kritika pu i ho sem a inspirací
Kus konfese
Naše doba, jejíž úpadkovou známkou jest, že nahrazuje všude osobní zálibu tak zvaným věcným kriteriem a intuici tak zvanou methodou a vysušuje tím a odnervuje všecko, čeho se dotkne, odner-vila a zabila nakonec štastne i kritiku, která slibovala žiti krásnou a silnou tepnou, kdy nejedno předchozí umění zvolna již chladlo a stydlo.
Spoustou theoretisujícího žvastu o methodě udusili štastne jediný postulát, který má smysl, odvrátili pozornost od unum necessaríum: od otázky po osobnosti kriiisujíclho, po jeho osobni charakterové legitimaci. Namluvili vzdělaným hlupcům, že všecko záleží na methodě a methoda že tvoří kritika. A zatím jest pravdou opak: kritická osobnost tvoří si methodu a ne jednu, ale řadu jich od případu k případu, dle chvilkových příkazů své citovosti, svého cíle, své nálady, svého pathosu a po případě i svého rozmaru — a methoda není kritikovi ničím, než výrazem jeho sensibility, trochu koloritem a trochu vyzývavou zbrojí, která se nosí z koketnosti a z bravury, aby se dokázalo, že i pod ní může se volný duch pohybovat volně a po případě i svévolně, skákat a tančit volněji než dovede někdo, kdo se jí vůbec neobtížil.
A ničemu neuvěřila učená luza dneška radostněji než právě tomuto poselství impotence a pedantismu. Té rozkoše: člověk se naučí methodě studiem Školským nebo soukromým, osvojí si kritický slovník, kritický žargon a má právo kritisovati všecko napořád, pracovat ve velkém, klidně a spokojení, jako parní mlátička. Kritika stala se této době zaměstnáním a často i obchodem, je-li provozována
s přiměřenou dávkou umělecké tuposti a bezpohlavnosti, jimž se říká zdvořilým jazykem také objektivnost.
Na štěstí opravdová kritika neměla nikdy nic společného se vším tím opatrnictvím, chytráctvím a lhostejností, které se dnes pokládají za ctnosti kritické, patrně proto, že zrazují samu ideu a sám smysl kritiky — logikou, která bývá dnes častější, než se zdá. Opravdová kritika byla vždy ne povoláním, nýbrž posláním, ne zaměstnáním, nýbrž osudem, nc methodou, nýbrž intuicí, velikým vášnivým pohledem v hrůzu doby, v její neorganisovaný posud děj;
Kritik, aby byl opravdu kritikem, musí míti nejprve vášnivý vzlah a poměr k umění, poměr osobni a prožilý: bez takového poměru není kritika, a vroucnost tohoto vztahu stanoví právě jeho místo na hodnotové stupnici. A nejen to: tento vztah a poměr musí si vybojovat a vykoupit před každým uměleckým dílem znova a znova: všecka cena i všecka rozkoš a bolest kritiky jest v tom, že si získává stále znova svoji jistotu, svoji poctivost, svoji pevnou bezpečnou bezelstnou půdu. Vkládá slále do plamene ne abstraktní nějakou míru, nýbrž svoji ruku, svoji nervní a citlivou ruku umělcovu, a získává tak jistotu hlubší než je jistota rozumová — jistotu o to hlubší, oč je bolestnější: jistotu nervů, jistotu citovosti, jistotu posledního vkusu, celé bytosti, celé její organisace.
Proto kritik — právě jako básník a jiný umělec — musí býti krajně vnímavý, citlivý, vznětlivý, sensitivní. Musí býti pln vnitřních možností: musí míti veliké bohatství vnitrních chvějů, jakousi vnitřní plnost a oddanost: sensibilitu snadně dojatou a lehce se budící, toužící po vibracích a oddávající se jim. Jako básník a každý jiný umělec musí si ji dlouho zachovati a jako básník musí dovéstí prodloužiti si jaro, neustále sc obrozovati, modliti se k bohům o nestárnutí. Musí zachovati se dlouho mladým — to znamená: zachovati si enthu-siasmus mládí, jeho lačnost a dychtivost po životě — enthusiasmus, který dovede poddávat se novým dojmům bez chytrých reserv a klausulí, bez bázně o získané poznáni a nabytý statek. Tvoriti všude, i v kritice, znamená nejprve: nechtíti žiti ze zásob, nepřenášeti pohodlně do zítřka žeň získanou dneska.
