Geografie obyvatelstva a sídel I
Přednáška č. 1
Úvod
Vývoj disciplíny
Zdroje dat a jejich dostupnost
Geografie obyvatelstva a sídel náleží k základním disciplínám
humánní geografie. V rámci její vnitřní diferenciace došlo
k osamostatnění dvou oborů:
§ geografie obyvatelstva,
§ geografie sídel.
Každá disciplína má svůj předmět studia, řeší vlastní úkoly a
používá při výzkumu odlišných metodických přístupů. Pojítkem
mezi nimi zůstává studium specifických aspektů obyvatelstva a
jeho koncentrace v sídlech jako základních složek územní
struktury socioekonomických regionů. /
GEOGRAFIE OBYVATELSTVA
Objektem studia: obyvatelstvo;
Předmět studia: geografie obyvatelstva je vědní disciplína
humánní geografie, která zkoumá základní znaky a zákonitosti
vývoje, velikosti, rozmístění, složení (struktury) a dynamiky
prostorových struktur obyvatelstva, v jeho vzájemných vazbách
s ostatními geografickými prvky těchto struktur.
Úlohy výzkumu geografie obyvatelstva:
1. Poznání vývoje prostorových struktur obyvatelstva
představuje nutnou podmínku poznání a vysvětlení populačních
jevů a procesů současnosti, ale také pro stanovení jejich
prognóz. Současné struktury obyvatelstva jsou bezprostředně
svázané s minulým vývojem (např. současná věková struktura je
výsledkem populačních procesů za posledních 100 let a bude mít
vliv na průběh těchto procesů ještě dalších sto roků).
2. Velikost a rozmístění charakterizují základní
kvantitativní vlastnosti prostorových struktur obyvatelstva.
Vyjádřené jsou buď absolutními (počet) nebo relativními údaji
(hustota obyvatelstva). Při studiu rozmístění obyvatelstva se
pozornost zaměřuje na poznání regionálních rozdílů hustoty a
vysvětlení jejich vazeb s prvky prostorových struktur.
3. Analýza složení (struktury) obyvatelstva se orientuje na
jeho poznání podle charakteristických biologických (věk,
pohlaví aj.), ekonomických (povolání, zaměstnání, odvětvová
struktura aj.) a kulturních znaků (vzdělání, národnost aj.)
v různých regionálních jednotkách.
4. Studium dynamiky obyvatelstva zahrnuje takové významné
procesy jako je přirozený pohyb (porodnost, úmrtnost,
sňatečnost aj.) a mechanický pohyb obyvatelstva (geografická
mobilita -- dojížďka do zaměstnání a škol, migrace aj.).
Při studiu těchto skutečností se v geografii obyvatelstva
výrazně projevuje časoprostorový princip a orientace na poznání
kauzality populačních jevů a procesů s relevantními přírodními
a socioekonomickými prvky prostorových struktur (studium
vnějších jevů, jež ovlivňují populační jevy a procesy).
V geografii obyvatelstva se při studiu populačních jevů a
procesů uplatňují dva hlavní přístupy:
§ statistická průřezová analýza - zaměřuje se na poznání
vybraných vlastností prostorových struktur obyvatelstva
v určitém časovém okamžiku - stavové veličiny a charakteristiky
(jde zejména o charakteristiky objemu -- početnosti, rozmístění
a struktury, a o vzájemné souvislosti s ostatními
socioekonomickými složkami);
§ dynamická analýza - orientuje se na studium změn
prostorových struktur obyvatelstva v určitém časovém intervalu
(přirozený a mechanický pohyb).
VZNIK A VÝVOJ GEOGRAFIE OBYVATELSTVA
Ačkoliv se samostatná geografie obyvatelstva sice zformovala až
poměrně pozdě - po druhé světové válce, problematika
obyvatelstva se v geografických pracích objevuje od začátku
vývoje geografie.
Koncem 19. století se už ve vícero antropogeografických pracích
odráží zájem o obyvatelstvo různých regionů světa. Pokusy o
vytvoření metodického konceptu pro takové studium obsahuje 2.
díl Antropogeografie F. RATZELA "Die geographische Verbreitung
des Menschen". Zdůrazňuje důležitost studiu takových otázek
jako je počet obyvatel, rozmístění a hustota obyvatelstva.
