I I ,1 '.I. Ill I I ............■ l'ľ 'I I
K Č6RTU AŤTÁHN6 STUDIUm
VÝBOR Z BYZANTSKÉ ŽEBRAVÉ POEZIE
Pavel Mervart 2011
Já stěží našel odvahu, můj světovládný pane, ty, který nosíš korunu a žezlo pevně třímáš, pod perutěmi zlatými teď útočiště hledám, na kolena já ubohý se snažnou prosbou padám 5 ke Tvé císařské Výsosti, aby mi sluchu přála,
zevrubně o svém trápení abych směl promluviti. Z krutého moře života zachránil jsem se o vlas -do hlubiny mě táhl proud, vlny mě zalévaly -a ocitl se v přístavu, v němž spásu hledat mohu. i < i        U Tvé císařské Výsosti, jež z Boží vůle vládne,
přec vždycky může zakotvit, kdo ocitl se v úzkých. '/ moře palčivých starostí jsem v okamžiku přeplul do blažených vod, ve kterých lze v dobrodiní doufat. ' I y jsi pramenem milosti, jsi radost nad radosti, ľ. i celé moře soucitu, laskavé lásky k lidem. Veikcrých králů vládcem jsi, jsi pánem nad knížaty. AI iys čtvrtému vládci pak, čtvrtému augustoví, v l.ii l.iic Ríma zlatého, Konstantinova Ríma l I. ii Lil, synu purpuru a tvého majestátu, lil r.cl i budeš císařem nad čtyřmi kraji země. I i samotné to čtyřvládí dokazuje už slovo, i"i yf'l kl i/c ramena zároveň naznačuje, li |u. jako kříže tvar ze čtyř ramen se skládá, i   iil ses vladařem všech čtyř světových krajin ■ i ii i i i vi tému, v purpuru zrozenému I ulil |iinl.íš, císařem bude i Alexios].
...... uugustů augustus čtyřnásobný,
. li pevně vlát)u máš nad svou přemocnou říší, i nul tebou ochrannou ruku drží. In /1 l/.lt li vladařů snad úmysl zlý pojme, l<il li kout a bude příliš smělý, n i'.i.u. i i při lom gestu pouhém 1 m ii vvp.ií í .1 ziraď se ti z očí,
50
35
40
45
50
55
60
Ptochoprodromos
tím žárem k smrti zděšeni, samojediný vládce,
ve strachu, že snad spálí je tvých očí jasný oheň,
tak jako vosk se rozpouští, taje v blízkosti ohně.
Nedávno zakusili to Dantonis a Melias,
též Nuradinos s nimi byl při tom bláhovém činu,
stejně tak onen Neeman, který před nimi povstal.
Však vrátím se teď nazpátek k tomu, co dřív jsem pravil
Právě jsem tedy vyvázl z boje o holý život.
Ještě se vodou zalykám, vždyť, už jsem klesal ke dnu.
Jak vidíš, k tobě běžím hned - jsem ještě mokrý od vln
tam, kde sladký mír panuje, do klidných vod tvé vlády,
do přístavu, kde spočinout smi každý, kdo je v úzkých.
Ach, prosím, sluchu popřej mi, neodvracej se nyní
od svého sluhy, přítele, jenž ocitl se v nouzi.
Vždyť kdybych přišel vyprávět příběhy pohádkářů,
snadno bys našel, císaři, odpověď na hádanky.
V osobě tvé se spojuje jak předvídavost Božská,
tak moudrost Šalamounova, nad kterou v světě není.
Teď už však začnu vyprávět, můj pane, co mě trápí,
v jaké bídě se utápím, já, ze všech nejnuznější,
proto, že jsem se učil psát a že jsem četl knihy
a prázdné žvásty pisálků a starých pohádkářů.
Teď tedy všechno o sobě od začátku ti povím.
Odmalička jsem slýchával od svého otce slova: „Můj synku, uč se číst a psát, to přinese ti štěstí. Na pana X se podívej, ten chodil dříve pěšky, teď pěkným pásem pyšní se, na tlusté mule jezdí. Když ještě chodil do školy, to neměl ani boty, teď pyšně vykračuje si v střevících s dlouhou špicí. O koupeli si zamlada mohl jen nechat zdávat, a teď i třikrát do týdne lázně si dopřát může. Kapsy měl tehdy plné vší velikých jako mandle,
Verše Theodora Ptochoprodroma císaři Manuelů.
65        a teď mu zvoní mincemi, zlaťáky poctivými.
