iiv\ \i v č\sy kin se o pňrt)VKľK< h, Ct slabinách vý-
sltvlku vědeckého poznani nerozhodovalo od zeleného stolu, nýbrž v recenzních, rubrikách a přednáškových sálech, jež autorům kladly nékdv zdvořile, jindv přikrč, vzdv a bez wjimky však dobové závažné otázky, nadšena chvála se lak pravidelně prolínala a křížila s pochybnostmi a teprve po letech se ukázalo, který spis je nadčasový a který jen hromadou potištěného papíru. Obé však patřilo k dialogu, jenž přímé účastníky i zaujaté pozorovatele opakované přiváděl do jakési „společné knihovny'", v níž bylo možno rozjímat nad povahou sdílených hodnot.
Netřeba ale lamentovat nad povrchností našeho světa, neboť kdo a co nám může bránit v návratu k úvahám, které vyrostly z poctivé diskuse a ctily její pravidla? A pokud jsou velkmita před následující řádky „První česká království", potom snad ani nelze minout poslední velkou práci Ernsta Hartwiga Kantorovvicze o dvou tělech krále (The King's Two Bodies)* jež byla zpřístupněna tiskem v roce 1957 a jako zasvěcený úvod do středověké politické teologie (A Study in Médiemi. Politiail Theology) vlastně nikdy nepřestala být předmětem obdivu i terčem kritických poznámek.' Rozporné dojmy z četby jsou přitom podmíněny složitou strukturou díla. jež má nejblíže k souboru deseti rozličných studií, což dalo vzniknout duchaplné poznámce, že kráčet středověkem po Kantorowiczově boko je jako toulat se za noci neznámou, jen spoře osvětlenou krajinou.2 Vše podstatné přitom sděluje název: „Dvěma těly krále'" se v tudorov-ské Anglii rozuměla dvojznačná role pomazaného vládce, který žije v smrtelném, přirozeným lidským slabostem podléhajícím těle, a zároveň ztělesňuje Boží vůli a propůjčuje tak křehkému svazku vládnoucích a ovládaných nadčasový rozměr.1
Ernst H. Kanforowiez hledal vzdálené počátky dvojí podstaty královské moci v raném středověku a v představě christologického království (Chrisl-centered Kingship). Obraz vládce mezi světy mel být rozvinut a kultivován ve skriptoriích karolínskeho a otonského věku a poté přenesen do souřadnic vleklého zápasu světské a církev-
10
první
ftSKÁ KBAÍ.OVSTVI
ní moci. Jako korunního svědka si autor předvolal normanského anonyma (Anonyma z Yorku), jenž někdy kolem roku 1100 dospěl k závěru, že král je jakási geminu persona, napůl lidská a zpola božská, z čehož plyne, že by se obce věncích neměla obracet k papeži, nýbrž k Jeruzalému, kde musí mít lepší povědomost o životě a smrti prvního korunovaného krále Ježíše Krista. Sakralizované pozemské království ovšem utrpělo za boje o investituru vážné šrámy a jakkoliv byl dualisrieký koncept panovnické moci zachován, personifikovaného Pána nahradilo před koncem 12. století zjevené Boží právo. Symbolické rozvržení nové, na věčném právu založené monarchie (Lau-centered Kingship) pak kodifikoval Fridrich II. Sicilský, když do melfského zákoníku iítechal v roce 1231 vložit obrat, že král je otcem a synem spravedlnosti, větším i menším než on sám (pater el filius mstitiae, inaior cl. mino r se ipso). Sakrálně chápaná korunní práva již dláždila cestu ke království (koruně) coby nesmrtelné, politicky jednající obci (Polity.cenl.ered Kingship), která na sebe brala podobu mystického těla Kristova (corpus rvi publkae mysticum), čímž se nevědomky vracela před rok 1000, k christologickému učení o králově nesmrtelnosti (The King never d ks). Ve. své podstatě sekularizovaná teologie zároveň předznamenala vznik moderního státu (Man-cente-red Kingship), jehož tvůrcové se měli řídit Bohem stvořenou lidskostí (humanitas).1
Lehkost, s níž Ernst Kantorowicz splétal dílci postřehy, vtiskla spisu punc subtilnosti, který vzrušoval j dráždil. Celé kapitoly byly odmítnuty jako nepřesvědčivé a upovídané, a protestům neunikla ani státotvorná symbolika, neboť v kantorowiczovské složitosti by prý nedávala smysl. Jiné hlasy se jedovatě dotazovaly, proč by modernímu státu měla předcházet těla dvě a nikoliv jedno, tři nebo žádné," a zatímco se na obou stranách Atlantiku ne zcela ohleduplné přetřásalo, nakolik lze dvě těla spojovat vlažným poměrem pisatele k ženám, slovutný Alain Boureau v knize objevil melancholickou zpověď člověka, jenž teskní po zmizelém světě.''
