4 DRUHÉ BULHARSKÉ CARSTVI (1187-1396) UPEVNĚNÍ A TERITORIÁLNÍ ROZŠÍŘENÍ BULHARSKÉHO STÁTU Příměří uzavřené mezi byzantským císařem Izákem II. Angelem a Petrem a Asenem nebylo míněno ani na jedné straně jako základ trvanlivého míru. Izák II. se nevzdával nadějí na znovuzískání Bulharska, avšak ani Petr a Asen nebyli spokojeni, protože považovali za svůj cíl získat zpět všechna území, která patřila k Bulharsku za vlády carů Symeona a Samuela. Za normálních okolností by Asenovcům na podobnou akci zřejmě nestačily síly a dá se předpokládat, že Izák by znovu zaútočil i proti již svobodnému bulharskému území. Naštěstí pro Asenovce se právě v této době Byzanc znovu dostala do svízelné situace v souvislosti s událostmi na východě. V roce 1171 se v Egyptě zmocnil vlády seldžucký vojevůdce kurdského původu Sálah ad-Dín Júsuf ibn Ajjúb (Saladin; 1137-1193), který se rozhodl vyhnat křižáky z Levanty a obnovit zde moc islámu. 4. července 1187 porazil Saladin u Tiberiadského (Kineretského) jezera křižácké vojsko, obsadil Sidon, Nazaret, Kaisareu (Cae-sareu), Akro, Ašchelon a 2. října téhož roku i Jeruzalém. Do roku 1189 vyhnal křižáky z větší části Sýrie a Palestiny. Proti Saladinovi byla v západní Evropě vyhlášená již v roce 1187 třetí křížová výprava, do jejíhož čela se postavil sám císař Svaté říše římské Fridrich I. Barbarossa (1152-1190, císařem od 1155). Pro Byzanc nepředstavoval Saladin přímé ohrožení. Mnohem větší strach měl Izák II. z křižáků, zvláště když se Fridrichovi I. podařilo získat k účasti na křížové výpravě i další evropské panovníky. Znovudobytí Levanty křižáky nebylo v zájmu Byzance tím spíše, že Fridrich I. proti ní podporoval ikonijské-ho sultána Kilidže Arslana, který ovládal vnitrozemí kdysi byzantské Malé Asie, Od Byzance žádali křižáci povolení k průchodu své armády. Izák II. se necítil dostatečně silný, aby mohl žádost odmítnout. Koncem prosince 1188 byla v Norimberku podepsána dohoda mezi Fridrichem a vyslanci Izáka II. Angela, podle které se Byzanc zavázala umožnit křižákům průchod po trase Bělehrad -Niš ~ Sredec (Sofia) - Plovdiv-Adrianopol (Odrin) - Carihrad, tedy přes tu část bulharského území, které zůstalo i po příměří s Asenovci pod byzantskou kontrolou. Císař se dále zavázal přepravit křižáky dále po moři na asijskou pevninu. Křižácká vojska byla dopravena z Bělehradu do Braničeva po Dunaji a odtud dále pokračovala po souši směrem k Niši a Sredci. Tak jako při minulých křížových výpravách i třetí pochod byl doprovázen konflikty křižáků s místním obyvatelstvem, které se bránilo tím, že zahájilo proti křižáckým jednotkám záškodníckou válku. Byzantské úřady je v tom tiše podporovaly a nezásobovaly křižáky tak, jak předpokládala norimberská dohoda, a jejich poverenci, určení za průvodce, vedli úmyslně křižácké oddíly mimo hlavní cesty, kde byly často napadány oddíly z místních obyvatel. Izák II. totiž v létě 1189, kdy byli křižáci ještě v Uhrách, uzavřel se Saladinem tajnou dohodu namířenou proti Kilidžovi a tím nepřímo i proti Fridrichovi I. Ten nakonec zanechal svou posádku v Plovdivu a táhl Thrákií až k Adrianopoli (Odrinu), kde hodlal přečkat zimu 1189 až 1190. Zdálo se, že mezi ním a Byzancí dojde k otevřené válce. Zhoršujících se vztahů mezi Fridrichem a Izákem využil nejprve srbský župan Štěpán Nemanja (1151-1195) a posléze i oba Asenovci, kteří vyslali posly k Fridrichovi a nabídli mu spojenectví proti Byzanci. Petr byl ochoten poslat na pomoc Fridrichovi čtyřicetitisícovou armádu a uznat jeho svrchovanost, potvrdf-li jeho carský titul. Fridrichovi však záleželo především na dobytí Jeruzaléma, a proto se nechtěl zaplétat do balkánských záležitostí. 24. února 1190 nakonec uzavřel s Izákem II. novou dohodu a v březnu odplul přes Dardanely do Malé Asie. I když Fridrich porazil Seldžuky, nakonec ani tato výprava nebyla úspěšná. Samotný Fridrich se utopil při koupání v kilikijské řece Salef (dnes Gôksu v Turecku). Jakmile si Izák II. uvolnil ruce, rozhodl se znovu pustit do války s Asenovci, jejichž armáda plánovala vpád do Makedonie. Byzantské vojsko postupovalo na jaře 1190 obvyklým způsobem, totiž přes průsmyky Staré planiny a zároveň na lodích proti proudu Dunaje. Cílem císařova pochodu bylo bulharské hlavní město Tárnovo. Asenovci si však povolali na pomoc Kumány, kteří překročili Dunaj a přinutili Izáka k ústupu na jih. Jako již mnohokrát v předešlých byzantsko-bulharských válkách i nyní využili Bulhaři horského terénu Staré planiny a v soutěskách přepadli ustupující byzantské vojsko. Porážka byla téměř úplná a císař sám se musel zachránit útěkem do pevnosti Bomj. Bulhaři se pak zmocnili na přechodnou dobu i pobřežních měst Varny a Anchiala (Pomorie) a uskutečnili výpad do Thrákie. Příštího roku (1191) se Izák vypravil proti Štěpánu Nemanjovi, který se zmocnil nejen údolí Moravy, ale i části Makedonie včetně Skopje a oblasti Vitoše i se Sredcem. Tentokrát Izák Srby porazil a přivlastnil si města, která Nemanja dobyl, včetně pro Bulhary důležitého Sred-ce. Potom pokračoval dále na sever a přitáhl až k Bělehradu, kde se mu podařilo ujednat proti Nemanjovi i Asenovcům spojenectví s uherským králem Bélou III. Boje mezi Byzancí a Bulhary pak byly vedeny se střídavým úspěchem až do roku 1194, kdy se válečné štěstí přiklonilo výrazně na bulharskou stranu. Nejprve byla byzantská armáda poražena u Adrianopole (Odrinu) a pak Bulhaři dobyli Sredec, který již trvale zůstal v bulharských rukou. S velkou slávou dal odtud Asen převést do Tärnova ostatky svatého Ivana Rilského, které zde roku 1187 Béla III. vrátil Izákovi. Císař chystal na rok 1195 novou výpravu proti Bulharům, avšak 10. dubna 1195 byl ve vojenském ležení svým bratrem Alexi-em svržen z trůnu a oslepen. Nový císař Alexios III. (1195-1203) se snažil s Bulhary vyjednávat, avšak jednání nebyla úspěšná. Po obnovení bojů již Alexios nebyl schopen bránit se bulharské moci tím spíše, že v dubnu 1196 zemřel jeho spojenec Béla III. a nový uherský král Emerich (1196-1204) byl plně zaměstnán vnitrními spory v Uhrách. Bulhaři se zmocnili západních oblastí kolem Vidinu a Braničeva a povodím Strumy pronikli až k Egejskému moři. Vojenské výboje Asenovců byly nenadále přerušeny vnitřní krizí bulharského státu. Asenovci si zřejmě svými snahami po upevnění ústřední moci, která byla pro úspěšný boj s Byzancí nezbytná, znepřátelili některé bojary. V roce 1196 se Asen, kterému zřejmě Petr roku 1187 (nebo 1190) přenechal vládu, stal obětí bojarského spiknutí vedeného jeho bratrancem Ivánkem. Asen byl zavražděn a Ivanko se zmocnil Tárnova, avšak Asenův bratr Petr, který se zdržoval kdesi na východě země, urychleně sebral vojsko a vytáhl proti spiklencům. Ti spoléhali na pomoc Byzance, která však nepřišla, protože byzantské vojsko se vzbouřilo a odmítlo táhnout přes nebezpečnou Starou planinu. Ivánkovi nezbylo než utéci do Byzance a Petr obsadil Tärnovo. O jeho krátké druhé vládě (1196-1197) není bližších zpráv, jeho spoluvládcem se však stal nejmlad-ší Asenův a Petrův bratr Joanica, kterému se podařilo utéci z Carihradu, kam byl-jak jíž víme-poslán v roce 1187 jako rukojmí. V roce 1197 byl i Petr zavražděn jakýmsi nespokojeným bojarem a Joanica se stal pod jménem Kalojan (řecky Kaloioan - dobrý Joan-Jan) samovládcem. Kalojan (1196-1207) se stal carem v těžké době, kdy byzantské nebezpečí nebylo stále ještě zažehnáno a navíc v zemi vypukla bojarská vzpoura. Spor Asenovců s Byzancí však vzal nenadálý obrat. Asenův vrah Ivanko, který se dal do byzantských služeb a stal se z pověření císaře Alexia správcem plovdivské oblasti, se roku 1198 prohlásil nezávislým vladařem, na což císař reagoval vysláním trestné výpravy. Byzantské vojsko vedené protostratorem Manuilem Kamicou sice dobylo Ivánkovu předsunutou pevnost Kričim, avšak nakonec bylo v Rodopech obklíčeno, přičemž do Ivánkova zajetí upadl i samotný Kami-ca. Ivanko pak uzavřel spojenectví s Kalojanem a vydal mu zajatého Kamicu. Proti císaři mezitím vystoupil další odbojník, bojar Dobromil Chris (Chriz), jenž byl původně v roce 1185 vyslán Petrem a Asenem s malým oddílem do Makedonie, kde se mu podařilo vyvolat povstání v oblasti Strumy a vypudit odtud Byzantince. Protože císař odmítl zaplatit Kalojanovi za Kamicu výkupné, vykoupil jej Chris a oba pak společně zahájili roku 1201 odboj proti Byzanci. Zmocnili se značné části vardarské Makedonie, kde obsadili Prilep a Bitolu, vpadli do řecké Thesálie a pronikli až na Peloponés. Nesnází, které Byzanci působili Ivanko a Chris, využil Kalojan k tomu, aby upevnil svou moc a zmocnil se Pomoraví a části Srbska. Na jaře 1201 Bulhaři a Kumáni vtrhli do Thrá-kie a jejich vpád byl odvrácen nakonec jen díky tomu, že na straně císaře vystoupil haličský kníže Roman, který napadl Kumány od severu, takže se museli stáhnout. Současně ale jiná bulharská armáda pod vedením samotného Kalojana zaútočila proti byzantským městům na černomořském '' ^SÍ? pobřeží, obsadila bez boje Constanfu (v dnešním Rumunsku) a nakonec se Olověná pečetcara Kalojana (1196-1207) zmocnila i Varny. Byzanc tak přišla IS."