68

8] RABELAISŮV SMÍCH PROTI GLOSÁM A GLOSÁTORŮM

1534 — plakátová aféra. Gargantua

Sluší se nejprve promluvit o Markétě Navarrské, „perle mezi princeznami“. Místa zde nejsou bez
významu: Markéta byla vychována spolu se svým mladším bratrem, králem Františkem I., na venkově
mezi Cognakem a Blois, mezi řekami Charente a Loiře. Literární krajina Francie tím bude trvale
poznamenána. Markéta, říká Brantóme, „se od mládí velmi věnovala literatuře“. Zbožňuje svého bratra
a on její city opětuje. V mnoha povídkách svého Heptameronu Markéta vypráví, jak sdíleli
nejrůznější závody a hry, i ty nejdivočejší.

V roce 1509 je jí sedmnáct let a přichází ke dvoru, aby se z povinnosti provdala za vévodu z
Alengonu. Nudí se. Nástup jejího bratra na trůn v roce 1515 jí však změní život. Stává se pravou
královnou Francie; ta druhá, králova manželka, je, zdá se, příliš ošklivá. Markéta z Alengonu má
svůj dvůr velvyslanců, kleriků a básníků. Září mládím, inteligencí a nadšením a království září s
ní. Vše se zdá být možné, včetně reformy církve. Markéta je hluboce zbožná a stejně tak otevřená
novotám, vyměňuje si intenzivně intelektuální korespondenci s Guillaumem Briconnetem. Tento biskup
z Meaux byl spolu s humanistou Lef ěvrem ďÉtaples duší skupiny evangelického směru, která se
věnovala úvahám o vzdělávání. Tato „skupina z Meaux“ inspirovaná Erasmem chce reformovat církev,
ale podobně jako Luther nechce přerušit kontakt s Římem: zavrhuje kult světců a ostatků, odmítá
odpustky a moc kléru a proklamuje požadavek vnitřní, oproštěné, osobní víry, inspirované
evangeliem.

První konflikt přichází v roce 1531. Markéta, mezitím ovdovělá a znovu provdaná za navarrského
krále Jindřicha ďAlbret, publikuje své dílo Zrcadlo hříšné duše, které je prodchnuto evangelickou
zbožností. Doktoři na Sorbonně, řízení svým syndikem Noělem Bédou, neváhají dílo královy sestry
zakázat. František I. proti cenzorům zahřímá a Sorbonna se podřídí.

Souboj byl jen odložen. Během postní doby roku 1533 povolá Markéta ke dvoru svého kaplana Girarda
Roussela, brilantního řečníka z okruhu Meaux,


1534 - PLAKÁTY, GARGANTUA I 69

aby zde kázal. Ve stejnou dobu začlení do nového vydání svého Zrcadla šestý žalm krále Davida
převedený do francouzských veršů Clémentem Marotem, jejím komorníkem a tajemníkem, jenž je velmi
blízký kalvinistům. To už je pro kulhavého syndika Sorbonny příliš. Nechá vyvěsit plakáty proti
Rousse- lovi; další útočí na Markétu. Král je v Marseille, scholastičtí mistři teologie toho
využívají a ponoukají ke vzpouře proti „kacířům“, kteří pronikli do čela státu. Béda a kazatelé z
univerzity se snaží pozvednout obyvatelstvo proti manželce Jindřicha Navarrského, proti její klice
vyznavačů evangelia a všem, kteří je chrání, počínaje Jeanem du Bellay, biskupem pařížským. Jean du
Bellay, věrný králi, hlava mocné rodiny církevních intelektuálů, se snaží vyjednat francouzský
kompromis mezi katolíky a militantními protestanty. Už proběhly diskrétní kontakty mezi
poloúředními emisary francouzského krále a Melanchtho- nem, předákem umírněných luteránů. Kauza
protestantismu se zdá být na vrcholné státní úrovni už skoro vyhraná, alespoň ve Francii.

František I., jemuž radí rodina du Bellay a podporuje ho jeho sestra, se postaví tvrdě proti
pařížskému zmatku. To město se mu protiví, nemá je rád. Nesnáší Sorbonnu, její zkostnatělé učení,
její sklony vytvářet stát ve státě. Podezírá ji, že z náboženské ortodoxie dává před ním přednost
jeho hlavnímu protivníkovi Karlu V. Béda a dva z jeho zástupců jsou vypovězeni z Paříže. Pokud jde
o Girarda, má nejprve přikázaný pobyt u Markéty Navarrské, ale pak je rychle obvinění zproštěn.
Během dalšího půstu bude znovu kázat v Paříži. Ale na kazatelnu Notre-Dame se mu vstoupit nepodaří:
nepřátelský dav ho vystrká a umlčí. Béda sice skončí ve vězení na Mont-Saint-Michel, Paříž však
zůstane věrná tradiční víře.

Bude však stačit několik měsíců, aby Sorbonna oplatila svou porážku. Dne 17. října 1534 vypukne
druhá plakátová aféra, ta nejznámější. Mezi druhou a třetí hodinou ranní vylepí několik neznámých
pachatelů v Paříži a v několika provinčních městech velké tištěné listy nazvané Pravdivé články o
strašných, velkých a nesnesitelných zlořádech papežské mše. Některé tyto pamflety jsou složeny tak,
že tvoří malé svazečky. Říká se, že František I. našel jeden „dokonce v kapse, kam si dával
kapesník“, v pokoji zámku Amboise, kde sídlil. Čtyři odstavce textu odhalují s velkou prudkostí
„modloslužebnicím', pokud jde o mši“, „papeže a celou jeho verbež kardinálů, biskupů a knéží,
mnichů a dalších svatoušků“. Pamflety označují za modloslužebné a urážející Boha svátost
eucharistie, víru ve skutečnou přítomnost Krista v hostii, „neboř tělo Ježíše Krista, které je
potravou andélů a všech božích dětí, nám není dáno, abychom z něho dělali potravu pro zvířata“.

Odstavce proti mši jsou velmi krátké a jsou napsány jazykem přístupným všem. Plakáty jsou vylepeny
na hlavních křižovatkách, na náměstích, před kostely. Ráno je každý komentuje a pohoršuje se.
Vzrušení je opravdové, lilu boké. Kazatelé evangelia rozhlašují, že jde o provokaci, a zřejmě tomu
věří. Pařížský parlament a Sorbonna využívají příležitosti a žádají krále, aby vymý til herezi,
která zachvátila, jak tvrdí, vysoké sféry církve a státu. František I.


70 I RABELAISŮV SMÍCH

ještě váhá. Pro vyšší zájem musí něco obětovat. V Paříži je šestnáct heretiků mezi 10. listopadem a
Vánocemi upáleno. Ale ani rod du Bellay, ani Marot, žáci Erasma, ani kroužek navarrské královny
zatím nejsou v ohrožení. Jakmile král exemplárně potrestal hrstku extremistických buřičů, je
přesvědčen, že dal ortodoxním katolíkům dostatečnou záruku a může pokračovat v politice smíření.

O několik let později, v roce 1541, Markéta v dopise bratrovi obviní Sorbonnu, že skrytě zosnovala
komplot, aby zničila katolíky usilující o reformu: „Podlé a hanebné pamflety byly vyrobeny témi,
kdo je přisuzují druhým.“ Ale zločinu se nedopustili ti, kteří z něho mají prospěch, logika
fanatismu převrací hypotézu. Autorem plakátů j e bezvýznamný evangelík, bývalý pikardský mnich,
který se podobně jako Kalvín stal pastorem v Neuchátelu poté, co pracoval v lyonské tiskárně
Sébastiena Grypha. Jmenuje se Antoine Marcourt.

V Neuchátelu, jediném francouzský mluvícím městě, které se v roce 1530 přidalo k reformaci, se
Marcourt snažil s tvrdohlavou horlivostí získat sousední kraje francouzského Švýcarska pro
antipapežskou věc. Činí to už klasickou propagandou — pomocí knih. Další Pikarďan, Pierre de
Vingle, vyškolený v lyonské dílně Clauda Nourryho, Rabelaisova přítele, který byl z Lyonu vyhnán,
protože vytiskl „Nový zákon ve francouzštině“, se rovněž usadí v Neuchátelu. Dá své tiskařské
stroje k dispozici luteránům. Vingle publikuje Mar- courtův pamflet Kniha obchodníků proti
prodávání svátých předmětů.

Ale Antoine Marcourt není muž, kterého by uspokojilo psaní a církevní správa jeho komunity. Je to
vášnivý zastánce nové víry, chce získávat nové duše. Bojuje proti „nepřátelům evangelia“, počínaje
těmi, kteří jsou uvnitř církve. Neuchátel přešel, ne bez odporu, na „správnou stranu“, zato jiná
města v sousedství ještě lpějí na římské víře. Vzniká katolická protiofenziva, řízená místním
guvernérem a hraběnkou de Valangin, Guillemette de Vergy. Právnické půtky, spory. Pastor se účastní
všech. Ničí oltáře, vyhání kněze, vystěhovává šlechtické hrobky z kostelů, trhá breviáře a
zpěvníky.

Někdy, jako například ve Valanginu, narazí na nečekaný odpor. Zatímco Marcourt káže na návsi,
podkoní Guillemette de Vergy nechá uprostřed shromáždění pokrýt klisnu hřebcem. Evangelické
vytržení a chlípné gesto. Rabelais není daleko. Nejsme ani příliš vzdáleni řádění Marcourta a jeho
přátel: „Strhávali oltáře, obrazy, kalichy a korouhve, knihy a relikviáře, ničili skleněné poklopy,
lampy, skříně, ornáty a šlechtické hrobky. Nato velké pitky. Zaměřovali se na sklepy knězi ukrytých
v lesích a snědli všechno, co v jejich domech našli.“

Marcourt není politik ani provokatér. Jde rovnou k cíli, o zbytek se nestará. Je to fanatik. Hlavy
ženevské reformace — Kalvín, Farel, Viret — ho nakonec odstaví a pověří podřadnými úkoly. V
plakátové aféře jedná bez jejich souhlasu, možná je přesvědčen, že bude stačit, aby si Pařížané
přečetli jeho útoky proti mši a eucharistii, a budou hojně konvertovat. Na mučednících mu nezáleží,
je připraven rozšířit jejich řady, budc-li to třeba. Bezpochyby si to i přeje.


1534 - PLAKÁTY, GARGANTUA I 71

Neúspěch jeho říjnového pařížského pokusu ho nepoučí, hranice ho nedojí- mají, začne znovu.

V    noci z 13. na 14- ledna 1535 jsou v Paříži vyvěšeny další plakáty a další dílka proti
nejsvětější svátosti. Jsou prezentovány stejnou formou jako ty na podzim a tentokrát nesou titul
Velmi užitečný a blahodárný traktát o svaté eucharistii. Končí takto: „Pokud jde o mé, budu věřit,
budu se snažit a budu dělat všechno, co budu moci, až do své smrti a nikdy nepřestanu, dokud to
bude potřeba.“ Marcourt se hlasitě rozhořčuje, ale umírat budou druzí.

František I. je přesvědčen o hrozící občanské válce a obává se, že plakáty vytiskla ve Francii
nějaká podvratná organizace disponující významnými prostředky, trestá proto tvrdě. Počínaje 15.
lednem zakazuje královským výnosem knihtisk. Jistě, o několik týdnů později bude opatření odvoláno
ve prospěch systému královských privilegií, to znamená předběžné cenzury. Ale že se „princ
básníků“, jak se rád nechal nazývat, ochránce umělců a pokroku, rozhodl na chvíli knihy zakázat,
napovídá mnohé o míře jeho rozrušení.

Král „chrlil svůj hněv očima i ústy“. Královský hrdelní soudce a jeho podřízení organizují
prohlídky, výslechy, zatýkání, mučení ve velkém měřítku. František I. organizuje v Paříži procesí
na usmíření, jež má lidmi otřást. Je to mimořádná manifestace síly, okázalosti a zbožné exaltace.
Dne 21. ledna 1535 prochází celá pařížská církev, francouzská šlechta s králem v čele, všechny
cechy ulicemi města, ze Saint-Germain-l’Auxerrois k Notre-Dame, ve světle svící a ve voňavých
oblacích kadidla. Na několika místech byla postavena pódia, na kterých se předvádějí příběhy,
obrazy a mystéria. Po cestě a na mostech jsou vztyčeny odkladné oltáře. Domy jsou vyzdobeny
pořekadly a nápisy ke slávě svátosti oltářní a křesťanského krále. Městem pomalu postupuje proud
křížů a korouhví — za zvuku pláče, výkřiků a modliteb, sborů a píšťal švýcarské gardy.

