Tak tedy Evžen přišel domů, plášť shodil, svlékl se, šel spát, ale pak nespal, spousta dojmů ho nepřestala vzrušovat. Nač myslel? Nač se často myslí. Ze musí příliš pracovat, aby moh zůstat nezávislý a neměl nouzi, snad i hlad, že by mu pámbu mohl dát víc chytrosti a peněz... přece Co není snad marný tak dalece jak mnohý líný parazit, jemuž se daří lehce žít... Že jen dva roky úředničí... Že sílí déšť a vítr fičí, že voda v řece stoupá dál a mosty přes Něvu už správa určitě rozmontovat dává... To by se ale neshledal s Parašou dva tři dny! Tak dlouho! A vzdychl jako básník touhou v představě skoro neskromné: Bude se ženit? A proč ne! Moc toho s platem nepospraví, ale no co, je mladý, zdravý, chce ve dne v noci pracovat, aby si skromně zařídili příbytek prostý, tichý, milý, vždyť Parašu má vroucně rád. „Povýším brzy," snil náš Evžen, „Paraša umí ušetřit, spíš vyjdou špatně muži bez žen. I děti můžeme pak mít... Tak ruku v ruce bez rozkolu až do hrobu my půjdem spolu, vnuci nás pohřbí, mějme klid..." Snil Evžen, teskno mu však bylo a přál si, aby už byl den, aby se venku uklidnilo a déšť nesekal do oken tak vztekle ... Začal špačky tlouci a sen se změnil ve spaní. Hle, bledne mlha mokré noci, klube se matné svítání... Den hrůzy! Něva bojovala celou noc s mořským příbojem, nakonec tuhý odboj vzdala, šik jejích vln byl odzbrojen... Od rána stály na nábřeží davy, jež bavily se tím, jak Něva vzduté vlny ježí, stříká a pění vířením. Moc větru byla vytrvalá, jařmená Něva, samá tmáň, dokola v kotli klokotala a náhle jako lítá saň vrhla se na město. A v mžiku se rozutekli zvědaví, pusto — jen voda na chodníku, ta nejdřív sklepy zaplaví, kanály vystupují z mříží, jak Triton ve vodě se zhlíží Petrohrad, po pás mokvavý... Útok a obchvat! Voda v ráži jak zloděj leze do oken, záděmi loděk do skel vráží a nese v zmatku divokém trhové nůše pod plachtami, majetky chudých, střešní trámy, všechno, co není z kamene, chajdy i mosty stržené je na něm vidět, že má strach. Nemá strach o sebe, že voda chtivě a nenasytně hlodá už do podešví jeho bot, že obličej mu liják zmáčí, klobouk mu sebral vítr dračí a odnesl ho do vln vod! Oči má vpité do daleka, dívá se jimi upřeně tam, kde se bouře přímo vzteká, kde na hladině zpěněné vstávají vlny jako valy, kde vír se točí neurvalý a láme trosky... Bože, tam — je přece blízko k nížinám, které se svažují až k ústí — tam někde musí vrba růsti a chaloupka a plůtek stát, kde bydlí ta, kterou má rád, Paraša ... s matkou ovdovělou. Nebo tu scenerii celou vídá jen v snách a blouznění jak výsměch nebe nad zemí? Evžen byl jako očarován a jako do mramoru vkováň, nemohl tam a nemoh sem, kolem jen voda, žádná zem. A zády k němu z vod se noří v nedotknutelném rozhledu, zatímco Něva řve a bouří, postava na bronzovém oři a ukazuje kupředu. (?Q> DRUHÁ ČÁST Něva se nasytila zkázy, už drzým čelem neprorazí, už vyklizuje poříčí, ještě si sem tam zaburácí, však nedbale svou kořist ztrácí... Tak vtrhávají lupiči, sevřeni v krvelačné tlupy, do vísky a pak do chalupy, vydrancují a vyplení, stihá je pláč a kvílení, a náhle ztěžklí lupem, zpití, zneklidní, že uváznou v síti, prchají domů, v patách strach, a trousí kořist po cestách. Dlažba se vynořila z louží, Evžen jde dřív než za sucha, bojí se a zas doufá, touží, žene ho vpřed zlá předtucha, řeka se tváří trochu zkrotle, však v toku vítězoslavném, jako by dole byly kotle a vlny vřely nad ohněm, pěnivě dosud kvetou tůně a na proudu je mlžný prach jak v bitvě na uhnané brůně. Evžen se shání po loďkách, pak jednu vidí, hned k ní běží a převozníka sežene, převozníkovi nezáleží na vírech, ale na ceně, klidně ho veze po pěně. A dlouho se pak v proudu tuží, i když je v plavbě zkušený, pramice s odvážnými muži zapadá mezi hřebeny vysokých vln — a jenom stěží přistane. Potom Evžen běží předměstskou známou ulicí, však nepoznává místa známá, vidí jen hrůzné panoráma, zkáza je ohromující. Všude jsou prapodivné změny: některé domky rozvaleny, z jiných jsou chromí mrzáci, řada se celá potácí, a jako po bitvě je kolem naseto mrtvol. Evžen jde a srdce se mu svírá bolem, všechno mu v očích zešedne, přidává do kroku a letí rozblácenými cestami tam, kde svůj osud odpečetí jak dopis, dosud neznámý. Už vidí zátoku a ústí, tady už musí... vrba růsti... Evžen jde zpátky, tam a zpět, chaloupku nikde nevidět. Však místo... Vrba stojí tady, tak by měl kolem plůtek stát re. s vrátky, jež vedou do zahrady, bydlí tam ta, kterou má