Podle Ratzela tvoří soubory obyvatel stejné elementy zemského
povrchu jako populace rostlin a živočichů a podléhají stejným
přírodním zákonům. Různé typy přírodního prostředí a odlišnosti
prostoru proto určují také způsob života a kulturu obyvatel
(biologicko-deterministická interpretace).
Začátkem 20. století se výrazně uplatnili výsledky francouzské
antropogeografické školy. Více než F. Ratzel zdůrazňují vliv
historických, etnografických, kulturních, sociologických,
ekonomických a dalších podmínek. Ve vztahu k přírodnímu
prostředí také zdůrazňují aktivitu člověka a poukazují na jeho
možnost výběru z podmínek (možností), které mu příroda
poskytuje (geografický posibilismus). Nejvýznamnějšími
představiteli byli VIDAL de la BLACHE, P. GEORGE a J. BEAUJEU-
GARNIER (počátky regionální geografie obyvatelstva).
Intenzivní rozvoj teoretické základny a vlastních poznatků
geografie obyvatelstva nastává po roce 1945. Hlavní vliv na to
mají nové aktuální problémy a další související skutečnosti:
- exploze počtu obyvatel,
- rozsáhlé migrační pohyby obyvatelstva,
- problémy výživy a hladu obyvatelstva světa,
- utvoření národních a světových organizací (OSN, UNESCO,
...),
- postupné zdokonalování statistických informací o
obyvatelstvu aj.
Početné práce angloamerických geografů G. T. TREWARTHA, W. A.
ZELINSKEHO, J. I. CLARKA, W. BUNGEHO, G. DEMKA a P. HAGGETA
přisuzují geografii obyvatelstva centrální postavení v rámci
celé geografie. Platí to zejména pro G. T. Trewarthu,
rozčleňuje objekt výzkumu geografie na tři části -- přírodní
prostor, kulturní prostor a obyvatelstvo.
Další směr ve vývoji geografie obyvatelstva představuje
koncepce na bázi sociální geografie. Uplatňuje se biosociální
aspekt a sociologický přístup, případně i antropobiologické
antropoekologické pozice. Autoři: K. RUPPERT, F. SCHAFFER, J.
MAIER, R. PAESLER, H. G. ZIMPEL, W. KULS
V zemích východní Evropy se v geografii obyvatelstva vycházelo
z materialistických pozic, které zdůrazňují význam lidské práce
a výrobního procesu. Autoři: N. N. BARANSKIJ, J. G. SAUŠKIN, R.
M. KABO, K. K. MARKOV, S. A. KOVALEV, V. V. POKŠIŠEVSKIJ.
Po druhé světové válce dochází v bývalém východním bloku také
k pronikání matematických a statistických metod (kvantitativní
přístupy) na úkor ostatních, které byly rozvíjeny v rámci
konceptu humánní geografie spíše v anglosaských zemích.
V české a československé geografické literatuře se studium
obyvatelstva vyskytuje poměrně často. K rozvoji poznatků
přispěly zejména práce J. KORČÁKA, J. VEREŠÍKA, M. MACKA, O.
BAŠOVSKÉHO, M. HAMPLA, K. KÜHNLA, J. MUSILA a řady dalších.
SPOLUPRÁCE GEOGRAFIE OBYVATELSTVA S DALŠÍMI VĚDAMI
Geografie obyvatelstva úzce spolupracuje s širokým okruhem
příbuzných vědních disciplín. Patří k nim zejména ostatní
disciplíny humánní a fyzické geografie, ale také další
biologické, lékařské, ekonomické a další společenské vědy
(sociologie, etnografie, historické vědy). Velmi blízko má
geografie obyvatelstva k demografii.
DEMOGRAFIE
(termín je odvozen z řeckého demos - lid a grafein - psáti
popisovati)
Objektem demografického studia jsou lidské populace.
Předmětem studia demografie je demografická / populační
reprodukce, tj. neustálá obnova populací v důsledku
probíhajících procesů rození a umírání.
Od demografické reprodukce je nutné odlišit demografický /
populační vývoj -- obsahově širší pojem, který v sobě zahrnuje
také prostorovou mobilitu obyvatelstva (tj. stěhování,
migrace), která výsledek demografického vývoje ovlivňuje tím
více, čím menší je územní jednotka. Naopak při demografickém
studiu populace světa jako celku význam prostorové mobility
zcela zaniká (často je zanedbatelný již na úrovni státních
celků). Právě zájmem o demografický / populační vývoj (zahrnutí
migrací) a zájmem o rozmístění lidí na Zemi a jeho podmíněnost
(vnější faktory, kauzalita) se od demografie odlišuje geografie
obyvatelstva.
