ta obnovené říše. Byl iy pokladů, císařský i dodával jen přátel-obřad. Slavnostního íopolský patriarcha. :mu a pokořenému, ejich korunovace se ajevo, že vládnoucí :k císaře nikajského >slepen a slavnostní-znovuobnovení říše írá epilog byzantské
Epilog byzantské říše
Poslední dvě století trvání byzantské říše vládla na jejím trůně pjdajojojjovská dynastie (1261 — 1453), která uzavřela jedno z nejtěžších údobí, jimiž procházela byzantská společnost během historického vývoje. Tato pozdní epocha je v současné historiografii nejednotné hodnocena. Vyplývá to zřejmě ze skutečnosti, že poskytovala rozporuplný obraz již svým současníkům. Na jedné straně zachycujeme společensko-ekonomický úpadek říše, který urychlovala osmanská agrese, na druhé straně se setkáváme s vynikajícími výsledky nejen v uměleckých výtvorech tzv. „pjlajc^ojovs^jrenesance", ale zejména s Uterámími díly byzantských myslitelů, jež v mnohém předznamenávaly nové proudy známé z italské renesance a humanismu. Jen citlivým přístupem ke společensko-ekonomické situaci a ideologickým směrům této doby je možno pochopit tento zdánlivě rozporuplný jev.
Palaiologovská dynastie vládla bez přerušení do roku 1453, až na samozvané vystoupení uzurpátora trůnu Ioanna VI. Kantakuzena v letech 1341 —1354. V mezinárodním vývoji byl důležitým předělem rok|1354| kdy se _uchytih najevropské půdě osmanští Turci, kteří z politického hlediska znamenali pro říši mnohem závažnější nebezpečí než stálé ideologické spory či vojenské plány a výpravy, které neustále organizovali exponenti a reprezentanti států západní Evropy. Bohužel v této době se ještě osmanské nebezpečí nezdálo západní Evropě tak hrozivé. Zároveň Byzanc prožívala hlubokou vnitřní krizi, na jejíž sociálni motivaci poukazovali již současníci a jež našla výraz ve dvou velkých občanských válkách a sociálních a náboženských zápasech prvé poloviny 14. století. VTfiedávno obnovené říši pomalu uhasínal život civilizace, která zmizela pod tíhW'nerešitelných vnitřních sporů a pod tlakem vítězného osmanského nástupu. Tento obraz neklidu kontrastoval s vývojem v západní Evropě, které se podařilo nejen překonat krizi 14. století, ale nastoupit i k dalšímu ekonomickému a ideovému rozvoji.
Obnovení říše za císaře Michaela VIII. Palaiologa
Michael VTjL Palaiologos nastupoval na trůn za situace, která byla velice složitá, n^oí~v~^oblastí^řednmo^lŘecka a na Peloponésu ještě trvalo latinské panství. Zároveň byl ze severu znepokojován stálými útoky Bulharů a Srbů pronikajících na území Thrákie a Makedonie. I benátské panství, které zůstalo neotřeseno na
297
É
egejských ostrovech, vyžadovalo silnou byzantskou protiváhu na moři, kterou se mohlo stát jen nově zbudované a silné loďstvo a armáda. Velkou zásluhu na znovuobnovení námořní síly měli Tzakonoyé^pocházející z východního Peloponé-su, kteří početně posílili obyvatelstvo Konstantinopole a vybudovali nové loďstvo, nezávislé na pomoci Benátčanů či Janovanů. Podobně i gasmulgyé, obyvatelé smíšeného řeckého a franského původu, se podíleli na rekonstrukci byzantského loďstva a sami vynikali jako schopní veslaři.
Kromě oslabeného námořnictva a armády, kterou bylo nutno znovu postavit, byl zcela rozbit úřední aparát. Bylo třeba překonávat Separatismus různých oblastí spravovaných mocnými feudály, kteří již zcela odvykli podřizovat se centrální moci a respektovat ji.
Hospodářská situace byla ještě neutěšenější. Hlavní město na Bosporu se podobalo vesnici, bylo z velké části vylidněno a život se do něj jen pomalu vracel; nedostávalo se peněz na výstavbu paláců, klášterů, kostelů a administrativních budov. Výdaje na obnovu hlavního města postihly hlavně provinciální oblasti, které byly zdrojem daňového přílivu do Konstantinopole.
Nejtěžší bylo obnovit zemědělskou prudukci a zajistit pravidelné obdělávám půdy závislými rolníky. Palaiologové podporovali zainteresovanost feudálů na zemědělské výrobě tím, že jim poskytovali velké pozemkové úděly s paroiky do dědičné držby. Nejdříve obdarovali své příbuzné. Ioannes Palaiologos obdržel jako pronii ostrov Mityléně a Rhodos; podobně i další osoby spřízněné s rodem Palaiologů dostávaly velké úděly. Tato pozemková panství byla vybavena imunitami, čímž se feudálové stali do značné míry nekontrolovatelnými. Tendence komne-novské hospodářské politiky se v pozdně byzantském období zcela rozvinuly a naplnily.
V ob£h(^dní politice Palaiologové mnoho nezískali; střídavě se opírali o Janova-ny či Benátčany, kteří si svoji pomoc dali zaplatit celními výhodami v západním i východním Středozemí a později i v Černomoří. Vzhledem k tomu, že celní poplatky tvořily důležitý obchod a byly pramenem velkých příjmů, Byzanc tím ztrácela velké peněžní hodnoty. Obnovený stát si pomáhal tradičními nepopulárními opatřeními, jež postihovala zejména byzantské rolnictvo daňovým zatížením a zvyšováním dávek. Není divu, že došlo již v samých počátcích vlády palaiologov-ské dynastie k velkému povstání rolníků v Bithýnii, jež vypuklo rok po instalaci byzantského panství na Bosporu. Povstání bylo vyvoláno nespokojeností pohraničních rolníků zvaných qkritai, kteří střežili východní hranici. V době Nikajského císařství byli zbaveni placení daní a povinností, nyní však s nástupem Palaiologů na trůn byli zdaňováni. Tato nová hospodářská reforma likvidovala prakticky strážce a ochránce východní hranice, což usnadnilo pronikám osmanských Turků.
Dynastie Palaiologů nastoupila rovněž za velmi složité mezinárodní polické situace. Michael VIII. se snažil sňsjtkč^vou politikou čelit různým nepřátelským konstelacím, usiloval o soulad, ale úplný úspěch byl už předem vyloučen. Diplomatické manévrování ve sňatkové politice bylo jen dočasně zárukou klidnějšího
298
i na moři, kterou se Velkou zásluhu na 'chodního Peloponé-ídovali nové loďstvo, gsmuloyé, obyvatelé istrukci byzantského
10 znovu postavit, byl mus různých oblastí ivat se centrální moci
na Bosporu se podojen pomalu vracel; a administrativních
inciální oblasti, které
ravidelné obdělávání iovanost feudálů na i úděly s paroiky do úologos obdržel jako spřízněné s rodem a vybavena imunita-íi. Tendence komne-iobí zcela rozvinuly
se opírali o Janova-hodami v západním m k tomu, že ceku
příjmů, Byzanc tím iičními nepopulární-
daňovým zatížením h vlády palaiologov-iklo rok po instalaci okojeností pohranič-V době Nikajského íástupem Palaiologů ikvidovala prakticky
osmanských Turků, nezinárodní polické izným nepřátelským
vyloučen. Diploma-zárukou klidnějšího
vnitřního i zahraničního vývoje. Aby císař zabezpečil severní hranici, dal jednu zeí svých dcer za manželku bulharskému caru, druhou provdal za císaře v TrapezuntěJ třetí za syna epirského despoty, čtvrtou nabídl mongolskému chánovi Zlaté hordy a pátou poslal k Ilkhánovi do Persie. Jeho nej starší potomek, syn Andronikos, byl ŕ ,( jmenován jeho nástupcem a stal se manželem dcery uherského krále. Takto prozíravě rozehraná diplomacie však nezachránila Byzanc od nového nebezpečí ze Západu.
V západní Evropě se rozvinula nepřátelská kampaň proti Palaiologům na byzantském trůně a vytvořilo se několik skupin, které se nechtěly smířit se ztrátou svých pozic v bývalém Latinském císařství. Proto se opět vynořila obnovená ideaií^osu'/\ křižáckého tažení proti Byzanci a byla rozvinuta nová agitace za obnovení latinské-ho panství na Bosporu.