Těžko asi mít kritikům za zlé, že ve Dvou tělech krále rozpoznali důmyslně zakódovanou životopisnou črtu, neboť Kantu rovviezovy osudy se skutečně ubíraly stezkami poněkud krivolakými. Narodil se 3. května 1895 v tehdy pruské Poznani do bohaté, německou kulturou silně ovlivněné židovské rodiny. Dědem Hartwigcm založená likérka, jež se roku 1907 změnila v kvetoucí rodinnou akciovou společnost, zajistila Ernstovi bezstarostné dětství pod dohledem anglické guvernantky a na královském gymnáziu Augusty Viktorie, které navštěvoval v letech 1903-1913, se mu zase dostaloslušného huma-
nitního vzdělání. Sám ale náležel k spíše průměrným studentům, a proto se po maturitě odebral do Hamburku, aby zde nastřádal potřebné obchodní zkušenosti. Do běhu událostí však zasáhla válka a již v srpnu 1914 se Ernst Kantorowicz dobrovolně přihlásil k poznaňskému pluku polního delostrelectva. Bojoval u Verdunu, po zranění a krátkém pobytu na východní frontě byl převelen k asijskému sboru do Turecka. Na jaře 1918 se vrátil do Berlína, dal se zapsat do kurzu pro tlumočníky, aby se po kapitulaci přesunu! do Poznaně, jejíž příslušnost k Německu ohrožovala polská secese. Bojoval rovněž v řadách dobrovolnlckého freikorpsu se spartakovci v Berlíně a poté s komunisty v Mnichově, kde se rozhodl pro studium národního hospodářství. První zkrácený semestr strávil v Mnichové, ovšem na podzim 1919 se imatrikuloval v Heidelberku, jemuž zůstal věrný do léta 1921, kdy pod dohledem uznávaného ekonoma Eberharda Gothei.ua složil závěrečné zkoušky s nejvyšším hodnocením. Historickým školením nezasaženého premianta, za což mu Percy Ernst Schramm udělil titul geniálního samouka, přivedl k zájmu o minulosti teprve básník Stefan George, který vyznával ideu „Skrytého Německa" (Das Geheime Deutschland), jakéhosi tajného společenství, jež mělo uchovat a v pravý čas vzkřísit to nejlepší z lidských forem a sil v podobě svatého Německa.
Právě „Skrytému Německu" Ernst Kantorowicz připsal svého Fridricha II., jinak elitářsky-mýtotvornou biografii," která mu vynesla nejen ostré námitky, nýbrž také uznání spolu s čestnou a od roku 1932 řádnou profesurou středověkých a novověkých dějin na frankfurtské univerzitě. Samo dílo však začalo žít druhým životem. Útěchu v něm údajně nacházel Klaus, hrabě Staufenberg a před popravou si měl Fridricha II. vyžádat admirál Wilhelm Canaris. Slova obdivu bohužel zněla i z druhé strany. Že kniha leží na jeho nočním stolku, se hostům chlubil Henrich Himmler, Hermann Göring měl jedním výtiskem obdarovat Benita Mussoliniho a nebylo tajemstvím, že v práci našel zalíbení Adolf Hitler.'' Na Kantorowiczovi proto ještě ve třicátých letech ulpěl cejch prominentního Žida, s nímž zápasil po zbytek života. Zapomenut tak byl 30. duben 1933. kdy osobně požádal pruského ministra pro vědu, umění a školství o zvláštní dovolenou, přestože rasové zákony alespoň formálně přihlížely k zásluhám neárijských frontových veteránů. V listopadu sice vypsal přednášku, kterou věnoval oslavě „Skrytého Německa",1" nicméně vzápětí byl rektorem upozorněn, že nacionálne smýšlející studenti uvažují o provokacích a bojkotu a že by se měl nechat emeritovat. Pomocnou ruku mu podal Paul Kehr, prezident v Berlíně sídlící spo-
11
dvě těla krále
12
PÍVNÍ
ĹE5KÁ KRÁLOVSTVÍ
lečnosti Monumenta Germaniae historka. S tichou podporou přátel mohl studovat v anglických, francouzských, italských a polských archivech a knihovnách, ovšem po křišťálové noci již nebylo proč váhat a koncem roku 1938 vycestoval přes Oxford do Spojených států."
Bezradnému útěku se blížící loučení s německem neznamenalo, že by Ernst Kantorowicz zpřetrhal všechna pouta k domovu. Nejen že si dopisoval se zbytky georgiánů a do prosince 1941 (!) pobíral nemeckou penzi, jež mu pomohla překlenout první měsíce na americké půdě, ale v zavazadle převážej, rukopis, který ohlašoval proměnu charismatického vypravěče v citlivého glosatora sakrálně teologické symboliky. Tu sledoval v liturgických zpěvech k oslavě panovníka (laudes rtiguw) ót\ antiky, přes znovuobjevení v karolínske říši, po groteskní dozvuky v hymně fašistické Itálie. Vlastnoručně přeloženou práci zpřístupnil veřejnosti v roce 1946,'- kdy již nebyl vyhnancem, nýbrž občanem Spojených státu amerických (1945) a profesorem na kalifornské univerzitě v Bcrkeley. Pohříchu opět ne nadlouho. V červnu 1949 byl správní radou vyzván, aby složil slib věrnosti (Loyallhy Oalh), což odmítl, neboť choval v paměti vzpomínky na berlínské a mnichovské ulice roku 1919, kdy se dobří vlastenci měnili ve špatné občany a bezděčné spolutvůrce národně socialistické diktatury. Ve svém vzdoru setrval až do přechodu na ústav pro pokročilá studia (Institute far Advanced Stud)-) v Princetonu, kam jej po přímluvách a na návrh vědecké rady přijal Robert Oppenhei-mer. Při skromných povinnostech se mohí obklopit studenty a v klidu dokončit své mistrovské dílo, na němž začal pracovat v Bcrkeley na sklonku čtyřicátých let, okouzlen Maxem Radinen, šarmantním a na slovo vzatým znalcem starého práva.11
Ernst Hartwig Kantorowicz prožil hned několik životů, a možná i proto se rád skrýval za maskou srdečného, někdy i drsným vtipem neskrblícího společníka, který o sobě prohlašoval, že jediné, v čem se opravdu vyzná, je kuchtění. Přátelé z amerických let se však shodují, že se jeho život, rozpadl na dvě části a že se nikdy nevzpamatoval z rány, již mu po nástupu Hitlera uštědřil jeho přítel „Woldi", hrabě LJxkull-Gyl len band, vedle něhož se cítil od první hodiny absolutně šťastný. Pro jedny tak zůstal skvělou pamětí obdařeným milovníkem dobrého vína a pozorným hostitelem, pro jiné zase nacionalistou a snílkem, který se zapletl s mocnými třetí říše. pod jejichž ochranou mohl svobodně cestovat a přednášet, aby se nakonec s milostivým požehnáním Hermanna Goringa usadil ve Spojených státech."