Kritik má cenu jen potud, pokud jest sensitivním a pokud vnimá, trpí, rozlišuje, reaguje. Kritik má bytí citlivý citlivosti nej jemnejších vah, vah, které mají vážit chvění etherné: co váži, jest žeň nehmotná, nehmotnější než barvy červánků — jakýsi světelný a hudební prach, který uniká všem ostatním, poslední esence díla a Člověka, jakási jejich atmosféra a víc než atmosféra: polarita. Opravdový kritik musí býti citlivkou: disonanee, již přeslýchá průměrné ucho, zraňuje jej do krve a umělecké dílo zjevuje mu poslední své tajemství, tajemství nej skrytější — tajemství svého smyslového života; zjevuje je ovšem za cenu bolesti.
Kritik bojuje o poctivost života uměleckého a literárního: v tom jest smysl jeho poslání s hlediska společenského zdraví, vyšší společenské kalobiotiky. Kritika nenávidí, smí nenáviděti v jádře jen jedno: podvodníky, kteří podrývají umělecké zdraví, traviěe studen uměleckých. A podvodníkem jest každý umělec a každý spisovatel, který mluví o kráse a sile a bohatství života a nedává jich, který mluví o vznešených věcech, jako jsou ideály, šlechetnost, rytířství, noblesa a jiné vysoké představy, ale jazyk, řeč jeho, forma jeho, technika jeho, samo slovesné jeho umění jest přitom nízké, jalové, slátané, zmatené, nečisté — samy věty, jimiž píše, falešné a zrůdné, plné trhlin a disonancí, řídké a tupé, nepoctivé a hluché, vyvětralé a frázovito, banálni a surové. Nebo: podvodníkem jest malíř, který si vybírá vznešené a velebné sujety, ušlechtilé a jímavé látky a děje — a přitom jeho technika, jeho vlastní síla, jeho vlastni potence a uměni tvárné a malířské jestbídné, lenošné, nicotné: maluje ničem-ně a podvodně, mělce, bez síly a heroismu, bez ohně a proudu. Nebo sochař, který tesá nebo lije pomník heroovi a přitom jako sochař, ve vlastním svém poli, jest konvenční, hluchý, dutý a zbabělý, bez varu a letu.
Kritik kritisuje v první řadě život smyslů autorových. Naslouchá hudebním, hluboce zamyšleným uchem stavbě jeho včt, drží ruku na jejich tepně, vyhmatává rytmický zákon, který nese jeho krev: poznává jeho vnitřní organisaci — správnost, krásu, jemnost, bohatství, plnost a ryzost jejich poměrů. Jediná disonance, jediná trhlina ve větě stačí, aby jej naplnila nevírou v její obsah.
„Kdo nemluví jasně k smyslům, nemluví také čistě k diiáí", v této nádherné včtč Goethově jest celý kritický program, program, který cítil každý veliký kritik a jejž plnil, třebas někdy spíše instinktem než z ujasněné zásady. Sem dá se svésti v poslední příčině činnost opravdu velikých kritiků, skutečných ozdravovatelů literatury a uměni: pochopili smysl a dosah tohoto základního uměleckého zákona, jejž bylo dáno vyšlo viti Goethovi tak dukátově ryze a bez mezer.
To a jen to jest smyslem i Buffonova často citovaného a častěji ještě nechápaného slova: ,,styl jest sám člověk". Styl — rytmus, stavba, logika, učlenění, vnitřní proporce věty, logika a správnost obrazu — není nic nahodilého a náhodného, nic vedlejšího, žádné „slovíčko", žádná „malichernost", naopak: cosi svrchovaně důležitého a významného. Zde se prozrazuje samo ustrojení autorovo, sám život jeho smyslů, sám charakter jeho, sama rasa jeho, logika jeho bytostí. Neni umění bez bohatých a plných smyslů, není umění, kde není zákonného, krásného a jemného jejich života. Není umění, kde nebyly dříve smysly vychovány ve věrné a spolehlivé, čisté a přesné nástroje radosti a rozkoše.
