r
DVĚ HOSTINY
Ondřej Slówik
Mám známého a ten má dvě manželky. Každá z nich je jiná H ní manželka Cá, hubená stařena, vypadá jako ježibaba z Druhá manželka Hai je mladice krev a mlíko, a tak má jejich J ka naději na budoucnost. Paní Cá mu povila syna. Pani Hai jW žádné dítě na svět nepřivedla, ale zase pochází z bohaté rodinľ Jedna dala děti, druhá majetek, to je jako padesát deka nebo pfl kila. V jeho očích jsou si obě rovné. Co si však má počít? Kdyby byl príliš vroucný k paní Hai, mohla by ho paní Cá opustit a vytrhnout jej z rodové linie. Pokud by příliš ukazoval náklonnost k paní Cá, odešla by Hai a s m i několik jejích cihlových domú. Kdoví, i kdyby neodešla, stále hrozí nebezpečí, že mu někde pokoutně nasadí parohy.
Naštěstí jsou obě ženy soudné a nechtějí mu dělat nepříjemnosti. Koneckonců je úředníkem, a to představuje v malé provincii pěkně vysokou šarži. Ani jedna z manželek nechce zavdat důvod k roztrubování drbů o jejich vzájemné řevnivosti. Každá má naštěstí vlastní domek, takže se málokdy potkají. Pan úředník mezi manželky pravidelně dělí svůj čas. Dopoledne tráví s paní Cá a odpoledne se věnuje paní Hai. To je obzvláště vychytralé, protože u ní může zůstat na noc.
Paní Cá si je vědoma, že při svém věku a kondici si už nemůže vyskakovat, a tak proti milostným dostaveníčkům svého manžela nic nenamítá.
Celé to vyprávím proto, že jednoho dne jsme se my, přátelé pana úředníka, dostali do pěkné šlamastyky.
Toho dne se slavilo výročí úmrtí jeho otce.
Dva dny předem jsme obdrželi pozvánky na hostinu. Jenže obé manželky chtěly hrát smuteční prím, a tak nás pozvaly každá zvlášť. Paní Cá ráno a paní Hai odpoledne.
Lámali jsme si hlavu, kterou z dam odmítnout. Naštěstí se během našich diskusí znenadání objevil sám pan úředník Po
(64)
,.ka zdVořilostních frázích přešel k věci, a my jsme pocho. ?K jeho směrem je pracovat všechny přítomné pro blaho píli, 2e}   fak> aby navštívili hostiny obě.
s^rodlhnoysiavnostního dne v jedenáct hodin dopoledne jsme se JmáždiH před domem paní Cá. Byla to pro ni tak radostná i t že ji to dojalo az k slzám. Spěšně vycupitala z domku ud 1 ítala nás, jako by byla naše služebná. Starala se o nás jed-3 \vo druhém jako starší sestra.
Takové chladno. Nechám zatopit v kamnech. Od rána mám "ilno v kuchyni, takže jsem si ani nevšimla, jaká je zima/' 0aPpaní Cá povídala o domácnosti i o obchodu, chlubila se velko-
sostí vůči služebnictvu i přátelům. ^ a presto," stěžovala si hostitelka, „vůči mně nemá manžel ani špetku porozumění, drazí pánové. To vám povídám, že manžel pro rodinu nehne ani prstem. Doma je tolik těžké práce, a on to všechno nechává na mých bedrech. Jiná na mém místě by se snadno utrápila k smrti."
„Svatá pravda, my muži jsme nemehla. Ne každý má takové štěstí jako pan úředník, že mu domácnost vede žena jako vy," utěšovali jsme ji.
Hostitelka s námi byla zajedno, a tak pokračovala: „Takže to sami uznáváte, pánové. Nechte se ode mne pohostit, ať máte porovnání pro odpoledne. Jako nebe a peklo."
„V luxusu se jí rovnat nemohu," posteskla si paní Cá vzápětí, „má peněz jako slupek a může si dovolit kuchaře na úrovni západní nebo čínské restaurace. Nicméně co se týká chuti jídla a kvality surovin, tam už to tak jasné nebude."
