině slovanských jazyků mění paradigmatickou dimenzi čísla. Změna vyjadřovacího paradigmatu, která doporovází změnu obsahového paradigmatu, je synonymem pro analogii, tedy změnu paradigmatických tvarů nezpůsobenou hláskovými změnami. I. 3.1. Flektivní identita Flektivní identita je důležitým termínem pro popis flektivních paradigmat (Bachrach & Nevins 2008). Flektivní identita je suma morfologických markerů, které vyjadřují gramatické kategorie a paradigmatické rozdíly. Důležitým faktorem flektivní identity je stejná slovní báze pro všechny tvary paradigmatu. Flektivní identita je z historického hlediska opět totéž, jako proces analogie. Zajímavým jevem je také problém asymetrie. Jestliže existuje morfologický tvar A, ptáme se, který prvek je fonologicky bližší tvaru B a proč B není bližší tvaru A. Například v němčině jsou pro plurál maskulin -er ještě alomorfy -el, -en), zatímco jednoslabičná substantiva mají pouze -e- (Tage). Typ Geist a Wald by měly tedy mít také plurálovou koncovku -e, ale směr flektivní identity tlačí tato slova k přijímání koncovky -er, tedy Geister, Wälder. I.3.2. Statická a dynamická morfologie Dressler (2010) rozlišuje statickou a dynamickou morfologii. Statická morfologie předpokládá existenci všech paradigmatických tvarů v mysli. Tvar, který uživatel jazyka nikdy neužil, není v mysli přítomen. Pokud uživatel potřebuje vytvořit nový morfologický tvar, například v případě výpůjček, použije produktivní tvar existující v jazyce. To je dynamická morfologie. Paradigmata tak mohou být chápána jako atraktory k izolovaným paradigmatům v jazykém systému. Izolovaná paradigmata mají tendenci být přitahována produktivními paradigmaty, které se ovšem samy v průběhu vývoje rozpadají do izolovaných paradigmat, např. německá paradigmata Staat a Namen. I.3.3. Optimální paradigmata McCarthy (2005) navrhl možnost řešit problematiku paradigmat v rámci teorie optimality. Mezi jednotlivými členy paradigmatu je podobnost, například česky stran-a, 15 stran-y, stran-ě atd.. Kandidáty v inputu jsou tedy celá paradigmata a každý kmen/báze v paradigmatu je srovnávána s ostatními kmeny/bázemi. Optimální paradigmata jsou pak taková paradigmata, která obsahují nejpodobnější členy. Omezení v inputu má vliv na všechny členy paradigmatu. Teorie optimálních paradigmat v indoevropských jazycích byla aplikována studiemi Lloret (2004) na katalánštinu, Sukačem (2009) na češtinu a slovenštinu. I.3.4. Defektivita Flektivní defektivitou rozumíme absenci některých flektivních tvarů v jazykovému systému. Chybějící tvary jsou teoreticky možné. Angličtina má například defektivní tvary v modálních slovesech **canning, **maying, **musting, ačkoliv tyto tvary je možné utvořit. Defektivní jsou rovněž tvary, kde většina pádů má v důsledku hláskových změn stejnou koncovku, např. český typ stavení. Totální defektivita je pak u paradigmat tzv. nesklonných substantiv, kdy všechny pádové koncovky jsou nulové. V paradigmatech můžeme rozlišit formální paradigma (počet slovních tvarů) a obsahové paradigma (počet významů a funkcí). Výsledkem je projekce formálního paradigmatu do obsahového. Jestliže formální paradigma určitého lexému je menší, než obsahové, pak dochází k paradigmatické defektivitě (Baerman & Corbett 2010: 11). Baerman & Corbett (2010) navrhli diachronní typologii defektivních paradigmat. Autoři se domnívají, že když nový lexém vstoupí do jazykového systému, nemůže se okamžitě vyskytovat ve všech možných tvarech. Nový lexém je nejdříve v systému izolovaný. Další tvary jsou později vytvářeny generativními pravidly. Například ruské sloveso pylesosiť "vysávat" je denominativem od pylesos. Sloveso by mělo strukturně být zařazeno do paradigmatu se sloves s tematickým sufixem "i", typu sprosiť. V důsledku diachronních změn má ovšem první osoba singuláru palatalizovaný kmenový konsonant sprošu. Uživatel se ale intuitivně brání generalizaci historické nepravidelnosti na nové slovní tvary. Má celkem tři možnosti: buď první osobu singuláru od pylesosiť nevytvoří a paradigma bude defektivní. Nebo generalizuje historickou palatalizaci i na nový tvar pylesošu. Třetí možností je vytvořit pravidelný tvar, který je ovšem anomální v paradigmatech zmíněných i-sloves, tedy pylesosu (Baerman & Corbett 2010: 12). Jiným typem defektivity je sémantická rekategorizace. Například v němčině je Eltern plurale tantum. Má defektivní singulár (chybí), protože sémanticky Eltern znamená jak 16 Mutter, tak Vater. Naopak angličtina tuto sémantickou rekategorizaci postrádá, singulár i plurál existují parent-parents. K defektivitě vede také postupný rozpad paradigmat. Například české konsonantické deklinace byly defektivní už v historickém období. Typickým příkladem jsou t-kmeny, kde je doložen pouze nominativ, genitiv a dativ singuláru loket, lokte, lokti a nominativ a genitiv plurálu lokte, loket. Zbytek tvarů paradigmatu chybí. Jedním z řešení, jak kompenzovat paradigmatickou defektivitu, je vyplnit chybějící tvary formami z jiného paradigmatu. Tak je tomu například ve slovanských jazycích, kde máme supletivní tvar v nominativu singuláru původních demonstrativ: česky nominativ singuláru on, genitiv jeho, dativ jemu. Defektivní paradigma demonstrativa *jь bylo nahrazeno nominativem singuláru jiného demonstrativa *onъ. I.3.5. Vztah mezi paradigmatickou defektivitou a pádovým synkretismem Stump (2010) analyzoval diachronní vývoj deiktik od védštiny k prákrtům. Jeho analýzu lze ovšem aplikovat také na nominální paradigmata. Stump rozlišuje tři druhy vztahů mezi defektivitou a synkretismem: 1. Defektivita blokuje synkretismus. Absence určitých pádových tvarů zapraňuje pádovému synkretismu (viz t-kmeny ve slovanských jazycích). 2. Synkretismus blokuje defektivitu. Změny, které vedou k pádovému synkretismu zabraňují absenci některých pádových tvarů, ačkoliv jsou synkretizované pády formálně nebo funkčně stejné (genitiv-akuzativ životných maskulin o-kmenů ve slovanských jazycích). 3. Synkretismus určuje doménu defektivity a absenci určitých pádových tvarů. To znamená, že synkretismus vede k absenci těchto tvarů (dativ-lokál ve starořečtině). Flexe se tedy vyvíjí několika způsoby: 1) mění svůj tvar v důsledku hláskových změn 2) tvary dostávají novou funkci 3) koncovky, vyjadřující gramatické kategorie, jsou nahrazeny jinými prostředky 4) tvar paradigmatu se mění v důsledku analogického šíření produktivních tvarů 17 I.3.6. Flektivní tvary v mysli Obecně se předpokládá, že nepravidelné tvary se uživatel jazyka musí učit, zanést je do paměti, kde zůstávají. K žádnému generování podle jazykových pravidel tedy nedochází. Tvar je vyvolán z paměti jako celek. Status pravidelných tvarů je složitější. Některé modely (Pinker 1994) předpokládají, že všechny pravidelné tvary jsou vytvářeny generativními pravidly z lexikonu uloženého v mysli. To by mohlo vysvětlit nejen produktivitu flektivních tvarů a paradigmat, ale také schopnost mluvčího vytvářet tvary z dříve neznámých tvarů podle určitého vzoru. Je ovšem také možné, že pravidelné tvary nejsou v myslí homogenně uloženy. Produktivní a často používané tvary jsou ukládány do paměti, zbytek je pak tvořen generativními pravidly. Flektivní identitu je dost obtížné popisovat, zvláště v jazycích s nedostatečně popsaným lexikálním materiálem. V mluvené nebo psané variantě není defektivita příliš zřejmá, protože pozorujeme jen frekventované tvary. Defektivita vynikne jen při popisu celého paradigmatu. Nicméně, vědomí existence paradigmatu není přirozené v mateřských jazycích, ale uživatel si je uvědomuje při učení se druhému jazyku. Pokud by všechny tvary paradigmatu měly být uloženy v paměti, byla by to velká zátěž. Kdyby ale byly všechny tvary generovány pravidly, potřebovali bychom komplikované vysvětlení pro existenci nepravidelných tvarů. Skutečnost, že výpůjčky jsou zasazovány do produktivních paradigmat s domácími pádovými koncovkami ukazuje, že v paměti jsou patrně uloženy jen kmeny nebo báze slov a pádové sufixy jsou jim přiřazovány podle frekvence a produktivity v paradigmatech. 18 II. Praindoevropská nominální paradigmata V rekonstruované praindoevropštině se u substantiv rozlišovaly následující gramatické kategorie: - pád - 8 pádů (N, G, A, V, L, I, Abl, patrně také direktiv/alativ) - číslo - singulár, plurál, duál, snad i kolektiv - rod - maskulinum, femininum, neutrum, ačkoliv anatolské jazyky rozlišují obecný rod (životný) a neutra (neživotná), tento stav patrně odráží indo-anatolskou větev Substantiva byla rozdělena podle kmene na atematická a tematická. Pro každý pád je možné rekonstruovat určitý morfém, který zároveň kumulativně obsahuje kategorii čísla. Gramatická kategorie rodu není vyjádřena samostatnou koncovkou, ale je idiosynkratickou vlastností lexému. Struktura praindoevropského substantiva je následující: Kořen Kmenotvorný sufix (také nulový) Koncovka Lexikální význam Kmen - také nositel lexikálního význbamu, důležitý také pro klasifikaci substantiv Nositel kategorie čísla a pádu Akcent a ablaut jako nositelé kategorie čísla a pádu II.1. Atematická deklinace Atematická deklinace substantiv v praindoevropštině se vyznačuje následujícími charakteristikami: 1) Koncovky se připojují přímo ke kořeni nebo derivačnímu sufixu. Není přítomen tematický vokál. Příkladem je substantivum "otec" *ph2-ter-s, ř. patḗr. Rekonstruované koncovky atematické deklinace: Sg Pl. Du. N *-s *-es *-h1/*-h1e (životná substantiva.), *-ih1 (neutra) G *-(é)s *-ōm 19 D *-ei *-bh(i̯)os A *-m *-ns L *-i *-su I *-(e)h1 *-bhi 2) Rozlišují se silné a slabé pády. Silná pády jsou N-A-Vsg, N-Vpl, N-A-Vdu. Tyto pády jsou často spojeny s výskytem přízvuku a plného stupně ablautu na kořeni/kmeni, např. Nsg *ménti-s "myšlenka", Gsg mṇ-téi-s (véd. matís, matés s generalizací nulového stupně ablautu). 3) Atematická substantiva se řadí do tzv. akcent-ablautových paradigmat. Tato paradigmata jsou založena na pravidelném střídání polohy přízvuku a ablautu v kořeni, derivačním sufixu a koncovce. Všechna atematická substantiva je možné rozdělit do několika typů paradigmat: Akrostatické paradigma. Substantiva v akrostatickém paradigmatu mají přízvučný kořen. Silné pády obsahují o-stupeň ablautu, slabé pády e-stupeň. Existují také varianty, kdy kořen má zdloužený stupeň. Do akrostatického paradigmatu patří různé druhy substantiv, např.: - kořenová substantiva *dom-s "dům", *peds "noha" - i- a u-kmeny u̯ēli- "červ", *dóru- "dřevo" - heteroklita: i̯ékw ṛ- "játra" - různé konsonantické kmeny *bh ērmen- "břemeno", *bh ráh2tēr "bratr", *g'ērh2-s- "starý *nókw ts "noc"; Příklady na akrostatická paradigmata: - silné pády: kořen (přízvučný o-stupeň ablautu) - sufix (nulový stupeň) - koncovka (nulový stupeň) Nsg *nókw ts "noc"3 , lat. nox ; Gsg *nékw ts, chet. nekuz4 ; Nsg *u̯ódṛ "voda", chet. wadar5 . Gsg *u̯édṇs, chet. wedenaš; Nsg *dóm "Haus"6 , Arm town, střec. , Gsg *déms, střec. despótēs, OInd dámpatis ; Nsg *gw óu̯s "Kuh",7 stind. gáus, střec. boũs, Gsg *gw éu̯s, stind. gós-, Asg *gw ou̯m > *gw ōm8 , stind. střec. ; Nsg *h2óu̯is "Schaf", lat. ovis, Gsg *h2éu̯is9 , TochB. ā(u)w10 ; 3 Schindler (1967: 303); Schaffner (2001: 76); Fortson (2005: 108). 4 Schindler (1967: 303) viz také Eichner (1973) k nekuz mehur. 5 Schindler (1975:5); Schindler (1994: 397). Jako kolektivum je paradigma proterokinetické: Nsg *u̯édōr, Gsg. *udnés. 6 Schindler (1967: 303) Nsg *dṓm patrně z *dóms v důsledku Szemerényiho zákona, viz Beekes (1995: 189). 7 Schindler (1973: 151-152). 20 - silné pády: kořen (přízvučný zdloužený stupeň ablautu) - sufix (nulový stupeň) - koncovka (nulový stupeň): Nsg *i̯ḗkw ṛ "játra", střec. , Av. yātar, lat. iecur, Gsg *i̯ékw ns, stind. yaknáḥ, lat. iocineris;11 Nsg *g´ḗrǝ2s, střec. , Gsg *g´érǝ2s, střec. géras (n.) - "cenný dar"; Nsg *u̯ (n). "Ort", stind. vāstu (n.), Toch A wast, B ost "dům", Gsg *u̯ástu, střec. ásti (n.) "město"; Nsg *s(h2)nḗu̯ṛ "šlacha", Gsg *s(h2)néu̯ṇs, chet. išḫunau- ", stind. snāvan "12 - silné pády (přízvučný e-stupeň v kořeni, o-stupeň v sufixu, nulový stupeň v koncovce), slabé pády (přízvučný e-stupeň v sufixu, nulový stupeň v sufixu a v koncovce): Nsg *bh ráh2tōr "bratr",13 stind. , PGmc brṓþar, Gsg *bh ráh2tṛs, stind. ḥ, ON. bróþor; Nsg *népōs 14 "strýc", lat. nepōs, Gsg *néptos, Av. naptō; Mezostatické paradigma. V mezostatickém paradigmatu je konstantní přízvuk na sufixu, ablaut je zde v o- nebo v e- stupni: Nsg *u̯ḷkw íh2s, stind. vṛ - "vlčice", Gsg *u̯ḷkw íh2-as, stind. vṛkyàs, Asg *u̯ḷkw íh2m, stind. vṛkyàm; Nsg *kw oi̯-néh2-0 15 "stín", střec. poinḗ "odstupné", Gsg *kw oi̯-néh2-s, střec. ; Proterokinetické paradigma má silných pádech přízvučný kořenový vokál v plném stupni, ve slabých pádech je pak kořen v nulovém stupni a přízvučný sufix v plném stupni: Nsg *gw én-h2 "žena"16 , stir. bén17 , Gsg *gw n-éh2-s, stir. mná18 ; Nsg *déiu̯-ih2 "bohyně", stind. - 19 , Gsg *diu̯-i̯éh2s, stind. (analogie); Nsg *h1néh3-mṇ "jméno", chet. lāman, lat. nōmen20 , Gsg *h1ṇh3-mén, střec. ónoma, stir. ainm21 ; Nsg *péh2-u̯r "oheň", chet. paḫḫur, střec. 22 , Gsg. *ph2-u̯én-s, chet. paḫḫu̯enaš, střec. pyrós23 ; Nsg* h2érh3-u̯r "zrno", stir. 8 Stangův zákon: konsonantické skupiny s rezonantou jsou zjednodušovány a doprovázeny náhradním dloužením. 9 Schindler (1969: 153). 10 Adams (1999: 35). 11 Beekes (1985:4-6) uvádí proterokinetické paradigma. 12 Oettinger (1976: 97). 13 Schaffner (2001: 78). 14 Schaffner (2001: 79). 15 Rix (1992: 123). 16 K diskusi o ku li, klyiye v tocharštině a vztahu k jiným indoevropským tvarům viz ortlandt (1988) a Pinault (2005). 17 Harðarson (1987: 127); Jasanoff (1989:140). 18 Matzinger (2000: 85) uvádí *gw ṇh2-ai̯ > střec. gynaĩkes, arm. kanaykc a alb. grā; für Alb. grua, grue "žena", viz Ködderitzsch (1994) k argumentům o nulovém stupni. 19 Eichner (1974: 28). 20 Schindler (1975a: 263), Beekes (1987: 5) *h3néh3-mṇ jako výsledek laryngální disimilace 21 Stüber (1997: 74) považuje paradigma za původně akrostatické Nsg *h1nómṇ, Gsg *h1némṇs, proterokineze je sekundární 22 Schindler (1975b: 10). 23 Řečtina generalizovala heteroklitický sufix -r-. 21 arbar24 ,Gsg* h2rh3-u̯én-s, stir. arbe; Nsg *séh2-u̯l "sun", střbret. heaul 25 , Gsg *sh2-u̯én-s, Av. xw ǝṇg. Hysterokinetické paradigma má přízvučný sufix v silných pádech a přízvučnou koncovku ve slabých pádech. Ablaut pod přízvukem je většinou v e-stupni: Nsg *h2uk-sén "vůl", stind. ukṣā, PGmc.*uXsē > ON uxi26 , Gsg *h2uk-sn-és, stind. ukṣṇáṣ; Nsg.*poi̯h2-mḗn "pastýř", střec. poimḗn, lit. piemuõ27 , Gsg. *poi̯h2-mn-és, lit. piemens28 ; Nsg *h2ak'mṓ "kámen", lit. akmuõ 29 , Gsg *h2ak'men-és, lit. ; Nsg *h3(o)pér-h2 "náklad", chet. ḫāppar "cena"30 , Gsg *h3p-n-és, chet. ḫappenant- "reich"; Nsg *ph2-tér-s, "otec", střec. patḗr31 , Gsg. *ph2-tr-és, střec. patrós; Amfikinetická paradigmata mají přízvučný konřen v silných pádech a přízvučnou koncovku ve slabých pádech. Sufix je prodlouženém stupni v Nsg a v o-stupni v Asg: Nsg *dh ég'h ōm "země", chet. tekan, stind. kṣám, střec. chthṓn32 , Gsg *dh ég'h ṃmés, chet. taknaz, stind. jmáh; Nsg *g'h és-ōr "ruka", chet. keššar, střec. cheír, TochA tsar33 , Gsg *g'h s-r-és, chet. kiššaraš (sekundární tvar), střec. cheirós (generalizace plného stupně); Nsg *h2éusōs "ranní šero", lat. aurōra34 , Gsg *h2ussés, stind. uṣás; Nsg *u̯édōr "voda"35 , chet. watar, Gsg *ud-n-és, chet. wetenaš; Nsg *pént-oh2-m "cesta", stind. pánthám36 , Gsg *pṇt-h2-és, Av. pathō, Nsg *h1léngh oi̯ "přísaha", chet. lengaiš37 , Gsg *h1lṇgh -i̯-és, chet. lenkii̯aš (generalizace kořenového vokálu)38 ; Nsg *h1édu̯ō, arm. erkn "bolest" , střec. odunḗ "bolest", Gsg. h1dunés39 . Pokud jde o princip distribuce ablautu, Sukač (2010) navrhl střídání e- a o-stupně ablautu jako prvotní střídání alofonů, které byly později fonologizovány a morfologizovány. 24 Widmer (2004: 45-48). 25 Schaffner (2001: 92), Schindler (1975b: 10). Etymologická diskuse viz Bader (1995). 26 Schaffner (2001: 88), Oettinger (1980: 46). 27 Schaffner (2001: 89-90). 28 Oettinger (1980: 46) rekonstruuje mezostatické paradigma: *poh2i-mḗn, *poh2i-mén-s; Harðarson (1987: 135) proterokinetické paradigma: *peh3-i-mō, *ph3-i-mén-s. 29 Schaffner (2001:90-91). 30 Oettinger (2005:146). 31 Fortson (2004:109). 32 Schindler (1967:201), Schaffner (2001:81). 33 Schindler (1967/68: 244-249), Nussbaum (1986:82), Rieken (1999:278-279). 34 Fritz (1996:3); Fortson (2004:109). 35 Schindler (1975c:3-4)., Schaffner (2001:82), Rieken (1999:292-293). 36 Harðarson (1987:137), Widmer (2004: 54). 37 Oettinger (1980:47). 38 Jak ukázal Kroonen (2011), byl původní ablaut zachován u některých germánských n-kmenů (Kroonen 20011). Většina příkladu odráží amfikinetické paradigma, např. Nsg.*gh réubh -ōn, Gsg. gh rubh -n-ós "pánev", PGm. Nsg *greubō, Gsg. *gruppaz (v důsledku Klugeho zákona v PGm. *greuban > stangl. gréofa, *grupan- >stangl. gropa, *gruppan- > střang.. groppe. 39 Oettinger (1976). 22 Pozdější rekonstrukcí nelze už princip distribuce ověřit. Například ve tvarech nókw ts: *nékw ts, *u̯ṓkw -s: *u̯ókw -s40 , *i̯ḗkw ṛ: *i̯ékw ṇs není možné s jistotou říci, proč Nsg nókw ts je o-stupeň a v Gsg naopak e-stupeň. Kořenový ablaut je zde zcela jistě lexikalizován a limity rekonstrukce nám nedovolují vysvětlit tento jev z nějakého staršího stavu. Předpokládá se, že *e je původnější ablautový stupeň a *o je jeho alofon. Akrostatická paradigmata rozlišují Nsg a Gsg jen ablautovým stupněm (nókw ts: *nékw ts). Silné pády tedy mají o-stupeň. Prodloužený stupeň typu *i̯ḗkw ṛ v Nsg je rovněž sekundární a slouží k rozlišování silných pádů od slabých. II.2. Tematická deklinace Tematická substantiva měla ablaut *e/o ve kmeni. Pádové koncovky se připojovaly ke kmeni. Pádové koncovky jsou většinou stejné, jako u atematické deklinace. Jelikož kmenotvorný sufix tematických substantiv je většinou *-o-, řadí se většina tematických substantiv mezi o-kmeny. Po rozpadu praindoevropštiny docházelo v indoevropských jazycích ke splývání kmenotvorného sufixu a koncovek. Pádová diference tak byla přestavována, např. ve slovanských jazycích: *dhūm-o-s > stsl. dym-ъ. Koncovky tematických substantiv jsou rekonstruovány takto: sg. pl. du. N *-os *-ōs < *-o-es *-o-h1 G *os? *-ōm < *-o-Hom D *-ōi <*-o-ei *-oibh A *-om *-ons V *-e *-ōs < *o-es L *oi *-oisu I *-ō <-o-h1 *-ōis Abl *-ōt <*-o-h2at *-oibh Zatímco o-kmeny jsou většinou zastoupeny maskuliny, feminina měla kmen zakončený na *-eh2 který se později kontrahuje v *-ā. Je možná tento sufix chápat buď jako feminní sufix *-h2 spojený s kmenotvorným vokálem *-a-, nebo brát celé spojení jako plný stupeň feminního sufixu. V indoevropských jazycích se ā-kmeny chápou jako tematická flexe, 40 Beekes (1995: 189) ve stind. vāk, vācas, lat. vōx, střec. GSg opós, "hlas". 23 např. gót. giba "dar", stsl. glava, lit. dúona "chleba". Tato deklinace se také používá jako rodový protějšek k o-kmenům:, např. lat. ursus x ursa "medvěd x medvědice". Pro praindoevropštinu se takovýto vztah ovšem rekonstruovat nedá. 24 III. Slovanské jazyky III.1. Obecná charakteristika slovanských jazyků z hlediska nominální morfologie Moderní slovanské jazyky se dělí na tři skupiny podle jazykových, historických a geografických faktorů.41 Mezi jihoslovanské jazyky patří: slovinština, chorvatština, bosenština, srbština, bulharština, makedonština, černohorština. Východoslovanské jazyky zahrnují ruštinu, běloruštinu, ukrajinštinu, k nim je možno přiřadit také rusínštinu jako subnároní variantu. K západoslovanským jazykům patří čeština, slovenština, horní a dolní lužická srbština a také kašubština, kterou považujeme za samostatný slovanský jazyk. Z neživých jazyků zde zařazujeme ještě polabštinu a slovinčinu. Nejstarším doloženým slovanským jazykem je staroslověnština, která má základ jihoslovanský. Mateřským jazykem všech slovanských jazyků je praslovanština, kterou rekonstruujeme pro období cca 500-1000 n.l. Staroslověnština klasického typu (z 10-11.st.) se svým dobře popsaným gramatickým systémem zachycuje vrcholnou fázi praslovanštiny a je důležitá pro poznání vývoje mluvnického systému moderních slovanských jazyků, zvláště hláskového a morfologického. Slovanské jazyky vykazují blízkou příbuznost s baltskými jazyky. Z hlediska nominální morfologie je to především použití praindoevropského ablativu za genitiv singuláru u o-kmenů. Původní ablativní tvar byl *-oh2at >*-ōt/-ōd. Tento tvar je zachován ve staroindičtině, např. vṛkāt, v avestštině "z dálky". Tento ablativní tvar přešel do baltského a slovanského genitivu u o-kmenů, např. sts. vlьka, lit. Důvodem je patrně podobnost s předložkou *ato >psl. *otъ, lit. at-. Také přechod konsonantických kmenů k ikmenům je společný oběma jazykovým skupinám, např. stsl. kamenьmi, lit. akmenimìs. Baltoslovansko-germánské paralely na morfologické úrovni jsou patrné hlavně ve společné sufixu -mus v dativu plurálu (lit. -mus, stsl. -mъ, gót. -m) oproti staroindickému -bhyaḥ a latinskému -bus. Nejdůležitějšími změnami s vlivem na nominální flexi v období od baltoslovanštiny po začátek praslovanštiny byly: - Pravidlo RUKI (změna s po r, u, k, i), které před předními vokály dávalo š a před zadními ch, např. Lpl. u-kmenů *sūnusu >PSl *synechъ, Nsg i-kmenů *mūsis >PSl myšь. Pravidlo RUKI mělo za následek změnu tvaru kořene a také koncovek. Někdy pravidlo RUKI 41 Ke slovanským jazykům z hlediska strukturní komparace viz Sussex, Cubberley (2006). 25 vytvořilo alternaci kmene v paradigmatu: Nsg *ousos > PSl *ucho, Ndu *ousī > PSl *uši. Pravidelný vývoj v koncovkách typu Lpl *plodoisu >PSl *ploděchъ vedl k šíření nové koncovky -chъ i k ostatním deklinacím, např. *vodachъ místo očekávaného **vodasъ <*wodāsu. Změna je již baltoslovanská, probíhá také v baltských jazycích. - Ztráta koncových konsonantů v rámci otevírání slabik.42 Koncové konsonanty byly často součástí koncovek, proto jejich ztráta vedla k radikální přestavbě praslovanského deklinačního systému. Typickým příkladem je Nsg a Asg maskulin, kde ztráta koncovek vedla k unifikaci jednotné koncovky vzniklé z kmenotvorného sufixu: *sūnus >*synъ, *sūnum >*synъ. Koncovky zůstávají v baltských jazycích, např. lit. lot. vìlks, stsl. vlьkъ. Starý ablativ *-ād, který přešel do praslovanského genitivu, dává vokalickou koncovku -a (po změně *ā >*a: *wilkād > *vьlka. - Zjednodušení konsonantických skupin, které vede k výrazné modifikaci kořene, např. *wapsā >PSl *vosa, *dalbtas >PSl *dolto. K rozšíření praslovanské flexe došlo v důsledku praslovanských přehlásek. Původní zadní vokály se po měkkých konsonantech měnily ve vokály předni. Jedná se o tyto přehlásky: 1) *'o>e, např. Nsg *morjom >*morje >*mor'e proti *lētom >*lěto nebo Lsg *konjoi >*konjei >*koni proti *dhūmoi > *dymě. 2) *'ъ>ь, např. Nsg rabъ x mǫžь. Tím se začaly zvláštními koncovkami odlišovat tvrdé a měkké typy. Praindoevropská deklinace byla syntetická, tedy sufixální. Předložky byly pro určitý pád typické až později. Ve slovanštině zobecněl předložkový lokál43 . Jihoslovanské jazyky bulharština a makedonština pak v plné míře provedly analytičnost deklinace ve spojení pádových tvarů s předložkami. Koncovková deklinace zde přešla k deklinaci prepozicionální. Zvláštní tvar má jen vokativ, který zachovává původní deklinační koncovky a také i původní palatalizace, např. mak. Bog-Bože. III.1.1. Jery a vokalické alternace Po rozpadu praslovanštiny byly deklinační typy komplikovány hláskovými alternacemi. V důsledku zániku jerů v 10. století vznikly v pádových tvarech alternace vokálu 42 Přehledně Vaillant (1: 200-220). 43 Bezpředložkový lokál je častý ve staroruských textech, např. posadi Jaroslava Novgorode (Černych 1954: 175). 26 s nulou, např. č. pes-psa < *pьsь-pьsa (vznik zánikové alternace) nebo mozek-mozku < *mozgъ-mozga (vzniková alternace). Alternace byly často odstraňovány analogií: *bьzъ-bьza >bez-bza> bez-bezu, *dъska-dъskъ >dska-desk>deska-desk. V případě alternace č. vokálů (zejména e) s nulou se jedná o alternace dvojího druhu. Jednak o tzv. zánikové alternace kdy v určitých flektivních tvarech dochází k vypouštění /e/, např. pes – psa, domek – domku; n. vznikové alternace kde je naopak /e/ do flektivních tvarů vkládáno: mozek – mozku. Zánikové alternace jsou většinou reliktem starších vývojových fází jazyků, a to především zániku praslovanských jerů v důsledku Havlíkova pravidla. Praslovanské jery byly hlásky, které vznikly z původního indoevropského krátkého * i a původního * u. Z krátkého * i vznikl měkký jer ь, z krátkého *u pak tvrdý jer ъ. Tyto hlásky, které vznikly patrně již v rané fázi praslovanštiny (okolo r. 400), jsou dobře doloženy z klasické staroslověnštiny (ta ukazuje pozdní fázi praslovanštiny v 9. stol.). Přesná výslovnost jerů není známa. Jer ь byl patrně redukovaným vokálem s i-ovým zabarvením, jer ъ naopak se zabarvením u-ovým. Oba jery se výslovnostně musely rozlišovat, neboť ještě v 10. stol., tedy v době rozpadu praslovanštiny, měkké jery změkčují předcházející konsonanty. Po zániku jerů pak dochází k rozvoji měkkostní korelace, tedy vzniku opozice změkčených a nezměkčených konsonantů, např. * tvarь > tvář × * tvarъ > tvar. Na konci praslovanského období jery mizely, na českém území podle tzv. Havlíkova pravidla. Jestliže byla ve slově souvislá řada jerů, pak sudé jery (počítáno od konce) se vokalizovaly, liché jery zanikaly. Sudé jery patrně již před zánikem dostávaly e-ové zabarvení, proto se také po zániku vokalizovaly v plné /e/, neodlišné od starého e zděděného, např. *domъ2kъ1 > domek, domъ1ka > domka (dnes domku). Směrem k okraji slovanského teritoria jery mizely s větší či menší nepravidelností včetně různé vokalizace sudých jerů v závislosti na konsonantickém okolí n. na původní praslovanské intonaci. Příčina zániku jerů nebyla dosud uspokojivě vysvětlena. Starší práce dávaly zánik jerů do souvislosti s pozdněpraslovanským zkracováním délek, metatoniemi a vznikem nových kvantitativních opozic v důsledku kontrakcí vedoucí ke vzniku nové české kvantity. Vzhledem k vokalizaci sudých jerů může být důvod zániku jerů také metrický. Výsledky vokalizace jerů jsou různé v jednotlivých slovanských jazycích, ale podstatné je znepravidelnění flektivního paradigmatu, např. č. domek-domku, totéž v polštině. Pravidelné střídání jerů pozorujeme ještě ve staré češtině. Tato pravidelnost byla později narušována, jednak vkladným /e/, jednak odstraněním nadbytečného /e/. Důvodem byla snaha vyrovnávat slovní základ a zamezit paradigmatické nepravidelnosti, která v důsledku zániku jerů vznikla. Vkladné /e/: např. podle gen. domečka vznikl nominativ 27 domeček, původní mech <* mъchъ – mcha < * mъcha se vyrovnalo na mech – mecha (dnes mechu, v důsledku nového odlišení rodu mužského životného od mužského neživotného), tvary blcha, dska, stblo pak byly vyrovnány podle genitivu plurálu blech, desk, stébel. Odstranění nadbytečného /e/: Bzenec – Bzence (pův. Beznec vyrovnáno podle gen.), podobně Bystrc - Bystrce (pův. Bystřec). V hornolužičtině nacházíme analogické vyrovnání Nsg maskulin k ostatním pádům, tedy typ starc, slěpc podle Gsg starca, slěpca. Podobně se vyskytují tvary nowačk, modźenc, konjenc, domk, lěsk, pětk, pac, plotk, Jank, Pětrk. Stejná situace je i v dolnolužičtině a kašubštině, zde: gřibk, rówk, kłosk, sink, bratọnk, gləpc, lipc, starc, vdovc. Vznikovou alternaci vokálů pozorujeme v ruských tvarech, které nikdy jer neměly. Opět se setkáváme s analogickým vývojem: na základě tvarů denь - dnja, lob - lda byly vytvořeny nové tvary lëd - lьda, rov - rva, kamenь - kamnja. V srbštině - chorvatštině máme Nsg starac, krivac, danak a koncovkou - ā nově dotvořený Gpl staracā, krivacā, danakā. Rovněž v polštině jsou pravidelné výsledky Havlíkova pravidla: domek-domku, głupiec-głupca, siodło-siodeł. Z hlediska vývoje jerů nás zde příliš nezajímá mechanismus vokalizace jerů ani příčiny rozdílné vokalizace. Z hlediska flexe je důležité znepravidelnění paradigmatu po zániku jerů (což se děje na celém slovanském teritoriu) a následné analogické vyrovná (to je již záležitostí individuálních slovanských jazyků). Jako jery se rovněž někdy označují abstraktní vokály vytvořené generativními fonology k vysvětlení alternací vokálu s nulou ve slovních tvarech (např. Scheer, 2009). Např. při alternaci /e/ v pes – psa v protikladu k les – lesa by oba jery měly mít stejnou fonetickou charakteristiku, ale rozdílnou hlubokou (lexikální) strukturu, tedy /pьs/ a /lεs/. Tento předpoklad ovšem nerespektuje historický vývoj, neboť alternující /e/ v pes – psa < * pь2sъ1 – pь1sa je pravidelným výsledkem Havlíkova pravidla ze 14. stol. Naopak nealternující /e/ v les – lesa < * lěsъ – lěsa vzniklo ztrátou jotace z původního ě (což je hláska zcela odlišná od původního e!) v druhé polovině 14. stol. a nikdy nedocházelo k jeho zániku v určitých tvarech. Problematičnost abstraktních jerů naráží také na vývoj tvarů bez – bezu. Původní * bъzъ – bъza dává Havlíkovým pravidlem stejné výsledky jako pes – psa, tedy bez – bza/bzu (doložené ve stč.). Pozdější paradigmatické vyrovnání vede k tvarům bez – bezu s nealternujícím /e/, tedy synchronně stejným tvarům, jako les – lesa (pádové koncovky na alternaci /e/ nemají vliv). To by ovšem znamenalo, že abstraktní jery by se musely v průběhu vývoje měnit ve stejných slovních tvarech. Koncepce abstraktních jerů pro obě /e/ tedy nemá ani fonetickou, ani historickou oporu. Podobně selhává generativní vysvětlení pro alternace /e/ v paradigmatických tvarech derivátů typu domeček – domečku. Původní tvary * domьčьkъ – 28 domьčьka dávají Havlíkovým pravidlem výsledek domček – domečka (doložený ve stč.). Paradigmatické vyrovnávání ovšem nevede k tvarům * domečk – domečka. Konsonantický cluster -čk# by totiž byl eliminován e-epentezí z důvodů fonotaktických a výsledný tvar by se přiklonil k již stávajícímu sufixu -ek. Tímto sufixem se tvoří deminutiva již ve stč. (domček, mládenček, statček, zámček apod.), není tedy nutné předpokládat jakékoliv abstraktní vokály, spíše zobecnění konkrétního derivačního modelu. Později jsou opět nominativní tvary vyrovnávány podle gen. se současným výsledkem domeček, mládeneček, stateček, zámeček a celý sufix -eček je abstrahován a použit jako sufix pro vytváření maskulinních deminutiv. V genitivních tvarech -ečka není nutný vkladný vokál (tedy * -ečeka), neboť by tím docházelo k poruše paradigmatické jednoty tvarů (jiný počet slabik). Alternace vzniklé palatalizacemi byly v některých slovanských jazycích také odstraňovány, např. č. ruka-ruce x rus. ruká-rúke. III.1.2. Typy praslovanských paradigmat Praslovanská nominální paradigmata byla typická poměrně značnou diverzitou. Substantiva byla rozdělena do paradigmat podle kmenotvorného principu. Z praindoevropštiny zdědila tři gramatické kategorie: čísla (singulár, plurál, duál), rodu (maskulinum, femininum, neutrum) a pádu (N, G, D, A, V, L, I). Původní genitiv byl ale nahrazen praindoevropským ablativem. Paradigmata měla také svůj vlastní repertoár koncovek. Díky hláskovým změnám se tvrdé a měkké deklinace od sebe značně vzdálily. Praslovanská substantiva byla rozdělena do následujících flektivních paradigmat (paradigmata lze s určitostí rekonstruovat pro pozdní praslovanštinu, kterou zachycuje písemně doložená staroslověnština): 1) maskulina a neutra o-kmeny se dvěma variantami: tvrdou a měkkou: *rogъ x *konь, *bolto x *mor'e; 2) a-kmenová deklinace převážně feminní, v menší míře maskulinní, s tvrdou a měkkou variantou: *žena, *sluga (mask./fem), x *zemja, *ubijьca; 3) i-kmenová deklinace, produktivní feminina typu *kostь, neproduktivní maskulina typu *gvozdь, *golǫbь; 4) u-kmenová deklinace maskulin, v praslovanštině neproduktivní, typ *synъ; 5) ъv-kmenová deklinace feminin (z původního *-ū), v praslovanštině neproduktivní, typ *ljuby 6) r-kmenová deklinace feminin, neproduktivní, jen dvě feminina *mati, *dъkti; 29 7) nt-kmeny feminin (ve skutečnosti ę-kmeny z *-ent-), sémanticky omezená kategorie neuter označující mláďata, typ *žerbę; 8) n-kmeny maskulin a neuter, v praslovanštině neproduktivní, typ *kamy < *kamōn, *vermę < *vermen; 9) s-kmeny neuter, v praslovanštině neproduktivní, typ *slovo-slovese; III.1.3. Kategorie čísla Kategorie čísla vykazovala především odlišení singuláru od plurálu, které se zachovalo ve všech slovanských jazycích. Duál zanikal pozvolna. Pádový synkretismus sice vedl k radikální destrukci pádového systému duálu už v praslovanštině, ale samotný duál zanikal až o mnoho set let později. Ve slovanských jazycích obecně zaniká od 16. století, přičemž nejdéle se duálové tvary vyskytují v kongruenci s číslovkou "dva " nebo "oba".44 Zbytky duálu pak u párových orgánů přecházejí jako koncovky do plurálu, viz. polské ręce, české ruce. Jako živá kategorie se duál vyskytuje pouze v obou lužických srbštinách a také ve slovinštině. Původní praindoevropský duál nerozlišoval všechny pády, rekonstruovat lze pouze několik z nich. U atematických substantiv končil nominativ, akuzativ a vokativ na *-h1 nebo *-h1e u životných a *-ih1 u neuter a *-eh2 > ā-kmenů (Fortson 2010:117; Beekes 2011: 216). Pro slovanské jazyky je dobře rekonstruovaný duál s-kmenového substantiva "oči", který má ovšem i-kmenovou koncovku: *h3ekw -h1. U tematických substantiv má duál u o-kmenů v NA-V koncovku *-oh1 >*-ō, viz stsl. grada. tematická neutra pak mají i-kmenovou koncovku *-o-ih1, např. stsl izě. Rekonstrukce duálu není dobře možná pro ostatní pády, protože duálová paradigmata v jednotlivých indoevropských jazycích jsou redukována na několik pádů a navíc vykazují dost rozdílné koncovky (Beekes 2011: 216-217). Je tedy otázka, zda se již v případě praindoevropštiny jedná o radikální pádový synkretismus nebo je od počátku duálové paradigma defektivní. Jestliže v jazykovém systému existuje singulár, duál a plurál, pak plurál označuje tři a více entit. V hierarchii kategorie čísla je důležitá první a druhá pozice singuláru a plurálu. Duál je příznakovější, než plurál a plurál naopak příznakovější, než singulár (Corbett 2000: 38). Jak plurál, tak duál musí být označeny speciálními markery. Z toho vyplývá, že pokud v 44 K vývoji duálu detailněji Dostál (1954), přehledně také Stieber (1971:14-15). 30 jazyce existuje kategorie čísla, jedná se v prvé řadě o opozici singulár-plurál. Duál je až v nižší hierarchické úrovni, proto nemusí mít kompletní paradigma. Také to znamená, že duál je užíván jen u určitých slovních druhů (ačkoliv teoreticky je možné jej vytvořit u každého flektivního slova). Tak je tomu ve slovinštině, kde užití duálu je fakultativní (Priestly 199:440-441). Používá se tam, kde jsou kvantifikátory "dva" a "oba" explicitně vyjádřeny. Tam, kde vyjádřeny nejsou, je kategorie čísla vyjádřena plurálem, i když se jedná o párové orgány, např. obe nogi me bolita (du) x noge me bolijo (pl). Sloviština má původní pouze dva tvary duálu: mask. N-A prsta, moža, D-I prstoma, možema; neut. N-A leti, poli, D-I letoma, poljema, fem. N-A lipi, gori, miši, D-I lipima, gorama, mišima. Feminní tvary v N-A jsou převzaty z měkkých kmenů. Genitiv a lokál byly do duálu přeneseny z plurálu: G: mož, let, polj, lip, gor, miši, L: možeh, prstih, letih, poljih, lipah, gorah, miših. Duál je tedy ve slovinštině rozvinut, ale s nepůvodními koncovkami.45 Podobná situace s nahrazováním duálu plurálem je také v horní lužické srbštině, kde tato tendence je překvapivě typická pro párové orgány. Spisovný standard ovšem duálové tvary má: maskulina N- pósłaj, mužej, G-A póslow, mužow, D-L-I pósłomaj, mužomaj, feminina, neutra žonje-žonow-žonomaj, poli, pološ, polomaj. V dolní lužické srbštině (včetně dialektů) je duál naopak striktněji zachováván (Stone 1993: 514), maskulina N syna, G-A synowu, D-L-I synoma; feminina rybe-rybowu-ryboma, dušy-dušomu-dušoma. Dolnolužický stav je doložen od 16. století, tedy v období, kdy duál jinde zaniká. Hlavními inovacemi jsou: - generalizace genitivní koncovky -owu z původního duálu u-kmenů a její rozšíření k akuzativu duálu maskulin; - generalizace koncovky -oma z duálu o-kmenů a její rozšíření na všechny rody; V hornolužičtině je inovace podobná, od 17. století je doložen tvar -owu >-ow. Druhou inovací je koncovka -j v N a D-L-I a následné přehlásky a>e u tvarů typu mužej, wučerjej.46 Ze slovanských jazyků zachovává staroslověnština jako nejstarší spisovný slovanský jazyk duál také nejdůsledněji. Tato pravidelnost je ale až příliš logická a nápadná, nejen u párových substantiv oči, uši, rǫcě, nodzě a ve spojení s číslovkami dъva, oba, ale také u dalších substantiv, které dvojici tvoří nahodile, např. rabъ, člověkъ, archijerejь, také u zájmen a sloves, atd. Staroslověnský duál je tedy projevem intelektualizace spisovného jazyka a uměle dodržovaným, jinak však neživým jevem (blíže Dostál 1954: 17). Vliv staroslověnštiny a církevní slovanštiny je také nutné předpokládat ve staré ruštině, kde dříve 45 Stieber (1971: 14). 46 Stieber (1971: 14). 31 popisovaný pravidelný výskyt duálu až do 14. století je spíše rovněž projevem spisovnosti. Předpokládá se ovšem, že jak ve staré ruštině, tak v ukrajinštině, bulharštině a srbštině chorvatštině byl duál rozlišen méně a teprve v 16. století probíhá jeho náhrada plurálem. Pokud jde o češtinu, Gebauer sice tvrdil, že "ve staročeských textech šetřeno ho poměrně dosti přísně" (Gebauer III-1: 1), ale jak poznamenává Dostál (1954:19), Gebauerovo mínění spíš vyplývalo z jeho srovnání staročeského stavu se staroslověnským. Plná duálová flexe je doložena jen u číslovek, u substantiva ruce, duálové tvary jsou dále u substantiv nohy, oči, uši, kolena. V polštině nebyl duál obecně rošřířený typ. Jak prokázal Dostál (1954), není pravda, že stará polština měla v nejstarších textech živý plurál, který v mladších textech zanikal. Podle Dostála je duál zařazován do soustavy singulár-plurál nejdříve jako anomální prostředek vyjádření plurálu. Později se pak duál přizpůsobuje systému případně se ruší tam, kde plurálový systém je zřetelně používán. Navíc ve staropolských textech přeložených podle české předlohy je větší výskyt duálu, než obvykle. Výskyt duálu tedy rozhodně není příznak starobylosti. S duálovými koncovkami se setkáváme ve slovanských jazycích, kde duál tzv. vymizel, jen v určitých tvarech a pádech. Především je to nominativ plurálu: pol. ręce, oczy, uszy, č. ruce, uši, oči (kupodivu duál není zachován u nohy). Mimoto proniká do deklinací duálová koncovka -ama (v hovorové češtině Ipl stromama, zubama, ženama, kuřatama, v srbštině-chorvatština stvarma), v polských dialektech śląskich palcůma, Polåkůma, -ůma a-kmeny, bratrъ >o-kmeny *-ent- (mláďata) > PSl.-ę-, např. telę, osьlę *-ū- (plody a předměty vzniklé růstem) > PSl.-y-, např. tyky, mьrky, plody, ljuby *-i- (divocí ptáci, zvířata) > PSl.-ь-, např. elenь, losь, golǫbь III.1.5. Kategorie životnosti V deklinaci je v průběhu vývoje typická redistribuce deklinačních typů podle kmenotvorného sufixu na deklinační typ rodový. Od 10. století je to hlavně typ maskulinní životný a neživotný. Deklinační rozlišování kategorie životnosti bylo v pozdní praslovanštině omezeno pouze na akuzativ singuláru maskulin. Původní tvar akuzativu singuláru maskulin byl totiž po praslovanských hláskových změnách stejný, jako nominativ, koncovou byl tvrdý jer -ъ. Jazykový systém tím přestal rozlišovat původce děje (vyjádřeného většinou nominativem) od předmětu děje, např. stsl. synъ ljubitъ otьcь, kde není jasné, zda "syn miluje 48 Jednoznačné markery ale někdy chybí, viz původní i-kmeny kost, host nebo a-kmeny žena, kolega. 49 Townsend & Janda (1996:16) 33 otce" nebo "otec miluje syna". Proto byl do akuzativu vlastních jmen a osobních apelativ o- a jo- kmenů převzata genitivní koncovka -a, např. stsl. prědastъ že bratъ brata na sъmrьtъ. Tento jev se vyskytuje již v nejstarších staroslověnských památkách, nikoliv však důsledně. Původní akuzativní tvary zůstávají tam, kde není možný dvojznačný výklad, např. ve spojení se zájmenem svojь: posъla rabъ svojь.50 Po rozpadu praslovanštiny se rozlišování kategorie životnosti rozšířilo i do jiných pádů singuláru a také do plurálu (viz níže ke konkrétním deklinacím). Obecně pronikl genitivní tvar do akuzativu u všech životných maskulin. V polštině jsou zachovány jen zbytky: wyjść za mąż, Przebóg! atd., podobně i v ruštině vyjti zamuž. Důvodem pro přechod genitivní koncovky do akuzativní mohl být společný tvar zájmena kъto v genitivu a akuzativu maskulina, tedy kogo. Tento společný tvar pak na otázku Kogo vidiši? mohl vyvolávat genitivní koncovku v akuzativu, tedy Petra. Podoba mezi zvířaty a lidmi pak vedla k rozšíření genitivní koncovky do akuzativu obecně na všechna životná maskulina (Stieber 1971: 16). Jak bylo uvedeno, jev G-A nastal nejdříve u o-kmenů. Následně došlo k jeho rozšíření k u-kmenům, především k substantivu synъ. Následně se kategorie životnosti začala projevovat také u maskulin i-kmenů, když docházelo k jejich splývání s jo-kmeny. Koncovka Gsg -i byla nahrazena jo-kmenovou koncovkou -(j)a. Tato koncovka musela přejít k ikmenům až později, protože nezpůsobovala změkčení koncového konsonantu ve kmeni v češtině hosta a v srbštině-chorvatštině gosta. Genitiv singuláru je nápadný tím, že jedna koncovka -a byla unifikována pro několik deklinací: o-/jo-, u- a i-. Životná a neživotná maskulina tak byla zřetelně odlišena rozdílnými koncovkami. Stav, který je blízký původnímu se zachoval v srbštině-chorvatštině, slovinštině a spisovné češtině. Typický je nominativ plurálu. Máme zde zachovány rozdíly ve všech třech rodech v singuláru a plurálu: s-ch dobri muževi, nova sela, dobre žene; slovin. bogati možje, bogata mesta, bogate žene; č. dobří muži, dobré ženy, velká města. Český stav je ovšem více méně umělým zásahem do jazykového systému, protože tento stav odpovídá češtině 16. století. V obecné češtině a nářečích zaniká kategorie rodu v plurálu: dobrí chlapi, dobrí ženi, dobrí města. Tento jev je typický pro adjektiva, ale rozšiřuje se i k substantivům. Kategorie životnosti se však rozlišuje velcí páni, velcí psi x velkí dubi, velkí domi. V polštině, slovenštině a hornolužičtině je rozlišována i životnost: pol. Npl. ci dobrzy chłopi, te dobre psy, te wysokie drzewa, te dobre kobiety, Apl tych dobrych chłopów, te dobre psy, te wysokie drzewa, te dobre kobiety, slov. dobrí chlapi, velké vtáky, velké mestá, dobré ženy; Apl. 50 Viz Kurz (1969: 55-56). 34 dobrých chlapov, velké vtáky, velké mestá, dobré ženy. Tento analogický stav je ovšem až od 18. století. Ve slovenštině mají názvy zvířat maskulin stejný tvar, jako osoby maskulina: tí vlci, tí psi - tých psov, tých vlkov. V polštině byl tento stav v 17. století: ci wilcy, ci psi, ci orłowie. Během 14. a 15. století měla neživotná maskulina tvar v Npl ty brzegi, ty domy, následně te brzegi, te domy. Od 16. století pak unifikace zájmen pokračuje k životným substantivům te ptaki, te barany.51 Od 17. století se ustaluje G-A pl osob panów, nauczycieli, starostów, sług. Podobně je tomu i v hornolužičtině: Npl dobri Serbio, dobre konje, dobre dźeći, dobre žony, G-Apl dobrych Serbow, dobre konje, dobre dźeći, dobre žony.52 Dolnolužičtina má koncovky u demonstrativ a adjektiv v nominativu plurálu rovněž vyrovnány, nerozlišuje tedy rod: te dobre Serby, te dobre syny, te dobre końe, te rědne pola, te dobre žony. V akuzativu plurálu však je rozlišena životnost: tych dobrych Serbow, tych dobrych synow, te dobre końe, te rědne póla, te dobre žony.53 Oproti stavu v uvedených jazycích má bulharština a makedonština v plurálu unifikované rodové koncovky adjektiv: bulh. dobri mъže, dobri ženi, dobri sela. V singuláru se ovšem rodové rozdíly zachovávají: dobъr mъž, dobra žena, dobro selo. Singulár je kategorií čísla, kde se rodové rozdíly ve všech slovanských jazycích zachovávají. Kategorie životnosti ovšem zanikla v bulharštině a makedonštině. V ruštině, běloruštině a ukrajinštině jsou dva rody v plurálu: životný a neživotný, přičemž kategorie životnosti zde jde napříč substantivy, netýká se pouze maskulin. Pouze akuzativ plurálu rod rozlišuje: rus.x kozakov, rebjat, žën, sobak x duby, goroda, okna, vody; ukr. G-A tokariv, vidminnikiv, materiv, sokoliv, žukiv, ovecь proti nominativu-akuzativu: xhaty, beregy, zadači, urožaï. III.1.6. Kategorie pádu Pokud jde o kategorie pádu, pro praslovanštinu rekonstruujeme pádů sedm. Plný počet pádů byl ale rozlišen pouze v singuláru u některých deklinací (a to ještě ne plným počtem koncovek). V plurálu nebyla zvláštní koncovka pro vokativ a duál díky pádovému synkretismu rozlišoval pouze tři tvary. Primárním formálním prostředkem vyjadřování pádových tvarů jsou ve slovanských jazycích koncovky. Sekundárně pak k rozlišení pádů přispívají hláskové alternace (palatalizace, alternace vokálu s nulou, kvantitativní alternace). 51 Stieber 1971: 17. 52 ibid. 53 Stieber 1971: 17. 35 V praslovanštině byla kromě koncovek prostředkem rozlišení pádový tvarů také intonace. Počet pádů se v průběhu vývoje slovanských mění podle teritorií. V jazycích západoslovanských a východoslovanských je tendence k redukci pádů menší. Především zanikl vokativ v ruštině, běloruštině, slovenštině a dolnolužičtině. Byl nahrazen tvarem nominativu. V hornolužičtině je vokativ zachován jen v maskulinu. Výraznější pádový synkretismus je v jihoslovanských jazycích. V srbštině-chorvatštině splynuly D-L-I plurálu ve všech rodech a deklinacích. Maskulina, neutra a feminina typu kost zde mají koncovku -ima: Srbima, jezerima, imenima, kostima, mislima; feminina a maskulina zakončená na -a pak koncovku -ama (ženama, sestrama, slugama). V srbštině-chorvatštině je naopak zachován vokativ. Byl zde dokonce vytvořen vokativ plurálu, který se od nominativu plurálu liší intonací: Npl kònji, junáci, Vpl kȍnji, jȕnāci.54 V hraničních srbsko-bulharských a srbsko-makedonských dialektech je pádový synkretismus silnější. U feminin zakončených na -a je tato koncovka tvarem nominativu singuláru (sestra), dále je rozlišen vokativ singuláru sestro. Ostatní pády singuláru splynuly v jeden pád s koncovkou -u. Spojením tohoto pádu s předložkami se pak vyjadřují různé funkce: sestru, na sestru, za sestru od sestru. V plurálu je pádový synkretismus totální. Ještě větší redukce paradigmat je pak v bulharštině a makedonštině, kde se rozlišují už jen tři pády: Nsg, Vsg, Npl.55 Ve vývoji slovanské deklinace dochází jak ke zjednodušování deklinace substantiv, tak k jejich komplikaci. Typickými projevy zjednodušování jsou: 1) Změna počtu paradigmat. Původní kmenotvorný princip byl nahrazen systémem rodovým, v zásadě existují tedy jen tři hlavní skupiny paradigmat - pro maskulina, feminina a neutra. 