kompetencí v hospodářské oblasti. Vídeňská arbitráž, k níž došlo v listopa-J du 1938, však znamenala ztrátu přibližně jedné třetiny rozlohy nejkvalitnějšj orné půdy a téměř pětiny objemu průmyslové výroby v jižních oblastech při-1 pojených k Maďarsku. Zemědělství ztratilo podstatnou část osevních plochí kvalitnějších obilovin a technických plodin, sadů i živočišné produkce, zeíl jména vepřového masa a tuků. Z průmyslových odvětví se na jihu Sloven-J ska nacházela velká část potravinářského průmyslu a rudných dolů, téžbyi magnezitu, kožedělného a polygrafického průmyslu a asi třetina plynařem a elektráren. Síť peněžních ústavů se po vídeňské arbitráži snížila asi o 50 po^ boček bank a 240 subjektů lidového peněžnictví. Obdobně jako po roce 191$| byla opět vážně narušena železniční síť, struktura silničních tahů, stejně jako! systém elektrického vedení a telekomunikačních spojů. Zásadně byly naruJ šeny komunikace s Podkarpatskou Rusí. S novými kompetencemi, zejménajl ve sféře příjmů a výdajů státního rozpočtu, se dostavily i vážné problémy! Rozpočet autonomního Slovenska byl deficitní asi o jednu miliardu koruij Autonomní slovenská vláda se musela rozhodnout, zda se opře o hospodáři skou pomoc vládních kruhů druhé republiky, či se obrátí na podstatně silněj*} šího partnera, nacistické Německo.5"2
3.4   Zápas první Československé republiky o přežití a jeho vyústění v Mnichově (březen-září 1938)
JINDŘICH DEJMEK
Novou etapu zápasu o střední Evropu, a tedy i existenci Československá jasně ohlásil Hitlerův projev z 20. února 1938, v němž poprvé veřejně deí klaroval svoji intenci „ochraňovat" deset milionů Němců, kteří v důsledi
502 Slovenský priemysel, rok 1938, s. 5-20; Ľudovít HAI.I.ON. Zmeny orientácii hospodárskej politiky na Slovensku 1938-1939. In: V. BYSTRICKÝ - M. Mífj CHELA - M. SCH VARC a kol. Rozbitie alebo rozpad? Historické reflexie zánW Česko-Slovenska. Bratislava: Veda, 2010, s. 174-190.
236
|vli mírových smluv zůstali mimo hranice Německé říše.503 Ihned si to uvědomila i pražská reprezentace, která sice - ústy ministerského předse-jv Milana Hodži - jakékoliv vměšování do vnitřních záležitostí republiky jasně odmítla, současně ale rozvinula úsilí k výraznější stabilitě státu, jednou z jejích složek bylo rozšíření stávající koalice o již předtím chystala vstup zástupce Národního sjednocení (i uvažovaný, ale zatím nerealizovaný vstup slovenských luďáků) do vlády.5"4 Další byla nyní urychlená pnpiava nových národnostních předloh a reforem, reagujících i na požadavky německého „aktivistického" tábora z předcházejícího roku. Jejich cílem měla být výraznější decentralizace státu, proporcionálnější obsazovaní jeho úřadů z hlediska národnostního a završení v mnoha aspektech již reálně existující kulturní autonomie minorit.305 Pokračovala ale také, mimo jiné často viditelnými opevňovacími pracemi, příprava na případný válečný konflikt, třebaže většina klíčových československých politiků v čele s prezidentem v jeho bezprostřední nebezpečí zatím nevěřila. Konec nezávislosti sousedního Rakouska hned v polovině března však brzy na-značil aktuálnost existenciálního ohrožení i pro první republiku.
V Praze se díky diplomatickým informacím dozvěděli mnohé už o dramatickém průběhu schůzky rakouského kancléře Kurta Schuschni-gga s Hitlerem 12. února 1938, jejímž důsledkem bylo první proniknutí nacistických zástupců do vídeňské exekutivy. Když pak Berlín reagoval na SchuschniggŮV pokus zachránit nezávislost alpské republiky vypsáním plebiscitu nejprve ultimátem, vedoucím k odstoupení dosavadní konzervativně autoritativní vlády,506 a následným vojenským obsazením země (12.-13. března 1938), znamenalo to nejen první přímou anexi dosud me-
>Q3 504
»116
Srov. Zahraniční politika. 1938, s. 61-64; k tomu DČZP, sv. A XX/l. Kejlepším zrcadlem tohoto rozšíření jsou vzpomínky ministra za Národní sjednoceni Františka JEŽKA. Mnichovská krize. Memoárové poznámky na okraj tragických dnů a hanby. Praha: MÚA AV ČR, 2016.
Viz sumárně Jan KUKLlK - Jan NĚMEČEK - Jaroslav ŠEBEK. Dlouhé stíny Mnichovu. Mnichovská dohoda očima signatářů a její dopady na Českosloven-skl>. Praha: Auditorium, 2012; též Andrej TOTH - Lukáš NOVOTNÝ - Michal s 1 1 HLÍK. Národnostní menšiny v Československu 1918-1938. Praha: FF UK,
kap. III.io a následující. Schuschnigg byl pod hrozbou nacistického pádu přinucen ještě 11. března 1938 lv odstoupení, v úřadu kancléře ho vystřídal nacista Seyss-Inquart, který pak "2a účelem obnovení pořádku" pozval do alpské země německé divize.
237
zinárodně uznávaného evropského státu, ale také podstatnou proměnu! v geopolitickém postavení sousedního Československa/'"7 Pražská vláda I jíž se ostatné dostalo od nacistických představitelů ujištění o specifičnost* ti rakouské „otázky", musela ovšem vzhledem k evidentní pasivitě obou j velkých západních demokracií zaujmout k tzv. anšlusu zdrženlivé standH visko.5"" Situaci Československa ale anexe jeho souseda ovlivnila v mnoha I rovinách. Bezprostředně pochopitelně zkomplikovala ještě výrazněji jeho 1 obranné možnosti. Potenciální protivník nyní doslova obchvacoval celé 1 české země od Ostravy po Bratislavu, přičemž jejich jižní hranice byla I dosud k obraně připravována jen výstavbou lehkých opevnění.'"'' Vnit-1 ropoliticky anšlus výrazné povzbudil již předtím patrné tendence většiny! českých Němců k podobnému začlenění do zjevně „úspěšné" Říše, což sel mimo jiné projevilo pouhých deset dnů po anšlusu rozpadem aktivisticM kého tábora, jehož podstatné složky prostě vepluly do Henleinovy SdP.5|B Zahraničněpoliticky pak prakticky bezproblémové „zmizení" Rakouska I svými důsledky nejen ještě výrazněji zproblematizovalo postavení Čes-,B koslovenska v Podunají (mimo jiné povzbuzením orientace Maďarska I na Berlín a dalším oslabením Malé dohody), ale především posílilo ten-1 dence politiky appeasementu nyní již obou západních velmocí.