Vytáhli všechny relikvie. Tělo svátého Germaina, hlavu svátého Martina a hlavu „slavného svátého
Ludvíka, ve skříňce bohaté zdobené vzácnými kameny nevyčís- litelné ceny“. V procesí je neseno i
tělo svaté Jenovéfy, patronky Paříže, a s ním trnová koruna vyzvednutá poprvé ze Sainte-Chapelle,
dva kousky kříže a hrot kopí a hřeby, tabule s desaterem, fragmenty svátého roucha z Kristova
hrobu, prostěradla Narození Páně, a dokonce mléko Panny Marie. Jean du Bellay nese nejsvětější
svátost; za ním, obklopený gardou dvaceti čtyř lučištníků, vznešeně kráčí král, s nepokrytou
hlavou, v rouchu z černého sametu olemovaném kožešinou z černých ženetek, v ruce velkou voskovici,
čas od času sc zastavuje, aby se pohroužil do modliteb. Dav pláče. Na mostě Notre-Dame jsou
vypuštěni holubi, na jejichž nožkách jsou připevněna vyznání víry. Všechno se mísí — zlato a zpěvy,
okázalá nádhera a nářek, okouzlení a nenávist, vroucnost i okázalost. Paříž si dopřává své oblíbené
představení — představení svého vlastního dojetí.

V    Notre-Dame sc kc králi připojí královna a její doprovod a František I. po obědě u Jeana du
Bellay pronese řeč. |c to výzva k potrestání kacířů, k odha


72 I RABELAISÚV SMÍCH

lení „stoupenců a kompliců tohoto rouhání bez jakéhokoli ohledu na spojenectví, příbuzenství nebo
přátelství“. Markétě Navarrské se dostane tiché výhrůžky: „Pokud jde o nej, prohlašuje král, kdyby
jeho paže byla nakažena takovou hnilobou, chtěl by ji od svého těla oddělit, kdyby jeho vlastní
děti byly tak nešťastné a upadly do takto odporných a prokletých názorů, chtěl by je darovat a
udělat z nich oběť Bohu.“

Téhož večera se konají první popravy. Šest luteránů je upáleno, mezi nimi Simon Fouhet, králův
mladý zlatník a pěvec, „kterého si cenil a měl ho rád pro jeho umění zpěvu a jemnost jeho hlasu“.
Je jim vyrván jazyk, aby nemohli pronášet bezbožná slova. Je jim useknuta ruka — předpokládá se, že
to ona nalepila prokleté plakáty. Jsou pomalu upalováni za pomoci šibenice zavěšené nad hranicí,
aby je dým nezadusil příliš rychle.

Toto řádění trvá až do konce května. Věznění, výslechy, popravy, exil. Antoine Augereau, vydavatel
Zrcadla hříšné duše, je mučen. Jedna učitelka dívčí školy je hozena do ohně zaživa, protože jedla v
pátek maso. Za kacíře může být člověk označen z jakéhokoli důvodu, obvinění se snadno vyrobí;
všechno, co není striktně ortodoxní podle Sorbonny, je podezřelé, u všeho podezřelého se
předpokládá masakr katolíků. Marot musí uprchnout do Ferrary. Rabe- lais „se nakrátko vzdálí“ z
Lyonu: najde útočiště u svého ochránce Geoffroye ďEstissac. Sama Markéta, milovaná sestra, považuje
za rozumnější vrátit se na svůj navarrský dvůr, do Néraku. Tam zemře příštího roku Lefěvre
ďÉtaples, několik měsíců po Erasmovi. Po době reformátorů přichází doba fanatiků.

Odborníci se přou o to, zda první vydání Gargantuy bylo ú Clauda Noury- ho v Lyonu publikováno na
jaře roku 1534, nebo v lednu 1535. Před druhou aférou plakátů, nebo po ní? Byl Rabelais věrným
tlumočníkem královské politiky proti Sorbonně, nebo odvážným evangelíkem, který se stavěl proti
represím? To už se asi nikdy nedozvíme. Naproti tomu je jisté, že podstatná část Gargantuy byla
napsána během roku 1533. V době nadějí.

Rabelais začíná svůj román na modelu použitém v roce 1532 pro Pantagrue- la. Využívá inspirace,
která slavila úspěch. Popisuje komické příhody obrů, inspirované postavou ze středověké lidové
knížky, a nazve je Veliké a neocenitelné kroniky o ohromném obru Gargantuovi. Po svém naplňuje
normativní model: rodokmen postavy, neobyčejné narození, vyprávění o výstřelcích mládí, počátky
jeho vzdělání. Všechno se odehrává v kraji, kde vládne Grandgousier, tedy kolem Chinonu, kde prožil
dětství Rabelais.

Pak náhle, po čtrnácti kapitolách této ohromné frašky, naplněné nejrůznějšími ingrediencemi od
komiky obhroublé po komiku učenou, se román dá jiným směrem. Bez zřejmého důvodu změní místo: „i
bylo mezi nimi usouzeno [...] že všichni pojedou do Paříže, aby seznali, jaké je toho času studium
francouzských mladíků.“^1

Jestliže občas není jisté, zda Mistr Alcofribas, vypravěč románu o Gargan-

I      Francois Rabelais: Gargantua a Pantagruel. Svazek I. Překlad Jihočeské Thelémy upravili
Josef Rej lek a Karel Šafář. Praha, Odeon 1968. s. 34.


1534 - PLAKÁTY, GARGANTUA I 73

tuovi, je sám Rabelais — autor si neustále pohrává se svou příbuzností či cizostí s „abstraktorem
kvintesence“ —, v kapitole XVII není pochybnost možná. Žádná maska ani opatrnost: „neboť lid
pařížský je tak hloupý, tak zevlounský a od přírody nejapný, že dryáčník, statkář, mezek s
rolničkami, šumař na nároží shromáždí kolem sebe víc lidí než dobrý kazatel evangelia.“^2 Už nejsme
ve fikci, a pokud ano, je velmi průhledná. Tato tak hloupá Paříž se točí zády k evangelickým
kazatelům, je to ona, která se v aféře plakátů během půstu roku 1533 nechala zpražit králem.
Rabelaise o těchto událostech zřejmě informoval Jean du Bellay, když projížděl Lyonem, takže udělá
ve své kronice vsuvku a hrubě napadne své nepřátele — příznivce Sorbonny a jejich pařížské
spojence. Roubuje svůj román na současnost.

Používá ještě Gargantuův gigantismus, ale jen proto, aby vyjádřil obrovitost svého pohrdání houfem
sorboňáků: „ Tu [Gargantua] usmívaje se rozepjal si svůj pěkný poklopec, vytáhl svou hadici a
pokropil je tak důkladně, že jich utopil 260 418, nepočítaje v to ženy a děti.“ Zprostředkovaně,
přes obra, močí Rabelais čile na Paříž. „Dříve ji nazývali Leuketia [...], což znamená v řečtině
běloučká, podle bílých stehen panítoho města.“^3

Gargantua ukradne oba zvony Notre-Dame a udělá z nich campanes — zvonce na krk své kobyly. Dva
zvony? Je to spíše narážka na Noěla Bédu, který kulhá,^4 5 a jeho zástupce, které královský výnos
právě vypověděl z Paříže do vzdálenosti dvaceti mil. Béda, syndik pařížské univerzity, zapřisáhlý
nepřítel protestantů, „nejstarší a nejschopnější muž z teologické fakulty“,^3 kterého Rabelais
ozdobí jménem Janotus de Bragmardo.

Hříčka se zvony, to je ještě žert. Zbytek už žert není. Při oznámení krádeže výše uvedených zvonů
„se celé město pobouřilo, neboť toho, jak víte, jsou hned schopni, takže cizí národové se diví
trpělivosti [nebo (lépe vyjádřeno) stupiditě] francouzských králů, kteří jim v tom jinak dobrou
správou nebrání.“^6 Pro ty, kdo by ještě měli pochybnost, o čem mluví, Rabelais dodává: „Pane Bože!
Abych já tak znal dílnu, v níž smolí ustavičně tyto rozkoly a úklady, [a viděli bychom, jestli by
mi tam nevyrobili posrané plakáty] abych je ukázal bratrstvům své osady.“^7

V pozdějších vydáních, po represích roku 1535, Rabelais vynechal „stupiditu francouzských králů“ a
„posranéplakáty“. Jeho vynucená opatrnost ještě podtrhuje jeho původní angažovanost. Rabelais topí
Sorbonnu v moči. Ve stejném okamžiku, rovněž v Lyonu, jiný chráněnec kardinála du Bellay, Clément
Marot, mluví o méně symbolickém utopení:

2      Tamtéž, s. 35.

3      Tamtéž.

■I Slovní hříčka: cloche (z lid. lat. clocca) znamená zvon, clocher (z lat. clopiccare) kulhat.

5     Tamtéž, s. 35.

6      'tamtéž, s. 36. Část vély v hranaté závorce je překlad citace uvádéné P. Lepapem, český
překlad evidentní vychází z pozdějších vydání upravených samotným Rabelaiscm.

I Tumléž, s. 37. Část včty v hranaté závorce je překlad citace uvádéné I’. I.epapem.


74 | RABELAISÚV SMÍCH

Do vody, do vody, s těmi vzbouřenými blázny, Kteří místo božského slova

Kážou lidu hromadu výsad,

Aby vyvolali svárlivé debaty.

Král je příliš milostivý

Že nesrazil tyto bláznivé hlavy

Do vody.

Pokračuje:

Do ohně, do vody, do vzduchu a do země Budiž hozeni ti blázniví kazatelé Kteří kážou vzpouru a
válku Mezi lidem a dobrými učiteli.

Příliš dlouho byli svůdci

A zasévali ve světě nešvár a zmatek Ale milostivý Bůh chtěl, aby král uslyšel jejich falešnou řeč,
za niž je potrestá podle zákona.

Do ohně, do vody, do země či do vzduchu.

Rabelais i Marot vyzývají k odporu proti Sorbonně. Jeden i druhý vyčítají králi ostrými slovy
přílišnou shovívavost vůči jeho nepřátelům. Aby získali mír, hlásají válku. Je to okamžik jejich
vítězství, kdy je jim, zdá se, všechno dovoleno. Rabelais nemá co skrývat, a zejména ne svou naději
a angažovanost. Nepotřebuj e symboly a alegorie, za kterými by měli bystří čtenáři odhalit skryté
poselství. Říká všechno a všem.

Rabelais, který je ze všech našich spisovatelů bezpochyby nejvíce glosovaný, nejvíce interpretovaný
ve všech směrech, glosu nenávidí, je to pro něj způsob, jak zavraždit text, aby jej bylo možno lépe
pitvat, jak vyrábět zmrzlá slova, jak zničit původní úžas slov, nečekaný proud věty, posměšný tón
textu. Není divu, že všichni ti, kteří místo aby ho četli, se usilovně snažili ho rozluštit,
dekódovat nebo přeložit do poselství, si na něm vylámali zuby. Měli asi tolik šancí najít v něm
smysl jako čtenáři Pantagruelsképranostyky předvídat svou budoucnost ze hry planet: „ V tomto roce
slepí budou viděti pramálo, hluší leckdy uslyší, němí zřídkakdy promluví, bohatým se povede lépe
nežli chudým a lidem zdravým lépe nežli nemocným. [...] Stáří bude letos nevyléčitelné z příčiny
uplynulých let.“^8

„Neříkám nic než to, co si o tom myslím, a myslím sijen to, co existuje, a nic jiného, a to je celá
pravda, kterou teď budete číst.“ Upozornění nebylo pochopeno, vžil se zvyk

8      Francois Rabelais: Pantagruelskd pranostyka. Přeložil Patrik Ouředník. Praha, Volvox
Globator 1995. s. 16.


1534- PLAKÁTY, GARGANTUA] 75 číst Rabelaise jinde než v Rabelaisovi. A přitom ho redukovat. Ve
většině případů se tato operace projevovala návratem ke staré dichotomii obsahu a formy v té
nejzaprášenější podobě. Byl jednou jeden mnich, více či méně zběhlý z kněžského stavu, velmi učený,
lékař, fyzik, literát a zastánce nových idejí v oblasti náboženství, vzdělávání a pokroku. Týto
ideje se rozhodl popularizovat tak, že je zabalil do komické formy, o níž se bude donekonečna
diskutovat, zda je učeného nebo plebejského původu.

