Ošetření sbírkových předmětů
z keramiky a skla
Ing. Alena Selucká, 2020

Keramika ve sbírkách
•Tradiční keramika se získává většinou z jílovitých surovin (minerály na bázi silikátů – oxidů
křemíku) , které se zpracují do požadovaného tvaru a vypálí při teplotách okolo 800 – 1300°C i více
•
•
bez názvu-1589
Interiér cukrárny, SZ Hluboká, NPÚ
C:\Alena II\Konference\Uherské Hradiště 2019\Depozitář archeologie-1.JPG
Depozitář  Muzeum v Chrudimi
http://www.szm.cz/media/img/3/podsbirka-etnograficka-001-4cc58c407bf94.jpg
Depozitář SZM

Keramika je chemicky odolný a stabilní materiál, který je ale tvrdý, křehký, citlivý na nárazy,
otřesy, vibrace a na manipulaci.
Ve sbírkách se často setkáváme s výrobky z keramiky, která má tisíciletou tradici. Keramika na bázi
přírodních surovin je jeden z nejdéle používaných materiálů v historii lidstva, kromě kamene a
dřeva. Nálezy nejstarších nádob jsou z jižní Číny  již z doby kolem roku 10 370 př. n. l.  +/- 870
let. Keramika tak vedle kamene a dřeva představuje jeden z nejdéle používaných materiálů.
Jako keramika, konkrétně keramické materiály, se označují soudržné, ve vodě prakticky nerozpustné
polykrystalické látky, někdy s určitým podílem skelné fáze, které byly získány z anorganických
nekovových surovin, nejčastěji na bázi silikátů zpracováním do požadovaného tvaru a následným
vypálením výrobku v žáru. Během výpalu dojde slinováním ke zpevnění a vytvoření nové
mikrostruktury.  Keramický výrobek získává během procesu požadované fyzikální a mechanické
vlastností
Struktura keramických materiálů je heterogenní, polykrystalická a polyfázová. Keramika obsahují
zpravidla více krystalických fází a často i fáze skelné, vzniklé roztavením některých anorganických
látek (křemičitanů).

Keramika – rozdělení, termíny
•Rozdělení keramiky podle nasákavosti :
–slinuté – nasákavost < 2% (porcelán);
–poloslinuté – nasákavost 2 – 5%; (kamenina),
–pórovité – nasákavost > 5% (hrnčířské výrobky, cihlářské výrobky, brusné materiály atd.)
•Tradiční keramika: hrnčina, kamenina,  pórovina (majolika, fajáns, bělnina, terakota), porcelán a
šamot.
•
•

Keramiku lze rozdělit podle několika základních hledisek:
obsahu pórů
struktury
použití výrobků
chemického a fázového složení¨
Veškerá historická keramika, se níž se setkáváme ve sbírkovém prostředí, je z jílových surovin,
kromě egyptské fajánse.
The more highly fired a ceramic is (i.e. the higher the temperature used), the more impervious
(nepropustný) it is to its environment. It will still be brittle but more resistant to water. The
porosity of the fabric, the type of surface finish and, to some extent, its colour are indications
of a ceramic's firing temperature. Ceramics with porous, coloured fabrics—typically buff, red or
red-grey—are fired at a lower temperature than ceramics with a white fabric.
In porcelains and stoneware, the altered clay minerals actually fuse together into a glassy matrix
that gives them their characteristic vitreous quality. All clays shrink when fired.
Šamot (dříve psáno chamotte) je žáruvzdorná hmota, používaná pro vyzdívky kamen, pecí a dalších
výrobků a staveb, které musejí odolávat vysokému žáru (kolem 1 650 °C).

Glazura
•Glazura - sklovitý povlak na povrchu keramických výrobků (rozemleté sklovité, tavící, barvící a
další složky), který se následně smíchají s vodou a takto nanáší na přežahnutý výrobek
•Hlavní druhy glazur podle složení jsou: olovnaté, cíničité, solné, živcové a hlinité:
–Glazury olovnaté: Nízkotavitelné glazury obsahující větší díl oxidu olova. V islámské i evropské
keramice byly nejužívanějšími glazurami (např. lidová hrnčina)
–Glazury cíničité (olovnato-cíničité). Bílé neprůsvitné glazury vznikající přidáním oxidu
cíničitého do olovnaté glazury (majolika a fajáns)
–Glazury solné: Dosahují se na vysokožámé kamenině vhozením kamenné soli do pece v konečné fázi
pálení. Tehdy vzniká oxid sodný a vytváří z křemičitanů tenký, ale tvrdý povlak poloprůsvitných
glazur.
–Glazury živcové (Seladonové): obsahující barvící složky na bázi oxidů železa (od 15. stol. př. n.
l. v Číně)
–Glazury hlinité: Glazura, jejíž jedinou nebo podstatnou součástí je nízkotavitelná hlína, která
při vypálení sline.
–
•
j-16-0276-1_f4ab9e61-41e7-4074-a451-c1603d33a443_1024x1024
Seladonová glazura (zelenkavá) na čínské kamenině, 19. stol.
Solná glazura (hnědo-oranžová), Dolní Lužice, konce 18. stol., zdroj Vít Kozák
https://keramikum.s3.eu-central-1.amazonaws.com/79bd87f5ec4e59abe95c98e443bce948.jpg
Vzácný dekor "volavky a pivoňky", dynastie Severní Song (960–1179). Zdroj: Christie's

Seladon (z fr.). Termín odvozený od jména hrdiny romance „L’Astrée“ od Honoré ďUrfé. Hrdina této
populární frašky nosil kostým olivově zelené barvy a jeho jméno se v Evropě ujalo pro podobnou
barvu glazury i veškerou produkcí porcelánovité kameniny Dálného východu, kryté živcovitými
glazurami. Seladonová barva vzniká redukcí oxidu železa v glazuře. Její tón se mění množstvím
oxidu, výškou pálení a způsobem redukce. Nejstarší „seladony“ pocházejí z čínských hrobek asi z 15.
století před n. 1., jejich produkce v Číně kulminovala v 10.— 15. století, v Koreji ve 12. —14.
století (viz Korjó). V posledních staletích se seladonová poleva uplatňovala na porcelánu jak na
Dálném východě, tak v Evropě (viz Lung-čchuan-yao, Jue-yao, Žu-yao).
Žádná čínská glazura nedosáhla takového věhlasu a rozšíření jako seladony. Slovo seladon nemá zcela
jednoznačný původ. Nejčastěji zmiňovaná teorie praví, že termín vznikl v 17. stol. ve Francii a
odkazuje na stejnojmennou postavu pastýře v divadelní hře.