** prakticky o celé černomořské pobřeží a tím i o možnost napadnout Bulharsko z moře nebo od Dunaje. Byzantská moc na Balkáně se ocitla počátkem 13. století v naprostém rozvratu. Vzniklou krizi dokázal císař Alexios vyřešit jen s největším vypětím. Nejprve se v roce 1200 zbavil Ivanka, jemuž slíbil za ponechání dobytých území v Rodopech úplnou beztrestnost, pokud se k němu dostaví a podrobí se. Ivanko uvěřil císařskému slovu a dostavil se do Carihradu, načež jej Alexios nechal uvrhnout do želez. O jeho dalším osudu není nic známo. Potom se řeckým vojevůdcům podařilo zdolat i Kamicu a konečně se podrobil i Chris, který si ovšem svá území ponechal. Na obou stranách byla zároveň již patrná únava z nepřetržitého válčení, a tak byl, někdy na přelomu let 1201 a 1202, konečně mezi Alexiem a Kalojanem uzavřen kompromisní mír. Byzanc se musela definitivně vzdát myšlenky na znovudobytí Bulharska, kde Kalojan ovládal severní Bulharsko, Pomoraví, Braničevsko a oblast kolem Bělehradu. Naproti tomu Byzanc si měla podržet Thrákii a Makedonii včetně oblastí kolem Bito-ly a Prilepu, kterých se musel Chris vzdát v její prospěch. Rezignace na tato území považoval Kalojan ze strany Chrise (který byl teoreticky stále ještě jeho vazalem) za zradu a rozhodl se jeho knížectví zničit. Ještě v roce 1202 byl Chris vojenským zásahem vypuzen a Kalojan připojil ke svému státu větší část Makedonie a Kosova s městy Prištinou a Prizren. Kompromis s Byzancí nicméně ještě neznamenal definitivní upevnění Bulharska, protože na Pomoraví a území v Srbsku vznesl nárok uherský král Emerich, který se zmocnil Bělehradská i Braničevska a Niš přenechal svému srbskému vazalovi jménem Valkan. V roce 1203 tam Kalojan vypravil silnou armádu Bulharů a Kumánů, které se podařilo vypudit jak Valkana, tak i Uhry. CÍRKEVNÍ UNIE S ŘÍMEM A PÁD BYZANCE Nepřátelský poměr k Byzanci a potřeba zajistit se proti Uhrám přinutily Kalojana hledat oporu u papežské kurie. Protože Asenovi a Petrovi Fridrich Barbarossa odmítl potvrdit podobně jako byzantský císař carský {a v pojetí Bulharů tedy vlastně císařský) titul, obrátil se Kalojan s touto žádostí na papeže Inocence III. (1198-1216), jehož svrchovanost byl ochoten uznat. Bulharský vládce doufal, že svazkem s Římem zlepší svou pozici proti Uhrám a vyhne se také nebezpečí střetu se čtvrtou křížovou výpravou, která se začala připravovat roku 1202. Inocenc III. viděl v Kalojanově návrhu možnost jak překonat velké církevní schizma z roku 1054 a podřídit si alespoň část východní církve. Bulharské církvi měla být ponechána autonomie, bohoslužba i vlastní tradice, ovšem výměnou za uznání papeže jako duchovní hlavy křesťanstva. Jednání o unii s Římem trvala až do roku 1204. Kalojan se v dopisech papeží tituloval jako „císař Bulharů a Valachů" a žádal potvrzení tohoto titulu. Mezitím dostaly události nenadálý obrat. Čtvrtá křížová výprava měla osudové důsledky jak pro Byzanc, tak pro Bulharsko. Křižáci vedení Bonifácem z Montferratu se soustředili v Benátkách, které je měly na svých lodích přepravit do Egypta. Protože ale křižáci nebyli schopni za přeplavbu Benátčanům zaplatit, přijali nabídku benátského dózete Enrica Dandola, aby ve službách benátské republiky dobyli dalmátsky přístav Zadar. Do dobytého Zadám se ke křižákům dostavil syn svrženého byzantského císaře Izáka II. Alexios a žádal je o pomoc proti uchvatiteli trůnu Alexiovi III. Na jaře 1203 se objevili křižáci před Cařihradem. Alexios III. utekl a na trůn se vrátil Izák II., jenž jmenoval syna za spolucísaře jakožto Alexia IV, Skutečnými vládci ve městě se však stali Benátčané a vůdci křižáků. Uprchlý Alexios III. požádal Kalojana o pomoc výměnou za uznání, avšak carský titul od svrženého císaře byl pro bulharského panovníka bezcenný, a proto raději využil situace, aby vojensky obsadil část území ve vardarské Makedonii nacházející se ještě pod byzantskou nadvládou. Tak byly k Bulharsku připojeny oblasti kolem měst Prizren, Skopje, Ochrid aj. K rozuzlení došlo již příštího roku. V lednu 1204 došlo v Carihrade ke vzpouře proti Izákovi II. i Alexiovi IV., které bylo současně povstáním proti nenáviděným Benátčanům. Do jeho čela se postavil Alexios Dukas Murzufal, který se prohlásil za nového císaře pod jménem Alexios V. Alexios IV. byl zavražděn a Izák II. krátce nato ve vězení zemřel. Následovala regulérní válka mezi Ale-xiem V. a křižáky, kteří město 13. dubna 1204 dobyli a strašlivým způsobem zpustošili. Kalojan sám nabídl křižákům pomoc při dobývání Carihradu, ovšem s podmínkou, že tam bude po jeho dobytí korunován, což křižáci pochopitelně odmítli. 16. května 1204 vytvořili křižáci na troskách Byzance vlastní latinské císařství a prohlásili císařem flanderského hraběte Balduina. Ten se nicméně stal jen nominálním vládcem říše, neboť ovládl jen asi pouhou čtvrtinu původního byzantského území, zatímco zbytek byl rozdělen dílem mezi ostatní křižácké vojevůdce, kteří měli uznávat latinského císaře za svého lenního Pád Konstantinopole do rukou křižáků roku 1204 pána, a dílem Benátky. Hlavní vojevůdce Bonifác z Montferratu se stal králem soluňským. Zcela mimo vliv „Latinů" vznikly na někdejším byzantském území i tři nástupnické „řecké" státy - Nikaia, Épir a Trapezunt, které se prohlašovaly za přímé dědice byzantského, tedy (východo)římského císařství. Události v Carihrade uspíšily uzavření církevní unie s Římem. Již v březnu 1204 vyslal papež do Bulharska svého legáta kardinála Lva. Cesta nebyla bez problémů, protože uherský král Emerich, který neuznával Kalojanovu vládu za legitimní, legáta zadržel a propustil jej teprve po důrazné papežově intervenci. 7. listopadu 1204 vysvětil Lev tárnovského arcibiskupa Vasilije na primase bulharské církve a biskupy preslavského a velbáždského na metropolity. Na druhý den - 8. listopadu 1204 - korunoval kardinál v Támově Kalojana na krále a udělil mu zároveň žezlo a korouhev svatého Petra a právo razit mince. Označení král (rex) bylo nejvyšší hodností, kterou papež mohl udělit, protože titul císař (imperátor), Kalojanem vyžadovaný, v dobovém chápání náležel jen korunované hlavě Svaté říše římské a vládci Byzance, i když v druhém případě řecký výraz basileus, který císařové používali, byl původně ekvivalentem latinského pojmu rex. Kalojan proto nebyl spokojen a nadále používal titulu car ve významu císař, stejně jako Vasilij užíval titul patriarchy. Vznik unie a uznání papeže za hlavu církve ostatně v praxi bulharskou církev nijak neovlivnily. Ačkoliv Kalojan původně nabízel křižákům pomoc proti Alexiovi V., jeho poměr ke křižákům velmi rychle ochladí, neboť Balduin hájil zásadu, že k latinskému císařství patří všechna území, která dříve náležela Byzanci, což v praxi znamenalo, že popíral i samostatnost Bulharska. Kalojan velmi rychle pochopil nové nebezpečí a uzavřel spojenectví s Řeky v Épiru, Trapezuntu a především v západní Malé Asii, kde si nejenom udrželi nezávislost na Latinech, ale obnovili i jakousi zbytkovou byzantskou říši, nazývanou podle svého hlavního města Nikaia „nikájským císařstvím". Počátkem roku 1205 vpadl Kalojan s Kumány do Thrákie. Odevšad přicházeli k carovi deputace se žádostmi, aby se ujal pravoslavného obyvatelstva proti nenáviděným Latinům (= západním křižákům). Jedno město za druhým povstávalo, pobíjelo křižácké posádky, připojovalo se ke vzpouře a uznávalo za svého vládce Kalojana. Balduin byl proto nucen povolat proti novému nepříteli vojsko z Malé Asie a k rozhodující bitvě došlo 14. dubna 1205 u Adrianopole (Odrinu). Latinské vojsko bylo úplně poraženo a sám Balduin upadl do zajetí. Zajatý latinský císař byl odveden do Tärnova, kde následujícího roku za poněkud nejasných okolností zemřel {údajně svedl ženu Kalojana, který ho pak nechal zabít). Kalojan se pak obrátil proti Bonifácovi z Montferratu, který se právě snažil dobýt Pelopo-nés. Také zde byl úspěšný: zmocnil se části Makedonie a připojil ji ke své říši, jeho vojevůdci Šišmanovi se dokonce podařilo dočasně obsadit i Soluň, avšak návrat Bonifáce se silným vojskem jej přinutil město vyklidit. Následujícího roku (1206) se Balduinův bratr Jindřich Flanderský, který byl prohlášen latinským císařem (1206-1216), spojil s Bonifácem a pokusil se Kalojana porazit. Podařilo se mu odrazit bulharský útok na Adrianopoli a obsadit znovu města na černomořském pobřeží. Kalojan proti němu uzavřel spojenectví s nikájským císařem Theodorem Laskaridem (1204-1222) a v roce 1207 znovu zaútočil. Velké naděje v něm vzbudila smrt Bonifáce z Montferratu v malé potyčce ■":".V. • - ■• . . : se 9L- Balduinova věž v turnovské pevnosti Carevica, kde byl podle legendy vězněn a zabit latinský císařBalduin I. s bulharským oddílem u Mosinopole v červenci téhož roku, a proto se rozhodl znovu zaútočit na Soluň, kterou oblehl. Zde se stal obětí spiknutí bojarů: v noci na 8. října 1207 jej v jeho stanu zákeřně probodl ve spánku kopím kumánský vojvoda Manastar. Nazítří car svému zraněné podlehl. Příčiny bojarského spiknutí je nepochybně třeba hledat v Kalojano-vých pokusech o centralizaci státu a o upevnění panovnické moci, při kterých se zamýšlel opírat proti bojarům o nižší šlechtu a širší lidové vrstvy, které měly jeho vládě zajistit širší mocenskou základnu. Snaha zajistit si rozsáhlejší podporu vedla Kaloja-na i k tomu, že nepronásledoval bo-gomily a paulikiány, kterým naopak na jejich žádost poskytoval ochranu. Smrtí Kalojana