100 SVĚTOVÁ REPUBLIKA LITERATURY
říci, že definice národní identity byla vypracována poprvé na konci
18. století jako reakce na moc a sílu francouzštiny, proti Francii, pověstné
jako nepřátelská, „tyranská“ a katolická země, a byla založena
na základě „diference“, vycházející z protestantismu.109 V rámci
této logiky se literatura postupně „nacionalizovala“, tedy označovala
se jako „anglická“, jako národní majetek, a upevňovala své pozice
vůči francouzské hegemonii.
Právě v literatuře mohla být dobře tematizována „klišé“, užívaná
k charakterizaci anglického národa, jež rovněž tvořila součást francouzské
dominance. Například idea „vrozeného nadání“ Angličanů
pro individualismus a upřímnost je úzce spojena s politickou „autodefinicí“,
antagonistickou vůči definici Francie: sklon Francouzů
k politické dialektice (mezi despotismem a revolucí) je dáván
do vztahu s formální vyumělkovaností - slavnáJrench polish, francouzská
povrchnost - a pochybnou morálkou jejich literatury.110
Idea „talentu“ Anglie pro svobodu a zastupitelskou vládu je také
myšlenka utvořená v odporu proti dobyvačné francouzské politické
mytologii. Toto poslání Anglie je vyvozováno z neschopnosti (předpokládané
a často připomínané) Angličanů rozvinout systematické
abstraktní myšlení. Národní literární talent by tedy spočíval v bohatství
a složitosti života a zůstával neredukovatelný na abstraktní
kategorie nějakého systému.111 Tato strukturální opozice vůči francouzské
lingvistické a literární hegemonii tak učinila z Anglie první
literární mocnost, soupeřící s Francií.
HERDEROVSKÁ REVOLUCE
Mezi lety 1820 a 1920 se v Evropě odehrála, jak říká Benedict Anderson,
„íilologicko-lexikografická revoluce“,112 a spolu s ní se objevila
národnostní hnutí. Herderovy teorie, zveřejněné na konci 18. století
.1 ryt hl<- se šířící po celé Evropě, vyprovokovaly díky deklarované
o|in/j( 1 vůči francouzské nadvládě první rozšíření literárního pro""'iiuv
I 1 ulliiy. Ihiinii'. Iiiiuiiifi the Nation. 1707-1837, cit. d.
"“I laillinl, iit </,« 3h/ 381,
1,1 iMinta/, > :mh 381
H,B Anrivtion, Cil </,, I. 93n
VYNÁLEZ LITERATURY 101
storu po celé Evropě. Herder ve skutečnosti nenabízí pouze nový
způsob popření francouzské hegemonie, platný pro celé Německo,
ale uvádí do činnosti celou teoretickou matrici, která umožní všem
politicky ovládaným teritoriím vyvinout vlastní řešení boje za nezávislost.
Tím, že stanovil nutné pouto mezi národem a jazykem,
oprávnil všechny národy, které ještě nedosáhly politického a kulturního
uznání, aby vznesly rovný požadavek své existence (literární
i politické).
Vliv francouzského historického a literárního vzoru a samozřejmost
filozofie dějin, kterou mlčenlivé, ale mocně šířila francouzská
kultura, byly tím, co musel Herder přetavit do zcela nového teoretického
a konceptuálního materiálu. Jeho dílo Auch eine Philosophie
die Geschichte zurBilgund der Menschheit, které vydal roku 1774, představuje
válečný stroj, namířený proti voltairovské filozofii a její explicitní
víře v nadřazenost „osvícené“ epochy klasicismu nad všemi
ostatními historickými dobami. Herder klade naopak důraz na stejnou
hodnotu všech minulých epoch, zejména středověku,1 *3 a tvrdí,
že každá doba, každý národ má svou jedinečnost a musí být posuzovány
podle svých vlastních kritérií, že tedy každá kultura má
své místo a svou cenu nezávisle na ostatních.“4 Spolu s Goethem
a Móserem publikovali knihu, zaměřenou proti „francouzskému
vkusu“, O německém umění (Von deutscher Art und Kunst, 1773),
v níž vyjadřuje zejména svůj obdiv k lidovému zpěvu, k Ossianovi
a k Shakespearovi, což jsou podle něj tři příklady přirozenosti a síly
v literatuře.1*5 Jsou to také tři zbraně, namířené proti aristokratické
a kosmopolitní moci francouzského univerzalismu: nejprve lid,
dále literární tradice, která nevychází z řecko-latinské antiky - proti
„úskočnosti“ a „přikrašlování“, spojovanými s francouzskou kulturou,
se Herder rozhoduje vychvalovat poezii, která by byla zároveň
l,3Hagen Schulze poukazuje na ohromné kulturní důsledky vášnivého německého nacionálního
zaujetí v 19. století pro historii středověku, zejména povýšení novogotického stylu v architektuře,
o němž byli Němci „přesvědčeni, že je to jediný styl skutečně německý, k němuž je třeba se
.navrátit'". Étatet Nation dans 1'Histoire deTEurope, Éditions du Seuil, Paříž 1996, s. 198-199 (fr.
překlad D. A. Canal).
ll4Srov. Pierre Pénisson, Johann Gottfried Herder. La raison dans les peuples, Éditions du Cerf,
Paříž 1992, s. 96n.
1,5 Tamtéž, s. 155-158.
102 SVĚTOVÁ REPUBLIKA LITERATURY
„autentická“ a „bezprostředně lidová“116 - a konečně Anglie. Obecný
plán struktury internacionálního literárního univerza ve stadiu
svého ustavování umožňuje lépe porozumět, proč se Němci vždy
opírali o Anglii a o její významný a nepopiratelný kapitál, o Shakespeara.
Konfigurace mocenských vztahů implikuje, že dva opoziční
póly vůči francouzské nadvládě se mohly opírat vzájemně jeden
o druhého. Pro nové ocenění Shakespeara využili Angličané německé
romantiky, kteří se jej na oplátku dožadovali jako svého velkého
národního literárního bohatství.
