1
Památkový postup (Npam)
NAKI II
Vrcholně středověká keramika jako součást movitého
kulturního dědictví
DG18P02OVV020
Principy laboratorního zpracování, konzervování
a restaurování keramiky se zaměřením na vrcholně
a pozdně středověkou keramiku
Bc. Tereza Zemancová, DiS. / Moravské zemské muzeum, Masarykova
univerzita, Ústav archeologické památkové péče Brno, v. v. i.
Konzultace: Alžběta Netopilová, DiS. / soukromý restaurátor
2
Poděkování:
PhDr. Zdeňka Měchurová, CSc. / Moravské zemské muzeum
Mgr. Kateřina Těsnohlídková / Masarykova univerzita
Mgr. Ladislav Čapek, PhD. / Západočeská univerzita
Mgr. Bc. Karel Slavíček / Masarykova univerzita
Mgr. Dagmar Vachůtová, Ph.D. / Ústav archeologické památkové péče Brno,
v. v. i.
3
Obsah
1. Úvod................................................................................................................................................ 5
ČÁST I. : KERAMICKO – TECHNOLOGICKÁ:................................................................................. 5
2. Vrcholně a pozdně středověká keramika a její specifika .................................................................... 5
2.1. Co je to keramika: ........................................................................................................................ 5
2.2. Specifika středověké keramiky 13. – 15. století:.......................................................................... 6
2.3. Rozdíly materiálu u pravěké, středověké a novověké keramiky:................................................. 9
2.4. Technologie výroby keramiky:................................................................................................... 11
2.4.1. Technologie výpalu keramiky:................................................................................................ 11
ČÁST II. :.............................................................................................................................................. 12
KONZERVÁTORSKO – RESTAURÁTORSKÁ:............................................................................... 12
3. Vysvětlení základních pojmů ............................................................................................................ 12
4. Možnosti poškození keramického materiálu..................................................................................... 13
4.1. Etické standardy zásahů: ............................................................................................................ 13
5. Výběr artefaktů pro památkový postup............................................................................................. 14
6. Problematika konzervátorsko-restaurátorského zásahu..................................................................... 14
6.1. Základní údaje o předmětu, popis předmětu .............................................................................. 14
6.2. Stav předmětu před restaurátorským zásahem ........................................................................... 14
6.3. Fotodokumentace ....................................................................................................................... 15
6.4. Restaurátorský průzkum............................................................................................................. 15
6.5. Návrh na restaurování ................................................................................................................ 20
6.6. Čištění keramického materiálu................................................................................................... 21
6.7. Konsolidace keramického materiálu .......................................................................................... 24
6.8. Lepení středověkého keramického materiálu............................................................................. 25
6.9. Doplňování středověkého keramického materiálu ..................................................................... 29
4
6.10. Návod pro práci s měkkými samotvrdnoucími doplňovacími hmotami: ................................. 32
6.11. Retušování................................................................................................................................ 38
6.11.1. Inventarizace ......................................................................................................................... 39
6.12. Doporučené podmínky pro uložení předmětů po konzervátorsko-restaurátorském zásahu
a restaurátorská zpráva...................................................................................................................... 39
ČÁST III. PŘÍPADOVÉ STUDIE: ....................................................................................................... 42
7. Restaurování předmětů z archeologických výzkumů........................................................................ 42
7.1. Restaurování zvonovité poklice ................................................................................................. 43
8. Restaurování předmětů z archeologických výzkumů vyzvednutých in situ...................................... 56
8.1. Restaurování hrnce ze středověké hrnčířské pece...................................................................... 56
9. Odstranění předchozích restaurátorských zásahů:............................................................................. 72
9.1. Restaurování velkého džbánu s uchem a pásem radélka pod hrdlem......................................... 73
10. Restaurování částečně slinuté, tenkostěnné keramiky na příkladu brněnského poháru z 16. stol... 89
10.1. Restaurování brněnského poháru ............................................................................................. 89
11. Tvarová rekonstrukce u komplikovaných předmětů. .................................................................... 104
11.1. Restaurování středověké mísy................................................................................................ 105
11.2. Restaurování středověké glazované trojnožky ....................................................................... 112
11.3 Demontovatelné doplňky: ....................................................................................................... 119
12. Využití moderních technik pro dokumentaci a 3D rekonstrukce keramiky.................................. 121
12.1. Restaurování zvonovité poklice za využití 3D technologií.................................................... 125
13. Závěr.............................................................................................................................................. 129
Literatura ............................................................................................................................................. 131
Internetové zdroje................................................................................................................................ 134
Technické listy .................................................................................................................................... 134
5
1.Úvod
Předkládaný památkový postup vznikl za podpory Ministerstva kultury České
republiky v rámci programu NAKI II „Vrcholně středověká keramika jako
součást movitého kulturního dědictví“ s číslem DG18PO20VVO20.
Tento památkový postup je určen konzervátorům-restaurátorům
v institucích zabývajících se ochranou keramických sbírkových předmětů. Měl
by sloužit jako stručná a praktická „příručka“, zaměřující se na současný
přístup k péči o sbírkové předměty vrcholně a pozdně středověké keramiky.
Zájemce provede celým procesem od převzetí předmětu do laboratoře přes
samotné konzervování a restaurování, formy prezentace až po jeho uložení
v depozitáři.
ČÁST I. : KERAMICKO – TECHNOLOGICKÁ:
2. Vrcholně a pozdně středověká keramika a její
specifika
2.1 Co je to keramika:
Keramikou rozumíme každý hliněný předmět, který důsledkem působení teplot
vyšších než 600°C prošel chemickou přeměnou.1
Označení keramika pochází
z řeckého slova keramos (hlína, zboží). Označuje výrobky z různých typů hlíny
(často s příměsí dalších minerálů a úlomků hornin), které vznikly tvarováním
a vypalováním.2
Z muzeologického hlediska je keramika základním a množstevně
nejbohatším archeologickým nálezem (nejen) archeologie středověku. Je
výrobkem lidských rukou od mladší doby kamenné, neolitu, avšak v každé
epoše má svá specifika, co se hmoty, forem, technologie výroby i výzdoby
povrchu týče.3
1
CHAVARRIA, J. 1996: Velká kniha keramiky. Praha, s. 187
2
GREGEROVÁ, M. a kol. 2010: Petroarcheologie keramiky v historické minulosti Moravy a Slezska. Brno.
3
NEKUDA, V. – REICHERTOVÁ, K. 1968: Středověká keramika v Čechách a na Moravě. Brno, s. 5,6.,
PROCHÁZKA, R. – PEŠKA, M. 2007: Základní rysy vývoje brněnské keramiky ve 12. – 13. /14. století,
Přehled výzkumů 48, 233 – 270.
6
2.2 Specifika středověké keramiky 13. – 15. století:
V popředí našeho zájmu bude vrcholně středověká keramika jihomoravské
provenience, která navazuje na mladohradištní a pozdně hradištní keramiku
11. – 12. století, jejíž charakteristickou složkou jsou keramické tvary s příměsí
grafitu ve hmotě (Obr. 2.01.). Na jejím základě se pod vlivem kolonizace ve
13. století vyvíjela tradice vrcholně středověké keramiky charakteristická širší
škálou keramických tvarů a inovacemi v technologii. Ve výzdobě se objevují
například ryté rýhy, šroubovice, vrypy, vpichy a nově také radélko (Obr. 2.02).
Vedle grafitové keramiky se ve vrcholném středověku setkáme se zbožím
s příměsí slídy (Obr. 2.01.). Na stopách po formování lze na vrcholně a pozdně
středověké keramice sledovat přechod od techniky obtáčení z válků ke keramice
vytáčené z jednoho kusu hmoty, což se obojí projevuje soustřednými kruhy na
povrchu výrobku. Po obtáčení jsou stopy po spojování stěn nádoby z pásků
hlíny charakteristické zvlněním vnitřního povrchu, někdy se stopami zahlazení;
po vytáčení jsou příznačné koncentrické rýhy vzniklé v důsledku rotačního
pohybu. v technologii výpalu můžeme v 15. století pozorovat přechod ke
kvalitněji pálené keramice. Specifika se během středověku mění v souvislosti
s profesionalizací řemesla, využíváním pecí a techniky rychle vytáčené
keramiky. Na keramice se setkáme nejčastěji s rytou výzdobou v podobě žlábků
či vlnic, různými typy kolků a radélek. Povrch může být upraven leštěním,
malováním či glazurou.4
Obr. 2.01. Grafitová keramika a nábrus střepu (vlevo a uprostřed) a střep s příměsí slídy
(vpravo).
4
Pro každé období středověku byla typická jiná výzdoba. ČAPEK, L. a kol. 2018: Technologie výroby
a archeometrické studium středověké keramiky. Brno.
7
Obr. 2.02. Dekor žlábkování vytvořený vytáčením a dekor radélka.
Středověká produkce se z hlediska technologického řadí mezi
tzv. hrnčinu. Ta patří k nejstarším keramickým oborům a zahrnuje výrobky
prostého tvaru buď neglazované, nebo glazované transparentními glazurami.
Jedná se o nádoby denní potřeby dostupné širším vrstvám. Hrnčířské výrobky se
dělí na měkkou hrnčinu pálenou do 1100°C, tvrdou do 1100-1200°C
a kameninovou hrnčinu 1200 – 1280°C. v případě středověkého materiálu se
jedná ve většině případů o měkkou hrnčinu. Ta se řadí do kategorie průlinčitých
výrobků, které jsou typické nasákavostí nad 5% a porézním střepem.5
Co se týče základní morfologie středověkého materiálu, jsou nejběžnější
různé tvary hrnců. Setkáváme se také se džbány, poklicemi, trojnožkami,
poháry, zásobnicemi, třmenovými konvicemi, miskami a mísami, hrnky s uchem
nebo kahánky (Obr. 2.03). Vzácně se vyskytují další tvary jako například
pokladnička, akvamanile či zvonek6
. Samostatnou kategorii představuje
kamnářská keramika. v tomto postupu se zabýváme konzervovánímrestaurováním
tvarů užitkové kuchyňské a stolní keramiky, z toho důvodu
nejsou kachle uvedeny v případových studiích. Po důkladném studiu a určitých
úpravách je však možné aplikovat jednotlivé postupy také pro restaurování tvarů
kamnářské keramiky.
5
RADA, P. 1990: Techniky keramiky. Praha, s. 22.
6
Více k morfologii středověké keramiky například viz PROCHÁZKA, R. – PEŠKA, M. 2007: Základní rysy
vývoje brněnské keramiky ve 12. – 13. /14. století, Přehled výzkumů 48, 233 – 270, nebo NEKUDA, V. –
REICHERTOVÁ, K. 1968: Středověká keramika v Čechách a na Moravě. Brno.
8
Obr. 2.03. Některé základní tvary středověké keramiky (zleva: džbány, brněnský pohár, hrnec,
mísa, trojnožka, poklice).
9
2.3. Rozdíly materiálu u pravěké, středověké a novověké keramiky:
Před započetím konzervátorské činnosti je nutné (není-li tak dosud učiněno
archeologem) alespoň obecně zařadit keramický materiál do základního
časového horizontu. Toto zařazení nám může pomoci při další práci. Je důležité
uvědomit si nakolik je střep pevný a odolný a tedy jaké postupy a zásahy
můžeme na dané předměty aplikovat. To je často ovlivněno právě stářím
a stavem předmětu. Obecně můžeme říci, že středověká keramika (Obr. 2.04) je
homogennější a pevnější než chronologicky starší keramické výrobky. Míra
slinutí7
bývá vyšší než u pravěké (Obr. 2.05), protohistorické nebo raně
středověké keramiky, což souvisí s vývojem hrnčířských technologií a kvalitou
hlíny obecně.8
Konec 15. století znamená postupný přechod ke keramice novověké, kdy
se výrazně prosazuje olovnatá glazura. Funkce glazury spočívá především ve
snížení nasákavosti střepu. Keramika je oproti středověkému materiálu ještě
jemnozrnnější a slinutější. Střep je tvrdý až velmi tvrdý.9
Další sledovanou hodnotou je míra nasákavosti, související s pórovitostí
střepu, která zásadně ovlivňuje přístup k restaurování každého předmětu.
u středověké keramiky je to nad 5%. Oproti tomu u mladší kameniny
a porcelánu je nasákavost do 5% (Obr.2.06).10
Novověká zakuřovaná keramika
je keramice středověké velmi podobná, užívá se však odlišná terminologie
i typologie a liší se tvaroslovím.11
7
Pojem slinutí neboli vitrifikace keramického materiálu v technologii znamená, že se při stoupající teplotě
zvyšuje vliv tavidel (živce, vápenec), vzniká sklovina a střep se zhutňuje. Vzniká kompaktní střep, který je na
lomu bez viditelných příměsí a pórů. RADA, P. 2007: Výtvarné techniky:keramika. Praha, s. 14.
9
PROCHÁZKA, R. – PEŠKA, M. 2007: Základní rysy vývoje brněnské keramiky ve 12. – 13. /14. století,
Přehled výzkumů 48, 233 – 270.
10
ZÁDRAPA, K. 1968: Keramické suroviny a jejich úprava. Praha, s. 9.
RADA, P. 1956: Kniha o technikách keramiky. Praha, s. 16.
11
PROCHÁZKA, R. – PEŠKA, M. 2007: Základní rysy vývoje brněnské keramiky ve 12. – 13. /14. století,
Přehled výzkumů 48, s. 233 – 270.
10
Obr. 2.04. Makro snímek lomu středověké nádoby. Tenčí střep, menší vzdálenost mezi zrny,
kompaktní hmota. Vytváření na kruhu ovlivňuje rozložení zrn ve hmotě - tvoří „vrstvy“.
Obr. 2.05. Makro snímek lomu střepu datovaného do pravěku. Střep je znatelně masivnější,
hmota křehčí, typická je větší vzdálenost mezi zrny.
Obr.2.06. Detail lomu střepu středověké keramiky (vlevo a novověké glazované nádoby.
11
2.4. Technologie výroby keramiky:
Období 13. – 15. stol je provázeno velkou technologickou změnou související
s postupným etablováním hrnčířství jako profesionálního řemesla. Objevuje se
vytáčená a kvalitně vypálená keramika v dokonalejších formách pecí. Do této
doby byla keramika obtáčená a výpal méně kvalitní.
Obecně se však ještě ve 13. století objevuje keramika hůře pálená, která
může obsahovat vysoké množství grafitu či písčité příměsi a drolit se, stěny jsou
vlivem obtáčení masivnější a nerovnoměrné. Tato keramika se nesmí příliš
máčet, může dojít k poškození – nasáknutí a rozmáčení původního střepu.
Mladší slídová keramika je již lépe pálená, má však často příliš tenký
střep a může se loupat, tzv. „lístkovat“ (Obr. 2.07). Ve 14. a hlavně v 15. století
se již objevuje keramika z jemnější hmoty, která je poměrně tvrdě pálená12
a odolná. Z restaurátorského hlediska je tato keramika méně problematická.
Obr. 2.07. Detail poškození slídové keramiky tzv. lístkováním.
2.4.1. Technologie výpalu keramiky:
Redukční výpal probíhá bez přístupu kyslíku, signifikantní je tmavý povrch
výrobku. Objevuje se také výpal oxidační, který probíhá za přístupu kyslíku
a typický je béžově-krémový až cihlově červený střep. Teploty výpalu
u vrcholně středověké keramiky se obecně pohybují v rozmezí 600 – 1000°C,
max 1100°C jedná se tedy většinou o tzv. měkkou hrnčinu. Výjimku tvoří
tzv. brněnské poháry (hlavně konec 15. a 16. stol) a zhruba stejně datovaná
skupina loštických pohárů, která svou tvrdostí výpalu hraničí s kameninovou
hrnčinou. Výpal zakuřovaného zboží probíhal v redukčním prostředí hrnčířské
pece. Po dosažení požadované teploty kolem 1000°C (nebo i méně) se přiloží
palivo, které vydává silný kouř, ucpou se všechny otvory v peci a nastává silná
redukce. Saze se usazují v pórech střepu a způsobují typickou tmavě šedou
barvu povrchu keramiky.13
12
NEKUDA, V. – REICHERTOVÁ, K. 1968: Středověká keramika v Čechách a na Moravě. Brno, s. 163.
13
PROCHÁZKA, R. – PEŠKA, M. 2007: Základní rysy vývoje brněnské keramiky ve 12. – 13. /14. století,
Přehled výzkumů 48, 233 – 270.
12
ČÁST II.
KONZERVÁTORSKO – RESTAURÁTORSKÁ:
3. Vysvětlení základních pojmů
Památkový postup vychází z etických zásad Kodexu konzervátora-restaurátora
Asociace Muzeí a galerií ČR.14
Na úvod je důležité vysvětlit několik základních
pojmů, s nimiž památkový postup pracuje.
Preventivní konzervace je systém nepřímých zásahů. Činnost vedoucí ke
zpomalení nebo zastavení degradace či poškozování muzejních sbírkových
předmětů systematickou kontrolou a případnou úpravou prostředí tak, aby
předměty setrvávaly v pokud možno nezměněném stavu za všech situací.
Je závislá na podmínkách uložení předmětů.
Sanační konzervace spočívá v ochraně muzejního sbírkového předmětu
pomocí systému přímých zásahů stabilizujících jeho fyzický stav při
maximálním úsilí o nenarušení komplexní hodnoty předmětu. v případě
keramiky sem patří čištění, konzervace a lepení.
Restaurování je činnost, která obnovuje celistvost předmětu. Hlavním
důvodem i cílem je dosažení srozumitelnosti předmětu. v určité míře tak
dochází k obnovení dřívější estetické, technické funkčnosti předmětu.
Restaurování zahrnuje nejen doplňování chybějících či silně poškozených částí,
ale také odstranění těch prvků, které srozumitelnost nebo funkčnost předmětu
omezují. Vzhledem k tomu, že při restaurování vždy dojde k redukci komplexní
hodnoty předmětu, muzea upřednostňují konzervaci.15
14
Více viz: http://www.mcmi.cz/file/90ce792c8be646f81036f8701a893c18/229/profesn%C3%AD-etickykodex-restauratora-konzervatora-amg-cr.pdf
[citováno dne 7. 1. 2020].
15
Více viz tamtéž.
13
4. Možnosti poškození keramického materiálu
Obecně se typy poškození keramických předmětů dají shrnout do dvou
základních skupin, a to fyzikální (mechanické) a chemické. Tato problematika je
však mnohem širší.16
Fyzikální vlivy: stárnutí, vlhké prostředí, poškození mrazem a uložením
v zemi, kořeny rostlin, lidská činnost, manipulace.
Chemické vlivy: výkvěty rozpustných solí vlivem vlhkého prostředí
putují na povrch střepu, krystalizují, zvětšují svůj objem a mohou tak
odprýskáním způsobit poškození povrchu předmětu. Nebo také působení
kapalinové koroze - degradace glazury působením alkalických roztoků, kyselin,
např. kyseliny fluorovodíkové.
4.1. Etické standardy zásahů:
Základní pravidla restaurátorské etiky uvádí Kodex konzervátora-restaurátora.17
Základním principem je zachovat veškeré informace, které předmět nese. Je
nutné respektovat původní podobu ošetřovaného objektu. Není možné změnit
vzhled předmětu. Musí být jasný rozdíl mezi původním a vneseným materiálem
a má být uplatňována 100% reverzibilita. To znamená, že u námi použitých
materiálů musí být v budoucnosti možné jejich jednoduché odstranění. Musíme
počítat s případnou dekonzervací, jelikož používané materiály se stále vyvíjí
a mohou být časem nahrazeny kvalitnějšími. Jsou-li materiály odstranitelné,
opravňuje to konzervátora je použít. K ideálu reverzibility je třeba se co nejvíce
přiblížit. Pokud není nutné provést radikální zásah, je vhodné volit zdrženlivější
prostředky i za cenu opakování restaurátorských postupů. Dále je třeba zastavit,
nebo alespoň zpomalit, proces stárnutí předmětu. Je nutné zachovat možnost
vědeckých analýz, tedy snažit se neovlivnit chemické i jiné složení hmoty. Z
materiálů používaných pro doplňování by měl být upřednostněn ten, který se co
nejvíce podobá původnímu keramickému střepu.18
16
Více viz: KLOUŽKOVÁ, A.: Koroze a degradace keramiky, Koroze a degradace anorganických nekovovych
materialů. Praha: VŠCHT. Dostupny z WWW:
<http://www.vscht.cz/met/stranky/vyuka/predmety/koroze_materialu_pro_restauratory/kadm/pdf/2_3.pdf>)
[citováno dne 25. 11. 2019].
17
http://www.mcmi.cz/file/90ce792c8be646f81036f8701a893c18/229/profesn%C3%AD-eticky-kodexrestauratora-konzervatora-amg-cr.pdf
[citováno dne 8. 1. 2020].
18
SVOBODOVÁ, L. 2011: Restaurování archeologické keramiky a porcelánu v souladu s etickými principy
a využitím moderní materiálové báze. In: in: Konzervačná veda a technológie pre ochranu kultúrneho dedičstva,
Bratislava, Slovensko, 3. – 4. 11. 2011.
14
Z těchto zásad vychází tento památkový postup. Ten usiluje o přístup
vyžadující minimalizaci zásahů do předmětu a použití materiálů, které budou
reverzibilní a současně co možná nejpodobnější keramické hmotě.
5. Výběr artefaktů pro památkový postup
Pro vypracování postupu byly vybrány základní tvary středověké keramiky,
které byly následně roztříděny podle stavu po převzetí. Toto dělení by mělo
konzervátorům-restaurátorům pomoci snadněji se zorientovat v problematice
a nalézt řešení, které hledají. Na úvod si představíme způsob konzervování
a restaurování u keramiky pocházející z archeologického výzkumu. Dále se
budeme zabývat postupem dekonzervace19
u nádob ze starých muzejních sbírek,
které byly konzervovány a restaurovány nevhodnými způsoby. Vedle běžné
kuchyňské keramiky se budeme zabývat i tenkostěnným kvalitně páleným
zbožím jaké představují např. brněnské poháry. v neposlední řadě zmíníme také
přístup k restaurování nedostatečně zachovalých nádob a ukážeme nové
možnosti jejich prezentace pomocí doplňků vytvořených technologií 3D tisku.
Ve všech případech je nutné ke konzervaci každého předmětu přistupovat
individuálně s důrazem na reverzibilitu všech vnesených materiálů.
6. Problematika konzervátorsko-restaurátorského
zásahu
Konzervátorsko-restaurátorský zásah by měl obsahovat následující důležité
informace:
6.1. Základní údaje o předmětu, popis předmětu
Po převzetí předmětu je nezbytné provést základní popis předmětu, obsahující
informace o jaký druh nádoby a z jakého období se jedná, dále např. zda nádoba
nese charakteristickou výzdobu. Popsána je stručně technologie výroby.
Důležité je rovněž zaznamenat identifikační údaje jako inventární číslo, místo
uložení a rovněž také rozměry předmětu.
6.2. Stav předmětu před restaurátorským zásahem
Před restaurátorským zásahem je popsána stručná charakteristiku stavu
předmětu, tj. druh a rozsah stavu jeho poškození. Detailní popis vychází
z podrobného průzkumu. v této fázi určíme tedy pouze základní poškození.
Popíšeme stav, v jakém se předmět nacházel po převzetí, stanovíme počet kusů,
pokud je v rozloženém stavu. Důležité je popsat druhy znečištění, krusty,
případně také předchozí restaurátorské zásahy. v procentech uvedeme, jaká část
19
Dekonzervací rozumíme odstranění předchozích zásahů.
15
nádoby se zachovala nebo naopak. Doporučuje odkazovat u popisu šipkami na
konkrétní místa poškození a pořízenou dokumentační fotografie doplnit textem.
6.3. Fotodokumentace
Po základním vizuálním průzkumu přistupujeme k fotodokumentaci. Ta se
zaměřuje na hlavní pohledy na artefakt a detaily jeho poškození.
Fotodokumentujeme předmět ze čtyř stran, z vrchní a spodní části. Následují
detaily poškození předmětu. Alespoň jedna hlavní fotka u stavu po převzetí
a konečného stavu musí být vždy doplněna barevnou škálou, měřítkem a údaji
o předmětu − inventární číslo atp. k fotodokumentaci bychom měli mít
adekvátní vybavení − fotografický set. Neměl by chybět v žádné laboratoři.
Skládá se z difuzního foto stanu, minimálně tří velkých světel (lamp)
umožňujících nastavení denního osvětlení. Dvě z přední stany a jedno horní
osvětlení. Zadní část nádoby je možné osvítit menšími lampičkami.
