Evergreens vs. standards – terminologie, zdroje standardů Evergreens versus standards, tak zní zadání, které jsem si určil jako startovní bloky běhu na docela dlouhou trať. V dobách, kdy vše anglické bylo cenzorům podezřelé a proto většinou likvidováno jako nežádoucí, se jako relativně nevinný pojem pro označení trvanlivých melodií (včetně šlágrů ze Západu) tvářil termín evergreen. Možná proto, že ho používají botanici a ty by nikdo nepodezříval, že jeho jednoznačný význam může být přenášen do více oborů lidské činnosti. Tedy i do hudby, kde ve východní Evropě doslova zdomácněl. Nesetkáváme se s ním ovšem v literatuře americké a anglické a důkazy předložím hned po tomto úvodním odstavci. Nejprve si na pomoc beru dílo, které, ač v „pouhé“ češtině, je naprosto ojedinělé. Vznikalo a na trh postupně přicházelo docela dlouho, v letech 1983, 1986, 1987 a 1990. Jako první spatřila světlo světa část věcná a v ní vysvětlení tisíců pojmů. Nás zajímají ty dva na začátku textu: Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby – část věcná (Editio Supraphon Praha 1983) str. 92 evergreen, angl. doslova věčně zelená (melodie); melodie, která se neustále hraje anebo alespoň vrací v nepravidelných časových obdobích. 1) V užším a původním slova smyslu znamenal evergreen většinou hudebně náročnější písně ze swingového období nebo z oblasti muzikálu (např. písně Irvinga Berlina, George Gershwina, Colea Portera, Jeroma Kerna, Harolda Arlena, Richarda Rodgerse-Lorenze Harta aj.), v tomto smyslu označuje evergreen i jistou prověřenou kvalitu. Z historického hlediska by z naší tvorby k takto vymezené kategorii evergreenu patřily např. některé písně Jaroslava Ježka, Alfonse Jindry, Leopolda Korbaře, Slávy Emana Nováčka aj., ze sovětských např. písně Izáka Dunajevského. V těchto případech však většinou chybí další důležitý znak evergreenu, tj. široká, téměř světová popularita ve všech oblastech, do nichž pronikla moderní populární hudba. 2) V širším smyslu se za evergreen považují veškeré oblíbené melodie jakéhokoliv původu – např. lidové nebo zlidovělé písně (Santa Lucia, La Paloma, Cielito Lindo), operetní nebo operní melodie (árie z Traviaty), zlidovělé úryvky ze symfonických skladeb (Largo z Dvořákovy Symfonie Z nového světa) nebo drobné skladbičky velkých mistrů (Dvořákova Humoreska, Fibichův Poem). 3) Jinak se termínem evergreen označují i melodie, které výrazně charakterizují jen určité časové období; své evergreeny mají např. dvacátá léta, stejně jako léta padesátá s prvním nástupem rock & rollu. Tento typ evergreenu mívá pro pamětnickou generaci silný emocionální náboj a schopnost působit jako generační pojítko. 4) Ne zcela přesně se termínu evergreen někdy používá i pro označení témat (skladeb, písní), která vytvářejí konstantní repertoár určitého stylového okruhu (např. repertoár tradičního jazzu, bopu atd.). V tomto smyslu se častěji (a správněji) hovoří o tzv. standards (viz tam) (Lubomír Dorůžka) str. 339 standards, angl. označení pro známá a charakteristická témata (písně nebo instrumentální skladby), typická pro určité historické nebo stylové období. Základním znakem standardů je právě jejich široká až obecná známost; proto jsou vhodným repertoárem například pro pohostinské klubové vystupování sólistů, neboť jim garantují spolehlivý doprovod místní doprovodnou skupinou i dobrou reakci obecenstva, očekávajícího známé melodie. Pro oblibu u posluchačů bývají standardy zastoupeny alespoň několika ukázkami na většině LP desek světových interpretů populární