1.6 Tamtéž, s. 141-147.
1.7 Tamtéž, s. 39-50.
1.8 Cituje P. Pénisson, cit. d., s. 26, pozn. 47.
Herder se také snažil vysvětlit, proč Německo dosud nemělo
univerzálně uznávanou literaturu: podle něj musí každý „národ“,
přirovnávaný k živému organismu, rozvinout své vlastní „nadání“
a Německo v tomto směru ještě nedosáhlo své zralosti. Tím, že volal
po návratu k „lidovým“ jazykům, objevil nový způsob akumulace
literárního kapitálu, až dosud, do předvedení jeho teorie neznámý,
ve vlastním smyslu slova „revoluční“, který umožnil Německu
navzdory jeho „zpoždění“ vstoupit do mezinárodního literárního
soupeření. Herder tím, že zaručoval každé zemi a každému národu
rovná práva na existenci a na důstojnost, principiálně a priori
stejná pro všechny, ve jménu „lidových tradic“, jež ustavují počátek
veškeré kultury každého národa a jeho historického rozvoje tím, že
označil „duši“ či spíš „nadání“ národů jako zdroj všíjejich umělecké
tvořivosti,11? převrátil na dlouhou dobu všechny literární hierarchie,
všechny předpoklady, až do jeho doby považované za nedotknutelné,
které konstituovaly „vznešenost“ literatury.
Nová definice, kterou navrhl jak pro jazyk - „zrcadlo lidu“ -,
tak pro literaturu - „jazykje zásobárnou i obsahem literatury“, jak
napsaljiž ve svých Fragmentech (Uber die neure Deutsche Literatur:
Fragmente) z roku 1767118 -, a která je zcela protikladná k dominantní
francouzské aristokratické definici, převrací pojetí literární
legitimity, a tím rovněž samotná pravidla mezinárodní literární hry.
Tato definice předpokládá, že sám lid slouží jako uchovatel a zdroj
literatury, takže od nynějška lze měřit „velikost“ nějaké literatury
významem či „autenticitou“ jejích lidových tradic. Objev této jiné
VYNÁLEZ LITERATURY 103
literární legitimity - národní a lidové - umožnil akumulovat jiný
typ prostředků, až dosud v literárním univerzu neznámých, které
později propojí literaturu s politikou: všechny ty „malé“ národy
z Evropy i odjinud si budou moci, díky svému zušlechtění prostřednictvím
lidu, nárokovat nezávislou existenci, bez rozdílu politickou
i literární.
Herderův efekt
V Německu byla Herderova role klíčová. Romantičtí spisovatelé byli
jeho myšlenkami hluboce ovlivněni. Přejali jeho filozofii dějin, jeho
zájem o období středověku, o Východ, o jazyk, o studium srovnávací
literatury, jeho koncepci poeziejako hlavního nástroje národního
„vzdělání“. Hólderlin, Jean Paul, Novalis, bratři Schlegelové, Schelling,
Hegel, Schleiermacher, Humboldt, ti všichni byli velkými čtenáři
Herdera."9 Sám pojem „romantický“ ve smyslu „moderní“,
v opozici ke „klasickému“ či „starému“, je herderovského původu:
odtud též pramení odvolávání se Němců na modernitu při jejich
boji proti francouzské kulturní hegemonii. Právě s Móserem a Herderem
začínají Němci „Francouzům vytýkat povrchnost, frivolnost
a nemorálnost, zatímco pro Německo se dovolávají důkladnosti,
poctivosti a věrnosti“.119120
119 Tamtéž, s. 207.
120 J. Jurt, cit. d., s. 12.
121 P. Pénisson, cit. d., s. 200.
122 Tamtéž, s. 201.
S ohledem na zbytek Evropy by bylo nepochybně přesnější mluvit
o jistém „Herderově efektu“ v tom smyslu, že šlo o praktické následky
aplikace některých klíčových Herderových idejí, spíš než o vlastní
teoretické a politické rozpracování jeho myšlení. Ideje ofilozofii
dějin lidstva (Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menschheit,
1784-1791), bezpochyby nejslavnější Herderovo dílo, měly ihned
po svém vydání ohromný úspěch v Maďarsku, kde byly čteny v němčině;121
je také známo, že stručná kapitola, věnovaná v Idejích Slovanům,
měla rozhodující účinek: učinila z Herdera „učitele chorvatské
humanity“ a „prvního člověka, který hájil a oceňoval Slovany“.122
Hlavním motivem, bez ustání opakovaným Maďary, Rumuny, Poláky,
Čechy, Srby i Chorvaty, bylo právo a povinnost psát ve svém
104 SVĚTOVÁ REPUBLIKA LITERATURY
rodném jazyce. V Rusku bylo dílo známé ve francouzském překladu
od Edgara Quineta. V Argentině byl jeho politický vliv významný
na konci 19. století.123 Ve Spojených státech amerických tvořila
skupina témat „literatura, národ, lidstvo“, která představil ve svých
textech Georges Bancroft - jeden z patnácti amerických studentů
v Gótingenu, kteří studovali u Herderových žáků -, hlavní doktrínu
amerického herderovství: „Literatura určitého národa je literatura
národní,“ píše Bancroft;124 „každý národ v sobě nese určitou míru
dokonalosti, naprosto nezávislou na jakémkoli srovnání“.125
Herderem vyvinutý myšlenkový systém kladl rovnost mezi jazyk
a národ. Proto byly národnostní požadavky, které se objevovaly
v průběhu 19. století po celé Evropě, vždy neoddělitelně spojeny
s požadavky jazykovými. Nové národní jazyky, které se začínaly
prosazovat, byly buď téměř na pokraji vymizení z běžného užívání
během období politického útlaku, nebo existovaly pouze v orální
formě určitého nářečí či venkovského jazyka.123124125126127V okamžiku potvrzení
národní kultury je jazyk, deklarovanýjako nástroj emancipace
ajako určité národnostní specifikum, velmi rychle znovu zhodnocen
a nachází znovu své gramatiky, lexikografy a lingvisty, kteří stanoví
jeho kodifikaci, písmo a zorganizujíjeho výuku. Hlavní úloha spisovatelů
a obecněji intelektuálů při utváření národností zčásti vysvětluje
podrobení intelektuální produkce národnostním normám. 127
123 Tamtéž, s. 199-203.
124 Užití tohoto výrazu dokazuje, že nešlo jen o tautologii, nýbrž o zcela novou ideu.
125 Cituje P. Pénisson, cit. d., s. 204-205.
’26Eric Hobsbawm, Nations et nationalisme depuis 1780, Gallimard, Paříž 1992, s. 73n. Viz též
D. Baggioni, cit. d., s. 251-287, B. Anderson, Představyspolečenství, cit. d., s. 82-85; a William
M. Johnston, L'Esprit viennois. Une histoire intellectuelle etsociále 1848-1938, PUF, Paříž 1985,
s. 313-322 a 402-411.
127 Benedict Anderson v Představáchspolečenstviprokáia\, že role „lexikografů, gramatiků, filologii
a literátů... byla při formování evropských nacionalismů v 19. století klíčová". (B. Anderson,
cit. d., s. 69.)