Olovnaté, cíničité glazury
Deteriorated lead glaze with crazing and staining. Starožitný džbán - Čepák
Džbán s olovnatou glazurou, poč. 20. stol., Galerie Karoline
Stabilita olovnatých glazur závisí na poměru olova a křemíku. Mohou být poškozeny jemnými
trhlinkami
Image
Fajáns s olovnato-cíničitou glazurou, 20. stol., SZM

Lead glazes are low to moderately high fired and their stability will depend on the ratio of lead
to silica. Lead glazes can be damaged by acidic food and beverages (nápoje) and, because these
glazes are softer than those on porcelain or stoneware, they are usually scratched if the object
was used or handled a lot. Lead glazes may also have fine crazing (a pattern of small cracks) over
their surface (Figure 3).
At the other end of the firing spectrum from porcelain is tin-glazed earthenware, which is composed
of a soft, porous fabric and a soft, opaque white glaze that is sometimes poorly fused to the
underlying ceramic. The opacity of the glaze is caused by the addition of tin oxide to a clear lead
glaze. Objects made with this type of glaze are referred to as "faience," "Delftware," "majolica"
or "tin-glazed." The white glaze is often painted with bright, fired-on patterns (Figure 4).

Hrnčina
•Pórovitá keramika, vysoká nasákavost střepu (neglazovaná/glazovaná)
Slovanská keramika, L. Svobodová, AÚ Praha, 500 – 700 n. l.
Doba halštatská, NM
https://www.mjakub.cz/obrazky/na-04644--f596.jpg
Glazovaná hrnčina, 1816, Muzeum J. A. Komenského

Hrnčina
Jako hrnčina se definuje keramický výrobek s průlinčitým (porézním) střepem. Vypaluje se dvakrát
při nižších teplotách, přežah cca 900^O C, ostrý výpal při 900–1000^O C podle složení a případně
dle typu glazury.  Více se nalézá v muzejních sbírkách ve formě dochovaných nádob nebo středověkých
či renesančních střepů nalezených při archeologických vykopávkách.

Kamenina
•Kamenina je naopak materiál se slinutým střepem, jehož nasákavost je maximálně 5%, u užitné
kameniny 1%. Finální teplota výpalu se pohybuje od 1200 do 1300O C. Kamenina se solnou glazurou
vznikla v 11. století v Porýní.
•
Kamenina manufaktury v Proskově
Kamenina z Proskova, Slezské zem. muzeum
Kamenina
Kamenina ze sbírek  UPM
Kamenina, 19. stol,, Muzeum Břeclav

Kamenina
Kamenina je naopak materiál se slinutým střepem, jehož nasákavost je maximálně 5%, u užitné
kameniny 1%. Finální teplota výpalu se pohybuje od 1200 do 1300^O C.
Kamenina se solnou glazurou vznikla v 11. století v Porýní.
Kamenina, druh jemné bělavé keramiky, tvoří z technologického hlediska mezičlánek mezi silnostěnnou
fajánsí a porcelánem stojícím na vrcholu keramické produkce. Je to hmota tvrdá, lehká, velmi málo
průlinčitá, zpravidla pokrytá transparentní glazurou. Její nejkvalitnější projevy vynikají čistotou
klasicistně pojatých tvarů, střízlivým dekorem, účelností a elegancí. Kamenina byla vyráběna od
poloviny 18. století nejprve v Anglii, krátce nato ve Francii a od přelomu 18. a 19. století po
celé Evropě.

Majolika/fajáns
•Majolika je pórovina s jemným různobarevným střepem, který je pokryt neprůhlednými glazurami
s barevným dekorem. Název vznikl podle ostrova Mallorca ve Středozemním moři, přes který byl tento
typ keramiky transportován ze Středního východu. Výrobky se vypalují několikrát v rozmezí teplot
950–1100O C.   V Evropě se majolika objevuje v období 14. století.
•
Výsledek obrázku pro majolika a fajáns + muzeum
Majolika, habánská fajáns, 17. stol. NM

Majolika
Velkou zásluhou renesance bylo rozšíření majoliky, neboli fajáns, což je jemný keramický materiál,
který se po prvním vypálení namáčí do olovnatocíničité glazury a po jejím vsáknutí je za syrova
malován čtyřmi barvami: kobaltovou, zelenou, žlutou a manganově fialovou.
Toto umění pocházelo pravděpodobně z Egypta z 2. století př. n. l., rozšířilo se do Asie a
prostřednictvím maurských nájezdníků, kteří okupovali část Pyrenejského poloostrova až do
15. století, se dostalo do oblasti dnešního Španělska.
Významnými centry výroby keramiky byla od 13. století střediska v Malaze, v Granadě a v Manises
poblíž Valencie. Nejtypičtější ukázkou této výroby je palác Alhambra v Granadě, vyzdobený
monumentálními křídlovými vázami a dalšími luxusními předměty.

Fajáns
bez názvu-9411
Fajánsový talíř, Metodika NPÚ
bez názvu-9318
Záběr na fajánsovou desku
poč. 18. Století, SZ Hluboká
Fajáns je pórovitá keramika s jemným bělavým, nažloutlým až našedlým střepem s neprůhlednou bělavou
olovnatocíničitou glazurou. Název vznikl podle italského města Faenza, později se tento typ
keramiky v zaalpských zemích nazývala fayence. Teplota výpalu je obdobná jako u majoliky.
http://www.artslexikon.cz/images/NonameF.jpg
Kachna, fajáns, 60.–70. léta 18. století.  Moravské galerie v Brně.

Fajáns
Fajáns je pórovitá keramika s jemným bělavým, nažloutlým až našedlým střepem s neprůhlednou bělavou
olovnatocíničitou glazurou. Název vznikl podle italského města Faenza, později se tento typ
keramiky v zaalpských zemích nazývala fayence. Teplota výpalu je obdobná jako u majoliky.
V užším smyslu f. značí jen 2. italskou keramiku sytého koloritu a dokonalého lesku s bílou
cíničitou glazurou, na níž jsou barvami modrými, zelenými, fialovými a žlutými grotesky, znetvořená
těla, rostlinné a živočišné útvary, masky, chiméry i mytologické výjevy. Barevná výzdoba je vpálena
zároveň s cíničitou glazurou.

