Po čtyřech velkých opusech Andreje Zvjaginceva je načase přestat vnímat tohoto tvůrce jen jako následovníka Andreje Tarkovského. Takové příbuzenství jednak ztrácí rozlišovací potenci (kdo z nynějších autorů se nehlásí k Tar-kovskému, necituje z jeho filmů či k němu nebývá občas přirovnáván?), jednak je stále zjevnější, že Zvjaginceva více zajímá příběh nežli obraz (u Tarkovského tomu bylo naopak}. Zatímco Tarkovskij se soustředil na „sochání z času", ve Zvjagincevových filmech zaujme jejich narativní konstrukce. Oba Andreje spojuje záliba v jednoslovných, sémanticky přetížených, abstraktních názvech/2' oba čerpají z duchovního dědictví lidstva, ale i z reálných událostí. Ve VYHOŠTĚNÍ (Izgna-nije, 2007) Zvjagiricev volně adaptoval novelu Williama Saroya-na Směšná záležitost. Na počátku LEVIATANA stál případ automechanika Marvina Johna Heemeyera z amerického stá-
Kde je tvá žena, kde je tvůj Bůh?
Motto:
Tak tedy o tom Levialhanovi, o tom obrovském velrybovi, který strhal sítě tolika kritikům, o té obludné nestvůře. F. X. Salda"
tu Colorado, jenž na protest proti zkáze své živnosti 4. června 2004 ve speciálně opevněném buldozeru demoloval obec Grand Lake a nakonec se zastřelil. Zvjagincev též myslel na saského obchodníka z šestnáctého století, jehož vzpouru známe z novely Heinricha
von Kleista Michael Kohlhaas a několika filmových zpracování. Dalším zdrojem byla biblická kniha Jób a klasické dílo politické filozofie Leviathan neboli o podstatě, zřízení a moci státu církevního a občanského (1651) z pera anglického myslitele Thomase Hobbese.
Nabízí se schéma syntézy, k níž Zvjagincev dospěl po předchozí trojici děl: NÁVRAT (Voz-vrašČenije, 2003^ je spirituálním filmem, VYHOŠTĚNÍ vztahovým dramatem, JELENA (2011) moralitou o postsovětské společnosti a LEV1ATAN shrnuje tyto „žánry" dohromady. Funguje jako komedie mravů, navíc je v něm schovaná detektivka. Navrhují-li David Bord-welí a Kristin Thompsonová jako Čtyři kritéria umělecké hodnoty vnitřní soudržnost, intenzitu působení, komplexnost a originalitu," pak na LEV1ATANOVI imponuje právě jeho komplexnost, přičemž o intenzitě nejlépe vypovídají ohromené tváře diváků, pokud v kině právě zhlédli celý tento stojedenačtyncetiminuto-vý film. Čtenář těchto řádků zajisté mezi oněmi diváky byl, takže mu nebude vadit prozrazení dějových peripetií. V městečku na poloostrově Kola na břehu Barentsova moře žije v domku automechanik Nikolaj s dospívajícím synem Ro-
manem a svojí druhou, asi o patnáct let mladší manželkou Liljou. Nikolaj je v soudním sporu se starostou města Va-dimem, který ho chce z pozemku vypudit. Z Moskvy přijede Nikolajovi na pomoc advokát Dmitrij, kamarád z vojny. Přiveze kompromitující materiál, kterým chce starostu vydírat, a žádá po něm tři a půl milionu. Lilja přijde za Dmitrijem do hotelového pokoje. Během pikniku na oslavu narozenin policejního velitele Ivana Stepanyče přistihnou děti Lilju s Dmitrijem. Nikolaj oba smilníky zmlátí. Starosta Dmitrije vyláká a odveze na opuštěné místo, peníze mu nedá, nechá ho svázat a imituje popravu. Dmit-rij se poté vrací vlakem do Moskvy. Nikolaj se znovu sblíží s manželkou, ta však jednoho rána vyjde na sráz nad mořem. Po čase se na břehu najde její mrtvola. Nikolaj je obviněn z její vraždy a odsouzen na patnáct let do vězení, syna se ujmou přátelé rodiny.
policista Paša s manželkou An-želou. Nikolajův majetek je zdemolován. Příběh končí bohoslužbou v novém chrámu, jenž vyrostl na místě Nikolajova domu.