Je nutné odlišovat termíny obyvatelstvo a (lidská) populace:
˙ obyvatelstvo -- soubor lidí žijících v určitém území (stát,
kraj, obec),
˙ (lidská) populace -- soubor lidí, mezi nimiž dochází
k demografické reprodukci.
Obyvatelstvo jednoho státu se může skládat z několika relativně
izolovaných populací a naopak politické hranice mohou rozdělit
jednu populaci, tato vymezení však nejsou nezávislá a
v historické době se mění. Ve vymezení obyvatelstva i populace
hraje klíčovou roli území -- zejména v moderní době existuje ve
vyspělých zemích tendence ke splynutí různých populací v jednu
(potom by vymezení obyvatelstva a populace splynulo), může však
dojít i k procesu opačnému -- k rozdělení původně jedné populace
mezi dvě "obyvatelstva" a v důsledku toho i ke vzniku dvou
populací. Vymezení populace je svou podstatou biologické, a má
tedy primární a trvalejší povahu než vymezení obyvatelstva,
které je sekundární a zpravidla vázané na územně společenský
útvar. Skutečnost je však komplikovanější, protože
k biologickému vymezení populace přistupují kulturní (etnické)
a ekonomické znaky (viz např. postavení židovské populace ve
střední Evropě ve středověku, postavení černošské populace
v JAR v době apartheidu apod.).
Zpřesnění přináší vymezení lidských populací jakožto
demografických / populačních systémů, jež sestávají z lidí,
jejich vlastností (které podmiňují demografickou reprodukci) a
demografických vztahů mezi nimi -- tím jsou určeny i hranice
mezi systémy, protože intenzita demografických vztahů
s jednotkami jiných systémů je relativně nízká. Rozsah
demografického systému je ovšem relativní vzhledem k možnosti
vytvoření subsystémů nebo naopak zahrnutí více systémů do
systému řádově většího (až k demografickému systému
zahrnujícímu celý svět).
Na základě uvedeného lze demografii v podstatě vymezit dvojím
způsobem:
1. jako elementární specifický obor, poznávající zákonitosti
vývoje demografických systémů, tj. demografické reprodukce jako
omezeného výsledného procesu;
2. jako obor různé úrovně komplexity, zahrnující do předmětu
svého studia nejen vývoj demografických systémů jako výsledný
proces, ale i podmínky a důsledky tohoto procesu, a to nejen
v bezprostřední návaznosti na demografickou reprodukci.
Ač se tato dvě pojetí velmi podstatně liší, neexistuje mezi
nimi přesně vymezitelná hranice. V zájmu vysvětlit vývoj
demografických systémů v jeho všestrannosti, se nelze spokojit
se studiem vnitřních složek (struktur) těchto systémů, ale je
nutné zkoumat i vnější podmínky jejich existence. Tyto podmínky
je nutné hledat v celé společenské, biologické i geografické
sféře života lidských populací a kritériem jejich
"demografičnosti" (tj. zda mají být zkoumány demografií) je
pouze jejich váha, kterou působí na demografickou reprodukci.
Některé faktory se prakticky považují za demografické
(sňatečnost, rozvodovost, sterilita, migrace aj.).
Také demografie úzce spolupracuje s ostatními vědami, v úzkém
styku s geografií obyvatelstva je zejména regionální
demografie, která se zabývá studiem demografické reprodukce
v různě vymezených regionech
VýVOJ DEMOGRAFIE
V pozadí zájmu o vývoj obyvatelstva stály od počátku praktické
důvody. Nejprve to byla snaha zjistit výsledný efekt
populačního vývoje -- počet lidí -- chápaný jako zdroj vojenské,
hospodářské a politické síly a moci státu. Na druhé straně
podněcovaly tento zájem též obavy z možného přelidnění světa a
nedostatku obživy pro lidstvo.
Za zakladatele demografie je pokládán John GRAUNT, který se
zabýval především úmrtností, své poznatky shrnul v knize
Natural and political Observations, made upon the Bills of
Mortality (Přirozená a politická pozorování založená na
seznamech zemřelých), která byla vydaná v roce 1662. Jako
základu pro systematické dedukce o vývoji úmrtnosti použil
záznamů o úmrtích a částečně křtech ve farnosti poblíž Londýna.