Výčitky a pomluvy byly Kantorowiezovi v patách až do 9. září 1963 a svým způsobem se nad jeho odkazem vznášejí ještě dnes.15
Co mu naopak nikdo ncupíral, je literárně a myšlenkově vytříbené dílo, které se nebojácně vydalo proti toku času za mystériem moderní státnosti,1" neboť „Dvě těla krále" prokázala, že je moderní státnost složena z různých vrstev a kdo by pochyboval, nechť pohlédne na Pražský hrad, který nám připomíná, jak se v české státnosti protíná omezenost smrtelníků s majestátem minulosti. Obdobně můžeme žasnout, proč hlas lidu rozhodl, že nej větší m Cechem všech dob je římsko-německý císař Karel IV., proč úcta, již sekularizovaná občanská společnost prokazuje koruně svatého Václava, nemá daleko k mystickému vytržení a proč státní nebo státnímu dohledu podléhající úřady a instituce užívají symbol královského Iva. Spolu s Ernstem Kantorowiezem se proto můžeme ptát, kým vůbec jsme? Potomky občanu, kteří se na podzim 1918 rozhodli pro republiku, nebo dědicové středověké monarchie? Platný kalendář, v němž je 28. září zatrženo jako den české státnosti, z nás činí bohabojnou obec svatého Václava, ovšem stejný kalendář zasvěcuje státotvorným oslavám 1. leden, kdy se rozpadla česko-slovenská federace. Na jejich troskách měl být obnoven český stát. čímž je řečeno, že před rokem 1993 český stát bud nebyl, nebo mu vládl kdosi jiný. Že by republikánské Československo, jehož samostatnost se stále slaví 28. října?
Vzájemně se popírající státní svátky vzešly ze smutně proslulého zákonodárného kutilsíví, které se řídilo prostoduchým pravidlem, že daňoví poplatníci oslavy neprožívají a že je v podstatě jedno, kdo, kdy a proč se zasloužil o prodloužené víkendy. Ne, že by tomu někdy bvlo jinak. Ke svatému Václavovi odjakživa patřily dobré jídlo a řádný žejdlík piva, takže od 13. století museli íegendisté vyvracet, že je patronem opilců. A zlomyslná náhoda si zaíaškovala i s Václavem Klausem, když jej na konci roku 1992 nechala pronést zdravici obnovené (?) České republice na starobylém Vyšehradě, před ještě staroslavnějším sousoším Záboje a Slavoje, které si na úsvitu českého národního obrození vymyslel Václav Hanka.
Můžeme dozajista naříkat nad poslaneckou vynalézavostí, jež svedla pod jeden praporec republikánské ctnosti s monarchickými tradicemi, ale právě tak se můžeme divit, jak je možné, že si výsledek v ničem nezadá s příklady, které Ernstu Kantorowiezovi dovolily nahlédnout do světa posvátných, z generace na generaci předávaných ctností (dignitus nou mortiur}.'1 A jakkoliv bohemikálně laděné kapi-toly ve .,Dvou tělech krále" zastoupeny nejsou, se znalostí této práce lze státotvorné dílo českých knížat přijmout jako výzvu k zamyšlení nad zrodem politicky jednající obce Cechu {gem Bohemanorum). Překvapuje jen, že si česká společnost dlouho vystačila s mýty kníže-
13
OVĚ TĚL4
li
Rád bych poděkoval především mé ženě Štěpánce, bez níž by kniha nevznikla. Byla první čtenářkou, s pochopením a trpělivostí mě vždy podporovala. Za pozorné čtení a cenné podněty děkuji lektorům prof. Mileně Bartlové a prof. Petru Bílkovi. Za mnoho důležitých podnětů vděčím též dalšímu kritickému čtenáři, kolegovi Jaroslavu Pinkasovi. Inspirovala mě též pedagogická činnost na univerzitě (Ustav českých dějin FF UK), zejména studenti mého semináře Obrazy minulosti, jmenovitě chci poděkovat Čeňku Pýchovi a Václavu Smyčkoví.
Škola mě vybavila mimořádnou důvěrou v dějepisné vědění. Získal jsem díky ní pocit, že naše poznání minulosti je spolehlivé a pevné, že stačí naučit se všechna důležitá jména, místa, události a pak je správně seřadit na chronologické ose. Když adept dosáhne dostatečné úrovně znalostí, může si dovolit i hledání takzvaných souvislostí. Tomuto odvážnému projektu vášnivě propadl jeden mů) nadaný spolužák a já jsem mu záviděl ohromující výsledky, které nakonec zúročil v televizní soutěži. Zdálo se, že historie má smysl. Zatoužil jsem alespoň po tom, abych s každým rokem letopočtu dokázal spojit jednu významnou událost a pak i souvislosti. Plně ovládnout se mi tento dějepisný stroj však nikdy nepodařilo.
Do víry v pevný řád dějin začaly ovšem pronikat pochybnosti. Má důvěra ve stabilitu dějepisných znalostí dostala první ránu po zhlédnutí filmu Jára Cimrman ležící, spící (režie Ladislav Smoljak, 1983), když jsem dostal pod stromeček soubor jeho divadelních her1 a krátce poté i navštívil představení Divadla Járy Cimrmana. Zaskočilo a zneklidnilo mě míšení fikce a historické skutečnosti. Na smyšlenou postavu českého génia se ochotně vázala zcela seriózní dějepisná fakta. Vážná historie naopak přitahovala různé cimrmanovské „hlášky", jejichž znalost se alespoň mezi mými spolužáky obecně předpokládala. Měl jsem neodbytný pocit, že vymyšlený Jára Cimrman sděluje o české kultuře cosi velmi pravdivého, ovšem nikoli v souřadnicích školního dějepi-
1) L. SMOLJAK, Z. SVĚRÁK, Divadlo Járy Cimrmana, Praha 1987.
