REALISMUS



•Od 60. letech 19. století se začíná měnit kulturní klima v Brazílii, kdy si po období národního
sebeuvědomění osvícenější část místní inteligence začíná klást sociální otázky, které se promítají
veškerého kulturního i politického dění.
• Dochází i k proměně čtenářského publika – brazilskou aristokracii spjatou s cukrem a kávou
nahradila vysoká a střední městská vrstva vzešlá z průmyslu a obchodu.
•Do Brazílie přicházejí myšlenky spojené s vědeckým materialismem, darwinistický evolucionismem a
filozofický pozitivismem (Comte, Spencer, Taine).
•Mezi autory je patrný vliv hlavně francouzské literatury (Stendhal, Flaubert, Balzac, později
představitel naturalismu Zola – vševládnoucí dědičnost a fyziologie), z portugalské literatury
potom Eça de Queiroz – přestože i on se nechá inspirovat francouzskými romanopisci, obohatí
portugalskou literaturu o nová témata i jazykové prostředky.

•„Realita“, kterou romantický idealismus představoval ve vzorcích, znovu vstupuje do literárních
děl v co nejvěrnější podobě.
•Charakteristika realismu:
•Autoři nového stylu odmítají hrdinu a místo toho zachycují výjevy z každodenního života; již
nestylizují a nestaví do protikladu zlo a dobro, krásné a ošklivé, ale nechají je prolínat.
-Cílem je pravdivost výrazu a věrné líčení konkrétních situací a postav, objektivní popis, u nějž
se autor zdržuje vlastního názoru.
-Důraz se klade na prostředí, rasu a dobu, tzn. na kontext, ve kterém es příběhy odehrávají.
-Vzory z minulých časů tak drahé romantikům jsou nahrazeny fakty a osobami ze současného života,
zkoumaného do detailu.
-Rytmus vyprávění je zpomalován podrobnými popisy.
-Po jazykové stránce – příklon ke každodenním a prostým slovům.

•Realismus není v Brazílii jednolitý stylistický proud, ale historické období, které trvá od
sedmdesátých let 19. století až do počátků století 20.
• - Jeho součástí jsou realismus v úzkém slova smyslu, naturalismus, parnasismus, a regionalismus s
prvky pre-modernismu.
•Politické myšlenky přicházejí především z Francie - v brazilském kontextu se prosazují jako ideje
protiotrokářské, protiklerikální a republikánské.
•Uvnitř Brazílie se pak nový pohled na svět se šíří z univerzit, a to především z právnických
fakult v São Paulu a Recife – evropský realismus sem přichází z Portugalska, Francie a Německa.
•

Cearská akademie a Recifská škola
•Revoluce v brazilském myšlení samotném však přišla ze Severovýchodu, přesněji z Ceará.
• Mezi lety 1872-1875, Cearská francouzská akademie založená v hlavním městě oblasti, Fortaleza,
shromáždila mladé intelektuály, kteří se filozoficky a literárně angažovaly ve jménu myšlenek
Hippolyta Taina, Augusta Comta a Herberta Spencera. Nejvýznamnějšími osobnostmi byly Capistrano de
Abreu a Araripe Júnior.
•Literární a intelektuální hnutí se formuje také v Recife, kolem ústřední postavy Tobiase Barreta
•– ten se přestal se věnovat romantické poezii a přešel k vědecké a filozofické próze a
k řečnictví; do brazilské kultury uvedl mýtus velké německé filozofie
•–  kolem něj se ustavila tzv. recifská škola.
•

•Objevuje se i literární separatismus, který věří, že přírodní a společenské podmínky zásadním
způsobem oddělují literaturu Severu a Jihu Brazílie a tím udržují regionalistický a romantický
mýtus prapůvodního a autentického národa s kořeny na Severovýchodě, v kraji svatých mužů (beatos) a
pistolníků, kteří budou v každé době přitahovat zájem sociologů, folkloristů i spisovatelů.
•Hlavním představitelem separatistů je Franklin Távora (1842-1888)
• uvedl do brazilské literatury zálibu ve folklórně laděné rozprávce s lidovým nádechem – stylizuje
Severovýchod do polohy mezi magickým a groteskním
•
• napsal indianisticý román Indiáni od Jaguaribe (1862) a další regionalistické romány: např.
Sňatek na předměstí (1869), Vlasáč (1876) – v jeho dílech je ještě patrný silný vliv romantismu.
•

Dějepisci a politici, kritikové a řečníci
• Joaquim Nabuco (1849-1910)
•Narodil se v Recife jako potomek bohatých plantážníků a politiků
•Byl aktivním politikem, stoupencem liberálního monarchismu, výborný diplomat a řečník, zanícený
bojovník za zrušení otroctví – katolicko-romantické vidění světa odlehčené racionalismem,
nativistické cítění usměrňované kosmopolitním rozhledem.
•Nelze oddělovat Nabuca politika od Nabuca literáta – psal především politická a dějepisná díla
•Státník doby císařství (Um estadista do Império, 1899)
• jedná se o životopis jeho otce, který byl senátorem; ve výsledku ale vytvořil velkolepou fresku
Brazílie za doby císaře Pedra II.
•
•