Dřív do hader se oblékal, špinavý kabát nosil, v zimě i v létě chodil v něm - vždyť jiný ani neměl. Ted vybraně se obléká, zlatem se jenom třpytí a svůj tlustý krk halívá jedině do hedvábí. 70       Když ještě chodil do školy, byl to kluk nečesaný, teď podle módy poslední načesává si vlasy. Věř, chlapče, slovům staršího, vlastního otce k tomu, nauč se pěkně číst a psát, to přinese ti štěstí. Když moje rady poslechneš a moje naučení, 75        pak dobudeš si vážnosti a jistě dojdeš štěstí.
Mě, svého otce, ve stáří pak můžeš podporovat, dobře sc o mě postaráš, až smrt se bude blížit!' A tak jsem poslech, pane můj, starého otce rady, vždyť rodiče je třeba ctít, jak hlásá Písmo svaté, 80       nelitoval jsem námahy a důkladně se vzdělal.
A teď, když jsem se nakonec i já stal učitelem, rád bych se chleba najedl s voňavou, měkkou střídou. Trápí mě hlad, mám starosti a kvůli tomu pláču a na vzdělání naříkám, vzdychám a slzy roním. 85        K čertu ať táhne studium či tam, kde o ně stojí,
buď proklet, dobrý Bože můj, ten nešťastný den dávný, kdy odvedli mě do školy, předali učiteli, abych se učil číst a psát - prý dobře živ pak budu. Co s věděním teď? Kdyby však do učení mě dali, 90       od těch, co umí vyšívat a dobře se tím živí, řemeslo bych se naučil, na život vydělal si. Pak otevřel bych almaru a našel bych ji plnou chleba a vína v přebytku i chutných plodů moře, hojnost bych měl ryb sušených i nasolených makrel. 95       Zatímco teď ji otevřu a vidím jenom stěny a papírové krabice, v nich zas a zas jen papír. V almaře pátrám, pídím se po kousku chleba k jídlu,
51
52
Ptochoprodromos
100
105
110
115
120
125
najdu zas jenom krabici, ta pro změnu je prázdná.
Celý svůj pokoj prohledám, v každičkém rohu pátrám,
však vidím jenom jen papíry, nic jiného tu není.
V mošničce šmátrám, nacházím svůj měšec na peníze,
krejcárek hledám, i tam však najdu jen starý papír.
Když celou místnost prohledám, prosmýčím všechny kouty,
stojím tam smutný, zaražen, s pocitem ponížení,
vždyť hlady skoro omdlévám, k zemi mě mdloba kácí.
Jen proto, že mám velký hlad a nesmírně se trápím,
nad studium a vzdělání teď stavím vyšívání.
Ach, císaři můj vznešený, co na tohle mi řekneš ?
Kdybych snad svému sousedu poradil poslat syna
do školy, dát mu vzdělání, které ho bude živit,
jen ať mi klidně vynadá do bláznů tvrdohlavých,
neřeknu-li mu, raději dej kluka do učení.
Jeden můj soused ševcem je, spíš příštipkář bych řekl,
nicméně žije v přepychu, života užívá si.
Hned za úsvitu den co den na svého synka volá
a jenom chrlí rozkazy: „Dej vařit vodu, chlapče.
Tady máš, synku, krejcárek, utíkej pro jelítka,
přines mi také vlašský sýr, nemusíš na něm šetřit.
Nachystej pro mě snídani, pak do práce se pustím."
Pojídá svoje jelítka, zakusuje je sýrem
a k tomu aspoň čtyřikrát mu dolévají vína.
Pije a říhne pochvalně, hned pohár dolijí mu.
A pak teprve zvesela si začne příštipkařit.
Když se pak zase, pane můj, oběda doba blíží,
odkládá desku, kopyto, odkládá svoje sídlo,
též dratve, nože ševcovské, to vše pokládá stranou
a na manželku zavolá: „Zeno má, prostři na stůl,
přines mi maso vařené, ale ne příliš horké,
pak nasolené servíruj a k němu omeletku."
Verše Theodora Ptochoprodroma císaři Manuelů... 53
130      A jedí maso vařené, česnečku a tak dále.
Já rvu si vlasy, pane můj, když vidím toho ševce, rozepíná si knoflíky, břicho mu skoro praská, a já přecházím sem a tam a měřím stopy veršů. On sladké víno popíjí, z velkého džbánku chlemtá, 135      a já tu s verši mořím se, spondeje, jamby hledám, chci nalézt pékný pyrhichij, i další metra zkouším. Jak mohu metry změřit hlad, co všechnu míru přesah? Cožpak se jamby dají jíst, ach, vládce všeho světa? Jak nasytí mě pyrhichij, jak nahradí kus chleba? 140      Spíš než já tenhle příštipkář je veršotepec pravý, odříká si svůj otčenáš a začne si cpát břicho. Já však - ach, jaké neštěstí - kolik mám složit veršů, jak dlouho ještě mluvit mám, z plného hrdla zpívat, abych své hrdlo odměnil jediným malým soustem? 145      Tak jsem se tedy rozhodl: i já se stanu ševcem,
ať čerstvým bílým chlebíčkem hlad zahnat mohu také, či polotmavým alespoň - chléb chudých se mu říká a učitelů všech je snem i tvůrců krásných veršů. Nakonec čtvrťák našel jsem, krejcárek, jak se říká, 150      příštipkáře jsem navštívil a koupil jsem si sídlo.