8 I Naše české minulosti
su. Skutečný údiv však ve mně vzbudilo divadelní publikum. Diváci se tvářili, že představení důvěrně znají (přinejmenším z knih). Mnozí se podíleli na reprodukci cimrmanovských znalostí, jako by seděli ve škole. Vše navíc fungovalo s téměř strojově mechanickou přesností, podle jasných pravidel, s jediným rozdílem oproti mým zkušenostem z hodin dějepisu: historie nebyla vážná a lidé se skutečně bavili. Proč diváci toužili obývat tento pokřivený, dílem fiktivní a dílem skutečný svět?
Další trhlinu ve víře ve velkou nadosobní historii způsobilo staré rodinné aíbum fotografií^ do něhož jsem o jedněch deštivých prázdninách u babičky často nahlížel. Již dávno zaniklá skutečnost, ovšem spolehlivě zachycená prostřednictvím fotoaparátu, mě fascinovala. Zdálo se mi, že nahlížím nezprostředkovaně přímo do dějin. Mou rodinu snímky také zaujaly. U většiny mých blízkých spustily fotografie překvapivý proud vzpomínek, které se navíc případ od případu dost lišily. Jako by každý v albu viděl něco jiného. Zneklidnilo mě, jak nespolehlivou paměť ono zdánlivě spolehlivé médium fotografie produkovalo. Obzvlášť mě zaujaly dva snímky mého pradědečka Jindřicha. Z fotografie z roku 1916 na mě shlížel pán s podivně nakrouceným knírem, zdálo se mi, že je oblečen v jakémsi historickém kostýmu. Tenhle cizí muž že je pradědeček? Vždyť vypadá jako by byl z jiného světa, z nějaké docela cizí minulosti. Jen o dva roky mladší snímek z roku 1918 však ukazoval pradědečka, jak jsem ho již znal z pozdějších fotografií. Byl na nich zachycen vždy ve stejném obleku s kravatou, důstojnou pleší a uměřeně civilním knírkem. Co se tak zásadního v oněch dvou letech změnilo, že snímky vypadaly, jako by je dělila desetiletí? A proč na dalších fotografiích vypadal pradědeček po desítky let stále stejně?
Tento zážitek z průhledu do minulosti mě zasáhl hned několikrát. Vyplynula z něj představa historie, která se lišila od té, již mi nabízely hodiny dějepisu. Na jednu stranu byly tyto rodinné dějiny daleko skutečnější (na rodinu jsem si mohl na rozdíl od národa sáhnout), ale ve srovnání se školní historií byly nepřehledné, plné zneklidňujících mezer, variací a nejistot. Dějepis se ve Škole nabízel jako jeden pevný a souvislý příběh, jehož znalost se dala známkovat. Vysvětloval souvislosti veškerého historického dění,
Ve foyer |
Historické proměny mého pradědečka Jindřicha. První snímek je z válečného roku 1916, druhý byl pořízen krátce po vzniku ČSR, 21. listopadu 1918. (Archiv autora)
byl založen na několika jednoduchých pravidlech. Na fotografiích jsem namísto kontinuity viděl v krátkém rozmezí dvou let překvapivou trhlinu, která otevírala průhled do mimoběžnosti rodinných historií a velkého vyprávění v učebnici dějepisu. Z fotografií na mě hleděl můj neznámý blízký předek, který se vy-svlékal z velkých dějin jako z nějakého hereckého kostýmu.
Většina dějepisných knih, jimž jsem se věnoval za studií historie na univerzitě, mě však vracela k otřesené jistotě, že svět historické faktografie přece jen existuje a že máme jako historici k dispozici metody, které nám mohou zajistit pevnou půdu pod nohama. Učil jsem se, jak se dělá historie, a univerzita se středověkou tradicí za mě tyto disciplinární praktiky autorizovala. Na řadu zneklidňujících otázek jsem nedostal odpovědi, a tak se mi s odstupem začaly jevit jako dětsky naivní a hloupě položené. Zrovna když jsem začínal v pevnost dějin jako souboru chronologicky a geograficky uspořádaných znalostí věřit, tak mě zno-
I Naše české minulosti
Ve foyer |
vu zasáhlo setkání s pamětí. V idylické jihočeské hospůdce jsem se, čerstvě vyzbrojen četbou Mnichovského komplexu Jana Tesaře,2 připletl do debaty o tom, zda jsme se v roce 1938 měli, či neměli bránit. V duchu instrukcí antropologa Ladislava Holého jsem se pokusil pozornost účastníků hospodské hádky obrátit k otázce, proč vůbec o možnostech obrany diskutujeme a co to vypovídá o naší identitě.3 Tvrdě jsem narazil a uvědomil si, že paměť existuje a že má také své nedobytné pevnosti.
Praskliny pod povrchem institucionálně zajištěných pravd prosvítaly dále. Zájem o historické události poněkud ochladí, o to více mě však zaujaly různorodé vzpomínkové praktiky. Snažil jsem se dívat skrze inscenované dějiny do pomyslných útrob rozličných strojů na vzpomínání a sledovat pravidla, podle nichž Česká společnost se svými minulostmi kdy zacházela. Po roce 1989 se měnily dějiny, zaplňovala se „bílá místa",4 přejmenovávaly se ulice a mizely Fučíkovy a Gottwaldovy sochy. Mizení socialistické paměti bylo často spojeno s návratem starších verzí národní historie. Též čtenářská zkušenost s Pomníky a zapomní-ky5 zaměřila mou pozornost za kulisy historické faktografie. Zlomové pro mě bylo setkání s Janem Nepomuckým/ který v české minulosti vystupoval v mnoha podobách a problém a tizo val tak nejen představu jedné objektivní historie, ale též možnost jednoznačného oddělení pravdy a lži v dějinách, z níž vyrůstala má víra ve stabilitu historiografického poznání. V okamžiku náhlé epifanie mi Nepomuk splynul s Cimrmanem, viděl jsem jednoho herce v kostýmech barokního světce a národního výtečníka. Puklina v pevnosti historie se opět rozšířila a já jsem se konečně rozhodl naplno vstoupit.