bylo Bulharsko uvrženo do vnitřních rozbrojů, které hrozily zničit celé konsolidační dílo Ase-novců. Kalojan neměl legitimní syny a dědicem trůnu se tak stal jeho synovec Ivan, syn Asena I. Trůn však uzurpoval bojar Bořil (1207-1218), syn Kalojano-vy sestry, který se po vraždě oženil s jeho vdovou a pravděpodobně sám patřil ke spiklencům. Podle dobových zvyklostí se především snažil zbavit se Ivana, který však vytušil nebezpečí a utekl i se svým bratrem Alexandrem do Haličské Rusi. Proti Borilovi však vystoupili jeho vlastní příbuzní: bratranec Alexij Slav ovládl část Rodop a Strumu a zřídil si centrum v Melniku, zatímco Kalojanův synovec Strez se zmocnil oblastí v Makedonii, které dříve ovládal Chris. I Bořil byl tedy - podobně jako Kalojan - nucen bojovat s lindřichem Flanderským, proti kterému roku 1208 zahájil po dohodě s nikájským císařem Theodorem Laskaridem válečné tažení. Avšak Bulharsko, zmítané vnitřními rozpory, si nyní nemohlo válku dovolit, a tak Jindřich přešel do protiútoku, aby 1. srpna 1208 porazil Bulhary na sever od Plovdivu, ve kterém pak ponechal silnou latinskou posádku. Bořil pak ztratil celou Thrákii, navíc Slav navázal spojení s Jindřichem a prohlásil se za jeho vazala. Císař, který měl zájem na rozkous-kování Bulharska, mu dal za manželku svou dceru a území, které Slav již ovládal, mu udělil jako léno s titulem despota. Své knížectví ve střední Makedonii si udržel i Strez, jenž se uchýlil pod ochranu srbského župana Štěpána. V roce 1211 byl Bořil nucen čelit vzpouře ve Vidinsku, kterou potlačil teprve za pomoci uherského krále Ondřeje II. (1204-1235). Sílící odstředivé tendence a vnitřní napětí nakonec Borila přiměly k úplné změně zahraniční politiky. Bulharsko opustilo spojenectví s nikájským císařstvím a stalo se naopak spojencem Uher a latinského císaře Jindřicha, který zkonsolidoval svou moc. Spojenectví mezi Borilem a Jindřichem bylo uzavřeno v roce 1213, přičemž Jindřich pojal za ženu Borilovu dceru. Vzpoura roku 1211 zřejmě nějak souvisela se šířícím se bogomilským hnutím. Bořil svolal proto do Tärnova na 11. února 1211 velké protibogomilské shromáždění {säbor), kterému sám předsedal a jehož se zúčastnili světští i duchovní hodnostáři. BogomiiŠtí kazatelé byli pozváni s carským slibem, že budou moci svobodně vyložit své učení, což také učinili. Pak však byli vyzváni, aby své učení odvolali, a ti, kteří odmítli tak učinit, byli odsouzeni k smrti, nebo k dlouholetému vězení. O jednání saboru byl sepsán tzv. Synodnik cara Borila, který je cenným pramenem pro poznání bogomilských náboženských představ. Zničit bogomilství se však Borilovi nepodařilo. Zhoršující se životní podmínky širokých vrstev obyvatelstva se totiž stávaly živnou půdou jeho dalšího šíření. Feudální anarchie a neschopnost udržet jednotu země nakonec využili již zmínění Asenovci Ivan a Alexandr. Za zmatků v Carihrade po smrti Jindřicha Flanderského (červen 1216), které zbavily Bořila zahraniční opory, přitáhli v roce 1217 s malým oddílem stoupenců z Haličské Rusi a oblehli Tárnovo. Bojaři i široké vrstvy obyvatelstva je všude vítali jako osvoboditele a prohlásili staršího z bratří za nového cara pod jménem Ivan Asen II. Bořil se pokusil o útěk, byl však zajat a oslepen. VRCHOL MOCI DRUHÉHO CARSTVÍ Ivan Asen II. (1218-1241) je právem pokládán za jednoho z největších bulharských panovníků. Ačkoliv zdědil stát ve stádiu rozkladu, v poměrně krátké době se mu energickými zahraničněpolitickými i vnitropolitickými akcemi podařilo vytvořit z Bulharska balkánskou mocnost. Vojsko vedené jeho bratrem Alexandrem nejprve porazilo a vyhnalo ze země uherskou armádu, kterou Ondřej II. pod vedením svého syna a budoucího krále Bély IV. vyslal na pomoc Borilovi. Když se koncem roku 1218 vracel uherský král z Palestiny z křížové výpravy přes bulharské území domů, Ivan Asen jej zajal a propustil teprve po uzavření výhodného míru. Bulharský panovník se pak oženil s Ondřejovou dcerou Annou, která přinesla jako věno území, která kdysi ztratil Bořil. Od latinského císařství, zmítaného vnitřními zmatky a bezvládím, nehrozilo zatím Bulharsku žádné nebezpečí. Se srbským županem Štěpánem, který získal od papeže královský titul, udržoval Ivan Asen přátelské styky. Rovněž s Řeky v nikáj-ském císařství a v Épiru se Ivan Asen snažil udržovat dobré vztahy. Nejprve uzavřel smlouvu s épirským despotou Theodorem, od kterého získal uznání samostatnosti Bulharska na poli státním i církevním, což mělo velký význam do budoucna. Později se vztahy mezi Ivanem Asenem a Theodorem zhoršily a vedly až k válce. Na jaře 1230 se Theodor vypravil přes Adrianopol (Odrin) do Bulharska proti Ivanovi. Obě vojska se srazila 9. března 1230 v bitvě u vsi Klokotnice (mezi Plovdivem a Chaskovem), v níž byla épirská armáda úplně poražena a sám despota upadl do zajetí, v němž ho později Ivan Asen nechal oslepit. Rozsáhlé území, které předtím Theodor dobyl na latinském císařství, připadlo nyní Ivanu Asenovi. Po bitvě u Klokotnice se Bulharsko stalo nejmocnějším státem balkánského regionu. Vzrůstu své moci využil Ivan Asen k vyjednávání s nikájským císařstvím, které mělo, podobně jako předtím épirský despota, jako dědic Byzance II Bulharsko za mocenského rozmachu druhého carství v první polovině 13. století (A rozsah Bulharska po znavunabytí samostatnosti roku 1187; B území závislá na druhém carství ve 13. století; C územní zisky cara Kalojana v letech 1197-1207; D oblasti připojené k Bulharsku za Ivana Asena II. v letech 1218-1241; E severní hranice latinského císařství roku 1205; F bulharští vazalové ve druhé čtvrtině 13. století; G, H hlavní a jiná důležitá města) uznat světskou i církevní samostatnost Bulharska, což nikájský císař Jan III. Vatacés (1222-1254) bez okolků učinil. Staré byzantské nároky na Bulharsko byly po dobytí Cafihradu křižáky zcela nereálné, a tak Jan III. uznal bulharský stát v rozsahu, ve kterém existoval, a přiznal Ivanu Asenovi i titul císaře. Mnohem složitější bylo prosazení církevní samostatnosti u řeckého patriarchátu, ale i zde se císař podvolil. Řecký patriarcha Germanos povýšil Vasilova nástupce Joakima v Lampsaku slavnostně na patriarchu. Na schůzce Ivana Asena s Janem III. Vatacem v Gallipoli koncem roku 1234 oba pravoslavní císaři uzavřeli spolek Bulharů a Řeků proti Latinům. Spojenectví bylo navíc ještě upevněno zasnoubením Vatacova syna Theodora s dcerou Ivana Asena Helenou, byť snoubenci byli ještě děti. Rozsah bulharského státu byl nyní téměř obdobný jako za doby Symeonovy. Cílem řecko-bulharského spojenectví se stalo především dobytí Carihradu a vyhnání nenáviděných Latinů. Vztah latinského císařství k Bulharsku však nebyl za vlády Ivana Asena jednoznačný a prošel několika zvraty. Po smrti latinského císaře Roberta z Courtenay (1221-1228), kdy nastoupil na trůn jeho jedenáctiletý syn Balduin II. (1228-1261), viděli francouzští baroni, vládnoucí místo nezletilého císaře, zprvu v Ivanu Asenovi vhodného spojence proti oběma řeckým státům - nikájskému císařství i épirskému despotátu. Navrhli mu proto, aby se Balduin oženil s Ivanovou dcerou Helenou. Bulharský car s návrhem souhlasil, neboť sám zamýšlel zmocnit se Carihradu, a vytvořit tak mocnou říši, o které kdysi snil Symeon. Proti spojenectví s Bulharskem i proti sňatku Balduina s Helenou však rázně vystoupilo katolické duchovenstvo a rovněž papež, protože pres formálně trvající církevní unii se jim bulharský panovník nezdál z náboženských důvodů vhodný. Ze spojenectví s Latiny tak nakonec sešlo a - jak již víme - Ivan Asen zaměřil svou pozornost k řeckým státům. Myšlenky na ovládnutí Carihradu se však nevzdal. Spojená bulharsko--řecká armáda oblehla roku 1235 Carihrad a pokusila se ho dobýt, zatím však bez úspěchu. O rok později Ivan Asen pokus zopakoval. K Carihradu tehdy připlulo rovněž bulharské loďstvo, které Ivan Asen II. postavil zřejmě jako vůbec první bulharský panovník. Obrany města se tehdy energicky ujal Balduinův regent Jan z Brienne, který bulharsko-řecký útok odrazil. Spojenectví s Řeky, kteří uznali samostatnost bulharské církve a podpořili ofenzivu proti cařihradským Latinům, mělo za následek roztržku s papežem. V roce 1234 se stal tärnovským patriarchou Joakim I. (t 1246), který zároveň přijal svěcení od ekumenického patriarchy Germána II. Tím byla unie s Římem nejen de facto, ale i de iure vypovězena a došlo k obnovení samostatné bulharské pravoslavné církve. V květnu 1236 zmocnil papež Řehoř IX. (1227-1241) arcibiskupy kaločského a ostřihomského, aby nad Ivanem Asenem vyhlásili klatbu. V Uhrách v té době zemřel Ondřej II. a jeho nástupce Béla IV. (1235-1270) opustil přátelskou politiku vůči Bulharsku, kterému tak začalo hrozit nebezpečí uherského vpádu. Ivan Asen proto přerušil spojenectví s Janem III. Vatacem, vyžádal si zpět svou dceru Helenu, jejíž zasnoubení zrušil, a začal vyjednávat s Latiny. V roce 1237 dokonce došlo mezi Ivanem Asenem a Janem III. Vatace-sem k válce, avšak během ní vypukl v Tarnově mor, kterému podlehli carova manželka, nejmladší syn i patriarcha Joakim. Ivan Asen to pochopil jako boží výstrahu a obnovil spojenectví s Janem III. Vatacesem. Obnoveno bylo nejen zasnoubení dcery Heleny, ale ovdovělý Ivan Asen se dokonce oženil s