Sbírky lidových příběhů a tradičních písní, uspořádané samotným
Herderem, publikované dříve než slavné pohádky bratří Grimmů,
sloužily jako vzor sbírkám lidových pohádek a legend, jež se
začaly objevovat po celé Evropě. V Čechách vydal František Ladislav
Čelakovský v letech 1822 až 1827 tři svazky slovanských lidových
písní, následovaných sbírkou patnácti tisíc slovanských rčení
VYNÁLEZ LITERATURY 105
a přísloví; Slovinec Stanko Vraz vydal své ilyrské básně, Vuk Karadžič,
podpořen korespondencí s Jakobem Grimmem, vydal sbírku
srbských lidových písní.128 Dokonce mladý Ibsen se o něco později
v Norsku osobně podílel na mohutném hnutí národního obrození
a odešel mezi sedláky studovat projevy norské „duše“.
Tento „objev“ jazyků a literatur, zvaných „lidové“, šířící se
v 19. století po celé Evropě (a dokonce, jak jsme viděli, i dále), je
naprosto symetrický k pohybu gramatizace v 16. a 17. století, který
umožnil vznikajícím evropským národům vyvinout nové nástroje
pro boj proti nadvládě dosud nezpochybnitelně významné latiny.
Převrat, který vyvolaly Herderovy teorie (či jejich účinky), v literárním
světě, je tedy pochopitelný pouze skrze historii tohoto univerza,
nastíněnou zde v hrubých obrysech, tedy na základě logiky
geneze mezinárodního literárního prostoru. Protože vstoupit do literárního
prostoru znamená vstoupit do prostředí soutěže, a protože
tento prostor se vytváří a sjednocuje pouze na základě projevů
soupeření a rivality, ke kterým v něm dochází, je třeba popsat
a pochopit nové teoretické pojmy, revoluční ve filozofické a/nebo
literární oblasti, jako početné nástroje boje za literární legitimitu.
Tento proces „nacionalizace“ jazyka a literatury uvedly v průběhu
dané doby do pohybu především ty evropské země, v nichž docházelo
k politické emancipaci.
Období dekolonizace, které začíná přibližně po druhé světové
válce (a které není dosud zcela uzavřeno), vyznačuje třetí velkou etapu
formování internacionálního literárního prostoru. Z tohoto hlediska
představujejen pokračování a rozšíření herderovské revoluce:
nové nezávislé národy, podřizující se stejným politicko-kulturním
mechanismům, rovněž začínají formulovat své lingvistické, literární
a kulturní požadavky. Důsledky dekolonizace v literárním světě
jsou pokračováním národnostních a literárních revolucí v Evropě
19. století. Herderovská revoluce postupuje dále jinými formami.
Prostřednictvím různých převtělení pojmu „lidu“ nabízí legitimita
založená na lidovosti nové způsoby, jak dosáhnout lingvistického
a literárního úspěchu.
l28Srov. D. Baggioni, cit. d., s. 286.
106 SVĚTOVÁ REPUBLIKA LITERATURY
Takjako v 19. století v Evropě i zde představuje sbírání pohádek
a legend možnost, jak proměnit ústní tvorbu v (psanou) literaturu.
Na první pokusy folkloristů v Evropě shromáždit lidová vyprávění,
spojené s romantickou vírou v „duši“ a „nadání“ lidu, navázali
o něco později etnologové, zabývající se kolonialismem, kteří je
„přesměrovali“ ve prospěch opětovného přivlastnění kulturní identity
původních obyvatel. Neustálým připomínám víry v lidový selský
„původ“ bylo rovněž možné pokračovat ve sbírání a redigování
orálního dědictví, jež mohlo být deklarováno jako specifické a národní.
V různých dobách a v různých historických kontextech tujde
ojednu a tutéž víru v původní národní identitu a specifičnost. Podle
stejné logiky akumulace chybějícího literárního a intelektuálního
bohatství tedy zahájili spisovatelé ze zemí, které vzešly z procesu
dekolonizace Maghrebu, Latinské Ameriky či subsaharské Afriky,
tentýž proces, tentokrát na základě etnologického modelu.
Rovněž lingvistická otázka se tu klade ve velmi podobných termínech:
tak jako většina evropských zemí v 19. století, zdědily země
vzešlé z dekolonizace často jazyk, který nemá skutečnou literární
existenci, ale je pro něj charakteristická především rozsáhlá orální
tradice. Nacionální a literární volba, před kterou se nacházeli intelektuálové
těchto zemí - přijmoutjazyk kolonizace, nebo vybudovat
vlastní lingvistické a literární dědictví - závisela zjevně na bohatství
literárnosti těchto jazyků, ale rovněž na úrovni jejich ekonomického
rozvoje. Daniel Baggioni zaznamenal, že tytéž problémy s negramotností,
které se na konci 19. století projevovaly „v mladých
národních státech jižní Evropy a Balkánu, jako byly Polsko, Rumunsko,
Bulharsko, Jugoslávie, Albánie a dokonce i Řecko, v nichž
se nahromadily hospodářské nevýhody převážně zemědělských
a nerozvinutých států spojené s vysokou negramotností, křehkou
a čerstvou národní jednotou, nízkou úrovní technologické základny
a omezenou a polarizovanou elitou, jejíž intelektuální zájmy směřovaly
za hranice dané země“,129 se později objevily v naprosto stejné
podobě v nových státech Afriky a Asie.
Avšak postkoloniální situace vděčí zajeden ze svých charakteristických
rysů účinkům systematického a tematizovaného pronikání
129D. Baggioni, cit. d., s. 298.
VYNÁLEZ LITERATURY 107
evropských jazyků na kolonizovaná území. Charakterizuje ji také
komplexnost forem závislosti, a tedy i strategií, jak se od nich osvobodit.
Aby mohl začít existovat nějaký národní literární prostor,
musí takový národ získat skutečnou politickou nezávislost; ovšem
ty národy, které jsou nejnovější, jsou také nejvíce politicky a ekonomicky
ovládané. Protože literární prostorje relativně závislý na politických
strukturách, mezinárodní literární závislosti jsou do jisté
míry koreláty struktur mezinárodní politické dominance. Protojsou
spisovatelé nacházející se na periferii postkoloniálního světa nuceni
bojovat nejen proti národnímu politickému útlaku, jako spisovatelé
z bohatších zemí, ale rovněž proti útlaku mezinárodnímu, který
může působit jak politicky, tak v literární oblasti.