Fotografujeme pomocí kvalitního fotoaparátu – digitální zrcadlovky.
u fotoaparátu nastavujeme vyvážení bílé barvy. Nejvhodnější je režim manuální,
clona, čas a ISO se upravuje podle potřeby. Při focení v interiéru se osvědčuje
nastavení clony 5−7, času 1/60, citlivosti ISO 100. Keramiku vždy
fotografujeme ze stativu a z větší dálky s přiblížením − vyvarujeme se zkreslení
tvaru, tzv. „rybího oka“. To ovšem závisí také na typu použitého objektivu
s proměnlivou ohniskovou vzdáleností. Fotografujeme stav předmětu: po
převzetí, po očištění, po slepení, po doplnění a nakonec závěrečné foto. Přidáme
detaily poškození, případně pracovní fotografie. Dbáme, aby byly jednotlivé
pohledy fotografovány pro srovnání ze stejného úhlu.20
Fotografie zálohujeme
alespoň na dvou oddělených místech.21
6.4. Restaurátorský průzkum
Fáze, kdy detailně zjišťujeme a dokumentujeme rozsah poškození. Jedná se
o jeden z nejdůležitějších kroků. Na základě výsledků průzkumu volíme vhodný
restaurátorský postup. Průzkum je vždy individuální podle typu předmětu
a provádí se před počátkem konzervátorských a restaurátorských prací. Obecně
se i během průzkumu řídíme, pokud je to možné, minimalizací destruktivních
zásahů na předmětu.
20
ČAPEK, L. – PLCHOVÁ, S. 2020: Kresebná a fotografická dokumentace středověké keramiky, nepublikovaný
rukopis památkového postupu projektu NAKI II DG18P02OVV020, s. 194 −197.
21
BEZDĚK, L.- FROUZ, M. 2014: Digitální a digitalizovaná fotografie pro vědecké účely v památkové péči.
Praha, s. 216.
16
Cílem průzkumu je popsat veškeré možné informace o předmětu22
:
• Specifikace druhu keramického materiálu (zkoušky nasákavosti).
• Rozsah poškození.
• Analýza znečištění, krust, lepidel, doplňkových materiálů (zkoušky
rozpustnosti).
• Studie dekoru, plastické výzdoby aj.
• Nově zjištěné okolnosti o restaurovaném předmětu.
• Průzkum za pomoci UV, RTG, mikroskop/binokulární lupa a další.
Možnosti průzkumu keramiky:
Vizuální průzkum: Neinvazivní metoda, která podává základní informace
o stavu předmětu, tedy například druh znečištění, rozsah a charakter krust,
deformací a mechanických poškození předmětu, včetně dřívějších zásahů. Vše
zaznamenáváme, fotografujeme, dokumentujeme do konzervačních karet.
v některých případech mohou být tyto informace pro konzervaci dostatečné.23
Pro průzkum je vhodné využít i optické přístroje většího zvětšení jako je
binokulární lupa nebo mikroskop (Obr. 6.05). Připojení přístroje k fotoaparátu
a PC nám umožní zdokumentovat detailně rozsah poškození. Je možné použít
také makro objektiv. Dále je vhodné čistit některá problematická místa při
zvětšení binokulární lupou. Na nábrusu je možné sledovat obraz o stratigrafii
vrstev (například u glazur). Je však nutný odběr vzorku. Optická mikroskopie
podává také základní informace o případném mikrobiálním poškození předmětu
(plísně).24
Průzkum poklepem: Jemným poklepem zjišťujeme stabilitu materiálu, pevnost
originálu nebo i starého doplňku, lepidla, krusty atp.
Zkoušky rozpustnosti: Odebereme vzorky krust, lepidel nebo doplňků, které na
předmět nepatří a které bude nutné odstranit. Zkoušky spočívají v tom, že
vzorky postupně vkládáme do roztoků, ve kterých by měly být rozpuštěny.
Začínáme vždy od nejslabších činidel. Tedy destilovaná voda, kyselina octová,
kyselina citronová, líh a až poté rozpouštědla jako aceton atd. Použijeme tu
nejslabší z nich, ve které se vzorek rozpustí (Obr. 6.01).
22
Dle dobového poznání.
23
KOPECKÁ, I. – SVOBODOVÁ, E. 2019: Metody průzkumu historických materiálů. Praha. s. 44.
24
Více viz: KOPECKÁ, I. – SVOBODOVÁ, E. 2019: Metody průzkumu historických materiálů. Praha.
17
Obr. 6.01. Zkoušky rozpustnosti krust
Odběr vzorků se provádí za účelem zkoušek rozpustnosti. Můžeme tak
současně zajišťovat i uchování informací pro budoucí generace. Je
pravděpodobné, že v budoucnu bude možné z odebraných vzorků získat větší
množství dat než dnes. Ze vzorků je možné například identifikovat zbytky
potravy atp. Je možné odebírat také vzorky z předchozích materiálů, použitých
pro konzervaci. Jedná se o doklad vývoje konzervátorských zásahů a na základě
zkoušek rozpustnosti můžeme zvolit také vhodné rozpouštědlo. Část vzorku tedy
vždy uchováme s nádobou a další část slouží pro analýzy.
Proces odběru není složitý. Vzorky odebíráme z několika částí nádoby,
a to: jeden vzorek z horní části nádoby, další z výduti a jeden ze dna, vždy
čistým skalpelem, aby nedošlo ke kontaminaci (Obr. 6.02). Vzorky se dále
uchovávají s nádobou v malých v ampulkách, alobalu nebo samouzavíracích
sáčcích. Velikost vzorku není omezena, stačí pár mm. Nejlepší je však uchování
celé výplně nádoby. Pokud dojde omylem k zasažení vzorku
např. konzervačním prostředkem, je vždy důležité popsat, o jaký konkrétně se
jednalo. v laboratoři je možné jej později vyseparovat.25
Obr. 6.02. Postup při odběru vzorků povrchového znečištění.
25
Více informací: KUČERA, L. 2019: Průzkum a chemické analýzy historických a archeologických materiálů,
Sborník z Workshopu problematika sanační konzervace-restaurování. Olomouc, s. 6 – 11.
18
Zkoušky soudržnosti povrchu předmětu: Tato zkouška může být jednoduše
provedena odtržením lepicí pásky z povrchu předmětu a srovnáním množství
nestabilního materiálu, který na pásce ulpí. Zkoušky mají smysl při rozhodování
o nutnosti zpevnit povrchovou vrstvu nebo pro orientační porovnání
zpevňovacích látek.26
Nasákavost střepu: Měření stupně nasákavosti nám pomůže určit, zda se jedná
o pórovinu nebo slinutinu.27
Podle toho později volíme další konzervátorský
postup. Je však nutné se přesvědčit, zda nebude touto metodou střep zničen. Při
dlouhém vyvařování se může poškodit především špatně pálená, defektní
keramika.
Měření nasákavosti je možné provádět dvěma způsoby:
První způsob:
Střepy očistíme od nečistot (např. zbytků hlíny), vysušíme a před testováním
ponecháme 14 dnů ve stejné relativní vlhkosti (dále jen RV) a teplotě (dále jen
T) v laboratoři. Zvážíme suché střepy (m1).
Vzorky ponoříme na 24 h (resp. 48 h) do destilované vody za laboratorní
teploty a zvážíme mokré střepy (m2). Naměřené hodnoty dosadíme do vzorce
kde nasákavost (%) = ((m2- m1)/ m1) x 100%.28
26
KOPECKÁ, I. – SVOBODOVÁ, E. 2019: Metody průzkumu historických materiálů. Praha, s. 48.
27
Nasákavost průlinčitého střepu nad 7,5%. RADA, P. 2007: Výtvarné techniky:keramika. Praha, s. 14.
28
RADA, P. 2007: Výtvarné techniky:keramika. Praha, s. 14.
19
Druhý způsob:
Z daného materiálu se připraví 5 ks vzorků o velikosti asi 5 cm2
. Očistí se,
označí čísly 1 - 5. Pro naši orientaci si je můžeme obkreslit. Vzorky přesušíme
jednu hodinu na 105 °C. Stanoví se hmotnost (m1) s přesností 0, 01g. Vzorky se
umístí do nádoby a vaří se v destilované vodě půl hodiny. v případě potřeby
vodu doléváme. Po skončení se nechá nádoba i vzorky vychladnout na
pokojovou teplotu. Vzorek se vyjme z vody, osuší se kapky na povrchu a opět se
zváží hmotnost m2. Protože je toto vážení zatíženo značnou chybou, opakujeme
jej alespoň 5krát. Výsledky se nesmí lišit o více než 0,3 g. Vzorec pro měření je
stejný: nasákavost (%) = ((m2- m1)/ m1) x 100%
UV fluorescence: Tato metoda využívá specifických absorpcí některých
organických látek v oblasti UV.29
v praxi je možné zkoumat pod UV rozsah
starších konzervátorských zásahů na předmětu nebo poškození krustami. Tento
průzkum je relativně levný. Nevýhodou však je skutečnost, že UV světlo škodí
lidskému oku.30
Rentgenová fluorescenční analýza (XRF): Jedná se o analýzu založenou na
prvkovém složení materiálu, přičemž dopadajícími částicemi jsou elektrony.
Tato varianta podává informaci o prvkovém složení materiálu. Je velmi citlivá,
nedestruktivní.31
Měření však probíhá pouze z povrchu předmětu. Toto zařízení
je v praxi schopné určit typ krusty (podle převládajícího prvkového složení)
nebo typ glazury (olovnatá) atp. (Obr. 6.04).
Obr. 6.03. Pomůcky pro průzkum
29
KOPECKÁ, I. – SVOBODOVÁ, E. 2019: Metody průzkumu historických materiálů. Praha. s. 36
30
BUYS, S. – OAKLEY, V. 1993: Conservation and restoration of ceramics. London.s. 52.
31
KOPECKÁ, I. – SVOBODOVÁ, E. 2019: Metody průzkumu historických materiálů. Praha. s. 32.
20
Obr. 6.04. XRF měření.
Obr. 6.05. Optický průzkum.
6.5. Návrh na restaurování
Následuje vyhodnocení průzkumu, tedy reakce na předcházející body.
Z vyhodnocení průzkumu vychází také návrh na postup restaurování, kdy
popíšeme kroky, které bude, vzhledem ke stavu předmětu, nutné provést. Tato
povinnost je stanovena zákonem podle § 14, odst. 10 zák. č. 20/1987 Sb.,
v platném znění a § 10 vyhlášky č. 66/1988 Sb. S restaurátorským záměrem
musí být zadavatel srozuměn a musí být také informován o jeho případných
změnách v průběhu práce.
21
6.6. Čištění keramického materiálu
Po průzkumu se jedná o jednu z nejdůležitějších fází. Cokoli nyní odstraníme,
může být ztraceno. Vzhledem k tomu, že se zaměřujeme na minimalizaci
zásahů, je vždy potřeba pečlivě zvážit, do jaké míry je čištění nutné.
Čištění se provádí tehdy, kdy je povrch předmětu nečitelný, ve střepu se
nacházejí rozpustné soli nebo kdy jsou znečištěny okraje a znemožňují tak
kompletaci nádoby. v některých zemích se nečistoty neodstraňují nebo se
odstraňují jen částečně. Jedná se například o Japonsko a Koreu, kde jsou stopy
předchozího používání považovány za součást historie předmětu.32
Postup čištění je však v mnoha případech nevyhnutelný. Bez očištění
lomů není možné nádoby zkompletovat, což by znemožnilo následnou dataci.
Při té archeologové vycházejí z charakteristického tvaru nádob nebo povrchu
předmětu.
Proto v rámci tohoto památkového postupu čištění uplatňujeme. Snažíme
se však o jeho minimalizaci a použití co nejšetrnějších prostředků. Zvolený
postup čištění se navíc vždy odvíjí od průzkumu, zkoušek nasákavosti a kvality
samotného střepu.33
Níže následují specifika pro čištění keramiky, která
uplatňujeme individuálně podle typu materiálu a poškození:
Čištění středověké keramiky (póroviny) obecně:
Výhodou středověké keramiky je, že většinou bývá poměrně stabilní. Výjimku
tvoří grafitová keramika 13. století a křehká slídová, přepálená či jinak
poškozená keramika.34
Takový střep není možné dlouho namáčet ani čistit
kartáčkem. Zde stačí pouze jemně povrchově očistit vodou. Kombinujeme
kartáček, štětec a houbičku. Na nástroje netlačíme. Stačí opatrně rozrušit
nečistoty a následně povrch otřít navlhčenou houbičkou. Dbáme především na
to, aby byly dobře očištěny lomy střepů (Obr. 6.08).
Ostatní keramiku můžeme většinou mírně namočit a čistit jemně
kartáčkem, nenecháváme ji však v lázni dlouho. Pouze navlhčíme a opět
vyjmeme. Pozor na stopy po používání nádob, očazení a výzdobu. Kromě
poloslinuté keramiky jako brněnské a loštické poháry se vyhýbáme použití
detergentů nebo kyselin.
V případě nádob, u nichž předpokládáme zbytky potravin a tedy
možnost odběru makrozbytků z povrchu, je možné vnitřní část nádoby nebo jen
32
BUYS, S. – OAKLEY, V. 1993: Conservation and restoration of ceramics. London, s. 84.
33
Tamtéž, s. 85.
34
PROCHÁZKA, R. – PEŠKA, M. 2007: Základní rysy vývoje brněnské keramiky ve 12. – 13. /14. století,
Přehled výzkumů 48, 233 – 270.
NEKUDA, V. – REICHERTOVÁ, K. 1968: Středověká keramika v Čechách a na Moravě. Brno, s. 114.
22
její polovinu nečistit (Obr. 6.07). Odstraníme nečistoty pouze z lomů střepů
a nádobu po vyschnutí kompletujeme. Vnější část je možné očistit celou.
Případně (po konzultaci s archeologem nebo pracovníkem, který bude provádět
analýzy) odebíráme vzorky z vnitřní a jeden i z vnější části nádoby.
Pokud je nádoba zdobena na vnější části malbou, je zde opět varianta
očistit například jen její polovinu. Další část malby může zůstat pod půdním
depozitem bezpečně uchována pro případné analýzy. Současně je i tak možné
výzdobu na nádobě zdokumentovat a to především, pokud se opakuje nebo je
doložena v odborné literatuře či vědeckých publikacích.
U předmětů v minulosti již konzervovaných je menší pravděpodobnost
uchování informací a často je v zájmu zachování předmětu nutné původní
zásahy odstranit. Někdy však mohou být i starší konzervátorské zásahy
zajímavým nositelem informací a je tedy možné odebrat jejich vzorky například
pro zjištění složení doplňovacích hmot nebo použitých lepidel. Popřípadě,
pokud je zásah stabilní nebo by byla ohrožena celistvost předmětu, můžeme
předchozí restaurátorské postupy v určité míře zachovat.
Předměty bývají, vlivem uložení v zemi, často pokryty různými druhy
krust. V případě nestabilní nasákavé keramiky se jejich odstraňování provádí
pouze mechanicky. K tomu slouží měkké kartáčky, skalpely, parový skalpel
nebo ultrazvuková jehla.35
Krusty odstraňujeme zcela nebo částečně, aby bylo
možné prostudovat povrch předmětu. Nezbytně nutné je jejich odstranění z lomů
střepů. Současně tuto keramiku zbytečně nemáčíme ani nenamáháme.
Krusty na předmětech stabilních, částečně slinutých, je možné čistit
lokálně za použití slabších kyselin. Obecně však v rámci tohoto postupu
doporučujeme se kyselinám spíše vyhnout. Před použitím kyselin je nutné
keramiku vždy předmáčet, střep musí nasáknout destilovanou vodou, aby
nedošlo k zanesení kyseliny do střepu. Proto není možné tento postup aplikovat
u křehké keramiky, která by se máčením mohla rozpadat.
Bílé krusty uhličitanu vápenatého nebo síranu vápenatého, které se na
povrchu předmětů objevují nejčastěji, se tvoří intenzivním působením vody.
Nejčastěji se odstraňují kyselinou octovou nebo citronovou v 10 % roztoku.36
Bílé křemičité krusty, které jsou charakteristické svou tvrdostí
a přilnutím k povrchu předmětu, je možné odstranit kyselinou fluorovodíkovou.
Její použití je však extrémně nebezpečné jak pro předmět, tak pro konzervátora.
Proto mohou být tyto krusty odstraněny pouze mechanicky.37
a to skalpelem
nebo ultrazvukovou jehlou.
35
BUYS, S. – OAKLEY, V. 1993: Conservation and restoration of ceramics. London, s. 86.
36
BUYS, S. – OAKLEY, V. 1993: Conservation and restoration of ceramics. London, s. 89.
37
Tamtéž, s. 89.
23
Odstranění hnědých železitých krust je lokálně možné za použití 10% roztoku
kyseliny citronové. Kyselinu citronovou je potřeba ze střepu obzvlášť důkladně
vymýt, jelikož může tvořit bílé mapy na povrchu střepu. Proto ji používáme jen
v opravdu nutných případech.
U glazovaných předmětů probíhá, pokud to jejich stav umožňuje,
odsolování v destilované vodě. Hrozí totiž vzlínání solí k povrchu předmětu,
jejich rekrystalizace při kolísání vlhkosti v důsledku čeho může
dojít k poškození glazury odloupnutím. To se ovšem může stát i u neglazované
keramiky. Proto je vhodné předměty odsolit. Před desalinací by měl být objekt
udržován ve stabilní relativní vlhkosti, aby soli nekrystalizovaly. Jedná se
o podobný postup, jako při desalinaci kovových předmětů. Střepy louhujeme ve
vodě a vodu průběžně měníme. Provádíme zkoušku na přítomnost soli: část
vody odebereme do Petriho misky a necháme vyschnout. Pokud jsou soli
přítomny, budou viditelné bílé krystalky. Pokud není u křehké keramiky
desalinace možná, doporučuje se soli očistit z povrchu předmětu a ten následně
uložit do stabilních podmínek.38
Tento postup jsme volili v rámci tohoto
památkového postupu nejčastěji.
Olovnaté glazury, které se vyskytují především na středověké keramice, mohou
být poničeny použitím kyseliny dusičné.39
Proto tuto kyselinu v památkovém
postupu vůbec nepoužíváme. Stejně tak organické skvrny v této práci v rámci
minimalizace zásahů vůbec neodstraňujeme.
Obr. 6.07. Pomůcky pro čištění (vlevo) a příklad odstranění nečistot jen z poloviny nádoby.
38
Tamtéž, s. 85 – 97.
39
BUYS, S. – OAKLEY, V. 1993: Conservation and restoration of ceramics. London, s. 90.
24
Obr. 6.08. Největší důraz je kladen na čištění lomů.
6.7. Konsolidace keramického materiálu
Zpevnění neboli konsolidace se většinou týká křehké, degradované keramiky,
pálené na nižší teploty. Typickým poškozením jsou praskliny (Obr. 6.09), které
se mohou dále rozšiřovat nebo tzv. „lístkování“ u středověké keramiky typické
pro střep s vysokým obsahem slídy (Obr. 6.09).
Konsolidaci provádíme lokálně jen v nezbytných případech, kdy je
ohrožena celistvost předmětu, jelikož je prakticky téměř nemožné konsolidant ze
střepu zpětně odstranit. Na předmětu a ve zprávě vždy označíme a popíšeme
zpevněná místa. Důležité je uvést také poměr ředění a použitý konsolidant.
Před aplikací je vždy nutné udělat zkoušky, zda zpevňující emulze nemění
barvu střepu, neleskne se. Pro zpevnění používáme v této práci pouze roztoky
disperzí s vodou v maximální koncentraci do 10%. Disperze volíme proto, že je
možné je alespoň částečně vymýt pouze teplou vodou. v literatuře se dále uvádí
také použití Paraloidu B72 a jiných pryskyřic.40
Tomu se,
vzhledem k minimalizaci zásahů, tato práce vyhýbá.
Konsolidanty se nanášejí štětcem nebo injektáží přímo do prasklin. Po
aplikaci okolí ošetřovaného místa očistíme houbičkou s teplou vodou.
40
BUYS, S. – OAKLEY, V. 1993: Conservation and restoration of ceramics. London, s. 102.
25
Obr. 6.09. Poškození střepu tzv.“lístkováním“ a prasklina na výduti.
6.8. Lepení středověkého keramického materiálu
Lepení keramického materiálu se provádí za účelem kompletace předmětu.
Cílem je rekonstruovat znovu původní formu. Nutné je plánování celého
postupu. Je třeba fragmenty dopředu vyhledat a sestavit tzv. „mapu“. Při
sestavování nám může pomoci označení příslušných spojů obyčejnou křídou,
v ideálním případě mapu vyfotografovat. Při vyhledávání sledujeme výzdobu,
tvar, tloušťku a sklon střepu, které nám mohou dopomoci zařadit jej správně
v těle nádoby. v případě zpracování sídlištního materiálu z archeologických
výzkumů je důležité pokusit se slepit mezi sebou střepy pocházející z jedné
nádoby, které se mohou nacházet ve více objektech a vrstvách. Pokud se nám to
podaří, jednotlivé střepy z jiných vrstev popisujeme číslem kontextu, ze kterého
pocházely a vše zapisujeme také do inventárních seznamů.
Po sestavení střepů vybíráme vhodné lepidlo. Na trhu je v současné
době k dostání široká škála adheziv a je důležité, aby zvolený typ splňoval
všechny požadavky, které jsou na výběr lepidla v oblasti konzervování kladeny.
Jedná se především o pevnost a stálost spoje, čirou barevnost po zatuhnutí,
netoxičnost, zpracovatelnost a především dobrou reverzibilitu.41
Pro tuto práci byla lepidla vybírána na základě rešerší z literatury
a zkušeností z praxe. Výběr lepidla se dále odvíjí také od druhu keramického
materiálu a to především v závislosti na nasákavosti a tloušťce střepu.
Středověká keramická produkce se řadí do pórovité keramiky
s nasákavostí střepu nad 5%. Pro nasákavou keramiku volíme vodné disperze,
což jsou taková lepidla, která dobře vyplní póry střepu, netvoří mezivrstvu
a jsou jednoduše odstranitelná ideálně pouze teplou vodou. Proto se zcela
41
SVOBODOVÁ, L. 2010: Restaurování archeologických keramických nádob z polokulturního pohřebního
areálu Vliněves 1999 – 2007, Fórum pro konzervátory-restaurátory 2010, s. 51.
26
vyhýbáme použití rozpouštědlových systémů, jako jsou epoxidové pryskyřice
nebo nitrátů celulózy Kanagom či Archäocoll 2000N, vhodné spíše pro
keramiku s nasákavostí 0–5 %. Ty totiž nepenetrují do nasákavého střepu,
nespojí jej a jejich reverzibilita je velmi nízká až nulová. Dále nepoužíváme ani
kožní klíh nebo kasein. Oba tyto v minulosti velmi oblíbené prostředky totiž
časem degradují, mohou měnit barevnost, nejsou odolné proti vlhkosti a snadno
podléhají mikrobiologickému napadení.42
Pevnost lepidla by měla být zhruba
stejná, jako pevnost lepeného spoje. Je-li větší, může docházet k pnutí a spoj
může praskat.43
Druhy lepidel, která jsou na našem trhu dostupná a splňují požadavky pro
lepení pórovité keramiky:
Dispercoll D2 a D3, Herkules, Ponal Super 3 a akrylátová disperze Acrylkleber
498 HV.
Nevýhodou disperzních lepidel je jejich kyselost. Tu je možné za určitých
podmínek upravit, ale mění se tím barevnost spoje, proto tak v restaurování
keramiky nečiníme. Spoje tuhnou delší dobu, než v případě rozpouštědlových
systémů. Výhodou naopak je odolnost vůči vlhkosti, mikrobiálnímu napadení,
jsou zdravotně nezávadná, netoxická a hlavním pozitivem je snadná
rozpojitelnost spojů.44
Spoje jsou po zatuhnutí lepidla čiré. Dále se z nich
rozředěním jednoduše připravují konzervační roztoky.
Každé z níže uvedených adheziv je vhodné pro určitý typ pórovité
keramiky v závislosti na vlastnostech keramického střepu:
Dispercoll D2 je jednosložkové polyvinylacetátové disperzní lepidlo.
Neobsahuje organická rozpouštědla, rozpustné vodou, nemění barevný odstín,
pH 3 – 5, vytváří elastické spoje. Třída vodovzdornosti D2 je vhodná pro
interiér.45
Z pohledu konzervátora je výhodou také jeho řidší konzistence, je
dobrý pro pórovitý materiál stejně jako Herkules.
Herkules je univerzální disperzní lepidlo s pH 4 – 6, které je
v konzervování-restaurování keramiky stále oblíbené.46
Certifikovaný pro
42
STOP, Zpravodaj. 2010, č. 2: Lepidla v památkové péči. Praha, s. 4 – 11.
43
SVOBODOVÁ, L. 2011: Restaurování archeologické keramiky a porcelánu v souladu s etickými principy
a využitím moderní materiálové báze. In: in: Konzervačná veda a technológie pre ochranu kultúrneho dedičstva,
Bratislava, Slovensko, 3. – 4. 11. 2011, s. 6.
