Pelopidas
1 V přítomnosti Catona Staršího kdosi chválil člověka, který se v boji odvážně a bez rozvahy vrhal do nebezpečí, a tu Cato prohlásil, že je ovsem rozdíl, zda někdo tak vysoko hodnuli statečnost čí si jen málo váži života. A má pravdu. Tak v Antigono-vě vojsku sloužil voják chorobného vzezřeni a chatrného zdraví. Na královu otázku, proč je tak bledý, přiznal, že trpí tajnou chorobou. Král se ho ujal a přikázal svým lékařům, je-li ještě nějaká naděje na záchranu, aby mu věnovali všemožnou péči a nic neopomenuli. Milý voják se vyléčil, ale tatam byla jťho touha po nebezpečí a smělost, takže se i Antigonos divil té zrněné a vytýkal mu to. A voják se netajil příčinou, nýbrž odpověděl: „Králi, ty sám jsi zavinil, že jsem nyni zbabělý, když jsi mě zbavil útrap, pro které byl můj život bezcenný,"
Podobnou myšlenku, zdá se, vyslovil jakýsi Sybariďan o Spartanech, že pro ně není smrt v bojí hrdinským činem, protože prý se smrtí jen zbavuji strastiplného života. Avšak Sybari-ďanům, kteří tonuli v rozmařilosti a zahálce a nebyli schopni ušlechtilých vznětů a ctižádosti, se pochopitelné zdálo, že všichni, kdo se neboji smrti, nenávidí život, kdežto Lakedaimortanům dávala statečnosr radost ze života i ze smrti, jak to ukazuje náhrobní nápis, v němž se říká, že „tito zemřeli,
aniž žitím či smrtí .ve chtěli kdy ješitně pyšnit, slavně však zakončit obé jejich by i toužený cil."
Vyhýbat se smrti neni přece hanebné, jestliže ovšem někdo nelpí zbaběle na životě, ani podstoupit nebezpečí smrti není hrdinstvím, nestojí-li někdo příliš o život. Proto také Homér posílá do boje nejudatněji a nejbojovnějsi hrdiny dobře a skvěle vyzbrojené a řečtí zákonodárci ustanovili trest pro toho, kdo zahodí štít, ne však pro toho, kdo ztrati meč nebo kopí, naznačujíce tak, že pro každého, a zejména pro toho, kdo stojí v čele obce nebo vojska, je důležitější obrana než útok na nepřítele.
2 Podle [fikratova delení se podobá lehká pěchota rukám, jízda nohám, těžká pěchota hrudi a trupu a konečně vojevůdce
hlavé. Jestliže tedy vojevůdce nerozumně hazarduje se svým životem, vydává v nebezpečí nejen sebe, nýbrž celé vojsko, jehož záchrana i záhubu je závislá na něm, a obrácené. Proto ani nebyla správná odpoveď, kletou dal jinak vynikající Kallikratidas věštci. Když ho totiž věštec žádal, aby byl na sebe opatrný, protože obětní znamení věští smrt, odpověděl, že osud Sparty není v rukou jednoho muže. Ovsem jako prosty námořník anebo voják byl Kallikratidas v boji jen jedním z mnoha bojovníků^ avšak jako vojevůdce pojal do sebe moc a sílu všech, takže už nebyl jen jedním, jestliže s nim vzalo zasvé všechno,
Rozumněji si počínal starý Antígonos, Když mu pred bitvou u ostrova Andru kdosi hlásil, že nepřátelské lodi mají velikou početní převahu, otázal se: „Kolik lodí budu mít proti sobě já?11 Takovým způsobem vysoko ocenil podle skutečnosti význam nejvyššího velení spojeného se zkušeností a statečností: jeho první povinností je chránit toho, který chrání ostatní.
Tak (aké kdysi odpověděl správne Timotheos C ha rétovi, který ukazoval Ailiéitjnúm svou jizvami pokryiou hrud' a štít proražený kopím: „Já jsem se hrozně styděl, když při obléhání Samu padla blízko mě střela, a myslil jsem si, že si počínám jako nezkušený mladík nerozumněji, než je dovoleno vrchnímu veliteli veliké armády."
Kde by nebezpečí, jemuž se nejvySsí velitel vydává, mělo přinést rozhodnuti v boji, tam zajisté nechť osobně zasáhne nebojácně a bez ohledu na ty, kteří říkají, že dobrý vojevůdce má obyčejné zemřít stářím anebo aspoň ve stáří. Jestliže však má úspěch jen malou výhodu a nezdar má /a následek úplnou pohromu, nikdo nežádá po vojevůdci jako po prostém vojínu čin spojeny s nebezpečím.
Považoval jsem za nutné vyslovit tyto myšlenky jako úvod k životopisům Pelopida a Marcella, kteří oba byli vynikající muži, ale zahynuli pro svou nerozvážnost. Vskutku oba projevili v boji nej vyšší statečnost, oba jako vojevůdci zjednali svým zemím nej větší slávu, mimoto oba zvítězili nad najobávanejšími protivníky: Marcellus první, jak se vypravuje, zahnal na ůtčk do té doby nepřemoženého Hannibala, Pelopidas v pravidelné bitvě porazil Lakedaimonany, všemocné pány na zemi i na moři. Avšak nešetřili svůj život a neodpovědně jej obětovali v době, kdy okolnosti více než jindy vyžadovaly, aby tak skvělí muži zů-
stali naživu a měli i nadále velení. Tyto podobnosti mě také vedly k tomu, abych napsal jejich souběžné životopisy. |3 Pelopidas, Hippokratův syn, pocházel ze vznešeného thébského rodu, tak jako Epameinondas. Vyrostl ve značném blahobytu a ještě v mladých letech zdědil nádherný dům h Brzy začal horlivé podporovat nemajetné, kteří byli hodni jeho podpory, aby bylo vidět, že je vskutku pánem svého majetku, nikoli jeho otrokem. Neboť zpravidla, jak říká Aristoteles, jedni neužívají svého bohatství, a to pro lakotu, jiní je promarni v hýření; tito otročí stále rozkoším, oni žijí stále v starostech. Všichni v Thébách vděčně požívali Pelopidovy Štědrosti a laskavosti, jediní svého přítele Epameinónda nemohl Pelopidas přimět k tomu, aby se podílel na jeho zámožnosti. Avšak sám se podílel, byť s jakousi ješitností, na Epameinóndově chudobě jednoduchým šatem, prostou stravou, trpělivým snášením námah a poetikou vojenskou službou, jako Eurípidův K a pane u s, který
byl zámožný, vsak bohatstvím se nepyínil,
a styděl se, kdyby se mělo zdát, že pro tělo vynakládá více než nejchudši Théban.
Epameinondas si na chudobu, v níž od dětství vyrostl, zvykl a učinil šíjí lehčí a snesitelnější studiem filozofie a časným rozhodnutím se neženit. Naproti tomu Pelopidas se skvěle oženil a měl také děti, přesto však se nestaral o rozmnožení bohatství a všechen volný Čas věnoval státu, takže utrpěl i ztrátu na majetku. Když mu to jeho přátelé vytýkali a domlouvali mu, že zanedbává nutnou věc, totiž peníze, odpověděl: „Na mou dusí, velmi nutnou pro tohohle Nikodéma," a ukázal na jakéhosi slepého mrzáka.
4 Epameinondas a Pelopidas byli stejně nadaní a schopní až na to, že Pelopidas měl větší zálibu v tělesném cvičeni, Epameinondas ve védách, proto ve volných chvílích hledal jeden zábavu v cvičeni a v lovu, druhý ve studiu filozofie. Ačkoli je u obou mnoho krásného, co jim zajišťuje slávu, přece zkušeni lidé si necení nic tak vysoko jako jejich věrné a pevné přátelství, které přetrvalo všechny bitvy, všechny válečné výpravy a celou veřejnou činnost. Jestliže by někdo sledoval, jak byla politická činnost Aristeidova a Themistoklova, Kimónova a Peří klova a Níkiova a Alkibiadova vyplněna nepřátelstvím, závistí a žárli-
vostí, a pak s tím srovnal Pelopidovu oddanost a úctu k Epamei-n ó n dovi, plným právem by mohl nazval pravými druhy v míru i ve válce spíše oba poslední než prvně jmenované muže, kteří nepřestávali bojovat za to, aby dosáhli vítézství spíSe nad svými protivníky než nad nepřítelem státu. Pravou příčinou byla jejich mravní velikost, která nestanovila jako cíl jejich jednáni slávu a bohatství, protože z nich vyrůstá neblahá závist plodící sváry; oba, zapáleni od počátku jakousi božskou touhou, si přáli spatřit svou vlast ve své době v největším lesku a rozkvětu a každý považoval úspěchy druhého za úspěchy vlastní.
Většina se domnívá, že jejich vřelé přátelství začalo na mantí-nejské výpravě, které se zúčastnili po boku Lakedaimoňanů, tehdy ještě svých spojenců a přátel, jimž byla z Théb vyslána pomoc. Stáli v Siku těžkoodenců vedle sebe a bojovali proti Arka-dům. Když na jejich křidle začalo vojsko Lakedaimoňanů ustupovat a většina už byla na útěku, kryli se Stity a bránili se proti pronikajícím nepřátelům, Pelopidas, který byl zasažen sedmi ranami do prsou, se skácel na hromadu, na niž leželi společně přátelé i nepřátelé, avšak Epameinóndas, ačkoli ho již považoval za mrtvého, vystoupil na obranu jeho těla i zbraní a s nasazením vlastního života odolával sám přesile, rozhodnut raději zemřít než opustit mrtvého přítele. Již i on sám byl rančn kopiin do prsou a mečem do ramene a jeho situace byla beznadějná, když tu z druhého křídla přispěchal na pomoc spartský král Agésipolis a mimo očekávání oba zachránil.