Prvý, kdo aktivně vystupoval proti Byzanci, byl uprchlý bývalý představitel Latinského císařství Balduin II., který našel velkého podporovatele svých plánů v osobě Manfreda Sicilského. Tento význačný představitel Hohenštaufú převzal pozice Normanů nejen na Sicílii, ale i v Epiru, v Albánii a na pobřeží severního Řecka, odkud pak vojensky připravoval útok proti Soluni a Konstantinopoli. Papež ' však nebyl příliš nakloněn křížové výpravě vedené německými Hohenštaufy. Situa4^^^^^ ce se podstatně změnila v roce 1266, kdy na papežovo pozvání přišel do Itálie Karel Z^Anjou^ hrabě provensálský, bratr Ludvíka IX., a u Beneventa Manfreda porazil. Karel z Anjou se stal po vítězné bitvě králem sicilským a neapolským; byl hlasatelem nového tažení proti Byzanci v oblasti, která byla říši tradičně nepřátelská — na L Sicílii. V roce 1267 pak papež KlimentIV. spolu s Karlem z Anjou uzavřel ve Viterbu smlouvu o přátelství, k níž se připojil svržený latinský císař Balduin II. Nebezpečná situace pro Byzanc se ještě více vyhrotila poté, co se hlavní představitelé organizovaného útoku sblížili na základě uzavřených nových sňatků. Baldui-nův syn Filip si vzal za ženu Beatrici, dceru Karla z Anjou. K nim se přidal i z Byzance vyhoštěný Guillaume Villehardouin, který se nemohl smířit se svým pokořením ani se ztrátou panství na Peloponésu, a proto toužil po odvetě. Spojil se s Karlem s Anjou a spojenectví upevnil novým sňatkem. Jeho dcera Izabela, v této době dědička již ztraceného „morejského panství", si vzala za manžela syna Karla z Anjou, Filipa. Karel z Anjou se poté za výrazné pomoci benátské městské republiky a papeže prosadil na balkánské půdě, kde byl prohlášen v roce 1272 „albánským králem". O rok později (1273) se připojili ke Karlovi z Anjou i Srbové a Bulhaři, kterým toto spojenectví slibovalo kořist ze společného postupu proti Byzanci. Okruh nepřátel byzantské říše se tím nebezpečně rozšířil a vládnoucí dynastii nezbývalo nic jiného než uchýlit se k použití osvědčených diplomatických manévrů a komplotu v zahraniční politice.
Michael VIII., který se ocitl ve velmi svízelném postavení, se snažil rychlým diplomatickým tahem rozbít západní koalici. Jedinou možnou obranou bylo tváří v tvář tolika nepřátelům rozvinout trjdjčjujjisjajsjjo^^ tím ulomit hrot současné papežské politice, nepřátelsky namířené vůči Byzanci. Argu-
299
r^njenty pro pasivní tažení do východního Středomoří, kterým se papežská politika ropůjčovala či sama je inspirovala, měly být odstraněny. Nebezp^čjjna_^lk^ánu hrozící ze strany Srbů a Bulharů se císař snažil čelit sblížením s uherským králem, ale i se Zlatou hordou^(1272)^ Zároveň se však jeho ^-vyslanci představili na dvoře francouzsKeTio krále LudyJkj^JX, a pokoušeli se ho [_y ovlivnit při rozhodování o cíli křížové výpravy. Ludvík IX, se skutečně rozhodl pro tažení do Tunisu, na které se měl podílet vojenskou pomocí i Karel z Anjou. Načas tedy křížové tažení proti Byzantincům bylo zažehnáno.
Jednái[í o ijnii probíhalo v několika fázích. Prvé kroky byly učiněny již za papeže Urbana LY- (1261-1264) a jednání pokračovalo za Klimenta IV. (1264-1268). Teprve za Rehoře_X., který byl Byzanci nakloněn, se dospělo k pozitivnějším výsledkům. Díky diplomatickému umem císaře Michaela VIII. se podařilo uzavřít unii s papežem dříve, než Karel z Anjou mohl vyhlásit dlouho připravovanou křížovou výpravu proti „schizmatickým Řekům".
V Byzanci byla otázka unie velice odvážným krokem. Císař ji bral jen jako nutný politický kompromis vůči Západu; to bylo však těžké vysvětlit prostému ortodoxnímu lidu, který nedávno skončil s latinskou invazí a nyní znovu slyšel v chrámech o připravovaném jednání s papežem.
Původní nadšení projevované při vítání císaře v Konstantinopoli pomalu opadávalo, a to ze dvou důvodů. Veřejné mínění odsuzovalo jeho tvrdýj^Sstoj vůči /'legitimnímu nástupci Ioannu Laskarisovi, který byl z jeho příkazu oslepen a zbaven ^nástupnictví. JCírkevní hodnostáři, zprvu velice přátelští, ochladli po císařově •g? pokusu o dialog se Západem. Arsenios, konstantinopolský patriarcha, který přišel , do Konstantinopole z Nikaie, začal ostře vystupovat proti panovníkovi a označil jej uzurpátora trůnu. Michael Palaiologos zbavil v roce 1266 Arsenia úřadu a na ^jeho místo dosadil p^triajxlmjtosefa. Po odstranění patriarchy Arsenia došlo ke íAC Sfcí^^íkritickému hnutí mezi lidem, v jehož čelo se postavil sám Arsenios. Jeho přívrženci nazývali|irsejgjytUa byli zapřísáhlými odpůrci unie. Arsenité vzbudili velký ohlas A  pomezi prostými věřícími; když vešlo ve známost, že by byzantská církev měla opět (J fis  ij^uznat svrchovanost papeže, rozpory v církvi se prohloubily. Sám patriarcha Iosefos Ojj       ^i^nebyl dostatečně horlivým stoupencem unie, a proto jej císař sesadil. Nový par-p~) JýP .triarcha IoajmesFIekkoSj muž velice vzdělaný, původně archivář, rovněž nejdříve „4*^J^pí^^šením unie váhal, ale později ji propagoval. Michael VIII. si byl vědom y výhod, které mu zaručovala unie ve světové politice, a proto i uvnitř říše na ní ^ důsledně setrvával a ostře pronásledoval ty, kteří se postavili proti ní. Problém byl Jr~y tom, že nedávné působení Latinů v Byzanci bylo ještě v příliš živé paměti a že "^r*%nie tato léta velké poroby a útisku znovu připomínala. Ti, kdo nesouhlasili s unií, V3 &       byli žalářováni, ať již pocházeli z vládnoucího rodu Palaiologů nebo byli prostými ijP příslušníky byzantského lidu. Jak uvádí byzantský kronikář Pachymeres, řada
význačných odpůrců unie byla odvezena na ostrov Lesbos a do Malé Asie (do Nikaie).
300
nir
že
z
z
sul
se úh zla
i se papežská politika
i se císař snažil čelit Zároveň se však jeho X, a pokoušeli se ho skutečně rozhodl pro Karel z Anjou. Načas
učiněny již za papeže ta IV. (1264-1268). pělo k pozitivnějším I. se podařilo uzavřít louho připravovanou
ji bral jen jako nutný it prostému ortodox->vu slyšel v chrámech
opoli pomalu opadalo tvrdýjjSstoj vůči azu oslepen a zbaven )chladli po císařově itriarcha, který přišel ovníkovi a označil jej
Arsenia úřadu a na hy Arsenia došlo ke nios. Jeho přívrženci
vzbudili velký ohlas iká církev měla opět m patriarcha Iosefos ř sesadil. Nový par-vář, rovněž nejdříve
VIII. si byl vědom 3 i uvnitř říše na ní iroti ní. Problém byl His živé paměti a že
0 nesouhlasili s unií,
1 nebo byli prostými ŕ Pachymeres, řada . do Malé Asie (do
Znění budoucí Lnie připravili TTieofenes, metropolita nikajský, a velký logothet Georgios^A^ropolites. Význačnými body navrhovaného textu byla formulace o svrchované moci papeže v křesťanské církvi, jurisdikce papeže v kanonických otázkách a uvádění jména papežova při bohoslužbách. Zároveň se císař Michael VIII. zavázal vojensky zasáhnout proti narůstající moci kočovnýj±_Mongolů. P° dramatické plavbě dospěli císařovi vyslanci s textem unie do ÍLyonuJ který byl zvolen za hlavní město jednám. Hlavními aktéry lyonsraého zakedam, které započal 6. 7. roku 1274, byli již zmíněný Georjio^Akropjolites ža byzantskou stranu a františkánský teolog Bonayenturajza stranu západní. TpmálAJívinský, který se měl rovněž zúčastnit jednání a který se na ně teoreticky připravoval, se vypravil z Neapole, ale cestou do Lyonu zemřel.