Terakota
•Tzv. terakota patří mezi neglazovanou pórovinu. Jedná se o hrnčířské výrobky se střepem různé
kvality barvy cihlové, žlutavé až bělavé. Název je odvozen z latinského pojmenování terra cotta –
pálená země. Terakotové výrobky se vypalují při teplotách přibližně 1000 O C.
•
Terakota, 5. stol. př. n. l., NM
Architektonický článek, 16. stol., NM

Tzv. terakota patří mezi neglazovanou pórovinu. Jedná se o hrnčířské výrobky se střepem různé
kvality barvy cihlové, žlutavé až bělavé. Název je odvozen z latinského pojmenování terra cotta –
pálená země. Terakotové výrobky se vypalují při teplotách přibližně 1000^ O C.

Porcelán
Muzeum českého porcelánu, Zámek Klášterec nad Ohří, ze sbírek UPM
Porcelán – malovaný emailem, 19. stol., NM
Zlacený porcelán, 19. stol., NM
Porcelán je označení pro materiál, který je slinutý bílý a v tenké vrstvě průsvitný. Nepropouští
vodu ani plyny. Vyrábí se z jemně mleté směsi kaolínu, křemene a živce. Měkké porcelány mají
teplotu výpalu mezi 1280–1300 OC.
https://upm.cz/content/pageimages/0/big/96.jpg

Porcelán
Porcelán je označení pro materiál, který je slinutý bílý a v tenké vrstvě průsvitný. Nepropouští
vodu ani plyny. Vyrábí se z jemně mleté směsi kaolínu, křemene a živce.
Měkké porcelány mají teplotu výpalu mezi 1280–1300^ OC. Technologie výroby byla vyvinuta v prvních
stoletích našeho letopočtu v Číně. Tajemství výroby bylo prozrazeno až koncem 16. století, kdy se
výrobního tajemství zmocnili Japonci. V Evropě došlo k objevení technologie výroby tvrdého
porcelánu až v roce 1709 Böttger a E. W. von Tschirnhaus. Jeho výroba byla zahájena v Míšni v roce
1710. V našich zemích vznikla první porcelánka v Horním Slavkově v roce 1792.
Glazes are the most common form of finish on European and Asian ceramics. The highest fired
ceramics are the true porcelains, which have a white, non-porous fabric and a glaze that is very
similar in composition to the fabric (Figures 1a and 1b). The glaze on Chinese porcelain, termed
"feldspathic," appears to be an integral part of the porcelain body. The two fuse together so
completely in the firing process that it is very difficult to see a boundary between the glaze and
fabric.
Sklo a keramiku lze pozlacovat pozlátkem, trvalejší a také levnější je zlacení vpalováním. Dekor se
nanese zlatou pastou, která se pak vypálí a při některých postupech ještě dodatečně leští hladítky.
Vpalované zlacení je poměrně trvanlivé, je však také nákladné a dnes se obvykle nahrazuje jinými
materiály.

Rizika
•Mechanická poškození
•Dodržovat správnou manipulaci!
A broken china plate.
CCI Notes, Caring for ceramics and glass objects
A broken plate repaired with metal staples (which have corroded) and adhesive (which has degraded
and discoloured).
Lepené spoje
A poor joint on a porcelain teacup.

Předmět, který přemisťujeme, nejprve pozorně prohlédneme, abychom zkontrolovali opravy a objevili
části, které se mohou ulomit, u nádoby s víkem je třeba dát pozor na možné spadnutí víka. Vždy
předmět uchopíme oběma rukama a přesvědčíme se, zda máme dostatek prostoru, abychom nesrazili další
kusy např. rukávy. Nikdy se nenahýbejte přes jeden kus, abyste zvedli druhý. Vlasové trhliny nejsou
vždy na první pohled patrné, proto bychom měli být opatrní jak při zvedání, tak při pokládání
předmětu hlavně na tvrdé povrchy jako je mramor. Nebezpečné je položení předmětu na okraj, kdy může
dojít k jeho stržení lidmi procházejícími kolem. Další nebezpečí hrozí u nestabilního kusu, např.
nábytku. Je třeba se nejdříve přesvědčit před uložením předmětu, že plocha je mechanicky stabilní.

Podmínky prostředí
•RV – 40 – 60 %
•RV ˃ 75 %: pozor zejména na pórovitou archeologickou keramiku - hrnčinu je velmi nasákavá; lepené
spoje Dispercolem bobtnají, uvolňují kys. octovou a mohu plesnivět •RV < 30 % hrozí krystalizace
solí, odpodadávání glazury
•T: 10 – 25 °C  pozor na zamrzání vody

The more highly fired a ceramic is (i.e. the higher the temperature used), the more impervious
(nepropustný) it is to its environment. It will still be brittle but more resistant to water. The
porosity of the fabric, the type of surface finish and, to some extent, its colour are indications
of a ceramic's firing temperature. Ceramics with porous, coloured fabrics—typically buff, red or
red-grey—are fired at a lower temperature than ceramics with a white fabric.

Krystalizace solí
•Velké výkyvy RV(keramika kontaminovaná solemi – chloridy, dusičnany, fosfáty) – problém zejména u
archeologické keramiky (kontaminace může být ale i vlivem potravin, kontaktu s pecemi apod.),
•Doporučená RV 40 - 50%
A ceramic vessel covered with salt crystals. The original surface of a ceramic vessel has spalled
off or been lost.
CCI Notes, Caring for ceramics and glass objects

RH is, however, a greater concern for ceramics contaminated with salts. When the RH rises above a
certain critical RH, the salts deliquesce – soli se rozpouštějí (they absorb enough moisture to
form a solution) and later will crystallize when the RH falls below this critical RH. During the
drying and crystallizing stage, the salt solution moves towards the zone of evaporation and
crystals grow to the point of exploding the pore structure. The resultant flaking of the ceramic is
called spalling
The most common soluble salts are chlorides found in seawater, urine, blood, acids, bleaches,
leather tanning products and salt used in food preparation and preservation; nitrates found in
decaying organic materials, urine and gunpowder; and phosphates found in ash from kiln sites. Pure
salts of chlorides and nitrates deliquesce (absorb moisture from the air to form a liquid compound)
at around 70–76% RH; however, mixtures of soluble salts deliquesce at an RH significantly lower
than that of pure salts (consult Rörig-Dalgaard 2014), so RH should be maintained well below this
level. Since, experimentally, salt mixtures have been shown to deliquesce at an RH as low as 53%,
it would be best for these items, to be safe, to remain below 50% RH. Fluctuations in RH above and
below a critical RH which cause salts to deliquesce and recrystallize are a major cause of damage
and should be avoided.
Spalling is well known in archaeological ceramics from salty environments, but this can also happen
to non-archaeological objects that once contained salty solutions, particularly those with
unglazed, poorly glazed or crazed surfaces. Chamber pots are a good example: spalling of the glaze
might be observed in the lower portion.

