Podzimní píseň Paula Verlaina v českých překladech
(výbor)
zdroj: webové stránky Patrika Ouředníka. http://www.nllg.eu/spip.php7article601
PaulVerlaine: Chanson ďautomne, 1866
Les sanglots longs Des violons De 1'automne Blessent mon coeur D'une langueur Monotone.
Tout suffocant Et bléme, quand Sonne ľheure, Je me souviens Des jours anciens Et je pleure;
Et je m'en vais Au vent mauvais Qui m'emporte Decä, delá, Pareil ä la Feuille morte.
Sigismund Bouška: Píseň podzimní, 1896
Ten dlouhý ston, ten houslí tón, jejž podzim roní, mé srdce jal jak stesk a žal monotónní.
Dech chytámjiž a blednu, když hodiny bijí, a mysle zas na dávný čas slzy liji.
Jdu zadumán, mě nese van, jak vítr svistí, hned sem a tam, jak byl bych sám suché listí.
Alfons Breska: Píseň jeseně, 1901
Ten táhlý ston,
jenž z violón jeseně zvoní, mé srdce zdral, je touhou jal monotónní.
Udýchánjiž a bledý, když hodiny bijí, vzpomínám zas na zašlý čas a slzy liji.
Já kráčím sem ve větru zlém, jenž kol mne sviští, a sem a tam jsem zmítán sám jak suché listí.
František Sekanina: Podzimní píseň, 1905
Ty dlouhé stony, jak houslí tony, jež jeseň roní, v mé srdce hudou steskem i nudou tak monotónní.
Dušný a bled můj zjev zří v svět, když orloj bije, vzpomíná tich dnů pradávných a v pláči nyje.
A tiše kráčí ve větru pláči. Jich ostrý svist ho drsně vláčí tmou přes bodláčí jak suchý list.
Emanuel z Lešehradu: Podzimní píseň, 1908
Mdlá kvílení,
ježjesenní housle roní, mé srdce tknou
svou únavou monotónní.
Bled, dušný již, zvuk hodin když ozývá se, já pomním svých dnů bývalých a lkám zase;
a potácím
se větrem zlým,
jenž štve smělý
mne sem tam v mih,
jak list byl bych
odumřelý.
Josef Florian: Píseň podzimní, 1914
Dlouhé vzlyky
houslí podzimu zraňují srdce mé monotónní unylostí.
Všecek se duse a bled, když zvoní hodiny, vzpomínám si na dny starodávné a pláču;
A odcházím do větru zlého, jenž mne žene sem a tam, na způsob mrtvého listu.
Otokar Fischer: Podzimní píseň, 1916
Jak táhlý tón
a pláč i ston houslí zvoní, stesk podzimní v mém srdci zní monotónní.
Když mdlý a bled čas odbíjet slyším vskry tě, když vzpomínám
dnů zašlých, stkám jako dítě.
A vichrem zlým se potácím, který svistí a dál mne, dál štve, jak by štval zvadlé listí.
Antonín Klášterský: Podzimní píseň, 1921
Dlouhé tóny
měkké zvony
houslí v jeseni,
v srdce padnou
mdlobou chladnou
temně zazvoní.
Je dusno, daleko chrám
kolem tu voní mrtvolan,
hodina bije...
Jenjá sám
vzpomínám,
srdce slzy lije.
Odcházím ven
větrům v plen,
od místa k místu
padám
zvadám
podoben suchému listu.
Jan Blahoslav Čapek: Zpěv podzimní, 1930
Mne zabolí
vzlyk violy
podzimu -
jenjeden tón
z těch šedých clon
v srdci zní -
Když hodina
bít počíná,
bied a sám
na starý čas
myslím si zas
a lkám-
a odcházím
pod větrem zlým,
jehož svist
mnou hrá, mnou vlá,
jsem docela
mrtvý list.
Jaroslav Seifert: Podzimní píseň, 1930
Dlouhý ston táh
na violách jeseně, podivný žal srdce mi jal znaveně.
Bledý jsem stál a vzpomínal, přešel čas, teď v pláči sním, když uslyším hodin hlas.
A kráčel j sem ve větru zlém, jenž mě nes jak ze zahrad list, který zvad a pak zas kles.
Hanuš Jelínek: Píseň podzimní, 1938
Ten dlouhý vzlyk
na houslích smyk, to jeseň zvoní, a v srdci vstal mi stesk a žal monotónní.
Bez dechu teď bledjako zeď jak čas kvačí, na zašlý ten vzpomínám den a jen pláči.
A teď mě jal a nese dál zlý větru svist, sem tam, tam sem já smýkán jsem jak zvadlý list.
Vladimír Holan: Píseň podzimní, 1945
Sám sklon a ston,
svých viol tón podzim roní, a duši mou rve touhou mdlou, monotónní.
Skláním se níž a blednu, když chvíle zazní. Vzpomenuv dnů, propadlých snu, pláču v bázni.
A odcházím ve vichru zim, který svistem žene mne z chvil, jako bych byl suchým listem.
František Hrabín: Podzimní píseň, 1945
Jdou žaly, jdou za violou, blouzní po ní, ze srdce rvu tu měkkou hru monotónní.
Čas do mých rán úderem hran s hodin bije, všechno to tam, zbyl j sem tu sám, k pláči mi je.
Jdu prokřehlý a vítr zlý krutým svistem žene mě dál, jak by si hrál s mrtvým listem.
Jan Zábrana: Podzimní píseň, 1957
Jak blouznění
ty housle zní, když jde zima, a j ako sen mi j ej ich sten srdce jímá.
Hlas hodin znám a zesinám, že už brzy, když vzpomenu, že ze všech dnů zbyly slzy.
A odcházím, jen větrem zlým dál si jistý: hned tak, hned tak mě žene jak suché listí.
Petr Kopta: Podzimní píseň, 1968
Když do korun
pláč z vetchých strun podzim roní, vždy jímává mě únava monotónní.
Děs, rozehrán při hudbě hran, skráň mi smáčí; vracím se zpět do zašlých let, tiše pláči.
Hnán vichřicí, zlou, skučící, letím v dáli pryč z těchto míst, zmítán jak list opadalý.
Patrik Ouředník: Podzimní píseň, 1983
A dlouhý vzlyk jak houslí smyk na sklonku dne, unylý zmar podzimu dar srdce tne.
Tou chvílí jat únavou sťat blednu a lkám; dvě stě let stár pradávných jar vzpomínám.
I spěchám pryč z těch divných míst zlým větrem hnán. Zkázou si jist jak mrtvý list vrávorám.
Jindřich Veselý: Podzimní píseň, 1988
Hle, stesk a žal,
to podzim hrál sladkým smykem. Do srdce vnes mi pláč i děs táhlým vzlykem.
Dech popadáš a bledneš, až celá bije. V hlavě mi zní tón dávných dní, k slzám mi je.
A odcházím nečasem zlým, jen větrů svist mne žene tam, jako bych sám byl mrtvý list.