Mezinárodní politické síly, které dnes působí na ty nejchudší
literární prostory, nabývají eufemizovaných forem: jedná se zejména
o lingvistický nátlak (velmi silný) a o ekonomickou nadvládu
(například ovládnutí vydavatelských organizací). Právě proto může
i nadále pokračovat kulturní, lingvistická, literární a zcelajistě i politická
nadvláda, přestože byla vyhlášena národní nezávislost. Literární
mocenské vztahy se totiž, alespoň zčásti, prolínají s mocenskými
vztahy politickými.
KAPITOLA TŘETÍ
Světový literární prostor
„Ojednévěci platí, že o ní nelze prohlásit, ani že je jeden metr dlouhá,
ani že není jeden metr dlouhá, a tou je vzorový metr v Paříži. - Tím jsme
však tomuto metru nepřiřkli nějakou pozoruhodnou vlastnost, nýbrž
vyznačili jsme jen jeho zvláštní roli ve hře měření v metrové míře.“
Ludwig Wittgenstein, Filozofická zkoumání, 1993
Přeložil Jiří Pechar
„Jako lidé periferie, obyvatelé předměstí dějin, jsme my Latinoameričané
nezvaní hosté, kteří vstoupili vchodem pro služebnictvo Západu, vetřelci,
kteří se dostavili na slavnost modernity ve chvíli, kdy už se zhasínají
světla. Přicházíme všude opožděně, narodili jsme se, když už bylo pozdě
v historii; nemáme žádnou minulost, a pokud nějakou máme, pliveme
na její zbytky.“
Octavio Paz, Labyrint samoty
Hierarchická struktura, která řídí literární svět, je přímým výtvorem
literární historie, jež je zde popisována, avšak je také tím, co tuto
historii tvoří. Ve skutečnosti se vše děje tak, jako by se literární historie
vtělila do struktury literárního univerza, která se sama stala
jejím skutečným hybatelem: události literárního univerza nabývají
SVĚTOVÝ LITERÁRNÍ PROSTOR 109
smyslu díky této struktuře, která je produkuje a dává jim formu.
Tato literární historie tedy „objevuje“ literaturu jako vklad do hry,
jako bohatství a jako víru.
Ve světové republice literaturyjsou ty nejbohatší literární prostory
také ty nejstarší, to znamená ty, které vstoupilyjako první do prostředí
literárního soupeření ajejichž národní „klasikové“jsou rovněž
„klasiky světovými“. Literární mapu, která se v Evropě zhruba načrtávala
průběžně od 16. století, si tedy nelze představovatjednoduše
jako produkt postupné extenze ideje literatury nebo víry v ní (podle
obecně uznávaného vzoru „rozsévání“, „úspěšnosti“ či dokonce „vyzařování“
určité literární formy nebo díla). Je spíš obrazem „struktury
nerovnosti“, abychom si vypůjčili termín Fernanda Braudela,
literárního prostoru, to znamená nerovnoměrné distribuce literárního
bohatství v národních literárních prostorech. Takjak se poměřovaly
mezi sebou navzájem, vytvořily tyto literární prostory postupně
hierarchie a vztahy závislosti, jež se mohly v průběhu času vyvíjet,
ale představovaly zároveň trvalou konfiguraci. „Minulost má tedy
vždy co říci. Světová nerovnost odhaluje strukturální skutečnosti,
příliš pomalé na to, aby se vyjevily, i na to, aby zanikly“, jak poznamenává
Braudel. „Pro ekonomii, společnost, civilizaci, a dokonce
i pro politický celek se ukazuje být velmi obtížné zbavit se závislosti
najednou prožité minulosti.“1 Tato struktura stále přetrvává i přes
zdánlivé transformace, zejména politické.
1 F. Braudel, Civilisation matérielle, économie et capitalisme, díl 3, Le Temps du Monde, Paříž,
Armand Colin, 1979, s. 36-38.
Literární svět je tedy relativně unifikovaný prostor, který se řídí
opozicemi mezi těmi největšími národními literárními prostory, jež
jsou rovněž ty nejstarší, tedy nejbohatší, a mezi literárními prostory,
které se objevily teprve nedávno, a jsou proto ve srovnání s nimi
chudé. Henry James, který si zvolil anglickou národnost, jako by se
jednalo téměř o akt literární „spásy“, který učinil právě rozdíl mezi
americkým a evropským literárním světem předmětem velké části
svého díla a dokázal v samotné své literární praxi bídu americké literatury
na konci 19. století, mohl tedy s naprostou jasností napsat:
„Květ literatury se může rozvinout pouze na silné vrstvě humusu
[...]. Je třeba mnoho historie, aby vzniklo alespoň trochu literatury.“
110 SVĚTOVÁ REPUBLIKA LITERATURY
Nejde však o prostou binární opozici mezi vládnoucími a ovládanými
literárními prostory. Lépe je hovořit o kontinuu: opozice,
soupeření, různé formy nadvlády zabraňují vzniku lineární hierarchie.
Všichni ti, kdo jsou v literárním světě na straně ovládaných,
na tom zjevně nejsou stejně. Společná situace specifické závislosti
ještě neimplikuje, že je lze popisovat podle stejných kategorií. Například
i v rámci těch nejrozvinutějších literatur, tedy v těch evropských
prostorech, které jako první vstoupily do prostředí mezinárodní
soutěže, je třeba některé literatury popisovat jako ovládané.
Je to zejména případ oblastí, jež zůstávaly po dlouhou dobu pod
politickou nadvládou, jako země střední a východní Evropy, nebo
obecněji pod koloniální nadvládou, jako Irsko. Do tohoto celku2 by
bylo třeba zahrnout všechny země, které jsou ovládány nejen politicky,
ale i literárně, prostřednictvím jazyka a kultury, jako Belgie,
frankofonní část Švýcarska, německy mluvící část Švýcarska, Rakousko
atd. Tyto ovládané prostory Evropy stály na počátku velkých
literárních revolucí: v okamžiku vznesení svých nacionálních
požadavků už akumulovaly dostatek literárního bohatství a byly
dědici, prostřednictvím jazyka či kulturních tradic, nejvýznamnějších
světových literárních dědictví; z toho důvodu měly dostatek
specifických zdrojů, aby v centrech vyvolaly respektované převraty,
které popřely etablovaný literární pořádek a hierarchická pravidla
hry. Tak můžeme například chápat,jakještě uvidíme, „irský zázrak“:
mezi lety 1890 a 1930 se v zemi pod koloniální nadvládou, literárně
nerozvinuté, odehrála jedna z největších literárních revolucí a objevili
se tři nebo čtyři nejvýznamnější spisovatelé 20. století. Podobně
Kafka, který sice patřil k teprve vznikajícímu českému literárnímu
prostoru a vášnivě se zajímal o národnostní boj Židů, dokázal vytvořit
jedno z nejzáhadnějších a nejoriginálnějších děl století díky
tomu, že byl dědicem - popírajícím a podvracejícím - celé německé
kultury a německého jazyka.