I když nepřímo anšlus ovlivnil i další složky československé politiky, nejS fatálnější byl jeho dopad na nálady sudetských Němců a jejich rychle ná-9 sledující takřka absolutní politickou homogenizaci v nacizující se Sude-1 tonémecké straně. Německá agrární strana, Bund der Landwirte, splynula I s SdP už 23. března a do Henleinova tábora veplula i podstatná část dal- I ších občanských stran. To vedlo - mimo jiné - k rychlé demisi dvou ze třj
507 K anšlusu viz nejkomplcxnčji: Gerald STOURZH - Brigitte ZA A R (hrsg.). Österreich, Deutschland und die Mächte. Internationale und österreichische Aspekte des Anschlusses vom März 1938. Wien, 1990.
508 AMZV TO 1938, č. 177-200.; též DČZP A XX/l, dok. č. 96. Kroftův cirkulál z. 12. března 1938.
509 Anšlus navíc zproblematizoval i další faktory obranných příprav Československa na jeho potenciální válku, napr. předtím zahájenou výstavbu části zbrojovek! a leteckých továren na Moravě a západním Slovensku, neboť i tyto (částečně na-; víc jen rozestavené) podniky (Dubnica n. Váhom; Kunovice ad.) se nyní ocitlýj v přímém ohrožení.
510 K tomu Detlef BRANDES. Sudetští Nčmci v krizovém roce 1938. Praha: Argo, 2012.
peckých členů Hodžovy koalice, Franze Spiny a Erwina Zajicka. Jen 11 >ár dnů později byl k odstoupení (i pro svůj židovský původ) přinucen '.' !, >sledni německý ministr vlády Ludwig Czech, i když byla demise přijata J v dubnu a němečtí socialisté také jako jediná aktivistická strana do řad SdP nevstoupili.511 Henlein, dirigující stále masovější stranu, jež nyní repre--ntovala zhruba devět desetin českých Němců (potvrdily to koneckonců 0 pár týdnů později i rezultáty obecních voleb), se pak v další taktice ne-v ihal - nyní již definitivně - podřídit záměrům nacistické zahraniční po-
Konrád Henlein, wF* vůdce vět
etsiny sudetských Němců I odr. 1934
litiky. Když se ještě koncem března t. r. sešel (v doprovodu partajního ra-dikála Karla Hermanna Franka) v Berlíně s Hitlerem a novým ministrem zahranič! Joachimem Ribbentropem, přijal jejich pokyn, aby „žádali tolik, aby nemohli být uspokojeni".512 Z této perspektivy je pak třeba posuzovat
11 ( zet h byl přitom vzápětí přinucen odstoupit i z vedení německé sociální demokracie, kde ho nahradil nacionalističtěji orientovaný Wenzel Jaksch, stojící ovšem v té době ještě na platformě československé demokracie (viz k tomu | |eho retlexe: W. JAKSCH. Cesta Evropy do Postupimi. Vina a osud v podunaj-*kém prostoru. Praha: ISE, 2000).
>12 'WumentsonGerman Foreign Policy.ser. D, (dále jen DGFP - D), vol. II, dok. 1 89; k lomu např. J. W. BRÚGEL. Češi a Němci, s. 457-459.
238
239
i celý následující průběh snah pražské vlády a prezidenta o uspokojení stáM narůstajících sudetoněmeckých požadavků v následujícím téměř půlrocel třebaže ještě v květnu téhož roku se Henlein při své poslední návštěvě LonJ dýna - a s úspěchem - stále prezentoval jako lídr vůči státu loajální opozicei Hodžova vláda zatím již v průběhu dubna konkretizovala podstatné rysyfl chystaného národnostního statutu, jímž, dodejme, ministerský předseda zafl mýšlel uspokojit nejen požadavky českých Němců, ale také ambice slovenJ ských autonomistů,   statut měl potvrdit a v řadě oblastí rozšířit dosavadnjL (ji/ beztak ve své době značně liberální) menšinové zákonodárství a měli být doplněn předlohami dalšími, mj. zákonem zabraňujícím denacionaliza-1 ci. Předpokládal novelizaci jazykového zákona, podstatné rozšíření podíliM menšin (a samozřejmě i Slováků) ve státní službě, jejich aktivní participaci! při tvorbě státního rozpočtu, atd. Rozšířením pravomocí školních rad (a jejich případné rozdělení na národnostní sekce) a dalších nižších zastupitel-a ských orgánů se pak předpokládalo dobudování samosprávy s některýma faktickými znaky reálné autonomie.51'1 Podobné projekty, řešící reálné nedo- * statky současného stavu, ale nemohly lídry Sudetoněmecké strany, fakticky I vedené nacistickou ideologií, ani radikalizující se část luďáků uspokojit, jakí to ostatně naznačovaly i jejich další kroky.
Sjezd SdP 24. dubna v Karlových Varech (odehrávající se shodou okol-ností pouhé tři dny po Hitlerově podpisu první verze vojenské směrnice] Fall Grün na zničení Československa) vyzněl jako totální negace dosavad-| ní aktivistické alternativy česko-německé politiky. Některé z požadavků;] tzv. Karlovarského programu cílily rovněž k řešení praktických, admi-j nistrativních a ekonomických problémů. Nyní už veřejně deklarovanými leitmotivem henleinovců se však stal požadavek totálně nové orientaceL „české" politiky, která prý již od XIX. století usilovala jen o vytváření pro- ]
513 K tomu např. Robert KVAČEK. Jednání o československý národní statut v roce 1938. AUC, Phil-Hist. 1977, č. 1, s. 105-143; ke slovenským aspektům Valerián BYSTRICKÝ. Národnostný štatút a štátoprávne programy na Slovensku roku ; 1938. In: Od autonomie k vzniku Slovenského štátu. Bratislava: Prodama, 2008, ■ s. 84 an.; Andrej TOTH - Lukáš NOVOTNÝ - Michal STEHLÍK. Národnostní menšiny v Československu 1918-1938, s. 400 an.; Jan KUKLÍK - Jan NĚMEČEK, j Od národního státu ke státu národnosti7. Národnostní statut a snahy o řešeni S menšinové otázky v Československu v roce 1938. Praha: Karolinum, 2013.