Manipulace a transport
Pots with small bases stored upside down with foam pads between each pot. Archaeological glass
objects, some with degraded surfaces, on a padded storage tray.
Nestabilní keramiku/sklo manipulovat v nitrilových rukavicích

Recommendations
Handling ceramics and glass requires care and common sense:
Do not handle unless necessary.
Handle extremely carefully and plan all moves to prevent breaking the object.
Support the object with one hand directly under its centre of gravity, and use the other hand to
stabilize it and prevent any movement.
Handle with clean hands to prevent transferring oils or salts to the surface. Do not use hand
lotion.
Do not wear gloves when handling as gloves can be slippery, especially cotton ones. For unstable
glass where wearing gloves is necessary, use nitrile gloves as the glass should not be exposed to
moisture or salts from the hands.
Never pick up objects by handles or spouts since these could break off.
Beware of loose pieces, such as lids, as these may fall and break when handled.

Konzervace
•Čištění střepů:
–Chemicky: voda + tenzid (+ desinfekce Ajatin, Septonex), odstraňování krust (hexametafosforečnan
sodný, Chelaton III)
•Zpevnění střepu:
–Záchranné (odpadávající glazura, povrch): cyklododekan (organic. sloučenina ropust. v benzinu),
Sokrat (akrylátový kopolymer rozpust. ve vodě)
–Petrifikace: na suchý střep – akrylátová pryskyřice Paraloid; na mokrý střep (akryláty ve vodě)
•Lepení: tavná lepidla, Herkules, Dispercol, Epoxidová lepidla

Lepení
a)Tavná lepidla (kopolymer PE-PVAC); prac. teploty 70-200°C, reverzibilní; porézní i slinutý střep,
nelze nanášet v tenké vrstvě Obchodní názvy: lepidlo „U“(EVA), tavné lepidlo
b)Vytvrzení odvedením rozpouštědla (univ. lepidla, vodné disperze PVAC/špatně reverzibilní/ či
akrylátů), první skupina vhodná na porézní i slinutý střep, druhá jen na porézní Obchodní názvy:
UHU-Alleskleber, Bison, Disperkoll, Herkules, Sokrat 2802 – Sodur, Plextol B 500
c)Vytvrzení chemickou reakcí (epoxidová lepidla), ireverzibilní příp. špatně reverzibilní, porézní
i slinutý střep, Obchodní názvy: Lepox univerzal, tempo, CHS Epoxy 371, 514
Doplňování
a)Porézní střepy doplňujeme většinou sádrou (často modifikovanou)
b)Slinuté střepy doplňujeme tmely na epoxydové, akrylátové či cementové bázi (Eprosin, Evicrol)
* Tuto operaci je třeba vždy pečlivě zvážit!

Konzervace archeologické keramiky – L. Svobodová, AÚ Praha

Nádoby „in situ“ jsou často v celku. Stačí vybrat nebo vysypat výplň.
Odstranění houževnatě držící výplně - suchá, tvrdá, ulpělá hlína uvnitř dobře vypálené nádoby se
odstraňuje po jemném navlhčení vodou, nastříkáním vody střičkou, injekční stříkačkou do ztvrdlé
výplně a neprodyšném zabalení nádoby do potravinové, polyetylénové (PE) fólie. Za cca 30 minut voda
prostoupí výplní a ta se sama uvolní, oddělí a snadno se vyklepne, nebo dřevěnou špachtlí odstraní.
Pozor na devastaci v důsledku násilného rozebírání!
Čištění: Mechanicky, chemicky –vodou, na bázi kys. duičné, solné
Neutralizace
Zpevnění střepů
Lepení – tavná lepidla,PVAC – Herkules, akrylátové laky
Doplňování sádrovými plombami na separační vrstvu

Otázky k opakování
•Jaké znáte druhy keramiky a které z nich jsou nejvíce náchylné na změny parametrů okolního
prostředí?
•Jaké znáte druhy glazur?
•Popište degradační mechanismus krystalizace solí u keramiky.
•Jaké druhy lepidel se používají pro lepení keramiky?
•Jaké jsou doporučené mikroklimatické podmínky pro uchovávání keramiky?
•
•

Sklo
Sklo je anorganický amorfní (nekrystalický) materiál, vyrobený tavením vhodných surovin a následným
řízeným ochlazením vzniklé skloviny bez krystalizace. Hlavní součástí je oxid křemičitý (křemičitý
písek) a další přísady – uhličitan sodný, uhličitan draselný (snižují teplotu tavení) + vápenec
Podle chemického složení dělíme křemičitá skla na skla:
1.sodnovápenatá - sklo je lehce tavitelné, štípatelné a vhodné pro foukání (jako např. stará skla
antická, sklo benátské, sklo francouzské apod.),
2.draselnovápenatá (české sklo vhodné k řezání a broušení), převažuje od středověku do 19. stol. –
omezené zdroje sody
3.sodnodraselnovápenatá (sklo dnes běžně u nás vyráběné),
4.draselnoolovnatá – křišťálové (anglická, sklo je měkké a lesklé a využívá se k broušení, lití a
výrobě skla optického).
Antické sklo, 1. stol. př. n. l., NM