44
STOP, Zpravodaj. 2010, č. 2: Lepidla v památkové péči. Praha, s. 12 – 14.
45
Dostupný z: www.druchema.cz/z123-dispercoll-d2 [citováno dne 17. 2. 2020].
46
Dostupný z: www.druchema.cz/z1530-herkules [citováno dne 19. 2. 2020].
27
použití i v hračkářském průmyslu, pH 4 – 6.47
Výhodou při nanášení je jeho řidší
konzistence, dobře spojí vysoce porézní materiál. Vhodný hlavně pro
silnostěnnou, grafitovou keramiku 13. století nebo pro lepení pravěké keramiky.
Dispercoll D3 je jednosložkové polyvinylacetátové disperzní lepidlo,
neobsahuje organická rozpouštědla. Je rozpustné vodou, vodovzdornost D3 se
doporučuje pro lepení v exteriéru bez trvalého styku s vodou, pH 3 (kyselejší).48
Dobře se osvědčil pro méně nasákavé střepy nebo pro lokální lepení velkých
ploch, jeho výhodou je pevnost spoje. v případě nouze lze kombinovat s tavným
lepidlem, jsou-li střepy poškozené a spoje nedoléhají.49
Je také vhodný pro
lokální zpevnění namáhaných míst.
Ponal Super 3 má velmi obdobné vlastnosti jako již nedostupný Sokrat
500 (Axilat 500). Jeho limitem je však malá elasticita lepidla50
a poměrně
obtížná odstranitelnost ze střepu. Proto nebyl v tomto památkovém postupu
využit.
Lascaux Acrylkleber 498 HV je v současné době mezi konzervátory
hojně používaná disperze termoplastického akrylového polymeru, jehož je na
trhu několik typů. Všechny jsou stabilizovány na pH 8 – 9 a jsou vybaveny
konzervačními prostředky.51
Požadavkům pro lepení keramiky nejvíce odpovídá
typ 498 HV. Ředidlem je voda, nepenetruje do hloubky, je průhledný a po
zaschnutí, nemění barevnost okolního střepu. Reverzibilní je vhodným
rozpouštědlem, buď acetonem, jehož použití si u částečně slinuté keramiky
můžeme lokálně dovolit, nebo je možné spoje rozlepit pod teplou vodou.
Lepidlo zbělá a lze jej sloupnout. Velkou výhodou je vysoká houževnatost
lepidla a pevnost spoje, což jsou důvody, díky kterým se toto lepidlo osvědčilo
pro lepení tenkostěnné, částečně slinuté středověké keramiky.
V praxi je někdy nutná kombinace rychle a pomalu tuhnoucích lepidel
u tloušťky střepu větší než 10 mm anebo v případě poškozených hran
střepů.52
k tomu se často bodově používá tavné lepidlo doplněné příslušným
lepidlem disperzním. Je to možné, v rámci tohoto postupu však nebylo nutné
47
Dostupný z: www.druchema.cz/z1530-herkules [citováno dne 19. 2. 2020].
48
Dostupný z: www.druchema.cz/z2784-dispercoll-d3 [citováno dne 17. 2. 2020].
49
Jinak tavné lepidlo příliš nedoporučujeme pro obtížnější rozebíratelnost spojů.
50
KOKSTEJNOVÁ, A. – TIŠLOVÁ, R. 2019: Testování prostředků pro lepení sádrových artefaktů, Sborník X.
konference Restaurování a ochrana uměleckých děl, Pardubice, s. 20 – 29.
51
Dostupný z: https://www.deffner-johann.de/lascaux-acrylkleber-498-hv-1-l.html [citováno dne 20. 2. 2020].
52
BUYS, S. – OAKLEY, V. 1993: Conservation and restoration of ceramics. London, s. 115.
28
tento krok uplatnit. Obecně se raději vyhýbáme použití tavných lepidel, jelikož
jsou obtížně odstranitelná.53
Nanášení lepidla probíhá štětcem zpravidla na obě lepené plochy tak, aby
bylo naneseno i do nerovností a pórů. Lepený povrch musí být zcela čistý.
Lepidlo musí mít dostatečnou viskozitu. Je nutné hlídat si sklon lepených
fragmentů. Přebytky lepidla pečlivě houbičkou začišťujeme. S lepením
začínáme od spodní části nádoby. Snažíme se tak maximálně zamezit vzniku
tzv. „zámků“. Tedy míst, kam již není možné střep zpětně vložit. v případě
zjištění nerovností je třeba dané místo lokálně navlhčit teplou vodou, počkat, až
voda penetruje do střepu a poté mírným tlakem střepy srovnat. Pokud tak
neučiníme, bude se chyba násobit až k okraji nádoby.
K fixaci lepeného spoje nám slouží nádoby vyplněné například rýží, do
kterých ukládáme střepy ve svislé poloze tak, že se samy vahou zatěžují
(Obr. 6.10). Pomoci nám k tomu může také lokální použití lepicí pásky. Vhodné
jsou například pásky STORCH©
, které ve většině případů nestrhávají původní
keramický materiál. Je však vždy nutné udělat si dopředu odtrhové zkoušky.
Některé části je možné dočasně fixovat také kolíčky. v případě velkého pnutí
mohou pomoci i svorky.54
Závěrem je nutné říci, že ačkoli v tomto památkovém postupu nejsou
všechny typy lepidel uvedeny, v rámci práce na něm a v praxi testovány byly.55
Obr. 6.10. Pomůcky pro lepení a ukázka lepení střepu.
53
SVOBODOVÁ, L. 2010: Restaurování archeologických keramických nádob z polokulturního pohřebního
areálu Vliněves 1999 – 2007, Fórum pro konzervátory-restaurátory 2010, s. 52.
54
GESCHKE, R. 2019: Keramik Restaurierung. Berlin, s. 119.
55
Více viz STOP, Zpravodaj. 2010, č. 2: Lepidla v památkové péči. Praha.
29
6. 9. Doplňování středověkého keramického materiálu
Doplňování ztrát v keramických objektech je považováno za čistě
restaurátorskou fázi celého procesu. Nejedná se již o konzervaci. Doplňování je
velkým zásahem do předmětu a z toho důvodu je nutná maximální pokora
a etický přístup. Není možné si tvar domýšlet ani překrývat původní střep. Už
Benátská charta (1964) píše o odmítnutí každého hypotetického doplňování.
Restaurátorský zásah musí být minimální, jasně čitelný ale přitom
nenarušující celkový dojem z předmětu. Především však musí být jednoduše
reverzibilní. Kodex konzervátora-restaurátora uvádí, že „Konzervátorrestaurátor
by měl používat takové postupy, přístroje a látky, které dle
současného stavu vědění nepoškozují materiál předmětu, zdraví lidí a jsou
přátelské k životnímu prostředí. Vlastní zásah a použitý materiál by neměly
omezit jakýkoliv budoucí zásah. Nově použitý materiál by měl být snadno
a kompletně odstranitelný“.56
Hlavním důvodem, proč se chybějící materiál doplňuje, je zpevnění
keramického předmětu. Dalším cílem je učinit předmět srozumitelnějším, tedy
zlepšení komunikace ve vztahu předmět ˗ veřejnost. Doplňování přitom vychází
z míry dochování originálu. Pro rekonstrukci celého předmětu je nutné, aby byly
dochovány cca 2/3 nádoby, popřípadě 70% originálu, přičemž zde musí být
zastoupen celý profil předmětu.57
Tedy okraj, podhrdlí, výduť i dno.
I v tomto případě se liší přístup k doplňování pórovité a slinuté keramiky.
Slinutou keramikou se ve větší míře zabývá další literatura.58
v této práci se
zaměříme především na doplňování středověké pórovité keramiky.
Vývoj restaurátorských technik a doplňování obecně je velmi obsáhlý.59
v současné době je však stále nejoblíbenějším a nejfrekventovanějším
materiálem pro tvorbu doplňků u keramických nádob sádra.
Sádrové doplňky jsou oblíbené pro svou snadnou dostupnost, finanční
nenáročnost, pevnost a dobrou přilnavost ke keramice. Doplňky ze sádry drží
56
http://www.mcmi.cz/file/90ce792c8be646f81036f8701a893c18/229/profesn%C3%AD-eticky-kodexrestauratora-konzervatora-amg-cr.pdf
[citováno dne 7. 1. 2020].
57
SVOBODOVÁ, L. 2010: Restaurování archeologických keramických nádob z polokulturního pohřebního
areálu Vliněves 1999 – 2007, Fórum pro konzervátory-restaurátory 2010, s. 52.
58
BUYS, S. – OAKLEY, V. 1993: Conservation and restoration of ceramics. London. s. 119, GESCHKE, R.
2019: Keramik Restaurierung. Berlin, s. 192.
59
SVOBODOVÁ, L. – KLOUŽKOVÁ, A. 2016: Proměny restaurování keramických nálezů v čase, Fórum pro
konzervátory-restaurátory, roč. 2016. Brno: Metodické centrum konzervace/Technické muzeum v Brně, s. s.
110–115.
30
přesný tvar, nesmršťují se, jsou zdravotně nezávadné, dobře se retušují.60
Sádra
je reverzibilní, po navlhčení křehne a je možné ji mechanicky vyjmout
vyříznutím a postupným odebíráním. Vždy je při tom však ohrožena celistvost
předmětu, jelikož sádrové doplňky jsou i přes navlhčení poměrně pevné.
Se sádrou se musí po nalití pracovat poměrně rychle, v důsledku krátké
doby zpracovatelnosti materiálu. Také z toho důvodu je možné dotvářen
případnou plastickou výzdobu až po zatuhnutí. Většinou není v silách
restaurátora v tak krátké době (cca 10 minut) stihnout sádru nanést, zarovnat
a vytvořit také výzdobu.
Mezi hlavní nevýhody sádry patří, v literatuře často zmiňovaná, existence
rozpustných solí ve hmotě. Tyto soli mohou při změnách vlhkosti penetrovat do
keramického střepu. Pokud se za vlhkého stavu do střepu dostanou a vlhkost
klesne, vystupují soli k povrchu, krystalizací zvětšují svůj objem a v extrémních
případech může dojít k poškození povrchu předmětu.61
Z toho důvodu se před
samotným nanesením sádry separují lomy střepů buď disperzními lepidly nebo
Paraloidem B72 ředěným v acetonu. Snažíme se tak zamezit kontaminaci střepu
solemi. Kontrola prostředí, tedy preventivní konzervace, je také dobrou
preventivní ochranou. Problém může nastat, pokud se snažíme nádobu
doplněnou sádrou dekonzervovat. Tento proces se často neobejde bez ponoření
nádoby do vody nebo alespoň lokálního navlhčení sádry. Tehdy může
dojít k proniknutí solí ze sádry do keramiky i přes to, že byly střepy
odseparovány.
Další velkou nevýhodou sádry je, že pro opracování je nutné ji brousit.
Vzniká tak jemný prášek, který se dostává do pórů keramiky. Odstranitelný je
obtížně pouze opakovaným vymýváním ze střepu, což se ne vždy úplně podaří.
Současně tak dochází k nadměrnému namáhání keramického materiálu, které se
nedoporučuje především u křehké, porézní keramiky.
Sádra a další typy síranových pojiv jsou maltoviny, které patří do skupiny
vzdušných maltovin. Základem těchto pojiv jsou formy síranu
vápenatého, k výrobě sádrových maltovin se používají sádrovce a anhydrity.62
Zjednodušeně se tedy dá říci, že sádra je ve své podstatě anorganická sůl.
60
SVOBODOVÁ, L. 2010: Restaurování archeologických keramických nádob z polokulturního pohřebního
areálu Vliněves 1999 – 2007, Fórum pro konzervátory-restaurátory 2010, s. 52.
61
BUYS, S. – OAKLEY, V. 1993: Conservation and restoration of ceramics. London, s. 123.
WALKER, W. 1996: Gap-filling friable ceramics with microballoons and Paraloid B67, Studies in
Conservation, GESCHKE, R. 2004: Ceramic gap fills for ceramic restoration, The Conservator, s. 74
62
Z toho vyplývá, že sádra se vyrábí tepelným rozkladem sádrovce, sádrovec je dihydrát síranu
vápenatého, síran vápenatý je vápenatá sůl kyseliny sírové a řadí se do chemické skupiny anorganické
soli vápenaté.62
Dá se tedy zjednodušeně říci, že sádra je ze své podstaty anorganická sůl. Dostupný z:
http://tresen-old.vscht.cz/sil/sites/default/files/Vlastnosti%20s%C3%A1der_0.pdf. [cit. 3. 4. 2020].
31
Právě z těchto důvodů se již nějakou dobu objevují snahy o nalezení
materiálu, který by sádrové doplňky alespoň částečně nahradil. Jedná se
například o různé druhy epoxidových pryskyřic, Polyfillu63
, Termosety –
syntetické polymery jako Varaform©64
nebo i keramické doplňky.65
v rámci této
práce se snažíme hledat jiné alternativy. Epoxidové doplňky nejsou pro
pórovitou keramiku vhodné stejně, jako není vhodné použití epoxidových
pryskyřic pro lepení této keramiky. Doplňky k pórovitému materiálu dobře
nepřilnou a navíc jsou zdraví i přírodě škodlivé.66
Polyfilla udrží pouze tenkou
vrstvu, ve větší vypráskává a ani Polyfillu ani sádru není snadné odstranit zpětně
z pórovitého materiálu.67
Materiál Varaform©
se v této práci velmi dobře
osvědčil jako pomocný materiál pro dočasné zpevnění křehké keramiky68
. Je
však možné jej použít také pro doplňování celých tvarů především u větších
nádob, kde chybí velká část původního materiálu. Případně je možné tento
materiál využít také jako oporu vytvořením jádra, na které uchytíme původní
fragmenty.69
Tuto kostru je možné vytvořit také například soustružením
z polystyrenových hmot nebo za pomoci 3D tisku.
Doplňky vytvořené z keramické hlíny jsou výbornou variantou, jelikož se
jedná o stejný materiál. Odpovídá tedy nejlépe jedné ze základních etických
zásad v doplňování, tedy doplnění předmětu takovým materiálem, který je co
možná nejvíce příbuzný původní hmotě.70
Autor těchto doplňků, restaurátor
a keramik Rainer Geschke však sám uvádí, že se jedná po technologické stránce
o velmi náročnou činnost. Musíme totiž počítat se smrštěním a deformací
keramických doplňků při sušení i při výpalu. Dále doporučuje keramické
doplňky označovat přímo na střepu například datem. Jelikož jednou z nevýhod
je, že doplňky nemusí být hned znatelné. Jejich velkou výhodou však je, že
neobsahují rozpustné soli jako sádra.71
63
Více viz: BUYS, S. – OAKLEY, V. 1993: Conservation and restoration of ceramics. London, s. 124–130.
64
SVOBODOVÁ, L. 2014: Konzervování a restaurování nestabilních keramických nálezů, Ročenka
13. Olomouc: Archeologické centrum Olomouc, 260–275, s. 267 − 268.
65
GESCHKE, R. 2004: Ceramic gap fills for ceramic restoration, The Conservator, s. 74−83.
66
GESCHKE, R. 2004: Ceramic gap fills for pramic restoration, The Conservator, s. 74–83.
67
BUYS, S. – OAKLEY, V. 1993: Conservation and restoration of ceramics. London, s. 124.
68
Viz str. 87.
69
SVOBODOVÁ, L. 2014: Konzervování a restaurování nestabilních keramických nálezů, Ročenka
13. Olomouc: Archeologické centrum Olomouc, 260–275, s. 267−268.
70
Kodex konzervátora-restaurátora dostupný z:
http://www.mcmi.cz/file/90ce792c8be646f81036f8701a893c18/229/profesn%C3%AD-eticky-kodexrestauratora-konzervatora-amg-cr.pdf.
[cit. 15. 2. 2020].
71
GESCHKE, R. 2004: Ceramic gap fills for ceramic restoration, The Conservator.
32
Tento památkový postup se opírá o dřívější práce, vychází ve velké míře
z naší praxe a snaží se předchozí poznatky dále rozvíjet. Základní snahou je
připodobnit doplňkový materiál co možná nejvíce původnímu keramickému
střepu a to jak ve složení hmoty, tak ve struktuře doplňku. Současně má být
doplňkový materiál jednoduše reverzibilní a neměl by obsahovat rozpustné soli.
Snahou je také lepší zpracovatelnost materiálu především po stránce broušení
a zanášení pórů střepu. Všechny tyto parametry zatím v rámci této práce nejlépe
splňují komerčně dostupné samotvrdnoucí hmoty, které je možné dále
upravovat.72
6.10. Návod pro práci s měkkými samotvrdnoucími doplňovacími hmotami:
V rámci této práce byly testovány následující komerčně i finančně dostupné
značky samotvrdnoucích hmot.73
• Hmota Das, bílá.74
Modelovací hmota od italského výrobce tvrdnoucí na
vzduchu, má jemnou homogenní konzistenci. Snadno se vyhlazuje, lze
barvit vodou, rozpustnými barvami nebo laky. Po použití je potřeba ji
uzavřít v neprodyšném obalu.
• Hmota Krea, bílá.75
Modelovací hmota, která vytvrdne během několika
minut volně na vzduchu. Po zaschnutí lze přemalovat akrylovými
barvami. Nízká hmotnost a snadná zpracovatelnost. Zataveno ve
vzduchotěsné fólii. Uzavřená vydrží skladování i 24 měsíců.
• Samotvrdnoucí modelovací hmota JOVI, bílá i šedá.76
• Hmota Primo, bílá77
. Modelovací hmota od italského výrobce. Tato
hmota se osvědčila nejméně. Obsahuje pevnou složku, plnivo. Díky
němuž se tolik nesmršťuje, ale hůře se zpracovává.
• Darwi Classic78
hmota od belgického výrobce se v praxi dobře osvědčila.
Čas tuhnutí je 24 h/cm. Balení je opět nutné dobře uzavřít.
• SiO - 2 PLUS, keramická hmota, která se nejlépe osvědčila (vzhledem ke
složení a dostupnosti větších výhodnějších balení). Dostupná také v šedé
72
Práci s podobnými hmotami popisuje i německý restaurátor Rainer Geschke. Používá jílové hmoty,
které však následně pálí na nižší teploty. Viz GESCHKE, R. 2019: Keramik Restaurierung. Berlin, s.
131−133.
73
Hmoty uvádíme společně s informacemi od výrobce doplněné internetovými odkazy.
74
http://www.fila.it/it/en/product/das.[citováno dne 12. 7. 2020].
75
http://www.pasuto.com. [citováno dne 12. 7. 2020].
76
http://www.jovi.es/en/products/modeling/air-hardering-clay/. [citováno dne 12. 7. 2020].
77
http://www.morocolor.it/en. [citováno dne 12. 7. 2020].
78
http://www.clay-and-paint.com/en/9-darwi. [citováno dne 12. 7. 2020].
33
a černé barvě. Cena balení 1 kg stojí 79,-, 10 kg stojí 649,- Výrobce
CERAMICA COLLET, Španělsko.
SiO – 2 Plus je přírodní jíl, samotvrdnoucí přírodní modelovací hmotu,
která na vzduchu ztvrdne i bez výpalu. k dispozici je v šesti přírodních barvách a
v šesti baleních, od 250 g do 10 kg. Tato modelovací hmota je vhodná pro
řemeslnou a výtvarnou činnost. Malá balení jsou ideální pro testování nových
barev a větší balení jsou velmi úsporné pro použití ve školách nebo v dílnách.
Hmoty Sio-2 plus jsou doporučeny pro použití u dětí (od 3 let). Jílovité přírodní
hmoty mají vynikající plasticitu a obsah přírodních celulózových vláken
umožňuje bezpečné sušení bez praskání a lámání, a to i u velkých objektů.
Oproti jiným, na vzduchu tvrdnoucím hmotám, je Sio-2 PLUS zásadě vyroben z
přírodních jílů, plasticitou a vůní se liší od syntetických past. Na rozdíl od
ostatních na vzduchu tvrdnoucích hmot na trhu, je možno výrobky Sio-2 PLUS
po vysušení (2 – 5 dní v závislosti na velikosti a teplotě prostředí) i normálně
vypálit (například na 1050°C). Poté je možno upravit povrch stříkáním, nátěrem.
Může být použit jakýkoliv typ barvy nebo laku. Doporučujeme nejlépe
průhledný akrylový lak Sio-2, nebo Koh-i-noor. Takto upravená hmota vydrží
krátkodobé namočení. Pokud jsou hmoty před výpalem nějak barevné, při
výpalu barvu ztratí. Ale pro samotný výpal je mnohem levnější si koupit
klasické keramické vypalující hmoty. Pokud by byly tyto produkty vystaveny
dlouhodobě vlhkosti, zase by změkly. Oproti moduritu mají tu výhodu, že jsou
to přírodní plastické jíly bez zápachu. Příjemně se s nimi pracuje a nemusí se
vařit ve vodě. Veškeré produkty CERAMICA COLLET nejsou klasifikované
jako nebezpečné dle platné chemické legislativy. Podle evropské normy EN-
71/3 a pravidel USA - AP mají hmoty certifikaci jako netoxické.79
Tato hmota nejlépe odpovídala požadavkům pro práci s doplňkovým
materiálem. Je dobře zpracovatelná, zdraví nezávadná a velmi blízká klasické
keramické hmotě. Současně je jednoduše vodou reverzibilní.
Příprava hmoty pro doplnění předmětů vychází ze snahy připodobnit
doplňkový materiál co nejvíce původnímu charakteru střepu. Z etického
hlediska by měla být barevnost o odstín až o dva světlejší v důsledku
restaurátorské etiky. Doplňky musí být vždy zřejmé.80
79
Dostupný z: https://www.propec.cz/sio-2-plus. [cit. 12. 3. 2020].
80
http://www.mcmi.cz/file/90ce792c8be646f81036f8701a893c18/229/profesn%C3%AD-eticky-kodexrestauratora-konzervatora-amg-cr.pdf
[citováno dne 7. 1. 2020].
34
K přípravě hmoty potřebujeme:
• samotvrdnoucí modelovací hmotu (v našem případě SiO - 2 PLUS)
• vhodné ostřivo (lupek, šamot o různé hrubosti, sklářský písek - vše
dostupné v potřebách pro keramiky)
• kvalitní přírodní pigmenty různých barev (dostupné většinou ve
výtvarných potřebách nebo e-shopy)
• další specifické suroviny potřebné pro různé druhy keramiky jako
například slída (dostupné ve výtvarných potřebách nebo e-shopy).
Obr. 6.11. Pomůcky pro doplňování.
Strunou odřízneme požadovaný kus samotvrdnoucí hmoty a podle typu
keramického materiálu a barvy hmoty postupně vmícháváme pigmenty i ostřivo
(Obr. 6.12). Je dobré tyto dvě suroviny vmíchat do hmoty mírně navlhčené.
Pokud bychom je přidávali suché, hmota se příliš vysuší, špatně se zpracovává
a je nutné tak či tak vodu přidat. Barva hmoty v mokrém stavu bude tmavší, než
je původní materiál. Při sušení totiž výrazně světlá. Ostřivo přidáváme podle
potřeby v závislosti na tom, jakou strukturu má originální střep. U větších nádob
se obecně doporučuje více ostřiva, protože lépe udrží velký tvar. Ostřivo při
schnutí tvoří kostru v těle nádoby a snižuje smrštění.81
Proto je dobré jej přidat
také v případě menších předmětů. U jemné keramiky je vhodné použít jako
ostřivo sklářský písek. Ten je jemnější, neruší strukturu materiálu a zabrání
smrštění hmoty stejně efektivně. Doplňkový materiál tvořený z jílů se, podobně
jako keramika, bez přidání ostřiva při sušení smršťuje. Přidáme−li dostatečné
množství ostřiva, je možné snížit smrštění na cca 1–2%. Drobné praskliny je
následně možné zapravit doplněním chybějící hmoty špachtlemi.
81
RADA, P. 1997: Slabikář keramika. Praha, s. 15.
35
Obr. 6.12. Míchání hmoty a zkoušky barevnosti a smrštění doplňku.
V průběhu míchání hmoty si postupně vždy nějakou část odebereme
a dáme do sušárny vysušit. Děláme si tak zkoušky barevnosti doplňku
(Obr. 6.12). Ne vždy se podaří namíchat požadovaný odstín napoprvé. Během
tvorby zkoušek separujeme lomy střepů, na které bude doplněk nanesen,
neředěným disperzním lepidlem. Je nutné, aby lepidlo bylo před aplikací hmoty
alespoň zavadlé. Jinak hrozí, že se dostane do hmoty a po zaschnutí v ní vytvoří
tmavé skvrny. Lepidlo nanášíme na lomy, aby vytvořilo ochrannou mezivrstvu
mezi doplňkem a původním materiálem. Hlavním cílem je nejen separace
střepu, ale také fixace vlhké modelovací hmoty k částečně zatuhlému lepidlu.