Šťouchali jsme jeden do druhého, až se někdo z nás vzmohl na odpověď:
„Ujišťujeme vás, že pozvání od paní Hai jsme přijali jen z úcty k vašemu choti."
»To jsem si přesně myslela!" usmála se žena spokojeně.
„Jakpak bychom mohli paní Hai srovnávat s vámi?"
»Však je to jen druhá manželka, co by porodila leda levobočky."
(65)
Hostina začala a byla přebohatá. Na tácu nechybělo z typických slavnostních jídel am Je<JQo
Paní Cá si prisunula židli, přisedla k nám, rozlila ví pohárů a vyzvala nás k hostině. n° do
„Tahle oliheň je přímo z Bac Hái," chlubila se. „Manžel ned no prokázal laskavost jednomu známému, jenž nám ji na rev íľ daroval. Na trhu by mě mohli chtít obalamutit nějakou obyčej odjinud. Jen ochutnejte a posuďte sami/' °u Žena jednomu po druhém nandala jídlo do misek a my ne šetřili chválou.
„Vynikající, paní. Sebevybranější pokrm může špatný kuchař snadno znehodnotit."
Jen si, vasnostové, berte za manželky krasavice/' ušklíbala se hostitelka. „Pěkná postava, ale špatné vychování, krásná tvář, ale hrom do police, k čemu pak taková krása je. Ta paní Hai od mého muže, ta je pěkná až až!"
„Krása!" povzdechla si dlouze. „Ve svém věku by si bělila zuby, že se nestydí. To mi, pánové, račte říct, jak ona může být z vyšší společnosti?"
„Když máte majetek a nemáte děti, tak komu ho odkážete? Bohatá, ale lakomá až na půdu, k čemu takové bohatství." „Pravda pravdoucí."
„Neustále si hraje na dámičku. Však to odpoledne sami poznáte. Stačí mi s ní strávit pět minut a už mě dopaluje." „Vsak vás si považuje celá provincie."
„No tak to mají bystré oči. Když už tady jednou žiju, tak musím koukat, aby bylo proč si mě považovat, jinak by to nemělo smysl. Z manželova chování bych se však občas už nejradši viděla na onom světě."
„Milá paní, Nebesa mají přece očí, k dobrým lidem jsou přívětivá."
.Skutečně jste mě potěšili, že jste se dnes u mě zastavili, drazí
přátelé.
Od té chvíle až do našeho odchodu nás paní Cá zahrnovala mnoha dalšími příběhy. Jediným účelem našich ZZ7Ý1k
(66)
dl byla spokojenost paní domu, jež nám přichystala pod-*   votřídní hostinou, které jsme vyjedli do cista. 1105/5 ledne jsme se přesunuli k paní Hai. °1t se nám dostalo navýsost uctivého přivítání:
°nrazíPánové' d°V°ke mÍ ^ P°h°StÍt'abySte mohli P°™v-;ří pokrmy jsou vybranější."
Však my jsme se zastavili u paní Cá pouze ze slušnosti, ve
tečnosti jsme si nechávali místo na večeři u vás." 5 "správná volba," zasmála se paní Hai. „Bylo mi to hned jasné. Kde by asi ta babka vzala peníze na pořádnou hostinu. Jedna kap-saprázdná, druhá vysypaná, ale hosty si zve, vždyť je to směšné!"
Žena poslala sluhu pro podnos s jídlem a otevřela láhev jemného výběrového vína. Z vůní všech těch vařených a smažených specialit se nám sbíhaly sliny.
„Tyto pokrmy vlastnoručně připravil náš čínský kuchař. Může vás to překvapit, ale v míse s praženou vepřovou kůží bóng je skutečně jenom pravý bóng bez dalších přísad."
„Milostivá, to je přece jediný správný způsob přípravy čínské kuchyne.
„Ale hádám, že ten dopolední bóng, nastavený kde čím, byl o mnoho chutnější."
„Tomuhle kulinářskému koncertu se to rozhodně rovnat nemohlo."
v
Zena se rozzářila a pokračovala:
„Život majetného člověka je požitek. Jsem svou vlastní paní, co chci, to dostanu. Když se rozhodnu uctít návštěvu hostinou, musím se přece trochu plácnout přes kapsu, aby hostům chutnalo."
„Jak pozorné."
