VÝBOR DRAMAT CALDERQNQVÝCH.
(9 - 6>
'   Překlady Jar. Vrchlického. XIII.
YELKÉ DIVADLO SVĚTA.
(El gran teatro del mundo.)
Nakladatelé Grosman a Svoboda, knihkupci.
1903,
O oc  ,____--j O    _ *
W     >/--- C*> Q*
PŘÍTELI
ůlASAfílúut Y L M\ KIUUT1E LUNO
Dr. Eduard Qrégr a syn knihtiskárna v Praze.
E. ST. VRÁZOVI,
NEJEDNOU PRI TÉTO PRÁCI VZPOMENUL JSEM SI NA VÁS
- VY JSTE PLUL KDESI MOŘEM VLN, JÁ PLUL MOŘEM
- VERSU SVÝCH VELKÝCH -PŘEDLOH, KTERÉ JSEM ZDO-LATI MUSIL JAKO VY TY NE-PODAJNÉ VLNY. A »VELKÉ
- DIVADLO SVĚTA«?~~VY -JSTE "JE VIDĚL JAKO MÁLO KDO JINÝ; NEDIVTE SE PROTO, ŽE VÁM PŘIPISUJI PŘEKLAD TOHOTO NESMRTELNÉHO MYSTÉRIA.   -  -  - -
17. ÚNORA 1903.
a v.
Velké divadlo světa.
Posvátné auto alegorické.
OSOBY:
Mistr. Svět.
Zákon milosti.
Král.
Krása.
Moudrost.
Boháč.
Sedlák.
Žebrák.
Dítě.
Hlas.
Průvod hudební.
Vystoupí Mistr v plášti hvězdami posetém s gloriolou paprsků kol hlavy.
Mistr: Ty skladbo vábná, luzná
té spodní stavby mnohotvárně různá, jež mezi stíny z dáli niv rajských loupíš odlesk neustálý, když překrásnými květy hvězd doplňuješ nepočetné světy, jež odleskem svým svítí, v lidského Nebe příliš křehké kvítí; Vy živlů valné pláně, v nichž Moře jsou a Bouře, Blesk, Hor
Stráně
a Vichry, jimiž plaví se jako lodě v moři ptactva davy, Rek, Moří spousto, kterou prohánějí se hbité ryby v nepočetném reji
_ 8 —
i Blesky v slepém vzplání,
jež ohněm osvěcují dál tvých plání
i Hory, které zvířata a lidi
jak páni šlapou, neb v nich svet svůj vidí;
Nestvůro, stálou válkou zničená,
ze Žerně, Vzduchu, Vody, Ohně zhnětená,
Ty ustavičně jiná,
jíž Všehomíra stavba zapocíná,
ty první dive, druhým nesledován,
ty Světe! jménem svým v ráz pojmenován,
jenž v slávě rodíš se jak Fenix básně
z popelů vlastních. . . .
Vystoupí Svet z druhé brány.
Svét: Kdo mne volá hlasně?
Kdo dal mi křídla divá z tvrdého jádra globu, jenž mne skrývá, k rychlému letu v jas kdo ze mně vyloup mne, čí slyším hlas ?
Mistr: Tvůj tvůrce svrchovaný,
hlas jehož a vzmach ruky nespoutaný a jehož chtění žárné
te vytvořily z chmurné hmoty bezetvárné.
Svěť. Co žádat na mne se ti zalíbilo?
Mistr: Že tvůrcem tvým jsem a ty moje dílo, chci svěřit provedení ti plánu svého, v mém jenž klíčí zření.
Chci svátek připraviti
si z moci své, Příroda má kol jiti,
by velkost moje světu zjevila se
a ku pokynu mému sklonila se.
A ježto ze všech hodů
dá nejvíc zábavy lidskému rodu
a veselí hra, jíž se hojně tleská
a ježto divadlem je lidské žití, dneska
to budiž komedie
v tvém divadle, ať před mým zrakem žije !
Já jsem-li autor, pak buď svátek můj,
sbor herců mých zde s uměním svým stůj !
Že první herci vždycky byli lidi,
ať z tlupy mé zrak první tady vidí,
ať světa na divadle víří
vse díly světa čtyři,
buď případný sloh jich,
ať hrají a já každému dám z nich
tu úlohu, jež sluší jemu právě;
a nic by nescházelo svátku k slávě
v nádheře, lesku, stroji
vší scenerie, výzdobě a v kroji,
chci, bys dal všeho dosti
a napjal píli svoji s pozorností,
by vše, co by se hrálo,
též pravdivým se ve hře býti zdálo,
a ježto s hóry autor kusu jsem,
buď hercem člověk, ty buď divadlem!
10
Svet: Vznešený můj tvůrce, pane, jehož mocí, jehož hlasu, rádo poslouchá vše vždycky, já, divadlo velké světa, otvírám svou scénu lidem, vybíraje z truhly svojí všecko, úloha co žádá, by to bylo připraveno, takto schystáno v tvůj pokyn, ježto vždyckyf všecko dělám, co mi udáš, ježto dílo patří mně, však tobě zázrak. Nejdřív tedy, ježto vkusným shledávalo se to vždycky, nikdo by neviděl scény nežli herci připraveni, oponou chci zastříti ji neprůhlednou všemu zraku, chaosem, kde bude všecko ještě v zmatku spjaté hmoty. Však ta mlha roztrhne se, rozptýlí se pára tmavá. Divadlo by osvětleno, (plné kde neproudí světlo není svátku) zapálit chci koruní dva svícny. Jeden, skvostnou dne plát bude lampou, druhý pro hodiny noční
— 11 —
svítit bude, kol nich v reji tisíce hrát bude jisker s Čela temné noci dolů, kde vliv budou míti v život. V jednání má prvním na to, přírodní kde zákon čistý první uzel zadrhuje, v prvním pětitetí časů zahrada se zjevit oku v nejkrásnějších barev lesku, ve půvabné perspektivě, k úžasu až, jak to možná, příroda by taký obraz vykouzlila bez studií; ze růžové poupat clony, květy sotva vypucelé poprvé se divit mají, čarolesku jitřní zoře. Stromy tam se mají lesknout plné sladkých, chutných plodů, některé když otráviťi nezdaří se hadu zloby. Tisíc potůčků tam má se v srázném pádu se skal tříštit, v nesčíslné perly lámat, jitřenky jež budou slze. Aby toto nebe lídí větší úžas probouzelo,
— 12 -
nehostinným pustým polem buď ta scéna obklíčena. Navrším tu strmé hory, hory údolími zbrázdím, tam kde údolí je třeba. Roklemi provedu řeky, aby zeme nížinami ve spletitých tekly křivkách, když se moři pustí žilou. Nechť ta první scéna světa bez stop bude lidské stavby, nechám vzniknout republikám, v krátké dobe v její půdě města, paláce i zámky nechám stavět i též hrady. A když budou svojím tlakem hory tisknout půdu země, mohutnou když spoustou svojí každou vyhlídku v dál zatmí, rázem změním celou scénu; nechám vzkypět divé proudy, (neujde nic jejich vzteku), rozlítí se jako v bouři. V této valné vřavě vodstva nad tím vírem divých proudů, ve výparu mlhy vodní koráb nezvyklého druhu mořem nechám projíždeti,
13
pevným veslem skrze proudy, nesoucí zvěř, ptactvo, lidi, v trupu ohromného břicha. Potom na znamení míru, které s nebes níž se snese ve oblouku trojbarevném, v lesku žlutě, modře, nachu, brzy celý vln ten závoj, poslušen jsa rádu mému obnaží šíj země nahou, vyproštěnou z tísně proudů, která zvlhka ven se noříc obličej svůj vznese z vodstva, nechť i bledý nechť i zhublý. Když tak dojde k svému konci činohry mé první aktus, přijde druhý aktus s knihou napsaného zákona. Víc lu musím nechat vidět,, neb, by zákon dodržen byl, musí drive suchou nohou z Egypta vytáhnout Hebrej a dnem moře suchým kráčet. Valy vody navěžím tu, otevru pak také strže zraku slunce, které před tím neproniklo svojí září. Ohnivé dna vznítím sloupy,
14 —
které budou jiskřit pouští
dřív než plodů natrhají,
jež jim byly přislíbeny.
Zákonu by snesl desky,
Mojžíš divuhodným letem
vyzvedne mrak prudkým vzmachem
k mohutnému štítu hory.