2) Zmenšuje se počet pádových koncovek, jednak v důsledku hláskových změn, jednak vzájemným přejímáním koncovek mezi paradigmaty. 3) Šíří se koncovky nezpůsobující hláskové změny kmene, např. koncovky -ach/-ách, -ami, - om. 4) Dochází k úpravě tvarů v rámci paradigmat, např. k dotváření Nsg podle Asg (n-kmeny maskulina, ъv-kmeny feminina, s-kmeny neutra). 5) Paradigmata se zjednodušují zánikem duálu ve většině slovanských jazycích. 6) Extrémním případem je pak zánik deklinace a rozvoj analytického vyjadřování pádových významů. 54 Stieber 1971: 21. 55 ibid. 36 III.2. Vývoj kategorie pádu od praslovanštiny Koncovky praslovanských paradigmat56 O-kmeny Jo-kmeny A-kmeny Ja-kmeny sg mask./neut. sg mask./neut. sg fem./mask sg. fem./mask N -ъ/o N -ь/e N -a N -a G -a G -a G -y G -ę/ě D -u D -u D -ě D -i Ak -ъ/o Ak -ь/e Ak -ǫ Ak -ǫ V -e V -e/u V -o V -e L -ě L -i L -ě L -i I -omь/ъmь I -e/ьmь I -ojǫ I -ejǫ pl pl pl pl N -i/a N -i/a N -y N -ę/ě G -ъ G -ь G -ъ G -ь D -omъ D -emъ D -amъ D -amъ Ak -y/a Ak -ę/ě/a Ak -y Ak -ę/ě V -i/a V -i/a V -y V -ę/ě L -ěchъ L -ichъ L -achъ L -achъ I -y I -i I -ami I -ami du du du N-Ak -a/ě N-Ak -a/i N-Ak -ě N-Ak -i G-L -u G-L -u G-L -u G-L -u D-I -oma D-I -ema D-I -ama D-I -ama 56 Modifikováno podle Townsend & Janda (1996:143). 37 I-kmeny U-kmeny Kons.kmeny sg mask./fem. sg mask. sg mask/fem/neut N -ь N -ъ N -y/o/i/ę G -i G -u G -e D -i D -ovi D -i Ak -ь Ak -ъ Ak -ь/o/ę V -i V -u V - y/o/i/ę L -i L -u L -e I -ьmь/ьjǫ I -ъmь I -ьmь/ьjǫ pl pl pl N -ьje/i N -ove N -e/i/a G -ьjь G -ovъ G -ъ D -ьmъ D -ъmъ D -ьmъ Ak -i Ak -y Ak -i/a V -ьje/i V -ove V -e/i/a L -ьchъ L -ъchъ L -ьchъ I -ьmi I -ъmi I -ьmi/y du du du N-Ak -i N-Ak -y N-Ak -i/ě G-L -ьju G-L -ovu G-L -u D-I -ьma D-I -ъma D-I -ьma ъv-kmeny sg fem. N -y G -ъve D -ъvi A -ъvь V -y L -ъve/i 38 I -ъvьjǫ pl N -ъvi G -ъvъ D -ъvьmъ A -ъvi V -ъvi L -ъvьchъ I -ъvmi du N-A -ъvi G-L -ъvu D-I -ъvьma Nominativ singuláru Praindoevropská koncovka byla většinou *-s, která v praslovanštině odpadla. Tematický vokál byl pak redukován na jer: *dhūm-o-s >dymъ, *sūn-u-s >synъ, *nokt-i-s >*noktь. Původní koncovka a-kmenů byla *-h2. Ve spojení s předcházejícím tematickým vokálem *-eh2 pak po zániku laryngál vzniká dlouhý vokál *-ā. Do praslovanštiny se pak toto dlouhé *-ā reflektuje jako *-a. Koncovka a tematický vokál splynuly (žena). Konsonantické n- kmeny mají koncovku -y (kamy) z původního *-ōm, r-kmeny pak -i (mati) nepravidelným vývojem z *-ē, podle starších názorů snad z dublety *- k původnímu akutovému *- (Kurz 1969:69).57 Koncovky neuter u o- a s-kmenů vznikly odpadnutím koncového konsonantu *-om (*jьgo <*jugom) a *-o-s (slovo), u nt- kmenů pak odpadnutím koncového konsonantu a následnou monoftongizací *-e-n-t >-ę (telę). 57 Ruské mať-máteri, srbské-chorvatské - a také litevské mótė v paralele se staroindickým ukazují na Hirtův zákon. V baltoslovanštině by tedy musel stále být tvar *máter nebo *maɁter (Derksen 2008:303). Koncovka -i ovšem ukazuje na původ i-kmenový, tak již Vaillant (2-1: 256). Na rozdíl od Vaillanta, který předpokládá baltoslovanskou koncovku *-ē se kloníme k názoru NIL:460, kde se *-ē hodnotí jako baltský feminní marker. Separátní vývoj v baltských a slovanských jazycích by tak byl bezproblémovým vysvětlením. 39 Genitiv singuláru Praindoevropská koncovka byla *-s, u o-kmenů rozšířena o tematický vokál, tedy *-os. Praslovanské o-kmeny ovšem přejaly koncovku ablativní *-ōd, která po odpadnutí koncového konsonantu dává pravidelnou koncovku -a. Praslovanské u-kmeny mají v genitivu singuláru -u (synu), která by měla mít praindoevropský tvar *-o-u-s. Praslovanské i-kmeny pak koncovkou -i (kosti) ukazují na původní tvar *-e-i-s. Konsonantické kmeny měly *-e-s, které po odpadnutí koncového konsonantu dává pravidelný praslovanský tvar *-e (kamene). A-kmeny měly původní tvar *-ās, který by ale po odpadnutí koncového konsonantu dával praslovanské **-a, tedy koncovku homonymní s nominativem singuláru. Proto zde pronikla koncovka -y, patrně od n-kmenů, tedy původní *-ons >*-ōs >*-ūs >*-y. 58 Dativ singuláru Praindoevropská koncovka *-ei dává ve spojení s tematickým vokálem různé výsledky. Pravidelný je vývoj *-ei>-i u konsonantických kmenů (kameni, materi), také ukmenové -ovi je reflexem *- -ei. Pravidelně se vyvíjí také koncovka u a-kmenů z *-h2ei > *-ai na -ě (ženě). U o-kmenů splynulo *o-ei v *-ōi, ale už ve staroslověnštině nacházíme nepravidelný tvar -u, např. rabu, mǫžu, městu. Také u i-kmenů je nepravidelný dativ -i (kosti). Akuzativ singuláru Praindoevropská koncovka u maskulin a feminin byla *-m. Ztrátou koncových konsonantů v praslovanštině tato nasála odpadla a zbylý tematický vokál byl redukován na jer, stejně jako v nominativu, tedy *-o-m >*-ъ, *-u-m >*-ъ, *-i-m >*-ь. Neutra měla nominativ a akuzativ stejně zakončen. A-kmeny měly původní koncovku *-eh2m, která se vyvíjela na *-ām > praslovanské *-ǫ (ženǫ). Vokativ singuláru Praindoevropský vokativ měl nulovou koncovku. O-kmenová koncovka -e (rabe) je patrně z původní koncovky imperativní, viz starořecké fere. Nejasné jsou koncovky -u (synu) a -i (kosti) u u- a i-kmenů. A-kmeny měly patrně koncovku *-h2e, která by se vyvíjela v *-a (zachováno v litevštině) a praslovanské *-o. 58 Horálek (1955:162). Jiné vysvětlení u Beekese (2011:200), který předpokládá původní koncovku *-h2os, což by do praslovanštiny dávalo *-o. Doložené -y považuje Beekes za původní tvar akuzativu plurálu, který přes nominativ plurálu pronikl do genitivu singuláru. 40 Lokál singuláru Praindoevropská koncovka byla *-i, která v praslovanštině splývala s předchozím tematickým vokálem. U vokalických kmenů dává výsledný tvar praslovanské *-ě (*-oi > -ě) nebo *-i, např. rabě, mǫži, gosti). U u-kmenů je nepravidelný tvar na -u (synu), u konsonantických kmenů pak neočekávané -e (kamene, slovese). A-kmeny měly původní koncovku *-eh2i, která se vyvíjí na *-ai >-ě (ženě). Instrumentál singuláru Praindoevropská koncovka byla *-ō, ale slovanské jazyky mají reflexi praslovanského *-mь. Již v pozdní praslovanštině došlo v severních dialektech přejetí u-kmenové koncovky *-ъ-mь k o-kmenům, kde byla nahrazena koncovka *-o-mь (zachována ve staroslověnštině, např. rabomь.) Souhláskové kmeny a i-kmeny maskulina měly koncovku *-ь-mь (gostьmь, kamenьmь). A-kmeny měly původní indoevropskou koncovku *-aHm >*-ām59 , která by měla dávat do praslovanštiny tvar *-ǫ. Doložen je ovšem tvar -ojǫ (ženojǫ), který patrně vznikl přejetím zájmenné koncovky (tojǫ). Tato koncovka byla modifikována i pro i-kmeny feminina a konsonantické kmeny, kde nacházíme tvar -ьjǫ (kostьjǫ, materьjǫ). Nominativ plurálu Původní praindoevropská koncovka byla *-es, která po ztrátě koncového konsonantu pokračuje u i-kmenů maskulin (stsl. gostьje), konsonantických kmenů (stsl. kamene) a ukmenů (stsl. synove). U o-kmenů se naopak rozšířila zájmenná koncovka *-oi (viz starořecké toi), která po monoftongizaci dává praslovanské *-i (stsl. rabi). Feminina a-kmeny pak mají koncovku akuzativní (stsl. ženy, dušę). Tvar neuter na -a je původně koncovka kolektiv. Genitiv plurálu Praindoevropská koncovka byla *-Hom, která ve spojení s předcházejícími tematickými vokály dává praslovanský zkrácený tvar, a to měkký nebo tvrdý jer (po odpadnutí koncového konsonantu), např. stsl. rabъ, mǫžь, ženъ,60 kamenъ. I-kmeny a ukmeny mají dotvořený genitiv plurálu podle nominativu (sts. pǫtьjь, synovъ). 59 Horálek (1955:162). Beekes (2011:200) na základě staroindického ras(áy)ā rekonstruuje původní tvar *-h2eh1. Na výsledný slovanský tvar to ovšem nemá vliv. 60 Litevské -ų poukazuje na baltoslovanské *-um, 41 Dativ plurálu V dativu plurálu, byl variantní indoevropský sufix *-m- (pro baltoslovanské a germánské jazyky) a *-bh- pro ostatní indoevropské jazyky. V praslovanštině máme *-mъ, patrně z *-mus, které se pojí s kmenotvorným sufixem a po ztrátě koncového konsonantu se vyvíjejí na -mъ, např. stsl. rabomъ, synъmъ. ženamъ. Akuzativ plurálu Praindoevropská koncovka *-ns v praslovanštině splývala s tematickým vokálem a po ztrátě koncových konsonantů dává vokalické koncovky, *-ons, -uns >-ōs >*ū > -y (raby, syny), *-'ons >*-'ens > -ę (mǫžę)61 , *-ins >*-īs >-i (kosti). Koncovka u a-kmenů se vyvíjí podobně: *eh2ns >*-āns > *-ans (zkrácení) > *-ons > ōs >*ū > -y (ženy). Vokativ plurálu Je stejný, jako nominativ plurálu. Lokál plurálu Původní praindoevropská koncovka *-su dává do praslovanštiny *-chъ, ovšem jen u okmenů vlivem pravidla RUKI. Původní tvar byl *-oisu >*oichu >-*ěchъ. Koncovka *-chъ je pak v praslovanštině unifikována pro všechny deklinace: raběchъ, ženachъ, synъchъ, kostьchъ, slovesьchъ. Instrumentál plurálu Instrumentál plurálu má ve slovanských jazycích stejný indoevropský sufix *-m- jako v dativu plurálu, původně patrně *-mis (litevské rasomìs). Ten se pak společně s tematickým vokálem objevuje u a-kmenů (ženami), i-kmenů (kostьmi), u-kmenů (synъmi) a kmenů konsonantických (kamenьmi). O-kmeny mají koncovku -y/-i (stsl. raby, mǫži) ODKUD?, která se rozšířila i k nt-kmenům (stsl oslęty) a s-kmenům (slovesy). Nominativ-akuzativ duálu Nominativ a akuzativ duálu je dobře rekonstruovaný u o-kmenů maskulin, kde měl původní tvar *-ō < *-ō-h1 . Praslovanský tvar pak je *-a (stsl. raba). A-kmeny a o-kmeny 61 V severních praslovanských dialektech vzniká tzv. třetí jať (mǫžě, dušě). 42 neuter mají zakončení *-ě, patrně z *-ai, -oi (stsl. ženě, izě), i-kmeny a konsonantické kmeny mají koncovku -i (gosti, kameni). Genitiv-lokál duálu Praslovanská koncovka je *-u pro všechny deklinace (stsl. rabu, ženu, synovu, kamenu). Dativ-instrumentál Praslovanská koncovka je *-ma pro všechny deklinace (stsl. raboma, ženama, kostьma, synъma). III.2.1. Vliv kategorie rodu na kategorii pádu (změna pádových koncovek) Deklinační změny podmíněné kategorií rodu nastávají už v praslovanštině. Především je to produktivní kategorie o-kmenů, která v praindoevropštině obsahovala kromě maskulin a neuter také feminina . Praslovanskou inovací je také rozdíl v koncovkách maskulin a feminin i-kmenů v Isg: gostьmь x kostьjǫ a Npl: gostьje x kosti. V pozdějším vývoji na sebe silně působily o- a u-kmeny při rozlišování kategorie životnosti u maskulin (viz níže). Původní maskulina a-kmeny přešly v některých pádech k produktivní deklinaci okmenové. Týká se to především plurálu např. pol. Npl sludzy, G-Apl slug, ve slovenštině Npl hrdinovia, Gpl hrdinov, Dpl hrdinom; v hornolužičtině je situace podobná. V dolnolužičtině, ruštině, běloruštině, ukrajinštině a v srbštině-chorvatštině jsou zachovány původní a-kmenové tvary. Bulharština a makedonština sice ztratily flexi, ale původní a-kmeny typu vladika mají stále a-kmenovou koncovku -o ve vokativu singuláru vladiko a mimoto přibírají feminní tvar členu: vojevodata. Ve slovanských jazycích se také projevil vliv neuter na maskulina. Jedná se především o nominativy singuláru vlastních jmen: bulh. Stojko, slovensky Janko, ukrajinsky Petro. III.2.2. Vývoj jednotlivých deklinací III.2.2.1. Vývoj o-kmenů a u-kmenů Nominativ a akuzativ o- a u-kmenů měl stejné koncovky vlivem hláskových změn a ztráty koncových konsonantů. Koncovky obou deklinací se začaly sbližovat: 43 Nsg dymъ (o-kmen) - domъ (u-kmen) Asg dymъ- domъ Isg dymъmь-domъmь (u-kmenová koncovka převzata o-kmeny v severní slovanštině) Apl dymy-domy Vliv u-kmenů na o-kmenovou deklinaci PSl Ru Pol Č S-Ch sg N dymъ dym dym dým dim G dyma dýma/-u dymu dýmu dima D dymu dýmu dymowi dýmu dimu A dymъ dym dym dým dim L dymě dýme/-u dymie dýmu dimu I dymomь/-ъmь dýmom dymem dýmem dimom pl N dymi dymy dymy dýmy dimovi G dymъ dymóv dymów dýmů dimovā D dymomъ dymám dymom dýmům dimovima A dymy dymý dymy dýmy dimove L dyměchъ dymách dymach dýmech dimovima I dymy dymámi dymami dýmy dimovima U-kmenové koncovky nominativu plurálu. V češtině mají koncovku -ové substantiva označující jednak osoby: pánové, biskupové, šéfové, předsedové, ale také některá zvířata supové, rackové, datlové. V básnickém stylu pak tato koncovka proniká i k neživotným maskulinům: ohňové, časové, hájové. Polština má koncovku -owie jen u maskulin označující osoby: panowie, uczniowie, synowie, starowtowie. Ještě v 17. století však byla možná koncovka -owie i názvů zvířat: orlowie, zubrowie, a v 15. také u neživotných maskulin: dniowie, dżdżowie, tysiącowie. Zbytky tohoto stavu nacházíme v severních dialektech 44 kašubštiny, kde je - rozšířeno také na názvy savců a ptáků.62 Podobná situace je ve slovenštině, kde je -ovia vyhrazeno pro názvy osob: pánovia, otcovia, synovia sluhovia. Koncovka -ovia je patrně výsledkem kontaminace -ové a původního tvaru *- (bratia).63 V hornolužičtině mají koncovku -ojo <- -ove názvy osob maskulin: mužojo, pósłojo, nanojo, bratrojo, družbojo. U-kmenové koncovky genitivu singuláru. Vliv u-kmenové koncovky -u na genitiv singuláru o-kmenů probíhají již v pozdní praslovanštině. Už ve staroslověnštině jsou doloženy tvary dlъgu, miru, rodu, glasu. Stará polština vykazuje v na konci 14. století dublety przebytka/przebytku, gniewa/gniewu, groma/gromu. Postupně dochází k rozšíření koncovky u k neživotným substantivům zakončeným na tvrdý konsonant. Slovenština zachovává původní o-kmenovou koncovku ve větší míře: - -voza, také u měkkých deklinací stroj-stroja, močiar-močiara. U-kmenová koncovka je jen u některých substantiv, např. strom-stromu, plač-plaču. Čeština má koncovky genitivu singuláru pravidelně rozděleny podle kategorie životnosti. Substantiva zakončená na tvrdý konsonant mají buď koncovku okmenovou, pokud jsou životná, např. pána, Jana, Karla, sultána, nebo u-kmenovou, poud jsou neživotná, např. hradu, dubu, pluhu, dýmu. Omezený počet neživotných substantiv zachovává původní o-kmenovou koncovu: lesa, ledna, jazyka, dvora. Měkké deklinace maskulin bez rozlišení životnosti rovněž zachovávají původní koncovku, ovšem po přehlásce 'a>ě>e: meče, nože, kraje, muže. V hornolužičtině má rovněž mnoho neživotných maskulin u-kmenovou koncovku: bóz-bozu, hłód-hłodu, len-lenu oproti brjóh-brjoha, wóz-woza, nósnosa. Stejně jako v češtině i v hornolužičtině mají měkké deklinace původní o-kmenovou koncovku: dnja, kija, kamjenja. V ruštině se koncovka -u rozšířila k neživotným maskulinům označující různá kolektiva nebo látková substantiva: biseru, vinogradu, vosku, kvasu, sacharu. Navíc je tato koncovka typická pro partitiv: vozduch-vozducha x mnogo vozduchu. Ukrajinština má podobný stav, u názvů látkových je u-kmenová koncovka: pisku, porochu, lisu, gaju, rodu. Naopak u-kmenová koncovka chybí v srbštině-chorvatšině. U-kmenové koncovky v dativu singuláru. Zde je rozšířena koncovka -ovi, která zde jednak konkuruje původní o-kmenové koncovce -u, jednak ji v různé míře nahrazuje. V polštině koncovka -owi typická pro většinu maskulin. Pouze některá stará frekventovaná maskulina si udržují původní o-kmenovou koncovku: panu, Bogu, bratu, chłopu, psu, kotu. Některé polské dialekty mají i varianty u-kmenové koncovky -evi (po přehlásce 'o>e): (wielkopolski dial.) V češtině mají životná maskulina dubletní koncovky -ovi/-u, 62 Stieber 1971: 18. 63 ibid. 45 např. pánu-pánovi, muži ('u>i) - mužovi, kominíku-kominíkovi. Původní maskulina a-kmeny pak mají pouze -ovi: předsedovi, hrdinovi. Neživotná substantiva zachovávají původní okmenovou koncovu: hradu, dubu, stroji, meči. Ve slovenštině je situace podobná. U-kmenová koncovka je typická pro životná maskulina s výjimkou substantiv a také pán, človek, čert. Rozšířila se také k původním a-kmenovým maskulinům: hrdinovi, sluhovi. V hornolužičtině existovala ještě v 16. století u-kmenová koncovka -ewi, později redukovaná na -ej, která se rozšířila ke všem maskulinům nanej, mužej, vjelkej, lěsej, wučerjej, konjej. Několik substantiv si dubletně ještě zachovává starou o-kmenovou koncovku ludu/ludej, měru/měrej, wozu/wozej. Neutra pak mají pouze koncovku -u. Dolnolužičtina má dubletní oju a -u, koncovka -eju je pak u substantiv odvozených sufixy -aŕ, -al: fararéju, kowaleju. V ruštině a běloruštině koncovka -ovi zanikla. V ukrajinštině je jak varianta -ovi, tak i -evi, s nepravidelnou distribucí bratovi, robitnykovi, cechovi, snopovi, kovalevi, konevi, likarevi. Očekávaný tvar je -ovy, tvar s "i" je patrně převzat z feminin: rucě >ruci. Obě koncovky navíc konkurují původnímu o-kmenovému -u. Ve slovinštině a srbštině-chorvatštině nacházíme pouze původní -u: slov. raku, mostu, možu, gradu; s-ch jelenu, oraču, gradu. Ukmenová koncovka -ovi se zde příliš nerozšířila, má ji pouze několik substantiv: vinarevi, duchovi, gospodevi, bogovi. U-kmenové koncovky lokálu singuláru. Původní koncovka -u se rozšířila především u západoslovanských jazyků. V polštině je typická pro maskulina a neutra zakončená na veláru: człowieku, ogrodniku, Bogu, duchu, krzaku, oku, dziecku, uchu. Rovněž některá substantiva měkké deklinace mají tuto koncovku: ojcu, mężu, kraju, koniu, polu, jaju, sercu, a také původní jo-kmeny a n-kmeny: piekarzu, koniu, morzu, pisaniu, dniu, kamieniu, které přibíraly tuto koncovku už od 14. století. Substantiva nezakončená na veláru pak mají původní okmenovou koncovku -e <-ě, např. bocianie, kocie, psie, Serbie, lesie, jezorzie. V češtině je podobný stav, jako v polštině: u-kmenová koncovka je u substantiv zakončených na veláru: boku, hrachu, prachu, břehu, sněhu. Některá substantiva zachovávají ještě přechodový stav dublet: jazyce/jazyku, potoce/potoku. U-kmenová koncovka je ale oproti polštině rozšířena více na substantiva neživotná: daru, severu, tvaru, hněvu, srpu, ačkoliv je stále mnoho neživotných substantiv mající původní o-kmenovou koncovku: díle, lese, hradě, plotě, rukávě. Podobně je tomu u neuter. Máme tvary jablku, oku, uchu, blahu, ale dně, kole, koleně, místě, písmě. Měkké deklinace mají koncovku -i < 'u, např. muži, stroji, meči, konci, kraji, poli. Slovenština má v lokálu u-kmenovou koncovku přejatou z dativu singuláru: Slovákovi, profesorovi. Obecně u maskulin a neuter zakončených na veláru je také u-kmenová koncovka -u: mlieku, blahu, suchu, vlaku, batohu, hrachu. Měkké deklinace pak mají koncovku -i: koni, 46 kameni, stroji, konci, srdci, poli. V hornolužičtině je koncovka -u kromě tvrdých deklinací rozšířena i na deklinace měkké: Bohu, knjezu, duchu, wowsu, mužu, wučerju, konju. Mnoho substantiv zakončených na tvrdý konsonant ale zachovává původní koncovku: dworje, sudźe, haće, bruše, sněze. Podobná situace je u neuter: woku, wuchu, mjasu ale mlóce, lěće, jabłuce. V ruštině je distribuce koncovky -u typická pro předložkové vazby s předložkami na nebo v (koncovka je pak přízvučná): na beregú, v bokú, na verchú, v vodu, v lesú, v krajú. V běloruštině mají koncovku -u různá maskulina a neutra: ačku, rechu, snegu, pjasku, lesu, gaju. V ukrajinštině mají koncovku -u substantiva odvozený sufixy na veláru: -ok, -yk, ak, - ko: vidminnyku, hurtku, stavku, pakungu, pererachunku, snišku, vijsku atd. Také některá jednoslabičná maskulina přibírají tuto koncovku: snigú, sokú, bojú. Názvy osob mají, podobně jako v češtině, dublety: udarniku/udarnikovi, včytelu/včitelovi. Původní o-kmenovou koncovku pak mají tvary vozi, berezi, nevodi, dubi (-i<-ě). Slovinština a srbština-chorvatština mají koncovku -u rozšířenou na všechny typy maskulin a neuter, např. slovin. raku, mostu, prstu, možu, stebru, polju, dnu, imenu; s-ch jelenu, oraču, gradu, gregu, selu, polju, imenu. U-kmenové koncovky nominativu plurálu. Původní koncovka je -ove, která po přenesení k jo-kmenům vytváří variantu -eve. V bulharštině mají koncovku -ove hlavně jednoslabičná maskulina: vlak-vlakove, znak-znakove, dym-dymove, boj-bojeve, broj-brojeve. Podobný stav je v makedonštině, kde jsou ale obě koncovky fakultativními variantami: mostovi/mostevi, rodovi-rodevi. Slovinština a srbština-chorvatština vytvořily kontaminací -ove a -i novou koncovku -ovi. I ta se nachází převážně u jednoslabičných substantiv: s-ch. gradovi, darovi, vetrovi, koševi, slovin. mostovi, gradovi oproti prsti, stebri možje. Distribuce plurálových koncovek je tedy podmíněna geograficky podle určitých pravidel: slovanské jazyky v severní části území mají koncovku -ove/-eve u substantiv neživotných (rozhoduje tedy kategorie životnosti), zatímco na jihu rozhoduje formálnost (jednoslabičná substantiva). U-kmenové koncovky v genitivu plurálu. Původní o-kmenová koncovka byla *-ъ. Po zániku jerů byla nahrazována buď koncovkou u-kmenovou *ov nebo jinou. V polštině jde distribuce u-kmenové koncovky napříč kategorií životnosti: chłopów, psów, domów, mostów. Také původní a-kmeny mají koncovku -ów: wojewodów, starostów, zdrajców. Původní okmenová koncovka (po zániku jerů je nulová) je u názvů míst a etnonym: Włoch, Katovic, Słowian, Polan. Slovenština má koncovku -ov u všech maskulin mimo typu hostí, koní, peňazí. Totéž je v češtině, kde se -ovъ vyvinulo ve staročeské -óv >-uov>-ův >ů. Hornolužičtina rozšířila koncovku -ow ke všem substantivům končících na tvrdý konsonant napříč všemi rody (u neuter a feminin také bez ohledu na měkkost nebo tvrdost zakončení): slowow, morjov, wušow, wočow, žonow, rukow, dušow. V ruštině mají koncovku -ov/-ev také 47 maskulina končící na tvrdý konsonant volov, zvukov, warov, zubov. Pokud bylo "e" akcentováno, přešlo v "o", tedy lišaëv, ručьëv, boëv. Původní koncovku zachovávají některá substantiva: graždan, gruzin, čelovek, sapog, stejnou koncovku mají rovněž původní akmenová maskulina sirota- sirot. V ukrajinštině jsou koncovky -iv<-ov a -ev distribuovány mezi maskulina a neutra různých typů: zavodiv, beregiv, staviv, solov'ïv, moriv, poliv, vidkrittiv. V běloruštině je koncovka -ov u většiny maskulin, konkuruje koncovce nulové a -ej: staloǔ, synoǔ, ognëǔ, pravoǔ/praǔ, balot/balotaǔ oproti dzën, goscej, laptej. Ve slovinštině je také variantní koncovka -ov/-ev u většiny maskulin: mostov, stebrov, gradov, oračev, cesarjev, slugov. V srbštině-chorvatštině vznikla kontaminací koncovky -a z genitivu singuláru a koncovky -ov/-ev v genitivu plurálu nová koncova -ova/-eva. Její výskyt je většinou omezen na jednoslabičná substantiva: gradova, radova, muževa, kraljeva, darova. U-kmenové koncovky v lokálu plurálu. Původní u-kmenová koncovka byla *-ъchъ. Nacházíme ji v češtině u maskulin a neuter zakončených na tvrdý konsonant: hradech, dubech pánech, sloupech, městech, řemeslech, kuřatech. Původní o-kmenová koncovka *-ěchъ je u maskulin zakončených na veláru, kde se vyvinula ve tvar -ích. V srbštině-chorvatštině je koncovka -och, vzniklá patrně vokalizací jerů z -ъchъ nebo analogií . U-kmenové koncovky v instrumentálu plurálu. Původní koncovka -ьmi po zániku jerů dává -mi. Tato koncovka se pak šíří k různým deklinacím. V polštině je koncovka rozšířena mezi maskuliny a některými femininy původních i-kmenů: gośčmi, ludźmi, kośćmi ale nocami. V polštině 16. století mělo tuto koncovku mnoho substantiv měkké deklinace: rycerzmi, gospodarzmi, królmi, meczmi, luczmi, kijmi, dnes pouze końmi, pieniędzmi, księżmi, braćmi, gośćmi, ludżmi, liśćmi, przyjaciółmi, a také tvrdé deklinace: słuchmi, wzormi, zakładmi, obrazmi. Tato koncovka byla pak nahrazována koncovkou a-kmenovou -ami. Ve slovenštině mají koncovku -mi maskulina zakončená na jeden konsonant: dubmi, strojmi, chlapmi, mužmi, zatímco substantiva s komplexní slabičnou kodou mají koncovku -ami: mostami, chlapcami, koncami, listami. V hornolužičtině máme rozšířenou koncovku -ami, která potlačila rozšíření u-kmenové koncovky. V běloruštině konkuruje koncovka -mi koncovce -ami a původní duálové koncovce zájmenné -ima. V ukrajinštině mají koncovku my jen některá substantiva a to ještě dubletně s koncovkou ami: pličmi/plečami, čobitьmi/čobotami, kolinьmi/kolinami, kolisьmi, kolesami. Ve slovenštině je rozšíření koncovky -mi dost významné, je typické pro tvary možmi, črvmi, volmi, drogmi a dubletně také u ostatních typů: gosti/gostmi, grobmi/grobovi, rogmi/rogovi atd. V srbštině-chorvatštině konkuruje koncovka -mi tvarům s koncovkami -ovima/-evima, které patrně vznikly vlivem tvarů nominativu plurálu -ovi, -evi. 48 U-kmenové koncovky v duálu. Tyto koncovky jsou ve slovinštině v N-Adu: gradova, darova, domova, glasova, také v Idu gradovoma, domovoma, glasovoma, mostovoma. Nominativ singuláru Nominativ singuláru má po ztrátě praslovanského jeru nulovou koncovku. Vlivem tzv. náhradního dloužení (viz níže) mohlo v západo- a jihoslovanských jazycích docházet k prodloužení kořenového vokálu a ke vzniku kvantitativní alternace v paradigmatu. Genitiv singuláru Genitiv singuláru má ve slovanských jazycích koncovku -a nebo -u. První koncovka je původně o-kmenová, druhá u-kmenová. Její distribuce závisí na kategorii životnosti. Čeština má u-kmenovou koncovku u neživotných substantiv vzoru hrad-hradu mimo malou frekventovanou skupinu substantiv podtypu les (s významem místa), která si zachovávají původní o-kmenový tvar lesa, ostrova, dvora, sklepa, chléva, domova, venkova, světa, také názvy měsíců ledna, února atd. Distribuce koncovek se také liší při adverbiálním použití: do kouta a použití objektovém: nebylo jediného koutu. V polštině závisí distribuce na více faktorech, například na morfonologických nebo sémantických, např. głos-głosu, domekdomku x ząb-zęba, słownik-słownika. Ruština a srbština-chorvatština naopak pro neživotná substantiva zobecnily o-kmenovou koncovu -a. V ruštině je ale u-kmenová koncovka vyhrazena pro partitiv: výpil čáju x nedostátok čája. Dativ singuláru V dativu konkuruje původní o-kmenové koncovce -u koncovka -ovi, která je ukmenová. Čeština má obě koncovky pro životná substantiva pán-pánu/pánovi. Platí, že -ovi je koncovkou pro poslední životné substantivum v syntagmatu: panu Janu Novákovi. Podobně je tomu ve slovenštině. Polština má pravidelnou koncovku -owi pro jednoslabičná substantiva. Ruština a srbština-chorvatština mají naopak jen o-kmenovou koncovku -u. Akuzativ singuláru Původní o-kmenová koncovka -ъ se po ztrátě jeru mění na nulovou, zůstává u neživotných maskulin. U životných dochází k přechodu genitivního tvaru do akuzativu. 49 Vokativ singuláru Původní o-kmenová koncovka byla -e, které konkuruje u-kmenový tvar -u. Tato koncovka se rozšířila také ke kmenům zakončeným na veláru: polsky człowieku, wrogu, pstrągu, česky Čechu, Slováku, kalichu, pluhu. Výjimku tvoří frekventovaná substantiva obsahující původní o-kmenovou koncovku, která ovšem způsobuje palatalizaci: Bože, člověče. Podobný stav je v ukrajinštině, která stále zachovává tvary Bože, druže, vraže, čoloviče, kozače, pastuše. Substantiva utvořená sufixy -uk, -ok, -k už ale mají ve vokativu ukmenovou koncovku: udarniku, robitniku, sinku. V srbštině-chorvatšině máme původní vokativy také u frekventovaných substantiv Bože, druže, momče, radniče oproti vosku, mozgu, grahu, strahu. Podobný stav je v makedonštině, kde ale nacházíme dublety: junaku-junače, vragu-vraže, čoveku-čoveče. V bulharštině se u-kmenová koncovka vyskytuje u měkké deklinace: konju, učitelju, drugarju, slaveju. Slovenština vokativ ztratila, byl nahrazen nominativem. Lokál singuláru V lokálu konkurují dvě koncovky, původní o-kmenové -ě a u-kmenové -u. Původní jať zůstává v polštině, např. o bracie, ale u-kmenová koncovka proniká k substantivům zakončeným na veláru o Polaku nebo na palatálu w kraju. Čeština přejímá u životných substantiv koncovky dativní: o pánu/pánovi. U neživotných substantiv kokuruje -ě s u. Distribuce je jednak morfonologická, jednak lexikální. Při zakončení na veláru má lokál většinou koncovku -u, aby se zabránilo nežádoucí palatalizaci, např. v prachu, v Mělníku. U alveolár bývají dublety: na potoku/na potoce, někdy spojené se sémantickým posunem na papíře x v papíru. Lexikálně je koncovka -ě pravidlem pro substantiva vytvořená sufixy -ov a -ín: na ostrově, na komíně. Distribuce koncovek se také liší při adverbiálním použití: v Mnichově a použití objektovém: o Mnichovu. Ruština má koncovku -e < -ě: v górode, přičemž u některých substantiv se projevuje konkurence koncovek -e a -u v použití adverbiálním a objektovém, podobně jako v češtině: na mostú x o mosté. Srbština-chorvatšina má pouze -u. Instrumentál singuláru Instrumentál singuláru měl odlišné koncovky už v pozdní praslovanštině. Původní okmenová koncovka *-omъ byla omezena na jižní slovanštinu, zatímco západní a východní slovanština přejaly u-kmenovou koncovku *-ъmь. Po zániku jerů se koncovky náležitě reflektují jako -em v polštině, češtině: domem, ruština, srbština-chorvatština mají -om: sýnom, sinom. Staroruská koncovka má tvary -ъmь po tvrdých konsonantech, po měkkých pak -ьmь. 50 Při zániku jerů se koncovky změnily na -om, -em: volom zvukom, zubom, konëm, zverëm, serdcem. Tvary typu konëm, kolcóm obsahující "o" vznikly pod přízvukem ve 14. století. Podobná situace dvojích koncovek je v ukrajinštině: zavodom, vrožaem, licem. Ve slovenštině závisí tvar koncovky na způsobu vokalizace jerů: v dialektech, kde se ъ vokalizoval na o, je koncovka -em častější než tam, kde se zároveň vokalizoval na e. Měkký jer se totiž vokalizoval také na -e. Nominativ plurálu V nominativu plurálu konkurují o-kmenová koncovka -i a u-kmenová koncovka -ove. Čeština má u životných substantiv distribuci koncovek především sémantickou. Názvy zvířat mají téměř výlučně -i: psi, medvědi, ptáci.., názvy osob mají koncovky -i, -ové ale také konsonantické -é (ta je typická pro substantiva odvozená sufixy -ista, -ita, -ta, -da, např. bandita-bandité, komunista-komunisté). Tato koncovka je také od původu i-kmenová (*-ьje). Neživotná substantiva mají koncovku -y přejatou z akuzativu (akuzativ-nominativ): hrady, kůly.. Stejnou koncovku pro neživotná substantiva má i polština: stoły, ruština stolý, mostý. Původní o-kmenová koncovka zůstává v ruštině u typu sosédi. V ruštině není rozdíl mezi původními koncovkami -i (Npl) a -y (Apl) ve vyjádření životnosti nebo kontrastu osoba-zvíře: bojcy, palьcy, dedy, lьvy (podobně ve slovinštině, bulharštině, makedonštině. V typech gruziny, lьdy, torgi jsou koncovky původně akuzativní, zatímco koncovy měkké deklinace typu koni, noži jsou původní, ale byly přeneseny do Apl. Srbština-chorvatština generalizovala u-kmenový sufix -ov-bez ohledu na životnost: sin-sinove, grad-gradovi. U typů starci, vrabci, lonci je ale zachována původní koncovka. Hornolužičtina má kromě koncovky -ojo u názvů osob maskulin (viz výše) také koncovu -o, která se vyskytuje u maskulin zakončených na měkký konsonant: ludźo, hosćo, koparjo, kowarjo, pjekarjo. Původ koncovky -o je možné hledat v původním i-kmenovém zakončení Npl *-ьje. Hornolužičtina má také koncovku -a označující maskulina kolektiva (zvláště osoby): bratřa, kmótřa, burja, susodźa, ačkoliv tato koncovka původně označovala kolektiva feminina.64 Koncovku -ove naopak nemá ukrajinština (mimo dialektů, kde se ještě vyskytují tvary panove, bratove). Původní o-kmenová koncovka -i je v polštině zachována jako dubleta u názvů osob: Polacy, chlopi, Włosi, studenci, rovněž v češtině páni, chlapi, studenti a také ve slovenštině plapi, páni, vojáci, mnisi. Ve slovenštině je tato koncovka také u některých názvů zvířat: slov. vlci, raci, draci ale býky, slimáky, v češtině vlci, raci, draci, býci, slimáci. V polštině byl tento 64 Stieber (1971:18). 51 stav ještě v 17. století: pśi, wilcy, bycy, dnes už pouze psy, wilky, byky, orły. Neživotná substantiva pak mají v nominativu plurálu původní akuzativní koncovku: polsky lasy, doły, ogrody, česky lesy, doly, hrady, slovensky hrady, brehy, smreky. Podobně je tomu hornolužičtině, kde je ale rozdíl mezi názvy osob a zbylými maskuliny ne příliš výrazný: je sice Češi, husići x duby, snopy, grechy, ale koncovky se také mění podle vyjádření určitého typu osob a jejich počtu: najsy su cygani x štyŕo cygany tam du.65 V polštině se objevuje koncovka -a, označující původně kolektiva: bracia, księża. Hojnější je v dialektech towarzysia, wójcia, atd. Slovenština a hornolužičtina mají tuto koncovku také, a sice u názvů osob: oráča, bratia, hostia, ludia; bratřa kmótřa, burja, knježa. Genitiv plurálu Původní o-kmenová koncovka *-ъ byla po zániku jerů nahrazena u-kmenovou koncovkou *ovъ >- ov. Čeština generalizovala koncovku -ů <-uov<-óv pro maskulina životná i neživotná: pánů, hradů, synů. Tato koncovka pronikla i do měkkých deklinací: strojů, mužů. Polština rovněž zobecnila u-kmenovou koncovku -ów pro substantiva zakončená na tvrdý konsonant ve kmeni: stołów, synów a také pro některá substantiva měkké deklinace: ojców, krajów. Podobnou distribuci jako polština má i ruština: stolóv, otcóv, krajëv. Srbštinachorvatština má pro všechna substantiva (kromě i-kmenů) zobecněnou koncovku -ā. Ukrajinština má u některých substantiv také -ej <*-ьjь: gostej, konej, grošej. Dativ plurálu Původní o-kmenová koncovka *-omъ zůstává v češtině: *-omъ>-óm>-uom>ům pro životná i neživotná maskulina pánům, hradům. Slovenština naopak přejala u-kmenové *-ъmъ >om. Akuzativ plurálu Původní koncovky -y, společná pro o-kmeny i u-kmeny, byla jevem akuzativnominativ přenesena do nominativu plurálu. Tak je tomu v ruštině (studénty-studéntov, kóndory-kóndorov, naródy-naródy), v češtině u neživotných maskulin (studenti-studenty, kondoři-kondory, národy-národy), v polštině u názvů zvířat a neživotných substantiv: studenci-studenty, kondory-kondory, narody-narody). Jihoslovanské jazyky mají v nominativu plurálu -i, protože y a i foneticky splynulo. Nominativ a akuzativ plurálu by tedy 65 ibid. 52 měly být stejné. Srbština-chorvatština v akuzativu plurálu přejala -e z měkké deklinace: studenti-studente, kondori-kondore, narodi-narode. Lokál plurálu Původní o-kmenová koncovka *-ěchъ je zachována v češtině u životných i neživotných substantiv: pánech, hradech. Podle zakončení ovšem koncovce -ech konkuruje i koncovka -ích (substantiva zakončená na měkké konsonaty: papež-papežích, lékař-lékařích). Slovenská koncovka -och je, stejně jako dativní koncovka, přejata z u-kmenového *-ъchъ. Instrumentál plurálu Původní o-kmenová koncovka *-y je zachována v češtině jak u životných, tak u neživotných maskulin: pány, hrady. Slovenština přejala u-kmenovou koncovku*-ъmi (podobně jako přejala u-kmenové koncovky v dativu a lokálu plurálu): hradmi. Motivem přejímání v uvedených pádech byla patrně silná podobnost s koncovkami i-kmenů (rozdíl je jen v počátečním měkkém jeru: *-ьmъ, *-ьchъ, *-ьmi) a konsonantických kmenů. Hornolužičtina má rozšířenou koncovku -ami: mostami, chlapcami, koncami. V dolnolužičtině se kromě koncovky -ami (dubami), vyskytuje také koncovka -imi přejatá patrně od měkkých adjektiv nebo zájmen: golcymi, gercymi, wozymi, wołymi. V ruštině je také koncovka -ami, která patrně zabránila expanzi u-kmenové koncovky -mi. III.1.9.2. Vývojové tendence jo-kmenů Psl Ru P Cz S-C sg. N konjь konь koń kůň konj G konja konjá konia koně konja D konju konjú koniowi koni konju A konjь konjá konia koně konja L konji konjé koniu koni konju I konjьmь konëm koniem koněm konjem pl. N konji kóni konie koně konji G konjь konéj koni koňů/koní konjā 53 D konjemъ konjám koniom koňům/koním konjima A konję/ě konéj konie koně konje L konjichъ konjách koniach koních konjima I konji konjámi końmi koňmi/koni konjima Ruština podlehla vlivu tvrdé deklinace. Tvary konjá, konjú, koné, konëm jsou jen měkkou variantou tvarů dýma, dýmu, dýme, dýmom. Genitiv a akuzativ plurálu mají původně i-kmenové tvary. Naopak dativ, lokál a instrumentál plurálu mají koncovky převzaté od akmenů, stejně jako o-kmeny. Čeština má koncovky, které jsou výsledkem staročeských přehlásek 'a>ě (Gsg) a 'u>i (Dsg). Nominativ plurálu byl převzat z Apl *-ě <*-jens. V Gpl a Ipl je i-kmenová dubleta koní <*-ьjь, koňmi <*-ьmi. Polština má naproti tomu v Dsg a Lsg ukmenové koncovky -owi, -u. Npl a Apl má stejný vývoj, jako v češtině. Gpl je původně ikmenový. Dativ plurálu je od tvrdé deklinace o-kmenů, Lpl od a-kmenů. Instrumentál plurálu je původně i-kmenový, ale většina jo-kmenů mají koncovku -iami. Srbština-chorvatština má původně i-kmenové koncovky v N, G, D, Isg, ale Lsg má koncovku od tvrdé deklinace ukmenů. V plurálu je anomální výskyt generalizované koncovky -ā, D, L a Ipl pak unifikovaly koncovku -ima. III.1.9.3. Vývojové tendence a- a ja- kmenů Psl Ru P Cz S-C sg. N žena žená żona žena žena G ženy žený żony ženy ženē D ženě žené żonie ženě ženi A ženǫ ženú żonę ženu ženu L ženě žené żonie ženě ženi I ženojǫ ženój(u) żoną ženou ženōm pl. N ženy žëny żony ženy žene G ženъ žën żon žen ženā D ženamъ žënam żonom ženám ženama 54 A ženy žën żony ženy žene L ženachъ žënach żonach ženách ženama I ženami žënami żonami ženami ženama Nominativ singuláru zůstává ve všech jazycích nezměněn, taktéž genitiv singuláru kromě srbštiny-chorvatštiny, která generalizovala měkkou koncovku -ē < *-jens. Dativ a lokál singuláru je převzat z měkké deklinace v srbštině-chorvatštině. Instrumentál singuláru v češtině je pravidelným vývojem z kontrakčního -ú >ou. Isg v srbštině-chorvatštině je převzat od maskulin/neuter o-kmenů. Psl Ru P Cz S-C sg. N duša dušá dusza duše duša G dušę/ě duší duszy duše dušē D duši dušé duszy duši duši A dušǫ dúšu duszę duši dušu L duši dušé duszy duši duši I dušejǫ dušój(u) duszą duší dušōm pl. N dušę/ě dúši dusze duše duše G dušь duš dusz duší dušā D dušamъ dúšam duszom duším dušama A dušę/ě dúši dusze duše duše L dušachъ dúšach duszach duších dušama I dušami dúšami duszami dušemi dušama Nominativ singuláru zůstává ve všech jazycích nezměněn, až na češtinu, kde byla provedena historická přehláska 'a>ě. Genitiv singuláru je v ruštině a v polštině stejný, jako u tvrdé deklinace. Srbština-chorvatština má měkkou koncovku -ē < *-jens. Dativ a lokál je stejný ve prospěch tvrdé deklinace v ruštině, ve prospěch měkké deklinace v srbštině-chorvatštině. Tvrdá koncovka je rovněž v N-Apl v ruštině. Genitiv plurálu v češtině je převzat od i-kmenů (*-ьjь). 55 Vliv produktivní deklinace a-kmenů se projevil v některých pádech. V ruštině a ukrajištině to je především D, L a Ipl, kde se koncovky -am, -ami, -ach rozšířili na téměř všechny deklinace. V polštině je situace podobná, koncovky -ach, - ami jsou rovněj rozšířeny na většinu deklinací, podobně je tomu u koncovky -ami/-emi v hornolužičtině. Ve slovenštině jsou koncovky -ám/-iam, -ách/-iach, -ami/-iami rozšířeny na feminina i-kmeny (kostiam, kostiach, kostiami) a na deklinace neuter (produktivní deklinace o-kmenů, která na sebe stáhla většinu ostatních deklinací neuter mimo nt-kmeny), např. mestám, metách, mestami, srdciam, srdciach, srdcami, očiam, očiach, očami). V hovorové češtině také pozorujeme pronikání akmenových koncovek napříč deklinacemi: Lpl městečkách, vojákách, kolách, jablkách. Ve slovinštině a srbštině-chorvatštině neměly a-kmeny výraznější vliv na pádové tvary jiných deklinací. Podtypem ja-kmenů byly ьja- kmeny, které jsou dobře doloženy ve staroslověnštině. Jejich deklinace byla původně shodná s ja-kmeny, ale ve staroslověnštině se projevují zvláštnosti ve fonetickém vývoji jerů. Zakončení na - ьja je celkem řídké, např. stsl. ilija, marija, zmьja. Většinou jsou doloženy tvary -ьji, což je oslabený tvar původního sufixu. Patří sem feminina jako lanьji, maskulina mlъnьji "blesk", balьji "lékař", sǫdьji "soudce" atd. Sufixem -ynja s oslabeným stupněm -yni se tvořila feminina a abstrakta: rabyn'i, bogyn'i, poganyn'i, milosty'ni "smilování", pustyn'i "pustina". Sufix je doložen jednak ve staročeštině, jednak jako neproduktivní derivát v polštině: bogini, pani, gospodyni, ksieni, prorokyni oproti świątynia, jaskynia, pustynia, lania. Původní tvary jsou doloženy ve staropolštině: lańi, jaskini, posełkyni, lotryni, Niemkini. Ve východoslovanských jazycích tento typ zaniká, substantiva přecházejí k původním ja-kmenům: rus. knjaginja, boginja, svjatynja, sudьja, ladьja. V hornolužičtině jsou doloženy pouze tvary kńeńi, pani, ve slovenštině pani. Původní koncovka Nsg -a od kolektiv ьja- kmenů (stsl. bratrьja) se šířila do Npl životných maskulin. V polštině nacházíme tvary bracia, księża, podobně ve slovenštině bratia, ľudia, učitelia, občania. Stejná koncovka je také v hornolužičtině Češa, Serbja, bratřa, knježa, taktéž v ruštině bratьja, druzьja, zubьja, listьja atd. Vlivem u-kmenové koncovky -ove pak došlo ke kontaminaci a vzniku nové koncovky -ovia: synovьja, kutovьja. III.1.9.4. Vývojové tendence tvrdých a měkkých deklinací Díky praslovanským přehláskám se již v pozdní praslovanštině ustálil rozdíl tvrdých a měkkých deklinací: 56 N-Asg dymъ x konjь Isg dymomь x konjemь Gpl dymъ x konjь Dpl dymomъ x konjemъ Ipl dymy x konji Mimoto existoval rozdíl koncovek Lsg dymě x konji a Apl dymy x konję. Tvar Apl konję byl ovšem jen v jižní slovanštině, západní a východní slovanština mají tzv. 3. jať -ě, tedy koně. Další vývoj maskulin ve slovanských jazycích je poměrně pestrý. Na jedné straně je zde tendence ke splývání obou deklinací. V ruštině je to ve prospěch tvrdé deklinace, v srbštiněchorvatštině ve prospěch deklinace měkké. V polštině a v češtině je rozdíl tvrdé a měkké deklinace stále zachován, v češtině více, také díky staročeským přehláskám. U a- a ja-kmenů projevují tendence k unifikaci v ruštině a srbštině-chorvatštině. Ruština generalizuje tvrdé koncovky, srbština-chorvatštině naopak měkké. Menší tendence k unifikaci v určitých pádech pozorujeme v polštině, kde je Gsg a Dpl od tvrdé deklinace (v Dpl od o-kmenů). V polštině a v češtině se ovšem projevil silný vliv o-kmenů, kde se koncovka -om v Dpl šířila napříč deklinacemi, pol. synom, ojcom, wilkom, żonom, panom, dzieciom, gościom, kamieniom, č. synům, otcům, vlkům, hostům, kamenům (zde nenastalo pronikání k akmenům), ale ale mořím, polím, stavením. Podobný vliv o-kmenů pozorujeme v srbštiněchorvatštině, kde se koncovka -om šířila k a-kmenům: ženom, sestrom, slugom, vojvodom. Ve slovenštině je vliv o-kmenů patrný také: strojom, nožom, dubom, lesom. V hornolužičtině došlo k pronikání o-kmenových koncovek k měkkým deklinacím: polo, morjo, jejo, slónco atd. Spisovné tvary jsou sice živjenje, bydlenje, ale v dialektech nacházíme tvary bydlenjo, živjenjo. Situace ovšem není tak jednoznačná, neboť v hornolužičtině došlo také k přehlásce e >-o, např. ludżo, všo. V dolnolužičtině je situace přehlednější: mo´řo, jako, łožyšćo x ě atd. Podobná změna, jako v hornolužičtině, je i ruštině, kde ovšem přehláska proběhla pod přízvukem, tedy slovco, kolьco, plečo. Vyrovnávání koncovek ve prospěch měkké deklinace se naopak projevil ve slovinštině a v srbštině-chorvatštině, kde v Apl nacházíme tvary može, gradove, stebre. Vliv měkké deklinace je patrný i a-kmenů: slovin. Gsg, N-Apl lipe, gore, steze, deske, s-ch. žene, majke, sluge, daske. Naopak v Ipl je zachován rozdíl koncovek: slovin. prstom, možem, s-ch. jelenom, oračem. 57 III.1.9.5. Vývojové tendence i-kmenů Maskulina Psl Ru P Cz S-C sg. N gostь gostь gość host gost G gosti góstja gościa hosta gosta D gosti góstju gościowi hostu gostu A gostь góstja gościa hosta gosta L gosti góste gościu hostu gostu I gostьmь góstëm gościem hostem gostom pl. N gostьje gósti goście hosté gosti G gostьjь gostéj gości hostů gostī D gostьmъ gostjám gościom hostům gostima A gosti gostéj gości hosty goste L gostьchъ gostjách gościach hostech gostima I gostьmi gostjámi gośćmi hosty gostima Deklinace není produktivní už v praslovanštině. Staroslověnština zachovává jen několik substantiv: gvozdь, golǫbь, gostь, drьkolь "klacek", zvěrь, zętь, lakъtь, malomoštь "nemocný", nogъtь "nehet", pečatь "pečeť", tatь "zloděj", tьstь "tchán", črьvь, plurál substantiva ljudьje a také substantivum gospodь, které už má doloženy koncovky o-/jokmenové v G gospoda, D gospodju, I gospodemь. Celá i-kmenová deklinace maskulin se rozpadala přechodem k jiným skloňovacím typům. Maskulinum *pǫtь má v ruštině původní pády G-D-Lsg putí, polština pąć, Gsg pącia, staropolsky ještě pąci. V češtině proběhla změna rodu z maskulina na femininum pouť-pouti. V srbštině- chorvatštině substantivum přešlo do tvrdé deklinace put-puta. Genitiv plurálu -ьjь a instrumentál plurálu -ьmi ovlivňovaly jiné deklinace. Instrumentál plurálu je je téměř výlučně omezen na slovanská feminina (kromě českého koňmi a polského końmi. Genitiv plurálu je typický pro ruštinu, kde se -ьjь vyvinulo v -ej a 58 masivně se šířilo k měkkým deklinacím, např. konéj, nožéj, učiteléj, kostéj. Koncovka se také šířila k neutrům jo-kmenů a femininům ja-kmenů: moréj, poléj, svečéj. V polštině se -ьjь vyvíjelo na -i a konkuruje u měkkých deklinací u-kmenovému -ów < *-ovъ: koń-koni x krajkrajów. Vliv těchto tvarů na měkké deklinace je možné vysledovat už ve 14. a 15. století: męży, pieniendzy, koni, kmieci, zajęcy. V ukrajinštině je koncovka -ej zachována pouze u několika původních i-kmenů: gostej, ljudej, ditej, plečej, sekundárně u kinь-konej, griš-grošej. V češtině je koncovka -ьjь zachována jako dubletní u substantiv host-hostí/hostů a kůň-koní/koňů. Slovenština má podobný stav, výskyt původní koncovky je omezený: hostí, koní, dní. V hornolužičtině je koncovka -i dubletní s u-kmenovou koncovou -ow: koni/końow, pjeńezy/pjeńez. Ve slovinštině je koncovka -i jen u maskulin. Řídká je tato koncovka v srbštiněchorvatštině, kde se vyskytuje rovněž jen u omezeného počtu substantiv: gosti, mravi, nokti, crvi, ljudi, pari, mjeseci, prsti. Srbština-chorvatština tuto koncovku (-ī ) také zachovává, ale pouze u feminin i-kmenů a deklinace gost. Nominativ plurálu -ьje se rovněž vyskytuje u maskulin. V polštině je tato koncovka např. u substantiv gośćie, konie, kraje, ludzie, golębie. Ve staročeštině ještě existovala u maskulin i-kmenů (hostie). V hornolužičtině je koncovka -jo také patrně od původního -ьje: pjekarjo, pohanjo, ludźo. Tato koncovka ovšem netvoří dublety s jinými koncovkami: konje, mječe, jelenje, puće, kde -ě bylo přejato z akuzativu. Feminina Psl Ru P Cz S-C sg. N kostь kostь kość kost kost G kosti kósti kości kosti kosti D kosti kósti kości kosti kosti A kostь kostь kość kost kost L kosti kósti kości kosti kosti I kostьjǫ kóstьju kością kostí kosti/košću 59 pl. N kosti kósti kości kosti kosti G kostьjь kostéj kości kostí kostī/kostijū D kostьmъ kostjám kościom kostem kostima A kosti kósti kości kosti kosti L kostьchъ kostjách kościach kostech kostima I kostьmi kostjámi kośćiami kostmi kostima I-kmeny feminina jsou deklinací, která v individuálních slovanských jazycích dobře zachovává původní praslovanský stav. Ruština, polština a čeština zachovávají celý singulár, rovněž srbština-chorvatština s dubletním instrumentálem. Plurál je již ovlivněn jinými deklinacemi. Vlivem rodového principu pronikají do plurálu a-kmenové koncovky. V ruštině jsou to koncovky D, L, Ipl (zbytky původního instrumentálu plurálu se nacházejí u substantiv detьmí, ljudьmí, dočerьmí, lošadьmí) , v srbštině-chorvatštině pak koncovka -ima (která je typická pro maskulina, neutra a feminina i-kmeny. V polštině jsou a-kmenové koncovky v L, I pl, naopak v Dpl je o-kmenová koncovka -om, která je generalizována pro všechny deklinace. III.1.9.6. Vývojové tendence neuter: o-kmeny a jo-kmeny Psl Ru P Cz S-C sg. N město mésto miasto město mjesto G města mésta miasta města mjesta D městu méstu miastu městu mjestu A město mésto miasto město mjesto L městě méste mieście městě mjestu I městьmъ méstom miastem městem mjestom pl. N města mestá miasta města mjesta G městъ mest miast měst mjestā D městomъ mestám miastom městům mjestima A města mestá miasta města mjesta 60 L městěchъ mestách miastach městech mjestima I městy mestámi miastami městy mjestima Jedná se o produktivní deklinaci, ke které přecházela neutra jiných, zánikových deklinací. Praslovanský stav reflektuje také dubletu Isg s koncovkami -omъ a -ьmъ. Psl Ru P Cz S-C sg. N polje póle pole pole polje G polja pólja pola pole polja D polju pólju polu poli polju A polje pólje pole pole polje L polji póle polu poli polju I poljьmъ pólem polem polem poljem pl. N polja poljá pola pole polja G poljь poléj pól polí poljā D poljemъ poljám polom polím poljima A polja poljá pola pole polja L poljichъ poljáchpolach polích poljima I polji poljámi polami poli poljima Deklinace neuter odráží praslovanský kontrast tvrdé a měkké varianty. Nominativ singuláru je zakončen na -'e v důsledku praslovanské přehlásky. Nominativ a akuzativ singuláru se do slovanských jazyků vyvíjí pravidelně. Nominativ a akuzativ plurálu je také pravidelný, pouze v češtině je koncovka -e v důsledku přehlásky 'a>ě. Zbylé pády se vyvíjejí stejně, jako u deklinace maskulin o- a jo-kmenů. V polštině pozorujeme kořenovou alternaci -a/-e v důsledku změny původního *-ě před tvrdým konsonantem: miasto x mieście. K jo-kmenům neuter patří také varianta -ьjo kmenů, typ znamenьje. 