Aby se tato dualita mezi formou, budící pozornost svou viditelností, a obsahem pečlivě skrytým za
bujnou fantazií ospravedlnila, přistoupí se k dílčí, a tedy překroucené četbě slavné předmluvy k
románu. Obraz groteskní krabice, která obsahuje nádherné šperky; směšný a ošklivý obličej Sokrata
maskujícího svou božskou moudrost (ale zároveň i znalost vína); konečně slavná metafora kosti a
morku: „Proto je třeba otevřít knihu a pečlivě uvážit, co se v ní dále vypisuje. [...] Potom abyste
zvídavou četbou a častým rozjímáním rozbili kost a vysáli výživný morek.“^9

Tady se zastavíme, celí šťastní, že smích je jen krabice nebo kost nebo groteskní maska. Díky morku
vstoupil Rabelais do vážného kruhu učenců. Prostopášný mnich je filozof, můžeme si oddechnout. A
nečteme to, co následuje, což je stejné jako zbytek prologu: komické, ironické, věnované „Slovutným
pijákům a veleváženým obětem Venušiným“,^10 Tónem šarlatána vychvalujícího svou medicínu slibuje
Mistr Alcofribas, abstraktor kvintesence, hory a doly, budete-li ho číst: „Neboť naleznete zcela
jiný smysl a skrytější nauku, která vám odhalí nej vyšší mystéria a hrůzné taje jak našeho
náboženství, tak věcí politických a života hospodářského“.^11 A aby to autor čtenáři vtloukl do
hlavy, vysmívá se všem těm těžkopádným a učeným vykladačům — včetně svých erasmovských přátel,
kteří nechávají Homéra říkat věci, které si nikdy nemyslel, a kteří do pohanské Ovidiovy poezie
přidávají tajemství evangelia. Jako kdyby předvídal svůj budoucí osud.

Samozřejmě že „domýšlivý čtenář“ najde v Gargantuovi myšlenku: a tou je samotný text, takový, jaký
je ve svém úhrnu. Kost a morek jsou v živém těle neoddělitelné. Jako smysl patří neoddělitelně k
řeči, jako jsou tělo a duše nerozlučné až do smrti. To nové, co Rabelais přináší, jeho
„nejvyššísmysl“, je jeho jazyk. Vynalézá ho odvážně, zuřivě. Netrhá na kusy jen starou scholastiku,
přibere jedním vrzem i krásný humanismus svých učených kolegů, uhnětený z respektu k řeckým a
latinským textům. Používá moudré průpovědi svého přítele Erasma, špikuje jimi svůj román, chce je
tak vysvobodit z ticha kn ihoven a popostrčit je na ulici, kde potkají směsici lidových rčení,
citací církevních otců, pijáckých písní a heraldických pojednání. Zmrzlá slova, verbální

9    Francois Rabelais: Garnantua a Panlagruel, cit. dílo, s. 12.

10   Tamtéž, s. 11,

11    Tamtéž, s. 12.


76 | RABELAISÚV SMÍCH

strašidla z jiné doby, která rabelaisovská próza bude vařit na víně literárního opojení, aby z nich
připravila živoucí text.

Humanisté pohrdají lidovým jazykem. Jsou fascinováni počátkem: původní bible, původní evangelia,
řecká a latinská literatura, etymologie slov, klasická věta, římská grafika. Vrátit se k počátku
znamená znovu nalézt jednotu společné kolébky, smazat tisíc let barbarství, deformací, omylů a
vražedného šílenství. Znamená to znovu se narodit tím, že se vrátíme k mediteránní matrici a
mateřské církvi založené Kristem. Nový start nacházející legitimitu v dávnověku tradice.

Rabelais píše francouzský, Gargantuu publikuje, jako své ostatní knihy, v gotických literách lidové
literatury. První roztržka. Potvrzuje, že počátek příliš neznamená, že není posvátný. Jediné, co se
počítá, je to, co s ním uděláme v současnosti. Všechno může sloužit jako počátek, pokud jsme
vynalézaví: Platónova filozofie, ale i Fraška mistra Pathelina, ciceronovská perioda, ale i mluva
obyvatel města Tours nebo Vlámů, homérské básně, ale i strašlivé legendy o obrech.

Tradicionalisté a kazatelé evangelia žijí v hrůze ze znaku. Ve válce o ducha a písmo. Rozdíl v
překladu řeckého nebo latinského textu vás může přivést na šibenici, logika a gramatika scholastiků
může udusit myšlení. To, co by mělo pomáhat žít, zabíjí. Nebojuje se za Krista nebo proti němu, ale
proti znakům, symbolům, ikonám, či pro ně.

Znak je přitom libovolný, nic neznamená. Modrou barvu nelze ztotožňovat s čistotou a bílou s
ušlechtilostí. Stejně tak etymologie, navzdory své etymologii,^12 si nemůže činit nároky na
jakoukoli pravdu o věcech a o jejich historii. Gargantua odstřelí znak a strach z něho. Nejsou to
slova, co nese význam — a mnohá ostatně neznamenají nic, jsou tam jen proto, aby právě nic
neznamenala. Získávají na smyslu jen díky roli, jakou hrají v rytmu věty. Jsou jejím tělem a jejím
tancem, ne jejím sdělením.

Dnes se často soudí, že „překladem“ Rabelaise do moderní francouzštiny bude jeho četba snadnější
nebo jasnější. Ale Rabelais nikdy nebyl jasný — ani pro své učené současníky. „Není
srozumitelnější“ ve výrazech jednadvacátého století než ve svém původním jazyce: je nepochopený,
protože se mu odnímá právě to, co říká, co skutečně dělá.

Ve srovnání se stylem plakátů všeho druhu Rabelaisův způsob psaní nezobrazuje — anebo jen málo, on
koná. Ve slavné povídce „Zrcadlo a maska“ zahrnuté do Knihy z písku vypráví Jorge Luis Borges
příběh jednoho irského krále, který po oslnivém vítězství požádá svého básníka Ollama, aby oslavil
jeho činy básní. Ollam po roce práce přednese svou báseň pomalu a pevným hlasem. Král mu
blahopřeje: „Každému slovu jsi dodal jeho ryzí význam a každé podstatné jméno jsi doprovodil
přívlastkem hodným starých básníků. V celém chvalozpěvu

12 Z řec. etymos „pravý, pravdivý".


1534 - PLAKÁTY, GARGANTUA I 77

není jediný obraz, jejž by nebyli použili klasikové. [...]! kdyby se celá irská literatura
vytratila z paměti — omen absit — bylo by ji možno beze zbytku rekonstruovat z tvé klasické
ódy.“^13 Nicméně král požádal básníka, aby mu napsal jinou ódu: „Všechno je, jak má být, a přece se
nic nestalo. Krev nám rychleji nepulsuje. Ruce nesáhly po lucích. Nikdo nezbledl.“ Básník přišel o
rok později s dalším textem. „Nepřednášel ho zpaměti; předčítal se zjevnou nejistotou, vynechávaje
některá místa, jako kdyby jim ani on sám zcela nerozuměl nebo je nechtěl znesvětit. Byl to divný
příběh. Nešlo o popis boje, ale o bitvu samotnou. [...] Rovněž forma byla zajímavá. Podstatné jméno
v jednotném čísle se mohlo pojit se slovesem v množném čísle. Předložky se vymykaly běžně
používaným normám. Tvrdost se střídala s měkkostí. Metafory byly svévolné, nebo se alespoň takovými
zdály.“ Zazněly nové pochvaly: „ Tento [chvalozpěv] převyšuje všechno předcházející a zároveň je
ruší.“ Přesto přišlo ještě třetí stadium a třetí báseň. Spočívá jen v jediné řádce, kterou básník
zašeptal králi do ucha, „jako kdyby to byla tajná modlitba nebo rouhání“. Král a jeho básník si
odnesou do hrobu tajemství této božské inspirace. Průzračně magická forma textu prchavého jako
záblesk.

Možná je tento text čisté a ohromující krásy a absolutní kontemplace obsažen v Božské lahvici,
kterou Panurge a jeho kumpáni objeví v Páté knize, knize božské inspirace, posvátného opojení a
„poetickézběsilosti“. V Gargantuo- vi se román nesnaží být proroctvím, prozkoumává druhé stadium
Ollamovy básně, tak jak je popisuje Borges. Je to okamžik, kdy text přestává zobrazovat a je tím, o
čem vypráví: akcí, událostí; polapí čtenáře ne příběhem, který je iluzí a fikcí, ani ustálenými
duchaplnostmi rétoriky, ale verbálním transem, který se mísí s vytržením komickým, jež každý
čtenář, každá četba znovu aktualizuje. Mezi knihou a jejím čtenářem není žádný vykladač, žádný
velekněz, který řídí rituál, žádný zákonodárce, který rozhoduje o tom, co je krásné a co ošklivé,
žádné „posranéplakáty“, které odsuzují za kacířství ten způsob čtení, jenž je považován za chybný.
Je to samotářské a svobodné setkání.

Rabelais jedná. Vynalézá romány, které napadají vykladačství textu a zcela je zesměšňují, jako
reakci proti statickému chápání knihy, jež hrozí ustrnutím řeči a nastolením ortodoxie. Chápeme
nenávist těch ze Sorbonny: přicházejí o své živobytí a jsou napáleni. A humanisté zde přicházejí o
svou latinu: aby Rabelais vysvobodil jazyk z usedlosti a zbavil ho arogance, necouvne před ničím.
Vynalézá „starou francouzštinu“, která patří jen jemu, obrací etymologie slov jako rukavici, míchá
literární styly, do učeného cpe vulgární, žargon mísí do vznešené mluvy, ústní projev do psaného,
sprosťárny do duchovna, správnou mluvu do jazykových hříček. Joyce se o několik století později
vrhne do podobného dobrodružství. Do podobně poetické utopie.

Rabelaisovi málo záleží na tom, že několik měsíců po vydání Gargantuy se v důsledku druhé plakátové
aféry politická situace změní natolik, že musí ve

13 Jorge Luis Borges: Zrcadlo a maska. Přelomili Kainil Uhlíř, Josef Forbclský a František Vrhel.

Praha. Odeon 19X9. s 1X6 1X7


78 I RABELAISŮV SMÍCH

svém románu provést několik změn. Vynechat některé pasáže, zmírnit některé výrazy. O několik slov
více či méně nezmění podstatu jeho podniku. Několik mikronů odebraných z postavy obra.

Naproti tomu porážka, kterou intelektuálové utrpí v roce 1535, a z ní vyplývající posílení
nepřátelských církví hluboce promění jeho autorskou strategii. I když boj evangelíků proti
ortodoxním fanatikům nebyl tak docela jeho bojem, byli ohrožováni stejnými nepřáteli. A válka s
Pikrocholem mohla nabrat rozměry rozsáhlé frašky odehrávající se na malé scéně několika farností
chinonského kraje. Vítězství nahodilosti slov: hrozný masakr se může proměnit v rozkošné
představení. V tomto okamžiku jsou hranice skutečné a na konci představení se mrtví nezvednou, aby
pozdravili diváky.

Rabelais se odmlčí na dvanáct let. Když v lednu 1546 publikuje svou Třetí knihu, podepisuje ji svým
jménem a věnuje Markétě Navarrské, jistě neztrácí nic ze své komické vervy, ale bezpochyby už nemá
stejnou víru v osvobozující moc smíchu. Ani v možnost otřást velkými posvátnými pomníky literární
autority. Válka vytváří tábory a znehybňuje slova. Ve Třetí knize a Čtvrté knize jsou velké a
krásné věci, i v té Páté, kterou Rabelais bezpochyby nedokončil. Smích, nostalgie, ušlechtilost,
sentiment. „Táhneme hodné daleko! Hó, ještě dál.“ A nakonec toto pobídnutí, zlomené: „Nahlas
neúnavně volat, modlit se, úpěnlivě prosit, vzývat.“ Bůh už není tak nablízku.

PRAMENY

Francois RABELAIS: GEacres complětes. Vydání Marcel Guilbaud. Paris, Imprimerie Nationale 1957-

— Gargantua.Vyáání Gérard Defaux. Paris, Le Livre de Poche 1994.

- Pantagruelineprognosticationpourl’an 1533. Geněve, Droz 1974-

MARGUERITE DE NAVARRRE: LHeptaméron. Vydání Michele Francois. Paris, Gamier 1960.

Clément MAROT: CEuvres poétiques. Vydání Gérard Defaux. 2 svazky. Paris, Clas- siques Garnier 1993.

ERASMUS: CEuvres choisies. Vydání Jacques Chomarat. Paris, Le Livre de Poche 1991.

Jorge Luis BORGES: CEuvres complětes. Svazek II. Vydání Jean-Pierre Berněs. Paris, Gallimard,
„Bibliothěque de la Pléíade“, 1999-

Journal ďun bourgeois de Paris sous le rěgne de Francois I^er(1515-1536). Vydání V.-L. Bou- rilly.
Paris, 1910. Reedice New York, Johnson Reprints.