Své střevíce jsem beztak měl už zcela roztrhané, a tak jsem se dal do práce, že botky vyspravím si. Však píchl jsem se do ruky, skrz na skrz provrtal ji, opuchla tak, že od bubnu bys rozeznal ji stěží, 155      já chudák celý měsíc pak jsem strávil ve špitále. Ať propadnu se, císaři, do horoucího pelda, nezávidím-li denně rěm, co rukama se živí. Kdybych se třeba vyučil a stal se dobrým krejčím, s jehlou za čtvrťák jediný a s nití za krejcárek 160      as nůžtičkami malými měl bych se jako páni. Vždycky se najde u lidí něco, co třeba zašít. Kdyby se sukně roztrhla některé ze sousedek,
54 Ptochoprodromos
Verše Theodora Ptochoprodroma císaři Manuelů.
55
165
170
175
180
185
190
195
hned by si na mě vzpomněli, hned volali by: „Mistře, pojď moje šaty vyspravit a dobře zaplatím tiľ Kdybych v pekařství pomáhal třeba s hnětením těsta, tam bych se zbytků najedl, ach, to bych se měl dobře. Zrovna okolo pekařství jsem předevčírem bloumal a uviděl jsem pekařku, co uvnitř krámu stála, kus chleba v rukou držela, jemného, pšeničného, kousek bílého chlebíčku, a baštila ho s chutí. Vešel jsem tedy do krámu a povídám jí toto: „Má milá paní pekařko - já neznám tvoje jméno -, o kousek chleba prosím tě, ať zaženu hlad také." Však když jsem viděl, jak je zlá a slitovat se nechce, zarmoutil jsem se, zavzdychal a šel jsem dál svou cestou. Kdybych byl třeba mlíkařem, podmáslí prodával bych, veliký hrnce podmáslí bych na ramenou nosil, uličkami bych procházel a z plna hrdla křičel: „Paničky, kupte podmáslí, je dobře utlučené!" A rychle bych vše vyprodal, vždyť podmáslí vždy třeba. Nebo kdybych byl barvičem či jen nosičem prostým, náklady nosil po městě od rána do večera, večer bych dostal jako plat poctivý bochník chleba a k tomu pěkný pohárek, co přetékal by vínem, taky dršťkovou polívku, po okraj plný talíř, a pak po malé přestávce dal bych si ještě bůček. Co bych si prací vydělal, jak malinu bych zhltl. Kdybych tak uměl látky tkát a dělat mlýnky na pepř, vyvolával bych v ulicích, vykřikoval bych v chůzi: „Paničky, řemeslnice a dobré hospodyňky, poctivě tkané látky mám, vyzkoušejte a kupte, kupujte mlýnky kuchyňské, ať čerstvý pepř vždy máte!' A všelijaké paničky a dobré hospodyňky kupovaly by látky mé i moje mlýnky na pepř. Co ale znamenat to má, že řemesla tu chválím?
Vždyť učenost můj poklad je, v ní vidím svoje štěstí, potřebuji však šaty též, o chleba musím žebrat. Můj soused dělá v aréně - dělí nás tenká stěna -, kůly do země zatlouká na dráze při dostizích,
200      když chystají se ke startu vozy s rychlými koňmi.
Ten v kamnech rozdělává si, co vím, docela často, pak cítím vůni masíčka, co pomalu se peče, jindy zas vidím uhlíky pořádně rozžhavené, na nich si ryby opéká - ach, císaři, ta vůně!
205      Všechna ta jídla vždycky tak vábivě, svůdně voní, já cítit jsem jen po chlebu a i toho mám málo. Žebrám, však nic mi nedají, říkají: „Běž si po svých, jsi přece velký učitel, vzdělanec nad vzdělance, proč nenajíš se těch svých knih, když takový jsi blázen?
210      Anebo kutnu vysvlékni a na stavbu jdi dělat, na záda putnu nalož si a do ní nasyp hlínu, jdi sbírat štěrk a uvidíš, že i ty vyděláš si, najíš se chleba dosyta, vždyť jen to chceš, jak říkáš!' Věř mi, pro to jsem nevyrost, na stavbě dělat šaška,
215      kůly v aréně zatloukat, to bych snad ještě zvládl, však nosit hlínu na stavbu, to přílišná je dřina.
Co, císaři můj, povíš mi na všechny tyto věci ?