Unje_uzavTKaiá_y_Lyorm předešla útok Karla z Aniou a byla velkým vítězstvím pjpj£ej^hoře^?^Pro Byzanc byla důležitým úspěchem pouze z mezinárodněpolitického hlediska. V náboženských otázkách unie mnoho neznamenala. Byzantské veřejné mínění se vzbouřilo proti svrchovanosti Říma a papežova kardinála se do Konstantinopole nepodařilo prosadit.
Masové vystoupení proti unii ztrácelo již jednoznačně náboženský ráz, nebez-^ Jlpecné se přibližovalo kritice vládnoucí dynastie a našlo vyjádření v četných pamfletech na vládnoucí vrstvy. Nejnenáviděnější byl patriarcha Ioannes Bekkos, který byl v dobové publicistice často napadán (1278 — 1282) a jeho pozice se povážlivě oslabovala.
V době lyonského jednání využil Michael VIII. situace a zaútočil na anjouovské pozice v AJtónjL Dobyl strategicky důležité pevnosti jako Berat, Butroton a přistoupil k obléhání Aviony a Dyrrhachia. Podobně se snažili Byzantínci získat převahu na Euboii a na ostrovech v Egejském moři (1276).
Formálně uzavřená unie se západní církví však nebyla dlouhodobou zárukou míru a klidu mezi Východem a Západem. V roce 1278 zemřel Guillaume Villehar-douin. Jeho smrtí připadlo bývalé Achajské knížectví na Peloponésu Karlovi z Anjou. I když v této době již achajské panství bylo dávno integrální součástí obnovené byzantské říše, odchod Guillauma Villehardouina posloužil Karlovi z Anjou za záminku k novému útoku na Byzanc, který záhy tradičně zahájil obsazením albánského pobřeží. Jeho tažení bylo vedeno za přímého souhlasu papeže Martina JV. Sám papež označil byzantského císaře Michaela VIII. za heretika, uzavřel v roce 1281 v^QrjäeteTíóvou alianci s Karlem z Anjou, s titulár-ním „latinským císařem" Filipep II.,.synem Balduirja II., a s Benátkami. Zdálo se,
nebezpečně opak
vat, protože na stranu Karla
ze se situace bude ještě jednol
z Anjou se znovu připojili nej^n_jiulhaři a Srbové, aJteř=í=olf6ójní řečtí /archonti z Thessálie a Epiru. Císař hledal rychle pomoc u uherského ktáleř, a mar ílúckého sultána v Egyptě, který mu poslal lodě, a u chána ilaté Hprdy. Krone toho se Michael VIII. snažil získat na svou stranu Petra_^Ara^on|k^r!o7Který byl úhlavním nepřítelem Karla z Anjou, a jak se později ukázalo, nešetřil přitom zlatem.
301
KjtfeJ^Anjou připravoval novou křížovou výpravu proti Byzanci na rok J1283J ale v roce 1282 nastal zvrat v politických událostech. Tehdy vypuklo na Sicílii velké povstání proti nenáviděnému francouzskému panství, známé jako |Sicilské nešporyJ Během těchto březnových událostí v Palermu bylo mimo jiné spáleno 1 loďstvo Karla z Anjou připravované na křížové tažení proti Byzanci. V srpnu roku 1282 přijel Pjítr_Aragonský na Sicílii a Karel z Anjou byl odtud vyhnán. Smrtelné nebezpečí hrozící ze Západu bylo zažehnáno díky obratně vedené byzantské diplomacii, orientující se v této době na silně sociálně motivované protifrancouzské hnutí na Sicílii.
Císař Michael VIII. se však z tohoto mezinárodního úspěchu dlouho neradoval. Zemřel v prosinci v roce 1282 v malé vesnici v Thrákii, kam se vypravil ztrestat odbojné feudály. Po smrti byl odsouzen nejen latinskou církví, která v něm spatřovala heretika, ale i ortodoxním klérem a byzantským lidem, který v něm viděl zrádce pravé víry a latinofila.
Bilance Michaelovy vlády byla rozporuplná. Nebylo doceněno jeho velké dílo obnovitele byzantské říše, jemuž věnoval tolik síly a energie. Naopak mnoho dalších problémů v zahraniční politice a zejména uvnitř říše zůstalo jeho následníkům. Nejpalčivějšími z nich byly neuspokojivá hospodářská situace a ideologicko--náboženské neshody vyvolané unií. V ortodoxních kruzích začaly vítězit extrémní proudy netolerantního směru. Tzv.jzek^(horlivci) tvořili spolu s ^reěluty]nekom-promism skupinu v církvi. Za kompromisním a formálním uzavřením církevní unie se Západem stály v podstatě jen někteří vysoce vzdělaní duchovní hodnostáři zvaní politikoi, k nimž náležel sám patriarcha Ioannes Bekkos, Konstantinos Melitenios a Georgios Metochites. Tito představitelé špičky byzantské inteligence projevili schopnost slevovat z přísných náboženských dogmat a domýšlet další vývoj a osud říše vzhledem k naléhavým politickým cílům, se kterými se Byzanc musela vyrovnávat zejména v oblasti zahraničních vztahů. Obnovením říše se však nepodařilo zdolat separatismus řeckých oblastí, jako byl Epirus nebo Thessálie, kde si velcí feudálové odvykli podřizovat se ústřední konstantinopolské vládě a uplatňovali dvojakou politiku, která neměla daleko od zrádných úmyslů a komplotu.
Na Balkáně zůstali nebezpečnými rivaly Byzance Bulhaři a Srbové až do konce byzantské říše. Byzantská vláda se rovněž nemohla spolehnout na námořní obchodní republiky Benátky a Janov. Obě byly nespolehlivými spojenci sledujícími jen svoji ekonomickou prosperitu a výhodné strategické postavení ve Středozemí a později i v Černomoří. Těžily z nově uzavřených smluv s Byzancí z roku 1275 a zůstávaly suverénními pány na moři, přestože Byzanc obnovila po roce 1261 své loďstvo. Císař Michael VIII. byl zavázán janovské signorii za pomoc, kterou mu poskytla při znovudobývání Konstantinopole. Zároveň však se snažil vyjít a žít v přátelských vztazích i s benátskou republikou, která velice žárlivě sledovala svého rivala Janov ve vodách Středozemního moře. Výsledným postojem vlády bylo proto lavírování a politické kompromisy.
302
lyzanci na rok 11283, puklo na Sicílii velké ako jsicilské nešpory] lé spáleno i loďstvo V srpnu roku 1282 d vyhnán. Smrtelné ě vedené byzantské Dvané protifrancouz-
íu dlouho neradoval, i se vypravil ztrestat která v něm spatřo-., který v něm viděl
léno jeho velké dílo *ie. Naopak mnoho ustalo jeho následní-ituace a ideologicko-ičaly vítězit extrémní Ju s ^rs^nrtyjnekom-vřením církěvhí unie >vní hodnostáři zvaní ístantinos Melitenios
inteligence projevili et další vývoj a osud yzanc musela vyrov-i se však nepodařilo hessálie, kde si velcí
vládě a uplatňovali
a komplotu.
Srbové až do konce out na námorní ob-
spojenci sledujícími avení ve Středozemí 3yzancí z roku 1275 rila po roce 1261 své i pomoc, kterou mu
se snažil vyjít a žít írlivě sledovala svého postojem vlády bylo
Již v roce 1263je v blízkosti Nauplia střetlo loďstvo janovské a benátské a v této
námořní bitvě zvítězily Benátčané. Byzanc však neváhala uzavřít v roce 1265 s poraženými Janovany novou obchodní dohodu, ve které jim nejen obnovovala stará práva a privilegia, ale zároveň je podstatně zvýhodňovala v Konstantinopoli. Roku 1267 byla přidělena Janovanům čtvrť Galata, která se stala důležitým opěrným bodem janovské republiky, obchodním a strategickým centrem, odkud vyjížděli janovští kupci do oblasti Černého moře. Tak započala éra velké prosperity janovských kupců, kteří od této doby zprostředkovávali směnu zboží mezi západní Evropou a Černomořím; Konstantinopol a Galata byly pro ně jen překladiště a skladiště zboží.