Pierre JOURDA: Marguerite ďAngouléme, duchesse d’Alent;on, reine de Navarrre. Paris, Bibliothěque
littéraire de la Renaissance 1930.

Lucien FEBVRE: Le Probléme de l’incroyance au XVI^e siěcle. La religion de Rabelais. Paris, Albin
Michel 1942.

Gabricllc BERTHOUD: Antoine Marcourt, réformateur a pamphlétaire. Geněve, Droz 1973.


1534 - PLAKÁTY, GARGANTUA I 79

Olivier CHRISTIN: La Paixde religion. Paris, Éd. du Seuil 1997.

M i khaíl BAKHTINE: LCEuvre de Francois Rabelais et la culturepopulaire au Moyen Áge. Překlad
Paris, Gallimard 1970.

Michael SCREECH: Rabelais. Překlad Paris, Gallimard 1992.

— „Rabelais et le mariage“. In: Études rabelaisienne XXVIII. Geněve, Droz 1992. Francois RIGOLOT:
„Les langages de Rabelais“. In: Études rabelaisiennes X. Geněve, Droz 1972.

Gérard DEFAUX: „Rabelais et les cloches de Notre-Dame“. In: Études rabelaisiennes IX. Geněve, Droz
1971-

Nathalie Zemon DAVIS: Les Cultures du peuple. Rituels, savoirs et résistances au au XVF siécle.
Překlad Paris, Aubier 1979.

Francois BON: La Folie Rabelais. Paris, Éd. de Minuit 1990.

Francois RABELAIS: Gargantua a Pantagruel. Svazek I. Překlad Jihočeské Thelémy upravili Josef
Rejlek a Karel Šafář. Praha, Odeon 1968.

— Pantagruelská pranostyka. Přeložil Patrik Ouředník. Praha, Volvox Globator 1995.

Jorge Luis BORGES: Zrcadlo a maska. Přeložili Kamil Uhlíř, Josef Forbelský a František Vrhel.
Praha, Odeon 1989.


80 |__________________________________________________________

9] DU BELLAY, MELANCHOLICKÝ VOJÁK FRANCOUZSKÉHO JAZYKA

1539 — nařízení z Villers-Cotteréts

Dne 31. srpna 1539 podepisuje František I. na svém nově postaveném zámku ve Villers-Cotterets
dlouhý edikt o 192 článcích týkající se organizace justice ve Francii. Je to celek, z něhož paměť
neprávem uchovala jen dva články, číslo 110 a 111, které v notářských a právních úkonech nahrazují
latinu francouzštinou. Nebo přesněji se tam píše, že tyto úkony musejí být „pronášeny, zaznamenány
a vydány stranám v mateřském jazyce francouzském a nejinak“. Což však neříká nic o způsobu
používání dialektů a místních nářečí. Stále se neví, zda chtěl král vnutit královský jazyk všem
svým poddaným, nebo zda používání četných „mateřských“ nářečí bylo tolerováno.

Redaktoři textu si tuto otázku klást ani nemuseli. Pro brilantní úředníky francouzského
kancléřství, ať pocházejí z Pikardie nebo Périgordu, je francouzským mateřským jazykem jazyk,
kterým se mluví, píše, tiskne a jenž se utváří v prostředí královského státu. Je to jediný
dostatečně kodifikovaný a dostatečně proslulý jazyk, aby mohl konkurovat latině. Jednoduše proto,
že je to jazyk krále. Vztah je nejprve metafyzický, teprve pak politický. Latina Bohu,
francouzština králi Francouzů. Francouzština nebyla místním dialektům vnucena, získává svou pozici
přirozeně, ze své podstaty.

Každému jeho sféra zájmu, každému jeho moc, každému jeho osvícení. To je hlavní smysl ediktu z roku
1539. Jde o to rozdělit záležitosti justice a světské správy mezi církev a monarchický stát. Jazyk
je jen jedním z mnoha podílů na kořisti. Oblast církevní justice je striktně omezena jen na
náboženské záležitosti. Text přesně kodifikuje trestní proceduru, aby byla vykonávána všude stejně.
K duchovním povinnostem kněží přidává administrativní povinnost: pověřuje je vedením záznamů o
křtech a pohřbech v jejich farnosti. Jediným aktem si království opatří občanskoprávní status a
úřední jazyk. Tatáž starost, tentýž sen o nadvládě: šířit v celé zemi stejný řád, stejné světlo,
stejnou blahosklonnou, elegantní a skvělou autoritu.


1539-NAŘÍZENÍ Z VILLERS-COTTERÉTS I 81

Na rozdíl od anglického krále Jindřicha VIII. se František I. nerozejde s Římem, aby vytvořil svou
vlastní církev a byl doma jediným pánem. Dává přednost konkurenci před izolací, Francie není
ostrov. Nepřichází v úvahu nechat císaři Karlu V. monopol katolické Evropy. Konkurence panuje všude
a ať vyhraje ten lepší: sláva proti slávě, bohatství proti bohatství, jazyk proti jazyku. Zavedení
francouzštiny nemá podobu odštěpení nebo schizmatu, ale je pyšně prezentováno jako nástup „nové
latiny“, královské řeči, schopné nahradit antický a vznešený jazyk Říma ve všech oblastech
pozemského myšlení. Protože se tento starý lidový jazyk Francouzů stal jazykem královským, stvrzuje
své nároky na to stát se jazykem civilizačním.

Tato metamorfóza probíhá po několik let radostně a horečně. Představuje mnoho projektů, debat,
učených vynálezů, ale i naivní iniciativy, pracné teoretické přípravy a geniální praktickou odvahu.
Člověk zkouší, riskuje, vyčerpává se na překážkách, začíná odjinud. To, co objeví, stárne rychle,
je překonané, vyjde z módy, tak je tempo rychlé a nadšení pomíjivé. Jediným předmětem tohoto
nádherného vření není ani Bůh, ani spása, mír či sláva: je to jazyk. To, co je, co dělá, co se s
ním dá udělat. Jak mluvit, jak psát, jak překládat.

Připomeňme mezi desítkami jiných, stejně přitažlivých, několik jmen a několik dat vtěsnaných mezi
poslední roky vlády Ludvíka XII. a smrt Františka I. Začněme Jeanem Lemaire de Belges, kterého
všichni, od Marota po Du Bellaye a od Ronsarda po Pasquiera, uznávají, protože „jako první
proslavil Galy a francouzský jazyk“. Ve své Shodě dvou jazyků, směsi veršů a prózy publikované v
roce 1510, zkoumá tento chráněnec Markéty Savojské na burgundském dvoře přednosti jazyků. Který je
nejlepší? Francouzština, italština, toskánšti- na? Lemaire váhá. Trumfy italštiny jsou Dante a
Petrarca a větší blízkost s kmenem a kořeny latiny, „matky všeho řečnictví“. Ale francouzština nad
ní vítězí vysoko v intelektuálním výraze a v básnické síle. Je-li Venuše italská a „dobrý Petrarca
pravý mistr v lásce“, Minerva, bohyně myšlení, umění, věd a průmyslu, je francouzská. A popisuj
e-li Lemaire Venušin chrám „na italský způsob tercína- mi“, chrám Minervin je popsán v
alexandrinech. Lemaire určuje formu verše, který bude brzy výsostným znakem francouzské poezie.

V roce 1510 žije Lemaire de Belges blíže Lyonu než Paříži, na cestě vedoucí z, Burgundska do
Toskánska, a hlásá spojenectví a svornost obou jazyků, mírovou koexistenci a směnu — nerovnou —
bohatství každého z nich. Rok 11 at o rediguj e Smlouvu o rozdílu schizmat a koncilů, v níž se
staví na stranu fran- couzského krále, který svolal do Pisy koncil, aby dosáhl sesazení papeže 1111
ia II.: Francie je ve válce proti Svaté lize, která sdružuje papeže, Španělsko, Benátky, Švýcarsko,
brzy i Anglii. Lemaire dává hlas galikánské straně.

Příštího roku jde ještě o krok dál. Královská objednávka. Lemaire sepisu- l< Slavné stránky Galic a
zvláštnosti Troje. Pod záminkou filologického bádání o původu jazyků dává politickou odpověď na
otázku příbuznosti latiny


82 | DU BELLAY, VOJÁK JAZYKA

a italštiny. Francouzi jsou potomky Francuse, syna Hektora Trojského. Francouzština je starší, a
tedy ctihodnější než latina, protože pochází přímo z řečtiny, transformované a obohacené keltskými
výpůjčkami. Mnozí autoři nejdou až k takovým extrémům, jaké ironicky zmiňuje Rabelais v předmluvě
ke Čtvrté knize — „co je psáno v bajkách učeného francouzského Ezopa. Totiž míním tím frýžského a
trójského, jak tvrdí Maximos Planudes: z toho národa, podle nejvérohodnéj- ších kronikářů, vznikli
ušlechtilí Francouzové“^1 avšak zúročují bez větších obtíží řecké kořeny francouzštiny v
nacionalistické snaze latinu eliminovat.

Ve svém díle Champ Fleury neboli Umění a veda o proporcích literatur (1529) používá královský
tiskař Geoffroy Tory argument této příbuznosti řečtiny a francouzštiny proti těm, kteří staví do
protikladu krásnou jednotu a univerzálnost latiny a množství dialektů francouzštiny: „Náš jazyk je
stejné snadné regulovat a uspořádat jako kdysi řečtinu, v níž existuje pét různých jazyků, a to
atičtina, dórš- tina, eolština, iónština a obecná řečtina. Stejné tak to můžeme udélat s jazykem
dvora, jazykem Pikardie, jazykem lyonským, limousinskýmaprovensálštinou.“

Neztrácejme nikdy ze zřetele souvislost mezi nadšením básníků, filologů, gramatiků, tiskařů a
vysokých královských úředníků vytvořit francouzský jazyk a vznikem národního cítění. Francouzština,
král, Francie; nebo ještě literatura, stát, země: tyto tři termíny se nepřestávají proplétat,
opírat jeden o druhý, vyměňovat si znaky a prvky své výtečnosti, své prestiže a přirozené jemnosti
svého poznání. Nařízení z Villers-Cotteréts a Francii, matku umění, zbraní ,■:/■! a zákonů, spojuje
zásadní spřízněnost, stejná politická, metafyzická a literární mytologie; stejné spojení je mezi
radikální kritikou tradičního erotického dis- kursu — latinského —, do které se pouští Marot ve své
sbírce Clémentovo dospívání ve jménu „pevnélásky“, „jež umožňuje vládu Božího míru nad Francií“, a
Du Bellayo- vými Stesky. Du Bellay je v italském exilu a volí ty nejplačtivější tóny, aby vyzpíval
svou nostalgii po domové a slib, že se vrátí k pevnému bodu, k prameni, dětství, rodné zemi,
vlasti, jazyku živých a památce mrtvých.

Jasnost, jemnost, přirozenost, elegance, jadmost: skončil věk barbarství a toto jsou nyní
vlastnosti spojované s monarchickou vládou, novým francouzským jazykem a tím národem, který Marot a
Du Bellay označují za nový rodící se Řím, ještě než Roňsard nasadí vzletný tón na jeho počest a k
triumfu básníka, který se dokáže povznést do jeho výše.

Jazyk se buduje jako království, má své kapitány a své zákonodárce, kteří spolu málokdy souhlasí ve
stejnou chvíli: jedni chtějí dobývat a druzí nařizovat. Jehan Marot, otec Clémentův, a jeho přátelé
rétorici, Guillaume Crétin, Octavien de Saint-Gelais, pak sám Clément Marot ve svých začátcích
zkoušejí až do opojení a vyčerpání metrické, rytmické, a dokonce kabalistické možnosti jazyka.
Pohrávají si a manipulují s ním jako s nekonečně plastickou lát-

I Francois Rabelais: Gargantua a Pantagruel. Svazek II. Překlad Jihočeské Thelémy upravili Josef
Rejlek .1 Karel Saftíř Praha. Melanlrich 195 k s 19.


1539-NAŘÍZENÍZVILLERS-COTTERÉTS I 83

kou zmnožujíce anagramy, kryptogramy, rébusy, akrostichy, analogie. Je to práce se slovem a s
formální slupkou, která se omrzí, protože chce násilně připoutat poezii více ke jménu než k tomu,
co pojmenovává. Ale jazyk tak získává dosud nepoznanou tvárnost a vzniká zde arzenál nových forem,
ze kterého následovníci čerpají dodnes.