2) J. TESAŘ, Mnichovský komplex: jeho příčiny a dôsledky, Praha 2000.
3) L. HOLÝ, Malý český člověk a skvělý český národ: národní identita a postkomunistická transformace společnosti, Praha 2001.
4) J. KŘEN, Bílá místa v našich dějinách?, Praha 1990, náklad 80 000 výtisků. V. MENCL a kol., Křižovatky 20. století: světlo na bílá místa v nejnovějšich dějinách, Praha 1990, náklad 170 000 kusů. V fetech 1990 a 1991 vydávalo nakladatelství Komenium edici Bílá místa české literatury, v níž vyšlo pro potřeby školní íiterární výchovy několik portrétů dříve zakázaných autorů (Václav Havel, Ivan Klíma, Pavel Kohout, Milan Kundera, Josef Škvorecký, Ludvík Vaculík).
5) Z. HOJDA, J. POKORNÝ, Pomníky a zapomníky, Praha 1996.
6) V. VLNAS, Jan Nepomucký, české legenda, Praha 1993.
Před vstupem do trhliny bychom si měli vytýčit několik pevných bodů na metodologické mapě, uvázat pomyslnou nit, abychom se v labyrintu pamětí neztratili. Naznačená prasklina se nabízí jako linie úniku před pravidly kolektivního vypovídání. Můžeme proniknout z hlediště do zákulisí a nahlédnout mechanismy, podle nichž jeden dějepisný stroj zpracovává minulosti na neosobní faktografii, jiný zas produkuje velká vyprávění, další je demytologizuje, přepisuje a znovu vrací do oběhu. Ačkoliv by pojem stroje (Gilles Deleuze a Felix Guattari)7 mohl vyznít jen jako metafora či ornament, věřím, že nám prokáže dobré služby, zejména pro porozumění různorodosti pamětí. Vstupujeme-li do zákulisí vzpomínání, nesmíme se nechat zcela pohltit příběhy, které se odehrávají na scéně, ale musíme zaměřit pozornost i na skryté mechanismy inscenování minulosti. Mechanika vzpomínkových strojů vytváří vhodný podklad (slepou mapu) pro konkrétní záznamy jednotlivých paměťových událostí. Co však budeme zaznamenávat?
Pevný bod představuje model narativní identity (sebeporozu-mění pomocí příběhu), který vypracoval francouzský filosof Paul Ricoeur.8 S jeho pomocí dokážeme dějepisné znalosti přenést z neosobního kalendářního času historie do perspektivy každodenně žitého času (lidská zkušenost, jednání a očekávání) a dále sledovat, jak minulosti v podobě příběhů formují naše porozumění sobě a obývanému světu. Budeme zaznamenávat, jak vzpomínání formuje individuální i kolektivní identitu a jak se odráží v lidském jednání.
Vzpomínání nahlížím jako dynamický proces, který se odehrává v napětí mezi diskurzivní konstrukcí sociálna (sdílená vyprávění o minulosti) a sociální konstrukcí diskurzu (porozumění příběhům a jejich zapojení do praxe - navazující lidské jednání)," což má důsledky pro výběr pramenů. Budeme pátrat po minulostech, které měly či mají co největší publikum a u nichž můžeme předpokládat vichopiteiný recepční dosah (dobře se prodávají, jsou součástí inštitucionálne autorizovaného kánonu, učí se o nich, vážou
7) G. DELEUZE, F. GUATTARI, Tisíc plošin, Praha 2010.
8) P. RICOEUR, Čas a vyprávění Praha 2000, 2002, 2007.
9) R. CHARTIER, Na okraji útesu, Červený Kostelec 2010, s. 91-93.
12 I Naše české minulosti
Ve foyer \ 13
se na ně spory, podle sociologických šetření patří k nejoblíbeněj-ším, často se reprodukují a mají různé mediální verze a podobně). Pokusíme se zapojit i prameny ilustrující paměťový provoz zdola (diskuze na internetu, konkrétní vzpomínkové praktiky a navazující sociální jednání). Zajímat nás bude otisk paměťových sporů a kauz v mediálním prostoru, který považujeme za sociálně per-formativní: paměť se zde inscenuje jako hra na divadle. Historická událost či osobnost se zpřítomňuje vždy prostřednictvím nějakého média (literatury, pamětníka, fotografie, muzejní expozice, filmu). Všeobecné známá skutečnost, že vzpomínání na minulost často neodpovídá dobovému historiografickému poznání, vyplývá právě z divadelně performativního charakteru vzpomínkové kultury.10 Paměťový stroj na identitu funguje selektivně: přizpůsobujeme si minulost, vytěsňujeme, zapomínáme, zkreslujeme, pointujeme. Co se v dějinách skutečně stalo, pro nás v takovém případě nebude tak podstatné, jako představy a praktiky, které si s danou minulostí spojuje publikum. Pankráčtí dělníci si mysleli, že místní Jan Nepomucký byl původně Jan Hus, a tak se rozhodli soše vrátit „původní" podobu. Nepomuk musel dostat policejní ochranu." Ptáme se, jak tomu uvěřili a proč tak jednali, nikoliv zda měli pravdu, nechceme jen opravovat jejich neznalost.