Východní hranice Byzance byla nechráněná a zanedbávaná. V důsledku toho  
byla otevřena útočníkům, kteří na sebe nenechali dlouho čekat. Mongolové vtrhli do Malé Asie, dobyli v roce 1258 Bagdád a seldžucké Turky učinili svými vazaly. Tím byla porušena dočasná rovnováha mezi Seldžuky a Nikajským císařstvím. Mongolská říše pod vedením chánaJHulagu se rozkládala od Indie až po Malou Asii. Mongolové způsobili pohyb tureckých kočovných kmenů, přičemž docházelo k ostrým střetům mezi pravoslavným obyvatelstvem a islámskými Ghazy. Turecké kmeny začaly pronikat kolem roku 1270 do úrodného údoli západní Malé Asie, do nebezpečné blízkosti byzantské hranice. Stará opevněná města se mohla jen dočasně bránit a chránit obyvatelstvo, které v nich nacházelo krátkodobé útočiště. Města byla od sebe značně vzdálená, což ztěžovalo přísun vojenské pomoci zejména z Konstantinopole. Michaelovu synu Andronikovi se v roce 1278 částečně podařilo zastavit turecké kmeny v údolí řeky Meandros, ale o dva roky později, v roce 1280, bylo již toto území definitivně obsazeno muslimskými Turky. Jediným schopným protivníkem Mongolů byli ej^gtšjí^mameluci, kteří se dostali k moci převratem  
v roce 1250 a udrželi si své postavení po dobu vlády dynastie Ajjubovské, tj. až do 16. století. Jestliže se Byzanc nemusela bezprostředně obávat útočných mameluků, kteří ukončili v roce 1291 panství západních křižáckých států v Levantě dobytím pevnosti Akry, o to bezprostředněji se jí týkaly mongolské vpády. Proto přistoupil císař Michael ke sblížení se Zlatou hordou prostřednictvím sňatkové politiky, aby tak neutralizoval mongolské útoky v Malé Asii a na Balkáně a zabránil sblížení Zlaté hordy a Bulharů, jejichž vojska v roce 1264 a 1271 vyplenila Thrákii tak, že — jak uvedl byzantský kronikář Nikeforos Gregoras — tu nezbyl kousek úrodné půdy.
Obnovená byzantská říše neměla však sílu ubránit se náporu ze Západu i z Východu. Podařilo se nanejvýše odrazit útoky vedené ze Západu, a to za cenu kompromisu, který stál byzantskou říši mnoho po stránce vojenské i ekonomické. Byzanc se vyčerpala finančně a úpadek ještě urychlila opatření nástupce císaře Michaela, Andronika II.
303
Období vlády Andronika II. Palaiologa a Andronika III.
Relativně dlouhá vláda císaře AndronikaJL (1282—1328) nepřinesla říši stabilitu. Byzanc územně ztrácela, mizela zcela soudržnost říše a ochabovaly vztahy mezi provinciemi a ústřední mocí. Andronikos II. byl oficiálně uznán jako spolucísař Michaela VIII. roku 1272. Hodnost spolucísaře mu byla potvrzena dekretem, jímž byla stanovena nejen účast a podíl na vedení státu, ale byl mu přiznán i titul autokratora. Znamenalo to, že v byzantském státu se přistoupilo k novému statutu vládnoucí palaiologovské dynastie, jímž bylo určováno, kteří členové vládnoucího
Írodu budou ovládat území říše. Palaiologové se tak museli o správu říše dělit a jednotliví členové císařské rodiny a nejbližší příbuzní se stávali mocnými autonomními zeměpány a zároveň i největšími vlastníky půdy. Římská koncepce nedělitelnosti státu byla podstatně narušena. Tím se posílily i tendence de^entrjli-začmhc^y^yoie^vjísi;, jehož počátky spadají již do období latinské nadvlády.
K vítězství byzantské aristokracie přispěla skutečnost, že praúe^e_sjaja^ědič-nou držbou. Renta a poplatky, které dříve plynuly do státní pokladny, se stále více soustřeďovaly v rukou feudála. Toto odčerpávání finančních zdrojů mělo dalekosáhlé důsledky pro státní pokladnu a ovlivňovalo finanční politiku a organizaci vojenského života v říši. V této době zcela upadly vrstvy rolnického obyvatelstva a drobné aristokracie. Rovněž se značně oslabila vojenská síla státu, zejména pozemní armáda, a podstatnou měrou se zredukovalo i válečné loďstvo. Místo nich nastoupila žoldnéřská armáda, jež kořistila ze svízelné situace říše. Byzanc v době Andronika II. neměla více než 3 000 mužů jízdního vojska a asi 20 vojenských lodí. I tento malý počet byl udržován z dávek a daní, jež byly vymáhány z rolnického obyvatelstva. Většina peněz ze státní pokladny byla určena na zaplacení pohledávek a půjček italským republikám, které musel byzantský stát pravidelně splácet, protože jinak hrozilonebezpečí, že by se mohly připojit i k některému ze západních nepřátel Byzance, tpispodářské i vojenské kompromisy vedly ke stálým ústupkům vůči italským státům: říše se stávala stále zranitelnější, zejména na moři. J^Z prNapětí mezi italskými republikami ve vodách Středozemního moře se nezrnírni-Jy ]/t lo. Právě naopak. Koncem 13. století, v roce 1291, poté, co padla poslední křižácká pevnost Akra v Levantě, se obě republiky snažily vynahradit si hospodářské ztráty ' Ý způsobené ústupem křižáků na území byzantské říše. Do konfliktní situace se dostaly Benátky a Janov v roce 1294 a v roce 1302. Tehdy Byzanc vstoupila do konfliktu v naději, že vytěží z nepřátelství obou republik, ale bylo tomu naopak. Říše v námořních bitvách jen ztratila, a to jak hmotně, tak na lidských životech. Bylo třeba přistoupit znovu ke smíru a k jednám s oběma městskými státy. Benátčané v této době získali ostrovy v Egeidě a Janované, kteří již měli Galatu v Konstantinopoli, se zmocnili v roce 1304 ostrova Chiu. Tím výrazně posílili své postavení na pobřeží Malé Asie, ve Smyrně a ve Fokidě. Vzhledem k tomu, že získali právo těžby cínu a podíl z těžby aluminiových dolů v této oblasti, znamenalo to pro ně velké hospodářské posílení.
304
ika III.
>přinesla říši stabilitu. iabovaly vztahy mezi znán jako spolucísař rzena dekretem, jímž a mu přiznán i titul jilo k novému statutu členové vládnoucího ii o správu říše dělit távali mocnými auto-y. Římská koncepce i tendence derentrali-itinské nadvlády. gronie_se_staja_dědič-jokladny, se stále více idrojů mělo dalekosá-politiku a organizaci lnického obyvatelstva á síla státu, zejména ié loďstvo. Místo nich :e říše. Byzanc v době isi 20 vojenských lodí. sáhány z rolnického na zaplacení pohledá-tát pravidelně splácet, ■kterému ze západních y ke stálým ústupkům léna na moři. ího moře se nezmírni-■adla poslední křižácká t si hospodářské ztráty i konfliktní situace se y Byzanc vstoupila do ile bylo tomu naopak. í na lidských životech, ěma městskými státy.
kteří již měli Galatu ím výrazně posílili své Vzhledem k tomu, že této oblasti, znamenalo
Ani za Andronika II. se nezmírnilo nebezpečí hrozící ze severu od srbského a bulharského státu. Zejména nástup carj^Mhljutma budil velké obavy, a proto se Andronikos v roce 1291 rozhodl provdat za něho d^eni^SJmonidu. Díky tomuto sňatku se skutečně podařilo zhruba na dvacet let zklidnit severní hranici Byzance a vytvořit relativně přátelské vztahy mezi oběma zeměmi.
Mnohem komplikovanější situace však nastala na východní hranici, kam začali do bývalých domén Seldžuků pronikat osmanští Tmd, kteří se stali trvalou hrozbou pro byzantský stát.
Andronikos II. se snažil o záchranu maloasijských oblastí zvláště v období let 1293 — 1295, kdy byl do čela armády postaven schopný velitel AJexiosJ^ajrtrorje: nos^ Tento vojevůdce, proslavený několika vítězstvími nad Turky, se však postavil proti Konstantinopoli a proti představitelům palaiologovské dynastie. Byl to vážný pokus využít daleko od centra říše místního vojska pro separatistické cíle. Jeví se zároveň jako jeden z dokladů, že obranný systém vytvořený v obdobích Nikajského císařství byl za císaře Andronika II. definitivně rozbit. Do roku 1300 zůstávaly v Malé Asii v byzantských rukách jen malé ostrůvky izolovaných měst obklopené tureckými kmeny. Nejútočnější z nich byli Osmani v Bithýnii. Ještě v roce 1302 proti nim poslal Andronikos II. svého syna Michaela IX., který však byl krutě poražen v blízkosti Nikomedie. Zakladatel malého tureckého emirátu v Bithýnii Osman záhy rozšířil své území o Nikomedeiu, Nikaiu a Brussu. Z tohoto emirátu vzešla velká osmanská říše, jež později tragicky rozhodla o osudu byzantské civilizace. Další osmanské emiráty Aydinský a Menteše severně a jižně od řeky Meandru začaly útočit na maloasijské pobřeží a ostrovy, zejména na Rhodos, který odolával jejich náporům pod vedením rytířského řádu johanitů do roku 1308. Emír aydinský v roce 1304 dobyl Efesos a Smyrnu a svými pirátskými akcemi ztrpčoval život maloasijskému řeckému obyvatelstvu na pobřeží i na přilehlých ostrovech.