Ale život smyslů může souditi jen ten, kdo má sám smysly krásné a jemné: proto jest kritika uměním, uměním jako třeba poesie nebo malba ■— uměním, jež lze zdokonalovati, tříbiti a Šlechtiti, ale jemuž nelze se naučiti, kde neni jeho podmínek: silných, plných a bohatých smyslů, žijících zákonným a jemným životem. "V nich jest to, čemu se říká: spolehlivý vkus — cosi, bez čeho není kritika. Já alespoň, čtu-li Nietzsche, nemohu se dosti vynadivit sile a jemnosti, ryzosti a zákonné přesnosti a spolehlivosti ne jeho myšlenek, ale jeho smyslů. A stejně děje se mně při četbě Goetha nebo i Taina: krásu a zákonnost jejich smyslů čitím vždy dříve než krásu a zákonnost jejich myšlenky; jejich myšlenka roste — a jak jasně a bezelstně — z jejich smyslů. Bez krásné a bohaté smyslnosti, to znamená: bez jemného, zákonně diferencovaného smyslného života, není opravdu významného kritika.
Kritik soudí,'soudí, je-li to, co podává umělec, životem nebo neživotem. Množi, stupňuje, posvěcuje umělec život nebo jej znehodno-
1611 čuje a odsvěcuje? Taková jest hlavní otázka, kterou se musí tázat kritik. A to znamená nejprve: jest tvůrce sám novým harmonickým organismem, dobrých vnitřních proporcí, Čímsi živým, teplým a lahodným, co je schopno života, co může přežiti a zalidniti se ctí zemi? (Nebot jest třeba, aby to, co chce zalidniti naše nebe, mohlo nejprve se cti zalidniti naši zemi.) Jest v něm poctivý zákon, jest osud u něho důsledkem charakteru, logikou charakteru? Teprve pak jsou možný otázky: chci nebo nechci život, který chce umělec? Chci štěstí, které chce on: vidím v tom štěstí, v čem je vidí on? Děsí mne, co děsí jeho, nebo jest mnč malicherností, v čem on vidí hrůzu?
Kritik svádí vždy umělecké dílo v poslední jeho kořen: v ustrojení smyslového života. Opravdový kritik, hodný tohoto titulu, kritisuje proto nejprve to, čemu se říká forma, neboť to, čemu se takto říká, jest výrazem a dílem vlastní autorovy tvůrčí potence: jest dílem jeho smyslů, krásy a zákonné plnosti jeho smyslů, charakterné věrnosti jeho smyslů. Proto jest tak těžko pravému kritikovi, aby uváděl důvody svého soudu, své sympatie nebo antipatie: opravdový kritik nesoudí rozumem (rozum formuluje jen soud), nýbrž celou svojí organisací, celou kulturou své bytosti, stylem a polaritou své bytosti, svým osudem. Kritik může sice podat jakou takou parafrázi svých posledních zkušeností, ale parafráze ta — jako každá parafráze — spíše zatemňuje než vyjasňuje. Nejste-li přibližně stejně organisováni, není-li citová, smyslová, umělecká organisace vaše stejného rázu a typu, všechny důvody dokazují vám jen opak toho, co vám mají dokázati.
Kritik tvoři stejně jako básník nebo jiný umělec. Rozdíl mezi nimi jest jen látkový: básník tvoři předem ze života a z přírody, kritik předem z umění a z kultury. Látka kritikova jest jemnější, řidší, přebraná: proto žádá tím více shjlisatc. Básník pracuje individualistický, kritik typicky: kritik musi dovést domyslit, docítit, docelit básníka — přestylisovat jej ve vyšší abstraktnější sféru. Odtud jest již samozřejmé, že smysl a hodnotu má jen kritika, která kritisuje umělecké dílo jako celek: docifuje jeho polaritu, domýšlí jeho typ, rýsuje vývojové možnosti v něm ukryté, o nichž se autorovi nezdálo a jež usku-
teční snad teprve jiný tvůrce po oklice desetiletí a desetiletí. Každý veliký kritik přebásňuje dílo, které kritisuje: přijme premisy autorovy, přijme prvky a složky jeho díla, přijme duchový typ jeho a přebásní nebo lépe dobásní je z nich a jimi. Kritika, která nepojímá umělecké dílo jako celek, která vidí nejprve detaily, zaráží se na nich a láme se na nich, která nedovede díla obejmout a transponoval ve vyšší duchovější typ, jest malá. Kritika nesmí díla nejprve drobit: dílo musí býti kritikovi východiskem synthesy.
