pcm do centra a složitými iniciačnlmi obřady; chce-li sc člověk přiblížit posvátnému centru kulturní komunity, musí podstoupit dřinu a útrapy učení a vzdělávání; proniknout do centra a uvidět odkrytá tajemství může nakonec jcn málo vyvolených, pouze "mistři", kteří zvládli všechna úskalí a kteří jsou zásadně oddáni službě posvátnému. Mezi mistry a laiky existuje v rámci komunity vnitřní hranice. Sám fakt. že kulturní atributy je snadné šířit a přenášet, vyžaduje, aby posvátné před zprofanováním chránily sociální bariéry v komunikaci a určitá tabu. Proti cxpanzivnímu pohybu na periferii kulturních kolektivit tedy působí defenzivní blokáda centra a kombinace těchto dvou tlaků může vyústit v rozvinutou stratifikaci a vnitřní rozčlenění kolektivity a představuje jeden z hlavních pólů dynamiky těchto civilizací. II> Kulturní kódy dosahují latence odlišnou strategií, již Izc nazvat určitým typem .katcgorizacc". Katcgorizace předpokládá rozlišení mezi transcendentální úrovní věčných hodnot, principů rozumu či božských přikázání na jedné stranč a historickými zákony, konvenčními pravidly a světskými komunitami na straně druhé. Toto rozlišení také zdůrazňuje křehkost sociálních konstrukcí a zpochybňuje stabilitu koIcktivní identity. Katcgorizace čelí tomuto zpochybnění tím, že zjevně konstruovanou a historickou identitu spojuje s transcendeuuilni sférou: pod povrchem pomíjivé komunity lze objevit její skryté jádro, jcjí základ v transccndcntální sféře. "Kulturní" konstrukce kolektivní identity je tedy založena na privilegovaném přístupu k posvátnému, na božské rnisi, na určitém zobrazení unívcrzúlního rozumu a pokroku. Na rozdíl od občanské orientace na tradici, mýtus a kontinuitu minulosti, přítomnosti a budoucnosti předpokládá kulturní kód mezí minulostí a budoucností zlom; mel tendenci devalvovat minulou zkušcnosr a budoucnost otevírat utopickyni orientacím. Dalším napětím - které je však inherentní součástí kul turního kódu samého - jc napětí mezi relativními důrazy nu hierarchická a rovnostářská kritéria rozdělování prostředků a přístupu k hlavním sférám sociálního života. Pleložila}all(/Ogrocká '" Viz S. N. Eiscnstadt, op. cit., 19U7. 374 \ \.. Rogers Bruhaker Vétsin« diskusí o národru idcntitú' (narionhood) se točí kolem národů. Narody jsou chápány jako reálné entity, jako pospolitosti, jako substnnciúlní, trvalé kolektivity. To, ze existuji, se bere jako samozřejmost, i když o tom, jak: existují - a jak vznikly -, se vedou spory. Podobný realismus ve vztahu ke skupině v řadě oblastí sociologie ,Ispii/.llětl~ích disciplin dlouho přcvl.idal. V posledních přiblíŽllě deseti letech se však v sociální teorii objevily přincjmcnšuu čtyři trendy, které ve svém souhrnu zpochybňují možnost přistupovat ke skupinám jako k reálným. subsranciálnun cm iuim. Prvním jc rostoucí zájem [) síťové formy, rozvoj teorie sití a stále častější užívání sítě jako ubccué orientační představy či metafory v sociální teorii. Druhé z[luchylJIlěllí rcalistického ch,ip{lní skupinovosti přcdstavujt teorie rncionúluiho jednání a jejich ncoblomný metodologický individualism us.' Trcum trendem je posun od obecné strukturalistických teoretických přtstupů k jejich "konstruktivističtější" verzi: zatímco v těch prvních se skllpiny pojímaly jako trvalé složky sociální struktury, • l'řclo/.cno I. anglického origillúlll Ncuionalisrn lIejiwllcli. Nationhood atul tlie natitnurl qucstiuu ill II/(' Neu! L/lmIN. Cambridgc lJllivcrsity Prcss, Cambridge I!)!]G, kap 1, s. J:l-2L Copyright (Q l!J!)