Andronikos II. hledal intenzívně pomoc proti osmanským útokům v Malé Asii. Počátkem 14. století po bjtrcji\lag^esie se rozhodl pro radikální vojenskou pomoc, pro nájem žoldnéřského vojska. Najal katalánskou kompanii, což byli žoldnéři, kteří několik let bojovali na Sicílii pod vedením aragónskeho krále proti Karlovi II. z Anjou. V roce 1302 byla armáda rozpuštěna a jejich velitel Roger de Flor se snažil uplatnit se v Byzanci. Byzantský císař vojáky přijal na měsíční žold. Cizí námezdné vojsko na území Byzance bylo však spíše danajským darem než pozitivní pomocí. V roce 1303 přibylo do Konstantinopole na 6 500 Katalánců, kteří vyplenili okolí a zázemí hlavního města. Roku 1304 se sice přemístili do Malé Asie, aby bojovali proti osmanským Turkům, jak bylo dohodnuto, brzy se však stáhli zpět ke Kallipoli, kde chtěli přezimovat. Navíc docházelo k častým sporům mezi předáky katalánského vojska a byzantskými veliteli o žold a o finanční vyrovnání. Syn Andronika II. Michael IX., pověřený jednáním s Katalánci, těžko obstarával peníze na jejich vyplácení a na vydržování. Po smrti svého velitele Rog^ra_^e_Flor se armáda definitivně rozhodla setrvat v okolí Kallipole a vytvořit si zde jakýsi model španělského státu. Navíc vyjížděli do thráckého území, decimo-
305
■S 1/
vali zemědělské obyvatelstvo a byli skutečnou pohromou a drahou cenou za několik efemérních vítězství nad Osmany v Malé Asii. Z Thrákie pořádali loupežné přepady až k Soluni a na Chalkidiku a vyloupili i athoské kláštery. Nakonec je prijal do svých služeb francouzský vévoda ^^erjdjeJ3riejine, který stál v čele Ajhénskjjhojcrálovství, jednoho ze zbytků latinského panství ve středním Řecku. Vévodství athénské jim padlo za oběť a poté následovalo i vévpdství thébské. jí*-1 V letech 1311 — 1388 se na troskách athénsko-thébského království vytvořilo k^tajájis^céjanství, jež již nemělo nic společného s plány Andronika II., tj. zabezpečit Byzanc proti vnějším, osmanským nepřátelům, ale stalo se nežádoucím útvarem, který si v ničem nezadal s kořistnickou politikou bývalých latinských dobyvatelů.
I když statut o nástupnictví v palaiologovské dynastii předpokládal bezkonfliktní vládu, nebylo tomu tak. Prvé spory se objevily v roce 1294, kdy byl za nástupce Andronika II. prohlášen jeho spolucísař Michael IX., císařův syn z prvého manželství, jehož matkou byla Anna_ Uherská. Druhá manželka Andronika II., Irena Jcjajid^_z^M^ntferratu, však požadovala kategoricky vládu pro své tři syny, a to podle západního lenního systému; chtěla byzantskou říši rozdělit a jednotlivé oblasti udělit synům způsobem, který, jak uváděl kronikář Gregoras, byl „neslýchanou věcí" a odporoval římské koncepci nedělitelnosti říše. Císař se postavil proti a Irena se rozhořčeně odebrala do Soluně. Za spoluvládce si Andronikos zvolil roku 1316 svého stejnojmenného vnuka, staršího syna Michaj&yX^kterého měl původně ve velké oblibě. Sympatie však rychle opadávala a měnila se ve výrazné nepřátelství, když u A^rornjcaJJL vzrůstala touha po moci a po vládě. / Z těchto důvodů se podílel na likvidaci svého mladšího bratra. Jeho otec Michael (^y IX. tuto ztrátu nepřežil a zemřel v roce 1320. Rok poté (l^lJ_y^rmkla_obČ3rj5ki válka známá jako válka dvou Andronikůj která pustošila Byzanc do roku 1328.
V této občanské válce nedošlo k žádné velké bitvě, jen k přemísťování armád obou císařů, čímž pochopitelně nejvíce trpělo zemědělské obyvatelstvo. Nejposti-ženějšími oblastmi byly Thrákie, Thessálie a Makedonie. Za mladým Andronikem III. stála bohatá šlechta, feudálové, za jejichž služby mladý císař platil udílením pronií. Zároveň se však snažil získat pro svou politiku i střední vrstvy a rolnické obyvatelstvo tím, že je zbavil daní, které musely platit za císaře Andronika II. Takovýmto způsobem si zajistil Andronikos III. úspěch právě v Thrákii. Občanská válka se však promítla i do zahraničních vztahů na Balkáně zvláště poté, co se rozšířila až na území Makedonie. Balkánské státy Srbsko a Bulharsko zasáhly do vnitřního vývoje byzantské říše. Zatímco Srbové v čele se Štěpán^mUrošeml^ stáli na straně Andronika II. Staršího, bjiUiarský car MjdiaJ_Šišman_ podporoval Andronika III. Rovněž makedonská města v čele se Soluní a oblasti v Thrákii se přidaly k Andronikovi III. a pomohly mu význačnou měrou na cestě k trůnu v Konstantinopoli. ^ídronikos II. musel abdikovat, odešel do kláštera a ve věku 73 let zemřel. S mm odešel i jeho význačný sekretář a představitel byzantského humanismu Theodoros Metochites.
306
a drahou cenou za ákie pořádali loupež-i kláštery. Nakonec je Lne, který stál v čele í ve středním Řecku.
i vévodství thébské.
království vytvořilo dronika II., tj. zabez-stalo se nežádoucím
bývalých latinských
okládal bezkonfliktní kdy byl za nástupce syn z prvého manžel-ŕ\ndronika II., Irena wo své tři syny, a to rozdělit a jednotlivé jregoras, byl „neslyše. Císař se postavil rládce si Andronikos rtjchadaJK^ kterého ivala a měnila se ve po moci a po vládě, a. Jeho otec Michael l}_yjrjuklaobčjn>s^á yzanc do roku 1328. přemísťování armád lyvatelstvo. Nejposti-nladým Andronikem císař platil udílením dní vrstvy a rolnické :ísaře Andronika II. v Thrákii. Občanská ; zvláště poté, co se Bulharsko zasáhly do ěpánemJIJrtóejnIII. Šišman podporoval i oblasti v Thrákii se >u na cestě k trůnu o kláštera a ve věku lstavitel byzantského
Občanská válka v letech 1321 — 1328 znamenala prohloubení společenské, ekonomické a politické krize v Byzanci. Nejvíce postihla zemědělské obyvatelstvo a střední vrstvy. Do popředí se dostaly význačné rody, zejména ty, které podporovaly mladého AndronikalII., např. Kantakuzenoyé. Z nich přední místo zaujímal Ioannes Kantakuzenos. vrchní velitel armády a pravá ruka Andronika III. V podobném postavení se ocitl Syrgiannes, správce Soluně, a Apokaukos, správce státní pokladny. Všichni uvedení vysocí hodnostáři byli zároveň největšími vlastníky půdy, zejména Ioannes Kantakuzenos, který během prvé občanské války za své služby získal obrovské pozemkové úděly v severní Thrákii, Makedonii a Thessálii. Jeho příkladu následovali i jim feudálové; připravovali si cestu k dalším hospodářským zvýhodněním a k politickým aspiracím, které později realizovali v ^5hé občanské válce a v době povstání zelotů v Soluni v letech 1342—1349. První občanskou válkou nejvíce získali velcí feudálové a nepřátelé ze severu i z východu, kteří pronikali na oslabená místa byzantské říše. Jedním z nich byla severozápadní část Malé Asie, kam se v roce 1326 probojoval osmanský sultán, a hlavním sídlem osmanské říše učinil město Brussu.