514 Srov. např. sumarizování projektu v instrukci pro čs. legace v západní Evropě z 11. dubna 1938, DČZP A XX/l, dok. č. 199.
n nemeckých hrází. Program tak žádal nejen plné zrovnoprávnění Němců , (velni v republice, ale výslovné uznání „sudetoněmecké národní skupiny" za právní osobu, jež měla usnadnit její „ochranu". Vedení SdP také požadovalo ochranu Němců žijících mimo tzv. německé národní území , odstraněni „bezpráví" spáchaného pražskými vládami na Němcích po ■ 1918. Především ale zastřeně cílilo k výstavbě faktického sudetoněmec-liého protostátu na tomto „uzavřeném" německém „národním" území. \'a něm pak měla vládnout nejen německá samospráva včetně exekutivních složek, ale měl tu být legalizován „německý světový názor" (Weltan-schauung), tedy vyznávání nacismu a jeho aplikace.515 Z pohledu pražské \ lady, připravující zmiňované vlastní koncese menšinám, jistě nebylo divu, že program jako celek (a zvláště ty z jeho bodů, které zjevně směřo-\ a Iv k přípravě organizovaného odtržení rozsáhlých oblastí od republiky) odmítla. Její zástupci byli ale ochotni přijmout za bázi chystaných jednání nejen národnostní statut, ale i některé požadavky programu SdP. Na důkaz vstřícného přístupu pak v květnu vláda legalizovala i existenci henlei-novské Freiwilliger Schutzdienst, i když si státní orgány byly vědomy její paralely s nacistickými bojůvkami v sousední Říši.516
ledním z podstatných důvodů opatrného postoje pražských vládních kruhu vůči přílivu henleinovských požadavků (a německých aspirací vůbec) byl v té dobé už zřetelný tlak obou západních velmocí na co možná maximální uspokojení sudetoněmecké menšiny, který v oficiální rovině poprvé demonstroval diplomatický zákrok britského a francouzského vyslance
května 1938.517 Nutno připomenout, že zvláště v zahraniční politice brit-SU vlády v čele s Nevillem Chamberlainem se již v předcházejících měsících definitivně prosadil kurz tzv. aktivního appeasementu, směřujícího obecné k détente s Německem odstraněním ať již reálných, či domnělých pochybe-
' K tomuto programu viz např. Václav KURAL. Konflikt místo společenství? Češi a Němci v československém státě. (1918-1938). Praha: ÚMV, 1993; též J. W. BRO-GEL. Češi a Němci, s. 543-545; rozbor z české strany z pera prezidenta viz v (jím koncipovaném) cirkuláři pro čs. zastupitelské úřady v DČZP A XX/l, dok.
č. 235.
''" 1 '•■ ÍEŽEK. Mnichovská krize..., s. 147-148.
Documents on British Foreign Policy (dále DBFP), ser. III, vol. I, dok. č. 188 a 192; též DČZP. A XX/l, dok. č. 261; K. KROFTA. Z dob naší první republiky, s- 279 an.
240
241
ní versailleské struktury.*18 Londýn byl ostatně k tomuto kurzu veden i řaJ dou dlouhodobých faktorů, mj. vlastní obtížnou geopolitickou situací celéhj impéria, vědomím nedostatečné militární připravenosti a v neposlední řac přesvědčením (jež bylo brzy opakovaně artikulováno i československým pc litikům a diplomatům), že ani v případě válečného konfliktu by republi nemohla být obnovena ve stávající podobě. Pro Československo pak bylo ne? méně fatální faktické podřízení se tomuto kurzu i ze strany „jeho" spojenec, Francie, kde se jistým mezníkem stal nástup nové vlády Édouarda Daladiě ra v dubnu r. 1938.5'9 Ve francouzské pravicové publicistice byla ostatně jL nedlouho předtím zpochybňována i samotná validita aliance s ČeskoslovenJ skem. Na britsko-francouzské schůzce šéfů vlád koncem dubna se pak Dalaq dier (také díky postojům svého ministra zahraničí Georgese Bonneta) rych. přizpůsobil britskému pohledu, přičemž prvním výsledkem byla již zmiňc, vaná demarše ze 7. května. Měl to být ale jen první z mnoha podobných ná« tlakových kroků, které o necelých pět měsíců později vyústily do Mnichova.] Ve druhé polovině května se situace Československa poprvé zdramati-, zovala i mezinárodně. Zatímco v části pohraničí se v souvislosti s nadchá+JL zejícími obecními volbami stupňovalo napětí, do Prahy dolétly informaceuj podle nichž mohl Hitler využít případných kolizí Němců se státními orgány1! k pokusu o zopakování překvapivého anšlusu.521' Šéf nacistické diplomacie! Joachim von Ribbetrop ostatně takovou možnost předestřel i britskému] velvyslanci Hendersonovi v Berlíně. Čs. zpravodajská služba navíc získala! informace o přesunech německých divizí v některých oblastech přiléhají-j cích k Československu, jež přinejmenším částečné potvrzovala i pozorování]
518 K tomu např. R. A. C. PARKER. Chamberlain and Appeasement. British PolicyĚ and the Coming of the Second World War. London, 1993; též - se zaméřenítíUj na československo-britskou relaci - J. DFJMF.K. Nenaplněné naděje. PolitickéjB a diplomatické vztahy Československa a Velké Británie (1918-1938). Praha: Ka-T rolinum, 2004.
519 Vedle dalších viz např. J. B. DUROSELLE. Politique étrangere de la France. Lat décadance 1932-1939. Paris, 1980.
520 Srov. k celé krizi např. H. B. BRADDICK. Germany, Czechoslovakia and the\ Grand Alliance in the May Crisis. Denver, 1969; Gerard WEINBERG. Ihe Foreign | Policy of Hitler's Germany. II. Starting World War 11. Chicago-London, 1981» i s. 367 an.; Robert KVAČEK. Obtížné spojenectví. Politicko-diplomatické vztahy' mezi Československem a Francií 1937-1938.1. Praha: UK, 1989, s. 149-154; po-'] slední resumé J. DEJMEK, Edvard Beneš..., sv. II, s. 114-120.
diplomatů. V této situaci se pražská vláda na naléhání generality rozhodla ->0 května povolat do zbraně jeden ročník záloh a část dalších specialistů, čímž početní stavy armády vzrostly na zhruba 370 tisíc mužů. To umožnilo mimo jiné poprvé obsadit - většinou ještě rozestavěná - pohraniční opevnění (menší pevnůstky totiž neměly stálé osádky) a připravit se k případ-IH.iini odražení prvního útoku."1 Vojenská opatření pak přispěla i ke zklidnění situace v pohraničí, jakkoliv následující výsledky komunálních voleb nevyzněly v těchto oblastech ani pro republiku, ani pro demokracii příznivě. Zhruba 90% německých voličů totiž optovalo pro Henleinův tábor, zatímco na platformě státu z celého sudetoněmeckého spektra setrval vlastně jen gbytek socialistů a komunistů. Ve svých důsledcích pak tato tzv. víkendová krize neprospěla ani zahraničněpolitické pověsti Československa, i když bezprostředně byla často interpretována jako triumf.