61 III.1.9.7. Vývojové tendence konsonantických kmenů N-kmeny maskulina Psl Ru P Cz S-C sg. N kamy kámenь kamień kámen kamen G kamene kámnja kamienia kamene kamena D kameni kámnju kameniowi kamenu/-i kamenu A kamenь kámenь kamień kámen kamen L kamene kámne kamieniu kamenu/-i kamenu I kameьmъ kámnem kamieniem kamenem kamenom pl. N kamene kámni kamienie kameny kameni G kamenъ kamnéj kamieni kamenů kamenā D kamenьmъ kamjám kamieniom kamenům kamenima A kameni kámni kamienie kameny kamene L kamenьchъ kamnjách kamieniach kamenech kamenima I kamenьmi kamnjámi kamieniami kameny kamenima N-kmenová deklinace maskulin byla neproduktivní už koncem praslovanštiny. Patřil k ní jen omezený počet substantiv, kromě kamy ještě také substantiva plamy a substantiva, která už v nominativu singuláru mají ve staroslověnštině doloženu akuzativní koncovku: korenь, remenь, stepenь, jelenь a dьnь. Akuzativní tvar byl přenesen do nominativu ze dvou důvodů. Jednak se jedná o přímý pád, stejně jako nominativ. Nebylo nutné rozlišovat nominativ a akuzativ, protože téměř všechna substantiva jsou neživotná. Samotný tvar nominativu singuláru byl ale anomální svým tvarem, protože jako jediný obsahoval dvě slabiky. Paradigma bylo tedy defektní tvarově, proto byl do nominativu přejat tříslabičný akuzativní tvar. K této deklinaci pronikají koncovky i-kmenové, především v Isg, D-L-Ipl. Původní koncovka Nsg je tedy částečně zachována ve staroslověnštině a také do 18. století v polabštině (kamoy) a do počátku 20. století ve slovinčině. 62 Vývoj n-kmenů maskulin dále vede ke splývání s produktivními o-kmeny. V ruštině a v polštině dochází k přejímání o-kmenových / jo-kmenových koncovek ve všech pádech kromě Isg. V polštině se také přejímají u-kmenové koncovky Dsg -owi a Lsg -u. Ty musely být u o-kmenové převzaty dříve, proto jsou přejímány n-kmeny jako součást o-kmenové deklinace. V polštině se substantiva typu kamień skloňují jako koń, tedy jako měkká deklinace maskulin. Koncovka -e zde byla kontaminována koncovkou -ьje a -ě: piekarze, konie, goście. V češtině je paradigma kámen ovlivněno jo-kmeny, v singuláru je Nsg kámen, Gsg kamene (zde je patrně i původní tvar), D-Lsg kamenu / kameni. V češtině jsou však původní koncovky zachovány v Dsg, přičemž v Dsg a Lsg je jako dubletní také koncovka o-kmenová resp. u-kmenová (kamenů).. Ve slovenštině došlo ke splynutí koncovky -e s původním -ě od jo-kmenů, proto Npl kamene je stejný, jako tvar kone. Nejvíce se projevila ztráta původních koncovek v srbštině-chorvatštině. N-kmenová deklinace byla využita pro skloňování substantiv obyvatelských. Příslušné koncovky nacházíme už ve staroslověnštině: graždane, rimljane atd. V ruštině jsou tyto tvary zachovány také: graždane, krestьjane. N-kmeny neutra Psl R P Cz S-C sg. N sěmę sémja siemię sémě/semeno sjeme G sěmene sémeni siemienia semena/-e sjemena D sěmeni sémeni siemieniu semenu/-i sjemenu A sěmę sémja siemię sémě/semeno sjeme L sěmene sémeni siemieniu semenu/-i sjemenu I sěmenьmъ semenem pl. Ru N sěmena semená siemiona semena sjemena G sěmenъ semján siemion semen sjemenā D sěmenьmъ semenům A sěmena semená siemiona semena L sěmenьchъ semenech I sěmeny semeny 63 Deklinace je neproduktivní už v praslovanštině, patří sem jen několik substantiv. Staroslověnština zachovává: sěmę, vrěmę, brěmę, pismę, čismę "číslo", plemę. Rozpad původní n-kmeny neutra ztrácejí vývojem své koncovky, ačkoliv kmenotvorný sufix s původními alomorfy -ę/-en- zůstává zachován. Rozklad deklinace je pak podporován pronikáním koncovek jiných deklinaci. V Isg, D-Lpl jsou to koncovky i-kmenové, v Ipl a duálu pak koncovky o-kmenové. V ruštině přecházela tato substantiva k i-kmenům ( imja, imeni, imeni), v polštině k jo-kmenům (imię, imienia, imieniu), v srbštině-chorvatšině, hornolužičtině, slovenštině a češtině k o-kmenům (č. jméno, jména, jménu, podobně břemeno, rameno, semeno, hl. symjo, symjenja, symjenju, podobně brěmjo, plomjo, ramjo atd.). V polštině probíhá přehláska e>o před tvrdými konsonanty, totéž pozorujeme i v ruštině u tvarů ímja-imën, vrémja-vremjën. Anomální je tvar Gpl semján oproti očekávanému semën. V hornolužičtině přešla neutra n-kmeny k jo-kmenům typu . Pouze v N-Asg se liší od typu moŕo, koncovka je zde -e, tedy . S-kmeny neutra Psl sg pl N tělo tělesa G tělese tělesъ D tělesi tělesьmъ A tělo tělesa L tělese tělesьchъ I tělesьmъ tělesy S-kmeny neutra byly již v praslovanštině neproduktivní deklinací. Staroslověnština zachovává jen omezený počet těchto neuter: tělo, slovo, nebo, čudo, divo, kolo, drěvo, dále plurálový tvar istesa "ledviny", substantivum lice s koncovkou Nsg -e. Patří sem i substantiva oko, Gsg očese, oko, Gsg ušese. Tato substantiva mají i-kmenové tvary v duálu: N-A-V oči, uši, G-L očiju, ušiju, D-I očima, ušima. Rozpad deklinace pokračoval pronikáním koncovek ikmenů v Isg, D a L pl, a koncovek o-kmenů v Ipl a duálu. Celý proces byl pak dokončen přechodem většiny substantiv k neutrům o-kmenů, se kterými je spojovalo stejné zakončení 64 Nsg. Zbytky deklinace nacházíme u některých tvarů ve slovanských jazycích. Polština má archaický tvar niebiosa. Slovinština má N-Asg čudo, Gsg čudesa, drevo - drevesa, uho ušesa, igo - ižesa, telo-telesa. Uvedená substantiva si zachovávají starý kmenotvorný sufix, ale pádové koncovky už jsou převzaty z o-kmenů. V srbštině-chorvatštině je N-Asg čudo, NApl čudesa / čuda, Gpl čudesā / čudā, D-L-Ipl čudesima / čudima. Rovněž čeština zachovává archaický tvar nebesa. V bulharštině nacházíme archaické tvary Nsg-Npl čúdo - čudesá, dъrvo - dъrvesa, nebo - nebesa, čudo - čudesa. Dublety nebesa / neba, čudesa / čuda jsou v makedonštině. Nt-kmeny neutra Psl Ukr P Cz S-C sg. N telę teljá cielę tele tele G telęte teljáti cielęcia telete teleta D telęti teljáti cielęciu teleti teletu A telę teljá cielę tele tele L telęti teljáti cielęciu teleti teletu I telętьmъ teljátem cielęciem teletem teletom pl. Ru N telęta teljáta cielęta telata telad G telętъ telját cieląt telat teladi D telętьmъ teljátam cielę tom telatům teladi A telęta teljáta/telját cielęta telata teladi L telętьchъ teljátach cielętach telatech teladi I telętьmi teljátami cielętami telaty teladi Nt-kmeny byly sémanticky uzavřenou skupinou neuter označujících mláďata. Staroslověnština zachovává zapř. otročę, agnę, žrěbę, kljusę "mladý tahoun", kozьlę, osьlę atd. Postpraslovanský vývoj vede většinou ke ztrátě původních koncovek a nahrazování koncovkami jinými. Staroslověnština má dochovány koncovky o-kmenové, např. Ipl otročęty, N-Adu otročętě. Nejlépe jsou původní tvary zachovány v češtině, a to jak v singuláru, tak v plurálu, také ve slovenštině je původní stav dobře zachován. V polštině a v srbštině- 65 chorvatštině je singulár přejat od o-/jo-kmenů. Ruština nemá singulár teljá, proto jsou zde uvedeny ukrajinské tvary ovlivněné i-kmenovou deklinací. Ukrajinské plurálové tvary jsou teljata, teljat, teljatam, teljatach, teljatami. V ruštině typ *telę zanikl, substantiva tohoto typu přibírala deminutivní sufix -ënok a přecházela k tvrdé maskulinní deklinaci (nacházíme zde tedy tvar telënok, medvežënok). Plurálové tvary ovšem původní nt-kmenovou deklinaci reflektují. V plurálu jsou původní tvary kromě češtiny zachovány v ruštině a polštině 66 (N, G, Ipl), dále v v bulharštině: kote - koteta, tele - teleta. Tyto tvary se ovšem dubletně projevují i u jo-kmenů neuter: more - morja / moreta, pole - polja / poleta. Srbština-chorvatština má v singuláru původní tvary (typ tele, jagnje, unuče, siroče, momče). V plurálu je kolektivní tvar ad a celý plurál má koncovky i-kmenové. ъv-kmeny Psl Ru P Cz S-C sg. N cьrky cérkovь cerkiew církev crkva G cьrkъve cérkvi cerkwi církve crkvē D cьrkъvi cérkvi cerkwi církvi crkvi A cьrkъvъ cérkovь cerkiew církev crkvu L cьrkъve cérkvi cerkwi církvi crkvi I cьrkъvьjǫ cérkovьju cerkwią církví crkvōm pl N cьrkъvi církve G cьrkъvъ církví D cьrkъvamъ církvím A cьrkъvi církve L cьrkъvachъ církvích I cьrkъvami církvemi 66 V severopolských dialektech nt-kmeny zanikají, sufixem -ak přecházejí k o-kmenům: ciela, cielaka, cielakowi, pl. cielaki, cielaków (Stieber 1971: 45). 66 ъv-kmeny byly neproduktivní deklinací substantiv. Už ve staroslověnštině je doloženo pouze několik z nich: crьky, svekry, ljuby, brady, buky, chorǫgy, smoky, žrьny, neplody, loky, a krъvь. Původní nominativní tvary jsou kromě staroslověnštiny řídce zachovány, výjimku tvoří slovinština s tvarem kri. Rovněž stará polština zachovává tvar kry. Ve slovanských jazycích jsou nominativní tvary nahrazeny akuzativními. Důvodem je slabičná anomálie v nominativu, počet slabik byl o jednu menší, než v ostatních pádových tvarech. Celá deklinace obecně přecházela k jiným, produktivnějším typům feminin. V češtině, ruštině a polštině přešla substantiva k i-kmenům, v ruštině, ukrajinštině, běloruštině a srbštině-chorvatštině k a- kmenům. r-kmeny Zcela neproduktivní deklinací jsou r-kmeny. Staroslověnština zachovává už jen dvě substantiva, mati a dъšti. Obě substantiva jsou tvarově ovlivněna jinými deklinacemi. Původní tvary jsou dochovány v Gsg matere, dъštere. Především jsou to i-kmeny, jejichž koncovky jsou v L, Isg (materi, dъšteri / materьjǫ, dъšterьjǫ), N-D-L-Ipl (materi, dъšteri / materьmъ / dъšterьmъ / materьchъ, dъšterьchъ / materьmi, dъšterьmi). Postpraslovanský vývoj vede k zániku deklinace a přechodu obou substantiv k deklinacím produktivním, i za cenu derivace pomocí feminních sufixů. Čeština rozšiřuje substantivum mati o sufix -ka, staročeské dci pak upravuje na dcera a obě substantiva přecházejí k a-kmenům. Ruština a srbština-chorvatština zachovaly původní pozdněpraslovanské tvary: r. Nsg matь, dočь, Gsg máteri, dóčeri, Npl materi, dóčeri ; s-ch Nsg mati, kći, Gsg materē, kćeri, Npl matere, kćeri. Hornolužičtina zachovává původní tvary v singuláru: mać, maćerje, maćeri, maćerju, také slovvinštině mati, matere, materi, materjo. V západoslovanských jazycích pak v důsledku vzniku kvantitativních paradigmat se v pádových tvarech objevuje střídání krátkých a dlouhých vokálů, např. č. kůň-koně, krávakrav, slovensky krava-kráv. Východoslovanské jazyky mají naopak v paradigmatech proměnlivou polohu přízvuku, např. rusky vodá-vódu, golová-golóv, ukr. holová-holív Jihoslovanské jazyky pak mají v paradigmatech i alternaci intonační, např. s-ch Nsg Gsg kȍsti nebo Nsg Lsg grádu, slovin. jámaMorfologické alternace ovšem vedou k přílišnému zatížení paradigmat nepravidelnostmi, proto bývají odstraňovány analogiemi. V ruštině byly v paradigmatech odstraněny palatalizace: ruka-ruke, noga-noge proti českému ruka-ruce, noha-noze. 67 III.1.9.8. Praslovanská akcentuace a nominální paradigmata Rekonstrukce praslovanštiny vede kromě hláskového, morfologického a lexikálního systému také k rekonstrukci původní akcentuace. V terminologii starořecké prozodie rozlišujeme jako základní praslovanské intonace akut a cirkumflex. Jaký byl ovšem jejich intonační průběh, to nebylo nikdy příliš jasné, neboť rekonstrukce nám neumožňuje přímé akustické ověření těchto intonací. Klasická historická jazykověda a akcentologie od dob Meilleta (1922) předpokládala, že akutová intonace byla stoupavá, cirkumflexová intonace pak klesavá.67 Obě intonace měly pokračovat z baltoslovanského a indoevropského období. Důkazem pro toto tvrzení bylo víceméně mechanické srovnávání intonačních poměrů příbuzných jazyků. Tak například ve skupinách TORT měly původní akutové slabiky vykazovat přízvuk v ruštině na druhé slabice plnohlasí: voróna, čeština pak měla vykazovat délku: vrána, srbština-chorvatština pak krátkou klesavou intonaci: vrȁna, vše z původního * Praslovanský cirkumflex se měl v TORT skupinách reflektovat jako ruský přízvuk na první slabice: gólovu, krátkost v češtině hlavu a dlouhá klesavá intonace v srbštiněchorvatštině glâvu z původního *gâlvǫ. Poměrně úspěšně se tak daly srovnávat intonační poměry ve zděděné slovní zásobě. Oporou pro tvrzení, že tyto intonace pokračují z baltoslovanštiny, bylo srovnávání příbuzných slovanských tvarů s tvary litevskými. Litevština má rovněž intonace označené jako akut a cirkumflex. Tak akutové * mělo odpovídat litevské akutové intonaci várna, cirkumflexové * lkъ, reflektované v srbském-chorvatském vûk, mělo paralelu v litevském Příliš se neřešila skutečnost, že litevský akut a cirkumflex jsou na rozdíl od akutu a cirkumflexu praslovanského intonačně obrácené: litevský akut je klesavý a cirkumflex je stoupavý. Důvod znám nebyl. Rekonstrukce intonačních poměrů šla ještě dále. Byly nacházeny intonační paralely mezi řeckými a litevskými tvary, např. řecké "mzda", litevské algà (akut na koncové slabice zkrácen), řecké a litevské . Akut a cirkumflex pak byly považovány za původní praindoevropské intonace (Hirt 1929:199-208). Data ovšem neposkytovala vždy jasné a jednoduché vysvětlení. De Saussure v roce 1896 popsal litevský jev, kdy přízvuk z cirkumflexové slabiky v určitých tvarech přešel na následující slabiku akutovou. Tím měl být vysvětlen rozdíl mezi litevskými tvary várna a rankà "ruka", z původních tvarů ("â" zde znamená akutovou nepřízvučnou 67 Klasická baltoslovanská akcentologie se formovala především v první polovině 20. století, viz BELIĆ, A. (1914): Akcenatske studije., Beograd.; LEHR-SPŁAWIŃSKI, T. (1917): Ze studjów nad akcentem słowiańskim., Kraków.; LEHR-SPŁAWIŃSKI, T. (1918): O prasłowiańskiej metatonji., Kraków.; WIJK, N. van (1923): Die Baltischen und Slavischen Akzent- und Intonationssysteme., Amsterdam. 68 slabiku). De Saussureův zákon byl nalézán také ve slovanských jazycích, např. ruské ruká z údajného oproti rúku. Téměř veškeré pravostranné posuny přízvuku ve slovanských jazycích tak bylo možno vysvětlit právě de Saussureovým zákonem. Levostranné posuny přízvuku byly vysvětlovány Hirtovým zákonem, kdy se přízvuk měl z koncové slabiky přesouvat na kořenovou akutovou slabiku, a to jak v baltských, tak i slovanských tvarech např. staroindické dhūmá- oproti litevskému dúmai a praslovanskému Oba zákony se v první polovině 20. století staly pilířemi klasické slovanské akcentologie. Bylo možné jimi vysvětlit takřka jakékoliv pohyby přízvuku. Posledním klíčem do systému jednoduchých vysvětlení praslovanské akcentuace byl koncept metatonií. Metatonie znamená změnu intonace. Ke změnám původních intonací na nové intonace mělo docházet koncem praslovanštiny, patrně někdy v období 10. století, kdy zanikaly jery a praslovanský akcentuační systém se rozpadal. Původní akutová intonace se měla měnit na novocirkumflexovou a původní cirkumflexová na akutovou. Intonace se měly "přepólovat". Důvodem měla být změna slabičné struktury. Jelikož podle doktríny klasické akcentologie máme za stoupavou intonaci v češtině délku a za klesavou intonaci krátkost, bylo lehké vysvětlit pomocí metatonií neočekávané paradigmatické tvary, např. staročesky noha-nóh, strana-strán (v genitivu plurálu délka za údajný neoakut vzniklý v důsledku ztráty koncového jeru) nebo české vrána-vran, kráva-krav (v genitivu plurálu krátkost za údajný neocirkumflex vzniklý rovněž v důsledku ztráty koncového jeru). Takzvané náhradní dloužení v nominativu singuláru maskulin bylo rovněž interpretováno jako délka za neoakut vzniklý po ztrátě jeru: česky např. kůň, kůl, stůl, vůl atd. Systém praslovanské akcentuace a její další vývoj tak dostal pevnou podobu. Odchylky od tohoto systému, např. jihozápadočeské kůš oproti koš nebo staročeské zíma-zim byly vykládány jako lokální odchylky bez bližšího vysvětlení. Všemocné metatonie a de Saussureův zákon zdomácněly v klasické akcentologii první poloviny 20. let a v české lingvistice přetrvaly až do století následujícího (viz Lamprecht 1987 a ČJA 5). Další vývoj poznání a pečlivé studium dat ovšem ukázalo jiný stav. Již Kuryłowicz (1932) ve svých analýzách odmítl pokračování řecké akcentuace jako pokračování praindoevropského stavu. Také povrchní korespondence litevského a řeckého akutu a cirkumflexu jsou iluzorní, nebo toto srovnání je jednak omezeno na limitovaný počet dat, jednak se vlastně srovnávají různé typy intonací. Řecký akut není totéž co litevský akut a řecký cirkumflex má také jiný původ, než cirkumflex litevský (například kontrakční fáos ). Vztah akutu a cirkumflexu v řečtině je také podmíněn tříslabičným pravidlem (akut a 69 cirkumflex se vyskytují pouze na posledních třech slabikách, jestliže je poslední slabika krátká, akut musí být na předposlední slabice, cirkumflex je omezen pouze na poslední dvě dlouhé slabiky). Litevské a řecké intonace jsou tedy výsledkem vnitřního vývoje obou jazyků. Pro samotnou praindoevropštinu tedy nejsme schopni jakékoliv intonace rekonstruovat zvláště, když se v morfonologickém systému praindoevropštiny jako dominantní ukazuje interakce silového přízvuku a ablautu (u atematických substantiv a sloves). 68 Nové směry praslovanské akcentologie jsou spjaty především s prací Christiana Stanga (1957)69 , moskevské akcentologické školy pod vedením V.A. Dyba (Dybo 1981) a holandské školy (Kortlandt 1975). Jak ukázal Stang (1957), de Saussureův zákon nefungoval ve slovanských jazycích a je specifický pouze pro litevštinu. Všechna substantiva a slovesa lze v praslovanštině rozdělit do tří akcentuačních paradigmat (AP): APa * (barytona s akutovou intonací), APb * (oxytona s krátkou stoupavou intonací) a APc * (mobilia s cirkumflexovou intonací na první slabice v určitých pádech a přízvučnou koncovkou v jiných pádech.) Neoakut nevznikl metatonií, ale retrakcí přízvuku z koncového jeru nebo z nepočátečního vokálu s klesavou intonací (viz níže). Reflexe neoakutu nacházíme hlavně v jihoslovanských dialektech (čakavština). Neocirkumflex není praslovanskou intonací, ale jedná se o specifický vývoj pouze ve slovinštině, např. genitiv plurálu b. Akut je tedy typickou intonací paradigmat s konstantním kořenovým přízvukem. Z praslovanských akcentuačních zákonů jsou nejdůležitější dva: Dybův a Stangův. Dybovým zákonem vzniklo akcentuační paradigma APb. Předpokládá se, že existovala (po oddělení jazyků baltských) dvě původní slovanská akcentuační paradigmata: paradigma s přízvukem fixovaným na kořeni (API) a paradigma s mobilním přízvukem (APII). V API se rozlišovaly dva podtypy: akutový, např. * "tlapa" a cirkumflexový kořen, např. *žȇna. Tyto dva typy ale (na rozdíl od jazyků baltských) neexistovaly u typu APII, kde u tvarů s přízvukem na kořeni byl pouze cirkumflex, např. golv -gȏlvǫ. Akutové mobilní tvary byly neutralizovány do podoby patrně krátké stoupavé intonace. Tato intonace se šířila i do do typu API, kde neutralizovala cirkumlexové kořeny, např. *žȇna >*žèna. Následoval posun 68 Standartní model, dnes obecně přijímaný, viz např. Fortson (2005: 103-113). 69 Kritika Stanga byla zpočátku negativní, např. Kuryłowicz (1958) v druhém vydání L'accentuation des languages indo-européennes). Detailněji ke kritikám Stanga viz Vermeer (1998:241-243). Z české jazykovědné komunity se do tábora Stangových odpůrců a velebitelů Kuryłowicze zařadil Karel Horálek (1961:376): ..Stang ist kein Sprachwissenschaftler, der sich selbst um die Bildung einer neuen Konzeption bemüht.....verlässt sich vor allem auf das Belegmaterial und verarbeitet es hauptsächlich klassifikationsmässig. Historie ovšem dala za pravdu Stangovi. Kuryłowiczovy akcentologické teorie upadly takřka v zapomenutí. Ke zhodnocení Stangova přínosu viz Vermeer (1998). 70 přízvuku doprava *žèna >*ženà. Původní paradigmata se stálým přízvukem na kořeni se tak rozštěpilo na paradigma se stálým přízvukem na kořeni a akutovou intonací a na paradigma se stálým přízvukem na koncové slabice s intonací, která byla patrně krátká. Vzniká tedy oxytonové paradigma. Pokud byla nová přízvučná slabika byla dlouhá, např. *vòl , došlo k retrakci přízvuku doleva. Nová přízvučná slabika se pak změnila na neoakutovou (Stangův zákon) * slovinsky vólja, srbsky-chorvatsky vȍlja, stč. vóle >vůle, podobně kůže, vůně (přízvučný vokál měl krátkou stoupavou intonaci, která byla později v češtině a slovenštině prodloužena: *wòľā > vōlja > vůle podle tzv. Kortlandtova pravidla, viz Kortlandt 1983). Dybův zákon také vyvolal kvantitativní kontrast v kořenových slabikách. Přízvuk se totiž mohl posunout jak z krátké slabiky, tak ze slabiky dlouhé. Dybovým zákonem se tyto slabiky staly předpřízvučné a zachovaly kvantitativní kontrast, viz české tráva, touha, kroupa, líska, díra proti žena, koza, pila, ruda. Původní substantiva s cirkumflexem mají obecně v češtině krátkost: zima, strana, hlava, noha... Baltoslovanský akut byl patrně foneticky ráz.70 Důkazy pro něj máme v podobě Hirtova a Winterova zákona. Hirtův zákon, který dominoval v klasické akcentologii, má stále své oprávnění, došlo jen ke zpřesnění jeho mechanismu. Jestliže slovo obsahovalo indoevropský kořen zakončený na laryngální kodu, pak v baltoslovanštině došlo k retrakci přízvuku z předchozí slabiky právě na tuto kořenovou: *dh uH-mós >*dúmos. Staroindičtina ukazuje původní stav dhūmá-. Litevské , srbské-chorvatské dȉm a další slovanské paralely nám dovolují rekonstruovat praslovanské akcentuační paradigma APa, tedy se stálým přízvukem a akutem na kořeni . Praslovanský akut s litevskou oporou nám pak umožňují stanovit akut také v baltoslovanštině, viz uvedené *dúmos. Winterův zákon říká, že pokud vezmeme určitá baltská a slovanská data s akutem, pak tento akut se objevuje také před původními indoevropskými znělými konsonanty, např. *porgos >srbsky-chorvatsky prȁg, rusky poróg, litevsky pérgas, baltoslovansky pak *pórgos. Jestliže se akut objevuje u kořenů zakončených na koncovou laryngálu (Hirtův zákon), která je foneticky interpretována jako ráz, u Winterova zákona se musí jednat o totéž - před rekonstruovaným znělým konsonantem byl ráz nebo glotalický uzávěr. Logicky pak vyplývá, že baltoslovanský akut je vlastně glotalizace, nikoliv stoupavá nebo klesavá intonace. Můžeme tedy baltoslovanské tvary zapisovat jako *duʔ mos, *porʔ gos. Baltoslovanský cirkumflex je pak jen prostá nepřítomnost baltoslovanského akutu. 70 Přehledně Sukač (2013b). 71 Praslovanský akut je pak glotalizace, která přecházela v krátkou stoupavou intonaci (Kortlandt 1983). Kortlandtovým pravidlem také dochází k prodloužení původní akutové slabiky v některých slovanských jazycích např. *glina, *griva, *(j)a̋ma, *kőrva, *li > česky. hříva, jáma, kráva, lípa....Toto prodloužení je omezeno pouze na české dialekty v užším slova smyslu a na horní lužickou srbštinu (kruwa). Délka v kráva je pouze česká a lužicko srbská: kruwa, zatímco na Moravě je krava, ve slovenštině krava, polsky je krowa. Délka za praslovanský akut musí být v českých dialektech sensu stricto tedy sekundární. Pokud by byla primární, museli bychom předpokládat masivní krácení na zbylém slovanském teritoriu, jak to dělala klasická akcentologie. Pro tento předpoklad však chybí jakákoliv fonetická opora. Důkazy praslovanského akutu jako dlouhé intonace v některých přejímkách, jako např. finské määrä < *měra jsou dnes považovány za přejímky ze severoruských dialektů, které prošly specifickým vývojem (Vermeer 1992:121). Výše uvedené Kortlandtovo pravidlo předpokládá prodloužení praslovanského akutu v češtině. Akut, který byl původně zděděnou glotalizací, se vyvinul do krátké stoupavé intonace. Ta se foneticky prodlouží daleko lépe. Prodloužení mělo být omezeno na dvojslabičné tvary. Měli bychom tedy vedle tvarů hlína, kráva, sláma pozorovat také jiné dlouhé dvojslabičné tvary s původním akutem (feminina a-kmeny).71 Tomu ovšem odporují výše krátké tvary hnida, piha, pěna, hnida, niva, duha, také jikra, jiskra, řepa, ryba, u kterých rekonstruujeme praslovanský akut. Očekávanou délku sice nacházíme v jihozápadočeských dialektech - pína, plíva, slína, hňída, jískra, jíkra, douha, rejba, také v přechodovém pásu českomoravských dialektů - pína, plíva, slína, kúpa, ve východočeských dialektech kníha, slína, většina českých dialektů odráží tvar řípa.72 Jestliže srovnáme data se staročeským stavem, pozorujeme kvantitativní dublety tam, kde má standartní čeština krátkost: cěsta/ciesta (NED:39), pěna/ piena (NED:40), pleva/pléva (NED:40), ryba/rýba (NED:39), slina/slína (NED:40), kníha, múka, viežka, níva, ščíka (Klaret)73 . Moravské dialekty mají ovšem za akut krátkost: baba (Mistř., Urč., Dol., Valaš., Nechv., SlavBuč.) baňa (Mistř., Urč., Valaš.), błana (Keleč., Dol., Valaš.), březa (Mistř., Karl., Dol., Valaš., Utěš.), diňa (Dol., SlavBuč.) /dyňa (Spál.), draha (Valaš., Nechv.), hliva (Keleč., Valaš.), hlina (Dol., Nechv.) / (Urč.), hruda (Mistř., Karl., Dol., Valaš., Utěš.) / (Urč.), jama (Karl., Nechv., Utěš.), hřyva (Keleč.) / (Urč.) huba (Keleč.), klada (Karl., 71 Následující analýza podrobněji in Sukač (2013) Fish and its Fisherman. Paradigmatic and derivative length in Czech. Zeitschrift für Slavistik, 58, 1, 72-101. 72 ČJA 5 2005:195. 73 NEDVĚDOVÁ, M. Kvantita samohlásek ve starší češtině. Rkp uložen v Oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AVČR. (autorovi bylo povoleno užívat tuto práci). 72 Dol., Nechv., Utěš.) /kłada (Valaš.), (Urč.) /kyta (Valaš.), koža (Dol.), krava (Utěš.), (Urč.), lipa (Karl., Dol.), misa (Dol), para (Mistř., Dol., Valaš.), rana (Urč., Karl., Dol., Valaš., SlavBuč., Utěš.), siu̯a (Mistř.) / syła (Keleč.) /sila (Karl., Dol., Valaš., SlavBuč., Utěš.), sliva (Bart.Slov.383) /slivy (Valaš) / (Urč.), smola (Karl., Dol., Utěš.), vrana (Mistř., Urč., Karl., Dol., Valaš., Nechv., SlavBuč., Utěš.), žaba (Keleč., Mistř., Karl., Dol., Valaš., Nechv., SlavBuč., Utěš.), žila (Dol., Utěš.) /žiu̯a (Mistř), žyła (Keleč) / (Urč.), žlaza (Karl.).74 Situace se dále zkomplikuje, pokud se podíváme na některé pádové tvary uvedených dvojslabičných a-kmenů. Zjistíme, že Nsg a Gpl, tedy pády s koncovou alternací vokál-nula, se liší kvantitou: kráva-krav, hlína-hlín, slina-slin, Stejný problém s disperzí kvantity je i v moravských dialektech. Nacházíme krava-krav, ale i kráva-kráf, ve slezských krova-kruv se starou reflexí délky v "u", a také ve slovenštině krava-kráv, hlina-hlín, slinaslín ale sláva-sláv. Pokud chceme tyto jevy vysvětlit, musíme se jednak vrátit k původnímu paradigmatickému zařazení těchto substantiv, jednak musíme tyto sledovat na dostatečném počtu dat. Substatntiva, která původně patřila do jednoho akcentuačního paradigmatu, mají tedy různou kvantitativní při současné flexi, zvláště v klíčových pádech Nsg-Gpl: kráva-krav, hlína-hlín, slina-slin. Slovenština má naproti tomu krátký Nsg, ale dlouhý Gpl: krava-kráv, hlina-hlín, slina-slín. Ze západoslovanských jazyků jsou čeština a slovenština jedinými jazyky, kde pozorujeme distribuci kvantity v paradigmatu (pokud odhlédneme od krátkých vokálů v polštině a hornolužické srbštině, které reflektují původní délky). Tyto jevy nelze vysvětlit analogií ani nepravidelným vývojem, ale individuální inovací v jednotlivých západoslovanských jazycích. Zdá se, že klíč k uvedeným nepravidelnostem leží v postpraslovanském ustálení přízvuku na první slabice v češtině a slovenštině. Jak čeština, tak slovenština mají fixní přízvuk a distinktivní slabičnou délku. Foneticky pak tato kombinace vede k vytváření trochejského rytmu (Bethin 1993, 1998). Jestliže se praslovanský akut vyvíjí z glotalizace do krátké stoupavé intonace, zcela přirozeně se pak prodlouží pod přízvukem: *kraʔ >'kráva. Rytmický systém je trochejský. Akut je v praslovanských akcentuačních paradigmatech očividně dominantní - celé APa obsahuje substantiva s akutem. Cirkumflex je jen v určitých pádech v mobilním paradigmatu a intonace v APb není nijak podstatná, neboť 74 Mistř. - MALINA, I. Slovník nářečí mistřického, Praha, 1946.;Urč.- KOPEČNÝ, F. Nářečí Určic a okolí. Praha, 1977.; Valaš. - KAZMIŘ, S. Slovník valašského nářečí. Vsetín, 2001.; Nechv - BĚLIČ, J. Názvosloví obce Nechvalína u Kyjova. Praha, 1947. SlavBuč.- GREGOR, A. Slovník nářeční slavkovsko-bučovického. Praha-Brno ,1959.; Keleč. - KRÁLÍK, S. Nářečí na Kelečsku., Praha: Academia, 1984.; Dol.- BĚLIČ, J. Dolská nářečí na Moravě. Praha, 1954.; Spál. - ONDŘEJ, A. Nářečí Spálovska. Spálov 2007.; Kalr. - SVĚRÁK, F. Karlovické nářečí. Praha:SPN, 1957., BartSlov - BARTOŠ, F. Dialektický slovník moravský. Praha, 1906. 73 je důležitý přízvuk na nepočáteční slabice. Systém *kraʔ ovlivňuje vývoj dalších paradigmat. U mobilního paradigmatu APc dochází pouze k ustálení přízvuku na první slabice * >strana. K žádnému prodloužení nedochází, protože k němu není důvod (v tomto pádě mobilního paradigmatu není žádná intonace, která by se měla prodloužit a cirkumflex, např. v akuzativu, není stoupavou intonací). Trochejský rytmus ale ustálením přízvuku vzniká. Oxytona rovněž podléhají ustálení přízvuku na první slabice. Jelikož ale Dybův zákon způsobil kvantitativní rozdíl v předpřízvučných délkách, máme v češtině u původních oxyton paradigmatu APb zachován tento kontrast: * x Prodloužení není rovněž nutné - u předpřízvučných délek se délky zachovávají a u krátkých slabiky typu žena není třeba nic prodlužovat. Intonace zde chybí a trochejský rytmus vzniká ustálením přízvuku. Jakmile se ustálí přízvuk a trochejský rytmus, praslovanská akcentuační paradigmata už neexistují. Substantiva začínají vytvářet skupiny tzv. kvantitativních paradigmat (Feldstein 2007/2011, Sukač 2009, 2013). Všechny dvojslabičné a-kmeny a původně dvojslabičné okmeny je možné do těchto paradigmat zařadit právě podle klíčových pádů. Tyto klíčové pády jsou: nominativ singuláru a genitiv plurálu pro a-kmeny (typ kráva-krav) a nominativ singuláru a genitiv singuláru pro o-kmeny (typ stůl-stolu). Jak vidíme, tyto klíčové pády jsou typické alternací koncovky vokál-nula. Irelevantní pády jsou např. Lpl nebo Ipl, jako třeba kravách, krávách, kravami, krávami, kde dochází k alternaci kvantity ale pro zařazení slova do paradigmatu nemají vliv. Rozlišujeme dvě základní kvantitativní paradigmata: alternující a konstantní. Alternující paradigma má dvě varianty podle toho, zda je v nulovém tvaru délka nebo krátkost. Konstantní paradigma má buď konstantní délku v klíčových pádech nebo konstantní krátkost. Distribuce dvojslabičných substantiv (zde jen a-kmeny) podle kvantity je tedy následující: -alternující kvantitativní paradigma (tvar s nulovou koncovkou je krátký, tvar s vokalickou koncovkou je dlouhý), např. jáma-jam, bába-bab, kráva-krav); - konstantní kvantitativní paradigma (tvar s nulovou koncovkou je dlouhý, tvar s vokalickou koncovkou je také dlouhý (bříza-bříz, hlína-hlín, hlíva-hlív); - konstantní kvantitativní paradigma (tvary s nulovou a vokalickou koncovkou jsou krátké (ryba-ryb, pleva-plev, cesta-cest) - alternující kvantitativní paradigma (tvar s nulovou koncovkou je dlouhý, tvar s vokalickou koncovkou je krátký). Toto paradigma se nevyskytuje v současné češtině (ve staročeštině ano), ale můžeme ho pozorovat ve slovenštině: brada- brád, cena- cien, hora -hȏr... 74 Substantiva se do kvantitativních paradigmat zařazovala postupně. Také často dochází k jejich disperzi z původních akcentuačních paradigmat do různých kvantitativních paradigmat. Proto můžeme pozorovat staročeské dublety zima/zíma, strana/strána, jihozápadočeské kráj, plouh, rák nebo nářeční tvary nůž-nůža. Neočekávané tvary tedy není třeba vysvětlovat nepravděpodobnými analogickými změnami. Také "moravská krátkost" nevyžaduje žádné nemotivované krácení - žádné totiž nikdy nebylo. Jak bylo výše uvedeno, prodloužení pod akutovými slabikami nastalo jen v českých dialektech a v hornolužičtině. Na zbytku západoslovanského území došlo jen k ustálení přízvuku, vzniku rytmicity a distribuci do kvantitativních paradigmat. "Moravská krátkost" je tak jen zcela zákonitý jev přechodu původních akutových paradigmat v kvantitativní paradigma konstantní s krátkostí v klíčových pádech. 75 IV. Deklinační systémy jednotlivých slovanských jazyků IV.1. Od praslovanštiny k moderní češtině75 Po rozpadu praslovanštiny v souvislosti s usazením jednotlivých slovanských kmenů a určité jazykové izolaci došlo k separátnímu vývoji jednotlivých post-praslovanských dialektů. Počátky češtiny je možno datovat do konce 10. století. Nejstarší, písemně nedoložené stadium označujeme jako pračeština. Tento útvar pouze rekonstruujeme a jeho horní interval datujeme do 12. století. Pračeština sama slouží jako východisko vývoje češtiny, protože rekonstruované tvary ukazují důležité změny pozdní fáze praslovanštiny (zánik a vokalizace jerů, denazalizace, kontrakce, měkkostní korelace). Z morfologického hlediska je důležitá stará čeština 14. století, která je pramenně velmi dobře doložena v různých stylových útvarech. Stará čeština doby hustiské v 15. století a humanistická čeština 16. a 17. století jsou z morfologického hlediska důležité především reflexí hláskových změn v koncovkách a následných přechodů substantiv k produktivním deklinacím. Nová čeština od období národního obrrození až po současnost je poznamenána umělými zásahy a kodifikacemi, které vytvářejí útvar spisovného jazyka jakožto samostatné části národního jazyka. Z hlediska vývoje paradigmat se jedná především o anexi dubletních tvarů k hlavním paradigmatickým vzorům. Kategorie čísla Při vývoji kategorie čísla v češtině je podstatný především vývoj duálu. Jak bylo uvedeno v kapitole o duálu, tato kategorie čísla se objevovala především u párových orgánů s přesahem na náhodné dvojice se silným pádovým omezením. Duálové tvary nacházíme u uvedených substantiv, kongruentně pak u adjektiv, zájmen a číslovek dvě, obě a u sloves. Duál ve staročeštině byl běžný do konce 15. století. S kategorií čísla souvisí paradigmatická defektivita některých substantiv. Především jsou to tvz. nepočitatelná substantiva (látková, abstrakta, unika), jejichž sémantika nedovoluje prakticky používat plurálové tvary (ačkoliv teoreticky jsou vytvořitelná), např. vzduch, kov, vesmír, střelba. Pokud je vytvořen plurál, neznamená zde počitatelnost sensu stricto, ale počet druhů: kovy, vesmíry, případně je význam posunut: střelby (událost). Rovněž singularia tantum (kamení, mládež) a pluralia tantum 75 Vážný 1970, Townsend & Janda 1996, Horálek 1955, HMČ 1986, Trávníček 1935, PMČ 1995. 76 (jmeniny, šachy) mají defektivní paradigma v tom smyslu, že chybí pádové rozlišení jednoho celého čísla. Kategorie rodu Pračeština plynule navazuje na kmenotvorný princip praslovanských substantiv a pozdně-praslovanské přestavbě v princip rodový. Pro pračeštinu je zákonitě doložen genitivakuzativ u životných substantiv: Nsg chlap, hrad, Asg chlapa, hrad. Během 15. a 16. století se genitiv-akuzativ orzšířil i k názvum zvířat maskulin. Přestavba kmenotvorného principu v princip rodový byla dovršena v 17. století, kdy se u neživotných substantiv vytvořil akuzativnominativ, aby tak bylo zabráněno stejným koncovkám, která v Npl mají životná substantiva: Npl potoci, hájové > potoky, háje. Gramatický rod je v češtině vyjadřován soubory deklinačních koncovek a shodou s koncovkami adjektiv, zájmen a číslovek. Pro moderní češtinu je typické korespondence koncovek s rodem. Substantiva zakončená na konsonant jsou obvykle maskulina (pán, hrad, muž, stroj), zakončení na -a, -e, -ě je charakteristické pro feminina a neutra. Výjimky tvoří typy kost, píseň (feminina), předseda, soudce (maskulina). Přirozený rod se uplatňuje jen u životných substancí. Pomocí slovotvorných sufixů lze tvořit protějšky feminin k maskulinům a naopak. Z hlediska deklinačního jsou tato substantiva bezproblémově zařazována do produktivních deklinací. Pro kategorii rodu je ovšem typická unifikace koncovek v plurálu. Platí to nejen u spisovné češtiny: Npl. duby, žáby, stroje, růže, písně, moře, ale také v hovorové češtině: Ipl rukama, nohama, pánama, očima, koťatama, a dialektech: ti dobrí hoši, ženi. Unifikace koncovek se projevuje i ve shodě: te velké strome (Haná). Kategorie životnosti Od pozdní praslovanštiny pozorujeme výrazný nástup kategorie životnosti u maskulin. Tato kategorie je vyjadřována redistribucí dosavadních koncovek v rámci jednoho paradigmatu (jevy genitiv-akuzativ singuláru, akuzativ-nominativ plurálu) nebo přejímáním koncovek neproduktivních deklinací (u-kmeny) a jejich využití pro rozlišení životnosti. Výrazným jevem je tedy štěpení stávajících paradigmat. 77 Pračeské deklinační typy a jejich vývoj Maskulina o-kmeny sg pl du N chlap chlapi chlapa G chlapa chlap chlapú D chlapu chlapóm chlapoma A chlap chlapy V chlape chlapi L chlapě chlapiech I chlapem chlapy Nsg - po zániku jerů v 10. století zůstává nulová koncovka Gsg - původní o-kmenová koncovka zůstává u životných maskulin, neživotná přebírají ukmenovou koncovku -u. Dsg - původní u-kmenová koncovka zůstává u životných i neživotných substantiv, životná mimoto přebírají koncovku -ovi, která se prosazuje u osobních jmen. Asg - u neživotných substantiv zůstává po zániku jerů nulová koncovka, u životných substantiv již koncem praslovanštiny dochází k přejímání genitivní koncovky do akuzativu. Původní tvary se vyskytují ve staročeštině již jako archaismus (člověk, pán, Hospodin). Genitiv-akuzativ se v průběhu 15. a 16. století rozšiřuje i názvům zvířat maskulin. Vsg - původní koncovka -e zůstává u substantiv, jejichž kmenové zakončení nepodléhá palatalizaci, tedy chlape, pane. Tvary zakončené na veláru přebírají u-kmenovou koncovku -u (mnichu, hochu) mimo frekventovaných substantiv bůh-bože, člověk-člověče. Lsg - původní koncovka -ě je dochována ve staročeštině, ovšem od druhé poloviny 14. století podléhá ztrátě jotace a splývá s -e. Tato koncovka se ovšem uplatňuje u frekventovaných neživotných substantiv lese, roce, případně rozlišuje adverbiální význam od objektového: na hradě, o hradu. Proniká zde také u-kmenová koncovka -u, zejména u neživotných substantiv (v hluku, o tom času, u měšcu). Dnes mají životná substantiva dubletní koncovky -u/-ovi (vlivem dativu), neživotná -u/-e (viz výše). Isg - už od praslovanštiny je zde u-kmenová koncovka -em převzatá od u-kmenů. Npl - původní o-kmenová koncovka -i zůstává u životných substantiv (chlapi, páni). K okmenům také proniká u-kmenová koncovka -ové (bohové, pánové, býkové, časové, potokové). U některých původních i-kmenů maskulin, které přešly k o-kmenům, se objevuje koncovka - 78 ie (holubie, črvie). Od konsonantických kmenů byla převzata koncovka -e, později zdloužená na -é. Vyskytuje se už ve staročeštině u osobních jmen zakončených na tvrdý konsonant: židé, súsědé, pohané, kostelé, zeměné. V novočeštině je tato koncovka omezena na substantiva odvozená sufixy -tel, -an (učitelé, ostrované) a na přejatá substantiva tvořená sufixy s tvrdými alveolárami t, d (Chetité, bandité). Gpl - po ztrátě koncového jeru byla nulová koncovka nahrazena u-kmenovou koncovkou -óv (staročesky časóv, vlkóv), po změně ó>uo>ů (14.-15. století) je výsledný tvar společný pro životná i neživotná maskulina. Dpl - po změně ó>uo>ů je výsledná koncovka -ům společná pro životná i neživotná maskulina. Apl - koncovka zůstává beze změny Lpl - původní koncovka je doložena ve staročeštině, následně se -ie- monoftongizuje na -í(15. století). Tato koncovka byla ve staročeštině častá (pániech, chrámiech). Kromě toho sem proniká koncovka -ech společná u-, i- a konsonantickým kmenům: chlapech, póhonech, pytlech). Moderní čeština má u tvrdých o-kmenů bez rozdílu životnosti koncovku -ech, jejíž stabilizace pochází z doby obrození. Ipl - původní koncovka zůstává beze změny. Staročeština dokládá také i-kmenové koncovky (pokladmi, chlebmi), a-kmenové (rohami, zubami), od 17. století pak také duálové -ama (stromama, měsícea). Maskulina jo-kmeny sg pl du N oráč oráči oráča G oráča oráč oráčú D oráču oráčóm oráčoma A oráč oráčě V oráču oráči L oráči oráčích I oráčemoráči Nsg - po ztrátě jeru vzniká nulová koncovka 79 Gsg - původní o-kmenová koncovka podléhá přehlásce 'a>ě (2.pol.12.stol. - 1.pol. 13. stol.) a následné ztrátě jotace. Výsledná koncovka -e je pak typická pro maskulina zakončená na měkký konsonant: muže, stroje. Dsg - vedle původní koncovky zde proniká u-kmenová koncovka -ovi (bojovi), která se později omezuje jen na životná maskulina. Asg - u životných substantiv nastává genitiv-akuzativ (oráča > oráče), u neživotných zůstává původní tvar (boj). Původní tvary se vyskytují ve staročeštině již jako archaismus (muž, ciesař, vítěz). U substantiva kóň jsou doklady na původní akuzativ až do 17. století. Vsg - původní koncovka -u podléhá staročeské přehlásce 'u>i (14. století). Výsledná koncovka je pak omezena na substantiva měkkého zakončení bez rozlišení životnosti (muži, stroji) Lsg - původní koncovka -i je dubletně nahrazována dativní koncovkou -u (u boju, v meču), která ovšem podléhá přehlásce 'u>i, takže výsledná koncovka je opět -i jak pro životná, tak pro neživotná maskulina (muži, stroji). Od 15. století sem také proniká koncovka -ovi (ciesařovi). Isg - stejná koncovka jako u o-kmenů Npl - původní jo-kmenová koncovka -i přetrvává do novočeštiny. Sekundárně sem proniká ukmenová koncovka -ové, která je distribuována bez rozdílu životnosti: mužové, mečové. U neživotných substantiv do nominativu začal pronikat akuzativ (akuzativ-nominativ). Ve staročeštině nacházíme tedy i tvar mečě, novočesky po ztrátě jotace meče. U některých substantiv se také objevuje koncovka -ie převzatá od i-kmenů (mudrcie, črtie). Gpl - po ztrátě koncového jeru je nulová koncovka stejně jako u o-kmenů nahrazena ukmenovou koncovkou -óv, která se hláskově vyvíjí na -uov >-ů(v). Mimoto sem proniká ikmenová koncovka -í (muží, koní), která je v moderní češtině zacháva jen u substantiva kůň. Dpl - koncovka je původní, pravidelně se vyvíjí jako u o-kmenů na -uom >-ům. Apl - koncové -ě dává po ztrátě jotace -e. Lpl, Ipl - beze změny Vlivem přehlásky 'a>ě dochází u některých staročeských substantiv k znepravidelnění paradigmatu: Nsg čas, Vsg čěse, Lsg čěse; Nsg diábel, Npl diebli; Nsg Jan, Vsg Jěne, Lsg Jeně atd. Substantiv s touto kořenovou alternací je omezené množství a tak nepravidelnosti v paradigmatech jsou později vyrovnány analogií ve prospěch nepřehlasovaných tvarů. Některá substantiva, jejichž kmen byl zakončen na l, r, m, n, c přecházela mezi o- a jo-kmeny: Abel, Israel, artikul, konšel atd. V novočeštině není toto kolísání ustáleno. U měkké deklinace zůstávají substantiva typu Israel, cíl (Gsg Israele, cíle), podobně pantofel, 80 pytel, mandel, u tvrdé deklinace jsou naopak Hannibal, artikul (Gsg Hannibala, artikulu). Kolísají substantiva kotel, plevel, kužel. Maskulina ьjo-kmeny sg pl du N r'ebr'í r'ebr'í r'ebr'á G r'ebr'á r'ebr'í r'ebr'ú D r'ebr'ú r'ebr'iem r'ebr'iema A r'ebr'í r'ebr'í V r'ebr'í r'ebr'í L r'ebr'í r'ebr'ích I r'ebr'ím r'ebr'í Pračeský stav odráží jednak měkkostní korelaci (zde změkčené "r" před předními vokály), a také výsledek kontrakce, která proběhla v 10. století a smazala rozdíl mezi kmenotvorným sufixem a koncovkou. Následné staročeské hláskové změny 'á>ie >í (Gsg), 'ú>í (Dsg), ie >í (Dsg, Ddu) vedou k paradigmatické defektivitě. V singuláru se rozlišují už jen dvě koncovky: -í a -ím, v plurálu pak tři: -í , -ím, -ích, přičemž první dvě jsou homonymní s uvedenými singuárovými tvary. Paradigma tak ztrácí schopnost vyjadřovat pády a dochází k jeho rozpadu. Substantiva přecházejí k jiným deklinacím za cenu úpravy kmene: hřěbí, řebří, klí rozšiřují svůj kmen o sufixy: hřebík, žebřík, klih a přecházejí k o-kmenům, substantivum úlí naopak svůj kmen redukuje na úl. Substantivum pondělí svůj kmen zachovává, ale mění rod a přechází k neutrům. Přejatá antroponyma, která se podle ьjo-kmenů skloňovala (Bartolomí, Mauricí, Antoní) buď přijala původní latinský sufix -ius: Mauricius nebo se sufixací přiklonila k o-/jo-kmenům (Antonín, Bartoloměj). Antroponymum Juří přešlo k měkké adjektivní deklinaci typu pěší. Celá deklinace tak zanikla. Maskulina u-kmeny sg pl du N syn synove syny G synu synóv synú D synovi synóm synoma 81 A syn syny V synu synove L synu synech I synem syny U-kmeny byly neproduktivní deklinací už v pozdní praslovanštině. Jen několik staročeských substantiv je doloženo jako původní u-kmeny: syn, vól, čin, dól, dóm, jěd, jíl, led, sad, stan, pól, vrch. Jako samostatná deklinace ve staročeštině už u-kmeny neexistují, nicméně si zachovávají koncovky v některých pádech. Rozpad původní deklinace ale vedl k pronikání ukmenových koncovek k o-kmenům. Důvodem byla přestavba rozdělení substantiv podle kmenotvorného zakončení na princip rozdělení podle rodu a životnosti. Vliv u-kmenů je patrný u G, D, L, I sg, N, Gpl o-/jo- kmenů. Neutra o-kmeny sg pl du N město města města G města měst městú D městu městóm městoma A město města V město města L městě městiech I městem městy Produktivní deklinace neuter o-kmenů pokračuje do novočeštiny jen s malými obměnami. Lsg - původní koncovka -ě po ztrátě jotace -e vyvolává kmenové alternace a znepravidelnění paradigmatu. Má dnes význam hlavně adverbiální: v autě, na blátě, na jaře, v létě. Už ve 14. století do Lsg proniká dativní koncovka -u, která v průběhu vývoje získává význam objektivní (právě vlivem dativu): o mléku, o autu, o břichu. Dpl - koncovka se pravidelně vyvíjí na -uom>ům. Lpl - původní koncovka byla vystřídána koncovkou -ech společnou i- a konsonantickým kmenům (městech, hniezdech, letech, ústech). Proniká sem také koncovka a-kmenová -ách, již staročesky dielách, jezerách, kamnách, dnes jen u neuter zakončených na veláru: strniskách, dřívkách, tangách. 