Zakončí pak druhý aktus
prapodivným zatemněním,
které musí strpět slunce,
zdřímnouc jak v smrtelném boji.
Jako v slední křeči smrti,
modrý nebes glob se zatmí,
2 veřejí svých pozdvihnou se
všecky kruhy, všecky sféry.
Zachvějí se všecky hory,
všecko zdivo jako zpité
potácet se bude, v trosky
nestálá jich padne krása.
Potom začne aktus třetí.
Ještě mnohem větší divy,
oznámí on v lůně Příští,
nový zákon, který hojně
v sobě tají. — Ale k čemu,
jak to vypsati mám ústy?
Krátce, budou ve třech aktech
zákony tři a řád jeden
dávné Časy dělit s lidmi
světa širém na okruhu,
— 15 —
až pak v konec činohry té jeviště to, které tolik vykouzlilo scenerií, spolkne ve^ký jeden požár, ohňostroj by v konec svátku nescházel. Však chabý jazyk žvatlaje se vzdává služby a řeč musí oněměti; již se chvím pri pomyšlení, hrůzou proniknut jsa cele, bojím se to vyprávěti, úzkostí až těsnou schvácen. Vzdálena buď tato scéna, tento konec chmurný, tmavý! Kéž by se jej nedožily ještě věky Budoucnosti! Ty tři akty člověčenstvu ukáží již mnohý zázrak; každý ode mne má dostat, čeho k hře má zapotřebí. Ježto já jsem pro divadlo všecko shledal s velkou péčí čeho třeba, sám ty sáhneš v jizbu velké garderóby, dáš vše, Čeho role žádá, co souvisí s plánem tvojím. Tam to mají všichni lidé, než se dole narodili, aby hýbali se v žití,
— 16 —
- 17 -
k slávě jich co předurčeno. Aby mohli dále v světě na tvůj pokyn vystoupiti, odejiti na tvůj pokyn, rozumnou jsem prací ducha o dvé postaral se dveře: Kolébka tu, hrob tam dole. A by též jim nescházelo na výstroji, na líčidle, podle každé jejich role, na vteřinu připraveno vše mám, ten kdo krále hraje, korunu má, laur i purpur; pro vojína udatného zbrane, sílu mám i trofej. Zaopatřím učencovi knihy, studie i školy, mnichovi vyhradím kázeň. Hanu nechám zločincovi, šlečhetníku pocty mnohé, volnost nechám měštěnínu, rolníka pak, který zemi v potu, strázní vzdělávat má, pro hřích jediného blouda, vyzbrojili hodlám pluhem. Roli žen jenž bude hráti, opatřen vším bude šperkem, Ženy krásou, plnoy vděků,
sladkým jedem, který raní. Žebráka jen neosatím, ježto nahota mu losem. Tak si nesmí stýskat nikdo, že nic neměl pohotově, svou by mohl hráti roli, každý kroj tu, jak ho třeba. Jestli při něm špatně bude hráti, není vinou mojí, nýbrž jeho. Když je nyní všecka výzbroj pohromadě, spějte sem ó děti lidské, vystrojte se ku divadlu! Na veliké scéně světa vystoupit, již přišla chvíle ! (Odejde)
Mistr: Vy, již bez života ruchu, jež však lidmi nazývám, že vás živé v mysli mám a váš obraz nosím v duchu, hlasu mému dejte sluchu ! Spějte na ty nivy sem, kde vás chci zřít vavřínem, palmami též ovenčené ; úkoly jsou rozdělené, které svěřití chci všem. (Vystoupí Boháče Král, Sedlák, Žebrák, Krása, Moudrost a Dítě.)
2
— 18 -
- 19 —
Král; Poslušní již tvému přán/, viz nás, pane, v okamžení jak plníme nezrozeni rozkazy tvé bez váhání. Ač jsme tu jen pouhé zdání, bez života, smyslů žáru, v myšlenkách jen beze tvaru, u tvých nohou pouhým prachem, tkni se nás svým dechem, vzmachi dej nám život k hry své zdaru!
Krása: Ač jen ve tvém duchu tkvíme, nežijeme, nedýcháme, o smyslech jen tuchu máme, co zlem, dobrem sotva víme, vystoupit když na svět smíme, bychom vystoupili tam, úlohy raČ rozdat nám, ježto všem nám chybí síly, bychom si je vyvolili, vyžádané rozděl sám!
Sedlák: Žití mého, vládce drahý, jehož poznávám dnes již, zovu se tvým sluhou, slyš, zvu se nástrojem tvé snahy, stesk můj marně zněl by záhy, Bůh mne nemusí se ptáti,
k čemu o úlohu ždáti, přiměřenou by mi dal ji, kdybych se ctí nesehrál ji, nad sebou bych musil lkáti.
Mistr: Přenechat bych lidem mel, ať si každý svůj los zvolí, nikdo nechtěl by tu roli trpět, již má za úděl. Každý by jen chytit chtěl roli panování, vlády, zvolil by si bez úrady, nebo sotva víry dají tomu, co zde hráti mají, v divadle jen tím jsou všady. Jako autor sám již vím, k dělení sám přikročím, vhodnou roli každému, volit nedám žádnému, Ty jsi králem! (Odevzdává každému úlohu.)
Král: Poctu zřím!
Mistr: Ty máš krásu ženy nésti, býti dámou !
Krása: Jaké štěstí!
Mistr: Ty máš mocný boháč býti !
- 20 -
BoháÓ: Slunce Čisté světlo zříti, od zrození má mi kvésti.
Mistr; A ty budeš sedlákem !
Sedlák: Půjde trpce to či sladce?
Mistr: Namáhavá je to práce.
Sedlák; Nuž tak špatný sedlák jsem
před tvým zrakem, tak mne vem! Z Adama ač pokolení, zbav mne toho pohoršení, ač bych statek přijal rád, nechci přec v tvém světě stát, jako lajdák v lenošení. Sám jsa znalcem svojich pudů, cítím, že se ze mne, pane, velmi špatný oráč stane, pachtýřem že horším budu. Za tvé dary v těžkém trudu hleděl bych se poděkovat, kdybych nechtěl odporovat, mistru jak ty věhlasnému; rroto rozkazu chci tvému v hře, ač špatně vyhovovat. Každému když dle vloh jich úlohy sám rozdat chceš, vlídně také přehlédneš nápadů mých hloupý smích.
- 21 -
Dáváš vlnu jako sníh! Spravedliv jsi, znám to, vím, tož se srdcem ochotným, doufaje v tvé prominutí, v lásky tvojí božské hnutí, role své se uchopím.
Mistr: Ty máš moudrost vydobyti.
Moudrost: Věru, taký úděl láká!
Mistr: Žebráka ty, ubožáka.
Žebrák: K tím chceš mne obdařiti?
Mistr: Budeš dřív než zrozen mři ti!
Dítě: Málo práce třeba k tomu.
Mistr: Režisér já takto domu, řídit budu žití drama, spraveďnost je dala sama, každou, která patří komu.
Žebrák: Kdybych moh se role vzdáti, jež mi padla za úděl! V dáli vidím samý žel, jenž mé bědné žití schvátío Ale k čemu dále lkáti? Tiše osudu se vzdám, když dle svého přemítám,
22 -
. 23
proč já právě žebrákovu hrát mám roli — odpusť slovu. Pane, které k tobě mám! Proč já právě a já jen žebrák mám být v komedii, proč jen pro mne v tragedii, měniti se má tvůj sen a ne druhým? Udělen když mi papír, jenž mně sluší, chteľs mi dáti stejnou duši, jiz má od tebe král mít, stejné smysly, stejný cit, proč ne role? To mne kruší. Kdybys Pane všehomíru v jiný prach vdechnout! moh jinou duši menších vloh, menší smyslů k žití míru, měl bych, Pane, větší víru, jiný důvod že v tom byl. Takhle krutosť je můj díl, odpusť, tak to musím zváti, Že ten lepší" los má znáti, když má horší žití cíl.
Mistr: Chuďasa kdo roli chytil, může stejnou chválu brát, jen když doved dobře hrát, jen když citem roli vznítil,
rovný králi můz se stát.
Citem, dusí, správnou hrou
úlohy jích stejné jsou,
spokojen buď s partem svým,
uvaž, stejně odměním
krále snahu jako tvou.