hudby. Interpretovi poskytují standardy možnost ukázat svou osobitost i interpretační umění na materiálu, který je posluchači dobře znám. Standardy, které překročí hranice své historické nebo stylové epochy, bývají obvykle označovány termínem evergreen. (Lubomír Dorůžka) Poznámka J. D. V poslední větě hesla standards se autor dopouští matení pojmů. Opakuji, že v anglicky psané literatuře se termín evergreen vůbec nepoužívá. Viz následující citace z velkého Websterova slovníku: Webster’s Encyclopedic Unabridged Dictionary of the English Language (Gramercy New York 1986) str.494 ev-er-green, adj. 1. (of trees, shrubs, etc.) having green leaves throughout the entire year, the leaves of the past season not being shed until after the new foliage has been completely formed. – n. 2. an evergreen plant. 3. evergreens, evergreen twigs or branches used for decoration. str. 1385 stand-ard, n. (1. – 10.) … 11. a musical piece of sufficiently enduring popularity to be made part of a permanent repertoire, especially a popular song that is held in continuing esteem and is commonly used as the basis of jazz arrangements or improvisations… (12. – 28.) Protože američtina má vedle spisovné podoby i desítky dialektů včetně jazzového, nedalo mi to a podíval jsem se do velkého slangového slovníku na ta dvě hesla. Ani zde se pojem evergreen nevztahuje k hudbě: GREEN, Jonathon: Chambers Slang Dictionary (Chambers Edinburgh, 2008) str. 462 evergreen n. [its colour] [1900s] (US) money. evergreens n. [SE ever + GREENS n¹] [19C] the vagina. (SE – Standard English) str. 1266 standard n. [2000s] (UK black/teen) something unexciting. Jsme tedy trochu chytřejší a můžeme pokročit k samotnému materiálu, který je téměř bezbřehý. Budeme používat zásadně termínu standard(s), včetně jeho počeštěné podoby standard(y). Od počátku 20. století existují čtyři hlavní zdroje budoucích standardů: 1) Samostatné šlágry, jinými slovy volná písňová tvorba, i těch autorů, kteří jsou známí jako úspěšní skladatelé operet, muzikálů nebo hudebních filmů. Poněvadž se tak nějak stalo, že mnozí vydavatelé tištěné hudby měli své sídla velmi koncentrovaně v malé oblasti Manhattanu, vžil se pro ni výstižný pojem Tin Pan Alley (parafrázujme stručně z české Encyklopedie: angl. doslova „ulička cínových pánví“, která v 90. letech 19. století přesídlila z původní Union Square na 28. ulici mezi 5. a 6. avenue). Tento název si vysloužila tím, že z otevřených oken a dveří jednotlivých vydavatelských firem se linulo břinkání do často nenaladěných pianin, na kterých takzvaní song pluggers bez ustání přehrávali novinky, právě vydané tiskem. Mnohé písničky měly jepičí život, jiné však povýšily mezi plnohodnotné standardy, když byly díky počáteční popularitě nezapomenuty, například použity ve filmech, někdy i opakovaně. Dočkaly se desítek až stovek nahrávek na desky. K největším skladatelským zjevům Tin Pan Alley patří samozřejmě „velká šestka Broadwaye“ (Jerome Kern, Irving Berlin, Cole Porter, George Gershwin, Richard Rodgers a Harold Arlen) a dále např. Nacio Herb Brown, Hoagy Carmichael, Walter Donaldson, Vernon Duke, Ray Henderson, Scott Joplin, Jimmy McHugh, Thomas „Fats“ Waller, Richard Whiting a další. O popularitu šlágrů se zasloužily nejen gramofonové desky, ale značnou měrou právě ta tisková vydání z Tin Pan Alley, jejichž náklady šly často do statisíců. Někdy až milionů (St. Louis Blues). V mnoha rodinách, i chudších, doma nechyběl klavír a muzicírování patřilo k běžnému životu, jako později televize a dnes