Dějiny vědy a techniky I – komentáře (PS 2022)
Pozn.: Soubory obrázkových prezentací (.ppt) jsou označeny v záhlaví odstavců jako „DVT_I_...“,
komentáře a vysvětlující poznámky k jednotlivým snímkům jsou pro lepší orientaci označeny čísly
v závorkách za tučně zvýrazněnými názvy podkapitol.
DVT_I_5 (Věda a technika mezi středověkem a novověkem – prezentace 5)
Ocitáme se v období na sklonku středověku, ale ještě před začátkem novověku, za nějž se zpravidla
považuje „objevení Ameriky“ v roce 1492, byť tzv. objevné plavby probíhaly už předtím a ještě
dlouho potom. Dálkové námořní plavby vyžadovaly nejen větší a odolnější plavidla, ale také přesné
navigační přístroje (kompas, hodiny). Se zámořskými plavbami však souvisela rovněž velká změna
hospodářské situace v Evropě v důsledku bouřlivého rozvoje dálkového obchodu, dovozu rozmanitých
druhů zboží od drahých kovů (zlato, stříbro) či drahých kamenů (diamanty), přes vzácné
látky (hedvábí), exotické koření až po nové druhy zemědělských plodin (brambory, kukuřice, tabák).
To všechno samozřejmě kladlo nové požadavky také na urychlení vědeckého poznání, resp.
technického rozvoje. Přispěla k tomu celá řada osobností ve všech tehdy existujících oborech.
Johannes Gutenberg (2–6) byl bezpochyby nejvýznamnějším představitelem evropského knihtisku
a můžeme mu připisovat jeho „vynález“. Jak víme, knihy tiskli už staří Číňané, ovšem jejich „litery“
byly keramické, porcelánové. Gutenberg postupně vyvinul novou metodu odlévání jednotlivých
písmen z kovové slitiny, tzv. „liteřiny“. K její výrobě přirozeně potřeboval základní kovy
(olovo, cín, antimon), takže vznik moderního knihtisku souvisel právě s rozvojem těžby příslušných
kovových rud v pozdním středověku, která tehdy probíhala rovněž na našem území. Jistě i to je
jedním z důvodů, že se u nás knihtisk brzy po svém „vzniku“ v Německu (pol. 15. stol.) také rychle
rozšířil.
Nová, masová, a tudíž také značně levnější metoda rozmnožování textů byla samozřejmě ideálním
způsobem pro dosud nevídané šíření informací různého druhu, na prvním místě pochopitelně náboženských
(bible, teologické knihy), současně však také filozofických, vědeckých či populárně naučných.
Byly to např. výtisky starých antických nebo raně středověkých spisů, které se dosud pouze
opisovaly v klášterních skriptoriích, ale stále častěji také výtisky nových prací z oblasti astronomie,
matematiky, přírodovědných oborů apod. Na obrázcích vidíme jak prostředí tiskařských manufaktur
v 15. a 16. století, resp. ukázku zásobníku s jednotlivými literami, tak výtisky bible či pověstných
tezí Martina Luthera, které už představují využití knihtisku k aktuálnímu informování nejširší veřejnosti
o právě probíhajících událostech, v tomto případě k propagaci církevní reformace.
Donato Bramante (7, 8) je zástupcem jednoho z nejvýznamnějších oborů italské renesance a jeho
dílo posloužilo jako vzor pro celou řadu následovníků, architektů a stavitelů, z nichž mnozí působili
také na našem území. Jako naprostá většina jeho současníků se nezabýval jen architekturou, ale byl
také malířem. Tehdejší způsob vzdělávání výtvarných umělců probíhal v dílnách vedených předními
umělci své doby a kromě kresby či malby, příp. sochařství se zde vyučovalo také architektuře
a dalším, mj. technickým oborům. Dostatečně nadaní absolventi pak díky tomu byli schopni nejen
navrhovat budovy a pořizovat jejich výkresovou dokumentaci, byť poměrně jednoduchou, ale také
vyzdobit jejich průčelí či vjezdy sochami a současně vymalovat jejich interiér freskami. Na mnoha
příkladech to ještě uvidíme. Sám Bramante se podílel např. na výstavbě baziliky sv. Petra v Římě,
pro niž kromě celkové dispozice rovněž navrhoval kupoli.
Leonardo da Vinci (9–12) je typickou „renesanční“ osobností, neboť se zabýval prakticky všemi
obory lidské činnosti, ať šlo o výtvarné umění, architekturu, lékařství (anatomie), vědecké bádání
nebo techniku, včetně válečnictví. Rozhodně by bylo mnohem snadnější vyjmenovat, čím se nikdy
nezabýval. Působil jako malíř nebo architekt, ale navrhl také technická zařízení, z nichž některá se
realizovala už za jeho života (budovy, kanály, zdymadla), ale řada jich zůstala jen na papíře. Vesměs
však došly svého uskutečnění v pozdějších dobách, třeba až v 19. či ve 20. století (padák, vrtulník,
tank aj.). Obrazů namaloval da Vinci poměrně málo, zato však patří k nejznámějším artefaktům na
světě. Navíc jsou jeho díla spojena s různými legendami, ať je to známá Poslední večeře, nebo ikonická
Mona Lisa se svým „tajemným úsměvem“. Záhadnost osobnosti Leonarda podpořil jeho systém
zápisků, kdy jako levák psal obráceně (zprava doleva), takže jeho texty jsou (pro nás) čitelné
jen za pomoci zrcadla.