82 Neutra jo-kmeny sg pl du N mor'e mor'a mor'i G mor'a mor' mor'ú D mor'u mor'óm mor'ema A mor'e mor'a V mor'e mor'a L mor'i mor'ích I mor'em mor'i Pračeský stav odráží výsledky hláskových změn v 10. století, tedy ztrátu jerů (Gpl) a vznik měkkostní korelace. Staročeské hláskové změny provedly úpravu koncovek. Především je to přehláska 'a>ě (Gsg, Npl, Apl, Vpl) s následnou ztrátou jotace. Výsledná koncovka je -e. Hlavní historická depalatalizace mění r' >ř (14.-15. stol.) Přehláska 'u >i je patrná v Dsg a Gdu, ó >ie s následnou monoftongizací ie>í pak v Dpl. Vlivem přehlásek paradigma jen mění svůj tvar, jinak zůstává produktivní. Lsg - zde již od 13. století proniká dativní koncovka -u doložená ve staročeštině (polu, líciu). Ta ovšem koncem 14. století přehlasuje v -i a splývá s původní koncovkou. Gpl - po ztrátě koncového jeru je nulová koncovka nahrazována koncovkou ьjo-kmenovou -í (polí, srdcí). Původní nulová koncovka je ve staročeštině doložena tvary moř, srdec, často také dochází ke zdloužení kořenového vokálu: vrát, tíl, diel, strníšť. V novočeštině se původní nulová koncovka omezuje na neutra utvořená sufixy -iště (jeviště, strniště). Neutra ьjo-kmeny sg pl du N znamenie znamen'á znamení G znamen'á znamení znamen'ú D znamen'ú znameniem znameniema A znamenie znamen'á V znamenie znamen'á L znamení znameních 83 I znameniem znameními Pračeský stav odráží hláskové změny 10. století. Především je to kontrakce, která smazává rozdíl mezi kmenotvorným sufixem a koncovkou. Staročeské přehlásky 'á>ie s následnou monoftongizací ie>í (Gsg, Asg, Vsg, Isg, Npl, Apl, Vpl, Ddu) a ú>í vedou k unifikaci koncovek v paradigmatu stejně jako u maskulinního typu řebří. Defektivní paradigma přesto nezaniklo, neboť jeho existence byla podpořena přílivem nových substantiv, které se vytvářely produktivními slovotvornými typy: názvy dějů na -ie (dávanie, dělánie), kolektiva se sufixem -(ov)ie: javořie, kamenie, listie, a názvy okolností se stejným sufixem bezvietřie. Deklinace tedy zůstala produktivní až do novočeštiny. Feminina a-kmeny sg pl du N žena ženy ženě G ženy žen ženú D ženě ženám ženama A ženu ženy V ženo ženy L ženě ženách I ženú ženami Produktivní a-kmenová deklinace feminin pokračuje z praslovanštiny do novočeštiny jen s malými obměnami. Ztráta koncového jeru v Gpl vytvořila nulovou koncovku, která je nahrazována jen sporadicky v dialektech. V Lpl je koncovka -ách často nahrazována koncovkou -ech, hlavně po sykavkách: prácech, mezech, dušech, tvrzech. Výskyt je hojný v 16. století a dnes jen v nářečích. Z hláskových změn provedených v paradigmatu je to pak jen diftongizace ú>ou z 15. století. Ta ale nemá vliv na pravidelnost paradigmatu. V genitivu plurálu ale dochází ke kvantitativní alternaci a vzniku tzv. kvantitativních paradigmat. Mezi a-kmeny patřila i maskulina, která ovšem s nástupem rodového principu začala přejímat o- a u-kmenové koncovky. Tato tendence se projevuje od 15. století, kdy substantiva typu hrdina mají D, Lsg -ovi, Npl -ové, Gpl -óv, Dpl -óm, Ipl -y. Maskulina se tak vydělují do samostatné deklinace typu předseda, které má smíšené koncovky a- a o-/u-kmenové (akmenové koncovky vyznačeny tučně, o-/u-kmenové podtrženě): 84 sg pl N předseda předsedové G předsedy předsedů D předsedovi předsedům A předsedu předsedy V předsedo předsedové L předsedovi předsedech I předsedou předsedy Feminina ja-kmeny sg pl du N duša > dušě >duše dušě >duše duši G dušě > duše dúš > duší dušú >duší D duši dušám > dušiem >duším dušama >dušěma >dušema A dušu > duši dušě > duše V duše dušě > duše L duši dušách > dušiech >duších I dušú > duší dušami > dušěmi > dušemi Produktivní deklinace ja-kmenů pokračuje z praslovanštiny do pračeštiny po hláskových změnách 10. století. Denazalizace ǫ>u se projevuje v Asg, kontrakce v Isg, zánik jerů v Gpl a Lpl. Výchozí pračeský stav prochází staročeskými hláskovými změnami. Změna 'a>ě, 'á>ie se projevuje v Nsg, Dpl, Lpl, Ipl, tamtéž a také v Gsg, Npl, Apl, Vpl následná ztráta jotace. Přehláska 'u>i, 'ú>í se projevila v Apl, Isg, Gdu. Monoftongizace ie>í je patrná v Lpl. Nulová koncovka v Gpl, která je stále doložena ve staročeštině (duš, svěc, ovec) byla nahrazována i-kmenovou koncovkou -í. Nulová koncovka zůstala v novočeštině u substantiv zakončených na sufix -ice (ulice, pozice, edice) a -yně (bohyně, žákyně). Už ve staročeštině přecházela některá substantiva mezi a- a ja- kmeny. Většinou to byla, podobně jako u maskulin, substantiva zakončená na kmen s -l: berla/berle, cedula/cedule, kapitula/kapitule. 85 Několik maskulin ja-kmenů typu panošě, súdcě, dárcě, správcě, Závišě, Jéšě vytváří v průběhu vývoje samostatný deklinační typ soudce. Substantiva přejímají koncovky jokmenové (Isg soudcem, Gpl soudců, Dpl soudcům, Ipl soudci). Feminina ьja-kmeny sg pl du N laní lanie laní G lanie laní lan'ú D laní lan'ám lan'áma A lan'ú lanie V laní lanie L laní lan'ách I lan'ú lan'ámi Pračeský stav odráží hláskové změny v 10. století. U ьja-kmenů, stejně jako u ьjokmenů je to především kontrakce, která stírá rozdíl mezi kmenotvorným sufixem a koncovkou. Ze staročeských hláskových změn zde pak probíhá změna 'á>ie (Dpl, Lpl, Ipl, Ddu), následná monoftongizace ie>í (Gsg,Npl, Dpl, Apl, Vpl, Lpl, Ipl, Ddu), dále změna 'ú>í (Asg, Isg). Výsledné paradigma je silně defektivní. V singuláru je jen jedna koncovka -í, která je homonymní se stejnými koncovkami v Npl, Gpl, Apl, Vpl. Substantiva, která se podle této deklinace skloňovala, byla jak maskulina tak feminina. S nástupem rodového principu a silnou defektivitou tohoto paradigmatu však maskulina začala přecházet k produktivním paradigmatům. Jednak to byly o-kmeny, kam maskulina přecházela po dotvoření kmene: plavčí >plavčík. Dále to byla složená deklinace měkká, typ pěší, kam přecházela substantiva typu krejčí, sudí. Substantiva hrabie a markrabie přešla k nt-kmenům. Feminina přecházela většinou k a-/ja- kmenům, rovněž po dotvoření kmene sufixem, např. pradlí >pradlena, rolí >role, zčásti také k i-kmenům, např. lodí >loď. Paradigma, přestože bylo silně defektivní, nezaniklo a v současné češtině existuje dále. Substantivum paní, které je typickým zástupcem, ovšem většinou nestojí samo, pojí se často s vlastními jmény. Proto jeho defektivita není tolik patrná, neboť gramatické kategorie jsou vyjadřovány právě druhým substantivem nominální fráze. Kromě substantiva paní se ovšem v této deklinaci vyskytují i apelativa typu pokladní, průvodčí, vrchní, která se s proprii spojují ne příliš často, naopak je časté spojení paní pokladní, paní průvodčí atd. Gramatické kategorie jsou zde ne dobře rozlišeny. 86 Feminina i-kmeny sg pl du N kost' kosti kostí G kosti kostí kost'ú D kosti kostem kost'ma A kosť kosti V kosti kosti L kosti kostech I kost'ú kost'mi Pračeský stav odráží měkkostní korelaci, kontrakci a zánik jerů, tedy změny provedné v 10. století. Feminina i-kmeny jsou produktivní deklinací a paradigma pokračuje až do novočeštiny. Přehláska 'ú>í proběhla v Ipl a Gdu. Hlavní historická depalatalizace provedla ztvrdnutí koncových změkčených alveolár, takže z měkké deklinace se stala deklinace tvrdá (kost). Už ve staročeštině docházelo k ovlivnění některých substantiv ja-kmenovou deklinací. Vzájemný vliv se projevil v některých pádech i-kmenů. Obě deklinace měly stejné koncovky Dsg, Lsg, Isg. Ja-kmenové koncovky mimoto pronikaly do Dpl (kostiem >kostím) a Lpl (kostiech>kostích). Neustálený stav se od 16. století projevil vznikem hybridního paradigmatu píseň. Toto paradigma ovšem stále není ustáleno. Celá řada substantiv má dubletní koncovky ja- a i-kmenové, hlavně v Dpl, Lpl, Ipl., např. pěst-pěstem/pěstím, pěstech/pěstích, pěstmi/pěstěmi. Maskulina i-kmeny sg pl du N gost' gostie gostí G gosti gostí gost'ú D gosti gostem gost'ma A gosť gostie V gosti gostie L gosti gostech I gostem gost'mi 87 Neproduktivní praslovanská deklinace pokračujuje do pračeštiny. S nástupem rodového principu ovšem malý počet maskulin, který v deklinaci stále přetrvával, přešel k produktivním o-/jo kmenům, např. červ, holub, medvěd, kmet, úhel, žalud, oheň, uhel. Substantivum púť změnilo rod a zůstalo u i-kmenů, substantivum host si v Gpl vedle novotvaru hostů ponechalo dubletní tvar hostí. Feminina ъv-kmeny sg pl du N svekrev svekrve svekrvi G svekrve svekrví D svekrvi svekrvem A svekrev svekrve V svekrvi svekrve L svekrvi svekrvech I svekrv'ú svekrvemi Tato neproduktivní deklinace pokračuje z pozdní praslovanštiny také do pračeštiny. Ve staročeštině sem patřilo několik substantiv: břěskev, cierkev, húžev, korúhev, krev, krokev, mrkev, ostrev, rakev, tykev atd. Nominativ singuláru je již dotvořen podle akuzativu, aby paradigma nebylo defektivní menším počtem slabik v tomto pádě. Na paradigma působily ikmeny feminina, jejichž koncovky se objevují v Isg, Dpl, Lpl. Změna ú>í proběhla v Isg. Celé paradigma se v průběhu vývoje rozpadlo a substantiva přešla k podobné deklinaci typu píseň. Část substantiv také přecházela k a-kmenům (želva, Punkva, brva). Některá podobně znějící staročeská substantiva a-kmeny jako kuroptva, plútva, kotva, vrstva naopak k ъvkmenům přecházela (pozdější koroptev, ploutev, kotev). Spíše se však jedná o přechod nikoliv k typu svekrev, ale o přechod k novějšímu smíšenému paradigmatu píseň. N-kmeny maskulina sg pl du N kámen kamenie kameni G kamene kamen kamen'ú D kameni kamenóm kamenoma 88 A kámen kameny L kameni kameniech I kamenem kameny Tato konsonantická deklinace pokračuje z praslovanštiny do pračeštiny po hláskových změnách 10. století. Je to především ztráta jerů v N-Asg a Gpl. Ve staročeštině patřilo k této deklinaci několik substantiv: hřeben, jěčmen, kmen, kořen, křemen, plamen, sekundárně také sršeň, stupeň, stržeň (původní jo-kmeny). Deklinace byla neproduktivní. Nominativ singuláru je dotvořen podle akuzativu. S nástupem rodového principu substantiva přecházejí k o-/jokmenům, ale ponechávají si některé původní koncovky, např. v Gsg kamene/kamenu, D, Lsg kamenu/kameni. Nejvíce dublet si uchovalo substantivum den, které ovšem netvoří samostatné paradigma. N-kmeny neutra sg pl du N rámě ramenarameni G rameneramen ramenú D rameni ramenóm ramenoma A rámě ramena L rameni rameniech I ramenem rameny Neproduktivní deklinace neuter n-kmenů přechází do staročeštiny po hláskových změnách 10. století. Je to denazalizace ę>ě (Nsg, Asg), ztráta jerů (Isg, Gpl). Ve staročeštině k tomuto paradigmatu patřila substantiva břiemě, plémě, siemě, rámě, slémě, tiemě, výmě, jmě. Nominativ singuláru je anomální počtem slabik i zakončením. Všechna tato substantiva tedy mění původní Nsg, Asg vlivem ostatních tvarů v novotvar rameno a protože deklinace je neproduktivní, splývají s neutry o-kmenů. Nt-kmeny neutra sg pl du N kuřě kuřata kuřětě 89 G kuřěte kuřat kuřatú D kuřěti kuřatóm kuřatma A kuřě kuřata L kuřěti kuřatech I kuřětem kuřaty Nt-kmeny jsou vlastně -ent- kmeny, z nichž praslovanskou monoftongizací vznikl tvar -ęt. Po denazalizaci v 10. století se -ę- pozičně vyvíjelo buď v -ě- nebo v -a-. Paradigma tak dostalo nepravidelný charakter. Paradigma obsahovalo substantiva sémanticky omezená, a sice názvy mláďat (jehně, holúbě, tele, kotě, ptáčě, lvíčě..) Toto paradigma se zachovalo až do novočeštiny. Důvodem je jednak rozsáhlá a stále živá skupina mláďat a také přechod jiných substantiv k tomuto typu (hrabě, markrabě od ьja-kmenů, doupě od ja-kmenů, vole, koště od jo-kmenů). Ve vývoji češtiny tedy pozorujeme přestavbu paradigmat založeného na původním kmenotvorném principu na princip rodový, založený na zakončení kmene/koncovky: - o-kmeny maskulina, u-kmeny maskulina, n-kmeny maskulina > tvrdý vzor pán (životný), tvrdý vzor hrad (neživotný) - jo-kmeny maskulina > měkký vzor muž (životný), měkký vzor stroj (neživotný) - ьjo-kmeny maskulina > vzor pán - ьjo-kmeny neutra > vzor stavení - a-kmeny maskulina > vzor předseda (životný) - ja-kmeny maskulina > vzor soudce (životný) - ьja-kmeny feminina > vzor paní - i-kmeny maskulina > vzor pán - i-kmeny feminina > vzor kost, píseň - a-kmeny feminina > vzor žena - ja-kmeny feminina > vzor růže - o-kmeny neutra > vzor město - jo- kmeny neutra > vzor moře - n-kmeny maskulina > vzor hrad - n-kmeny neutra > vzor město - s-kmeny neutra > vzor město - nt-kmeny neutra > vzor kuře 90 - r-kmeny feminina > vzor žena - ьv-kmeny feminina > vzor píseň 91 IV.2. Slovenština76 Slovenština je doložena poměrně z pozdní doby. Základem současného spisovného jazyka je především Štúrova kodifikace ze čtyřicátých let 19. století na bázi středoslovenských dialektů. Jazyk byl v zásadě konsolidován o deset let později. Slovenština vykazuje blízkou odobnost češtině. Z hlediska nominální morfologie se čeština od slovenštiny odlišuje provedením diftongizací ú >ou, dále úžením ie >i a vývojem ó >uo >ú, zatímco slovenštině provedla pouze diftongizaci ó >uo. Dále se ve slovenštině neprovedly přehlásky a>ě>e a u>i. Důsledkem absence těchto změn je větší rozdíl mezi tvrdou a měkkou deklinací v češtině a naopak jejich malá odlišnost ve slovenštině. Například v Gsg maskulin a neuter je ve slovenštině stejná koncovka -a (chlapa, muža, duba, stroja, mesta, srdca), zatímco čeština má v důsledku přehlásky u měkké deklinace -e. Podobně Dsg má ve slovenštině jednotnou koncovku -u: dubu, stroju, mestu, srdcu, na rozdíl od češtiny dubu, stroji, městu, srdci, atd. V Isg maskulina a feminin je ve slovenštině výrazně rozšířena původní o-kmenová koncovka -om (kromě typu vysvedčenie), zatímco v češtině je zde koncovka u-kmenová -em. Slovenština má, na rozdíl od češtiny, Apl životných maskulin stejný, jako Gpl. Genitiv-akuzativ je zde tedy rozšířen i na plurál: veľa robotníkov, stretol som robotníkov. Názvy zvířat, s výjimkou substantiv vlk, vták, pes, býk, mají v plurálu tvary jako neživotná maskulina. Nominativ singuláru je tedy orly, sokoly, hady, zajace, medvede, motýle, ale vlci, vtáci, psi, býci (dubletně pak i neživotné tvary). Ve slovenštině vymizel vokativ a je nahrazen nominativem. Pádový synkretismus je rovněž větší, než v češtině. Stejné koncovky jsou u D-L feminin a neuter: ženám, mestám, ženách, mestách, rovněž je unifikovaný instrumentál plurálu pro všechny rody -(a)mi: ženami, mestami, srdcami, hercami, chlapmi, dubmi. Lokál plurálu -och je jednotný pro všechna maskulina, zatímco čeština zde má alomorfy -och/-ích/ech. V menším míře dochází ve slovenštině k palatalizaci tvarů v důsledku koncovek s předními vokály, např. D-Lsg feminin ruke, nohe, Prahe, muche atd. Substantiva jsou do deklinačních tří rozdělena podle rodu, životnosti a zakončení. Neživotná substantiva se rozlišují podle zakončení v Nsg a Npl: dub (Nsg -0, Npl -y), stroj (Nsg -0, Npl -e). Životná substantiva, na rozdíl od češtiny, postrádají měkký typ. Slovenská životná maskulina jsou rozlišena jen podle zakončení: chlap (Nsg -0), hrdina (Nsg -a). Jinak 76 Bělič a kol. 1964, Pauliny & Štolc & Ružička 1955, Pauliny 1990, Krajčovič 1981, Krajčovič 1988. 92 jsou tvrdé a měkké typy nerozlišeny, např. Nsg chlap - kováč, Dsg chlapovi - kováčovi, Gpl chlapov - kováčov, Dpl chlapom - kováčom, Lpl chlapoch - kováčoch. Feminina se rozpadají do dvou typů, podobně, jako v češtině. Vokalické zakončenív Nsg mají typy žena (tvrdý vzor), ulica (měkký vzor). Konsonantické zakončení mají typy dlaň (Nsg -0, Gsg -e), kosť (Nsg - 0, Gsg - i). Neutra mají rozdělení podle typu vokalického zakončení: mesto (Nsg -o), srdce (Nsg - e), vysvedčenie (Nsg - ie), dievča (Nsg -a/-ä). Detailněji bylo o vývoji koncovek pojednáno v kapitole o praslovanštině. Zde uvádíme pouze příkladová paradigmata se stručným komentářem. Maskulina Neživotná maskulina sg pl N dub stroj duby stroje G duba stroja dubov strojov D dubu stroju dubom strojom A dub stroj duby stroje L dube stroji duboch strojoch I dubom strojom dubmi strojmi Životná maskulina sg pl N chlap hrdina chlapi hrdinovia G chlapa hrdinu chlapov hrdinov D chlapovi hrdinovi chlapom hrdinom A chlapa hrdinu chlapom hrdinom L chlapovi hrdinovi chlapoch hrdinoch I chlapom hrdinom chlapmi hrdinami 93 Paradigmata dub, chlap a stroj reflektují původní o- a jo-kmeny, typ hrdina je původní a-kmen. Koncovky jsou v zásadě původní (kromě paradigmatu hrdina), pouze u některých substantiv se vyskytují u-kmenové koncovky v Gsg stromu, čaju, plaču. Čeština má u tvrdé deklinace u-kmenové koncovky, které rozlišují neživotná substantiva od životných. Lokál singuláru má koncovku -u u substantiv s kmenem zakončeným na veláru: vlaku, batohu, hrachu, jinak je všude původní o-kmenová koncovka -e. Typ hrdina má koncovky převzaty od u-kmenů a o-kmenů (Isg), přechod od typu "a-kmen" k typu "maskulinum" byl tedy proveden téměř důsledně. Rozdíl mezi češtinou (typ předseda) a slovenštinou je v unifikaci koncovek akuzativu a genitivu singuláru ve slovenštině (hrdinu předsedy, hrdinu - předsedu). Nominativ plurálu má větišnou koncovku -i (a to i u maskulin se sufixy -ita, -ista, kde má čeština dubletní -é: traktoristi, husiti), u typu hrdina je -ovia (čeština má -ové). Maskulina se sufixy -teľ, -an, - čan a některá individuální mají koncovku -ia (čeština má -é): filológovia, synovia, občania, Žilinčania. Nápadný je zde především unifikace koncovek u původně různých deklinací, původního u-kmenu syn a také názvů obyvatelských, které se v singuláru skloňovaly jako o-kmeny a v plurálu jako n-kmeny. Původní n-kmeny kameň, hrebeň, kmeň, koreň přešla do měkké deklinace typu stroj. Ikmenové substantivum hosť má Gpl dubletní: hostí/hosťov. Sekundárně má koncovku -í také deň - dní, kôň - koní. Feminina Vokalická deklinace sg pl N žena ulica ženy ulice G ženy ulice žien ulíc D žene ulici ženám uliciam A ženu ulicu ženy ulice L žene ulici ženách uliciach I ženou ulicou ženami ulicami 94 Konsonantická deklinace sg pl N dlaň kosť dlane kosti G dlane kosti dlaní kostí D dlani kosti dlaniam kostiam A dlaň kosť dlane kosti L dlani kosti dlaniach kostiach I dlaňou kosťou dlaňami kosťami Deklinace odrážejí produktivní paradigmata a-, ja- a i-kmeny. Typ dlaň odpovídá českému přechodovému vzoru píseň, tedy smíšené deklinaci i- a ja-kmenové. Ve srovnání s češtinou se ve slovenštině podle dlaň skloňují některá substantiva mající v češtině koncovky kost, např. obeť - obete, čelusť - čeluste, päsť - päste. Jako kost se ve slovenšině skloňují substantiva patřící v češtině do typu píseň: cirkev - cirkvi, zver - zveri atd. Protože je dlań, stejně jako píseň, jsou nestabilní paradigmata, přechází ve slovenštině mezi dlaň a kost určitý počet substantiv: tvár - Gsg tváre/tvári, myseľ - Gsg mysle/mysli. Slovenština má v určitých pádových tvarech původní nepřehlasované koncovky, na rozdíl od češtiny, která zde provedla přehlásky, např. Asg ulicu (č. ulici), Isg ulicou, dlaňou, kosťou (č. ulicí, dlaní, kostí), Dpl uliciam, dlaniam (č. ulicím, dlaním), Lpl uliciach, dlaniach (č. ulicích, dlaních), Ipl ulicami, dlaňami (č. ulicemi, dlaněmi). Rozdílná je rovněž koncovka Isg. Jak české, tak slovenské -ou mají společný praslovanský původou *-ojǫ. Slovenský vývoj byl ale samostatný (* ), zatímco čeština nejdříve kontrakčně stáhla koncovku na -ú a posléze diftongizovala na -ou. Genitiv plurálu má dlouhý kořenový vokál v důsledku zařazení substantiv do kvantitativních paradigmat. Starší výklady chápaly tvary vrán, rúk, žiab atd. jako výsledky náhradního dloužení v důsledku ztráty jeru. V genitivu plurálu se rovněž objevuje vkladný vokál:hra - hier, spojka - spojok, sestra - sestár atd. Neutra sg pl N mesto srdce mestá srdcia G mesta srdca miest sŕdc 95 D mestu srdcu mestám srdciam A mesto srdce mestá srdcia L meste srdci mestách srdciach I mestom srdcom mestami srdcami N vysvedčenie dievča vysvedčenia dievčatá G vysvedčenia dievčaťa vysvedčení dievčat D vysvedčeniu dievčaťu vysvedčeniam dievčatám A vysvedčenie dievča vysvedčenia dievčatá L vysvedčení dievčati vysvedčeniach dievčatách I vysvedčením dievčaťom vysvedčeniami dievčatami Deklinace mesto a srdce odrážejí původní o- a jo-kmenová paradigmata, typ vysvedčenie pokračuje z původních ьjo-kmenů, vzor dievča je vývojový výsledek z nt-kmenů. V D-L plurálu mají všechny deklinace feminní koncovky, v instrumentálu mají deklinace mesto, srdce, dievča společnou koncovku -om od původu o-kmenovou. Typ vysvedčenie má díky neprovednému úžení ie>í větší spektrum koncovek, než čeština, která u podobného typu (vysvědčení) synkretizovala celý singulár (až na instrumentál) koncovkou -í. Nominativ plurálu má dlouhou koncovku -á/-ia. Genitiv plurálu má buď nulovou koncovku miest nebo koncovku -í (múzeí, polí, morí). U nulové koncovky nastává také dloužení kmene: kladivo - kladív, manko - mánk, mäso - mias atd. Dloužení nenastává tam, kde funguje rytmický zákon: zámeno - zámen, húsatá - húsat. Substantiva bremeno, plemeno, semeno, temeno, vemeno, rameno, tedy původní nkmeny, přešly k o-kmenů typu město. Původní nt-kmeny prasa, teľa, šteňa mají v singuláru tvary jo-kmenové, v plurálu odchylné tvary prasce, prasiec, prascom atd. 96 IV.3. Od praslovanštiny k polštině77 Praslovanské fonetické změny měly za následek redistribuci substantiv klasifikovaných na základě rodového principu a jejich rozdělení podle rodu a zakončení, podobně jako v češtině. Polská substantiva zakončená na na -o, -e, -ę jsou neutra, substantiva, která končí na tvrdý konsonant jsou maskulina, substantiva zakončená na -a, -i jsou feminina. Stále ovšem přetrvávají substantiva, která do tohoto obecného typového rozdělení nezapadají. Jsou to na příklad původní a-kmeny maskulina typu sługa, sierota, názvy moderních povolání bez rozlišení pohlaví ten, ta doktor, inżynier. Substantiva zakončená na měkký konsonant mohou být rovněž maskulina: koń, sloń, gość. Od středopolštiny je typickým projevem vývoje substantiv demorfologizace, čili rodová unifikace. Substantiva v některých pádech ztrácejí možnost vyjadřovat gramatický rod flektivní koncovkou. Kategorie rodu je tak v těchto koncovkách neutralizována. Týká se to především plurálu, kde nacházíme koncovky společné všem rodům, např. koncovka Dpl -om, Lpl -ach, Ipl -ami. Stejně jako v ostatních slovanských jazycích i v polštině dochází k rozvoji sémantizace substantiv, kdy význam slova ovlivňuje jeho flexi. Jedná se o především o vydělení životných substantiv a jejich samostatné pádové odlišení (G-A). V novopolštině se pak vyděluje nová kategorie názvů maskulin osob. Projevila se jen v nominativu plurálu, kde u substantiv zakončených na tvrdý konsonant nacházíme koncovky -i/y, -owie. Podobný stav ovšem nacházíme i v češtině. Kromě praslovanských a pozdně praslovanských hláskových změn byla polská flexe komplikována lechickou přehláskou (przegłos polski). Přehláska probíhala od 9. do 11. století v polsko-pomořansko-polabských dialektech a týkala se ě, e, ę a měkkých sonant r', l' před tvrdými alveolárami. Přehláska vedla k nepravidelnostem v paradigmatických tvarech, které se projevují především v kořeni: las-leśe, świat-świeće atd. Maskulina o-kmeny Maskulina jo-kmeny sg pl sg pl N wilk wilcy mąż męże G wilka wilkow > wilków męża męży/-ów 77 GHJP 1981, Długoscz - Kurczabowa & Dubisz 2006, Rothstein 1993, Szober 1959. 97 D wilkowi wilkom mężowi mężem > mężom A wilka /woz wilky męża/kraj męże > mężów V wilcze > wilku wilcy mężu męże L wilce > wilku wilkach mężu mężech > mężach I wilkiem wilkami mężem mężmi > mężami Maskulina u-kmeny Maskulina i-kmeny sg pl sg pl N syn synowie/domy gość goście G syna synow > synów gościa gości D synowi synom gościowi gościem > gościom A syna/miod syny > synów gościa /liść goście > gości V synu synowie/domy gościu goście L synu syniech >synach góściu gościech > gościach I synem synmi >synami gościem gośćmi Maskulina n-kmeny sg pl N kamień kamienie G kamienia kamieni D kamieniowi/-ewi >kamieniowi kamieniem > kamieniom A kamień kamienie V kamieniu kamienie L kamieniu kamieniech > kamieniach I kamieniem kamieńmi > kamieniami Staropolský stav odráží praslovanské změny z 10. století. Substantiva n-kmeny mají nominativ dotvořený podle akuzativu. Původní opozice koncovek Nsg ъ x ь pokračuje po ztrátě jeru opozicí měkkých a tvrdých konsonantů kmene: mąż, gość x syn, wilk. V nové polštině se od 18. století objevuje tendence k neutralizaci měkkosti koncových konsonantů. 98 Tato neutralizace se děje jednak u labiál: golǫb' > golǫb a také v souvislosti s depalatalizací původních měkkých frikativ ś, z´, ć, dz´ a jejich přechodem k tvrdé variantě š, ž, č, dž. Pro maskulina je pak v Nsg typické konsonantické zakončení a nulová koncovka. Genitiv singuláru nemá ve staropolštině původní koncovky -i a -e u i-kmenů a jokmenů. Koncovky o-kmenů a u-kmenů jsou naopak produktivní. U-kmenová koncovka -u se šíří zvláště od 15. století k tvrdým kmenům. Od 16. století je pak distribuce koncovek podmíněna sémanticky. Životná substantiva mají genitivní koncovku -a, neživotná -a nebo -u. V dalším vývoji se koncovka -a ustálila u názvů nářadí, náčiní, vah, měr, měsíců, např. młota, topora, garnka, centymetra, miliona, stycznia, maja, také u názvů tanců, cigaret, her, ovoce, hub: walca, brydża, sporta, pomidora, borowika. Koncovku -u mají různá apelativa institutu, teatru, abstrakta śmiechu, bólu, látková substantiva a kolektiva cukru, lasu. Typickým rysem vývoje je však fakultativnost používání obou koncovek: wieka/wieku, obiada/obiadu, dwora/dworu. Tato fakultativnost se projevuje i v novopolštině: fotela/fotelu, samowara/samowaru, adaptera/adapteru. Někdy je distribuce podmíněna rozdílností významu: zbiega "utečence", zbiegu "události". Dativ singuláru ve staropolštině obsahuje jen dvě koncovky: -u a -owi, s variantou ewi. Koncovka -owi se rozšiřuje nejen k o-kmenům a n-kmenům, ale také k jo- a i-kmenům. Dialekticky se uplatňuje i varianta -ewi: mężewi, wężewi, gościewi, kamieniewi. Původní okmenová koncovka -u se drží u některých jednoslabičných a dvojslabičných maskulin, které mají v Gsg koncovku -a, např. panu, psu, kotu, ojcu, chłopcu, diabłu, popř. po předložkách ku Krakowu. Akuzativ singuláru ve staropolštině odráží genitiv-akuzativ u životných substantiv. Od 16. století je tento jev u životných a osobních jmen pravidlem. Pouze několik frekventovaných substantiv si zachovalo původní akuzativ:wyjść za mąż, siąść na koń, na miły Bóg. V novopolštině se původní genitivní koncovka rozšiřuje také k neživotným substantivům: grać v brydża, palić papierosa. Vokativ singuláru má ve staropolštině dvě koncovky. Koncovka -e od o-kmenů je už ve staropolštině odstraňována z tvarů zakončených na veláru, protože způsobuje nežádoucí palatalizaci dusze>duchu, wilcze >wilku. Tuto koncovku si zachovala pouze frekventovaná substantiva Boże, szłowiecze, glupcze. Koncovka -u od u-kmenů je rozšířena u většiny deklinací maskulin (jo-kmenů, i-kmenů i n-kmenů). Lokál singuláru má ve staropolštině dvě produktivní koncovky -e a -u. Koncovka -e převzatá od n-kmenů přetrvala jen ve spojení we dnie i w nocy. Homonymní -e vzniklé ztrátou 99 jotace z původní o-kmenové koncovky -ě se udržuje u jo-kmenů. Koncovka -u od u-kmenů se šíří ke všem deklinacím maskulin. Instrumentál singuláru je již od praslovanštiny přejat od u-kmenů. Nominativ plurálu zachovává většinu původních koncovek od staropolštiny do novopolštiny. Defonologizace y>i, i>y po ztrátě měkkostní korelace vede ke dvěma pravopisným variantám koncovek. Maskulina označující názvy osob mají koncovku i duszy/bogynie dusz/bogyń D żonie żonam/-om duszy/bogyni duszam/-om A żonę żony duszę/bogynią >boginię dusze/boginie V żono żony dusze/bogyni dusze/boginie L żonie żonach duszy/bogyni dusczach I żoną żonami duszą duszami Feminina i-kmeny Feminina ьv-kmeny sg pl sg pl N kość kości kry/krew brwi/cerwkie G kości kości krwie > krwi brwi D kości kościam/-om krwi brwiam/-om A kość kości krew brwi/cerkwie V kości kości krwi brwi/cerkwie L kości kościech/-ach krwie >krwi brwiach I kością kośćmi krwią brwiami Substantivum żona odráží przegłos lechicki z 10. století, kdy se *e měnilo v o po měkkém konsonantu a před alveolárou. Nominativ singuláru ve staropolštině reflektuje pozdně-praslovanský stav. Ve střední polštině nastávala inovace koncovek v Nsg u ьv-kmenů, kdy původní nominativ singuláru byl nahrazován akuzativem: kry, chorągy, bry > krew, chorągiew, brew. Nominativ tak dostal nulovou koncovku. Genitiv singuláru ve staropolštině má pokračující koncovku -y u a-kmenů a -i u ikmenů. Koncovka i- se šíří k ostatním deklinacím (mimo a-kmeny). Koncovka -e u ja-kmenů 101 a ьv-kmenů která je reflexí jak původního -e tak -ě, byla odsunuta již ve staropolštině a nahrazena i-kmenovou koncovkou. Dativ singuláru ve staropolštině reflektuje původní koncovky -e, -i (po tvrdých konsonantech se mění v -y). Staropolskou inovací bylo zavedení zájmenné koncovky -ej (rolej, paniej, ksieniej v některých ja- a i-kmenech. Akuzativ singuláru má ve staropolštině nulové koncovky u i- a ьv-kmenů, které jsou pravidelnou reflexí původních jerů. U ja-kmenů byly dvě koncovky: -ę (duszę), pokud Nsg končila na -a (dusza), a -ą (bogynią), jestliže Nsg končil na -i (bogyni), tedy u ьja-kmenů. V průběhu vývoje zobecněla pouze koncovka -ę, reliktem zůstává tvar panią. Vokativ singuláru ve staropolštině odráží pozdně-praslovanské koncovky. V půrběhu vývoje byla nahrazena koncovka -e u ja-kmenů (dusze) koncovkou o-kmenovou (duszo). Lokál singuláru u tvrdých kmenů má koncovku -e (żonie, krwie), která je u ьv-kmenů nahrazována i-kmenovou koncovkou -i. Namísto původních koncovek -ě, -i, -e (pro jednotlivá paradigmata) se nakonec ustálily jen koncovky dvě: -e a -i/y. První koncovka je typická pro a-kmeny, druhá pro ostatní paradigmata. Instrumentál singuláru má ve staropolštině pravidelnou koncovku -ą, která je pravidelným výsledkem dlouhé nosovky vzniklé kontrakcí v 10. století. Nominativ, akuzativ a vokativ plurálu mají ve staropolštině koncovky -y, -e, -i, které pokračují z pozdní praslovanštiny. V průběhu vývoje dochází k expanzi koncovky -e z jakmenové deklinace: łodzie, twarze, noce, postacie. Dubletně se vyskytuje i koncovka -i, např. postaci, wsi, nocy. Obecně je u tvrdých kmenů koncovka -y/i, u měkkých pak -e. Genitiv plurálu má ve staropolštině pravidelné koncovky po ztrátě jeru u a- a jakmenů, pravidelnou koncovku -i po kontrakci a zkrácení délek. Tato koncovka je přejata také ьv-kmeny (brwi). Existuje ale řada substantiv s dubletními koncovkami: kuchni/kuchen, studni/studzien, sukni/sukien, také tvary szyj, żmij, zbroi, zawiei. Lokál plurálu má ve staropolštině dominantní koncovku -ach (dubletně u i-kmenů také -ech: kościech/kościach), která od 16. století funguje jako jediná koncovka pro všechna feminina. Vlivem o-kmenů byla v době od 14.-16. století také funkční koncovka -och. Instrumentál plurálu má ve staropolštině dvě dubletní koncovky -am (od a-kmenů) a koncovku -om převzatou od o-kmenů. Ta ovšem postupně vytlačila a-kmenovou koncovku a stala se jedinou dominantní pro všechna feminina. Neutra o-kmeny Neutra jo-kmeny 102 sg pl sg pl N lato lata pole pola G lata kości pola brwi D latu kościam/-om polu brwiam/-om A lato lata pole pola V lato lata pole pola L lecie leciech > latach polu/morzy polech > polach I latem laty > latami polem polmi > polami Neutra n-kmeny Neutra nt-kmeny sg pl sg pl N imię imiona cielę cielęta G imienia imion cielęcia cieląt D imieniu imieniom >imionom cielęciu cielętom A imię imiona cielę cielęta V imię imiona cielę cielęta L imieniu imieniech >imionach cielęciu cielęciech>cielętach I imieniem imiony >imionami cielęciem cielęty > cielętami Nominativ, akuzativ a vokativ singuláru mají ve staropolštině koncovky pokračující z praslovanštiny. Jo-kmeny typu polje mají ve staropolštině po depalatalizaci -e, substantiva ьjo-kmeny označující názvy úřadů podkomorze, podczasze, podstole od 16. století dostávají tvary podkomorzy, podczaszy, podstoli. Jedná se o analogické vyrovnání se sémanticky podobnými adjektivizovanými substantivy lowczy, woźny, wojski. Genitiv singuláru je ve staropolštině unifikován ve prospěch o-kmenové koncovky -a. Měkký konsonant, který vznikl měkkostní korelací před původním -e se však zachovává: imienia, cielęcia. Dativ singuláru je ve už staropolštině rovněž unifikován ve prospěch o-kmenové koncovky -u. Lokál singuláru vykazoval tři koncovky ve staropolštině: -e u o-kmenů, -i/y, -u u jokmenů (morzy, polu) a -u u n-kmenů a nt-kmenů. Koncovka -i se do 15. století zachovala u ьjo-kmenů: czynieni, umęczeni, pisani. Koncovka -e je nyní omezena na původní o-kmeny, 103 které nemají kmen zakončený na veláru. Koncovka -u (původně u-kmenová) se šíří k ostatním deklinacím a je typická pro substantiva měkká a zakončená na veláru. Instrumentál singuláru má unifikovanou koncovku -em pro všechny deklinace (původem od jo-kmenů a konsonantických kmenů). O-kmenová koncovka -om se nikde nedochovala. Určitou produktivitu zaznamenala koncovka -im u ьja-kmenů: milosierdzim, wiesielim, která ale v 16. století mizí. Nominativ, akuzativ a vokativ plurálu mají společnou koncovku -a pro všechny deklinace, rovněž tvary podkomorza, podczasza, které po 16. století přijímají u-kmenové koncovky -owie. Genitiv plurálu má nulovou koncovku po zániku jerů. Ve staropolštině dochází k určité expanzi koncovek -i/-y u substantiv zakončených na měkký konsonant: wybrzeże wybrzeży. Některé dublety jsou zachovány i do novopolštiny: przedmieść / przedmieści, przysłów / przysłowi. Dativ plurálu je unifikován ve prospěch o-kmenové koncovky -om. V 15.-16. století byla rovněž přítomna koncovka -am od a-kmenů. Lokál plurálu má koncovku -ech od o-kmenů a konsonantických kmenů ve prospěch všech neuter. Už ve staropolštině však dochází k jejímu nahrazení koncovkou -ach od feminin a-kmenů. Tato koncovka je od 16. století rozšířena na všechny tvary lokálu plurálu neuter. Omezeně je ve staropolštině také rozšířena koncovka -och od o-kmenů maskulin. Instrumentál plurálu má ve staropolštině dvě koncovky. Jednak je to -y (o-kmenové, na nt-kmenové), a koncovka -mi, typická pro jo-kmeny, např. polmi. Od 16. století se však do všech deklinací šíří a-kmenová koncovka -ami od a-kmenů. Zbytky původních tvarů jsou zachovány ve frazémech przed laty, dobrymi słowy. 104 IV.4. Lužická srbština78 Lužická srbšina, původně rozšířena na daleko širším území, je dnes omezena na území v širším okolí Budyšína a Chotěbuzi. Dolní lužická srbština prakticky neexistuje, mluvčí byli asimilování německy mluvícím okolím. Nejstarší lužickosrbské texty jsou z konce 16. století, o století později se objevují první gramatiky. Literární aktivita před 19. stoletím je omezena především na církevní prostředí. Druhá polovina 19. století je typická vydáváním časopisů v lužické srbštině a snahou o kodifikaci jazyka. Publikační činnost v hornolužičtině je přitom daleko významnější, než v dolnolužičtině. Lužická srbština, podobně jako slovinština, zachovává v kategorii čísla duál jako živou kategorii. Kategorie pádu zahrnuje N, G, D, A, V, L, I, u maskulin je rozšířena kategorie životnosti, zjevná hlavně v akuzativu. Z obou variant lužické srbštiny zde uvádíme pouze paradigmata horní lužické srbštiny se stručným komentářem. Maskulina Tvrdé kmeny nan "otec", wjelk "vlk", lěs "les" sg pl N nan wjelk lěs nanojo wjělki lěsy G nana wjelka lěsa nanow wjelkow lěsow D nanej wjelka lěsa nanam wjelkam lěsam A nana wjelka lěs nanow wjelki lěsy V nano wjelko lěso nanojo wjelki lěsy L nanje wjelku lěsu nanach wjelkach lěsach I nanom wjelkom lěsom nanamiwjlekami lěsami du N nanaj wjelkaj lěsaj G nanow wjelkow lěsow 78 Wowčerk 1955, Stone 1993, Faska 1998 105 D nanomaj wjelkomaj lěsomaj A nanow wjelkaj lěsaj V nanaj wjelkaj lěsaj L nanomaj wjlekomaj lěsomaj I nanomaj wjelkomaj lěsomaj Měkké kmeny sg pl N muž kóň mječ mužojo konje mječe G muža konja mječa mužow konjow mječow D mužej konjej mječej mužam konjam mječam A muža konja mječ mužow konje mječe V mužo konjo mječo mužojo konje mječe L mužu konju mječu mužach konjach mječach I mužom konjom mječom mužemi konjemi mječemi du N mužej konjej mječej G mužow konjow mječow D mužomaj konjomaj mječomaj A mužow konjej mječej V mužej konjej mječej L mužomaj konjomaj mječomaj I mužomaj konjomaj mječomaj Paradigmata odrážejí původní o-kmeny a jo-kmeny s podtypy názvů osob, zvířat a věcí. U maskulin je typická vokalická alternace mezi Nsg a Gsg, např. móst - mosta. Jedná se o tzw. náhradní dloužení w Nsg za ztrátu koncowého jevu. Jelikož ale alternace má mnoho 106 výjimek, např. mróz - mróza, domníváme se, že se zde jedná o pozdněpraslovanské zařazení substantiv do kvantitativních paradigmat (Sukač 2013). Rozdíl mezi tvrdou a měkkou deklinací je také v důsledku přehlásky a>e u měkké deklinace, který se projevuje v Ipl -ami/-emi, Ndu -aj/-ej. Genitiv singuláru má mimo koncovky -a také koncovku -u u některých neživotných substantiv: dom-domu, hród - hrodu "hrad", měd - mjedu atd. Ve vývoji koncovek došlo k některým zvláštnostem. Dativ singuláru -ej (nanej) je převzat z u-kmenů (-owi >-ewi >-ej). Nominativ plurálu má rovněž zvláštní koncovku -ojo, vyvinutou oslabením u-kmenové koncovky -owe. Koncovka -ojo je omezena na názvy osob (s variantou -owje "mužowje"), alternuje s koncowkami -'a (Serbja "Srbové", -i (studenći "studenti", Čech - Češi, koncovka způsobuje konsonantické alternace), -y (lěsy, wojacy, Nsg. wojak). V lokálu singuláru se objevuje také koncovka -je: dworje, brjuše, sudźe, atd. Genitiv duálu je většinou stejný, jako genitiv plurálu, tedy koncovka -ow unifikovaná pro všechny rody. Genitiv plurálu u neživotných substantiv a názvů zvířat má koncovku -y/-i, u názvů osob je koncovka u-kmenová -ow. Měkké kmeny maskulin mají od tvrdého vzoru rozdílné koncovky v N-A-V duálu, kde je koncovka -ej, dále Gpl -i původně od i-kmenů, Dále N-A-V plurálu -e (mimo názvů osob) rovněž převzatou od i-kmenů, dále Ipl -emi. U některých substantiv dochází v pádových tvarech k alternaci vokálu s nulou: pos psa "pes", wosoł - wósla, rót- rta "ret". Původní n-kmeny zcela přešly k o-kmenům. Feminina Tvrdé kmeny sg pl N žona ruka wowca žony ruki wowcy G žony ruki wowcy žony ruki wowcy D žonje ruce wowcy žonam rukam wowcam A žonu ruku wowcu žony ruki wowcy V žona ruka wowca žony ruki wowcy L žonje ruce wowcy žonach rukach wowcach 107 I žonu ruku wowcu žonami rukami wowcami du N žonje ruce wowcy G žonow rukow wowcow D žonomaj rukomaj wowcomaj A žonje ruce wowcy V žonje ruce wowcy L žonomaj rukomaj wowcomaj I žonomaj rukomaj wowcomaj Měkké kmeny sg pl du N duša duši duši G duše dušow dušow D duši dušomaj dušomaj A dušu duši duši V duša duši duši L duši dušomaj dušomaj I dušu dušomaj dušomaj Konsonantické kmeny nóc "noc", kósć "kost", britej "břitva" sg pl N nóc kósć britej nocy kosće britwje G nocy kosće britwje nocow kosći/-ow britwjow D nocy kosći britwi nocam kosćam britwjam A nóc kosć britej nocy kosće britwjam V nóc kósć britej nocy kosće britwjam L nocy kosći britwju nocach kosćach britwjam I nocu kosću britwi nocami kosćemi britwjemi 108 du N nocy kosći britwi G nocow kosćow britwjow D nocomaj kosćomaj britwjomaj A nocy kosći britwi V nocy kosći britwi L nocomaj kosćomaj britwjomaj I nocomaj kosćomaj britwjomaj Paradigmata jsou výsledkem produktivních deklinací a-, ja- a i-kmenů. Nápadný je unifikovaný Gpl -ow pro všechny deklinace. Podle typu žona se také skloňují původní akmenová maskulina typu wójwoda. Některá feminina mají dubletní nulovou koncovku v Gpl hora - horow/hór. Původní i-kmeny se rozpadají na dvě skupiny, typ nóc s tvrdým zakončením a kósć s měkkým zakončením.79 Typ britej obsahuje původní ьv-kmeny s oslabeným sufixem (do roku 1949 psáno - - Patří sem jen několik substantiv, nejen původních, ale také těch, které sem sekundárně přešly: cyrkej "církev", morchej "mrkev", solotej "salát", žerchej "řeřicha", atd. Neutra Tvrdá deklinace słowo "slovo", pleco "plec" sg pl N słowo pleco słowa pleca G słowa pleca słowow plecow D słowu plecu słowam plecam A słowo pleco słowa pleca V słowo pleco słowa pleca L słowje plecu słowach plecach I słowami plecom słowami plecami 79 Dolnosrbština u typu kosć zachovává i-kmenové koncovky. 109 du N słowje plecy G słowow plecow D słowomaj plecomaj A słowje plecy V słowje plecy L słowomaj plecomaj I słowomaj plecomaj Měkká deklinace polo "pole", ćelo "tele", symjo "semeno" sg pl N polo ćelo symjo pola ćelata symjenja G pola ćeleća symjenja polow ćelatow symjenjow D polu ćeleću symjenju polam ćelatam symjenjam A polo ćelo symjo pola ćelata symjenja V polo ćelo symjo pola ćelata symjenja L polu ćeleću symjenja polach ćelatach symjenjach I polom ćelećom symjenjom polemi ćelatami symjenjemi du N poli ćeleći symjeni G polow ćelećow symjenjow D polomaj ćelećomaj symjenjomaj A poli ćeleći symjeni V poli ćeleći symjeni L polomaj ćelećomaj symjenjomaj I polomaj ćelećomaj symjenjomaj Paradigmata mají tvary produktivních o- a jo-kmenových deklinací, k nimž přešly neproduktivní deklinace s-, n- a nt-kmenové, které si ovšem zachovávají kmenotvorný sufix (ćelo, symjo). Původních n-kmenů je málo, jedná se v zásadě o původní pozdně-praslovanský korpus: brěmjo, płomjo, promjo, ramjo, tymjo, wumjo "vemeno", znamjo. Nt-kmeny jsou 110 omezeny na názvy mláďat: huso - huseća, jehnjo - jehnjeća, hózlo - kózleća atd. Měkké deklinace mají po přehlásce v Ipl tvar -emi. IV.5. Ruština80 Ruština ve své moderní formě neodráží přímočarý vývoj. Samotná ruština vznikla v severní jazykové oblastí Kyjevské rusi (Novgorod, Smolensk, Pskov, Rostov, Suzdal) před přijetím křesťanství v 10. století. V době vlivu Moskevského impéria se ruština používala jako administrativní jazyk. Moskevská koiné byla směsí dialektických rysů a psaného úzu. Satala se normou pro moderní ruštinu. Vývoj kulminoval literárními díly Puškina, jehož poetický jazyk se stal základem pro standardizaci. Stará ruština 12. a 13. století deklinačně odráží pozdně praslovanský stav. Dochází jen k hláskovým změnám, které mění koncovky. Je to například vokalizace napjatých jerů v některých pádech. U i-kmenů je to Npl gostie, Gpl gostii nebo Isg kostiju. Denazalizace mění -ę- na -a, což se projevuje ve změně tvarů koncovek u původních nt-kmenů: otroča, otročate, otročati atd. Dochází k dalšímu vývoji, podobnému v ostatních slovanských jazycích: - rozvoj kategorie životnosti u maskulin. Rozvíjí se už od praslovanštiny, ale v ruštině je dokončeno v 17. století. - splývání deklinací a redistribuce substantiv na základě rodu. To je typické pro o- a u-kmeny, které splývají v tvrdou deklinaci. Specifické je použití původní u-kmenové koncovky pro partitiv, např. čaška čáju x zapach čaja, mnogo narodu x vlastь naroda. Staré s-kmeny přecházejí k o-kmenům, nt-kmeny neutra naopak k maskulinům. N-kmeny maskulina přecházejí k měkké deklinaci, neutra si naopak zachovávají archaickou deklinaci. - u a- a ja-kmenů dochází k unifikaci koncovek D, L a Ipl. Deklinace mají stejné pádové koncovky -amъ/-jamъ, -achъ/-jachъ, -ami/-jami. Tyto koncovky pak pronikají i k jiným typům, např domamъ - domami, slovamъ - slovachъ - slovami. - mizí duál, a to už ve 14. století. V moderní ruštině zůstávají jen jeho zbytky v podobě přízvučných koncovek plurálu maskulin typu glazá, boká, rogá, beregá, a a i-kmenových koncovek párových orgánů oči, uši, pleči, koleni. 80 Timberlake 1993, Čára 1986, Bukatevič & Savickaja & Usačeva 1974, Černych 1954, Borkovskij & Kuznecov 1963, Kolesov 2005, Kiparsky 1967. 