Z ohlasů se zdá, že novináři v LEVÍ ATA NOVÍ nevidí jiný význam než kritiku ruských poměrů. Příznačný pro zdejší zúženou diskusi je názor Josefa Chuchmy, že Zvjagin-cevův film je „za současné ruské situace nejspíše maximem možného, co lze v Putinově zemi s podporou státních pe-
něz nyní vyprodukovat a veřejně distribuovat."4' Jako bychom napsali, že Dostojevské-ho Bratři Karamazovi jsou maximem toho, co bylo možné vydat za cara Alexandra II. Jistě, satira je nejvděčnější rovinou tohoto filmu: vše je propojeno korupčními vazbami, všichni podléhají těžkému ruskému pití a před každým dalším stakanem se potí a namáhavě dýchají, jako by vykonávali tvrdou práci. Přímý střet hrdiny s padouchem není elegantním soubojem wes-
ternových hrdinů, ale blábolením dvou opuchlých, kymácejících se opilců. Podle Thomase Hobbese je prvotní situací lidského společenství chaos, boj všech proti všem. Pokud dva lidé zatouží po téže věci, snaží se navzájem pokořit nebo zničit; kdo má pěkné obydlí, může očekávat, že ho jiní připraví o majetek, život nebo svobodu. Proto je nutná společenská smlouva, shoda na absolutistické moci, pod níž se každý v zájmu obecného míru vzdá nadměrných ambicí. Z LEVIATANA vyplývá, že silný stát v Rusku existuje, ne však v zájmu spravedlnosti, ale aby chránil privilegované a garantoval nespravedlnost. S mocí světskou je spojena moc církevní. Jak říká vladyka Vadimovi, všechna moc pochází od Boha a moc, to je především síla. Nikolaj je tak opilý a tak zoufalý, že si v televizi nepovšimne zprávy o Pussy Riot. Nedozví se tak, že by mohl mít
(
spojence. Když je ďáblovo dflo dokonáno a pravoslavný svatostánek postaven, odsuzuje vladyka - v narážce na jurodi-vou performanci zmíněné punkové skupiny (navrhuji překlad Cičí bengál) v moskevském chrámu Krista Spasitele - ty, kdo „rouhavě nazývají běsnění modlitbou." Puti-nův režim stojí na tradičním přesvědčení, že největším nebezpečím pro Rusko je chaos a rozvrat. Pořádek musí být a je mu třeba dát přednost před spravedlností. Film praxi této ideologie názorně ukazuje, dokonce s citací jejích vlastních argumentů. Detektivku si musí divák z LEVIATANA odečíst sám a dedukovat, jak asi zemřela Lilja. Na plátně vidíme, že před svítáním vstala, zaplakala před zrcadlem, vystoupila na okraj srázu a spatřila ve vlnách (skutečnou i symbolickou) velrybu. Jako první nám přijde na mysl sebevražda skokem z útesu. Pitvu a vyšetřování pak policie zfalšuje, aby zůstalo zaprotokolováno, že žena byla usmrcena tupým předmětem. Ale co když ji opravdu kdosi zavraždil? Ze by to byl někdo z rodiny, je nepravděpodobné. Chování Nikolaje a Romana po jejím zmizení tomu neodpovídá. Byli jsme však svědky zlověstného telefonátu starosty Vadima, když říkal komusi zdráhavému, že pokud se „nevzbudí", najde se na tu práci někdo jiný, který „to" dokáže.
Pomůžeme si pravidly žánru: ve správné detektivce musí být vrah v syžetu od počátku přítomen. Víme také, že ve Zvja-gincevových filmech nebývá nic náhodné, každý prvek má svoji motivaci. Podezřelým se tak stává policejní náčelník Ivan Stěpanyč, o kterém je řeč hned v prvním dialogu a který se záhy setká s Liljou, když přijde požádat o opravu svého terénního automobilu. O tomto usměvavém chlapíkovi pak Nikolaj mimochodem prozra-
218
dí Dmitrijovi, že přivedl do hrobu dvě manželky. Stěpanyč je svědkem žárlivé roz-míšky mezí Nikolajem a Liljou, k níž došlo během pikniku na oslavu jeho narozenin. Jako Nikolajův zákazník určitě ví, kde má automechanik v dílně kladivo, o němž se pak v obvinění hovoří jako o vražedné zbrani. Postava Ivana Stě-panyČe má tedy ve vyprávění dvojí funkci: slouží jako barvitá místní figurka (smějeme se, když jako terče používá portréty bývalých generálních tajemníků) a zároveň to může být Liljin vrah. Později ho už nespatříme, kam ho asi nechal Vadim odklidit? Nejzáhadnější je Lilja. Na rozdíl od kritičky Jeleny Sti-Šovové, která tvrdí, že mladá žena Kolju nemiluje,5 jsem přesvědčen, že ho má po celou dobu ráda. Proč se tedy vyspala s Dmitrijem? Měla s ním poměr někdy dříve? Možná si při návštěvě u Anžely uvědomila, do jak nevlídného prostředí se budou muset s Nikolajem přestěhovat, až přijdou o svůj dům. Potom by její cizoložství bylo pragmatickou strategií. Tak vypočítavá ale krásná Lilja není. Její citové trápení se zdá opravdové. Svým partnerům položí tichým hlasem dvě otázky. Zbitého Dmitrije se v hotelu zeptá: „Věříš v Boha?" O chvíli později, už doma, do sebe vyklopí sklenici vodky a zeptá se manžela: „Chtěl bys mít dítě?" Ale sex je věcí chemie, nevěru nemá cenu vysvětlovat. Nechrne ji vědcům, kteří na toto téma už leccos zjistili.