[; hl' Hobcrs brubukcr. Vydáno se svolenim autora . . Autor ve snaze vysvětlit jevy oznacovanó jako "nacionalislllus" jinak než dosud jednak užíV:I ne rak běí.ných tcrlllini't, předevšilll "nationlwod" a .natiouucss", jednak chápe i st.mdardnč uzívauó tcrminy jako .uuuonality" poněkud odlišně. Proto by srozumitelnosti toxtu ncprospčlo hledání českých novotvarů. Vhodnější je lI,,;·,,10t anglické tcrmínv na d('!lcí.itých místcrh tcxtu v z.ivorcc. (1'0/.11. cd.) , Ve zpochvbncn: běi.I\l:llu chápán: xkupinuvosti ;1 vytvářen: skupin hrál.: v této tradici zvl;íšť důležitou roli literatura o kolcktivnuu jcdn;'II1i, od knihy Mancura 01- 375 \ \.. v druhých se skupinovost chápe jako něco vytvořeného, nahodilého a proměnlivého. A konečnč se rozvíjí post moderní teoretická senzibili ta, která zdůrazií.uje fragmentárnost, efemérnost a rozrušování pevných forem a jasných hranic. Tyto trendy jsou nesourodé až rozporné. Spojuje je ale to, že všechny problematizují skupinovost a podrývají axiomy stabilního skupinového bytí. Odklon od realistického pojímání skupiny však probíhal nerovnoměrně. Nápadný byl, abychom uvedli alespoň jeden příklad, při zkoumání třídy, zejména třídy dělnické - což je termín, který lze dnes , těžko užít jinak než v uvozovkách nebo s nějakým jiným náznakem •. distance. Substanciálně chapaná dělnická třída - reálná entita či komunita - se ve skutečnosti jako předmět analýzy do velké míry vytrácí. Zpochybnily ji jak teoretické závěry, tak detailní empirická zkoumání v rámci sociální historie, historie pracovní síly a historie veřejného diskursu a mobilizace mas.'Studiurn třídy jako kulturního a politického idiomu, jako způsobu konfliktu a jako základní abstraktní dimenze ekonomického systému je i nndále důležité, není už ale zatíženo chápáním tiid jako reálných, stabilních entit. Oproti tomu při studiu národní identity (nationhood) a nacionalismu se od pojetí národů jako reálných entit neupouští. Toto realistické, substancialistické chápání národů sdílejí autoři, kteří mají jinak na národní identitu a nacionalismus velmi odlišné názory. Na jednom konci spektra je s tímto pojetím spjat postoj, který k nacionalismu zastávají sami nacionalisté a nacionálně založení vědci. Nacionalismus podle nich předpokládá existenci národů a vyjadřuje jejich úsilí o autonomii a nezávislost. Národy jsou pojímány jako kolektivní jedinci, schopní solidárního, záměrného kolektivního jednání. Nacionalisrnus je drama, v němž jsou hlavními hrdiny národy. sona Thc Logic oj CotlccuocAction: Public Goodsurul tlie Theory of Groups (l Iarvard University Prcss, Cambridge, Mass., 1971) až k práci Michaela l Icchtera Princip/es of Group Solidarity (University of California Prcss, Berkeley, 1987). 'Počátek tohoto procesu vyznačila významná kniha F. P. 'lhompxonn 71w MI/kin}; of lize Englisli working C/tlSS (Vintagc, New York, 1963). Thornpson sice na jedné straně zdůraziíuje, že třída není včc, že ,.'ta' [r]. třída chápaná jako včclneexistuje" a že je spíše "Ilččím ... co se dčjc", "tokem", "vztahem" (s. D-lll, dčlnickuu třídu ale nakonec pojímá jako reálnou entitu, komunitu, historického aktérn. neboť svou knihu charakterizuje jako "životopis anglické dělnické třídy od jejího dosprvanr po ranou duspělost" a jako shrnutí uvádí: "Přes všechny výhrady lze říci, že význačnou událost! období od roku 17~)Odo roku llnO bylo ztonnovanr dělnické třídy" (s. !)