IPA pro češtinu (neutrální standardní výslovnost) aktulizovanáno 10/11/2021 Aleš Bičan, Ústav jazykovědy a baltistiky FF MU 1. Konsonanty Bilabiální Labio-dentální (Pre-) alveolární Post-alveolární Palatální Velární Glotální Explozivy p b t d c ɟ k ɡ ʔ Nasály m ɱ n ɲ ŋ Afrikáty t͜s d͜z t͜ʃ d͜ʒ Vibranty r Frikativní vibranty r̝̊ r̝ Frikativy f v s z ʃ ʒ x ɣ ɦ (Centrální) aproximanty j Laterální aproximanty l Vpravo postavené symboly odpovídají znělým konsonantů; vlevo neznělým. 2. Slabičné konsonanty m̩ n̩ r̩ l̩ 3. Vokály 4. Suprasegmentální jevy Hlavní přízvuk Vedlejší přízvuk Mluvní takt Promluvový úsek Vázání Slabičná hranice ˈkolɛno ˈzɛlɛnoˌbiːliː | ... | ‖ ... ‖ ˈkᴗviːxodu ko.lɛ.no IPA pro češtinu – poznámky 1. Konsonanty Explozivy (angl. (ex)plosives) odpovídají okluzivám; afrikáty (angl. affricates) odpovídají semiokluzivám; frikativy (angl. fricatives) odpovídají konstriktivy (ne všem); tyto termíny jsou z akustické fonetiky. Originální tabulka IPA používá jak termíny z akustické fonetiky, tak termíny z fonetiky artikulační. Frikativní vibranty – označení hlásek, kterými začíná slovo řeka a končí slovo keř. V prvním slově se vyslovuje znělá frikativní vibranta [r̝], v druhém neznělá frikativní vibranta [r̝̊]. Tyto hlásky patří mezi vibranty (hrot jazyka vibruje), ale při jejich artikulaci – na rozdíl od [r] – dochází ke vzniku výrazného šumu jako u konsonantů frikativních. Glotální = laryngální; jiný název pro totéž (přesněji řečeno glotální se vztahuje k hlasivkové štěrbině a laryngální k hrtanu; hlasivky jsou v hrtanu).[] Příklady slov, kde se jednotlivé konsonanty vyslovují [p], např. [pɛs] pes, [ɦrop] hrob. [b], např. [boj] boj. [m], např. [most] most. [ɱ] = znělá labiodentální nazála; v češtině se vyskytuje jen před labiodentálami, tj. před [v] a [f], např. [traɱvaj] tramvaj, [nɪɱfa] nymfa. V uvedených slovech je volně zaměnitelná na bilabiální nazálu: [tramvaj], [nɪmfa]. Doloženy jsou oba druhy výslovnosti. [f], např. [fou̯kat] foukat, [paːf] páv. [v], např. [voda] voda. [t], např. [taːbor] tábor, [naːrot] národ. [d], např. [duɦa] duha, [svadba] svatba. [n], např. [nos] nos. [s], např. [soxa] socha, [mraːs] mráz. [z], např. [zɪma] zima, [zbiːrat] sbírat [t͜s] = c v české transkripci[1], tj. neznělá alveolární afrikáta (např. [t͜sɛsta] cesta). [d͜z] = znělá alveolární afrikáta. V češtině se vyskytuje tam, kde v pravopisné podobě stojí písmeno c před písmenem, které označuje neznělou explozivu nebo frikativu, např. [lɛd͜zɡdo] leckdo, [klɛd͜zᴗbɪla] klec byla. [t͜ʃ] = č v české transkripci, tj. neznělá post-alveolární afrikáta (např. [t͜ʃɛx] Čech). [d͜ʒ], znělá post-alveolární afrikáta. V české domácí slovní zásobě se vyskytuje tam, kde v pravopisné podobě stojí písmeno č před písmenem, které označuje znělou explozivu nebo frikativu, např. [lɛːd͜ʒba] léčba, [miːd͜ʒᴗdolɛcɛl] míč doletěl. Též ve slovech cizího původu: [d͜ʒus] džus. Poznámka: Afrikáty možné zapisovat i s obloučkem nahoře: [t͡s], [d͡z], [t͡ʃ], [d͡ʒ]. [r], např. [rum] rum. [l], např. [lɛnost] lenost. [ʃ] = š v české transkripci (např. [ʃaːrka] Šárka, [muʃ] muž). [ʒ] = ž v české transkripci (např. [ʒɪrafa] žirafa). [r̝] = ř v české transkripci, tj. znělá frikativní vibranta (např. [r̝ɛka] řeka, [dr̝ɛvo] dřevo). Ve starších popisech je tato hláska klasifikována jako (pre-)alveolární, avšak poslední fonetický výzkum ukázal, že je přesnější ji klasifikovat jako post-alveolární. [r̝̊] = neznělé ř, tj. neznělá frikativní vibranta. V češtině se vyskytuje jen v sousedství neznělé souhlásky (např. [dviːr̝̊ka] dvířka, [tr̝̊ɪ] tři) nebo na konci slov před pauzou (např. [kɛr̝̊] keř)[2]. [c] = ť v české transkripci (např. [cɪxo] ticho, [tɛc] teď). [ɟ] = ď v české transkripci (např. [ɟɛcɪ] děti). [ɲ] = ň v české transkripci (např. [ɲɪɡdo] nikdo, [ɲadra] ňadra). [k], např. [kɪno] kino, [maːk] mág. [ɡ], např. [ɡuma] guma, [ɲɪɡdo] nikdo. [ŋ] = znělá velární nazála, v české transkripci někdy N. V češtině se vyskytuje jen před velárami, tj. před [k] a [ɡ] (např. [lɛŋka] Lenka, [maŋgo] mango), v nespisovné češtině též před [x] ([broŋxɪtiːda] bronchitida). [x], např. [xoɟɪt] chodit, [sɲiːx] sníh. [ɣ] = znělá velární frikativa, znělý protějšek [x]. V češtině se vyskytuje jen tam, kde se díky asimilaci znělosti může [x] změnit ve svůj znělý protějšek, např. [abɪɣᴗbɪl] abych byl – toto je však možné vyslovit i jako [abɪɦᴗbɪl], obě výslovnosti jsou pokládány za ortoepické (tj. spisovné)[3]. [ʔ] = neznělá glotální exploziva, tzv. ráz. V češtině se vyskytuje na začátku slov před vokálem (např. [ʔano] ano) nebo uvnitř slov mezi dvěma vokály, pokud je mezi nimi zároveň morfologická hranice, tzn. mezi předponou a základem slova (např. [naʔut͜ʃɪt] naučit) nebo ve složených slovech (např. [ʔɪndoʔɛvropskiː] indoevropský). Výslovnost rázu není ve většině případů povinná (tj. slova mohou být vyslovena i bez něj). Jediný případ, kdy pravidla ortoepie češtiny vyžadují vyslovit ráz, je mezi neslabičnou předložkou s, z, k, v a slovem začínajícím vokálem (např. [sʔokɛm] s okem, srov. sokem [sokɛm]). U rázu nemá smysl rozlišovat mezi neznělou a znělou variantou, a to z logického důvodu: neznělé hlásky jsou ty, které se vyslovují s rozšířenými hlasivkovými blánami a znělé jsou ty, u kterých hlasivkové blány vibrují, avšak u rázu (= glotální explozivy) jsou hlasivky u sebe a uzavírají hltan. [ɦ] = znělá glotální frikativa (např. [ɦolka] holka). V IPA značka [h] označuje neznělou variantu, která se však v češtině nevyskytuje. 2. Slabičné konsonanty Slabičné [r̩], [l̩] se v češtině vyskytují uvnitř slova mezi dvěma souhláskami (např. [tr̩n] trn, [pl̩niː] plný) nebo na konci slova po souhlásce ([mɛtr̩] metr, [vɛdl̩] vedl). Slabičné [m̩] se vyskytuje pouze ve slovech sedm, osm (tj. [sɛdm̩], [ʔosm̩])[4] a jejich odvozeninách nebo ve vlastních jménech jako Rožmberk. V přejatých slovech se setkáme i se slabičným [n̩], např. [trau̯tn̩bɛrk] Trautenberk. 3. Vokály Kolečka, resp. elipsy v lichoběžníkovém schématu označují prostor, kterému odpovídají české vokály v tomto schématu[5]. Délka vokálů se označuje dvojtečkou (např. [aː], v české transkripci se používí čárka (á)). Čeština má tři diftongy (= dvojhlásky); druhá, neslabičná část diftongu se označuje pomocí obloučku pod znakem (např. [kou̯lɛ] koule). Poznámka: Diftongy se také často přepisují obloučkem nad nebo pod jednotlivými znaky (složkami) diftongu, který má stejnou funkci jako u afrikát (signalizuje, že se jedná o složený symbol): [a͡u], [ɛ͡u], [o͡u], popř. [a͜u], [ɛ͜u], [o͜u]. V této transkripci však není neznačeno, která ze složek diftongu je slabičná a která neslabičná. Diftongy je také možné psát jako [ɛu], [au] a [ou]. V tom případě je nutné rozdíl mezi např. auto a naučit vyjádřit pomocí slabičného předělu (tečka mezi znaky): [ˈʔauto] vs. [ˈna.ut͜ʃɪt].