..Kladla jsem paní Cá na srdce, ať vás radši nezve, jenže ona si nedala říct. Vy už jste si ale jistě ujasnili, která hostina stála za to a která ne."
"Zajisté, porovnávat to by ani nemělo smysl." „Vždyť ona se s nikým nebaví, jak je rok dlouhý. Vsadím se, že kdybyste si tolik nepovažovali mého muže, její pozvání byste vůbec nepřijali."
(67)
„Přesně tak, my si pana úředníka navýsost váží „Dnešní ženy by měly být pokorné, ale paní c**' \ nosí svým postavením. Může si snad kvůli tomu dovolí ^ zavraždit? Mně nesejde na tom, kdo je hlavní a kdo vedli jsme manželky pana úředníka, jsme si rovné. Manžel má °^ dobré vychování, jak by si jí jinak mohl vážit. Neustál* jakokakabus." Setvá* „Zajisté."
„A vůbec nechci vědět, jak se ta ženská chová ke služebnictvu povídají o ní jen to nejhorší." „S tím nelze než souhlasit."
„Pořád mele o tom, že má s mužem dítě. Já jsem, pánové, ještě mladá a na děti mám času dost."
„Ano, ano, někteří se snaží o děti věky, ale jak porodí první, rozjede se to jako dobře promazaný stroj."
„Takových znám spousty."
„Nepochybně."
Podobně jako dopoledne jsme museli s paní hostitelkou roze-hrávat lichotnické etudy. Nutno přiznat, že paní Hai působila ve své pohostinnosti důvěryhodněji.
„Dodnes jsem žila v domnění," svěřila se paní Hai po chvíli, „že jste takoví ti staromilci, co respektují jen hlavní manželky a těmi vedlejšími pohrdají, avšak nyní je mi již jasné, že jste skuteční muži."
*Na to můžete vzít jedí"
„Člověk může být v životě spokojený, jen pokud se mu dostává uznání. Manžela takové věci většinou vůbec nezajímají a já bych se pak nejradši sprovodila ze světa."
Žena dlouze vyprávěla dál a dál, dokud se nám nezačalo chtít spát. Když jsme se omluvně zvedali k odchodu, paní domácí si posteskla, že čas ubíhá příliš rychle, a snažila se nás od odchodu odradit. Pak jsme se konečně vyporoučeli z domu. Připadali jsme si jako uprchlí trestanci a modlili se, aby náš přítel úředník přemohl svoji chamtivost a nechtěl si nalézt ještě třetí manželku.
(1940)
(68)
níky divadla byste těžko hledali někoho, kdo by ne-0i\ mlloVnén0 Tlř Ben se proslavil svým velkým komediálním znal'eh0)casto jen stačilo, aby vešel na jeviště, udělal nepatrné talentem^ ^ ^ ^y ^ něcQ sm^néh0, se diváci hned popa-
f Schytá bncho a bouřlivě tleskali.
Už to jsou tři roky, co se Tví Bén přestěhoval ze Saigonu do Hanoje Díky svému jedinečnému talentu a nespoutané povaze nechtěl být vázán stálým angažmá u žádného divadla, ale všechna divadla, která mu dala roli, měla vždy vyprodáno. Kdykoliv si obyvatelé Hanoje přečetli na plakátech nebo v novinách, že hraje Tur Ben, vždycky se na představení jen hrnuli. Opozdilci byli nuceni se vrátit domů s nepořízenou a stěžovali si, že dnešní divadla jsou příliš malá. Představení, ve kterých hrál Tiř Ben, byla divadly vždy propagována jako mimořádná.
Už více než měsíc však Tu" Ben nikde nehraje. Už více než měsíc má totiž nemocného otce. Už více než měsíc se z ponurého podkroví malého domku na konci uličky Sam Công ozývá sténání mísící se se sykotem konvice s léčivým odvarem. Tu" Benovi to drásá srdce a na divadlo nemá ani pomyšlení. Otcův zdravotní stav se stále zhoršuje a on musí dohlížet na léčbu a obstarávat léky. Úspory, jež si našetřil z honorářů, rychle utratil, a nakonec mu nezbyl0 nic jiného než si půjčit peníze od ředitelů divadel.
