FONETIKA téma: HLÁSKY A JEJICH ZÁKLADNÍ TŘÍDĚNÍ (hodina 4., 2.11.2020) Lineární členění ›Postupným lineárním členěním mluvené řeči lze stanovat slabiky – tedy základní jednotky souvislého řečového projevu ›Slabiky jsou dále dělitelné › Stavba slabiky ›ZÁKLAD SLABIKY NUKLEUS -Samohláska -Dvojhláska -trojhláska KODA C, CC, CCC… PRAETURA C, CC, CCC. Prvky slabiky ›Ty prvky, které tvoří slabiku, se nazývají hlásky – jsou to základní stavební jednotky řeči: › ›Srovnej s definicí slabiky – to je základní (komplexní) jednotka souvislého řečového projevu hláska versus foném 2 způsoby klasifikace ›Opoziční vztah ›Synonymní vztah HLÁSKA ›Jde o pojem obecný – je to obecná neznaková jednotka, elementární zvukový segment, který je vymezen výčtem fyzikálních vlastností zvukové matérie (artikulačních, akustických a percepčních). ›Není to konkrétní jednotlivina, tedy určitý zvuk, který byl realizován v daném okamžiku daným mluvčím. ›Je tedy stupněm zobecnění nesmírně proměnlivé zvukové reality lidské řeči. Hláska a foném podle Karlík, Nekula, Pleskalová (2004), Pálková(1994) ›HLÁSKA je nejmenší zvukový prvek jazyka získaný segmentací promluvy. Je charakterizován souborem zobecněných fyzikálních a fyziologických vlastností. Nejde o konkrétní realizaci uskutečněnou konkrétním mluvčím v danou chvíli na daném místě, ale o typ mající již zmíněné vlastnosti. › ›FONÉM je obecná neznaková jednotka (tedy negrafická), je nejmenší segment zvukového plánu jazyka schopný rozlišovat v rámci daného jazyka morfémy, slova a tvary slov různého významu, ačkoliv sám obdařen významem není. Ve vztahu k hlásce je foném označením pro různě početnou třídu příbuzných prvků (hlásek). Ty mají takové společné vlastnosti, které je odlišují od prvků třídy jiné, ačkoliv se mohou některými jinými vlastnostmi od sebe lišit. › ›Z hlediska fonetiky mluvíme o hláskách a ›z pohledu fonologie o variantách fonémů (alofonech). FONÉM – základní popis ›Záměna fonému má schopnost změnit význam slova (např. lis – les – los). Foném tedy není každá hláska (ve smyslu konkrétního zvuku), nýbrž jen ta, která je schopna význam odlišit (tzv. distinkce). ›Foném je abstraktní jednotka, která je realizována pomocí alofonů. Alofony jsou zvukové realizace chápané rodilým mluvčím jako jeden foném (foném může být realizován i jedním alofonem). › ›Např. český foném /n/ je realizován pomocí dvou alofonních variant („pozičních alofonů“): › - základní (nejběžnější) realizace fonému /n/ je [n] – syn [sɪn], › ale před velárou (např. k, g) je v češtině foném /n/ často realizován jako [ŋ] (na stejném místě artikulace) Např. banka [baŋka], [veŋ koukej]. ›Hláska, která je v jednom jazyce jednou z variant fonému, může být v jiném jazyce samostatným fonémem a rozlišovat význam slova, např. sin /sin/ „hřích“ X sing /siŋ/ „zpívat“. FONÉM - opozice ›Fonémy v jazycích stojí ve vztahu k ostatním fonémům téhož jazyka na základě vztahu k jedné jejich vlastnosti. ›Vytvářejí fonologické protiklady - opozice, tedy zvukové rozdíly, které v daném jazyce slouží k rozlišování významu. ›Fonologické protiklady mohou být proporcionální (fonémy vytvářejí vztah na základě vztahu ke stejné vlastnosti) nebo izolované (vztah ostatních fonémů). › › Foném - opozice ›Proporcionální fonologické protiklady se na základě povahy vztahu mezi členy protikladu dají rozdělit takto: ›PRIVATIVNÍ OPOZICE – jeden člen se vyznačuje přítomností, druhý nepřítomností fonologické vlastnosti, která protiklad vytváří (v češtině v protikladu /t/ × /d/ je foném /t/ charakterizován nepřítomností znělosti, foném /d/ přítomností znělosti. V