5 Po této bitvě se sice Sparŕané naoko chovali jako přátelé a spojenci Thébanů, ve skutečnosti se však dívali na sebevědomí a moc Théb s podezřením. Trnem v oku jim byla hlavní politická spolupráce (smenia a Androkleida, jíž se zúčastnil také Pelopidas a jejíž snahy, jak se zdálo, směřovaly k svobodě a demokracii. A tak Are h i as, Leontidas a Filippos, bohatí a nadmíru ctižádostiví stoupenci oligarchie, se snažili přemluvit Lakóna Foibida, který táhl s oddílem vojska Boiótií, aby /nenadáni obsadil hrad Kadmeiu, vyhnal všechny, kteří se pokusí o odpor, zavedl oligarchickou ústavu a Théby uvedl pod nadvládu Lakedaimoňanů.
Foibidas se dal přemluvit. O slavnosti thesmoforii zaútočil na nic netužící Thébany a zmocnil se hradu. Isménias byl zajat, dopraven do Sparty a zanedlouho popraven. Pelopidas, Ferenikos,
Androkleidas a mnozí jiní uprchli a byli prohlášeni za nepřátele státu. Jen Epameinóndas mohl zůstat ve městě, proluže jako člověk zabývající se místo politiky filozofii a k tomu nemajetný, bez jakéhokoli vlivu, jim nemohl být nebezpečný. U Lakedaimoňané pak zbavili Foibida velení a uložili mu pokutu sto tisíc drachem, ale posádku na Kadmeii ponechali, Celé Ŕecko žaslo nad touto zvráceností, podle níž je pachatel trestán, avšak čin schvalován.
Tbébané, kteří pozbyli svou starodávnou ústavu a byli Archi-ovou a Leontidovou stranou úplně zotročeni, neměli naděje, že se /baví tyranidy, kterou chránili Spartané a která nemohla být svržena, leda by někdo učinil konec i jejich panství na zemi i na moři. Mezitím se Leontidas a jeho druhové dozvěděli, že vyhnanci našli útočiště v Athénách, kde je lid zahrnuje projevy lásky a vySSí vrstvy poctami, a strojili jim potají úklady. Vyslali tam neznáme lidi a ti úkladné zavraždili Androkleida. Ostatním se podařilo vyváznout.
Současně také od Lakedaimoňanů přisel Athéňanům dopis, v němž Lakedaimoňané přikazovali, aby podle rozhodnutí spojenců vyhnance ani nepřijímali, ani nepodnecovali, nýbrž jako společné nepřátele vykázali z města. Avšak je odedávna v povaze Athénami pomáhat druhým. Mimoto se chtěli odvděčit TJlé-banům za to, že se nejvíce zasloužili o návrat demokratů do Athén, a tehdy odhlasovali, jestliže některý Athčňan bude dopravovat přes Boiótii zbraně proti tyranům, aby žádný Boióťan o tom nic nevěděl ani neslyšel. A tak Athéňané proti Thébanúm nic nepodnikli.
17 Ačkoli byl Pelopidas mezi vyhnanci nejmladší, podněcoval každého jednotlivě, a když byli shromážděni, vysvětloval jim, že je hanba a hřích, jestliže jen nečinně přihlížejí, jak jejich město úpí v otroctví pod cizí posádkou, jestliže se sami spokoju-jí s tím, že vyvázli jen s holým životem a nyní živoří, jsou závislí na usneseních Athéňanů a poníženě lichotí obratným řečníkům schopným působit na lid. Je prý nutno, aby sami podstoupili nebezpečí za nejvyŠŘÍ statky a vzali si za vzor odvahu a statečnost Thrasybůla, a jako on kdysi vytrhl z Théb a svrhl tyrany v Athénách, tak aby i oni opět vyrazili z Athén a osvobodili Théby,
Jeho slova působila. Rozhodnutí bylo tajně prostřednictvím poslů oznámeno přátelům, kteří zůstali v Thébách. Ti s rozhod-
nutím souhlasili, Charón, nej vznese něj š i z nich, se zavázal, že poskytne k tomu účelu svůj dům. Fyllidoví se podařilo dostat se jako písař do služeb polemarchů Archía a ľilipip;i. ľfiiimcmún-das vlil nadšení mládeži. Vybízel totiž mladíky, aby se v gymnasiích pouštěli v zápas s Lakedaimoňany, a když viděl, že jsou hrdi na svou sílu a své vítězství, vytýkal jim, že by se měli spise stydět, že jsou ze zbabělosti otroky těch, jež tolik převyšují silou,/ # Již by] stanoven den akce. Jejich plán byl takový: Ferení-kos měl všechny shromáždit na thriaské rovině a tam s nimi vyčkávat, jen několik nejmladších se mělo odvážit vniknout do města; st a ne-li se jim něco, postarají se všichni ostatní, aby ani jejich dětem, ani rodičům nic nescházelo.
První se k tomu úkolu prihlásil Pelopidas, po nem Melón, Damokleides a Theopompos, mužove pocházející ze vznešených rodin a spojeni verným přátelstvím; jen o cenu slávy a statečnosti mezi sebou stále soupeřili jako sokové. Bylo jích celkem dvanáct. Rozloučili se s tém i, kteří zůstali, vyslali napřed posla k Charónovi a pak se vydali nu cestu v krátkých pláštích, s loveckými psy a sítěmi, aby nikdo nemohl pojmout podezření, jestliže je cestou potká, nýbrž aby budili zdání, že se jen tak bez cíle potloukají jako při lovu.
Když jimi vyslaný posel přišel k Charónovi a oznámil mu, že vyhnanci jsou na pochodu, Charón sám sice pri blížícím se nebezpečí nezmenil nic na svém rozhodnuti, nýbrž jako statečný muž dat k dispozici svůj dům, ale Hippostheneidovi, ač byl čestný člověk, vlastenec a vyhnancúm nakloněný, chyběla odvaha, již vyžadoval rozhodný okamžik i nastávající úkoly, takže pocí-tiJ závrať z velikosti zápasu, v jehož středu se octl. Jen stěží si dovedl v myslí srovnat, že do jisté míry v i klají moci Lakedaimo-fianů a pokoušejí se svrhnout cizí nadvládu v naivní důvěře v pochybné naděje vyhnanců. Odešel tiše domů a poslal svého přítele k Melónovä a Pelopidovi s žádostí, aby svůj pokus zatím odložili, vyčkali příhodnějšího času a vrátili se zpět do Athén.
Posel se jmenoval Chlidón, Odešel rychle domů, vyvedl koně ze stáje a žádal uzdu. Protože jeho žena nevedela, kde je, a nemohla ji hned najit, řekla, že ji půjčila sousedovi. Padaly nadávky, pak kletby, a žena mu přála, aby cestou stíhlo neštěstí jeho a také ty, kteří ho posílají. A tak Chlidón promarnil většinu dne a v zlosti, a protože si zároveň při své poverčivosti vykladal pří-
hodu ve zlé, vůbec od cesty upustil a 7ača1 dělat něco jiného. Takto byly nej větší a nej ušlechtilejší činy málem hned při svém /rodu odsouzeny k ztroskotání.
9 Zatím se Pelopidas a jeho druhové, převlečení za rolníky, rozdělili a ještě za dne vnikli z různých stran do města. Počasí se /měnilo, byl vítr a metelice. Vyhnanci unikli pozornosti tim spi Se, protože většina lidi se již pro nečas uchýlila do svých příbytku. Jen ti, kdo měli zájem na průběhu událostí, příchozích se ujímali a hned je zavedli do Charónova domu, Bylo jich s vyhnanci celkem čtyřicet osm.
U pánů města se události vyvíjely takto. Jak jsem se jíž zmínil, písař Fyllídas ve všem s vyhnanci spolupracoval a hyl do věci zasvěcen. Již před delší dobou pozval na tento den Archiu a jeho druhy na hostinu ve společnosti mladých provdaných žen. Jeho úmyslem bylo vydat rozkoší unavené a zpité hodovníky do rukou ozbrojených útočníků. Ještě mnoho nevypili, a tu náhle byla oznámena ne sice vymyšlená, avšak nepotvrzená a velmi nejasná zpráva, že vyhnanci se ukrývají po městě. Ačkoli se Fyllidas pokoušel dát hovoru jiný směr, Arch i as poslal zřízence k Charonovi s rozkazem, aby se neprodleně k němu dostavil.
Bylo pozdě večer a uvnitř se Pelopidas a jeho druzi právě chystali vyrazit, Najednou bylo slyšet klepání na dveře. Někdo běžel ke dveřím a dověděl se od zřízence, že Charón se má dostavit k polemarchům, a celý /děšený to oznamoval spilencům. Ihned bylo všem jasné, že útok je prozrazen a všichni jsou ztraceni, aniž podali důkaz své statečnosti. Přesto rozhodli, aby Charón uposlechl a dal se k dispozici úřadům, nechceli vzbudit podezřeni.
Charón byl jinak nebojácný a v nebezpečí pevný, ale tehdy byl kvůli druhým sklíčen úzkostí, aby snad na něho nepadlo podezření ze zrady, jestliže by tolik vynikajících občanů mělo najednou zahynout, Před odchodem tedy sel do ložnice pro svého mladého syna, který byl na svůj věk velmi krásný a silný chlapec, a odevzdal jej Pelopidovi a výzvou, abys nim naložil jako s nepřítelem a n e Šetřil ho, zjistili u něho nějakou lest nebo zradu, Mnohým vytryskly slzy, když viděli Charónovu bolest a vel-kodusnost, ale všichni vyjadřovali nelibost nad tím, jestliže se domnívá, že mezi nimi je někdo tak zbabělý a podlý, že za při-
tomného nebezpečí je schopen jeho — Charóna - podezřívat a vůbec obviňovat. Prosili ho, aby svého syna nezaplétal do jejich plánu, nýbrž aby jej vzdálil od toho, co je čeká; mé] by prý uniknout z rukou tyranů a zachránit se, aby v nem vyrostl mstitel ohce a přátel. Avšak Charón prohlásil, že svého syna neodvede, neboť čestná smrt po boku otce a takových přátel je prý krásnější než život v bezpečí.
Potom se pomodlil k bohům, rozloučil se se všemi přítomnými, dodat jim přitom mysli a odešel dávaje pozor, aby vzezřením tváře a zvukem hlasu neprozrazoval skutečné úmysly.