Jiní dobyvatelé se vrhají na zteč slova. Dokonalost jazyka, říkají, se měří především rozsahem jeho
slovní zásoby. „Čím více budeme mít v našem jazyce slov, tím bude dokonalejší,“ tvrdí Ronsard ve
své Rukověti francouzského básnického umění. Každý básník, každý spisovatel si pokládá za čest
přinést pro stavbu jazyka své kameny neologismů. Každé latinské slovo musí nalézt svůj francouzský
ekvivalent. Pofrancouzšťuje se všechno, odvážně, dokonce Písmo svaté. V Castellionově peru se z
poslední večeře Páně (cěne z lat. cena „večerní jídlo“) stává obyčejná večeře (souper, z šoupe
„polévka“, to z lidově latinského sope, a to z germánského Suppa). Vypůjčuje se hojně nejen ze
starých jazyků, ale také, jako například Rabelais, z nářečí, z archaické slovní zásoby, ze slov
odborných, z argotu, z italštiny, španělštiny, angličtiny, němčiny. Tvoří se, odvozuje se více či
méně čistě, pomocí předpon, přípon, skládáním jednoho slova ze dvou, nebo dokonce tří různých slov.
Mezi prvním vydáním Francouz- sko-latinského slovníku Roberta Estienna rokul539 a revidovanými
vydáními Pokladnice francouzského jazyka, která po sobě následují během celého století, se
lexikální zásoba rozroste a obnoví, především prostřednictvím literárních děl. Riziko je nemalé —
Guillaume de Bartas, autor děl Týden aneb Stvoření světa a Druhý týden, o němž dnes už nevíme ani
to, že byl jediným opravdovým rivalem Ronsardovým, co se slávy týká — je z přepracování stižen
mrtvicí.

Hromadění lexikálních pokladů a výbojů nezajímá muže řádu a zákonodárce. TI mají vášeň pro pravidla
a normu, bez nichž, jak říkají, nevznikne nic l rvalého a solidního. Pravého pokladu je možno se
dobrat pouze se solidním inventářem a odstraněním falešných peněz a tretek. Dokonce uvnitř
francouzské intelektuální a literární „avantgardy“ na dvoře Františka I. se objevuje silné hnutí
kapitalizace a regulace jazykových a literárních prostředků, gramatik, básnického umění, pojednání
o pravopise, interpunkci, o přednesu, stylistice, která je posedlá problematikou jednotnosti.
Jednotný jazyk pro sjednocený národ. Francouzština je tedy královská a příkladná.

Vůle po normalizaci, péče o hierarchii však nebrzdí bádání a troufalost. Louis Meigret, autor
prvního Trettéde la grammere froncoeze (Pojednánío francouzské gramatice}, naznačuje už titulem své
práce snahu dát slovům fonetickýpra- v<>pis. Je to sen o ideální shodě mezi hláskou a písmenem,
mezi zvukem řeči a l lehem textu, sen, který spisovatele nepřestane pronásledovat a jenž nachází <
>< lezvu u jedné z nejvýznamnějších postav francouzského humanismu — tou |< lacques Peletier du
Mans. Peletier, pedagog a renomovaný matematik, buditel a iniciátor skupiny Plejáda, strůjce
pofrancouzštění vědeckého diskur- sii, se nespokojí s publikací Dialog o francouzském pravopise a
výslovnosti, dává


84 | DUBELLAY, VOJÁK JAZYKA

příklad ve svém díle Láska všech lásek, první velké vědecké a fonetické básni naší literatury.

Ještě další autoři, jako skupina Lyoňanů — Maurice Scěve, Louise Labé, Pontus de Týard, Guillaume
des Autels —, učiní ze silných i slabých stránek jazyka sám střed svého básnického dobrodružství.
Scěve, nejoslnivější mezi nimi, pokud ho pouze čteme a nechceme za každou cenu pochopit temné a
podivné stránky jeho poezie, věnuje 4 490 veršů sdružených po deseti, jen na pojmenování Délie.
Bytost, možná žena, nebo jak se někdy předpokládalo, anagram slova LIde'e (Idea). Scěve,
nepřestávaje si hrát se všemi možnostmi jazyka a rétorických forem, je rozbíjí a ukazuje
beznadějnou neschopnost milostného diskursu vyjádřit prudkost a závrať zkušenosti lásky k jiné
bytosti nazvané ty.

Chtěl bych svou řečí polapit

nebo k mým touhám donutit svou Milenku?

Dělám to jen proto, abych unikl

své úzkostné' tísni.

Pontus de Týard se ve svých Milostných omylech zaobírá pomocí jiných poetických prostředků dost
blízkou tematikou, ale rezignuje rychleji než jeho přítel Maurice Scěve: protože nedokáže vyjádřit
dokonalost a oslnění láskou — můžeme namalovat slunce? —, bude se tento platónský básník muset
spokojit s tím, že zachytí její stín nebo obrys. I když bojoval statečně, musí připustit svou
porážku, „neboř chci jen to, co je třeba chtít“. Na Ronsarda a jeho vítězné lásky vyjádřené sonety
si ještě musíme počkat.

Jsou vzdálené i Louise Labé, která se také snaží vyjádřit hlubiny své duše — dech lásky, prudkost
touhy, stav mimo sebe blízký šílenství a smrti, vášeň a její vyznání.

Lyonští prozkoumávají meze a vyznačují propasti jazyka, který je všude veleben a oslavován. Krásné,
naivní a plodné nadšení z let 1530-1540 ztrácí lesk. Vítězosláva „nové latiny“, mladého jarního
jazyka, který zaplavuje lidstvo dobrodiním své jasnosti, své jemnosti a přirozenosti, se zabarvuje
stínem pochybností, možná už nádechem smutku.

František I. umírá v zámku Rambouillet 31. března 1547. Na trůn nastupu- je jeho syn Jindřich II. a
své první královské výnosy věnuje represím proti protestantům. Poslední léta Františkovy vlády byla
poznamenána neúspěchy a dramaty. Navzdory spojenectví s Turky, jejichž flotila strávila zimu v
Toulo- nu, museli Francouzi ustoupit před papežem, před Karlem V., před Jindřichem VIII. Anglickým.
Pokus sjednotit váhy a míry ztroskotal: stávky a daňová povstání se násobí. V Paříži je několik
měsíců před královou smrtí upálen Éticnnc Dolet za kacířství a práva inkvizice jsou zase o něco
větší. Rychlý rozvoj, jehož společnost dosáhla v nádherném desetiletí 1530-1540, dává ještě


1539-NAŘÍZENÍZVILLERS-COTTERÉTS I 85

možnost iluze, ale nějaká pružina praskla. Národní a jazykové nadšení už se spojuje s nostalgií.

Znamení: čekalo se, že to bude Ronsard, kdo vyzpívá chválu francouzštiny, ale je to Du Bellay, kdo
se do toho pustí. Jistě, v roce 1549 jsou oba ještě začátečníci. Ronsard vydá své první knihy ód až
v následujícím roce, Du Bellay doprovodí svou Obranu a oslavu francouzského jazyka zpěvníkem
petrar- kovské inspirace, díly Oliva a Lyrické verše ve formě sonetů, které znamenají jeho vstup na
knižní scénu. Mají dvacet pět a dvacet sedm let. Ale mezi členy Brigády, této skupiny mladých lidí
chráněné ředitelem koleje Coqueret Jeanem Doratem, kteří sní o tom, že se vyrovnají starým Řekům a
Římanům, vystupuje jako vůdce Ronsard. Má nadšení, ambici, energii. Kvůli své „hlucho- té“ je
odveden z bitevních polí, chce být literárním rytířem Francie, svého krále, jejich slávy i té své,
neoddělitelně. Pracuje na díle, nepatří sám sobě; je básníkem Francie, jako je Jindřich II. jejím
králem.

Du Bellay není ze stejného kadlubu. Nenápadný potomek slavného rodu, křehká a melancholická duše,
zcela na ústupu před životem, se ve svých básních mnohokrát představuje jako „slabý, neduživý“.
Ronsardův narcisismus se rozplývá v jeho úsilí uspět. Narcisismus Joachima Du Bellay se živí jeho
plachostí, jeho pochybami, jeho spontánním vzdálením se světu a jeho lesku. Mluví neustále o sobě,
ale jako o vzdálené, nepřítomné bytosti. Lituje se a v tom je mnohem „modernější“ než Ronsard.

Neudiví nás proto, že v jeho pojetí obrana francouzštiny předchází před její oslavou. Jiní by
opěvali vítězství, mladou francouzskou literární vlnu, živenou antickou poezií a učeností, která
staví základy nového klasicismu, avšak Du Bellay nezpívá: je znepokojen, důtklivě radí, předvídá
úchylky, vypráví o bouři. Během dlouhého období barbarství zpřetrhala naše země své kořeny v řecké
a latinské civilizaci. Literatura se vytratila, mimo střediska uhlazenosti a vzdělanosti vznikl
drsný, vulgární, špatně utvářený jazyk. Ti, kteří měli francouzštinu v péči, klerikové,
spisovatelé, „ji dostatečné nekultivovali, jako je nutné pečovat o planou rostlinu v poušti, ve
které začala růst, aniž ji kdy stříhali nebo odstranili ostružiní a trnité keře, které ji stínily,
nechali ji zestárnout a skoro zahynout“.

Navzdory mizerným zahradníkům tato divoška jakžtakž přežila. Dnes, v mírném a vznešeném světle
královské moci, „začíná náš jazyk vzkvétat, i když zatím nenese plody, nebo spíše je jako rostlina
a proutek, jež ještě vůbec nekvetly, tak je jí třeba všeho, aby přinesla všechny plody, které může
vyprodukovat“. Francouzština je novorozeně s křehkým zdravím, na které číhají hladomor a predátoři.
Du Bellay drží v jedné ruce zprávu o vítězství — náš jazyk se potenciálně vyrovná latině a řečtině
— a ve druhé ruce výstražné oznámení: francouzština je ohrožený jazyk, který je třeba hájit: proti
italštině, proti barbarům a ignorantům, kteří ji chtějí redukovat na nářečí, proti konzervativním
učencům, kteří jí pohrdají a chtějí ji vystrnadit z filozofie, vědy a pravého řečnictví.


86 I DU BELLAY, VOJÁK JAZYKA

Jistě, obrana, kterou Du Bellay organizuje, není ani negativní, ani ustrašená. Vyzývá k plenění, k
výbojům, k obohacování bez obav: „Tady, Francouzi, kráčejte odvážnék nádhernému římskému méstu: a
otrockými kořistmi (jako jste to udělali již vícekrát) vyzdobte své chrámy a oltáře. [...]
Vydrancujte bez výčitek posvátné poklady delfského chrámu, tak jako jste to udělali kdysi: a už se
nebojte toho němého Apollóna, jeho falešných véšteb a jeho ztupených šípů.“ Jazyk je předmětem
válek, gramatika je zbraň, lexikum kořist. Ale i když dnes vítězí, je francouzština stále
ohrožována možnou porážkou, nepříznivým osudem, nedostatkem ostražitosti. Zboření Říma je
představa, která nepřestane melancholického Du Bellay nikdy unavovat: v novosti královského jazyka
už vidí se rýsovat předzvěst katastrofy a zničení. Dobyvatelský jazyk je pevností v obležení. „Ó
dobrý Bože, kolik moří ještě zbývá, než dosáhneme přístavu! Jak ještě daleko je cíl naší plavby!“

Jeho Obrana a oslava je literární manifest, první v naší literatuře, která je bude mít v takové
oblibě. Je to zároveň teorie jazyka a teorie básnické praxe. Radikální kritika toho, co se psalo
včera, a ustavení pravidel a nařízení pro to, co by se mělo psát zítra. Du Bellay zahajuje tradici
roztržky. Posílá do zapomnění celá staletí poezie, divadla, řečnictví v nové latině nebo ve „staré“
francouzštině. Bude třeba počkat na romantismus, dvě stě padesát let, aby byl trest zrušen, ve
jménu jiné koncepce nacionalismu.

Ale sotva je Obrana napsána, už o ní Du Bellay pochybuje. Jeho text manifestuje aroganci a
sebevědomí, které mu nejsou vlastní. V těch válečných fanfárách nepoznáváme hlas toho, kdo je
mírný, melancholický, neduživého těla. Mluví o slávě a o roztržce, ale ví, že jeho zpěv není nikdy
dojímavější než v diskrétnosti a ústraní a že celá jeho duše baží po nostalgii, zašlé velikosti a
vytržení ze světa. Obrana črtá program společné budoucnosti francouzštiny, Francie a literatury,
ale Du Bellay-básník ví, že tento přístav, o němž tolik mluví, konec cesty, je smrt, návrat do
země, „na místo mého prvotního bytí“. Budoucnost, to už je stesk po tom, co nebude.

