Dětská literatura a literární kontext Author(s): OTAKAR CHALOUPKA Source: Česká literatura , 1969, Vol. 17, No. 6 (1969), pp. 643-651 Published by: Institute of Czech Literature, The Academy of Sciences of the Czech Republic Stable URL: https://www.jstor.org/stable/42710066 JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range of content in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new forms of scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org. Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at https://about.jstor.org/terms is collaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Česká literatura This content downloaded from 95.82.135.23 on Wed, 14 Oct 2020 20:52:09 UTC All use subject to https://about.jstor.org/terms r 643 Dětská literatura a literární kontext OTAKAR CHALOUPKA Vezmeme-li do ruky kterékoliv dějiny literatury kteréhokoliv národa, vidíme vždy, jak nesnadné je včlenit písemnictví pro děti a mládež do historického kontextu: autor či autoři dějin obvykle tuto literaturu buď zcela opomíjejí, nebo v lepším případě o ní připojují zmínku a v nejlepším, celkem výjimečném případě doplňují kontinuitní text o literatuře pro dospělé samostatnou partií věnovanou tvorbě pro děti, obvykle ovšem tak stručnou, že působí spíše formálně. Nejčastěji však odkazují ke speciálním dějinám písemnictví pro děti a mládež - tam ale kontextová izolovanost vyniká z opačného zorného úhlu, pro tyto práce zas jako by neexistovala tvorba určená dospělým čtenářům. Stejnou, ne-li větší diskontinuitu literatury pro děti a literatury pro dospělé spatřujeme v kontextu aktuálním, nehistorickém, v živé literární skutečnosti. Dětská slovesnost zde vystupuje jako uzavřený celek, nespojitý s literaturou jinou, nezasažený směrodatnými uměleckými proudy a tendencemi, nereflektující na ty tvůrčí problémy a otázky, jimiž literatura žije a s nimiž se tvorba pro děti obvykle nevyrovnává, k nimž nepřináší nové podněty tvárné a významové. Objeví-li se výjimka, jakou např. v české literatuře je Hrubínova poezie pro děti, v německé Kästnerova próza, ve francouzské Alain-Fournier nebo Saint-Exupéry, v anglické Carroll apod., způsobuje to literárním kritikům a teoretikům většinou nesnáze - stojí, metodologicky nepřipraveni, před autory jaksi podvojnými, komplikujícími situaci a ustálené zvyklosti, jimiž je literatura pro děti od tvorby pro dospělé víceméně pevně oddělena. Pak jsou tito autoři skutečně často interpretováni tak, jako by u nich docházelo k jakémusi rozštěpu, zdvojení tvůrčí osobnosti. Pozoruhodné přitom je, že tendence k izolaci literatury pro děti a mládež se objevují nejen u teoretiků a kritiků, kteří se jí nezabývají a u nichž bychom toto omezení mohli vposledku chápat jako vytyčení vlastního pracovního pole, ale i u teoretiků, kritiků a historiků literatury, kteří se právě tvorbě pro děti věnují a kteří si mohou uvědomit, že ztrátou .kontinuity eliminují sami svou disciplínu ze středu literárněvědného studia.1 Objevuje-li se nejnověji zejména v teoretických pracích snaha narušit tuto tendenci a chápat literaturu pro děti a mládež kontextově,2 je patrné, že se tak děje zatím spíše proklamativně nebo í Ze starších prací např.: A. Rumpf, Kind und Buch , Berlín 1926; A. M. Jordan, Childrens interests in reading, Carolina 1926; atd.; z novějších např. M. Fischer, Intent upon reading , Leicester 1964; A. Budensohn, Untersuchungen zur Jugendlektüre, Frankfurt n. M. 1963; M. H. Arbuthnot, Children and books , Chicago 1964; atd.; všeobecně pak v pracích historických, u nás např.: V. F. Pospíšil a O. Suk, Dětská literatura česká , Praha 1924; F. B u 1 á n e k, Ovod do literatury pro mládež, Praha 1937; Š. Polášek, Přehled československé literatury pro mládež, Praha 1937. Poslední knižně vydané dějiny literatury pro mládež, V. Stejskal, Moderní česká literatura pro děti, Praha 1962, se tuto izolaci snaží překonat alespoň u nejvýraznějších autorů, píšících pro děti i pro dospělé. 