„“ Japonská literatura – 1. přednáška PLÁN KURZU -obeznámit Vás s dějinami japonské literatury -ne jenom „autor – dílo – rok“, ale získat jistý vnitřní pohled a osobní pocit z děl -déle se přistavíme u klasické poetiky, poezie a dramatu nó, jelikož tu Vám ze své praxe a odbornosti mám mnohem víc co předat, než se dočtete ve vydaných příručkách ZDROJE -na ISu máte 3 všeobecná díla k problematice 1. starší pražská (UK) skripta Japonská literatura I. a II. 2. esejisticky poňatou Japonskou literaturu (do 19. století) od Zdenky Švarcové 3. praktický slovník (miniencyklopedii) Slovník japonské literatury od Vlasty Winkelhöferové Tyto publikace Vám poslouží jako možný doplněk mojich přednášek. Pokud ale, v kovidové krizi, uznám za vhodné přímo integrovat do výuky některou část z těchto publikací (místo toho, abych Vám v-podstatě-to-samé přikládal jako extra přednášku do Studijních materiálů), tak Vám to explicitně oznámím, včetně stran, které si máte nastudovat. -na ISu máte další četbu, která je povinná – jde o díla Příběh prince Gendžiho (Murasaki Šikibu) a Bóččan (Nacume Sóseki). Začněte četbou Gendžiho 1. díl. (Pokud to u některého z Vás vyvolá touhu pokračovat v četbě dál, napište mi a poskytnu Vám na IS-u další díly.) Tu získáte více-méně představu o stylu díla, o charakteru hlavní postavy a o jeho osudu. Pak si přečtěte poslední dvě kapitoly díla (č. 46, 47), u kterých se jednak dovíte o dosti enigmatickém, řekl bych až prapodivném a kontroverzním, závěru díla, ale také můžete pocít rozdílnost stylu, která je pozorovatelná i ve Fialově překladu, a tak pochopíte, proč existují názory, že závěr díla dopsal někdo jiný, možná dcera dvorní dámy Murasaki Šikibu. Teprve pak přejděte k Bóččanovi od Nacume Sósekiho. Jde o dílo z raní moderné literatury (1906) a získáte tak zajímavý kontrast v pojetí dvou japonských literárních hrdinů s rozpětím devět set let. Při četbě obou děl si dělejte poznámky, případně (pokud si je vytisknete) si podškrtávejte místa, která Vás zaujala. Nakonec si tyto poznámky a své dojmy a úvahy zkompletujte do krátkého textu (1-2 normostrany), který mi koncem semestru (nejpozději ke zkoušce) odevzdáte. ZKOUŠKA Podmínkou zkoušky jsou odevzdané eseje z četby Gendžiho a Bóččana. Zkouška pak bude pravděpodobně ústní (buď přes MS Teams nebo osobně). LITERATURA se má hlavně číst. Debatovat a učit se o ní má smysl teprve tehdy, když jsme ji četli. JMÉNA AUTORů bude jich mnoho a bude „výzva“ si je zapamatovat. Je vhodné: -učit se jména v japonském původním pořadí, aby se Vám to nepletlo, které je které. -vnímat příjmení (rodové jméno) a čerpat informaci z přípony –no, že jde o příslušníka dvorských knížat kuge. -některá jména nemají příjmení (Murasaki Šikibu) nebo vlastní osobní jméno (Nacume Sóseki). Někdy jde o pseudonyma (u Nacumeho je Sóseki pseudonym), přezdívku (Murasaki) nebo titul (šikibu je vlastně jenom přípodnový titul: „Murasaki-šikibu“) Číst tradiční dílo literatury pocházející z kultury, kterou neznáme, není lehký úkol. Japonská literaura představuje jednu ze starých literatur světa. Není úplně z nejstarších (jako sumerská, akkadská, řecká, indická, čínská), ale přece jenom stará. Prostřednictvím zachovaných (mnohá se stratila!) literárních děl máme možnost se dostat do dávných dob a zažít je i dnes a trošku pochopit, jaký byl tehdy svět jiný a jak lidé jinak mysleli. U japonské klasické literatury je to hlavně návštěva tednejšího Císařského dvora: 1. vidíme, že „skvělost“ této kultury a doby je relativní 2. není to úplně „svědectví o době“! Vždy je to výpověď autora, tj. někoho, kdo tehdejší dobu konkrétně vnímá a konkrétně obráží svým způsobem. Literaturu můžeme chápat jako: -moudrost -svědectví -zábavu Svědectví – o době, o zemi, o lidech (zvláštní dialogy Japonců v překladu často jsme schopni chápat až potom, když Japonce poznáme osobně a vidíme, jak se přirozeně vyjadřují). Také svědectví o autorovi. O jiném díle (literární komparace). A také, v neposlední řadě – o nás samých (každý si v díle nachází něco svého – literatura jako do-jisté-míry