O reálných příčinách této epizody se historikové ani dnes neshodují a část / nich se ji pokouší interpretovat spíše jako rezultát úspěšné hry zpravodajských služeb.522 V každém případě však nelze pochybovat, že Beneš a vláda i posílená armáda byli odhodláni případný náhlý atak odrazit. Hitler sice podepsal finální verzi směrnice Grün, v níž vyjádřil své „nezměnitelné rozhodnuli" zničit Československo na podzim téhož roku vojenskou akcí, až 30. května (což část autorů dává do souvislosti právě s jeho reakcí na československou mobilizaci), možnost eventuálního improvizovaného zásahu vybraných jednotek wehrmachtu v českém pohraničí v případě tamních bouři ale zcela vyloučit nelze."3 Před opatrně zakročujícími berlínskými vel-\ yslanci Británie a Francie nicméně němečtí představitelé jakékoliv přesuny
»21 K vojenským aspektům viz podrobné František NESVADBA, (red). Vojenské dějiny Československa. III. díl. (1918-1939). Praha: Naše vojsko, 1987, s. 486-487; nověji Pavel ŠRÁMEK. Ve stínu Mnichova. Z historie československé armády 1832-1939. Praha: Mladá fronta, 2009, s. 82-83.
522 Srov. různé interpretace např. u I. a S. KOKOŠKOVÝCH. Spor o agenta A 54. Kapitoly z dějin československé zpravodajské služby. Praha: Naše vojsko, 1994, s- 82 an.; teorii, podle níž krizi vyprovokoval SSSR, zase přináší Igor LUKEŠ. Československo mezi Stalinem a Hitlerem. Benešova cesta k Mnichovu. Praha: Prostor, 1999, s. 152-168. ' Srov. Československo a norimberský proces. Praha: Ministerstvo informací, 1946 s- 256-258; na předcházející zjišťování možnosti improvizovaného zásahu vyhraných divizí upozornil poprvé W. WALLACE. The Making of the Crisis of 1938. SEER. 1963,41, no. 97, s. 368-390.
242
243
Pro další osudy československého státu (a samozřejmě i rozhodování jeho lídru) byla ale ještě závažnější informace z francouzských vládních kruhů, vzkázaná do Prahy novým šéfem Quai ďOrsay Georgesem Bonnetem. Poj. le ní Francie nebyla ochotna „kvůli Sudetům" jít do války, ale svými próza- ■ tím zdánlivě pevnými postoji chtěla vytvořit pro Prahu alespoň jistý prostopj pro dohodu s Němci."1' Benešovi tato informace svým způsobem usnadnila! akceptování britského „prostředníka", za něhož byl vybrán (ve středoevropských otázkách se ovšem jen minimálně orientující) někdejší liberální ministr obchodu Walter Runciman. Československý prezident si totiž sliboval, že|j akceptují-li v Praze jeho doporučení, vzroste tím potenciální britský záva-i1, zek vůči Československu. Jak dnes ale víme z britské dokumentace, opak byl pravdou. Beneš se měl o tom ostatně brzy po Runcimanově příjezdu počat-keín srpna rychle přesvědčit.330
Prezident, který během srpna postupně převzal roli hlavního českého vyjednavače s SdP, chtěl další jednání rozvíjet na základě zdokonaleného národnostního statutu a „praktické" části henleinovských požadavků. Předáci SdP v čele s poslanci Ernstem Kundtem a Wilhelmem Sebekowským ale trvali na zásadách Karlovarského programu (Henlein už 22. 8. před členem Runcimanovy mise utrousil, že alternativou je jedině začlenění Sudet do Říše) a z něj vycházely také jejich precizované požadavky. Jejich podstatou byl plán vytvoření tří tzv. německých žup v pohraničí, jež měly být zbaveny většiny dosavadních státních orgánů, především policie. K nim] pak přistupovaly žádosti další, týkající se ideologie, hospodářství atd. Beneš, jednající pod stálým tlakem Britů, na jejich základě ještě před koncem ' měsíce vypracoval tzv. třetí plán, který rámcově vycházel vstříc i požadavkům ohledně žup v podobě anticipovaných nových samosprávných celků a především chtěl řešit řadu konkrétních praktických záležitostí. Předjímal např. „pozitivní diskriminaci" pro přijímání německých úředníků, rozsáhlou půjčku pro pohraniční kraje, úplnou jazykovou rovnoprávnost atd.531
529 Detailné viz R. KVAČEK, Obtížné spojenectví. Politicko-diplomatické vztahy..., s. 203-205.
530 O misi srov. detailné R. KVAČEK. Osudná mise; novéji P. VYSNY. The Runciman! Mission to Czcchoslovakia... Benešovy vlastní postoje zrcadlí jeho Mnichovské dny-Paměti. Praha: Svoboda, 1968, s. 146 an.; řadu dalších údajů obsahují např. me- I moáry Františka JEŽKA. Mnichovská krize. Memoárové poznámky..., s. 186 an.
531 Srov. detailně E. BENEŠ. Mnichovské dny..., s. 179-181 ad.
. nj tyto nabídky, jdoucí na hranici zachování integrity státu, však neuspo-I (1|jiy pochopitelně ani henleinovce, ani Runcimana. Rozhovory či spíše licí-lmem režírovaná fraška tedy pokračovaly.