Pro diváka zůstává Lilja po celou dobu tajemnou, nevyzpytatelnou bytostí (podle kritika Antona Dolina je zároveň vulgární i přitažlivá);6' v každém záběru, kde je přítomna, ať má na sobě slušivou blůzu, pracovní oděv nebo neforemnou bundu, stáčí se náš zrak právě k ní, ač se sotvakdy usměje. „Vzdej se!"
poručí jí Anželin malý synek Víta s dětským kalašni-kovem v ruce. „Proč mne chceš zastřelit?" „Protože jsi hezká." „Všichni chlapi jsou stejní," komentuje incident Anžela. „Nejdřív: jsi hezká, potom: zastřelím tě!" Jméno Lilja znamená prý „čistá", ale vnucuje se asociace s apokryfní svůdkyní Lilith, padlým andělem, nevěstou démonů, jež bývá zobrazována jako napůl žena a napůl had.
Chlapec Romka se chová, jako by Lilju nenáviděl, ale známe trýzně dospívání: může se tím jen snažit potlačit skutečnost, že ho macecha vzrušuje. Analyzujeme-li interakce mezi Romanem a Liljou, výsledek je dvojznačný: neuctivá hádka u snídaně, ale při cestě na piknik se o sebe na zadním sedadle v dřímotě opírají hlavami. Potom se Romka rozpláče, když zahlédne macechu in flag-ranti s Dmitrijem, následně se rozzuří, když pochopí, že s ní jeho otec ve sklepě už zase souloží. Za impulzivními reakcemi nemusí být jen obhajoba otce, ale i pubertální zmatek z probuzené sexuality.
Nejmlhavějsí je spirituální dimenze, absolutní záhada a nejistota Boha. Nikolaj nemohl svůj osobní boj vyhrát, protože ho podrazil přítel, zradila žena a zklamal Bůh, na kterého si vzpomněl až ve chvíli nejtěžší. Bůh v tomto příběhu neexistuje, nebo je na strane zla. Avšak i to je v řádu světa: kniha Jób začíná dialogem Hospodina se Satanem. Bohabojný Jób musí projít sérií strašlivých katastrof, než se znovu dočká rodinného štěstí. Právem bývá LEVIATAN srovnáván s odkazem klasické ruské literatury, jejíž vrcholná díla byla souběžně encyklopedií ruské skutečnosti a zároveň filozofickými, ba náboženskými rozpravami. Na
rozdíl od klasiků devatenáctého století je ale Zvjagincev zdrženlivý v psychologické rovině. Kde Lev N. Tolstoj neváhal zastavit líčení děje, aby objasnil pohnutky postav a podrobil je mravnímu soudu, kde Fjodor M. Dostojev-skij dokázal ponořit čtenáře do duse hříšníka, tam Zvjagincev dává nahlédnout jen do jevové podoby lidských činů. Vševědoucí vypravěč přepíná naši pozornost mezi postavami, avšak do jejich nitra nevidíme.