•Aureliano Tavares Bastos (1839-1875)
• Politik, zastánce abolicionismu, republikanismu a demokracie, obhajoval oddělení církve od státu.
• Amazonská pánev / O vale do Amazonas: a livre navegação do Amazonas, estatística, produções,
comércio, questões fiscais do vale do Amazonas, 1866
• – střízlivá zpráva o Amazonii.
•

•Eduardo Prado (1860-1901)
• Politik, umírněný liberální reformista, dandy se světáckými sklony, světoběžník ctící
monarchistické ideály – stal se inspirací Eçy de Queiroz pro Hyacinta z knihy Kráčej a čti.
• Politická krize, která nastala s nástupem republiky jej nechala procitnout k existenciálním
otázkám, požaduje korigovat přehmaty vojenské diktatury v prvních letech republiky a hájí návrat
monarchie.
• Kromě cestopisných fejetonů psal i sarkastické pamflety, které publikoval ve sbírce Velebnost
vojenské diktatury (Fastos da ditadura militar, 1890)
• Americká iluze (A ilusão americana, 1893) – esej, v níž demystifikuje USA, které jsou uznávány
jako zářný vzor demokracie a ukazuje je v jejich imperialistické a kořistnické podobě.
•

•Capistrano de Abreu (1853-1927)
• Rodák z Ceará, jeden z nejvýznamnějších brazilských historiků Brazílie, který je protipólem
Varnhagena.
• Zamýšlel sepsat dějiny Brazílie, ale nakonec zůstal u jednotlivých esejů a studií – byl nejen
vědecky přesný, ale měl i obrovský intelektuální přesah – dokázal nastínit historická fakta
v jejich hospodářském, společenském, mravním a politickém rozměru, hledal „klíče“, které by tyto
jevy vysvětlovaly.
• Psal i jazykovědné a literární eseje (je autorem označení „kondorská škola“), studie historické a
etnologické: Objevení Brazílie a její rozvoj v 16. století; Kapitoly z koloniálních dějin; Jazyk
Kašinahuů.
• Byl prvním, kdo dokázal do brazilského dějepisectví vnést také zeměpis, národopis a dějiny
v sociologickém i etnologickém pojetí – dokázal odhalit jejich vnitřní sepětí
• Vytvořil teorii koloniální literatury, která se zakládá na pojmech klima, země, rasa; odvrátil se
od mýtu dobrého divocha.

Realistický román
•Předchůdcem realistického románu jsou Paměti policejního seržanta od Manuela Antônia de Almeidy,
napsaný ještě v době romantismu.
•Vikomt Taunay (1843-1899)
• Vstoupil do literatury vybaven evropskou vzdělaností a karteziánským duchem ještě posíleným
studiem fyziky, matematiky, mineralogie, botaniky, zálibou v analýze… to vše se projevuje v jeho
díle.
•Napsal román na pomezí romantismu a realismu.
• Inocência (RJ, 1872)
• Jeho nejproslulejší román – obrovský úspěch doma i v zahraničí, kde byl ctěn jako typický příklad
nové americké literatury, která slaďovala romantický základ postav s barvitým realismem zachycující
scény a zvyky sertãa.
• Histórias brasileiras (Brazilské příběhy, 1874)

•Raul Pompéia (1863, Angra dos Reis, RJ – 1895 Rio de Janeiro)
• Byl zapáleným stoupencem republikanismu a zrušení otroctví.
•O Ateneu
-stylisticky obtížně uchopitelný román – realistický, impresionistický svou nervózní plasticitou
některých portrétů a popisů prostředí, expresionistický svou zálibou v morbidním a groteskním,
jejichž prostřednictvím bezlítostně deformuje svět dospívajícího
-vychází ze svých vzpomínek a zkušeností – Sérgio, dosívající chlapec tváří tvář kruté lhostejnosti
školy a tváří tvář společnosti, kde vítězí ten silnější; hlavní hrdina onemocní, aby se pak jeho
uzdravení proměnilo v požár školy, který způsobí.
-Škola jako mikrokosmos společnosti – zákon silnějšího, darwinismus, který vládne všemu.