Voda ve hmotě obnoví lepivost a doplněk je dostatečně ukotven k předmětu.
Hmotu pro doplňování můžeme u větších ploch nanášet po částech. Vždy
naneseme modelováním v ruce menší plochu, ihned zapravíme a počkáme, až
částečně zatuhne. Poté navlhčíme a narušíme skalpelem okraje doplňku, na který
následně modelujeme další hmotu, pomáháme si při tom například dřevěnými
špachtlemi (Obr. 6.13). Tento postup je stejný jako při lepení keramické hlíny.82
Odpadá nutnost vytvářet profily z dentálního vosku jako u lití sádry. Lépe se
korigují doplňky například větších částí okrajů nádob, kdy se občas mohlo stát,
že profil z dentálního vosku tvar neudržel, uhnul nebo se jinak deformoval.
Po částečném zaschnutí doplňku, tzv. zavadnutí, přistoupíme k zapravování
povrchu. Používáme dřevěné špachtle, nože, skalpely, houbičku. Zapravujeme
nerovnosti i případné drobné praskliny, které mohou v této fázi při sušení
vzniknout. Je potřeba materiál štětcem navlhčit a do praskliny zatřít stejnou
hmotu, která byla použita. Tím se smrštění zastaví. U dobře ostřených hmot se
tomuto lze téměř vyhnout. Výhodou samotvrdnoucích hmot je, že po navlhčení
opět změknou. Je tedy možné je takto postupně dotvarovat do odpovídajícího
tvaru i bez broušení.
82
RADA, P. 1997: Slabikář keramika. Praha, s. 25−26.
36
Obr. 6.13. Modelování hmoty a zapravování drobných prasklin, vzniklých smrštěním.
Velkou výhodou je použití této hmoty při tvorbě plastické výzdoby
například radélkem nebo kolkem (Obr. 6.14). Je možné otisknout dekor stejně,
jako u původního keramického materiálu. Odpadá tedy postupné broušení
a odebírání nutné v případě sádry.
Obr. 6.14. Tvorba části doplňku zdobeného radélkem.
Při závěrečné úpravě štětcem nebo houbičkou mírně navlhčíme okraje doplňku
a odříznutím skalpelem vytvoříme odsazení doplňku od původního střepu.
Doplněk je tak jasně vymezen a ohraničen. Je zaručeno, že nemůže
dojít k překrytí původního střepu. Toto ohraničení je z vnější strany předmětu
dostačující. Vnitřní část ponecháme bez odsazení, aby nebyl spoj příliš ztenčen
a nedošlo tak ke snížení stability spoje. Pokud je nutné povrch na závěr ještě
brousit, je dobré střep kolem doplňku vykrýt kvalitní lepicí páskou, na kterou
máme na keramice předem provedeny odtrhové zkoušky, přičemž se broušení
omezuje jen na nezbytně nutnou míru.
V rámci zkoušení a hledání optimální doplňující hmoty byly provedeny
základní testy především na pevnost a odolnost doplňku. Pevnost byla testována
tahem. Byl vyvinut opakovaný tlak na doplněk. Doplňky udržely běžný tlak,
který se předpokládá při základní manipulaci s nimi. Stejně tak nedošlo k jejich
poškození ani během balení a převozu. Odolnost vůči světlu byla v průběhu
práce testována na prvních doplněných předmětech. Ty byly po dobu 6 měsíců
37
na exponovaném místě vystaveny působení slunečních paprsků, přičemž jedna
polovina nádoby byla zakrytá, druhá nikoliv. Sledovány byly změny barevnosti
doplňku. Ty, pokud proběhly, nebyly optickým průzkumem znatelné. Navíc se
nepředpokládá uložení předmětů na takto nevhodném místě. Pro barevnou
stálost doplňku je důležité použití kvalitního pigmentu.
Měřen byl v neposlední řadě také obsah solí ve hmotě před zabarvením
i po něm (Tab.6.1):
Tab. 6.1. Výsledky výluhů modelovací hmoty SiO-2PLUS a Jovi.83
Černý
(SiO2+pigment)
Šedý
(Jovi)
Bílý
(SiO2) Jednotky Metoda
pH 7.658 7.434 7.235 pH metr WT
kond 3.42 3.55 1.829 mS/cm pH metr WT
HCO3
-
570.317328 510.0784 485.109 ppm titrace 0,01 M HCl do pH 4,3
CaO 43.135 96.575 111.235 ppm AAS
MgO 35.615 18.395 45.72 ppm AAS
K2O 19.8 13.295 6.36 ppm AAS
Na2O 464.465 457.54 154.465 ppm AAS
Cl-
269.4428 305.6049 24.8171 ppm
titrace 0,02M AgNO3, ind. K2CrO4
(stanovení dle Mohra)
(SO4)2
-
67.23920653 52.29987 16.19056 ppm vážkově jako BaSO4
Závěrem je možné říci, že tyto jílové hmoty obsahují zanedbatelné
množství rozpustných solí.84
Výhody samotvrdnoucích jílových hmot pro doplňování keramického materiálu:
• Téměř zanedbatelný obsah rozpustných solí.
• Dokonale reverzibilní pouze vodou.
• Z velké části odpadá broušení doplňku a tím zanášení pórů střepu.
• Výborně se upravují, lze je znovu vodou změkčit.
• Odpadá nutnost barevné retuše a její fixace.
• Výborné pro okamžité uchycení nestabilní keramiky. Je dobré mít po ruce
namíchány různé odstíny hmot.
83
Výluh - vzorek a voda v poměru 1:5 třepán 24 hodin. Po té zfiltrován přes filtr 0,45nm. (u č. 3. byl vzorek
získán v ultraodstředivce při 15000 otáčkách), ppm = parts per million.
84
Viz také GESCHKE, R. 2019: Keramik Restaurierung. Berlin, s. 133.
38
Nevýhody:
• Během testování práce s hmotami se nepodařilo zcela zamezit jejich
smršťování. Je tedy potřeba je zapravovat.
• Obtížněji se s nimi doplňují velké plochy vzhledem k tomu, že se musí
nanášet postupně, práce je možná, ale zdlouhavější. Pokud je to reálné, lze
v takovém případě volit variantu demontovatelných sádrových doplňků.
6.11. Retušování
Otázce retuší se budeme věnovat jen okrajově, protože nutnost retušování
v podstatě odpadá se zabarvováním přímo ve hmotě. Současně vyvstává otázka,
zda vůbec hmotu zabarvovat. Téma retuší je často diskutované mezi archeology
a restaurátory. Archeologové možná častěji preferují bílé doplňky, pro potřeby
vědecké dokumentace dostačující. Restaurátor většinou preferuje zabarvení
doplňkového materiálu a to z estetického hlediska a pro potřeby prezentace
veřejnosti. Vždy však musí být doplněné místo jednoznačně rozeznatelné od
originálu, což se řeší většinou o jeden až o dva tóny světlejší barevností
doplňku. v rámci tohoto postupu barevné tónování doplňku uplatňujeme také
z toho důvodu, že zrestaurované předměty budou v budoucnu vystaveny.
Pokud se nám nepodaří namíchat dobrou barevnost hmoty nebo je nutné
napodobit vzhled glazury, je možné přes hmotu nanést vrstvu retuše. To
provádíme tak, že separujeme povrch hmoty 10% roztokem disperzního lepidla
s vodou a nanášíme v našem případě kvalitní temperové barvy. Před nanesením
barvy si můžeme udělat barevné zkoušky na zbytky doplňovací hmoty atp.
Barvu nanášíme tupováním houbičkou (Obr. 6.15). Barva nesmí přesahovat přes
originální střep. Přesahy otíráme ještě před zaschnutím, případně drobná
nedobarvená místa lokálně zapravujeme štětcem. Temperové barvy volíme
v tomto postupu z důvodu minimalizace zásahů a tyto barvy jsou jednoduše
odstranitelné opět pouze vodou .85
Je však nutné je po zaschnutí fixovat. k tomu
slouží většinou matné fixativy na tempery, dostupné ve výtvarných potřebách.
v našem případě se jednalo o fixativ značky Pébéo©
. Komplikované je však
nanášení fixativu pouze na doplněk. Je potřeba dobře vykrýt původní materiál
páskou, papírovými šablonami atp. Proto raději preferujeme zabarvení přímo
u doplňovacích hmot.
85
Někteří restaurátoři používají i na pórovitou keramiku barvy akrylové. Viz GESCHKE, R. 2019:
Keramik Restaurierung. Berlin, s. 131.
39
Obr. 6.15. Pomůcky pro retuše a nanášení retuše tupováním houbičkou.
6.11.1. Inventarizace
Inventarizace, tedy popis předmětů inventárními čísly, probíhá v závěru práce.
Každý předmět dostává své jedinečné, nezaměnitelné číslo. Toto číslo se liší
podle instituce. Píšeme je tuší na podlakovaný střep a po zaschnutí opět
přelakujeme. Pro lakování se nejčastěji používá 10 % roztok Paraloidu B72
ředěného v Acetonu. Je možné použít také Liholak L 1010 C0000, bezbarvý,
ředí i odstraňuje se lihem. Je certifikovaný pro nátěry dětského nábytku normou
EN ISO 71 č.86
Osvědčil se dobře při zpracování většího množství fragmentů,
které nelze z časových důvodů lakovat v digestoři.
Číslo nanášíme na takové místo, kde bude působit co nejméně rušivě.
v případě nádob je to nejčastěji u dna a na takovou stranu nádoby, která je méně
zachovalá. v případě jednotlivých fragmentů lakujeme okraje, podhrdlí, zdobené
výdutě a dna na vnitřní část nádob nebo tam, kde není fragment nijak
dekorován. Stále se preferuje číslování přímo na nádoby, jelikož štítky se mohou
ztratit a písmo může vyblednout.
6.12. Doporučené podmínky pro uložení předmětů po konzervátorskorestaurátorském
zásahu a restaurátorská zpráva
Uložení předmětů je velmi zásadním bodem. Jedná se o tzv. preventivní
konzervaci, kdy jsou předměty uloženy ve stabilních podmínkách s nastaveným
depozitárním režimem, kdy se dodržují optimální hodnoty relativní vlhkosti,
světla, teploty a prašnosti. Přitom za nejrizikovější faktor je považována vysoká
vlhkost a velké výkyvy teplot. Uložením do vhodných podmínek se dá proces
degradace předmětu zpomalit či téměř zastavit. Konzervátor nastaví doporučené
86
Dostupný z: www.colorlak.cz/sortiment/detail/liholak-l1010. [cit. 6. 4. 2020].
40
podmínky uložení dle odborné literatury.87
Je jednoznačně výhodnější předmět
uložit ve vhodných podmínkách, než jej opakovaně znovu restaurovat
(Obr. 6.16).
Pro keramický materiál jsou doporučeny tyto normy:88
• Rozsah teploty: 19°C ± 1°C.
• Rozsah vlhkosti: 50% ± 2% relativní vlhkosti.
• Ultrafialové záření: méně než 75 mikrowattů na lumen.
• Osvětlení: 50 – 450 lux.
Obr. 6.16. Ideální uložení v depozitářích s kontrolovanou relativní vlhkostí, prašností,
světelností i UV. Foto archiv A. Netopilové.
Restaurátorské zprávy
Restaurátorské zprávy zaznamenávají celý postup restaurování a použití
materiálů, za účelem uchování informací pro další generace. v dnešní době jsou
již nutností, neexistuje však jejich standardizace.89
v zásadě se od sebe liší
restaurátorské zprávy a zprávy pro instituce. Ty mají každá své vlastní
dokumenty o různém rozsahu.
87
SELUCKÁ, A. – GROSSMANNOVÁ, H. – MAZÍK, M. 2014: Preventivní konzervace: Moderní postupy
a technologie. Brno. KOPECKÁ, I. – SVOBODOVÁ, E. 2019: Metody průzkumu historických materiálů. Praha.
88
SELUCKÁ, A. – GROSSMANNOVÁ, H. – MAZÍK, M. 2014: Preventivní konzervace: Moderní postupy
a technologie. Brno. KOPECKÁ, I. – SVOBODOVÁ, E. 2019: Metody průzkumu historických materiálů. Praha.
89
Existují pouze Metodické pokyny NPÚ, viz Metodický pokyn Národního památkového ústavu č. 4/2006 ze
dne 4. 9. 2006.
41
Vždy je však nutné vyplnit alespoň zkrácenou verzi restaurátorské zprávy,
kam uvedeme všechny použité vnesené materiály, a tu zálohovat na dvou
nezávislých místech. Představujeme možný vzor, jak může stručná muzejní
(archeologická) zpráva vypadat:
Základní konzervátorská - restaurátorská zpráva - vzor
• Majitel předmětu/ správce předmětu:
• Předmět/soubor předmětů:
• Inventární číslo (soubor čísel)
• Lokalita:
• Datace:
• Stav předmětu (předmětů) před konzervátorským-restaurátorským
zásahem:
• Popis konzervátorského-restaurátorského zásahu:
• Doporučené podmínky uložení:
Rozsah teploty: 19°C ± 1°C
Rozsah vlhkosti: 50% ± 2% relativní vlhkosti
Ultrafialové záření: méně než 75 mikrowattů na lumen
Osvětlení: 50 – 450 lux
Předmět by měl být uschován ve vhodných vitrínách ve kterých je minimální
prašnost. Samotné ošetření předmětu by mělo být prováděno velmi jemnou
prachovkou, bez použití vody nebo chemikálií. Při manipulaci s předmětem je
nutné šetrné zacházení. Je vyloučeno předmět chytat za doplněné úchytky, ucha
a jiné doplňované části. Předmět musí být chráněn před vysokým slunečním
zářením, které by v extrémním případě mohlo ovlivnit zabarvení doplňku.
42
ČÁST III. PŘÍPADOVÉ STUDIE:
7. Restaurování předmětů z archeologických
výzkumů
S tímto stavem předmětů se nejčastěji setkávají pracovníci v institucích
záchranné archeologické péče ale také ve všech typech muzeí, na pracovištích
Archeologického ústavu AV ČR a Národního památkového ústavu. Většina
současných archeologických výzkumů je prováděna jako záchranná akce před
jakýmikoliv stavebními či výkopovými pracemi v terénu (Obr. 7.01).
Systematické výzkumy (dnes nazývané badatelskými projekty) mohou provádět
všechny typy odborných institucí, ale je nutno o ně požádat (a získat povolení)
u Archeologického ústavu AV ČR. Z restaurátorského hlediska se tyto dva typy
výzkumů od sebe liší především dobou, která je na zpracování předmětů
vyhrazena. U záchranného výzkumu tato doba souvisí s podmínkami uzavřené
investorské smlouvy, ale většinou jde o půlroční lhůtu po ukončení terénních
prací. v rámci systematického výzkumu je časové omezení dáno termínem
badatelského projektu. Obecně řečeno, je však v zájmu vlastních nálezů, aby
konzervace proběhla co nejdříve od doby vyzvednutí ze země.
Předměty z výzkumu bývají znečištěny půdními depozity. Objevují se na
nich různé druhy krust, výkvěty solí, případně jsou narušeny vlivem
prorůstajících kořenů rostlin a celkově tlakem okolní zeminy. Pokud byly střepy
nalezeny v rámci jednoho objektu, je nutné se pokusit o slepení jednotlivých
fragmentů (například z různých hloubek/sektorů) mezi sebou.
43
Obr. 7.01. ZAV Jihlava, bytový dům u Skály A091/19. Foto Archiv Archaia Brno.
Příklady restaurování keramiky z archeologických výzkumů:
7.1. Restaurování zvonovité poklice
Správce: Archaia Brno z.ú.
Lokalita: Kunštát
Číslo akce: 104/18, kontext: 131
Inventární číslo: zatím bez i. č.
Datace: 14. – 15. století
Popis předmětu:
Zvonovitá poklice s knoflíkovitým držadlem, vytáčená na kruhu. Jeden
z typických zástupců středověké keramiky 14. – 15. století.
Rozměry: výška: 7,9 cm
průměr okraje: 14,8 cm
průměr knoflíku: 4,5 cm
44
Krok 1)
Stav předmětu před restaurátorským zásahem:
Obr. 7.02. Stav předmětu po převzetí
Obr. 7.03. Detail znečištění předmětu půdními depozity.
45
Popis předmětu před restaurátorským zásahem:
Předmět se po převzetí nacházel ve fragmentárním stavu v celkovém počtu
10 kusů. Střepy byly znečištěny půdními depozity (Obr. 7.02., 7.03). Stav
samotného předmětu byl dobrý, keramika se nedrolila ani nepraskala.
Krok 2)
Fotodokumentace. Před zásahem provádíme podrobnou fotodokumentaci celku
i detailů (Obr. 7.04, 7.05).90
Fotografie stavu po převzetí jsou podstatné. Pokud
nyní předmět dobře nezdokumentujeme, mohou být důležité informace ztraceny.
v tomto případě je fotodokumentace o něco jednodušší z toho důvodu, že se
poklička nachází ve střepovém stavu. Dokumentujeme tedy pouze tzv. „mapu“,
detaily a makrofotografie.
Obr. 7.04. Stav předmětu po převzetí - celky.
Obr. 7.05. Detaily znečištění lomu střepů.
90
Více k fotodokumentaci viz přílohy.
46
Obr. 7.06. Detail znečištění okraje pokličky
Krok 3)
Restaurátorský průzkum:
Optický průzkum a zkoušky poklepem prozradily, že původní střep je poměrně
pevný a kvalitní. Je možné jej namáčet. Zkouška nasákavosti ukázala hodnotu
19%, poklička se tedy řadí do kategorie průlinčitých výrobků. Z toho důvodu se
budeme vyhýbat použití kyselin nebo se budeme snažit omezit je na minimum.
Povrch jednotlivých střepů je pokryt silnější vrstvou půdního depozitu
(Obr. 7.06). Jedná se o stopy po uložení v zemi. Nachází se zde především
množství hrubých nečistot jako hlína, písek a usazeniny (Obr. 7.07). To
znesnadňuje další identifikaci střepů. Nečistoty na hranách znemožňují
kompletaci (Obr. 7.05). Proto bude nezbytné tyto nečistoty odstranit. Předtím je
však nutné provést odběr vzorků a zkouškami rozpustnosti zjistit, čím mohou
být co nejjednodušeji odstraněny (Obr. 7.08). Další vzorky mohou také sloužit
pro případné analýzy.
Obr. 7.07. Průzkum znečištění pod binokulární lupou.
47
Obr. 7.08. Odběr vzorků a zkoušky rozpustnosti. Odebraný vzorek je možné rozpouštět
v destilované vodě (nahoře) i v kyselinách. Proto zvolíme nejméně agresivní metodu - čištění
pouze vodou. Část odebraného vzorku z různých částí povrchu pokličky bude uložena
s nádobou pro případné analýzy.
Krok 4)
Restaurátorský záměr:
Po důkladné dokumentaci a průzkumu budou jednotlivé fragmenty očištěny
měkkými kartáčky a vodou s důrazem na čištění lomů střepů. Po vysušení budou
lepeny disperzním lepidlem. Doplnění chybějících fragmentů bude provedeno
samotvrdnoucími hmotami s přídavkem pigmentů a ostřiva.
Krok 5)
Čištění:
Na základě průzkumu můžeme přistoupit k čištění pokličky. v tomto případě
byly nečistoty poměrně snadno odstranitelné teplou vodou a měkkým
kartáčkem. Důraz byl kladen na čištění lomů střepů kvůli následné kompletaci
(Obr. 7.09). Čištění se opět několikrát opakovalo. Po zaschnutí mohou ještě
vystoupit zbytky nečistot, které se napoprvé nepodařilo odstranit.
48
Obr. 7.09. Detail čištění okraje pokličky s důrazem na dočištění lomů střepu.
Krok 6)
Fotodokumentace:
Obr. 7.10. Stav po očištění – tzv. „mapa“. Dodržujeme polohu střepů v těle nádoby.
Obr. 7.11. Detaily lomu střepů po očištění.
49
Obr. 7.12. Detail okraje pokličky po očištění.
Krok 7)
Konsolidace:
U pokličky nebylo nutné předmět ani jeho části zpevňovat. Střepy byly
v dobrém stavu, konsolidace není vždy nezbytná.
Krok 8)
Lepení:
V tomto případě, kdy se jedná o materiál z výzkumu, je snaha slepit mezi sebou
všechny střepy z jednoho kontextu. Rozložíme si tedy veškerý materiál na
pracovní plochu a pečlivě jej prohlédneme. Po vyhledání všech střepů začínáme
s lepením od úchytky pokličky. Cílem je zabránit vzniku tzv. „zámků“. Tedy
míst, kam již střepy nemůžeme zpětně vložit. U lepení je dále velmi důležitý
výběr lepidla.91
v tomto případě byl, vzhledem k poréznějšímu charakteru
střepu, zvolen Dispercoll D2. Ten dobře vyplní póry keramiky a vytvoří pevný,
čirý spoj, ředí se vodou. Z vnější strany spoj vždy dobře začistíme a fixujeme ve
svislé poloze v nádobce s rýží atp. Pomoci nám krátkodobě může lepicí páska.92
91
Více k výběru lepidel viz Problematika ko-re zásahu.
92
Například STORCH© a jiné.
50
Krok 9)
Fotodokumentace stavu po slepení:
Obr. 7.13. Stav po slepení. v případě tohoto, poměrně plochého předmětu, mohou být pro
fotodokumentaci v průběhu práce dostačující pouze pohledy shora a na spodní část pokličky.
Krok 10)
Doplňování:
Vzhledem k tomu, že předmět bude v budoucnu vystaven, bylo přistoupeno ke
kompletnímu doplnění chybějícího materiálu a také k zabarvení doplňku do
světlejšího odstínu než je originální střep. Současně byl předmět příliš křehký,
především část okraje pokličky by byla bez doplnění nestabilní. Doplněk tedy
slouží také k celkovému zpevnění předmětu. Použita byla samotvrdnoucí
doplňovací hmota zabarvená pigmenty s přídavkem ostřiva. Namíchána byla
tak, aby co nejlépe napodobila původní keramický střep. Odstín doplňku je vždy
světlejší než originální materiál.
Na výrobu doplňku ze 100g hmoty je potřeba:
• 100 g hmoty SiO-2PLUS
• 15 g šamotu 0,5 – 1,5 mm
• 20 g sklářského písku
• 15 g čerň kostní pigment
• 7 g umbra pálená pigment
• 3 g zem zelená česká
Suroviny vmícháváme do hmoty za mokra (Obr. 7.14). Přidáme ke směsi trochu
vody (ne moc), aby vznikla kašička. Jinak bude hmota příliš suchá a bude se
51
nám špatně zpracovávat. Toto množství stačí pro doplnění menší pokličky.
Musíme počítat s tím, že z části materiálu budeme dělat zkoušky. Odebereme
menší kus, necháme vysušit a porovnáme s barvou střepu. Ne vždy se podaří
namíchat přesný odstín napoprvé.
Doplňována byla jen místa, u kterých to bylo nutné. Menší praskliny ani
spáry nedoplňujeme. Předmět to zbytečně zatěžuje a celek je většinou stabilní
i bez vyplnění drobných nedokonalostí.
Obr. 7.14. Míchání hmoty.
Obr. 7.15. Již připravená hmota a separace lomů pokličky disperzním lepidlem.
52
Obr. 7.16. Postup při modelaci doplňku ze samotvrdnoucí hmoty.
Doplňované části nanášíme postupně. Dovoluje nám to použitá hmota, kterou
stačí jen lokálně navlhčit a pokračovat v práci. Hmotu upravujeme za mokra
nebo částečně zatuhlou. Nakonec ještě skalpelem odsadíme okraj doplňku od
původního střepu, aby byl jednoznačně rozeznatelný (Obr. 7.18). Závěrečné
broušení se omezuje jen na nejnutnější úpravu povrchu (Obr. 7.16). Odpadá tím
zanášení keramických pórů sádrou.
53
Krok 11)
Fotodokumentace - konečný stav:
Obr. 7.17. Konečný stav předmětu po restaurování.
54
Obr. 7.18. Detaily vnitřku úchytky a okraje.
Na závěr vypracujeme krátkou restaurátorskou zprávu. Uvedeny jsou zde
všechny použité materiály a postupy společně s doporučenými podmínkami pro
uložení předmětu. Zpráva je v databázi přiložena k předmětu a zálohována:
55
Základní konzervátorská - restaurátorská zpráva
• Majitel předmětu/ správce předmětu/ uloženo v:Archaia Brno, z.ú.
• Předmět/soubor předmětů: zvonovitá poklice, číslo akce 104/18, K: 131
• Inventární číslo (soubor čísel): zatím bez inv. čísla
• Lokalita: Kunštát
• Datace: 14. – 15. století
• Stav předmětu (předmětů) před konzervátorským-restaurátorským zásahem:
Předmět se po převzetí nacházel ve střepovém stavu v celkovém počtu 10 kusů.