Glass
Glass is an amorphous (non-crystalline) solid, consisting of a silica network in which other
elements, such as fluxes and stabilizers, are bound (Figures 7a and 7b). Silica is difficult to
melt since it has an extremely high melting point; as such, fluxes are added to lower the melting
point. Common fluxes are soda (sodium oxide) and potash (potassium oxide) or a mixture of the two.
A stabilizer, lime (calcium oxide), used to be added to make glass stronger and insoluble in water.
Common types of glass include:
Soda-lime glass: made of silica melted with sodium and lime (calcium oxide) in varying proportions.
Soda-lime glass is light and has been the most common type of glass manufactured from antiquity
until the present.
Potash glass: made of silica melted with potassium and lime in varying proportions. This glass is
slightly denser (hustší) but less durable (odolný) than soda-lime glass. Potash glass was more
common in Europe from the medieval period to the 19th century due to the lack of local sources of
soda.
Mixed alkali glass: a combination of sodium and potassium with lime in varying proportions. This
glass is also less durable than soda-lime glass.
Lead crystal: contains lead oxides (lead[II] oxide) instead of lime, often in a concentration as
high as 20–30%. While not a crystalline structure, the material was named after rock crystals due
to its high refractive index, which results in a brilliant clarity. It is considerably heavier than
soda-lime glass. The lead lowers the melting temperature, making it easy to melt, shape, cut and
engrave. However, it has poor durability and is easily scratched (Figure 8).
Soda je známa od nepaměti. Již ve starém Egyptě byla k dispozici  přírodní usazenina obsahující 4 %
Na[2]CO[3] a 25 % NaHCO[3], která se používala např. při mumifikaci.  Do 18. století byla soda
vyráběna spalováním rostlin rostoucích na mokrých a slaných půdách. Popel byl poté kalcinován a
vyluhován. Vzniklý produkt obsahující podle provenience od 3 do 30 % Na[2]CO[3], byl drahý a
dostupný jen v omezeném množství. V 18. století se zvýšila poptávka zejména po skle, mýdle a
textilu a dostupné zdroje sody přestaly dostačovat. Proto r. 1775 Francouzská akademie věd
vyhlásila soutěž o nejlepší postup, jak z dostupných surovin vyrobit sodu. Soutěž vyhrál
francouzský lékař Nicolas Leblanc, k
Historie skla
Historie skla sahá až do starověkého Egypta. I když dnešnímu sklu se asi moc nepodobalo. Kolem roku
100 př. n. l. došlo k revoluční změně ve výrobě skla. Objevilo se vyfukování skla. Železná trubka
se jedním koncem namočila do roztaveného skla a to se druhým koncem vyfukovalo ven. Sklo se mohlo
foukat do formy a tím se utvořil jeho tvar. Tedy dnešní podoba skla.
Nejstarší technikou zpracování skla, známou ze starověkého Egypta, bylo ovíjení. Na hliněnou formu
se navíjela, těsně vedle sebe, skleněná vlákna (o síle několika milimetrů), aby se okraje dotýkaly.
Takto vytvořený výrobek se pak znovu ohřál v peci, aby se okraje vláken stavily dohromady. Nakonec
se hliněná forma rozbila a střepy odstranily. Tak se vytvářely poměrně jednoduché, duté nádoby,
které měly na povrchu mnohdy zajímavý dekor, daný užitím vláken různé barvy.
Výroba skla foukáním je známá z Fénicie. Nejstarší foukané sklo se vyrábělo z volné ruky, tedy bez
použití forem. Předpokládaný tvar se po vyfouknutí dotvářel ručním tvarováním.
Objevu sklářské píšťaly (doložena v 1 stol. př. n. l. ) předcházelo zřejmě foukání skla tak, že se
vyrobila skleněná trubice, ochladila se, pak se jeden konec nahřál a druhým koncem trubice se
vyfoukl požadovaný tvar.
Formy se ve sklářství začaly užívat již zhruba v 5. století př. n. l. Zpočátku to zřejmě byly
otevřené miskovité dvoustěnné formy, které sloužily k výrobě dutého skla technikou sintrování,
neboli spékání, sloužící k výrobě předmětů z práškových hmot. Jejich zahřátím na vysokou teplotu,
avšak pod jejich teplotu tání, docházelo k vzájemnému splynutí práškových částic.
V minulosti se na roztavení skla používaly pece, ve kterých se topilo dřevem. V současné době jsou
pece většinou plynové. Skláři dokáží vyfouknout zajímavé tvary sklenic, váz i uměleckého skla. Sklo
se vyrábí čiré, průhledné nebo s příměsy barviv.
Historie skla v českých zemích
Sklo bylo objeveno v polovině 3. tisíciletí př. n. l. v Mezopotámii. Zpočátku bylo velmi nečisté a
používalo se především na výrobu ozdob (korálků). Jak dokládají historické nálezy, sklo se u nás ve
větší míře zpracovávalo už za starých keltských kmenů (zhruba v období 400 př. n. l. - 0) Podle
nich dali na přelomu letopočtu Římané těmto zemím, podle převažujícího osídlení, jméno Boiohaemum
(domov Boiů), později Bohemum, Bohemia.
O počátcích českého středověkého sklářství můžeme mluvit od přelomu 12. a 13. století (první
písemná zmínka o  skle na našem území pochází až z roku 1162). Nejstarší sklářská sídla jsou
doložena na vimperském panství z roku 1359 a rožmberském panství u Vysokého, před rokem 1377. Díky
dostatku vody, dřeva (dřevo sloužilo nejen k vytápění pecí, ale také k získávání důležité suroviny
z popelu - potaše. Podle starých pramenů bylo třeba ke zhotovení jednoho kilogramu potaše mnoha
desítek kilogramů dobrého bukového či jiného dřeva. Proto byly lesy v okolí sklářských hutí záhy
vymýceny.) a křemičitého písku v české kotlině a její jedinečné polohy v centru Evropy nabídly
sklářům vynikající možnosti k založení prvních skláren. Zpočátku to byla zejména výroba okenního
skla, kterou významně podpořil římský císař a český král Karel IV., když pověřil tuzemské dílny
výrobou vitráží pro Pražský hrad. Protože si skláři ve volných chvílích vyráběli skleněné nádoby
pro domácnost, snažili se majitelé hutí jejich zručnosti využít. Půvabné poháry z nazelenalého
gotického skla jsou dodnes ozdobou mnoha muzeí.
Během středověku úloha českého skla neustále rostla. Do země přicházeli umělci z celé Evropy a
císař Rudolf II. povýšil dvě dynastie sklářských huťmistrů do šlechtického stavu. České sklo a
křišťál se staly ve světě pojmem a zastínily i do té doby vedoucí benátskou výrobu. V 19. století
prochází světové sklářství důležitými změnami, které ovlivňují jeho další vývoj. Díky železniční
dopravě a přechodu na pece vytápěné generátorovým plynem přestávají být sklárny závislé na lesích a
stěhují se do průmyslových oblastí.