Andrej Zvjagincev spolu se scenáristou Olegem Něginem neukážou ani rozhodující události (podobně jako Dostojevskij nepopsal přímo vraždu Fjo dora Karamazova), ba co víc podstatné informace do sa mého konce neprozradí. De tektivku pro diváka nevyře Ší, použijí jen hitchcockovský „MacGuffin",7' jímž je složka s kompromitujícími materiály, které obstará moskevský advokát Dmitrij a z nichž vyplývá, že starosta má „ruce od krve". Symbolika by se dala dále interpretovat: energická Pašova žena se zajisté nikoli náhodou jmenuje Anžela, mládež se schází v ruině chrámu, prasata v ohrádce odkazují k démonům z Matoušova evangelia (a k Běsům F. M. Dostojevského) atd. Virtuózni je způsob, jakým autoři nastolují a revidují divácká očekávání, jak dávkují informace; právem obdrželi Oleg Něgin a Andrej Zvjagincev v Cannes cenu za scénář (to je však málo, LEVIATAN měl dostat Zlatou palmu!). Na počátku například, když se ještě neorientujeme v rodinných poměrech, nechápeme, proč Roman mluví u snídaně s Liljou tak drze, je to snad jeho sestra? Bez této rozmíš-ky by zjištění, že jde o macechu, nevyznělo tak výrazně. Ze Lilja pracuje v závodě na zpracování ryb, se z dialogu dozvíme poměrně brzy, ale až ve druhé půli filmu sledu-
jeme s překvapením její ranní cestu do továrny a deprimující práci u běžícího pásu. Předchozí její „bytí v obraze" bylo totiž natolik noblesní, že vyvolalo bezděčný dojem vyššího sociálního statusu celé rodiny. Kromě skvělé Jeleny Ljadovové, která hraje Lilju tak, že se po celou dobu mračí, musíme ocenit kameramana Mi-chaila Kričmana, který její výrazně modelovanou tvář portrétuje s mistrovskou světelnou plastičností. Neboť LEVIATAN, pojmenovaný podle starozákonní obludy, nem jen komedie, pamflet nebo kázání, ale především velice smyslový a smyslný film. Přestože nám projekce nezprostředkuje Čichové vjemy, cítíme z něj slanou chuť moře, pach rybiny, lihové výpary, kadidlo a také to nejdůležitější: vůni ženy.
LEVIATAN (Leviafan). Scénář: Oleg Něgin, Andrej Zvjagincev. Režie: Andrej Zvjagincev. Kamera: Michail Kričman. Hudba: Philip Glass. Hrají: Alexej Serebrjakov (Nikolaj), Jelena Ljadovová (Lilja), Vladimír Vdovičenkov (Dmitrij), Roman Madjanov (Vadim), Sergej Pochodajev (Romka), Anna Ukolovová (Anžela) aj. Rusko 2014. Distribuce v ČR: Film Europe.
JAROMÍR BLAŽEJOVSKÝ
ť F. X. Salda: Jamesa Jnvce .Ulysses', Šaldův zápisník 11- 1929.193a str 146. 21 ZRCADLO. NOSTALGIE, OBĚŤ versus NÁVRAT. VYHOŠTĚNÍ, LEVIATAN. 31 David Bordwell i Kristin Thompsonová: Umenf filmu, Nakladatelství AMU, Praha ÍŮ11,
sir. 96.
4/ Josef Chuchma: Zločin dánský, zločin ruský,
Lidové noviny 13. 11. 2014, stí. 10.
5t lelťriJ Stiäova: Dekalog til Andreja Zvjagince-
va, Iskusstvo kino. 2014, č. 7.
Viz htip:.'/kino4Tl.ru/afchive/2014.07Wekalog-lrt-
and rey a-z vyagintseva.
W Anton Dolin: Tri kita. .Leviafan', režissjor Andrej Zvjagincev, Iskusslvu kinu, 2014, ŕ. 7. Viz: hctp://kinoart.ru/atth!ve/2014;07ítri-kita-I e via fa n - rez hisser-a nd re j-z.vyag int sev. 7i Jménem MacGuffin nazýval Alfred Hitchcock njralivni prvek, kléry má vyr.nam pro postavy filmu, udriuje divákovu DMOraMt a'e nemusí být objasněn. Obvykle jde o nijaké listiny, dokumenty, zkrátka tajemství
Rozhovory Hitchcock-Truffaut, ČSFÚ, Praha Mg str. 75.
Již více než jednu dekádu se pravidelně čeká na každý nový film amerického režiséra Davida Finchera s velkým napětím. Je to na jedné straně proto, že se zavedl u kritiků jako perfekcionista a u publika jako dobrý vypravěč, ale také tím, že od počátku nového milénia rád překvapuje nečekanou volbou žánrů. Fin-cher se totiž proslavil během devadesátých let jako tvůrce důmyslných thrillerů s nečekanou a šokující pointou a filmy jako SEDM (1995), HRA (1997) a KLUB RVÁČŮ (1999) si brzy získaly kultovní pověst a současně jej zařadily do podobné škatulky jako M. Night Shyamalana, amerického režiséra indického původu, jehož kariéra se díky tomu postupně dostala do slepé uličky. Fincher naopak přišel s filmem ÚKRYT (2002), který byl obratem k mnohem konvenčnější formě vyprávění, a přestal spoléhat jen na překvapivé finále. Přestože zkoušel různé žánry (fantaskně dobový PODIVUHODNÝ PŘÍPAD BENJAMINA BUTTONA - 2008 a životopisný SOCIÁL NETWORK - 2010), na thriller, který jej proslavil, nikdy nerezignoval. Navazoval zejména na hlavní téma filmu SEDM - řádění sériového vraha a následný