dcerou oslepeného Theodora Épirského, který byl propuštěn z vězení. Nato papež Řehoř IX. vyhlásil proti Ivanu Asenovi křížovou výpravu, do jejíhož čela se po jistém zdráhání postavil Béla IV., avšak k válce nakonec nedošlo. Z východoasijských stepí se totiž začali tlačit směrem na západ divoké kmeny Mongolů mi- m mince cara Ivana Asena II., (1218-1241) (Tatarů), které v první fázi své expanze vyvinuly tlak na své sousedy Kumány a způsobily jejich pohyb na západ. Ku-máni se se souhlasem Bély IV. a Ivana Asena usadili jak v uherské nížině, tak v Thrákií. Pokusy papeže přimět Ivana Asena k poslušnosti se proto míjely účinkem, avšak samotný Ivan Asen vystupoval na sklonku své vlády k Latinům smířlivě. Ivan Asen zkonsolidoval Bulharsko rovněž vnitřně, když obnovil ústřední moc. Po letech převratů a válek se jeho pokojná vláda projevila pozitivním vývojem v ekonomické oblasti. Bulharský stát navázal živé obchodní styky s bohatými italskými a jadranskými obchodními republikami, nejvíce však s Dubrovníkem. Rozvoj obchodu si vynutil větší využívání peněz. Za Ivana Asena II. jsou poprvé doloženy samostatné bulharské mince - zlaté, stříbrné i měděné, což zároveň manifestovalo význam a moc bulharského panovníka. Zahraničním obchodníkům byly v Bulharsku poskytovány různé výsady. Když Ivan Asen II. roku 1241 zemřel, stálo Bulharsko politicky i ekonomicky na vrcholu své moci. V paměti Bulharů se proto řadí Ivan Asen k největším panovníkům jejich dějin. ETNICKÉ, SOCIÁLNÍ A HOSPODÁŘSKÉ POMĚRY DRUHÉHO BULHARSKÉHO STÁTU Za vlády Ivana Asena II. se definitivně dotvořil středověký bulharský stát. Administrativní systém převzal mnohé rysy byzantského státu, na druhé straně v mnohém navazoval na tradice z doby prvního carství. Vytvořená struktura jednotlivých státních úřadů a funkcí přetrvala nejen smrt Ivana Asena II., ale udržela se - přes oslabení Bulharska v následujících letech - často po celé 13. a 14. století. Obdobně trvanlivé se ukázaly feudální vztahy a struktura společnosti. V tomto období byl car vrchol ným a ab s olut n í m vládcem. Jeho titul zněl - jako v prvním bulharském carství- „car a samoderžavec všech Bulharů a Řeků", což odpovídalo obdobnému titulu byzantských císařů (basiteus kai autokmtor). Jak už titul napovídá, druhé bulharské carství bylo etnicky různorodé, jeho obyvatelstvo však netvořili jen Bulhaři a Řekové. V Bulharsku žilo především mnoho Valachů {Vlaši}. Jednalo se o etnicky románské obyvatelstvo blízké pozdějším Rumunům, ale protože se zabývalo převážně pastevectvím, byli pakněkdy tímto termínem označováni pastevci vůbec. V důsledku různých nájezdů žily dále v Bulharsku turkotatarské kmeny Pečeněhů, Uzů a Kumánů. Kumánští kmenoví náčelníci byli přijímáni mezi bulharskou šlechtu a časem se poslovanštili, podobně jako předtím Pečeněhové a Prabulhaři. Ovšem tam, kde žili ve větší koncentraci, si udrželi svůj původní etnický charakter. Potomky Kumánů v dnešním Bulharsku jsou zřejmě skupiny Gagauzů na černomořském pobřeží v okolí Varny. V oblasti mezi Plovdivem a Karlovem a od konce 12. století i v severním Bulharsku žily relativně početné komunity Arménů. Ti se usazovali především ve městech jako řemeslníci a obchodníci. Ve 13.-14. století se zřejmě do Bulharska dostali i první Cikáni-Rómové. Soudíme tak, že jejich přítomnost byla prokázána v Byzanci, odkud se tehdy stěhovali do Srbska. To znamená, že museli projít bulharským územím, kde zřejmě část z nich zůstala. Předpokládá se, že většina z nich byla křesťany. Ve 14. století se v Bulharsku objevily i komunity Židů, především v Tarnově. Tato přistěhovalecká vlna patřila z aškenázské větvi židovstva a přišla z Uher, odkud byli Židé vypovězeni roku 1376, a z dnešního Německa. Nešlo o první Židy na dnešním bulharském území: jejich malé skupiny přišly údajně již v 5. stol. př. n. I. z Persie, potom v 2. stol. př. n. 1. z Egypta a konečně v 1. stol. n. 1. z Palestiny. Toto starší židovské osídlení tvořili tzv. Romanioté, tj. původní Židé na území Byzance jako zůstatku Římské říše {odtud i jejich název Romanci - Římané), kteří používali jako liturgický jazyk řečtinu. Němečtí a uherští Aškenáziové si vytvořili vlastní trvalou komunitu, která však byla v porovnání s jinými evropskými zeměmi poměrně slabá a nezískala větší hospodářský význam. Na rozdíl od západní Evropy byl v Bulharsku téměř neznámý nábožensky založený antisemitismus a křesťané žili se Židy ve shodě. Car ve svých rukou soustřeďoval z boží milosti veškerou zákonodárnou, výkonnou, soudní i vojenskou moc, v teoretické rovině byl vlastníkem celého státu, s jehož územím mohl volně nakládat. Jeho moc byla v souladu se starými tradicemi považována za dědičnou, následníkem se stával zpravidla prvorozený syn. Pokud car neměl syny, přecházelo nástupnictví na jeho bratry a jejich syny, pokud nebyli ani ti, mohl se stát carem i vzdálenější příbuzný, avšak v takovém případě bylo zvykem potvrzovat nástupnictví rozhodnutím bojarské rady. Bojarská rada, známá pod byzantským názvem synklit, byla shromážděním předních velkých bojarů, především pak těch, kteří vykonávali státní či vojenské funkce. Měla teoreticky jen charakter panovníkova poradního sboru, avšak v praxi především za slabších panovníků nabývala 3 Wh lícu r'it 1] /U- " .TO ínrr Sv. Arsenij, ikona z rilského kláštera, 13. století velkého významu. K členům bojarské rady náležel také patriarcha bulharské církve, případně i další vysocí církevní hodnostáři. Bojarská rada posuzovala zásadní záležitosti týkající se vnitřní i zahraniční politiky a byla nástrojem vlivu vysoké aristokracie a duchovenstva na správu státu. Při mimořádných událostech, kdy bylo třeba určité rozhodnutí podpořit širším konsensem, mohla mít bojarská rada i charakter většího shromáždění bulharské šlechty a duchovenstva vůbec. Ostatní vrstvy neprivilegovaného oby vatelstvo neměly, jako ostatně prakticky nikde v Evropě, na veřejné záležitosti žádný vliv. Jen zcela výjimečně byly svolávány velké sněmy nebo shromáždění - sábory - za účasti bojarů, duchovenstva „a jiného ostatního lidu". Šlo zřejmě o jakýsi pozůstatek starých kmenových shromáždění, kde však „ostatní lid" měl svou přítomností jen dodat větší legitimitu příslušnému usnesení. Podobný sobor se konal, jak již víme, roku 1211 s cílem odsoudit hnutí bogomilů, podobná protikacířská shromáždění se konala v Tarnově ještě v letech 1350 a 1360. Bulharský stát měl ve 13. a 14. století již poměrně vysoce rozvinutý administrativní aparát. Tak jako všude v Evropě, i v Bulharsku pocházeli nej-vyšší úředníci z řad vysoké šlechty. Rozvětvená administrativa zasahovala až do měst a dokonce i do některých městeček a vsí. Organizace státní správy byla v mnohém ovlivněna byzantskými vzory a také názvy jednotlivých funkcí byly často převzaty z řečtiny a kopírovaly byzantský vzor. Ústřední úředníci byli jmenováni bezprostředně carem a byli mu také přímo odpovědni. Přední místo mezi nimi zaujímal velký logotet, který byl jakousi hlavou všech hodnostářů, přednostou carské kanceláře a prvním ministrem na způsob někdejších chánských kachvanů. Dalšími významnými úředníky byli zejména velký vojvoda, který velel vojsku a zastupoval cara v hlavním městě po dobu jeho nepřítomnosti, hlavní zbrojíř a zásobovatel vojska -protostrator, správce carských financí - protovestiar, carský adjutant - ve-lik primikjur, vrchní stolník, který se staral o zásobování dvora - epikernij aj. Počet, jména i funkce se samozřejmě časem podle potřeby měnily, a proto není možné je vyjmenovat v úplnosti. Uvedení úředníci se pohybovali v bezprostřední blízkosti cara, patřili k okruhu jeho nejbliž-ších rádců a zasedali v bojarské radě. Příbuzným panovníkovým, nebo i velkým bojarům, které chtěl car vyznamenat či si je zavázat, byly kromě toho udělovány různé čestné úřady či tituly jako despot či sevastokrator. S udělením obou titulů bylo často spojeno i správcovství určité oblasti, Sevastokrator Kalojan, nástěnná malba kostela v Bojaně u Sofie 1259 ve které despot či sevastokrator vládl carovým jménem, často však nakonec zcela nezávisle na něm. Sevastokratorem byl například již zmíněný Strez, synovec cara Kalojana. Administrativně se druhý bulharský stát členil ve 13.