Takže Du Bellay se stahuje do ústraní a nechává na jiných, na Ronsardovi, ' Du Báífovi, Jodellovi,
Magnym, péči o obranu a oslavu. Bude opěvovat Francii riějdojímavěji, ale z omylu: Francii, která
nikdy nebyla tak krásná a žádoucí jako v dalekém exilu a snu o návratu. Nevidí ji v lesku její
královské moci, ale v něžném, zastřeném a smutném světle lítosti a nepřítomnosti.

Podporuje Ronsarda a jeho výdobytky — možná s nádechem ironie:

Těšíš se, můj Ronsarde, už za svého života Nesmrtelné cti, již sis zasloužil Předtím než zemře
(vzácná blaženost) Tvá slastná ctnost vítězí nad závistí. Odvahu tedy, Ronsarde, vítězství je tvé
Poněvadž na tvé straně je přízeň krále: Tvé skráně jsou ověnčeny vavřínem vítězil.


1539-NAŘÍZENÍZVILLERS-COTTERÉTS I 87

Ale už se neúčastní jazykové, básnické a politické války, jejíž plány sám stanovil:

Ten božský oheň, už jej nemám

A moje múzy, jak podivné, prchají.

Nemohoucnost? Únava? Vyčerpání energie? Chtěl by nás o tom přesvědčit, ale ona nádherně neobratná
krása jeho veršů prozrazuje opak. Prostě už nevěří ve vítězství, ve vítězství básníků-vojáků, kteří
se srocují kolem krále. Nevěří ani v jejich Francii ze zlata, mramoru a autority; má jinou Francii:
„Francie a můj kraj Anjou, touha po nich je drásavá.“

Poslední útočiště, poslední nápor nostalgie, několik měsíců před smrtí. Dne 1. ledna 1560, ve věku
třiceti sedmi let, publikuje autor Obrany a oslavy francouzského jazyka čtyři knihy Poemat, které z
něj udělají nejlepšího latinského básníka francouzské renesance.

PRAMENY

Joachim Du BELLAY: CEuvres poétiques. Vydání Daniel Aris a Frangoise Joukovsky. Paris, Classiques
Gamier 1993.

— La Defense et illustration de la languefran^aise dans „Les Regrets“. Paris, Gallimard, „Poésie“,
1967.

Pierre de RONSARD: CEuvres complětes. Vydání Jean Céard, Daniel Ménager a Mi- chel Simonin. Paris,
Gallimard, „Bibliothěque de laPléiade“, 1993.

Clément MAROT: CEuvres poétiques. Vydání Gérard Defaux. 2 svazky. Paris. Classiques Garnier 1993.

Maurice SCĚVE: CEuvres complětes. Vydání Pascal Quignard. Paris, Mercure de France 1974.

Louise LABÉ: Sonnets, Élégies, Debat de folie et ďamour. Vydání Frangois Rigolot. Paris, Flammarion
1986.

Guillaume du BARTAS: La Sepmaine. Arles, Actes Sud 1988.

Henri ESTIENNE: Deux dialogues du nouveau langagefran^ais itálianisé et autrement dégui- sé. Paris,
Champion 1980.

Jacques PELETIER DU MANS: Dialogue de l’ortografe e pronociacion francoese. Vydání L. C. Porter.
Geněve, Droz 1966.

Danielle TRUDEAU: LOrdonnance de Villers-Cotteréts. Histoire ou interprétation. Geněve,
Bibliothěque ďhumanisme et Renaissance 1983.

— Les Inventeursdu bon usage (1529-1647). Paris, Éd. de Minuit 1992.

Frangois RIGOLOT: Le Texte de la Renaissance: des rhétoriqueurs d Montaigne. Geněve, Droz 1982.

— Histoire de la langue fran<;aise des origines d nos jours. Díl II: Le XVÍ siěcle. Paris,
ArmandColin 1967.


88 I DUBELLAY, VOJÁK JAZYKA

Claude LONGEON: Premiers combats pourla languefran^aise. Paris, Le Livre de Poche

1989.

Bernard QUEMADA: Les Dictionnaires du fran^ais modeme. Paris, Didier 1968.

Frangois RIGOLOT: Du Bellay et la poe'sie du refus. Geněve, Bibliothěque ďhuma- nisme et
Renaissance 1974.

Jacques ROUBAUD: Impressions de France. Incursions dans la littérature du premier XVT siécle.
Paris, Hatier 1991.

— Soleil du Soleil. Anthologie du sonnet fran^ais de Marot d Malherbe. Paris, POL

1990.

Frangoise JOUKOVSKY: Lagloiredans lapoesie fran^aiseet néo-latinedu XVI’ siécle:des
rhétoriqueursčlAgrippaďAubigné. Geněve, Droz 1969.

Daniel MÉNAGER: Ronsard. Le roi, le poete et les hommes. Geněve, Droz 1979.

Pascal QUIGNARD: La Parole de la Délie. Paris, Mercure de France 1974.

Marc FUMAROLI: LÁge del’éloquence. Geněve, Droz 1980.

Marcel COHEN: Historie ďune langue, le franí; ais. Paris, Messidor 1987.

Lucien FEBVRE: „Politique royale ou civilisation frangaise“. In: Revue de synthése historique.
Paris, 1924.

Frangois RABELAIS: Gargantua a Pantagruel. Svazek II. Překlad Jihočeské Thelémy upravili Josef
Rejlek a Karel Šafář. Praha, Melantrich 1953.


____________________________________________________________ | 89

10] ESEJE: KONVERZACE

V DOKONALÉ UTOPII

ZÁHROBÍ

1563 — smrt Étienna de La Boétie

Michel de Montaigne vypráví v dopise svému otci, napsaném několik dní po smrti Étienna de La
Boétie, ale publikovaném až o osm let později: „Protože jsem se v pondělí devátého srpna vracel z
paláce, pozval jsem ho [La Boétie] na večeři fe sobe. Sdělil mi, že děkuje, ale že se necítí dobře
a že bych mu udělal radost, kdybych strávil hodinu s ním, než odjede do Médoku. Šel jsem k němu
brzy po večeři. Ležel oblečený a na jeho obličeji už jsem viděl jakousi, nevím jakou, změnu.“

Montaignovi je třicet let, jeho přítel je o dva roky starší. Potkali se roku 1557, v době, kdy je
Montaigne jako nástupce svého otce členem soudního dvora v Périgueux a přináleží k parlamentu v
Bordeaux. „Hledali jsme se navzájem dřív,“ píše Montaigne, „než jsme se zrakem spatřili, a ve
zprávách, které jsme se jeden o druhém doslýchali...“^11 kdyby tím krásná symetrie tohoto
přátelství měla utrpět, je třeba říct, že to byl Montaigne, kdo se snažil navázat známost. La
Boétie je osoba, o níž se hodně mluví.

Narodil se v Šarlatu, v měšťansko-úřednické rodině. V deseti letech přijde o otce, je svěřen do
péče svého strýce, kněze, pana de Bouilhonnas — „jenž se stane jeho druhým otcem“ —, ten ho vzdělá
v humanitních vědách a filozofii. La Boétie zdokonalil své literární znalosti v Paříži u Dorata a
jeho skupiny. Pak následuje právnické studium na univerzitě v Orléansu, jejíž nejvyhlášenější
učitel, Anně Du Bourg, je na rozkaz Jindřicha II. v roce 1559 upálen za kalvinismus. La Boétie je
velmi nadaný student, zářivý meteor na nebi humanismu. Překládá Plútarcha jako nikdo, píše krásné
latinské a francouzské verše, v očích svých učených spolužáků je jedním z nej lepších znalců
řeckého jazyka a literatury. Pravděpodobně v roce 1548, ve svých osmnácti letech, zredigo- val
Rozpravu o dobrovolném otroctví.

U tohoto textu mladého muže, prudkého blesku trhajícího tmu myšlení, se musíme na chvíli zastavit.
La Boétie zavrhuje jako nepodstatné a koneckonců

I Michel de Montaigne: Eseje. Vybral a přeložil Václav Černý. Praha, HRM 1995, s. 55,


90 I MONTAIGNOVY ESEJE

malicherné a klamné klasické otázky politické reflexe o dobré a špatné vládě, o legitimitě či
nelegitimitě takové či jiné formy moci, přestává také spojovat politickou otázku s boží vůlí či
úmysly; místo toho La Boétie otvírá skandální spor o nadvládě: proč se lidé, jejichž přirozeností
je být svobodnými, dobrovolně vzdávají své svobody a volí otroctví? Proč se zbaví přirozenosti tím,
že se vzdávají své podstaty? „Proč bojujeme o své zotročení, jako by to byla naše spása?“ Strašná
otázka, která byla rychle, dokonce ještě za Montaignova života, skryta a proměněna v diskurs proti
tyranii. Přitom La Boétie neútočí proti tyranům, ale proti neuvěřitelné touze být tyranizován;
touze, která se projevuje také, teď už to víme, v samém srdci revolty a v hlubinách revoluční
naděje. Naše století je stoletím tohoto bolestného konstatování: nebojujeme proto, abychom se
osvobodili, ale abychom ukovali další okovy. La Boétiova otázka je ještě naléhavější než kdy
předtím.

La Boétie nepíše pro nějakou stranu, ani pro lid, ani pro panovníka. Nenabízí program ani utopii.
Vypráví dlouhé dějiny společností s existencí státu, kde člověk, vzdávající se svého bytí, neustále
ztrácí svou svobodu. Rozčísne samotný střed politické otázky: mluví o neslučitelnosti nadvlády a
svobody. Vrací se k zapomenutému počátku, kdy byl člověk člověkem: ani ovládající, ani ovládaný.

Tím, že pozměňuje přirozenost člověka, mění poměr dominace a poslušnosti i povahu vztahů mezi
lidmi. Přátelství, které je druhem sociálního vztahu svobodných lidí, nahrazuje nerovností,
neupřímností, krutostí a nespravedlností. „Přátelství,“ píše La Boétie, „to je posvátné slovo, je
to svátá věc: může existovat jen mezi lidmi dobra, v nejdokonalejší spravedlnosti.“ Za vlády
dominace lidé „vytvářejí komplot, a ne společnost. Nepodporují se navzájem, ale obávají se jeden
druhého. Nejsou přátelé, ale komplicové.“

Přátelství mezi svobodnými lidmi v sociálním a intelektuálním prostoru, kde jsou všechny účinky
nadvlády zažehnány a vyloučeny, transparentní směna a vzájemná úcta a stejná vášeň pro svobodu, to
je poselství, na které Michel de Montaigne čekal. Přístav, v němž je zrušeno všechno strašné násilí
doby, kdy je každá strana odhodlána podrobit si tu druhou terorem a masakry. Katolíci proti
protestantům, rodina proti rodině, bratr proti bratrovi. Michel Eyquem je katolík, jeho mladší
bratr Thomas je zastánce reformace. Všechno se hroutí, velký humanistický sen se mění v noční můru.

Montaigne četl La Boétiovu Rozpravu o dobrovolném otroctví, bezpochyby verzi revidovanou kolem roku
1554, která kolovala formou rukopisu mezi vzdělanci a právníky v kraji. Rozpozná ten hlas, chce
poznat autora, už ho očekává: „Apři svém prvním setkání,“ píše, „jsme zjistili, že jsme sebou tak
zaujati, že jsme si tak známi, že mezi sebou cítíme taková pouta, že od té chvíle nikomu z nás
nebylo nic bližšího než jeho druh.“^2 A La Boétie říká v jedné latinské básni, kterou pře-

2 TnmtéJ.


1563 - SMRT ÉTIENNA DE LA BOÉTIE I 91

ložil Sainte-Beuve: „Velká část opatrných a moudrých je nedůvěřivá a věří jen v to přátelství,
které prověřil život a čas podrobil mnoha zkouškám. Ale přátelství, které pojí nás, je staré jen
rok a už došlo svého naplnění: už k němu nelze nic dodat.“ Je to přátel- ství na první pohled,
spojení duší, které tito dva milovníci antické literatury považují za hodno, aby bylo předáno
potomstvu: „Vůbec se nebojím, že by jednou naši potomci odmítli zapsat naše jména (zachová-li nás
osud při životě) na seznam slavných přátel.“

Osud však do toho přece jen vstoupí, La Boétie onemocní. Pravděpodobné morem, který si přivezl z
jedné ze svých smiřovacích expedic do kraje Agcn, kam ho kancléř Michel de L’Hospital poslal uhasit
požár mezi katolíky .1 hugenoty. „Řekl mi, že to byl průjem s kolikami.“ Nemoc se zhoršuje. V
sobotu přispěchá Montaigne k loži svého přítele. „Řekl mi tehdy, že jeho nemoc je trochu nakažlivá
a kromě toho je nepříjemná a melancholická: že zná dobře mou povahu, a proto mé prosí, abych s ním
byl jen po chvilkách, ale co možná nejčastěji. Už jsem ho neopustil.“

Začíná souboj se smrtí, ruka přítele drží ruku umírajícího. Jeden i druhý se připravují. La Boétie
srovnal své záležitosti a povolal k sobě manželku .i strýce, opata de Bouilhonnas, a poděkoval jim
za štěstí, které mu neustále <1 á val i, a pak se obrátil k Montaignovi: „Můj vřele milovaný
bratře, vybral jsem si vás mezi tolika lidmi, abych s vámi obnovil ono čisté a upřímné přátelství,
jehož umění se nectnostmi dávno vytratilo a na něž se uchovalo jen několik starých stop v paměti
starověku; snažně vás prosím, abyste se stal dědicem mé knihovny a mých knih, což vám dávám na
znamení své náklonnosti k vám: velmi malý dar, ale z dobrého srdce a pro vás vhodný kvůli lásce,
kterou chováte k literatuře.“ Oba muži spolu ještě hovoří. La Boétie se těší z toho, že se vyhnul
„obtížím stáří, sekterými jsem se tímto způsobem vyrovnal“.