počítač. https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/c/c8/Tinpanalley.jpg Tin Pan Alley roku 1910 2) Písně z operet a muzikálů, uváděných opět v malém okrsku manhattanských divadel (tzv. Theater District) na Broadwayi a v jejím těsném sousedství. Celkem 41 divadelních budov se nachází většinou vodorovně mezi 40. a 54. ulicí a svisle mezi šestou a osmou avenuí a mají nejméně 500 sedadel. Zpravidla to bývá jeden až dva tisíce míst a do roku 1939 v tomto ohledu bezkonkurenčně dominovalo Hippodrome Theatre pro 5.300 návštěvníků a jevištěm o rozměrech 30 krát 61 metrů, na němž bylo možno předvádět drezúru zvířat včetně slonů. Broadwayská divadla mají slavnou minulost (pokud ovšem dosud stojí; řada neušla demolicím, aby bylo místo pro modernější budovy), zejména z 20. až 50. let minulého století, než začala kvalita hudby upadat. Nebyla to zdaleka jen velká šestka Broadwaye, ale i desítky dalších, jen o něco méně slavných skladatelů, kteří drželi laťku vysoko: Victor Herbert, Rudolf Friml, Sigmund Romberg (operety) nebo Vincent Youmans, Kurt Weill, Leonard Bernstein, Frank Loesser, Frederick Loewe a další (muzikály). Tak jako v mnoha jiných odvětvích lidské činnosti, i na poli divadla (hudebního i činohry) existuje každoroční odborné hodnocení a vyhlášení cen Tony v nejrůznějších kategoriích. Hudební stránka se zde podílí na těchto: nejlepší muzikál roku (od roku 1949 – první oceněný muzikál Kiss Me Kate, texty i hudba Cole Porter), nejlepší hudební partitura (skladatel a textař – od roku 1947, první vítězové Kurt Weill a Langston Hughes), nejlepší orchestrace (aranžér – od roku 1997, vítězný Jonathan Tunick aranžoval hudbu k muzikálu Titanic). Zcela zvláštní, byť malou kapitolou jsou menší a zpravidla i chudší divadla mimo Theater District, nazývaná Off-Broadway. Jejich kapacita bývá 100 až 499 míst. V současném seznamu těchto divadel napočítáme 61 a jejich význam spočívá v tom, že řada broadwayských představení začínala právě v divadlech Off-Broadway, aby pak na základě úspěchu postoupila do „lepší společnosti“ velkých divadelních domů. Ještě speciálnější skupinu pak tvoří divadla zvaná Off-Off-Broadway, jsou pro méně než 100 diváků, staví se proti komerčnímu prostředí velkých divadel a zpočátku (od roku 1958) byla považována za experimentální scény. Odtud však žádné standardy nevzešly. Vymezení divadelního okrsku na plánu Manhattanu Rozmístění broadwayských divadel (osa sever-jih poněkud „narovnána“) A na závěr neopakovatelná kouzelná příhoda z dějin divadel Broadwaye. Opisuji z knížky „Muzikál“ od Siegfrieda Schmidta-Joose, vydané česky roku 1968: Dne 27. listopadu 1937 byla v newyorském Princess Theatre, jemuž se ve spojení s tímto představením říkalo „Labor Stage“, uvedena revue Pins and Needles, která postavila na hlavu všechny zkušenosti amerického divadla. Hudbu (a většinu textů) k ní napsal architekt Harold Rome, nastudovali ji neodborníci, účinkovali divadelní diletanti. V den premiéry nemohl předvídat velký úspěch této hry nikdo, ba ani sám skladatel… Pins and Needles byla amatérská hra mezinárodní textilní odborové organizace, kterou čtyřiadvacet mladých dělníků a dělnic newyorského textilního průmyslu zkoušelo po celý rok. Na premiéru nepřišel ani jediný z významných kritiků denního tisku. Trvalo týdny, než odborníkům došlo, že ze hry Pins and Needles, původně zamýšlené jen jako weekendové představení, stává se úspěšná revue – nejúspěšnější, jakou dosud Broadway viděla… Každý člen souboru, ať už krejčí, švadlena, kompletář nebo dělník od stroje, dostával v divadle přesně stejnou mzdu jako v textilní továrně. Ale každý z nich přinášel nesmírné nadšení, zanícení a vtip… Stalo se to, co nikdo nepovažoval za možné: amatérská revue běžela po tři roky a 1108 představeními dosáhla nového rekordu v americkém divadle… K tomuto muzikálu ještě jednu další specialitu: dne 3. března 1938 soubor hostoval v Bílém domě a sehrál představení pro prezidentský pár Rooseveltových. 