Objevil přitom důležité pravidelnosti a vztahy v populačním
dění, odhalil např. správný poměr mezi počtem mužů a žen
v populaci, poměr mezi počtem narozených chlapců a děvčat,
zabýval se řádem vymírání podle věkových skupin (základ
úmrtnostních tabulek) atd.
K dalším představitelům počátků demografie můžeme počítat W.
PETTYHO a E. HALLEYHO (zveřejnil první úmrtnostní tabulky a
odhadl předpokládané počty lidí v relativně uzavřené,
stacionární populaci podle jednotlivých věkových skupin za
poměrně dlouhé období),
Studium populačních otázek v pozdním 18. a po celé 19. století
bylo ovlivněno rostoucím zájmem o ekonomické, sociální a
politické problémy. Stoupající důležitost výroby nutila všímat
si v ní lidského činitele. Vzniká a rozvíjí se teorie a
politika merkantilistického populacionismu, jehož představitelé
(Ch. MONTESQUIEU, V. de MIRABEAU) pokládali vzrůst obyvatelstva
za první a základní předpoklad moci a blaha státu.
Jiní autoři naopak tvrdili, že země je přelidněna a není
schopna uživit další obyvatele. Hlavním představitelem tohoto
myšlenkového proudu byl Thomas MALTHUS (1766 -- 1834). Malthus
byl především ekonom, vycházel z klasické politické ekonomie a
vlastní problematikou demografické reprodukce se hlouběji
nezabýval, pouze vyjádřil vztah mezi růstem úživných prostředků
a početním růstem populace. Populační princip podle něho
spočívá v tom, že růst obyvatelstva neustále směřuje
k převýšení hranice dané prostředky obživy. Sociální bída a
nezaměstnanost jsou tudíž důsledky příliš rychlého rozmnožování
lidí. Malthusův spis se ihned stal předmětem ostré polemiky a
polemika na toto téma se občas objevuje stále znovu.
K významným představitelům demografie 19. století a přelomu 19.
a 20. století patří dále A. L. QUETELET (hledání "průměrného"
člověka, zásluha o zpřesnění zjišťování demografických dat), W.
LEXIS (návrh demografické sítě), A. G. SUNDBÄRG (klasifikace
věkových struktur).
V 2. polovině 19. století se objevují některé nové koncepce
teorie populačního vývoje a populační politiky.
Neomalthusianismus byl spolu se sociálním darwinismem založen
na biologické koncepci populačního vývoje. Na rozdíl od
Malthusovy propagace odkládání sňatků a pohlavní zdrženlivosti
propagují neomalthusianisté rozšíření antikoncepčních
prostředků.
Demografie ve 20. století
Počátek 20. století není žádným významným mezníkem ve vývoji
demografie. Tendence nastoupené v minulosti se dále rozvíjely.
Silnou složkou se stává především demografická metodologie a na
ni navazující demografická analýza.
Důležitý pokrok v současné demografické metodologii znamenají
práce A. J. LOTKY (modely stabilní populace a návaznosti na
míry reprodukce). Na ně navazovala zejména americká
demografická škola A. J. COALE, který poukázal na vnitřní
vlastnosti a vazby stabilních modelů a na jejich možné použití
k populačním projekcím. Krajním směrem formálních přístupů je
matematická demografie.
K demografické analýze má blíže francouzská škola, za jejíhož
představitele je považován zejména L. HENRY. Předností
francouzské školy je zdůraznění obsahu demografických procesů
před formální dokonalostí a přesností jejich vyjádření.
Směr demografické analýzy je velmi rozšířen i v ostatních
zemích a je velmi různorodý - od metodologických problémů
(stochastické modely plodnosti) až k početnějším celkovým
hodnocením vývoje demografických systémů.
Další směry se objevují na přechodu demografie a jiných oborů:
jde o demo-ekonomické vztahy (např. teorie populačního optima),
práce z demogeografie, antropogeografie, historie světové
populace.
Významný směr reprezentují práce z teoretických otázek
demografie -- jedná se např. o syntetický výklad populačního
vývoje, formulaci demografických zákonitostí (práce A. SAUVYHO)
a o teorii demografické revoluce.