10 Sotva se Charón objevil u dveří, vy Sel Archias s Filippem a řekl: „Charóne, slyšel jsem, že se ve méstě skrývají nějací lidé, kteří se sem vplížili a nacházejí podporu u některých občanů/* Charón se nejprve zalekl, ale pak se otázal, kdože jsou ti vetřelci a kdo je přechovává, a když viděl, ie Archias nedovede říci nic přesného, domyslil se, že udání nevzešlo z kruhů zasvěcených, a řekl: „Jen hled'te, aby nás zbytečně nevyděsila nějaká klamná zpráva. Ale já se přesto na to podívám. Je dobré brát to vážně." To schvaloval i Fyllidas, který byl u toho, a odvedl Archiu zpět mezi ostatní, tam mu naléval hojně nesmíšeného vína a prodlužoval hostinu libými nadějemi na milostné hry.
Charón se vrátil domů a tam zastihl spiklence, ne jako by pomýšleli na vítězství a záchranu, nýbrž připravené čestně zemřít na hromadě mrtvých nepřátel. Skutečnou pravdu sdělil jen Pe-lopidovi, pro ostatní si vymyslil různé jiné věci, o kterých prý s nim Archias hovořil, a tu lež jim vykládal.
Ještě se nepřehnala první bouře, a již přihánél osud na spiklence druhou. Přišel totiž kdosi z Athén od hierofanla Archia s dopisem pro Archia, jeho pohostinného přítele stejného jména. Dopis obsahoval nikoli liché a vymyšlené domněnky, nýbrž sděloval, jak se později ukázalo, jasně všechny podrobností o tom, co hľ děje. Archias byl úplně opilý, když k nemu přivedli doručitele dopisu. Ten mu předal dopis se slovy: „Odesilatel dopisu tě žádá, abys jej ihned přečetl, protože obsahuje důležité zprávy," Avšak Archias usmívaje se odpověděl: „Důležité věci až zítra." Vzal dopis, položil jej pod polštář a pokračoval v začatém hovoru s Fyllidem. Jeho výrok se rozšířil jako přísloví a zachoval se v Řecku do dneška.
11 Nyní se zdálo, že již nastala vhodná chvíle k činu- Spi-
klenci se rozdělili na dvě poloviny. Jedna pod vedením Pelopi-da a Damokleida vyrazila proti Leontidovi a Hypatovú kteří bydlili blízko sebe, zatímco Charón a Melón táhli proti Archiovi a Filippovi. Přes brnění měli přehozeny ženské šaty, na hlavě měli husté olivové a smrkové věnce, jež jim zakrývaly obličej. Proto také, jakmile se objevili u dveří hodovní síně, vyvolali bouřlivý potlesk hodovníků, kteří se domnívali, že konečně přicházejí ženy, na něž již dlouho čekali. Když puk sc spi klenci rozhlédli kruhem hodovníků a s jistotou poznali každého na lehátku, vytáhli meče a vrhli se přes stoly na Archiu a Filippa, Nyní bylo jasné, že to nejsou ženy. Některé hosty Fyllidas přemluvil, aby zachovali klid, ostatní, kteří se zároveň s polemar-chy zvedli a pokoušeli se bránit, protože byli opilí, byli snadno pobiti.
Pel opi d as však měl těžší práci, protože Leontidas, na něhož šli, byl silák a nikdy se neopíjel. Dům našli zavřený, protože pán již spal, a na opakované klepáni se nikdo neobjevoval. Konečné je sluha uslyšel a přicházel. Sotva odstrčil závoru a dveře se poněkud otevřely, vpadli všichni společně dovnitř, otroka povalili a hrnuli se k pánově ložnici, Leontidas, který si podle hluku a běhání domyslil, co se děje, rychle vstal, vytáhl meč, zapomněl však zhasit světlo, aby spiklenci ve tmě naráželi a padali sami přes sebe, a tak ho mohl ve světle každý vidět, jak se staví proti nim ve dveřích své lořnice. Kéťisodóra, který se snažil první vniknout do ložnice, probodl a srazil k zemi. Po jeho pádu se Leontidas utkal s druhým protivníkem, Pelopidem. Úzké dveře a Kéfisodórova mrtvola, ležící jim u nohou, ztěžovaly, ba znemožňovaly boj. Konečně zvítězil Pelopidas. Když vyřídit Leon-tida, Sel se svými druhy na Hypata. 1 do jeho domu vpadli všichni společně, ale Hypates to včas zpozoroval a hledal pomoc u sousedů. Pronásledovatelé mu byli v patách, dopadli ho a odpravili. £ 12 Tak dosáhli svého cíle. Spojili se opět s Melónem a podali zprávu vyhnancům, kteří zůstali v Atice. Potom vyzvali občany k boji za svobodu a ozbrojovali dobrovolníky zbraněmi ze sloupových siní a z bli/.kýeh d i len zbrojířů a výrobců mečů, které otevřeli násilím.
Na pomoc jím přišel Epameinóndas a Gorgídas se silným ozbrojeným oddílem, který postavili z mladých lidí i silnějších
starců. Po celém městě vládlo rozčilení a zmatek, v domech se rozsvěcovala svetla, lidé pobíhali sem a tam; nesešlo se však ještě vétäí shromáždění, ale ohrané byli vyděšeni událostmi, o nichž nevědíli nic přesného, a čekali, co přinese den.
Proto se také zdálo, že se lakedaimonstí velitelé dopustili osudné chyby, když hned nezaútočili a nezačali boj; jejich posádka totiž sama čítala na tisíc pět set mužů, mimoto se k nim přidali mnozí Thébané. Zalekli se však křiku, četných světel a lidu , který se všude valil ve velkých proudech, nezasáhli a pokoušeli se jen držet Kadmeiu.
Zrána přibyli vyhnanci z Atiky v plné zbrojí, lid se sešel do shromážděni, Epameinóndas a Corgidas uváděli Pelopidu a je-ho druhy v průvodu knězi, kteří drželi v rukou obětní služky ;i vy/.ývali občany, aby ochraňovali vlaní ji bohy. Kdy/ se objevili, celé shromáždění vstalo a potleskem a voláním přivítalo přicházející hrdiny jako dobrodince a zachránce. |13 Potom byli Pelopidas s Melůnem a Charónem zvolení za boiótarchy, Ihned obklíčil hrad a podnikal útoky ze všech stran, protože mu velmi záleželo na tom, aby vyhnal Lakedaimoňany a osvobodil Kadtneiu, dříve než dorazí vojsko ze Sparty, Jeho předpoklad byl správný. Posádku, které zaručil volný odchod, potkal u M ega ť Kleombrotos, který byl s velikým vojskem na pochodu k Thébám- Sparťané nyní ze tří ha r mostů, kteří byli v Théb ách, odsoudili Hěrippida a Arkissa k trestu smrti, Lysa-noridas byl potrestán vysokou peněžitou pokutou a musel opustit Peloponés.
Tento ti n — osvobození Théb nazývali Rekově bratrem činu Thrasybálová, protože odhodlanost Thébanů a nebezpečí v bojích a rovněž i přízeň osudu byly stejné. Neboť vskutku není snadno nalézt jiný příklad, kde by odvahou a rozhodností zvítězili početně slabší nad silnejší převahou a vybojovali vlasti nejcenněji statky h Tento čin se stal ještě slavnějším pro zmenu poměrů, již způsobil. Válka, která poškodila jméno Sparty a Lakedaimoňany zbavila nadvlády na zemi i na moři, vznikla totiž v oné noci, v níž Pelopidas nedobyl ani jedné tvrze, ani hradby, ani akropole, nýbrž ještě s jedenácti vnikl do domu, v němž, je-li možno pravdu vyjádřit přirovnáním, uvolnil a rozbil okovy spartské nadvlády, které se zdály nezlomné a nezničitelné. 14     Vpádem velikého lakedaimonského vojska do Boiótie
byli Athénané poděšení do té míry, že Thébanům vypověděli spojenectví, postavili před soud straníky Thébf z nichž jedny dali popravit, jiné poslali do vyhnanství, další potrestali pokutou, atak se zdálo, že situace Théb je zlá, když jim nikdo nepomáhá. V té dobí byli právě boiótarchy Peíopiďas a Gorgidas. Aby Athén a ny s Lakedaimoňany opět rozdvojili, vymysleli tuto lest Sparťan Sfodrias, vynikající a skvělý válečník, avšak jinak lehkověrný, přístupny bláhovým nadějím a nesmyslné ctižádostivý, stál s menším vojenským oddílem u Thespií s úkolem přijmout uprchlíky z Théb a poskytnout jim pomoc. K němu vyslal Pelopidas tajné o své újmě svého přítele obchodníka, který mu přinesl peníze u vzkazy, jež měly nu n c ho ještě větší účinek než peníze, aby se odvážil velké věci, znenadání udeřil na nepřipravené Athéftany a dobyl přístav Peiraieus; Lakedaitnoňanúm prý nebude nic mi lej SI než obsazení Athén a Thébané jsou prý na Atheňany rozezleni a neposkytnou jim pomoc, protože je považuji za zrádce,
Sfodrias se dal konečné umluvit, vytrhl s vojskem a v noci vpadl do Atiky a pronikl až k Ele us i ně. Avšak když vojáci ztratili odvahu, Sfodriúv záměr vysel najevo, a tak Sfodrias odtáhl zpět k Thespíím, když zapletl Spartany do těžké a vleklé války. 15 Od tc chvíle opět Athéftané velmi horlivě pomáhali Thé-banům+ ujali se válečných akcí na moři, křižovali po moři väemi směry, státe připraveni přijmout a připojit k sobě Řeky, kteři pomýšleli na odpadnutí od Lakedaimoňanů. V Boíótii se Thébané sami o sobe často střetávali s Lakedaimoňany. Boje, které sváděli, nebyly sice významné, zato jim umožňovaly důkladný bojový výcvik, jejich důvěra se upevnila, tělesně se otužili a neustálými boji, které se staly jejich návykem, získávali zkušenost a sebevědomí. Proto prý také Sparťan Antalkidas řekl Agésilao-vi, který se vrátil raněn z Boiótie: „Dostává se ti od Thébanú opravdu krásné odplaty za to, žes je proti jejich vůli naučil vést válku a svádět bitvy,"
Ve skutečností nebyl jejich učitelem Agésilaos, nýbrž ti, kteří podle vlastni zkušenosti ve vhodný čas a s rozvahou Thébany štvali jako honicí psy a posílali na nepřátele, a když okusili sladkého pocitu vítězství, rozhodně a bezpečně je volali zpět. Z nich si nej větší slávu získal Pelopidas. Od toho dnef kdy jej Thébané jmenovali vrchním velitelem, mu totiž nepřetržitě každý rok své-
řovali tuto hodnost, a Pelopidas byt í i n n ý ai do konce svého života buď jako velitel svatého oddílu, anebo zpravidla jako boió-(arch.