3) Písně pro Hollywood měly už z principu postaráno o nejlepší reklamu. Ne každý si koupil výtisk nového šlágru nebo muzikálového hitu pro domácí provozování, ne každý budoval kolekci gramodesek a muzikálová divadla fungovala jen v největších městech Ameriky (a druhou nejvýznamnější oblastí uvádění muzikálů byl londýnský West End), ale skoro všichni chodili do kina, aby slyšeli a viděli své idoly v akci (jako byli Fred Astaire, Judy Garland nebo Bing Crosby a mnozí další). Mnoho broadwayských představení se dřív nebo později dočkalo hollywoodského zpracování, stovky hitů Tin Pan Alley byly „zapracovány“ i do filmů ne vysloveně hudebních a občas se i stávalo, že hudební komedie měla nejprve premiéru v kinech a později byla převzata na prkna divadel. Je-li za první zvukový hudební film považován The Jazz Singer (premiéra 6. října 1927), pak prvním filmovým zpěvákem je legendární Al Jolson (1886-1950) v šesti písních (Kol Nidre; Dirty Hands, Dirty Face; Toot, Toot, Tootsie; Blue Skies; Mother of Mine, I Still Have You; My Mammy). Ostatní se přidávali pomalu, ale třicátá léta už zcela patří hudebním filmům. Výroční cena Oscar za hudbu je udělována od roku 1934. Pro naše účely je ze dvou kategorií – cena za kompletní hudbu a za jednotlivou píseň – zajímavá ta druhá. Poněvadž za hraniční rok hodnotných standardů, kterých si jazzmani ještě všímají a zpracovávají je, považujeme letopočet 1965, uvádím zde všechny vítěze s malým přesahem do konce šedesátých let. Poslední, kdo ještě vzbudil alespoň dočasnou pozornost, je autorský tým David Bacharach-Hal David a jím tento přehled Oscarů za píseň končíme. List of Academy Awards for Songs – Seznam filmových písní, které získaly Oscara The first awards were given in 1927, the same year as the first sound film: The Jazz Singer. No musical awards for songs were included until 1934. Date Song Film Composers 1934 The Continental The Gay Divorcee Herb Magidson & Con Conrad 1935 Lullaby of Broadway Gold Diggers of 1935 Al Dubin & Harry Warren 1936 The Way You Look Tonight Swing Time Dorothy Fields & Jerome Kern 1937 Sweet Lellani Waikiki Wedding Harry Owens 1938 Thanks for the Memory The Big Broadcast of 1938 Leo Robin & Ralph Ranger 1939 Over the Rainbow The Wizard of Oz E.Y. Harburg & Harold Arlen 1940 When You Wish Upon A Star Pinocchio Ned Washington & Leigh Harline 1941 The Last Time I Saw Paris Lady Be Good Oscar Hammerstein II & Jerome Kern 1942 White Christmas Holiday Inn Irving Berlin 1943 You’ll Never Know Hello, Frisco, Hello Mack Gordon & Harry Warren 1944 Swingin’ On A Star Going My Way Johnny Burke & Jimmy van Heusen 1945 It Might As Well Be Spring State Fair Oscar Hammerstein II & Richard Rodgers 1946 On the Atchison, Topeka & the Santa Fe The Harvey Girls Johnny Mercer & Harry Warren 1947 Zip-A-Dee-Doo-Dah Song of the South Ray Gilbert & Allie Wrubel 1948 Buttons and Bows Paleface Ray Evans & Jay Livingston 1949 Baby It’s Cold Outside Neptune’s Daughter Frank Loesser 1950 Mona Lisa Captain Carey, U.S.A. Ray Evans & Jay Livingston 1951 In the Cool, Cool, Cool of the Evening Here Comes the Groom Johnny