-.ll, 194). \ ~ ~ Mysleli bychom, že tento sociologicky naivní pohled nerná v současné vědě místo. Ve skutečnosti se ale v posledních letech ujal v interpretacích národních povstání v bývalém Sovětském svazu.' Realistická ontologie národů však prostupuje i střízlivější a méně oslavné bádání. Posuďme pouze jeden z příkladů, které to dokládají. Ncspočctné rozpravy o národní identitě a nacionalismu začínají otázkou "Co je to národ?". Tato otázka není tak teoreticky neškodná, jak se zdá: sama slova, jimiž je formulována, předpokládají existenci entity, jež se má definovat. Jako taková odráží realistické, substancialisrické přesvědčení. že "národ" je reálnou entitou určitého druhu, byť snad těžko postižitclnou a definovatelnou. Jako reálné entity a substunciálnf kolektivity pojímají národy nejen tzv. prirnordialisté, to znamená ti, kteří kladou důraz na hluboké kořeny, prastarý původ a emotivní sílu národních vazeb.' Toto pojetí je vlastní také řadě .rnodcrnistů" a .kcnstruktivistů", kteří mají za to, že národy jsou utvářeny takovými silami, jako je industrializacc, nerovnoměrný vývoj. rozvoj komunikačních a dopravních sítí a mocné integrativní a homogenizující síly moderního státu. Substancialistický přístup navíc mají nejenom ti, kteří definují národy .objcktivuč", tzn. z hlediska sdílených objektivních charakteristik. jako jsou jazyk, náboženství atd.: stejně příznačný je i pro ty, kdo zdůrazňují subjektivní faktory - společné mýty, paměť či sebepoj ímáui. Paradoxní je, že realistický a substancialistický přístup se jako zásada uplatúujc i v těch výkladech, které si dávají za cíl demaskovat a dcmysufikovat uacionalismus popřením reálné existence národů. .,Kazí dokonce i prúci tak vynikající odbornice na prohlcmutiku sovětských národností, jakou je í íélčuc Carrůrc dl.ncauss«. Viz. Tlu: nu/ o] II/(' Souiet 1:'Il/llirc: The Triumplt of tlie Notions (Basic Books, New York, 1993). , Upuzurňuji. že mi zde nejde o jednoduchou kritiku prirnordialismu. který je dávno mrtvým koučm, kterého autoři píšící o clnicitč a nacionalismu přesto neustále bičují. Žádný seriózní vědec dnes nczastúvá názor, který se s prunordialisty rutinné spojuje, aby mohl být v předem vyhraném sporu snadno vyvracen, totiž. že národy či etnické skupiny [sou prirnordiálni ncmůnné entity. Každý souhlasí s tím, že národy jsou historicky zformované konstrukty. i když ncpanujc shoda v tom, jaká je relativní váha před moderních tradicí a moderních promůn. prastaré pamčli a uovéjších mohilizaci. ..autentického" a .umčlčho" skupinového cítění. To, co zde kritizuji, ncní slamčný panák primordialismu, nýbrž mnohem rozšířcnčjší suhsranciulisucké, realistické myšlenkové schéma. které připisuje núrodům jako kolektivitám. ať IIi. jsou tyto kolektivity pojimánv jakkoli, rcálnuu, trvalou existenci. 377 V takových názorech se předpokládá. že je-li národ iluzorní. neautentickou pospolitostí, ideologickou kouřovou clonou, musí být nacionalismus projevem falešného vědomí, mylně chápané identity. Otázku reálnosti a reálného vlivu národní identity (nationhood) či národního uvědomění (nationness) tento přístup redukuje na otázku reálnosti národů jakožto konkrétních pospolitostí či kolektivit, takže předem vylučuje alternativní a teoreticky slibnější způsoby pojímáni národní identity a národního uvědomění. Problém takového substanciaJistického chápání národů jako reálných entit spočívá v tom, že z kategorií praxe dělá kategorie analyzy. Přebírá koncepci, která tkví v praxi nacionalismu a ve fungování moderního státu a politického systému- zejména realistickou, zvěciíující koncepci národů jakožto reálných pospolitostí -, a přiděluje jí ústřední místo v teorii nacionalismu. Zvčcnční je sociální proces, nejenom intelektuální praxe. V tomto smyslu má pro fenomén nacionalismu ústřední význam, jak z několika