-14. století na oblasti (župy) či provincie, které se označovaly řeckým termínem chorá, jehož význam byl vysvětlen již v předcházející kapitole. Nejvyšší úředník se zde nazýval sevast, později byl označován i řeckým titulem kefalia. Sídly úředníků byla města, sloužící jako správní střediska. Jejich počet se pochopitelně měnil s územním rozsahem bulharského státu. V době největšího rozmachu říše za Ivana Asena II. existovalo provincií celkem devět se správními středisky v Tärnovo, Boruji (Stará Zagora), Karvunu (Kavárna), Bělehradě, Braničevu, Kranu, Skopji, Devolu a Přílepu. Města byl opevněna a byly v nich umístěny vojenské posádky mající nejen vojenské, ale také policejní funkce. Velitelem posádky byl katepan, nebo též kastrofilax. Města byla rovněž sídly soudců - sevastů a výběrčích daní peněžních i naturálních. I když teoreticky patřila všechna půda panovníkovi, v praxi se právě ve 13. až 14. století velmi rozšířilo pozemkové vlastnictví šlechty. Tím, že byla k Bulharsku připojena téměř celá Thrákie a velká část Makedonie, získali panovníci poměrně rozsáhlé výměry zemědělské půdy, kterou mohli obdarovávat jak bojary, tak i vyšší klérus a kláštery. Bulharské bojarstvo se v této době obdobně jako západoevropská šlechta rozdělilo na aristokracii vyšší a nižší, v dobových pramenech označovanou jako „velkou" a „malou". Velcí bojaři vlastnili rozsáhlé pozemkové majetky a aktivně se zapojovali do politického života země, a to zpravidla jako správci určitých území, podřízení carovi. Podřízenost byla často problematická a jak jsme již viděli, někteří velcí bojaři si občas vybojovali vlastní samostatné státečky a válčili s ústřední carskou mocí. Vlastnictvím velkých bojarů byla jak zemědělská půda, lesy a pastviny, tak i vesnice a jejich obyvatelé. Bylo rovněž běžné, že bojarům patřily kostely a kláštery, které vybudovali na svých panstvích na vlastní náklady. Takovýmto kostelům a klášterům bojaři jako jejich zakladatelé a patroni dávali do užívání část půdy i s vesnicemi, nebo jim ji odkazovali v závěti. Kostely a především kláštery ovšem dostávaly půdu i přímo od panovníků, kteří jim také zvláštními listinami potvrzovali jejich držbu a výsady. Malí bojaři, odpovídající středoevropským zemanům, vlastnili naproti tomu malou výměru půdy, často jen s jednou vesnicí, nebo i jen s její částí, popřípadě neměli vůbec žádný pozemkový majetek. Půdu získávali bojaři různými způsoby, nejčastěji však od cara za vojenskou službu, nebo jako kořist v dobytých územích. Půda v bojarském držení neměla jednotný statut. Část byla „volná", tj. její vlastník s ní mohl zcela volně disponovat. Tento druh půdy byl označován jako baština, tj. svobodný statek, obdoba západoevropských alodií. Jiným druhem vlastnictví byla již z doby byzantské nadvlády známá prania. U proniální půdy zůstával vrchním vlastníkem panovník, zatímco bojar byl jen jejím uživatelem, za což byl povinen panovníkovi určitými službami. Zcizení (prodej, darování, testamentární převod na jinou osobu apod.) prónií byl zpravidla možný jen s panovníkovým souhlasem. Tak jako již v byzantských dobách, i v druhém bulharském carství se dále rozšiřovaly imunity bojarů i klášterů vůči ústřední panovnické moci. Carské úřady nemohly zasahovat do výkonu výsostných práv bojara (kláštera), který měl plnou administrativní i soudní pravomoc nad na něm závislými lidmi. Systém imunit oslaboval ústřední moc, neboť každé feudální panství se tak vlastně stávalo „státem ve státě". Míra osobní svobody poddaných rolníků byla různá. Ve 13, století ještě existovali svobodní rolníci, označovaní jako „svobodní lidé", avšak jejich počet se neustále zmenšoval. Na druhé straně jsou ještě doloženi i otroci (robi), jejichž počet i hospodářský význam byl ovšem velmi malý. Obecně platí, že docházelo k postupnému kznevolňování rolníků. Domácí bulharské prameny v tomto směru nejsou dostatečné, proto badatelé většinou vyvozují paralely z dochovaných pramenů srbských, kde byla situace obdobná. Srbsko kromě toho ve 14. století ovládlo některá dříve bulharská území a předpokládá se, že zachovalo v poddanských vztazích k feudální vrchnosti starší bulharský stav. Cenným pramenem v tomto směru je především zákoník srbského krále Štěpána Uroše IV. Dušana Silného (1331-1355] z roku 1349. Znevolňování znamenalo v praxi pevné připoutání poddaných rolníků k půdě bez možnosti svobodně se stěhovat jinam, případně též právo pána takto závislé rolníky s půdou prodat. Vrstva poddaných nebyla ani v této době jednotná. Část poddaných [parici) užívala vlastní, respektive dědičně propůjčenou půdu s vlastním inventářem. Obojí mohli parikové zpravidla odevzdat potomkům. Naproti tomu žili na vesnicích i bezzemci hospodařící jako nájemní síly na cizí půdě či jako sluhové (otroci) a řemeslníci (technitari). Duchovní osoby (kněží, popi) byli pokládáni za osobně svobodné jen tehdy, měli-li svobodnou půdu (baštinu), jinak byli pokládáni za poddané panství a nesměli se bez souhlasu svého feudálního pána stěhovat. Feudální pán měl však povinnost se o ně starat a pokud tak nečinil a duchovní si stěžoval marně u své církevní vrchnosti, mohl se odstěhovat. Podobně jako již v předchozím byzantském období i za druhého carství existovaly tři druhy povinností pariků, případně i kleriků ke svým feudálním pánům, respektive panstvím. Na první místo se postupně dostává robota (angari-ja), tedy povinnost parika bezplatně pracovat po určitý počet dní na panských polích, nebo povinnost vykonávat pro pána jinou práci. Průměrný rozsah robot není možné stanovit ani přibližně, protože byl na různých místech různý. Dá se předpokládat, že robota byla široce využívána v úrodných oblastech, zatímco v oblastech horských byla zaměňována za povinnost starat se o panská stáda a pastviny. Panovník se do rozsahu robot zřejmě snažil vnést určitý řád, podobně jako tomu bylo v sousedním Srbsku. Na druhé straně například v privilegiu srbského krále Stepána Dušana bulharskému klášteru „Sv. Nikola Mračský" se uvádí, že poddaní jsou povinni pro klášter pracovat, přičemž rozsah těchto prací si má určit klášter sám podle svých potřeb. Nepochybně i v Bulharsku byl proto přinejmenším někdy rozsah robot ponechán na vůli feudálnímu vlastníku. Stát ovšem požadoval od pariků ještě tzv. státní roboty, tedy veřejně prospěšné práce, a proto výše roboty feudálního vlastníka nemohla být stanovována tak, aby pak již rolník nebyl schopen plnit další povinnosti, především vůči státu. Vedle robot byla široce rozvinuta i naturální renta, obvykle ve výši jedné desetiny (desátku) z výnosu všech pěstovaných plodin a domácích zvířat. Naturální rentu vybírali zvláštní výběrčí - desítkáři (desetkari), kteří se na velkých panství dále dělili podle plodin či zvířat, ze kterých desátek vybírali. Rolníci na carské půdě odváděli desátek přímo státním úředníkům a výnos takovéto naturální dávky připadl carské pokladně. Vedle desátku, který měl podobu stálého a fixního poplatku, se v jednotlivých privilegiích (gmmotách) klášterům i bojarům uvádějí ještě mimořádné naturální dávky, odváděné jen občas při určitých konkrétních příležitostech a ve stanovené výši. Naturální dávky tohoto charakteru byli rolníci nuceni odvádět například při průchodu cara a jeho průvodu, bojarské družiny, cizích poselstev apod. Výše poplatků byla regulována v praxi spí- še u státních (carských) rolníků, kde byla opět svěřena carským výběrčím. Středověké železné nástroje, 13.-14. století Vymáhání naturálních dávek jednotlivými bojary či kláštery, pokud měli imunitu, v praxi záviselo na jejich libovůli, stejně jako výše robot. Poddaný parik neměl co do jejich výše možnost odvolání, neboť stát vůči bojarovi či klášteru s imunitou prakticky nemohl zasáhnout, ani kdyby oprávněnost poddanské stížnosti uznal. S rozvojem ražby mincí v Bulharsku vzrostl i význam peněžní renty. Penězi bylo třeba platit za používání pastvin pro dobytek, ovce, za právo rybolovu. Byly rovněž vybírány různé pokuty feudálnímu pánu za nedovolené používání vod, pastvin a za různé přestupky. V penězích byly již od doby byzantské nadvlády, jak již víme, placeny i daně. Poddaní sedláci platili především daň z obhospodařované půdy nazývanou voloberština a daň z „komínu" (dimnina), tj. domovní daň. Další formou byla daň zvaná perpem {podle byzantské zlaté mince zvané iperpera), zřejmě jakási forma osobní daně „z hlavy". Ve 13.-14. století došlo v Bulharsku rovněž k rozvoji měst, kam se z venkova soustředila řemeslná výroba jako výroba keramiky, tkalcovství, obuvnictví, kožešnictví a samozřejmě různá řemesla spjatá s potravinářstvím. Hlavním městem se stalo lidnaté Tárnovo. Někteří cizí návštěvníci a doboví kronikáři je přirovnávali k Carihradu, což svědčí o tom, že se muselo skutečně jednat o velmi rozlehlé a výstavné město. Rozkládalo se na kopcích Carevci a Trape-zici nad řekou Jantrou a bylo silně opevněno vysokými zdmi, jejichž zbytky se zachovaly dodnes. Tárnovo bylo také sídlem patriarchy a obnoveného patriarchátu, což se projevilo v řadě církevních staveb a také ve vybudování „svatých hor" v podobě věnce kostelů a klášterů na okolních kopcích. Sakrální význam Tärnova byl umocněn rovněž tím, že sem byly přeneseny ostatky „národních" světců (Ivan Rilski, Pětka Tärnovska, Michail Vojnik aj.). Uvnitř hradeb stály jednak domy zámožných bojarů (bojarská osada), jednak tzv. dolní osada, ve které žili řemeslníci. Cizinci a příslušníci různých etnik a náboženských skupin jako Řekové, Arméni, Židé, Dubrovčané, Benátčané, Frankové měli své vlastní čtvrti. Významným a výstavným městem byl v té době rovněž Plovdiv. Důležitými městskými středisky s řemeslnou výrobou byly dále Červen, Sre-dec (od konce 13. století se již vyskytuje název Sofia), Pernik, Lovec, Melnik, Velbäžd (Kjustendil), Skopje a Ochrid v dnešní Makedonii. Svůj význam si také podržela města na černomořském pobřeží, především Mesembria (Nesebar), Sozopol a Varna, která byla i středisky dálkového obchodu a udržovala úzké styky s Benátkami a Janovem. Ze stejného důvodu měla význam i města na Dunaji jako Vidin, Rjachovo (dnešní Orjachovo), Svištov, Nikopol, Rusokastro (Ruse), která spojovala Bulharsko se střední Evropou. Ve 13.