Zatímco pražským vládním kruhům nechyběly informace o německých přípravách k úderu, který byl oprávněně očekáván už koncem září, Cham-herlainova vláda ještě před koncem srpna rozhodla, že pro Československo i žádném případě do války nepůjde a v případě krize bude realizován plán Z, ij přímé rozhovory premiéra s Hitlerem. Na Čechy pak měl být vyvíjen -
Generál ludvík Krejčí, generalissimus československé armády v září 1938
a to i prostřednictvím Francouzů, nyní už zcela podřízených britskému vedeni - další nátlak a v krajním případe měl řešení sudetoněmecké otázky navrhnout Runciman osobně.532 Počátkem září pak předložili henleinovští vMednavači své další požadavky, jež sice pozitivně reagovaly na předcházející „konkrétní" prezidentovy náměty, trvaly ale na vytvoření autonomních
lci'iloriálních celků.
Beneš, který se teď snažil západní politické veřejnosti dokázat neuspoko-
Srov. detailně R. A. C. PARKER. Chamberlain and Appeasemenl, s. 154-155; I. HHJMEK. Nenaplněné naděje..., s. 399-400.
246
247
jitelnost českých „pangermánů" (jak je oprávněně nazýval), na jejich základ vypracoval nový, tzv. čtvrtý plán, který pak 5. září prosadil - přes odpor ča českých ministrů - v politickém kabinetě. Ten anticipoval vznik dalekosábj samosprávných žup, jejichž sloučením mohl koneckonců vzniknout aute nomní Sudetenland - tedy to, o co čeští Němci usilovali v podobě tzv. Deutscfc bóhmen již od poslední čtvrtiny XIX. století. Současně předjímal zavedei národnostní proporcionality ve skladbě státního úřednictva, při vytvářej rozpočtu pro řadu resortů od školství po zdravotnictví a sociální péči atd.! Z identické filozofie pak o tři dny později vycházely i prezidentovy navři vůči autonomistickému bloku slovenskému, který měl jimi být získán k poc poře vládní politiky pro případ zásadní krize.534
Návrh čtvrtého plánu byl v zásadě pozitivně oceněn Runcimanem (pí jeho uvažování bylo příznačné, že absenci legalizace nacistického Weltat* schauung měl suplovat liberální právní řád státu) a také většinou lídri SdP. I nacističtí „radikálové" okolo K. H. Franka připouštěli, že Benť nyní nabízí nejméně 90% toho, co požadovali. Bez ohledu na pozitiv postoje části představitelů SdP ale zvítězilo stanovisko negativistickí předurčené ostatně Berlínem a jeho záměry. Henlein odjel 7. září na další „poradu" s Hitlerem a téhož dne vyprovokovali Němci při demonstra-ii ci v Moravské Ostravě incident, při němž došlo k šarvátce poslanců SdP] s policií. Ten pak posloužil jako záminka k přerušení rozhovorů, které.} již pro spád událostí v dalším týdnu nebyly - přes snahu a další ústupkyij české strany - obnoveny.
Dne 12. září přednesl Hitler na partajním sjezdu NSDAP projev, který sej proměnil v nenávistnou protičeskou tirádu. Sudetští Němci byli přirovná-J ni k palestinským Arabům, utlačovaným prý Židy, jenže Němcům za hranicemi může poskytnout podporu sedmdesátimilionová Říše. A musí jim být dáno „právo na sebeurčení", byť Hitler zatím nespecifikoval způsob jeho realizace. Ještě příští noci následovaly v českém pohraničí desítky útoků
533 Plné znéní tohoto návrhu viz E. BENEŠ. Mnichovské dny. Paměti, s. 472-479; podrobný rozbor viz napr. A. TOTH - L. NOVOTNÝ - M. STEHLÍK. Národnostní menšiny v Československu 1918-1938, s. 546 an.
534 K širším souvislostem slovenské složky těchto událostí viz napr. Valerián BYSTRICKÝ. Štátoprávne predstavy na Slovensku v druhej polovici tridsiatych rokov. In: M. ZEMKO - V. BYSTRICKÝ Slovensko v Československu (1918-1939). Bratislava: Veda, 2004, s. 165 an.
.„detských ozbrojených bojůvek na státní úřady, především celnice a policejní stanice, při nichž byla řada českých úředníků zavražděna, zraněna nebo odvlečena do Německa. Na to pražská vláda nemohla reagovat jinak lKž|j ráznými opatřeními. V řadě pohraničních okresů vyhlásila stanné právu a vyslala tam vojenské asistenční oddíly. Ještě 13. 9. byl znovu povolán jo /.bráně nejmladší ročník záloh a další specialisté, což umožnilo rozšířit stavy armády na 360 tisíc vojáků.5" S výjimkou několika výběžků - nacházejících se před potenciální hlavní obrannou linií opevnění - byl také rychle v příhraničních oblastech obnoven pořádek. Jenže i tato ryze defenzivní opatřeni vyvolala nejen novou nenávistnou kampaň řízených nacistických sdělovacích prostředků, ale také nevůli Britů a Francouzů. Pro vedení SdP (nik představovala další záminku k nyní již definitivnímu přervání jednání s Prahou, které koneckonců ještě 14. září ztvrdil Henleinův projev v lipském rozhlase.536 V něm sudetonémecký „vůdce" také vyslovil konečný požadavek „návratu Němců domů, do Říše", jež se stal akcelerátorem dalších událostí,
\ \ ustivších v Mnichově.
Na akceleraci událostí v Československu reagoval i Západ, ovšem jinak, než si přál prezident Beneš a většina občanů republiky. Britský premiér se -v duchu už zmíněného plánu Z - vydal 15. září za Hitlerem do Berchtesgade-lui a zde po krátké diskusi přistoupil na jeho požadavek, aby území obývaná nadpolovičním podílem německého obyvatelstva byla co nejdříve odstoupena Říši.5-17 Podobné úvahy se ostatně v britských vládních kruzích vyskytly liž dříve a možnost odstoupení určitých, ovšem relativně nevelkých teritorií I výměnou za transfer části Němců z hlubšího vnitrozemí) koneckonců tajné připouštěl i Beneš, který tuto koncepci vtělil do svého tajného „pátého" plá-ttu.i3f Myšlenku záboru části českého pohraničí podpořil prakticky současné
I:. NHSVADBA, (red). Vojenské dějiny Československa. III. díl, s. 499-500; ľ ŠRÁMEK. Ve stínu Mnichova, s. 83 an.
1 *(l Text tohoto projevu viz Bořivoj ČELOVSKÝ (ed.). So oder so. Řešení české otázky podle německých dokumentů 1933-1945. Ostrava: Tilia, 1995, s. 174 an.
1,7 R. A. C. PARKER. Chamberlian and Appeasement, s. 161-162.