Umírající se vyzpovídá, vyslechne mši, přijme svátosti. Chce opustit život jako katolík. V míru,
vědoucí, smířený navzdory utrpení, „jednou nebo dvakrát mi volal jménem, pak ze sebe vydal dlouhý
vzdech a vypustil duši ve tři hodiny středečního rána 18. srpna, roku tisíc pět set šedesát tři,
stár 32 let, 9 měsíců a 17 dní“.

Dlouhý dopis o agónii a smrti Étienna de La Boétie je první Montaignův spis, první z jeho textů,
který bude publikovat. Psaní nachází svůj zdroj ve smrti. Nejde o to oplakat na papíře zemřelého
přítele: smutek je příliš niterný a nemůže ho vydat veřejnosti. Ve vyprávění, které o posledních
dnech svého přítele sepíše, se Montaigne a jeho city zcela ztrácejí; není dokonce ani svědkem:
pouze zrcadlem zcela zaměstnaným odrazem La Boétie. V tomto trxtu psaném v první osobě existuje
ten, kterýpřežil, jen díky pohledu toho, |< nž už není.

„ Pokud má někdo vydat zprávu o jeho posledních slovech, jsem to bezpochyby já.“ Tak MČÍná
Montaignův dopis otci „týkajícíse několika zvláštností, jichž jsem si všiml na nemoci a smrti
zesnulého pana de la Boétie“. Montaignovo „já“ se dožaduje pozornost i jen v dokonalé a čisté
symetri i s „on" jeho přítele. Je jeho žáru kou. Mon- talgnova kompetence říci pravdu o této
vznešené smrti — posledním a nesporném projevu vznešeného života má původ v „jedinečném a bratrském
přátelství,


92 i MONTAIGNOVY ESEJE

které jsme si navzájem věnovali“, což dává Montaignovi „velmi jistou znalost záměrů, soudů a vůle,
které měl za svého života, bezpochyby tolik, kolik jeden člověk může mít o někom druhém“. Jenom já,
Michel de Montaigne, mohu dosvědčit ze své vědomosti, že La Boétie zemřel stejně obdivuhodně, jako
žil. Ne jako člověk naší zkažené doby, ale jako jeden z těch hrdinů starověku, jejichž stopu už
najdeme jen ve starých knihách. Svobodný muž, příslušník té zmizelé společnosti, jejíž existenci
evokovala Rozprava o dobrovolném otroctvís tak bolestnou a hněvivou nostalgií. Vyprávění La
Boétiovy agónie vrací přítomnost do dávných časů, na druhou stranu historie, jejích podlostí,
odcizení a jejího běsnění, stejně tak jako jejich přátelství. Příkladná La Boétiova smrt vytlačuje
Mon- taigna mimo čas dějin a chronologií. Stejně jako četbu. V závěti odkazuje La Boétie
Montaignovi svou knihovnu.

Přesto bude třeba několika let, než se Montaigne rozhodne k „odchodu“ a zavře se do své věže s
knihami. Mezi smrtí přítele a sepsáním prvních kapitol Esejů uplyne osm let, což není málo. Je to
čas prožívaný spíše ve zmatku a nejčemějších návalech melancholie než v úvahách. Tím, že ztratil La
Boétie- ho, ztratil se Michel de Montaigne sám sobě. A v opravdu začarovaném kruhu tím ztratil i
pravou tvář svého přítele a vymazává z paměti jeho příkladnou pravdu. Později napíše: „Cítím, že i
o živých se vždy mluví jinak, než jací jsou. A kdybych nebyl ze všech sil udržoval přítele, kterého
jsem ztratil, byli by mi ho pomluvili v tisíci protichůdných tvářích.“

Udržet přítele, vrátit mu jeho pravou tvář, to smutek a bolest nedovolují. Vyjadřují jen ztrátu a
nepřítomnost, němou hrůzu, strnulost těla a závrať ducha. To vše je čistý zánik. Nic se o tom
nedozvíme, protože během osmi let není co psát. Tunel. A není důležité, že v tomto tunelu Montaigne
dál žije, že se ožení, řídí záležitosti svoje i města Bordeaux, že jezdí na koni; už si nepatří:
„Jestliže, pravím, srovnám celý svůj život se čtyřmi roky, po které mi bylo dáno těšit se ze sladké
společnosti a družnosti tohoto muže, je to jen kouř a dým, je to jen temná a nudná noc. [...] od
chvíle, kdy jsem ho ztratil, jen se zemdlen vleku...“^3

Až ve chvíli, kdy vyjde z noci, se skutečnost smutku může změnit ve své zobrazení. Tam La Boétie
přestává být čistou absencí a na druhém břehu smrti se znovu stává účastníkem rozhovoru a
Montaignovým zrcadlem. Magická operace, neslýchaná manifestace víry. Neustále tváří v tvář smrti,
bez přestání a na všechny způsoby rozmlouvá Montaigne, zkoumaje brod, celých dvacet jedna let,
které mu zbývají do konce života, se zemřelým přítelem. Ne s jeho vzpomínkou, ne s jeho knihami:
psaní Esejů činí La Boétieho přítomným.

V jedné studii, právem slavné, ukázal Michel Butor, nakolik byla první kniha Esejů barokním
náhrobkem vztyčeným ke slávě zemřelého přítele. Památník o padesáti sedmi kapitolách s přesnou
kompozicí, jejímž středem, kapitolou 29, měla být Rozprava o dobrovolném otroctví. Kolem srdce jsou
umís-

3 Tumté?., s. 60.


1563 - SMRT ÉTIENNA DE LA BOÉTIE I 93

těny symetricky kapitola „O přátelství“ — oslava dobrovolné svobody a spojení — a kapitola „O
umírněnosti“, která útočí na lásku v manželství: „Manželství je náboženské a zbožné spojení; proto
tedy potěšení, které z nebo máme, musí být potěšením zdrženlivým, vážným a smíšeným s jistou
přísností.“ V kapitole 27 najdeme dosti dvojznačnou chválu konformismu a poslušnosti: „Každé
autoritě naší církevní policie je třeba se podřídit, nebo se jí zcela vyhnout.“ Symetrická je
slavná kapitola 31 o kanibalech, silná ozvěna Rozpravy o dobrovolném otroctví: „ V oněch národech
[kanibalů], pokud mi byly vylíčeny, není podle mého názoru barbarského ani divokého nic, až na to,
že každý nazývá barbarstvím vše, nač není sám zvyklý. [...] Hle národ, v němž není ani stopy po
obchodu; žádná znalost věd; žádné umění počtů; ani slechu po úřadu a politické nadřízenosti; nikdo
nezná službu [otroctví], bohatství nebo chudobu.“^4 5 Montaigne jako amatérský etnolog a velký
čtenář cestopisů oslavuje společnosti před vznikem státu.

Mohli bychom tak, vycházejíce ze středu — z relikviáře určeného k uložení La Boétiova textu —,
ukázat, jak do sebe ve zdánlivém nepořádku zapadá to, čemu Montaigne říká „mégroteskní, fantaskní
malby, které docházejí milosti jen díky své pestrosti a zvláštnosti“. Michel Butor to dělá velmi
odborně. Jedině snad termín „náhrobek“ může vést k nejasnosti. Vidíme v něm až příliš památník
vztyčený pro slávu zemřelého. Mohutná konstrukce textu svým rozměrem určená k připomenutí velikosti
zesnulého. Přitom vůbec nejde o vzpomínkovou oslavu ani o náhrobek, ale o zobrazení onoho „velkého
zázraku“, jímž je nerozlučnost dvou přátel.

Příběh by se mohl vyprávět takto: byli dva přátelé, jedna duše ve dvou tělech: „Byli jsme každý
polovinou jednoho celku.“ Jeden z nich umírá v mladém věku. Druhý píše: „ [Zvykl jsem si již tak
být ve všem druhý], že se mi zdá, jako by mne byla již jen polovice.“^ Ve skutečnosti ztrácí víc
než lepší část sebe sama: ztrácí se celý. Montaigne zbaven La Boétiova pohledu na sebe se rozpadá,
jeho identita se rozdrobí, je množstvím podob, z nichž nedokáže oddělit pravé od falešného, vědomé
od nevědomého, trvalé od pomíjivého. La Boétie byl tím, kdo ve svém vědomí sjednocoval tisíce
Montaignových podob. Byl tím druhým, přes něhož Montaigne mohl vnímat své „já“; zárukou identity;
zrcadlem, které nelhalo. „Neviděl jsem na světě zvláštnější monstrum a div než sebe sama. Člověk
časem přivykne každé zvláštnosti; ale čím víc se sebou obcuji a znám se, tím víc mě má podivnost
udivuje, tím méně se v sobě vyznám.“ La Boétie dával neforemným a nestvůrným stránkám onoho „já“
rozpuštěného v mnohosti okamžiků jednotu formy.

„Proto, že to byl on; proto, že jsem to byl já.“^6 Věta je tak slavná, už tak dlouho sklízí
potlesk, že se tím stává podezřelou. A originalitu hledáme jinde. Gide

4      Tamtéž, s. 222-223.

5      Tamtéž, s. 60.

6      Tamtéž, s. 55.


94 I MONTAIGNOVY ESEJE

napsal o Montaignovi obdivuhodné texty, kde se pozoruje v zrcadle Esejů; je však zaslepený, jakmile
se jedná o tato slavná slova, která Montaigne přidal na okraj třetího vydání svého díla. Gide,
který pěstuje přátelské vztahy, předstírá, že nepochopil, co je na tomto přátelství výjimečného:
„Vlásce, uznávám, můžeme být někdy překvapeni, že se muž zamiloval do takové'ženy, a obráceně,
zatímco nic zdánlivě nemotivuje tuto lásku, leda to, zeje to on a že je to ona a že ona může být
milována jen jím a jeho může milovat jen ona. Naproti tomu není nic přijatelnějšího a
přirozenějšího než přátelství těchto dvou mužů.“ Jako kdyby si jím pálil prsty, Gide okamžitě sníží
toto krásně přátelství na úroveň citové formy družnosti. Znamená to nepřikládat velkou váhu
jakémusi děsu, který se Montaigna — když o tom začne mluvit — zmocní. Montaignovi, který nemá ve
zvyku vyjadřovat myšlení a city přehnanými slovy, jemu, který se vždy snaží korigovat vyhraněné
pravdy a sebejisté promluvy ironií nebo pochybnostmi, právě jemu náhle slova chybějí: „Když na mne
někdo naléhá, abych řekl, proč jsem ho miloval, cítím, že to nelze vyjádřit. [...] Mimo veškerou
mou rozvahu, mimo všechno, co bych o tom mohl jednotlivě povědět, působila tu nevím jaká
nevysvětlitelná a osudná síla, jež byla prostřednicí našeho spojení.“ Fatální síla, tak mocná, tak
nevysvětlitelná jako osud, a která, stejně jako on, vede nevyhnutelně ke ztrátě sebe sama.
Montaigne používá na několika řádcích slovo zaniknout: „nezakládá se [toto přátelství] na nějakém
zvláštním zřeteli ani na dvou, ani na třech, ani na čtyřech, ani na tisíci: je nevím ani jakým
výtažkem všech hledisek vespolek a tato síla strhla všechnu mou vůli a vrhla ji do lůna vůle jeho,
aby v ní zanikla; a stejně žádostivě, stejně o závod zchvátila celou vůli jeho a vrhla ji do lůna
vůle mé, aby i tam zanikla. Pravím: vskutku zanikla, neboť jsme si nevyhradili nic, co by bylo naše
vlastní, nic, co by zůstávalo buďto jeho, buďto moje“.^7

Když La Boétie umírá, Montaigne se ztrácí dvakrát, v něm a v sobě.