-14. století znali Bulhaři více než 50 druhů specializovaných řemesel, která se sdružovala do profesně organizovaných sdružení na způsob západoevropských cechů. Rozvíjelo se také železářství a zpracování kovů. Rozvoj těžby rud a železářství přinesli do Bulharska odborníci ze západní Evropy nazývaní „Sašové", což by ukazovalo na jejich německý původ. Rudné doly se nacházely především v Bráškovu, Rudniku, Novém Bardu, Velbäždu (Kjustendilu), Kratovu, Nevrokopu. Mnoho místních názvů dodnes ukazuje na někdejší rudné doly (Rudarsko, Radarci, Rudovo, Rudjovica, Rudište, Rupe). Doly na stříbro a měď existovaly v údolí řeky Bystrice a v okolí Kjustendilu. Předpisy bulharského horního práva známe jen z pozdější doby. Tzv saský „rudný zákon" (rudarski zákon), vzniklý mezi lety 1412-1417 z příkazu srbského despota Štěpána Lazareviče (1389-1427), nicméně nepochybně obsahuje jako svod i starší bulharské právní normy. I v tomto zákoníku je patrný i vliv Byzance. Obyvatelstvo měst bylo zpravidla osobně svobodné, protože například povolání obchodníka bylo těžko myslitelné bez svobodného pohybu a možnosti volně disponovat svým majetkem. Rozvoj řemesel a zejména hornictví si rovněž vyžadoval existenci volné pracovní síly najímané za mzdu. Jak již bylo řečeno v druhé kapitole, na rozdíl od západní Evropy neexistovala v Bulharsku svobodná královská města, jejichž měšťané by disponovali politickými právy. Obyvatelé bulharských měst byli lidmi závislými na feudální vrchnosti a jejich postavení se blížilo středoevropským poddanským městům. Městská střediska neměla samosprávu jako v západní Evropě, ale byla podřízena buď přímo carovi nebo místnímu bojarovi, a tak nikdy nenabyla většího politického významu. Bojaři často přímo žili ve městě a vlastnili tam nemovitosti. Slabé postavení měst je charakteristické nejen pro Bulharsko, ale -s výjimkou dalmátskeho pobřeží, kde &mm i -------- um i Středověcí kováři, nástěnná malba vZenenském klášteře, 14. století existovaly městské republiky - pro celý Balkán. Politickým důsledkem bylo, že se panovníci v boji s vysokou šlechtou nemohli opírat o města, což pak vedlo postupně k prohlubování feudální anarchie. Hlavní mocenskou oporou panovníka bylo vojsko. Urození lidé (bojaři) v něm tvořili jízdu, zatímco poddaní pěchotu a pomocné sbory. Čím dál tím více se ovšem panovníci, ale později i samostatně vládnoucí bojaři spoléhali na námezdní žoldnéře. Etnické složení vojska nemělo, tak jako ostatně nikde v soudobé Evropě, zásadní význam. Bylo běžné, že v bulharském vojsku sloužili jako žoldnéři Kumáni, Tataři, později i Turci. Obecně možno říci, že sociální zřízení Bulharska a jeho ekonomické poměry odpovídaly situaci v okolních balkánských zemích. Mnohé jevy a instituce byly shodné s obdobnými institucemi v západní Evropě. Zvláště silně se projevoval vliv sousedních řeckých států (nikájské císařství, épirský despotát), respektive Byzance. BULHARSKO ZA POSLEDNÍCH ASENOVCU Po smrti Ivana Asena II. roku 1241 připadl bulharský^trůn jeho sedmiletému synovi z druhého manželství s uherskou princeznou Annou Kolomanovi (Kálmánovi), kterého Bulhaři nazývali Kalimanem. Protože byl Kaliman I. (1241-1246) v době nástupu na trůn nezletilý, vládla za něj regentská rada složená z bojarů spřízněněch s dynastií Asenovců. Na počátku vlády se zdálo, že Bulharsko čeká pokračování míru, který nastal již koncem vlády Ivana Asena II. Regenti totiž na jedné straně vstoupili do nového spolku s nikájským císařem Janem III. Vatacem a urovnali vztahy s épirským despotou Janem Komnénem, Srby i Uhrami, na druhé straně uzavřeli dvouletý mír s latinským císařstvím. Avšak již roku 1242 byl pokojný vývoj Bulharska přerušen vpádem nových kočovníků - Mongolů. Mongolové (Tataři) vytvořili na počátku 13. století ve středo asijských stepích mohutný kmenový svaz (hordu). Vroce 1182 byl částí Mongolů zvolen chánem Temudžin (asi 1161-1227), který přijal titul Čingis a jako Čingischán sjednotil mongolské kmeny a zahájil rozsáhlé výboje. V letech 1211-1215 dobyl severní Čínu, v letech 1218-1221 pronikl do Turkestánu, Afghánistánu a dosáhl řeky Indu. V roce 1223 porazili jeho velitelé na řece Kalce ruské vojsko a Kumány, kteří tak byli znovu uvedeni do pohybu směrem na západ. V letech 1238-1240 jeho vnuk chán Batu vyvrátil Kyjevskou Rus a 6. prosince 1240 vypálil Kyjev. Za Čingischánových nástupců se sice mongolská říše dostala do krize a rozpadla na řadu nástupnických říší (ulusů), avšak to nijak nebránilo jejich dalším výbojům. Na západě Mongolové pronikli až do Polska a do Uher (1241-1242), ale poté se vrátili do jihoruských stepí a zřídili zde nový státní útvar - Zlatou hordu. Do Bulharska vpadl při návratu z Uher jeden z mongolských proudů a zpustošil sever země. Kaliman byl donucen zavázat se platit Zlaté hordě roční poplatek. Po mongolském vpádu bylo zanedlouho Bulharsko zataženo do války mezi nikájským císařem Janem III. Vatacem a épirským vládcem Demetri-em, synem oslepeného Theodora. V roce 1246 vytáhl Jan III. proti Demetri-ovi, ale již v srpnu téhož roku byl dvanáctiletý Kaliman v Tárnově otráven. Na uprázdněný trůn byl dosazen jeho nevlastní bratr Michal II. Asen, syn Ivana Asena II. a jeho další manželky Iriny, která byla Demetriovou sestrou. Protože i Michal II. (1246-1257) byl ještě dítětem, vládla za něj jako regentka--matka, která se v konfliktu mezi Nikájou a Épirem logicky postavila na stranu svého bratra. Nikájský císař nečekal, až se toto spojenectví upevní, a udeřil na jižní bulharské oblasti. Podařilo se mu zmocnit se Seresu, Melniku, větší části Thrákie i s Plovdivem a severní Makedonie až po Vardar. Nato dobyl i Soluň a přinutil Demetria uznat svrchovanost nikájského císařství. Situace využil také uherský král Béla IV., který obsadil oblast Bělehradu a Braničeva a roku 1246 se prohlásil dokonce za bulharského krále. Mírová smlouva mezi nikájským císařstvím a Bulharskem, uzavřená roku 1247, ponechávala Michalu II. Asenovi jen severní část země. Z iniciativy Jana III. Vatacesa pak bylo bulharské vojsko dokonce zapojeno do nové války proti Latinům, která však po počátečních úspěších skončila fiaskem. Vletech 1248-1252 prožilo Bulharsko krátké období klidu a nového hospodářského rozmachu. Ve vnitřní politice se carevna Irena vypořádala s některými Asenovci, které považovala za přívržence zavražděného Kalimana I. Vedle carevny se tehdy dostal do popředí také její zeť Petr, s jehož jménem je spojen obrat v bulharské politice vůči Srbsku. Zatímco Ivan Asen II. se snažil udržovat s tímto sousedem celkem přátelské vztahy, sevastokrator Petr uzavřel v létě 1253 obchodní a vojenskou smlouvu s dubrovníckou republikou, která se tehdy nacházela v konfliktu se srbským králem Štěpánem Urošem I. (1243-1276). Válka proti Srbsku však nakonec nepřinesla očekávaný výsledek a roku 1254 byl uzavřen mír, obnovující v podstatě předchozí stav. Válka se Srbskem sblížila sevastokratora Petra se severním sousedem Štěpána Uroše, mačevským báném Rostislavem z ruského panovnického rodu Rurikovců, jenž byl synem černigovského knížete Michala Vsevolodo-viče a před mongolským vpádem se uchýlil do Uher, kde se oženil s dcerou Bély IV. Annou. Uherský král jej jmenoval slavonským báném a správcem Mačvy, tj. území mezi dolní Sávou a Drinou, jakož i některých území v dnešní Bosně. Sevastokrator Petr oženil mladého Michala II. s Rostislavovou dcerou a spříznil jej tak s uherskou královskou dynastií Arpádovců. Uhry se měly stát spojencem, nebo měly alespoň zachovat neutralitu v nadcházejícím pokusu o znovuzískání území, ztracených ve prospěch nikájského císařství. Příležitost k tomu se naskytla v roce 1254, kdy zemřel Jan III. Vatacés a na trůn nastoupil jeho syn Theodor II. Laskaris (1254-1258), který měl za manželku dceru Ivana Asena II. Helenu. Bulhaři tehdy nenadále zaútočili a bez většího odporu obsadili několik pevností a měst v Rodopech a v Makedonii až po Vardar. Nakonec však celá akce skončila bez úspěchu. Theodor II. Laskaris neměl vůbec v úmyslu vrátit cokoliv z území získaných jeho otcem, soustředil síly, překročil Bospor a nenadále se objevil před Adrianopolí (Odrinem), od něhož Bulhaři ustoupili. Císař postupoval dále na Boruj, který rovněž dobyl, a pouze příchod zimy mu zabránil pokračovat v tažení přes Starou planinu. I tak však Theodor II. získal zpět celé Rodopy s výjimkou pevnosti Cepina (nedaleko Ve-lingradu), kterou nadále bránila bulharská posádka. Císař již nemohl pevnost obléhat, protože se mezitím vzbouřilí Bulhaři v okolí města Melnik. Do čela protiřeckého povstání se zde postavil vojvoda Dragota, který se silně opevnil v Rupelském průsmyku. Nikájské vojsko dlouho nemohlo průsmyk dobýt, ale nakonec se mu podařilo obránce obejít a vpadnout jim do týlu. Dobytím průsmyku se tak Řekům otevřela cesta přes Soluň a Voděn do severní Makedonie. Michal II., který si zajistil severní hranici mírem s Uhrami, naproti tomu poslal vojsko spolu s 4000 Kumány do jeho týlu v Thrákii, avšak i tuto bulharskou protiakci Theodor II. odrazil. Na jaře 1256 se jeho vojsko objevilo u řeky Regina (dnes Ergene) a chystalo se k rozhodující bitvě, ke které však nakonec nedošlo, protože obě strany uzavřely mír. Bulhaři byli nuceni vzdát se Cepiny a vrátit všechna území, která Řekové měli na sklonku Vatacesova