Struktura skla
Křemen – SiO2 (T okolo 2000°C)                                     Sklo SiO2 – Na2O
       T okolo 1400 °C
Krystalická struktura křemene
Skelný stav SiO2
Sodnokřemičité sklo

Sklo je anorganický amorfní (nekrystalický) materiál, vyrobený tavením vhodných surovin a následným
řízeným ochlazením vzniklé skloviny bez krystalizace. Skelný stav vzniká plynulým přechodem ze
stavu kapalného do stavu pevného, při ochlazování skla dochází k plynulému růstu viskozity až na
tak vysokou hodnotu, že se materiál navenek jeví jako pevná látka. Na rozdíl od krystalických látek
postrádá struktura skla pravidelné, symetrické a periodické uspořádání základních stavebních
jednotek na delší vzdálenosti
skla přírodní – skla, která vznikla přírodními procesy, a to nejčastěji vulkanickou činností
(obsidián) nebo v souvislosti s jiným tepelným procesem v přírodě (dopad meteoritů – vltavín).

Sodno-vápenatá/draselno-vápenatá skla
Antické sklo, 1, stol., NM
http://www.cesonline.cz/arl-ces/cs/csg/?repo=cesrepo&key=71769957055
Pohárek z čirého foukaného skla, který je sestaven ze dvou kalíšků jako tzv. dvojstěnka, 1714,
Sbírka Muzea Vysočiny Havlíčkův Brod

Důležitou součástí expozice jsou například skla z konce 17. století se zatavenými rubínovými
nitkami, dvojstěnky - skla s rytou zlatou fólií mezi dvěma skly

Lesní/zelené sklo
http://previous.npu.cz/download/1425565014/kniha+St%C5%99edov%C4%9Bk%C3%A9+sklo+z+Prahy_ilustrace+%
282%29+515x800.jpg
Středověké sklo v Praze, NPÚ
Výsledek obrázku pro středověké sklo z prahy
Replika zeleného středověkého  skla

Název "Lesní" toto zelené sklo dostalo podle hutí, které vznikaly v lesích, kde byl dostatek
surovin pro tavbu skla a především dřeva na topení ve sklářských pecí. Charakteristický nazelenalý
odstín je dán obsahem kysličníku železa obsaženého ve sklářském písku. Lesní sklárny produkovaly
většinou již zmiňované nazelenalé sklo s bublinkami a nečistotou ve sklovině, jež byla způsobena
minimálním čištěním surovin a nedokonalou tavbou skloviny.
V českém sklářství dosáhla výroba lesního skla proslulosti ve 14. a 15. století a běžně se vyrábělo
až do počátku 18. století. V Čechách je doložena výroba také modrého skla barveného kobaltem, který
byl odpadní surovinou při těžbě stříbra. Zprvu se modré sklo používalo jen jako dekor zeleného skla
a teprve od pol. 16. století byla u nás zavedena výroba modrého skla. Z benátských skláren se k nám
následně dostala také výroba červeného skla, které se zprvu používalo především k dekoraci čirého
skla.

Olovnaté sklo
A woman carefully dismantles a regency-period (1844) lead crystal glass chandelier from the West
Block, Parliament Hill, Ottawa.
Lustr, 1844, olovnaté sklo, CCI Notes, Caring for ceramics and glass objects
https://cdn.myshoptet.com/usr/www.sklenenyshop.cz/user/shop/big/886_whisky-set-crystal-bohemia-brit
tany.jpg?5c583260
Bohemia Crystal, min. 24 % PbO – Křišťálové sklo

Křišťálové sklo, v nejčistší podobě zvané též křišťál,^[1] je olovnaté sklo (nověji též bezolovnaté
barnaté sklo) používané pro své světelně-odrazivé vlastnosti (vysoký index lomu světla) především k
dekorativním účelům. Obsahuje zpravidla 18-35% oxidu olovnatého (PbO), kterým jsou nahrazeny
vápenaté složky běžného skla. Olovnaté sklo také může sloužit jakožto materiál, který pohlcuje RTG
záření, vyrábějí se z něj také ochranná skla proti nebezpečnému elektromagnetickému (tvrdému)
záření.
Oxid olovnatý, nedílná součást tradičního křišťálu, sklu dodává větší hustotu, menší tepelnou
vodivost, vyšší index lomu (vyšší lesk), větší odolnost a houževnatost. Je ovšem náročnější na
zpracování, a kladou se tak větší nároky na umění skláře. Spolu s tím stoupá také hodnota a cena
křišťálového skla.

Zdobení skla
Leptané sklo, Městské muzeum
v Železném Brodě
Vrstevnaté sklo, ryté, Vlastivědné muzeum
v Šumperku
Obrázek: Uranové sklo. Zdroj: Łukasz Karolewski (Own work) [CC BY-SA 4.0
(http://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0)], Wikimedia Commons,
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/b/b5/Luminescence_of_various_kinds_of_uranium_glass.
JPG
Uranové sklo – barvené sloučeninami uranu, od pol. 19. stol., v UV světle fluoreskuje;
https://danatenzler.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=545595

Iron (zelená), copper (tyrkysová), manganese and cobalt (modrá), either as impurities or additions,
give glass colour (zlato – rubínová barva). Some glass objects are further decorated by gilding,
etching and grinding.
Uran – svítící žlutá a zelená barva

Barvení skla
Zdroj: Úvod do studia materiálů, Technická univerzita v Liberci


Poškození
•Mechanické/fyzikální
•Voda
•Nevhodná RV
•Polutanty
•UV – záření
•Devitrifikace – krystalizace skla (technologická vada)
•

Like ceramics, glass is brittle and the most common form of damage is breakage. Since glass is
amorphous, once a crack has been propagated, it tends to continue unimpeded due to the lack of
crystal boundaries. Glass undergoes a certain amount of elastic deformation when it is broken; for
this reason, it is difficult to align broken shards of glass.
Water
Historic glass, being a non-porous material, is not greatly affected by water over the short term.
However, in the case of archaeological glass excavated from wet burial sites (pH 9 or lower), the
alkali component of the glass will have been leached from the surface, forming iridescence.
Multiple layers of remaining silica interfere with the transmission of light to create the
iridescence. Extremely degraded archaeological glass will have many layers of fragile iridescent
glass, referred to as "onion skin" degradation, which will flake or crumble when touched. This
glass is too fragile to wash (Figure 16). Glass from burial sites where the soil's pH is very
alkaline (greater than pH 9) will lose its silica component and the surface will appear etched.