Mezi potencí básnickou a kritickou není v podstatě rozdílu: oba — kritik i básník — soudí, oba hodnotí, oba stylisuji, oba tvoří. Oba j$ou násilníky svého snu, oba jsou jednostranní, oba jsou vášniví, oba nejsou spravedliví a objektivní. Tvůrčí talent dá se nejprve opsati jako charakteristická slepota: slepota nevidoucí některých věcí. Tvůrčí člověk phhliii celou řadu věcí, aby jiné zjevy viděl intensivněji, vášnivěji, zvýšenou vnímavostí. Tvořit znamená vidět svět charakteristicky přetvořený: zkrácený i prodloužený, světlejší i temnější, zmenšený i zvětšený zároveň. Tvořit znamená podat novou visi světa, novou versi světa.
Proto není a nebylo kritika opravdu významného, který vidí a viděl stejně jasně a klidně všecko, oceňoval se stejnou zálibou všecky typy, měřil všem stejnou měrou. Kritika opravdu veliká nebyla kontemplací, nýbrž pathosem, stavem dramatickým, krisí v dějinném rozvoji: kritikou projevovala se nová inspirace, kritikou vyvěraly touhy doby, kritikou organisovaly a členily se po prvé a často dosti chaoticky a dříve, než byly organisovány a zhmotněny básníky nebo jinými umělci. Kritika — významná kritika nové doby — tvořila novou inspiraci, a minulost byla jí často jen látkou, jíž plaidovala pro rodící se dnešek a zítřek. Proto každý veliký kritik vylučuje naivně a nevěda mnohdy o tom, a priori, některé zjevy ze svého pochopení nebo ocenění. Jednotlivé figury a děje jsou mu právě jen látkou, z níž skládá svým rytmem, svojí logikou, svým stylem dramatickou komposici. V téže době nebo v téže skupině zjevů, v nichž některý kritik vidi smysl celého dějinného rozvoje, vrchol, k němuž směřoval dějinný proces, rozpoznává jiný kritik bud průpravu k vrcholu nebo
úpadek s něho. Každý veliký kritik stylisuje svým soudem skutečnost: fakta jsou jen látkou uměleckého díla, cosi, co musí býti architektonicky a dramaticky uěleněno. Jen několik dokladů toho.
Stendhal a Taine ku příkladu jsou ctiteli renesance, její zralé racio-nelné krásy uvedené v soustavu, která znamená jim smysl a vrchol dlouhého procesu, inspiraci obrácenou v methodu a zužitou a ovládnutou jako kulturní síla — Ruskin proti tomu vidí v renesanci úpadek, poslední odsvěcení umění, materialistický mechanismus a střízlivou chudobu manýry.
Leasing neměl smyslu pro dialektickou psychologii a konvencio-nalismus klasického dramatu francouzského, který cenil Nietzsche jako poesii kulturní kázně — a Nietzsche má nedůvěru ke všemu, co čpí naturalismem a vymyká se tradičnosti, nevyjímajíc ani Shakespeara a Beethovena. V čem jest Lessingovi zdraví, budoucnost, zákon svobody a umční, zítřek bohatý rozvojovými sliby, jest Nietz-schovi pouze nehoráznost, siláctví a nevkus, nedostatek kultury a stylu a proto v poslední příčině nekázeň, churavá zrůdnost, rozklad, anarchistický úpadek,
Burckhardta nedojimá Bocklin, Ruskin spílá Whistlerovi a Huys-inans Puvisovi de Chavannes ... A co uniká Sainte-Beuvovi, co jej dráždí k jedovatým impertinencím? Vlastně všecko silné, všecko příliš vyslovené a rozhodné, každé dílo nadprůměrné vůle, všecko znepokojující dalekými perspektivami a soustavnějším nebo hlubším pathosem. Miluje a oceňuje vpravdě jen díla graciosní a rozkošnická, díla hravé smyslnosti, lovící přitom ráda chvílemi v sentimentálních vodách, tradiční literaturu francouzské pohody a francouzského charmu.
