Přednáška č. 9: Základy daňové teorie. Daně jako historická kategorie. Daňové principy. Spravedlnost a efektivnost zdanění.

1. Daně jako historická kategorie

Vznik daní je spojen se vznikem státu, tj. politicky a teritoriálně uspořádaných celků. Mají tedy za sebou úctyhodnou historii. Za uplynulá tisíciletí se ovšem daně výrazně změnily. V každé historické epoše se poněkud lišily formy daní, jejich význam, způsob ukládání apod. Historický vývoj daní bychom mohli shrnout do těchto základních tezí:

- původně měly daně převážně formu naturálního plnění, dnes mají formu výlučně peněžní platby;

- původně vystupovaly daně jako často dobrovolná plnění, dnes jde o povinnou, zákonem vynucenou platbu;

- vývoj se ubíral od nepravidelného, nahodilého výběru daně k pravidelnému placení;

- daně zpočátku tvořily podpůrný, doplňkový zdroj, dnes tvoří rozhodující příjem;

- původně šlo o účelově zaměřené platby, dnes všeobecný, tj. neúčelový zdroj krytí veřejných potřeb;

- u přímých daní původně převažovaly daně majetkové či daně z hlavy, nyní převažují osobní důchodové daně;

- u nepřímých daní šel vývoj od akcízů a obratových daní jednorázového nebo kaskádovitého typu k dani z přidané hodnoty.

Z dnešního pohledu tedy daně definujeme jako:

příjem veřejných rozpočtů, kdy se formou povinné a zpravidla pravidelně se opakující platby odčerpává ze zákona podle předem stanovené sazby daně část nominálního důchodu subjektu na nenávratném principu.

Klíčové jsou především tři prvky této definice:

1.odčerpávání důchodu ze zákona

2. nenávratný způsob odčerpávání

3. předem stanovená výše sazby

2. Daňové teorie

Stejně, jako došlo v historii k výrazným změnám obsahu samotného pojmu daň, tak se měnily i názory na to, co to vlastně daně jsou a jaké by měly být.

Angličtí klasičtí ekonomové (Smith, Ricardo). Jejich učení vycházelo z přirozenoprávní teorie, empirismu, individualismu a liberalismu. Přímo tak navazovali na učení Thomase Hobbese (konec 17. stol.), jehož přístup vyúsťuje v první velice významnou daňovou teorii - směnnou teorii daňovou (někdy též teorie ekvivalence). Podle ní jsou daně protihodnotou za služby poskytované jedinci státem. V podstatě se tedy jedná o cenu za vykoupení míru, za ochranu života, za bezpečnost a pořádek. Samotný Adam Smith ve svém “Bohatství národů” doporučuje v zájmu bohatství národa co nejnižší daně, neboť považuje státní výdaje za neproduktivní, nicméně některé funkce státu považuje za objektivně nutné. Vypracoval první ucelenou soustavu daňových principů (tzv. Smithovy daňové kánony).

Ze zcela odlišného pojetí státu vychází teorie oběti (solidarity). Daň tu je mocenským nástrojem svrchovaného státu k dosažení jeho cílů. Je to nutné zlo, povinná oběť v zájmu uspokojování kolektivních potřeb. Přímé protiplnění tu neexistuje, takže se nedá určovat výše daně podle principu individuálního prospěchu. Logicky tak vzniká otázka, podle čeho tedy výši daní jednotlivého poplatníka určovat. Odpovědí je (např. u J.S. Milla) schopnost poplatníka daň platit. Tento přístup je někdy nazýván teorií kapacitní a jeho významným představitelem byl (mnohem později) i český národohospodář Karel Engliš. Významný přínos k této teorii zaznamenal A.C. Pigou. Uplatnil marginální ekonomickou analýzu při hledání odpovědi na “správnou” velikost “oběti” jednotlivých poplatníků.

3. Daňové principy

Za daňové principy označujeme požadavky na “dobré” daně. Problém je v tom, že jich existuje poměrně velké množství. Při vytváření reálného daňového systému je tak nutno volit kompromisy. Lidé se mohou lišit v názoru na to jakou váhu jednotlivým z nich dát, nehledě na to, že některé principy si přímo protiřečí.

Daňové kánony A.Smitha

Jak již bylo řečeno, A. Smith navrhl první ucelenou soustavu daňových principů. Podle něj by při zdanění měla být dodržena tato pravidla:

1. “V každém státě by měli poddaní přispívat na výdaje na správu státu tak, aby to co nejlépe odpovídalo jejich možnostem, tj. úměrně důchodu, kterého pod ochranou státu požívají” - zásada spravedlnosti.

2. “Daň. kterou má každý jednotlivec platit, by měla být stanovena přesně a nikoliv libovolně. Doba splatnosti, způsob placení a suma, kterou má platit, to všechno by mělo být poplatníkovi a komukoliv jinému naprosto jasné” - zásada určitosti

3. “Každá daň by se měla vybírat tehdy a takovým způsobem, kdy a jak se to poplatníkovi asi nejlépe hodí.” - zásada výhodnosti pro poplatníka.

4. “Každá daň by měla být promyšlena a propracována tak, aby obyvatelé platili co nejméně nad to, co ona daň skutečně přináší do státní pokladny” - zásada úspornosti (resp. minimalizace nákladů na správu).