Lakedaimofíané byli na hlavu poraženi také u Plataj a The-spií; tam také padl Foibidas, jenž obsadil Kadmeiu. Rovněž Pelopidas porazil větSí oddíl Lakedaimoňaiiů u Tauagry a usmrtil harmostu Panthoida, Tyto boje sice posílily sebe véd orní a odvahu vítězů, přece však zcela nezkrušily poražené. Nebyly to pravidelní; bitvy podii: obvyklého pořádku s presnou bitevní sestavou, nýbrž příležitostné Šarvátky, při nichž Thébané zaútočili a opét ustoupili; měli úspěch jen v takové taktice. 16 Ritva u Tegyr byla do jisté míry jakousi předehrou bitvy" u Leukter a vyzvedla Pelopida na nejvyšsl stupeň slávy, takže ani spoluvelitelé mu nemohli upírat jedinečný úspěch, ani nepřátelé najít omluvu pro svou porážku. Orchomenos se totiž přidal na stranu Sparťanú a na svou ochranu přijal jako posádku dvě mory Spartanů* Proto se Pelopidas chystal k úderu a jen stále říhal na vhodný okamžik. Když se doslechl, ie posádka je na pochodu do Lokridy, vyrazil v naději, že snadno obsadí bezbranné město, se svatým oddílem a s malým oddílem jízdy.
Když v&ak dospel k Orchomenu, narazil na oddíl Spartanů, který přišel vystřídat orchomenskou posádku, a obrátil se se svým vojskem zpět směrem k Tegyrám, kudy jedině bylo možno projít obloukem kolem úpatí pohoří. Celé okolí činí totiž nesenú dným řeka Melas, která se hned od pramenů rozlévá ve splavné močály a jezera. Nedaleko těchto močálů stojí chrám Apollóna Tegyrského s věštírnou, která byla opuštěna teprve nedávno; kvetla až do řeckoperských válek, kdy hodnost věštce zastával Echekrates. Podle báje se zde bůh narodil. Délos se také jmenuje blízká hora, u níž konči močály řeky Melas, Za chrámem prýští dva vydatné prameny studené vody, nápadné sladkou chutí. Dodnes se nazývají Foiníx (■* palma) a Elaia (= oliva); bohyně Léto tedy slehla mezi dvěma potoky, nikoli mezí dvěma stromy. Poblíž je také pahorek Ptóon (= misto hrůzy), kde prý bohyni vyděsil kanec. Také báje o Pythónovi a Títyovi se těmito místy uvádějí v souvislost s narozením Apollóna. Ostatní podrobnosti přejdu mlčením. Vyprávění našich předků totiž nezařazuje tohoto boha k oněm bohům, kteří se jako lidé proměnou stali nesmrtelnými, jako napr. Hérakles a Dionýsos,
kteří se pro své vlastnosti proměněním zbavovali smrtí a utrpení- Apollón je jedním z věčných bohů, kteří nikdy nebyli lidmi, je-li možno spolehnout se v tak důležitých otázkách na nejro-zumnéjši a nejstarší svědky,
17 U Tegyr se tedy Thébané, kteří současně táhli od Orcho-menu, srazili s Lakedaímoňany vracejícími se v opačném směru z Lokridy. Když je Thébané spatřili, jak postupují soutěskou, přiběhl někdo k Pelopidovi a hlásil mu: „Octli jsme se mezi nepřáteli,'1 Pelopidas mu odpověděl: „Snad lépe: oni mezi námi." A hned vydal rozkaz jízdě, aby ze svého místa vzadu cd á postoupila dopředu a první zahájila boj, sám pak seřadil svých iri sta těžkoodénců do semknutého útvaru v naději, že na tom místě, kde právě zaútočí, nepřátelský voj přes svou početní převahu povolí. Lakedaimoňanů byly dvě mory, silu mory udává Eforos na pět set mužů, Kallisthenes na sedm set mužů, někteří jiní, mezi nimi Polybios, na devět set mužů.
Proto také spartští polemarchové Gorgoleón a Theopompos směle na Thčbany zaútočili. / obou stran byl veden útok přede-vSim na samé velitele, a to velmi prudce a vášnivé. První padli lakedaimonšti polemarchové, kteři se střetli s Pelopidem. Potom se Thébané vrhli na jejich okolí a rozsévali všude smrt, takže celé vojsko propadlo strachu a rozestoupilo se před Thébany na dvě strany, aby mohli projít, chtějí-li postupovat dále. Ale když se Pelopidas z uvolněného mista vrhl na stěsnané Spartany a razil si cestu hrozným krveproléváním, prchali všichni divokým úprkem. Pronásledování se však omezilo jen na krátkou vzdálenost, protože se Thébané obávali Orchomenských, kteří byli blízko, a jednotky, která přišla vystřídat Lakedaímoňany. Využili svého úspěchu, jen pokud bylo třeba, aby dosáhli úplného vítězství a rozrazili řady poražených nepřátel. Potom postavili vítězné znamení, odňali padlým zbraně a vrátili se pyšně domů.
Lakedaímoňané ovsem nebyli nikdy poraženi v žádné z válek, které vedli s Řeky nebo s barbary, ať bojovali s vlastni početní převahou proti slabším, anebo proti rovnému soupeři v pravidelné bojové sestavě. Proto jim vědomí nepřemožitelnosti dávalo silu; v boji již jejich pověst ochromovala protivníky, kteří ani při vyrovnaných silách nedoufali, že dosáhnou stejného úspěchu. Nyní tato bitva poprvé Rekům ukázala, že schopné bojovníky a válečníky nerodí pouze ani Eurótas, ani místo mezi
Raby kou a Knakiónem, nýbrž že postrachem nepřítele jsou mladí muži vsude, kde se sami od sebe stydí za hanebnost, jsou schopni odvahy pro cest a vyhýbají se pokárání vice než nebezpečí.
J8 Svatý oddíl, jak se vypravuje, postavil první Gorgidas ze tří set vybraných mužů. Ti se cvičili a stravovali na státní útraty a bylí ubytováni na Kadmeii, Jejich název byl městský oddíl, protože tenkrát označovali akropole hrady — výrazem poliš, zna^i dm nyní m é sto. Někteří tvrdí, že tato jednotka byla sestavena z milovníků a miláčků. Tak se připomíná o Pammenovi žertovný výrok, že Homérův Nestor byl Spatným taktikem, když navrhoval, aby se Rekové řadili podle kmenů a rodů,
rod rť/A pomiilť rodu a kmenové pomofwu kmenům:
bylo by prý třeba postavit milovníka vedle miláčka. Příslušníci kmene a rodu se prý v nebezpečí o sebe navzájem příliš nestarají, kdežto pouto utužené erotickým přátelstvím je nezlomné a nezničitelné, protože jedni z oddanosti k miláčkům, druzí ze studu před miJovníky setrvají v nebezpečí při sobí. A není divu, že se před nepřítomným přítelem ostýchají více než před přítomnými jinými osobami; tak např. onen, který již ležel na zemi a nepřite! se ho chystal probodnout, úpenliví prosil, aby mu vrazil meč do prsou: „Aby se miláček nemusel styděl, až bud] mrtev a on uvidí ránu vzadu."
Podle povésti také Héraklův miláček lolaos stál v boji vedle Hérakla a bojoval sním. Aristoteles dáie vypravuje, íe ještě za jeho doby si miláčci a milovníci přísahali na lolaové hrobě věrnost. Právem se tedy thébský oddíl nazývá svatý, když také Platón nazval miláčka přítelem, v němí je bůh- Iv rdi se rovněž, že svatý oddíl zůstal až do bitvy u Chairóneie nepřemožitelný. Fi-lippos, prohlížeje po bitvě mrtvé, se zastavil na tom místě, kde právě leželo oněch tří sta bojovníků. Vrhli se proti nepřátelským sarisám a nyní zde leželi v plné zbroji jeden na druhém, Užasl nad tou podívanou, a když se dověděl, že to je oddíl miláčků a milovníků, pronesl se slzami v očích tato slova: „Běda tomu, kdo by je snad podezříval, že jsou schopni učinit nebo snést něco hanebného/1
19 Vůbec je nesprávne, co vypravují básníci, že podnět k chlapecké lásce u Thébanů dala Laiova vášeň; spíše tak učiní-
li zákonodárci, kteří chtěli již v útlém mládí ztlumit a zmirnii přirozenou prudkost a nespoutanou váSnivost, Proto při všem, při zábavě i vážném zaměstnání, přidělili /.načnou úlohu hře na píšťalu, již přiznali čestné místo, a na cvičišti dali vyrůst silnému citu lásky, aby se povahy mladých lidí vyrovnávaly, Tomu účelu také vyhovovalo, že do svého města přijali bohyni Harmonii, která je podle báje dcerou Area a Afrodity, protože kde st nejví ce stýká a spojuje bojovný a vojenský živel s podmanivým půvabem, tam soulad — harmonie — u tváři vše ve výborné a spořádané státní zřízeni.