Mechanické poškození
A 16th-century archaeological glass vase with visible repairs.

Like ceramics, glass is brittle and the most common form of damage is breakage. Since glass is
amorphous, once a crack has been propagated, it tends to continue unimpeded (neomezeně)due to the
lack of crystal boundaries. Glass undergoes a certain amount of elastic deformation when it is
broken; for this reason, it is difficult to align broken shards of glass.

Voda – koroze skla
1. – 2. stol. , NM, e-sbírky
Vytvářené irizující vrstvy, zakalení povrchu, odlupování – důsledek půdní koroze
u archeologického skla:
=SiO - Na+   + H2O                =SiOH+  +  Na+  + OH-
Koroze skla:
•vymývání alkalických iontů vázaných ve struktuře skla působením vzdušné vlhkosti
•vznikající alkalický film na korodovaném povrchu skla reaguje dále s oxidem uhličitým za vytváření
alkalických uhličitanů, které dále narušují povrch – jejich precipitace formou korozních produktů
•narušování sítě SiO2 (vznik křemičitého gelu – irizující vrstva)
Irizující vrstvu neodstraňujeme!

Water
Historic glass, being a non-porous material, is not greatly affected by water over the short term.
However, in the case of archaeological glass excavated from wet burial sites (pH 9 or lower), the
alkali component of the glass will have been leached from the surface, forming iridescence.
Multiple layers of remaining silica interfere with the transmission of light to create the
iridescence. Extremely degraded archaeological glass will have many layers of fragile iridescent
glass, referred to as "onion skin" degradation, which will flake or crumble when touched. This
glass is too fragile to wash (Figure 16). Glass from burial sites where the soil's pH is very
alkaline (greater than pH 9) will lose its silica component and the surface will appear etched.
Very deteriorated glass, such as archaeological specimens, is porous and can absorb not only water
(from leaks, floods, etc.) but also any dirt, minerals or organic extracts dissolved in the water,
resulting in staining or physical damage (Figure 15). Further information on the effects of water
on glass can be found under Incorrect relative humidity.
V případě nestabilních emailů, s vyšším podílem alkalických tavících složek, se více projevuje
mechanismus koroze smaltu podobný korozi skla, kdy dochází k vymývání alkalických iontů vázaných ve
struktuře skla působením vzdušné vlhkosti. Vznikající alkalický film na korodovaném povrchu emailu
reaguje dále s oxidem uhličitým za vytváření alkalických uhličitanů, ktreé dále i ovlivňují korozi
podkladového kovu (zejména v případě měděné podložky)
Napadení se nejdříve projevuje mírným zakalením povrchu skla (dochází k nevratné změně optických
vlastností), doprovázeným tvorbou viditelného filmu vznikajících precipitátů. Při větších
poškozeních v důsledku korozních procesů může dojít až ke ztrátě materiálu (např. odlupováním
zkorodovaných/nesoudržných vrstev z předmětu) či rozpadu předmětu.
Zahrňuje tři souběžné děje:
• vylouhováni alkálií z povrchu skla a výměna za H+
(H3O+) ionty (interdifúze Na+ ↔ H+)
• celkové rozpouštění sítě SiO2
• precipitace korozních produktů na povrchu skla
Děje běží různou rychlostí a kinetika každého z dějů
ovlivňuje výsledný efekt koroze

Nevhodná RV
An unstable wineglass that is foggy.
Doporučená RV 40 – 50 % pro většinu skel
Nestabilní sklo s vyšším podílem alkalických složek „zamlžený povrch“ – důsledek vymývání
alkalických složek:
Slzení skla (weeping) – kapičky alkal. solí
Trhlinky skla (crizzling) – krystalizace solí
Korozní vrstva precipitovaná – bílá, nažloutlá vrstva dusičnanů, uhličitanů, chloridům fosforečnanů
– rozpustných i nerozpustných ve vodě (rozpustné lze opláchnout vodou).
„nemocné sklo“ –  RV 30 – 40 %

Government of Canada, Canadian Conservation Institute. CCI 126827-0007
Figure 17a. Due to a lack of stabilizing lime flux when the glass was first made, this wineglass is
unstable. The foggy appearance is a classic sign of unstable glass and is due to the sodium
component of the glass absorbing moisture from the air to form sodium hydroxide. At a pH of 10, the
sodium hydroxide will dissolve the silica component. At a higher RH, the sodium hydroxide will form
droplets, referred to as weeping glass. Unstable glass will continue to deteriorate if not stored
below 42% RH.
Incorrect relative humidity
Most glass in collections is stable and can be safely stored at an RH between 40–50% (Koob 2006, p.
133). Fluctuations in RH should be avoided. Unstable glass, however, requires extremely tight
control of the atmospheric environment to slow the deterioration from glass disease. The proportion
of stabilizers within the glass determines its chemical stability. Glass that has less than 4% lime
(calcium oxide) will be extremely sensitive to moisture. In soda-lime glass, the excess sodium in
the glass absorbs moisture directly from the air to form sodium hydroxide, a strong base, which
then dissolves the silica in the glass. It is a cyclic reaction, as the removal of silica frees up
more sodium for reaction. The glass appears foggy and has a soapy feel (Figures 17a and b). At a
higher RH, the result is weeping, a condition in which the glass surface becomes damp and forms
droplets. Initially, washing will remove the hazy layer and return the transparency of the glass;
however, over time, as more damage occurs, the result is permanent and the cloudiness cannot be
removed. Leaching of the silica produces very fine cracks in the glass. Strict control of the RH is
essential for unstable glass. Sodium deliquesces at 42% RH; therefore, to prevent severely
deteriorated glass from deteriorating even more, the RH must be lower than 42%. However, at an RH
below 30%, severely deteriorated glass will desiccate and turn opaque as a network of fine cracks
is exposed. This condition is called "crizzling" and is irreversible.
Potash-based glass is more sensitive to leaching. Placing an unstable glass object in direct
sunlight will cause the RH to drop drastically due to localized heating, which will desiccate the
glass and cause crizzling. As well, heat from lights in display cases should be avoided as this may
cause local desiccation and crizzling. If not kept in stable RH, crizzled glass will eventually
disintegrate.