Dnešní požadavky na “dobré daně”

V dnešní odborné literatuře většinou panuje shoda v tom, že dobrý daňový systém by se měl vyznačovat těmito rysy:

  1. spravedlností

  2. ekonomickou efektivností

  3. administrativní jednoduchostí

  4. flexibilitou

  5. “správným” působením na makroekonomické agregáty

  6. politickou průhledností a právní perfektností

 

Princip spravedlnosti

V minulosti (starověk, středověk) šlo v podstatě o nejvýznamnější daňový problém. Klíčovou otázku tu je stanovení správného, spravedlivého podílu jednotlivce (domácnosti) na nákladech vlády. V daňové teorii se historicky vyvinuly dva zcela odlišné koncepty spravedlnosti. Jedná se o:

- princip prospěchu a

- princip platební schopnosti.

Princip prospěchu

Princip prospěchu (ekvivalence) vychází ze směnné teorie daňové. Při stanovení spravedlivé výše daní vychází z hlavního účelu vybírání daní. Tím je financování veřejných výdajů. Proto by podle tohoto přístupu měli být jedinci zdaněni úměrně prospěchu, který mají z veřejných výdajů.

Princip platební schopnosti

Podle něj mají jednotlivci platit daně podle toho, jaká je jejich schopnost platit. V této souvislosti vyvstává základní otázka jak tuto schopnost platit měřit. Standardně se proto v praxi používají tři různé daňové základny důchod, majetek a spotřeba. A to i přesto, že ani jedna z nich nepostihuje postavení člověka komplexně, tj. nevypovídá o tom, “kdo je na tom lépe a kdo hůře”. Nejčastěji je používán jako základna pro spravedlivé zdanění důchod.

Při uplatnění principu platební schopnosti se setkáváme se dvěma koncepty spravedlnosti: horizontální spravedlností a vertikální spravedlností. Obě musí platit současně, jinak by požadavek spravedlnosti nebyl zachován.

Princip efektivnosti

Pojetí efektivnosti

Na efektivnost daňového systému lze pohlížet z pohledu nákladů na správu daní a z aspektu vlivu daní na ekonomické chování subjektů.

První z pohledů představuje tzv. užší pojetí. Efektivním je ten daňový systém, ve kterém jsou výnosy získávány s co nejnižšími administrativními náklady, které vznikají jednak státu, jednak samotným poplatníkům. Samotná nízká úroveň administrativních nákladů na straně státu nemusí nutně znamenat, že daně jsou vybírány nejefektivnějším způsobem. Naopak se za nimi mohou skrývat nedostatky jako malá technická vybavenost správců daní, nízké mzdové ohodnocení jejich pracovníků a z toho plynoucí malá kvalifikovanost úředníků apod.

Širší pojetí efektivnosti zdanění se orientuje především na vliv daní na ekonomické chování subjektů. Všímá si toho, že zdaněním dochází k distorzím tržních cen, substitucím a následně k ztrátám užitku, které nejsou ničím kompenzovány. Efektivním je potom takový daňový systém, ve kterém jsou tyto ztráty (tzv. nadměrné břemeno) co nejmenší.

Celkové daňové břemeno

Celkové daňové břemeno, které nesou soukromé subjekty, se skládá z daňového výnosu, administrativních nákladů a tzv. nadměrného daňového břemene (ztráty z mrtvé váhy). Rozeberme se jednotlivé pojmy blíže.

Administrativní náklady rozlišujeme na přímé a nepřímé. Je poměrně dosti snadné si představit, o jaké náklady se zde jedná.

Do přímých nákladů patří všechny náklady státní správy na organizaci daňového systému, evidenci daňových subjektů, výběr daní, daňovou kontrolu a vymáhání případných nedoplatků. Rovněž sem patří i náklady spojené s výběrem daní, i když vzniknou v některém z jiných resortů (např. soudnictví při řešení daňových deliktů, Českému statistickému úřadu při pořizování informací pro daňové úřady apod.)

Nepřímé administrativní náklady jsou v podstatě náklady vyvolanými. Nese je soukromý sektor, kterému vznikají v souvislosti s existencí daní. Patří sem zejména náklady spojené s vedením specifických forem účetnictví, nutných pro prokazatelnost informací v daňovém řízení, náklady na archivaci příslušných dokumentů, platy a odměny příslušných vlastních pracovníků, případně daňových poradců a právníků, čas strávený vyplňováním daňových přiznání či studiem novel daňových zákonů apod. Tyto náklady lze vyčíslit jen obtížně.

Nadměrné daňové břemeno

Nová daň způsobuje změny distorze v relativních cenách, relativních výnosech a užitcích. Tento jev působí na ekonomické subjekty v tom směru, že začnou hledat cestu, jak se daňovému zatížení vyhnout a pokusí se provést substituci. Nahradí spotřebu (výrobu, prodej) zdaněného zboží nějakým jiným. Tím oproti situaci před zdaněním ztratili část svého užitku, přičemž tato ztráta není ničím kompenzována. Daň nepůsobí distorzi tehdy a pouze tehdy, jestliže neexistuje žádná možnost, jak by se jednotlivec vyhnul své daňové povinnosti změnou svého ekonomického chování. Daním, které nemají distorzní účinky říkají ekonomové paušální daně.

Efekty zdanění

Každá daň (kromě daně paušální) tedy s sebou nese dva efekty:

- důchodový

- substituční

Důchodový efekt vyjadřuje skutečnost, že daň subjektu odčerpává část jeho disponibilního důchodu, buď přímo, nebo tím, že ho nutí platit vyšší cenu za spotřebovávané zboží. Každá daň má tento efekt. Jeho velikost je závislá na výši daně. Roste s růstem průměrné (efektivní) daňové sazby.

Substituční efekt znamená, že poplatník mění své preference s tím, jak se mění jeho mezní užitky ze spotřeby zboží, výnosu práce, volného času apod. Pouze paušální daně nevyvolávají tento efekt. Jeho velikost je závislá na mezní sazbě daně. Čím vyšší je mezní sazba, tím vyšší je substituční efekt.