Ani Goethe, který bývá obyčejně uváděn jako duch všecko chápající, nečiní výjimky: pochopil-li a objal-li více než jiní, zapomíná se, že toho nepochopil současně a zároveň, nýbrž vývojově, překonáním, a že měl chvíle, kdy nechápal ani svých předešlých vývojových stadii — tak se odcizil sám své minulosti ve své vývojové vášni a její dramatické opravdovosti.
Všichni velicí kritikové byli charakterní jednostranní: pro nč jest stejně charakteristické, čeho nechápou, jako to, co chápou a oceňují.
Všecko, na čem záleží, jest jen, aby obmezenost kritikova byla charakterná a charakteristická, aby v ni bylo cosi kladného, aby nebyla následkem pouhé mdloby a slabosti, lhostejnosti a únavy. Obmezenost jeho jest cenná jen potud, pokud jest hranou individuality, pokud vyhraňuje v typickou čistotu a tvrdost některou visi světa a života, některý duchový směr nebo umělecký ráz. Plodná a krásná jest jen potud, pokud jest důsledkem zmnožené, stupňované sensibility, úzkostné touhy po charakterné čistotě a ne následkem otupělé vnímavosti a duševní lenosti, pohodlného středocestnictví. Tak obmezenost Ruskinova a jiných duchů výše jmenovaných jest cenná a hodnotná, poněvadž jest kladná a bojovná a poněvadž jest linií charakteru ostře vyrytou, kdežto obmezenost ku přikladu Hans-lickova, zavírající se před Wagnerem, a celé řady feuilletonnich kritiků jest odporná a zhoubná, neboť zde mluví jen cosi čisté záporného a slabošského, zbabělého a mdlého: nedostatek kritické vnímavosti a sily, citová tupost, duševní zkornatělost. Jest právč rozdíl mezi staromládeneckou nevrlosti nebo malichernou profesorskou upjatostí a bojovnou výraznou nenávistí, promítnutým a domyšleným důsledkem celé vnitrní organisace, celého osobního rázu a duševního typu.
Souditi znamená trpěti; míti soud, závazný soud o věcech, býti nucen, aby sis jej neustále tvořil, znamená stav těžkého utrpení. Každý ví z vlastni zkušenosti, že opravdu rád měl jen ty knihy, lidi a divadla, o nichž nemusil míti soudu, v době, kdy nemusil si o nich myslit nic závazného — pokud byl dítětem, prostým divákem, naivním čtenářem a divákem: tehdy jedině užíval knih a lidí. Nesoudit jest stavem rozkoše a pohodlí, souditi jest stavem bolesti a utrpení. Souditi závazně znamená přináseti komusi obětí nejkrás-nĚjší stav své bytosti, rozkošný stav rajské nevinnosti a smyslnosti. Souditi znamená obětovati své štěstí, zabiti nevinnost své rozkoše, zazdívati se sám postupně do svojí minulosti, otravovati si plnost a krásu chvíle, zalidňovati svoji budoucnost ledovými stíny, biti se neustále se strašidly . . .
Kritika jest rozkoší, pokud kritik nesoudí, pokud se vyhýba závazným soudům. Pokud jest kritik pyrrhonistou, skeptikem, diletantem, pokud ironisuje a zeslabuje sám dostřel svých soudů, pokud se jimi neváže, pokud jest pouze virtuosem psychologické analysy — potud netrpí. Pokud kritika jest jen uměním, jak užívati uměleckých děl, prohlubovat! jejich rozkoš, vyssávati z nich poslední med, rovnati a usoustavftovati dojmy z nich získané — nebo pokud jest jen maskou zlomyslnosti a travičstvím v jakési salonní a rukavičkové formě — potud nese jen rozkoš, ale potud nemůže také tvofiti novou inspiraci, otevirati její nové zdroje době, potud nemá dramatického posvěcení a hlubšího dostřelu v duchový život dobový. Kritikové, kteří ji takto pojímají a provozují —■ dokonalým typem jejich bude dlouho ještě ten genius pomluvy, „génie de médisance", jímž byl Sainte-Beuve — mohou býti a bývají duchy vzácného vkusu, rozkošnými spisovateli vzácných kvalit, apartními styíisty, mistry psychologického odstínu a polotónu, ale nemohou býti inspirátory doby a nej bližších generací a tvůrci nového pathosu.