Přesně podle téže logiky je třeba chápat případ americké literatury.
Nové americké státy, vznikající na konci 18. a na počátku
19. století, se nedají interpretovat pomocí herderovského modelu.
První dekolonizační převraty zde totiž byly prováděny těmi, které
2 Do celku, jejž bychom mohli nazvat „excentricky centrální" literární prostory.
SVĚTOVÝ LITERÁRNÍ PROSTOR 111
Benedict Anderson nazývá „kreolskými pionýry“, to znamená lidmi
evropského původu, narozenými na americkém kontinentu. ,Jejich
rozlišujícím prvkem vůči imperiálním metropolím nebyl jazyk,“ jak
poznamenává Anderson, „v prvních bojích o národní osvobození
vůbec o jazyk nešlo.“3 „Hnutí za koloniální nezávislost“, přijmemeli
termín Marca Ferra,4jež se rozvinula v letech 1760 až 1830 ve Spojených
státech amerických, ve španělských koloniích a v Brazílii,
nebyla důsledkem herderovské revoluce. Naopak, tato hnutí byla
mnohem častěji analyzovánajako důsledky rozšíření francouzského
osvícenství.5 Požadavky nezávislosti se opíraly o kritiku imperiálních
„starých režimů“ a zcela ignorovaly herderovskou lidovou víru,
založenou na národu, lidu a jazyce. Venezuelský spisovatel Arturo
Ulsar Pietri analyzoval specifika latinskoamerické historie a ukázal
originalitu Ameriky ve vztahu k jiným kolonizovaným zemím: „Náš
případ je odlišný, originální, především proto, že americký kontinent
dosahoval od počátku prostřednictvím svých vysoce citlivých
kulturních vláken, tedy díkyjazyku a náboženství, takové integrace
do západní kultury, jakou jiné prostory evropské expanze nikdy nezažily.
Latinská Amerika [je] živou a tvořivou součástí Západu, plnou
zvláštností; a pročji nenazvat rovnou Dálný západ, když vlastní
rozlišovací znaky, jaké nezplodilo žádné jiné moderní impérium?“3456
Severoamerická literatura, stejně jako literatura Latinské Ameriky
jsou tedy přímými potomky, skrze kolonisty, kteří požadovali svou
nezávislost, evropských národů, z nichž vzešli. Proto se mohou opírat
o španělské, portugalské či anglické literární dědictví, a zároveň
provádět bezprecedentní literární revoluce a převraty (jejichž příkladem
mohou být například díla Faulknera, Garcíi Márqueze či
Guimaráese Rosy). Spisovatelé těchto zemí si přivlastnili v jistém
smyslu dědickou kontinuitu, literární a jazykové bohatství evropských
zemí, jejichž dědictví se dožadovali. „Mí klasikové jsou klasikové
mého jazyka,“ napsal bez dvojznačností Octavio Paz. „Cítím
3 B. Anderson, Představyspolečenství. Úvahy o původu a šířenínacionalismu, Karolinum, Praha
2008, s. 59.
4 Marc Ferro, Histoire des coíonisations. Des conquětes aux índépendences. Xllle-XXe siěc/e,
Éditions du Seuil, Paříž 1994, zejména kapitola VII, „Les mouvements ďindépendance-colon".
5 B. Anderson, Představy společenství, cit. d., s. 62-75.
6 Arturo Uslar Pietri, Insurgés et Visionnaires ďAmérique latine, Criterion, Paříž 1995, s. 7-8 (fr.
překlad P. Dessommes Florez).
112 SVĚTOVÁ REPUBLIKA LITERATURY
se potomkem Lope de Vegy a Quevedajako každý španělský spisovatel
Ale nejsem Španěl. Domnívám se, že většina hispanoamerických
spisovatelů by řekla totéž, stejně jako by totéž řekla většina
spisovatelů z USA, Brazílie či frankofonní Kanady tváří v tvář anglické,
portugalské či francouzské tradici.“?
CESTY SVOBODY
Národní literární prostory se ustavovaly, jakjsme viděli, v úzkém sepětí
s politickým prostorem národa, který na oplátku pomáhaly vybudovat.
Avšak v těch nejbohatších literárních prostorech umožnila
starobylost kapitálu - což znamená současně jeho noblesu, prestiž,
rozsah i mezinárodní uznání - postupnou autonomizaci celého prostoru.
Nejstarší literární pole jsou tak rovněž ta nejautonomnější, to
znamená zcela a výlučně oddaná literatuře o sobě a pro sebe. Samy
jejich literární zdroje jim poskytují prostředky vypracovat, navzdory
národu a jeho striktně politickým či nacionalistickým zájmům,
specifickou historii s vlastní logikou, neredukovatelnou na politiku.
Literární prostor přeložil politická a národnostní témata do speciálních
- estetických, formálních, narativních, poetických - termínů
a současně je potvrdil i popřel. Literární logika není nezávislá
na politických vlivech, ale má své vlastní hry a vklady, ježjí dovolují
v některých případech popřít její závislost. Tento proces umožňuje
literatuře objevovat vlastní problematiku a konstituovat se proti
národu a nacionalismu, a stávat se tak zvláštním světem, kde jsou
vnější problémy - historické, politické, národnostní - prezentovány
jen jako lomené, transformované, přeložené do literárních termínů
a pomocí literárních nástrojů: na místech své nejvyšší autonomie
vzniká literatura proti politickým či nacionálním redukcím či instrumentalizacím.
V těchto zemích jsou objevovány zákony nezávislosti
literatury a vzniká zde mimořádná a nepravděpodobná konstrukce
toho, co se bude od této chvíle nazývat mezinárodní autonomní prostor
literatury.
7 Octavio Paz, La Quěte du présent. Discours de Stockholm, Gallimard, Paříž 1991, s. 11 (fr. překlad
J.-C. Masson).
SVĚTOVÝ LITERÁRNÍ PROSTOR 113
Velice dlouhý historický proces, během něhož se dobývala autonomie
a utvářely se základy literatury89naopak zakrývá „politický“
původ literatury: umožnil zapomenout na velmi silné pouto, které
sjednocovalo literaturu s národem v okamžiku zakládání tohoto
národa a podněcovalo víru v existenci naprosto čisté literatury,
osvobozené od historie. Právě čas umožnil literatuře se od času
osvobodit a chápat sebe samu jako praxi, která unikla historii.