Jednoho dne se u něj doma zastavil principál nejmenovaného dluh ^ Hned P° nedbalém P°zdravu Tu" Benovi připomněl jeho
"Tak co Je s těmi penězi, které mi dlužíte?"
..Prosím o strpení, pane. Potřebuji víc času. Jen co se vrátím *>pr&ce, všechno splatím."
Ředitel našpulil rty a prohlásil: „Už toho mám dost, to už jsem všechno slyšel. Zaplaťte, nebo vás dám k soudu."
(69)
Tu* Bén se nucené pousmál a odvrátil se. Prjn ze to přehnal, a tak to zkusil mírnějším tónem:       Se *aH]
„Kdykoliv si vezmete volno, tak divákům chybíte nepotřebujete vydělávat na živobytí?" e* Cožpa|<
Já vím, chystám se, ale..."
„Nechal jsem si od jednoho autora zvučného jména hru v tradičním stylu. Co kdybyste se ujaJ hlavní role? m? jiný jí není hoden." 1 do
Jíle ta role by se přece musela nazkoušet?" „Samozřejmě, ale naučit se text a nazkoušet celé představení by nemělo zabrat víc než půl měsíce." „PůJ měsíce!"
TU Ben si opakoval ta slova a hlavou se mu honily dalží myšlenky: půl měsíce, na patnáct dlouhých dní by musel denně na několik hodin opustit svého nemocného otce a chodit na zkoušky. Kdo by se o otce postaral? Nezbývalo mu než odpovědět:
„To nepůjde, mám moc práce," a otočil se směrem k posteli, kde schovaný za moskytiérou ležel jeho otec. „Tatínek je zesláblý a já s ním musím zůstat."
V tom okamžiku se jeho otec rozkašlal. Natáhl se pro plivátko, které leželo na stoličce u postele. Třesoucí se rukou se ho snažil uchopit, ale byl příliš slabý na to, aby ho udržel. Nádoba spadla na zem a její obsah se rozlil po podlaze.
Ttř Ben polekaně vyskočil: „Otče, proč jsi mě nezavolal?" Popadl koště a se zachmuřeným obličejem se dal do úklidu. .Vidíte to sám, jak bych ho mohl nechat bez dohledu?" „Když přijmete mojí nabídku, obstarám někoho, kdo se o vašeho otce postará.'4
.Děkují, ale já bych neměl klid."
Vtom se z postele ozval tukot hůlek narážejících na porcelánovou misku-signál, kterým se ho otec snažil přivolat. Tu* Bén okamžitě přiběhl k posteli. Stařík šeptem požádal o vodu.
Divadelní principál vycítil příležitost. Přistoupil k posteli a poodhrnul moskytíéru.
JOobrý den, pane, víte, kdo jsem?"
(70)
ně vzhlédl, pousmál se, pokýval hlavou a natáhl 5tařec unave ^ ^ čtenáři, že ten starý muž byl obeznámen ^.Memys ^ropským způsobem pozdravu. Však i ten jeho , modernj^ ucený. Důvod jeho chování byl prostý: považoval úsfliév by Y zdvořile přivítat člověka, jemuž byl jeho syn za svoji povmn
zaVázan. proč váš syn odmítá moj. naboku?"
jaksevaiuv
Stařec nechápal, oč jde.
Chystám se zkoušet novou hru a nabídl jsem vašemu synovi hlavní roli.
Tentokrát se stařík pousmál a přikývl. Tu" Ben na nic nečekal a rychle začal vysvětlovat:
Jsi příliš nemocný, otče, zůstanu s tebou doma."
Otec se zamračil. Jenom Tu* Ben mohl pochopit ten pohled: otec nechtěl, aby jeho syn kvůli němu rozzlobil svého nadřízeného.
Principál pokračoval v přemlouvání: „Vyjděte mi vstříc, přijměte tu roli a svůj dluh mi můžete splatit později. Celý honorář za novou roli vám zůstane na léky pro otce." Pokud existovalo něco, co by Tií Béna přinutilo opustit, byť jen na chvíli, svého nemocného otce, tak to bylo obsaženo v téhle větě. I jeho tatínek vypadal potěšený tím, co slyšel, a spokojeně se zhluboka nadechl.