Tento svatý oddil tedy Gorgidas rozdělil mezi přední řady a postavil před celý bitevní šik těžkoodéncú, ale tím znemožnil, aby vynikla statečnost těchto mužů; ani jejich úderné síly nebylo možno užít k soustředěnému úderu, protože byli rozptýleni a zařazeni mezi mnoho slabších jednotek- Ale Pelopidas je už nedělil a netrhal od sebe, když v bitvě u Tegyr tak jasné zazářila jejich statečnost, jak bojovali sami v jeho blízkosti, nýbrž užíval jich jako jednolitého tělesa, které stavěl v rozhodujících bojích na nejohrozeněji místa. Jako totiž koně běží před vozem rychleji, než když běží sami, ne že společným náporem lehčeji prorážejí vzduch, nýbrž protože společné závodění a soupeření stupňuje jejich horlivost, tak se domníval i Pelopidas, že tito udatní muži budou při vzájemném soupeřeni v krásných činech pro společný cíl nejprospěšněji a nej odhodlanější. 20 Lakedaímoňané zatím uzavřeli se všemi fteky mír, jen proti Thébanům vedli válku. Král Kleombrotos vpadl do Boió-tie s deseti tisíci těžkooděnců a tisícem jezdců, Pro Thébany nebyla v sázce jako dříve jen svoboda, nýbrž jim hrozilo, jak jím bylo otevřeně ohlašováno, vystihování, takže na celou Boiotii padl dosud nepoznaný strach.
Když Pelopidas odcházel z domu, vyprovázela ho manželka a se slzami prosila, aby šetřil svůj život, Pelopidas na to odpovídal: „Drahá, takovou radu dávej prostým občanům, velitelům raď, aby šetřili životy ostatních."
Když při Sel do tábora, shledal, že boičtarchově jsou nejednotný a přidal se k návrhu Epameinonda, který radil svést s nepřítelem bitvu. Pelopidas nebyl boiótarchem, nýbrž jen velitelem svatého oddílu, ale požíval plné důvěry, jak se slušelo pro muže, který podul tak veliké důkazy lásky k vlasti.
Bylo tedy rozhodnuto svést bitvu a položit se táborem naproti Lakedaimoftanům poblíž Leukter, Tu mel Pelopidas v nocí velmi vzrušující sen. Na rovině u Leukter jsou totiž náhrobky Ske-dasových dcer, které mají podle mísí* jméno Leuktřanky; byly tam pohrbeny po zhanobení spaitskými cizincL Když po tomto ohavném a bezbožném skutku nedošel jejich otec v Lak eda i mott u zadost i u činění, s kletbami, jež svolával na LakedaimoAany, se na hrobech dívek probodl. Věštby a předpovědi stále důrazně varovaly Spartany před leukterskou pomstou. Většina tomu nerozuměla a ani o místu nebylo jednotné míněni, protože i v La-kónii je malé přímořské město, které se jmenuje Leuktron, a místo stejného jména je také u Megalopole v Ar kádi i. Tra ká událost se ovšem stala dávno před bitvou u Leukter. 21 Když Pelopidas usnul, zdálo se mu, že dívky u svých hrobů naříkají a proklínají Spartany: přitom mu ve snu Skedasos přikazoval, aby dívkám obětoval plavovlasou pannu, chce-li zvítězit nad nepřátelí. Tento příkaz se mu zdál hrozný a zločinný; vstal a radil se o tom s věštci i s nadřízenými velí telí h Z nich jedni doporučovali pro každý případ přikážu uposlechnout; oďvo* lávali se na příklady ze starých dob, jako na Kreónta, Menoiko-va syna, a na Makarii, HéraklovĽ dceru, z pozdější doby na mmidiůhn ÍVckyda. kterého /ubili [ „ikfílnininřurn; ;i jehož kůží podle jakési věštby králové uchovávali, a na Leónída, který se rovněž podle božského výroku obětoval za Řecko, a konečné na lidi, které dal Themistokles usmrtit před bitvou u Sa laminy jako oběť masožravému Dionýsovi; vždyť pravdivost věšteb v oněch případech dokazuji úspěchy. Na druhé straně výprava, kterou podnikl Agésilaos z téhož místa a proti týmž nepřátelům jako Agamemnón, skončila neslavně a nešťastně. V Aulidé měl Agésilaos sen, v němž bohyně po něm žádala za oběť jeho dceru. Avšak Agésilaos míl příliš mčkké srdce, aby svou dceru vydal na smrt.
Proti tomu namítali druzi, že přece žádné z vyšších bytosti st ojí ci ch nud námi nemůže být příjemná tak barbarská a zločinná oběť. Nad světem už přece nevládnou dřívější Ty f ň nově ani Giganti, nýbrž otec všech bohů a lidi. Je bláhové věřit v daimo-ny, kteří se radují z krve a usmrcení člověka; jsou-li takoví dai-moní, pak jsou bezmocní a není nutno jich dbát. Jen v slabé a zlé duši žijí nesmyslné a hanebné žádostí,
22 Zatímco vůdcové stále ještě rokovali a především Pelopi-das byl bezradný, odtrhla se od stáda koní mladá kobylka, pádila táborem a v běhu se zastavila právě před nimi. Všichni s úžasem obdivovali ohnivě zářící barvu hřívy, hrdost a volnost a bujně řehtání koně. První se vzchopil věštec Theokritos a volal na Pelopída: „Sf&stný člověče, tady máš oběť, už nečekejme na jinou pannu, vezmi a použij oběti, kterou ti posílá buh."
T hned koně chytili a vedli jej k hrobům dívek. Tam vykonali příslušné modlitby, koně ověnčili a obětovali. Sami měli radost
také po táboře šířili zprávu o Pelopidově stul a o oběti. !3 V bitvě Epameinondas svým kosým Šikem zesílil levé křidlo, aby pravé křídlo Sparťanů bylo co nejdále od ostatních Reků. Jeho úmyslem bylo udeřit na Kleombrota mohutným a soustředěným útokem z boku a zahnat jej na útěk. Jakmile nepřátelé zpozorovali, co se děje, začali sami měnit bitevní sestavu a rozvinuli své pravé křídlo do oblouku, aby svou početní převahou Epameinónda obklíčili a uzavřeli. V té chvíli vyrazil dopředu Pelopidas, v běhu srazil svůj oddíl tří set a zaútočil dříve, než mohl Kleombrotos dokončit rozvinuti svého křídla anebo je opět spojit v těsné řady do původního postaveni, takže Pelopi-dův útok zastihl Lakedaimoňany v nepořádku.
Sparťané ovšem byli dokonalými mistry a vynikajícími odborníky ve válečníckém umění a jejich výchova a výcvik směřovaly hlavné k tomu, aby při rozrušeni bitevní sestavy nepřebíhali zmateně sem a tam, nýbrž aby se každý řadil k lomu, kdo je vedle něho nebo za ním, a bojoval po jeho boku všude, kde je nebezpečí postaví k sobě, Tehdy však Epameřncndúv šik útočil jen proti nim, zatímco ostatních si nevšímal, a současně zasáhl Pelopidas s neuvěřitelnou rychlosti a odvahou, takže Sparťané ztratili hlavu a zapomněli na své válečnické umění; zmateně prchali a byli pohíjeni jako nikdy předtím. Proto Pelopidas, který nebyl boiótarchem a velel jen malému oddílu, sklidil za toto vítězství a za tento úspěch stejnou slávu jako Epameinondas, který byl boíůt archem a velel celému vojsku.
24 Výpravu na Pel o pones vedli oba v hodnosti boiótarchů. Většinu obci přivedli na svou stranu a Lakedaimoňanům odňali EUdu, Argos, celou Arkádii a většinu Lakóníe,
Byl již zimni slunovrat, do konce posledního měsíce zbývalo jen několik dni, a hned na počátku prvního měsíce v novém ro-
ce mělo nastat střídání v úřadě boiotarchů; tomu, kdo se zdráhal z úradu odstoupit, hrozil trest smrti. Ostatní boiotarchové, bojíce se tohoto zákona a chtějíce se vyhnout zime, měli v úmyslu urychlil návrat vojska domů. Pelopidas byl první, který svůj hlas přidal k Epameinóndovu a společně s ním přemlouval občany: zkrátka dal se na pochod proti Spartě a překročil řeku Eu-rótas. V čele sedmdesátitisícové řecké armády, v níž Thébané tvořili sotva jednu dvanáctinu, dobyl mnoha lakedaimonských měst a zpustošil celou zemi až k moři. Avšak sláva obou mužů bez hlasováni a bez usnesení působila na spojence tak mocně, že bez odmluvy poslouchali své vůdce. Neboť je první a obecně platný zákon, že ten, kdo potřebuje pomoc, se přirozeně podřizuje tomu, kdo ji může poskytnout. Tak i lidé, kteří cestují po moři, se za jasného nebe, nebo kotvi-lí loď u břehu, chovají ke korm i dělníkům volně a drze; ale hrozMí jim za bouře nebezpečí, skládají všechnu naději jen v ně a vzhlížejí k nim s důvěrou. Tak i Argejätí, Élidstí i Arkádové se na svých shromážděních s Thébany hádali a přeli o hegemonii, avšak v boji a za nebezpečí dobrovolně poslouchali a následovali jejích vojevůdce.
Za onoho tažení sjednotili Pelopidas a Epameinondas celou Arkádii v jeden stát, osvobodili Messénii od spartaké posádky, znovu vystavěli lihómu+ povolali někdejší Messéňany zpět do jejich vlasti a na zpátečním pochodu porazili u Kenchreii Athé-ňany, kteří je chtěli v soutěsce přepadnout a zabránit jim v dalším postupu, ^ 25 Za tyto ůspčt:hy si získali pro svou statečnost lásku a pro své štěstí obdiv, ale přirozená závist občanů, rostoucí zároveň se slávou hrdinů Jim nechystala nijak krásné a důstojně přijetí. Oba totiž byli po svém návratu do Théb pohnání před soud, u něhož jim hrozil trest smrti, protože neodevzdali v prvním měsíci zvaném b ú kat los hodnost hoíótarcha jiným, jak nařizoval zákon, nýbrž prodloužili si dobu úřadujeStěočiyři měsíce, v nichž uspořádali poměry v Messénii, Arkádii a Lakóníi. První byt před soud postaven Pelopidas, proto byl také ve větším nebezpečí; přesto byli oba osvobozeni. Zkoušku obviněni nesl Epameinondas klidně, protože shovívavost v politice považoval za hlavni složku statečnosti a velkomyslnosti. Pelopida, který byl od přirozenosti vznětlivější, jeho druzi podněcovali, aby se nepřátelům pomstil. K tomu se mu naskytla tato vhodná příležitost.