Albrecht Dürer (13–17) patří k nejznámějším a nejslavnějším umělcům, jejichž dílo stojí na přechodu
od gotiky k renesanci. Kromě vlastní kresby, grafiky a malby se věnoval také teorii umění. Je
známa řada jeho autoportrétů (viz připojené obrázky). Jedno z nejcennějších děl je monumentální,
původně oltářní obraz Růžencová slavnost (olejomalba na dřevě, 162×192 cm) pro německý kostel
San Bartolomeo v Benátkách, který je dnes chloubou sbírek pražské Národní galerie. Vedle toho se
ale zabýval také vědeckou ilustrací, jak je vidět na příkladech „velkého drnu“ a „zajíce“. Charakteristický
je také Dürerův podpis (autograf) ve formě „loga“ s písmeny „AD“, který spíš než ručně
psaný text připomíná tisk. Můžeme se domnívat, že jde o reakci na nedávný Gutenbergův vynález.
Mikuláš Koperník (18, 19) byl polský astronom, lékař, ale také právník a duchovní. Další příklad
polyhistora, který studoval na několika univerzitách. Proslavil se zejména jako tvůrce tzv. heliocentrické
(sluncestředné) soustavy, podle níž planety obíhají kolem Slunce. Na připojeném schématu
je všech sedm, které byly tehdy známy – od středu (Slunce) jsou to Merkur, Venuše, Země (se
svou oběžnicí Měsícem), Mars, Jupiter, Saturn a konečně vnější „sféra stálic“, jež by příslušela
Uranu. Jsou ovšem označeny římskými čísly I. až VII. od vnější oběžné dráhy až k vnitřní. Zemi
najdeme pod číslem V. jako Tellus (Terra) s obíhajícím Měsícem, která se kolem Slunce otočí
jednou za rok. Koperníkova teorie byla na svou dobu tak převratná, že ji řada současných, ale i pozdějších
astronomů odmítala přijmout a nadále se raději řídila tzv. geocentrickou (zeměstřednou)
soustavou, kterou zastával např. antický učenec Klaudios Ptolemaios (asi 85–asi 168), jenž působil
v Alexandrii. Jeho spisy shrnuly veškeré poznatky starověké astronomie, astrologie a geografie.
Až do novověku platily jako autorita – s tímto modelem pracoval např. Tycho Brahe, protože vykazoval
větší shodu s jeho pozorováními, než s výpočty matematika Johanna Keplera podle
Koperníkovy heliocentrické soustavy.
Michelangelo Buonarroti (20–24) proslul především jako sochař, uplatnil se však také jako malíř
nástěnných a nástropních fresek, nebo jako architekt. Podle jeho návrhu nakonec vznikla kupole
baziliky sv. Petra v Římě, stejně tak se proslavil svou freskovou výzdobou stropu a stěn Sixtinské
kaple ve Vatikánu. Zcela mimořádné jsou však jeho mramorové sochy a sousoší, které zhotovil pro
církevní i světské účely. Michelangelo byl geniální a všestranný umělec, ale také perfekcionista.
Proto věnoval velkou péči kameni pro své sochy, vhodné bloky si osobně vybíral v carrarských lomech
a často je dokonce osobně těžil. Tak mohlo vzniknout sousoší Pieta pro svatopetrský chrám,
jež bývá považováno za jedno z nejdokonalejších na světě. Do obecného povědomí se však dostala
jeho monumentální socha Davida, v níž se spojily antické ideály krásy s humanistickým duchem
renesance. Paradoxně pro ni použil ne právě ideální kamenný blok, který stál 40 let ladem.
Paracelsus (25, 26) byl původem německý lékař, alchymista i astrolog. Vyznamenal se zejména na
poli medicíny, kde učinil několik významných objevů, a položil tak základy novověkého lékařství.
Díky tomu zřejmě získal značné sebevědomí, takže v průběhu doby přijal jako „přezdívku“ latinské
jméno „Paracelsus“, jímž chtěl dát světu najevo, že je schopnější než starověký římský lékař Aulus
Cornelius Celsus (25 BC–50 AD), autor spisu De medicina, jehož zlomky byly nalezeny až v 15.
století. Důvodem přejmenování však mohlo být i jeho komplikované vlastní jméno. Uznával nejen
vědecké přístupy k medicíně, ale také „lidovou moudrost“, takže byl ochoten poučovat se např. od
kovářů nebo horníků o „nemocech kovů“. Poukazoval rovněž na analogie mezi léčením zvířat, což
v jeho době působilo revolučně. Nicméně byl mimořádně nadaný, a tak studoval na několika evropských
univerzitách. Kvůli svým neobvyklým názorům i léčebným metodám byl nucen často měnit
působiště – v letech 1536 až 1538 pobýval také v Moravském Krumlově, Kroměříži a ve Znojmě.
Později odešel patrně přes Bratislavu do Vídně.
T.Kučera, 2022