2 Např. P. Hazard, Les livres, les enfants et les hommes, Paříž 1949; R. Bamberger, Jugendlektüre, Vídeň 1955; u nás V. Stejskal, Cesty současné literatury pro děti, Praha 1960; aj. This content downloaded from 95.82.135.23 on Wed, 14 Oct 2020 20:52:09 UTC All use subject to https://about.jstor.org/terms r 644 praxeologicky než na základě ujasněného metodologického přístupu, pokud nejde o témata speciální či monografická.3 Důvody této vžité diskontinuity tkví v samotném stavu literární skutečnosti minulé více než současné, ale současné též. Již sám vznik dětské literatury je pro tuto diskontinuitu příznačný, vlastně ji svým způsobem programově vytvářel. Dokud neexistovala dětská literatura, tj. literatura psaná přímo pro děti, autorsky zaměřená k dítěti, fungoval v této roli nejčastěji folklór, zejména ústní lidová slovesnost a píseň. Píseň, vypravovaná a dětmi poslouchaná pohádka, říkadlo, rozpočitadlo apod. tvořily zejména pro rané dětství převážnou většinu slovesně estetických podnětů. Vedle folklóru mělo dítě možnost styku pouze s literaturou psanou pro dospělé, opomeneme-li zjevy okrajové (dětské modlitby, katechismové texty atd.). Dětská četba literatury psané nikoliv pro děti měla však tehdy dvě zcela ostře oddělené roviny. Pro děti, před nimiž se otevírala perspektiva vzdělání, to byly převážně texty řecko-latinské klasické kultury a vybrané texty ze špičkové světové literatury; tato četba měla charakter ryze přípravný, dá se říci studijní. Pro ostatní děti se nabízely jenom texty odvozené provenience: kramářské písně a historky, krejcarové romány na pokračování, kalendáře, kolportáž. Vznik literatury psané přímo pro děti měl nepochybně kulturně demokratizační charakter, otevíral nové, relativně obsáhlejší prostory těm dětem, které byly dříve odkázány na literaturu tzv. lidovýchovnou či naopak na texty často obskurního původu. Na druhé straně však s sebou vznik literatury pro děti a mládež přinášel jistou pauperizaci hodnot. Pro část dětí zůstávaly dále jádrem četby úryvky z Homéra, Vergilia, Caesara, ukázky ze Shakespeara, Racina, Goetha. Dětská literatura se obracela zpočátku spíše k těm druhým, které neměly lepší možnosti, a chtíc nechtíc na sebe brala podobu čehosi náhradního, jakéhosi východiska z nouze, a přirozeně i podobu výchovné služebnosti, utilitárního didaktismu. Zatímco některé děti četly Iliadu, jiné četly mravokárné historky o hodném chlapci, rozmlouvajícím s dědečkem na zahradě pod korunami jabloní nejčastěji o včeličkách snášejících med a sloužících za vzor pracovitosti. Je samozřejmé, že umělecká prvky této literatury, pokud se o nich vůbec dalo mluvit, byly odvozené - zřídkakdy tu někdo, alespoň zpočátku, usiloval o umělecký tvar, spíše o quasiliterární zformování mimouměleckých sdělení (náboženských, mravních, věcně naukových apod.). Takto chápaná dětská literatura se nejprve utvářela jako něco zcela jiného než literatura po výtce umělecká, a dokonce i jako něco zcela jiného než značná část dnešní dětské četby. Do ní nepatřil např. Andersen, do ní nepatřily pohádky bratří Grimů apod. - texty tohoto druhu vyrůstaly z jiného základu, z nepřerušené kontinuity pohádkářství, v němž hranice mezi tvorbou pro děti a tvorbou pro dospělé byly vedeny zcela jinak a byly hranicemi uvnitř uměleckého kontextu. Pohádka (zejména lidová, folklórní pohádka) rozlišovala vždy mezi útvary pro dospělé a pro děti, ale bylo to rozlišování v souvislostech, nebyl tu násilný předěl: pohádky pro dospělé i pro děti vypravoval jeden baječ, objevovaly se v nich shodné tvárné postupy i motivy. Andersen, bratří Grimové, v Čechách Erben a ostatní velcí pohádkáři autorské slovesnosti nestáli nikdy před problémem podvojnosti a 3 U nás např.: F. T e n č í K, Četba mládeže v počátcích obrození, Praha 1962; Z. Heřman, J. Brabec, V. K a r f í k o v á, V. Formánková, Čtyři studie o Hrubínovi, Praha 1960; J. Bodláková, E. Kästner, Praha 1966; apod. This content downloaded from 95.82.135.23 on Wed, 14 Oct 2020 20:52:09 UTC All use subject to https://about.jstor.org/terms r 645 před násilným přizpůsobováním se dítěti, jak před ním stála ostatní