ROMANTICKÁ PRÓZA •Pro romantickou prózu je charakteristická snaha o širokou přístupnost ze strany čtenářů, především z vyšších a středních vrstev - číst ve velkém začínají i ženy; • – móda „podčárníků“, která do Brazílie přišla ve 30. a 40. letech 19. století. •Vlastenecky orientovaný romantismus charakterizuje sociální zájem spisovatelů o ustavení národní literární tradice; snažili se přispět k budování nové Brazílie - nové jak politicky, tak ideově; • - romány sentimentální a hrdinské, venkovské i městské. • •První brazilský romantický román: • O Filho do Pescador, 1834 – Antônio Gonçalves Teixeira e Sousa. • JOAQUIM MANUEL DE MACEDO (1820-1882) •Povoláním lékař, ale také novinář, politik a profesor. • • Černovláska (Moreninha), 1844 -dílo vstoupilo do dějin jako první důstojný městský román v brazilské literatuře (později v tomto žánru dosáhne mistrovství Machado de Assis); -příběh se odehrává v Riu de Janeiru v polovině 19. století, jeho půvab tkví v prostotě vyprávění; -Moreninha je okouzlující dívka Carolina s níž mladičký Augusto prožívá první lásku; -román měl velký úspěch především u ženského publika. • •Manuel de Macedo napsal i další tomány, básně, mravoličné kroniky, cestopisy, drama, ale žádné další dílo nebylo již tak úspěšné. • MANUEL ANTONIO DE ALMEIDA (1831-1861) •Pocházel z rio de janeirské střední vrstvy; byl korektorem a redaktorem deníku Correio Mercantil; nepříliš systematicky studoval medicínu. •Ve 22 letech publikoval v novinách na pokračování svůj jediný román „Paměti policejního seržanta“. •Ve svých třiceti letech se rozhodl zlepšit svou finanční situaci vstupem do politiky a kandidoval na poslance provincie Rio de Janeiro. Na jedné z cest za svými voliči, utonul při ztroskotání parníku, na kterém se plavil. • •Paměti policejního seržanta (Memórias de um Sargento de Milícias), 1854, 1855 • Původně vycházel na pokračování (folhetim). •- V době sladkobolných románů Almeida napsal zábavné, ironické a uštěpačné dílo – satirický román s prvky parodie; •- připomíná pikareskní román (píkaro – antihrdina z nižších vrstev, díky své vychytralosti a amorálnosti dokáže přežít ve zkorumpované společnosti vyšších vrstev); -zápletkový román, který popisuje dobrodružství syna portugalských přistěhovalců, Leonarda: po pestrém dětství a mládí přichází ironický happy end v podobě sňatku s hloupoučkou Luisinkou a povýšení na policejního seržanta; -na rozdíl od Alencara a dalších dobových autorů nerozděluje postavy na dobé a zlé, nesoudí je, jen popisuje – Leonardo je malandro, dobrodruh, vychytralý šejdíř, nefalšovaná a bezelstná amorálnost, je typickým antihrdinou; tento typ protagonisty se stane velice důležitým v brazilské literatuře (vyvrcholí v Macunaímovi). •Jde o velice ojedinělé dílo své doby s prvky naturalismu. • JOSÉ DE ALENCAR (1829-1877) •Vlastenecky orientovaný autor. •Napsal 21 románů, ve kterých se pokusil uchopit celou Brazílii v její minulosti i přítomnosti, ve městě i na venkově, pobřeží i vnitrozemí. •Má široký záběr v tématech svých románů, které se týkají celé Brazílie – město, venkov, černoši, indiáni, městské i lidové vrstvy • - stane se vzorem národního stylu. •Narodil se v Ceará, ve vzdělané a politicky angažované rodině – jeho otec byl senátorem. •Vystudoval práva v São Paulu a Olindě, inspiroval se četbou francouzských, anglických a amerických romantických autorů. •Nejproslulejší jsou jeho romány, které