Teoretické základy etymologie – Úvod
Doporučená literatura:
Večerka, R. a kol., K pramenům slov. Uvedení do
etymologie, 2006
Karlík, P. a kol., Nový encyklopedický slovník češtiny
(czechency.org)
Durkin, Ph., The Oxford Guide to Etymology, 2009
Malkiel, Y., Etymology, 1993
[Etimologija. Issledovanija po russkomu i drugim jazykam, od
r. 1963 – speciální časopis věnovaný (nejen slovanské)
etymologii]
______________________________________________________
č. soužit, zúžit
stč. súžiti
_______________________________________________________
Deetymologizace = zatemnění původu slova vlivem hláskového a
sémantického vývoje
Slovo značkové = slovo bez zjevných lexikálních souvislostí
Slovo popisné = slovo, jehož příslušnost k určitému lexikálnímu
hnízdu je na první pohled zřejmá
Etymon = původní rekonstruovaná forma s rekonstruovaným
původním, tj. etymologickým významem (ř. ἐτυμός [etymos] =
„pravdivý“)
psl. *plakati, ř. πλήσσω [plēssō] ‘tluču’, lat. plangere ‘bít se v prsa’,
planctus ‘pláč’, gót. flōkan ‘oplakávat’ (< společný etymon této
slovní rodiny je ie. *plāk-/*plāg- < *pleH2k-/*pleH2g- ‘bít, tlouci’).
Význam ‘plakat’ se vyvinul z významu ‘bít se v prsa na znamení
smutku’.
č. duha, slk. dúha, b. dăga, mk. daga, sln. dóga, p. dęga, r. dúga (<
psl. *dǫga ‘duha’); lit. dangùs ‘nebe, tj. nebeská klenba’, lot. dan͂ dzis
‘obvodový věnec u dřevěných kol vozu’, stprus. dangus ‘nebe; patro v
ústech’, stsas. dung ‘vězení’, stir. dingim ‘utlačuji’. Společný etymon
je: ie. *dhengh- ‘tlačit, křivit, ohýbat apod.’
Historie:
Pojem etymologie vypracován ve starořecké filozofii – stoikové.
Vycházeli z Platónova rozlišování slov prvotních (ta prōta) a
druhotných/odvozených (ta hystera).
Ř. filozof Filoxenos (1. stol. př. n. l.) – při výkladu slov vycházel
z jednoslabičných slovesných základů, v nichž spatřoval etymologické
báze převážné většiny jednotek slovní zásoby.
Toto učení souběžně (ale nezávisle na sobě) bylo pěstováno též na
půdě indické. Indičtí gramatikové byli výbornými fonetiky a
lexikografy. Pro formování novodobé evropské etymologie mělo
zásadní význam jejich učení morfologické a slovotvorné, v němž
analýzou slova dospěli k poznání jeho základních významonosných
složek, tj. morfémů.
Římský polyhistor a gramatik Marcus Terentius Varro (1. stol. př. n.
l.)
Cicero – vytvořil latinský kalk verilogium
V pozdním starověku a raném středověku vznikla řada slovníků, které
obsahovaly zevrubné encyklopedické výklady, např. Isidor za Sevilly
a jeho dílo Origines neboli Etymologiae (7. stol. n. l.)
William Jones (1746–1794) – už v r. 1786 vyslovil v Královské
asijské společnosti v Kalkatě přesvědčení, že sanskrt, řečtina, latina,
gótština, keltské jazyky a stará perština se vyvinuly z původního
společného východiska.
Za zakladatele nové metody v jazykovědě, totiž metody historickosrovnávací,
založené na příbuznosti indoevropských jazyků je
pokládán Franz Bopp (1791–1867) – objevil společný původ
flexívních koncovek v ie. jazycích (Über das Conjugationssystem der
Sanskritsprache in Vergleichung mit jenem der griechischen,
lateinischen, persischen und germanischen Sprache – 1816). Ve svém
stěžejním díle Vergleichende Grammatik des Sanskrit, Zend,
Armenischen, Griechischen, Lateinischen, Lithauischen,
Altslavischen, Gotischen und Deutschen (1833–1852) vysvětluje
původ koncovek a sufixů v těchto ie. jazycích.