života, což znamenalo obnovení předválečného stavu. Bulharsko však nakonec ztratilo i na východě: těžkostí Michala II. totiž využili Benátčané k loupeživému nájezdu na černomořskou Mesembrii, kterou vyplenili, aby se s bohatou kořistí vrátili na svou základnu v Carihrade. Krach pokusu Michala II. o navrácení území patřících jeho otci se projevil v růstu nespokojenosti bulharských bojarů, nelibě nesoucích, že Michal se dostal do faktické závislosti na Rostislavovi, zvláště když za tímto stáli v Bulharsku nenávidění Uhři. Zjitřelé situace využil ke spiknutí carův bratranec Ka-liman. Někdy počátkem roku 1257 byl Michal II. zavražděn a Kaliman, který donutil ke sňatku jeho vdovu, se prohlásil carem. Avšak ani jeho vláda netrvala dlouho. Rostislav, který se dozvěděl o smrti Michala II., totiž již roku 1257 vytáhl s vojskem do Bulharska pod záminkou ochrany své dcery a zmocnil se Tárnova. Kaliman II. byl zabit na útěku, neznámo přesně kde a kým. Protože oba posední Asenovci neměli mužských potomků, prohlásil se carem sám Rostislav, který používal titul „císař Bulharů" {.imperátor Bulgarorum) a který svůj nárok opíral o fakt, že je otcem zákonité carevny. Avšak takové problematické právo na trůn nebyl ochoten v Bulharsku nikdo uznat. Nejprve proti němu vystoupil manžel dcery Ivana Asena II. Mico (v řeckých pramenech uváděný jako Mycés) - výsledkem byla občanská válka a roztržení země na dvě části. Zatímco Mico měl svoje domény na jihu Bulharska, Rostislav uchvátil západní oblasti státu. Vnitřních zmatků v Bulharsku využilo Latinové, kteří spolu s Benátčany oblehli Mesembrii a 14. června 1257 ji dobyli. Spor mezi Micem a Rostislavem měl nakonec nečekané rozuzlení. Většina bojarů odmítala totiž jak Míca, tak Rostislava. Do čela opozice se postavil bojar Konstantin Tich, správce skopské oblasti, jenž s pomocí tárnovských bojarů obsadil hlavní město a prohlásil se carem. Aby si upevnil svou moc, oženil se s dcerou císaře Theodora II. Irenou, která byla vnučkou Ivana Asena II. Konstantin tak chtěl zdůraznit, že je legitimním příslušníkem asenovské dynastie, což ještě podtrhl přijetím rodového jména Asen. Prvním úkolem Konstantina Asena (1257-1277) se stala porážka obou soupeřů. Konflikt s Rostislavem vyvolal novou vleklou válku s Uhrami, která byla vedena se střídavými úspěchy. Nejprve roku 1259 vtrhli Uhři do Bulharska, avšak následující rok Konstantin učinil protivýpad a pronikl až do severinské-ho Banátu (v dnešním Rumunsku). V roce 1261 uherské vojsko přitáhlo k řece Iskär (a tedy až k Sofii) a jeden oddíl pronikl až k Tärnovu. V Uhrách však vypukly vnitřní spory mezi Belou IV. a následníkem trůnu Štěpánem V. (pozdějším králem v letech 1270-1272), které uherské tažení ukončily. Šťastným obratem pro Konstantina bylo i to, že někdy na přelomu let 1261-1262 zemřel f ^3 i samotný pretendent na bulharský trůn Rostislav. Jeho nástupce Jakub Svetoslav si sice ponechal titul despoty bulharského, uznal však svrchovanost Konstantinovu. Mnohem obtížnější se ukázal boj proti Micovi, který za bojů Konstantina s Uhry ještě rozšířil své državy. Mico nejen v roce 1260 porazil carské vojsko, ale i těžce poškodil Konstantinovu prestiž tím, že jej přinutil po prohrané bitvě hledat útočiště v pevnosti Stanimaka, ovládanou tehdy nikájskými Řeky. Vzrůst Mico-vy moci byl ovšem nepříjemný i pro ně. Toho Konstantin využil a roku 1260 spojenectví s nikájským císařem ještě posílil. Tím se roku 1258 stal po smrti Theodora II. nedospělý Jan IV. Laskaris, bratr bulharské carevny Ireny. Skutečným vládcem tam byl nicméně vojevůdce Michal Palaiologos, který se v roce 1259 nechal korunovat na spolucísaře pod jménem Michal VIII. Tento spolek však netrval dlouho, protože se brzy ukázalo, že Michal je v delší časové perspektivě pro Bulharsko stejným, ne-li větším nebezpečím než Mico. Nejprve v roce 1259 porazil épirského despotu Michala II. a připojil jeho území ke svému. V roce 1261 pak nikájská vojska zaútočila proti latinskému císaři Balduinovi II. a 25. července 1261 dobyla překvapivě Carihrad. Michal, korunovaný slavnostně na byzantského císaře, tak obnovil někdejší byzantskou říši, která si samozřejmě do budoucna činila nároky na všechna území, která k ní kdysi patřila, což se nemohlo neodrazit i na vztazích k Bulharsku. Kromě toho se vzájemné vztahy zhoršily i z důvodů osobních: Michal VIII. (1259-1282) se totiž na podzim 1261 rozhodl zbavit legitimního císaře Jana IV. Laskarise, kterého oslepil a uvrhl do kláštera, což samozřejmě pobouřilo jeho sestru carevnu Irenu. Obnova Byzance a sesazení Jana IV. Laskarise vyvolalo převrat v politice Konstantina Asena. Mezi někdejšími spojenci došlo k válce, přičemž Konstantinovi se obratnou diplomacií podařilo získat na svou stranu i Jakuba Svetoslava, kterého podporovaly Uhry, a také sesazeného épirského despotu Michala II.; Mico se naproti tomu stal byzantským spojencem. Boj proti Micovi, který se opevnil v Mesembrii, kde jej Bulhaři neúspěšně obléhali, se nicméně v nové situaci stal pouze vedlejší záležitostí. Válka proti Byzanci vypukla roku 1262, přičemž iniciativa byla nejprve na bulharské straně. Vojsko Konstantina Asena se zmocnilo Stanimaky a většího počtu měst a pevností v jihovýchodní Thrákii. Na jaře 1263 došlo k obratu. Michal VIII. rozdělil své Car Konstantin Tich-Asen (1257-1277) s carevnou Irenou, nástěnná malba v bojanském kostele vojsko na dvě části. Jedna Část postupovala proti proudu Marice a obsadila Plovdiv i Stanimaku, zatímco druhá část se obrátila k černomořskému pobřeží a obsadila většinu tamních měst. Vojsko vysvobodilo z bulharského obležení rovněž Mica v Mesembrii, který však město odevzdal Byzantincům a odešel do Carihradu. Císař Michal VIII. jej později jmenoval správcem v Malé Asii v okolí někdejší Tróje, čímž z bulharských dějin zmizel Mico již nadobro. Po odchodu Mica do Malé Asie se sice Konstantinův carský titul zdál nesporný, avšak konflikt s Byzancí pokračoval. Konstantin zejména těžce nesl ztrátu černomořského pobřeží. První příležitost změnit situaci se naskytla již roku 1265. Seldžucký sultán Azaddin s asi 10 000 rodinami Seldžuckých Turků se roku 1263 uchýlil před útoky Mongolů do Byzance a císař Michal VIII. ho usídlil v Dobrudži. Protože však Turkům nedůvěřoval, zadržel Azaddina jako rukojmí v Carihrade. Seldžucký náčelník Sary-Saltyk uzavřel s Konstantinem spojenectví proti Michalovi VIII., ke kterému přistoupil i mongolský chán Zlaté hordy Berke. Berkeho Tataři, ke kterým se připojil i Konstantin, přitáhli až k Enosu, kam císař poslal Azaddina do vyhnanství, a vynutili si jeho vydání. Potom zpustošili byzantské území a odtáhli zpět do jihoruských stepí, přičemž s sebou vzali i v Dobrudži usazené Seldžuky. Z tatarského vpádu do Byzance nemělo Bulharsko nakonec žádný užitek. Naopak, do rozháraných poměrů znovu zasáhli Uhři, Podnětem k nové válce bylo vystoupení Jakuba Svetoslava, který opakovaně měnil v konfliktu strany. V roce 1265, kdy byl spojencem Bulharů, překročil Dunaj a pokusil se ovládnout oblast Severinu, nacházející se pod uherskou svrchovaností. Byl však odražen a Uhři, kteří za jeho vpádem správně tušili akci cara Konstantina, se pak obrátili na jih, přešli Dunaj, obsadili Vidin a umístili své posádky i ve vnitrozemí v Plevnu a Orjachovu. Jakub Svetoslav upadl do ještě pevnější závislosti na Uhrách. Síly Bulharů i Uhrů byly celkem vyrovnané a Bulharsko se rozhodlo nejen uzavřít mír, ale získat i Uhry pro širší spojenectví proti Byzanci. Michal VIII. se mezitím dostal do komplikované mezinárodní situace, protože se proti němu v roce 1267 v západní Evropě vytvořila velká koalice pod vedením krále „obojí Sicílie" Karla z Anjou (1266-1285), ke kterému se uchýlil vypuzený poslední latinský císař Balduin II. Ztráta Carihradu znamenala totiž velkou ránu pro prestiž katolické církve, a tak protibyzantskou koalici podporoval i papež Kliment IV. (1265-1268). Z ekonomických důvodů se k ní připojily i městské republiky Benátky a Janov, které si od znovudobytí Carihradu slibovaly posílení svých obchodních výsad na východě. Za takto napjaté situace se Michal pokusil znovu získat Bulhary, nebo si alespoň zajistit v nastávajícím konfliktu jejich neutralitu. Když v roce 1268 zemřela carevna Irena, vyslal Michal do Tärnova poselstvo, které nabídlo Konstantinovi za manželku svou neteř Marii. Zároveň císař slíbil, že vrátí Bulharsku černomořské pevnosti Anchialo (Pomorie) a Mesembrii. Svatba Konstantina s Marií se uskutečnila v roce 1269, avšak s navrácením obou měst Michal nepospíchal. Jejich vydání stále pod různými záminkami odkládal, až nakonec Konstantinovi došla trpělivost. V roce 1272 vyslal po dohodě se Srby poselstvo do Neapole ke Karlovi z Anjou, aby dojednalo podmínky, za kterých by se eventuálně Bulharsko mohlo připojit k protibyzantské koalici. Akce měla posloužit především jako nátlak na Michala, neboť Konstantin stále ještě věřil v možnost mírového získání Černomoří. Byzantský císař zatím nalezl spojence jednak v uherském králi Štěpánovi V., jednak začal vyjednávat s tatarským chánem Nogajem, kterému dal za ženu svou nemanželskou dceru Efrosimu. Tataři z jihoruských stepí byli přitom hrozbou především pro Bulharsko. Karel z Anjou zahájil