»38 Už v polovine září Beneš pověřil socialistického ministra Jaromíra Nečase, aby odjel do Paříže a Londýna a tam v části politických kruhů tajně naznačil, že ČSR by byla ochotna vzdát se v krajním případě některých výběžků a pohraničních okresů před hlavní linií opevnění, ale výměnou za odsun několika set tisíc Němců z teritorií vzdálenějších od hranic.
248
249
i z Prahy odvolaný Runciman, všichni měli ale na mysli případnou cesi části* území s absolutní německou majoritou. Nyní Chamberlain celkem bez pro..' blémů přesvědčil o nutnosti podstatně dalekosáhlejší územní koncese nei-1 prve svou vládu a o dva dny později, 18. září, na společném summitu v metropoli na Temži i francouzské partnery v čele s ministerským předsedou É. Daladierem.5" Na něm také západní lídri koncipovali tzv. anglo-ťrancouz-ský plán, předložený v Praze již 19. 9., který - v duchu požadavku Hitlera -kategoricky „doporučoval" československé reprezentaci odstoupení území S nadpoloviční německou populací. Výměnou byla takto okleštěné republice přislíbena mezinárodní garance obou západních mocností.540
Beneš i pražská vláda nejprve příštího dne anglo-francouzské návrhy odmítli. Čs. politická reprezentace byla jejich obsahem ohromena - bez jakékoliv diskuse s ní se tu požadovala nejen cese rozsáhlých území s podstatnou částí obranných zařízení (a také ekonomického potenciálu státu), ale navíc její urychlené provedení, znamenající totální znásilnění ústavního řádu republiky a jeho demokratických institucí. Plán také znamenal jednostranné vypovězení ťrancouzsko-československého spojenectví, jež mělo, mimo jiné, dalekosáhlé důsledky i pro další zahraničněpolitické postavení ČSR.3" Jenže Západ, především Velká Británie, zamýšlel - také pro svůj záměr, dosáhnout pevnější politickou dčtenle s Německem -I „vyřešit" československý problém za každou cenu, a britská i francouzská diplomacie si proto následující noci doslova vynutily na prezidentu Benešovi změnu původního stanoviska.
V dramatické noční demarši po druhé hodině ranní na 21. září sdělil francouzský vyslanec Benešovi, že dojde-li v důsledku postojů pražské vlády k válce, „bude za ni zodpovědné Československo a Francie se k této válce nepřipojí." Zhruba totéž vzápětí opakoval i vyslanec britský. Po tomto faktickém ultimátu, jehož odmítnutí by bylo znamenalo okamžitou agresi
539 DBFP, ser. III, dok. č. 1093 a 1096; k tomu např. R. A. C. PARKER. Chamberlian and Appeasement, s. 164-165,
540 DČZP, A XX/2, dok. č. 627 a 628.
541 Připomeňme, že na aplikaci francouzsko-československé smlouvy byla závis-i lá i realizace smlouvy československo-sovětské / května 1935, postoj liancie pak samozřejmě výrazně ovlivňoval i politiku dalších menších států ve střední Evropě, zvláště obou malodohodových spojenců Československa a samozřejmě
i Polska.
ehrftiachtu proti republice, prezident a většina ministrů v čele s M. Hodžou roZhodli o přijetí návrhů. S tím se smířila i generalita, jejíž špičky si uvědomovaly bezvýchodnost případné izolované války (zatím nezmobilizované) i epubliky proti nacistické velmoci, do níž se ostatně evidentně chystaly zapojí, j dva další sousedé ČSR. To se potvrdilo ostatně v nejbližších hodinách -I,|sko ještě 21. září požadovalo odstoupení Těšínská, Maďarsko se - byť více diplomaticky - připojilo s vlastními nároky příštího dne.5'12
Generál lan Syrový, za světové války jeden z velitelů čs. legií v Rusku, od září do listopadu 1938 ministerský předseda ČSR
Přijetí anglo-francouzského plánu vyvolalo především v českých zemích značnou - a pochopitelnou - nevůli veřejnosti i odpor části přede-* s|ni mladší politické garnitury (skupiny „Benešových" národních socialistů v cele s pražským primátorem Petrem Zenklem, části lídrú Národního sjednocení v čele s Ladislavem Rašínem a také ministrem Františkem Ježkem ' komunistů vedených poslancem Klementem Gottwaldem) a pochopitelně
' I- Postoje obou těchto zemí shrnují Anna M. CIENCIALA. The Munich crisis of 1938: Poland and Strategy in Warsaw in the context of western Appeasement, a Magda ADAM. The Munich Crisis and Hungary. In: I. LUKEŠ - E. GOLDSTEIN (eds.). The Munich Crisis 1938. Prelude to World War II. London, 1999, s- 48 an., resp. 82 an.
250
251
většiny generality. Hodžova vláda, vědoma si zodpovědnosti za předcházejí, cí vývoj, také odstoupila a byla nahrazena úřednickým kabinetem, do jeho* čela byl symbolicky dosazen armádní generál Jan Syrový, jeden z lídrů čs sboru v době „sibiřské anabáze".513 Prezident nicméně stále doufal, že se J v duchu předcházejících příslibů západních diplomatů - podaří minimálně dosáhnout jistého zmírnění německých územních ambicí, aby byla umožněna další, jakkoliv komplikovaná existence státu. Z této devízy koneckonců vycházely i další, vstřícné kroky Beneše vůči slovenským autonomistům. Následoval ale další zvrat.
Druhá schůzka Chamberlaina s Hitlerem v Godesbergu (22.-23. 9.) ne-dopadla podle britských očekávání, Říšský kancléř vystupňoval své požadavky a nadto žádal možnost okamžitého záboru části nárokovaných území,,! navíc začal prosazovat i územní pretenze Maďarska a Polska.514 Britský pres miér, pokoušející se jednání zachránit, se ale tentokrát zavázal jen k předání německých požadavků v podobě tzv. godesberského memoranda pražské \ ládě a ani na Západě nyní nevylučovali možnost širší evropské války. V PržB ze, vědomi si změny celkové situace, pak ještě 23. září vyhlásili v návaznosti na předcházející vojenská opatření všeobecnou mobilizaci, jež znamenala už po prvních dnech realizace podstatné zvýšení obranných možností Česl koslovenska pro případ válečného konfliktu. Československá armáda, jejíž prvosledové útvary se většinou opíraly o opevněná postavení, mohla nyní rozvinout více než 40 divizí (zhruba 1,4 milionu vojáků), téměř 1000 bojo-l vých letadel a okolo 500 tanků.5'15 Zmobilizování těchto sil navíc negovalo jeden ze základních předpokladů nacistického válečného plánu proti ČSR, který předpokládal neočekávaný úder proti nepřipravenému protivníkovi. Čs. ozbrojené síly měly ovšem značné nedostatky, především relativně zastaralé letectvo, jež stálo na prahu modernizace, a ani opevňovací práce nebyly
543 Srov. např. Zdenek KÁRNÍK. České zemi v éh Prvni republiky. III. O přežiffl a o život. (1936-1938). Praha: Libri, 2003, s. 603-605; nálady odpůrců „kapitu- j lace" zachycuje nejúplněji memoárová práce Vlastimil KLÍMA. 1938: Měli jsme kapitulovat? Ed. R. Kvaček, J. Tomeš, R. Vašek. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012.
