DENIS DIDEROT
O UMĚNÍ
FILOZOFICKÉ r^^;.. «TVFR7.ITY J. E. řuKKSNÍ
UNIVERZITY J
A^l 4 öS JNřr
*1
ODEON
340
SALÓN 1767
SALÓN 1769
341
čistého, pěkně zažloutlého, jehož propletené chlupy vytvořily náhodou girlandy dětí. Mraky roztroušené mezi nimi jsou podobně nažloutlé, takže přirovnání je i v tomto ohledu výstižné. Pane Fragonarde, tohle je po čertech mdlé. Krásná omeleta, pěkně nadýchaná, pěkně žluťounká a pěkně připálená.
Hlava starce
Tohle je slabé, mdlé. žlutavé, sice pestře barevné, s velmi obratnými přechody, ale pranic výrazné. Stařec se dívá do dálky; vous je poněkud jednotvárný, není v tom kouska vervy; totéž platí o vlasech, i když je tu palrná jistá snaha. Kolorit mdlý. Krk tvrdý a strnulý. Pane Fragonarde, když si člověk dobude zvučného jména, musí mít trochu víc samolibosti. Když malíř po rozměrné kompozici, která vyvolala obrovský rozruch, myslí, že publikum vezme zavděk pouhou hlavou, řekněte mi sám, co si o tom mám myslet.
Několik kreseb
Nicotnosti! Krajinka je špatná. Muž opřený o rýč není o nic lepší. Totéž tvrdím o vetešníkovi sedícím u stolu v lenošce. Nicméně výraz jeho tváře je znamenitý.
Salón 1769
BOUCHER Cikánský průvod
Starý zápasník se chtěl před smrtí ještě jednou ukázat v aréně; myslím tím Bouchera. Vystavoval Cikánský průvod neboli Karavanu ve stylu Benedetta di Casti-gliotie. obraz 9 stop široký a 6 stop a 6 palců vysoký.
Svědčil ještě o plodnosti, lehkosti a vzletu; překvapilo mě dokonce, že se neprojevily silněji, neboť kstáru se rozumní lidé zvrhají v plané tlachaly a blbce a sse ztřeštěnců bývají kstáru násilníci, výstředníci a šílenci. Ach, ze mne bude jednou nesnesitelný stařec, dá-li mi Bůh dožít se dlouhého věku!
Pod tento obraz měli postavit nějakého jarmarečtíího vyvolávače, aby vykřikoval; ..Račte jen přistoupit blíže, pánové, zde můžete zhlédnout slavného mistra rvavých barev ... divocha ..." Máte rád figury? Bylo jich tam bohatě; byli tam také koně, osli, muly, psi, ptáci, stáda, hory, stavby, spousta rekvizit, závratné množství akcí, pohybů, drapérií a ozdob. Krásnější zmatek jste v životě neviděl.
Ale z tohoto chaosu byla vytvořena malebná kompozice. Skupiny byly důvtipně spojovány a rozdělovány; mezi nimi zářil velice obratné vyřešený pruh světla; rekvizity byly dovedně roztroušeny a vkusně provedeny; z ničeho nebylo cítit námahu; barvy byly naneseny odvážně a vtipně; všude bylo znát ruku velkého mistra; nadchla mě zejména obloha v teplém tónu, lehká, výstižná a vznešená.
Potká-li můj přítel někoho, kdo mu bude tvrdit, žc Boucherova Karavana byla jedním z nejlepších obrazů Salónu, ať mu neodmlouvá; potká-li někoho, kdo mu bude tvrdit, že Boucherova Karavana byla jedním a nejhorších obrazů Salónu, ať odmlouvá ještě méně. Abych vás pobavil, uvedu tyto dvě postavy no jeviště.
„Upíráte Boucherovu obrazu přednosti, které na něm vidím?"
,,Ne. Ale líbí se vám jeho barvy?"
„Ne. Jsou mdlé a monotónní."
„A vyvolává ve vás iluzi?"
„Vůbec ne."
„A kouzlo, které obraz prohlubuje, přibližuje a vzdaluje jednotlivé předměty, rozvrhuje je do různých plánů a mezi jednotlivými plány zjednává odstup, aby figury měly vzduch?"
učesaná, ženy
342 SALÓN 17 69
„Máte pravdu, 1« tam chybí: karavana jf- zavřená, stlačená a udušená v úzki' krabici."
,,A což perspektiva, která zachycuje vzájemné vztahy jednotlivých věcí? Neposkytuje tu nějaké měřítko?"
„Ne."
,,A co soudíte o těch figurách za oslem úplně v pozadí?"
,,Jsou příliš výrazné."
„A o tom běžícím muži v popředí?"
.,Vzhledem k svému umístění je příliš malý."
„A o hlavni figuře?"
..O které? O té ženě sedící na koni?"
„Zajisté."