mají romanticko-nativistický sklon k historii. • •Byl také novinářem – psal fejetony literární, ekonomické i politické; byl rovněž aktivním konzervativním politikem – byl poslancem a později ministrem spravedlnosti. Jako hlubokou osobní prohru považoval své neschválení jako doživotního senátora. Na konci života zahořkl a stáhl se do ústraní, ale nadále psal. •Impulsem k publikování prvního Alencarova románu, Vládce pralesa (O Guarani), byla polemika ohledně eposu Spolčení Tamoiů, Gonçalvese de Mahalhães, vydaném v roce 1856. Kolem díla se brzy vytvořily dva tábory – ti, kteří jej obhajovali (již zmíněný Porto-Alegre nebo brazilský císař Pedro II.) a jeho odpůrci - mezi ně se řadil právě Alencar. • Již v roce 1857 José de Alencar publikuje zmíněný historický román, který se zároveň stane jedním z vrcholných děl brazilské romantické indianistické literatury a svého autora proslaví; • Vládce pralesa (O Guarani, 1857) byl nejprve uveřejňován na pokračování • v Diário de Rio de Janeiro a vzápětí vydán i knižně. • •Vládce pralesa / O Guarani •Příběh se odehrává na poč. v 17. století a jeho protagonistou je indiánský bojovník z kmene Guaraní, Peri. Ten se zamiluje do Cecílie, dcery portugalského šlechtice Antonia de Mariz, který přenesl své léno do Brazílie, aby se nemusel sklonit před kastilskými králi, kteří v té době Portugalsku vládli. Peri uskuteční několik hrdinských činů kvůli plavovlasé modrooké Cecílii. Na závěr příběhu je pevnost rodiny šlechtice de Mariz obléhána Aimory a díky zradě jednoho italského dobrodruha vyletí do povětří. Zamilovaný pár, Peri a Cecílie, se zachrání na palmovém kmeni, který je unáší povodní do jakéhosi ráje. •Příběh se stal předlohu první brazilské opery, složené Carlosem Gomesem, který s ní v roce 1870 dobyl italskou La Scalu. •Díky postavě Periho vytvořil mýtus dobrého divocha bez bázně a hany (Mário de Andrade s ním v rámci modernistického hnutí polemizuje postavou Macunaímy, domorodcem se spoustou negativních rysů). • •Alencarovu románovou tvorbu můžeme rozdělit do tří skupin. •Indiánské legendy: •Vládce pralesa (O Guarani), 1857; Iracema, legenda z Ceará, 1865 – lyrická próza, jedno z jeho nejlepších děl; Ubirajara, tupijská legenda, 1874. •Městské romány: jsou psychologickými sondami do městského prostředí; •Lucíola, Diva, Gazelí nožka (A pata da gazela), Zlaté sny, Paní (Senhora), Vtělení (Encarnação), Stříbrné doly (As minas de prata), 1866 Guerra dos Mascates (Válka šejdířů, 1870 – mascates / potulný prodavač – v národněosvobozeneckých bojích tak byli označováni Portugalci). •Regionalistické romány: •O Gaúcho (Gaučo, 1870), O tronco do Ipê (Trubačový kmen, 1871), O Sertanejo (Chlapec ze sertaa, 1875) •Důležitý byl Alencarův přínos po jazykové stránce – snažil se vytvořit brazilský jazyk, který se měl nezávisle na svém evropském vzoru přizpůsobit „prostotě“ indiánského myšlení a vyjadřování • - polemika především s portugalskými puristy, kvůli používání tupinismů a brasileirismů. • • Regionalismus •V romantismu se rodí regionalismus jako literární směr, který se vymezuje proti upadajícímu indianismu a městské próze • - opěvování venkovského člověka, jeho zvyků, venkovského prostředí, atd. •Podstatu „brazilství“ spatřuje v jednotlivých venkovských částech Brazílie, většinou oblasti SV (Bahie, Pernabuco), které zůstávají ryzí a autentické, protože nepodléhají cizím vlivům, jako např. velká města