Za příznačné dílo francouzského ^klasicismu jsou považovány Bajky (1668-94), které psal Jean de La Fontaine. V příbězích zvířat nadaných lidskými vlastnostmi satiricky zobrazil pokrytectví, lstivost, intriky, královskou samolibost, dvojí loket při vyměřování spravedlnosti - zkrátka nemrav, panující u dvora.
[...] Než dorazila v polovině sedmnáctého století k La Fontainovi, vykonala bajka nesmírně dlouhou cestu. Ta ve své literární podobě začíná už v pradávných su-merských a babylonských klínových textech, vyskytuje se v bibli, přechází do starého Řecka, velmi plodnou líhní je jí Indie, prochází pochopitelně Římem, nepřestává existovat ani ve středověku, aby se znovu rozvila s kultem humanistické vzdělanosti za renesance. Jejím nejvýraznějším pěstitelem je Ezop, otrok žijící v 6. stol. před naším letopočtem [...] Ezopovy bajky jsou daleko nejsil-nějším zdrojem pro La Fontaina, zejména pro prvních šest knih bajek. Vedle něho čerpal i z dalších baj-kařů, jako byli na příklad latinsky píšící Řek Phaedrus (první půle 1. stol. n. 1.), či řecky píšící Říman Babrios (2. stol. n. 1.) a jako byl pochopitelně indický Bidpaj, který výrazně ovlivnil druhou polovinu Bajek, tedy knihu sedmou až dvanáctou. [...] La Fontaine byl jediným básníkem ludvíkovské doby, který se nebál pozdvihnout kritický hlas [...]
Na miniaturním prostoru dokázal sobě i čtenářům, že je schopen vytvořit komedii nebo drama, že dokáže napsat elegii či satiru, zkrátka že ovládá typické formy klasické literatury. A vskutku, podívá-me-li se blíže na La Fontainovy Bajky, poznáme, že jsou to v podstatě povídky a dramata. [...] [...] Hledá nejrozmanitější formy, volí různé postupy, umně graduje děj, často používá dialogu, mění tón, vládne dokonale metaforou, používá náznaku, nebojí se vtipu a ostřejšího slova. [...] Používá různého metra, které je ve shodě s charakterem vyprávění, střídá tradiční alexandriny a osmislabičné verše s verši kratšími a údernějšími. Dovede využít i rytmu a neobyčejně účinně instrumentuje rýmové zakončení, které je pak pevným svorníkem oněch rafinovaných literárních architektur. [...] La Fontaine čerpá svou zásobu z nejrůznějších jazykových oblastí, od archaické mluvy přes výrazy technické až k jazyku lidovému, nářečnímu a k vědomým neologismům. Nikde se neuchyluje k násilnostem a jeho slovní alchymie působí v úhrnu přirozeně a samozřejmě.
Bajky
VLK A JEHNĚ
Nejlepší pravda je ta, kterou silnější má.
Toho si naše bajka všímá. Jehně šlo žízeň uhasit k potoku, kde se voda čeří. Přišel i lačný vlk, který sem před večeří byl zahnán hladem, jenž mu nepřál klid. „Kde vzalos odvahu, že kalíš moje pití?" řve vlk a zrak mu zlostí svítí. „Tvou drzost potrestat je věru na čase!" „Kéž veličenstvo jen," jehňátko leká se,
„nehalí v zlobu jasné čelo. Raději by si všimnout mělo, že skromně hasím žízeň svou
jen vodou tou, jež o dvacet stop níže plyne, takže já nikterak, jak dá se uhádnout, nemohu kaliti vám proud." „A přece kalíš jej. Znám také věci jiné: tvé loňské pomluvy," pravil vlk rozlícen. „Já, Sire, nebylo na světě před rokem, vždyť maminka mě ještě pořád kojí." „Tedy to byli bratři tvoji!" „Jsem samo jen." „Příbuzný byl to snad. Nenecháte mě na pokoji vy, psi, hlídači vašich stád. Každý to ví. Proto mstím vaši pýchu!" Nato náš vlk jehňátko chyt a v lese je pak sežral v tichu JtfO bez jakýchkoli formalit.
STAŘEC A OSEL
Jel stařec na oslu a blízko cesty hned zřel svěží louku, samý květ. Své zvíře pouští tam a šedivec náš hravý s nadšením skáče do té trávy, dovádí, zpívá, tiší hlad a válí se v ní a je rád, že spást zde může místo celé.
Tu stařec spatří nepřítele: „Teď rychle třeba uprchnout." -„Pročpak?" odpoví trávožrout. ,Budu snad na hřbetě mít proto dvojí tíž?" -„To ne," děl starý pán a chystal se jít pryč. ,Co na tom," osel děl, „změní-li se můj pán? Já se chci pást. Vy zmizte v stráni. Nepřítelem jsou všichni páni. Dost jasně to snad povídám."
BLAŽKE, Jaroslav. Kouzelné zrcadlo literatury. Praha: Velryba, 2006. ISBN 80-85860-18-x.