[6] Příklady slov, kde se jednotlivé vokály vyslovují [ɪ] = krátký vysoký přední vokál (např. [bɪl] byl, [pɪl] pil). V české transkripci se používá značka [i], tj. nerozlišuje se odlišná výslovnost krátkého a dlouhého předního vysokého vokálu. [iː] = dlouhý vysoký přední vokál (např. [jiːdlo] jídlo, [biːt] být). Je poněkud zavřenější (tj. vyšší) než jeho krátký protějšek, a proto se po něj používá jiná značka. [ɛ] = e v české transkripci. V IPA se znak [e] používá pro otevřenější (tj. nižší) e-ový vokál (např. [lɛs] les), zatímco znak [e] pro zavřenější (tj. vyšší) e-ový vokál; čeština má první z nich. Poznámka: V některých fonetických přepisech se český přední středový vokál přepisuje znakem [e]. Stejně tak se v některých přepisech můžeme setkat se znakem [ʊ], který slouží pro přepis českého vysokého zadního vokálu. Tyto možnosti přepisu jsou obhajitelné a někdy mohou také vyjadřovat nářeční odchylky. [ɛː], např. [malɛː] malé. [a], např. [pak] pak. [aː], např. [laːfka] lávka. [o], např. [kolo] kolo. [oː], např. [ɡoːl] gól, [t͜sɪtroːn] citron. [u], např. [ʔuxo] ucho. [uː], např. [ʔuːl] úl, [vuːl] vůl. [ɛu̯], např. [ʔɛu̯ro] Euro. [au̯], např. [ʔau̯to] auto. [ou̯], např. [lou̯ka] louka. 4. Suprasegmentální/prozodické jevy [ˈɦlavɲiː ˈpr̝̊iːzvuk] se označuje horní svislou čárkou před přízvučnou slabikou. Vedlejší přízvuk se označuje dolní svislou čárkou před přízvučnou slabikou. O vedlejším přízvuku se v češtině tvrdí, že je na každé druhé slabice počítáno od hlavního přízvuku, tj. [ˈnɛjnɛˌʔobɦoˌspodaˌr̝ovaˌtɛlɲɛjˌʃiːmɪ] nejneobhospodařovatelnějšími. Takto se přízvuk počítá např. ve verších. V normálních promluvách však tyto slabiky zpravidla nemají žádné zvláštní zvukové vlastnosti, které by je odlišovaly od ostatních, nepřízvučných slabik. Vedlejší přízvuk je zde spíše potenciální. Reálně ho lze využít pro rozlišení složenin jako zeleno-hnědý [ˈzɛlɛnoˌɦɲɛdiː] (tj. zelený a hnědý, třeba pruhovaný) a zelenohnědý [ˈzɛlɛnoɦɲɛdiː] (tj. hnědý do zelena). Mluvní takt (též přízvukový takt) označuje skupinu slabik náležících pod jeden hlavní přízvuk. Promluvový úsek označuje skupinu mluvních úseků, kterou uživatel jazyka pociťuje jako vnitřně vázaný intonační celek, jako ucelený krok v proudu řeči. Je charakterizovanán určitým intonačním průběhem. Promluvový úsek je jednotka rytmu řeči, avšak odlišné člení může též rozlišovat význam. Např. [|| ˈʔɪnformovalɪᴗjsmɛ | ˈʔoᴗviːslɛtt͜siːx ˈpokusu || ˈnaʃɛɦo | ˈspoluprat͜sovɲiːka ||] Informovali jsme o výsledcích pokusu našeho spolupracovníka. (Tj. náš pracovník byl informován o výsledcích pokusu.) [|| ˈʔɪnformovalɪᴗjsmɛ || ˈʔoᴗviːslɛtt͜siːx ˈpokusu | ˈnaʃɛɦo | ˈspoluprat͜sovɲiːka ||] Informovali jsme o výsledcích pokusu našeho spolupracovníka. (Tj. podali jsme informace o výsledcích pokusu, který provedl náš spolupracovník.) Vázání (tj. značka [ᴗ]) znamená, že