„Její říza jc sice poněkud příliš řasnatá, ale jinak je pěkně upravená, pěkně tičesa její hlava je líbezná a bez zlé vůle nelze upřít, že stejné uznání zaslouží i ostatní ži v pozadí."
„Ano. Ale co barva pleti?" ,,Ah, to přiznávám, je šedá a popelavá."
„Bourdon znamenitě využil těchhlotěch šedí: Boucher je zná, ale nadužívá jich. Obrazu chybí určitější a kompaktnější stíny, výraznější barvy ve skupinkách v popředí. Nevím, pToč vlastně rozlišuje popředí a pozadí; není tu žádné. Příliš četné odrazy rozbíjejí prostorové celky a ty tím ztrácejí na působivosti. A pokud jde o tu ženu sedící v popředí, myslíte, že je dobře, když má stejnou barvu jako okolí? Nezdá se vám, že na tomto místě by byla figura s výraznějším koloritem a mužnějšího rázu kontrastovala silněji s těmi ostatními a více je tak zdůraznila?"
„Nemohu vaše výtky popřít; ale na oplátku uznejte, že kresba je venkoncem dobrá."
„Ovšem trochu vyumělkovaná."
„A že umělců, jimž bylo dopřáno tak dlouho udržet zájem veřejnosti, není mnoho! Mít ještě po osmašedesátce tak ohnivý temperament!"
„K čemu je podle vás ohnivý temperament, když mě nerozehřeje? Co tohle všechno říká mému srdci, mému rozumu? Který z té spousty výjevů mě upoutá, dojme, vzruší, zaujme?"
..Přesně tohleto jsem říkal Chardinovi, ale on se mým výtkám smál." „Ať si Chardin říká co chce; tohle je špatné, a Chardin to dobře ví. Castiglione je výrazný, a tenhle obraz je mdlý."
Oba diskutéři mají pravdu. Přejděme k Michelovi Van Loo.
MICHEL VAN LOO
Portréty pana a paní de Marigny
Díla tohoto mistra jsou pečlivá a výstižná. Přes své nedostatky mají portréty pana a paní de Marigny svou cenu. Látky, zejména paniny šaty a peignoir, se povedly, i když šaty mohly by't ještě hedvábněji lesklé a hebké. Nezakryté části těla chválit nemohu, jsou špatné. Žádné jemné tóny, žádné polotóny; stíny téměř vždy černé a těžké. Ženiny ruce jsou nepůvabné a nejisté provedené; měly být krevnatější než poprsí; zvláště na konečcích prstů; ta ňadra jsou přímo ze sádry. Manžel je studený, frak vypadá jako z příze; celkově působí jeho figura prkenně a nevkusně. Leckdo tvrdí, že pan de Marigny je ve skutečnosti hezčí, že umělec mu udělal příliš nízké čelo, příliš veliká ústa a vůbec na nich nezachytil jejich příznačně sladkou malátnost. Hlas veřejnosti praví, že kompozice vypadá vcelku jako trapný domácí výstup: znepokojený manžel vyslýchá manželku a snaží se z jejích pohledů vyčíst, zda odpovídá pravdivě nebo ho klame, zatímco žena znamenitě předstírá, že nemá co zapírat. Zlomyslná pomluva,
SALÓN 1769
343
která sc v městě před nedávnem rozšířila, ukazovala na obraze, čeho by si lidé jinak nepovšimli. Ať je tomu jakkoliv. Miehe] Roslina zdaleka předčil.
\lc pozoruji, že kvůli pěti šesti jiným obrazům, o kterých s vámi mám ještě pohovořit, by tento dopis velice narostl. Nechrne si je, souhlasíte-li s tím, na zítra nebo na pozítří.
Němka hrající na harfu
Příteli milý, vy jste se právě nedávno vrátil z Německa a jistě jste i při svém špatném zraku házel očkem po děvčatech: tak mi tedv povězte, jsou tam hezké ženy? Michel Van Loo nám jednu ukázal, jak hraje na harfu, ale ta je bez života, nevýrazná, má velkou hlavu, hubené neladné paže, které jako by ani nepatřily k dlouhému tělu s tím jeho nepřirozeným držením; drapérie špatně halí nohy a hýždě, chodidlo s nártem není v kotníku dobře nasazeno na lýtko; okolo sedící posluchače neuspokojuje harfe-nistčina hra o nic více, než mne pohled na ni: nenudí se ani nebaví, tváří se netečně: ten v modrém marně prohlašoval, žc jc mu příjemně, vůbec jsem mu nevěřil: jeho hlavě chyběla \ \ váženost, měla vulgární rysy a scurzo bylo špatně podáno. Nejlépe se podle mne na obraze vyjímá ten fialový frak opírající se za hudebnicí o její židli: jc výrazně podaný a má obdivuhodné faldy. Celkem vládne na tomto obraze docela příjemný soulad; jeho kolorit je skvělý. Pozadí neboli scenérie výjevu se mi nelíbí; vybral si někdv někdo ke koncertu byt, z něhož se vychází přímo na ulici?