Řečník Menekleidas byl jedním z těch, kteří byli s Pelopidem a Melůnem shromážděni v Charónově domě. Protože přes své řečnické nadání nedošel pro svou nestoudnosl a zlomyslnost vážnosti, zneužíval svého nadání k udáváni a osočování významných lidí, a neustal ani po onom procesu. Tak dokázal vytlačit Epameinónda z úřadu boiótarcha a omezit na na dlouhou dobu jeho politický vliv, ale nepodařilo se mu připravit Pelopida o důvěru lidu, proto se pokoušel dostal jej do konfliktu s Charónem, Závistiví lidé nalézají jakousi společnou útěchu v tom, že ve srovnávání s jinými snižují ty muže, jejichž velikosti nemohou dosáhnout. A tak i Menekleidas divu lil ("humnový Cíny a do nebe vynášel jeho velitelské zásluhy a vítězství. Chtěl oslavit viditelným památníkem jizdní bitvu u Plataj, kterou Thébané svedli za C ha rán o va velení před h i tvou u Leukter, a to takto.
Androkydes z Kyziku, kterému jeho rodné město zadalo namalování obrazu jiné bitvy, pracoval na tomto díle v Thébách. Když Kyzikos odpadl od Sparty a vypukla válka, ponechali si Thébané obraz, k jehož dokončení nezbývalo mnoho, u sebe. Menekleidas nyní navrhl, aby na tento obraz bylo napsáno Citaro novo jméno a aby byl obraz umístěn v chrámě; tak totiž chtěl zlehčit Pelopidovy a Epameinóndovy zásluhy, Byla to hloupá ctižádost stavět vedle nesčetných a významných bojů jen jediný čin a jediné vítězství, pří němž prý padl jakýsi bezvýznamný Spartan Geradas a s ním jen čtyřicet lidí, jinak prý se nestalo nic důležitého.
Tento návrh napadl Pelopidas jako nezákonný; prohlašoval, ý.e Thébané nemají ve zvyku vyznamenávat jedince, nýbrž přejí veškerou slávu vítězstvi své vlasti, Během celého soudního jednání nepřestal Charóna chválit, Menekleida odhalil jako ničemného pomlouvače a Théhanů se tázal, zda sami nevykonali nic krásného. Menekleidas byl nakonec odsouzen k peněžitému trestu. Protože vysokou pokutu nemohl zaplatit, pokusil se později v Thébách o násilný převrat.
I tyto udál osli tlĽivaji podnět k úvahám o lidském životě. 26     Ferský tyran AI ex and ros vedl tehdy otevřenou válku proti mnoha Thesalům a zamýšlel si všechny podrobil; proto poslala thesalská města posly do Théb s žádostí o schopného vůdce a vojenskou pomoc. Protože Pelopidas viděl, že Epameinondas
je Činný na Peloponésu, uvolil a určil se k tomuto úkolu sám; nesnesl totiž, aby jeho vlastní zkušenosti a schopnosti ležely ladem, a zároveň byl přesvědčen, že není třeba jiného vůdce tam, kde je přítomen Epameinóndas.
Přitáhl s vojskem do Thesálie, dobyl ihned Larissy a Alexandr.!, ku-rý k Tit-nui přisel s prosíkem, se pokoušel smířit s I h esa ly a přimet ho k mírnosti a spravedlnosti. Avšak Alexandros byl nepolepšitelný a surový člověk, na jehož krutost, zpupnost a lakotu byly četně stížnosti, a když mu Pelopidas velmi ostře dával najevo svou nevoli, zmizel i se svou tělesnou stráži.
Pelopidas zajistil Thesalům bezpečnost před tyranem, mezi nimi samými upevnil jednotu a dal se na pochod do Makedonie, kde Ptolemaios válčil proti makedonskému králi Alexandrovi, Oba ho totiž žádali, aby mezi nimi prostředkoval, rozsoudil je a jako spojenec pomáhal tomu, komu se podle jeho mínění křivdi. Pelopidas přišel, nepřátele smířil, povolal zpět vyhnanec a odvedl s sebou do Théb jako rukojmí králova bratra Filippa a třicet jiných mladých mužů / ncjvznešenéjších rodin. To byl pro všechny Reky jasný důkaz toho, jak daleko sahá vliv Thébanů, opírající se o slávu jejich zbraní a důvěru v jejich spravedlnost.
Byl to týž Filippos, který později válčil s Ŕeky o jejich svobodu; tehdy jako hoch žil v Thébách v Pammenově domě. Proto se asi zdálo, že si vzal za vzor Epameinónda, u něhož prý snad odpozoroval rozhodnost válečníka a vojevůdce, která byla jen malou složkou velikosti tohoto muže. Avšak z jeho sebe o vládání, spravedlnosti, velkodušnosti a mírnosti, které mu dodávaly opravdovou velikost, neměl Filippos ve své povaze nic, a anMiic nezískal napodobením. p 27 Brzy potom si Thesalové znovu stěžovali na Perského Alexandra, že porušuje mír mezi městy. Pelopidas tam by] poslán s Isméniem jako vyslanec. Do Thesálie nevzal s sebou vojsko, s válkou nepočítal; v nutných případech by byl nucen spoléhat se jen na Thesaly.
Mezitím propukly opět nepokoje v Makedonii, protože Ptole-maois zavraždil krále a strhl vládu na sebe; přátelé zavražděného volali na pomoc Pelopida. Pelopidas byl rozhodnut zasáhnout. Protože neměl vlastní vojsko, najal si v zemi žoldnéře a s nimi ihned postupoval proti Ptolemaiovi.
Když stálí proti sobě, podplatil Ptolemaios žoldnéře a přemluvil je, aby přešli na jeho stranu, avšak bál se Pelopida pro jeho slavné jméno a vyšel mu vstříc jako mocnějšímu, vítal ho, prosil a sliboval, že bude střežit trůn pro bratry zemřelého a že přítel a nepřítel Théb bude i jeho přítelem i nepřítelem. Jako záruku dal svého syna Filippa a padesát lidi ze své družiny. Ty všechny odeslal Pelopidas do Théb.
Pelopidas byl zradou žoldnéřů pobouřen. Když se dozvěděl, že většinu peněz, ženy i děti maji ukryty ve Farsalu, domníval se, že bude pro ně dostačující trest za to, čím se proti němu provinili, jestliže jim vše odejme. Sebral malý oddíl Thesalů a přitáhl s ním k Farsalu.
Právě když tam dorazil, objevil se také ferský tyran Alexandros se svým vojskem, V domnění, že se chce ospravedlnit. Šli Pelopidas a jeho lidé sami od sebe do Alexandrova tábora, ačkoli věděli, že je padouch a úkladný vrah; doufali, že jméno Diéb a jejich vlastní vážnost a sláva jim zaručují bezpečnost.
Jakmile Alexandros spatřil, že přicházejí sami a beze zbraně, ihned je zajal a zmocnil se Farsalu. Poddaným nahnal hrůzu a děs, protože se domnívali, že po tak drzém bezpráví nikoho neušetří a že s lidmi a věcmi, které mu přijdou do rukou, bude zacházet tak, jako by v té chvíli docela přestal myslit na svůj život.
28 Zpráva o tom vyvolala v Thébách pobouření. Thébané vyslali ihned vojsko, ale protože se na Epameinónda pro cosi hněvali, ustanovili jiné velitele.
Mezitím dopravil tyran Pelopida do Fer a v domnění, že ho neštěstí zkrušilo a pokořilo, dovoloval nejprve komukoli, aby ho ve vězení navštívil. Když vsak Pelopidas dodával bědujícím obyvatelům Fer odvahy, že právě nyní bude tyran pykat za svou vinu, a Alexandrovi vzkázal, že je nerozumné den co den mučit a vraždit ubohé nevinné občany, zatímco Šetří jeho, Pelopida, o němž přece dobře ví, že ho jistě potrestá, jakmile bude volný, podivil se tyran jeho hrdosti a nebojácnosti a poslal se ho zeptat: „Proč Pelopidas tak spěchá se smrtí?" Pelopidas na to odpověděl: „Aby ses bohům zprotivil ještě vioe než dosud a abys spíše zahynul." Nato tyran veškerý styk s Pelopidem zakázal
Avšak Alexandrova manželka Thébč, lasonova dcera, která od strážců slyšela o Pelopidově odvaze a hrdosti, zatoužila toho
muže spatřit a promluvit s nim. Když k němu přišla a jako žena nemohla za tohoto jeho žalostného stavu poznat velikost jeho charakteru, sezná val a teprve podle vlasů a vousů, šatu a stravy, jak hidným a své slávy nedůstojným životem žije, a propukla v pláč. Pelopidas, který zprvu nevěděl, kdo ta žena jet byl udiven. Když se to dověděl, pozdravil ji jako lasonovu dceru, neboť lasón byl jeho důvěrný přítel. Řekla mu: „Je mi líto tvé ženy." Pelopidas jí na to odpověděl: „Ale mně je líto tebe, že bez pout vydržíš u Alexandra."
Tato slova na ni hluboce zapůsobila, vždyť sama trpěla surovosti a zpupností tyrana, který nehledě k jiným neřestem zneužíval jejího nejmladšiho bratra k chlapecké lásce. Proto od té doby navštěvovala Pelopida častěji, svěřovala se mu se svým vlastním utrpením a jeji nitro se naplňovalo hněvem, opovržením a nenávistí k Alexandrovi.
29 Thěb&tí vůdci sice vpadli do Thesálie, ale nic nepořídili, a buď pro neschopnost anebo neúspěch se hanební vrátili domů. Každý z nich byl potrestán pokutou deseti tisíc drachem a do Thesálie byl odeslán s vojskem Epameinóndas.
Ihned byla celá Thesálie v pohybu; přispělo k tomu hlavně jméno slavného vojevůdce. Tyranově moci scházelo málo, aby byla zničena. Na jeho velitele a přátele padl strach, jeho poddaní toužili od něho odpadnout a radovali se již z toho, co brzy nastane, protože doufali, že nyní konečně na vlastní oči uvidí tyranovo potrestáni.