rád... Dál chodí Evžen kolem stromu, povídá něco, ale komu? A najednou se začne smát a bít se do hlavy ... ^. Čas běží, r' vzrušené město halí noc, však na spánku dnes nezáleží, ti, kdo jsou poškozeni moc, reptají. Z unavených mračen pomalu vstal však bledý den, a našel klid, už přestal s pláčem, kdo snad byl v městě postižen. Vznešený pláštík purpurový přikrývá zlo a stírá hřích. Pořádek je jak zbrusu nový. A po svobodných ulicích spěchají chladnokrevní chodci svou cestou. Z lože do křesla kráčejí úředníci krotcí. Obchodník, jemuž odnesla voda kus jmění, neumdlévá, spravuje sklep, kam vnikla Něva, a vynahradit hodlá si na bližních špatné počasí. Vypluly loďky. Hrabě Chvostov, nebesům drahý poeta, už nesmrtelně oděl do slov, že zpychla Něva prokletá. ^Z- / Ale co chudák Evžen ... Šílí. Hrůza a žal ho ochromily, neštěstím přišel o rozum, v uších mu pořád hučí šum divoké, rozběsněné Něvy a větru, který nepoleví, v hlavě má zmatek, nemluví, toulá se, proč, to pámbu ví. Uběhl týden a pak druhý, Evžen se domů nevrací. Byt najme básník. Má jen dluhy, však než takoví tuláci je lepší, řek si domácí. Evžen si šatstvo neodnesl, bloudí a tak nakonec klesl, že pod přístavem nocuje, žebrá a jí, co najde v smetí, šaty má odrané. Zlé děti házejí po něm kamením. A drožkáři ho často shora přetáhnou bičem, vždyť co s ním, když v půli cesty zavrávorá. Vemte si takového tvora — stejně si toho nepovšim. Duši má puklou stále šíře, vleče svůj osud dál jak dřív, není to člověk ani zvíře a není mrtev ani živ, je rozpolcený... Jednou k ránu přespával v něvském přístavu. Začínal podzim. Vítr vanul a cákal deštěm z rukávů. /•£ Hnal také vlny do nábřeží, bily tam čelem do žuly jak chudí do zavřených dveří, aby své soudce pohnuli. Evžen se vzbudil. Tma a zima, s deštěm a větrem zápasí hlas ponocného. Meluzína zlou chvíli nejlíp ohlásí. Evžen si náhle uvědomil, co prožil. Žádný sen a omyl. Vstal, šel a pak se zastavil — dívá se divoce i s bázní dokola kolem, snad zas blázní, vrací se do prožitku chvil. Je na náměstí. Palác v rohu má na schodišti k podlaží dva lvy, jak živé, zdvihli nohu v slavnostním kroku na stráži. A na skalce se ze tmy noří v nedotknutelném rozhledu ta modla na bronzovém oři a ukazuje kupředu. Evžen se zachvěl. Měl teď v hlavě naprosto jasno. Poznával místo, kde zůstal při záplavě, kde vlny vytvořily val a srotily se kolem dravě, náměstí, lvy a opodál toho, kdo v povýšené slávě měděnou vůlí kraloval, kdo město přímo vyzývavě pod čarou záplav stavět dal. Okolní tma ho povýšila. Na čele myšlenka mu tkví. Jaká je v jezdci skryta síla! Jak i ten oř je ohnivý! Kam letíš, hrdý koni v trysku, kam směřuje tvůj prudký klus? Ó mocný care na skalisku! Není to propast plná hrůz a nevzepjal jsi jako ryzku na krátké uzdě celou Rus? Ubohý blázen kolem modly obchází chvíli tam a sem, plachýma očima pakprodlí na tom, kdo vlastnil iuto zem. Sevřela se mu hruď a čelo přitiskl k mříži studené, v zamžených očích se mu tmělo, srdce měl v žáru plamene, krev se v něm vzňala od bolesti, stál zamračeně u modly a tiskl zuby, svíral pěsti, zrovna jak ďáblem posedlý: „Ty kouzelnický staviteli," zašeptal, hněvem rozechvělý, „teď je ti dobře?" To mu řek — a náhle se dal na útěk. Spatřil, že rázem ve vladaři vzkypěla žluč. Jak v pověsti točí se k němu socha tváří... Běžel po prázdném náměstí, za sebou slyšel na dláždění které se otřásá a hřmí, soše se vyhne. Blízko břehu je v moři malý ostrůvek, kotví tam rybář při noclehu, jen když se domů nedovlek s úlovkem včas. A leda v létě měšťan tam někdy zajede o svátcích s loďkou na výletě, omrzí-li ho sousedé. Nad vodou se nic nezelená. Chaloupka vetchá, zanesená do pustých písčin povodní, jen jako černý keř tu ční. 27 Na jaře přivezli ji zpátky, prázdnou a na poslední trám rozbitou. Před jejími vrátky umřel můj blázen. Byl hned tam, jen aby nepůsobil zmatky, v křesťanském duchu pochován. PUŠKIN, Alexandr Sergejevič. Měděný jezdec a jiné básně. Praha: Československý spisovatel. 1976. jak frká kůň, jak zuby cení, ohlédl se a na koni uviděl měděného jezdce, jak dusá zvonivě a těžce, jak v luně kluše v dohledu a sahá rukou kupředu. Tak celou noc ta bludná duše ať kam chce prchá v zděšení, měděný jezdec za ní kluše, dunivý jezdec měděný. A od těch dob, když Evžen maně octne se na tom náměstí, vypadá vždycky polekaně. Ruku si tiskne v bolesti na srdce, stejně beznadějné, aby tak zmírnil jeho žal, čepici se štítkem hned sejme, nezdvihne oči a jde dál,