Spanělka hrající na kytaru
Víte, žc téhle Španělcc bych dal před valí krajankou přednost? A přesto není její hlava ani krásná, ani půvabná; není o nic výraznější než hlava harf můstky; vypadá přisřprostle; ruce má příliš malinké a kreslené stroze a tvrdě; bylo by bývalo třeba ji natočit, tak, aby se malíř vyhnul zkracování obou paží, protože scurza jsou nesnadná a navíc ještě nevděčná, ale jinak má ladný vzhled a bílý atlas její róby je neobyčejně věrně vystižen; totéž lze říci o červeném sametovém plášti postavy v popředí. Figura vzadu je příliš malá: je o hlavu kratší, přestože hlavu udělal malíř pěkně velikou; ale kdo zná umělcovy důvody? Kdo ví, jak říkala jedna holčička o svém papouškovi, co mají lidi v hlavě? Snad umělec tím, že udělal tuto postavu jen šest délek hlavy vysokou, zamýšlel udělat druhé figury vznešenější a štíhlejší. Ostatně Spanělé na tomto obraze nemilují hudbu o nic více než Němci na plátně předchozím. Když už žena hraje špatně, mělo se jejím nebohým posluchačům opatřit alespoň něco pro potěchu zraku. Chvályhodné je na tomto obraze výstižné podání, správná perspektiva, klidná, i když třpytná harmonie, a pak překrásné řaseni látek. V záhybu záclony stojí psíček, se kterým nejsou žerty, protože vypadá prapodivně. Amorova vrchová
Do čeho se to, člověče, krindapáua, pletete, když jste z ledu? Příteli, tableta Výchova se nepovedla! Amor ukazuje zadek: hlavu má téměř z profilu a celou, nebo bezmála celou ve stínu; a přitom je to hlavní postava, a Amorova hlava není nevděčný malířský objekt. Podezřívám umělce, že tohoto bůžka jaktěživ neviděl ani zepředu, ani zezadu. A Venuše? Těžko být zadobre s matkou, jsme-li na kordy se synem. Bohyně má hubené a loporné údv, černou a neprůsvitnou pleť, chladný a nepůvabný postoj; v případě potřeby by to mohl být jinoch, dokonce velice nepřívětivý. Avšak celkově není kompozice špatně pojatá; jen malířské provedení mělo být lepší. Venušina noha a Merkurova hlava a chodidla jsou bídně nakresleny; kolorit je těžký, stíny jsou černé: průměrná práce. A ten velký kus atlasu přehozený přes bohyni je úplně směšný; ale co chcete? Umíme malovat atlas. Námět je uboze zpracován: není tu nic charakteristického. Máme tu prostě před sebou jinocha, ženu, dítě, ale není to ani krásná Venuše, ani lstivý Merkur, ani líbezný Mílek. Příteli, Venuše je husička, nevinná
344
SALÓN 1769
SALÓN 1769
345
začátečnice: svatá Jenovéfa v Evině rouše; Merkur je těžkopádný mrzutý chasuík; Amor postrádá tvář, neboť na té straně, kterou ukazuji-, líce. nebývají. A pak řekněte, že neumím být zlomyslný, když. se clo toho jednou dám!
Žena představující Vědychlivost
Tohlelo bylo velkolepě pojato. Zdařilá a dobře ustrojená postava, dobře uspořádané rekvizity, ale hlava s příliš vulgárními rysy; oči příliš blízko kořene nosu a obrovské rozpětí mezi nosem a bradou, obnažené části těla jsou světle žluté, kresba je ubohá,
jsme již tak dlouho nekreslili akt, že už mu ruka odvykla, takže navíc kresba není čistá. Chardin je starý kouzelník, jemuž stáří ještě neodňalo kouzelný proutek. Symboly různých umění jsou replikou onoho obrazu, který namaloval pro ruskou carevJW*> Jenzi; ten je lepši. Chardin rád kopíruje sáni sebe, a to ve mně málem budí podezřenu ze- sva díla tváří pracně.