Kritik, pokud kritikou netrpí, jest jen více méně rafinovaným labužníkem. Taková kritika není bojovná a kladná, nýbrž — chtěj nechtěj — jest v jádře ěímsi záporným: scházi jí vlastní posvěcující oheň, křest nové kultury. Podobá se opravdu sově, která vylétá, až když se setmělo: zakončuje průvod odcházející literární nebo umělecké doby jako její příživnice — neotvírá nové kulturní řady.
Kladnou a tvořivou stává se kritika teprve tehdy, když jest heroická. Vnitřní legitimace, kterou musi míti kritik a bez níž není kritika opravdu velikého, jest nejprve schopnost k utrpení a po druhé statečnost v utrpení, statečnost i v zoufalství. Nebylo opravdu velikého tvořivého kritika, který by neměl těchto dvou talentů ve vysoké míře. Jimi můžete vystihnout a opsat v poslední příčině Carlyla i Goetha, Taina i Ruskina i Nietzsche.
Jest třeba přečisti si jen — jednu za všecky — konfesi Nietzschovu, kapitolu „Wie ich von Wagner loskam" z knihy „Nietzsche contra Wagner," aby bylo provždy jasno, z jakého utrpení, z jak hlubokého a zoufalého utrpení tryská jedině kritika opravdu veliká, opravdu
osvobozující a tvořivá. Nemohu čisti oněch dvou odstavečků, z nichž se skládá, bez chvění a hrůzy: čitím, že jsem zde na prahu vnitřní svatyně Nietzschovy, u jeho charakterového jádra —- u opravdovosti, zoufalé opravdovosti, která nenávidí na nůž všecku dvojakost, všecku parfumovanou lež, všecku idealistickou pohodlnou praxi životní a jež trestá nejprve sebe samu za to, že se dala podvést, pleje a plení železnou rukou ze své duše nejprve všecku slabost, zbrojí duši, nutí ji pod j ho pravdy, znásilňuje ji pod břemeno pravdy. Jak čistí klidně větu o utrpení strašného osamocení, k němuž se odsoudil: „hlouběji nedůvěřovati, hlouběji opovrhovati, hlouběji býti sám než kdy předtím?" A jak jinak než s utajeným dechem onu jinou o „tvrdosti nej vlastnější zodpovědnosti"?
Ano, z temných studní jest křtěna každá veliká kritika: ze studní zoufání, ze studní hrůzy a zklamáni. Ano, kritikou trpi každý veliký kritik v první řadě sám: zbrojí se sám proti sobě, svírá a poutá sebe. Kritika musí býti kritisujícímu bolestí •— kde není tohoto znaku, není veliké kritiky, není kritického činu.
Ke kritice, přesné mluveno, má právo jen ten, kdo se narodil k obdivu a k uctívání a byt v nich zklamán a zrazen. Kde není tohoto vnitřního dramatu, kde nepředcházelo, tam všude vyzni kritika naplano a mělce. Kritik musí býti hluboce přesvědčen o tom, že pro lidi nej důležitější otázkou jest, koho uctívali, a že všechen nepokoj, hoře a trud lidstva jest v tom, že se nemůže o tom dohodnouti. Koho cti ti právem? Jak ho poznati? Jak nebytí podveden? Jak učiniti, abys neobětoval nej vzácnější, co máš a můžeš dát, dáblu misto bohu?
Hodnota a noblesa kritikova jest v tom, že bere dobrovolně na sebe utrpení soudu a pravdy. Kritik činí ze sebe míru mnohých věcí a tím trpí jimi všemi. Souditi jest poslední cesta, zoufalá cesta, kterou se může dáti silná duše v slabé a malé době, v době prolhané a epigónske, kdy svět jest poset padělky a surogáty, kdy prostředky vypily již stokrát cíl, kdy všecky ostatní studně inspirace vyschly nebo jsou otráveny a kdy nejtíže ze všeho jest dobrati se pevné půdy pod nohy, jistoty a pravdy. Hněv a utrpení jsou Musy kritikovy, poslední Musy, kdy ostatní, sladší, již zmlkly — a přece zase první Musy: brzy
17 *       se ukáže, že otevírají nové kolo a rozvazují novou inspirací ústa oněmělá.