potažmo oblast JV (především státy São Paulo a Rio de Janeiro jako kulturně a hospodářsky nejvyspělejší části země). • • BERNARDO GUIMARÃES (1825-1884) •Narodil se v Ouru Preto, studoval práva spolu s básníky druhé romantické generace (Aureliano Lessa, Álvares de Azevedo); byl soudcem v Catalão a později profesorem rétoriky a poetiky, latiny a francouzštiny, a hlavně bohém. •Přestože se věnoval i poezii, do brazilské literatury vstoupil jako romanopisec. • Otrokyně Isaura (A Escrava Isaura), 1875 – abolicionistický romantický román o bílé otrokyni. • Jeho dalším významným románem je O Seminarista – problém celibátu. • •Věnuje se sice společensky důležitým tématům své doby, vše je ale velice zidealizované, počínaje popisem krajiny a postav. • •Byl spoluzakladatelem Epikurejské společnosti • – pro pobavení členů psal bestialógicos – rýmované nesmysly, které popouštěly uzdu literárnímu podvědomí ještě dávno před surrealismem – postup mechanického vytváření textů (inspirace anglickými nonsensy). •Psal romantické básně, ale i satanské texty (Orgia dos duendes/Skřetí orgie) a básně obhrouble posměšné. • Visconde de Taunay (Rio de Janeiro, 1843-1899) •Vnuk francouzského malíře, který do Brazílie přišel s královským dvorem prince regenta Jana v roce 1808. • •Inocência (Nevinnost), 1872 – jeho nejúspěšnější román; • - jednoduchost a dobrý vkus; • - pozorovací talent, popis regionálních zvyků, dialogy postav v místním nářečí – vše působí velice věrohodně; • - dílo se dočkalo vice než 30 vydání a řady překladů. • Franklin Távora (Ceará, 1842 – Rio, 1888) •Militantní regionalista – kritizoval Alencarova Gaúcha – každý autor má psát jen o kraji, který je mu vlastní. •Kladl do kontrastu „literaturu Severu“ k ostatním brazilským literaturám, jako nejautentičtější a nejvíce reprezentující Brazílii. •Napsal román O Cabeleira • – téma banditů ve vnitrozemí jako výsledek chudoby a bídy. • Historiografie •Historigrafie byla v této době podporována císařem Pedrem II., který byl mecenášem brazilské kultury rozhodnutým ji konsolidovat. •1838 – založení Brazilského historického a zeměpisného ústavu, • Insituto Histórico e Geográfico Brasileiro, kolem kterého se soustředili nejdůležitější národní historici a další vědci; • cílem bylo vytvořit ideologicky i vědecky podloženou národní identitu. • • FRANCISCO ADOLFO DE VARNHAGEN, Vikomt Porto-Seguro (1816-1878) •Syn německého vojenského inženýra; • dostalo se mu německé výchovy, které se později projevilo v puntičkářském zkoumání dokumentů a v zálibě v mnohostranné kosmopolitní vzdělanosti. • •Obecné dějiny Brazílie • História geral do Brasil, vyšla postupně ve dvou svazcích, 1854-1875. •Psal i studie o portugalské středověké literatuře a monografie o zakladatelích brazilské literatury (Eusébio de Matos, Gonzaga, Antonio José da Silva…) •Panoramatické, syntetické dějepisectví psané „shora“. • •JOAQUIM FELÍCIO DOS SANTOS (1828-1895) •Liberální protipól centralistické ideologie Varnhagenovy – věnoval se regionálnímu historickému žánru: • Paměti diamantové oblasti (Memórias do Districto Diamantino). • •COUTO DEMAGALHÃES (1837-1898) - historik, zeměpisec, antropolog sertanismu • Divoch (O Selvagem, 1876) • - encyklopedie brazilského domorodce – původ, obyčeje, prostředí, jazykový kontext • - legendy v původním jazyce tupí. • Goiiásané (Os Goianezes, 1860) – indianistický historický román – legenda o založení São Paula. •