Jednotlivé střepy byly silně znečištěny vrstvou půdních depozitů, která zabraňovala
kompletaci i identifikaci předmětu.
• Popis konzervátorského-restaurátorského zásahu:
Předmět byl zdokumentován, byl proveden odběr vzorků a zkoušky rozpustnosti. Na
základě výsledků průzkumu bylo přistoupeno k čištění. Střepy byly jednotlivě čištěny za
pomoci měkkého kartáčku, skalpelu a vody. Dočišťováním byly odstraněny drobné
nečistoty z lomů střepů. Po fotodokumentaci následovalo lepení Dispercollem D2. Střepy
byly fixovány páskou STORCH a usazovány do nádoby s rýží atp. Po fotodokumentaci
bylo přistoupeno k doplňování předmětu. Před nanesením doplňku byly lomy střepů
separovány disperzním lepidlem. k tvorbě doplňků byla použita samotvrdnoucí hmota
SiO-2PLUS. Hmota byla zabarvována přírodními pigmenty s přídavkem ostřiva,
opracována do požadovaného tvaru špachtlemi a skalpely. Pro závěrečnou úpravu byly
lokálně použity brusné papíry.
• Doporučené podmínky uložení:
Rozsah teploty: 19°C ± 1°C
Rozsah vlhkosti: 50% ± 2% relativní vlhkosti
Ultrafialové záření: méně než 75 mikrowattů na lumen
Osvětlení: 50 – 450 lux
Předmět by měl být uschován ve vhodných vitrínách, ve kterých je minimální prašnost.
Samotné ošetření předmětu by mělo být prováděno velmi jemnou prachovkou, bez použití
vody nebo chemikálií. Při manipulaci s předmětem je nutné šetrné zacházení. Je
vyloučeno předmět chytat za doplněné úchytky, ucha a jiné doplňované části. Předmět
musí být chráněn před vysokým slunečním zářením, které může ovlivnit zabarvení hmoty.
56
8. Restaurování předmětů z archeologických
výzkumů vyzvednutých in situ
S předměty dopravenými do laboratoře ve stavu „in situ“, tedy „vyzvednuty na
původním místě“ jejich nálezu, se setkáváme často opět při archeologických
výzkumech. Nálezy in situ jsou vyzvedávány průběžně během výzkumu a ihned
převezeny do laboratoře. u starších nálezů by se takto uložená keramika vlivem
sesychání mohla rozpadat, případně podléhat mikrobiologickému napadení.
Proto je nutné tímto způsobem vyzvednuté předměty ošetřit přednostně.
Předměty jsou vyzvednuty neporušeně ve stavu, v jakém se nacházely po
odkrytí, tedy i s okolní zeminou. Nádoby archeologové (nebo konzervátoři)
v terénu provizorně fixují pomocnými materiály jako polyetylénové (PE) fólie,
obvazová gáza, krepová páska nebo montážní polyuretanová pěna, dříve
i sádrové lůžko. Po dostatečném zpevnění jsou předměty odříznuty, přeneseny
do vhodné nádoby pro transport a opatrně převezeny.93
Zda budou předměty vyzvednuty in situ je třeba zhodnotit na místě.
Většinou se tato metoda využívá k vyzvednutí a převozu nádob, které by mohly
být těmito procesy porušeny nebo v případě kdy se předpokládá, že nádoby
uvnitř něco obsahovaly. Zemina spolu s pomocným materiálem slouží při
manipulaci ke zpevnění předmětu. Nádoby přivezené do laboratoře ve stavu in
situ, jsou pro konzervátora ideálním stavem. Umožňuje mu prohlédnout si
základní tvar nádoby a následně postupně rozebírat střepy v pořadí, v jakém se
nacházely, což může značně usnadnit práci při vyhledávání fragmentů. Výhodou
také je, že střepy k nádobám bývají většinou kompletní. Pokud nádoba
kompletní není, doporučuje se pro jistotu projít i ostatní nálezy. Někdy se
mohou střepy od nádoby vzdálit vlivem eroze a dalších okolností.
8.1. Restaurování hrnce ze středověké hrnčířské pece
Uloženo: Archaia Brno z.ú.
Lokalita: Jihlava, ulice u Skály
Číslo akce: A091/2019
Inventární číslo: zatím bez i.č.
Datace: 2. pol. 13 – poč. 14. stol.
93
SVOBODOVÁ, L. 2010: Restaurování archeologických keramických nádob z polokulturního pohřebního
areálu Vliněves 1999 – 2007, Fórum pro konzervátory-restaurátory 2010, s. 49.
57
Popis předmětu:
Předmět byl součástí většího souboru nádob, nalezeného v rámci záchranného
archeologického výzkumu v Jihlavě, ulice u Skály. Hrnec byl součástí výplně
hrnčířské pece datované do 2. poloviny 13. či počátku 14. století. v souboru
převažovaly hrnce, v menší míře se zde nacházely džbány, poklice, lahve
a třmenové konvice.
Hmota nádoby je poměrně kompaktní, středně zrnitá s obsahem písčité
příměsi. Nádoba byla vytvořena vytáčením na hrnčířském kruhu. Nacházejí se
na ní mírné stopy po přepálení. Jinak je však hmota dostatečněně stabilní.94
Rozměry: šířka okraje: 14,1 cm
výška: 17,5 cm
Krok 1)
Stav předmětu před restaurátorským zásahem:
Obr. 8.01. Předmět ve stavu po převzetí, ještě částečně zabalen v PE fólii.
94
Nálezová zpráva Archaia Brno z.ú. 2019: ZAV A091/19 Jihlava, Bytový dům u Skály.
58
Obr. 8.02. Detaily poškození hrnce.
Popis předmětu před restaurátorským zásahem:
Předmět byl vyzvednut in situ s okolní zeminou, aby nedošlo k jeho rozpadnutí
(Obr. 8.01). Po odstranění PE fólie bylo zřejmé, že chybí zhruba 1/3 výduti.
Hrnec byl vyplněn zeminou a jeden střep z výduti se nacházel na povrchu
nádoby u horního okraje (Obr. 8.02). Dále byl celý předmět pokryt vrstvou
vlhké zeminy, písku, kamínků a dalších půdních nečistot. Zhruba v polovině
nádoby se nacházela větší prasklina, kterou bude nutné zpevnit (Obr. 8.02).
Krok 2)
Fotodokumentace. Předmět pečlivě fotodokumentujeme.95
Fotodokumentace
stavu po převzetí slouží jako doklad restaurátorovy práce (Obr. 8.03, 8.04.).
95
Více k fotodokumentaci viz přílohy.
59
Obr. 8.03. Stav předmětu po převzetí.
60
Obr. 8.04. Detail okraje, těla a dole detail výzdoby.
Detaily i celky budeme v dalších fázích restaurování pro srovnání pečlivě znovu
fotografovat ze stejného pohledu.
Krok 3)
Restaurátorský průzkum:
Optický průzkum a zkoušky poklepem prozradily, že původní střep je poměrně
pevný a kvalitní. Je možné jej namáčet. Výsledkem zkoušek nasákavosti je
hodnota 15,5%, hrnec se tedy řadí do kategorie průlinčitých výrobků. Z toho
důvodu se snažíme vyhýbat použití kyselin nebo je omezit na minimum. Povrch
předmětu byl pokryt silnou vrstvou půdního depozitu (Obr. 8.05). Jedná se
o pozůstatky původního uložení v zemi. Nacházelo se zde především množství
hrubých nečistot jako hlína, písek a usazeniny. To znesnadňovalo další
identifikaci střepů. Nečistoty na hranách znemožňovaly kompletaci. Proto bylo
nezbytné tyto nečistoty odstranit.96
Předtím však bylo nutné provést odběr
96
Druhou polovinu nádoby očistíme také, jelikož se nepředpokládá dochování zbytků potravin
atp. vzhledem k tomu, že se jednalo o vsázku z pece.
61
vzorků (Obr. 8.06) a zkouškami rozpustnosti zjistit, čím mohou být co
nejjednodušeji očištěny. Další vzorky mohou také sloužit pro případné analýzy.
Obr. 8.05. Průzkum znečištění pod binokulární lupou.
Obr. 8.06. Odběr vzorků a zkoušky rozpustnosti. Vzorek je možné rozpouštět v destilované
vodě. Proto zvolíme nejméně agresivní metodu - čištění pouze vodou. Odebrané vzorky
z různých částí povrchu hrnce budou uloženy společně s výplní pro případné analýzy.
Krok 4)
Restaurátorský záměr:
Po důkladné fotodokumentaci a odběru vzorků bude opatrně vybrána nejdříve
výplň nádoby. Po vyschnutí bude přiložena k nádobě. Následně budou
odstraněny nečistoty z povrchu střepu vodou a měkkými kartáčky. Poté budou
chybějící fragmenty přilepeny vhodným disperzním lepidlem. Prasklina na
výduti musí být zpevněna (taktéž disperzí). Následně budou chybějící části
doplněny samotvrdnoucí hmotou s příměsí ostřiva a pigmentů.
62
Krok 5)
Čištění:
Na základě předchozího průzkumu bylo přistoupeno k čištění hrnce. Nádoby in
situ obecně by měly zůstat ve vlhku, než se dostanou do laboratoře. Jinak může
hlína popraskat a poškodit hlavně menší tenkostěnné předměty.97
v laboratoři
jsou potom upřednostněny před dalšími nálezy, aby vlivem dlouhodobého
uložení ve fólii nedošlo ke vzniku plísní. Před započetím čištění musíme
nejdříve opatrně vybrat výplň z vnitřní části nádoby. K tomu nám poslouží
střička, kterou výplň navlhčíme (pokud není sama o sobě dostatečně vlhká).
Nádobu zakryjeme fólií, chvíli počkáme, než voda prostoupí výplní, a začneme
s vybíráním vnitřní části (Obr. 8.07).98
Obr. 8.07. Vlhčení výplně střičkou a následné odstraňování výplně nádoby.
Obr. 8.08. Nádoba po rozebrání a čištění měkkým kartáčkem.
97
BUYS, S. – OAKLEY, V. 1993: Conservation and restoration of ceramics. London, s. 85.
98
SVOBODOVÁ, L. 2010: Restaurování archeologických keramických nádob z polokulturního pohřebního
areálu Vliněves 1999 – 2007, Fórum pro konzervátory-restaurátory 2010, s. 49.
63
Obr. 8.09. Detail čištění, vpravo vždy již očištěná část.
Postup se po zaschnutí opakoval. Dodatečně se mohou nečistoty ještě na
některých místech objevit. Důraz klademe hlavně na odstranění nánosů z lomů
střepů (Obr. 8.08). Dobře musela být očištěna také prasklina (Obr. 8.09), aby
bylo možné ji po oschnutí zpevnit.
Krok 6)
Fotodokumentace:
Obr. 8.10. Stav předmětu po očištění.
64
Obr. 8.11. Detail okraje nádoby a detail poškození na výduti.
Obr. 8.12. Detail výzdoby po očištění.
65
Krok 7)
Konsolidace:
Konsolidována musela být prasklina na výduti nádoby, abychom zabránili další
degradaci předmětu (Obr. 8.13).
Obr. 8.13. Konsolidovaná část výduti a postup při zpevňování nádoby.
Použit byl 10% roztok Dispercollu D2 v destilované vodě. Roztok byl nanesen
do spár. Nádoba byla následně fixována ve svorkách (Obr. 8.13). Žádným jiným
způsobem se nepodařilo nádobu dobře uchytit. Docházelo zde k příliš velkému
tlaku a stěny se od sebe při běžné fixaci rozestupovaly.
Krok 8)
Lepení:
Tato část se omezuje pouze na přilepení tří chybějících fragmentů k výduti.
Použito bylo lepidlo Dispercoll D2 a to vzhledem ke stavu a pevnosti
keramického střepu.99
Lepidlo naneseme v dostatečné vrstvě, střepy slepíme
a přebytek lepidla ještě před zaschnutím vždy dobře začistíme. Střepy fixujeme
ve svislé poloze v nádobce s rýží atp. Pomoci nám krátkodobě může lepicí
páska.
99
Více k výběru lepidel viz Problematika ko-re zásahu.
66
Krok 9)
Fotodokumentace stavu po slepení:
Obr. 8.14. Stav po konsolidaci a slepení.
67
Obr. 8.15. Detail poškození před a po zpevnění.100
Krok 10)
Doplňování:
Vzhledem k tomu, že se jedná o součást unikátního souboru předmětů (patrně
vsádka hrnčířské pece) a je možné, že bude v budoucnu vystaven, bylo
přistoupeno ke kompletnímu doplnění chybějícího materiálu a také k zabarvení
doplňku do světlejšího odstínu, než je originální střep. Doplněk slouží také pro
celkové zpevnění předmětu. Bez doplnění velké části chybějící výdutě by byl
předmět křehký a nestabilní. Použita byla samotvrdnoucí doplňovací hmota
s přídavkem ostřiva a pigmentů.
Na výrobu doplňku ze 100g hmoty je potřeba:
• 100 g hmoty SiO-2PLUS
• 65 g šamotu 0,5 – 1,5 mm
• 39 g šamotu 0 – 0,5 mm
• 12 g čerň kostní v pigmentu
• 14 g siena pálená v pigmentu
• 11 g kaselská hněď v pigmentu
• 10 g zem zelená česká v pigmentu
• 10 g okr světlý v pigmentu
•
Suroviny vmícháváme do hmoty mírně navlhčené, jinak by byla hmota příliš
drolivá. U této nádoby je v doplňku vmícháno větší množství ostřiva než
například u předchozí pokličky. Je to z toho důvodu, že střep byl původně také
100
v této fázi stačí fotografovat jen ta místa, u kterých došlo ke změnám. Proto již není nutné znovu dokládat
například fotografii detailu okraje a výduti.
68
vytvářen z bohatě ostřené hmoty, a také proto, že se jedná o větší doplněk
a ostřivo zabrání smrštění ve větší ploše.
Doplňována byla jen ta místa, u kterých to bylo nutné. Obecně platí, že
doplňování spár předmět zbytečně zatěžuje. v rámci tohoto památkového
postupu jej neuplatňujeme.
Obr. 8.16. Postup při doplňování.
Hmotu pro doplňování nanášíme na naseparované lomy střepů. K tomu
posloužilo lepidlo Dispercoll D2. Jednotlivé části nanášíme postupně, aby se
větší doplněné měkké kusy nebortily (Obr. 8.16). Doplněnou část necháme vždy
tzv. „zavadnout“ a pokračujeme v práci tam, kde jsme skončili. Dovoluje nám to
použitá hmota, kterou stačí lokálně navlhčit a pracovat dál podobně, jako
keramická hlína. Hmotu upravujeme za mokra nebo jen částečně zatuhlou.
Vlhká hmota přilne k lepidlu na lomech a vytvoří tak pevný a stabilní doplněk.
Nakonec ještě skalpelem odsadíme okraj doplňku od původního střepu, aby byl
jednoznačně znatelný. Závěrečné broušení se omezuje jen na nejnutnější úpravu
povrchu. Odpadá tím zanášení keramických pórů sádrou.
69
Krok 11)
Fotodokumentace-konečný stav:
Obr. 8.17. Konečný stav předmětu po restaurování.
70
Obr. 8.18. Detaily nádoby po restaurování.
Na závěr vypracujeme krátkou restaurátorskou zprávu:
71
Základní konzervátorská - restaurátorská zpráva
• Majitel předmětu/ správce předmětu/uloženo: Archaia Brno z.ú.
• Předmět/soubor předmětů: hrnec, středověk, a 091/2019
• Inventární číslo (soubor čísel): zatím bez inv. čísla
• Lokalita: Jihlava, ulice u Skály
• Datace: 2. polovina 13. až poč. 14. století
• Stav předmětu (předmětů) před konzervátorským-restaurátorským
zásahem:
Předmět se po převzetí nacházel ve stavu in situ v celkovém počtu 3 kusů střepů
uvnitř výplně. Povrch předmětu byl silně znečištěn vrstvou půdních depozitů, která
zabraňovala kompletaci i identifikaci. Vnitřní prostor byl zanesen výplní až po horní
okraj nádoby.
• Popis konzervátorko-restaurátorského zásahu:
Předmět byl zdokumentován, byl proveden odběr vzorků a zkoušky rozpustnosti
i nasákavosti. Na základě výsledků průzkumu bylo přistoupeno k čištění. Nejdříve byla
opatrně vybrána výplň a uložena pro případné analýzy a plavení. Poté byla nádoba
šetrně očištěna, důraz byl kladen na čištění lomů střepů. Následně byla zpevněna větší
prasklina na výduti a přilepeny chybějící střepy Dispercollem D2. Lomy byly
separovány a chybějící část výduti doplněna za použití samotvrdnoucí hmoty SiO-
2PLUS. Hmota byla zabarvována přírodními pigmenty s větším přídavkem ostřiva.
Opracována byla do požadovaného tvaru špachtlemi a skalpely, na závěr byly lokálně
použity brusné papíry. Všechny kroky byly průběžně fotodokumentovány.
• Doporučené podmínky uložení:
Rozsah teploty: 19°C ± 1°C
Rozsah vlhkosti: 50% ± 2% relativní vlhkosti
Ultrafialové záření: méně než 75 mikrowattů na lumen
Osvětlení: 50 – 450 lux
Předmět by měl být uschován ve vhodných vitrínách, ve kterých je minimální prašnost.
Samotné ošetření předmětu by mělo být prováděno velmi jemnou prachovkou, bez
použití vody nebo chemikálií. Při manipulaci s předmětem je nutné šetrné zacházení. Je
vyloučeno předmět chytat za doplňované části. Předmět musí být chráněn před
vysokým slunečním zářením, které může ovlivnit zabarvení hmoty doplňku.
72
9. Odstranění předchozích restaurátorských zásahů
Keramiky restaurované v minulosti nevhodným způsobem je velké množství
především v muzeích s dlouholetou sbírkotvornou tradicí. v depozitářích se
nacházejí unikátní nádoby poznamenané a skoro se rozpadající vlivem
dřívějšího použití nevhodných lepidel nebo doplňků.
Způsoby konzervace a restaurování keramiky v minulosti byly
pochopitelně poplatné době, v níž byly tyto úkony prováděny. Dříve v podstatě
neexistovaly školy pro výuku konzervování-restaurování keramiky. Zásahy byly
prováděny amatérsky, bez předchozích zkušeností, ačkoli byly prováděny
v dobré víře. Současně byl nedostatek vhodných materiálů a laboratorních
potřeb. K lepení se tak používala dostupná přírodní lepidla jako klíh, želatina,
kasein, klovatina. Tato lepidla však postupem času křehnou, vypraskávají nebo
naopak bobtnají. Může dojít k jejich napadení mikroby.101
Od 80. let 20. století
se k lepení hojně používalo lepidlo s obchodním názvem Kanagom.102
Předměty
lepené tímto nitrátem celulózy se po čase rozpadají. Zároveň je přípravek
obtížně odstranitelný, což odporuje současným nárokům na reverzibilitu
veškerých používaných materiálů. Nevhodná lepidla se odstraňují velmi složitě.
Často může dojít k poškození předmětu. Je na zvážení, zda toto riziko vůbec
podstoupit.
K doplňování se používaly různé směsi sádry, klihové vody, pigmentů,
cementu nebo plavené křídy.103
Objevuje se i kašírování z novin (Obr. 9.01
uprostřed). Ještě větším problémem je, že doplňky jsou ve většině případů
nepřesné. Přesahují přes původní materiál (Obr. 9.01vpravo) a při broušení
docházelo k narušení střepu i glazury. Dále se používaly zabarvené tmely, které
byly překrývány přes povrch předmětu tak, aby nebyl doplněk znatelný. Což
rozhodně neodpovídá současnému přístupu, kdy má být doplněk naopak čitelný.
Retuše byly prováděny pigmenty rozmíchanými například v klihové vodě,
později se používaly akrylové barvy. Téměř vždy je však použita nevhodná
barevnost, většinou tmavší než původní střep nebo iluzivní, napodobující
původní barvu střepu. Bohužel ve většině případů retuš přesahuje přes originál
a lze ji, obzvlášť v případě akrylových barev, jen obtížně odstranit.
K odstraňování starých doplňků přistupujeme, jen pokud je ohrožena
celistvost předmětu. Současně mohou být tyto zákroky považovány za součást
historie předmětu. Proto musíme k této problematice přistupovat velmi citlivě.
Doplněk můžeme buď zcela odstranit, nebo jej odstranit jen částečně. Například
101
BARTLOVÁ, L. 2010: Přírodní lepidla, Zpravodaj STOP, Svazek 12, č. 2, s. 18.
102
Další typ tzv. supercement.
103
SVOBODOVÁ, L. 2013: Zásady restaurování slinuté keramiky, Zdobení keramiky a porcelánu. In: Praha:
Silikátový svaz, s. 103–111.
73
se přesahující tmely a retuše odstraní jen z originálního materiálu, zbytek se
začistí a retušuje. Hrubý tvar, pokud respektuje originál a je stabilní, je někdy
možné ponechat.104
Příkladem může být tzv. Vildomcova sbírka z Moravského
zemského muzea. František Vildomec (1878 – 1975) byl archeolog, který
předměty sám také doplňoval. Podařilo se mu na nádobách zachytit barevnost,
kterou měly po vyzvednutí ze země (Obr. 9.01 vlevo). v tomto případě je možné
doplněk ponechat a odstraňovat velmi šetrně jen části, které zasahují do
originálu. Další variantou může být pouze lokálně odstranit staré lepidlo nebo
doplňky a přilepit nestabilní střepy.
Obr. 9.01. Příklady nevhodných restaurátorských zásahů. Použity jsou fotografie předmětů
z jiných období, které však výborně ilustrují danou problematiku.
9.1. Restaurování velkého džbánu s uchem a pásem radélka pod hrdlem
Správce: Moravské zemské muzeum
Inventární číslo: 42 852, rok evidence 1970
Lokalita: ZSV Pfaffenschlag u Slavonic (dům 5)
Datace: 14.- polovina 15. století
Popis předmětu: Džbán (na vodu?) s tělem vejčitého tvaru, páskovým
profilovaným uchem, s okrajem tvaru vysokého vně profilovaného okruží,
pásem tzv. vysokého radélka na podhrdlí a šroubovicí? Na maximální výduti.
Dno nese stopy odříznutí.
Rozměry: průměr okraje: 16 cm
výška:34,1 cm
průměr dna: 14 cm
104
Je však vždy nutné tuto skutečnost uvést v restaurátorské zprávě.
74
Krok 1)
Stav předmětu před restaurátorským zásahem:
Obr. 9.02. Džbán – celkový pohled a jeho detaily.
Předmět byl po převzetí vcelku, nevhodný doplněk byl nepřesný a nestabilní.
Původní lepidlo bylo zkřehlé. Retuš přesahovala přes původní materiál
(Obr. 9.02). Starý konzervátorský zásah byl v tomto případě natolik nevhodný,
že hrozilo zborcení celého předmětu. Jelikož byl zadavatelem dán požadavek
připravit jej pro výstavu, bylo přistoupeno k celkové dekonzervaci. Tedy
kompletnímu odstranění dřívějších konzervátorských postupů.
75
Krok 2)
Fotodokumentace:
Předmět kompletně fotodokumentujeme ve všech pohledech (Obr. 9.03,
9.04).105
Fotografie stavu po převzetí slouží jako doklad restaurátorovy práce.
Pokud nyní předmět dobře nezdokumentujeme, mohou být důležité informace
ztraceny. Detaily i celky budeme v dalších fázích restaurování pro srovnání
pečlivě znovu fotografovat ze stejného pohledu.
.
Obr. 9.03. Fotodokumentace všech pohledů na džbán.
105
Více k fotodokumentaci viz přílohy.
76
Obr. 9.04. Fotodokumentace detailů nádoby.
Krok 3)
Restaurátorský průzkum:
Optický průzkum prozradil, že původní střep je poměrně pevný a kvalitní. Bylo
možné jej namáčet. Výsledkem zkoušek byla stanovena nasákavost 16,3%,
džbán se tedy řadí do kategorie průlinčitých výrobků. Z toho důvodu se raději
vyhneme použití kyselin nebo se je snažíme omezit na minimum.106
Dále bylo nutné provést odběr vzorků materiálů použitých v minulosti
(Obr. 9.05). Jednak abychom zkouškami rozpustnosti zjistili, čím mohou být co
nejjednodušeji odstraněny a také pro případné analýzy. Na základě průzkumu
bylo zjištěno, že džbán byl lepen kombinací několika lepidel. Původně byla
použita želatina. Ta bobtná v teplé vodě, je světlá, rozesychá se. Aby vytvořila
pevný spoj, musí být zahřátá. Z restaurátorského hlediska je její velkou výhodou
snadná odstranitelnost. Nevýhodou je, že je hygroskopická a málo odolná vůči
mikrobiologickému napadení.107
Dále zde bylo na několika místech použito
tavné lepidlo a na dvou místech i lepidlo Kanagom (Obr. 9.05.). Obě patrně až
při pozdějších opravách.