, „Zázrak“ tohoto vzájemného vlastnictví duší a vůlí, kde ten druhý jsem já, se materiálně rozbil
onoho srpnového dne roku 1563 a nechal Montaignazcela zničeného. Psaní Esejů se zrodí z víry v jiný
zázrak, stejně mystický a osudový: v možnost znovu zpřítomnit přítele z druhého břehu smrti.
Pošetilý, extravagantní čin, hloupost, řečeno slovy samého autora, čin víry a touhy, které pobízejí
rozum. Když Montaigne říká, že „píše sebe“ a že je svou knihou, nejde o metaforu, ale o magickou
operaci: Eseje, to je sám Montaigne, ne obraz, ne zobrazení, ne portrét: celá jeho bytost sídlící v
jeho srdci, bytost La Boétie, její živoucí přítomnost, přátelské zrcadlo, bez něhož by Montaigne
zůstal zatvrzele a po zbytek života slepý sám k sobě, duchovně mrtvý. V jednom dopise panu de
Mesmes mluví znovu o svém příteli a píše: „Opravdu, přebývá ve mně tak úplně a tak živý, že nemohu
věřit tomu, že je tak těžkopádně pohřbený, ani zcela vzdálený našemu spojení.“

Toto spojení může probíhat jen opravdově, jinak celá operace ztroskotá a ztratí smysl. Lživé nebo
neupřímné slovo by ukončilo dialog duší. Můžeme

7 Tamtéž.


1563 - SMRT ÉTIENNA DE LA BOÉTIE I 95

klamat sami sebe a lhát druhým, to je běžný úděl; ale neoklameme své druhé „já“. Okultní přítomnost
La Boétia vyžaduje od Montaigna pravdu a slouží mu jako záruka. Sám Montaigne může mít o sobě jen
subjektivní znalost, v každém případě neschopnou se posoudit. Druzí mají o Montaignovi jen vnější,
vzdálenou vědomost, lapenou ve hře zdání. Aktem víry, který ho vnitřně zdvojuje, si Montaigne
zajišťuje jedině myslitelný pravdivý pohled: pohled přítele, svého druhého „já“. Právě důvěrná
přítomnost přítele umožňuje, aby se před očima čtenářů znovu spojil vnitřek s vnějškem, viditelné s
neviditelným.

Ještě je třeba splnit jisté podmínky, aby došlo na pravdivou řeč, kterou Montaigne a La Boétie
podávají svědectví jeden o druhém a vzájemně se konstruují.

První podmínkou je odchod. Přítomnost mrtvého přítele se nemůže projevit ve vřavě světa. Montaigne
se nepohřbívá, ale uzavírá se v tichu své knihovny; neslyší už téměř nic než slova knih. Ze svého
zámku vychází, až do vydání dvou prvních knih Esejů v roce 1580, jen aby se postaral o vydání La
Boétiových děl a unavoval se samotářskými projíždkami na koni. Citace a jména, která nechal
namalovat na trámy své knihovny, vypovídají i o melancholickém odmítání historie: namalovaná slova
jsou víc než obrazy: jsou to tiší svědkové mimo čas, nápisy. Montaigne se ve své věži pokouší
dostat co nejblíže hranici mezi živými a mrtvými.

„Předávám smrti pokus o plod mých studií. Uvidíme, jestli má slova vycházejí z úst, nebo ze srdce.“
Montaigne píše v blízkosti smrti. To je prostředek, jak naplnit druhou podmínku spojení s La
Boétiem, pravdivost jeho řeči. V okamžiku smrti se už nedá předstírat, není možno pronášet krásné
proslovy. V posledním jednání masky padají a „je třeba ukázat, co je na dně nádoby dobrého a
čistého“. Protože jsou psány v La Boétiově přítomnosti, v průhledné výměně mezi mrtvým a živým,
říkají Eseje pravdu. Je to jejich důvod existovat: vypsat pravého Montaigna, aby byl zpřítomněn
pravý La Boétie.

Nekonečná práce s pravdou, to jsou Eseje. Práce pokračující nezbytně až do konce života, do
posledního škrtu, až do poslední přidané pasáže. Až do chvíle, kdy pero vypadne z ruky a kdy
Montaigne, paralyzovaný v řeči, umírá, aniž může pronést poslední slova. Ne proto, aby řekl
všechno, což by byl projev ješitnosti, ale aby řekl všechno a pravdivě: jít až na dno duše, k tomu
nejdůvěrnějšímu, nej skrytějšímu: nechat mluvit ne ústa, ale duši.

Ale ústa přesto mluví. Nepřestávají mluvit už od té doby, co existuje řeč. A to až do té míry, že
se nakonec zaměňuje rozum a řeč. Montaigne nepřestává zdůrazňovat překážky, které logos, slovo,
staví do cesty pravdě. Odtud jeho pověst skeptika. Montaigne hledá jazyk, který by říkal pravdu,
podstatu věcí, a vypověděl o něm samotném, číhá na všechny možné zdroje lži a omylu. Někdy ztrácí
odvahu, úkol mu připadá neřešitelný. Stěžuje si na svou slabost a na svou nevědomost; slova, která
používá, rétorické obraty, které využívá


96 I MONTAIGNOVY ESEJE

jako pilný čtenář starých Řeků a Římanů, výmluvnost, kterou klade na papír, jakoby proti své vůli,
to vše ho vzdaluje od jazyka srdce a ducha, od čistého pramene. Je třeba jít ještě dál, stále,
hloubat, zbavovat slova jejich umělých ozdob, zpochybňovat jistoty vnějšího zdání. Je třeba jít s
vědomím, že ztroskotá — neexistuje čistý jazyk, je už odjakživa zkorumpovaný —, ale že v cestě za
vymaněním z područí lži se rýsuje pravá Montaignova tvář, jeho bytí, jeho vnitřní svoboda. „I toto
se mi stává: že nejsem tam, kde se hledám; a nacházím se spíše náhodou než probádáním svého
úsudku.“

Zatímco jeho humanističtí předchůdci snili o tom, že zrekonstruují svět, člověka a vědění opírajíce
se o antické základy, Montaigne, i když je jako oni zformován klasickým vzděláním, učení starých
Řeků a Římanů nedůvěřuje. Kolik vět napsali, které se ukázaly jako nesprávné? Těch citací, jimiž
humanistická kultura špikuje své úvahy — jak je snadné proti nim postavit jiné citace, stejně
skvělé. Montaigne se jich neodříká. Stejně tak neopomene odsoudit velké triumfální umění renesanční
kultury, řečnictví, rétoriku, ciceronskou prózu oděnou do nových šatů francouzštiny. Umění šalby:
„Je jako švec, který umí ušít velké střevíce pro malou nohu.“

Proti krásnému královskému jazyku, jazyku moci, jazyku, který nás vězní ve svých ozdobách, jazyku
dobrovolného otroctví, staví Montaigne svůj jazyk: „Řečí, kterou mám rád, je mluva prostá a
přirozená, stejná na papíře jako na jazyku: mluva šťavnatá a jadrná, stručná a hutná, ani ne tak
jemná a pňčesaná jako rázná a prudká [...] spíše nesnadná než nudná, cizí vší strojenosti,
výstřední, nesouvislá a smělá. [...] nemám vůbec v oblibě tkaniny, kde je znát nástavky a švy, a
stejné je tomu i s pěkným tělem: nesmí na něm být možno spočítat kosti a žíly. Výmluvnost, která
strhává naši pozornost na sebesamu, křivdí věcem.“^8

Tato poetika je součástí eseje nazvaného „O výchově dětí“. Ostatně v eseji „O lásce otců k dětem“
píše, že jeho kniha je „jediná kniha svého druhu na světě, svým záměrem je to mezi knihami pravý
divous a výstředník. Však také v celém tom díle nezaslouží zvláštní pozornosti nic leda to
podivínství“.^9 V eseji „O podobnosti dětí rodičům“ dodává: „Ostatně své původní výmysly naprosto
úvahami dalšími neopravuji, snad náhodou nějaké slovo, ale to pak odstiňuji, nikdy neškrtám. Chci
zobrazit průběh svých nálad a přeji si, aby na každé části bylo vidět, jak se narodila.“^10 Třikrát
je Mon- taignův vztah k jeho knize výslovně ve znamení otcovství, výchovy a podobnosti. Kniha je
Montaignovým tělem, jeho krví, v pravdě svého vzniku; ale je také tím, co zajišťuje jeho
pokračování po smrti: „I když uvážíme tu prostou příležitost milovat naše děti proto, že jsme je
zplodili, nazýváme je proto naše druhé já, zdá se, že existuje i jiná produkce pocházející z nás,
která nemá nejmenší doporučení: neboť to, co zplodíme duší [...], porody našeho ducha [...] jsou
produkovány ušlechtilejší partií než

8    Tamtéž, s. 331-332.

9    Tamtéž, s. 105.

10    Tamtéž, s. 43.


1563 - SMRT ÉTIENNADE LA BOÉTIE I 97

tou tělesnou a jsou více naše; jsme otcové i matky současně. [...] Nesmrtelné děti činí
nesmrtelnými své rodiče.“

Vypadá to jako extravagance, ale je to pravda: Montaigne tím, že píše, stvoří postavu La Boétia.
Kolem prázdna: v srdci své knihy vyhloubí díru; ještě jednou ve jménu pravdy: odstraňuje Rozpravu o
dobrovolném otroctví, protože La Boétiův text mezitím publikovali z politických důvodů
protestantští aktivisté. Raději nic než pravdu znetvořenou krvavými vášněmi doby. Kolem
nepřítomnosti textu se potvrzuje a krouží přítomnost přítele, druhého „já“, ručitele pravdy každé
řádky.

Psaní se rodí z prázdnoty a zažehnává ji. Ale je třeba stále psát, aby kouzlo působilo. V roce
1580, po vydání dvou prvních knih Esejů v Bordeaux, se Montaigne vydává do Paříže, pak do Itálie.
Dlouhá a namáhavá cesta trvající šestnáct měsíců. Ve čtvrtek 11. května 1581, když bere koupele v
Lucques, si hm <J <i poznamená do svého cestovního deníku: „Dnes ráno jsem psad panu Ossatovi a
upadl jsem do žalostného přemýšlení o panu de La Boétie. Způsobilo mi to tak velkou bolest, že jsem
se dlouho nemohl utěšit.“

PRAMENY

Michel de MONTAIGNE: Essais. Vydání Viliey-Saulnier. Paris, PUF 1965.

—   Journal de voyage. Vydání Francois Rigolot. Paris, PUF 1992.

Étienne de LA BOÉTIE: CEuvres complětes. Vydání Louis Desgraves. Bordeaux,

William Blake & Co. 1991.

—   Discours de la servitude volontaire. Paris, Payot 1976.

Donald FRAME: Montaigne, une vie, une oeuvre. Paris, Champion 1994. Michael SCREECH: Montaigne et
la mélancolie. Paris, PUF 1992.

Jean STAROBINSKI: Montaigne en mouvement. Paris, Gallimard 1982.

Gérard DEFAUX: Marot, Rabelais, Montaigne: 1’écriture commepresence. Paris, Cham

pion 1987.

Francoise JOUKOVSKY: Montaigneetleproblémedu temps. Paris,Nizet 1972. Hugo FRIEDRICH: Montaigne.
Paris, Gallimard 1968.

Michel BUTOR: Essai sur les „Essais“. Paris, Gallimard 1968. Jean-Yves POUILLOUX: Liře les
„Essais“de Montaigne. Paris, Maspero 1969. Antoine COMPAGNON: Nous, Michelde Montaigne. Paris, Éd.
du Seuil 1980. Arthur ARMAINGAUD: Montaigne pamphlétaire.Eénigmedu Contťun. Paris, Hachette

1910.

Joseph BARRĚRE: Estienne de La Boétie contre Nicolas Machiavel. Bordeaux, Mollat 1998.

Simone WEIL: Oppression et liberté. Paris, Gallimard 1955.

Claude LEFORT: Machiavel, le travail de l' ceuvre. Paris, Gallimard 1972.

Michel de MONTAIGNE: Eseje. Vybral a přeložil Václav Černý. Praha, ERM 1995.