Při rozboru jednotlivých verzí národní minulosti zohledníme vedle vnitřní struktury daného příběhu či zobrazení vždy i rétoriku zprostředkujícího média. V návaznosti na řadu teoretiků
10) Užití pojmu „vzpomínková kuttura" odvozuji z praxe, jež se ustálila zejména v německém prostředí. Ch. CORNELIßEN, Was heißt Erinnerungskultur? Begriff - Methoden - Perspektiven, in: Geschichte im Wissenschaft und Unterricht, 2003, 54/10, s. 548-563.
11) „V době protireformace katolické stávalo se častěji, že sochy Husovy předělávány na sochu Jana z Pomuku. Kultem nového svatého vymytovala se z lidu památka M. Jana Husa. A podobně se stalo i na Pankráci. Ovšem kalich na soše hlásal i na dále, že se tu stala metamorfósa, A tu najednou loňského roku byl kalich ten úplně odstraněn, neznámo kým, aby metamorfósa byla úplná. Obecní zastupitelstvo nuselsko-pankrácké usneslo se, poněvadž socha je majetkem obecním, restaurovati ji a to dle její dřívější podoby. Ale stala se věc neočekávaná. Policejní ředitelství pražské na zakročení církevních úřadů zakázalo dne 28. června V. Dohnalovi, jemuž oprava obcí svěřena, daiší provádění opravy [...] A k soše vyslána ihned také policejní stráž, jež má zabránit nové metamorfóse," Hus nebo Jan z Pomuku, in: Právo lidu, VI, č. 181, 2. 7. 1898, s. 7. Hus a Nepomuk, in: Čas, XII., č. 27, 2. 7. 1898, s. 430. Pankrácká socha Mistra Jana Husa, in: Národní listy, XXXVIII., č. 179, 1. 7. 1898, s. 2.
paměti předpokládáme, že právě medialita významně ovlivňuje proces vzpomínání.12 Jinak vypovídá o minulosti film, jinak pamětník událostí, komiks, literatura či fotografie. Vzpomínkové stroje však nefungují ve vzduchoprázdnu - aby se rozpohybova-ly, vyžadují nejen paměťové obsahy, zprostředkující média, ale též sociální energii (publikum). Vzpomínání se odehrává v interakci mezi symbolickým a sociálním kapitálem jednotlivých verzí minulosti, proto je vždy potřeba přihlížet i k sociálně-kulturní-mu kontextu, v němž se paměť jako dynamický proces odehrává. Příkladem takového sociálního zapojení minulosti může být kupříkladu překonávání traumatu (Aleida Assmannová)/1
Paměťová studia mají interdisciplinární charakter, provazují množství metodologických perspektiv - od neurověd přes literární teorii, lingvistiku až k sociální psychologii (Harald Welzer). Orientace v tomto širokém prostoru, který se navíc poměrně dynamicky vyvíjí (zhruba načrtnuto od Maurice Halbwachse přes Pierra Noru k Aleidě Assmannové), je tudíž obtížná. Již zběžné zmapování tohoto interdisciplinárního pole by vyžadovalo prostor, jehož se nám na prahu trhliny nedostává. Pokud chceme tekutý a proměnlivý pojem paměti v tomto interdisciplinárním poli přesto ukotvit, nabízí se nám vhodná a především pevná metodologická linie, kterou představují takzvané cuítural memo-ry studies. Po celé řadě dílčích studií a tematických sborníků se reprezentativní skupina badatelů rozhodla vytvořit příručku či úvod do studia Memory Culture Studies: An Interdisciplinary and International Handbook (2008),14 který metodologické souřadnice jasně vymezuje. Pro naše potřeby toto ukotvení přejímáme.
Ačkoliv by to snad název knihy mohl naznačovat, nesnažím se o vyčerpávající popis historických proměn a různých verzí české kulturní paměti. Taková inventura paměťových skladů nejen dalece přesahuje síly jednoho badatele, ale odporuje též perspektivě
12) A. ERLL, A. NÜNNING (ed.), Medien des kollektiven Gedächtnisses: Konstruktivi-tät, Historizität, Kulturspezihtät, Berlin / New York 2004.
13) A. ASSMANN, Der lange Schatten der Vergangenheit: Erinnerungskultur und Geschichtspolitik, München 2006.
14) A. ERLL, A. NÜNNING, Cultural Memory Studies: An International and Interdisciplinary Handbook, Berlin / New York 2008.
nac; tor;: o Iť poť
jež::::
strí o ti
s et
n!o;
ver ';
hrr
lite
věr
tor
spí:
aspľ;
mih
seii:
ke
Ot
nái
no. tcx m r ;
i'* tik
Pľ< Bo
Ni;:' cm
Mé \ Nej ■:
•/;•()
to nejsme my. Uděláme z něho tedy nepřítele, a tím si vytvoříme peklo na zemi. Když Sartre zavře tři nebožtíky, kteří se za života nikdy nesetkali, do hotelového pokoje, jeden z nich pochopí strašlivou pravdu:
Uvidíte, jak je to hloupé. Strašlivě hloupé. Žádná fyzická muka tu nejsou, a přece jsme v pekle. A nikdo nemůže přijít. Nikdo. Zůstaneme spolu až do konce sami. [...1 ...někdo tu chybí. Kat. [...] No,atojejen úspora personálu. Nic víc. [...] Každý z nás je katem obou ostatních*
[Předneseno na Univerzitě v Bologni 15. května 2008 v rámci večerů o klasicích a publikováno in: Ivano Dionigi (editor), Elogio alla politica, Miláno, BUR 2009.]
ABSOLUTNÍ A RELATIVNÍ
Jean-Paul Sartre, S vyloučením veřejnosti, in: Pět her, přel. A. J. Liehm, Praha, SNKLU 1962.
Skutečnost, že jste se zde dnes večer navzdory hrůzostrašnému názvu mého příspěvku sešli, znamená, že jste připraveni na všechno, jenomže seriózní přednáška o Absolutním a Relativním by měla trvat nejméně dva tisíce pět set let, tak jako rozprava sama. Jsem tu, protože letošní fórum Milanesiana bylo nazváno „Střety absolutna" a já si přirozeně kladl otázku, co všechno se tím může mínit. Je to ta nejelementárnější otázka, jakou si filozof musí položit.