válku proti Byzanci vlastně již roku 1267, když obsadil ostrov Korfu. O čtyři roky později se mu podařilo opanovat albánské pobřeží a v roce 1272 se zmocnil Dráče. Michal VIII. se znovu snažil získat čas, a proto nabídl papeži Řehoři X. (1271-1276) církevní unii a podřízení východní církve Římu. Papež se již viděl jako úspěšný sjednotitel křesťanstva, který překonal velké schizma z roku 1054, a proto souhlasil. Císařova iniciativa narazila samozřejmě na odpor pravoslavného duchovenstva a třebaže se s konstantinopol-ským patriarchátem císař poměrně snadno vypořádal, problémem se ukázal postoj dvou dalších samostatných pravoslavných církví - srbské a bulharské. Zde Michal sáhl k rafinovanému kroku: v srpnu 1272 potvrdil zvláštní listinou privilegia daná v letech 1019-1025 Basileiem II. Bulharobijcem ochridskému arcibiskupství, včetně rozsahu jeho působnosti, a tím i zpochybnil samostatnost srbské a bulharské církve. V roce 1274 se v Lyonu sešel církevní koncil, na kterém byzantské poselstvo složilo slavnostní přísahu věrnosti východní církve papeži. Poselstvo se zároveň odřeklo schizmatu a otevřelo před církevním sněmem otázku samostatnosti srbské a bulharské církve. Protože ani jedna z církví nebyla Římem uznána, neměla podle poselstva ani podle koncilu právo na samostatnou existenci. Akce Michala VIII. nebyla samozřejmě vůbec motivována nábožensky. Císaři šlo jen o rozbití protibyzantské koalice a unii s Římem nemyslel nikdy vážně, proto se poměrně brzy opět rozpadla. Lyonská unie však měla nečekané důsledky v Bulharsku. Právě bulharská církev, která unii rozhodně odmítala, se tak stala pilířem pravoslaví na východě a také přirozeným centrem všech protiunijních sil v Byzanci. Konstantin vyslal posly k jeruzalémskému patriarchovi, aby získal jeho podporu pro upevnění samostatného postavení bulharské pravoslavné církve. Vyslanci navštívili egyptského sultána a pokoušeli se jej získat pro novou válku s Byzancí. Zároveň však Bulharsko udržovalo spojenectví s Karlem z Anjou. V sedmdesátých letech došlo k pronikavým změnám ve vnitřní politice Bulharska. Konstantin Asen si při pádu z koně zlomil nohu a trpěl později velkými bolestmi, které mu znemožňovaly soustředit se na správu státu. Vedle nemocného Konstantina Asena se jako silná osobnost začala ■3ESSr- ■mm EST mm Zlatá pečeť car Konstantina Asena prosazovat jeho žena Marie, která na sebe postupně strhla veškerou moc. Marie se velmi krutě vypořádala s potenciálními odpůrci, především s Jakubem Svatoslavem. Ten totiž ovládal stále značné území na západě bulharského státu a po dohodě s Michalem VIII. pojal za ženu jednu z dcer Theodora II. a vnučku Ivana Asena, takže se dostal pokud jde o právo na bulharskou korunu na stejnou úroveň jako Konstantin. Po nástupu nového uherského krále Ladislava IV. (1272-1290) přerušil Jakub Svatoslav svůj vazalský poměr k Uhrám a začal se titulovat jako bulharský car. Marie v něm proto viděla nebezpečného konkurenta, a proto se rozhodla jej zavraždit. Předstírala ochotu k dohodě a nabídla mu, že jej adoptuje, čímž by se mu otevřela cesta k získání bulharského trůnu. Byl tak vylákán do Tarnova, kde byl skutečně Marií adoptován, ačkoliv již nebyl nejmladší, avšak vzápětí někdy koncem roku 1275 byl zde otráven. Podobným způsobem se pak Marie zbavila i velkého počtu bojarů, což proti krvavé carev-ně vyvolalo nenávist jak bojarů, tak i širokých vrstev obyvatelstva. IVALJOVO SELSKÉ POVSTÁNÍ Třicet let po smrti Ivana Asena II. bylo Bulharsko v troskách. Bylo zmítáno jak vnitřními spory, tak neustálými válkami se svými sousedy. Velkým břemenem se staly i nájezdy Tatarů přes Dunaj, kterými trpělo zejména venkovské obyvatelstvo a proti kterým byli carové bezmocní. Za takové situace došlo k velkému selskému povstání, do jehož čela se postavil prostý pastýř jménem Ivajlo, nazývaný šlechtou pohrdlivě Brdokva, nebo v řeckých pramenech Lachema (zelenina). Podle podání kronikářů měl Ivajlo vidění a zjevovali se mu světci, kteří jej nabádali, aby vyzval své krajany k povstání a vedl je. Povstání mělo především sociální charakter a vypuklo jako výraz nespokojenosti s výší feudálních dávek a povinností. Různé rolnické vzpoury jsou typické pro celé středověké období všude na světě a vyskytovaly se nepochybně i v Bulharsku. Feudálním řádem podobné akce nemohly nijak otřást, protože neměly žádný pozitivní realizovatelný program a dříve či později byly vždy potlačeny. Na rozdíl od podobných vzpour jinde však selské povstání v roce 1277 mělo tu zvláštnost, že alespoň dočasně zvítězilo a jeho hlavní vůdce Ivajlo sehrál velkou úlohu nejen na domácí scéně, ale i v mezinárodní politice. Kromě toho mělo povstání význam i z hlediska boje Bulharů proti tatarským nájezdům a proti nenáviděné carevně Marii. Povstání vypuklo zřejmě na jaře 1277 v severovýchodním Bulharsku. Vzbouření rolníci odmítli plnit povinnosti vůči svým feudálním pánům a začali pobíjet místní bojary. V létě 1277 se totiž v Dobrudži objevili Tataři, kteří se vypravili na svou obvyklou loupeživou výpravu opírající se teoreticky o vazalský vztah Bulharska ke Zlaté hordě, trvající ještě od vlády Kalimana I. Ivajlo se se svými selskými houfy postavil Tatarům na odpor a porazil je, čímž získal velkou popularitu. K povstání se pak připojovaly další oblasti Bulharska a vzbouřenci brzy vyrazili proti Tarnovu. Konstantin Asen vytáhl proti Ivajlo-vi navzdory své chorobě do pole, avšak jeho síly se ukázaly jako nedostatečné. Část vojska se vzbouřila a přešla na stranu povstalců, zbytek Ivajlo rozprášil a sám car byl v boji zabit. Vzbouřencům se tak otevřela cesta na Tárnovo. Ca-revna Marie nabídla v kritické situaci Ivajlovi svou ruku, aby tak zachránila trůn pro svého syna Michala. Ivajlo s nabídkou souhlasil, načež slavnostně vstoupil někdy na jaře 1278 do hlavního města, kde se oženil s Marií a byl korunován na cara jako spoluvládce nezletilého Michala III. Zbytek země se podrobil Ivajlovi dobrovolně. Převrat v Bulharsku měl velký ohlas ve všech sousedních státech, především ale v Byzanci. Pastýř na carském trůnu byl v tehdejší Evropě rozdělené přísnými stavovskými přehradami něčím neslýchaným a na první pohled takřka nemožným. Kromě toho měl císař Michal VIII. obavu z nepochybně schopného válečníka, který byl schopen vyvolat vzpouru i v jeho říši. Proti Ivajlovi se rozhodl postavit jako nového pretendenta na trůn Ivan, syna bojara Mica, který kdysi odevzdal Byzantincům Mesembrii. Ivan Míco byl z matčiny strany potomkem Asenovců a tudíž mohl uplatňovat nároky na trůn. Nyní byl vypraven s velkou armádou do Bulharska. Zároveň se Michalovi VIII. podařilo uzavřít spojenectví s Tatary, kteří napadli Bulharsko ze severu. Přes houževnatý odpor jak proti Byzantincům, tak proti Tatarům neměl Ivajlo za dané situace šanci dlouho se udržet. Oporou jeho režimu totiž byli vzbouření sedláci, kteří samozřejmě i nadále odmítali plnit feudální povinnosti. Bez nich ale žádný feudální stát nemohl dlouhodobě existovat a jiným než feudálním státem v té době Bulharsko být nemohlo. V delší časové perspektivě by Ivajlova vláda nutně znamenala hospodářský chaos a rozvrat. Ivajlo kromě toho samozřejmě nemohl splnit idealistické představy širokých mas o spravedlivém světě bez bídy, za který rolníci povstali, protože takový svět neexistoval. Brzy proto došlo k úpadku jeho popularity, ke kterému přispěl také jeho sňatek s nenáviděnou Marií. Bylo také jasné, že bojaři, bez kterých se nedalo vládnout, se Ivajlovi poddali pouze ze strachu či z donucení a že při první příležitosti se proti němu vzbouří. Na počátku roku 1279 byzantské vojsko vedené vojevůdcem Michailem Glavasem obsadilo za Ivaljovy nepřítomnosti s pomocí bojarů Tärnovo a dosadilo na trůn Ivana Mica pod jménem Ivana Asena III., zatímco Marii těhotnou s Ivajlem i nezletilého cara Michala III. odvedli jako zajatce do Byzance. Ivan Asen III. (1279-1280) dosedl na trůn s pomocí Byzance, a byl proto na ní zcela závislý. Faktickou vládu na sebe strhl představitel bojarských kruhů v Tär-novu, švagr Ivana Asena III. Jiří Terter (Georgi Terterij), původem Kumán. Mezitím Ivajlo porazil Tatary a vypravil se znovu proti Ivanu Asenovi III., kterému poslal vojenskou pomoc i císař Michal VIII. Carský protostrator Džasimbaš (Kasim-beg), pokřtěný Tatar, přešel na stranu Ivajla, který pak ve dvou bitvách porazil byzantskou a rmádu a v létě 1279 přitáhl op ět k Tär no vu. Ivan Asen z měs-ta uprchl a bojaři zvolili novým carem Jiřího Tertera (1280-1292). Tomu se podařilo získat podporu nejen bojarů, ale i měšťanů a majetnějších obyvatel, majících z Ivajla pochopitelný strach. Jeho armída se rozpadla a Ivajlo byl nucen hledat azyl u tatarského chána Nogaje, kterého žádal o pomoc proti Terterovi. Shodou okolností se v Nogajově ležení sešel se svým vypuzeným protivníkem Ivanem Asenem III., který se rovněž pokoušel získat tatarskou pomoc. Nogaj však neměl chuť se v Bulharsku angažovat. Nejprve se snažil po určitý čas Ivajla i Ivana Asena uchlácholit nezávaznými sliby, avšak nakonec - zřejmě návodem Byzance -nechal Ivajla a s ním i Džasimbaše při hostině zavraždit. Michalův chránenec Ivan Asen byl naproti tomu propuštěn, zřejmě rovněž na byzantský zásah. ■ ■ "^írŠ-ŽtX- r- . / -\