Římské vojenství 1 – Nejstarší římští válečníci. Mgr. Tomáš Antoš. Římské válečné dějiny •Prameny – Literární, epigrafické, archeologické. •Význam výzkumu armády – (vývoj společnosti, vliv na politické dějiny, integrace obyvatelstva do římského světa) •Sakralita války •Je ještě co zkoumat? Nejstarší římští válečníci – vojenství starší doby železné v Itálii ( cca 1000 – 500 př. n. l.) Válečníci nuragské kultury (cca 18 – 3. století př. n. l. •Bojovná a rozvinutá civilizace na Sardínii •Styky s mykénským světem, středomořím, Skandinávií. •Později kontakty s Etrusky a válečné střety s Kartaginci. •Od 3. století př. n. l. součástí římské říše, ovšem ve vnitrozemí přežívala kultura ještě déle. •Výrazná sociální hierarchie, existence válečnických družin (vliv mykénské civilizace?). • Válečníci v Latiu •Villanovská kultura (cca 10. – 5. století n. l.) Nejstarší Řím (9. – 7. století př. n. l.) •Malé osady na vrcholcích kolem pozdějšího Fora Romana. •Zprvu bez opevnění, později opevněné vrcholky (Serviovské hradby?) •Obyvatelstvo – „synoikismus“ – Latinové, Sabinové, Etruskové, Řekové? •Kontrola důležitých obchodních tras (Via Salaria) • Vojsko •Neexistence profesionální armády. •Každý svobodný muž mohl být bojovníkem. •Od 9. století rozvoj zpracování železa. Ekonomický vzrůst (obchod, pirátství). •Od 8. vzestup válečnické aristokracie a vznik válečných družin (sodales). •Organizace vojska především na příbuzenském principu (rod Fabiů). V migrujících družinách mohly být zastoupeni také přátelé a klienti vůdců. • Složení vojska a taktika •Boj pouze během válečné sezóny (výrazné propojení s kultem). •Velení – náčelník, král, rodový předák •Centurioni? •Rozdělení vojska (starší, mladší vojáci – Etruskové). •Urození válečníci mohli bojovat také ze sedla (z válečného vozu?). •Spíše ozbrojené skupiny než armády (max. několik set bojovníků) – důvody? Srovnání s Vergiliovou Aeneadou. •Válka formou přepadů, menších střetnutí, nájezdů na nepřátelské území. •Boj začínal vrhacími zbraněmi, následoval boj muže proti muži a následné pronásledování protivníka. •Snaha o vyniknutí válečníků z rodové aristokracie (odraz v římských mýtech – Horatius Cocles, Bratři Horatiové). Zbraně •Bronzové i železné •Plnou výzbrojí disponovali pouze aristokraté •Archeologické a ikonografické prameny. • Meče •Nejčastější typy – Antennean sword, Triangluar typ sword. •Typologicky vycházejí ještě z doby bronzové (typ Naue ii). Návaznost na zbraně halštatské civilizace. •Meče vlastnili pouze válečníci z řad aristokracie. Kopí a oštěpy •Délka násady asi 2 m. •Délka hrotu 20 – 50 cm. •Pro lepší úchop omotávaná bronzovým nebo železným drátem. •Na konci mohla být opatřena menším bronzovým hrotem (spicullum/sauroter). •Oštěpy kratší a lehčí, určené k házení až na 50 m. Bojovník nosil obvykle asi dva. •Jako levnější varianta se mohly používat také prosté naostřené a opálené tyče. Sekery a dýky •Velmi rozšířené (především v etruském prostředí). •Levnější a dostupnější zbraně, mnoho typů. •Existují doklady i o dvouručních sekerách (velké nároky na zručnost bojovníka). •Dýky mohly sloužit jako záložní zbraně i pro aristokratické válečníky. Luky a praky •Používané spíše k lovu nebo níže postavenými bojovníky (aristokracie upřednostňovala boj muže proti muži). •Poměrně málo nálezů bronzových hrotů šípů (hroty však nemusely být všechny z kovu). •V Itálii byl patrně už tehdy znám i kompozitní luk. Zbroje a štíty •Mnoho tvarů štítů, některé opatřené bronzovým kováním. (Votivní dary?) •Přilby – zvoncový tvar, často zdobené bronzovými hřebeny. •Zbroje – poměrně vzácné. Pouze částečné krytí těla, bronzové destičky (kardyophylakes) a chrániče. •Od 7. století znám i linothorax (patrně pod vlivem Řeků).