Ne, že musíš snášet trudy
v roli' své a utrpení,
lepší krále role není,
jen hraj dobře jako chudý,
oba k svému spokojení
celý plat svůj míti máte
dle svých zásluh, kterak hráte ;
s každou rolí vítěziti
lze, když celé lidské žití,
za divadlo pokládáte.
Když hra bude ukončena,
zasednete k stolu se mnou :
čí hra byla nejvíc jemnou,
nejsouc v ničem pochybena,
jistě nemine jej cena.
Srovnáni jste všichni tam.
Krása: Pane, čas, bys řekl nám,
kterak v ústech slávy sluje hra, jež zde se provozuje.
Mistr: »Dobře čiň ! — Bůh tvůj štít sám!«
- 24 —
Král: Dlužno, bychom nechybili ve hře také, plné taje.
Boháč: Proto, soudím, potřeba je, bychom dřív hru vyzkusili.
Moudrost: To je těžko, moji milí,
vždyť my, než hru započnem, bez života jsme jen snem, bez duše tu, světla dlíme.
Žebrák: Ale hru když nezkusíme, jak ji jenom sehrajem?
Sedlák: Svědčím chuďasovu bolu, pozorujiť s úžasem, že tu sedíák s chuďasem skoro za jedno jsou spolu Nechť hra jeví starou školu, přec být musí vyzkoušena, když má s ctí být provedena, chybí-li se při vší péči, nerad bych, by v nebezpečí nová byla uvedena.
Mistr: Jednejte vždy v uvážení,
že tu v posled soudcem nebe, tož chyb hleďte střežit sebe od kolébky po umření.
— 25 —
Krása: Měl jste, pane,, pomyšlení vystoupiti kdy jest čas, zvíme, kdy nám zmizet zas?
Mistr: I to říci vám je tíž,
bez zkoušky to zkuste již podle kynu mého v ráz. Třeba, připraven vždy být, kdy je rodit se, mřít vám, v konec vás již zavolám.
Žebrák: Ztratíme-li přece nit,
kdo nám v pomoc může jít?
Mistr: K tomu mám již svoje lidi, těm dám pokyn, ať vás řídí, žebráka tak jako krále, by nechybil nenadále, nepad v blud, kde málo vidí. K tomu zákon vám jest dán, řekne všem, co dělat máte; nuž ať stesků zanecháte, každý vůle své jest pán. Připraven již čeká stan vaší scény, jděte tam, jeden po druhém, dím vám měřit síly své.
(Odejde.)
- 26 —
Moudrost: Co chceme
doufat? Ku divadlu jděme.
Všichni: Dobře čiň! Bůh tvůj štít sám!
(Co se všichni chystají, že odejdou, zastoupí jim Svět cestu a zadrží je.)
Svět: O všecko je postaráno,
smyslům co je přiměřeno, všecko jest již připraveno, aby mohlo býti hráno.
Král: Mně buď s nachem žezlo dáno.
Svět: Proč tvůj duch si.toto volí?
Král: Ze to stojí zde v mé roli.
(Ukáže Světu roli, vezme od něho odznaky své důstojnosti.)
Svět: Vše to pohotově máš!
Krása: Květin nádheru mi dáš,
barev lesk, jenž září v poli. Růže, chrpy s jasmínem, a jak všecky hvězdy slují, které se mi k věncům snují, zkvětlé v máji každým dnem; ať, mne vidouc, jaká jsem, slunce závistí hned zbledne, a jak slunečnice zvedne
— 27 —
k nemu, zdroji světla, tvář, tak ať jeho zlatá zár slunečnicí ke mne shlédne!
Svět: Jak se ješitnost tvá kasá,
tak chceš v světě vystoupit?
Krása: Úloha má chce to mít.
Svět: A ta jest?
Krása: Jsem lidská krása!
Svět: Karmín, křišťál, sníh af jásá, tká ti stíny keřů všech na háv luzný, v obrazech. (Dá jí kytici.)
Krása: Barvy kolem mne ať svítí, koberce ať tká mi kvítí, zhlížet chci se v pramenech! (Odejde.)
Boháč: Bohatství mé všecko buď, nadbytek, vše blaha zdroje, neb to určení je moje, k jinému mne neodsuď!
Svět: Rád ti otevru svou hruď, pukniž každá země stinná, drahých kovů prohlubina, zlata, stříbra hromady,
— 28
vše tvé buďtež poklady, do tvého se sypte klína! (Dává mu drahokamy.)
Boháč: Pyšný takým bohatstvím směle chci již vystoupiti! (Odejde.)
Moudrost: I já chci tě poprositi,
koutek k žití by byl mým,
Svět. Moudrost:
Svet,
Který papír být má tvým? V tiché dumě horlivost!
Nuže bičuj se a posť, budiž v tom tvá moudrost celá! (Dá ji habit a důtky.)
Moudrost: Kdybych jiné žádat měla,
nebyla bych, — na tom dost. (Odejde.)
Svet (k dítěti) ;
Nechceš ode mne nic míti, nežádáš si ničeho?
Dítě: Netreba' nic ze všeho
na tu dobu, v níž mám žiti. Nezrozené mám již mříti; krátký čas mi stačí jen
— 29 —
jednoho žaláře sen proměnit za žalář jiný, aby v posled hrobu stíny, jediný můj byly plen. (Odejde.)
Svět (k Sedlákovi):
Co si přeješ, pověz nám!
Sedlák: Co bych rád ti nazpět dal.
Svět: Ukaž, co ti osud přál.
Sedlák: Co ti po tom, co já mám?
Svět: Správně tudy zavírám: že jsi hrubý pacholek, tím tvůj los ti přijde vděk.
Sedlák: S losem tím jsem spokojen.
Svět: Vem tu motyku si jen! (Dá mu motyku.)
Sedlák: Adama v tom potomek
smutný jsem, což nevěděl otec náš ten přeučený, žvanění že jádrem ženy, jímž muž každý zkoprněl? Sotva s ní bych jiti chtěl, co si sama nadrobila,
— 30 —
— 31
jemu chyběla však síla, hnul jim její prosby ston, špatně sehrám jako on úlohu, jež moje byla. (Odejde.)
Žebrák. Co muž světu blaho nésti,
že jest jiných dar, jsem zřel, nuž tak přej mi každý žel, každý bol a každé scestí! Z nesmírného všechněch štěstí po koruně nechci štkáti, květy jara nechci ždáti, zlato, stříbro nechci v hold, hadry buďtež jen můj žold.
Svet: Jaká role připadla ti?
Žebrák: Role ma je utrpení,
řada běd a samý hnět, neštěstí a citů vření, bolest, boj a zápasení, vzdychání a žalování, trpění a v muce stkáni, nemožnost, dar jiným dát, u cizích vždy žebrat vrat, ustavičné odříkání; zhrda, lichost v nadějích, žízeň, hladu němý pud,
pocit hanby, mrzký stud, tíseň, úzkost, hořký smích, žebroty kvil po krajích, špína, hadry, nuzota, úzkost, běda, žebrota. Nikde těcha, samá péče, taký los se za mnou vleče, tresť chuďasa života!
Svět: Nemohu ti pranic dát,
komu žebráka los padne, nechtěj světa přízně žádné, ba já vezmu i tvůj šat, musíš nahý tady stát, táhni, žebrej krajem cest, dělám jen, co díl můj jest! (Svlékne jej ze šatů.)
Žebrák: Tak to jest, svět smutný jen šatí, kdo jest ošacen, ubožáka musí svléct! (Odejde.)
Svět. Různé ježto vidím stavy ku jevišti přímo jít, krále, jenž, svých zemí štít, září valné do dálavy, krásu, slovem plným slávy,
- 32 —
jež vše smysly poutá hravě, panstvo, stkvějící se v slávě, zpívající žebráky, bratry řádů, sedláky, shromážděné v jedné vřavě, již se sešli, aby hráli divadlo zde, věru sám jeviště jim přenechám, kostumy mé ať je halí, hvězdy dobré, zlé ať zplály, božský mistře sestoupiž, lidstva radost viz a tíž, .kterak budou lidé hráti, země, spěj se otvírati, scénu k té hře poskytniž!
(Hudba. Jeviště rozdělí se v dvojí oddělení. V hořejším je trůn s nebeskou glorií, na něm sedí Mistr; spodní oddělení má dvoje dvéte, nad jedněmi jest namalovaná kolébka, nad druhými rakev.)