August Friedrich Pott (1802–1887) – vlastní iniciátor novodobého
etymologického bádání, za hlavní cíl etymologie a jazykovědy vůbec
pokládá objasnění „tkáně i významu slova“ (= kořene) „a jeho
přívěsků“ (= sufixů a koncovek). Jeho hlavní dílo je Etymologische
Forschungen auf dem Gebiet der indogermanischen Sprachen (1833 –
1836, 2. vydání pak 1859).
Rasmus Kristian Rask (1787–1832)
Jacob Grimm (1785–1863) – formuloval termín hláskový zákon
(Lautgesetz) a počítal s pravidelnými hláskovými responzemi
August Schleicher (1821–1868) – rodokmenová teorie
České země:
Beneš Optát, Petr Gzell, Václav Philomates, Grammatika česká
(1533)
Matouš Benešovský, zvaný Philomonus, Knížky slov českých
vyložených, odkud svůj počátek mají, totiž jaký jejich jest rozum
(1587)
Zikmund Hrubý z Jelení, zvaný Gelenius, Lexicon symphonum, quo
quattuor linguarum Europae familiarum, Graecae scilicet, Latinae,
Germanicae ac Sclavinicae concordia consonantiaque indicatur
(1537, 1544)
Josef Dobrovský, Entwurf zu einem allgemeinen Etymologicon der
slavischen Sprachen (1813)
Indoevropské jazyky současné
jazyky indické: hindský, bengálský, nepálský, cikánský aj.
jazyky íránské: perský, tádžický, afgánský, kurdský aj.
jazyky slovanské: český, slovenský, polský, lužický (horní a dolní),
srbský, chorvatský, bulharský, makedonský, slovinský, ruský,
ukrajinský, běloruský aj.
jazyky germánské: anglický, německý, jidiš, nizozemský, frízský,
afrikánský, švédský, dánský, norský, islandský aj.
jazyky románské: portugalský, španělský, katalánský, francouzský,
italský, rétorománský, rumunský, moldavský aj.
jazyk arménský
jazyk řecký
jazyk albánský: dva hlavní dialekty – gegský a toskický
jazyky baltské: litevský, lotyšský
jazyky keltské: irský, skotský, kymerský, bretoňský
Indoevropské jazyky minulosti
1. Indoíránské jazyky:
1.1. staroindický jazyk – 2 varianty
1.1.1 védština
1.1.2 sanskrt
1.2.
středoindické jazyky (prákrty)
2.1 jazyky staroíránské
2.1.1 Avesta
2.1.2 stará perština
2.2 středoíránské jazyky
Tocharština
A – východotocharský dialekt
B – západotocharský dialekt
Anatolské jazyky
hetitština
luvijština
lydština, lykijština, karština aj.
Řecké jazyky
mykénštna
nářečí dórská, aiolská, arkadokyperská, iónská (j. homérský, attičtina)
Ostatní indoevropské jazyky Balkánu a Malé Asie
thrácké jazyky
dácké jazyky
makedonský jazyk
illyrské jazyky aj.
Jazyky staré Itálie
etruština
venetština
messapština
oskoumberské jazyky (umberština, oskičtina)
latina
sikulština
Keltské jazyky
goidelské jazyky: irština stará, střední a nová, skotština, manština
britonské jazyky: kymerštia stará, střední, nová, kornština, bretonština
stará a nová
Germánské jazyky
1. skupina skandinávská → skupina východogermánská – gótština
→ skupina severogermánská (runové
nápisy praseverské; jazyk staroseverský → jazyky staroislandský,
staronorský, starošvédský, starodánský)
2. skupina kontinentální
a) jazyk staroanglický → středoanglický → novoanglický
b) jazyk starofríský
c) jazyk starosaský → jazyk středodolnoněmecký
d) jazyk starodolnofranský → jazyk středonizozemský → jazyk
novonizozemský
e) jazyk starohornoněmecký → středohornoněmecký →
novohornoněmecký (= němčina)
Baltské jazyky
stará pruština
Slovanské jazyky
staroslověnština a církevní slovanština
polabština
pomořská slovinština
kašubština