Dalších akcí v rámci Milanesiany jsem se neúčastnil, a tak jsem začal na internetu hledat obrazy výtvarníků, kteří se odvolávají na Absolutno, a nalezl jsem Magrittovo Poznání absolutna a jiná díla, u nichž není důležité uvádět autory, jako Obraz absolutna, Pátrání po absolutnu, Hledání absolutna, Poutník k absolutnu, a také reklamní obrázky například návodku Absolut. Zdá se, že se Absolutno dobře prodává.
Navíc mi u pojmu Absolutní vytanul na mysli jeden z jeho protějšků, totiž pojem Relativní, který přišel do módy od té doby, co nejvyšší představitelé duchovenstva, a dokonce i laičtí myslitelé zahájili kampaň proti takzvanému relativismu, z něhož se stal hanlivý výraz užívaný k účelům téměř teroristickým, stejně jako slovo „komunismus" pro Berlusconiho. Nehodlám zde vnášet do problému jasno, nýbrž naopak zmatek, neboť se budu snažit ukázat, že každý z těchto výrazů znamená - podle situace a kontextu - věci velmi odlišné, a že tedy tyto výrazy nemohou být užívány jako baseballové pálky.
Podle filozofických slovníků je Absolutní vše, co je ab solutus, zbaveno pout a mezí, něco, co nezávisí na něčem jiném, co samo v sobě nese své opodstatnění, svou příčinu a své vysvětlení. Tedy něco velmi podobného Bohu v tom smyslu, jak se sám vymezil: „Já jsem ten, který jsem" („ego sum qui sum"); v porovnání s tím je vše závislé na něčem jiném, nenese tedy samo v sobě vlastní příčinu a klidně by mohlo - i kdyby náhodou existovalo - neexistovat nebo zítra už neexistovat, jak se to děje ve sluneční soustavě nebo každému z nás.
28
29
Jelikož jsme bytosti závislé na něčem jiném, a tudíž odsouzené zemřít, máme zoufalou potřebu domnívat se, že je možné chytit se něčeho, co nezanikne, a co je tedy Absolutní. Ono Absolutní však může být transcendentní, jako biblické božstvo, nebo imanentní. Ani není třeba uvádět Spinozu nebo Bruna, s idealistickými filozofy se i my stáváme součástí Absolutna, protože Absolutno má být (například u Schellinga) neoddělitelnou jednotou vědoucího subjektu a toho, co se dříve považovalo za subjektu cizí, jako příroda nebo svět. V Absolutnu se identifikujeme s Bohem, jsme součástí něčeho, co se ještě plně nezavršilo: procesu, vývoje, nekonečného růstu a nekonečného sebedéfinování. Avšak je-li tomu tak, nebudeme nikdy moci Absolutno definovat ani poznat, protože jsme jeho součástí, a snažit se ho pochopit by znamenalo jednat jako baron Prášil, který se sám vytáhl za vlasy z močálu.
Jinou možností je tedy uvažovat o Absolutnu jako o něčem, co nejsme my a co se nalézá jinde, nezávisle na nás, jako Aristotelův Bůh, který myslí sebe sama a který, jak říkal James Joyce v Portrétu umělce vjinošských letech, „zůstává ve svém díle za ním, vedle něho nebo nad ním, neviditelný, přepodstatněný, lhostejný, a stříhá si nehty"*. Však už v 15. století říkal Mikuláš Kusánský ve spisu De docta ignorantia: „Deus est absolutus."
Pro Kusánského však Bůh jakožto Absolutno není nikdy zcela pozná-telný. Vztah mezi naším poznáním a Bohem je stejný jako vztah, který vzniká mezi mnohoúhelníkem s opsanou kružnicí a kružnicí, jež ho opisuje: čím je větší počet stran mnohoúhelníku, tím více se blíží kruhu^ avšak mnohoúhelník a kruh nebudou nikdy totožné. Podle Kusánského je Bůh jako kruh, jehož střed je všude a obvod nikde.
Je možné představit si kruh se středem kdekoli a obvodem nikde? Samozřejmě že ne. Přesto ho můžeme pojmenovat, což právě v tuto chvíli činím, a každý z vás chápe, že mluvím o čemsi, co má co dělat s geometrií, třebaže je to z geometrického hlediska nemožné a nepředstavitelné. Je tedy rozdíl mezi tím, moci nebo nemoci něco rozumově pojmout, a přesto to moci pojmenovat a dodat tomu určitý význam.
James Joyce, Portrét umělce vjinošských letech, přel. Aloys Skoumal, Praha, Odeon 1997.
Co znamená použít slova a dát mu význam? Spoustu věcí: A: Mít instrukce, jak případný objekt či situaci či událost poznat. Například k významu slov „pes" nebo „klopýtnout" patří řada popisů, i ve formě představ, díky nimž lze poznat psa od kočky a rozlišit klopýtnutí od poskočení.
b. Mít k dispozici definici a/nebo klasifikaci. Existují definice a klasifikace psa, ale i událostí či situací, jako je „usmrcení z nedbalosti" na rozdíl od „neúmyslného zabití".
C. Znát u dané entity další vlastnosti, takzvaně faktické či encyklopedické. Například o psovi vím, že je věrný, že se hodí k lovu nebo k hlídání; o usmrcení z nedbalosti vím, že podle zákona může vést k odsouzení, a tak dále,
D. Pokud mozn o m ít instrukce, jak vy tvořit odpovídající o bjekt či navodit odpovídající událost. Znám význam výrazu „hliněná nádoba", protože ač nejsem hrnčíř, vím, jak se asi vyrábí - a tak je tomu i s výrazy „stětí hlavy" nebo „kyselina sírová". Kdežto u takového výrazu jako „mozek" znám významy A a B, některé vlastnosti C, ale nevím, jak by se dal vytvořit.