Mistr: Ježto ku své oslavě
tuto hru jsem sestrojil,
s trůnu chci, jenž od vždy byl
v světla nořen v záplavě,
na svůj lid zřít laskavě.
Lidé, kteří v světa bolu,
probíháte žití Školu,
od kolébky v hrobu sráz,
- 33 -
pozor dej si každý z vás, nebo Mistr zří k vám dolů. (Vystoupí Moudrost s loutnou v ruce a zpívá.)
Moudrost: Chval Pána Nebe, chval jej země ráda, ó slunce, luno, hvězdy se v ples dejte a jemu chválu pějte, vy květiny, vy lučin pestrá stáda, Led, Světlo, Oheň ať mu hold svůj skládá ! Jej rosa chval i zory lesk i léta pal i zimy stesk i vše, kol čehož nebes šlář se spřádá, jenž v stejném slitování se nad zlými jak nad dobrými sklání.
Mistr: Krásnější mi nezazněl
smrtelníka slabý hlas,
jak ta hymna, v pece jas
kterou zpíval Daniel,
jíž hněv králův skrotit spěl.
Zjeví se Zákon Milosti na vrcholí návrší zvedající se tam, kde SvŠt stojí. Drží listinu v ruce).
Svět: Kdo vsak Lou zazpívá? Tam kde vršek vyčnívá, vůlí Pána vztýčen, tam stojí Zákon, hne se k nám, rychlou patou sechvívá ku tváři se země níž.
— 34 —
— 35 —
Zákon: Milosti já Zákon jsem, hru začínám prologem, ušetřit mám každou tíž, psáno vše tu nesu již. Co zde má být námi hráno, v dvouverší jest upoutáno.
(Zpívá). Bližního jak sebe miluj, dobře čiň, Bůh tvůj štít jest!
Svět: Tímto heslem zakončil
Zákon Milosti svůj prolog,
rád bych zatleskal mu v souhlas,
vždyť ta řeč přec svědčila mi,
publikum jenž představuji
při památném tomto svátku.
Však již musím umlknouti,
začíná již představení.
(Krása a Moudrost vystoupí dveřmi, nad nimiž jest namalována kolébka.)
Krása: Touto nech nás bloudit nivou ve radostném veselí, která domovem jest vesny, slunce jež jest zářný trůn, jen těch dvou zde panství známo, v sladkou pučí odměnu zářný půvab, pestré žití, květů hojný koberec.
Moudrost: Víš, že nerada já vždycky opouštím své chaty prab, klausuru, kde v míru žiju, nerada vždy opouštím.
Krása: Což má vse být bičování pro tebe a živá smrt? Nikdy nemáš radost poznat, rci, zda proč zde stvoril Bůh tyto květy, kterých Čich tvůj nikdy nemá vdýchati sladkodeché, libé vůně ? K čemu ptactvu rozkázal, aby v peří cither svojich mile tloukli, ucho tvé když je nemá poslouchati? K čemu perla, drahokam, nemáme-li ve ctné pýše, k zdobě si je urvati? K čemu ovoce by zrálo, kdyby sladké šťávy chuť podnebí neovlažila, dráždící je vnadou svou ? Nač Bůh stvořil naposledy hory, doly, slunce, měsíc, nemá-li jich vidět zrak? Zajisté byl by to nevděk nesměrný, všech darů božích takto nechtít užiti!
8*
- 36 —
- 37 —
Moudrost: Užit jich, jim divíti se, s plesem za ne děkovati, zajisté jest dovoleno, ale blud je mysleti, že kol vznikla sláva tvorstva, pouze k tvojí zálibě, bys v tom ztratil Tvůrce stopu. V chatě svojí zůstanu již, v klausuře své, v domě svém, skrytý chci tam vésti život, nebo proto Moudrost jsem.
Krása: A já Krása, kol se dívat, a se nechat videti. (Rozloučí se od sebe.)
Svět: Vidím, krátkou můž jen dobu Krása jiti s Moudrostí!
Krása: Spletej v sítě svoje kštice, osidla klaď, pýcho má, nejchládnějším pohni nitrem, nejkřehčejším srdcem hni!
Svět: Jedna svedla úlohu svou, druhá chybila již v ní.
Moudrost: Jak uzíti nejlíp svého ducha mám?
Zákon (zpívá);
Dobro čin — neb Bůh je Bůh!
Krása: Co počnu si,
bych zvýšila krásu svoji?
Svět; Napomáhá nápověda, Krása neslyší jej však, (Vystoupí Boháč.)
BoháČ: Kdežto nebe svrchovaně statku dalo mi i jmění, hojně užiti chci všeho, v čem jen rozkoš spočívá. Všeho se mi plně zachtej, všecko hojně vyplniž! Co tu leze, co tu lítá, pokrmem buď na můj stůl! Venuše, ty stel mi lože, neb chci příboj radosti okusiti plným douškem, pýše, podnebí a cti zasvětit chci všecky smysly!
Sedlák: Krutější kdo viděl práci,
nežli já mám? Ryju v ňadrech oné, jež mi prsy dala, ježto z nich svou potravu ssaju v potu, lopotě.
— 38 —
— 39 —
Pluhu sluha jsem a škrabu matce vlastní v obličej a za štědrá dobrodiní tak jí splácím mincí svou. Sekera, srp dýka moje, s nimiž se já rozmáchnu, na kmeny jdu se sekerou, na obilí se srpem. V dubnu, v květnu každoročně velice jsem žízniv vody, té když se mi nedostane, trpím bídou větší pak. Chce-li někdo brati daně, (neb jsou daně času žold), nejprv rozpomene sobě na chudého sedláka. Musím-li však tak se potit, práce mé buď odměnou, aby každý zaplatil ji zlatem, kdo ji koupit chce. O taxu já nestarám se, ať si žvaní, hrozí kdos, kupec když ji nedodrží, vlastní z toho škodu má. A já vím, byť nepršelo, ještě v dubnu ■— Pán Bůh dej, aby zůstalo již sucho — stoupne v ceně žito mé.
Bohatý pak budu Nabal
této celé krajiny,
beze mne nic neobstojí,
když pak nadmu se v své pýše,
co si počnu dále jen ?
Zákon (zpívá);
Dobře čin — neb Bůh je Bůh ?
Moudrost: Zda jsi nápovědu slyšel?
Sedlák: Někdy zaléhá mi sluch.
Svět: Umí stati na své hlavě.
Sedlák: Na své noze stojím jen.
(Vystoupí Žebrák.)
Žebrák: Kdo z všech světa bydlitelů vetší bídu musí nést nežli já? Nejměkčí lůžko a podušku nejlepší dává země mi, nechť nebe nade mnou se klene v trudu smělou , klenbou, nejsem chráněn před sluncem ni před mrazem. Zima, hlad mne trápí při tom. Trpělivost dej mi Bože !
Boháč: Co jen počít, abych mohl bohatství své ukazovat!
- 40 -
41 —
Žebrák: Co jen počnu, abych mohl snášet celou bídu svou ?
Zákon (zpívá);
Dobře čiň — neb Bůh je Bůh !
Žebrák: Jak mne hlas ten sílí, těší! Boháč: Obtížný jest ve můj sluch! Moudrost: V zahradu král ubírá se !
Boháč: Jak to mrazí pýchu mou, před každým se ukláněti!
Krása: Tu já protlačím se v před, velkou přízeň krása moje u něho si dobude.
Sedlák: V zadu jsem, se neokážu, jakby sedláka jen zřel, za odměnu práce mojí, nové daně dát by chtěl. (Vstoupí Král.)
Král: Hranice mé valné říše
jsou již úzké pro můj trůn, provincie vše jsou malé, pro mé moci rozkazy, všecko, co obtéká moře, vše, kam světlem slunce plá, majetek můj, bez všech mezí jak chci mohu vládnout vším.
Vasalové říše mojí
jak jdu kol, se uklánějí,
čeho v světě třeba víc?
Zákon (zpívá);
Dobře Čiň — neb Bůh je Bůh !
Svět: Každému vždy nápověda pravé slovo řekne v sluch.