Jestliže však ještě dnes a dokonce na těch nejsvobodnějších místech
zůstává literatura tím nejkonzervativnějším uměním, to znamená
uměním, které je nejsilněji podrobeno naprosto tradičním
konvencím a normám reprezentace - normám, od nichž se malíři
a sochaři, zejména v průběhu abstraktní revoluce, již dávno a velmi
radikálním způsobem osvobodili - je to tím, že ono popírané
spojení s národnostní politikou, popírané eufemizací jazyka, je
stále ještě příliš silné.9
8 Srov. P. Bourdieu, „La conquěte de rautonomie", Les Rěgles de l'art, Editions du Seuil, Paříž
1992, s. 75-164. (Český překlad Pierre Bourdieu, Pravidla umění, Host, Brno 2010.)
9 Důkazy o tom nacházíme především v zapojování spisovatelů do debat okolo pravopisných
reforem. Obrana národního jazyka těmi nejkonzervativnějšími z nich, jako specifického nástroje
jejich korporace, ale také jako národního majetku, za jehož strážce se ustanovili, zcela jasně
ukazuje jejich politickou závislost právě ve chvíli, kdy si nárokují působit svým vlivem ve jménu
literárních specifik.
Autonomie, vždy relativní, se stává jedním z principů, jež řídí
světový literární prostor. Umožňuje těm nejvíce nezávislým teritoriím
literárního univerza vyslovit své vlastní zákony, upevnit svá
kritéria a specifické principy svých vnitřních hierarchizací, vynášet
soudy a hodnocení jménem této autonomie, navzdory vlivu politických
či nacionálních rozdělení. Kategorický imperativ autonomie
představuje deklarovanou opozici vůči principu literárního nacionalismu,
tedy boj proti politickému vměšování do literárního univerza.
Strukturální internacionalismus literárně nejvíce rozvinutých
zemí garantuje jejich autonomii.
Zejména ve Francii je objem akumulovaného kapitálu takový
a literární nadvláda, vykonávaná nad celou Evropou od počátku
18. století tak nepopiratelná, že se francouzský literární prostor stal
jedním z nejvíce autonomních, to znamená jedním z nejsvobodnějších
vzhledem k politickým a nacionálním instancím. Literární
emancipace vyvolala ve skutečnosti rovněž jakousi „dekolonizaci“,
114 SVĚTOVÁ REPUBLIKA LITERATUR*
to znamená vyrvání literárních principů a institucí z činností cizích
vlastnímu literárnímu prostoru. Od této chvíle se francouzský literární
prostor, již konstituovaný jako univerzální (tedy nikoli nacionální,
unikající partikularistickým definicím) bude prosazovat jako
vzor nejen jakožto francouzský, ale také jakožto autonomní, to znamená
čistě literární, univerzální. „Francouzský“ literární kapitál je
tak jedinečný v tom, že je rovněž univerzálním dědictvím, takříkajíc
konstitutivním (a v případě francouzštiny i zakládajícím) prvkem
univerzální, a nikoli národní literatury. Tato jedinečná schopnost
(či možnost) univerzalizace a denacionalizace vede k tomu, že dané
prostory mohou být uznány jako (relativně) autonomní. Literární
dědictví je nástrojem svobody ve vztahu k národnostním požadavkům.
Tak mohl Valery Larbaud, jeden nejvýznačnějších protagonistů
francouzského literárního prostoru a jeden z nejpilnějších uvaděčů
světové literatury do Paříže, vyslovit konstitutivní článek literární
víry velkých kulturních center: „Každý francouzský spisovatel je
spisovatel internacionální, je básníkem, spisovatelem celé Evropy
a nadto zčásti i Ameriky [...]. Vše ,nacionální‘je hloupé, archaické,
nízce patriotické [...]. Mohlo to být dobré zajistých okolností, ale ty
jsou již dávno za námi. Dnes je naší zemí Evropa.“
Paříž se stala světovým hlavním městem literatury v průběhu
19. století díky témuž emancipačnímu pohybu, který současně literární
svět sjednocoval. Francie byla tím nejméně nacionálním literárním
národem, a z toho titulu mohla též vykonávat zdánlivě
nepochybnou nadvládu v literárním světě a vytvářet univerzální literaturu
tím, že posvěcovala texty přicházející z okrajových oblastí:
mohla tedy texty, které k ní dorazily ze vzdálených horizontů, skutečně
denacionalizovat, sjednocovat, literalizovat, aby je tak prohlásila
za hodnotné a platné v celém literárním světě, který spadal
do její pravomoci. Její rozchod s nacionálními institucemi ji vedl
k tomu, že v literárním univerzu podporovala proti politickému zákonu
národů a nacionalismů a proti společným národním zákonům
zákon literárního univerzalismu, jímž je autonomie. Francouzské
literární pole, jež bylo jedním z „nejpokrokovějších“ ve fázi objevování
se tohoto fenoménu, se tak stalo zároveň vzorem i útočištěm
pro spisovatele ze všech ostatních oblastí,jež aspirovaly na zisk této
autonomie.
'.Ví I OVÝ LITERÁRNÍ prostor 115
GREENWICHSKÝ POLEDNÍK NEBOLI ČAS LITERATURY
Sjednocení literárního prostoru ve vzájemné konkurenci předpokládá
ustavení společného časového měřítka: každý od počátku a bez
jakékoli pochybnosti uznává absolutní vztažný bod, normu, jíž je
nutné (se) měřit. Je to místo, situované v prostoru, centrum všech
center, s nímž prostřednictvím konkurence souhlasí i jeho soupeři
a uznávají jej jako pravý střed, a zároveň bod, od něhož se teprve
začíná počítat vlastní čas literatury. Podle vyjádření Pierra Bourdieua
existuje „tempo“, vlastní událostem schopným „tvořit mezník“
ve vývoji literárního univerza, které patří pouze jemu a které
nejsou, přinejmenším nikoli nutně, „synchronní“10 s měřítkem historického
(tj. politického) času, jež se klade jako oficiální a legitimní.