544 Ke Godesbergu viz nap ř. Bořivoj ČELOVSKÝ. Mnichovská dohoda 1938. Ostra-1 va: Tilia, 1999, s. 319-322; G. WEINBERG. The Foreign Policy of Hitler's Germa-] ny. II, s. 446-448; A. C. PARKER. Chamberlain and Appeasement., s. 167-168ÍT
545 NESVADBA, (red). Vojenské dějiny Československa. III. díl, s. 512 an.
252
I jeka dokončeny. Byly ale s to v případné koaliční války klást wehrmachtu finejmenším několik týdnů houževnatý odpor, jak to koneckonců předjí-[n ,|y české vojenské obranné plány.5'""
pražská vláda ústy svého vyslance v Londýně Jana Masaryka také 25. 9. eodesberské požadavky odmítla, i když se zásadně nedištancovala od ústupku předcházejících.517 Z nich ovšem vycházelo i další „mírové" úsilí obou západních velmocí, jejichž nejvyšší představitelé se znovu setkali 25.-26. zá-,, šéť francouzské vlády teď sice připouštěl, že by Francie na německý vpád do Československa musela reagovat (a obě mocnosti také začaly provádět
Dělostřelecký srub jedné z tzv. tvrzí československého opevnění z konce třicátých let
dílčí mobilizační opatření). Základním politickým cílem ale zůstával ná-1,1 k původnímu modelu, akceptovanému v předcházejících dnech, a tím 'nerem také zvláště Britové napřeli své úsilí. Zatímco za Hitlerem se vy-
pravil premiérův poradce Horace Wilson, Češi byli zrazováni od čehoko-
'1(1 Nejlep.ší ocenění československých vojenských možností viz např. P. ŠRÁMEK. \ '•' stínu Mnichova. Z historie československé armády 1932-1939, kap. 8 a 9; Piotr M A|EWSK1. Nierozegrana kampania. Moéliwošci obronne C.zcchoslowacjijesie-niq 1938 roku. Warszawa, 2004.
,|ľ 1>CZP. A XX/2, dok. č. 712.
253
liv, co by mohlo zhatit realizaci původních dohod, které se Londýn sns upřesnit předložením tzv. timetable německého záboru.sw V Praze se sicefJ zvláště po dalším Hitlerově verbálním útoku proti Československu a Benel šovi osobné v projevu 26. 9. - připravovali intenzivně na možný němecl™ útok, na Západě ale s oddechem přivítali iniciativu fašistického diktátonj B. Mussoliniho na velmocenský summit. Z něj mělo být vyloučeno jak nežádoucí komunistické „Rusko", tak samotné Československo, jehož zájmy se verbálně zavázali obhajovat Britové a Francouzi.
549
Rezultát, či spíše rozsudek nad Československem, byl v Mnichově (kda se později nechvalně proslulá konference 29.-30. 9. 1938 konala) předeni dán - za základ dohody posloužil text sjednaný předtím ve vlaku Hitlerem s Mussolinim. Dohoda apriorně vycházela z předpokladu, že princip odstou| pení „sudetoněmeckého území" byl schválen již dříve, a řešila tedy předej vším časové a technické stránky tohoto aktu s tím, že zábor prvního z pět| předurčených pásem v jihozápadních cechách začínal hned 1. října. Finální rozsah územní ztráty Československa navíc nebyl plně určen, protože o po^ době posledního, pátého záborového pásma (v jehož částech se půvoclno předpokládalo provedení lidového hlasování) měl v následujících dnechj rozhodnout mezinárodní výbor pod předsednictvím státního sekretáře ně-i meckého zahraničního úřadu Ernsta von Weizsäckera. Slibovaný patronát republika v Mnichové nenalezla ani v britské, ani ve francouzské delegaci, je* jíž šéf, ministerský předseda formálně stále ještě spojenecké velmoci, naopaki před Hitlerem a Mussolinim deklaroval, že „že v žádném případě nestrpí ve věci odstoupení průtahy". Českoslovenští delegáti - vyslanec v Berlín! V. Mastný a šéf kabinetu ministra zahraničí H. Masařík - byli internovaní gestapem v jistém mnichovském hotelu a dohoda jim byla prostě předánaJ Provázela je výhrůžka, že nepřijetí by znamenalo izolovanou válku Česko*] slovenska s Německem.550
548 DBFP, ser. III, dok. č. 1140.
549 K prehistorii Mnichova viz např. B. ČELOVSKÝ. Mnichovská dohoda 1938, s. 361 an.; G. WEINBERG. 77ie Foreign Polky of Hitler's Germany. Sv. II..Í s. 452 an.; R. A. C. PARKER. Chamberlain and Appeasement, s. 178 an.; z naši j literatury např. J. DEJMEK. Nenaplněné naděje, s. 437-439; text dohody viffi např. v DČZP, A XX/2.
550 Srov. např. Hubert MASAŘÍK. V proměnách Evropy. Paměti československého diplomata. Praha: Paseka, 2002, s. 242-245.
254
I iiozba bezprostřední německé agrese, podporované navíc dvěma dalšími ousedy republiky, Polskem (jež se vzápětí začalo znovu domáhat anexe Tě-itoska) a Maďarskem, podmínila v následujících hodinách také rozhodování prezidenta, vlády, za ní stojících politiků i části generality. V prezidentových úvahách, rozvíjených na základě dobré znalosti mezinárodní situace, jasně „řevažovala tendence zachránit přijetím dohody jako celku (tedy včetně sli-
Dl« vi.t ut*««*nd«n n..K t        f.c.« f« 4»r«b«r •inlfc-, d«Ú ú*r ln a«» aAutigan Abkouan vore*NMH Ausnch-é.  »lah >uu Si»na»«kr-t ir fa iunirUfitr. Aats,
dm la l«rlin b*,l»ut>igt«n Bot«oí>«ft«ra lagltads, PMnkrvlcht una U«ii*n» untl *La«» vja a«r t*oh«cho«lo-»anc:#: tu «rn«nn*nd*B *■   r::-i ivMDMMtlt.