Zkoušky rozpustnosti ukázaly, že želatina je jednoduše odstranitelná
teplou vodou a kartáčkem v kombinaci se skalpelem. Tavné lepidlo bylo nutné
106
Podrobněji k čištění viz přílohy.
107
BARTLOVÁ, L. 2010: Přírodní lepidla, Zpravodaj STOP, Svazek 12, č. 2, s. 18.
77
zahřát a následně mechanicky dočistit spoje (Obr. 9.06). Kanagom lze odstranit
pouze mechanicky (za mokra skalpelem nebo ultrazvukovou jehlou), pokud
nechceme střep namáčet v acetonu, který Kanagom běžně rozpouští. Doplněk
byl nevhodný, nestabilní, přesahoval přes původní materiál a nerespektoval tvar
nádoby. Objevovala se zde i místa, kde byl použit sádrový tmel vytvořený
smícháním sádry, pigmentu a patrně klihu. Tento tmel také přesahoval přes
původní materiál. Dále byl celý povrch předmětu pokryt tmavou barvou. Jednalo
se snad o temperovou barvu, která byla jednoduše odstranitelná vodou a jemným
kartáčkem.
Obr. 9.05. Vlevo odběr vzorků z doplňků, vpravo lepidlo Kanagom.
Obr. 9.06. Kombinace materiálů na lomu, vpravo tavné lepidlo.
Krok 4)
Restaurátorský záměr:
Po důkladné fotodokumentaci a průzkumu materiálu bude nutné předmět šetrně
dekonzervovat, tedy odstranit předchozí zásahy. K tomu bude použita teplá
voda, lokálně technický líh, kartáčky, skalpely, skelná tužka a ultrazvuková
jehla. Poté bude nádoba znovu slepena za pomoci disperzních lepidel a pro
Želatina Tavné lepidlo Sádra Tmel
78
doplnění chybějících částí budou použity samotvrdnoucí hmoty s příměsí
pigmentů a ostřiva. Všechny kroky budou pečlivě dokumentovány.
Krok 5)
Čištění:
Džbán byl čištěn na základě průzkumu a výsledků zkoušek rozpustnosti.
Začínáme čistit jemně měkkými kartáčky a teplou vodou. Tak byla postupně
odstraněna nejdříve barva, která pokrývala celý povrch nádoby.
Obr. 9.07. Průzkum části nádoby v průběhu čištění.
Při navlhčení se jednotlivé části postupně samy rozlepovaly, jak želatina, kterou
bylo slepeno zhruba 90% nádoby, bobtnala. Snahou bylo udržet pořadí střepů
pro zjednodušení při následné kompletaci. Současně bylo odkryto několik míst,
kde bylo nevhodně naneseno tavné lepidlo. Tato místa byla zdokumentována
(Obr. 9.07, 9. 08)) a opět provedeny zkoušky rozpustnosti. Bylo zjištěno, že tyto
skvrny lze odstranit za použití teplé vody, ne však horké, v kombinaci s obklady
technickým lihem a mechanickým čištěním.
Očištěná část
Povrch předmětu
před čištěním
Přesahující tavné
lepidlo
Nevhodný doplněk
79
Obr. 9.08. Detail fragmentu před a po očištění.
Čištění se několikrát opakovalo (Obr. 9.09). Na závěr bylo nutné dočištění za
sucha pod lupou. Takto byly odstraněny poslední zbytky nečistot jako sádra
z pórů střepu a stopy lepidel. K tomuto úkonu dobře slouží i skelná tužka. Je
důležité soustředit se hlavně na lomy střepů, kvůli následné kompletaci. Po
očištění necháme jednotlivé fragmenty důkladně vyschnout.
Obr. 9.09. Průběh čištění džbánu.
80
Krok 6)
Fotodokumentace:
Obr. 9.10. Stav po očištění a rozlepení – tzv. „mapa“. Dodržujeme polohu střepů v těle
nádoby.
Krok 7)
Konsolidace (zpevnění):
Zpevněny byly praskliny u dna, abychom zabránili dalšímu praskání
a deformaci tvaru (Obr. 9. 11). Použit byl 10% roztok Dispercollu D3
v destilované vodě. Roztok byl nanesen do spár a ty staženy kolíčky a páskou.
Před použitím byly provedeny odtrhové zkoušky, při kterých bylo zjištěno, že
páska STORCH©
keramický střep nepoškozuje. Na střepu byla páska ponechána
jen po dobu nezbytně nutnou. Lepidlo ze spodní strany pásky může po delší
době zanechávat stopy.
Obr. 9.11. Zpevněná část dna nádoby.
81
Krok 8)
Lepení:
Začínáme s lepením ode dna. Snažíme se tak zabránit vzniku tzv. „zámků“.
Tedy míst, kam již střepy nemůžeme zpětně vložit. U lepení je velmi důležitý
výběr lepidla.108
v tomto případě byl, vzhledem ke kvalitě střepu, zvolen
Dispercoll D3. Ten, na základě našich poznatků z praxe, lépe udrží
tenkostěnnou, stále však poměrně porézní keramiku. Z vnější strany spoj vždy
dobře začistíme a fixujeme ve svislé poloze v nádobce s rýží atp. (Obr. 9.12).
Pomoci nám krátkodobě může lepicí páska.
Obr. 9.12. Ukázka způsobu lepení.
Obr. 9.13. Průběh lepení džbánu.
Na závěr byl okraj dočasně zpevněn materiálem Varaform©
.109
Jedná se
o termoplastický netoxický materiál, který je tvarovatelný při zahřátí od
108
Více k výběru lepidel viz Problematika ko-re zásahu.
109
Tato skutečnost není uvedena v záměru, jelikož byla zjištěna až v průběhu restaurování.
82
70 °C.110
v restaurování se používá i pro celkové doplňování.111
v rámci tohoto
památkového postupu se dobře osvědčil především jako pomocný materiál
(Obr. 9.14).
Obr. 9.14. Detail zpevnění materiálem Varaform©
.
110
www.varaform.cz [citováno dne 20. 11. 2019]
111
SVOBODOVÁ, L. 2014: Konzervování a restaurování nestabilních keramických nálezů, Ročenka
13. Olomouc: Archeologické centrum Olomouc, s. 267−268.
83
Krok 9)
Fotodokumentace stavu po slepení:
Obr. 9.15. Fotodokumentace stavu po slepení.
Obr. 9.16. Fotodokumentace detailů.
84
Krok 10)
Doplňování:
Vzhledem k tomu, že předmět bude v budoucnu vystaven, bylo přistoupeno ke
kompletnímu doplnění chybějícího materiálu, a také k zabarvení doplňku do
světlejšího odstínu, než je originální střep. Současně byl předmět příliš křehký,
především okraj nádoby by byl bez doplnění nestabilní. Doplněk tedy slouží
také pro celkové zpevnění předmětu. Použita byla samotvrdnoucí doplňovací
hmota s přídavkem pigmentů a ostřiva.
Na výrobu doplňku ze 100g hmoty je potřeba:
• 100 g hmoty SiO-2 Plus
• 25 g šamotu 0,5 – 1,5 mm
• 20 g sklářského písku
• 15 g čerň kostní v pigmentu
• 7 g umbra pálená v pigmentu
• 3 g zem zelená česká v pigmentu
Suroviny vmícháváme do hmoty za mokra. Přidáme ke směsi trochu vody
(ne moc), aby vznikla kašička. Jinak bude hmota příliš suchá a bude se nám
špatně zpracovávat. Celkem bylo pro džbán spotřebováno cca 300 g hmoty.
Musíme počítat s tím, že z části materiálu budeme dělat zkoušky. Odebereme
menší kus, necháme vysušit a porovnáme s barvou střepu. Ne vždy se podaří
namíchat přesný odstín napoprvé. Tato hmota je v podstatě materiálem
použitým pro restaurování pokličky v předchozí kapitole, která byla znovu
použita vzhledem k podobné barvě střepu. Přidáno bylo pouze větší množství
ostřiva. Tímto způsobem si můžeme práci zjednodušit. v základu již namíchanou
hmotu (pokud si jí připravíme větší množství) lze jen upravit podle vlastností
střepu dalšího restaurovaného předmětu.
Doplňována byla jen místa, u kterých to bylo nutné. Menší praskliny nebo
spáry byly pouze zpevněny disperzním lepidlem, aby se dále nerozšiřovaly.
Obecně platí, že doplňování spár předmět zbytečně zatěžuje (Obr. 9.17). v rámci
tohoto památkového postupu jej neuplatňujeme.
85
Obr. 9.17. Postup při doplňování.
Obr. 9.18. Napodobení otisků radélka (vlevo) a konečný stav doplňku.
Doplňované části nanášíme postupně. Dovoluje nám to použitá hmota,
kterou stačí lokálně navlhčit. Hmotu upravujeme za mokra nebo jen částečně
zatuhlou. Nakonec ještě skalpelem odsadíme okraj doplňku od původního
střepu, aby byl jednoznačně rozeznatelný (Obr. 9.18 vpravo). Závěrečné
broušení se omezuje jen na nejnutnější úpravu povrchu. Odpadá tím zanášení
keramických pórů sádrou. Hmota také umožňuje napodobit otisky radélkem
podobně, jako keramická hlína (Obr. 9.18).
Po doplnění předmětu dopíšeme inventární číslo těsně nad dno nádoby na
podlakovaný povrch. Necháme tuš zaschnout a opět zalakujeme.
86
Krok 11)
Fotodokumentace-konečný stav:
Obr. 9.19. Fotodokumentace konečného stavu nádoby po doplnění.
87
Obr. 9.20. Fotodokumentace detailů nádoby po restaurování.
Na závěr vypracujeme krátkou restaurátorskou zprávu.
88
Základní konzervátorská - restaurátorská zpráva
• Majitel předmětu/ správce předmětu: Moravské zemské muzeum
• Předmět/soubor předmětů: Velký džbán s uchem a pásem radélka pod
hrdlem, Stará sbírka
• Inventární číslo (soubor čísel): i. č. 42 852
• Lokalita: ZSV Pfaffenschlag
• Datace: 14. až pol. 15. století
• Stav předmětu (předmětů) před konzervátorským-restaurátorským
zásahem:
Předmět byl značně znečištěn předchozími restaurátorskými zásahy. Nevhodný
doplněk byl nepřesný a nestabilní. Původní lepidlo vypraskává. Retuš přesahuje přes
původní materiál. Celkově byla ohrožena celistvost předmětu.
• Popis konzervátorského-restaurátorského zásahu:
Předmět byl zdokumentován, byl proveden odběr vzorků a zkoušky rozpustnosti. Na
základě výsledků průzkumu bylo přistoupeno k čištění. Předmět byl kompletně
dekonzervován za použití měkkých kartáčků a destilované vody. Lokálně byly
použity obklady technickým lihem, poté byly střepy důkladně omyty. Dočišťování se
několikrát opakovalo, použita byla také skelná tužka. Následovala fotodokumentace.
Lepení bylo provedeno Dispercollem D3. Střepy fixovány páskou STORCH. Pro
zpevnění okraje byl dočasně použit materiál Varaform. Po fotodokumentaci
přistoupeno k doplňování předmětu. Před nanesením doplňku byly lomy střepů
separovány disperzním lepidlem. k tvorbě doplňků byla použita samotvrdnoucí hmota
SiO-2 PLUS. Hmota byla zabarvována přírodními pigmenty s přídavkem ostřiva.
Opracována do požadovaného tvaru špachtlemi, skalpely, na závěr použity lokálně
brusné papíry.
• Doporučené podmínky uložení:
Rozsah teploty: 19°C ± 1°C
Rozsah vlhkosti: 50% ± 2% relativní vlhkosti
Ultrafialové záření: méně než 75 mikrowattů na lumen
Osvětlení: 50 – 450 lux
Předmět by měl být uschován ve vhodných vitrínách, ve kterých je minimální
prašnost. Samotné ošetření předmětu by mělo být prováděno velmi jemnou
prachovkou, bez použití vody nebo chemikálií. Při manipulaci s předmětem je nutné
šetrné zacházení. Je vyloučeno předmět chytat za doplněné úchytky, ucha a jiné
doplňované části. Předmět musí být chráněn před vysokým slunečním zářením, které
může ovlivnit barevnost doplňku.
89
10. Restaurování částečně slinuté, tenkostěnné
keramiky na příkladu brněnského poháru z 16.
století
Částečně slinutá keramika s tenkým střepem vyžaduje poněkud odlišný
přístup k restaurování. Je možné ji více namáčet. Klasická disperzní lepidla jako
Dispercoll nebo Herkules dostatečně neudrží tenký, méně porézní materiál.
Musíme proto zvolit jiné, vhodnější lepidlo. v doplňování se už od předchozí,
více nasákavé keramiky, v zásadě neodlišuje.
Brněnský pohár je typ stolní keramické nádoby určené ke konzumaci
tekutin, vyráběné v Brně od konce 15. do 16. století. Nacházíme je na Moravě
a některých částech Slezska a Rakouska. Tvar je charakteristický baňatým tělem
na štíhlé či odsazené duté nožce. Zbarvení je šedé, ocelově šedé až černé.
v horní části bývají zdobeny žlábkováním. Keramika byla vyráběna vytáčením
na rychlém rotačním kruhu. Jako výrobní surovina byla použita jemně plavená
hrnčířská hlína pálená redukčně na vyšší teploty.112
Jedním z hlavních znaků, který současně ovlivňuje i postup restaurování,
je tenkostěnný, částečně slinutý střep. Charakteristický je zvonivý kovový zvuk
při poklepu a nižší nasákavost, než u běžné středověké keramické produkce.
V tomto ohledu vykazují brněnské poháry určitou příbuznost s poháry
loštickými, se kterými tvoří v moravské středověké keramice velmi výrazné,
i když tvarově i hmotou zcela odlišné skupiny.113
10.1. Restaurování brněnského poháru
Správce: Moravské zemské muzeum
Lokalita: Brno, Kapucínské nám. 8.
Inventární číslo: 120 028
Datace: 16. století
Popis předmětu:
Restaurovaný předmět je typickým představitelem tohoto typu keramiky (viz
výše). Jedná se o mladší typ s odsazenou dutou nožkou pocházející zřejmě z 16.
století. Barva střepu je tmavě šedá až kovová. Hmota použitá pro výrobu je
112
Například u skupiny loštických pohárů je to nad 1000°C. (NEKUDA, V. – REICHERTOVÁ, K. 1968:
Středověká keramika v Čechách a na Moravě. Brno, s. 155–159.)
113
Tamtéž, s. 159.
90
velmi jemně plavená. Nádoba byla pálena redukčně. Na několika místech na
povrchu nádoby se nacházejí světlejší místa. Stopy patrně vytvořené během
výpalu. Pohár se pravděpodobně dotýkal v peci dalších nádob, tak došlo na
těchto místech k zamezení přístupu vzduchu, což zabránilo zakouření povrchu.
Pohár pochází ze sbírek Moravského zemského muzea, způsob nabytí – ze
záchranného archeologického výzkumu při rekonstrukci muzejní budovy na
Kapucínském nám. 8 v roce 1990.
Rozměry: průměr okraje: 10,3 cm
výška: 16,8 cm
Krok 1)
Stav předmětu před restaurátorským zásahem:
Obr. 10.01. Stav poháru po převzetí.
Obr. 10.02. Detaily poháru po převzetí.
91
Popis předmětu před restaurátorským zásahem:
Předmět se po převzetí nacházel ve střepovém stavu v celkovém počtu 4 kusů
fragmentů (Obr. 10.01). Jednotlivé střepy byly značně znečištěny. Na několika
místech se na okrajích střepů vyskytovaly stopy lepidla po použití lepicí pásky
a také po samotném lepení (Obr. 10.02 vlevo). To svědčí o faktu, že předmět byl
již v minulosti restaurován. Na výduti se kromě množství drobných nečistot
nacházela také větší, bílá, patrně vápenatá krusta (Obr. 10.02 uprostřed). Lomy
střepů byly znečištěny půdními depozity (Obr. 10.02 vpravo). Je zřejmé, že
chybí přibližně 1/3 nádoby. Samotný střep je velmi kvalitní, stabilní, částečně
slinutý.
Krok 2)
Fotodokumentace:
Nejdříve byla provedena pečlivá fotodokumentace.114
Fotografie stavu po
převzetí slouží jako doklad restaurátorovy práce (Obr. 10.03, 10.04).
Celky:
Obr. 10.03. Stav předmětu po převzetí, vnitřní strana.
114
Více k fotodokumentaci viz přílohy.
92
Obr. 10.04. Detaily znečištění poháru po převzetí.
Krok 3)
Restaurátorský průzkum:
Původní střep je velmi kvalitní a dobře pálený. Zkouškou nasákavosti byla
zjištěna hodnota 9,2%. Proti předchozí keramice se tedy jedná o poměrně nízkou
hodnotu. Předchozí výsledky byly většinou v rozmezí 16-20%. Přestože je číslo
nižší, snažíme se omezit použití kyselin na minimum, jelikož se stále jedná
o průlinčitý materiál.
Dále byl povrch předmětu pokryt různými druhy nečistot (Obr. 10.04).
Byl proveden odběr vzorku krusty (Obr. 10.05 vlevo) i nečistot z povrchu
předmětu. Zkoušky rozpustnosti prozradily, že se jedná o vápenatou krustu,
jelikož dobře reagovala v roztoku 20% kyseliny citronové v destilované vodě
(Obr. 10.05).
Provedeny byly také zkoušky rozpustnosti lepidla na lomu (Obr. 10.06).
Jednalo se o disperzní lepidlo, jelikož po navlhčení v teplé vodě zbělalo a bylo
možné jej jednoduše odstranit měkkým kartáčkem. Zbytky lepidla po uchycení
93
lepicí páskou na okraji střepů bylo možné očistit pouze lihem na vatové tyčince
v kombinaci s teplou vodou (střep byl před čištěním předmáčen).
Na povrchu předmětu se také na několika místech objevily otisky prstů
hrnčíře. Vznikly patrně při manipulaci s předmětem po vytočení. Na Obr. 10.07.
je zachycen detail na spodní části nožky. K otisknutí mohlo dojít při snímání
předmětu z kruhu.
Obr. 10.05. Odběr vzorku vápenaté krusty, průzkum pod binokulární lupou a zkoušky
rozpustnosti.
Obr. 10.06. Odstranění starého lepidla z lomů střepů.
Obr 10.07. Detail znečištění povrchu a otisk prstu na spodní části nádoby (vpravo).
94
Krok 4)
Restaurátorský záměr:
Po důkladném průzkumu a fotodokumentaci bude následovat čištění předmětu.
Šetrně budou odstraněny také krusty, a to lokálním použitím kyseliny citronové
na předmáčeném střepu. Pro odstranění starých inventárních čísel a lepicí pásky
bude lokálně použit technický líh, opět na předmáčeném střepu. Po vyschnutí
budou střepy lepeny lepidlem Acrylkleber 498 HV. Doplnění chybějícího
materiálu bude provedeno samotvrdnoucími hmotami s přídavkem pigmentů
a ostřiva.
Krok 5)
Čištění:
Na základě výsledků průzkumu bylo přistoupeno k čištění poháru. Jednotlivé
střepy byly omývány nejdříve pouze teplou vodou a měkkými kartáčky. Takto
bylo možné odstranit většinu nečistot z povrchu a také zbytky původního
disperzního lepidla na lomech střepu. Kdyby nebyly odstraněny, nebylo by
možné následně předmět znovu slepit.
Po čištění vodou na povrchu ještě vystoupily odolnější krusty. Kromě bílé
vápenaté se zde nacházely drobnější krusty železité, které jsou charakteristické
svou světle hnědou barvou. Postupovalo se opět od nejméně destruktivní
metody. Nakonec byly lokálně použity zábaly 10% roztokem kyseliny citronové
na předmáčeném střepu.115
Tyto zábaly rozrušily krusty a bylo možné je
jednoduše odstranit měkkým kartáčkem a vodou (Obr. 10.08). Stejným
způsobem se podařilo odstranit také zbytky vápenaté krusty. Pro jistotu byly
před čištěním odebrány vzorky a přiloženy k nádobě. Po očištění byly střepy
důkladně neutralizovány v destilované vodě. Na závěr bylo měřeno pH střepu
abychom se ujistili, že je ze střepu případná kyselina vyplavena (Obr. 10.09,
10.10.). Na několika střepech byla dříve napsána inventární čísla. Ta bylo nutné
odstranit. Po slepení postačí pouze jedno číslo viditelně uvedené u dna nádoby.
Čísla byla původně nanesena přímo na střep bez podlakování. Dobře
odstranitelná byla částečně vodou, dočištění proběhlo lihem na vatové tyčince.
115
Předmáčení si můžeme dovolit díky dobré kvalitě střepu a výpalu na vyšší teploty.
95
Obr. 10.08. Vlevo pouze vodou očištěná polovina střepu, vpravo ještě nečištěná část. Zcela
vpravo čištění poháru měkkým kartáčkem.
Obr. 10.09. Postup při odstraňování krust lokálními zábaly.
Obr. 10.10. Měření pH.
96
Krok 6)
Fotodokumentace:
Obr. 10.11. Fotodokumentace celků.
Obr. 10.12. Fotodokumentace detailů.
97
Krok 7)
Lepení:
Pro lepení brněnského poháru bylo použito lepidlo Lascaux Acrylkleber 498
HV. Jedná se o lepidlo s velmi dobrými rešeršemi. Jde o vodou ředitelnou
disperzi termoplastického akrylového polymeru.116
Výrobek je stabilizován na
pH 8 – 9 a je vybaven konzervačními prostředky. Odstranitelné je poměrně
snadno po navlhčení teplou vodou, kdy zbělá a jde sloupnout.117
Po zaschnutí je
bezbarvé, nepenetruje do hloubky materiálu a nemění jeho barevnost. 118
Lepidlo
naneseme v dostatečné vrstvě, střepy slepíme a přebytek lepidla ještě před
zaschnutím vždy dobře začistíme. Střepy fixujeme ve svislé poloze v nádobce
s rýží atp. Pomoci nám krátkodobě může lepicí páska.
Krok 8)
116
https://www.deffner-johann.de/lascaux-acrylkleber-498-hv-1-l.html [citováno dne 27. 1. 2020]
117
Takto lze odstranit lepidlo pouze ze stabilního střepu, na drolivé keramice může dojít k úbytku materiálu.
118
KOKSTEJNOVÁ, A. – TIŠLOVÁ, R. 2019: Testování prostředků pro lepení sádrových artefaktů, Sborník X.
konference Restaurování a ochrana uměleckých děl. Pardubice, s. 20 – 29.
98
Fotodokumentace stavu po slepení:
Obr. 10.13. Fotodokumentace poháru po slepení.
Obr. 10.14. Detaily poháru po slepení.
99
Obr. 10.15. Fotodokumentace průběhu lepení poháru.
Krok 9)
Doplňování:
Předmět byl doplňován, jelikož část okraje byla velmi křehká a bez opory by
nedržela. Současně bylo plánováno předmět vystavit. Výsledný doplněk byl
vytvořen ze samotvrdnoucí hmoty s příměsí velmi jemného ostřiva − sklářského
písku. Cílem bylo se co nejvíce přiblížit původně použité jemně plavené hlíně.
Barevnost však záměrně volíme o odstín nebo o dva světlejší. Suroviny
vmícháváme do hmoty mírně navlhčené − stačí pokapat před smícháním
několika kapkami vody. Jinak by byla hmota příliš suchá.
Na výrobu doplňku ze 100g hmoty je potřeba:
• 100 g hmoty SiO-2PLUS
• 30 g sklářského písku
• 15 g čerň kostní pigment
• 7 g umbra pálená pigment
• 3 g zem zelená česká
100
Obr. 10.16. Postup při doplňování.
Hmotu pro doplňování nanášíme na separované, již suché lomy
střepů. K tomu posloužilo lepidlo Dispercoll D2. Acrylkleber by pro tento úkon
nebyl vhodný, jelikož by hmotu dostatečně neukotvil. Není totiž možné jej
zpětně vodou změkčit a obnovit jeho lepivost.
Jednotlivé části byly nanášeny postupně, aby se větší doplněné měkké
kusy nebortily. Dovoluje nám to použitá hmota, kterou stačí lokálně navlhčit
a pokračovat v práci podobně, jako s keramickou hlínou. Tak přistupujeme
i k napojování doplňku. Místa spojujeme za mokra a hmoty vzájemně
„zašijeme“ a zarovnáme (Obr. 10.16). Po nanesení přilne vlhká hmota k lepidlu
na lomech střepů a vytvoří tak pevný a stabilní doplněk.