»Tak co na to říkáte?"
»Ale je to na celé dva týdny! Kdo se zatím postará o tatínka?" >,S tím si nedělejte starosti. Můžete se roli učit doma a do divadla přijít až na poslední zkoušku. Máte víc talentu a schopností nez kdokoliv jiný. Proč nevyužít příležitosti ukázat své nadání. Není dobré nechat fanoušky tak dlouho čekat."
Tu" Bén se zamyslel - poslouchalo se to jako rajská hudba. Pojedl na otce, který si hned všiml, že syn stále váhá. Zamračeně Ttf Běna okřikl: „Přijmi tu roli!" a rozkašlal se.
Zabralo to. Tu* Ben se otočil na divadelního principála a řekl: «Tak dobře!"
Vědom si toho, jak těžké bylo vymámit ieh se obával, aby si to Tuf Ben ježte nerozmysli r^P^ premiéry jeho otci přitíží a Tií Bén do divadl °   yž ^vf Přinutil tedy Tlí Béna na místě podepsat smlou^ ° ne4ej
* # *
Nadešel den premiéry. Milovníci divadla mohli toh hlédnout reklamní vozy které brázdily město a zvaly ° ^ ^ představení. Na křižovatkách vlály transparenty 02 ^ mimořádné představení s Tlí Benem v hlavní roli. °2namu'ící
Večer před představením celé divadlo zářilo jako za dne Světelné paprsky jasně ozařovaly pestrobarevný vyšňořený dav Vypadalo to jako záhon pestrých květů obletovaný rojem včel a motýlů. Před divadlem se tlačil tisícihlavý zástup mladých lidí. Uchváceni atmosférou okamžiku se snažili vybojovat trochu místa, kde by si zpříjemnili čekání. Líbezná melancholická hudba, která se linula zevnitř divadla, vábila a sváděla diváky, a ti jako uhranutí sahali do kapes a nakupovali vstupenky.
Konečně se vlna publika začala pomalu přesouvat do nitra divadla. Z hlediště se ozývaly hlasy diváků, jak citují Tu* Benovy vtipy. Jiní se zase pokoušeli napodobit jeho grimasy. Všichni netrpělivě čekali, až se zvedne opona a oni se budou moci začít chechtat a tleskat ve snaze zapamatovat si jeho nové výstupy, kterými hned zítra budou dělat dojem na své známé.
Jaká to pocta pro Tu* Blna! A jaká to tragédie! Nikdo z diváků neměl ani tušení, že Tlí Benovi právě umírá otec. Že doma jeho tatínek sípá a bojuje o každé nadechnutí, zatímco Tu* Bén ve své šatně právě prožívá muka. Pokud byste tam vešli a jenom trochu pozorněji se zadívali, nemohli byste si nevšimnout, jak moc se Tu Bén trápí. Sedí tam před zrcadlem, žaludek má jako na vodě a na tvář celou pokřivenou bolestí si je nucen nanášet líčidla a na rty růž. Pak přijde na řadu kostým: obléci si naruby vyšívaný plášť, nazout zelené boty a na hlavu si obráceně nasadit tradiční klobouk. Dnešní role vyžaduje, aby byl obzvlášť rozjarený. Už za chvílí mu nezbyde nic jiného než vyhovět principálovi a ze všech
(72)
ádét je k výbuchům smíchu a potlesku. vit div^ a ^umírá! Už když Tlí Ben odcházel do di-jil^c jeho ^ná. Co naplat! Musí se snažit na všechno řriTbyl* situace v z      kakovat po jevišti a rozdávat radost
ec a opona šla vzhůru. Ozval se bouřlivý potlesk, Zazvonil zvone ^ ^ váhavě na jeviště> uklo.
který oment zůstal strnule stát. Křik, jásot a potlesk ještě ése a na^ se také nesmál při pohledu na jeho bláznivý kos-ZCSÍlÍlyalíčený obličej! Čím déle tam nehybně stál, tím víc na něj a v domnění, že to dělá schválně, se smáli ještě víc! Jak je \ uté! Tií Bénova dnešní role vyžaduje jeho stálou přítomnost na jevišti. A navíc musí být ještě víc zábavný než jindy, dokonce i on sám musí opakovaně propuknout v smích!