Závěrečný list mnichovské dohody z 30. září 1938 Dováných garancií) alespoň podstatu státu, byť okleštěného. Beneš ostatně oprávněně předpokládal, že další nacistické výbojné kroky brzy vyprovokují v Evropě širší konflikt, který může výsledky Mnichova revidovat.551 Obava, « by případná „čestná válka" vedla k rozdrcení státu a fyzické nivelizaci 'S| K tomu přehledně J DEJMEK. Edvard Beneš. Politická biografie..., sv. II, s- 176-178; vlastní prezidentovu interpretaci viz v E. BENEŠ. Mnichovské dny, s-341 an.
255
národa, pak jasně dominovala i při rozhodování vlády a politických špič^ z nichž jen menší část (především mladší politická garnitura) se vyslovovs la pro odmítnutí „kapitulace." Racionální úvaha o minimálních vyhlídkáq v konfliktu bez spojenců (ČSR nemohlo v danou chvíli počítat ani s případ nou, byť omezenou podporou SSSR) pak ovlivnila i postoje velké části gJ nerality. Tendence k akceptování mnichovského verdiktu mezi nejvyššfafc důstojníky převážila definitivně po protičeskoslovenském vystoupení PolskaB ještě 30. září t. r.552
Po poledni posledního září československá reprezentace přijala mnichovi skou dohodu a příštího dne akceptovala i polské ultimátum ohledně odstoill pení Těšínská. Vzápětí bylo zahájeno i jednání s Maďary o možné úprafl hranic Slovenska a Podkarpatská, i když bilaterální rozhovory vzhledercL k přemrštěným maďarským ambicím rychle ztroskotaly a „problém" o měsújB později rozhodli - ovšem v již zcela odlišné situaci - šéfové diplomacií Ne| mecka a Itálie ve Vídni. Pokusy části českých politiků a generálů z počátka října zvrátit celý proces a přejít k aktivnímu odporu se rychle rozplynuly 4. října byl vystřídán ministr zahraničí Krofta dosavadním vyslancem v Říma Františkem Chvalkovským a následujícího dne odstoupil, do značné mírJ pod tlakem z Berlína, i prezident Beneš. Oklesťovaný stát vstoupil do sví další, poslední fáze, kterou rychle poznamenalo zhroucení pluralitních řáduj v jeho východní části a etablování protoautoritativního režimu.
3.5   Druhá republika (říjen 1938 - březen 1939)
JAN NĚMEČEK - JAN KUKLÍK
Druhá republika se rodila za pomnichovského traumatu. Nadšení ze dnůj mobilizace vystřídaly projevy rezignace a beznaděje. Docházelo ke zpochyb-J není dosud převládajících hodnot ideových a morálních a do společenského! a politického života začaly razantně pronikat antidemokratické a autorita-j
552 Polské ultimátum přitom provázela koncentrace početných polských jednotek proti Ostravsku, viz Marek P. DESZCZYŇSKI. Ostatníegzamin. Wojsko Polskie j wobec kryzysz czechosbwackiego 1938-1939. Warszawa, 2004; s možností vojen-1 ského konfliktu s Polskem ale české vojenské plány pochopitelné nepočítaly.
256
■[y nl tendence, jež postupně dostávaly podobu specificky českých - a v jiné todobč i slovenských - projevů a prvků totalitní moci.
Realizace mnichovské dohody dovršila rozbití obranyschopnosti československého státu. Dohodou předvídaný berlínský výbor velvyslanců signa-tářských zemí a Československa v čele se státním tajemníkem německého ministerstva zahraničí E. von Weizsäckerem rozhodl v říjnových jednáních o konečném záboru československého území. Německá diplomacie fakticky nadiktovala nové hranice podle svých strategických potřeb s ohledem na budoucí definitivní likvidaci Československa.353 Zatímco československá strana předpokládala, že tzv. páté okupované pásmo bude stanoveno na základě výsledků sčítání lidu z r. 1930 a zahrne jen území s 75% německou majoritou, Němci, podporovaní zástupcem Velké Británie a Itálie, prosadili odtržení území s 51 % německé populace podle sčítání z r. 1910. To ovšem znamenalo německý zábor rozsáhlých území i hluboko ve vnitrozemí Čech ,i Moravy, který postihl 20% předmnichovského území, na němž žilo cca I 819 000 obyvatel (tj. 25,9% předmnichovského stavu). Spolu se záborem polským a maďarským ztratilo Československo téměř 30% území s více než třetinou populace, zároveň také na dvě pětiny průmyslové kapacity státu.55'1 Na československém území odstoupeném v říjnu 1938 zůstaly také statisíce Cechů, kteří byli z velké části vyhnáni, či museli uprchnout do vnitrozemí.353 Zbývající část českého obyvatelstva byla v nově zřízené Říšské župě Sudety (Sudetengau) od počátku podrobena nelítostnému národnostnímu útlaku, projevujícímu se mimo jiné i v podobě likvidace řady elementárních politických, občanských, kulturních a školních institucí. Posléze měla sdílet osud celého českého národa, tj. poněmčení, resp. vyhlazení.55''
_1?3 K tomu G. WEINBERG. The Foreign Policy of Hitler's Germany. II. Starting World WarlI. Chicago-London, 1981, s. 467 an.; z české literatury Karel STRAKA. Vojáci, politici a diplomaté. Československá vojenská delegace na jednání mezinárodního výboru v Berlíně o odstoupení českého pohraničí v říjnu 1938. Praha: Avis, 2008.
554 lan KUKLÍK - Jan NĚMEČEK - Jaroslav ŠEBEK. Dlouhé stíny Mnichova. Praha: Auditorium, 2011, s. 111. ' lan BENDA. Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939. Praha: Karolinum, 2013, s. 364 an. 11(1 K tomu nejcelistvěji Josef BARTOŠ. Okupované pohraničí a české obyvatelstvo 1938-1945. Praha: SPB, 1986; viz též Václav KURAL, Zdeněk RADVANOVSKÝ. Sudety"pod hákovým křížem. Ústí n. Labem: Albis International, 2002.
257
Č e sko sl oven sko
DĚJINY STÁTU
JINDŘICH DEJMEK A KOL.
NAKLADATELSTVÍ LIBRI PRAHA 201 K