Mercer & Hoagy Carmichael 1952 High Noon High Noon Ned Washington & Dimitri Tiomkin 1953 Secret Love Calamity Jane Paul Francis Webster & Sammy Fain 1954 Three Coins In a Fountain Three Coins in a Fountain Sammy Cahn & Jule Styne 1955 Love is a Many Splendored Thing Love is a Many Splendored Thing Paul Francis Webster & Sammy Fain 1956 Que Sera, Sera The Man Who Knew Too Much Ray Evans & Jay Livingston 1957 All The Way The Joker is Wild Sammy Cahn & Jimmy Van Heusen 1958 Gigi Gigi Alan Jay Lerner & Frederick Loewe 1959 High Hopes A Hole in the Head Sammy Cahn & Jimmy Van Heusen 1960 Never on Sunday Never on Sunday Manos Hadjidakis 1961 Moon River Breakfast at Tiffany’s Johnny Mercer & Henry Mancini 1962 Days of Wine and Roses Days of Wine and Roses Johnny Mercer & Henry Mancini 1963 Call Me Irresponsible Papa’s Delicate Condition Sammy Cahn & Jimmy Van Heusen 1964 Chim Chim Cheree Mary Poppins Richard M. Sherman & Robert B. Sherman 1965 The Shadow of Your Smile The Sandpiper Paul Francis Webster & Johnny Mandel 1966 Born Free Born Free Don Black & John Barry 1967 Talk to the Animals Doctor Doolittle Leslie Bricusse 1968 The Windmills of Your Mind The Thomas Crown Affair Alan Bergman, Marilyn Bergman & Michel LeGrand 1969 Raindrops Keep Fallin’ On My Head Butch Cassidy and the Sundance Kid Hal David & Burt Bacharach Zdroj: https://acousticmusic.org/research/history/list-of-academy-awards-for-songs/ Pro úplnost budiž poznamenáno, že existují ještě dvě další soutěže, v nichž si úspěšně vedli i hudebníci. Od roku 1958 jsou udělovány ceny za hudební nosiče (v analogové éře vinylové desky, jak singly, tak alba; s nástupem digitálního věku přibyly CD kotouče) zvané Grammy. Mezi multi-vítězi – koncertními umělci klasické hudby nebo superstar pop music – se neztrácejí ani muzikanti: Quincy Jones (27 trofejí – jako skladatel, aranžér, ale také zdatný producent), Henry Mancini (20) nebo Leonard Bernstein (16 – ten pochopitelně jako obojživelník, dirigent symfonického orchestru a skladatel obou typů hudby, tedy i muzikálů). Čtvrtá cena se jmenuje Emmy a uděluje se za televizní pořady, nikoli ovšem čistě hudební. Zde skladatelé mohou závidět hercům, režisérům a dalším profesím, spojeným s televizním průmyslem; někdy je těžké hovořit o umění. Nicméně jednomu z velké šestky se ten husarský kousek podařil a jako vůbec první dosáhl kompletního kvarteta trofejí, pro něž se vžila zkratka EGOT (Emmy-Grammy-Oscar-Tony). Tuto kolekci získal již roku 1962 skladatel Richard Rodgers a své prvenství podtrhl celkovým počtem deseti cen (Grammy 2x, Tony 6x)! Roku 2018 do cíle této soutěže dospěl i hlavní představitel moderního muzikálu, Andrew Lloyd Webber. Tím ale usilování o vrcholná ocenění nekončí. Mají-li horolezci svůj Mount Everest, aby si tu nepředstavitelnou štrapác ještě ztížili, usilují o dosažení všech osmitisícovek sólo-lezením a bez kyslíku (Reinhold Messner). Podobně si sběratelé čtyřlístku trofejí přidali ještě pátou, kterou je Pulitzerova cena za literární dílo. Tedy PEGOT. Tohoto maxima dosáhli zatím jen dva skladatelé: náš Richard Rodgers a o 42 let mladší, rovněž už nežijící Marvin Hamlisch. Kdo bude třetí? 