N&vrfti z trhv
,eeitl   rr,l T ' ,     , i-aZ™^™st,1 tela JS0U SVĚt,e žl«*' t™*a je ubohá, Tal() t„chařka vraceiící SP z trhu je opět replikou díla namalovaného před «tyne.eU
Uvoít usmívá' Seberte ií to , „^1 í        ^ 2a"™« í me anch?ljcká Véd>'cb" z téhož důvodu však zase nikdy neztratí své přednosti. V tomto obraze je sten*
■   , ^"   3:-     "U J1 lu..t,us,,n' Uúm- a UVKhl(' P"UZ(' zcn« «to«cí ^jaký Crébillonův f,:,.w „wu». „„..WW tu steinnn souhru světel, steině pravdivé efekty, a to
»vJ nějuKy v,rcrailonuv
spisek. Někteří lidé nemyslí; jsou se vším hned hotovi, ještě než si ujasnili, co vlastně chtějí dělat. Kdybvch já si chtěl jednou představit ztělesněnou Yědychtivost, vypadala by docela jinak. Zato koleno pod modrou drapérií je velmi dobře vystiženo a drapérie je v pořádku. Až na ten rukáv, ten drží jen zázrakem. Stačilo povytáhuout košili: tím by sc zakryla spodní část pravého ňadra, což by bylo jen prospěšné, poněvadž není příjemné na pohled. A co ta ruka držící knihu, nezdá se vám nějak nalomená? Co tomu říkáte, jane Michelc?
CHARDIN
Měl bych vám vypočítat Chardinova díla a odkázat vás na to, co jsem o tomto umělci řekl v předchozích Salónech; ale rád se opakuji, když chválím: poddávám se svému vrozenému sklonu. Dobro na mě zpravidla zapůsobí více než zlo. Zlo ume v prvním okamžiku přiměje chytat se stropu; ale to jo jen výbuch rozhorlení, který brzy přejde. Obdiv nad dobrem hned tak nepomine. Chardin není malíř historických námětů, ale je to velký muž. Všichni se u něho mohou učit harmonii, této tak vzácné stránce díla, o níž každý mluví, ale kterou málokdo ovládá. Zastavte se na delší dobu před krásným Teniersem nebo některým krásným Chardinem; dojem, jaký ve vás vyvolal, si vryjte do mysli; potom srovnávejte s tímto vzorem všechno, co uvidíte, a zaručeně objevíte tajemství, nespokojit se jen tak ledasčím.
Symboly různých umění a odměny jim udělované
Přírodu vidí všichni, ale Chardin ji vidí dobře a usilovně sc snaží zobrazit ji tak, jak ji ■vidí; jeho obraz Symboly různých umění to dokazuje. Jak je tu dbáno perspektivy! Jak se předměty vzájemně v sobě zrcadlí! S jakou rozhodností jsou podány celky! Nelze říci, v čem tkví to magické kouzlo, protože je všude. Hledáme světla a stíny — musí tu přece být —, ale v žádném místě obrazu nejsou nápadné; jednotlivé předměty vystupují zcela přirozeně.
Vezměte si sebemenší obrázek tohoto umělce, broskev, hrozen vína, hrušku, ořech, šálek s talířkem, králíka, koroptev, a najdete vždy velkého a hluboce uvažujícího koloristu. Při pohledu na Symboly různých umění nachází osvěžené oko uspokojení a uklidnění. Po delším pozorování tohoto díla připadají člověku druhé obrazy chladné, příliš ostře se rýsující, bezvýrazné, drsné a neladné. Chardin se pohybuje mezi skutečností a uměním; odsunuje ostatní napodobeniny na třetí místo. V jeho pracích nic nepřipomíná pracné potýkání s paletou. Vládne tu soulad, nad nějž si nelze představit dokonalejší; vine se nepostřehnutelně jeho kompozicí, skryl v každé části rozsáhlé plochy jeho plátna; platí o něm. co říkají teologové o Duchu svatém: je zjevný ve svém celku, leč nepostřehnutelný v jednotlivostech. Protože však musíme být spravedliví, to jest upřímní k sobě samým, tedy Merkur, symbolizující sochařství, má podle mého soudu poněkud nevýraznou kresbu, trošinku příliš světlou a příliš vynikající nad ostatním; nebudí dokonalou iluzí. Za model neměl totiž být \ yhrán nový sádrový odlitek; zaprášenější sádra by pak tolik nesvítila a bvla by vhodnější i pro svá vedlejší světla; a potom
téhož důvodu však zase. nikdy neztratí své přednosti. V tomto obraze je stejn* Harmonický jako obvykle; nacházíme tu stejnou souhru světel, stejně pravdivé efekty, a to bývá vzácné; neboť je snadné dosáhnout efektu, když si dopřejeme určitou 1,l'™u»-kilvž vytvoříme spoustu stínů, a přitom se nestaráme o to, čím jsou vytvářen/. A\s&' vt temperamentní a zásadový, úzkostlivě se. držet skutečnosti, a přitom jnístrovsKy
„vládat umění, být geniální, a přitom rozumný — to je zpropadeně těžké. feKotta, z:
v        v- _ - shrabaný, když
iardin uplatňuje" svůj způsob provedení ve všem, takže bývá těžký a neohrabaný,,Kfi i přenesete z jednoho předmětu na druhý. Báječně se hodí k předmětům neprůld«my atnvm hmotným a neživým; bude v rozporu se vším živým, s křehkostí tvorů obdařeny
duvm. ch
Chart ho ;
matným, ujihjiujiu a. . .
citem. Všimněte si jeho stylu tady na ohíívadle, na pečivu a jiných rekvizitám'1, a posuďte, zda prospívá stejnou měrou obličeji a pažím služky, jejíž proporce mi ostatne Prl" padají poněkud nadměrné a postoj nepřirozený.