Cesta kritikova jest zlá cesta krvavá: jest to cesta, na níž se dochází pokoje s cílem a cíle teprve se smrtí. Smysl její jest dobrati se pravdy, prosekati se k ní v boji se všemi a s každým — sebe nevyjímajíc — vyzvati celý svět na souboj, zmčřiti lež a klam i pravdu a sílu, svoji i cizí, měrou, která neklame, měrou vlastní hrudi ranami poseté: přesvědčiti se z ran, zasazených do ní, že jest kdesi jakási pravda a síla a kolik jest jí.
To jest smysl druhého postulátu, který kladu na kritika: statečný v utrpení, statečný i o zoufalství. Kritika jest nejheroičtější formou skepse — nej poctivější formou skepse, která netouží po ničem upřímněji, než aby byla vyvrácena byť za cenu života. Cesta kritikova jest cesta, na níž se nedochází pokoje: vede-li se kritika doopravdy a hlavně do důsledků a důslednosti, znamená tolik asi jako vydá-vati se soustavně neporozumění a nepochopení a chtiti je skoro. Ne proto, že býti kritikem znamená býti „věčným nespokojencem" (takováto nespokojenost z programu a en bloc byla by cosi velmi laciného), nýbrž proto, že vyšší organisace, stavu pevnějšího zdraví a hlubšího uspokojeni, k nimž kritik pracuje, se nedožije, a řád a harmonii, které získává příštím, platí a vykupuje svým rozrušením: klesá často obětí přechodu, obětí staré desorganisace, již nachýlil k pádu. Neuzří země, k níž vedl a směřoval, a nepojí ze žně, kterou sil a připravoval. Vyplní svým tělem příkop pevnostní, a kráčejíce přes ně, stekou teprve jiní hradbu.
Kritik nutí k soudu (ať k svému, ať k opačnému) celý svět, přidržuje svět k souzení, naléhá na jeho soudnost, a to jest, co svět mu nikdy neodpustí, nemůže odpustit: zabíjí mu rozkoš, nevinnou smyslnost, spánek. Zbroji jej, a svět užije zbraně, již mu vtiskl do rukou, nejprve na kritikovi.
Dají-li se touto cestou celé generace, jest jisto, že byly dříve uraženy a zrazeny ve svém nejvyšším: na této cestě tíže než na všech jiných dochází se pokoje.
Kritik tvoři novou inspiraci, z níž pijí brzy i básníci — ale i básníci
neradi mu odpouštivají, poněvadž činu kritikovu rozumívaji obyčejně 17S jen tak, že zabil inspirace jiné, sladší a méně bolestné. Stále opakuje se — jednou ve větších, jindy v menších rozměrech — případ Borneův, který krátkozrace a obmezenecky útočí na Goetha, na Goetha kritika a tvůrce nové kulturní inspirace, nové kulturní a stylové kázně, jejž podezírá z toho, že zabil naivnost a improvisační lehkost a snadnou citovou dojatost a přístupnost: na Goetha tvůrce učené inspirace.
Kritik tvoří inspiraci: v něm organisovala se často dříve než v básnících, organisovala se v něm ne ovšem jako literární skutečnost, nýbrž jako skizza, jako možnost, jako nápověd a tempo; podával zorný úhel a logický rytmus, vázal duchový řád a stanovil citovou kázeň. V tomto smyslu Lessing jest tvůrcem inspirace, z níž žije několik desetiletí německé literatury přímo nebo nepřímo, a Goethe jako kulturní zjev a kritik a hodnotitel stylový a umělecký jest inspirátorem celého romantismu: všecky stylové valeury, jimiž pracuje, jsou v něm dány nebo napověděny. A Carlyle? Ano, co všecko žije z Carlyla v anglické literatuře? Dnes, žel, již i žurnalistika! A inspirace Ruskinova znamená nekonečně víc, než jak se obyčejně pojímá: jako kmotrovství při kolébce praerafaelismu. Znamená cosi velikého a významného, co dá se proto jasněji vyslovit nejprve negativně: boj proti orientu, proti žaponismu, proti artismu, proti rozkoši hry a smyslné ukrutnosti — aby se pochopil pak plněji klad: obnova gotiky a křesťanství, obnova západních pramenů autochthonních, obnova poctivosti a charakterné struktury. A jak hluboko do devatenáctého věku sáhá inspirace i menšího kritického ducha, jakým byl Diderot? Tak skoro až do naturalistického včerejška a impresionistického dneška.