Literární prostor zakládá přítomnost, na jejímž základě budou poměřovány
všechny pozice, bod, ve vztahu k němuž se situují ostatní
body. Stejnějakofiktivní linie, zvaná též „nultý poledník“, arbitrárně
zvolený pro určování zeměpisné délky, přispívá k reálné organizaci
světa a umožňuje měřit vzdálenosti a hodnotit pozice na zemském
povrchu, tak i to, co bychom mohli nazvat „greenwichský poledník
literatury“ umožňuje u všech, kteří se v literárním prostoru objeví,
určovat jejich vzdálenost od centra. Estetická distance se měří v časových
termínech: nultý poledník ustavuje přítomnost, to znamená
v řádu literární tvorby modernitu. Vzdálenost nějakého díla či souboru
děl od centra lze tedy měřit podlejejich časového odstupu vůči
kánonům, které právě v okamžiku hodnocení definují literaturu
dané doby. Říká se tedy, že díloje soudobé, žeje „v kurzu“ (v opozici
vůči dílu, ježje „překonané“ - tojsou časové metafory, jimiž jazyk
kritiky oplývá) v závislosti na jeho estetické blízkosti ke kritériím
modernity; žeje „moderní“, „avantgardní“ či akademické, tedy založené
na prošlých modelech, náležející k literární minulosti či prostě
nepodřizující se v daném okamžiku dobovým kritériím.
10 P. Bourdieu, Homo academícus, Éditions de Minuit, Paříž 1984, s. 226.
” G. Stein, Paris-France, Charlot, Alžír 1945. Je to zjevně tatáž spacializace času, s níž pracuje
Walter Benjamin v titulu svého díla Paříž, hlavníměsto XIX. století.
Byla to bezpochyby Gertrude Steinová, kdo v jedné lapidární
formulaci shrnul otázku po lokalizaci modernity: „Paříž,“ napsala
v Paňž-Francie, „byla tím místem, kde se nacházelo 20. století.““
116 SVĚTOVÁ REPUBLIKA LITERATURY
Paříž, místo soudobé literatury a hlavní město modernity, vděčí
přinejmenším zčásti za svou blízkou spojitost se soudobým uměním
faktu, že byla místem, kde vznikala móda, typická podmínka
modernity. Ve svém slavném Pařížském průvodci z roku 1867 trval
Victor Hugo na autoritě „Města Světla“, nejen ve sféře politické
a intelektuální, ale rovněž v oblasti vkusu a elegance, to znamená
módy a modernosti: ,Jen si zkuste,“ prohlašuje, „vzít jiný klobouk
než klobouk z Paříže. Stuha té dámy, co jde kolem, vládne všude.
Ve všech zemích se způsob, jímž je tato stuha uvázána, stal zákonem.“1213Přesně
tímto způsobem funguje takzvaná „vláda“ Paříže:
„Paříž, na tom musíme trvat, představuje vládu. Tato vláda nemá
k dispozici ani soudce, ani policii, ani vojáky, ani velvyslance; působí
prostřednictvím infiltrace, to znamená, že je všemocná. Kapku
po kapce dopadá na celé lidstvo a proniká do něj. Mimo jakýkoli
oficiální výraz autority, pod nebo nad ní, níže či výše, Paříž existuje
a svým způsobem existence vládne. Její knihy, její deníky, její
divadlo, její průmysl, její umění, její věda, její filozofie, její rutiny,
které jsou součástí její vědy, její módy, které tvoří součástjejí filozofie,
její dobré a špatné věci, její dobro a zlo, to všechno podněcuje
národy a vede je.“*3 Moc bezesporu stanovovat to, co je „módní“
a co není, v oblasti módních salónů, ale i jinde, znamenala v jistém
smyslu kontrolovat jeden z principiálních způsobů přístupu k modernitě.
Gertrude Steinová popisuje pouto mezi módou a modernitou
svým zdánlivě naivním, ve skutečnosti ironickým způsobem:
„Když se na začátku 20. století hledaly nové směry, přirozeně bylo
třeba jít do Francie [...]. Bylo také důležité, že to byla Paříž, kde
se tvořily módní styly [...]. Takže Paříž, kde se vždy móda vytvářela,
byla zcela přirozeně místem, kam celý svět v roce 1900 cestoval
[...]. Byla přitažlivá uměním a literaturou, s čímž byla zčásti spojena
i móda. Jsou to dva roky, co každý říkal, že s Franciíje konec a že je
poražena, že upadla na úroveň mocnosti druhého řádu a tak dále.
A já jsem říkala, že tomu nevěřím, protože už léta, již co vypukla
válka, nebyly nikdy klobouky tak rozmanité, tak úchvatné a tak
francouzské, jako jsou nyní [...]. Nevěřím tomu, protože když jsou
12 V. Hugo, „Introduction", Paris Guide, par les principaux écrivans etartistes de la France, Paříž
1867, s. xxix.
13 Tamtéž, s. xxx.
SVĚTOVÝ LITERÁRNÍ PROSTOR 117
umění a literatura, pro tuto zemi tak charakteristické, plné aktivity
a života, nevěřím, že by tato země byla v úpadku Paříž byla
prostředím, jež konvenovalo těm mezi námi, jimž bylo dáno vytvářet
umění a literaturu 20. století. To je naprosto přirozené.“]4 Paříž
se tedy díky kombinaci všech těchto strukturálních prvků dokázala
přinejmenším do 60. let 20. století udržet jako svorník v klenbě dobového
systému literatury.
Časový zákon literárního univerza lze tudíž formulovat takto:
je nutné být starý proto, aby byla nějaká šance být moderní či vyhlašovat
modernitu. Je třeba mít dlouhou národní minulost, aby bylo možné
nárokovat si plně uznávanou literární existenci v přítomnosti. To
vysvětloval již du Bellay, když v Obraně a oslavějazykafrancouzského
připouštěl, že „handicap“ francouzštiny v boji proti latině spočíval
v tom, co označil jako její „zpoždění“. V boji mezi dvěma centry, jež
jsou obě obdařena starobylostí, jde o ovládnutí tohoto měřítka času
(a prostoru), to znamená přivlastnění si legitimní přítomnosti literatury
a kanonizační moci. Mezi všemi „hlavními“ místy, mezi všemi
prostory, které spolu soupeří svou starobylostí a vznešeností své
literatury, je právě greenwichský poledník, tvůrce literárního času,
nositelem titulu hlavního města literatury, či spíš nejhlavnějšího ze
všech hlavních měst.