4) Vlastní tvorba jazzových hudebníků – byla tu odjakživa, ale nějakou dobu trvalo, než se podařené skladby rozšířily ze své „rodné“ kapely mezi ostatní muzikanty. Ne všichni tvůrci po tom toužili a proto se ne všechny dočkaly tiskových vydání. Tato situace se změnila až v posledním půlstoletí a dostupnosti původní tvorby významných hráčů-komponistů pomohly dvě novinky: a) sbírky jazzových skladeb zvané fake books, obsahující sto i více titulů v jednoduchém zápisu, na jaký jsou improvizující hudebníci zvyklí: jednořádková melodie, nejčastěji v ladění in C, nad ní pak akordické značky, které se v průběhu doby měnily, obvykle směrem k jednoduchosti zápisu; b) pomůcky k domácímu cvičení formou notových předloh a nahrávek doprovodu, obvykle v obsazení klavír-kontrabas-bicí; průkopníkem byl od roku 1967 zdatný hudebník, ochotný obětovat hráčskou dráhu ve prospěch vydávání těchto souborů – Jamey Aebersold. Jeho první svazky byly obecné, zaměřené na procvičení durových a mollových akordů, běžných akordických postupů (tzv. dominantní jádra, tj. II-V-I stupeň) včetně různých podob blues a k tomu pak přidával monotematické celky: jazzové balady, bossa novy a především výběry nejhranějších skladeb jednotlivých autorů (Duke Ellington, Charlie Parker, Herbie Hancock apod.). V současné době Jamey Aebersold nabízí hodně přes stovku kolekcí not se zvukovým doprovodem. Tento systém později převzala i starší a obchodně zdatnější firma Hal Leonard, s mnohem pestřejším katalogem, zaměřeným nejen na jazzmany. Když se jazz po druhé světové válce vyvíjel v harmonicky odvážnější a tudíž náročnější hudbu, měnil se i onen jazzový těsnopis, harmonické značky musely zachytit přidané tercie (už se nevystačilo se septakordy) a především alterace některých intervalů – zvětšené nebo zmenšené kvinty a nony, od poloviny 60. let to byla kvartová stavba akordů a v té době už dávno nebyl novinkou ani modální jazz (uplatnění některých církevních tónin, zejména lydické a dórské). To vše můžeme sledovat ve skladatelském vývoji velkých osobností, počínaje rozsáhlým obohacováním původně jednoduché, tříakordové harmonické kostry dvanáctitaktového blues (Charlie Parker), zálibou v celotónových stupnicích a zvětšených kvintakordech (Thelonious Monk), užíváním lydické, tj. zvětšené kvarty (George Russell) a koncem 50. let především nástupem modálního jazzu (Miles Davis, Bill Evans). Příznačná a sympatická pro jazz je trvalá koexistence starého a nového vedle sebe, dokonce i uvnitř repertoáru téhož hudebníka. Jazzové standardy tedy zůstávají společným jazykem a většina hudebníků se bez problémů pohybuje v tom či onom prostředí. Jako příklad za všechny ať poslouží opět Miles Davis: ještě v půli 60. let, kdy sklízelo obdiv jeho tzv. druhé akustické kvinteto díky sérii alb, obsahujících výhradně nové skladby všech pěti členů, tedy již značně náročné hráčsky i posluchačsky, zařazoval na koncertní a klubová vystoupení stále ty osvědčené tradiční standardy. Věděl, že návštěvníci jeho vystoupení je chtějí slyšet a nepovažoval je za passé (My Funny Valentine, Stella by Starlight, Autumn Leaves a další). 5) Pro úplnost je nutno zmínit se ještě o jedné oblasti, charakteristické pro Spojené státy: jsou to takzvané traditionals, ať už původu církevního – spirituals, nebo světského – folk songs. V první skupině jednoznačně vede píseň When the Saints Go Marching In, z druhé jmenujme například dávný work song John Henry nebo nádhernou baladu Black Is the Color of My True Love’s Hair. Speciální podskupinou jsou pak adaptace melodií, převzatých z hudby artificiální a obvykle „jazzově“ upravených, ať už harmonicky nebo formálně (do obvyklého schématu A-A-B-A). Zejména někteří ruští skladatelé romantického období neunikli takovým krádežím – Čajkovskij, Rachmaninov, Borodin, ale například i Ravelova Pavana za mrtvou infantku, která se otextováním proměnila v píseň The Lamp Is Low.