Solarizace skla
https://ferrebeekeeper.files.wordpress.com/2012/09/sun-purple-teacup.jpg
https://ferrebeekeeper.wordpress.com/2012/09/14/sun-purple/

In the 1860s the formula for making pressed glassware changed. Manganese was substituted for lead
to act as a stabilizer and to make the glass brighter and clearer.  Nearly every major American
glass manufacturer used manganese dioxide for such a purpose until 1915, when industrial chemists
realized that selenium made for a better stabilizing/clarifying agent.
Light and ultraviolet
Some types of glass were tinted with manganese oxide to make them appear colourless. If exposed to
ultraviolet (UV) light, this type of glass can turn purple. If glass contains a small amount of
arsenic and selenium, it will develop a brown tint. This shift in colour is called "solarization."
In some cases, this is considered aesthetically pleasing, but it is not the object's original
colour. Solarization only occurs after long periods of high-intensity UV exposure. There is a low
risk of this occurring under the low to moderate light levels and filtered UV typically found in a
museum environment. However, adhesives used to repair glass may become discoloured from exposure to
light and UV.
2.2.6 Solarizace
Změna barvy skla novověkého skla UV složkou světla, se kterým se můžeme setkat je
jeho postupné vybarvování se do fialova nebo žluto-zelena. Tento jev je způsoben tzv. solarizací,
změnou původně
bezbarvého skla vlivem slunečního záření. Potlačení vlivu barvících oxidů, především Fe2O3
přítomného ve vstupních surovinách, se již od 16. století
provádělo přídavkem burelu – oxid manganičitý (MnO2), který kompenzuje zeleno-modrou barvu
způsobenou dvojmocnou formou železa (Fe2+). Tento proces se nazývá odbarvování skla. Fe2++ Mn3+↔
Fe3++ Mn2+ Působením slunečního záření dochází u skel odbarvených burelem k posunu nebarvící formy
Mn2+na barvící Mn3+
a zbarvení skla do fialova až hněda.

Devitrifikace – mineralizace skla
•
•přechod skla z amorfní do krystalické formy
•většinou se jedná o výrobní chybu – vznikne ložisko krystalizace a ta postupně pokračuje
•

Devitrifikace•Odskelnění (devitrifikace)vznik nukleí neboli zárodků krystalické fáze (podle
minerálu devitritu –Na2O.3CaO.6SiO2
krystalické fáze vznikají při chlazení skla

Konzervace-restaurování
•Roztřídění podle stupně zachovalosti:
1 - vůbec nebo lehce zkorodovaný povrch
2 - silně zkorodované
3 - zkorodované bez vlastního skleněného jádra
•b)Čištění
•c)Konzervace
•d)Rekonstrukce (restaurování)
•
•Zdroj: Konzervace a restaurování skla, Slezská univerzita v Opavě
•

Čištění - konzervace
•POSTUPOVAT INDIVIDUÁLNĚ!!!
•Opatrné omytí v destilované vodě (příp. s přídavkem detergentu, alternativně lze použít i org.
rozpoštědla)
•Vysušení (voda+etanol - etanol - etanol+éter);sušárna cca 50°C
•Zpevnění střepu – akryláty (Paraloid), dočasně cyclododekanem
•Dočištění
•Lepení /petrifikace/(akryláty /Paraloid/, epoxidové pryskyřice /HXTAL NYL-1, Araldit 2020/,
kyanoakrylátová lepidla/Loctite, Bison/)
•

Na sklo působí korozivně (sklo rozkládají jako celek):
• HF (kyselina fluorovodíková) sklo koroduje výjimečně rychle (absolutně
zakázané pro práci restaurátora)
• alkalické roztoky (pH≥8) rozpouštějí sklo jako
celek poměrně rychle (např. NaOH, NaHCO3,
Na2CO3, K3PO4, fosforečnany (v praxi
restaurátora by se neměli objevit)
• alkalické soli organických kyselin (mravenčany,
citráty, mléčnany) působí na sklo také velmi
Korozivně

Restaurování
Renesanční skleněná láhev (17. - 1. pol. 18. století) – stav po restaurování
Renesanční skleněná láhev (17. - 1. pol. 18. století) – stav po restaurování, Středočeské muzeum v
Roztokách u Prahy
http://www.vam.ac.uk/__data/assets/image/0017/203291/39115-large.jpg
Skleněná číše, 1862, Victoria and Albert Museum

Otázky k opakování
•Jaké druhy skla znáte?
•Vysvětlete rozdíl mezi látkami krystalickými a amorfními.
•Vysvětlete mechanismus koroze skla a jak se projevuje.
•Objasněte pojmy devitrifikace skla a solarizace skla.
•Jaké jsou doporučené mikroklimatické podmínky pro nestabilní sklo?
•Jmenujte hlavní rizikové faktory způsobující poškozováni skla.
•
•
•
•
•

Zdroje
•https://www.canada.ca/en/conservation-institute/services/preventive-conservation/guidelines-collec
tions/ceramics-glass-preventive-conservation.html •Preventivní péče o předměty kulturní povahy v
expozicích, depozitářích a zpřístupněných autentických interiérech;
https://mck.technicalmuseum.cz/wp-content/uploads/2017/12/Preventivn%C3%AD-p%C3%A9%C4%8De-o-p%C5%99
edm%C4%9Bty-kulturn%C3%AD-povahy-v-expozic%C3%ADch-depozit%C3%A1%C5%99%C3%ADch-a-zp%C5%99%C3%ADstup
n%C4%9Bn%C3%BDch-autentick%C3%BDch-interi%C3%A9rech.pd
•Archaeological Evidence for Glassworking Guidelines for Best Practice, 2011
•Archeologické sklo, Dana Rohanová, Ústav skla a keramiky, Vysoká škola chemicko-technologická
Praha
•Sandra Davidson: Conservation and Restoration of Glass, 2006
•