Avšak Epameinóndas kladl Pelopidovu záchranu výše než vlastní slávu. Obával se, aby Alexandros nepropadl zoufalství pro záhubu, která mu bezprostředné hrozí lař a jako Šelma se nevrtil na Pelopida. Proto s rozhodným úderem otálel, často ménil směr pochodu a svými přípravami a svým váháním na tyrana působil a dotíral, takže mu ani nedovolil odložit zpupnou drzost, ani ho nevydráždil k prudkému výbuchu hněvu. Epameinóndas slyšel o jeho surovosti, o jeho pohrdání vsím, co je Čestné a spravedlivé, že dával lidi zaživa pohřbít, jiné zašit do kůže divokých kanců a medvědů a potom roztrhat poštvanými honícími psy, anebo je zabíjel kopím, města Melíboiu a Skotům, která s ním byla spojena přátelskou a spojeneckou smlouvou, dal během zasedání sněmu obklíčit svými žoldnéři a pak dal pobít všechny zbraněsebopné muže, kopí, jímž zabil svého strýce Po-
lyfrona, prohlásil za posvátné, ověnčil je a obětoval mu jako bohu pod jménem Tychón. Když jednou při představení Euripidových Trójanek viděl hrát tragického herce, odešel z divadla a herci potom vzkázal, ahy byl bez obav a hrál svou úlohu stejně dobře až do konce; neodešel prý z divadla nespokojen s jeho hrou, nýbrž stydí prý se před občany, kteří by viděli plakat nad strastmi Hekaby a Andromachy jeho — Alexandra —, který nikdy neprojevil nejmenší soucit s lidmi, které dal zavraždit.
Nyni tohoto muže vyděsil již pouhý zvuk Epameinóndova jména, jeho sláva a skvělá pověst, kterou měl jako vojevůdce,
hned vpadl kohoutovi pyšný hřehínek !
a Alexandros poslal k Epameinóndovi posly, aby ho ospravedlnili. Avšak Epameinóndas považoval za neslučitelné s charakterem Thébanů uzavírat s takovým ničemou mi r a přátelství, při-stoupil jediné na třicetidenní válečné příměří a vrátil se s Pelo-^^^Didem a lstnéniem zpět do vlasti,
10 Mezitím se Thébané dověděli, že Lakedaímoňané a Athé-ftaně vyslali k perskému králi posly, aby s ním jednali o spojenectví, A tak i oni vyslali Pelopida. Jejich rozhodnutí vzhledem k jeho slávě bylo nej lepší. Nebor předně cestoval královými satrapiemi jako slavný a známý mužř protože sláva o jeho bojích s Lakedaimoňany nepronikala do Asie pomalu a postupně, nýbrž jakmile došla první překvapující zpráva o bitvě u Leukter, zvětšoval každý nový úspěch jeho slávu, která se rozšířila až do nejodlehlejŠích koutů říše. A když byl potom na královském dvoře představen satrapům a vysokým důstojníkům, s obdivem si o něm vypravovali, že je to ten muí, který vyrval Lakcdaimo-ňanům nadvládu nad zemí i nad mořem a pod Taygetos a za Eurótu zatlačil tutéž Spartu, která teprve nedávno vedena Agési-laem začala s velikým králem válku o Susa a Ekbatana.
Artaxerxes měl z toho radost a obdivoval Pelopida pro jeho slavné jméno a vyznamenal ho poctami, protože chtěl budit dojem, íe významní muži přicházejí na jeho dvůr, aby velebili jeho štěstí a vzdali mu úctu. A když ho poznal osobně a vyslechl jeho návrhy, které byly určitější než athénské a otevřenější než lake-daimonské, oblíbil si ho ještě více a po způsobu králů neskrýval úctu k tomuto muži, takže ostatní vyslanci poznali, že si král nejvíce váží Pelopida, Z Řeků, jak se zdá, prokázal největSÍ pú-
ctu Antalkidoví, a to tak, že mu poslaJ věnec, který měl při hostině, napuštěný drahocennou voňavkou. Tak okázalým přepychem sice Pelopida nevyznamenal, ale poslal mu vůbec nejskvé-lejší a nejcennější dary a přistoupil na všechny jeho požadavky, totiž aby Rekové zůstali samostatní, aby Messénie byla znova osídlena a Thébané byli uznáváni za staré přátele perského krále.
S tímto královým rozhodnutím se Pelopidas vydal na zpáteční cestu. Z dani přijal i en ty, které chápal jako projev královy přízně a laskavosti. A pravé to nejvíce přiti/ilo ostatním vyšla n -cum. Tak např. Tímagoru odsoudili Athéňané k trestu smrti a dali ho skutečně popravit, a to plným právem, bylo-li vlastni příčinou množství darů. Timagoras totiž přinesl nejen zlato a stříbro, nýbrž také drahocenné lehátko í s otroky k obsluze, jako by takovou práci Řekové nedovedli, dále osmdesát krav i s pastýři, protože prý ze zdravotních důvodů potřeboval kravské mléko, a konečně se dal k moři donést v nosítkách; za tuto službu dostali nosiči od krále čtyři talenty. Ale jak se zdá, Athéna ny nepopudilo nejvic přijetí darů. Vždyť lid se smál, když štítonoš Epikrates, který vůbec nepopiral, že přijal od krále dary, kdysi navrhoval, aby místo devíti archontů bylo voleno devět vyslanců k perskému králi z nižších a chudších vrstev, aby z darů zbohatli. Ve skutečnosti Alhénané těžce nesli naprostý úspěch Thébanů u perského dvora, protože nedovedli uvážit, oč víc platilo Pelopídovo slavné jméno než slova a řečnické umění u člověka, který dával přednost sile zbrani. 31 Tímto poselstvím si Pelopidas po svém návratu do vlasti získal lásku všech, zejména protože prosadil znovuosídlení Mes-sény a nezávislost ostatních Řeků.
V té době se Terský tyran Alexa n d ros dával opět víc ovládat svými špatnými vlastnostmi, zpustošil mnoho thesalských měst a v celé achajské Fthii a Magnesii usadil posádky. Na první zprávu o Pelopidově návratu posílaly thesalské obce posly do Théb s žádosti o vojenskou pomoc pod Pelopidovým vedením.
Thébané ochotně svolili; všechno bylo rychle připraveno a také vojevůdce byl přichystán k odchodu, když najednou nastalo zatměni slunce a ve městě bylo ve dne tma> Pelopidas, který pozoroval, že tento úkaz všechny poděsil, nepovažoval za vhodné nulit vyděšené a sklíčené vojáky k odchodu a vydávat v nebez-
pečí sedm tisíc občanů, ale jen sám nabídl Thesalům své služby a proti vůli občanů se vydal na pochod se třemi sty jezdci a s žoldnéři, kteří se dobrovolně přihlásili, ačkoli ho věštci od toho zrazovali. Znamení na nebi považovali za příliš vážné i pro tak slavného muže,
Pelopidas byl na Alexandra velice rozhořčen za křivdu, které se na něm kdysi dopustil; doufal podle toho, co mu vyprávěla Thébé, že nalezne jeho dům oslabený a rozvrácený. K činu jej poháněl především čestný cíl, V době, kdy Lakcdaimoňané posílali sicilskému tyranu Dionýsiovi velitele a harmosty a Athé-nané si dali od Alexandra vyplácet peníze a stavěli mu bronzovou sochu jako svému dobrodinci, právě tehdy hořel Pelopidas touhou a ctižádosti ukázat Řekům, že jediní Thébané vedou válku za utlačované a odstraňuji v Řecku nezákonné a násilnícke tyrany.
Vojsko shromáždil ve Farsalu a potom hned vytrhl proti lexandrovi. Když tyran viděl, že s Pelopidem je jen tak málo Thébanů, zatímco sám má víc než dvojnásobný počet thesalských těžkooděncu, táhl mu naproti až k Thetideu. Tu kdosi Pe-lopidovi hlásil, že se tyran blíží s velikým vojskem. Pelopidas na to odpověděl: „Tím lépe, aspoň jich porazíme větší počet"
Mezi oběma vojsky v krajině zvané Kynoskefalai se zvedaly vysoké, strmé pahorky a oběma stranám velmi záleželo na tom, aby je obsadily svými pěšími jednotkami. Pelopidas poslal svou skvělou jízdu proti nepřátelským jezdcům. Jeho jízda zvítězila a pustila se za prchajícími po rovině, ale Alexandros obsadil pahorky první a zaútočil na thesalské těžkooděnce, kteří nastupovali k útoku po/.déji a chtěli dobýt pevného a výše položeného postavení. Vojáci prvních řad padli, další byli raněni, ale jejich boj byl bez úspěchu. Za této situace odvolal Pelopidas jezdce a rozkázal jim útočit na sevřené řady nepřátel, sám rychle uchopil štít a hnal se k místu, kde se bojovalo o pahorky. Prodral se zadními radami až mezi první a vzbudil ve všech takovou odhodlanost a důvěru ve vítězství, že se i nepřátelé domnívali, že nastupuji nové čerstvé síly, Dvakrát nebo třikrát útočící odrazili, ale když viděli, že jejich útoky neochabují a že jezdci se vracejí od pronásledováni, ustoupili a beze spěchu sľ odpoutali od nepřítele.
Pelopidas měl z návrší přehled po celém nepřátelském vojsku
a pozoroval, že sice ještě není na útěku, ale že je všude neklid a zmatek, Zastavil se, rozhlížel a hledal Alexandra, Jakmile jej spatřil na pravém křídle, jak popohání a spořádává své žoldnéře, nedovedl rozumem ovládnout svůj hněv, nýbrž při tomto pohledu vzplanul nezkrotnou pomstychtivostí a obětoval jí život i vedení boje, vyrazil daleko před ostatní, hnal se dopředu a hla-sítě vyzýval tyrana na souboj. Ten se však neodvážil tuto výzvu přijmout, dal se na útěk a skryl se za svou tělesnou stráž, Z tyranových žoldnéřů byli ti, kteří se jako první utkali s Pelopidem, odraženi, někteří pod jeho ranami padli, ostatní na nčhn /daleka vrhali kopí, proráželi jeho zbroj a způsobili mu těžká zraněni, až Thesalové v úzkostném rozčilení seběhli z výšin a přispěchali mu na pomoc, ale Pelopidas byl již mrtev.