Krásný příklad situace, kdy znám vlastnosti A, B, C i D, nám přináší C. S. Peirce, který takto definuje lithium:
Jestliže hledáte v příručce chemie definici lithia, možná že vám řekne, že je to prvek, jehož atomová váha se blíží 7. Ale jestliže je autor logičtěji založen, vysvětlí vám: hledáte-li mezi minerály, jež jsou sklovité, průsvitné, šedé čí bílé, velmi tvrdé, křehké a nerozpustné, naleznete jeden, jenž barví karmínové nesvítivý plamen, tento minerál, rozetřen s vápnem či s whiteritem (krysím jedem), poté taven, dá se částečně rozpustit v kyselině solné; vzniklý roztok byv vypařen, zbytek extrahován kyselinou sírovou a dobře vyčištěn, může být převeden obvyklými metodami v chlorid, j enž se obdrží v pevném stavu. Rozpálený chlorid se dále elektrolyzuje půl tuctem silných článků, přičemž se vytvoří kuličky narůžovělého stříbřitého kovu, jenž se pak plaví v petroleji, tato látka je pak ukázkou lithia. Zvláštností této definice - či spíše
30
31
poučky, což je užitečnější než definice - je to, že vám říká, co slovo lithium denotuje, tím, že předepisuje to, co máte provést, abyste získali percepční obeznámenost s objektem slova (CollectedPapers, 2.330).*
Pěkný příklad úplného a uspokojivého vyjádření významu určitého termínu. Jiné výrazy však mají význam mlhavý a nepřesný - a postupně jsou stále méně jasné. Například výraz „nejvyšší sudé číslo" má jistý význam, víme přece, že jeho vlastností by měla být dělitelnost dvěma (proto jsme také schopni odlišit ho od nejvyššího lichého čísla), a máme dokonce jakýsi mlhavý pokyn, jak ho dosáhnout, dovedeme si totiž představit, že počítáme stále vyšší čísla a ocldělujeme sudá od lichých... Zároveň si ale uvědomujeme, že to nikdy nedokážeme, jako ve snu, když máme dojem, že můžeme na něco dosáhnout, ale nedosáhneme. Slovní spojení jako „kruh se středem kdekoli a obvodem nikde" však nenapovídá žádné pravidlo, jak vytvořit odpovídající objekt, a nejenomže nestrpí žádnou definici, ale také maří každou naši snahu si ho představit a vyvolá v nás leda pocit závratě. Výraz jako Absolutno má definici v podstatě tautologickou (absolutní je to, co není závislé na něčem jiném, ale závislé na něčem jiném je to, co není absolutní), nicméně nám nenabízí popisy, definice ani klasifikace; nemůžeme očekávat instrukce k vytvoření něčeho odpovídajícího, neznáme žádnou jeho vlastnost, leda můžeme předpokládat, že je má všechny a je pravděpodobně id cuius nihil maius cogitari possit, jak pravil Anselm z Canterbury (a napadá mě prohlášení připisované Rubinsteinovi: „Zda věřím v Boha? Ne, já věřím v cosi... mnohem většího"). Ve snaze pochopit ho si tak nanejvýš dokážeme představit onu příslovečnou noc, v níž jsou všechny krávy černé.
Samozřejmě že je možné nejenom pojmenovat, ale i vizuálně ztvárnit to, co nedokážeme pochopit. Takové obrazy však nepochopitelné neztvárňují: pouze nás vyzývají, abychom se pokusili představit si cosi nepochopitelného, a pak naše očekávání zklamou. Ve snaze pochopit je se nás zmocní pocit nemohoucnosti, který vyjádřil Dante v posledním
*     Charles Sanders Peirce, Grammatica Speculativa (CollectedPapers 2.219-2.390), in: Sémíotika, vydal Bohumil Pálek, Praha, Karolinum 1997.
zpěvu Ráje (XXXIII, v. 82-96), kde by nám rád sdělil, co spatřil, když mohl pohlédnout na božstvo, ale nedokáže nám říci nic jiného, než že to vypovědět nedokáže, a uchyluje se k podmanivé metafoře knihy s nekonečným počtem stránek:
Ó milosti, jež smělost jsi mi vlila, bych pohled utápěl v tom věčném jase, až schopnost zření se v něm roztavila! Zřel jsem, jak v hloubi jeho proplétá se, v jediné knize lásky, po vesmíru co rozptýleno v arších volných zdá se: podstatu, případky i pravou míru způsobem takým slité dohromady, že v to, co dím, lze prostě mí ti víru. Tvar uzlu poznal jsem až po základy, cítím, a že jsem směl naň pohleděti, mám rozkoše tím více v sobě všady. Mžik jeden je mi větší nepamétí, než věků dvacet pět je tomu dění, v němž Neptun moh stín Argy uviděti.*
Podobný pocit bezmocnosti vyjadřuje Leopardi, když chce hovořit právě o nekonečnu („Takto, / v nesčetných končinách, mé temné myšlenky / i já sám, toneme sladce v širém moři"**).
Proto jsme také na letošní Milanesianě slyšeli hovořit o Absolutnu umělce. Už Pseudo-Dionýsios Areopagita připomínal, že princip božství je od nás tak vzdálený, že ho nelze ani pochopit, ani ho dosáhnout, a je třeba o něm hovořit v metaforách a náznacích a především - aby byla zřejmá nedostatečnost naší mluvy - pomocí negativních symbolů, výrazů nemajících s líčeným nic společného:
Dante Alighieri, Božská komedie, přel. O. F. Babler, Praha, SNKLU 1965. Giacomo Leopardi, Zpěvy/Canti, pře!. Kareí Zlín, Kutná Hora, Tichá Byzanc 2000.
32
33