náš odraz). Zábavu – rozptýlení a příjemné trávení volného času; estetické vyžití; vědecké vyžití. LITERATURA V JAPONSKÉM PROSTŘEDÍ Japonci rádi čtou a rádi píšou. Souvisí to i s jejich poněkud sníženou bezprostředni komunikabilitou, takže rádi komunikují přes zprostředkované médium. Fascinace čínským znakem – „kouzlo (čaro) znaku“ – stály na počátku literatury Vedle japonsky psané literatury nesmíme zapomínat na kontinuitu čínsky psané literatury, od nejstarších dob až doposud. KONTINUITA a KOMPAKTNOST Kontinuita – literatura psaná od 8. století v jednom jazyku (japonštině, klasické čínštině) je zřídkavá. Takových literatur není mnoho (čínská, řecká). V Japonsku literatura hned záhy zapustila kořeny a nikdy už nezanikla - na rozdíl třeba od Slovenska, kde Konstantinos a Methodios z Thessaloniky přinesli literární kulturu, ale král Svatopluk ji pak zakázal a Methodiovy žáky vyhnal, čímž Slovensko (velkomoravské Nitranské knížectví) zůstalo bez literatury a vlastní písemné tradice téměř tisíc let. V JL staré není vyčleňováno a nahrazováno novým. Staré s novým koexistují. Podobně žijí estetické normy a pojmy jako mono-no aware, júgen, wabi-sabi či iki. Tyto kontinuity budeme sledovat i v literárních žánrech a básnických formách. Tanka existuje pořád, od nejzazších počátků slovesnosti (izumoská píseň božstva Susanoo) až do dneška. Naplnila 21 císařských antologií poezie, a kromě nich existuje množství „soukromých sbírek“ od jednoho autora. Haiku vzniklo pozoruhodným vývojem z tanky, a také existuje podnes. Teoretik japonského umění Kató Šúiči to nazývá kumulativní vývojový model. Dále identifikuje v JL: KONKRÉTNOST, DVOJJAZYČNOST a LOKÁLNOST Konkrétnost: tendence zachytit bohatství života konkrétně, prostřednictvím detailu-představujícího-celek (tzv. pars prō tōtō (lat. = část za celek) ), nesystematicky, emocionálně. V Japonsku představují dějiny literatury jakoby dějiny myšlení a cítění. Ve srovnání s Čínou, kde se literatura stala samotnou filozofií, přebrala v Japonsku literatura roli filozofie. Dvojjazyčnost: klasická čínština versus japonština – od 7. až do 19. století. Lokálnost: literární život soustředěný kolem dobového hlavnímo města – spisovatelé i čtenáři (Kjóto, Tókjó) cesty – spojované s fiktivností a fantazií. Čínští básníci popisovaná místa skutečně viděli, žili v nich; japonští často chválili místa na venkově, které nikdy neviděli. Proto prvek cesty (tabi) má i odstín dobrodružství, něčeho neobvyklého - hra s fantazií. PODOBY KNIHY svitek (kansu(bon), makimono, makihon) skládaná kniha (sóši, todžibon) – svitek poskládán a sešit jako leporelo, dá se v ní listovat jako v naší knize. emakimono – ilustrovaný svitek jako umělecký předmět může sloužit vystřižená část svitku a upravená jako závěsný svitek – kakemono, kakedžiku (první výraz se používá víc na Západě, druhý v Japonsku). Vyjadření pocitů – často intersenzuálně (vněm jednoho smyslu metaforicky prostřednictvím jiného smyslu, např. vůni prostřednictvím obrazu, a pod.) Nacume Sóseki: Bótčan (Lidová knihovna sv. 53, nakladaelství Pavel Prokop, Praha. s. 95[1]): V tu chvíli ozval se od vchodu dívčí smích a hlas, a když jsem se tam mimoděk otočil, děvče jako lusk vstupovalo na nástupiště. Byla to krasavice vysoké postavy, s bílou pletí a hlavou nadělanou podle poslední módy; (...). Nevyznám se mnoho v ženské kráse, ale zde mi nikdo nepotřeboval nic říkat a hned jsem sám poznal, že je to dokonalá krasavice. Měl jsem dojem, jako bych svíral v rukou broušený flakon s voňavkou a zahříval jej svými dlaněmi. MYTOLOGICKÝ POČÁTEK JAPONSKÉ LITERATURY Za počátek básnění, tanky a literatury (spíš slovesnosti) vůbec se považuje tanka božstva Susanoo, když sestoupil z Nebes do Izuma a tam vystavěl své pozemské manželce rezidenci: Kodžiki - Vek bohov v osmoroblačnom Izume osmipalác pre svoju ženu osmipalác postavím, veru osmipalác len! (překlad Ivan Rumánek. In: Kvety srdca s. 77) ________________________________ [1] Nacume Sóseki. Bótčan. Lidová knihovna sv. 53. Praha: nakladaelství Pavel Prokop, Praha. s. 95.