Skončilo první dějství. Proč jen se to tak vleče?! Během krátké přestávky Tu" Ben sotva stačil požádat, aby někdo došel zkontrolovat stav jeho otce, a už musel zase zpět na scénu. Opět byl nucen šprýmovat, křičet z plných plic, deklamovat text, gestikulovat a chechtat se stejně jako v prvním dějství. Diváci ho upřeně sledovali a bavili se. Kdyby jenom trochu zpozorněli, museli by si všimnout jeho utrápeného pohledu. Právě v okamžiku, kdy za potlesku diváků šaškoval na scéně, TU Ben najednou zaslechl, jak někdo v zákulisí prohlásil:
„Zhoršilo se to. Vypadá to, že už není schopen mluvit."
Jeho tatínek nemůže mluvit! Ale nedá se nic dělat. Navíc podle scénáře teď přichází na řadu ta nejbujařejší část hry. Z hlediště na něj upřeně 2Írají tisíce q(í a y hrobovém tichu čekají na -eho
dalsi gag.
# * *
°necně skončilo druhé jednání, jež se vleklo stejně jako to prv-w. Zatímco odpočíval sám v šatně, dostal TU Ben zprávu, že jeho ° GC upadl do bezvědomí a všechny jeho končetiny už chladnou.
(73)
Nemohlo se mu donést bolestnější zprávy! T i ly slzy a zavzlykal: „Tatínku!" U Běn°viVytrys
Principál to zaslechl a hned se začal bát. Co kH k S odešel z představení, které až dosud všechny tak 1***% začal TU Bena utěšovat, ale pro jistotu zakázal, ab       °? Si(* nosil další zprávy o otcově stavu.
' °y kdokoiiV
Přestavba kulis byla téměř u konce. Principál p0 Benovi, aby si zvýraznil líčení a upravil kostým a vše tak *! ^ bilo patřičně legračně. Moc dobře si všiml, že zatímco si lt .
Puso,
se
pásek, má Tu" Bén slzy na krajíčku. Přikázal mu proto, aby uklidnil a utřel si slzy, a vystrčil ho na jeviště. A Tu Benovi nezbylo nic jiného než znovu halekat, pitvořit se, chechtat se tančit a poskakovat, aby si vysloužil přízeň diváků. Drásalo mu to srdce, ale i tak musel pokračovat v představení a snažit se rozdávat ještě více humoru, a to i přesto, že se s každou další grimasou jeho bolest umocňovala. Čím déle nepřicházela zpráva z domova, tím více trpěl.
Konečně přišel poslední výstup, na který TU Ben tak netrpělivě čekal. Ale pro diváky skončilo představení příliš rychle. Než spadla opona, TU Ben ještě poklonou vzdal hold svým příznivcům. Tehdy ale celé hlediště vybuchlo v bouřlivý neutuchající potlesk. TU Ben byl přesvědčený, že už je jeho trápení u konce a že už mu nic nebrání v tom, aby se mohl vrátit domů k umírajícímu otci. Tak moc ho chtěl ještě jednou uvidět a naposledy mu pohlédnout do tváře. Vtom však z prvních řad někdo vykřikl: „Ještě! Přídavek!"
Principál přikázal znovu vytáhnout oponu. TU Ben rychle skryl své skutečné rozpoložení a pustil se do poslední taškařice.
Rozezněly se slavnostní fanfáry oznamující konec představení a ozval se ohlušující potlesk. Opona začala padat zvolna dolů. TU Bén se naposledy uklonil, ale než se nadál, diváci vběhli na jeviště a obklopili ho. Předávali mu květiny, třásli mu rukou, pro štěstí mu sahali na nos a vychvalovali ho. Jeho trýzeň nebrala konce.
(74)
řijímat další gratulace. Vběhl do šatny, strhl ze sflu^ sroývat líčidla. Jak tam tak stál celý zmatený
sebek0StírSínkovi, Přibžhl k němU k°lega herec a do aP^fníze od principála-
ílu«tisltlp L sine pospíchej domů. Už to nestihneš, je po ^-noc lito."
ISeifl-leB!'t0
(1933)
(75)