111 - přízvučné koncovky -á/-já u maskulin se rozvíjejí od 16. století: lesá, domá atd. Šíří se hlavně v 19. století a tento proces stále pokračuje, např. učítelь - učiteljá, diréktor - direktorá atd. - mizí koncovka vokativu. Už od 11. století se vokativ nahrazuje nominativem, od 14. století mizí vokativní tvary úplně. - dochází k redistribuci akcentuace. Praslovanská akcentuační paradigmata se rozpadají na paradigmata se silovým přízvukem (podrobně Kolesov 1972, Zaliznjak 1985). Kategorie rodu v moderní ruštině zachovává maskulinum, femininum a neutrum. Rod je v současné ruštině určen zakončením tvarů Nsg a Gsg. Maskulina končí na tvrdý konsonant zavód, dom, nebo jsou zakončena na měkký konsonant učítelь, slovárь, tramváj, nož, karandáš, vrač, otéc a Gsg končí na -ja. Jde převážně o původní o-a jo kmeny. Feminina jsou většinou zakončena buď na -a, -ja: škóla, nedélja (původní a- a ja-kmeny) nebo na měkký konsonant (v pravopise zakončený jerem): tetrádь, neftь, molodëžь, myšь, nočь, pómoštь (většinou původní i-kmeny). Genitiv singuláru je u těchto neuter zakončen na -i. Neutra mají v Nsg koncovku -o nebo e (původní o- a jo- kmeny) : právilo, póle, pouze deset neuter má koncovku -mja: vrémja, známja, ímja atd. Jedná se o původní n-kmeny. Stejně, jako u ostatních slovanských jazyků, i v ruštině je u maskulin rozvinuta kategorie životnosti podporovaná jevem genitiv-akuzativ, který se vyskytuje jak v singuláru, tak v plurálu. Kategorie čísla obsahuje jen singulár a plurál. Nominální paradigmata jsou rozdělena podle rodu a zakončení. Kategorie pádu postrádá koncovku pro vokativ, ten je nahrazován nominativem. Maskulina tvrdá měkká sg N zavód "továrna" kotënok "kotě avtomobílь tramváj G zavóda kotënka avtomobílja tramvája D zavódu kotënku avtomobílju tramváju A zavód kotënka avtomobílь tramváj V zavód kotënok avtomobílь tramváj L zavóde kotënke avtomobíle tramváe I zavódom kotënkom avtomobíem tramváem 112 pl N zavódy kotjáta avtomobíly tramvái G zavódov kotját avtomobílej tramváev D zavódam kotjátam avtomobíljam tramvájam A zavódy kotjáta avtomobíli tramvái V zavódy kotjáta avtomobíli tramvái L zavódach kotjátach avtomobíljach tramvájach I zavódami kotjátami avtomobíljami tramvájami Uvedená paradigmata zavód, avtomobílь a tramváj jsou pro neživotná substantiva. Životná mají v Asg a Apl stejný tvar, jako v genitivu příslušného čísla, např. G-Asg traktorísta, angličána, gerója, G-Apl traktorístov, angličán, gerójev. Koncovky odpovídají vývoji uvedenému ve výkladu o praslovanské deklinaci. U substantiv typu angličánin se jedná o původní n-kmeny maskulina vyjadřující názvy obyvatelské nebo příslušenské. Singulár je zde podle původních o-kmenů, tedy dnešní typ zavód, plurál si zachovává některé původní nkmenové koncovky, např. Npl angličáne nebo nulový Gpl angličánin. Tento stav odpovídá i stavu ve staroslověnštině. Typ kotënok obstahuje původní substantiva neutra nt-kmeny, které po dotvoření tvarů sufixem -ënok, -onok přešly k maskulinům. V plurálu mají stále původní kmenotvorný sufix - ját-. V Isg je alomorfní koncovka -óm/-em vlivem přízvuku. Přízvučná má tvar -óm (otcóm, ogurcóm), nepřízvučná -em (némcem). Podobný alomorf je i v Gpl: otcóv, némcev. V Npl má řada substantiv přízvučnou koncovku -á/-já: dom-domá, kraj-krajá, béregberegá atd. Celkově je jich asi 30. Protože má ruština pohyblivý přízvuk, jsou všechna substantiva rozdělena také do akcentuačních paradigmat. Maskulina mají následující typy: 1) stálý přízvuk na kmeni 2) stálý přízvuk na koncovce sg N zavód starík "stařec" G zavóda stariká D zavódu starikú 113 A zavód stariká V zavód starík L zavóde stariké I zavódom starikóm pl N zavódy starikí G zavódov starikóv D zavódam starikám A zavódy starikóv V zavódy starikí L zavódach starikách I zavódami starikámi 3) mobilní přízvuk 4) mobilní přízvuk přízvučný singulár na kořeni přízvučný singulár na kořeni plurál na koncovce plurál je od G přízvučný na koncovce sg N sad volk "vlk" G sáda vólka D sádu vólku A sad vólka V sad vólka L sáde vólke I sádom vólkom pl N sadý vólki G sadóv volkóv D sadám volkám A sadý volkóv V sadý vólki L sadách volkách 114 I sadámi volkámi Feminina Deklinace feminin je založena na povaze zakončení v Nsg. Vokalické kmeny jsou dva tvrdý vzor škóla (původní a-kmen), měkký jáblonja "jabloň" (původní ja-kmen). Konsonantický kmen tetrádь "sešit" v sobě zahrnuje převážně původní i-kmeny. sg N škóla jáblonja tetrádь G škóly jáblonji tetrádi D škóle jáblonetetrádi A škólu jáblonju tetrádь V škóla jáblonja tetrádь L škóle jáblonetetrádi I škóloj jáblonej tetrádьju pl N škóly jábloni tetrádi G škol jáblonь tetrádej D škólam jáblonjam tetrádjam A škóly jábloni tetrádi V škóly jábloni tetrádi L škólach jáblonjach tetrádjach I škólami jáblonjami tetrádjami Deklinační vývoj je podrobně popsán ve výkladu o praslovanské flexi. V Isg je u substantiv s kocovkou obssahující frikativu nebo afrikátu dubletní tvar podle pozice přízvuku: dušój, ovcój, ale kóžej, úlicej, ptícej. V Gpl je možné pozorovat vznikovou alternaci vokálu s nulou: kúchnja-kúchonь, skázka-skázok. Některá substantiva měkké deklinace mají přízvučnou koncovku: pl. statьjá, statьí, statьé, statьjú, statьé, statьëj, pl. statьí, statéj, statьjám, statьí, statьjách, statьjámi. 115 Uzavřený deklinační systém mají původní dva r-kmeny feminina, ačkoliv koncovky jsou již vesměs i- nebo ja-kmenové: sg. matь/dočь, máteri/dóčeri, máteri/dóčeri, matь/dočь, máteri/dočeri, máterьju/dóčerju, pl. máteri/dóčeri, materéj/dočeréj, materjám/dočerjám, materéj/dočeréj, materjách/dočerjách, materjámi/dočerjámi. Akcentuačně jsou feminina rozdělena do následujících paradigmat: 1) stálý přízvuk na kmeni/kořeni 2) stálý přízvuk na koncovce sg N škóla čertá "črta" G škóly čertý D škóle čerté A škólu čertú V škóla čertá L škóle čerté I škóloj čertój pl. N škóly čertý G škol čert D škólam čertám A škóly čertý V škóly čertý L škólach čertách I škólami čertámi 3) Mobilní přízvuk. Zde je situace poměrně pestrá. Zvláštní akcentuační paradigma mají substantiva zakončená na konsonat. Substantiva zakončená na vokál jsou rozdělena do čtyř akcentuačních typů. a) singulár přízvučný na kmeni/kořeni b) singulár přízvučný na koncovce plurál na koncovce mimo N-A plurál na kořeni/kmeni sg 116 N kostь sosná "borovice" G kósti sosný D kósti sosný A kostь sosnú V kostь sosná L kósti sosné I kóstьju sosnój pl N kósti sósny G kostéj sósen D kostjám sósnam A kósti sósny V kósti sósny L kostjách sósnach I kostjámi sósnami c) singulár a plurál přízvučný na koncovce d) singulár a plurál přízvučný kromě N-Apl na koncovce kromě Asg, Npl, Apl sg N blochá "blecha" ruká G blochý rukí D bloché ruké A blochú rúku V blochá rúku L bloché rúke I blochój rukój pl N blóchy rúki G bloch ruk 117 D blochám rukám A blóchy rúki V blóchy rúki L blochách rukách I blochámi rukámi e) singulár přízvučný na koncovce kromě Asg, plurál na kmeni/kořeni sg N cená G cený D cené A cénu V cená L cené I cenój pl N cény G cen D cénam A cény V cény L cénach I cénami Distribuce feminin do akcentuačních paradigmat jen částečně odráží původní praslovanská akcentuační paradigmata, ve většině případů se jedná o vnitřní vývoj v ruštině, viz např. Kolesov 1972, Zaliznjak 1985. Současná distribuce je lexikální, např. paradigma typu cená obsahuje jen 7 feminin, paradigma ruká 13 feminin. Neutra 118 Neutra mají jen dvě typová paradigmata podle zakončení v Nsg. sg N právilo"pravidlo" sobránie "schůze" G právila sobránija D právilu sobrániju A právilo sobránie V právilo sobránie L právile sobránii I právilom sobrániem pl N právila sobránija G právil sobránij D právilam sobránijam A právila sobránija V právila sobránija L právilach sobránijach I právilami sobrániem Substantiva odrážejí původní o-kmeny a jo-kmeny. Některá substantiva typu právilo mají koncovku Npl na -ьja: kryló-krýlьja "křídlo". V Gpl mají tato substantiva koncovku -ьev. V tomto pádě mají některé substantiva také vznikovou alternaci vokálu s nulou: plátьeplátьev "šaty". U měkkého typu má určitý počet substantiv koncovku -e převzatou od tvrdých kmenů: učílišče, voskresénьe. Malý počet substantiv zakončených na -mja jsou původní n-kmeny:vrémja, známja, ímja, plámja, plémja, cémja atd.: sg pl N vrémja vremená G vrémeni vremën D vrémeni vremenám A vrémja vremená V vrémja vremená 119 L vrémeni vremenách I vrémenem vremenámi Akcentuačně jsou neutra rozdělena do následujících paradigmat: a) stálý přízvuk na kmeni b) stálý přízvuk na koncovce sg N právilo toržestvó "oslava" G právila toržestvá D právilu toržestvú A právilo toržestvó V právilo toržestvó L právile toržestvé I právilom toržestvóm pl N právila toržestvá G právil toržéstv D právilam toržestvám A právila toržestvá V právila toržestvá L právilach toržestvách I právilami toržestvámi c) singulár přízvučný na koncovce d) singulár přízvučný na kmeni/kořeni plurál na kmeni/kořeni plurál na koncovce kromě Gpl sg N oknó slóvo G okná slóva D oknú slóvu 120 A oknó slóvo V oknó slóvo L okné slóve I oknóm slóvom pl N ókna slová G ókon slov D óknam slovám A ókna slová V ókna slová L óknach slovách I óknami slovámi 121 IV.6. Ukrajinština81 Současná ukrajinština je založena především na jihovýchodní skupině dialektů ovlivněné západními dialekty kolem Lvova. Historie spisovného jazyka je komplikovaná. Nejstarší literární jazyk byl importován z Bulharska a Makedonie, a to v 10. století. Od 14. století, kdy byla Ukrajina součástí Velkovévodství litevského, existoval literární jazyk společný Ukrajincům a Bělorusům. Ten obsahoval i vliv polštiny. Koncem 18. a počátkem 19. století puristické hnutí eliminovalo ze spisovného jazyka cizí prvky a literární jazyk byl resktrukturován na základě výše uvedených dialektů. Situace byla komplikována zákazem používání ukrajinštiny ve veřejném životě ruského impéria. Ukrajinština byla také omezována statusu spisovného jazkya po revoluci 1917. Gramatické kategorie substantiv jsou stejné, jako v ruštině. Zachován je vokativ, ačkoliv v hovorové variantě ukrajinštiny je nahrazován nominativem. Duál vymizel v 16.-17. století. Deklinační typy jsou rovněž podobné ruštině. Rozlišení je jednak podle rodu, jednak podle zakončení: maskulina a feminina zakončená v Nsg na vokál, feminia zakončená na konsonant a neutra. V každém z těchto typů (kromě neuter) je vnitřní dělení na tvrdé a měkké podtypy. Maskulina Nsg zakončen na vokál -a 2 Nsg zakončen na vokál -ja sg N stárosta suddjá "soudce" G stárosty suddí D stárosti suddí A stárostu suddjú V stárosto sudde L stárosti suddí I stárostoju suddéju pl 81 Shevelov 1993, Press & Pugh 2003, Bezpaľko a kol. 1962, Žovtobrjuch 1980. 122 N stárosti súddi G stárosti /-ív súddiv D stárostam súddjam A stárosti /-ív súddiv V stárosti súddiv L stárostach súddjach I stárostami súddjami Nsg zakončen na tvrdý konsonant Nsg zakončen na měkký konsonant sg N stíl "stůl" chlópecь "chlapec G stolá chlópcja D stolú chlópcevi A stíl chlópcja V stóle chlópče L stolí chlópcevi I stolóm chlópcem pl N stolí chlópci G stolív chlópciv D stolám chlópcjam A stolí chlópciv V stolí chlópci L stolách chlópcjach I stolámi chlópcjami 123 Nsg zakončen na konsonant smíšená deklinace sg N čitáč "čtenář" G čitačá D čitačú/-évi A čitačá V čitáču L čitačí/-évi I čitačém pl N čitačí G čitačív D čitačám A čitačív V čitačí L čitačách I čitačámi Maskulina odrážejí jednak tvary pozdně-praslovanských paradigmat, zvláště produktivních o-, jo- kmenů, ale také vliv u- a i-kmenů a samostatně vydělenou deklinaci akmenů. Rozvinuta je kategorie životnosti a s ní spojený jev genitiv-akuzativ. Typy stárosta a suddjá jsou původní a- a ja-kmeny, konsonatické kmeny jsou většinou o- a jo-kmeny. Smíšená deklinace pak obsahuje koncovky obou deklinací. I-kmeny přešly k měkké deklinaci. Některá substantiva mají v paradigmatu vokalické alternace. Týká se to případů tzv. náhradního dloužení, kdy v přímých pádech po ztrátě jeru došlo ke změně kvality vokálu, např. stíl - Gsg stolá "stůl", kinь - konjá "kůň", histь - hóstja "host" (jer zde pouze ukazuje měkkost). Několik maskulin má v Nsg koncovku -o, např. bátьko "otec", Dmitró atd. Skloňují se jako maskulina zakončená na tvrdý konsonant. Obyvatelská jména typu rosijánin "Rus" mají v singuláru skloňování podle tvrdé deklinace, v plurálu si zachovávají některé zbytky n- 124 kmenové deklinace: rosijáni, rosiján, rosijánam atd. Podobná situace je v ruštině, jedná se o pozdně-praslovanský jev. Koncovka -ovi/-evi v Dsg se šířila od u-kmenů nejen k o-kmenům, ale také k ostatním deklinacím, např. synovi, batьkovi, bratovi, testevi, olenevi. Tím se ukrajinština liší od ruštiny a běloruštiny, kde tato u-kmenová koncovka byla už v 15. století nahrazena o-/jo-kmenovou koncovkou -u/-ju. Tvar Gpl na -iv je pravidelným vývojem u-kmenové koncovky -ovъ vzniklé po zániku jeru. Stejně, jako v ruštině, i ukrajinská maskulina jsou rozdělena do přízvukových paradigmat: 1) stálý přízvuk na kořeni/kmeni", typ ránok "ráno" 2) stálý přízvuk na koncovce, typ robitnýk "dělník" 3) singulár přízvučný na koncovce, plurál na kmeni/kořeni, typ suddjá 4) singulár přízvučný na kmeni/kořeni, plurál na koncovce, typ čáj "čaj" Feminina Nsg zakončen na vokál -a Nsg zakončen na vokál -ja sg N vodá "voda" zemljá "země" G vodý zemlí D vodí zemlí A vódu zémlju V vódo zémle L vodí zemlí I vodóju zemléju pl N vódy zémli G vod zemélь D vódam zémljam A vódy zémli V vódy zémli L vódach zémljach I vódami zémljami 125 Nsg zakončen na vokál -a Nsg zakončen na konsonant smíšená deklinace sg N plóšča "náměstí" póvistь "příběh" G plóšči póvisti D plóšči póvisti A plóšču póvistь V plóšče póviste L plóšči póvisti I plóščeju póvistju pl N plóšči póvisti G plóšč povistéj D plóščam povistjám A plóšči póvisti V plóšči póvisti L plóščach povistjách I plóščami povistjámi Substantiva odrážejí tvary pozdně-praslovanských produktivních paradigmat, tedy a-, ja- a i-kmenů. Typy vodá a zemljá jsou původní a- a ja-kmeny, smíšenou deklinaci obou typů pak představuje paradigma plóšča. Konsonantická feminina typu póvistь pak vycházejí z i- kmenů. Některá substantiva odrážejí vliv tzv. náhradního dloužení po ztrátě jeru. V deklinaci se to projevuje kořenovou nebo sufixální alternací vokálu v přímých a nepřímých pádech, anpř. silь "sůl", Gsg sóli, slábist "slabost", Gsg. slábosti, ósinь "podzim", Gsg óseni, nič "noc", Gsg nóči, rič "věc", Gsg réči. Zbytkovou deklinaci mají bývalé r-kmeny máter zachovávající si kmenotvorný sufix ve většině pádových tvarů. Jinak je deklinace smíšená - singulár podle i-kmenů, plurál podle ja-kmenů. 126 Stejně, jako v ruštině, i v ukrajinštině jsou substantiva rozdělena do přízvukových paradigmat podle pozice silového přízvuku. 1) singulár přízvučný na koncovce kromě Asg, Vsg, plurál na kmeni/kořeni; typ vodá 2) singulár přízvučný na kmeni/kořeni, plurál na koncovce; typ knížka 3) stálý přízvuk na kmeni/kořeni , typ brigáda 4) stálý přízvuk na koncovce, typ stattjá "článek" Neutra neutra zakončená na -o neutra zakončená na -e sg N místo móre G místa mórja D místu mórju A místo móre V místo móre L místi móri I místom mórem pl N mistá morjá G mist morív D mistám morjám A mistá morjá V mistá morjá L mistách morjách I mistámi morjámi Neutra zakončená na -ja sg N pitánija "otázka" G pitánija 127 D pitániju A pitánija V pitánija L pitánii I pitánijam pl N pitánija G pitánь D pitánijam A pitánija V pitánija L pitánijach I pitánijami Neutra mají koncovky původních produktivních deklinací o-, jo- a ьjo-kmenů. K okmenové deklinaci typu místo přešly i původní s-kmeny, např. kóleso, která má vyrovnaný Nsg podle nepřímých pádů (na rozdíl od češtiny, kde kmenotvorný sufix -es- vymizel). Substantivum óko má ovšem Gsg óka, zcela přešlo k o-kmenům. Substantivum sérce má Gpl serdécь s vkladným vokálem, který má zabránit nadbytečnému konsonantickému clusteru. Typ pitánija obsahuje původní ьja-kmeny a je velmi produktivní, neboť se podle něj skloňuje řada deverbálních substantiv. Deklinace má dnes koncovky ja-kmenové. Podtypem deklinace s Nsg zakončeným na -ja jsou bývalé n-kmeny im'já-imeni, plém'ja-plemeni a také původní nt-kmeny teljá-teljáti, Npl. teljáta. Neutra jsou rovněž rozdělena do akcentuačních paradigmat: 1) stálý přízvuk na kmeni/kořeni, typ teljá 2) stálý přízvuk na koncovce, typ žittjá "život" 3) singulár přízvučný na kmeni/kořeni, plurál na koncovce, typ místo 4) singulár přízvučný na koncovce, plurál na kmeni/kořeni, typ viknó "okno" 128 IV.7. Běloruština82 Běloruština je jazyk s poměrně komplikovaným vývojem. Na území dnešního Běloruska byla nejdříve spisovným jazykem církevní slovanština. Od 14. století se začínají v textech psaných tímto jazykem objevovat prvky běloruštiny. Status literárního jazyka získává běloruština v 15. a 16. století, kdy byla oficiálním jazykem Velkovévodství litevského. V této době se ustaluje gramatická norma staré běloruštiny. Od 16. století je běloruština ovlivňována také polštinou. Psaná forma ovšem začíná upadat, jednak ve prospěch latiny a od 17. století také polštiny. Roku 1697 následuje zákaz používání běloruštiny ve všech úředních dokumentech. Tato situace potlačování běloruštiny pokračuje až do počátku 20. století, teprve po revoluci 1917 nastává jazykové oživení a také systematické studium běloruštiny z lingvistického hlediska, přestože obyvatelstvo podléhalo silné rusifikaci. Po rozpadu sovětského svazu nastává opět oživení běloruštiny s navázáním na přerušenou tradici ve dvacátých letech. Deklinace substantiv je komplikována fonologickým akaním a jakaním, takže fonetické akanije/jakanije se projevuje i v ortografii a tvarech slov. Při akanije se v nepřízvučných slabikách většinou objevuje "a", např. vadá "voda", Apl vódy. U jakanie se v předpřízvučných slabikách po měkkých konsonantech objevuje většinou "ja", např. kaljandár "kalendář". Pokud jde o gramatické kategorie substantiv, běloruština má dvě čísla, šest pádů a tři rody, podobně, jako v jiných slovanských jazycích. Duál vymizel, ale duálová koncovka -yma pronikla do instrumentálu plurálu u některých pluralií tantum, kde konkuruje koncovce -ami: hróšy "peníze" - hrašýma, dzvéry "dveře" - dzvjarýma atd. Vymizel vokativ a je nahrazován nominativem. Kategorie životnosti vyjádřená především genitivem-akuzativem je kromě singuláru maskulin rozšířena také na všechny rody v plurálu. Běloruskou inovací je rozšíření N-Apl s koncovkou -y k původním o-kmenovým neutrům, např. sëly. Vlivem akanie také splývá koncovka Nsg a-kmenů a o-kmenů neuter u substantiv mající kmenový přízvuk, např. bjaróza "bříza", dréva "strom". U jakanie tento jev není, neboť popřízvučné -e se zachovává, proto jsou koncovky různé u typů pésnja "píseň" a póle "pole". Jinak dochází ke sbližování tvrdé a měkké deklinace, stejně jako u ostatních východoslovanských jazyků. Substantiva jsou v běloruštině, stejně jako v ostatních slovanských jazycích, rozdělelna podle rodu a zakončení: 82 Hurtig 2001, Mayo 1993, Rott-Żebrowski 1992. 129 Maskulina zakončení na tvrdý konsonant zakončení na měkký konsonant sg N hórad "město" alénь "jelen" G hórada alénja D hóradu alénju A hórad alénja L hóradze aléni I hóradam alénem pl N haradý aléni G alénjau D haradám alénam A haradý alénjau L haradách alénjach I haradámi alénjami Deklinace odrážejí původní a- a ja-kmeny. Životná substantiva mají v Gsg koncovky a/-ja, neživotný mohou mimoto mít ještě -u/-ju (lug-lúgu "louka"). Rozdíl je především sémantický, koncovku -a/-ja mají počitatelná konkréta dóma, hóda, kilamétra, atd. Koncovku -u/-ju pak látková substantiva, kolektiva a abstrakta: lésu, háju, rózumu, sméchu atd. Koncovky Lsg jsou podmíněny zakončením kmene: -e mají substantiva zakončená na tvrdý konsonant (na stalé, lése, snéze), koncovku -i substantiva zakončená na měkký konsonant (kaní, hái, muzéi), koncovku -y substantiva zakončená na frikativu a -r-: véčary, nažý. Koncovku -u mají substantiva končící na veláru, frikativu a -r-: rúchu, pjaskú, brátu. Ostatní měkká substantiva mají koncovku Lsg -ju (heróju). Smíšená deklinace, Nsg zakončen na -a sg N mužčýna "muž" suddzjá "soudce" 130 G mužčýny suddzí D mužčýnu suddzjú A mužčýnu suddzjú L mužčýnu/-e suddzí I mužčýnam suddzëj pl N mužčýny súddzi G mužčýn súddzjau D mužčýnam súddzjam A mužčýn súddzjau L mužčýnach súddzjach I mužčýnami súddzjami Deklinace obsahuje názvy osob. Původní rozdíl mezi měkkou a tvrdou deklinací (tedy o- a ьjo-kmeny) je komplikován pozicí přízvuku, který se projevuje také ve tvarech koncovek. Typ mužčýna má stálý přízvuk na kmeni a nulovou koncovku v Gpl, typ suddzjá má singulár přízvučný na koncovce a plurál na kořeni. Neutra tvrdá neutra zakončená v Nsg na -a měkká neutra zakončená v Nsg na -e sg N dréva "dřevo" póle "pole" G dréva pólja D drévu pólju A dréva póle L dréve póli I drévam pólem pl N drévy palí G palëu D drévam paljám 131 A drévy palí L drévach paljách I drévami paljámi Deklinace pokračují z hlavních produktivních paradigmat o- a jo-kmenů. Deklinační koncovky jsou pozměněny akaním a jakaním. Substantiva mají alomorfní koncovky v plurálu, podobně, jako u maskulin, jsou zde koncovky -e, -i, -y, -u. Distribuce závisí na zakončení kmene, stejně jako u maskulin. Genitiv plurálu u maskulin a neuter má následující alomorfy: -a , -ja , -o , -ë podle zakončení kmene a pozice přízvuku: - substantiva s tvrdým kmenem a přízvukem na kmeni/kořeni mají koncovku -a (vóraha , sérca , vóblaka ) - substantiva s měkkým kmenem a přízvukem na kmeni/kořeni mají koncovku -ja (herója , vúčnja ) - substantiva s tvrdým kmenem a přízvučnou koncovkou končí na - o (synó , ljasó ). - substantiva s měkkým kmenem a přízvučnou koncovkou jsou zakončena na - ë (kraë , haë ) Několik substantiv má ovšem koncovku nulovou: dni-dzën, vókny-akón, vëdry - vëdzer a také tvary deklinace mužčýna. smíšená deklinace, Nsg na -já/-ë smíšená deklinace, Nsg -mjá sg N kuranjá/-ë "kuře" imjá "jméno" G kuranjáci imjá/ímeni D kuranjáci imjú/ímeni A kuranjá/-ë imjá L kuranáci imí/ímeni I kuranëm ímem/ímenem pl N kuranjáty imëny/ími G kuranját imën/ímjau 132 D kuranjátam imënam/ímjam A kuranját imëny/ími L kuranjátach imënach/ímjach I kuranjátami imënami/ímjami Jedná se o původní nt-kmeny a n-kmeny. V G, D, Lsg typu kuranjá pozorujeme cikanie čili frikativizaci. Jinak zde stále pozorujeme původní kmenotvorný sufix. Typ imjá má dublety podle původní n-kmenové deklinace a také podle o-kmenů. Jinak je to deklinace početně omezená, patří k ní jen několik neuter, např. bjaréma, výmja, sémja, cémja. Feminina Nsg na -a Nsg na -ja Nsg na konsonant sg N šáfa "skříň" pésnja "píseň" myš G šáfy pésni mýšy D šáfe pésni mýšy A šáfu pésnju myš L šáfe pésni mýši I šáfaj pésnjaj mýšu pl N šáfy pésni mýšy G šáf/koz péseň myšéj D šáfam pésnjam myšám A šáfy/koz pésni myšéj L šáfach pésnjach myšách I šáfami pésnjami myšámi Substantiva reflektují pozdně praslovanská produktivní paradigmata a-kmenů, jakmenů a i-kmenů. Dativ a lokál singuláru mají alomorfní koncovky podle zakončení kmene a pozice přízvuku: -e u substantiv s tvrdým kmenem (u velár s palatalizací): prósьbe, kníze, múse -i u substantiv s měkkým kmenem zjamlí, chváli, línii 133 -y u substantiv s kmenem zakončeným na frikativu a "r: "harý, paícy, dúmcy - e u substantiv zakončených na veláru s přízvučnou koncovkou: ščacé, racé. Konsonantická deknilace v sobě zahrnuje jednak původní i-kmeny, ale také ьv-kmeny, které stále mají původní kmenotvorný sufix. Deklinační koncovky jsou i-kmenové, liší se jen v Nsg ( ) a v Ipl ( ). Paradigma také reflektuje alomorní tvary kmenotvorného sufixu: sg N G ljubóvi D ljubóvi A ljubóu L ljubóvi I Genitiv plurálu u feminin má různé zakončení. Jednak je to nulová koncovka, např. móvy - - daróh, múchi - much. Substantiva, jejichž kmen je zakončen na komplexní konsonantický cluster, mají koncovku - - : prósьby - prósьbauь, fórmy Dvojslabičná substantiva s kmenem zakončeným na měkký konsonant pak mají koncovku - : dóli - - ch Konsonantické kmeny pak mají většinou koncovku -ej. Zcela okrajový charakter má deklinace substantiva máci "matka". Singulár ještě reflektuje kmenotvorný sufix (např. Gsg mácery), ale dubletně je v celém singuláru také jeden tvar máci, který je i v celém plurálu. Celé paradigma je tak totálně defektivní. 134 IV.8. Slovinština83 Slovinština je písemně doložena asi od roku 1000 n.l. z Frísinských památek. Až do 16. století ale existuje jen málo dochovaných textů, hlavě jsou to náboženská a právní texty. Nejstarší tištěná kniha ve slovinštině je Catechismus od Primože Trubara (1550), který, spolu s překladem bible roku 1584 zahajuje cestu ke standardizaci slovinštiny. Trubar pro svůj text zvoli dialekt Ljubljaně a zvláště dolního Kraňska. Protestanté ovšem za svůj literární jazyk použili prekmurský dialekt. Moderní slovinština je výsledkem především prací Jerneje Kopitara a France Prešerena, základ tvoří horní a dolní kraňské dialekty. V důsledku komplikovaného historického vývoje je ovšem spisovná slovinština do jisté míry umělým jazykem. Nejen, že se nepodobá žádnému dialektu, ale liší se také od hovorové slovinštiny. V 19. století se slovinština uměle archaizovala podle modelu církevní slovanštiny, a také slavizovala. Po roce 1918 vedly puristické tendence k vymycování srbochorvatských slov. Slovinština je jazykově nejbližší kajkavským dialektům chorvatštiny. Z hlediska gramatických kategorií substantiv rozlišuje slovinština tři rody (maskulinum, femininum, neutrum, šest pádů (N, G, D, A, L, I) a tři čísla (singulár, plurál, duál). Substantiva jsou do deklinačních tříd rozdělena podle rodu a zakončení. Maskulina končí v Nsg většinou na konsonant, feminina většinou na -a, neutra na -o nebo -e. Maskulina rozlišují životnost, hlavně pomocí genitivu-akuzativu. Kategorie duálu je omezena na spisovný jazyk, ale ne na hovorový. V hovorové variantě je duál používán pouze u maskulin. Slabičné prozodické rysy jsou typické fonologickou stoupavou a klesavou intonací a kvantitou. Pouze dlouhé vokály jsou pod přízvukem a ve slově může být jen jedna dlouhá slabika (jedná se tedy o rytmicitu). Pokud ve slově není žádná dlouhá slabika, přízvuk padá na poslední slabiku. Maskulina sg pl du N pótnik "cestovatel" pótniki pótnika G pótnika pótnikov pótnikov D pótniku pótnikom pótnikoma A pótnika pótnike pótnika L pótniku pótnikih pótnikih I pótnikom pótniki pótnikoma 83 Priestly 1993, Greenberg 2008, Toporišič 2004, Herrity 2000, Lencek 1982. 135 Paradigma vychází z původních o-kmenů. Variantou životných maskulin typu pótnik, majíci rozlišení genitiv-akuzativ, jsou neživotná substantiva, kde tento jev neproběhl. Koncovky zbylých pádů jsou ovšem stejné. Měkká varianta (původní jo-kmeny) mají Isg, Gpl, Dpl a Ddu nahrazen koncovkami em, -ev, -em, -ema. Některá substantiva mají alternaci vokálu s nulou: zájec-zájca, gasílec - gasílca "hasič", atd. Většina dvou- a tříslabičných maskulin s koncovým sufixem -ar, -or, -ur, -ir modifikuje kmen vkladným -j-: čevljár "švec" - čevljárja, sládkor - sldkórja "cukr", atd. Rovněž substantiva ȏče "otec", médo "medvídek", bímbo "blbec" atd. rozšiřují kmen o -t-: ȏče - očéta - očétu, atd. Omezená skupina maskulin končících na -elj přibírá v pádových tvarech formant -n-: nágelj - nágeljna - nágeljnu "karafiát", mándelj - mándeljna - mándeljnu "mandle". Část substantiv má v Gsg koncovku -u. Jedná se jednak o původní u-kmeny, např. sín "syn", méd "med", ale také o některá neživotná substantiva, např. móst, pót, stráh, smrád, nós atd. Velká skupina jednoslabičných substantiv, např. glás "hlas" připojuje ke kmeni sufix óv- před pádovými koncovkami plurálu a duálu, např. Npl glasóvi, Ndu glasóva. Bývalé i-kmeny a substantiva, které k nim přešla, mají dubletní koncovku v Npl: gòst gôstje/gôsti. Do stejné kategorie patří bràt "bratr", sôsed "soused", golób "holub", atd. Tři maskulina mají Npl zakončen na -jé: lás "vlas", zób "zub", móž "muž" sg pl du N zób zóbjé zóba G zóba zób zób D zóbu zobém zobéma A zób zobé zóba L zóbu zobéh zobéh I zóbom zobmí zobéma Toto podtypové paradigma má kromě o-kmenových koncovek v singuláru také ikmenové koncovky v pluráu a duálu. Substantiva móž a lás mají přízvučné koncovky Gsg -á a -ú, zatímco zób má koncovku nulovou, podobně, jako některá měkká substantiva hlavní deklinace, např. kònj, otròk. 136 Feminina sg pl du N míza "stůl" míze mízi G míze míz míz D mízi mízam mízama A mízo míze mízi L mízi mízah mízah I mízo mízami mízama Paradigma představuje směs koncovek a- a ja-kmenových s některými zvláštnostmi. Substantiva s kořenem končícím na dva konsonanty mají Gpl a Gdu zakončený na nulovou koncovku. Je zde tedy absence vkladného vokálu, běžného u jiných slovanských jazyků: dèska - dèsk, máčka "kočka" - máčk, továrna - továrn, bárva - bárv, ôvca - ôvc. Vkladný vokál se ovšem vyskytuje u tvarů končících na obstruent a likvidu, např. škátla - "krabice" škátel, sêstra - sêster. Anomální deklinační tvary má substantivum gospá "paní", které je kontrakční: sg. gospá, gospé, gospé, gospó, gospé, gospó;, pl. gospé, gospá, gospém, gospé, gospéh, gospémi, du. gospé, gospá, gospéma, gospé, gospéh, gospéma. sg pl du N cérkev "církev" cérkve cérkvi G cérkve cérkev cérkev D cérkvi cérkvam cérkvama A cérkev cérkve cérkvi L cérkvi cérkvah cérkvah I cérkvijo cérkvami cérkvama Konsonantická deklinace bývalých ъv-kmenů (pônev "pánev", búkev "bříza", cérkev) a velkého množství produktivním verbálních substantiv zakončených v Nsg na -ev, např. rešítev "záchrana", spregátev "konjugace". Od substantiv zakončených v Nsg na -a se tyto typy liší v N-Asg a Isg. 137 sg pl du N stvár "věc" stvarí stvarí G stvarí stvarí stvarí D stvár stvarém stvaréma A stvár stvarí stvarí L stvári stvaréh stvaréh I stvarjó stvarmí stvaréma Poměrně synkretizované paradgima bývalých i-kmenů má podtyp malénkost "maličkost" s alomorfními koncovkami D-Lpl malénkostim, D-Ldu malénkostma a Idu malénkostma. Substantivum máti má rovněž i-kmenové koncovky, ale ponechává si původní kmenotvorný sufix: máti - mátere - máteri... Neutra Neutra zankončená v Nsg na -o sg pl du N mésto mésta mésti G mésta mést mést D méstu méstom méstoma A mésto mésta mésti L méstu méstih méstih I méstom mésti méstoma Produktivní paradigma původních neuter o-kmenů. Pokud kořen substantiva končí na kombinaci obstruent - sonorant, pak v Gpl dochází ke vzniku vkladného vokálu: stêgno "stehno" - stêgen, sêdlo - sêdel, písmo - písem. Neutra zakončená v Nsg na -e sg pl du N sónce "slunce" sónca sónci 138 G sónca sónc sónc D sóncu sóncem sóncema A sónce sónca sónci L sóncu sóncih sóncih I sóncem sónci sóncema Paradigma odráží půvoní jo-kmeny. U substantiv s kmenem zakončeným na konsonant + j dochází ke vzniku vkladného vokálu -i- v Gpl: mórje "moře" - mórij, osténje "zeď" - osténij, okólje "prostředí" - okólij. sg pl du N têle teléta teléti G teléta telét telét D telétu telétom telétoma A têle teléta teléti L telétu telétih telétih I telétom teléti teléti Deklinace bývalých nt-kmenů označující názvy mláďat "ščenè, svínče, jágnje, mačè "kotě". Sekundárně sem přešla jiná substantiva, většinou označení osob s expresivním významem, např. zmenè "budižkničemu", zaspanè "lenoch", ženščè "babka", počasnè "zaostalec". sg pl du N plême pleména pleméni G pleména plemén plemén D pleménu pleménom pleménoma A plême pleména pleméni L pleménu pleménih pleménih I pleménom pleméni pleménoma Deklinace původních n-kmenů neuter. Obsahuje jen několik substantiv: vrême "čas", imé "jméno", slême "hřbet", strême "třmen", séme "semeno", brême "břemeno", ráme 139 "rameno". Substantiva si zachovávají původní n-kmenový sufix, ačkoliv koncovky jsou již vyrovnány s ostatními deklinacemi. sg pl du N teló telésa telési G telésa telés telés D telésu telésom telésoma A teló telésa telési L telésu telésih telésih I telésom telési telésoma Deklinace původních s-kmenů neuter. Kromě teló sem patří substantiva črevó "střevo", koló, peró, slovó, drevó, ojé. Původní s-kmenový sufix se zachovává, koncovky jsou však unifikovány s ostatními deklinacemi neuter. Substantiva uhó "ucho", okó, igó "jho" před předním vokálem palatalizují kořenovou veláru (jedná se o již o praslovanský jev): uhó ušésa, okó - očésa, igó - ižésa. Nominativ plurálu od okó je původně i-kmenový duál oči. Tvar očésa znamená "oka". Některá substantiva již přešla k původní o-kmenové deklinaci, např. nebo si zachovává jen s-kmenový plurál nebesa, neutrum čudo "zázrak". 140 IV.9. Chorvatština84 Chorvatština se vydělila jako samostatný jazyk po rozpadu Jugoslávie roku 1991. Od podepsání tzv. kniževnigo dogovoru roku 1850 existovala srbština-chorvatština jako jeden jazyk se dvěma variantami. Morfologické odchylky jsou ovšem nevýznamné, navíc společný praslovanský lexikální základ odráží jen dialektické odchylky ekavské, jekavské a ijekavské. Proto zde nediskutujeme rozdíl mezi oběma dnes samostatnými jazyky, protože v rámci nominální deklinace se odchylky projevují minimálně. Proto je zde uvedena chorvatština, jako reprezentant obou, stále víceméně gramaticky shodných jazyků. Kategorie rodu zahrnuje maskulina, feminina, neutra, kategorie čísla singulár a plurál. Kategorie pádu obsahuje 7 pádů, N, G, D, A, V, L, I. Dativ, lokál a instrumentál plurálu ale splynul u všech deklinací. Typickým suprasegmentálním rysem je akcentuace, která se projevuje v deklinačních tvarech substantiv. Chorvatština má 4 typy akcentuace: - krátký klesavý: - krátký stoupavý: nòga, pòtok - dlouhý klesavý: môst, môre - dlouhý stoupavý: rúka, prílog Pravidla distribuce přízvuku v paradigmatech jsou poměrně komplikovaná. Popřízvučné slabiky se prodlužují, což se projevuje v koncovkách paradigmatu. Typickými případy jsou Gsg feminin: žènē, vòdē, rúkē; dále Isg feminin: žènōm, vòdōm, rúkōm, Gpl všech rodů: gradóvā, žénā, sêlā. Substantiva jsou do deklinačních paradigmat rozdělena jednak podle rodu (maskulina také podle životnosti), jednak podle zakončení. Paradigmata jsou také typická akcentuační křivkou. Deatilněji bylo o koncovkách pojednáno v kapitole o vývoji praslovanštiny, zde uvádíme jen typová paradigmata se stručným komentářem. Maskulina s nulovou koncovkou v Nsg jèlēn "jelen", grâd "město", krâj "oblast", mòmak "chlapec" sg N jèlen grâd krâj mòmak G jèlena grâda krȁja mòmka D jèlenu grâdu krȁju mòmku 84 Browne 1993, Težak & Babić 1992. 141 A jèlena grâd krâj mòmka V jèlene grâde krȁju mômče L jèlenu grádu kràju mòmku I jèlenom grâdom krȁjem mòmkom pl N jèleni grȁdovi krȁjevi mòmci G jȅlenā gradóvā krajévāmomákā D jèlenima grȁdovima krȁjevima mòmcima A jèlene grȁdove krȁjeve mòmke V jèleni grȁdovi krȁjevi mômci L jèlenima grȁdovima krȁjevima mòmcima I jèlenima grȁdovima krȁjevima mòmcima Substantiva odrážejí vývoj z produktivní deklinací o- a jo-kmenů. Životná substantiva mají genitiv-akuzativ. Deklinace v sobě také zahrnuly maskulina původních i-kmenů a nkmenů. Vokativ má alomorfní koncovky -e a -u, přičemž výskyt -u je podmíněn morfologicky. Substantiva s kmenem zakončeným na veláru mají vokativ -u: Frangu, gangu, Lahu, také substantiva se sufixem -ic a -čac: Otočcu, konjicu, toponyma na -z: Englezu, Parizu, Francuzu, a rovněž substantiva s derivačním sufxem zakončeným na -k: mačku, kovrčku, patku. Dativ a lokál singuláru mají koncovky -u. Instrumentál singuláru je o-kmenový a jokmenový. Nominativ plurálu má koncovy -i/-ovi v závislosti na životnosti. Specifický je genitiv plurálu s koncovkou -ā neznámého původu. U některých substantiv se také vyskytuje původní i-kmenová koncovka -ī (zdloužená popřízvučně): - - - gòstī, případně stará duálová koncovka -iju: - Dativ, lokál a instrumentál plurálu splynuly. Maskulina s koncovkou -o/-e v Nsg sg N àuto Míle G àuta Mílē D àutu Míli A àuto Mílu 142 V àuto Míle L àutu Míli I àutom Mílōm pl N àuti G ȁutā D àuttima A àute V àuti L àutima I àutima Substantiva tohoto typu, zvláště ta, zakončená v Nsg na -o, bývají v jiných slovanských jazycích neutry. Podle vzoru àuto se skloňují jednak přejímky, např. , atd., jednak vlastní jména typu Mírko, Vlȁtko, také bábo, stríko, újo. Typ Míle zahrnuje rovněž vlastní jména, např. Ánte, Fráne, Máte, atd. Feminina s Nsg zakončeným na -a sg N trȅšnja G trȅšnjē D trȅšnji A trȅšnju V trȅšnjo L trȅšnji I trȅšnjōm pl N trȅšnje G trȅšānjā D trȅšnjama A trȅšnje 143 V trȅšnje L trȅšnjama I trȅšnjama Uvedené deklinace jsou původní a- a ja-kmeny, které v sobě zahrnují také původní ьvkmeny a také bývalá a-kmenová maskulina, resp. jejich moderní ekvivalenty, např. Mȉka, ùbojica, atd. Substantiva odvozená sufixem -ska mají D-Lsg zakončen koncovkou -oj: Hrvatskoj, Grčkoj. Vokativ je u měkkých typů se sufixem -ica zakončen na -e: nástavnice, ljȕbice, zvjèzdice. Některá substantiva označující povolání, rodinný stav nebo status ve společnosti mají vokativ singuláru zakončen na -a: mȁma, gȁzda, starjèšina, pȁša. Genitiv plurálu je u mnoha substantiv dubletně zakončen také na -ī: , atd. Feminina s nulovou koncovkou v Nsg sg N nȏć rȁdōst G rȁdosti D rȁdosti A radōst V rȁdosti L rȁdosti I rȁdošću/rȁdosti pl N rȁdosti G nòćī rȁdostī D nòćima rȁdostima A rȁdosti V rȁdosti L nòćima rȁdostima I nòćima rȁdostima Deklinace v sobě obstahují původní i-kmeny, r-kmeny (se zbytky původních tvarů mȁti, mȁterē, mȁteri...) a také nt-kmeny dotvořené sufixem -ad: čȅljād, prȁsād, tȅlād. 144 Koncovky jsou v zásadě i-kmenové. Některá substantiva mají v nominativu singuláru -o: mîsao - mîsli, pȍgibao - pȍgībli, atd. Substantiva zakončená na frikativu a afrikátu mají v Isg koncovku -ju, která může být i dubletní: atd. Neutra sg N rèbro pȍlje plȅme čȕdo G rèbra pȍlja plȅmena čȕda D rèbru pȍlju plȅmenu čȕdu A rèbro pȍlje plȅme čȕdo V rèbro pȍlje plȅme čȕdo L rèbru pȍlju plȅmenu čȕdu I rèbrom pȍljem plȅmenom čȕdom pl N rȅbra pòlja plemèna drvèta čudèsa/čȕda G rȅbārā pòljā plemènā drvètā čudèsā/čȕdā D rȅbrima pòljima plemènima drvètima čudèsima/čȕdima A rȅbra pòlja plemèna drvèta čudèsa/čȕda V rȅbra pòlja plemèna drvèta čudèsa/čȕda L rȅbrima pòljima plemènima drvètima čudèsima/čȕdima I rȅbrima pòljima plemènima drvètima čudèsima/čȕdima Všechna neutra mají v Nsg buď koncovku -o (bývalé o-kmeny) nebo -e, což jsou bývalé jo-kmeny, n-kmeny (brȅme, ȉme, sjȅme, atd.) a nt-kmeny ( , atd.) Okmeny jsou produktivní deklinací, proto celý singulár bývalých s-kmenů (čȕdo) má tvary okmenové. Stále jsou zachovány kmeny původních n-kmenů, s-kmenů (v plurálu) a také ntkmenů, i když pádové koncovky jsou již unifikovány u všech deklinací. Přítomnost nebo nepřítomnost kmenotvorného sufixu však ovlivňuje paradigmatické tvary, které jsou tak nepravidelné. 145 IV.10. Bulharština85 Bulharština je historicky doložena od 9. století ve staroslověnských rukopisech. Střední bulharština je jazykem bohaté literární produkce od 11. do počátku 15. století. Od 15. století do současnosti je možné hovořit o moderní bulharštině. Významné změny ve vývoji bulharštiny nastaly ve středním období, ale v písemných záznamech nejsou systematicky zaznamenány, také díky konzervativním písařským a tiskařským postojům. Psané záznamy prvních dvou století moderní bulharštiny jsou rovněž limitovány v důsledku příslušnosti bulharského teritoria k otomanské říši (až do 1878). Teprve v půli 19. století. Severovýchodní dialekty, zvláště dia jako model vzniku spisovného jazyka. Ten ovšem v sobě zahrnoval také vlivy západních dialektů. Moderní bulharština je tedy umělý hybrid, který neodráží žádný regionální dialekt ani interdialekt. Pokud jde o gramatické kategorie substantiv, bulharština rozlišuje dvě čísla (singulár a plurál), kategorii určitosti, kategorii pádu (kromě nominativu je to omezeně vokativ) a kategorii rodu (maskulinum, femininum a neutrum). V omezené míře je zastoupena také kategorie životnosti. Kategorie rodu Maskulina jsou většinou zakončena na konsonant: den, kol, dvor, podchód atd. Feminina jsou většinou zakončena na -a/-ja: straná, zemjá, kráska, prográma. Neutra mají zakončení buď -o, -e, -u/ju : mjásto, prasé, menjú. Kategorie čísla Většina substantiv (kromě singularií a pluralií tantum, látkových substantiv a abstrakt) má kontrast singuláru a plurálu. Plurál je tvořen několika sufixy. Maskulina - sufixem -ove/-eve tvoří plurál většinou jednoslabičná substantiva prag - prágove, stol - stolóve - některá jednoslabičná substantiva (původní o-/jo-kmeny a také i-kmeny) tvoří plurál sufixem -i (vъlkъ - vъlci, učítel - učíteli, gost - gósti, den - dni), stejný sufix má většina víceslabičných substantiv, např. kóren - kóreni, gerój - geróji, atd. 85 Scatton 1993, Kufnerová 1990, Mladenov 1979, Charalampiev 2001. 146 - vlastní jména a jména osob mají plurál na -ovci/-evci, např. bátko - bátkovci, Stoján Stojánovci, atd. - příbuzenské termíny mají v plurálu koncovku -ovi/-evi, např. vujčo - vujčovi "strýcova rodina", Chrísto - Chrístovi, atd. Neproduktivní tvoření plurálu má omezený počet substantiv, např. -é (mъž - mъžé "muž", kon - koné "kůň" (doloženo od 16.-17. století); koncovku -á mají substantiva rog rogá "roh", list - listá; koncovku -iša/-išta mají např. kraj - kráiša, sъn - sъništa (od 16.-17. století). Některá deminutiva s příponou -ec tvoří plurál sufixem -ovcé: gradéc - gradovcé, listéc - listovcé. Substantiva označující povolání a místo původu mají koncovky -ja/-a: gráždanin - gráždanja, túrčin - turčá. Přízvuk je v bulharštině mobilní, ale distribuce přízvuku není vázána na typ koncovky. Feminina Feminina mají jediný produktivní typ tvoření plurálu pomocí koncovky -i: kníga knígi, rádost - rádosti. Neproduktivně pomocí sufixu -é se tvoří plurál u rъká - rъcé "ruka", nogá - nozé "noha". Sufixem -ini tvoří plurál některé názvy příbuzenské, např. bába - bábini, Gánka - Gánkini. Neutra Produktivně se plurál tvoří sufixem -a, a sice u neuter zakončených na -o, -ce, -šte, např. sélo - selá, krilcé - krilcá, učílište - učílišta. Sufixem -ja se tvoří tvary od substantiv zakončených na -e: moré - morjá, polé - poljá. Jedná se o původní jo-kmeny. Substantiva zakončená na -e (mimo tvarů na -ce, -šte, - ie) mají plurálový sufix -eta: ágne - agnéta, momčé - momčéta "dítě". Jedná se o původní nt-kmeny. Neproduktivně se tvoří plurál u bývalých s-kmenů sufixem -esá: nebé - nebesá, čúdo čudesá. Plurálový sufix -é přijímají dubletně tvary kriló - krilé /krilá, koljáno - kolené/ kolená. Kategorie pádu Pádové vztahy se v bulharštině vyjadřují analyticky spojením předložky a nominativu. Živý je především tvar vokativu, který tvoří většina maskulin a feminin, pomocí sufixu -e: naróde, síne, sufixu -o: mъž - mъžo, vodáč - vodáčo, sestrá - séstro, snachá - snácho. Jde o původní vokativní tvary o- a a-kmenů. Zbytky ostatních pádů se vyskytují především v literárních dílech, v živém jazyce již vymizely. 147 Determinace Bulharština má určitý člen, který se připojuje za koncovku substantiva. Člen rozlišuje kategorii rodu. Maskulina mají tvar členu -ъt (vlak - vlakъt), feminina mají tvar -ta (rakíja rakíjata), neutra mají tvar -to (sélo "vesnice" - séloto). Plurálový tvar členu kategorii rodu nerozlišuje, pro všechna substantiva je jeden tvar -te. Determinace se vyvíjí už od 11. století. 148 V. Germánské jazyky V. 1. Obecná charakteristika germánských paradigmat86 Germánská nominální paradigmata v určitém směru odrážejí původní indoevropskou deklinaci. Flektivní sufixy v paradigmatech jsou základními signály gramatických kategorií, stejně jako v praindoevropštině. Ablaut v kořenových slabikách substantiv byl téměř úplně odstraněn analogií. Byl pak sice omezen na koncovky, ale i tam docházelo k vyrovnávání. Nepřízvučné koncovky byly mimoto oslabovány, hranice mezi morfémy stírány a nakonce docházelo k eliminaci původních koncovek, jak je vidět na přechodu u i-kmenového proterokinetického substantiva *dh éh1tis do pragermánštiny:87 Nsg dh éh1tis >*dēdiz "čin" Gsg dh h1téis >*dēdīz Asg dh éh1tim >*dēdi Substantiva naopak odrážejí pozdější germánský umlaut, který se synchronně projevuje nepravidelnostmi tvarů, např. anglické foot-feet. Při umlautu byla kvalita kořenové slabiky ovlivněna vokálem flektivního sufixu: *fōt >*fōtiz >*fēt(i)z. Celý vývoj germánské flexe je typický větší či menší ztrátou rozdílů mezi jednotlivými paradigmaty a dokonce ztrátou celých gramatických kategorií. Proces ztráty deklinace je možné označit jako deflexe (Harbert 2007: 90). Angličtina například ztratila kategorii rodu (mimo zájmen) a také kategorii pádu. Naproti tomu islandština a němčina flektivní sufixy a kategorii rodu zachovávají. Proces deflexe je spojen s tendencí generalizace určitých gramatických sufixů (např. plurálových) napříč redukovanými paradigmaty, např. rozšíření plurálového sufixu -s v angličtině (Harbert 2007:91). Navzdory různému stupni deflexe je kategorie čísla vždy inherentní kategorií v germánských jazycích. Většina substantiv má plurálové tvary zřetelně odlišené od tvarů singulárových (pokud pomineme abstrakta, kolektiva atd.) Deflexe je také doprovázena transferem gramatických kategorií (rodu, pádu, čísla) na člen, který substantivum začíná doprovázet. Extrémním případem je ztráta všech gramatických kategorií mimo 86 Ringe 2006, Henriksen, C. & van der Auwera 1994, Prokosch 1939, Krahe 1967, Krahe & Meid 1969, SGGJa 1963, Harbert 2007. 87 Ringe 2006: 172. 149 určitosti/neurčitosti i u členu (jako v angličtině), přestože kategorie čísla (plurál) je stále vyjádřena koncovkou substantiv. Příčinou deflexe jsou většinou hláskové změny, kdy jsou koncovky redukovny a eliminovány. Gramatické kategorie, které tyto koncovky nesou, jsou tak ztraceny nebo dochází k jejich transferu. Zbylé sufixy pak ztrácejí své funkční významy, například Dsg -e ve střední angličtině už žádný dativ nesignalizuje, je v zásadě prázdný morfém. Čím je koncovka fonologicky výraznější, tím se zvyšuje její šance na uchování. Například původní rozdíl mezi Nsg a Npl u a-kmenů *dagaz x dagōz je ještě zachován v gótštině dags-dagōs, ve starohornoněmčině už zůstává jen plurálový tvar: tag-taga (Harbert 2007: 91). Výsledkem deflexe je přechod od kmenotvorného principu rozdělení substantiv k deklinaci založené na slovních tvarech, kde některé tvary v paradigmatu jsou stejné, jako kmen (Bloomfield 1933: 225). Kategorie rodu není v germánské flexi zřetelně odlišena, je součástí koncovky, která je zároveň kumulativním morfémem. Ve starých germánských jazycích je rod substantiv rozlišen v Nsg, např. gótsky dag-s (mask.) x word-0 (neut.) Nápadné je rozlišování kategorie neuter od maskulin a feminin, např. u u-kmenů: sunus (mask.) x handus (fem.) x faihu (neut.) Rod je v germánských jazycích abstraktní kategorií bez zřetelného morfologického rozlišení. Je inherentní, protože atributivní tvary adjektiv rod rozlišují, stejně tak zájmena, která substantiva různého rodu nahrazují. Kategorie čísla je poznamenána ztrátou duálu u substantiv. 