Aráreru^kos III. (1328 —13411 se pokusil o řadu reforem, jež měly posílit byzantskou společnost. Aby se odstranila korupce, jíž se vyznačovalo období vlády Andronika II., dal v roce 1326 podnět k výtvorem instituce „generájní^midy říni§ké", složené ze čtyř členů; dva z nich byli zástupci církve, dva byli světští úředníci, kteří podléhali bezprostředně císaři. Jejich moc byla prakticky neomezená a jejich rozsudky neodvolatelné. Kromě této centrální instituce vznikly lokální soudy v Soluni, na ostrově Lemnu a na Peloponésu, zřejmě jako důsledek decentralizace. Důležité bylo, že do těchto úřadů pronikli zástupci církve, což bylo příznakem toho, že ortodoxní církev rozšířila svůj vliv do tribunami jurisdikce světské a že se značně rozšířila její pravomoc ve státě. Hlavním inspirátorem v tomto směru byl Ioannes Kantakuzenos, který rozhodoval nejen o vnitřních záležitostech říše, ale významnou měrou ovlivňoval i zahraniční politiku Andronika III. Na prvý pohled nedocházelo v zahraniční politice ve srovnám s vládou Andronika II. k velkým změnám. Rozhodnější postoj zaujal vůči slovanským státům na severu, zejména vůči Srbům. Prvým krokem byla snaha získat pevnější pozice v Thessálii a Epiru, kam začali Srbové nebezpečně pronikatpo vítězné bitvě, nad Bulhary_u Velbuždu v roce J330.
K italským republikám, zejména k Janovu, se Andronikos III. postavil jednoznačně nepřátelsky a nepovažoval je za spolehlivé spojence. Jeho nedůvěra v pozitivní spojenectví s italskými signoriemi zřejmě vznikla poté, co se dověděl o nepřátelské lize_proti Byzanci, která se vytvořila v Avignonu v roce 1334. Andronikos III. jí čelil na návrh Ioanna Kantakuzena spoluprací a jednáním s tureckými emiráty tak, že uzavíral se vzájemně znepřátelenými emiráty dohody. Sledoval tím oživování vzájemné nevraživosti mezi jednotlivými kmeny v dosud nejednotném osman-ském světě a zároveň hledal i protiváhu vůči hrozícím útokům ze Západu. p_ohody sosmanskými emiráty se ukázaly v následujících desetiletích nespolehlivé. Neprines-
307
JÓJ*
ly říši ochranu východních hranic a navíc přispěly k tomu, že západní svět lhostejně přihlížel tragickému konci byzantského státu.
Výsledkem alespoň částečně pozitivním bylo v roce 1320 získám ostrova Chiu a^oslabení západní protibyzantské ligy řízené římským papežem, ke které se -prjpojily kromě Benátek i ostrovy Rhodos a Kypr.
ádné dohody však nezastavily agresivitu osmanských Turků. Bylo to zřejmé již éu Pelekanonu v roce 1329^ kdy vítězný sultán Orchan rozhodl v potupné yzanc bude platit Osmanům roční tribut ze všeho, co jí 1337) padla největší tamější města
smlouvě, že ío v Bithýnii. V dalších letech (1331
a Nikomedeia. Byzanci zůstala v Malé Asii jen města Filadelfie a Herakleia Pontu, zcela utopená v tureckém obklíčení. V této zoufalé situaci musel 'Andronikos III. opět uzavřít mírovou smlouvu s emirátem Aydinským (v roce '1335). Východní hranice tak již definitivně zůstávala nechráněna a byla vydána na j pospas osmanské agresi.
)spodářský vývoj pozdní Byzance
i-7»k starší bádám zdůrazňovalo, že hospodáflský úpadek pozdní byzantské společnosti ^/jedl neodvratně k pádu říše v roce 145*3ľ"?tysak s objevením nových písemných ^ pramenů zejména k dějinám dálkového obchodu, k hospodářským dějinám a díky \>r rozvoji středověké archeologie v Řecku dochází v současné době k přehodnocování
'- //ovládaného v této době výhradně italským obchodním kapitálem 1 r**ll^^Q£SÉrií£3Íí5äŠn^ faktor, který byl bezesporu negativním jevem v politickém S,$nvoté pozdní Byzance, mel však i druhou stránku. Rozpadem staré administrativní soustavy velkých oblastí [thematäj se vytvořily menší správní celky (kategamlQď). Důležitou roli v nich hrálo provinční město řízené nejčastěji správcem (kefalej, který byl původně velkým pozemkovým vlastníkem. Zároveň byl vybaven politickou, správní, vojenskou a fiskální pravomocí. Město takto spravované bylo stále ještě silnou jednotkou v soustavě feudálních vztahů pozdní Byzance.
Známá velká emporia Konstantinopol a Soluň pokračovala v řemeslné výrobě i v dálkovém obchodu. Taktéž tomu bylo i v dalších městech nacházejících se převážně v evropské části říše. Převládajícím typem městského osídlení v tomto údobí byla mejřía s opevněnou akropolí (arj^£olis^ tyčící se nad podffl^dím (katOj golis±- Tento typ nacházíme ve vnitrozemí a v horských oblastech. Určitou variantou bylo opevn/né město (gglecijcastrvn) na ostrovech v Egejském moři.
Některá byzantská města prosperovala díky rozvinuté řemeslné výrobě a úrodnému zázemí, s nímž udržovala pravidelnou výměnu zboží prostřednictvím místních trhů. K takovým náležela v Thessálii Trikkala, Larissa, Halmyros a Pteleon,
308
ápadní svět lhostejně
získání ostrova Chiu pežem, ke které se
:ů. Bylo to zřejmé již n rozhodl v potupné ibut ze všeho, co jí ijvětšf tamější města "iladelfie a Herakleia Dufalé situaci musel Aydinským (v roce ;na a byla vydána na
yzantské společnosti n nových písemných ským dějinám a díky bě k přehodnocování íistoriografie hledají) a) j Iné výrobě a věnujíA^ qJt] chodního podnikání,) tálem.
jevem v politickém
staré administrativní
celky (kategantícia). ji správcem (kejitle},
byl vybaven politic-pravované bylo stále Byzance.
a v řemeslné výrobě ech nacházejících se :ho osídlení v tomto íad podffladím (katOj tech. určitou varian-;ejském moři. eslné výrobě a úrod->rostřednictvím míst-Halmyros a Pteleon,
4
y
v Epiru Joannina a Arta, ve středním Řecku Athény a Théby. Mimořádné postavení zaujímal v této době Peloponés, kde si některá města udržela relativní samostatnost a jejich hospodářský význam byl posílen císařskými privilegii. Týkalo se to hlavně měst Monembasie a Mystry, která prosperovala až do konce byzantské říše. Někteří badatelé na nich dokládali i prvky emancipačního hnutí. Zcela zvláštní postavem na Peloponésu měla města Koron a Modon; podléhala přímo benátské signorii, která si z těchto význačných přístavů zřídila překladiště zboží dováženého z Levanty do západní Evropy. Podobně si v Makedonii řemeslné a obchodní prvenství udržela Soluň. Významné byly též Serres, Kastoria a Berrhoia. I v Thrákii, tak těžce zkoušené častými vojenskými vpády Osmanů, prosperovala Adrianopol, Ainos, Filippopolis a Mesembria.
Velká část lokalit městského charakteru ztrácela ekonomické funkce a zůstává pouhými pevnostmi, plnícími jen funkci vojenskou. Pozoruhodným jevem tohoto období bylo zapojení byzantských měst a přístavů do dálkového obchodu, který zprostředkovávala benátská a později i janovská republika. Lokality tohoto charakteru měly relativně delší životnost i určitou prosperitu.
Pod vlivem působení italského obchodního kapitálu docházelo k výraznějším přesunům ekonomické aktivity měst směrem k výhodnější obchodní cestě, především k moři, kde rozhodovali italští kupci. A tak na jedné straně jsme svědky ekonomické závislosti byzantských měst na italském obchodním kapitálu, na druhé i relativní prosperity těch lokalit, které se přizpůsobily a zároveň byly schopny realizovat výměnu zboží s úrodným zázemím na místních trzích. Stále větší počet byzantských měst podléhal italským republikám. Zanikala dřívější podřízenost hlavnímu městu Konstantinopoli, které ztrácelo na významu a stále složitějším způsobem se muselo starat o zásobování obyvatelstva a císařského dvora.
Intenzívní zápojem byzantských lokalit a přístavů do sféry italského obchodního kapitálu přineslo prosperitu jen několika mál^byzantským městům. Ve skutečnosti vedlo k dezintegraci a oslabení říše, protože stát ztrácel podíl na zisku z obchodního podnikání. Sami byzantští kupci vystupovali často ve službách benátské republiky ve Středozemí a později janovské signorie v Černomoří.