Chardin je tak urputný napodobovatel přírody, tak přísný soudce sebe šatného, že jsem viděl od něho obraz Zvěřina, který nikdy nedokončil, protože králičí, podle nichž pracoval, nakonec zasmrádli a malíř se vzdal naděje, žc s jinými dosáhne zamýšleného souladu barev. Všechna zvířata, jež mu přinesli, byla bud' příliš tmav' hnědá, nebo zase příliš světlá.
Dva liasreliéfy
Modely jeho dvou drobných Dasreliéjů jsou špatně zvoleny, je to průměrná plastika: přesto ve mně vzbuzují obdiv. Je na nich patrné, že lze být harmonickým * přitom koloristou i tam, kde je to nejméně přípustné. Jsou bílé, a není tu ani černě, anl běli; ani dva odstíny nejsou podobné, a přesto tu vládne dokonalý soulad. Cliardí'1 plným právem řekl jednomu kolegovi, rutinovanému malíři: „Cožpak někdo malllJe barvami?" — ,,Čím jiným?" — „Čím? Citem ..." To on vidí vlnit se světlo a oďosky na povrchu těles; to on je postřehne a vyjádří jejich nepředstavitelnou změť.
Kančí hlava
Je tu jedna Kančí hlava, ale její podání mě neláká. Celek je v pořádku, ale bí«rvy js"u nanášeny hrubě, podrobnosti nejsou propracovány, tvářím zvířete chybí jak lehkost, tak vzletnost. jaké pro ně vyžaduji.
Dva obrazy ovoce
Má tu dva hezoučké obrazy Ovoce. Chardinovi stačí hruška nebo vinný hrozen, aby se podepsal: ex ungue honem, podle drápu poznáš lva. A běda tomu, kdo nepozná zvíře podle jeho spáru.
Dva obrazy zvěřiny
A co ta koroptev? Nevidíte? Je to koroptev. A tamhleta? Zase koroptev. To by bylo. milý příteli, šest dopisů a osm malířů mám za sebou. A pak řcknOtB' zc na mne není spolehnutí!
346
LA TO U R
S ALOIS" 1769
SALÓH 1769
347
z« Salónu; by] jsem unavený; gdM jsem k La Tourovi, tomuto podi-lesáli letech se učí latinsky a umění, v němž vyniká, opusti], aby se >in metafyziky, jež mu nakonec pomate hlava.' Zastihl jsem ho/iak
Odcházel jsem /.c Sal vínoví: v pětapades; pohroužil tfo hlubin
spláčí daň památce Restoutově, jehož podobiznu maloval podle jiného svého portrétu, který ho neuspokojoval. ,.Aá. všechny truinfv mám od začátku v ruce!" řekl mi. ..Tuhle hru mohu jedině vyhrát. Podaří-li se mi práce, sklidím chválu, že jsem dobrý umělec: nepodaří-li se. budu se těšit z chvály, kterou uslyším o svém příteli." Přiznal mi, že za des mírně mnoho vděčí radám Resloulovým, jediného stejně nadaného muže, který byl ochoten se s ním o své zkušenosti podělit; že právě tento malíř ho naučil zobrazovat hlavu pootočenou a odlepit figuru od pozadí tím, že se osvětlená strana odráží na pozadí a od pozadí se odráží světlo na zastíněnou stranu; ať již tím byl vinen Restout, nebo on sám, za živého boha prý nemohl tuto celkem prostou zásadu pochopit, neboť když je odraz příliš silný nebo příliš slabý, nevystihnete zpravidla přírodu, nýbrž jenom malujete; jste slabý nebo tvrdý, nikoli výstižný nebo harmonický.
La Tour pracoval a já odpočíval. Přitom jsem mu kladl otázky a on odpovídal. Zeptal jsem se ho, proč na tak dokonalém výtvoru, jako je Greuzovo Děvčátko s černým psem. na němž je nesnadné umění vystihnout nezakryté části těla dovedeno zřejmě
reprodukovali. Oddávají se tomuto údajnému zkrášlování ještě dříve, než vědí, co to vlastně znamená; takže je-li zapotřebí otrocky napodobovat — k čemuž je nutno se v drobnostech odhodlat —, nevědí si rady."
Chtěl jsem věděl, co on rozumí zkrášlováním přírody, a se zadostiučiněním jsem zjistil, že člověk, který zvítězil nad nepříznivou přírodou, stavějící se do cesty jeho rozvoji, a který vynikl jedině svou prací a přemýšlením, zastává přesně tytéž názory jako já.