150 V.1. Pragermánská nominální paradigmata Ve srovnání s praindoevropským stavem je pragermánský systém nominálních paradigmat značně zjednodušen, ale zároveň zneprůhledněn. Akcent-ablautová paradigmata zde nejsou. Tematické kmeny jsou naopak produktivní a původní kmeny, které končily na laryngál, se vyvíjely na kmeny vokalické. Kmenový sufix a koncovka většinou splynuly. Konsonantické n-kmeny byly sice neproduktivní a paradigmata byla redukována, nicméně část těchto kmenů se stala velmi produktivními. Jiné původní konsonantické kmeny nejsou v pragermánštině rozšířeny. Pragermánská kategorie čísla obsahovala singulár a duál, kategorie pádu obsahovala 6 pádových tvarů: N, G, D, A, V, I. Ve všech germánských jazycích existuje silný pádový synkretismus. Původní D, I, L a Abl splynuly v germánský dativ a lze je rekonstruovat jen omezeně. Došlo k radikálnímu pádovému synkretismu. Stále zřetelný je v některých paradigmatech vokativ, instrumentál a lokál splynuly dativem. Ablativ zůstal jen v některých adverbiálních koncovkách. Pragermánská substantiva stále rozdělujeme podle kmenotvorného vokálu, který je patrný v některých pádech: a-kmeny (PIE o-kmeny): maskulina, neutra, např. gót. wulfs ō-kmeny (PIE eh2-kmeny): feminina, např. gót. giba ī/jō-kmeny (PIE ih2-, yeh2- kmeny): feminina, např. gót. bandi i-kmeny: všechny rody, např. gót. gasts u-kmeny: všechny rody, např. gót. handus n-kmeny: všechny rody, např. gót. namō r/n-, r-, z-kmeny: jen někoklik substantiv, např. gót. fadar Hlavní rekonstruovaná paradigmata:88 Sg. Mask.-a- Neut.-a- Fem. -ō- Fem.-ī-/-jō N dagaz "den" juką "jho" gebō "dar" bandī "pás" G dagas jukas gebōz bandijōz D dagai jukai bandijōi A dagą juką gebǭ bandijǭ 88 Ringe 2006: 269, 279-280. 151 V dag juką gebō bandī I dagō jukō gebō bandijō Pl N jukō G dagǭ jukǭ bandijǭ D dagamaz jukamaz gebōmaz bandijōmaz A daganz jukō gebōz bandijōz V jukō bandijōz I dagamiz jukamiz gebōmiz bandijōmiz Sg. Mask./Fem. -i- Mask./Fem.-u- Neut.-uN gastiz "host" sunuz "syn" fehu "dobytek" G gastīz sunauz fehauz D gastī suniwi fehiwi A gastį sunų fehu V gasti sunu fehu I gastī sunū fehū Pl. N gastīz suniwiz G suniwǭ D gastimaz sunumaz A gastinz sununz V gastīz suniwiz I gastimiz sunumiz Sg. Mask. -r- Mask. -n- Neutr.-nN brōþēr "bratr" gumō namō G brōþurz guminiz naminiz D brōþri gumini namini A brōþerų gumanų namō V brōþer ? ? 152 I ? ? ? Pl. N brōþriz gumaniz namnō G namnǭ D brōþrumaz gumammaz namnamaz A brōþrunz gumanunz namnō V brōþriz ? ? I brōþrumiz gumammiz namnamiz Pragermánské a-kmeny jsou produktivní deklinací. Obsahuje maskulina a neutra. Reflektují praindoevropské tematické o-kmeny a jsou nejproduktivnější deklinací v germánských jazycích, patrně je tento jev typický už pro pragermánštinu. Původní feminina o-kmeny se nezachovaly. Komplementární deklinací jsou ō-kmeny, které v sobě zahrnují feminina. Jedná se o původní *-eh2 kmeny. Obě deklinace jsou paralelně produktivní, protože u a-kmenů chybí feminina, jejich absence je nahrazována ō-kmeny. V paradigmatech je možné pozorovat zřetelnou tendenci k pravidelnosti tvarů. Koncovky jsou již většinou výsledkem fúze kmenového vokálu a koncovky. Substantiva jsou sice stále tradičně dělena podle kmenotvorného sufixu, který je patrný jen v určitých pádech (*dagaz x *sunuz), ale stejně jako ve slovanských jazycích začíná být rozhodující princip rodový. Praindoevropské i-kmeny a u-kmeny pokračují do pragermánštiny, ačkoliv feminina u-kmeny a neutra u-kmeny a i-kmeny byly silně redukovány. Celá u-kmenová deklinace je v germánských jazycích na ústupu. Indoevropské -kmeny se do pragermánštiny vyvíjejí jako ja-kmeny s dvojí flexí, podle toho, zda před -ja- je dlouhá nebo krátká slabika. Rozdíl je v tom, že po dlouhé slabice se před - - vytvářel ještě vokalický element -i-. Typickým příkladem tohoto jevu (Sieversův zákon) jsou dvojí gótská paradigmata haírdeis "pastýř" < *kerdh a harjis "pán" < * : N haírdeis harjis G haírdeis harjis D haírdja harja A haírdi hari 153 Gótská paradigmata dobře ukazují deklinaci původních ja-kmenů, týká se to ale především maskulin. U neuter se -j- objevuje v G-D sg, např. kunjis, kunja "rod" a v plurálu. Ve staré islandštině se -j- objevuje jen u substantiv s dlouhými slabikami před konsonantem, u krátkých slabik pak jako -i- před zadními vokály. Jinde zaniká. Ve staroangličtině se pak jakmeny skloňují jako a-kmeny a j-ový formant se objevuje jako -ei v N-Asg u substantiv s dlouhými slabikami, např. ende. Ve starohornoněmčině už není žádný rozdíl ve tvarech mezi substantivy s dlouhými a krátkýim slabikami a celá deklinace se skloňuje jako a-kmeny. Zvláštní deklinací jsou wa- kmeny, což jsou původní praindoevropské -kmeny. Jejich deklinace odpovídá a-kmenům, v pádových tvarech se v kmeni objevuje w-ový formant. Jsou dobře doloženou deklinací ze starých germánských jazyků. Některá substantiva vykazují vliv Vernerova zákona. Praindoevropský systém volného přízvuku (v interakci s ablautem) byl v pragermánštině nahrazen systémem, kdy přízvuk byl fixován na první slabiku. Před fixací přízvuku došlo v pragermánštině k fonetickým změnám konsonantů. Neznělé frikativy se změnily ve frikativy znělé v nepočáteční pozici, pokud jim nepředcházela přízvučná slabika.89 Tento zákon jednak dokazuje akcentuační mobilitu v praindoevropštině, jednak vysvětluje přítomnost znělých frikativ v germánských jazycích. Například praindoevropské *t má dvě reflexe v gótštině, buď Þ, jako v broÞar, nebo jako ð ve faðar. Tato změna je v korelaci s rekonstruovaným místem přízvuku (iktus) v praindoevropštině: *bhréh2tēr x *ph2tḗr. Jestliže byl iktus před původní okluzivou, pak se tato okluziva mění v neznělou frikativu. Jestliže iktus následuje okluzivu, pak se tato okluziva mění ve znělou frikativu. Vernerův zákon doprovází Grimmův zákon, který je označován za první germánské hláskové posunutí. Praindoevropské p, t, k se mění na pragermánské f, Þ, ch/h, praindoevropské b, d, g na p, t, k a praindoevropské bh, dh, gh na b, d, g. Následující tvary v gótštině průběh tohoto zákona ukazují: *ph2tēr > fadar *treyes >Þreis *k'ṃtom > hund *dek'ṃt >taihun *bher->bairan Vernerův zákon může být formálně popsán takto: [+fricative, -voice] > [+voice, +/- stop] / [+voice, - accent]___[+voice, #]. 89 K informacíím o Vernerově zákoně viz Prokosch (1939), Krahe & Meid (1969), Collinge (1985). Zatím nejobsáhlejší práce o tomto jevu je Schaffner (2001). 154 Chronologicky následuje Vernerův zákon po Grimmově zákonu a sám předchází pragermánském+u ustálení přízvuku: * ph2tḗr >*faÞár (Grimmův zákon) >*fadár (Vernerův zákon) >*fádar (ustálení přízvuku na první slabice)90 . V nominálních kmenech bychom díky Vernerovu zákonu mohli očekávat zbytky paradigmatické mobility. Díky ustálení přízvuku tomu tak není, ale z konsonantických změn způsobených Vernerovým zákonem můžeme rekonstruovat i původní praindoevropské mobilní paradigma, např. substantivum s významem "sekera". To je původně substantivum patřící do proterokinetického paradigmatu: 91 Goth. aqizi <*akwizī stangl. øx < *akwisi(z) nebo *akusi(z), a ǫx < *akus (ztráta *-i?) < *akw isī/*akusī; stangl. æces < *æcysi < *akusi < *akusī PGm *akw - *agwés-ih2 x *agus-yéh2. Zřetelné je zde paradigmatické vyrovnání. Gótština a severozápadní germánština vyrovnaly tvary, které by jinak vykazovaly deviaci způsobenou Vernerovým zákonem. Mnoho pragermánských *ī-/-jō- kmenů je možné takto rekonstruovat jako proterokinetické. Jinak ovšem deklinace splývá s deklinací ō-kmenů (detailně Krahe 1967: 23-25). Také mnoho původních i-kmenů bylo původně proterokinetických: *arþi- versus *ardi- "pole", stangl. ierþ vs. sthn. art; stfrís. raeferd. Vidíme zde distribuci *þ a *d, která vznikla v důsledku působení Vernerova zákona v různých pádech.92 I-kmeny jsou v pragermánštiěn jen maskulina a feminina, pouze několik neuter i-kmenů se zachovalo jako zbytky (starohornoněmecké meri "moře", bini "včela", staroanglické spere < *speri "oštěp"). Omezeně lze pozorovat ablautové střídání, např. v gótštině Gsg gastis, Npl gasteis. Feminina i-kmeny nebyla v praindoevropštině deklinačně rozlišena od maskulin. V pragermánštině jsou naopak maskulina ovlivněna a-kmeny a feminina ō-kmeny. Pragermánské n-kmeny jsou konsonantické kmeny, které vykazují značnou produktivitu. Inovativní jsou ovšem hlavně feminina, zatímco některá maskulina a neutra pokračují do pragermánštiny z praindoevropštiny. Většina uvedených maskulin a neuter reflektuje amfikinetické paradigma, hlavně díky alternaci kmenového -n-/-in-/-an v germánštině. Zděděné n-kmeny stále měly sufixální ablaut, částečně lexikálně determinován, např. gót. Apl aúhsnuns "voly", nulový stupeň ablautu v sufixu oproti staroislandsky yxn < *uhsin (Ringe 2006: 275). Nominativ singuláru maskulin a zděděných neuter byl *-ō. Ten je 90 Modifikováno podle Hock (1991: 42) 91 Ringe (2006:269-270). 92 K diskusi o dalších germánských substantivech odrážejících původní praindoevropskou akcentuaci detailně Ringe (2006: 272-274). 155 zachován v gótštině u neuter a západogermánských jazyků u maskulin. Pragermánský tvar nominativu singuláru feminin a nových neuter nelze rekonstruovat, neboť v individuálních jazycích podlehly tvary těchto substantiv analogickému vyrovnání podle maskulin (Ringe 2006: 274). Pragermánské r-kmeny jsou uzavřenou skupinou, která sémanticky pokrývá názvy příbuzenských vztahů. Všechna substantiva se skloňují stejně, např. maskulina *fadēr, brōþēr, feminina mōdēr, swestēr, duhtēr. Silné pády v singuláru mají v důsledku původní hysterokineze ablautové střídání *-ēr/-er-. Později však byla většina pádů generalizována ve prospěch oslabeného stupně ablautu. Určitý počet pragermánských konsonantických substantiv neměl žádný sufix. Jednalo se o tzv. kořenová substantiva (Griepentrog 1995). Většina z nich měla v praindoevropštině ablaut, ale v pragermánštině už je ablautové střídání vyrovnáno. Některá rekonstruovaná pragermánská kořenová substantiva jsou např.93 *gans < *g'h áns- "husa", *meluk < *h2mélg'"noc", *naht- <*nókw t- "noc", *burg < *bh ṛg'h - "kopec", *fōt- < *pód- "noha". Díky stabilizaci přízvuku na první slabice došlo k redukci a zániku koncovek. Také pragermánské hláskové změny podstatně změnily tvary původních praindoevropských paradigmat. Praindoevropský kmenový systém distribuce substantiv byl v pragermánštině značně přepracován. Stejně jako v praslovanštině, i v pragermánštině dochází k nástupu rodového principu. Přesto lze ještě v některých pádech najít původní kmenotvorné sufixy. Ty se ovšem začaly sbližovat nebo přímo měnit v koncovky. Struktura pragermánského substantiva je tedy následující: kořen - nositel lexikálního významu a také kategorie rodu; kmenotvorný sufix většinou už jen ve zbytcích; koncovka - nositel kategorie pádu a čísla, někdy také kategorie rodu. 93 Ringe 2006: 197. 156 VI. Deklinační systémy jednotlivých germánských jazyků VI.1.Gótština94 Gótština je jediným dochovaným jazykem východogermánské větve germánských jazyků. Je známa hlavně z překladů Bible ze 4. století. Nejsou doloženy žádné pozdější vývojové varianty. Gótština představuje nejstarší germánský spisovný jazyk. Jiné germánské jazyky jsou ve větších textových korpusech doloženy až později: staroangličtina a starohornoněmčina v 8. století. Gótská substantiva jsou klasifikována podle původního kmenotvorného zakončení, které je nejlépe zachováno v Dpl a také v Apl. Nejdůležitější deklinační třídy v gótštině jsou a-kmeny a ō-kmeny s měkkými variantami, dále i-kmeny a u-kmeny. Tradičně se všechny tyto kmeny označují jako silné. Mezi slabé kmeny patří n-kmeny. V gótštině jsou také zbytky dalších konsonantických kmenů. Gótština je pro germánské jazyky totéž, co staroslověnština pro jazyky slovanské - ukazuje nejstarší písemně doložený stav své větve. A-kmeny maskulina sg pl N dags "den" dagos G dagis dage D daga dagam A dag dagans V dag Přechod od PIE k PGm je pravidelný. Základní hláskové změny, které zde pozorujeme, jsou pragermánské změny *o>*a, *-Vs>*-Vz, *-Vm>*-Vn a ztráta znělosti konsonantu v absolutní pozici. Na přechodu od pragermánštiny ke gótštině byly krátké vokály s výjimkou -u eliminovány v koncových pozicích a v koncových slabikách před konsonantem. - Nsg se původní PIE koncovka *-os mění na *-az změnami *o>*a, *Vs>Vz. - Gsg: původní PIE*-eso/-osyo > PGm *-esa >-is - Dsg: původní PIE *-ōi >PGm *-ai, v nepřízvučné pozici se pak vyvíjí v gótské -a. 94 Wright 2008, Lambdin 2006, Jasanoff 2004, Kieckers 1960, Krahe & Seebold 1967, Braune & Ebbinghaus 1981. 157 - Asg: původní PIE *-om > PGm *-an, koncové *-n mizí po krátkém vokálu, následně pak i *-a v absolutní pozici. - Npl: původní PIE *-ōs >PGm *-ōz >-os - Gpl: původní PIE*-ōm > PGm *-ōn >*ō. Gótština má ovšem koncovku -e, její původ je nejasný. - Dpl: původní PIE *-omos > PGm *-omoz >-am - Apl: původní PIE *-ons>PGm *-anz >-ans. A-kmeny neutra sg pl N waurd "slovo" waurda G waurdis waurde D waurda waurdam A waurd waurda Neutra a-kmeny mají v gótštině stejné tvary, jako maskulina, mimo N-A-Vsg a pl. Původní PIE tvar v N-Asg byl *-om > PGm *-am. Gótská nulová koncovka je pravidelným výsledkem ztrát koncového konsonantu a následně i vokálu. Npl měl původní PIE koncovku *-ā, po pragermánské změně *-ō>*-a je výsledná gótská koncovka právě -a. O-kmeny feminina sg pl N giba "dar" gibos G gibos gibo D gibai gibom A giba gibos Nsg: původní PIE *-ā > PGm -ō, po zkrácení koncového vokálu se *-o>-a Gsg: původní PIE *-ās >PGm -ōz >-os Dsg: původní PIE *-āi > PGm -ōi >-ai. Diftong byl patrně původně třímórový, po zkrácení nedošlo totiž k monoftongizaci. Asg: původní PIE *-ām > PGm -ōn >*-ō >-a Npl: původní PIE *-ās > PGm -ōz >-os Gpl: původní PIE *-ām > PGm -ōn >-o 158 Dpl: původní PIE *-āmes >PGm -ōmiz >-om Apl: původní PIE *-ās > PGm >-ōz >-os Ja-kmeny maskulina sg pl N harjis "nepřítel" hairdeis"pastýř" harjos hairdjos G harjis hairdeis harje hairdje D harja hairdja harjam hairdjam A hari hairdi harjanshairdjans Ja-kmeny kromě maskulin obsahovaly také neutra jako variantu a-kmenů. Pragermánský Nsg haryaz by měl mít v gótštině tvar haris, ale nominativ byl analogicky dotvořen vkladným "j" podle ostatních tvarů v paradigmatu. Rozdíly mezi tvary hairdeis "pastýř" a harjis "nepřítel" vyvolán Sieversovým zákonem. Sieversův zákon ukazuje, jak váha slabiky ovlivňuje výslovnost následujícího konsonantického clusteru. Pokud slabika před clusterem - -/- je těžká (končí na -VCC/- -, pak byl do clusteru vložen vokalický element pro lepší výslovnost, tedy -Ci -/-Cu -. Pragermánské *har-jas se do gótštiny reflektuje jako harjis, ale *herdjas se vyvíjí na *herdijas, v gótštině hairdeis. Obecně gótské a- a ja-kmeny vykazují větší změny v singuláru, než v plurálu oproti praindoevropskému stavu. Feminina j-kmeny jsou reprezentovány vzory sunja "pravda" se slabičným tvarem CVCj- a wasti "oděv" s tvarem CVCC-j. Oba vzory se od giba liší jen v Nsg. Praindoevropské o- a ā-kmeny postrádaly střídání ablautu v silných a slabých pádech. V gótštině mají feminina ō-kmeny (původní ā-kmeny) v určitých pádech stále zachován tematický vokál bez ablautového střídání. Slabá deklinace Tato deklinace substantiv původně obsahovala n-kmeny. Kmenotvorné -n- se objevuje ve všech pádech gromě Nsg a Dpl. Vzorem pro maskulina je substantivum atta "otec", pro neutra hairto "srdce", pro feminina qino "žena": sg pl sg pl N atta attans hairto hairtona G attins attane hairtins hairtane 159 D attin attam hairtin hairtam A attan attans hairto hairtona sg pl N qino qinons G qinons qinono D qinon qinom A qinon qinons Nominativ singuláru maskulina je problematický na vysvětlení. Původní -n- sufix měl ablautové tvary *-en-/-on. Nepřízvuční sufix *-on sloužil k vytváření abstraktních dějových substantiv, zatímco sufix *-en-, který byl přízvučný, se používal k tvorbě agentních substantiv. Nominativ singuláru maskulin je možné rekonstruovat buď jako původní sufix *en-/-on- v prodlouženém stupní *-ēn-/-ōn-, přičemž koncový konsonant byl eliminován a dlouhý vokál byl náležitě zkrácen. Alternativně mohl nominativ singuláru mít koncovku *-s, v tom případě by pak prodloužený stupeň ablautu vznikl v důsledku Szemerényiho zákona (DOPLNIT). - Gsg v pragermánštině byl patrně *-es >iz, v gótštině pak -s. - Dsg byl původně zakončen na *-ei, -ai, v gótštině je koncovka nulová, patrně převzata z Lsg. Původní tvar zde byl *-i, už v pragermánštině došlo k pádovému synkretismu s Dsg. Vokalická koncovka v absolutní pozici pak byla eliminována. - Asg byl v PIE patrně *-ṃ, v pragermánštině pak došlo k vokalizaci na *-um > *un, obě části koncovky byly pak eliminovány. - Npl: původní tvary byl *-es, po pragermánské změně *-ez >-iz byl koncový vokál před konsonantem eliminován. - Gpl: původní tvar -ōm se do PGm pravidelně vyvíjí na *-ōn, v gótštině je však nahrazen -e, jehož původ není jasný. - Dpl: v gótštině patrně převzat z o-kmenů a připojen k -n- sufixu. - Apl: původně *ṇs, v PGm vokalizován na *-unz, v gótštině ovšem nahrazen sufixem -s podle Npl Nepravidelné tvary má substantvium manna "muž" sg pl N manna mans/mannans G mans manne 160 D mann mannam A manna mans/mannas I-kmeny Původní praindoevropské i-kmeny obsahovaly substantiva všech rodů. Neutra, zachovaná např. v latině (mare) nejsou v gótštině zachována. Silná substantiva typu gasts "host" (mask.) a taikns "znamení" (fem.) měla původně kmenotvorný sufix -i-, a to jak v praindoevropštině, tak v pragermánštině. V gótštině přešla maskulina částečně k a-kmenům typu dags, a to hlavně v singuláru. Feminina naopak reflektují původní tvary jak v singuláru, tak v plurálu. Kmenotvorný sufix měl ablautové tvary. Plný stupeň ablautu byl *-ei-, který se reflektuje v Gsg, Dsg a Npl. Oslabený stupeň se pak reflektuje jako -i. sg pl sg pl N gasts gasteis taikns taikneis G gastis gaste taiknais taikne D gasta gastim taiknai taiknim A gast gastins taikn taiknins - Nsg: původní PIE *-is > PGm -iz, v gótštině po ztrátě krátkého konsonantu -s - Gsg: původní PIE *-eis/-ois > PGm > *-aiz, v gótštině -ais - Dsg: původní PIE *-eiei, Pragermánský tvar byl patrně převzat z původního Lsg *-ēi > PGm *- gótské -ai - Asg: původní PIE *-im > PGm *-i(n) > gótská nulová koncovka - Npl: původní PIE*- PGm *-īz > gótské -īs (pravopis -eis) - Gpl: původní PIE *- > PGm *- , gótština má však -e jako ve všech ostatních deklinací, původ neznámý - Dpl: původní PIE *-imes >PGm *-imiz > gótské -im - Apl: původní PIE *-ins pokračuje do gótštiny nezměněno R-kmeny Tato deklinace je v gótštině neproduktivní, patří k ní jen několik substantiv: fadar (často nahrazován atta), broþar, swistar, dauhtar. Substantivum modar bylo nahrazeno jiným vyjádřením pro "matku": aiþei. Kmenotvorný sufix se v PIE vyskytoval ve dvou ablautových 161 variantách *-er-/-or-. V praindoevropštině byl Nsg zakončen patrně na *-s a v důsledku Szemerényiho zákona dochází v tomto pádě ke zdlouženému stupni ablautu *-ēr/-ōr. sg pl N broþar broþrjus G broþrs broþre D broþr broþrum A broþar broþruns - Nsg: PGm *- -ōr> gótské -ar - Gsg: PGm *-riz>gótské -rs - Dsg: PGm *-ri >gótské -r - Asg: PGm *-erun, -arun >-er, -ar >gótské -ar - Npl: PGm *-iriz, -ariz, v gótštině je ovšem u-kmenová koncovka -jus - Gpl: gótština má nepravidelné -e jako u ostatních deklinací - Dpl: PGm *-rumiz > gótské -rum - Apl: PGm *-runz > gótské -runs U-kmeny Silná substantiva u-kmeny jsou v gótštině jsou pouze maskulina a feminina. Z původní praindoevropské deklinace si tato substantiva zachovávají většinu původních koncovek. Reflektují také ablautové tvary: plný stupeň *-e Mezi maskuliny typu sunus "syn" a femininy typu handus "ruka" není rozdíl v koncovkách, maskulina i feminina se skloňují stejně. Celá deklinace je početně omezená, mimo uvedená substantiva zde patří např. maskulina faihu "majetek", haírus "meč", luftus "vzduch", skadus "stín", wiþrus "beránek", z feminin asilus "oslice", kinnus "brada", waddjus "zeď". sg pl sg pl N sunus sunjus handus handjus G sunaus suniwe handaus handiwe D sunau sunum handau handum A sunu sununs handu handuns 162 - Nsg: PIE *-us >PGm *-uz >gótsky -us - Gsg: PIE *- - PGm -aus, totéž v gótštině - Dsg: PIE *- , v pragermánská koncovka *- je převzata z lokálu > gótsky -au - Apl: PIE *-um > PGm *-um >gótsky -u - Npl: PIE *- PGm *- > gótsky -jus - Gpl: PIE *- PGm *- gótsky -iwe - Dpl: PIE *-umes > PGm *-umiz >-um, gótsky -um - Apl: PIE *-uns > PGm *-unz >gótsky -uns Konsonantické kmeny Mezi konsonantické kmeny patří několik typů substantiv. Jednak jsou to stará participia prézenta aktiva zakončená na -nd-. V gótštině jsou to maskulina a mají analogické vyrovnání se sufixem -d- v pádových tvarech. Koncovky Gsg, Gpl a Dpl byly analogicky dotvořeny podle a-kmenů. sg pl N frijonds "friend" frijonds G frijondis frijonde D frijond frijondam A frijond frijonds Kromě substantiva frijonds patří do této deklinace několik dalších substantiv, např. bisitands "soused", daupjands "křtitel", nasjands "spasitel", fijands "nepřítel" atd. Feminina typu baúrgs "město" jsou rovněž analogicky vyrovnána ve prospěch původního kmenového konsonantického sufixu: sg pl N baúrgs baúrgs G baúrgs baúrge D baúrg baúrgim A baúrg baúrgs Na tuto deklinaci feminin působily i-kmeny, proto je Asg, Gpl a Dpl analogicky dotvořen podle této deklinace. Tvar akuzativu plurálu je převzat z nominativu plurálu. Kromě substantiva baúrgs zde patří například substantiva brusts "prsa", miluks "mléko", nahts "noc", waíhts "věc". 163 VI.2. Od starohornoněmčiny k moderní němčině95 VI.2.1. Starohornoněmčina Starohornoněmecká substantiva jsou rozdělena do tříd podle kmenotvorného sufixu, který ovšem v jednotlivých tvarech nacházíme jen ve zbytcích. Existují následující skupiny: 1) Substantiva kořenová, bez kmenotvorného sufixu 2) Vokalické kmeny - silná substantiva a-kmeny (maskulina, neutra) ō-kmeny (feminina) i-kmeny (maskulina, feminina) u-kmeny (maskulina, feminina, neutra) 3) Konsonantické kmeny n-kmeny (maskulina, feminina, neutra) iz-/az-kmeny (neutra) nd-kmeny (maskulina) Hlavní paradigmatické typy Maskulina a-kmeny sg. pl. N tag "den" taga G tages tago D tage tagum A tag taga I tagu Neutra a-kmeny, -iz/-az-kmeny sg. pl. N wort, lamb "jehně" wort, lembir G wortes, lambes worto, lembiro 95 Eisenberg 1994, Mettke 2000, Braune & Helm 1936, Ellis 1953, Baesecke 1918, Hennings 2003, Kern & Zutt 1977, Kienle 1960. 164 D worte, lambe wortum, lembirum A wort, lamb wort, lembir I wortu, lambu Maskulina wa-kmeny sg. pl. N hlēo "mohyla" hlēwa G hlēwes hlēwo D hlēwe hlēwum A hlēo hlēwa Neutra wa-kmeny sg. pl. N horo "špína" horo G horwes horwo D horwe horwum A horo horo Jako a-kmeny maskulina se skloňuje většina starohornoněmeckých substantiv, např. bërg "hora", wëg "cesta", geist "duch", himil "nebe" atd. Jako neutrum wort se skloňují např. substantiva barn "dítě", swert "meč", kind "dítě" atd. - Nsg maskulina tag měla původní koncovku *-az <*oz, která ale zmizela již v pragermánštině. Kmenotvorný vokál a chybí ve starohornoněmčině. Výsledná koncovka je tedy nulová. - Gsg tages je z původního *-eso/-esa se ztrátou *-o. - Dsg tage má koncovku -e <*-ai v důsledku monoftongizace. - Asg má nulovou koncovku, původní *ą<*-am<*-om, koncovka zmizela v důledku silného iniciálního přízvuku. - Npl taga < *-ōs se ztrátou koncového konsonantu. - Gpl tago, kde -o <*-ǭ. - Dpl tagum < -*amaz, kde došlo ke změně *a>u/m__. - Apl byl nahrazen tvarem Npl. 165 Neutra mají shodnou deklinaci, jako maskulina, až na N-Asg a pl. Některá neutra mají plurál na -ir. Nejedná se o původní koncovku, ale spojení s kmenotvorným sufixem *-es >-is. Příkladem může být substantivum lamb "jehně". V singuláru má tvary podle wort, v plurálu pak koncovka -ir způsobuje i-umlaut. Později byl sufix -ir-/-er- rozšířen na jiný neutra, aby byl zřetelně odlišen plurál, viz střhn. Nsg daz kint, Npl diu kint > diu kinder. Podobně se skloňují substantiva huon "slepice", pl. hüener, hrind "tur" - hrindir, blat "list" - bletir atd. Ja-kmeny maskulina typu hirti "pastýř" odpovídající gótskému haírdeis mají deklinaci již jako a-kmeny. Rozdíl je pouze v koncovce -i v Nsg, a také Dpl je převzat od i-kmenů.. Jako hirti má tvar jen málo substantiv, např. weizi "pšenice", hirsi "proso", dále deriváty se sufixem -āri, např. wahtāri "stráž", buochāri "učenec", leitāri "vůdce". Stejná situace je u neuter. Typ kunni "rod" je ovšem dost hojný, početná neutra tohoto typu jsou např. nezzi "síť", betti "postel", wīzi "trest", hīwiski "rodina", atd. Wa-kmeny jsou poměrně početnou deklinací. Substantiva se skloňují jako a-kmeny, pouze ve většině pádů přibírají formant -w- (mimo N-A sg maskulin a neuter, N-Apl neuter). Jako hlēo se skloňují maskulina snēo "sníh", bū "byt", balo "zloba", scato "stín", jako neutrum horo mají tvar neutra knëo "koleno", tou "rosa", mëlo "mouka", trëso "poklad", atd. Feminina ō-kmeny sg. pl. N gëba "Gabe" gëbā G gëba gëbōno D gëbu gëbōm A gëba gëbā Deklinace obsahuje pouze feminina. Podobně, jako gëba se skloňují feminina lēra "učenost", zala "počet", wamba "tělo" atd. Nsg a <*-ō Gsg -a, mělo by ale být -**ā <ōz Dsg -u je původem nejistý. Asg je z původního *-ǭ Npl by měl být **-ō < *- , koncovka -ā je patrně z Apl, kde se také vyskytuje. Gpl je patrně převzat od n-kmenů z původního *-ōno Dpl se vyvíjel následovně: *- ōmaz >*- ōm >*-ōn. 166 Kromě čistých ō-kmenů existují také jō- a wō-kmeny, podobně jako je tomu u maskulin a neuter a-kmenů. Jō-kmeny se ovšem skloňují jako ō-kmeny, formant -j- vymizel v 9. století. Na původní jō-kmen ukazuje pouze i-umlaut, např. hella "peklo" (gót. halja), původní jō-kmeny jsou např. sibbe "mír", minne "láska", krippe "žlab". Wō-kmeny se skloňují stejně, jako ō-kmeny, jen do jejich kmene vstupuje w-ový formant, např. triuwa "věrnost", farawa "barva". Feminina i-kmeny sg. pl. N kraft krefti G krefti krefto D krefti kreftim A kraft krefti Maskulina i-kmeny sg. pl. N gast "host" gesti G gastes gesto D gaste gestim A gast gesti I gastu I-kmeny jsou jak maskulina, tak feminina. Jako gast se skloňuje početná skupina maskulin, např. liut "lid", bah "potok", slag "úder", aphul "jablko". Paradigmatické tvary vykazují i-umlaut: gesti, ephili. Rovněž feminina i-kmeny jsou produktivní a deklinace je znepravidelněna i-umlautem. Mimo samotného kraft jsou to např. feminina stat "místo", hūt "kůže", anst "přízeň" (Gsg ensti), huf "kýta", početná abstrakta zakončená sufixem -scaf "lantscaf "země", botascaf "vláda" atd. U-kmeny maskulina sg. pl. N sunu G sunō 167 D suniu A sunu U-kmenová deklinace je na ústupu. Pouze několik maskulin a jedno neutrum (fihu, fëhes, fëhe, fihu) mají v pádových tvarech u-kmenové tvary. Substantiva s dlouhými slabikami ztratila v N-Asg -u a přešla k i-kmenové deklinaci, např. skilt "štít", arn (pl. erni) ", heit "moudrost". Původní u-kmenová feminina fluot "příliv", lust "chuť", dorn "trn" přešla k akmenové deklinaci. Původní tvary si udržují substantiva s krátkými slabikami. Kromě sunu je to situ "zvyk", hugu "hřích", sigu "vítězství", fridu "mír", witu "dřevo", mëtu "med". V plurálu mají už tato substantiva i-kmenové tvary, např. N-A siti, G siteo, D. sitim. Slabá deklinace Maskulina sg. pl. N hano "slepice" hanon G hanen hanōno D hanen hanōm A hanon hanon Feminina sg. pl. N zunga "jazyk" zungūn G zungūn zungōno D zungūn zungōm A zungūn zungūn Neutra sg. pl. N hërza "srdce" hërzun G hërzen hërzōno D hërzen hërzōm A hërza hërzun 168 N-kmeny jsou produktivní deklinací už od pragermánštiny. Typický je pádový synkretismus v G-D sg a N-Apl. Jako hano se skloňuje řada maskulin, např. bëro "medvěd", namo "jméno", gomo "člověk". Jako hërza se skloňují neutra ouga "oko", ōra "ucho", wanga "tvář". Počet neuter n-kmenů je malý. Naopak produktivní jsou feminina, jako zunga se skloňují sunna "slunce", quëna "žena", diorna "dívka", wituwa "vdova". Zvláštním podtypem jsou feminina abstrakta zakončená na -ī, např. hōhī "výška", tiufī "hloubka", wīhī "svatost", finstrī "tma", atd. Celý singulár je poznamenám pádovým synkretismem, je zde jen jedna koncovka -ī. Plurál má pak tvary podle n-kmenů: N-A hōhī, G hōhīno, D hōhīn. R-kmeny sg. pl. N bruoder "bratr" bruoder G bruoder bruodero D bruoder bruoderum A bruoder bruoder R-kmeny obsahují výlučně názvy příbuzenské, např. feminina muoter, tohter, swëster, maskulinum fater, bruoder. Singulár vykazuje silný pádový synkretismus, koncovky všech pádů jsou stejné. Nt-kmeny sg. pl. N friunt "přítel" friunt/friunta G friuntes friunto D friunte friuntum A friunt friunt/friunta Jedná se o deklinaci tvarů vzniklých z particip prézenta aktiva se sufixem -nt-. V germánských jazycích jsou tato participia verbálními adjektivy skloňovanými podle adjektivní deklinace. Pouze malá, starší část slov má substantivní tvary. Starohornoněmecké friunt je substantivizovaný tvar participia frijōn "žijící". Deklinace je poznamenána vlivem a-kmenů. Jiná substantiva této deklinace jsou fīant "nepřítel", heilant "spasitel", hëlfant "pomocník", waltant "vládce" atd. 169 Kořenová substantiva sg. pl. N man "muž" man G mannes/man manno D manne/man mannum A man man Původní kořenová substantiva se do starohornoněmčiny rodově reflektují jako maskulina a feminina, omezeně neutra. Většina maskulin přechází k i-kmenům (fuoz "noha", zan "zub") nebo a-kmenům (ginōz "společník"). Konzervativní zůstává substantivum man, kde ale dochází již k pádovému synkretismu G-D sg a N-A pl. Rovněž větší počet feminin přešlo k i-kmenům, např. gans "husa", lūs "veš", mūs "myš", miluh "mléko", magad "panna", kuo "kráva". Konzervativní tvary zůstávají u naht "noc", ačkoliv zde díky pádovému synkretismu došlo k unifikaci tvarů naht v celém singuláru. Jako neutrum je doloženo substantivum buoh "kniha". VI.2.2. Středohornoněmčina96 Destrukce tvarů substantiv ze starohornoněmčiny pokračuje. Rozdělení podle kmenového principu je ve středohornoněmčině již nepraktické. Mnoho pádových koncovek je v důsledku oslabování koncových slabik odstraněno a deklinační třídy začínají splývat. Pokud odhlédneme od podtypů, pak silná substantiva mají jen tři deklinační třídy, slabá už jen jeden deklinační typ. Intraparadigmatické vyrovnání je nápadné např. u ō-kmenů nebo u i-kmenů feminin. Už od starohornoněmčiny pozorujeme přechod od syntetického flektivního principu k analytickému. Nápadný je tento jev právě od středohornoněmčiny, kde člen začíná přijímat flektivní koncovky a rozlišovat pádové tvary: mask. fem. neut. sg. N der diu daz G des der des 96 Mettke (2000: 131-154). 170 D dem der dem A den die daz pl. N die die diu G der der der D den den den A die die diu Určitý člen se vyvinul z původních demonstrativ, jejich funkce determinace se vyvíjela už ve starohornoněmčině. Samotnou demonstrativní funkci přebírá ve středohornoněmčině zájmeno diser. U a-kmenů je tematický vokál oslaben na -e a objevuje se jen v dativu singuláru a dativu plurálu. A-kmeny mohou vykazovat v plurálu dubletní umlaut: gedanc gedanke/gedenke "myšlenka", stap - stäbe "tyč". Totéž platí i pro ja-kmeny, které mají v singuláru koncovku -e a umlautové tvary v plurálu. Jinak sem patří řada nomin agentis zakončená na -ære, -ere < sthn. -âri/-ari, např. schiltære "malíř", jegere "lovec", wachtære "strážce", atd. Wa-kmeny přecházejí k ja-kmenům, zůstává jen malý počet substantiv jako snê "sníh", Gsg snêwes, Dsg snêwe, Asg snê, N-G-Apl snêwe, Dpl snêwen, podobně lê "kopec", knie "koleno" atd. Staré i-kmeny maskulina jsou rozeznatelné díky umlautu kořenového vokálu v plurálu, gast - geste. Jinak jsou i- a a- kmeny v plurálu nerozlišeny díky silné redukci koncovek obou deklinací. I-kmeny neutra se rozlišují od ô-kmenů nulovou koncovkou v N-Asg, navíc většina feminin končí na -t. Původně je tato koncovka převzata patrně od praindoevropských *-ti abstrakt tvořených od sloves. Kmenotvorný sufix je zde -i-, slovotvorný pak -t-. Ve středohornoněmčině se takto tvoří celá řada substantiv, např. pfliht "povinnost" < pflegen. Na rozdíl od maskulin, kde i-kmeny mají v plurálu umlaut, jsou i-kmeny feminina skupinou obsahující jak umlautové, tak neumlautové tvary. Na rozdíl od maskulin mají feminina umlaut také v singuláru, a sice v genitivu a v dativu: kraft - krefte - krefte - kraft. Nicméně, dochází zde k pádovému synkretismu, takže umlautové tvary jsou dubletní k sekundárním tvarům vyrovnaným podle N-A, tedy kraft. U-kmeny přešly jako celek k i-kmenům. 171 Staré ô-kmeny mají kmenotvorný sufix oslabený na -e-, který je patrný už jen v Dpl gëben < gebōm. Celá deklinace vykazuje silný pádový synkretismus. Singulár má jen jednu koncovku -e, nominativ a akuzativ plurálu také, genitiv plurálu je vyrovnán podle dativu plurálu. Stále existuje několik wô-kmenů, ovšem většinou jen jako dublety k tvarům vyrovnaným podle ô-kmenů: brâ / brâwe "obočí", ê / êwe "zákon", klâ / klâwe, atd. Jinak je paradigma vyrovnáno stejně, jako u ô-kmenů, a to u obou variant. U jô- kmenů je nápadné splynutí -j- s předcházejícím konsonantem a následnou geminací, jinak se substantiva skloňují jako ô-kmeny, např. wünne "rozkoš", brücke "most", helle "peklo", krippe "žlab", atd. Od starohornoněmčiny jsou navíc všechny vokály schopné umlautu přehlasovány. Ve středohornoněmčině pokračuje šíření plurálového sufixu -er, který od nové němčiny funguje i jako dubleta: die Lande: die Länder, die Worte: die Wörter atd. U n-kmenů pozorujeme rovněž silnou redukci pádových koncovek. N-kmeny obsahovaly všechny tři rody. Ve středohornoněmčině jsou ale všechny rody deklinačně unifikovány. Nominativ singuláru končí na -e, u neuter také akuzativ singuláru. Zbylé pády v singuláru a plurálu mají koncovku -en. Ke konci středohornoněmčiny je apokována koncovka -e u maskulin, např. der herre > der Herr. N-kmenová deklinace je značně produktivní, zvláště u maskulin. U feminin se rovněž rozvíjí tato deklinace, která vede ke stírání rozdílů mezi silnou a slabou deklinací. Do nové němčiny se obě deklinační třídy postupně spojily do smíšené deklinace, v níž je singulár zakončen koncovkami silné deklinace a plurál má koncovky n-kmenové. Neutra n-kmeny jsou neproduktivní, je zde pouze několik substantiv herze, ouge, ôre a wange. Z původních deklinací se zachovávají r-kmeny vater, bruoder, muoter, swester, tohter, které ovšem přecházejí k ô- a a-kmenům. Na jejich původní deklinaci ukazuje už jen sufix ter. Nt-kmeny přecházejí již od starohornoněmčiny k a-kmenům. Stará kořenová substantiva jsou ve středohornoněmčině rovněž jen ve zbytcích. Jediné maskulinum je pouze man, které má kromě tvarů Gsg mannes a Dsg manne také dubletně zcela vyrovnaný singulár ve prospěch jednotného tvaru man. Ten se také objevuje i jako dubleta v pádových tvarech plurálu. Feminina jsou jen dvě: naht a brust. Obě substantiva přechází k i-kmenům. Naht dostává sekundární tvary umlautu. Mimo unifikovaného singuláru s jedním tvarem naht jsou zde v Gsg a Dsg dublety nähte a nahte. Totéž platí v Npl, v dalších plurálových tvarech jsou přehlasované tvary rovněž dubletní. Uvedené středohornoněmecké situace vedou k následujícím důsledkům. Rozlišení flektivních paradigmat podle vokalického kmenového sufixu je v zásadě nemožné. Pádové 172 tvary podléhají synkretismu a koncovky už ztrácejí schopnost rozlišovat syntaktické významy. Koncovku -e mají např. nejen feminina n-kmeny, ale také ostatní feminina ô- a jôkmeny. K rozlišení jednotlivých deklinací je pak ještě nutný nepřímý pád. Ovšem v Gpl a také Dpl nastává rovněž pádový synkretismus napříč deklinacemi. Schopnost rozlišovat jednotlivé pády se přenáší na člen: gëbā, gëbō, gëbōm > die, der, den Gaben. Singulár a plurál přestávají být také rozlišovány flektivně. Rozlišování kategorie čísla začíná přejímat umlaut. S redukcí pádového systému začíná být podstatný rozdíl singuláru a plurálu než rozdíl mezi jednotlivými pády. Tato situace pokračuje do nové němčiny, kde tzv. smíšená deklinace feminin (původně z ō- a n-kmenů) má v celém singuláru koncovku -e (Gabe), v plurálu pak koncovku -(e)n: Gabe, Gaben (Gerdes, Spellerberg: 1972:60). Substantiva také v průběhu svého vývoje mění rod, např. střhn. der lop >ModN. das Lob, der luft > die Luft, der vane >die Fahne, der gewalt >die Gewalt, der list >die List, daz honec > der Honig. Pokud shrneme středohornoněmecký stav, v nominativu singuláru máme už jen dvě koncovky - 0 a -e. Umlaut se vyskytuje tam, kde je to možné, není jen u a-kmenů maskulin, ô-kmenů feminin a a-kmenů neuter. Maskulina a-kmeny, i-kmeny Sg. Pl. N tac, gast tage, geste G tages, gastes tage, geste D tage, gaste tagen, gesten A tac, gast tage, geste Neutra a-kmeny, iz-/az- kmeny Sg. Pl. N wort, lamp, wort, lember G wortes, lambes worte, lembere D worte, lambe worten, lembern A wort, lamp wort, lember 173 Feminina ō-kmeny Sg. Pl. N gëbe gëbe G gëbe gëben D gëbe gëben A gëbe gëbe Feminina i-kmeny Sg. Pl. N kraft krefte G krefte/kraft krefte D krefte/kraft kreften A kraft krefte Slabá deklinace - maskulina Sg. Pl. N bote boten G boten boten D boten boten A boten boten Slabá deklinace - feminina Sg. Pl. N zunge zungen G zungen zungen D zungen zungen A zungen zungen 174 Slabá deklinace - neutra Sg. Pl. N hërze hërzen G hërzen hërzen D hërzen hërzen A hërzen hërzen VI.2.3. Nová němčina Reprezentativní paradigmata Silná deklinace Mask. Neut. Fem. -Umlaut +Umlaut -Umlaut +Umlaut -Umlaut +Umlaut Sg. N der Lehrer der Vater das Fenster die Mutter G des Lehrers des Vaters des Fenster der Mutter D dem Lehrer dem Vater dem Fenster ---- ---- der Mutter A den Lehrer den Vater das Fenster der Mutter Pl. N die Lehrer die Väter die Fenster die Mütter G der Lehrer der Väter der Fenster der Mütter D den Lehrern den Vätern den Fenstern ---- den Mütter A die Lehrer die Väter die Fenster die Mütter (Produktivní) (Produktivní) (Produktivní) (Neproduktivní) der Tag der Baum das Jahr die Kenntnis die Nacht des Tages des Baumes des Jahres der Kenntnis der Nacht dem Tag dem Baum dem Jahr ---- der Kenntnis der Nacht 175 den Tag den Baum das Jahr die Kenntnis die Nacht die Tage die Bäume die Jahre die Kenntnisse die Nächte der Tage der Bäume der Jahre der Kenntnisse der Nächte den Tagen den Bäumen den Jahren ---- den Kenntnissen den Nächte die Tage die Bäume die Jahre die Kenntnisse die Nächte (Produktivní) (Produktivní) (Produktivní) (Neproduktivní)(Neproduktivní) der Geist der Wald das Feld das Dorf des Geistes des Waldes des Feldes des Dorfes dem Geist dem Wald dem Feld dem Dorf ---- ---- den Geist den Wald das Feld das Dorf die Geister die Wälder die Felder die Dörfer der Geister der Wälder der Felder der Dörfer den Geistern den Wälder den Feldern den Dörfer ---- ---- die Geister die Wälder die Felder die Dörfer (Neproduktivní) (Produktivní) Slabá deklinace der Mensch der Tscheche des Menschen des Tschechen dem Menschen des Tschechen --- --- --- --- den Menschen den Tschechen die Menschen die Tschechen der Menschen der Tschechen des Menschen den Tschechen die Menschen die Tschechen 176 (Produktivní) Smíšená deklinace der Staat der Name das Auge die Frau des Staates des Namens des Auges der Frau dem Staat dem Namen dem Auge der Frau den Staat den Namen das Auge die Frau die Staaten die Namen die Augen die Frauen der Staaten der Namen der Augen der Frauen den Staaten den Namen den Augen den Frauen die Staaten die Namen die Augen die Frauen (Neproduktivní) (Neproduktivní) (Produktivmé) V nové němčině je inherentní gramatickou kategorií substantiv rod. Kategorie čísla je v singuláru nepříznaková, naopak plurálové koncovky jsou alomorfní: Tag-e „den“, Staat-en „stát“, Hirte-n „pastýř“, Gäst-e „host“, Vögel „pták“, Nächte “noc“, Messer „nůž“, Geist-er „duch“, Männ-er „muž“. Kategorie pádu je vyjádřena koncovkami. Tyto koncovky jsou v singuláru připojovány přímo ke kořeni (Tag-es), v plurálu pak za plurálový flektivní morfém (Tag-e-n). Jak kategorie rodu, tak i kategorie čísla jsou spolu s kategorií pádu reprezentovány kumulativním morfémem. V nové němčině vzniká nová třída substantiv s plurálovým sufixem -s. Důvodem je patrně vliv francouzštiny a angličtiny: Autos „auta“, Blaus „modř“, Sozis „socialista“ (Gerdes, Spellerberg: 1972:60). Rozdělení nna silná a slabá substantiva podle deskriptivních gramatik má smysl pouze z historického hlediska. V nové němčině se toto dělení týká jen určitého počtu substantiv. U neuter a feminin není žádný důvod, proč by se substantiva končící v plurálu na -en měla vydělovat vůči jiným typům, viz také Kern, Zutt (1977: 71). Podle uvedených autorů (Kern und Zutt 1977: 95-97) je kategorie čísla a pádu oddělena a vyjádřena v důsledku alomorfů. V nové němčině je důležité, aby substantiva byla schopna rozlišit kategorii čísla. Ve středhohornoněmčině podlehla substantiva silné pádové redukci. V nové němčině pak tato substantiva dostala nové plurálové koncovky: geiste >Geister „duch“, hirte >Hirten „pastýř“. Nové koncovky byly také doporovázeny neetymologickým umlautem: hanen > Hähne „kohout“, wort >Wörter „slovo“. Plurálový morfém -er se nadále rozšiřuje. Ve 177 středohornoněmčine je rozšířen na neutra, později ale také na maskulina. Oba uvedení autoři se domnívají, že výběr plurálových sufixů závisí na koncovém tvaru slova. Substantiva končící na -e přibírají koncovku -en hirte > Hirten „pastýř“, gebe > Gaben „dar“. Substantiva, která koncové -e ztratila a ta, která končila na konsonant, přibírají jiný sufix nebo je koncovka doprovázena umlautem: hane-hanen> Hahn-Hähne „kohout“. Podle Kerna a Zutta je nominativ singuáru a nominativ plurálu nepříznakový. To ale není dost dobře možné. Ačkoliv jsou kategorie pádu a čísla přeneseny an člen, stále zde existuje nápadný rozdíl kategorie čísla mezi Nsg a Npl. Pro novou němčinu je nápadný rozdíl mezi oběma pády, které oba jsou původně silné/přímé pády: Tag-Tage „den“, Feld-Felder „pole“, Nacht-Nächte „noc“ atd. Nominativy jsou tedy příznakové a důležité pro klasifikaci substantiv do paradigmatických tříd. Jiné pády jsou bez samostatného významu, protože gramatické kategorie jsou vyjadřovány prostřednictvím členů. Pádové koncovky nepřímých pádů jsou tak nadbytečné a jejich primární funkcí není vyjadřování syntaktických funkcí, ale vyjadřování kategorie čísla. Synoptická paradigmata Sg. PGm Got Sthn Střhn NovNěm N *dagaz dags tag der tac der Tag G *dagas dagis tages des tages des Tages D *dagai daga tage dem tage dem Tag(e) A *dagan dag tag den tag den Tag Pl. N *dagōz dagōs taga die tage die Tage G *dagǭ dagē tago der tage der Tage D *dagamaz dagam tagum den tagen den Tagen A *daganz dagans taga die tage die Tage Sg. PGm Got Sthn Střhn NovNěm N *gebō giba geba diu gebe die Gabe G *gebōz gibōs geba/-u/-o der gebe der Gabe 178 D *gebōi gibai gebu/-o der gebe der Gabe A *gebǭ giba geba diu gebe die Gabe Pl. N *gebōz gibōs gebâ die gebe die Gaben G *gebǭ gibō gebōno der geben der Gaben D *gebōmaz gibōm gebōm den geben den Gaben A *gebōz gibōs gebâ die gebe die Gaben Sg. PGm Got Sthn Střhn NovNěm N *wort waúrd wort daz wort das Wort G *wortas waúrdis wortes des wortes des Wortes D *wortai waúrda worta dem worte dem Wort A *wortą waúrd wort daz wort das Wort Pl N *wortō waúrda wort diu wort die Worte/Wörter G *wortǭ waúrdē worto der worte der Worte/Wörter D *wortamaz waúrdam wortum den worten denWorten/Wörtern A *wortō waúrda wort diu wort die Worte/die Wörter Sg. PGm Got Sthn Střhn NovNěm N *gastiz gasts gast der gast der Gast G *gastīz gastis gastes des gastes des Gasts D *gastī gasta gaste dem gaste dem Gast A *gastį gast gast den gast den Gast Pl. N *gastīz gasteis geste die geste die Gäste G gastē geste der geste der Gäste D *gastimaz gastim gesten den gesten den Gästen A *gastinz gastins geste die geste die Gäste 179 Sg. PGm Got Sthn Střhn NovNěm N *hanō hana hano der han der Hahn G *haniniz hanins hanen des hanen des Hahns D *hanini hanin hanen dem hanen dem Hahn A hanan hanon den hanen den Hahn Pl. N *haniniz hanans hanon die hanen die Hahnen G hananē hanōno der hanen der Hahnen D *hanamaz hanam hanōm den hanen den Hahnen A *hananunz hanans hanon die hanen die Hahnen Sg. PGm Got Sthn Střhn NovNěm N *tungōn tuggō zunga diu zunge die Zunge G *tungōniz tuggōns zungūn der zungen der Zunge D *tungōni tuggōn zungūn der zungen der Zunge A *tungōnų tuggōn zungūn die zungen die Zunge Pl. N *tungōniz tuggōns zungūn die zungen die Zungen G *tungōnǭ tuggōnō zungōno der zungen der Zungen D *tungōmaz tuggōm zungōm den zungen den Zungen A *tungōnunz tuggōns zungūn die zungen die Zungen 180 181 VI.3. Angličtina97 VI.3.1.Stará angličtina Stará angličtina je jazyk anglosaských obyvatel Velké Británie od doby 600-1066. Gramatické jevy jsou založeny hlavně na západosaském dialektu ostrova, neboť právě v tomto dialektu se dochovalo nejvíce písemných památek. Ve staré angličtině, stejně jako v ostatních starých germánských jazycích, jsou substantiva rozdělena do silné a slabé deklinace. V důsledku pragermánské ztráty krátkých koncových vokálů a konsonantů došlo ve staré angličtině u různých kmenů k synkretismu NAsg, takže koncovky jsou nulové. Původní rozlišení mezi N-A sg maskulin a feminin se setřelo kromě ō- a n-kmenů. Původní rozlišení mezi N-Apl maskulin a feminin se také setřelo, např. stang. N-A dagas "dny", ēste "laskavosti", suna "synové", oproti gót. Npl dagōs, ansteis, sunjus - Apl dagans, anstins, sununs. Původní pádové koncovky n-kmenů rovněž zmizely, s výjimkou Nsg, G-Dpl, takže nová koncovka se vytváří z původního zakončení kmene. Kategorie čísla, rodu a pádu Stará angličtina má dvě čísla, singulár a plurál. Rozlišuje tři rody: maskulinum, femininum a neutrum, stejně jako ostatní staré germánské jazyky. Kategorie pádu je zastoupena N, G, D, A, a I, přičem D má rovněž instrumentálové použití. Pádový synkretismus vedl ke stejným koncovkám N-Apl. A-kmeny Mezi a-kmeny patří maskulina a neutra, stejně jako v jiných germánských jazycích. Maskulina sg pl N stān "kámen" dæg "den" stānas dagas G stānes dæges stāna daga D stāne dæge stānum dagum A stān dæg stānas dagas 97 König 1994, Campbell 1983, Wright & Wright 1928, Wright & Wright 1975, Hogg 1992, Blake 1992, Lass 1999, Romaine 1998. Kemenade 1994, Pinsker 1974, Mitchell & Robinson 1992. 