dětská literatura ve svých počátcích i později, u pohádky byla organická spojitost textů pro děti a pro dospělé fixována folklórní tradicí. Pauperizace uměleckých hodnot i pauperizace významů, představ, životních norem atd. objevovala se však od počátku ostatní speciální literatury pro děti jako nejsnáze se nabízející způsob jednoduchosti. Tem, kdo tyto texty pro děti psali (a byli to většinou autoři méně významní a převážně i umělecky méně svébytní), bylo totiž jasné, že kniha pro děti musí být v něčem jednodušší než kniha pro dospělé. Toto přesvědčení bylo motivováno zcela empiricky a v souhlase s tehdejším názorem na dítě, se znalostmi (či spíše neznalostmi) dětské psychologie aj.: dítě je menší člověk, tedy jednodušší člověk, potřebuje proto jednodušší literaturu. Připusťme zatím tuto úvahu bez upřesnění a oprav, i když víme, že moderní psychologie tvrdí něco jiného; otázkou pro nás zatím je, v čem spočívala „jednoduchost" této někdejší dětské literatury. Jednoduchost tu byla představována hlavně „zjednodušením", tj. dodatečným omezováním, eliminací, zužováním, a to ve všech směrech. Omezení významové stavby textu, zúžení myšlenky na pouhou poučku, okleštění typologie v díle jednajících postav na dvojice „out-out", buď a nebo, na černobílou binárnost lidí zcela dobrých nebo zcela špatných. Toto omezování a zužování zasahovalo přirozeně i do tvárných prvků textu, zahrnovalo celou jeho strukturu: nápadná je z tohoto hlediska např. lexikální chudost starších dětských knih, syntaktická monotónnost, stavební schematičnost, u poezie klišé přirovnání a metafor, frekvence stejných rýmových slov atd. atd. Dá se říci, že zjednodušení, k němuž starší dětská literatura sahala (byly ovšem výjimky, jako E. de Amicis, v Čechách J. Karafiát, později J. V. Sládek aj.), představovalo svého druhu deestetizaci textu pro dítě. jeho estetické působení, závislé na kvalitách textu jako uměleckého díla, bylo převážně nahrazováno emocionálním účinkem sdělení, nezřídka sentimentálně plytkým, nebo účinkem imperativním, poučnými či didaktickými záměry. Že pak do dětské literatury jen s obtížemi (a se zpožděním a většinou nepochopený) pronikaiy umělecké postupy nové a objevné, není třeba zdůrazňovat. Za této situace se literární věda nemohla dosti dobře k slovésnosti pro děti vyjadřovat. Vznikala v ní převážně díla, která nestála vážnějšímu vědci za seriózní zkoumání, protože však skutečně odbornou literární vědou nebylá zkoumána, bylo také těžké se k nim vyslovit s rigorózní přísností - těžko kdo mohl tvrdit fundovaně, že dětská literatura může a má vypadat jinak, že její' převažující deestetizovaná podoba není jediná možná a že výjimky směrem k vyšším hodnotovým rovinám nemusí být pouze výjimkami, ale mohou se stát esteticky normotvornou literární skutečností. Sotva který odborník analyzoval otázky literatury pro děti a mládež tak komplexně, aby mohl odhalit její úskalí a problémy. Nikdo ji nebral vážně jako umění, ale nikdo také neřekl, můie-li vůbec uměním být a co jí k tomu chybí.4 4 V našem kontextu se objevovaly poměrně brzy fundovanější podněty v tomto směri}, napr Nerudovy fejetony o J. Vernovi, později stati O. Hostinského, O. Kádnera, F, V. Krejčího, M. Tyrše, T. G. Masaryka atd., kdy se do pohledu na kulturu pro děti u nás dostávají zprostředkovaně názory Ruskinovy, Lichtwarkovy a Wolgastovy, avšak jenom u O. Hostinského [Umění v dětské světnici, Praha 1873, aj.) můžeme uvažovat o zájmu systematickém, metodologicky celistvém, jinak šlo převážně o vyslovení stanovisek, impulsů apod., na svou dobu progresivních, ale nerozpracovaných a nekonkretizovaných na větších rozborech literatury pro děti. This content downloaded from 95.82.135.23 on Wed, 14 Oct 2020 20:52:09 UTC All use subject to https://about.jstor.org/terms r 646 Teorie a kritika i historie literatury pro děti a mládež se rodily víceméně amatérsky, nejčastěji z popudu učitelů,5 kteří přišli nejsnáze do styku s dětmi a jejich četbou, kteří viděli, že méně je lépe než nic. Namnoze byly tyto začátky velmi výrazně