..Profesoři na naší škole," řekl mi, „se dopouštějí dvou vážných chyb: za prvé hovoří s žáky o této zásadě příliš brzy; za druhé jim ji vštěpují bez spojitosti s jakoukoliv myšlenkou; a tak se někteří otrocky podřídí antickým proporcím, pravítku a kružítku a již se nikdy nevymaní a zůstanou navždy vyumělkovaní a chladní: a druzí zase propadnou nevázané obrazotvornosti, jež vede k nepřirozenosti a manýře, které se také víckrát nezprostí."
„Já si představuji," pokračoval, „pod zkrášlováním přírody něco jiného. V přírodě, a tedy ani v umění, neexistuje nečinný živočich. Každý jedinec nutně více či méně trpěl namáhavostí své existence; a tato námaha ho poznamenala více či méně zřetelně. Především nutno tuto známku správně postřehnout, takže jdc-li o to, namalovat krále, generála, ministra, úředníka, kněze, filozofa, nosiče, musí tyto osoby v co největší míře reprezentovat své povolání; ale protože každé porušení jedné části jedincova zjevu má větší nebo menší vHv na jeho druhé části, bude v druhé řadě nutno vyznačit u každé osoby patřičnou deformaci ve správné míře; takže král, úředník nebo kněz nebnde králem, úředníkem nebo knězem pouze hlavou nebo osobitými rysy tváře, nýbrž bude prozrazovat svůj stav celým vzezřením, od hlavy až k patě. Přidejte k dlouhému, namáhavému, pracnému a nesnadnému zkoumání, ke vkusu, který není tak jednoznačně vymezený, aby neponechával umělcově fantazii dostatečně velikou volnost, trochu nadsázky, tak aby jeviště i osoby na něm se pohybující byly neobyčejné, a řeknou o vašich figurách jako o postavách Raffaelových, že, ačkoliv sc s nimi asi nikdy nesetkáme, připadá nám, že jsme je vždycky vídávali ..." Jak vidíte, přesně tohleto jsem dokazoval ve své předmluvě k Salónu roku 1767.
Ale nesmím před vámi nic skrýval. Svěřil mi, že dycbtivost zkrášlovat a nadsazovat
přírodu slábne tou měrou, jak nabýváme zkušeností a dovednosti, až nakonec umelec shledá, že příroda je tak krásná, tak jednotná, tak ucelená dokonce i ve svých nedostatcích, že ho vábí stále víc ji zobrazovat tak, jak ji vidí; a toto vábení ze překonavá jedině opačný návyk a také nepřekonatelné překážky, s nimiž se umělec setkává, ehee-li být natolik pravdivý, aby se líbil ... 3 tohle mě už napadlo, jak se přesvědčíte, až si znovu přečtete první kapitolu mých stručných Uvah o malířství.
VERSET d
Jako by se spikli, všichni naši umělci letos polevili. Ti výteční jsou jenom dobří, ti dobří jsou průměrní a ti špatní jsou mizerní. Stěží uhodnete, kvůli komu pronáším tuto poznámku: kvůli Vcrnelovi. ano. kvůli Veruetovi. kterého mám rád, jemuž jsem povinován vděčností a jehož tak rád chválím, protože já chválím s chutí, ale nerad pochlebuji.
Několik marín a krajin
Mezi jeho kompozicemi byste se byl zastavil nejspíše před Bouří a Mlhou. Obě jsou dokonale propracované, neobyčejně výstižné a mají lepší barevné tóny než ostatní, patrně proto, že mají proti nim tu výhodu, že je domaloval čas, jak se to stává s díly velkých koloristu. Vernet je zadobre s časem, který tak škodí jeho kolegům. Ostatní plátna nemají ani zdaleka tu sílu, jakou vynikají práce, o nichž s vámi hovořím. Jsou málo výrazná a mají ostrý tón: figury, provedené vždycky lehkým štětcem, mají někdy nedbalou kresbu, skály jsou stále stejného tvaru; je z toho cítit rutinu. Ne že by snad z nich nebyl patrný umělcův talent; kdyby to byly jeho první obrazy, které jsme spatřili, točila by se nám z nich hlava, ale měříme umělce jím samým: sám si škodí. Nic proti tomu, ať si maluje lehce, ale musí utajit rutinu, která dodává výtvorům všech druhů továrenský vzhled. To platí nejen pro Verneta, nýbrž také pro Saint-Lamberta, Voltaira, ďAlemberta, Rousseaua, abbého Morelleta i pro mne osobně.
Vernet se neobejde bez Měsíčního svitu; byl tam tedy opět jeden a byl to krásný kousek. Dokonale výstižný, přestože jsem mu nevěřil; kontrast i směsice světla nebeského tělesa a záře ohně báječně vystižené; ta hloubka scény! To odstupňování! Ta přesnost barevného tónu! Málo obrazů bylo tak dokonalých. Kdybyste však byl požadoval ráznejší tahy a méně dokonalé propracování a toužil byste, aby vás ten, komu to pošeptáte, pochopil a váš názor sdílel, musel byste si vybrat za důvěrníka umělci", protože také jedině znalec si troufne vyslovit podobné přání.