Žebrák: Z bídy svojí, přeubohý,
k výši zrak svůj pozvedám, v hojnost cizího zřím štěstí, v majestátu, nádheře veliký pán, král tam stojí, sotva sobě vzpomene, že bych měl ho zapotřebí. V marnivost svou vhroužena dáma neví, že jsou v světě útrapy a bolesti. Jeptiška tam, která stále v klášterním se modlí kůru sloužíc Bohu ve pohodlí, bez starosti slouží mu. Tady sedlák, nechť i zemdlen, hladov z pole vrátí se, najde vždycky dosti k jídlu, byť to hrubá strava jen. Boháč ten má všeho hojnost,
42 —
já ze světa celého jediný jen žebrat musím, a tak přicházím dnes k všem. Beze mne nechť obejdou se, já se bez nich nehnu dál. Na Krásu chci odvážit se: Prosím, něčím pro Boha obdařte mne!
Krása (ani si ho nevšímá) ;
Rcete zřídla, jež jste moje zrcadlo, který šperk mi nejlíp sluší, je dost svůdný účes můj?
Žebrák: Mne přec vizte!
Svět: Tvoje prosby
nadarmo zní, bědný blázne! Jakby o tebe se staral, na sebe kdo zapomněl?
Žebrák (k Boháči):
Když tak mnoho přebývá vám, malý dárek přejte mi!
Boháč: Není dveří, bys tam klepal?
K čemu zde mne obtěžuješ ? Na prazích a přede dveřmi k žebrání je místa dost, zde mně nesmíš býti v obtíž.
- 43 —
Žebrák: Odpusťte! Přec smilujte se!
Boháč: Nestydo, hleď, ať již zmizíš!
Žebrák: Což ten, kdo v svou zábavu tolik rozházel již peněz, nezveselí žebráka?
Boháč: Nikdy!
Svět: Což to z paraboly
není boháč s chuďasem?
Žebrák: Nu když zákon ani ohled nezná velkou bídu mou, na krále se obrátím již, dárek dejte, seňore !
Král: Svět: Žebrák
Velký almužník můj dává, tomu hleď se představit!
Ministry dne zkonejšiti, uklidnit své svědomí.
(k sedlákovi): Sedláče! kterému tolik požehnání dává Bůh, stokrát když vám rozmnožuje setby každé zrníčko, nesnesu již bídu svoji, dárek dejte!
- 44 —
— 45 —
Sedlák: Když Bůh dal,
za to musím síti, orat potit se a dřít, ví Bůh! Rcete, co se nestydíte silný, statný chlap jak vy po žebrotě. Jděte k čertu, nebuďte dne zlodějem a když nemáte co jisti, vemte rýč a velmi snadno vyděláte si chléb svůj.
Ale dnešním na divadle žebráka mi úkol dán, ne však role sedlákova.
Žebrák.
Sedlák: Avšak brachu s rolí tou nedostal jste přece rozkaz, abyste zde zahálel, nebo pot a těžká práce patří k roli žebrácké.
Žebrák: Ach, pro milosrdí boží bratře, příliš přísný jste!
Vy zas příliš žebrající!
Sedlák:
v
Žebrák
(k Moudrostí):
Něco k potěše mi dejte!
Moudrost (dá mu kus chleba)
Vemte tuto maličkost!
v
Žebrák; Ano, chleba jako darem od vás, paní, musím vzít, dáváť pouze náboženství chleba, který živí nás.
Běda!
Moudrost: Král.
v
Z,ebrák.
Co se stalo? Právě
nehoda se velká stala náboženství svatému. {Moudrost klopýtne.   Král jí podá ruku).
Král: Nuže, chci je podepříti.
Moudrost: Bylo třeba, kdoby moh podporu mi takou dáti ?
Mistr: Mohl bych již opravit
ony chyby, jež se staly,
k tomu propůjčuji vsak
volnou vůli, aby vládla,
tam, kde hrozí vášní vír.
Zásluh nechci ubírati
dílům jich ni odplaty,
nechám je dnes před svým trůnem
volně hráti, jak tu jsou,
nechť i při té směsi pestré
velký zmatek zavládne,
žádného nespustím z oka
— 46 —
47 —
nechť si třeba chybili, zákonem je napomenu;
Zákon (zpívá):
Dobře čiňte — Bůh je Bůh,
všem to tady vespolek
i zvlášť každému z vás rek
jasný mého hlasu ruch.
(Bloudí-li, to blud jest. jich)
Miluj bližního jak sebe,
dobře čiň ■— neb Bůh je Bůh!
Král: Kdežto divadlem je žití a my cestu pospolu jednu sledovati máme, myslím dobré bylo by, zkrátiti si dlouhou cestu družným spolu hovorem.
Krása: Světský nebyl by to život, nebýti v něm zábavy.
Boháč: Každý něco vypravuj!
Moudrost: To by příliš dlouhé bylo, myslím, aby každý řek, co mu v duchu tane právě.
Král :
Když na rozsáhlost zřím své valné říše, na vznešenost svou, čest i panování
kde, aby spěla pestré ve střídání vše s péčí stkala příroda, čím dýše;
Já v zámků svých se nevzdám žádné pýše, ba sama Krása povinna mi daní, kdo velký, malý přede mnou se sklání, než v chladný smrti tribut klesne tiše.
Bych také mohl různotvárné žití
a mnohohlavé ovládati v štěstí
je třeba, ať mé prosby k nebi křičí;
By ráčilo mi moudrost v pohled vliti, neb jinak uzdu nemohl bych vésti, kde tolik vzdorných šijí se mí týčí.
Svět:  Moudrost vlády pro sebe ždá jako druhdy Šalomoun.
Hlas (zpívá smutně za dveřmi rakví označenými) Králi vratké této říše ctižádosti, pýchy nech! neb na této scéaě světa s úlohou svou hotov jsi!
Král: Jakýs smutný hlas mi hlásá, žo jsem hotov s rolí svou, zmatený a zpleten zcela při tom zvuku tady dlím!
— 48 —
— 49 -
Dohrána-li úloha má musím jiti — ale kam. Prvními jít mohu dveřmi — zřel jsem tam svou kolébku •— Zpátky nelze, běda, nelze, ani o krok ustoupit! Ani krok mi nedovolen ku kolébce proto v před, musím obrátit se k hrobu ach ten proud, jenž stále tek, co se nyní moři vyrval v moře teče nazpátek. Proudem opět zdroj se stává, z proudu jenž se uvolnil, nechť se potok hrne z toku tokem přece zůstává. Pouze Člověk, jenž se vrací zpátky v svoje středisko, čím byl, nebude víc.   Hrůzo 1 S rolí když svou hotov jsem, nej vyšší ty mistře odpusť, v čem jsem chybil, co jsem zhatil, s lítosti věř, pane, hlubou zkrousen opouštím svůj trůn. (Odejde dveřmi  rakví označenými,   kterými všichni později odejdou.)
Svět: S prosbou o prominutí
úlohu svou dobře skončil.
Krása: Z vasalů svých středu, z dvora pýchy, lesků, plné slávy rozloučil se jako král.
Sedlák: Jen když deŠtě byly v květnu, dobrou-li žeň míti budem, dospejem dál nežli král.
Moudrost: Hojně však to pocítíme.
Krása: Zmatek bude veliký
bez něho, co počnem sobě?
Boháč: Bavme se jen spolu dál; (ku Kráse) řekni ty nám, co si myslíš ?
Krása: Nuže, já si myslila . . .
Svět: (Kterak rychle ti, kdo žijí, j mohou mrtvých zapomínat!
Sedlák: Zvláště pak když od mrtvého hojné vzali dědictví.
Krása:
Když krásy svoji pozoruji vnadu,
tu králi triumf jeho nezávidím ;
řís mnohem slavnější před sebou vidím,
neb krásy vlastní půvab výše kladu.
Král nad otroky třímá-li svou vládu, jen těly vládne, k duším já zrak řídím,
4
— 50 —
- 51 —
tím z říše svojí větší slávu klidím, Že vládou krásy poutám duší řadu.
Když muž byl mudrci zván »světem malým«
a na něm-li mé pevné panováni,
a nad světem když nebe vládne stále;
Tu mnohem víc já svoje božství chválím, neb malý svět když vidí v muži zdání, pak musí žena slouti »nebe malé«.
Svět; Ezechiel, co rek, neví,
nevzpomíná, pýchou jen že se pravá krásy podstat změní snadno v čirý hnus.
Hlas (zpívá za scénou):
Věz, že všecka lidská krása vadne jako zemský květ, vadni, nebo již v tvém jitru probouzí se černá noc.