spjaty se zřeteli praktickými: s přípravou čítanek, seznamy vhodné četby apod. Tím se ovšem zpětně upevňovalo utilitární a především izolované chápání dětské literatury - diskontinuita, vznikající v tvorbě, byla tak posilována i odtud. Vlastně teprve dvacáté století přineslo - či pozvolna přináší - jistý obrat. To pramení z několika příčin, mezi nimiž těžko hledat významnější. Prvá příčina je dána proměnami literatury samotné, především proměnami tvůrčích postojů autorů. Dvacáté století otevřelo umění všeobecně a umění slovesnému zejména svět dětství jako výrazný inspirační zdroj (ponechme stranou, jak k tomu přispěly personální, tvarová a především hlubinná psychologie), vybavený fantazijními návraty a emotivními zkraty - i v literatuře pro dospělé.6 Moderní umělec, psal-li pro děti, mohl nyní akceptovat tvůrčí postoj spjatý s dětským viděním světa; poprvé v dějinách literatury nemusel provádět obtížnou proceduru „přibližování" k dítěti.7 Poprvé mohl atmosféru dětské vnímavosti a dětské představivosti rekonstruovat jako autenticitu vlastního já, jako své imanentní umělecké vidění. Další příčinou je nepochybně proměna obsahu pojmu „jednoduchost". Moderní umění (opět nezávisle na specializované tvorbě pro děti) objevuje tuto otázku, pro dětskou literaturu kardinální, v jiném světle. Dnes již je pro umění pojmový obsah tohoto slova podstatně jiný než v dobách, kdy jednoduchost znamenala zjednodušení, simplifikaci, a s ní spojenou hodnotovou pauperizaci, kdy jednodušší znamenalo ochuzenější, povrchnější. Moderní umění - nápadně výtvarné, ale platí to i o literatuře - nalezlo nový pojmový obsah jednoduchosti v bezprostřednosti uměleckého vzhledu a v soustředění k dominantě, ve směřování k podstatnému, přičemž nepodstatnosti jsou „zazávorkovány" (i zde je zřejmý vliv moderní psychologie, hlavně tvarové, a ovšem především korespondence s fenomenologií). Jednoduchost neznamená pro dnešní uměleckou tvorbu nic více a nic méně, než že skutečnosti jsou nazírány jako takové, bez přídatností, přičemž roviny tohoto nazírání mohou být různé, postojově proměnné. Možnosti, jež se tu naskýtají tvorbě pro děti, jsou mimo pochybnost. Další příčina obratu v tvorbě pro děti a mládež je příčina mimoliterární, mimoumělecká, přesto však na literaturu značně v tomto případě působícír Můžeme za ni pokládat rozvoj poznatků ontogenetické psychologie a speciální dětské psychologie, který je v posledním půlstoletí velmi výrazný. Do určité míry působily i moderní principy pedagogické, čímž není ani tak myšlena vzdělávací praxe (např. ve školách apoď.), povětšině silně konzervativní, jako 5 U nás nejdříve F. Hrnčíř, O dětské literatuře, Praha 1886 a řada článků časopiseckých; J. Dolenský, Průvodce četby mládeže, Praha 1897; P. Sula, F. V. Anderlík, V. Špaček aj.; autoři prvých dějin dětské literatury V. F. Suk a O. Pospíšil - podrobně viz v práci J. Voráčka Tradice, pojetí a perspektivy české literatury pro mládež, rkip. 1967. 6 Na podnětlivost těchto obecných tvůrčích postojů pro dětskou literaturu a na spojitosti mezi tvůrčími postoji autora a autentickou dětskou představivostí upozorňuje např.: B. Kováč, Svet dietata a umelecká fantázia, Bratislava 1964. 7 S výjimkou, jak už to bylo řečeno, tradiční tvorby pohádkové. This content downloaded from 95.82.135.23 on Wed, 14 Oct 2020 20:52:09 UTC All use subject to https://about.jstor.org/terms r 647 spíše programové teoretické koncepce.8 Vliv těchto vědních poznatků na literaturu je samozřejmě zprostředkovaný, značně nepřímý; často jde spíše o korespondenci určitých koncepcí než o přímý vliv (jisté pojetí teoretické se svým způsobem fixuje i ve stanoviscích tvůrčích). Působí zde především fakt, že dnes se již žádný odborník (psycholog, psychiatr, pedagogický teoretik) nedívá na dítě jako na zdrobnělinu dospělého člověka ani jako na vývojově nižší či jednodušší typ. Psychika dítěte je spatřována v celé její složitosti i ontogenetické proměnlivosti. A zejména: dětství není již viděno jako cosi odděleného od dospělosti („ještě dítě - už dospělý