Tato přítomnost, neustále redefinovaná, představuje konkretizovanou
současnost, univerzální umělecké hodiny, jimiž se umělci
musí řídit, chtějí-li dosáhnout literární legitimity. Je-li „modernita“
jedinou přítomností umění, to znamená tím, co dovoluje stanovit
měřítko času, pak greenwichský poledník umožňuje ohodnotit
praxi, dodat jí uznání, nebo ji naopak odkázat do sféry anachronismu
či „provincialismu“. Relativní pojmy estetického „zpoždění“
či „předstihu“, jež mají v mysli všichni spisovatelé ve formě
jako takové nikdy nevyslovené ani nevysvětlené struktury (protože
svět literatury má za nevyslovený zákon univerzální neodůvodněnost
literárního talentu a uznání), tu nejsou zjevně vyjádřeny jako
apriorní definice, ze své povahy stabilní a neměnné. Jsou vepsány
v logice literárního univerza, jehož praktickou normu konstituují.
A jde o to je konstatovat, aniž bychom je zakládali v hodnotovém
14 G. Stein, Paris-France, cit. d., s. 20-25.
118 SVĚTOVÁ REPUBLIKA LITERATURY
soudu či je zachytili v normativní pozici, vyhlašované nějakým
analytikem.
Friedrich II., král pruský, který, jakjsme již viděli, si přál zjednat
svému lidu přístup k evropskému světu literatury, sám v roce 1780
předkládal vlastní verzi německého „zpoždění“ a svou chronologii
formování literárního prostoru: „Mrzí mne, že vám nemohu předložit
zevrubnější katalog našich dobrých výtvorů: neviním tím Národ;
nechybí mu ani duchaplnost, ani nadání, má však jisté zpoždění
z důvodů, jež mu zabránily pozdvihnout se ve stejnou chvíli, jako
jeho sousedé.l<15 Podle něj tu tedy jde, v souladu s logikou časově
podmíněné soutěže, o „opětovné získání literárního času“, aby tím
bylo smazáno zpoždění: „Stydíme se,“ tvrdí, „že v určitých žánrech
se nedokážeme našim sousedům rovnat, toužíme neúnavnou prací
znovu získat čas, o nějž nás připravily naše pohromy a [...] s těmito
dispozicemije téměřjisté, že nás Múzy opět uvedou do chrámu Slávy“.151617Toto
zvláštní zpoždění je pruským králem popisováno jako
příčina specifické chudoby, kterou nechce přejít mlčením, čímž jen
podtrhuje samozřejmost existence „trhu“ a nerovností v literatuře:
„Nenapodobujme tedy chudé, kteří chtějí zbohatnout, přiznejme si
v dobré víře naši chudobu; právě ta nás povzbudí, abychom naší
prací dosahovali pokladů literatury, jejichž zisk dovede náš národ
na vrchol slávy.“'7
15 Frédéric II de Pruse, De !a littérature allemande, Gallimard, edice „Le Promeneur", Paříž 1994,
s. 28.
16 Tamtéž, s. 33.
17 Tamtéž, s. 49.
Co je modernita?
Modernita je z definice „nestálý“ princip. Její příbuzenství s módou
naznačuje, že její definice bude vždy nedokončená. Je typickou sázkou
v soutěžení, protože moderníje vždy nové, to znamená otevřené
změně už ze své definice. Jediný způsob, jak být v rámci literárního
prostoru skutečně moderní, tedy znamená zpochybňovat přítomné
jako překonané, zastaralé, ve jménu něčeho ještě přítomnějšího, to
jest neznámého, co se tak stává posledním uznávaným okamžikem
moderny. Takto vstupuje do literárního prostoru a času diference
mezi různými novostmi a dřívější moderní, kteří se angažovali v boji
SVĚTOVÝ LITERÁRNÍ PROSTOR 119
za definování poslední modernity, tedy zčásti závisejí na znalosti
nejnovějších specifických inovací.
Nutnost neustále sledovat pro získání jedinečného posvěcení
tyto časové proměny vysvětluje trvalou a výraznou přítomnost termínu
„modernita“ ve všech literárních hnutích a prohlášeních, jež
si nárokují titul literární inovace, od prvních kroků baudelairovské
moderny až k samotnému názvu revue založené Sartrem - Les
Temps modemes (Moderní doba) -, přes rimbaudovské prohlášení
- „je třeba být absolutně moderní“ - či třeba španělský „modernismus“,
založený Rubénem Daríou na konci 19. století nebo
brazilský „modernismus“ dvacátých let 20. století, a nesmíme zapomenout
ani na italský či Chlebnikovův1819„futurismus“.^ Běh
unikajícího času, hledání ztracené přítomnosti, náruživá snaha být
„současníkem celého lidstva“,20 jak říká Octavio Paz, to vše povzbuzuje
hledající spisovatele vjejich víře v „soudobou“ literaturu,
aby vstoupili do literárního času, jediného příslibu umělecké spásy.
Dokonale vysvětlil význam této literární modernity Danilo Kiš:
„Především neustále usiluji o to být moderní. Tím nechci říci, že
existují bez ustání se střídající moderní věci, jež musíme sledovat
jako módu. Chci říci, že [...] existuje něco, co způsobuje, že určitá
kniha patří do naší doby.“21
18 V. Khlebnikov, Nouvelles du Jeu etdu Monde, Imprimerie nationale, Paříž 1994.
19 J.-C. Marcadé, „Alexis Kroutchonykh et Vélemir Khlebnikov. Le mot comme tel", in L'Année
1913. Les formes esthétiques del'oeuvre ďartá la veiHe de la Premiére Guerre, L. Brion-Guerry
(ed.), Paříž 1973, díl 3, s. 359-361.
20 Octavio Paz, Le Labyrinthe de la solitude, Gallimard, Paříž 1972 (1950), s. 165.
21 D. Kiš, „La conscience ďune Europe inconnue", rozhovor s L. Tenoriem da Motta, Folhetim,
Sáo Paulo, 28.11.1986; francouzský vyšlo v Le Résidu amer de ťexpérience, Fayard, Paříž 1995,
s. 223 (fr. překlad P. Delpech).
22 P. Valéry, „La liberté de l'esprit", Regards sur le monde actuel. CEuvres, Gallimard, Paříž 1960,
edice „Bibliothěque de la Pléiade", sv. II, s. 1083.
Moderní díloje odsouzeno zastarat, či nanejvýš postoupit do kategorie
děl „klasických“, čímž je některým dílům umožněno uniknout
osudu „nejistot“ a „diskusí“. („Trávíme náš čas tím, že diskutujeme
o zalíbeních a o barvách,“ napsal Valéry. „Děje se to na burze,
děje se to v nesčíslně komisích, děje se to v Akademii, a nemůže
tomu být jinak.“22) Mluvíme-li o literatuře, klasické je to, co uniká
času, co vystupuje z konkurenčních bojů a dobového přihazování