182 - Pádový synkretismus vede ke ztrátě rozlišování N-Asg a pl. Koncovka Npl -as je nejasná, v gótštině je -ōs, ve staré angličtině očekáváme -e. - Deklinace je produktivní, podle typu stān se skloňuje řada jednoslabičných substantiv, jako bār "medvěd", bēod "stůl", dweog "trpaslík", hām "domov" atd. - Substantiva typu dæg mají "æ" v zavřené slabice a "a" ve slabice otevřené, pokud následuje zadní vokál. Podobně se skloňují pæþ "cesta", stæf "družstvo", hwæl "velryba" atd. - U některých substantiv této deklinace dochází v paradigmatických tvarech k alternaci vokálu s nulou, např. engel-engles "anděl", fugol-fugles "pták", atd. Jedná se většinou o substantiva končící na vokál+l, r, n, m. Původně tato substantiva končila na vokalickou likvidu nebo nasálu, ve staroangličtině dochází k synkopě v G-Dsg a pl. Neutra sg pl N word "slovo" fæt "nádoba" word fatu G wordes fætes worda fata D worde fæte wordum fatum A word fæt word fata - Neutra mají stejné koncovky jako maskulina kromě N-A. U N-Asg je koncovka nulová. Původní pragermánská koncovka N-Apl *-ō se změnila v *-u, které zmizelo po slabikách s dlouhým kmenem. U tvarů s krátkým kmenem se *-u změnilo v *-o a to ve staré angličtině v a. Dlouhé kmeny pak analogicky převzaly -u z kmenů krátkých. - Jako word se skloňuje řada jednoslabičných substantiv s dlouhým kmenem, např. bearn "dítě", dēor "divoké zvíře", corn "zrno", hors "kůň", nest "hnízdo" atd. - Jako fæt, kde střídání kořenových vokálů je založeno na stejném principu, jako dæg, se skloňují substantiva blæd "list", dæl "údolí", græs "tráva", træf "stan" atd. - Rovněž u neuter je několik substantiv podléhající v paradigmatu alternaci vokálu s nulou ve kmeni: tungol "hvězda" - tungles, fōdor "krmivo", wundor "zázrak" atd. Ja-kmeny a wa-kmeny maskulina sg pl N secg "člověk" bearu "háj" secg(e)as bearwas G secges bearwes secg(e)a bearwa 183 D secge bearwe secg(i)um bearwum A secg bearu secg(e)as bearwa - Ja-kmeny obsahují jednak substantiva, jejichž kmen byl původně dlouhý, a jednak substantiva, jejichž kmen se proudloužil v důsledku západogermánské geminace. Ke geminaci docházelo před krátkým vokálem nebo před následujícím "j", které ve staroangličtině zmizelo. Západogermánské *ƀj ,đj, ʒj se změnilo ve staroanglické bb, dd, cg, např. brycg "most", cribb "jesle". Staroanglické tvary s geminátami v N-Asg jsou novotvary podle ostatních tvarů v paradigmatu, pravidelný tvar místo secg by byl *sege. Jako secg se skloňují substantiva bridd "ptáče", cnyll "umíráček", hlynn "hluk", hyll "kopec", mycg "muška" atd. Samotné "j" zůstává v mediální pozici po "r", jestliže předchází krátký vokál, např. Nsg here "armáda", Gsg heries, Dsg. herie. - Wa-kmeny mají stejné zakončení, jako a-kmeny. Po ztrátě pragermánských koncovek se vkladné -w- vokalizovalo na -u a zůstalo po krátkých vokálech následovaných konconanty. Později se -w- analogicky šířilo i do zbytku paradigmatu. Po dlouhých vokálech -w-mizelo, což vede k dlouhému vokálu v Nsg u některých substantiv, např. þēo "sluha" a snā "sníh". Ja-kmeny a wa-kmeny neutra sg pl N cynn "klan" wīte "trest" bealu"zlo" cynn wītu bealu G cynnes wītes bealwes cynna wīta bealwa D cynne wīte bealwe cynnum wītum bealwum A cynn wītte bealu cynn wītu bealu - Situace u ja-kmenů neuter je podobná, jako u ja-kmenů maskulin. "J" většinou mizelo, ale předtím způsobovalo umlaut, proto je anglický tvar uvedené paradigmatu cynn <*kunjō. Původní *-jō se měnilo na *-ju, přičem *-u po dlouhých slabikách také zaniká. Staroanglické tvary N-Apl typu wītu jsou ovšem novotvary podle a-kmenů, nejedná se o původní *u. Jako cynn se skloňují substantiva bedd "postel", bill "meč", denn "doupě", giedd "píseň", ribb "žebro" atd. Jako wīte pak substantiva rīce "království", "pohár", getīeme "jho" atd. - Wa-kmeny neutra mají stejnou historii, jako wa-kmeny maskulina. Rovněž zde nacházíme dlouhé Nsg, např. cnēo "koleno", bēow "ječmen", trēo "strom" atd. 184 ō-kmeny, jō-kmeny a wō-kmeny sg pl N giefu "dar" henn "slepice" beadu "boj" giefa henna beadwa G giefe henne beadwe giefa henna beadwa D giefe henne beadwe giefum hennum beadwum A giefe henne beadwe giefa henna beadwa Ō-kmeny obsahují pouze feminina. Deklinace je produktivní. Typický je pádový synkretismus v singuláru. Nsg *-ō přešlo v *-u a pak pravidelně zmizelo po dlouhých kmenech, proto je zde rozdíl mezi giefu a ār "ctnost". G-D-Asg a Npl už koncem pragermánštiny splynuly. Původní *-ai >æ >e. Pravidelná koncovka Gpl -a byla již koncem staré angličtiny nahrazována n-kmenovou koncovkou -ena. Dlouhé -ō- v Dpl (gót. gibōm) přecházelo ve staroangličtině v -u-, proto je zde koncovka -um. Koncovka Npl -a je nejasná, pravděpodobně pochází z Npl u-kmenů feminin. Jako giefu se skloňuje řada substantiv zakončených v Nsg na -u, např. caru "péče", denu "údolí", sagu "pila", stalu "krádež" atd. Jako ār se skloňuje mnoho substantiv, většinou jednoslabičných, např. beorc "bříza", eax "osa", lād "cesta", rūn "tajemství" atd. Původní trojslabičná substantiva ztratila koncové -u v Nsg, pokud jejich kmen a mediální slabiky byly krátké (firen "zločin", ale strengþu "síla"). Substantiva tohoto druhu jsou např. bisen "příklad", feter "pouta", netel "kopřiva", spinel "vřeteno" atd., z dlouhých kmenů pak "vlast", þīefþu "krádež", hlíewþu "úkryt", atd. - jō-kmeny feminina v sobě obsahují jak původní dlouhé kmeny, tak dlouhé kmeny vzniklé západogermánskou geminací. Princip je stejný, jako u ja-kmenů maskulin. Koncové -u zanikalo potom co způsobilo umlaut. Jako henn se skloňují substantiva benn "rána", brycg "most", ecg "roh", hell "peklo" atd. Deklinace je produktivní, patří sem i víceslabičná substantiva. - wō-kmeny feminina nejsou produktivní deklinací, obsahují jen málo substantiv. Původní pragermánské *-wō v Nsg přešlo ve -wu s následnou ztrátou -w-. Koncové -u mizí po slabikách s dlouhým vokálem, např. m "louka", "pastvina". Ve tvarech hrēow "pokání", stōw "místo", trēow "víra" je koncové -w analogicky připojeno podle ostatních pádových tvarů. 185 I-kmeny maskulina sg pl N giest "host" giestas G giestes giesta D gieste giestum A giest giestas - I-kmenová maskulina měla původní N-Asg na *-iz. Koncový konsonant odpadl a *-i způsobilo umlaut. Následně zmizelo po dlouhých kmenech, ale zůstalo po krátkých kmene, ke se změnilo v -e, např. wine "přítel". Tvar Gsg je převzat z a-kmenů. Dsg je pravidelný vývojem -i >-e. Npl je rovněž převzat z a-kmenů, u krátkých kmenů je původní -e <-i (wine). Rovněž Gpl a Dsg jsou sekundárního původu. V zásadě mají dlouhé kmeny stejné koncovky, jako a-kmeny, liší se pouze umlautem. Jako giest mají tvary substantiva zakočená v Nsg na konsonant, např. byrst "ztráta", drenc "nápoj", slieht "zabíjení", wyrm "červ" atd. Jako wine se skloňuje řada substantiv zakončená v Nsg na -e: bile "zobák", cwide "řeč", hryre "pád", hyge "mysl", stede "místo" atd. I-kmeny feminina sg pl N cwēn "královna" cwēne G cwēne cwēna D cwēne cwēnum A cwēn cwēne I-kmeny feminina měly původně stejný tvar, jako maskulina, nicméně ve staré angličtině je patrné rodové rozlišení. Dsg má -e převzato z ō-kmenů, Npl naopak od krátkých i-kmenů. Ty přešly jako celek k ō-kmenům. Jako cwēn se skloňují substantiva zakončená na konsonant, např. "nevěsta", cyst "výběr", "pěst", wist "jídlo" atd. 186 I-kmeny neutra sg pl N spere "kopí" speru G speres spera D spere sperum A spere speru Neutra i-kmeny měly původně stejné tvary, jako maskulina, mimo N-Asg a pl. Vývoj Nsg je podobný, jako u jiných i-kmenů se změnou -i>-e. Npl má -u vlivem krátkých neuter akmenů. Jako spere se skloňují substantiva ofdæle "svah", oferslege "okenní překlad", orlege "osud" atd. K i-kmenům neuter přešla také substantiva z jiných deklinací, např. z ja-kmenů nebo s-kmenů. Často mají dlouhou kořenovou slabiku a koncové -e v N-Asg u nich odpadlo, např. "maso", flīes "rouno", "zdraví" atd. U-kmeny jsou neproduktivní deklinací. Velké množství substantiv přešlo k produktivní a- a /ō-kmenové deklinaci již koncem pragermánštiny. Zbylá substantiva mají koncovky těchto produktivních deklinací. Nsg je původní, koncovka *-uz se pravidelně vyvíjela na -u, které po dlouhých kmenech mizelo, např. mask. feld "pole", hand "ruka". U-kmeny maskulina sg pl N sunu "syn" suna G suna suna D suna sunum A sunu suna - Jako sunu se skloňuje několik málo substantiv, např. bregu "kníže", heoru "meč", lagu "jezero", medu "med", sidu "zvyk", wudu "dřevo". Jako feld mají stejné tvary substantiva hearg "chrám", weald "les", sumor "léto" a několik dalších. U-kmeny feminina sg pl N duru "dveře" dura G dura dura 187 D dura durum A duru dura - Feminin u-kmenů je málo, většina přešla k ō-kmenům. Mimo duru a hand je to např. nosu "nos", flōr "podlaha", cinn "brada". Slabá deklinace N-kmeny maskulina sg pl N guma "člověk" guman G guman gumena D guman gumum A guman guman - Produktivní deklinace n-kmenů pokračuje z pragermánsšiny. N-Asg, Npl jsou původní. Gsg a Dsg je vyrovnán podle ostatních tvarů. Původní tvar Gpl byl patrně -ana, v důsledku oslabení -a- v předposlední slabice má stará angličtina tvar -ena. Dpl je převzat z a-kmenů. Některá substantiva původně obsahující ve kmeni -j- mají umlaut a geminaci koncovkých konsonantů, pokud jejich kmen byl krátký, např. dēma "soudce", "drak", becca "sekera", brytta "kníže". Jako guma se skloňuje řada maskulin zakončených v Nsg na -a: anda "nepřítel", boga "luk", dogga "pes", hunta "lovec", nama "jméno" atd. N-kmeny feminina sg pl N tunge "jazyk" tungan G tungan tungena D tungan tungum A tungan tungan N-kmeny feminina měly původně stejnou deklinaci, jako maskulina. Už v pragermánštině se však začaly diferencovat, zvláště přechodem k ō-kmenům. Nsg -e je z 188 původního *-ōn. Jako tunge se skloňují např. asce "popel", canne "pohár", folde "země", pere "hruška", wulle "vlna" a další. N-kmeny neutra sg pl N ēage "oko" ēagan G ēagan ēagena D ēagan ēagum A ēagan ēagan - N-kmeny neutra se původně skloňovala jako maskulina. Ve staroangličtině jsou to jen tři substantiva, která mají koncovky maskulin a feminin n-kmenů: ēage "oko", ēare "ucho", wange "líce". Zbytek substantiv přešel k neutrům a-kmenů. Nepravidelné deklinace sg pl N fōt "noha" bōc "kniha" fēt bēc G fōtes bēc fōta bōca D fēt bēc fōtum bōcum A fōt bōc fēt bēc - Synchronně nepravidelné substantivum fōt (maskulinum) a bōc (femininum) jsou nápadné iumlautem. Mimo uvedená substantiva jsou to ještě maskulina tōþ "zub", man "muž" a početná skupina feminin, např. āc "dub", gāt "koza", gōs "husa", lūs "veš", mūs "myš" atd. Substantiva jsou ovlivněna a-kmeny a ō-kmeny (produktivní deklinace), např. Gsg. þ-kmeny sg pl N hæle "hrdina" hæleþ G hæleþes hæleþa D hæleþe hæleþum A hæle hæleþ 189 Jedná se o nepočetnou skupinu substantiv (pouze 4), u kterých bylo "þ" rozšířeno do všech tvarů mimo N-A, ačkoliv i zde nacházíme analogické tvary hæleþ. Deklinace byla ovlivněna a-kmeny v G a Dsg. Mimo substantiva maskulina hæle sem patří maskulinum mōnaþ "měsíc", femininum mægeþ "dívka" a neutrum ealu "pivo" s původní koncovkou N- Asg. r-kmeny sg pl N fæder "otec" brōþor "bratr" fæderas brōþor G fæder/-eres brōþor fædera brōþra D fæder brēþer fæderum brōþrum A fæder brōþor fæderas brōþor Původní r-kmeny s derivačním sufixem *-ter/-tr, který podléhal ablautu, jsou v angličtině zachovány. Patří sem substantiva označující příbuzenské vztahy: fæder, brōþor, mōdor, dohtor, sweostor. Původně měla tato substantiva stejné koncovky, jako fæder vyjma brōþor a sweostor, které měly původní přízvuk na kmenové slabice a jejich Gsg byl *-raz na rozdíl od *-rez u fæder. Koncové -er Nsg pak přešlo do všech tvarů paradigmatu fæder. Ostatní substantiva s Gsg -þraz dostala vkladný vokál "o", tedy -tor. Jedná se o změnu předstaroanglickou. Původní Nsg a Npl typu *brōþer se vyvíjí na brōþor vlivem asimilace zadního kořenového vokálu, který působí na -e-. Substantivum sweostor má vkladné -t-, které se šířilo z Gsg a Gpl do ostatních tvarů. Nd-kmeny maskulina sg pl N frēond "přítel" frēondas G frēondes frēonda D frēonde frēondum A frēond frēondas - Jedná se o substantivizovaná participia prézenta aktiva ovlivněná a-kmenovou deklinací a v Npl a Gpl také adjektivní deklinací. Podle tohoto paradigmatu se skloňují substantiva fēond "nepřítel" gōddōnd "mecenáš", "spasitel", hettend "nepřítel" a další. 190 VI.3.2. Střední angličtina Střední angličtina zahrnuje období zhruba od 11. století do 16. století. V této době prošla angličtina radikální změnou v hláskosloví, morfologii, tvarosloví a syntaxi. Tyto změny jsou připisovány vlivu francouzštiny, která se v Británii rozšířila jako úřední jazyk po dobytí Británie Vilémem Dobyvatelem roku 1066. Jedná se odmionový efekt. Změny v hláskosloví vedly k redukci koncových nepřízvučných vokálů na šva, což vedlo k rozpadu deklinačního systému, neboď koncovky již nebyly schopny rozlišovat jednotlivé pády. Paradigmata ve střední angličtině prošla radikální změnou. V zásadě už není možné rozlišovat silné deklinace podle kmenotvorných vokálů, přestože to tak činíme z historických důvodů. Jinak v důsledku hláskových změn došlo k přechodu paradigmat založených na kmenotvorném principu na paradigmata založená na rodovém principu. Rozpad staroanglického deklinačního systému byl vyvolán především oslabením nepřízvučných pádových koncovek, jejichž vokály se redukovaly na -e. Foneticky to byl patrně redukovaný vokál. Redukce začala již koncem staré angličtiny a byla dokončena kolem 13. století. V důsledku této redukce došlo k pádovému synkretismu, neboť mnoho koncovek začalo mít stejný tvar. Došlo rovněž ke splývání paradigmat, např. ō- a u-kmenů, nebo slabých kmenů maskulin a feminin. S redukcí nepřízvučných vokálů je spojena také ztráta gramatického rodu u substantiv, která už svými pádovými tvary nejsou schopna dostatečně reflektovat rodové rozdíly. Platí to nejen o flektivních koncovkách substantiv, ale také o flektivních tvarech demonstrativ a adjektiv. Ke konci 14. století se gramatický rod ztrácí ve všech středoanglických dialektech, místo něj nastupuje rod přirozený. Šíří se koncovka Gsg a N-Apl maskulin a-kmenů k ostatním deklinacím. Všechny třídy substantiv začínají mít plurál zakončený na -s :sons (stangl. suna), books (stangl. bēc), names (stangl. naman), horses (stangl. hors). Výjimkou bylo několik starých neuter a-kmenů a nepravidelných substantiv. Během staroangličtiny se také začíná používat předložka of s nominativními a akuzativními tvary k vyjádření posesivity, podobné rozšíření začíná mít předložka to k vyjádření dativu. Zatímco stará angličtina je jazykem stále syntetickým, střední angličtina už začíná mít více analytickou strukturu. Ve staré angličtině měla a-kmenová maskulina a neutra i-kmeny koncovku genitivu singuláru zakončenou na -es. Naopak ō-kmeny a feminina i-kmeny měly -e, koncovka ukmenů byla -a a u n-kmenů bylo -an. N-kmenové -an se ve středoangličtině oslabilo na -en. 191 Paralelně s rošířením plurálu zakončeného na -s napříč deklinacemi se také šíří genitiv na (e)s. Změna souvisela mimo jiné také se šířením -(e)s do akuzativu a dativu plurálu. U trojslabičných substantiv bylo -es zapisováno formálně, ale jinak se nevyslovovalo, např. felawes, housbondes, bodies atd. Vokalická deklinace maskulin sg pl N stān "kámen" stānes G stānes stānes D stāne stānes A stān stānes Mezi maskulinní deklinace patřila původní staroanglická maskulina a-kmeny (s podtypy ja- a wa-kmenů, dále staroanglická maskulina i-kmeny a u-kmeny. Na přechodu od staré angličtiny ke střední angličtině prošla substantiva typu dæg diftongizací na dai, pl. daies, také weg >wei a začala často přibírat koncovku -e do Nsg. Ta se vyskytovala v nepřímých pádech. Nsg měl tedy tvar daie, weie. Jiná substantiva zakončená na konsonant pak analogicky rovněž přibírala do Nsg -e, např. mearh > mēre, mycg >migge. Genitiv singuláru u substantiv byl zobecňován na -es: stānes, daies, schōs. Dativ singuláru končil na -e. Tato koncovka byla přidávána k dativu, pokud substantivum končilo v Nsg na konsonant, např. stān. Jak genitivní, tak dativní koncovka v singuláru byly tedy příznakové, odlišovaly tyto dva pády od pádů přímých. V důsledku oslabování vokálů se -as v N-Apl měnilo v -es a mělo stejný tvar, jako Gsg. Původní dativ singuláru na -um (stangl. stānum) prošel také oslabením -um >e(n). Výsledná koncovka pak byla nahrazena -es z ostatních pádů plurálu a celý plurál se tak stal defektivním, neboť ve všech pádech byla jedna koncovka -es. Substantiva typu engel "anděl" si stejně jako ve staroangličtině synkopované tvary, Gsg a zbylé pády engle-. U-kmenové substantivum sunu má ve střední angličtině oslabený kořen sone. 192 Neutra K deklinacím neuter patří původní staroanglické a-, ja-, wa a i-kmeny neuter. Původně se skloňovala jako příslušná maskulina mimo N-Apl. Ve střední angličtině došlo k jejich splynutí s maskuliny dominantních a-kmenů. Jestliže singulár končil na konsonant, plurál byl analogicky zakončen na -es podle maskulin, např. word-wordes. To se týkalo většiny substantiv. Jednoslabičná substantiva označující kolektiva, míry a čas, která měla dlouhý kmen, měla už ve staré angličtině defektní plurál. Tato situace se ve střední angličtině neměnila, např. dēr "vysoká zvěř", folk "lidé", pound "libra", yēr "rok" atd. Pokud singulár neuter končil na vokál nebo diftong, plurál byl ve střední angličtině zakončen na -s, opět analogicky podle maskulin, např. cōle "uhlík" - cōles, gāte "brána" gātes atd. Vokalická deklinace feminin sg pl N quēne "královna" quēnes G quēne(s) quēnes D quēne quēnes A quēne quēnes Do této deklinace patřila původní staroanglická feminina ō-, jō-, wō-, i- a u-kmeny. Poté, co koncové vokály byly redukovány na -e, provedly se příslušné úpravy také v deklinacích feminin. U ō- a jō- kmeny, které končily na konsonant, bylo koncové -e v nepřímých pádech analogicky přeneseno i do nominativu singuláru, např. stangl. bōt "výhoda", sāwol "duše", henn "slepice" > středoanglicky bōte, saule, henne. U wō-kmenů jsou ve střední angličtině dublety podle toho, zda byl zobecněn původní nominativ/akuzativ nebo ne: stangl. sinu > středoanglicky sine/sinewe středoanglicky tāle "povídka", stangl. hwīl > středoanglicky whīle. 193 Slabá deklinace: n-kmeny (maskulina, feminina, neutra) sg pl N -e -en G -en -ene D -en -en A -en -en Slabá deklinace obsahuje všechna původní slabá maskulina, feminina a neutra. Už ve staroangličtině zde byla zastoupena především maskulina a feminina, ale pouze tři neutra ēare, ēage a wange. Rozdíl mezi maskuliny a femininy ve staré angličtině byl v koncovkách Nsg -a/-e. Potom, co koncovka -a byla v deklinaci maskulin redukována na -e, splynula maskulina a feminina do jedné deklinace. Celé paradigma se tak stalo defektní, 4 pády v obou číslech rozlišovaly jen tři koncovky. Přechodným stavem je šíření genitivu singuláru - (e)s do tvarů maskulin. Konzervativně si svou deklinaci udržují substantiva fōt s Npl fēt, man s Npl men, tōþ s Npl. tēþ. Pokud jde o r-kmeny, ty přecházejí buď k a-kmenům (fæder) nebo je jejich paradigma vyrovnáno a koncovky jsou unifikovány. Npl je tvořen koncovkou -es. Podobná situace se vyvíjí u nd-kmenů typu frēnd, Npl frēondas > frēndes. Raná moderní angličtina (15.-18. století) už u substantiv nerozlišuje žádný rod. Paradigmata jsou redukována na dva pády, obecný pád (nominativ), který je bezkoncovkový a nepříznakový, a genitiv. Genitiv, pokud není vyjádřen analyticky s předložkou of a nominativem, má zakončení -s, tedy stejnou koncovkou, jako má plurál. Ostatní pády jsou analytické, vyjadřují se předložkami s nominativem. Mimoto se rozlišuje plurálový tvar nominativu. Pokud jde o plurál, existuje několik typů: - plurál n-kmenů (oxen, children, eyen, sistren). Tento plurál je od 17. století na ústupu. - plurál vytvořený umlautem. Udržuje si jej pouze omezená skupina substantiv s plurály feet, teeth, geese, lice, mice, men, - nulový plurál - u substantiv typu deer, sheep, fish (názvy zvířat ze středoangličtiny), pokračují substantiva vyjadřující míry: year, pound, shilling. Analogicky pak byl vytvořen nulový plurál u kolektiv hair, fruit. - s-ový plurál. Ten je dominantní. U substantiv zakončených na plosivu je plurál -es synkopovaný, koncovka je tedy pouze -s, např. dogs, cats armr *armōr > armar G *armas > arms *armō > arma D *armē > armi *armumz > örmum A *arma > arm *armanz > arma Jak je zřejmé, ve vývoji deklinace splýval kmenový vokál s pádovou koncovkou. V dativu plurálu probíhá u-umlaut, který je nejlépe zachován v islandštině. Původní ō-kmeny feminina měla N-Asg zakončen na -0, ale kmenotvorný sufix měl tvar -u. V genitivu singuláru byla koncovka -ar, v dativu pak -u/-0. V plurálu byla stejná koncovka pro nominativ a akuzativ. I-kmeny maslkulina měy stejný tvar, jako a-kmeny, rozdíl byl v kmenotvorném vokálu. Kmenotvorné -i- způsobovalo umlaut, např. Npl gestir (*gastiz). U-kmeny tvořily již ve staré skandinávštině neproduktivní deklinaci. Všechny ukmeny jsou maskulina. Kmenotvorný vokál se objevuje jen v Apl, ale v jiných pádech zanechává stopy umlautu. Gsg má koncovku -ar a nemá umlaut. Slabá substantiva maskulina měla koncovky Nsg -i, Asg -a, Npl -ar, Apl -a, feminina pak Nsg -a, Asg -u. (Haugen 1976: 290). Následoval synkretismus N-A. U slabých substantiv byl rozdíl N a A udržován déle, až do 16. století. V dánštině se např. vyvinula dvě paradigmata s neurčitým plurálem -e za Apl mask. -a a plurál -er z N-A.pl. feminina -ar/-er. Docházelo k protikladům přímých a nepřímých pádů. Dativ plurálu byl typicky odlišen od ostatních pádů, a to koncovkou -um. Dativ singuláru byl pestřejší, silná substantiva měla zakončení -i/-0, slabá -a/-u (Haugen 1976: 292). Dativ vymizel u neurčitých substantiv, zůstal ale vyjádřen u členu, stejně jako v určitých tvarech. Genitiv singuláru měl u 100 Faarlund 1994: 46. 202 silných substantiv zakončení -s/-ar, u slabých -a/-u. V průběhu vývoje byl sufix -s rozšířen na všechny deklinace. Možné postupy rozšiřování tohoto sufixu s dokladovým materiálem viz Haugen (1976: 294). V kategorii čísla docházelo k tomu, že se zánikem sufixu -r začal plnit funkci plurálového markeru kmenotvorný vokál. Nové koncovky -ar, -er, -or jsou výsledkem znovunahrazení -r k příslušným vokálům. Až do 18. století byla v dánštině neustálenost plurálových koncovek u mnoha substantiv, kde docházelo ke kolísání -e/-er. Naopak konzervativnější byla švédština s pravidelnější distribucí koncovek -ar/-er/-or,-0, ačkoliv -or mělo tendenci se šířit napříč deklinacemi (Haugen 1976: 372). Ve vývoji skandinávských jazyků dochází k rozvoji determinace. Determinace určitosti může být kromě členů také realizována demonstrativy nebo posesivními zájmeny. Determinace neurčitosti se mohla vyjadřovat číslovkami a neurčitými zájmeny. Určitý člen vznikl z původních demonstrativ, zvláště ze sā a supletivních tvarů od kořene þ- a hinn/inn. þann nahradilo sā všude kromě islandštiny, zvláště v tvaru þænn/þenn >den, u neuter þet >det. Především se tento člen používal v antepozici před adjektivy, nyní obecně v antepozici. Sufigovat člen se připojoval jen k substantivům, nejdříve redundantně. Po zániku deklinací většina dialektů začala preferovat konstrukci s postpozičním členem. Neurčitý člen se vyvinul z číslovky einn, podobně jako v angličtině. Vlastní funkci neurčitého členu lze pozorovat až od 13. století, a to ještě patrně vlivem středohornoněmčiny. Vnější vlivy na vývoj neurčitého členu podporuje také skutečnost, že mimo kontinent k vývoji neurčitého členu nedošlo (islandština). Ustálení tvarů určitých členů je ve švédštině a dánštině dokončeno v 18. století, kdy dochází k poměrně značné publikaci normativních gramatik a snaze o purifikaci. 203 VI.5.1. Islandština101 Island byl osídlen koncem 9. a v raném 10. století. Většina osadníků pocházela z Norska a jejich jazykem byla stará norština. Islandština se pak vyvíjela jako samostatný jazyk v izolaci od mateřské země. V jejím vývoji je možné rozlišit dvě fáze - starou islandštinu (před rokem 1540), a moderní islandštinu (od roku 1540). Dělicí datum je rokem vydání prvního islandského překladu Nového Zákona. Pokud srovnáme moderní islandštinu s moderními skandinávskými jazyky a starou norštinou, pak je zřejmé, že islandština uchovala z původního jazyka daleko více prvků a je tedy vývojově konzervativnější. VI.5.1.1. Stará islandština Stará islandština má 4 pády: N, G, D, A, dvě čísla (singulár a plurál). Stará praindoevropská kořenová substantiva a také jiné konsonantické kmeny mají ve staroislandštině N-Apl zakončen na -r <*iR. Pádové tvary přejímaly koncovky různých jiných tříd a docházelo k analogickému vyrovnávání. Ve staré islandštině je možné rozlišit tři typy substantiv: silná, slabá a deklinace označující příbuzenské termíny r-kmeny (Nedoma 2010). Jiné dělení může být podle typu kmenotvorného sufixu: vokalické a konsonantické (Heusler 1967). Substantiva jsou rozdělena do tří rodů (maskulina, feminina a neutra). Rod substantiva je možné odvodit od pádových koncovek. Mnoho maskulin, jako maðr "muž" nebo sonr "syn" mají v Nsg koncovku -r. Paradigmata byla modifikována hláskovými změnami. Typickou hláskovou změnou, která způsobuje znepravidelnění paradigmat, je umlaut. U-umlaut je změna vokálu -a- v -ö-/u- ve specifickém kontextu. Například kořenový vokál -a- v Nsg saga je změněn v -ö- v Gsg, Dsg a Asg na tvar sögu. U-umlaut je pranorská asimilace, kdy se vokál -a- měnil v zadní, protože v následující slabice nebo koncovce bylo -u-. Typický je u-umlaut v počátečních přízvučných slabikách, například zmíněné saga-sögur. Synchronně může koncová slabika s u- odpadnout, například Npl silných neuter typu land, plurál lönd. I-umlaut byl způsobem asimilací zadních vokálů, které se měnily v přední, pokud následoval sufix obsahující -i- nebo -j-. Jedná se opět o protonorský jev, přičemž koncové slabiky s -i- mizely a synchronně není vliv patrný. I-umlaut je zřejmý např. v plurálu některých substantiv: faðir-feðr, maðr-menn, bróðir-bræðr, nebo v Dsg: völlr "pole" - velli, 101 Thráinsson 1994, Kress 1963, Kress 1982, Heusler 1977, Nedoma 2010, Gutenbrunner 1951, Valfells & Cathey 1981. 204 hönd "ruka" - hendi. Procesem i-umlautu prošla i angličtina, proto ve stejných slovech nacházíme umlautové tvary v obou jazycích: maðr-menn x man-men, gás-gæss x goose-geese, fótr-fætr x foot-feet, mús-mýs x mouse-mice. Umlautem vzniká většina nových staroislandských vokálů. V nominativu singuláru dochází k asimilaci koncového *-s/-z po vokálu na -r. Tato změna probíhá v pozdní pranorštině aa týká se hlavně silných substantiv maskulin. Tematický vokál se neobjevuje v Nsg, dochází k jeho synkopě, např. *vikingar > vikingr "Viking", *boeir > bær "farma". Tato změna probíhá kolem 6. století, kdy je možné již v runových nápisech koncové -r číst. Pro koncové slabiky jsou důležité tzv. Auslautgesetze. Pro pranorštinu jsou nejdůležitější tyto: - změna koncového -m v -n, např. Asg lat. servum, PNor *staina >stisl. stein - koncové -s dává -z to pak -r, např. gót. dags, PNor *dagar > stisl. dagr - dlouhé vokály se zkracovaly. Dlouhé *ō se v západní a severní germánštině měnilo na -u, v gótštině na a, např. řec. theā, gót. giba, PNor *laþu, stisl. löð (krátké vokály mizely). Od 7. století nastávají synkopy vokálů ve vnitřních slabikách, což má za následek ztrátu kmenotvorného sufixu, např. *fiskar, mannir, stainar, fuglar >stisl. fiskr, menn, steinn, fugl. V důsledku synkopy se koncové -r asimiluje ve tvarech, jejichž kmen končí na -l-, -n-, r-, -s-. Například stóll, steinn, áss, jökull. Nebo koncové -r odpadá po předcházející konsonantické skupině, např. vagn, karl, hrafn, vetr... V pozdní pranorštině nastávají přehlásky, např. PNor*heldar >stisl. hjaldr "hádka", PNor *erþu > stisl. hiörtr "jelen", PNor *meluk > stisl. miólk "mléko". Staroislandština zachovává z pragermánštiny rozlišení kategorie rodu: maskulinum, femininum a neutrum, dvě čísla: singulár a plurál. Duál zanikl. V kategorii pádu je rozlišen N, G, D, A. Instrumentál splynul s dativem. V paradigmatech je nápadný vliv umlautu, paradigmata vykazují vysokou míru nepravidelnosti. Analogické vyrovnávání nastává spíše u izolovaných slov. V pádových koncovkách se stírají hranice mezi jednotlivými deklinacemi. Například u a- a u-kmenů mají koncovky Dpl stejný, mnoho maskulin přechází mezi a- a i-kmeny atd. Nejvíce se mění G a Dsg a G a Dpl, nejstabilnější je Nsg. Nominativ singuláru a nominativ plurálu je rozlišen, zvláště u maskulin a feminin. Např. Nsg víkingr < *vikingaz má odpovídající Npl víkingar, kde tematický sufix rozlišuje plurálový tvar od tvaru singulárového. Podobně i-kmenové substantivum gestr má Npl gestir, 205 opět zde kmenotvorný sufix rozlišuje tvar plurálový od singulárového. Neutra naopak singulár a plurál často nerozlišují, např. hús a skip jsou jak nominativy singuláru tak plurálu. Gsg je pravidelný u maskulin a neuter ō-kmenů, kde končí na -s. Maskulina i-kmeny a u-kmeny, stejně jako feminina a-kmeny a i-kmeny mají většinou koncovku -ar. Výjimku tvoří některé i-kmeny maskulina, např. gest "host", které mají koncovku -s. Gpl je pro všechny rody vyrovnán, má koncovku -a. Vzorová paradigmata Silná substantiva Maskulina a-kmeny Maskulina a-kmeny měly dva podtypy, jak je tomu běžně ve starých germánských jazycích. Jsou to ja-kmeny a wa-kmeny. Většina starých substantiv tohoto typu zůstává v deklinaci a-kmenů. Dochází však vyrovnávání koncovek mezi a- a i-, případně u-kmeny. Typický je Gsg a Gpl, také oba dativy. Některá substantiva mají v kmeni koncové -j- nebo -v. Tento augment se objevuje za specifických podmínek, kdy v kmeni ním následuje zadní vokál. Například ve kmeni hersj- "náčelník" (mask) nebo kvæðj- "báseň" (neut.) se augment objevuje jako -i-před konsonantem nebo v v absolutní pozici. Nsg a pl je tedy kvæði a *hersjar>hersir. Pokud pádová koncovka začíná na vokál, augment se neobjevuje. Dsg je tedy *hersjai >hersi, Npl *hersjar >hersar, Dpl neuter *kvæðji >kvæði. V-augment se objevuje, jestliže za kmenem následuje jiný vokál než "u". Například ölv- "pivo" má nominativ singuláru ölv >öl, Dsg ölvi. a-kmeny ja-kmeny sg pl sg pl N armr "paže" armar hirðir "pastýř" hirðar G arms arma hirðis hirða D armi örmum hirði hirðum A arm arma hirði hirða - Nsg - koncové -r se asimiluje k předchozím konsonatnům, např. *jökular >jökull "ledovec", doprovázené zjednodušením konsonantických skupin, *fuglar > fugl "pták" - Gsg pokračuje z pranorského -*as. 206 - Dsg u některých substanti má nulovou koncovku, např. hring "kruh". Tvar Dsg pochází buď z Isg a-kmenů *-u/-e nebo od i-kmenů. - Asg má u většiny maskulin nulovou koncovku. - Npl a Apl mají plnou formu kmene, který obsahuje i tematický vokál. - několik málo substantiv jako maðr "muž", nagl "nehet", mají v paradigmatu i-umlaut, meðr, negl:sg. maðr, manns, manni, manni, pl. menn, manna, mönum, menn. - Koncovky ja-kmenů jsou stejné, jako u a-kmenů. Jako hirðir < * hirðīz se skloňuje řada substantiv zakončených na zavřenou slabiku s jednoduchou kodou. Ja-kmeny jsou početně jen malou skupinou substantiv. wa-kmeny sg pl N söngr "píseň" söngvar G söngs söngva D söngvi söngum A söngvi söngva Wa-kmeny ukazují v deklinaci w-umlaut, což je varianta u-umlautu. Pranorské *a se mění na staroislandské ö. V Dsg může být také nulový morfém, tedy tvar söngv. Wa-kmeny jsou početně omezenou skupinou substantiv. Neutra a-kmeny Neutra a-kmeny mají stejnou deklinaci jako maskulina a-kmeny včetně podtypů. Nominativ a akuzativ mají stejný tvar. a-kmeny ja-kmeny sg pl sg pl N barn "dítě" börn ber "bobule" ber G barns barna bers berja D barni börnum beri berjum A barn börn ber ber - V N-Apl je viditelný u-umlaut. 207 wa-kmeny sg pl N högg "rána" högg G höggs höggva D höggvi höggum A högg högg Maskulina i-kmeny sg pl N gestr "host" gestir G gests gesta D gest gestum A gest gesti - maskulina i-kmeny jsou např. hamr "vzhled", verg "sláva", vinr "přítel", hugr "hřích", atd. - maskulina i-kmeny se od feminin liší v Gsg a Apl. - substantivum gest má koncovku převzatou od ō-kmenů, jinak zde bývá -ar. - v deklinaci pozorujeme i-umlaut *a>e, zde v paradigmatu zcela vyrovnán. Gsg může končit buď na -s nebo na -ar (staðar "místo"). U některých substantiv může do Npl a Al pronikat také koncovka a-kmenů, např. lýðar/lýðir, lýði/lýðr "lidé". Splývání ō- a i-kmenů je pozdně pranorského data. Ve staroislandštině se tato tendence projevuje ještě více (viz N-Apl). - u maskulin s dlouhým slabičným kmenem, který končí na veláru, tematický vokál -i- se mění na -j- před následujícím -a- nebo -u-. Nsg substantiva drykki- "nápoj" se jeví jako drykkr, Npl drykkir, Gpl drykkja, Dpl drykkjum. "J", které se zde objevuje, není tedy augmentem Feminina i-kmeny sg pl N öxl "rameno" axlir G axlar axla D öxl öxlum A öxl axlir 208 - feminina i-kmeny jsou vv singuláru ovliněny o-kmenovou deklinací feminin. Deklinace je rovněž typická u-umlautem, jak je vidět z paradigmatu. Několik substantiv má dublety v N a Apl, např. mörk "les"/merkr, spöng "kus"/spengr, strönd "pláž"/strendr, ölpt "labuť"/elptir. Maskulina u-kmeny sg pl N völlr "pole" vellir G vallar valla D velli völlum A völl völlu U-kmeny jsou pouze maskulina, např. biörn "medvěd", vöttr "svědek", börkr "kůra", skjöldr "štít", atd.. Původní distribuce u-kmenů mezi všechny tři rody je zachována jen u feminina hönd "ruka" (gót. handus) neutra fé "dobytek" (gót. faihu). Fonologická historie u-kmenů je dost komplikovaná, takže ve staré islandštině jsou ukmeny směsí tvarů s různými pádovými tvary ovlivněnými i-kmeny nebo konsonantickými kmeny. Původní u-kmenové tvary vykazují vliv u-umlautu (a>ö), Dsg a Npl pak vliv iumlautu. Gsg a ostatní plurálové tvary většinou nemají žádné změny. Kmeny obsahující -jamají -i- v důsledku i-umlautu. V některých tvarech bylo také původní přízvučné -u- změněno na -o-, což vedlo ke znepravidelnění paradigmatu v důsledku střídání -o-/-y-. Kromě uvedeného příkladu deklinace völlr < *vallu- je možné uvést příklad deklinace fjörðr "fjord" <*fjarðu- a sonr "syn" < *son-u. sg pl N fjörðr sonr firðir synir G fjarðar sonar fjarða sona D firði syni fjörðum sonum A fjörð son fjörðu sonu Feminina ō-kmeny Feminina ō-kmeny mají, stejně jako maskulina a-kmeny, dva podtypy: jō- a wō- kmeny. 209 Řada substantiv má v důsledku vlivu i-kmenů, např. N-Apl na -ir, gjafir. Substantiva bók "kniha", gás "husa", hönd "ruka", lús "veš", mús "myš", nótt "noc" mají N a Apl zakončený na -r s i-umlautem, tedy bækr, gæss, hendr, lýss, mýss, nætt. Nsg končil původně na *-u, Npl na *-ir. Rovněž zde se objevuje augment. Kmeny s krátkými slabikami jsou pravidelné, např. eyja- "ostrov" má Nsg eyja-0 >ey, Npl eyjar >eyjar, Dpl eyja-um >eyjum. Kmeny s dlouhými slabikami jsou nepravidelné. Zatímco pravidelná feminina mají v Nsg nulovou koncovku, viz gjöf a v Dsg koncovku -u (u dvojslabičných kmenů), feminina s augmentem mají Nsg zakončen na -r a Dsg končí na -i. Kmen heiðja- má Dsg heiðja-0>heiði, Npl heiðjar >heiðar, Dpl heiðja-um > heiðum. - Feminina mají Asg vytvořen podle Dsg. - Apl má plný kmen s tematickým vokálem. ō-kmeny jō-kmeny sg pl sg pl N gjöf "dar" gjafar heiðr "vřesoviště" heiðar G gjafar gjafa heiðar heiða D gjöf gjöfum heiði heiðum A gjöf gjafar heiði heiðar wō-kmeny sg pl N ör "šíp" örvar G örvar örva D ör örum A ör örvar Slabá deklinace Slabá substantiva nemají na rozdíl od silných substantiv tematický vokál. Maskulina mají v Nsg tvary končící na -i, zatímco ostatní pády singuláru jsou zakončeny na -a, např. Nsg hani, G-D-A hana. Dochází k silnému pádovému synkretismu. 210 Feminina jsou dvojího druhu. Většina má Nsg zakončen na -a, zatímco zbylé pády singuláru mají -u, např. Nsg saga, G-D-A sögu. Druhá skupina feminin má celý singulár zakončen na -i, např. N-G-D-A hreysti "statečnost". Sémanticky sem patří hlavně abstrakta. Neutra jsou zakončena na -a v celém singuláru. Plurál je rovněj vyrovnán. Maskulina mají v Npl koncovku -ar, feminina -ur, neutra -u. Stejně jako v ostatních germánských jazycích, slabá substantiva představují původní n-kmeny. Samotný sufix -n- ale ve staroislandštině vymizel, zachován je pouze v Gpl. Týká se to hlavně feminin a neuter, u maskulin se objevuje jen vzácně. Typickým příkladem výskytu -n- je Gpl feminin sagna (Nsg saga), visna (Nsg visa "verš"), Gpl neuter hjartna (hjarta "srdce"), eyrna (eyra "ucho") oproti Gpl maskulin skála (Nsg skáli "síň"). Řada feminin má před koncovkou -j-, například hetja "hrdina", kirkja "kostel", bylgja "vlna", húsfreyja "hospodyně". Pokud kmen končí na veláru, toto -j- v Gpl odpadá: kirkna, bylgna, ale húsfreyja. Maskulina n-kmeny jan-kmeny sg pl sg pl N hani "kohout" hanar skyti "střelec" skytjar G hana hana skytja skytja D hana hönum skytja skytjum A hana hana skytja skytja - plurálové koncovky odpovídají koncovkám maskulin a-kmenů. - ja-kmeny uchovávají kromě Nsg (-i < *- ) původní -j- v celém paradigmatu. wan-kmeny sg pl N vöðvi "sval" vöðvar G vöðva vöðva D vöðva vöðum A vöðva vöðva - původní *v je zachováno v celém paradigmatu kromě Dpl, kde -um <*-wum. 211 Feminina ōn-kmeny ōn-kmeny jōn-kmeny sg pl sg pl N saga "vyprávění" sögur smiðja "střelec" smiðjur G sögu sagna smiðju smiðja D sögu sögum smiðju smiðjum A sögu sögur smiðju smiðjur wōn-kmeny sg pl N völva "věštkyně" völur G völu ------ D völu völum A völu völur - Wōn-kmeny zachovávají "w" jen v Nsg. Neutra n-kmeny sg pl N hjarta "srdce" hjörtu G hjarta hjartna D hjarta hjörtum A hjarta hjartna Neutra n-kmeny jsou málo početná, většinou se jedná o názvy částí těla: auga "oko", eista "varle", eyra "ucho", flagbrjóska "hrudní kost", nýra "ledvina", ökla "kotník". R-kmeny sg pl N faðir "otec" feðr G föður feðra D föður feðrum A föður feðr 212 - Jedná se o původní konsonantické kmeny omezené na názvy příbuzenských vztahů: faðir, bróðir "bratr", móðir "matka", systir "sestra", dóttir "dcera". - V plurálu mají všechny pády vyrovnaný tvar podle i-umlautu, kromě feðr i bræðr, mæðr, systr, dætr. Nominativ plurálu byl původně *faðrir >feðr. Tento tvar se šířil do akuzativu plurálu, kořen s umlautem pak do G i Dpl. VI.5.1.2. Moderní islandština Od 13. století docházelo k sérii změn, které změnily islandský vokalický systém a kvantitu, takže rozdíly ve výslovnosti mezi dlouhými a krátkými vokály nejsou v moderní islandštině nikoliv kvantitativní, ale kvalitativní. Dlouhé vokály byly diftontizovány a ve výslovnosti diftongů došlo také k posunu: stisl. mod.isl. i /ij/ é /je/ æ /aj/ ú ó /o á ei /ej/ ey /ej/ au /øj/ Ve spojení "alveoláry + n/l" se do výslovnosti vkládá neznělé "t", např. perla /perdla", fjall "fjatl" atd. Spojení pp, tt, kk s následujícím vokálem, likvidou, nasálou nebo "v" vede k preaspiraci, např. epli /ehpli/ "jablko", möttlar /møhtlar/ "kabáty", lyklar /lihklar/ "klíče". Jiné dvojice konsonantů naopak podléhají geminaci, např. kaffi /kaf:i/ "káva", baggi /bag:i/ "balík", fönn /føn:/ "sníh" atd. Důležitou změnou pro tvar paradigmatu je vznik epentetického "u" před koncovým -r, což se projevuje v Nsg: stisl. akr, mod.isl. akur "pole", stisl. fegrð, mod.isl. fegurð "krása". Moderní islandština rozlišuje substantiva na základě silné a slabé deklinace, podobně jak je tomu v islandštině staré. Kromě Nsg je pro zařazení do daného paradigmatu rozhodující Gsg. Substantiva, jejichž Gsg končí na konsonant (s, r), patří k silné deklinaci, např. Nsg 213 hestur "kůň", Gsg hests; skál "klíč" - skálar. Substantiva mající Gsg zakončen na vokál (a, i, u) patří do slabé deklinace, např. Nsg hani "kohout", Gsg hana; hjarta "srdce" - hjarta. Obecně je možné vztáhnout rozdělení substantiv ke staroislandskému stavu, tedy rozdělit substantiva podle původního kmenotvorného principu s ohledem na tvary Nsg a Apl (Kress 1982). Silná deklinace a-kmeny maskulina va-kmeny maskulina sg pl sg pl N hestur "kůň" hestar söngur "píseň" söngvar G hests hesta söngs söngva D hesti hestum söng söngvum A hest hesta söng söngva ja-kmeny maskulina sg pl N læknir "lékař" læknar G læknis lækna D lækni læknum A lækni lækna K a-kmenům maskulina patří substantiva, která v Apl končí na -a. Patří sem například substantiva draumur "sen", munnur "ústa", prestur "kněz", mnoho vlastních jmen, např. Eiríkur, Grímur, Leifur, Ormur atd. Podtypem paradigmatu hestur je paradigma himinn "nebe" se synkopou vokálu v druhé slabice před vokalickou koncovkou, tedy Nsg himinn, Npl himnar, Apl himna. Patří sem např. substantiva morgunn "ráno", lykill "klíč", jökull "ledovec" atd. Maskulina, která v Nsg končí na -ar podléhají synkopě, rovněž tak i některé substantiva zakončená na -ur, kde "u" je nové, vkladné: hamar "kladivo", Dsg hamri, Npl hamrar; akur, Dsg akri, Npl akrar. Mezi ja-kmeny patří substantiva, která měla na hranici kmenu a koncovky "j". To se objevuje už jen lehkých kmenů a po velárách, po kmenech těžkých má podobu "i". Jako 214 læknir se skloňují substantiva flýtir "spěch", hellir "jeskyně", vísir "ukazatel" atd., také vlastní jména Geysir, Grettir, Skímir atd. K va-kmenům patří substantiva, která před vokalickou koncovkou mají "v", jinak se ale skloňují stejně, jako čisté a-kmeny. Patří sem např. substantiva spör "vrabec", hjör "básník", hör "len" atd. a-kmeny neutra va-kmeny maskulina sg pl sg pl N borð "stůl" borð högg "rána" högg G borðs borða höggs högg(v)a D borði borðum höggi höggum A borð borð högg högg ja-kmeny neutra sg pl N skeyti "telegram" skeyti G skeytis skeyta D skeyti skeytum A skeyti skeyta Silná neutra a-kmeny se skloňují stejně, jako maskulina, pouze N-A mají stejný tvar. Koncovka je nulová. Jako borð se skloňují substantiva ár "rok", bíó Kino", hús "dům", rúm "postel" atd. Va-kmeny neutra jsou početně nevýznamnou skupinou. U lehkých kmenů a po velárách se v kmeni objevuje "v", nicméně nikoliv obligatorně. Už ve staré islandštině např. zaniká v Dpl, v moderní islandštině i jinde. Jako högg se skloňují substantiva bygg "ječmen", böl "zlo", fjör "život", frjó "semeno" atd. Ja- kmeny neuter jsou stavěny na stejném prinicpu, jako ja-kmeny maskulin. Podobně se skloňují akkeri "kotva", belti "opasek", bindindi "nepřítomnost", fangelsi "vězení", vísindi "věda" atd. 215 a-kmeny feminina sg pl sg pl N vél "stroj" vélar drotting "královna" drottingar G vélar véla drottingar drottinga D vél vélum drottingu drottingum A vél vélar drottingu drottingar va-kmeny feminina ja-kmeny feminina sg pl sg pl N stöð "stanice" stöðvar ermi "rukáv" ermar G stöðvar stöðva ermars erma D stöð stöðvum ermi ermum A stöð stöðvar ermi ermar Mezi a-kmeny patří také feminina, která mají Npl zakončen na -ar. Původně tato feminina končila v Nsg na *ō, např. sakō "věc", které se vystkytovalo i v jiných pádech, např. Gsg. sakōz. Toto *ō se později změnilo buď v *-u (Nsg saku) nebo v *-a (Gsg sakar). Následoval u-umlaut a ztráta kocového vokálu. Také proběhla přehláska e>jo. Všechna feminina, která prošla umalutem a přehláskou jsou v nové islandštině zařazována do ikmenové deklinace: sök <*saku <*sakō; gjöf "dar" < *gefu <* gefō. Jako vél se skloňují jednoslabičná substantiva typu ár "veslo", kinn "tvář", ól "řemen", skál "klíč", taug "nerv" atd. Podle paradigmatu drotting mají tvary substantiva abstrakta na ing a -ung, např. kenning "znalost", setning "otevření", tilfinning "otevření", háðung "výsměch", nýjung "novinka" atd. Koncovka -u v Dsg a Asg byla původně fakultativní. Mezi va-kmeny patří substantiva typu ör "šíp", böð "boj". Deklinace je neproduktivní. Ja-kmeny jsou početnější, obsahují substantivy byrði "břemeno", heiðgi "náhorní plošina", eyri "písčina", helgi "víkend" atd. Ja-kmeny ve staroislandšině měly původně zakončení -r, které je zachována v reyður "modrá velryba", hildur "boj". Substantiva tohoto typu přecházejí do i-kmenů, např. brúður "nevěsta": sg. brúður, brúði, brúði, brúðar, pl. brúðir, brúðir, brúðum, brúða. 216 i-kmeny maskulina sg pl N staður "místo" staðir G staðar staði D stað stöðum A stað staði K i-kmenům maskulin patří substantiva, která v Apl končí na -i. Gsg končí na -ar, Dsg je bez koncovky, Npl je zakončen na ir. Patří sem substantivy hlutur "protiklad", kviður "břicho", matur "jídlo", munur "rozdíl", vinur "přítel" atd. Substantiva, jejichž kmen končí na konsonantický cluster, přibírají v Dsg koncovku -i. Jsou to např. substantiva kostur "podmínka", réttur "právo", sultur "hlad" atd. Řada substantiv má Gsg zakončen na -s, např. bolur "kmen", dalur "údolí", refur "liška", gestur "host" atd. Kmeny zakončené na veláru mají v Gsg, Gpl a Dpl -j-: Nsg lækur "potok", Gsg lækjar, Gpl lækja, Dpl lækjum, podobně drykkur "nápoj", leggur "noha", sekkur "pytel". Podobně se ovšem chovají i některá jednoslabičná substantiva zakončená na různé konsonanty, kde je "j" typicky hiátové, např. bær-bæjar "dvorec", gnýr "hluk", her "pán", styr "válka" atd. Dvojí Gsg -s/-ar mají např. bekkur "břeh", fengur "kořist", reykur "kouř", veggur "zeď" atd. i-kmeny feminina sg pl sg pl N mynd "obraz" myndir öxl "rukáv" axlir G myndar mynda axlar axla D mynd myndum öxl öxlum A mynd myndir öxl axla Feminina i-kmeny mají v N-Apl koncovku -ir. Paradigma je produktivní, proto sem patří velký počet substantiv, např. borg "město", ferð "cesta", rós "růže", tíð "čas" atd. Feminina, která změnila kořenové a>ö v důsledku umlautu, patří nyní také do i-kmenové deklinace (öxl), např. dögg "rosa", flöt "plocha", gröf "hrob" atd. Do i-kmenů rovněž přešla substantiva, která v důsledku u-umlautu přehasovala sufix -an, např. verslun "obchod", borgun, "platba", skemmtun "zábava" atd. 217 u-kmeny maskulina sg pl N völlur "pole" velllir G vallar valla D velli völlum A völl velli Mezi u-kmeny patří pouze maskulina. Koncové -u v Apl je většinou nahrazeno -i. Celá deklinace je poznamenána umlautem a jinými přehláskami. Deklinace je ovlivněna a-kmeny a i-kmeny a je neproduktivní. Jako völlur se skloňují substantiva börkur "kůra", flötur "plocha", knöttur "míč", köttur "kocour", vöndur "prut" atd. Patří sem rovněž substantiva, jejichž kořenový vokál "e" prošel přehláskou na "jö" a "ja" a umlautem, např. sg. fjörður "fjord", fjarðar, firði, fjörð, pl. firðir, fjarða, fjörðum, firði. Podobně např. björn "medvěd", hjörtur "jelen", kjölur "kýl", mjöður "medovina". Paradigma sonur je rovněž nepravidelné: sg. sonur, sonar, syni, son, pl. synir, sona, sonum, syni. Konsonantické kmeny Maskulina sg pl sg pl N fótur "noha" fætur maður "muž" menn G fótar fóta manns manna D fæti fótum manni mönnum A fót fætur mann manna Kromě příbuzenských názvů typu faðir "otec", bróðir ůbratr" patří ke konsonantické deklinaci pouze 4 substantiva: fótur, maður, vetur "počasí" a fingur "prst". Apl končí na konsonant a je vyrovnán s Npl, což je u maskulin neobvyklý případ. Původní tvar končil na -r, vokál "u" je vkladný, staroislandský tvar je fætr. Kořenový vokál podléhá umlautu. 