Řemeslná vvroba v pozdní Byzanci nebyjajiž řízena pevnou cechoynM>rj>aniza-cíjjak tomu bylo v době vlády makedonské dynastie v 10. století. Přestože se řemeslníci v největších byzantských městech shromažďovali v korporacích, usidlo-vali se ve zvláštních městských čtvrtích a v určitých ulicích. Prameny dochovaly zprávy o zbytcích cechovní organizace v Soluni, kde byl v roce 1295 uváděn cech notářů (tabellaroi), v roce 1320 cech mydlářů (myropsoi) a v roce 1326 cech stavitelů domů (oikodomoi). V thrácké Dimotice se v roce 1344 dochovaly zmínky o cechu notářů. Pevnou cechovní organizací si udržovali v té době námořníci jak v Konstantinopoli, tak v Soluni. Z dalších řemesel uvádějí prameny obuvníky, provazníky, kožešníky, koželuhy, kováře aj. Vliv státní reglemence výroby a obchodu byl značně oslabený v důsledku nepevné centrální moci. Cech však nebyl spravován středními vrstvami, ty si nevybojovaly na rozdíl od Západu větší podíl
309
na politickém a administrativním řízení městského života. Kromě qedvůj^^řemo) se výroba rozvíjela ve státníchjíflnách a velice často v dílnách náležejících klášterům £er£flsteria).
Ve výrobě se setkáváme v pozdní Byzanci s různými skupinami obyvatelstva, jež vytvářely velice svéráznou a bohatou mozaiku společenské diferenciace. Tvořily ji kvalifikovaní řemeslníci, námezdní dělníci, učedníci. Nejobecnější název pro výrobce byl erggtaĹ, Velice důležitou složkou byli technitai, specializovaní dělníci, kteří vlastnili nářadí pro svou práci, ale neměli vlastní dílnu. Byli velice vyhledávanými odborníky zvláště v uměleckém řemesle. K^Išth v byzantských ceších neměli však svobodné postavení a rozhodování jako ve městech západní Evropy a byli pod kontrolou státního aparátu.
Velice početnou skupinou byli naj]ie^dnX4ěJníci (misthioí), kteří většinou pocházeli z blízkého venkova. Pracovali ve státních a církevních dílnách a v přístavech. Byli právně svobodní a pracovali jen na základě smlouvy. Jim byli svým postavením velice blízcí \iče^n^(matheíai), kteří pracovali za mzdu a měnili svého zaměstnavatele.
Kromě těchto sociálních skupin byla v Byzanci známa a velice rozšířena ženská gráce, hlavně v h^edvábjajctví a v ijtajcoystyí. Velkou zručností při tkaní a barvení' vynikaly hlavně ženy v Peloponésu. O této formě práce podávají bohaté zprávy relace západoevropských cestovatelů.
Zcela zvláštní skupinou obyvatelstva podílející se na řemeslné výrobě byli Židé. Prameny zachytily jejich dovednost ve zlatnických dílnách a v hedvábnictví, zvláště vynikajícími byli v umem barvířském. V Konstantinopoli měli vyhrazené místo, kde pracovali a barvili kůži.
Rozhodující složkou ve městech byli až po pádu Byzance feudálové; udrželi si prvořadé postavem, jež vyplývalo z význačných politických pozic a ekonomických privilegií a práv. V pramenech byla aristokracie označována různými termíny: dynatoi, plusioi^ jirchontes^ aristoi, eupatridai apod. Známí rjozemkoví maggátí, jako byli PjyjripJ^)gj>yéJj\n^^^
Mdissenoyéj se nyní častěji objevovali zejména v provinciálních městech. Lze předpokládat, že občanské války, jež slibovaly půdní fond v Byzanci, přivedly aristokracii do měst, kde se začala zajímat o řemesla a podílet se na obchodním podnikání. To ji spojovalo se střední vrstvou, kterou namnoze nahrazovala.
Středmjtav (mesgtes, mesgi) tvořili řemeslníci a obchodníci v Konstantinopoli, Soluni, Adrianopoli, Dimotice, Monembasii a jiných městech. Náleželi k nim i tzv. bupg&tses, obchodníci či řemeslníci cizího původu, a ggsmijjQi, v době Latinského císařství; zůstali zde i po rekonquistě. Vrstva středního stavu se v některých městech částečně, emancipovala, ale nikdy a nikde nedosáhla větších politických a administrativních práv.
V byzantských městech byla ve všech obdobích velice početná městská chudina, jež v pramenech vystupovala pod různými termíny (ptochoi aporoi, kpinpnjjqos, q^hlos_ aj.); označení vždy vyjadřovalo chudobu a nemajetnost. Velké přesuny
310
•orně cechůjsjtfrema) :h náležejících kjášte-
íami obyvatelstva, jež iferenciace. Tvořily ji icnější název pro vý-pecializovaní dělníci, Byli velice vyhledáva-ítských ceších neměli iní Evropy a byli pod
i), kteří většinou po-:h dílnách a v přísta-louvy. Jim byli svým i mzdu a měnili svého
tí při tkaní a barvení dávají bohaté zprávy
lne výrobě byli Židé. hedvábnictví, zvláště lěli vyhrazené místo,
feudáloyé; udrželi si ozic a ekonomických la různými termíny:
rjozemkoví magnáti, Synadenové, Dukové, álních městech. Lze
v Byzanci, přivedly let se na obchodním ze nahrazovala, ci v Konstantinopoli,
Náleželi k nim i tzv. ■i, v době Latinského tavu se v některých a větších politických
tná městská chudina, apof^Jcgir^pn^Jqgs, nost. Velké přesuny
•ď
U
obyvatelstva z venkova do měst byly zřejmě vyvolány nejistou obživou v zemědělství, sužovaném stálými nepřátelskými nájezdy a vnitřními válkami. Tím vznikla silná vrstva městské chudiny pohybující se na samé hranici životní existence. Pochopitelně tyto skupiny hrály v sociálních bojích a politických zápasech o trůn ve 14. století velice důležitou roli. Byly zálohou pro různé politické konstelace císařů i velkých feudálů.
Nezanedbatelnou složkou městského obyvatelstva pozdní Byzance byly vrstvy byzantského du£b£yenjtyai jež byly od vysoké hierarchie až po potulující se mnichy význačným demografickým fenoménem, na němž je možno dokumentovat přesuny obyvatelstva, zejména z Malé Asie do Konstantinopole po seldžuckém a později osmanském záboru.
Již zcela neodmyslitelnou součástí městského obyvatelstva v Byzanci byli v této době Latinové, kteří zůstali po rekonquistě na území říše, dále zmínění již ^asmulo-yé^a nově přišlí italští obchodníci a řemeslníci, kteří se na základě privilegií usazovali ve speciálních čtvrtích (kvartálech) Konstantinopole nebo v některých velkých provinciálních městech.
Demografické údaje o obyvatelstvu měst pozdní Byzance nejsou zcela spolehlivé a značně se rozcházejí. Kromě velkých přesunů, ke kterým docházelo ve 14. století, ,byla Byzanc poznamenána tak jako celá Evropa morem, Qejrjioujmjrtí^jež způsobila markatní pokles městského obyvatelstva. O Konstantinopoli se uvádí, že počet obyvatelstva poklesl do roku 1453 asi na 50 000 — 70 000. Soluň zaznamenala do roku 1430, kdy byla definitivně dobyta osmanskými Turky, úbytek ze 40 000 pbyvatelů na 7 000.
V administrativním vývoji podléhaly městské záležitosti municipálnímu senátu, v jehož čele stáli feu4áJbye^(j7jflřo/), jen zcela ojediněle do něho pronikali zástupci středního stavu, a to jen v některých městech (v Soluni, Joannině, Monembasii). Emancipační hnutí ve městech nedosáhlo nikdy takových výsledků jako v západní Evropě a bylo zcela závislé na feudálech. Jeho první náznaky byly však záhy utlumeny osmanskou agresí.
Decentralizace palaiologovského období našla výraz i ve zrušení starých zaběhnutých administrativních pořádků, zejména v ljk\idjici_sjrstému_to zřízení^ Jak bylo výše uvedeno, nastoupily v této době místo velkých regionů themat) menší správní celky zvané kaiepanikia^ uváděné v pramenech i pod dalšftmMermíny (topos, chorá, mero^,perlôché)^]ei se v podstatě kryjí s výrazem pro oblastctSerajinuT-Od_pJóloviny 14. století se decentralizace plně projevila vytvořením apanáží, jakýchsi autonomních knížectví, jež byly udíleny členům vládnoucí dynastie, nebo jiným význačným feudálům nacházejícím se v blízkosti císařského dvora. Tak např. thrácko-makedonské pomezí od Selymbrie po město Chrysopolis náleželo Andronikovi III., zatímco synové Andronika II. Konstantinos a Demetrios ovládali Soluň, která po roce 1350 byla postoupena Ioannu V. Palaiolo-govi. Se Soluní se nakládalo jako s dědictvím císařského dvora. Další velkou oblastí (katepanikií) byla Propontida; byla udělena Andronikovi IV. v roce 1381. Výnosnou
311
apanáží se stala i města při Černém moři — Anchialos, Mesembria a města Morejského despotátu na Peloponésu. Udělané apanáže neznamenaly posílení císařské moci, byly výsledkem odstředivých sil a často ohniskem odbojných povstání proti ústřední moci v Konstantinopoli.