Jezdci, kteří se přihnali, obrátili na útek celý šik, pronásledovali nepřátele a bili je tak, že na bojišti zůstalo víc než tři tisíce mrtvol.
33 Nebylo možno se divil, že přítomní Thébané truchlí nad Pelopidovou smrtí a nazývají jej svým otcem, zachráncem a učitelem, který je přivedl k největáimu štěstí. Thesalové a spojenci se překonávali v udělování různých poct, jaké náleží lidské velikosti, a ještě více ukazovali oddanost k tomuto muži svou bolestí. Vypravuje se, že všichni, kdo se zúčastnili této bitvy, neodložili brnění, neodstrojili koně ani st nedali obvázat ránu, když se dověděli o PelopidovČ smrti, nýbrž v bojovém zápalu běželi ještě ve zbroji k mrtvému vůdci, jako by mohl vidět jejich počínání, do kruhu kolem jeho těla nakupili na hromadu nepřátelskou kořist, střihali koním hřívy a také sami si ostříhali vlasy a vousy; potom se mnozí vrátili do stanů, ale nezapálili ohne ani nejedli; v celém táboře byl ticho a smutno, jako by nedosáhli nejďoko-nalejäího a nejvčtŠího vítézství, nýbrž jako by byli tyranem poraženi a zotročeni.
Z měst, do nichž došla zpráva o Peiopidově smrti, vyšli hodnostáři, jinoši, chlapci a kněží s vítěznými znameními a zlatou výzbrojí k uvítání pohřebního průvodu. Když měla být mrtvola pohřbena, dostavili se nejstarší muži z Thesálie a žádali Théba-ny, aby mohli vystrojit pohřeb oni, Jeden / nieh prohiťsl žádost Thesalú:
„Spojenci, žádáme vás o laskavost, která v této zkoušce osudu bude pro nás nejen ctí, nýbrž i útěchou, Thesalúm nebylo do-
přáno, aby mu živému poskytli čestný doprovod; Pelopidas už neuvidí zasloužená vyznamenání a pocty, které mu prokáží. Ale jestliže se budeme smět mrtvého dotknout vlastníma rukama, nebudete jistě pochybovat, že jeho smrt je větším neštěstím pro Thesaly než pro Thébany. Vy ztrácíte výtečného vojevůdce, kdežto my s ním i svobodu. Kde vezmeme odvahu žádat po vás jiného vojevůdce, když jsme vám nevrátili Pelopida?"
Thébané jejich prosbě vyhověli. 34 Nikdy nebyl žádný pohřeb vystrojen s větším leskem než Pelopidův, leč by ovšem někdo spatřoval lesk ve slonovině, ve zlatě a v purpuru jako Filistos. Ten obdivnými slovy oslavuje Dionýsiův pohřeb, který se stal teatrálním závěrem veliké tragédie, jíž byla jeho tyranie.
Také Alexandr Veliký po Héfaistiónově smrti dal nejen ostříhat koně, nýbrž i z hradeb odstranil cimhuří, aby také města zaměnila svou dřívější krásnou podobu za ošklivý a zchátralý zevnějšek a tak dávala najevo smutek. Takové rozkazy vycházejí jen od králů a jsou prováděny jen s velikým nátlakem, plodí závist k oslavovaným a nenávist k vykonavatelům, neprokazují oddanost ani úctu, avšak stavějí na odiv barbarskou okázalost, pýchu a domýšlivost lidí, kteří vynakládají svůj nadbytek na prázdnou marnivost. Zemře-li vsak prostý občan v cizí zemi, vzdálen od manželky, dětí a příbuzných, a národy a města soupeří, aby mohly zemřelého ověnčit a doprovodit k hrobu, aniž je někdo prosí nebo nutí, o takovém je možno říci, že dosáhl vrcholu blaženosti.
Nemá pravdu Aisópos, který říkal, že smrt Šťastných není najbolestnejší, nýbrž nejblaženější, protože prý ukládá úspěchy vynikajících lidi na bezpečném místě a zamezuje změnu osudu, Lépe to vyjádřil jakýsi Sparťan. Pozdravil olympijského vítěze Diagora, který viděl na stupních olympijských vítězů stát i své syny, vnuky a zetě: „Zemři, Diagoro, na Olymp nemůžeš vystoupit," Avšak ani všechna olympijská a pythijská vítězství dohromady by myslím nikdo nemohl srovnat ani s jedním z Pelo-pidových bojů, jichž tak mnoho úspěšně vybojoval, dříve než po životě prožitém většinou ve slávě a poctách nakonec v roce, v němž potřinácté zastával úřad boiótarcha, zemřel za svobodu Thesalů hrdinskou smrti v boji proti tyranovi. 35   Jeho smrt způsobila spojencům velikou Žalost, ale součas-
ně jim přinesla ještě větší prospěch. Jakmile se totiž Thébané dověděli o Pelopidově smrti, neotáleli s pomstou a v nejkratší době vytáhli se sedmi tisíci těžkooděncú a sedmi sty jezdců pod vedením Malěkida a Diogeitona. Zastihli Alexandra jii pokořeného a oslabeného. Donutili ho, aby Thesalům vrátil uloupená města, dal svobodu Magnéťanům a achajským Fhtijanům a stáhl posádky, a konečně aby se za vazal přísahou, že se zúčastní vojenského tažení, kamkoli Thébané poručí.
To Thébanům stačilo. Ale ještě bych rád vypravoval o trestu, kterým Alexandra později stihli bohové za Pelopidovu smrt. Jeho manželce Théhé, jak už jsem se zmínil, již dřivé Pelopidas vysvětlil, aby se nebála vnějšího lesku ani moci opřené o ozbrojenou stráž. Později, bojíc se mužovy věrolomnosti a nenávidíc jeho surovost, připravila Thébé se svými třemi bratry Tisifonem, Pythoaem a Lykoľronem spiknutí a provedla je takto.
Větší část tyranova paláce střežily v noci stráže; v ložnici, v níž obyčejně spali a která byla v horním patře, hlídal na řetěze uvázaný pes, štěkající zuřivé na každého kromě nich a otroka, který jej krmil. Když nyní nastal vhodný čas k útoku, Thébé ukryla bratry ve dne v nějaké místnosti nablízku, šla jako obvykle k Alexandrovi, který již spal, za chvíli opět vyšla a poručila otroku, aby psa vyvedl ven, protože pán nechce být ve spánku rušen. Potom rozprostřela po schodech vlněné pokrývky, aby kroky mladých mužů nebylo slyšet. Nyní přivedla bratry ozbrojené mečem nahoru, nechala je stát přede dveřmi a sama vstoupila do ložnice, odstranila meč, který visel nad Alexandrovou hlavou, a ukázala jim jej na důkaz, že muž spí tvrdým spánkem. Mladí muži se v tom okamžiku zalekli a váhali. Teprve když je Thébé kárala a v hněvu zapřísahala, zastyděli se a zároveň dostali strach, dali se zavést dovnitř a rozestavit kolem lože; přitom Thébé držela světlo. Jeden mu silné stiskl nohy, druhý ho chytil za vlasy a otočil mu hlavu a třetí mu mečem zasadil smrtelnou ránu.
Jeho rychlá smrt byla snad také pro něho lehči, než si jako tyran zasloužil. Ale v lom, že byl jediný anebo první tyran, který zahynul rukou vlastní ženy, a v tom, jak jeho mrtvola byla zhanobena obyvateli Fer, kteří ji vlekli po ulicích a šlapali po ní, v tom, jak se zdá, dosáhl za své činy spravedlivé odplaty.
Marcellus
1 Marcus Claudius, který byl v Římě pětkrát konzulem, byl prý syn Marka Claudia a podle Poseidóniovy zprávy první z té rodiny dostal příjmení Marcellus, což znamená bojovný. Zkušeností se totiž stal vynikajícím válečníkem; vynikal tělesnou silou, měl pádnou ruku a byl bojovné povahy. Jeho nespoutaná hrdost a odvaha pinč vynikala jen v boji, kdežto jinak byl Marcellus mírný a laskavý, nadšený ctitel a obdivovatel řecké vzdělanosti a výmluvnosti; pro nedostatek volného času však nepokročil ve svých cvičeních a studiích, jak si přál. Jestliže některým lidem, jak říká Homér,
od mládí stanovil Zeus až do stáří obtížné boje pořád na sebe brát,
pak to byli přední fcimané, kteří bojovali v mladých letech s Kartagiŕiuny o Sicílii, v mužném věku s Galy o samu Itálii a ještě ve stáří se znova octli ve válce s Hannibalem a Kartagi-ňany, aniž se na rozdíl od římského lidu mohli pro stáří dočkat odpočinku od vojenské služby, protože pro svůj urozený původ a pro statečnost byli trvale povoláváni k velení na válečných výpravách,
2 Marcellus ovládal a podle okolností uplatňoval každý způsob boje, nejvíce však překonával sám sebe v soubojích. Před žádnou výzvou neuhnul a zabil každého, kdo ho vyzval k boji. Na Sicílii zachránil svého bratra Otacilía z nebezpečí života tak, že jej kryl štítem a pobil všechny, kteří na něho útočili. Za to dostal od vůdců již jako mladý muž věnce a čestné dary. A když dalšími činy rostla jeho sláva, zvolil jej lid kurulským ae-dilem a kněžstvo augurem. To je kněžská hodnost, již byl zákonem svěřen především dozor nad věštěním z letu ptáků.
Jako aedil byl nucen podat žalobu týkající se nepříjemně záležitosti. Měl totiž syna stejného jména, který byl velmi krásný a pro bezúhonné mravy a vzdělání požíval obdivu a vážnosti v celém městě. Tomu činil Marcellúv kolega v úřadě, Capitoli-nus, rozmařilý a drzý člověk, milostné návrhy, Chlapec jeho svá-