Krása: Že má uvadnouti krása, pěje mi tu smutný hlas, nesmí odkvést, nesmí odkvést, v nové záři spíš má vzplát! Ale běda, žádná růže, červená či bílá buď,
není, jež by v pohře vánku v sladkých slunce polibcích nezřela své šperky blednout, svadnout musí každý list, žádná ukryti se nemůž' v zeleném svém obalu. Však co na tom jest, že květy krátkou zdobou jitra jsou, svadnout musí, sotva slunce celuje je duhou svou? Což lze s mojím srovnávati leskem květů nádheru, úzkými kde hranicemi vyměřeno »nebýt — být« ? Nikoli, já kvetina jsem, dlouhého tak trvání, že zří slunce, kterak klíčím, neuzří však, kterak schnu. Jsem-li věčna, jak pak mohu vadnouti? Co, hlase, díš?
Hlas (zpívá):
Věčná jsi jen duší svojí, tělem smrtelný jsi květ!
Krása-. Nevím, co bych odvětila, neb tu. velký rozdíl jest, z oné kolébky jsem vyšla
4*
— 52 -
- 53 —
a teď půjdu k hrobu tam, velmi líto mi, že lip jsem nehrála svou úlohu. (Odejde.)
Svět: Ukončila part svůj dobře, odcházíť nám s lítostí.
Boháč: Při bohatém šperku kvasů, ve bujícím věnci květů chybí krása . . .
Sedlák: Kéž by jen
víno, chléb a šunka k hodu nechyběly k velkonoci, málo litoval bych toho, že se krása ztratila.
Moudrost: Vždycky je to stejně smutné.
Žebrák: Mnohý slyším žalozpěv. Co si nyní počnem?
Boháč: Klidně
dále spolu rozmlouvejme!
Sedlák: Uvážím-li s jakou pílí,
umím být v své práci stálým, ze i v mrazu nezahálím, vedrem, že neztrácím síly, trud o duši mne nezmýlí.
nerad, bych a jen v svůj žal, že je život vlažný, lál; proto za žeň všecku volím, díky vzdávati jen polím, a ne Bohu, jenž ji dal.
Svět; Dlužníkem kdo prohlásil se, začíná být vděčným již.
Žebrák: Zlý tak není onen sedlák, třeba ostře káral mne.
Hlas (zpívá):
Sedláku, tvé práce konec pomalu se blíží, slyš! jinou zem vzdělávat budeš, ale kterou, ví jen Bůh!
Sedlák: Hlase, z úsudku-li tvého nějaké jest odvolání, slyš mne; já se odvolávám, důvody vše uváživ. Nedávej mi umřít ještě, počkej malou chvíli jen, dovol, abych uspořádal aspoň pole svoje v čas. Byl bych jinak špatný sedlák, o čem jsem se zmínil již, a to praví pole moje, plna máku, bodláčí.
- 54 —
— 55 —
Nebo tam tak bují býlí, Že kdoby tam hleděl z dálky, věru byl by v pochybě, zda tam víno jest či žito. ■Obilí když sousedovo na obrovská stébla roste, u mně jsou to samé krsky, sotva klíčí ze země. Leč kdo tak mne mluvit slyší, moh' by říci, vhodný jest k smrti čas, kdy bez ovoce ještě pole. Pravím vsak: Nechá li kdo plné perně dědicům a před jich soudem neobstojí, jak ten teprv kdo je nechá vyjít s prázdnem ? Co však plátno, minul čas připomněl to onen hlas, umřít musím, jasně zřím, hrob chce zvát mne lupem svým. Jestliže jsem v roli svojí nesplnil vše, chybil snad, tísní mne, že netísní mne snad tím větší lítost jen. (Odejde.)
Svět: Zprvu myslil jsem jen drzý chlapík bude sedlák ten;
blud svůj nyní vidím jasně, sedlák dobre ukončil.
Boháč: Motyce i pluhu svému, potu, prachu práce své, vzdálen nyní sedlák jesti.
Žebrák: V smutku nás tu zanechal. Moudrost: Jaká žalost!
Žebrák: Jaké hoře!
Moudrost: Jaká rána!
Žebrák: Jaký zmatek!
Moudrost: Co si nyní počnem jen?
Boháč: Navraťme se k rozmluvě své, chci vám nyní říci sám po všech příkladě, co mám v mysli své, kdo netrudí se, že jest květem naše žití, jež se marnou slávou svítí, s večerem jez zajde v ráz: Že tak krátké, chtějme raděj těšit se mu, novou naděj, pokud čas jest v duších mějme, břich svůj bohem udělejme, hleďme jíst, pít a se smát, zítra budem mrtví snad.
Svěť. U pohanů lze již najít takou moudrost životní, Isaiአsvědkem toho.
Moudrost: Kdo jest nyní na řadě?
Žebrák: Proklet, Pane, budiž den, jenž mé viděl narození, proklet buď té noci sen, kterou v toto utrpení byl jsem vydán v lup a plen. Ať jen ■ slunce čistý svit do temné se mlhy halí, kterou nepronikne třpyt, ani zem, ni nebes štít, kéž je mlhy závoj kalí. Kéž by závoj noci tmavý s věčným šerem na vše kles, zastřel celý kraj kol smavý, příšerný kol rozpjal děs, na vše padl temný, mhavý! Zářné jiskry v směsici do tmy noční klesněte, neplaňte víc, nebděte, zmiztež, hvězdy, měsíci! Tyto nářky neslýchané nederou se k tobě blíž, .že tak žití bědná tíž
hrůza jen mým srdcem vane, v hříchu že jsem zrozen, Pane
Svět: Až ku klamu nápodobil zoufalosti žalný kvil, jak on žaloval a sténal, proklínal hřích pouze Job.
Hlas (zpívá):
Cíl a míru má zde Štěstí, míru a cíl nouze též, o rozkoších, o bolestech každý počet svůj dát spěš!
Boháč : Běda mi!
Žebrák: Ó plesná zvěsti!
Boháč: Nechvěješ se před tím hlasem, jenž nás volal?
Žebrák: Nikoli!
Boháč: Neutek bys raděj odsud?
Žebrák: Ne se chvěti leč děs cítit, přirozený ducha los, nebo musí, tvor jsa lidský Boha bát se, ježto Bůh. Ale útěk zde jest marný, neprchl před hlasem tím ani král do hradů svojich,
ani krása v pýchu svou, kam by chudoba jen prchla? Ne, jsem vděčný za ten hlas, nebo tak se skončí s žitím bída mého života!
Boháč: Opustiti scénu světa nemrzí tě ?
Žebrák: Nevím, proč?
Nemám, co bych opustil, zde vesel odstoupnu a rád.
Boháč: Mne jak vlek by k popravisti, srdce u svých skvostů mám!
Žebrák: Jaka radost!
Boháč: Jaký smutek!
Žebrák: Jaká těcha !
Boháč: Běda běd!
Žebrák: Jaké Štěstí!
Boháč: Jaký nezdar!
Žebrák: Jaká rozkoš !
Boháč: Jaká smrt!
(Oba odejdou.)
Svět: Jak jest různé umírání bohatství a chudoby!
Moudrost: V skutku, na divadle světa zůstávám já jediná !
Svět: Nejdéle co na mně trvá, náboženství vždycky jest!
Moudrost: Nechť i toto nemá konce,
} já jej mám, jsouc pouze část jeho, k němu připoutána, dřív než zavolal mne hlas, předešla jsem hrobu výzvu, nebo sama sebe jsem v životě již pochovala. Zavírám dnes divadlo, zítra učiní to autor, polepšte se do zítřka, neb jste dnes své chyby zřeli. (Scéna sveta se uzavře.)
Mistr: Odměnu i trest jsem slíbil, hanbu nebo chválu kdo zde si získal. Pojďte shlédnout odměnu mou i můj trest!
(Scéna nebeská i s Mistrem též se uzavře.)
Svět:
Jen krátká byla hra; leč komu z lidí kdy žití hra se zdála delší být? Každému krátká zdá se, nebo vidí jak brzy dlužno scénu opustit;
— 60 —
— 6! —
Neb sotva přišli, zase jíž se klidí, byť šat, jejž nesli, déle chtěli mít, v svou pralátku se všichni opět změní, prach vystoupli a v prach jsou proměněni.
Ode všech ale prísne žádám zpět tu zdobu, kterou ku hře jsem jim dal, by ozdobil jí úlohy své květ, neb pro hru jedině ji každý vzal.