Já doufám, že Tvůj Majestát nade mnou smiluje se
a že se budu moci stát znovu v kostele jáhnem,
220      to bych se potom den co den za tvoje blaho modlil, ať žezlo pevně v rukou máš, zemi i moři vládneš. Vždyť mluví ze mě chudoba, když se tak strašně rouhám, a říkají mi, blázne, mlč, takhle se mluvit nesmí, vždyť po smrti tě stihne soud, bude tě věčně trápit
225      červ, který nikdy nespává, temnota, Tartar děsný. Ta trojí muka pekelná mě však už nyní mučí, můj světovládce, na zemi, i když jsem živý ještě.
56
Ptochoprodromos
230
235
240
245
250
255
Červem, co nikdy nespávaje pro mě hladovění, které mě stále užírá, mučí mě nevýslovně. Tartar je ten třas po těle, co každý den mě trápí, když v zimě na kost promrzlý nemám, co bych si oblík, a když nemám co na sebe, celé tělo se třese, tmou černočernou pro mě je to zatemnění mysli, co přijde vždycky, císaři, když nemám co dát do úst. Když nemám ani chleba kus, hlad mě jak temno halí. Tak vidíš červa, Tartar můj, temnotu nekonečnou.
Ty, který jako otěže vládu nad světem třímáš,
sluchu mi ještě chvíli přej - vždyť jsem tvůj věrný sluha -,
abych ti mohl vyprávět, co se mi tuhle stalo.
Onehdy bůček pekli si v cele jednoho z bratrů,
pěkný kus masa se špekem, jak představit si můžeš,
pak stůl si pěkně prostřeli a chystali se k jídlu.
Když já, tvůj sluha, viděl jsem je sedět kolem stolu,
hnedle, jak to mám ve zvyku, chystal jsem se k nim přidat.
Oni však jako jeden muž se na mě obořili:
„Kampak ten úprk, neříkej, že přisedneš si taky.
Jsi kněz a k tomu učenec, snad uživit se umíš,
po našem mase nešilhej, to neříká ti pane,
jestli máš, učiteli, hlad, hybaj si něco koupit!'
Jak mi ty věci ošklivé, můj pane, povídali,
v přízemí domu strhnul se náhle jakýsi rámus,
vyskočili a prchali: pomysleli si zřejmě,
že se dům hroutí v základech a zasype je všechny -
ta stavba totiž vratká je a značně ztrouchnivělá.
Já hleděl na tu pečínku, co na stole se skvěla,
začal jsem o všem přemýšlet a v duchu jsem si říkal:
„Mně sice všichni tvrdili, že neříká mi pane,
laskavý Bůh však, jak se zdá, má zcela jiný názor,
a tak šikovně přisoudil pečínku do mých rukou.
Verše Theodora Ptochoprodroma císaři Manuelů... 57
260      To řekl jsem si, císaři, a nože jsem se chopil a nacpal se tou dobrotou, dosyta najedl se. Potom jsem, pane, také já sestoupil do přízemí, jako bych hledal s dalšími příčinu toho hluku. Předtím jsem ještě kocoura postavil na srůl s jídlem,
265      aby se zdálo, že to on je vinen touhle škodou. Po chvíli všichni ostatní do cely nazpět přišli a spatřili tam kocoura, jak na stole si hoví, kamenem po něm hodili, křičeli: „Smrt té kočce, co sežrala nám pečínku, pochoutku převýbornou!'
270      Pak ale rychle prohlédli tu léčku nastraženou,
zas jak jeden muž vykřikli (trochu se při tom smáli): „Hele ho, popa, on to byl, kdo pečínku nám sežral a kočku potom nastražil, nechali jsme se chytit!"
Ach, ratolesti Komnenů, má purpurová růže, 275      vládce, jenž vládneš nad králi, ty, jenž jsi pánem knížat,
trojitou sílu zdědil jsi po matce své a otci.
Vyslyš mou žádost zoufalou, o to tě snažně prosím,
otevři dveře milosti a podej mi svou ruku,
vyzvedni mne z té propasti, z té hnusné jámy hladu. 280      Po Bohu ty nám světlem jsi útrpnosti a citu,
ty záchrana jsi jediná těch, kteří v bídě žijí.
Jsi útočištěm soucitným pro všechny bratry v Kristu,
tys králem králů, vládcem všech, jsi svrchovaným pánem,
tak vysvoboď mě z nouze mé, zachraň mě před tím hladem. 285      Pronásledování zbav mě též - věřitelé mě honí,
já jejich strašné spílání už nemohu dál snášet.
Já čtyři svědky beru si, korunovaný Bohem,
ty, kteří tolik trpěli pro Ježíšovu slávu,
Georgia, Demetria, Terona, Stratelata, 290      již provázejí na cestách všechny poutníky zbožné, at milostivě provází i tebe na tvé pouti.