101
Nakonec bylo skalpelem a špachtlemi vytvarováno žlábkování na povrchu
poháru. Mírně povrchově navlhčená hmota se dá dobře opracovat. Poté
odsadíme okraj doplňku od původního střepu, aby bylo doplňované místo
jednoznačně odděleno od originálu. Závěrečné broušení se omezuje jen na
nejnutnější úpravu povrchu. Odpadá tím zanášení keramických pórů sádrou.
Krok 10)
Fotodokumentace-konečný stav:
Obr. 10.17. Konečný stav poháru po restaurování.
102
Obr. 10.18. Fotografie detailů poháru po restaurování.
Na závěr vypracujeme krátkou restaurátorskou zprávu:
103
Základní konzervátorská - restaurátorská zpráva
• Majitel předmětu/ správce předmětu: Moravské zemské muzeum
• Předmět/soubor předmětů: brněnský pohár mladšího typu na odsazené duté
nožce
• Inventární číslo (soubor čísel): 120 028
• Lokalita: Kapucínské nám. 8
• Datace: 16. století. Rok nálezu a evidence 1990
• Stav předmětu (předmětů) před konzervátorským-restaurátorským zásahem:
Předmět se po převzetí nacházel ve fragmentárním stavu v celkovém počtu 4 kusů.
Povrch předmětu byl silně znečištěn vrstvou půdních depozitů a krust, které
zabraňovaly kompletaci předmětu. Na několika místech na okraji se nacházely zbytky
disperzního lepidla.
• Popis konzervátorko-restaurátorského zásahu:
Předmět byl zdokumentován, byl proveden odběr vzorků a zkoušky rozpustnosti
i nasákavosti. Na základě výsledků průzkumu bylo přistoupeno k čištění. Postupně byly
odstraňovány nečistoty nejdříve destilovanou vodou a měkkými kartáčky. Zbylé krusty
byly dočišťovány obklady 10% kyselinou citronovou na předmáčeném střepu a poté opět
omyty. Bylo měřeno pH. Po zaschnutí střepy slepeny lepidlem Acrylkleber 498 HV.
Lomy byly separovány lepidlem Dispercoll D2 a chybějící část výduti doplněna za použití
samotvrdnoucí hmoty SiO-2PLUS. Hmota byla zabarvována přírodními pigmenty
s přídavkem sklářského písku. Opracována byla do požadovaného tvaru špachtlemi
a skalpely, na závěr byly lokálně použity brusné papíry. Všechny kroky byly průbežně
fotodokumentovány.
• Doporučené podmínky uložení:
Rozsah teploty: 19°C ± 1°C
Rozsah vlhkosti: 50% ± 2% relativní vlhkosti
Ultrafialové záření: méně než 75 mikrowattů na lumen
Osvětlení: 50 – 450 lux
Předmět by měl být uschován ve vhodných vitrínách, ve kterých je minimální prašnost.
Samotné ošetření předmětu by mělo být prováděno velmi jemnou prachovkou, bez použití
vody nebo chemikálií. Při manipulaci s předmětem je nutné šetrné zacházení. Je
vyloučeno předmět chytat za doplňované části. Předmět musí být chráněn před vysokým
slunečním zářením, které může ovlivnit barevnost hmoty doplňku.
104
11. Tvarová rekonstrukce u komplikovaných
předmětů
V praxi se často setkáváme s předměty, které se nedochovaly v takové míře
a stavu, abychom je mohli kompletně rekonstruovat. Vyvstává proto otázka,
nakolik takové předměty doplňovat a zda je to vůbec nutné. Na toto téma se
vedou mezi odborníky diskuze a problematika není zcela jasně definována.
Obecně však platí, že celý předmět je možné rekonstruovat, máme-li zachovány
minimálně 2/3 nádoby. Dále musí být v originále doložen kompletní profil
předmětu.119
Není možné si tvar domýšlet. Zásahy do předmětu by se měly omezovat
jen na nezbytně nutnou míru. Už jen z toho důvodu, že v minulosti
restaurátorské procesy keramiku spíše poškozovaly.120
Další variantou může být
také tvorba kopií: „Pokud by zásah poškodil autenticitu předmětu do té míry, že
hrozí devalvace jeho komplexní hodnoty, je konzervátor-restaurátor povinen
projednat s vlastníkem či správcem předmětu vyhotovení kopie.“ 121
Doplňování má, jak již bylo řečeno, především funkci zpevňující.
Doplněním ztrát zlepšíme stabilitu předmětu. Zvýšíme jeho pevnost a odolnost.
Některé střepy by, vlivem vlastní váhy, samy bez opory nedržely. Zabraňujeme
tak další degradaci a současně předmět činíme srozumitelným veřejnosti.
Způsob rekonstrukce, který zvolíme u komplikovaných předmětů, závisí
i na záměru, jak bude v budoucnu s předmětem naloženo. Zda bude
sloužit k výstavním či například badatelským účelům.122
Proto ke každému
předmětu přistupujeme jednotlivě. Hlavní zásadou je i v tomto případě
minimalizace zásahů.
Kromě konečného stavu se některé postupy u následujících předmětů
opakují a byly podrobněji rozebírány v předchozích kapitolách. Proto budou
dále zestručněny a problematika se bude zaměřovat především na závěrečnou
úpravu a řešení těchto složitějších situací.
119
SVOBODOVÁ, L. 2011: Restaurování archeologické keramiky a porcelánu v souladu s etickými principy
a využitím moderní materiálové báze. In: in: Konzervačná veda a technológie pre ochranu kultúrneho dedičstva,
Bratislava, Slovensko, 3. – 4. 11. 2011, s. 7−8.
120
BUYS, S. – OAKLEY, V. 1993: Conservation and restoration of ceramics. London, s. 69.
121
http://www.mcmi.cz/file/90ce792c8be646f81036f8701a893c18/229/profesn%C3%AD-eticky-kodexrestauratora-konzervatora-amg-cr.pdf
[citováno dne 10. 1. 2020]
122
SVOBODOVÁ, L. 2011: Restaurování archeologické keramiky a porcelánu v souladu s etickými principy
a využitím moderní materiálové báze. In: in: Konzervačná veda a technológie pre ochranu kultúrneho dedičstva,
Bratislava, Slovensko, 3. – 4. 11. 2011, s. 7−8.
105
11.1. Restaurování středověké mísy
Lokalita: Kunštát
Uloženo: Archaia Brno, z.ú
Číslo akce: 104/18, Kontext 131
Inventární číslo: zatím bez i.č.
Datace: 14. – 15. století
Popis předmětu:
Keramická mísa, vytáčená na hrnčířském kruhu, opatřená na okraji drobnou
výlevkou. Jedná se o jeden z typických představitelů středověké keramiky 14. –
15. století.
Nádoba byla pálena redukčně. Na několika místech na povrchu nádoby se
nacházejí světlejší místa, stopy vytvořené patrně během výpalu. v místě těchto
skvrn se v peci mísy dotýkaly další nádoby, které zamezily přístupu vzduchu
a vzniku redukce.
Mísa byla nalezena v rámci záchranného výzkumu společnosti Archaia
z.ú. v Kunštátě v roce 2018.
Rozměry: výška: 8,2 cm
průměr okraje: 20,7 cm
106
Krok 1)
Stav předmětu před restaurátorským zásahem:
Obr. 11.01. Stav předmětu po převzetí a detaily znečištění.
107
Popis předmětu před restaurátorským zásahem:
Předmět se po převzetí nacházel ve střepovém stavu v celkovém počtu 6 kusů
(Obr. 11.01). Střepy byly znečištěny půdními depozity. Stav samotného
předmětu byl dobrý, keramika se nedrolila ani nepraskala.
Krok 2)
Fotodokumentace:
Pokud nyní předmět dobře nezdokumentujeme, mohou být důležité informace
ztraceny. v tomto případě je fotodokumentace o něco jednodušší z toho důvodu,
že je předmět ve střepovém stavu. Fotodokumentujeme tedy pouze tzv. „mapu“,
detaily a makrofotografie.123
Krok 3)
Restaurátorský průzkum:
Optický průzkum a zkoušky poklepem prozradily, že původní střep je poměrně
pevný a kvalitní. Je možné jej namáčet, je však velmi porézní. Zkouška
nasákavosti stanovila hodnotu 21,4%, mísa se tedy řadí do kategorie
průlinčivých výrobků. Z toho důvodu se snažíme vyhýbat použití kyselin nebo
je omezíme na minimum.
Povrch jednotlivých střepů byl pokryt silnou vrstvou půdního depozitu
(Obr. 11.01). Jedná se o pozůstatky uložení v zemi. Nacházelo se zde především
množství hrubých nečistot jako hlína, písek a usazeniny. To znesnadňovalo další
identifikaci střepů. Nečistoty na hranách znemožňují kompletaci. Proto bylo
nezbytné tyto nečistoty odstranit. Předtím však bylo nutné provést odběr vzorků
a zkouškami rozpustnosti zjistit, čím mohou být co nejjednodušeji odstraněny.
Další vzorky mohou také sloužit pro případné analýzy. Byl proveden také odběr
vzorku uhlíků (Obr. 11.02), které se nacházely na povrchu mísy. Důležité je,
aby vzorek nebyl nijak kontaminován. Odebíráme tedy čistým skalpelem
v rukavicích a vzorky ukládáme do samouzavíratelných PE sáčků, případně
balíme do alobalu nebo vkládáme do nádobek na vzorky.
XRF průzkum povrchu předmětu potvrdil, že základním prvkem krusty na
povrchu je Fe – Ferrum (Obr. 11.02. vpravo).
123
Více k fotodokumentaci viz přílohy.
108
Obr. 11.02. Detaily znečištění povrchu uhlíky a železitou krustou. Na posledním snímku je
detail železité krusty při zvětšení pod binokulární lupou.
Krok 4)
Restaurátorský záměr:
Po důkladné fotodokumentaci, průzkumu a odběru vzorků bude předmět očištěn
vodou a měkkými kartáčky. Mechanicky bude odstraněna patrně i železitá
krusta. Odstraňování podobných typů znečištění je dobré diskutovat
s archeologem. Pokud si nejsme jisti, je lepší nečistoty tohoto typu na předmětu
ponechat.124
Po očištění budou střepy slepeny disperzním lepidlem. Již při
vstupním průzkumu je zřejmé, že není dochováno potřebných 70% nádoby.
Z toho důvodu bude se zadavatelem projednána tvorba kopie.
Krok 5)
Čištění:
Na základě průzkumu můžeme přistoupit k čištění mísy. v tomto případě byly
nečistoty poměrně snadno odstranitelné teplou vodou a měkkým kartáčkem.
Důraz byl kladen na čištění lomů střepů kvůli následné kompletaci. Čištění se
opět několikrát opakovalo. Po zaschnutí mohou ještě vystoupit zbytky nečistot,
které se napoprvé nepodařilo odstranit. Železitá krusta byla po konzultacích
mechanicky odstraněna za pomoci skalpelu a uložena k nádobě. Střep byl
stabilizován opakovaným máčením v destilované vodě ( Obr. 11.04).125
Krok 6)
124
Nebo minimálně odebrat vzorky.
125
KOLEKTIV AUTORŮ. 2011: Konzervování a restaurování kovů. Brno, s. 423.
109
Fotodokumentace:
Obr. 11.03. Stav po očištění – tzv. „mapa“. Dodržujeme polohu střepů v těle nádoby.
Obr. 11.04. Detail krusty a lomu střepu po očištění.
Krok 7)
Lepení:
Pro lepení mísy bylo použito lepidlo Herkules, a to vzhledem k větší porozitě
materiálu. Naneseme přiměřené množství lepidla, střepy spojíme a z vnější
strany spoj vždy dobře začistíme. Fixujeme ve svislé poloze v nádobce s rýží
atp. Pomoci nám krátkodobě může lepicí páska.
110
Krok 8)
Fotodokumentace stavu po slepení:
Obr. 11.05. Stav po slepení.
Krok 9)
Doplňování:
Z původní nádoby se dochovala necelá polovina předmětu. Na spodní straně je
naznačeno dno, není však zachováno kompletně. Rozměry mísy jsme schopni
odvodit, změříme-li si průměr za pomoci kruhové škály (viz ilustrační
obrázek).126
Obr. 11.06. Použití kruhové škály k měření průměru (foto archiv S. Plchové).
Pokud máme podobný předmět, který se nezachoval v ideálním stavu,
přesto jej však chceme prezentovat veřejnosti, je jednou z možností varianta
126
ČAPEK, L. – PLCHOVÁ, S. 2020: Kresebná a fotografická dokumentace středověké keramiky,
nepublikovaný rukopis památkového postupu projektu NAKI II DG18P02OVV020, s. 74−75.
111
vytvořit jeho kopii. Další možnosti jsou kresebná či fotografická dokumentace
nebo počítačová vizualizace.
Výhodou věrné kopie předmětu je skutečnost, že se jí návštěvníci mohou
dotýkat. Což je žádoucí například u interaktivních výstav. Současně dokáže
poměrně dobře navodit celkový 3D dojem z předmětu. Při prezentaci je však
dobré vystavit vedle sebe vždy kopii i originál, jelikož přes veškerou snahu jsou
originály nenahraditelné.
V tomto případě byla kopie mísy vytvářena na elektrickém hrnčířském
kruhu z jemné točířské hlíny typu FL. Rozměry nádoby před výpalem musí být
o cca 10% větší, než je originál. Během sušení a výpalu se totiž keramika
smršťuje vlivem odchodu mechanicky a chemicky vázané hmoty.127
Proto je
dobré udělat si například i zkoušky smrštění hlíny, kterou chceme použít.128
Při
vytváření dodržujeme všechny detaily, které na původní míse vidíme − stopy po
vytáčení i velikost výlevky.
Jde nám pouze o vizuální podobu, nikoli o experimentální výrobu. Proto
si můžeme dovolit výpal v elektrické peci na 900° a následně napodobíme
finální barevnost mísy podobně, jako při nanášení retuše. Povrch separujeme
10% roztokem disperzního lepidla s vodou. Po zaschnutí nanášíme namíchanou
barvu tupováním houbičkou. Nejdříve naneseme světlejší podklad a poté lokálně
tmavší odstín (Obr. 11.07). Nakonec fixujeme matným fixativem celý povrch
kopie.
Obr. 11.07. Nanášení retuše.
127
RADA, P. 2007: Výtvarné techniky:keramika. Praha, s. 13
128
RADA, P. 1956: Kniha o technikách keramiky. Praha, s. 14.
112
Krok 10)
Fotodokumentace-konečný stav:
Obr. 11.08. Konečný stav nádoby po restaurování.
Na závěr je potřeba kopii vždy čitelně popsat, aby nedošlo například k záměně
za originál a vypracovat minimálně krátkou restaurátorskou zprávu. v této
kapitole již závěrečnou zprávu neuvádíme proto, že se v předchozích kapitolách
objevovaly v dostatečné míře a informace se s obměnami stále opakují.
Provedeny však být i v rámci této kapitoly musely.
11.2. Restaurování středověké glazované trojnožky
Správce: Moravské zemské muzeum
Inventární číslo: 82 041
Lokalita: ZSV Konůvky u Heršpic, okr. Vyškov, tvrz, sektor II
Datace: 14. století
Popis předmětu:
Keramická trojnožka, se třemi nožkami a dutou tulejí, vytáčená na hrnčířském
kruhu, na vnitřní části glazovaná, vně žlábky šroubovice (?). Glazura je
transparentní, zabarvená patrně oxidem železa. Výpal byl v tomto případě
oxidační, což dokazuje světlá barva střepu. Jedná se o jeden z typických
představitelů středověké keramiky 14. století.
Rozměry: výška: 11,5 cm
průměr okraje: 20,8 cm
113
Krok 1)
Stav předmětu před restaurátorským zásahem:
Obr. 11.09. Detail poškození: Nevhodně nanesené cedulky a inventární čísla na vnitřní straně
trojnožky a viditelné znečištění lomů střepů.
Obr. 11. 10. Detaily poškození: Vlevo použití tavného lepidla, vpravo lepidlo Kanagom.
114
Popis předmětu před restaurátorským zásahem:
Předmět se po převzetí nacházel ve střepovém stavu v celkovém počtu 8 kusů.
Střepy byly především na lomech znečištěny prachovým depozitem. Některé
části trojnožky byly již v minulosti lepeny. Na několika místech se nacházelo
lepidlo Kanagom, které je charakteristické svou světlou barvou a v průběhu
stárnutí se stává nestabilním a postupně se odlupuje od střepu. Několik střepů
bylo také slepeno tavným lepidlem (Obr. 11.10). Tyto střepy byly stabilní
a spoje přesné, proto nebude nutné je dekonzervovat. Dále byla většina střepů na
vnitřní části opatřena popisky (Obr. 11.09). Po kompletaci bude stačit jedno
číslo napsané na podlakovaný střep a další na případné zbylé fragmenty.
Krok 2)
Fotodokumentace:
Předmět důkladně dokumentujeme.129
Pokud nyní předmět dobře
nezdokumentujeme, mohou být důležité informace ztraceny. v tomto případě je
fotodokumentace o něco jednodušší z toho důvodu, že je předmět ve střepovém
stavu. Fotodokumentujeme tedy pouze tzv. „mapu“, detaily a makrofotografie.
Krok 3)
Restaurátorský průzkum:
Optický průzkum a zkoušky poklepem prozradily, že původní střep je poměrně
pevný a kvalitní. Je možné jej namáčet. Zkouškou nasákavosti byla určena
hodnota 18,3%, trojnožka se tedy řadí do kategorie průlinčitých výrobků. Z toho
důvodu se vyhýbáme použití kyselin nebo se je snažíme omezit na minimum.
Lomy střepů byly pokryty vrstvou prachového depozitu, která
znemožňuje jejich kompletaci. Nachází se zde dva druhy lepidel, přičemž bude
nutné spoje, lepené lepidlem Kanagom, dekonzervovat a znovu slepit
vhodnějším lepidlem, jelikož Kanagom časem degraduje. Glazura je poměrně
stabilní, neloupe se. Vzhledem k tomu, že je na výrobek nanesena poleva, je
nutné vyhnout se použití kyselin, které by mohly glazuru poškodit.130
Na vnější
části trojnožky se nacházejí organické zbytky nečistot (Obr. 11.11). Před
čištěním bylo odebráno několik vzorků a přiloženo k nádobě pro případ, že by
byly zbylé vzorky v průběhu restaurování poškozeny.
129
Více k fotodokumentaci viz přílohy.
130
BUYS, S. – OAKLEY, V. 1993: Conservation and restoration of ceramics. London, s. 90.
115
Obr. 11.11. Průzkum organického znečištění pod binokulární lupou.
Krok 4)
Restaurátorský záměr:
Předmět bude nutné po důkladném průzkumu částečně rozlepit. k tomu
použijeme teplou vodu, kartáček, skalpel, popřípadě ultrazvukovou jehlu. Po
vyschnutí budou tyto spoje znovu slepeny disperzním lepidlem. Poté bude
následovat částečné doplnění nestabilních částí předmětu samotvrdnoucí hmotou
s přídavkem pigmentů a ostřiva. Glazura bude na povrchu napodobena
temperovými barvami fixovanými lesklým fixativem.
Krok 5)
Čištění:
Na základě průzkumu můžeme přistoupit k čištění trojnožky. Důraz byl kladen
především na očištění lomů. Ty byly omyty jemně destilovanou vodou
a kartáčkem. Dále byly šetrně odstraněny drobné prachové nečistoty z povrchu
trojnožky. Čištění proběhlo pouze suchou cestou za pomoci měkkého kartáčku.
Organické nečistoty byly na předmětu ponechány. Cílem je minimalizace zásahů
a možnost uchování informací pro další generace.131
Lokálně byly čištěny pouze
střepy s lepidlem Kanagom. Rozlepení bylo provedeno mechanicky v teplé vodě
a za pomoci skalpelu proběhlo odstranění zbylého lepidla z lomů. Cedulky na
střepech byly opatrně odstraňovány nad vodní párou. Čísla bylo možné odstranit
destilovanou vodou a lihem na vatové tyčince, jelikož nebyla zalakována.
131
Ze stejného důvodu nebylo provedeno ani odsolování glazury v destilované vodě. Z důvodu přítomnosti
organických makrozbytků bylo rozhodnuto keramický materiál namáhat co nejméně.
116
Krok 6)
Následovala fotodokumentace stavu po očištění – opět tzv. „mapa“.
Krok 7)
Lepení:
Poté přistoupíme k lepení trojnožky. Použito bylo lepidlo Dispercoll D2, protože
lépe spojí více porézní, poměrně silný střep. Fragmenty se nepodařilo přilepit
všechny, volně zůstaly čtyři části okraje, které se nepodařilo umístit. Budou
popsány inventárním číslem a přiloženy k předmětu.
Krok 8)
Následovala fotodokumentace stavu po slepení.
Krok 9)
Doplňování:
K vytvoření doplňku byla použita samotvrdnoucí modelovací hmota, opět
zabarvená pigmenty a přiostřena šamotem a sklářským pískem. v tomto případě
byla glazura napodobena dodatečně tupováním houbičkou. Mícháme tedy jen
přibližný podkladový odstín doplňku v tělové barvě. Pokud bychom namíchali
doplněk tak tmavý, jako je vnější část trojnožky, špatně by se nám na tmavý
podklad míchala retuš imitující glazuru.
Při doplňování tohoto předmětu si počínáme poněkud odlišně.
Vzhledem k tomu, že trojnožka není kompletní a chybí její větší část, nemůžeme
předmět celý doplnit a to přesto, že máme zastoupen ideální profil nádoby.
Dochovala se přibližně pouze ¼ okraje, což je z etického hlediska nedostatečné.
Není potřeba tento předmět vystavit, sloužit bude pouze k badatelským účelům.
Odseparujeme proto okraje disperzním lepidlem a doplňujeme jen nejnutnější
části − ty, které by bez zpevnění doplňkem byly nestabilní. Doplněk má tedy
v případě tohoto předmětu pouze zpevňující funkci.
117
Krok 9)
Následuje fotodokumentace stavu po doplnění.
Krok 10)
Retuš:
Finální retuš napodobující glazuru byla nanášena tupováním houbičkou na
povrch doplňku separovaného 10% roztokem disperzního lepidla ve vodě.
Houbičku s barvou přikládáme krátkými doteky k povrchu doplňku. Houbička
nesmí být příliš mokrá, aby barva nestékala. Tak nejlépe získáme požadovaný
efekt zmatnělé glazury. Akrylátovými laky je možné napodobovat především
novověkou keramiku a porcelán. Nikoli středověké glazované předměty. Jde
o etiku, lak by na těchto předmětech působil rušivě.132
Závěrečnou fixaci
provedeme lesklým fixativem. Tak docílíme efektu glazury. Originál vykryjeme
kvalitní lepicí páskou či archy papíru, aby nedošlo k nanesení fixativu i na
původní střep.
Krok 11)
Inventarizace:
Předmět i jednotlivé nezkompletované části popíšeme inventárním číslem na
podlakovaný povrch a na závěr opět zalakujeme.133
132
Za konzultaci a upozornění děkuji A. Netopilové.
133
Více k inventování viz přílohy.
118
Krok 12)
Fotodokumentace:
Obr. 11.12. Konečný stav předmětu a jeho detaily.
119
11.3 Demontovatelné doplňky:
V této práci byla zkoušena také varianta demontovatelných doplňků. Ty mohou
být využity pro dočasné zpevnění nebo při potřebě prezentace předmětu
veřejnosti. v tomto případě byla pro tvorbu doplňků použita sádra. Pokud není
přímo uchycena k předmětu a lze ji snadno odstranit, nehrozí migrace solí.
Stejně tak broušení lze provést separátně. Sádru tedy zcela nezavrhujeme.
Příkladem může být doplněk, vytvořený u keramické násypny (syn. nálevky) viz
Obr. 11.13.
Tento předmět, který je uložen u společnosti Archaia Brno z. ú., byl
kompletně dekonzervován a opět slepen disperzním lepidlem Dispercoll D3,
jelikož střepy byly poměrně těžké a docházelo zde k velkému pnutí. Místy byl
nanesen řidší roztok Dispercollu, aby lépe pronikl do spár a spojil některá
degradovaná místa. Pro tvorbu formy byla použita keramická modelovací hlína.
Lomy střepů byly před nalitím sádry chráněny separátorem.134
Po nalití byla
sádra opracována zvlášť. Jen drobné úpravy byly prováděny přímo s originálem.
Dekor na vnitřní straně doplňku násypny je zrcadlově obrácený a přenesený
z původní části. Následně byla sádra separována 10% disperzí a retušována
temperovými barvami. Pro vystavení může být doplněk bodově
uchycen k předmětu. Pro tento účel lze využít opět Dispercoll D3 nebo tavné
lepidlo. To nanášíme vždy na separované lomy střepu i doplňku. Výhodou
tohoto doplňku je také jeho skladnost vzhledem k rozměrům předmětu.