Poslechněte si příběh, ale příběh do posledního písmem; pravdivý. Byla noc, všechno kolem mne spalo; dopoledne jsem strávil v Salónu. Večer jsem vzpomínal na to, co jsem viděl. Vzal jsem pero, chystal se psát; chtěl jsem napsat, žc Vernetův Měsíční svit je poněkud tvrdý, že mraky na něm mi připadaly příliš černé a že nemají patřičnou hloubku; najednou jsem uviděl okenními tabulkami na obloze v mracích měsíc, předmět, jejž umělec zobrazil na svém plátně. Představte si, jak jsem byl překvapen, když jsem si v paměti vybavil obraz a nezpozoroval jsem žádný rozdíl mezi ním a jevem, který jsem měl před očima: táž čerň ve skutečnosti, táž tvrdost. Málem jsem pomlouval umění a rouhal se přírodě. Zarazil jsem se a řekl si, že se Vernet nesmí obviňovat z nepravdivosti, dokud jsme se nepřesvědčili, jak vypadá skutečnost.
Protějškem Měsíčního svitu bylo Slunce zapadající do mlh, a to muč padlo do noty. Jc v něm úžasný soulad, je to překrásný kout přírody; z určitého odstupu je iluze naprosto dokonalá; avšak všechna skaliska mají stejný tvar; v přírodě takovou jednotvárnost nenajdeme: příroda staví malé věci vedle velikých; právě v přírodě se vyskytují podivné tvary výjimečných barev i působivosti. Nerad zdůrazňuji tyto maličkosti; tváří v tvář této vznešené harmonii, která nás okouzlila, jsem nad nimi měl přimhouřit oči; ale nestojím již před ní, kouzlo už nepůsobí a s jeho zánikem se mi vrací ne-strannost.
348
SALÓN 17f>9
SALÓN 1709
349
Málokterý umelec dovede lak jako Vernel rozvrhnout figury v krajině a namalovat je s lejně dobře; jsou téměř vždy tak zdařilé jako v jeho prvních pracích, o nichž jsem s vámi již mluvil, a také v těch ostatních jsou veliké a krásné.
Přistupme nyní k obrazu, o němž jsem s vámi již hovořil a za nějž vděčím malířovu přátelství. Vděčnosti bylo učiněno zadost, nyní musí přijít ke slovu spravedlnost. Tvrdím i nadále: obloha, voda, strom zmítaný větrem i mračna jsou překrásná, ale to ostatní ve mně úctu nevzbuzuje. Vzdor okouzlení svým vlastnictvím nejsem stejně spokojen se skalami, terasou a figurami. Figury jsou poněkud nadměrné, cítím to, a chybí jim vzájemná -vazba, nevytvářejí celek; patrně tomu nepřál zvolený okamžik: pasažéři prchají z korábu, který ztroskotal; námořníci v popředí mohli hvť ne-li krásnější, tedy alespoň činorodější, zaměstnávat se nějakou určitější činností. Potom mi doufám uvěříte? když vám řeknu, že nešťastník, který sbírá trosky svých svršků, a onen druhý nebožák, vysílající k nebi zuřivé pohledy, mají rubensovskou výraznost. Někdo shledá, že terasa je bělavá, příliš rovnoměrně osvětlená a barevná, kameny že mají tentýž čtverhranný tvar a barevný tón shnilého dřeva. Nemíním malíři nadržovat, ale jsem přesvědčen, že časem pohasne lesk terasy a ta tím nabude výraznosti, jakou bychom oď ní vyžadovali v přítomné době. Nemohu souhlasit s kritikou odsuzující tvar a barevný tón kamení, protože je tu napodobena skutečnost, kterou jsem tolikrát viděl a kterou nemohou znát ti, kďo nežili v hornatém a bažinatém kraji. Ach, škoda, že figury nejsou trochu menší! Tomuhle se odpomoci nedá; ale naštěstí se s tímto nedostatkem lze smířit.
Nezapomeňte, že jsme neviděli osm obrovských kompozic Ve.rnetových, neboť nás o ně připravil ten ohava, pan de Labordc.
GRETJZE
Jak víte, příteli, byli mezi žánrové malíře vypovězeni umělci, kteří se spokojují napodobováním všední skutečnosti a vesnickými, měšťanskými a rodinnými výjevy, a jedině historičtí malíři, tvořící druhou skupinu, mohou si činit, nárok na profesorská místa a jiné čestné úřady v Akademii.