•Podívejme se na krátkou ukázku, ve které je škola popisována jako mikrokosmos světa dospělých,
ovládána penězi a ekonomickými zájmy, jejichž síť vytvářejí samotní studenti:
• As especulações moviam-se como o bem conhecido ofício das corretagens. Havia capitalistas e
usurários, finórios e papalvos… A principal moeda era o selo. No comércio do selo é que fervia a
agitação de empório, contratos de cobiça, de agiotagem, de esperteza, de fraude. Acumulavam-se
valores, circulavam, frutificavam: conspiravam os sindicatos, arfava o fluxo, o refluxo das altas e
das depreciações; os inexpertos arruinavam-se, e havia banqueiros atilados, espapando banhas de
prosperidade.
•
•Samotný autor, Raul Pompéia, spáchal ve 32 letech sebevraždu.
•

Literární kritika
•Vychází z pozitivismu a evolucionismu, které zkoumají společnost i lidové zvyky a snaží se určit
„vztahy vládnoucí mezi intelektuálním životem a politickými, společenskými a hospodářskými dějinami
příslušné země“, jak definoval funkci literárního kritika Sílvio Romero.
•Sílvio Romero (1851-1914)
-Narodil se v Sergipe a ze všech jeho aktivit vyzařuje „duch Severovýchodu“ .
-Dal jméno „recifské škole“ – velcí intelektuálové s filozofickým a sociologickým germanofilstvím
(oproti intelektuálům z Ria de Janeira, kteří byli ve své většině frankofilní) – za největšího
brazilského spisovatele své doby považoval Tobiase Barreta.
-Věnoval se filozofii, sociologii, folklóru, politice a literatuře – napsal: Filosofie v Brazílii;
Brazilská literatura a moderní kritika; Brazilský národopis (Etnografia brasileira); Parlamentní a
prezidentský systém v Brazílii; Eseje z filozofie práva; Brazílie sociální.
•

•Jeho nejdůležitějším dílem jsou Dějiny brazilské literatury (1888)
-jsou zahájením moderní brazilské literární historiografie
-vnímá brazilskou literaturu jako výraz národního ducha, povahy a sklonů
-došel k pojmu brazilské „kulturní míšenectví“ (mestiçagem cultural) – je vepsáno do veškerých
společenských projevů země, včetně literárního a má původ v rasovém míšení černochů, Evropanů a
domorodců ve velmi svébytném prostředí a souvislostech
-věnuje se určujícím činitelům brazilské literatury: prostředí, rasa, lidové tradice, politické a
společenské instituce, cizí vlivy
-projevuje se v nich však krátkozraký pohled na některé jeho vrstevníky – např. Machado de Assis a
symbolisté, které nedokázal docenit.
•

•Araripe Júnior (1848-1911)
• Soudní úředník a politik z významné rodiny ze severovýchodu, z Ceará.
• Byl na jedné straně kosmopolitnější než Romero nebo Barreto, na druhé straně se vracel
k romanticky národnostně orientovanému myšlení (vyzdvihuje mýtus indiána a vyváří kult Alencara).
•
•José Veríssimo (1857-1916)
• Od svých dvou kolegů se liší jemnějším estetickým cítěním a vyhraněnějším pojetí literatury
• Dějiny brazilské literatury od Benta Teixeiry (1601) po Machada de Assis (1908) – vyšly v Riu de
Janeiru v roce 1916
• Na rozdíl od Romera podléhá kouzlu svých současníků, jejichž hodnotu dokáže ocenit na jejich
estetickém vkusu a neohlíží se na jejich dosavadní úspěchy – dokáže tak rozpoznat výjimečnost
Machada de Assis, vůči kterému byl například Romero až nepřátelský.

Regionalismus
•Na počátku XX. století začíná být regionální tématika brána velice vážně
-kromě důrazu na lokální krajinu a zvyky je zde zřetelná silná sociální dimenze
-úzce souvisel s rozvojem naturalismu
-revoluce formy psaní (někteří z autorů jsou považování již za pre-modernisty)
-co nejvěrnější popis (na rozdíl od romantického idealizování; snaha zachytit regionální mluvený
jazyk i v jeho struktuře – s tím souvisí formální inovace děl)
-zkoumání folklóru a regionálních nářečí – národnostní cítění, které sdíleli s modernisty 20. let
XX. století
-snaha o postižení lidské dimenze a vlastní pravdy lidí z vnitrozemí
-studium poetiky mluvené formy jazyka
-regionalisté z této doby ovlivnili autory jako Graciliano Ramos a Guimarães Rosa.
•

•Simões Lopes Neto (Rio Grande do Sul, 1865-1916)
•Lendas do Sul
•Contos Gauchescos / Povídky jižanských honáků
•Spontánní rytmus, nářečí, hledání sociální a psychologické pravdy postav.
•„E logo passou-me pelos olhos um clarão de cegar, depois uns coriscos, tirante a roxo… depois tudo
me ficou cinzento, para escuro…“
•„A estrada estendia-se deserta; à esquerda, os campos desdobravam-se a perder da vista, serenos,
verdes, clareados pela luz macia do sol morrente, machucados de pontas de gado que iam-se
arrolhando nos paradouros da noite; à direita, o sol, muito baixo, vermelho, dourado, entrando em
massa de nuvens de beiradas luminosas.“
•
•