218 Feminina sg pl sg pl N kýr "kráva" kýr nótt "noc" nætur G kýr kúa nætur nótta D kú kúm nótt nóttum A kú kýr nótt nætur Feminina konsonantické deklinace mají N-Apl zakončen na -r/-ur, přičemž "u" je epentetické. Typický je umlaut v deklinačních tvarech. Substantiva této deklinace často přibírají Gsg silných feminin -ar. Paradigma nótt vykazuje rovněž umlaut v deklinačních tvarech. Substantiva, která se podle této deklinace skloňují, jsou např. nögl "nehet", hönk "klubko", röng "napínák", strönd "pláž" atd. Bez umlautu jsou subparadigmata vík "záliv", brú "most", s umlautem pak bók "kniha", Npl bækur , podobně brók "kalhoty", rót "kořen", hnot "ořech". Substantivum mús "myš" má umlaut v plurálu mýs, podobně lýs "veš". Příbuzenská substantiva faðir, móðir, dóttir mají rovněž umlaut v deklinaci: Nsg faðir, Gsg föður, Npl feður; Nsg móðir, Gsg móður, Npl mæður; Nsg dóttir, Gsg dóttur, Npl dætur. Slabá deklinace Substantiva slabé deklinace mají v singulárových koncovkách vokál a, i, u. Sufix -nse vyskytuje v Gpl slabých feminin, např. gata "ulice", Gpl gatna; nebo neuter, hjarta "srdce", Gpl hjartna. U maskulin n-ový sufix není. Maskulina sg pl N penni "pero" pennar G penna penna D penna pennum A penna penna 219 Podobně se skloňují substantiva bryti "steward", gluggi "okno", tími "čas", forseti "president", skipverji "námořník", rovněž vlastní jména Árni, Gísli, Ingi, Skúli atd. Singulár vykazuje silný pádový synkretismus. Plurálové tvary jsou ovlivněny a-kmenovou deklinací. Substantiva končící na -gi mají další singulárové pády na -gja: kleggi "valoun" - kleggja, frumbyggi "praobyvatel" - frumbyggja, kunningi "známý"- kunningja atd. Feminina sg pl N húfa "čepice" húfur G húfu húfa D húfu húfum A húfu húfur Slabá feminina končí v Gsg na -u nebo -i, např. kona "žena"- konu, elli "stařena" - elli. Substantiva této deklinace jsou dost početná, jako húfa se skloňuje např. bára "vlna", hilla "polička", króna "koruna", sítróna "citrón" atd. Řada substantiv má umlaut, např. fata "vědro" - fötu, podobně alda "vlna", dama "dáma", stjarna "hvězda", vara "zboží", také vlastní jména Anna, Barbara-Barböru, Kristjana atd. Podtyp lygi "lež" má totální synkretismus v singuláru - všechny tvary jsou zde stejné. Patří sem substantiva gleði "radost", elli "stáří", kveðandi "melodie", snilli "genialita". Neutra sg pl N auga "oko" augu G auga augna D auga augum A auga augu Substantiva této deklinace mají v Gpl -n-kmenový sufix. Celý singulár je defektivní, všechny pády mají stejnou koncovku. Podobně jako auga se skloňuje bjúga "vuřt", eyra "ucho", firma "firma", lunga "plíce", nýra "ledvina", tema "téma". 220 Participiální kmeny sg pl N bóndi "farmář" bændur G bónda bænda D bónda bændum A bónda bænda K participiálním kmenům patří substantivizovaná participia prézenta aktiva odvozená sufixem -(a)ndi. Singulár má deklinaci slabou, plurál je podle konsonantických deklinací s umlautem. Podobně jako bóndi se podle tohoto typu skloňují substantiva fjandi "ďábel", fjendur "nepřítel", frændi "příbuzný" atd. 221 VI.5.2. Dánština102 Kategorie rodu Dánská substantiva mají dva rody, obecný, který slučuje maskulina a feminina, a neutra. Substantiva obecného rodu přibírají neurčitý člen en v antepozici a určitý člen -(e)n v postpozici: en hånd "jedna, nějaká ruka", hånden "ta ruka", en pige "jedna, nějaká dívka", pigen "ta dívka". Neutra přibírají neurčitý člen et a určitý -(e)t: et hus "dům", huset, et æble "jablko", æblet. Určitý člen v plurálu má tvar -ne pro substantiva obecného rodu i neutra. Jestliže však je substantivu předcházeno adjektivem, člen v antepozici (den, det, de) nahrazuje člen v postpozici, např. kvinden "ta žena", kvinderne "ty ženy", den gamle kvinde "ta stará žena", de gamle kvinder "ty staré ženy". Většina substantiv jsou obecného rodu. Rod určuje také tvary adjektiv a některých zájmen, které se pak rodově s příslušným substantivem shodují. Rod je možné odvodit jednak z význanu substantiv, jednak z příslušných sufixů. Obecného rodu jsou např. osobní jména, názvy zvířat, stromů, rostlin, ovoce, dále svátky, jezera, řeky a některé matematické symboly. Mezi neutra patří například názvy látek, míst, kolektiva nebo návzy jazyků. Obecný rod mají také substantiva zakončená na některé sufixy, např. -ance (ambulance), -de (bredden "šířka"), -dom (ejendom "majetek"), sufix verbálních substantiv en (hilsen "pozdrav", hvisken "šepot", -er, - ør (názvy povolání bager "pekař", lærer "učitel", direktør, frisør) a další. Typické sufixy neuter jsou např. -ed (hoved "hlava", marked "trh", ende (udseende "vzhled", -um (museum) atd. Mnoho sufixů je však distribuováno mezi oběma rody, např. en filial "pobočka" x et areal "plocha", en bibliotekar x et inventar atd. Lexikálně je možné v rámci obecného rodu rozlišit maskulina a feminina, nepř. tyr "býk", ko "kráva", konge "král, dronning "královna". Až do dvacátého století byly běžné matrimoniální feminina derivovaná zvláštními sufixy: bisp "biskup", bispinde "biskupova žena", professor, professorinde "profesorova žena". Také sufixy feminin označující povolání byly redukovány, takže oba rodové protějšky mají dnesk jeden lexikální tvar: lærer "učitel", lærerinde "učitelka", dnes jen lærer, nabo "soused", naboerske "sousedka", dnes jen nabo. Kategorie pádu V dánštině jsou jen dva pády, základní (nominativ) a genitiv, který má koncovku -s: en pige, en piges hånd "dívčina ruka", pigen, pigens hånd "ta dívčina ruka". 102 Haberland 1994, Lundskær-Nielsen, T & Holmes 2010, Haugen1976, Braunmüller 2007. 222 Kategorie čísla Dánština rozlišuje singulár a plurál. Plurál je u domácích slov tvořen třemi sufixy: -er (en by "město", to byer "dvě města), -e (et land "země", to lande (dvě země), -0 (en fejl "chyba", to fejl "dvě chyby"). Asi 60 procent domácích slov má plurálový tvar zakončený na er, 25 procent na -e, zatímco 15 procent substantiv má v plurálu nulový sufix. Kritéria výběru plurálového sufixu jsou různá. Může to být komplexita tvarů: en vej "cesta", veje x et køkken "kuchyň", køkkener, pozice přízvuku en 'lektor > lek'toren, en a'vis "noviny" > aviser, původ (přejímky mají často plurál -er: en export >exporter, druh derivativního sufixu: et bageri "pekárna" > bagerier. Kombinací sémantických a strukturních kritérií dostáváme deklinační třídy, které se rozdělují právě na základě tvaru plurálu. 1. třída obsahuje substantiva mající plurál zakončený na -(e)r. Zahrnuje téměř všechna substantiva končící na vokál, např. en krone "koruna" - kroner a dále polysylabická substantiva, zvláště deriváty a přejímky. Mnoho jich má koncový přízvuk: en a'vis "noviny" > aviser, en ro'man > romaner. Dále zde patří osobní a místní jména. Některá substantiva mají při tvoření plurálu modifikaci vokálu v kořeni: nat "noc" - nætter, bok "kniha" > bøker, hånd "ruka" >hænder. Plurálový sufix -er na sebe také stahuje přízvuk, typickým příkladem jsou substantiva zakončená na -or: en 'motor >mo'torer, en 'pastor >pas'torer. 2. třída substantiv končí v plurálu na -e. Obsahuje jednoslabičná substantiva obecného rodu končící na konsonant, např. en dreng "chlapec" - drenge, en vej "cesta" - veje. Dále sem patří některá jednoslabičná neutra, např. et bord "stůl" - borde, et brev "dopis" - breve, substantiva s nepřízvučným sufixem -er, např. en arbejder "dělník" - arbejdere, en russer "Rus" - russere a substantiva končící na sufix -dom, např. en sygdom "nemoc" - sygdome. Některá substantiva této deklinace vykazují nepravidelný plurál, např. en bror "bratr" brødre, den datter "dcera" - døtre, en far "otec" - fædre, et øje "oko - øjne. 3. deklinace obsahuje substantiva, jejichž plurál má nulovou koncovku. Patří sem většina jednoslabičných neuter, např. et bær "bobule" - bær, et kort "karta" - kort, dále některá víceslabičná substantiva končící na konsonant, např. et fjersyn "televize" - fjersyne, et spørgsmål "otázka"- spørgsmål, některá jednoslabičná substantiva obecného rodu: en fejl "chyba" - fejl, en fisk "ryba" - fisk, a také některá substantiva končící na sufix -ende utvořená od prézentních participií: en gående "chodec" - gående, en studerende "student" - studerende". 223 Mimo tyto tři deklinační třídy je možné ještě vymezit plualia tantum, kam patří názvy oděvů, např. bukser "kalhoty", jeans, shorts, kolektiva, např. briller "brýle", názvy nemocí, např. kopper "neštovice, názvy míst, např. Alperne "Alpy". Malé množství substantiv má dva plurály, jeden počitatelný a jeden kolektivní, např. orm "červ" - orm (kol.) - orme (červi), sten "kámen" - sten "kamení" (kol.) - stene "kameny". 224 VI.5.3. Norština103 Kategorie pádu Norština má pouze dva pády, základní (nominativ), koncovkově bezpříznakový, a genitiv, zakončený na -s. Kategorie rodu Norština rozlišuje tři rody: maskulinum en gutt "chlapec", femininum ei jente" dívka", neutrum et barn "dítě". Rod je velmi často inherentní vlastnosti substantiv, nicméně, stejně jako v ostatních skandinávských jazycích, existují některá sémantická a strukturní kritéria. U mnohých substantiv je možné mít maskulinum nebo neutrum, např. ei søster/ en søster "sestra". Neurčitý člen je tedy v antepozici s tvary en, ei, ett. Člen určitý je v postpozici, u maskulin má formu -en (en venn "přítel" > vennen), u feminin -a (ei bok "kniha" > boka), u neuter -et (et barn "dítě" > barnet. Maskulina jsou některá substantiva přirozeného rodu, např. mann "muž", gutt "chlapec", far "otec", okse "býk" atd. Mnoho názvů rostlin jsou maskuliny, např. blomst "květina", busk keř". Typické sufixy maskulin jsou např. -er (hammer "kladivo", lærer "učitel"; -ning (skrivning "psaní", tenkning "myšlení"), -nad (kostnad "náklady", dugnad "prospěšné práce"); -else (hendelse "událost", følelse "pocit", forelskelse "láska". Feminina jsou také určitá substantiva přirozeného rodu, např. kone "žena", jente "dívka", høne "slepice", søster "sestra". Sémanticky patří mezií feminina názvy stromů: gran "smrk", furu "borovice, eik "dub", bjørk "bříza" atd., dále části těla, např. nese "nos", leppe "ret", lever "játra", tunge "jazyk" atd. Neutra jsou také některá substantiva přirozeného rodu, např. barn "dítě", føll "hříbě", menneske "osoba" atd., jména materiálů a látek, např. jern "železo", stål "ocel", gull "zlato", vann "voda" atd. Typické sufixy neuter jsou -eri (maleri "malování", fiskeri "rybaření"), -skap (selskap "party", ekteskap "manželství", atd., -ek (bibliotek "knihovna"), -gram (kilogram), krati (aristokrati "aristokracie") atd. Kategorie čísla Norština rozlišuje singulár a plurál. Plurál je možné utvořit jak od určitých, tak neurčitých tvarů. 103 Haugen 1976, Braunmüller 2007, Askedal 1994, Kvifte & Gude-Husken 2005. 225 Plurál se tvoří pravidelně u dvou skupin substantiv. Jednoslabičná neutra, např et hus "dům" mají v neurčitém tvaru plurál s nulovou koncovkou, tedy hus, v určitém tvaru přibírají koncovku -(e)ne nebo -a, např. husene, husa. Víceslabičná neutra, např et hjørne "roh", maskulina a feminina mají v neurčitém tvaru -er (en gjest "host" > gjester, ei gate "ulice" > gater, et hjørne > hjørner), v určitém tvaru pak -(e)ne: gjestene, gatene, hjørnene. Některá substantiva zakončená na -er, často označujících povolání nebo národnost, mají v neurčitém tvaru koncovku -e a v určitém tvaru -ne, např. en fisker "rybář" - fiskerne, en tsjekker "Čech" - tsjekkerne. Několik jednoslabičných substantiv maskulin má v určitém tvaru také nulovou koncovku, např. en sko "bota" -skoen - sko - skoene, en ting "věc" - tingen - ting - tingene atd. Naopak určitá substantiva mají nulovou koncovku v neurčitém tvaru, jako feil "chyba", kilo "kilogram", liter "litre", løk "cibule", torsk "treska" atd. Řada substantiv mění v plurálu kořenový vokál, např. ei/en hånd "ruka" - hånda hender - hendene; ei/en datter "dcera" - dattera - døtre - døtrene; en mann - mannen - menn mennene; et tre "strom" - treet - trær - trærne, en far "otec" - faren - fedre - fedrene, ei/en mor "matka" - mora - mødre - mødrene, en bror "bratr" - broren - brødre - brødrene. Z příbuzenských názvů je pravidelný plurál u substantiva "sestra" - ei/en søster - søstera - søstre - søstrene. 226 VI.5.4. Švédština104 Kategorie rodu Švédština, stejně jako dánština, rozlišuje dva rody, obecný a neutra. Substantiva obecného rodu mají en jako neurčitý člen v antepozici a jako určitý člen -(e)n v postpozici, např. en bil "jedno, nějaké auto", bilen "to auto". Neutra mají neurčitý člen ett v antepozici a určitý člen -(e)t v postpozici, např. ett bord "nějaký, jeden stůl", bordet "ten stůl". Distribuce substantiv mezi oběma rody je buď sémantická nebo morfologická. Mezi substantiva obecného rodu patří většinou lidské bytosti, např. en far "otec", en lärare "učitel" atd., názvy zvířat a rostlin, např. en fisk "ryba", en hund "pes", apeln "jabloň", rosen "růže", názvy dnů, měsíců, ročních období a svátků, jezer a řek a mnohých nástrojů, např. en hammare "kladivo", en spik "hřebík". Substantiva obecného rodu jsou také odvozena typickými sufixy, např. -ans (en ambulans "ambulance"), -are (en läkare "lékař", en mätare "metr"), -else (en rörelse "pohyb"), -ing (en parkering "parkoviště"), -ion (en religion "náboženství") atd. Neutra bývají většinou zeměpisné názvy mimo řek a jezer, názvy stromů odvozených sufixem -träd (ett plommonträd "švestka") a názvy ovoce, např. ett körsbär "třešeň". Morfologicky mívají některá neutra sufix -ande/-ende, odvozený od prézentních participií, např. ett antagande "předpoklad", ett leende "smích", dále sufixem -eri (ett bryggeri "pivovar"), -um (ett gymnasium). Některé sufixy jsou ovšem společné pro oba rody, např. -skap (bekantskap "známost", obecný rod, budskap "zpráva", neutrum), -ent (cement, obecný rod, argument, neutrum), -at (advokat, obecný rod, citat, neutrum). Lexikálně bývají v rámci obecného rodu rozlišena maskulina od feminin, např. man "muž", kvinna "žena", kille "chlapec", tjej "dívka" atd. V rámci názvů lidských bytostí a zvířat také rozlišují maskulinum a femininum i sufixy -e a -a, např. gubbe "stařec", gumma "stařena", häxa "čarodějnice", oxe "vůl". Typické feminní sufixy jsou -inna a -ska, např. väninna "přítelkyně", en kassörska "pokladní". Stejně, jako v dánštině, i švédština měla matrimoniální sufixy: en biskoppina "biskupova žena", en kejsarina "císařovna", en professorska "profesorova žena". Maskulina od feminin se nerozlišují u substantiv odvozených sufixy -are, -er, -or, např. advokat "právník/právnička", författare "autor/autorka", professor "profesor/profesorka". 104 Haugen 1976, Braunmüller 2007, Anderson 1994, Holmes & Hinchliffe 2013. 227 Několik substantiv rodově kolísá, např. baconen/baconet "šunka", kuminen/kuminet "kmín", paraplyet/paraplyn "deštník" atd. Kategorie pádu Stejně, jako v dánštině, je i ve švédštině obecný pád (nominativ), který nemá specifickou koncovku, a genitiv, který končí na -s: en kvinna "žena", en kvinnas interessen "zájmy ženy". Kategorie čísla Švédština rozlišuje singulár a plurál. Na základě koncovek plurálu se rozlišuje 7 deklinačních tříd. 1. deklinace má plurál zakončený na -or, např. en apa "opice" - två apor "dvě opice". Patří sem substantiva obecného rodu zakončená na -a, např. gata "ulice" - två gator, kvinna "žena" - två kvinnor, a několik málo substantiv zakončených na konsonant, např. ros "růže" två rosor, våg "vlna" - två vagor. 2. deklinace je v plurálu zakončena na -ar. Patří sem substantiva obecného rodu, většinou jednoslabičná, zakončená na konsonant, např. en hund "pes" - två hundar, některá jednoslabičná substantiva zakončená na dlouhý vokál, např. en bro "most" - två broar, a substanttiva zakončená na některé nepřízvučné slabiky, například en 'fågel "pták" - två fåglar, en 'öken "poušť" - två öknar atd. 3. deklinace má plurál zakončený na -er. Patří sem jak substantiva obecného rodu, tak neutra, především jednoslabičná substantiva zakončená na konsonant, např. en get "koza" två getter, en park "park" - två parker. U některých substantiv dochází v plurálu k přehlásce kořenového vokálu, např. en and "kachna - två änder, en natt "noc" - två nätter, en son "syn" - två söner. Mnoho substantiv 3. deklinace jsou pluralia tantum, např. kontanter "hotovost", kläder "šaty" atd. 4. deklinace má plurál zakončený na -r. Patří sem malý počet substantiv obecného rodu, která jsou zakončena na jiný vokál, než -a, např. en vrå "roh" - två vrår, en sko "bota" två skor. 5. deklinace obsahuje substantiva zakončená v plurálu na -n. Jsou zde pouze neutra zakončená na vokál, např. ett bi "včela" - två bin, ett piano - två pianon. U části starých neuter dochází k přehlásce: ett öga "oko" - två ögon, ett öra "ucho" - två öron. Pluralia tantum této deklinace jsou například: förhållanden "podmínky", minnen "vzpomínky", ämnen "látky" atd. 228 6. deklinace má substantiva zakončená v plurálu na nulový sufix. Patří sem různá substantiva obecného rodu i neutra zakončená na konsonant, např. ett hus "dům" - två hus, dále substantiva odvozená některými sufixy, např. -ande (en studerande "studentů - två studerande, en lärare "učitel" - två lärare), nebo -at (ett lektorat "přednášková činnost" - två lektorat). Některá substantiva modifikují v plurálu kořenový vokál, např. en broder "bratr" två bröder, en gås "husa" - två gäss, en man "muž" - två män. 7. deklinace obsahuje několik substantiv zakončených v plurálu na sufix -s. Většinou se jedná o přejímky obecného rodu: en happening - två happenings, en designer - två designers. Singularia tantum jsou např. abstrakta typu adel "šlechta", fattigdom "chudoba", látková substantiva, např. dagg "rosa", kol "uhllí", kolektiva, např. avkomma "potomstvo", folk "lidé". Pluralia tantum se vyskytují ve všech sedmi deklinacích podle zakénčení, např. brillor "brýle" (1. deklinace), ferier "prázdniny" (3. deklinace), livsmedel " potraviny" (6. deklinace), jeans "džíny" (7. deklinace). 229 VII. Závěr Srovnání vývoje slovanských a germánských nominálních paradigmat ukazuje jednak společné tendence, jednak rozdílná řešení. Gramatické kategorie v obou jazykových skupinách jsou v paradigmatech reprezentovány kumulativními morfémy (koncovkami). Ztráta koncovek může vést k jednak k redistribuci bloku sémantických kategorií (pád, rod, číslo) na členy, jednak k redukci vyjádření sémantických kategorií (ztráty rozlišování kategorie rodu). Původní praindoevropská nominální paradigmata, rozlišovala atematické a tematické typy. Atematické typy se obecně pokládají za starší, jejich vývojovou fázi nelze historickosrovnávacími metodami rekonstruovat. Jsou typické vzájemnou alternací ablautu a přízvuku. Původ jednotlivých stupňů ablautu rovněž nelze rekonstruovat, proto například u akrostatických paradigmat máme různé stupně ablautu v nominativu singuláru pod přízvukem. Tematická paradigmata, která pro praindoevropštinu rekonstruujeme, jsou druhým vývojovým stupněm. Se vznikem tematického vokálu (jehož původ nelze rekonstruovat), dochází jednak k redistribuci substantiv na základě kmenového principu, jednak k ustálení přízvuku. Ablaut přežívá jen v reliktech, nacházíme ho hojněji v germánských jazycích. Obě jazykové skupiny procházejí pádovým synkretismem. Jednak je to pádový synkretismus sémantický, kdy funkčně splývají některé pády, například dativ, lokál a instrumentál. Tento jev je typický již pro pragermánštinu. Formální pádový synkretismus je společný jak slovanským, tak germánským jazykům. Hnacím motorem jsou hláskové změny vedoucí jednak k podobnosti koncovek jednotlivých pádů (např. nominativ-akuzativ singuláru a genitiv plurálu u praslovanských o-kmenů), jednak k redukci pádových koncovek až na nulový sufix (germánské jazyky). Jednosměrný synkretismus je společný pro obě jazykové skupiny, má už praindoevropský základ a pozorujeme ho ve stejném zakončení nominativu, akuzativu a vokativu neuter. Jde o synkretismus formální, sémanticky jsou pády stále odlišeny. Hláskové změny vedou k dalším přestavbám paradigmatu. Praslovanská nominální paradigmata jsou charakterizována směsí původních paradigmat založených na typologii kmenotvorných sufixů, nových koncovek vzniklých fúzí těchto sufixů a původních koncovek, a také doprovodnou akcentuací, která rovněž rozlišuje jednotlivé pádové tvary. Přesnou povahu praslovanské akcentuace nelze rekonstruovat, předpokládáme, že akut je glotalizace a cirkumflex je klesavá intonace na kořeni v paradigmatech, v nichž dochází ke střídání přízvuku v pádových tvarech. Tato paradigmata na konci praslovanského období procházejí radikální změnou. Ztrátou jerů se v pádových tvarech objevují nulové koncovky, původní 230 praslovanská akcentuační paradigmata se mění jednak v kvantitativní paradigmata v západoslovanských jazycích, přízvuková paradigmata ve východoslovanských jazycích a intonační paradigmata v některých jihoslovanských jazycích. Původní zbytkový kmenotvorný princip dělení substantiv je přebudován na princip rodový. Substantiva vytvářejí paradigmata na základě příslušnosti k rodu, životnosti a zakončení kmene. Jednotlivé koncovky jsou následně modifikovány hláskovými změnami a redistribucí koncovek produktivních nebo vlivných paradigmat. Produktivní paradigmata jsou původní o-kmeny, a-kmeny feminina a ikmeny feminina, ta tvoří deklinační jádra, kolem kterých se vyskytují minoritní paradigmata. Pro obecné zařazení substantiv ve slovanských jazycích je důležitý tvar přímého a nepřímého pádu, konkrétně nominativu singuláru a genitivu singuláru nebo plurálu. Odlišný vývoj mají germánské jazyky. Původní pragermánská paradigmata podléhají redukci koncových slabik v důsledku iniciálního přízvuku, což vede k přestavbě celého nominálního systému a změně kmenového principu v systém rodový. Podobně jako ve slovanských jazycích, i v germánských paradigmatech jsou produktivní o-kmeny a a-kmeny feminina. Na rozdíl od slovanských jazyků ovšem velkou produktivitu vykazují n-kmeny. Pádový synkretismus je ovšem i zde velmi silný. V důsledku redukce koncovek a pádového synkretismu jsou gramatické kategorie v germánských jazycích přeneseny na člen. Důležitým faktorem pro paradigmatickou křivku v germánských jazycích je vznik umlautu. Umlaut, zprvu fonetický, začíná být od rozpadu pragermánštiny morfologizován jako jeden z markerů plurálu. V germánských jazycích dochází ke změně chápání kategorie čísla v důsledku přenesení gramatických kategorií z pádových koncovek na člen. Rod substantiva se stává jeho inherentním faktorem. Plurál je naopak příznakový a vykazuje často množství alomorfních sufixů, přičemž umlaut slouží jako druhotný ukazatel plurálovosti. S plurálem je spojen také plurálový tvar členu jako další marker. Pro zařazení germánských substantiv do paradigmat je důležitý ne kontrast mezi přímým a nepřímým pádem, ale mezi pádem singuláru a plurálu (většinou jsou to nominativy). Jak slovanská, tak germánská paradigmata vykazují různou míru paradigmatické defektivity. Hlavní hnací silou jsou zde opět hláskové změny vedoucí k unifikaci koncovek v pádových tvarech a následné destrukci paradigmat. Totální defektivitu mají ve slovanských jazycích jen bulharština s makedonštinou, kde se gramatické kategorie přenášejí jednak na člen, jednak je zde podobný kontrast mezi inherentním singulárem a příznakovým plurálem, jako v germánských jazycích. Defektivní paradigmata jsou pak v germánských jazycích (angličtina, holandština, dánština, norština). V germánských jazycích vede defektivita k tomu, 231 že rod začíná být spojován také s určitými plurálovými koncovkami (švédština, němčina). Dalším krokem je absence rozlišení koncovek podle rodu (dánština, holandština, angličtina). Jediná kategorie, která po zániku paradigmat zbyde, je tak kategorie čísla. Naše práce ukazuje, jak se dvě jazykové skupiny rozdílně vyvinuly v oblasti nominální deklinace, a to z původního praindoevropského základu. Další směr bádání by měl vést několika směry. Z hlediska teoretického je především nutná konzistentní obecná teorie vývoje paradigmat, která dosud není příliš postulována. Pro indoevropské jazyky jako celek je třeba se více věnovat typologii flektivních tříd, paradigmatické deviaci a defektivitě. Poslední dva jevy jsou důležité pro možné stanovení směru vývoje paradigmat. Historická lingvistika se stále míjí se synchronními modely, přestože právě indoevropské jazyky jsou dobře vývojově popsány. Proto jsme se na základě historického vývoje s využitím synchronních modelů (synkretismus, defektivita, atd.) pokusili popsat a srovnat vývoj dvou dobře popsaných a historicky doložených jazykových skupin. 232 Literatura ADAMS, D.Q. A dictionary of Tocharian B. Rodopi, 1999. ANDERSON, E. Swedish. in König, E.; van den Auvera, J. The Germanic languages. Routledge, 1994, 271-312. ASKEDAL, J.O. Norwegian. in König, E.; van den Auvera, J. The Germanic languages. Routledge, 1994, 219-270. BADER, F. Autour de lat. sōl. Linguistica Baltica, 4, 1995, 265–176. BAESECKE, G. Einführung in das Althochdeutsche. Laut- und Flexionslehre., München, 1918. BACHRACH, A., NEVINS, A. Introduction: approaching inflectional identity. in Inflectional identity. ed. by Asaf Bachrach and Andrew. Nevins. Oxford University Press, 2008, 1–28. BAERMAN, M.; CORBETT, G.G. Introduction: defectiveness: typology and diachrony. In Defective paradigms. Missing forms and what they tell us. ed. by Matthew Baerman, Greville C. Corbett, Dunstan Brown., Proceedings of the British Academy163, Oxford University Press, 2010, 1–18. BEEKES, R.S.V. P.; DE VAAN, M. Comparative Indo-European linguistics. An introduction. 2nd ed. John Benjamins, 2011. BĚLIČ, J. A KOL. Slovenština. Praha, SPN, 1964. BEZPAĽKO, O.P. A KOL. Istoryčna hramatyka ukrajinskoj movy. Kyiv 1962. BLAKE, B. Case. 2nd ed. Cambridge University Press, 2004. BLAKE, N. (ed). The Cambridge history of the English language, Vol. 2., Cambridge university press, 1992. BLEVINS, J. P. Inflection classes and economy. In Exploration in Nominal Inflection. ed. by Gedeon Müller, Lutz Gunkel, Gisela Zifonum, Mouton de Gruyter, Berlin, 2004, 51–95. BLEVINS, J.P . Stems and paradigms. Language, 2003, 79/4, 737–767. BLOOMFIELD, L. Language. New York, 1933. BORKOVSKIJ, V.I.; KUZNECOV, P.S. Istoričeskaja grammatika russkogo jazyka. Moskva, IAN SSSR, 1963. BORNEMANN, E; RISCH, E. 1978. Griechische Grammatik. 2. Auflage, Verlag Moritz Diesterweg, 1978. BRAUNE, W.; HELM, K. Althochdeutsche Grammatik. 5 Aufl., Max Niemeyer Verlag, 1936. 233 BRAUNE, W.; EBBINGHAUS, E.A. Gotische Grammatik. 19. Aufl., Tübingen, Max Niemeyer Verlag, 1981. BRAUNMÜLLER, K. Die skandinavischen Sprachen im Überblick. 2 Aufl., A. Francke Verlag, 2007. BREZA, E. Kaszubszczyzna. Kaszëbizna., Opole, Uniwersytet Opolski, 2001. BROWNE, W. Serbo-Croat. in Comrie, B.; Corbett, G.G. The Slavonic languages. Routledge, 1993, 188-248. BUKATEVIČ, N.I.; SAVICKAJA, S.A.; USAČEVA, L.JA. Istoričeskaja, grammatika russkogo jazyka. Kiev, 1974. BUTT, M. Theories of Case. Cambridge University Press, 2006. CALABRESE, A. On absolute and contextual syncretism: Remarks on the structure of case paradigms and on how to derive them. In Inflectional identity. ed. by A. Bachrach and A. Nevins. Oxford, 2008, 156–205. CAMPBELL, A. Old English grammar. Oxford, Clarendon Press, 1983. CARSTAIRS-MCCARTHY, A. Inflection classes: two questions with one answer. In Paradigms: the economy of inflection. ed. by Frans Plank, Mouton de Gruyter, 1991, 213–253. CLACKSON, J. Indo-European linguistics. An Introduction. CUP, 2007. COLLINGE, N.E. The laws of Indo-European. John Benjamins, 1985. COMRIE, B. Form and function in identifying cases. In Paradigms: the economy of inflection. ed. by Frans Plank, Mouton de Gruyter, Berlin -New York, 1991, 41–55. COMRIE, B.; CORBETT, G.G. The Slavonic languages. Routledge, 1993. ČÁRA, V. a kol. Ruská mluvnice pro střední školy. Praha, SPN, 1986. ČERNYCH, P. JA. Istoričeskaja grammatika russkogo jazyka. Moskva, 1954. ČJA - Český jazykový atlas. Jan Balhar a kol. Praha, Academia, 2005. DERKSEN, R. Etymological dictionary of Slavic languages. Brill, 2008. DŁUGOSCZ - KURCZABOWA, K.; DUBISZ, S. Gramatyka historyczna języka polskiego. Warszawa, WUW, 2006. DONALDSON, B. Dutch. A comprehensive grammar. 2nd ed. Routledge, 1997. DOSTÁL, A. Vývoj duálu ve slovanských jazycích, zvláště v polštině. Praha, NČSAV, 1954. DRESSLER, W. U. Latin static morphology and paradigm families. In Language in time and space. A Festschrift for Werner Winter on the occasion of his 80thbirthday.ed. by Brigitte L.M. Bauer and Georges-Jean Pinault, Walter de Gruyter, 2010, 87–100. DYBO, V.A. Slavjanskaja akcentologija., Moskva, 1981. EICHNER, H. Die Etymologie von heth. mehur. MSS, 31, 1973, 53–107. 234 EICHNER, H. Zu Etymologie und Flexion von vedisch strī und púmān. Die Sprache 20, 1974, 26–42. EISENBERG, P. German. in König, E.; van den Auvera, J. The Germanic languages. Routledge, 1994, 349-387. ELLIS, J. An elementary Old High German grammar. Oxford, Clarendon press, 1953. FAARLUND, J.T. Old and Middle Scandinavian. in König, E.; van den Auvera, J. The Germanic languages. Routledge, 1994, 38-71. FASKA, H. Serbšćina. Opole, Uniwersytet Opolski, 1998. FORTSON, B.W. IV. Indo-European language and culture. An Introduction. 2nd ed., Wiley Blackwell, 2010. FRAZIER, M. Accent in Proto-Indo-European athematic nouns: antifaithfulness in inflectional paradigms. MA thesis, Ms., University of North Carolina at Chapel Hill., 2006. www.rutgers.roa.edu FRIEDMAN, V.A. Macedonian. in Comrie, B.; Corbett, G.G. The Slavonic languages. Routledge, 1993, 249-305. FRITZ, M. Das urindogermanische Wort für 'Nase' und das grundsprachliche Lautgesetz *RHV > *RV., HS, 109, 1996, 1–20. GEBAUER, J. Historická mluvnice jazyka českého. Díl III. Tvarosloví. 1. Skloňování. Praha, NČSAV, 1960. GHJP - KLEMENSIEWICZ, Z.; LEHR - SPŁAWIŃSKI, T. URBAŃCZYK, S. Gramatyka historyczna języka polskiego. Warszawa 1981. GREENBERG, M.L. A short refernce grammar of Slovene. LINCOM, 2008. GRIEPENTROG, W. Die Wurzelnomina des Germanischen und ihre Vorgeschichte. Innsbruck, 1995. GUTENBRUNNER, S. Historische Laut- und Formenlehre des Altisländischen. Heidelberg, C. Winter, 1951. GVOZDANOVIĆ, J. Syncretism and the paradigmatic patterning of grammatical meaning. In Paradigms: the economy of inflection. ed. by Frans Plank, Mouton de Gruyter, Berlin -New York, 1991, 133–160. HABERLAND, H. Danish. in König, E.; van den Auvera, J. The Germanic languages. Routledge, 1994, 313-348. HALLE, M. Prolegomena to a theory of word-formation. LI, 1973, 4:3–16. HARBERT, W. The Germanic languages. Cambridge university press, 2007. HARÐARSON, J.A. (1987) Das uridg. Wort für "Frau". MSS, 48, 1987, 115–137. 235 HARÐARSON, J.A. (1987a) Zum urindogermanischen Kollektivum. MSS, 48, 1987, 71–113. HARÐARSON, J.A (1993) Studien zum urindogermanischen Wurzelaorist und dessen Vertretung im Indoiranischen und Griechischen. Innsbruck, 1993. HAUGEN, E. The Scandinavian languages. London, Faber and Faber Ltd., 1976. HELBIG, G.; BUSCHA, J. 1991. Deutsche Grammatik. 15. Aufl., Langenscheidt- Verlag Enzyklopädie, Leipzig-New York, 1991. HENNINGS, T. Einführung in das Mittelhochdeutsche., de Gruyter, 2003. HENRIKSEN, C.; AUVERA, J. VAN DER. The Germanic languages. in König, E.; van den Auvera, J. The Germanic languages. Routledge, 1994, 1-18. HERRITY, P. Slovene. A comprehensive grammar. Routledge, 2000. HEUSSLER, A. Altisländisches Elementarbuch. Heidelberg, C. Winter, 1977. HMČ - LAMPRECHT, A.; ŠLOSAR, D., BAUER, J. Historická mluvnice češtiny. Praha, SPN, 1986. HOCK, H.H. Principles of historical linguistics. 2nd ed. de Gruyter, 1991. HOCKETT, CH. Two models of grammatical description. Word, 1954, 10:210–234. HOGG, R.M. (ed.) The Cambridge history of the English language, Vol. 1., Cambridge university press, 1992. HOLMES, P.; HINCHLIFFE, I. Swedish. A comprehensive grammar. Routledge, 2013. HORÁLEK, K. Úvod do studia slovanských jazyků. Praha, NČSAV, 1955. HURTIG, C. Kurze belarussische Grammatik in Tabellen. Minsk, Technalohija, 2001. CHARALAMPIEV, I. Istoričeska gramatika na bălgarskia ezik. Faber, 2001. IG II - HIRT, H. Indogermanische Grammatik Teil II. Der indogermanische Vokalismus. Heidelberg, 1921. IG - V - HIRT, H. Indogermanische Grammatik Teil V. Der Akzent. Heidelberg, 1929. JAKOBSON, R. Beitrag zur allgemeinen Kasuslehre. TCLP, 6, 1936, in Selected Writings II, The Hague, Mouton, 1971), 23–71. JASANOFF, J. H. Gothic. in Woodard, R. D. (ed) The Cambridge encyclopedia of the world's ancient languages. Cambridge university press, 2004. KALNAČA, A. ; LOKMANE, I. Defective paradigms on reflexive nouns and participles in Latvian. In Defective paradigms. Missing forms and what they tell us. ed. by Matthew Baerman, Greville C. Corbett, Dunstan Brown., Proceedings of the British Academy163, Oxford University Press, 2010, 53–67. KATAMBA, F.; STOTHAM, J. Morphology. 2nd. ed, Palgrave Macmillan, 2006. 236 KEMENADE, A. VAN. Old and Middle English. in König, E.; van den Auvera, J. The Germanic languages. Routledge, 1994, 110-141. KERN, P.CHR.; ZUTT, H. Geschichte des deutschen Flexionssystems. Max Niemeyer Verlag, 1977. KIECKERS, E. Handbuch der vergleichenden gotischen Grammatik., Max Hueber Verlag, 1960. KIENLE, R. VON. Historische Laut- und Formenlehre des Deutschen. Max Niemeyer Verlag, 1960. KIPARSKY, V. Russische historische Grammatik. Band II. Formenlehre. Heidelberg, C. Winter, 1967. KOLESOV, V.V. Istorija russkogo udarenija. Leningrad, 1972. KOLESOV, V.V. Istorija russkogo jazyka. Moskva - Skt. Peterburg, 2005. KÖDDERITZSCH, R. Alb. grua, grue "Frau, Weib; Ehefrau, Gattin". Indogermanica et Caucasica. Festschrift für Karl Horst Schmidt zum 65. Geburtstag. hgs. Bielmeier, R.; Stempel, R., de Gruyter 1994, 67–76. KÖNIG, E. English. in König, E.; van den Auvera, J. The Germanic languages. Routledge, 1994, 532-565. KÖNIG, E.; VAN DEN AUVERA, J. The Germanic languages. Routledge, 1994. KORTLANDT, F. Slavic accentuation. A study in relative chronology. Lisse. Peter de Ridder Press, 1975. KORTLANDT, F. Early dialectal diversity in South Slavic I. in South Slavic and Balkan linguistics, Amsterdam, Rodopi, 1983, 177-1921. KRAHE, H. Germanische Sprachwissenschaft. II. Formenlehre. Berlin, de Gruyter, 1967. KRAHE, H.; SEEBOLD, E. Historische Laut- und formenlehre des Gotischen. 2. Aufl., Heidelberg, Winter, 1967. KRAHE, H.; MEID, W. Germanische Sprachwissenschaft. I. Einleitung und Lautlehre. Berlin, de Gruyter, 1969. KRAJČOVIČ, R. Pôvod a vývin slovenského jazyka. Bratislava, SPN, 1981. KRAJČOVIČ, R. Vývin slovenského jazyka a dialektológia. Bratislava, SPN, 1988. KRESS, B. Laut- und Formenlehre des Isländischen. Max Niemeyer Verlag, 1963. KRESS, B. Isländische Grammatik. Leipzig, VEB, 1982. KROONEN, G. The Proto-Germanic n-stems. A study in diachronic morphonology. Rodopi 2011. KUFNEROVÁ, Z. Stručná mluvnice bulharštiny. Praha, Academia, 1990. 237 Kurz, J. Učebnice jazyka staroslověnského. Praha, SPN, 1969. KVIFTE, B.; GUDE-HUSKEN, V. Praktische Grammatik der norwegischen Sprache. 3 Aufl., Gottfried Egert Verlag, 2005. LAMBDIN, T. O. An introduction to the Gothic language. Wipf and Stock Publishers, 2006. LASS, R. The Cambridge history of the English language, Vol. 3., Cambridge university press, 1999. LENCEK, R.L. The structure and history of the Slovene language. Slavica, 1982. LLORET, M. R. The phonological role of paradigms: The case of insular Catalan. In Contemporary approaches to Romance linguistics, ed. by Julie. J. Auger, J. Clancy Clemens, Barbara Vance, John Benjamins, Amsterdam, 2004, 275–297. LUNDSKÆR-NIELSEN, T., HOLMES, P. Danish. A comprehensive grammar. Routledge, 2010. LURAGHI, S. Paradigm size, possible syncretism, and the use of adpositions with cases in flective languages In Paradigms: the economy of inflection. ed. by Frans Plank, Mouton de Gruyter, Berlin-New York, 1994, 57–74. MATASOVIĆ, R. The Proto-Indo-European heteroclita in Balto-Slavic. Wiener slavistisches Jahrbuch, 44, 1998, 121–127. MATTHEWS, P. Inflectional morphology. Cambridge University Press, 1972. MATZINGER, J. Albanisch grā 'Frauen'. MSS, 60, 2000, 75–87. MAYRHOFER, M. Indogermanische Grammatik I/2. Lautlehre. Heidelberg: Carl Winter, 1986. MAYO, P. Byelorussian. in Comrie, B.; Corbett, G.G. The Slavonic languages. Routledge, 1993, 887-946. EWAi - MAYRHOFER, M. Etymologisches Wörterbuch des Altindoarischen. 2 Bände. Heidelberg, 1986–1997. MEIER - BRÜGGER, M. Indo-European linguistics. Berlin, New York:Walter de Gruyter, 2003. MCCARTHY, J. J. Optimal paradigm. In Paradigms in phonological theory, ed. by Laura Downing, Tracy A. Hall, Renate Raffelsiefen, Oxford University Press, 2005, 170– 210. METTKE, H. Mittelhochdeutsche Grammatik. Max Niemeyer Verlag, 2000. MITHUN, M. The search for regularity in irregularity: defectiveness and its implications for our knowledge of words. Proceedings of the British Academy, 2010, 163:125–149. MITCHELL, B.; ROBINSON, F.C. A guide to Old English. 5th ed., Blackwell, 1992. MLADENOV, S. Istorija na bălgarskija ezik. Sofija 1979. MOTTAUSCH, K.H. (2000a) Die idg. athematische Nominal flexion und die o-Stufe. HS, 113, 2000, 29–52. 238 MOTTAUSCH, K.H.. (2000b) Die Vorgeschichte des indogermanischen Vokalsystems. Ein Versuch. IF, 105, 2000, 68–100. MOTTAUSCH, K.H. Die thematischen Nomina im Indogermanischen., HS, 114, 2001, 2–14. NEDOMA, R. Kleine Grammatik des Altisländischen. 3. Aufl., Heidelberg, C. Winter, 2010. NIL - WODTKO, D.S.; IRSLINGER, B.; SCHNEIDER, C. Nomina im indogermanischen Lexikon. Heidelberg: Winter, 2008. NUSSBAUM, A.J. Head and horn in Indo-European. de Gruyter, 1986. OETTINGER, N. Indogermanisch *s(h2)meu̯ṛ/ṇ- "Sehne" und *(s)men- "gering sein" im Hethitischen. MSS, 35, 1976, 93–103. OETTINGER, N. Die Stammbildung des hethitischen Verbums. Nürnberg:Verlag Hans Carl, 1979. OETTINGER, N. Die n-Stämme des Hethitischen und ihre indogermanischen Ausgangspunkte. KZ, 94, 1980, 45–63. OETTINGER, N. Hethitisch ganenant- "gebeugt, durstig". Ein Beitrag zur Heteroklisie. MSS, 40, 1981, 143–153. OETTINGER, N. Der Akzent des indogermanischen Kollektivums im Lichte des Hethitischen. MSS, 53, 1992, 207–214. OETTINGER, N. Der Ablaut von "Ahorn" im Indogermanischen. HS, 107, 1994, 77–86. OETTINGER, N. Der Ablaut des i-Kollektivums oder idg. *méli-t "Honig", Gr. álfi-t "Gerste", heth. *péri "Haus. gering und doch mit Herzen. 25 indogermanistische Beiträge Bernhard Forssman zum 65. Geburtstag. hgs. Habisreitinger, J. et al, Wiesbaden:Reichert Verlag, 1999, 207–214. OETTINGER, N. Hysterokintische nanderem. Hṛ -letiju so dnja roždenija professora Leonadra Georgieviča Gercenberga. otv. red. Kazanskij, N.N., Sankt-Peterburg: Nauka, 2005, 146–149. PAULINY, E. Vývin slovenskej deklinácie. Bratislava. Veda, 1990. PAULINY, E.; RUŽIČKA, J., ŠTOLC, J. Slovenská gramatika. 2. vyd., Martin, Osveta, 1955. PINAULT, G.-J. Tocharian "woman". Hṛ -letiju so dnja roždenija professora Leonadra Georgieviča Gercenberga. otv. red. Kazanskij, N.N., SanktPeterburg: Nauka, 2005, 201–214. PINKER, S. Language instinct. Penguin, 1994. PINSKER, H.E. Historische englische Grammatik. Max Hueber Verlag, 1974. 239 PLANK, F. 1986. Paradigm size, morphological typology, and universal economy. Folia Linguistica, 1986, 20/1–2, 29–48. PLANK, F. Of abundance and scantiness in inflection: a typological prelude. In Paradigms: the economy of inflection, ed. by Frans Plank, Mouton de Gruyter, Berlin-New York, 1991, 1–39. PMČ - Příruční mluvnice češtiny. NLN, 1995. PRESS, I.; PUGH, S. Ukrainian. A comprehensive grammar. Routledge, 2003. PRIESTLY, T.M.S. Slovene. in Comrie, B.; Corbett, G.G. The Slavonic languages. Routledge, 1993, 388-454. PROKOSCH, E. A comparative Germanic grammar. Philadelphia, University of Pensylvania, 1939. RIX, H. Historische Grammatik des Griechischen: Laut- und Formenlehre. 2., korr. Aufl. Darmstadt, 1992. ROMAINE, S. The Cambridge history of the English language, Vol. 4., Cambridge university press, 1998. ROTHSTEIN, R.A. Polish. in Comrie, B.; Corbett, G.G. The Slavonic languages. Routledge, 1993, 686-758. ROTT-ŻEBROWSKI, T. Gramatyka historyczna języka białoruskiego. Lublin, 1992. RUBENBAUER, H.; HOFMANN, J.B. Lateinische Grammatik.12. Aufl. Oldenbourg, 1995. SCHAFFNER, S. Das Vernersche Gesetz und der innerparadigmatische grammatische Wechsel des Urgermanischen im Nominalbereich. Innsbruck, 2001. SCHAFFNER, S. Der Beitrag des Germanischen zur Rekonstruktion der urindogermanischen Akzent- und Ablautklassen. Indogermanisches Nomen. Derivation, Flexion und Ablaut. Akten der Arbeitstagung der Indogermanischen Gesellschaft, Freiburg 19. bis 22. September 2001., hgs. Tichy, E., Wodtko, D., Irslinger, B., Bremen: Hempen Verlag, 2003, 203–218. SCHINDLER, J. Bemerkungen zum idg. Wort für "Schlaf". Die Sprache, 12, 1966, 67–76. SCHINDLER, J. Das idg. Wort für "Erde" und die dentalen Spiranten. Die Sprache, 13, 1967, 191–205. SCHINDLER, J. Zu hethitisch nekuz. KZ, 81, 1967, 290–303. SCHINDLER, J. Die idg. Wörter für "Vogel" und "Ei". Die Sprache, 15, 1969, 144–167. SCHINDLER, J. L'apophonie des noms-racines Indo-européens. BSL, 67, 1972, 31–38. 240 SCHINDLER, J. Bemerkungen zur Herkunft der idg. Diphthongstämme und zu den Eigentümlichkeiten ihrer Kasusformen. Die Sprache, 19, 1973, 148–157. SCHINDLER, J. Fragen zum paradigmatischen Ausgleich. Die Sprache, 20, 1974, 1–9. SCHINDLER, J. The ablaut of the Indo-European r/n- stems., Indo-European Studies, II, 1975, 210–225. SCHINDLER, J. Zum Ablaut des neutralen s-Stämme des Indogermanischen. Flexion und Wortbildung. (hrsg) Rix, H., Wiesbaden: Reichert Verlag, 1975, 259–267. SCHINDLER, J. L'apophonie des thèmes indo-européens en -r/n. BSL, 70, 1-10. SCHINDLER, J. Armenisch erkn, griechisch odunē, irisch idu. KZ, 89, 1976, 53–65. SCHINDLER, J. Alte und neue Fragen zum indogermanischen Nomen. In honorem Holger Pedersen. (ed.) Rasmussen, J., Wiesbaden: Reichert Verlag, 1994, 397–400. SCHUTTER, G. DE. Dutch. in König, E.; van den Auvera, J. The Germanic languages. Routledge, 1994, 439-477. SCATTON, E.A. Bulgarian. in Comrie, B.; Corbett, G.G. The Slavonic languages. Routledge, 1993, 188-248. SGGJA - Sravniteľnaja grammatika germanskich jazykov. Tom III. Morfologia. Glavnaja redakcija Guchman, M.M. , Žimunskij, V.M., Makaev, E. A., Jarceva V.N., Moskva, 1963. SHEVELOV, G.Y. Prehistory of Slavic. The historical phonology of Common Slavic. Columbia university press, 1965. SHEVELOV, G.Y. Ukrainian. in Comrie, B.; Corbett, G.G. The Slavonic languages. Routledge, 1993, 947-998. SPE - CHOMSKY, N.; HALLE, M. The sound pattern of English. Harper, New York, 1968. SPENCER, A. Morphological theory. An introduction to word structure in generative grammar, Blackwell, 1991. STIEBER, Z. Zarys gramatyki porównawczej języków słowiańskich. Fleksja imienna. Warszawa, 1971. STANG, CH. Slavonic accentuation. 2nd ed. Oslo, Universitetsforlaget, 1957/1965. STONE, G. Sorbian. in Comrie, B.; Corbett, G.G. The Slavonic languages. Routledge, 1993, 593-685. STUMP, G. Inflectional morphology. A theory of paradigm structure. Cambridge University Press, 2001. 241 STUMP, G. Interaction between defectiveness and syncretism. Proceedings of the British Academy, 163, 2010, 181–210. STÜBER, K. Urindogermanisch *h1nóm-ṇ "Name", *h2óngw -ṇ "Salbe" und der Ablaut der neutralen n-Stämme. Die Sprache, 39/1, 1997, 74–88. STUMP, G. Inflectional morphology. A theory of paradigm structure. Cambridge University Press, 2001. STUMP, G. Interaction between defectiveness and syncretism. Proceedings of the British Academy 163, 2010, 181-210. SUKAČ, R. Paradigmatic bridge – accentual and quantitative paradigms of Czech and Slovak feminine a-stems”. In Czech in Formal Grammar. ed. by Mojmír Dočekal and Markéta Ziková, LINCOM, 2009, 175–182. SUKAČ, R. Compensatory Lengthening in West Slavic. Zeitschrift für Slawistik, 56 (2011), 4, 417-445. SUKAČ, R. (2013a) Fish and its Fisherman. Paradigmatic and derivative length in Czech. Zeitschrift für Slavistik, 58,( 2013), 1, 72-101. SUKAČ, R. Od praslovanské akcentuace k západoslovanské prozodii (s ohledem na češtinu). Slavia, roč. 82, 2013, č.1-2, 213-219. SUKAČ, R. Three problems of theoretical morphology of Indo-European languages. Das Nomen im Indogermanischen. Morphologie, Substantiv versus Adjektiv, Kollektivum. Akten der Arbeitstagung der Indogermanischen Gesellschaft vom 14. bis 16. September 2011 in Erlangen. Hsg. Norbert Oettinger und Thomas Steer., Reichert Verlag, Wiesbaden 2014, 413-425. SUSSEX, R.; CUBBERLEY, P. The Slavic languages. Cambridge university press, 2006. SZOBER, S. Gramatyka języka polskiego. Warszawa, WUW, 1959. TEŽAK, S.; BABIĆ, S. Gramatika hrvatskoga jezika. Zagreb, Školska knjiga, 1992. THIEROFF, R; VOGEL, P. M. Flexion. Carl Winter Verlag, Heidelberg, 2009. THRÁINSSON, H. Icelandic. in König, E.; van den Auvera, J. The Germanic languages. Routledge, 1994, 142-189. TIMBERLAKE, A. Russian. in Comrie, B.; Corbett, G.G. The Slavonic languages. Routledge, 1993, 827-886. TOPORIŠIČ, J. Slovenska slovnica. 4.izd., Maribor, 2004. TOWNSEND, CH.E., JANDA, L.A. Common and comparative Slavic. Phonology and inflection. Slavica Publishers, 1996. TRÁVNÍČEK, F. Historická mluvnice československá. Praha, Melantrich, 1935. 242 VAILLANT, A. Grammaire comparée des langues slaves. Tome I. Phonétique. Paris, IAC, 1950. VAILLANT, A. Grammaire comparée des langues slaves. Tome II. Morphologie. Première partie. Flexion nominale. Paris, IAC, 1958. VALFELLS, S.; CATHEY, J.E. Old Icelandic. An introductory course. Oxford university press, 1981. VÁŽNÝ, V. Historická mluvnice česká II. Tvarosloví. 1. část. Skloňování. Praha, SPN, 1970. VERMEER, W.R. Christian Stang's revolution in Slavic accentology. in The Olaf Broch symposium. A centenary of Slavic studies in Norway. ed. Bjørnflaten, J.J. et al., Oslo, 1998, 240-254. WAL, M.J. VAN DER; QUAK, A. Old and Middle Continental West Germanic. in König, E.; van den Auvera, J. The Germanic languages. Routledge, 1994, 72-109. WOWČERK, P. Kurzgefasste obersorbische Grammatik. Berlin, Volk und Wissen, 1955. WRIGHT, J.; WRIGHT, E.M. An elementary Middle English grammar. Oxford university press, 1928. WRIGHT, J.; WRIGHT, E.M. Old English grammar. Oxford university press, 1975. WRIGHT, J. Grammar of the Gothic language. Tiger Xenophon, 2008. WUNDERLICH, D. Is there any need for the concept of directional syncretism? In Exploration in Nominal Inflection, ed. by G. Müller et al, de Gruyter, 2004, 373– 395. WURZEL, W. Flexionsmorphologie und Natürlichkeit. Akademie Verlag, Berlin, 1984. ŽOVTOBRJUCH, M.A. A KOL. Istoryčna hramatyka ukrajinskoj movy. Kyiv, 1980.