Náš umělec, který není bez marnivosti — ostatně právem —, se rozhodl namalovat obraz s historickým námětem a získat tak právo na všechny pocty prokazované jeho stavu. Zvolil si tento námět:
Septimius Sewrus vyčítá svému synu Carucaliovi, že mu ve skotských soutěskách ukládal o život
Zachytil okamžik, kdy si Septimius dal předvolat syna a říká mu: Přrješ-K si moji smrt, nařiď Papinianovi, aby mě zabil. V Greuzově ateliéru jsme svého času spolu viděli skicu, a uznáte, příteli, že ten náčrt sliboval krásný obraz. I při změněných rozměrech zůstala kompozice stejná. Je ráno; Septimius sedí na lůžku zpola nahý; hovoří ke Caracallovi. Levice prozrazuje muže zvyklého rozkazovat: pravička ukazuje na meč, položený na noční stolek; objasňuje smysl jeho řeči. Papinianus ještě s jedním senátorem jsou za císařem. Caracalla před ním. Tyto tři postavy stojí. Garacalla má ve tváři výraz zlého člověka, spíše zahanbeného než kajícného; Septimius mluví důrazně a důstojně; Papinianus vypadá zarmouceně; senátor zřejmě žasne.
Konečně byl tento obraz, dohotovený s největší péčí a podlé svého autora schopný konkurovat tomu, co Poussin vytvořil nejlepšího, po schválení ředitele a několika komisařů předložen Akademii. Správně tušíte, že nebyl posuzován shovívavými zraky: ■vždyť Greuze se nikdy- netajil tím, že, svými kolegy a jejich díly pohrdá.
Povím vám, jak to dopadlo: Akademie se sešía; obraz se skví na stojanu uprostřed sálu; akademikové jej zkoumají, zatímco se kandidát v jiné místnosti o samotě prochází neho sedí a čeká na ortel: pokud se, nepletu, Greuze neměl z toho rozsudku valný st rach.
Za hodinu se rozevřela obě křídla dveří a Greuze vstoupil; ředitel mu řekl: „Pane
Cr-uzi, Akademie vás přijímá: přistupte blíže a složte přísahu." Greuze s potěšením splnil všechny obřadnosii spojené s přijetím. Když bylo po všem, řekl mu ředitel: ..Pane Greuzi", Akademie vás přijala, avšak jakožto žánrového malíře; přihlédla k vaší dřívější tvorbě, která je v vnikající, a přimhouřila oči nad touto prací, která není hodna ani léto instituce, ani vás."
V této chvíli Greuze s nadějí ztratil i hlavu a dětinsky začal dokazovat výtečnost svého obrazu, až nakonec La Grenée vytáhl z kapsy tužky a ukázal mu přímo na plátně vadv jeho figur.
Co by byl udělal na jeho místě druhý? ptáte se. Druhý, například já, by byl vytáhl z kapsy nůž a byl by rozřezal obraz na kusy: potom by si byl navlékl rám kolem krku a na rozloučenou prohlásil Akademii, že nechce být ani žánrovým malířem, ani malířem historických námětů; byl by se vrátil domů a tam by zarámoval skvělé hlavy Papiniana a senátora, které by byl jediné ušetřil, a byl by Akademii zmátl a zahanbil. Ano, příteli, zahanbil: neboť dokud nebyl Greuzův obraz předložen Akademii, byl pokládán za mistrovské dílo, a zásluhou trosek, které by byl z něho zachránil, by tento názor pevně zakořenil jednou provždy; podle těchto nádherných trosek by se odhadovala krása zbytku a každý ctitel umění by je byl vyvážil zlatem, aby je získal. Jenže Greuze zůstal přesvědčen ô hodnotě svého díla a o nespravedlivosti Akademie, odebral se domů, kde ho čekalo krupobití výčitek od rozlícené manželky, dovolil, aby obraz vystavili v Salónu a dopřál obhájcům čas, aby pochopili svůj omyl a uznali, že sv vin popuzeným kolegům neobratně poskytl skvělou příležitost, aby mu v jediném okamžiku oplatili — a navíc oprávněně — všechno pohrdání, jež jim dával najevo.
Tohle je ve stručnosti celá Greuzova aféra, která zde vyvolala veliký rozruch. Nehod-láte-li se spokojit tím, co vám povím o jeho obrazu v příštím dopise, můžete se na něj podívat v síních Akademie, odkud by mu jej triumfující soupeři nevydali za nic na světě. Na Greuzově místě bych ku) pomstu.
Přestal jsem mít Greuze rád: přesto mě mrzelo, že musel vytrpět tak ponižující scénu; užuž jsem ho chtěl jít utěšovat, když mi v tom zabránilo určité nemilé, podezření.
Měl jsem dnes s vámi povečeřet a odevzdat vám tento dopis; zdržela mě však manželka, která se domnívá, že moje přítomnost uleví její dceři, které stále ještě není dobře. Zdravím vás.