portugalštině a X ã (nepřítomnost vs. přítomnost nazality). ›GRADUÁLNÍ OPOZICE – jednotlivé členy protikladu se liší různým stupněm zastoupení fonologické vlastnosti, která protiklad vytváří (např. portugalské fonémy /ǝ/ × /e/ × /ὲ/ se liší v míře otevřenosti při jejich vyslovování): de x dê /ǝ/ × /e/ ,fecho x fecho, /e/ × /ὲ/ para x para /a/ × /a/ ›EKVIPOLENTNÍ OPOZICE – jednotlivé členy protikladu stojí na stejné úrovni (jsou rovnocenné) z hlediska fonologické vlastnosti, která protiklad vytváří (např. české fonémy /p/ × /t/ × /k/ jsou všechny charakterizovány nepřítomností znělosti, francouzské a polské fonémy /ę/ × /ǫ/ jsou oba charakterizovány přítomností nosovosti). Foném - stálost ›U fonologických protikladů lze dále rozlišit jejich stálost (to jsou konstantní protiklady) a zrušitelnost (neutralizovatelné protiklady). ›Konstantní protiklady jsou možné ve všech postaveních v daném jazyce, ›Neutralizovatelné protiklady v některých postaveních zanikají. ›Např: (plot a plod, ploty, plody) › › HLÁSKA ›Hláska je základní jednotka (segment) zvukové stránky řeči. ›Při tvoření (artikulaci) hlásek vychází z plic vzduchový proud do hlasových orgánů (mluvidla), v nichž se vytváří lidský hlas. Z hlasivek postupuje výdechový proud do artikulačních orgánů (resonanční ústní, popř. nosní dutina, jazyk, měkké a tvrdé patro, dásně, zuby a rty). › Hláska a dvojí vnímání pojmu podle: Krčmová (2006), Čechová (2000) ›Pojem „hláska“ lze chápat dvojím způsobem, a to buď jako konkrétní zvuk (fón), nebo jako abstraktní funkční jednotku jazyka (foném). ›Fón je konkrétní zvuk představující určitou hlásku, jehož tvorbou a fyzikálními vlastnosti se zabývá FONETIKA. ›Foném je abstraktní označení pro hlásku. Byl zaveden proto, že jednotlivé hlásky se mohou vlivem okolností vyslovovat nekonečně velkým množstvím způsobů. Fonémy je možné od sebe odlišit podle určitých podstatných znaků, které zároveň rozlišují význam slov. Fonémy, jejich funkcí a popisem rozdílů mezi nimi se zabývá FONOLOGIE. › DĚLENÍ HLÁSEK V PORTUGALŠTINĚ ›3 ZÁKLADNÍ SKUPINY: › ›SAMOHLÁSKY - vogais ›SOUHLÁSKY - consoantes ›POLOSAMOHLÁSKY – semivogais ›(pro polosamohlásky existují i jiné termíny: polosouhláska (semiconsoante) nebo anglické termíny glide a aproximanta) Samohlásky ›Mají tónovou podstatu s největším uvolněním průchodu hláskovacím traktem ›Jsou jádrem slabiky › › Samohláska [e] souhlásky ›Zvukovou podstatou je šum, doprovázený větší či menší přítomností tónu ›Na různých místech se v nadhrtanových dutinách vytvářejí překážky ›Netvoří jádro slabiky (i když v češtině je výjimka l, r, m (vlak, krk, sedm). Souhlásky – překážka v průchodu hláskovacím traktem https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/1/13/Mluvidla.png Artikulace konstriktiv Samohláska [e] souhlásky samohlásky Glidy/aproximanty ›Přibližují se výslovností samohláskám, ale na rozdíl od nich nemohou být nositelem přízvuku a nikdy se nedistribuují samostatně › Bilabial approximant Palatal approximant Palatální /w/ bilabiální aproximanta /j/ Glidy/aproximanty ›Jsou součástí diftongů i triftongů › Výsledek obrázku pro ditongos Glidy/aproximanty ›Palavras com Tritongo ›Uruguai ›Paraguai ›Quais ›Iguais ›Saguão ›Espiões › › ÚKOLY ›1. poslechněte si: https://www.youtube.com/watch?v=-Ka1mbYFSrU Bibliografie: ›Tláskal, J. Fonetika a fonologie současné portugalštiny, 2006 (Karolinum, Praha) ›Pálková, Z. Fonetika a fonologie češtiny (1994) ›Čechová M. a kol., Čeština – řeč a jazyk. 2. vydání, ISV Praha 2000. ›Krčmová M. Úvod do fonetiky a fonologie pro bohemisty. FF OU, Ostrava 2006. ›