Drobné demontovatelné doplňky byly testovány také v případě pokličky
(Obr. 11.14.). Vytvoření těchto menších doplňků je možné, je však poměrně
pracné a ne vždy mají doplňky takový tvar, aby se daly dobře vyjmout a opět
zpětně vložit. Vyrobeny mohou být jak ze sádry, tak ze samotvrdnoucích hmot
134
Separátor Lukopren je vodou reverzibilní.
120
Obr. 11.13. Postup při tvorbě demontovatelného doplňku.
Obr. 11.14. Drobné demontovatelné doplňky.
121
12) Využití moderních technik pro dokumentaci a 3D
rekonstrukce keramiky
Mgr. Vojtěch Nosek, Bc. Martin Košťál, Bc. Tereza Zemancová, DiS.
Jednou ze zásadních soudobých metod památkové dokumentace je možnost
vytvořit téměř absolutně přesnou digitální kopii fyzického artefaktu. Ať již
pomocí CT, 3D skeneru, nebo Image based modeling (IbM)- obrazové korelace
(často nepřesně nazývané fotogrammetrie). Pro prezentaci v této práci byla
zvolena metoda IbM, která je v našem prostředí široce aplikovatelná pro svou
relativní uživatelskou nenáročnost, ale především díky flexibilitě a finanční
dostupnosti. Pro účely restaurace artefaktů – například hmotové rekonstrukce
dosahuje tato metoda dostatečné přesnosti i rozlišení a zároveň také je její
aplikace v postupu časově únosná.
Existuje mnoho různých softwarů (ReCap, Metashape, Reality Capture,
apod.), které jsou z fotografií schopny vytvořit trojrozměrný model, pro účely
této práce byl použitý Agisoft Metashape, který je v archeologické a památkové
péči často využíván. Přesné technické nastavení jednotlivých kroků v programu
nehraje roli, podstatnou je však vždy správná akvizice fotografií. Během ní je
artefakt snímán z různých stanovišť a úhlů, aby byl celý jeho povrch zachycen
na snímcích, které se do značné míry překrývají. Software je pak schopný
fotografie v prostoru přesně zorientovat, určit pozici jejich akvizice a ze
zaznamenaných dat pak následně rekonstruovat prostorovou i vizuální složku
artefaktu (viz Obr. 12.01.).
Obr. 12.01. Prostorová distribuce měřických snímků (modré) okolo artefaktu.
122
Z několika desítek kvalitních snímků je tedy možné vytvořit realistický
digitální model, ze kterého je možné vycházet při další rekonstrukci, ať už
fyzické, nebo virtuální. Samozřejmostí je také využití dat pro prostorovou
analýzu artefaktu, například výpočet obsahu nádoby, nebo řezy jejím profilem,
které je možné ve velmi krátkém čase pořídit ve vysoké přesnosti a mohou
napomoci dalšímu typologickému nebo statistickému určení artefaktu (viz
Obr. 12.02.).
Obr. 12.02. Digitální model nádoby a jeho řezy.
Dokumentovaný jedinec nemusí být navíc kompletní – v případě, že se
jedná o soubor fragmentů připisovaných doposud nezrekonstruovanému jedinci,
naopak považujeme za nejvhodnější vytvořit digitální model rekonstrukce dříve,
než se přistoupí k fyzickému restaurování a doplnění tvaru nádoby. Díky tomu
získáme lepší přehled o prostorové distribuci fragmentů i její možné duplicitě.
Proces vzniku digitálního modelu se opakuje pro každý zlomek samostatně
a jejich 3D modely jsou následně skládány ve virtuálním prostředí dohromady.
Díky tomu je možné nedestruktivně a časově efektivně vytvořit více variant
rekonstrukce a následně zvolit tu ideální pro fyzickou realizaci. Zejména
v případě nenavazujících fragmentů se jedná o ideální nástroj, jak vyzkoušet,
která z nabízejících se variant nejlépe odpovídá skutečnosti a reálným
možnostem kompilace rekonstruovaných fragmentů (Obr. 12.03).
123
Obr. 12.03. Virtuální doplnění nenavazujícího fragmentu. Jedná se o ideální řešení v případě,
že si z etického hlediska nemůže konzervátor-restaurátor dovolit předmět uchytit fyzicky.
Jako příklad uveďme v minulosti restaurovaný džbán135
. Po konfrontaci
s digitálním modelem vytvořeným z naskenovaných samostatných fragmentů po
dekonstrukci jedince, se ukázalo, že původní stav rekonstrukce nereflektoval
dostatečně originální fyzické dispozice artefaktu (Obr. 12.04 − 12.05). Nová
rekonstrukce potvrdila závěry digitální studie a po opětovné restauraci tvaru
nádoby tak mnohem více koresponduje s originálním stavem. Stejně tak se díky
ní podařilo do hmoty rekonstrukce doplnit doposud neorientovaný fragment
(Obr. 12.03).
Džbán, 14. století lokalita Brno, Panenská ul. Bohatě zdobený glazovaný džbán, který můžeme řadit do okruhu
tzv. higly decorated ware. Výzkum provedla Archaia Brno A014/2009 Brno, Panenská. Vedoucí výzkumu Mgr.
Petr Holub, Mgr. Pavel Staněk.
124
Obr. 12.04. Vlevo sken originální nádoby, vpravo kompilace skenů fragmentů.
Obr. 12.05. Různé pohledy na vizualizaci odchylek tvarů obou rekonstrukcí. Odchylky od
původního tvaru jsou zvýrazněny modře. Následně bylo přistoupeno k dekonzervaci
a opětovnému, již správnému slepení fragmentů. Tato digitální vizualizace může sloužit také
jako dokumentace restaurátorského procesu.
125
12.1. Restaurování zvonovité poklice za využití 3D technologií
Uloženo: Archaia Brno z.ú.
Lokalita: Kunštát
Číslo akce: 104/18, kontext: 131
Inventární číslo: zatím bez i. č.
Datace: 14. – 15. století
Pro vytvoření 3D doplňku byla vybrána keramická poklice, která byla očištěna
a slepena stejným způsobem, jako poklice, jejíž restaurování je detailně popsáno
na s. 44. Proto se dále zabýváme již pouze samotným doplňkem, vytvořeným za
pomoci 3D tisku. Tuto metodu jsme se rozhodli vyzkoušet, jelikož splňuje naše
požadavky na minimalizaci zásahů na předmětu. Nutné je předmět pouze
alespoň částečně očistit a slepit. Experimenty, kdy jsme zkoušeli jednotlivé
fragmenty i virtuálně propojit zatím nebyly stoprocentní,
docházelo k nerovnostem a některé střepy se nepodařilo správně umístit.
Vytvoření 3D doplňku je však výbornou alternativou a nedestruktivní
možností hmotové rekonstrukce, jak virtuálně vytvořit chybějící části, které by
se jinak pracně domodelovávaly fyzicky z jiné tvarovatelné hmoty, a ty pak
následně vytisknout na 3D tiskárně. Stejně jako virtuální rekonstrukce tvaru, je
i tento krok možné učinit v softwaru Blender, který v tomto ohledu nabízí četné
nástroje a také uživatelsky příjemné prostředí (Obr. 12.06).
Existuje několik možných cest, jak postupovat při virtuální hmotové
rekonstrukci chybějících částí nádoby. Například rozmnožení profilu o 360°
podél vertikální osy, přičemž vycházíme ze zachovalých fragmentů. Toto však
může narazit na úskalí, pokud silueta artefaktu není zcela koncentrická, což je
i u vytáčených nádob bohužel poměrně častý jev. Přesnější je tedy virtuální
spojení hran fragmentů prostřednictvím pomocné kružnice/elipsoidu na základě
kterých je poté masa artefaktu rekonstruována (Obr. 12.06).
126
Obr. 12.06. Vizualizace doplnění skenu fragmentů pokličky (vlevo) o virtuální hmotovou
rekonstrukci (vpravo).
Poté, co je doplněk na 3D tiskárně vytištěn, je možné jej v restaurátorské
dílně ještě dále upravovat. Lze jej brousit za pomoci ruční brusky, drobné
nerovnosti je po separaci možné taktéž doplnit doplňovacími hmotami či
jemným akrylátovým tmelem a následně povrch zabrousit smirkovými papíry
(Obr. 12.07). Vše je nutné lepit například disperzními lepidly. Doplněk je
většinou vytištěn v bílé, popřípadě černé nebo hnědé základní barvě. Pokud
chceme doplněk zabarvit například pro účely prezentace, lze po předchozí
separaci výlisek retušovat stejně, jako klasické sádrové doplňky. Je možné jej
však zabarvovat i air brush systémy, spreji či akrylovými barvami.
Vzhledem k tomu, že je doplněk odnímatelný a vytvořen zvlášť, můžeme si to
dovolit i u keramiky. Nehrozí totiž, že dojde ke znečištění původního střepu.
V předchozích případech jsme u některých předmětů použili k retuši temperové
barvy, a proto toto pravidlo dodržíme také u 3D doplňku (Obr. 12.09).
127
Obr. 12. 07. Postup při druhotném opracování doplňku z 3D tiskárny. Broušení
nerovností (nahoře), separace a kompletace jednotlivých částí (dole).
Pokud by nebylo možné některé části vytisknout na 3D tiskárně například
proto, že by tvořily tzv. „zámky“, můžeme si pomoci využitím 3D tiskové
technologie – 3D pera. Jedná se o nejprimitivnější metodu aplikace FDM (Fused
Deposition Modeling) – tisk prostřednictvím tavení termoplastu, kdy není
použita přesná 3D tiskárna, ale materiál je tavený a ukládaný prostřednictvím
jednoduchého zařízení, 3D pera (Obr. 12.08). Díky tomu je možné tuto techniku
aplikovat přímo na fragmenty artefaktu a „tisknout“, či spíše doplňovat masu
objektu o rychletuhnoucí plast (nejčastěji filament PLA). Vychladlý a již pevný
materiál se dá dále opracovávat a formovat. Je to tedy rychlá a efektivní metoda,
která je při správné separaci tohoto materiálu a původní keramické hmoty
nedestruktivní. Stále přitom také platí, že je možné doplněné části artefaktu
rozlišit a velmi snadno oddělit.
128
Obr. 12.08. Použití 3D pera v praxi. Střep je chráněn kvalitní lepicí páskou, díky níž lze
doplněk po vytvrdnutí jednoduše vyjmout a dále upravovat.
Obr. 12.09. Nanášení retuše a konečný stav předmětu.
129
13. Závěr
V předkládaném památkovém postupu jsme prezentovali restaurování několika
středověkých keramických artefaktů v základních fázích stavu po převzetí, se
kterými se může běžně konzervátor-restaurátor ve své praxi setkat. Podkladem
pro vypracování památkového postupu byly především naše zkušenosti z praxe,
konzultace s pracovníky z dalších, podobně zaměřených institucí a odborná
literatura.
Samotný postup je rozdělen do tří částí. Část keramicko-technologická
nás stručně seznamuje se základními způsoby výroby a výpalu středověké
keramiky, od kterých se přístup k restaurování odvíjí. Poté následuje kapitola
konzervátorsko-restaurátorská, která teoreticky rozepisuje jednotlivé úkony
aplikované v tomto postupu. Všechny zákroky se přitom řídí základním
pravidlem minimalizace zásahů na samotném předmětu a možností jednoduché
reverzibility vnesených materiálů. Jádrem této části práce je potom kapitola
věnovaná metodice doplňování keramického materiálu za využití vodou
odstranitelných samotvrdnoucích hmot napodobujících strukturu a do jisté míry
i barevnost střepu. Na závěr jsou všechny postupy prakticky prezentovány na
příkladu případových studií.
Jednotlivé nádoby byly restaurovány tak, aby postup odpovídal
požadavkům na etické zásady konzervování-restaurování a byl srozumitelný
a použitelný pro pracovníky laboratoří. Současně byly zahrnuty všechny
nepomíjitelné fáze restaurátorského procesu, jako je nezbytná fotodokumentace,
průzkum materiálu, odběr vzorků, popis stavu předmětu, návrh na restaurování,
čištění materiálu, konsolidace, lepení a doplňování, případně retuš. Poté
následuje inventarizace a uložení předmětu ve vhodných podmínkách.
Co se týče konkrétních zásahů a jejich minimalizace, tak se například ve
fázi čištění omezujeme pouze na mechanické odstranění nečistot za použití vody
a měkkého kartáčku. Výjimku tvoří keramika pálená na vyšší teploty, u níž si po
důkladném předmáčení můžeme dovolit lokální použití slabých kyselin. v praxi
byly testovány i varianty odstranit nečistoty jen z části předmětu. To může být,
společně s odběrem vzorků například z vnitřních částí nádob, dalším řešením jak
nepřijít o cenné informace. u dalšího kroku, kterým je lepení, dbáme na aplikaci
jednoduše vodou reverzibilních adheziv, přičemž se jejich použití liší podle míry
nasákavosti keramického materiálu a síly střepu.
V této práci se zaměřujeme především na přístup k doplňování keramiky.
Hlavní snahou bylo alespoň částečně nahradit klasický materiál pro doplňování,
sádru, jinými hmotami. Důvodem k tomu je fakt, že sádra obsahuje rozpustné
soli, které mohou za určitých podmínek migrovat do střepu a způsobit jeho
degradaci a také skutečnost, že se sádra po vytvrdnutí špatně zpracovává.
Nutným broušením se zanáší póry střepu a je velmi obtížné z nich sádru zpětně
odstranit. v průběhu práce na tomto postupu byly testovány různé druhy
130
samotvrdnoucích doplňovacích hmot, které byly míchány s pigmenty a ostřivem
tak, aby napodobily co nejvěrněji původní povrch předmětu. Barevnost doplňku
je však vždy světlejší a doplněné místo je jasně rozeznatelné od originálu.
Použití podobných hmot se v restaurování již dříve objevuje a tento postup je
dále rozvíjí především, co se týče napodobení struktury materiálu. Hmoty jsou
velmi podobné keramické hlíně, jsou jednoduše vodou odstranitelné
a nezávadné, je možné je lokálně změkčit a obnovit jejich zpracovatelnost.
Dobře se opracovávají, proto téměř nebo úplně odpadá nutnost broušení.
Výborně se s nimi vytváří například plastická výzdoba předmětu jako otisky
radélka nebo kolku. Pro odstranění stačí doplněk pouze lokálně navlhčit a poté
skalpelem dané místo postupně rozebírat. Tyto doplňky neobsahují téměř žádné
soli. v praxi byly doplňky testovány, kromě samotné práce na památkovém
postupu, ještě po dobu téměř 1,5 roku na odborném pracovišti ÚAPP Brno,
v.v.i., kde se dobře osvědčily také pro doplňování pravěkého materiálu.
Současně si práci s nimi úspěšně osvojili i pracovníci bez vzdělání zaměřeného
na vytváření keramiky, jsou tedy uživatelsky dostupné. Aplikovány byly taktéž
v laboratořích ÚAM MU, kde posloužily k doplnění středověkých kamnových
kachlů. Nevylučujeme použití těchto hmot doplnit v některých případech
klasickou sádrou, jako jsme to udělali při tvorbě demontovatelných doplňků.
Další varianta, doplňky vytvořené za pomoci 3D tisku, se jeví jako velmi
efektivní neinvazivní řešení. Tato metoda propojuje klasické restaurování
s moderními technikami. v budoucnu lze počítat s rozšířením 3D tiskáren do
menších institucí a s rozmachem využití neinvazivních 3D doplňků obecně.
v rámci tohoto památkového postupu je zahrnut spíše pouhý úvod do této
rozsáhlé problematiky, která si žádá vedle restaurátora také zapojení odborníků
přes 3D dokumentaci.
Závěrem je možné říci, že památkový postup přináší některá nová
a inovativní řešení v oblasti konzervování-restaurování keramiky a prezentuje je
v přehledné formě konkrétním uživatelům, pracovníkům laboratoří. Všechny
postupy byly v praxi vyzkoušeny a jsou přístupné, práce s hmotami je jednoduše
osvojitelná a doplňky lze bez problémů odstranit pouze vodou. Nutnost použití
chemikálií se snažíme v práci minimalizovat, současně byly jednotlivé úkony
prováděny s cílem zachovat co největší množství informací o předmětu pro
budoucí generace.
131
Literatura
BARTLOVÁ, L. 2010: Přírodní lepidla, Zpravodaj STOP, Svazek 12, č. 2, s. 16
−23.
BEZDĚK, L. − FROUZ, M. 2014: Digitální a digitalizovaná fotografie pro
vědecké účely v památkové péči. Praha.
BUYS, S. – OAKLEY, V. 1993: Conservation and restoration of ceramics.
London.
ČAPEK, L. – PLCHOVÁ, S. 2020: Kresebná a fotografická dokumentace
středověké keramiky, nepublikovaný rukopis památkového postupu projektu
NAKI II DG18P02OVV020.
ČAPEK, L. a kol. 2018: Technologie výroby a archeometrické studium
středověké keramiky. Plzeň − Brno.
GESCHKE, R. 2004: Ceramic gap fills for pramic restoration, The Conservator.
28/1, s. 74–83.
GESCHKE, R. 2019: Keramik Restaurierung. Berlin.
GREGEROVÁ, M. a kol. 2010: Petroarcheologie keramiky v historické
minulosti Moravy a Slezska. Brno.
HAMMILTON DONNY, L. 1999: Methods for Conserving Archaeological
Material from Underwater Sites. Texas.
HANYKÝŘ, V. – KUTZENDÖRFER, J. 2007: Technologie keramiky. Praha.
HUTCHINSON, Y. C. 1996: Ceramic technology for potters and sculptors.
Philadelphia.
CHAVARRIA, J. 1996: Velká kniha keramiky. Praha.
JONÁŠOVÁ, Š. – KLOUŽKOVÁ, K. – SVOBODOVÁ, J. 2012:
Charakterizace a restaurování glazovaných historických pánviček, Sklář
a keramik, roč. 62, č. 13-14, s. 368–373.
JORDAN, F. 1999: The practical application of tinted epoxy resins for filling,
casting and retouching porcelain, The conservation of glass and ceramics,
London.
132
KOKSTEJNOVÁ, A. – TIŠLOVÁ, R. 2019: Testování prostředků pro lepení
sádrových artefaktů. In: Sborník X. konference Restaurování a ochrana
uměleckých děl. Pardubice, s. 20 – 29.
KOLEKTIV AUTORŮ. 2011:Konzervování a restaurování kovů. Brno.
KOPECKÁ, I. – SVOBODOVÁ, E. 2019: Metody průzkumu historických
materiálů. Praha.
KUČERA, L. 2019: Průzkum a chemické analýzy historických
a archeologických materiálů. In: Sborník z Workshopu problematika sanační
konzervace-restaurování. Olomouc, s. 6–11.
NEKUDA, V. – REICHERTOVÁ, K. 1968: Středověká keramika v Čechách
a na Moravě. Brno.
PROCHÁZKA, R. – PEŠKA, M. 2007: Základní rysy vývoje brněnské
keramiky ve 12. – 13. /14. století, Přehled výzkumů 48, s. 233–270.
RADA, P. 1956: Kniha o technikách keramiky. Praha.
RADA, P. 1990: Techniky keramiky. Praha.
RADA, P. 1997: Slabikář keramika. Praha.
RADA, P. 2007: Výtvarné techniky:keramika. Praha.
RHODES, D. 1973: Clay and glazes for the potter. Radnor, Pennsylvania.
SELUCKÁ, A. – GROSSMANNOVÁ, H. – MAZÍK, M. 2014: Preventivní
konzervace: Moderní postupy a technologie. Brno.
SKIBO, J. M. 2013: Understanding pottery function. New York.
SKLENÁŘ, K. 1998: Archeologický slovník 3. Keramika a sklo. Praha.
STOP, Zpravodaj. 2010, č. 2: Lepidla v památkové péči. Praha.
STOP, Zpravodaj. 2010, č. 4: Pórovitá a slinutá keramika. Praha.
SVOBODOVÁ, L. – KLOUŽKOVÁ, A. 2016: Proměny restaurování
keramických nálezů v čase, Fórum pro konzervátory-restaurátory, roč. 2016.
Brno: Metodické centrum konzervace/Technické muzeum v Brně, s. 110–115.
133
SVOBODOVÁ, L. 2014: Konzervování a restaurování nestabilních
keramických nálezů, Ročenka 13. Olomouc: Archeologické centrum Olomouc,
s. 260–275.
SVOBODOVÁ, L. 2013: Zásady restaurování slinuté keramiky, Zdobení
keramiky a porcelánu. In: Praha: Silikátový svaz, s. 103–111.
SVOBODOVÁ, L. 2011: Restaurování archeologické keramiky a porcelánu
v souladu s etickými principy a využitím moderní materiálové báze. In:
Konzervačná veda a technológie pre ochranu kultúrneho dedičstva, Bratislava,
Slovensko, 3. – 4. 11. 2011, s. 1–9.
SVOBODOVÁ, L. 2010: Zásady restaurování slinuté keramiky. In: STOP −
odborný seminář Restaurování slinuté keramiky, 2010, Národní muzeum, Praha,
s. 32–47.
SVOBODOVÁ, L. 2010: Restaurování archeologických keramických nádob
z polokulturního pohřebního areálu Vliněves 1999 – 2007, Fórum pro
konzervátory-restaurátory 2010, Uherské Hradiště, s. 47–54.
SVOBODOVÁ, L. 2009: Způsoby konzervování a restaurování pórovité
archeologické keramiky. In: STOP − odborný seminář Restaurování pórovité
keramiky, Národní muzeum, Praha, s. 26–40.
SVOBODOVÁ, L. 2008: Restaurování archeologické keramiky. In: Zpravodaj
Silikátového svazu. Roč. 14, č. 1, s. 8–14.
TSIAFAKI et al. 2016: Virtual reassembly and completion of a fragmentary
drinking vessel, Virtual Archaeology Review, 7/15, s. 67–76.
VALENTA, L. 2007: Keramická příručka. Praha.
VOHLÍDAL, J. – ŠTULÍK, K. – JULÁK, A. 1999: Chemické a analytické
tabulky. Praha.
WALKER, W. 1996: Gap-filling friable ceramics with microballoons and
Paraloid B67, Studies in Conservation 41, s. 29.
ZÁDRAPA, K. 1968: Keramické suroviny a jejich úprava. Praha.
134
Internetové zdroje
KLOUŽKOVÁ, A.: Koroze a degradace keramiky, Koroze a degradace
anorganických nekovovych materialů. Praha: VŠCHT. Dostupny z WWW:
<http://www.vscht.cz/met/stranky/vyuka/predmety/koroze_materialu_pro_restau
ratory/kadm/pdf/2_3.pdf>) [citováno dne 25. 11. 2019]
www.varaform.cz [citováno dne 20. 11. 2019]
https://www.deffner-johann.de/lascaux-acrylkleber-498-hv-1-l.html [citováno
dne 27. 1. 2020]
http://www.mcmi.cz/file/90ce792c8be646f81036f8701a893c18/229/profesn%C
3%AD-eticky-kodex-restauratora-konzervatora-amg-cr.pdf [citováno dne 7. 1.
2020]
Dostupný z: http://tresen
old.vscht.cz/sil/sites/default/files/Vlastnosti%20s%C3%A1der_0.pdf [citováno
dne 12. 5. 2020]
https://www.propec.cz/sio-2-plus [citováno dne 14. 5. 2020]
Technické listy
Hmota SiO-2-Plus: https://www.sio-2.com/en/plus/presentation/6
Dispercoll D3: https://www.druchema.cz/z2784-dispercoll-d3
Dispercoll D2: https://www.druchema.cz/z123-dispercoll-d2
Herkules: https://www.druchema.cz/z1530-herkules
Ponal Super 3: http://www.ponal.cz/ponal-super-3/
Lascaux Acrylkleber 498 HV: https://lascaux.ch/de/unsere-produkte/art-
handling-and-restauro/kleber-and-klebewachse
https://lascaux.ch/dbFile/3586/u-4148/Lascaux_Kleber_und_Klebewachse.pdf
Fixativ Pébéo:
https://www.vytvarnepotrebymaestro.cz/produkty/doplnky+c116/zaverecny-
matny-malirsky-lak-pro-akrylove-barvy-ve-spreji-200-ml-pebeo+p13567.htm
135
www.pebeo.com
Fixativ Talens: https://www.royaltalens.com/en/catalog/talens-fixatives/varnish-
mat-spray-can-16-spray-can-400ml/
Paraloid: B72:
https://www.krustashop.cz/fotky27369/fotov/_ps_1598Technicky-list---
Paraloid-B72.pdf
Varaform: https://www.varaform.com/instructions/
Temperové barvy Umton: http://www.umton.cz/index.php?call=slozeni_cz
Alabastrová sádra: https://eshop.smrcek-dental.cz/sadra-alabastrova-alamo-s-
25kg/
Liholak L1010: http://www.colorlak.cz/sortiment/detail/liholak-l1010