posledních let až příliš dobře víme.' Jako analytici nacionalismu bychom se jistě mčli pokusit vysvětlit tento proces zvěcňování - proces, jímž se politická fikce národa přechoclně, nicméně se značnou silou prosazuje v praxi. Možná, že jde o jeden z nejdůležitějších úkolů teorie nacionalismu. Mčli bychom si ale dút pozor, abychom toto zvčcnční národů v praxi bezděčné nereptodukouali či neposilouali zvěcnčním národů v teorii. Mít námitky proti realistickému a substancialistickému způsobu uvažování o národech ncznuiucná zpochybňovat realitu národní idcnury.řZnamcná to spíše tuto realitu začít pojímat jinak. Znamená to oddělit studium národní identity a národního uvědomění od studia národů jako suhsranciálnřch entit, kolektivit či komunit. Znamená to :, Jak naznačuje l'icrrc Bourdicu ve své pr.ici o symbolických dimenzích vytvářeni skupin, zvócnční má ústřední roli v kvaziperformativnim diskursu nacionnlisuckých politiků, v němž se v určitých okamžicích může podařit vytvořit to, co postulujc, totiž existenci národů jako reálných. mobilizovauých či mohilizovatclnych skupin. Bourdicu ncpsal přímo () nacionalismu, ale toto téma rozvinul v eseji u rcgionalismu .L'idcntité ct la rcprúscnuuion: élémcnrs pom une réllcxion critiquc sur l'idúc dc région", /\Cles rte III reclierche Cli scicnces socialcs :\5 (listopad 19!1U); Ulst tohoto eseje byla přctíštčnu v Buurdiuu, /.fllIg/l{/ge 11I111Symholic f'uliler [1 larv.ml University Prcss. Cambridge, Mass., 1~~I), s. ~:W-L2l1. Viz také závčr eseje .Social \ Spacc and thc Gcnesis of Classcs" v tom též sborníku [s. 24t1-251). \. ,;V tom se rozch.izuu s autory, kteří se jcvcm narouní identity či n.uodníhu uvčdomění zcela odmítají zabývat, protože "n;"!rod" jc podle nich jako dcsignátor údajně rcálnó entity či kolektivity ncadckv.uni či beznadějně zmatený. To je zejména pří· 378 l soustředit se na národní uvědomění jako na konccptuální proměnnou, abychom užili termínu J. P. Nettla, nikoli na národy jako reálné kolektivity. Znamená to přistupovat k národu nikoli jako k substanci, nýbrž jako k institucionalizované formě; nikoli jako ke kolektivitě, nýbrž jako k praktické kategorii; nikoli jako k entitě, nýbrž jako k nahodilé události. Jen tímto způsobem budeme moci postihnout realitu národní identity a skutečnou moc nacionalismu, aniž se budeme ve svých teoriích odvolávat na právě onu "politickou fikci národa". jejíž účinnost v praxi chceme vysvětlit." Neměli bychom se tedy ptát "co je národ", ale spíše: jak se národní identita jako politická a kulturní forma institucionalizuje uvnitř států a mezi nimi? Jak funguje národ jako praktická kategorie, jako klasifikační schéma, jako kognitivní rámce? Co způsobuje, že je užití této kategorie státy nebo proti státům více či rnénč rezonující a účinné. Díky čemu mají snahy politických aktérů spojené s vyvoláváním a dovol.ivánim se národa včtší či menší šanci na úspěch?" Mohlo by se zdát, že pro takovou argumentaci není právě vhodná doba. Zhroucení Sovětského svazu, národnostní konflikty v náslcdnických státech, etnické a národnostní války v Zakavkazsku a na severním Kavkaze, masakry v bývalé Jugoslávii - někdo by se mohl ptát, zda toto všechno zcela zřejmě nedokumentuje reálnou existenci a moc národů, Ncdokládá to snad, že národy mohly přežít jako solidtimí skupiny, jako ohniska identity a loajality a základny kolekpad Ch.ulcsc Tillyho a jeho spolupracovnlků a jejich vlivné knihy Tlie linnuuiou oI Nutionul SIl/les in \Veslem Europe (Princctun University Prcss, Priucctuu, 1~)75). Jak naps,d "l"illy v úvodním eseji tohoto svazku, ",n:lr