Na základě výše uvedeného lze v současné demografii rozlišit
několik oborů:
§ kvantitativní demografie -- zabývá se kvantitativní
stránkou stavu a vývoje lidských populací;
§ popisná demografie - zabývá se stavem a vývojem populace
ryze popisným způsobem, založeným výhradně na empirických
datech;
§ teoretická demografie - zabývá se obecným studiem
populačních problémů a formálních vztahů mezi různými
demografickými jevy;
§ matematická demografie - obor teoretické demografie
zabývající se matematickou formalizací procesů a vztahů
v populaci (aplikace modelů a prognóz, teorie tabulek života --
např. úmrtnostní tabulky);
§ kvalitativní demografie - zabývá se rozložením
kvalitativních znaků v populaci (např. intelektuální, fyzické a
sociální znaky);
§ ekonomická a sociální demografie - studium vztahů mezi
populačními jevy a jevy ekonomickými a sociálními (sebevraždy,
potraty, kriminalita, apod.).
Historie demografie v ČR
V českých zemích byl prvním významným statistikem J. A.
RIEGGER, který v letech 1787-94 vydal 12 svazkové dílo o
lidnatosti Čech (Materialen zur alten und neueren Statistik von
Böhmen). Problémy demografické analýzy se zabýval J. MELIČ
(roku 1790 publikoval úmrtnostní tabulky). Porodností a
úmrtností od začátku 19. století se zabýval F. A. STELZIG.
Konec 19. století je spojen se jménem J. MATIEGKY, který na
filosofické fakultě Univerzity Karlovy založil roku 1897 Ústav
pro antropologii a demografii. Později byla demografie
přenesena na přírodovědeckou fakultu, kde k jejím
představitelům patřil zejména F. J. NETUŠIL.
Mimořádný význam pro rozvoj československé demografie mělo
založení Státního úřadu statistického (SÚS) v roce 1918 a v
jeho rámci zejména II. odboru pro populační statistiku.
Vedoucím odboru a později místopředsedou SÚS byl A. BOHÁČ.
Zabýval se národnostní statistikou, demografickou analýzou a
pozvedl celý obor na mezinárodní úroveň.
V návaznosti na geografickou problematiku se populačním vývojem
zabývali V. DVORSKÝ, J. V. DANEŠ, J. POHL-DOBERSKÝ, J. AUERHAN
a J. KORČÁK (demografická analýza i syntéza).
Demografická problematika byla studována také v souvislosti
s ekonomií, historií (L. KÁRNÍKOVÁ -- syntetický výklad
populačního vývoje českých zemí) a sociologií. Ze sociologů
jmenujme např. E. CHALUPNÉHO, I. A. BLÁHU (vliv sociální
situace na demografické chování).
Za představitele demografické analýzy lze dále uvést V. SEKERU,
který má zásluhu na zavádění moderních metod do demografie. O
rozvoj české demografie se rovněž významně zasloužil F. FAJFR,
jeden ze zakladatelů Československé demografické společnosti.
ZDROJE DAT O OBYVATELSTVU A JEJICH DOSTUPNOST
§ Organizace spojených národů - sledování světových a
regionálních demografických trendů a populační projekce, při
OSN existuje Populační komise; OSN vydává metodické příručky,
dále např. Populační bulletin OSN (dosud asi 16 svazků),
Demographic Yearbook (vychází od roku 1948);
§ Americká demografická společnost (1931), vydává
nejvýznamnější demografický bibliografický časopis Population
Index
§ ve Francii roku 1945 založen Národní ústav pro
demografická studia (Institut national d´études
démographiques), vydává časopis Population;
§ v Anglii vzniká v roce 1944 Demografický výzkumný komitét
(The Population Investigation Committee), který vydává časopis
Population Studies. Jeho spoluvydavatelem je London School of
Economics;
§ další světové časopisy s demografickou tematikou:
Demography (USA), Population and Development Review (vydává ho
Population Council), Genus (Itálie), Zeitschrift für
Bevölkerungswissenschaften (SRN, Bundesinstitut für
Bevölkerungsforschung), Demografia (Maďarsko), Studia
demograficzne (Polsko), Population et Famille (demografický
ústav university v Louvain a v Montrealu);
§ Český statistický úřad vydává časopis Demografie (4 x
ročně);
§ internetové adresy s demografickou tématikou:
- www.odci.gov./cia/publications/factbook/country.html
- http://www.nationalgeographic.com/resources/ngo/maps/
- http://www.fao.org/
- http://www.worldbank.org/
- http://www.un.org/
- http://www.who.org/
- http://www.xist.org