U vrat zde bude přísně bdít můj hled, by každý přesně hry kroj odevzdal, ať každý v prvotní svůj tvar se změní, prach  vstoupli jste,   v prach buďte proměněni !
(Král vystoupí). Rci, jaká úloha ti byla dána, sem vrať ji, kdo jsi byl dřív, dej mi zvěst!
Král :
Můž' svět tak brzy zapomníti pána? Svet:
Ba zapomní, co nesmrtným týž jest.
Král :
Tím byl jsem, jemuž poslušnost všech vzdána, co sluncem svým ty šatíš u svých cest, od bodu, kde je první zora zlatí, až k bodu, kde se v náruč noci tratí.
Já vlád a panoval jsem v mnohé zemi, já získal, zdědil velké cti a slávy, sta plánů stkal jsem, soudce nade všemi v mém světle tisíců se hřály davy, svou slávu rozmnožil jsem trofejemi, skyt dosti látky jsem pro dějin zprávy, nes žezlo jsem a zlatý vínek vlády, rozdával pocty, vavříny a řády.
Svet:
Nuž vrať mi korunu a purpur již,
(Bere mu oboje) svůj ztrať a zapomeniž majestát! Šat svlékni, jako naháč odstoupiž z hry života, jež mizí v rychlý chvat. Po nachu tvém pne jiný ruku výš, lesk jeho slávy pro tě zhas a svad, víc nevyrveš již z mojí ruky vlády, ni pocty, žezla, koruny a řády.
(Svléká jej.)
Král:
Což nepropujčiľs mi háv tento k ozdobě, proč, co jsi dal, mi opět bereš zas ?
Svět:
Já nedal ti ho, půjčil jen ho tobě, jen pokud úlohy tvé byl zde Čas;
- 62 —
moc královská vzplaň jiným v nové době a jiné věnciž vrozený tvůj jas!
Král:
Po slávě bohatství rci jak bys vzplál, když můžeš dávat jen bys to zas bral? Ký zisk tu potom zbyl pro moje chtíce, že v světě krále úlohu hrál jsem ?
Svět:
Co potom mne, to se jen mistra týče, zda dobre hráls, ci špatně v žití svém ; on odměnu má, on má trestu bice, jeť spravedlnost jeho údělem, můj úkol jest šat odníti ti záhy, jaks přišel odtud musíš jiti nahý!
(Vystoupí Krása.) Tvá úloha?
Krása: Jen krásy luzné plání,
Svět:
Co dal jsem ti ? Krása: Jen půvab sladkých vnad.
Svět:
Kde mአje teď? Krása: Ó běda, hrob je chrání.
— 63 —
Svět:
Zde příroda se věru musí bát,
když zří, jak krásy krátké panování,
když, co jsem dal ti, zas ti musím brát;
a sám to věru nesmím ani chtíti,
co odkvetlo, tak v hrobě musí tlíti.
Král musil vrátiti mi říši svou,
lesk slávy musil zanechati zemi,
jen krása uniká mi, zniká tmou
i s tím, kdo měl ji, hrob ji schvátí němý,
hleď v zrcadlo zde!
Krása: Zřím svou hanbu zlou !
Svět:
Kde vděk je tvůj s zlatými kadeřemi, jejž jsem ti dal ? Vrať všecek mi jej svěží!
Krása:
Ve hrobě krásy mé vše štěstí leží. Tam nechala jsem barvy své i kvítí, tam zůstaly mé perle, koraly, tam růže s levkojemi musí hniti tam v prachu zrcadel mých křišťály tam vděky vse, ty sítě v lidské žití tam půvaby mé všecky zůstaly, tam zhasly lesky mé, jich odstíny tam najdeš zmar a stín jen jediný! (Vystoupí Sedlák.) Svět: Cos chlape, ty hrál?
Sedlák: Právem chlape dis,
neb chlap jsem byl, proč před chlapem se báti ? neb chlapem toho páni zvou, jak víš, kdo za ně v potu musí pracovati; jsem chlap a vtipů panských jsem nes tíž, neb kdo by při dvorech moh chlapa dbáti? Jsem chlap a že jsem chlap mne málo hněte, nechť u dvora mne »On« aneb »Ty« zvete.
Svět:
Vrať, co jsem dal ti! Sedlák: Tys mi něco dal?
Svět:
Sem motyku dej ! Sedlák: Ta snad za řeč stojí?
Svět:
Ať krásná, nekrásná, zpět, co jsi vzal! Sedlák:
Zda nezmítá se leb má v mlhy roji, když prokletý svět, čím jsem v žití dral se — krutá páka! ve zoufalém boji i motyku mi bere s hořkým potem, když v smrti loučit se mám se životem?
(Vystoupí Boháč a Žebrák.) Svět: Kdo jde sem?
Boháč: S tebou kdo vždy zůstat touží.
Žebrák:
A kdo si, opustit te, vždycky přát. Svět:
Kde příčina jest, jež vás oba souží, buď zůstat se mnou a zab jiti dál?
Boháč: Zde boháč byl bych!
Žebrák: U mé hlavy krouží
jen chudoba a bídy věčný žal. Svět (k Boháči): Sem šperky své!
(obírá jej).
Žebrák: Oč na tom lépe jsem,
nic neztratí, kdo. chudým člověkem! (Vystoupí Dítě.)
Svět:
I tebe k scéně mistr povolal,
o mluv, proč chyběls na prknech^ jež svět?
Dítě:
Ty žití moje jsi v mém hrobě vzal, tam vše, co dals mi, nechalo jsem zpět. (Vystoupí Moudrost)
Svět:
Co tys přála si, život když ti- vzplál a poprvé když můj tě stihnul hleď?
Moudrost:
Půst, poslušnost, Šat řehole a cela, v tom byla moje spokojenost celá.
Svět:
I toto všecko v mojí ruce nech, svůj nikdo ze světa nést nemá šat.
Moudrost:
Já nad tím sotva spustila bych vzdech, chtíc s pokáním kvil světu zanechat, přec vzít chci s sebou to, tvůj bouřný spěch, ač namáhá se, poslední mi rvát, to nevěříš-li, pak zkus moji sílu. —-
Svět:
Co  dobré jest v tvém nelze urvat dílu; 1 jen dobré skutky odsud člověk nese.
Král:
Že větších nedobyl jsem říší sobě! Krása:
Že po vyšším jsem netoužila v plese ! Boháč:
Že nezdál jsem po vyšších statků zdobě! Sedlák:
Že víc jsem v poli nedřel se a lese!
Žebrák:
Ve větší že jsem nezápasil mdlobě!
Svět :
Již pozdě, nemůž člověk, má-li mnti víc nových zásluh sobě vydobyti! Když nyní ponížil jsem majestáty, když vymazal jsem krásy marné tahy, mou dlaní vaše nádhery když sváty, že s motykou jest žezlo stejné váhy, před scény pravdy když stojíte vraty, nuž vstupte, klam vás neoslní záhy!
Král:
Jak mnohem jinak z prvu jsi nás vítal, než teď se loučíš!
Svět:
Chceš, bych proČ ti skýtal?
Věz, má-li člověk dostat jakýs dar,
tu milerád svou otevírá ruku,
tím způsobem, jej zhostit se když Žár
jej nutí, takto zhrdá jím v svou muku.
Čím začli jste, kolébky mělo tvar,
je obraťte, jsou rakve, ve souzvuku
já chytám kolébky, jak losem mým,
a jako rakve zpět je propouštím!
5*
- 70 -
— 71 —
k večernímu pozvu hodu. Vzdálit mé se blíže musí, kdo své role špatně hráli na tak dlouho, poznání až s upomínkou přepadne je dobra toho s takou láskou, které nabíd jsem jim tady. Pojďte se mnou hodovati, žebráku ty, jeptiško ty, byť jste nemohli zde jisti tento chléb, jenž cizí světu, buď vám ukoj, kořit se mu, předmětu jak všeho blaha. {Žebrák a Jeptiška (Moudrost) vystoupí za stůl.)
Žebrák: Jak jsem šťastný!  Ještě málo na světě jsem trpěl bídy, pro Boha když vytrpěné zlo se v takou mění slávu!
Moudrost: Ze jsem tolik kála sebe, kterak teď se tomu těším! Marné nebyly mé vzdechy, zde je šťasten, na světě kdo v slzách rozplýval se bolu.