Celý dokumentárny román francouzský je takto, inspirací, dilem Tainovým jako v Německu skoro všecko, co přišlo po naturalismu, co šlo proti naturalismu, dá se svésti přímo nebo nepřímo v inspiraci Nietzschovu.
Každý opravdový a charakterný kritik tvoři a tvoří cosi významnějšího ještě než jsou literární díla, pracuje na čemsi větším než na svých knihách: na inspiraci a pathosu nové, rodící se doby, na její nové logice.
176
Tvoří právě tím, že boří. Bořit a tvořit jest v uměleckém životě n erozi u čitelně spojeno, jest jen dvojí slovo pro tutéž věc: pouze sentimentální nevedomci je rozlučuji. V umění nepoboří se nic vnějšími útoky sebe prudšími, v umění boří se jen novou inspirací, novou tvorbou — i tvorbou kritickou. V umění nedá se zbořit nic než poslední slabé výběžky starého pathosu a dají se zbořit ne proto, že jsou poslední, nýbrž že jsou zeslabené a hasnoucí projevy duchové moci, která se kdysi vybila nesmrtelnými díly, jež jsou ještě dnes a budou i zítra mimo dostřel každého útoku. A tyto poslední výběžky dají se zbořit jen prvními členy nové inspirace, nového pathosu, ne proto, že jsou nové, ale že jsou silné a posvěcené mládím.
Opravdový kritik, hodný tohoto jména, tvoří a tvoří, řekl bych skoro, s menším egoismem a s větším enthusiasmem než básník nebo jiný umělec. Svoji tvorbu dává ne do služeb svého uzavřeného díla, nýbrž do služeb doby a jejích rodících se možností: svojí bolestí a svým utrpením, hněvem a lítostí, láskou a nenávistí, těmito všemi drahými silami, kterými živí jiní tvůrci, básníci a umělci svoje dílo, žene kritik cizí mlýny — mlýny doby. Ti, kdož mu veřejně spílají, obyčejně potají nejvíce z něho berou a získávají.
Pravé a vlastní síly jsou ty, které němě a v temnu pracují na přerodu a obrodě světové. Býti kritikem znamená sloužiti skoro anonymně, přecházeti v takovouto sílu, splývati s ni obětováním mnohého a mnohého egoismu, mnohého kouzla a lesku, mnohé marnivosti, která koření nudu života a přenáší přes jeho trud.
Býti kritikem v hlubším smyslu slova jest jen maskou duševní cudnosti a noblesy, jménem pro velikou touhu, jak hlouběji sloužiti a býti tím užitečnějším, čím jsi méně známým. Býti kritikem znamená skoro vstoupiti do řádu, v němž každý pozbývá vlastního jména, aby působil tím hlouběji a vroucněji pod jménem cizím a rodovým.
Neboť vlastní kritický paradox, v němž jest uzavřena nejvyšší noblesa duševní, jets právě v tom: sbírati a vypíjeti co nejvíce utrpení ze života a zpracovávati je nezištněji než jiní v odvahu a statečnost. Ze všeho, čím trpí (a jest toho více než čím trpí jiní), vydestiluje na-
posledy veliký kritik sílivý nápoj, v kterém hoří světlo, protijed bolestem života, pro jiné — neboť jemu zbude jen liořkosl a smutek, kvasnice, bolestná a drahá režie celého procesu.
Býti kritikem v tomto hlubším smyslu slova znamená žiti, působili a býti pohřben pod cizím jménem, zapsati se mezi rouhače, zatím co tvé místo vpravdě jest mezi enthusiasty, básníky a uctívači mystéria — a víc: mezi dělníky připravujícími jeho příští.
177
Boje o zítřek 12