Základním rysem palaiologovské ekonomiky byl růst velkých světských domén, což byl výsledek politického a hospodářského nástupu byzantské aristokracie. Velké pozemkové úděly narůstaly z dědických odkazů, novými manželskými svaz-^^ky, koupí a v neposlední řadě rozdílením císařských domén, jež pokrývaly téměř y   Celé území byzantské říše. Velcí pozemkoví magnáti pocházející z provincií proniky   v?' kali do měst. Do politického života nastoupily dosud neznámé rodiny, jako byli .       Melissenoyé, Sjratejoj3uJové, Gabrielojjulové^ v Thessálii, Angelové v Makedonii j^A (kolem města Serres) a Thrákii (kolem města Dimotika), dále pak ambiciózní členové rodu Kantakuzenů a Synadejiů. Někteří z jmenovaných byli známí již v 10. —11. století. Kantakuzenové se dostali do popředí ve 12. století, ale k politickým hodnostem a k moci pronikli až ve 14. století a udrželi si zde monopol.
V blízkosti císařského dvora nově zaujaly důležité postavení rodiny Metochitů, Churnnů a Sfrantzů. Feudální aristokracie neměla v Byzanci týž právní status jako aristokracie západoevropská, ani se neetablovala na základě dědičných práv. Objevila se v souvislosti s ovládnutím vysokých byrokratických pozic nebo s význačným postavením v armádě a loďstvu.
Základem ekonomické síly byzantských feudálů bylo p^zernkové^ylastmctví (Pjvnoia^, které se změnilo z doživotního, propůjčeného vlastnictví v dědičnou držbu (^onikon}. Feuda] (proniár) na tomto základě dostával nejen půdu do dědičného vlastnictví, ale také právo na dávky z pozemků, které obdělávali závislí rolníci (paroikot).
Byzantští zavilí rolníci byli základní vrstvou, která obstarávala zemědělskou výrobu na feudálních statcích, na klášterních pozemcích i na státních doménách. Byli osobně svobodní, měli určitý pozemkový majetek, hospodářský inventář a dobytek. Jejich povinnosti byly vyměřeny a zaznamenány v pozemkových knihách (rjraktika) a v pozdějších donačních listinách jednotlivým klášterům nebo světským feudálům. Při výměru výše daně či feudální renty bylo rozhodujícím ukazatelem paroikovo vlastnictví (ifgsíf), tj. počet dobytka, množství půdy a hospodářský inventář. Výše státní daně byla určována podle toho, zda paroikos vlastnil potah o jednom páru volů (zeugaratai), měl jedno tažné dobytče (boidctfoi) anebo nevlastnil žádný dobytek, kter^T5ymohl zapřahat a obdělávat s ním pole (aktemones nebo pezoi). Z toho je zřejmé, že docházelo k velké diferenciaci závislého rolnictva. Dodnes jsou problémy v interpretaci terminologických názvů odrážejících složitý proces feudalizace v Byzanci. K závislému obyvatelstvu náleželi ^ále duleutai, duloparoikoi, proskathemenoi a eleutheroi. Často se od sebe lišili jen místem svého působení. Např. eleutheroi byli donedávna považováni za svobodné rolníky nezapsané v pozemkových knihách a v důsledku toho unikající fisku.
V poslední době bylo zjištěno, že na klášterních panstvích měli přesně vymezené
312
Mesembria a města leznamenaly posílení im odbojných povstá-
rch_syětských domén, /zantské aristokracie, ni manželskými svaz-, jež pokrývaly téměř jící z provincií proni-ímé rodiny, jako byli pgelové v Makedonii dále pak ambiciózní aných byli známí již . století, ale k politic-želi si zde monopol, lí rodiny Metochitů, týž právní status jako edičných práv. Objede nebo s význačným
Dze^koy^yla^tnictví astnictví v dědičnou ával nejen půdu do eré obdělávali závislí
irávala zemědělskou státních doménách, aspodářský inventář v pozemkových kni-ým klášterům nebo y bylo rozhodujícím inožství půdy a hos-toho, zda paroikos é dobytče (boidatoi) bdělávat s ním pole k velké diferenciaci linologických názvů Dbyvatelstvu náleželi 3 se od sebe lišili jen ižováni za svobodné oho unikající risku, íli přesně vymezené
povinnosti a dávky. Hlavní masa paroiků byla zdaněna a musela platit státu pozemkovou daň (telos) a feudálovi, na jehož panství pracovala, feudální rentu, která byla v balkánské oblasti známá pod názvem dekateia a v Malé Asii morte. Výše naturálních dávek byla určována velikostí obdělaných polí a vinic. Závislí rolníci museli odevzdávat zhruba jednu desetinu úrody z obilí a jednu trináctinu z úrody sklizeného vína. K těmto naturálním dávkám přistupovali i povinnosti tzv. košíčků (kaniskid), které se odevzdávaly feudálům jako dary. Značně nejednotné názory jsou na rentu y_úkonech. V pramenech nacházíme velké rozdíly, někdy je uváděn jeden den povinných prací v týdnu, jindy celkový nutný počet odpracovaných dní dvanáct až čtfiáct dní v roce. Ve 14. století se postavení závislého rolníka podstatně zhoršilo, protože se jeho povinnosti staly dědičnými. Tím si feudálové zajišťovali pravidelný přísun pozemkové renty. V tomto smyslu je velký rozdíl mezi hospodářským postavením závislého rolníka 11. —13. století a v období 14. a 15. století. Badatelé zabývající se hospodářskou situací pozdní Byzance uvádějí, že tento jev vznikl zřejmě pod vlivem franské nadvlády z let 1204—1261. Tíhu daňového zatížení nesla rodina a její jednotliví příslušníci. Počet rodinných příslušníků klesal v důsledku stálých nepřátelských útoků Osmanů koncem 13. a počátkem 14. století, dále díky demografickým přesunům, sbíhání a utíkám z feudálních panství a následkem již zmíněné morové rány. Právě tak, jak se zmenšoval počet rodinných příslušníků, zmenšovala se i peněžní renta. V letech 1300—1314 se podstatně změnilo základní jádro rodiny. Jak ukázaly demografické výzkumy v Makedonii, klesl průměrný počet členů v jedné rodině ze 4,7 na 3,7 členů.
Vznikly sice zámožné rodiny, které měly potah, ale počet jejich příslušníků se od roku 1301 — 1341 zmenšil z 5,82 na 4,33 osob. Chudí rolníci bez potahu rovněž početně poklesli ze 3,80 na 2,65 osob.
Nesourodost obrazu závislých rolníků v pozdní Byzanci je dána torzovitou pramennou základnou, která se dochovala jen pro oblast Makedonie, Thrákie, Malé Asie a pro určité kláštery.
Neméně významné postavení mělo v pozdní Byzanci k^terní a církevní vlast-mctví^Bylo pozoruhodným jevem byzantské ekonomiky. Při hluboké hospodářské krizi si jedině klášterní a církevní domény udržely celistvost a koncentraci pozemkového majetku až do pádu říše v roce 1453. Představení klášterů úzkostlivě sledovali jakékoli změny ve vlastnických vztazích; došlo-li k nim, vyžadovali v následujících obdobích nápravu, revizi původních donačmeh listin či privilegií, jež jim měla znovu obnovit vlastnická práva zpravidla na základě nových císařských donací.
Pal&iologové byli velkými příznivci církve a klášterů. 1 Michael VIII., ač orientován na unii, nešetřil donacemi, jež po rekonquistě vytvořily základ ohromného pozemkového klášterního vlastnictví. Největším pozemkovým vlastníkem na Svaté hoře (Hagion Oros) Athos byl klášter ,^Vejřícá Lavra sv. Athanasia, který vlastnil pozemky až v okolí Soluně, dále v severní Makedonii a v povodí řeky Strymon. I srbští carové respektovali toto vlastnictví a potvrdili je. Podobně tomu bylo
313