Král: Já též, pane, ve své slávě ždal jsem tvoje odpuštění, což mne, prosím, neušetříš?
Mistr: Moc i Krása, ježto slzy
prolévaly nad svou pýchouř zavolány buďtež k hodu. Pravý čas nepřišel ještě, nemá sedlák též zde chybět; almužnu nechť nedal tobě, nebyl v srdci zatvrzelý, úmysl byl hodný chvály; nebyloť bez dobré rady moudré slovo, které řekl, že ty sám máš trudů větších.
Sedlák: Bylo tomu jak jsem sám chtěl, tuláků já nenávidím !
Mistr: Odměnu svou dostanete. Oplakavše viny svoje, doufajíce v smilování, vy tři jděte do očistce, abyste tam vyčkat mohli, až čas splněn!
Moudrost: Svatý mistře !
když jsem začla býti slabá, král mi podal ruku svou. Svou mu podávám teď v bídě (Podá králi ruku a on vystoupí za stůl.)
Mistr: Jeho trest mu promíjím
pomohloť mu Náboženství,
- 72 -
- 73 —
ukrácen buď jemu čas, neb v své naději byl silný!
Sedlák: Odpustků kéž bully dští!
odpustků mé bully mrtvým, kéž dští dolů na mne hojně, za jednou by druhá šla! Svatého vždy otce listy sílu mají divotvornou, způsobit nám vykoupení z této tmavé díry země.
Dítě: Já, jež hřích jsem nepoznalo, rci, proč odměny mít nemám, velký pane ?
Mistr: Roli svou
nehrálo jsi rovněž správně. Odměna i trest tě mine, bylos' v hříchu narozeno, slepost tvá nic nepocítí.
t
Dítě: Chmurná noc mne v pouta váže, jako ve snu jest mi v mysli, bol jak radost — nepocítím.
Boháč: Jestli tamo Moc i Krása k vůli svojí marné pýše, kterou hořce oplakaly,
zlekány zde předstupují, jestli sedlák, jehož vzlykot skálu by moh' obměkčiti, s dřením stojí v přítomnosti mistra tady vznešeného, kterak smím já vznésti zrak? A přec musím, přiblížit se nelze mi, víc odstoupiti, nikde bych se neutajil před strašlivým tímto soudem. Pane!
Mistr: Odkud vzal jsi sílu
zvát mne pánem? Jsem-li tímto, potom chvěj se před mým hněvem? Nebo musíš z mého stáda odloučit se, vyhnán pro vždy! Nuže, dolů s tebou v propast, kde tě následky tvých chtíčů v zubů skřípotu a řvaní, věčně trýznit, trápit musí!
BoháČ: Běda! Běda! V ohně plamech
zhynout mám, můj stín jde za mnou, vlastnímu že teď jsem oku pro vždy ztracen, ó, kéž skály pohrobí mne tíží svojí v nejtmavějších úkrytech!
- 74 —
- 75 —
Moudrost: Nepoměrně blažená jsem! Krása: Stati blaženou se — doufám!
Sedlák: Kráso, věru v tomto přání tebou nejsem přemožen !
Boháč: Nedoufám v nic na věcnosti!
Mistr: Pro mne není aureoly!
Dítě: Čtyři slední jsou to věci, které zde jste poznali, aby věděli jste nyní, že sc všecko srovná v konec, Kráso, vstup sem se sedlákem, místo při mém vemte stolu! Konečně jste přišli sem, s velkou potíží vše stupně k blaženosti slezli jste! (Oba vystoupí za stůl.)
Krása : Jaké štěstí! Sedlák:
BoháČ: Jaká muka!
Král: Boháči Jaká bolest!
Jaký úkoj
Jaký vavřín!
Moudrost: Jaká sladkost!
Žebrák: Jaký kvas to!
Boháč: Jaká výheň!
Dítě: Věru trest je jako blaho,
já však plesu neznám, bolu.
Mistr: V nebi andělské když chory,
démonů když roty v pekle,
a když lidé na zemi
tomuto se koří chlebu,
tož má nebem, zemí, peklem
plným zvukem jásajícím
chvalozpěv všech hlasný zníti
v hlasnějším vždy tady sboru!
(Hudba »Tantum ergo« mnoha hlasy několikrát zazní
opakována.)
Svět: A když divadlo jen právě toto představuje žití, račte obojím hrám našim jak tu, tak tam — odpustiti!
1
Vysvetlivky.
7, >té spodní stavby* rozuměj zemi v poměru k hvězdnaté obloze.
9. >sbor herců mých zde«. Na scéně světa jednající osoby jsou hereckou tlupou Boha, který jest divadla nejen řiditelem nýbrž i tvůrcem.
9. >vše díly světa čtyři*. Austrálie se za dob Calderonových nečítala ještě k dílům světa.
11. »v jednání má prvním na to«: Staré španělské divadlo znalo jen rozdělení her na tři akty, analogicky i toto alegorické divadlo má tři části a sice první dobu lidstva od Adama k Mojžíši, od Mojžíše ke Kristu druhou a třetí od Krista až do skonání světa.
13. >zraku slunce otevru pak také strže* atd. Když táhli Israelští Rudým mořem, rozdělily se vody tak, že slunce mohlo osvítiti dno mořské svými paprsky.
14. »dřív než plodů natrhají* rozuměj v zemi zaslíbené.
Str. 14. »slunce zdřímnouc jak v smrtelném boji* rozumej zatmění slunce při smrti Ježíšově.
» 14. »Zákony tři a řád jeden < rozuměj zákon přirozený, zákon psaný a zákon evangelia řízeny jsou řádem velkého zákona Božské lásky.
» 15. »Ohňostroj by v konec světa nescházel« rozuměj zničení země ohněm před koncem světa.
» 16. >pro hřích jediného blouda* rozuměj Adama, jehož lehkomyslnost v ráji byla trestána tím, že v potu tváře on i jeho potomstvo chleba si musí dobývati.
» 20. >jako lajdák v lenošení*. Úloha žertovné osoby, graciosa, jest zde přidělena sedlákovi.
» 21. >Dáváš vlnu jako sníh* z žalmu 147. Sedlák cituje po paměti bez vztahu k věci, asi jako Sancho Panza slavné paměti.
> 25. >by nechybil nenadále*. Úlohu nápovědy zde
má církev učící.
* 28. »(dá jí hábit a důtky)«. Moudrost představiti si dlužno jako jeptišku s příznaky pokání.
> 29. »jednoho žaláře sen proměnit za žalář jiný*
lůno matky a hrob; básník mluví o dítěti mrtvě narozeném.
» 36. Svět: >Vidím, krátkou můž jen dobu* atd. Svět přebírá mezi hrou úlohu diváka a komentuje ji svými nápady a úvahami.
» 38. »v dubnu, v květnu každoročně* atd. narážka na jarní deště v Španělsku, na kterých závisí celá úroda roční.
> 39. Nabal, bohatý majitel velkých stád z knihy
králů I. 25.
Sír. 45. >dáváť pouze náboženství chleba* atd. narážka na dobročinnost klášterů. >   45. >Král podá klopýtnuvší moudrosti (náboženství) ruku*: symbolická narážka na poměr církve a vlády vždy se vzájemně podporující.
»   46. »vespolek i zvlášť každému* rozuměj učením církve i svědomím.
»   48. středisko člověka jest země, z které bylo tělo jeho stvořeno a kam se vrátí.
»   50. Ezechiel co řek, neví*.atd. narážka na 16. kapitolu jeho proroctví.
» 58. »Isaiaš svědkem toho* srovnej Is„ 5, 11—14, 20-21 a 56, 12.
» 59. >Nejdéle co na mně trvá* atd. Církev přečká a přestojí všecky změny na zemi, proto zástupce její, zde jeptiška, odchází poslední se scény světa.
» 59. >Za-"írám dnes divadlo* rozuměj pro lidský život, zítra znamená věčnost. Slova tato platí divákům auta.
» 66. >Že větších nedobyl jsem říší sobě!* rozuměj statků věčného života. Týž výklad i při následujícím verši Boháčově.
» 67. »před scény pravdy* atd. rozuměj život na onom světě po smrti.
» 71. Sedlák i po smrti zachovává svou povahu graciosa.
» 75. >obojím hrám našim* t. j. našemu autu kéž promine divák a divadlu života kéž promine Bůh nedostatky herci spáchané.