je skupina slov vyslovována jako jeden zvukový celek bez pauzy. Srovnej Šel na horu a Šel nahoru – obě věty se vyslovují stejně, a proto by měly být ve fonetické transkripci přepsány stejně. Jelikož se ale liší počtem slov, je možné první větu přepsat s vázáním jako [ʃɛl ˈnaᴗɦoru] a druhou bez vázání jako [ʃɛl ˈnaɦoru]. Mezery v IPA odpovídají mezerám mezi slovy, ale to neznamená, že je mezi těmito slovy nějaká přestávka v artikulaci (tj. pauza). Naznačujeme tím vlastně gramatickou strukturu věty. Věta Včera večer pršelo, a tak jsem zůstal doma. je vyslovena jako jeden celek bez pauz (pauza může být mezi pršelo a a tak, popř. v místech, kde se potřebujeme nadechnout). Slabičná hranice je značena tečkou: [ po.klɪt͜ʃ.ka ] poklička. Zápis intonačního průběhu pomocí IPA je obtížnější, jelikož intonace má kontinuální povahu a nelze ji zcela jednoduše rozdělit na posloupnost diskrétních značek. Příklad přepisu [|| ˈfonɛtɪkaᴗjɛ | ˈjazɪkovjɛdnaː | ˈdɪst͜sɪpliːna | ˈzabiːvajiːt͜siːᴗsɛ | ˈmatɛrɪjaːlɲiː | ˈstraːŋkou̯ | ˈzvukoviːx | ˈviːrazoviːx | ˈprostr̝̊ɛtkuː | ˈjazɪka || ʔaᴗˈto | ˈjakᴗna | ˈnɛzobɛt͜sɲɛnɛː | ˈʔuːrovɲɪ | ˈpoznaːɲiː | ʔaᴗˈpopɪsu | ˈmɛxanɪzmu | ˈvzɲɪku | ˈr̝ɛt͜ʃɪ || ˈjɛjiː ˈʔakustɪt͜skɛː | ˈstavbɪ | ʔaᴗˈpɛrt͜sɛpt͜sɛ | ˈzvukovɛːɦo | ˈsɪɡnaːlu | ˈsluxɛm || ˈtakᴗna | ˈzobɛt͜sɲɛnɛː | ˈʔuːrovɲɪ | ˈɦlaːsɛk | ʔaᴗˈproːzodɪt͜͜skiːx | ˈprostr̝̊ɛtkuː || ˈktɛrɛːᴗjsou̯ | ˈʔuʒiːvaːnɪ | ˈvᴗdanɛːm | ˈkomunɪkat͜ʃɲiːm | ˈspolɛt͜ʃɛnstviː ||] Fonetická transkripce není jiný typ pravopisu, a proto uvedený text nevznikl mechanickým převodem jeho pravopisné podoby do transkripce. Uvedená transkripce zaznamenává výslovnost tohoto text. Stejný text je ovšem možné vyslovit i jinak. Např. někdo místo [jakᴗna] vysloví [jaɡᴗna] (většina Moraváků to tak dělá), někdo jiný zase místo [nɛzobɛt͜sɲɛnɛː] vysloví [nɛsʔobɛt͜sɲɛnɛː] (výslovnost typická pro českou část ČR). Mnoho lidí místo [ktɛrɛːᴗjsou̯] vysloví [kɛrɛːᴗsou̯] atd. Fonetická transkripce tedy nezaznamenává ani pravopis, ani spisovnou („správnou“) výslovnost, ale skutečnou výslovnost. Literatura Další informace najdete zde: Handbook of the International Phonetic Association (1999). Cambridge: Cambridge University Press. Dankovičová, Jana. 1997. „Czech“. Journal of the International Phonetic Association 27/1–2.77–80. Šimáčková, Šárka – Podlipský, Václav Jonáš – Chládková, Kateřina. 2012. „Czech spoken in Bohemia and Moravia“. Journal of the International Phonetic Association 42/2.225–32. ________________________________ [1] Popis české transkripce najdete v knize Marie Krčmové Úvod do fonetiky a fonologie pro bohemisty (Ostrava, 2008). [2] Pokud následuje slovo začínající na znělou okluzívu nebo konstriktivu, ř znělost neztrácí (např. [kɛr̝ᴗbɪl] keř byl). [3] Popis ortoepie češtiny, viz Palková, Fonetika a fonologie češtiny (1997) nebo Krčmová, Základy kultivované výslovnosti češtiny, . [4] Tato slova je však možné vyslovit i jako [sɛdum], [ʔosum]. [5] Lichoběžníkové schéma označuje relativní horizontální a vertikální polohu jazyka při artikulaci vokálů. [6] Marie Krčmová zapisuje ve svých skriptech české diftongy alternativním způsobem: [eʋ], [oʋ], [aʋ]; způsob užitý v tabulce v tomto souboru na str. 1 je běžnější.