36
okruhy barev působících shodně na velké procento populace (modrá ­ uklidňující atp.).
Kognitivní přístup ke tvorbě mapy může dobře zužitkovat všechny poznatky z oblasti
psychologie barev pro zkvalitnění výsledného mapového díla.
1.2.1.2. Textura jako kartografický vyjadřovací prostředek
Textury jako vyjadřovací prostředky na mapách nejvíce snižují čitelnost popisů mapy.
Jejich přednosti oceníme v případě nemožnosti jiného než černobílého zobrazení. V některých
případech jsou schopné plnohodnotně nahradit barevnost. Při použití barevných textur je
nutné se vyhnout jak nepříjemnému ,,přebíjení" popisu, tak slévání textury s podkladovou
barvou (vícevrstevná informace v mapě) a vytváření nových barevných efektů snižujících
vypovídací schopnost mapy (ditheringový efekt). Zcela samostatnou kapitolu tvoří textury
linií a bodových značek, kde můžeme spíše hovořit o vnitřní struktuře, která by měla asociovat
povahu jevu (kroužek pro sídla ­ přirozený tvar vývoje, čerchovaná čára pro znázornění
hranice ­ evokuje současně prostupnost i neprostupnost)
Textury ploch
Šrafury
Za specifickou skupinu textur můžeme označit čárové rastry ­ šrafury. Jsou nejběžnějším
případem použití textur při tvorbě kartogramů. V naprosté většině případů se používají jako
textury s pravidelným rozložením znaku. Mohou vyjadřovat jak kvalitativní charakteristiku
(přítomnost/nepřítomnost jevu, rozlišení areálů) tak, díky možnosti parametrizace
kvantitativní charakteristiku (především gradace jevů zahuš ováním šrafur). Základními
parametry charakterizujícími šrafuru jsou rozteč šraf, síla šraf a úhel natočení, pod kterým se
šrafy vykreslují. Dále je možné definovat barvu a typ čáry (plná, čárkovaná, se vzorem).
Obr.25 Atributy šrafury
Použitelná rozteč šraf je přímo závislá na výsledném měřítku mapy, nejmenšího areálu
příslušné kategorie, síle a barvě šrafy a v neposlední řadě na barvě podkladu. Totéž platí i pro
použitelnou sílu šraf. Úhel natočení šrafury je parametrem ne příliš vhodným pro kvantitativní
charakteristiky, pokud se však jedná o prosté odlišení areálů, je dobře použitelný, protože
umožňuje vygenerovat několik kategorií bez nechtěného zdůraznění některé z nich. Pro

37
dobrou rozlišitelnost jednotlivých ploch je vhodné používat úhly natočení 0-45-90-135
stupňů nebo 0-30-60-90-120-150 stupňů. Maximální pokrytí plochy šrafurou by při
současném barevném podkladu nemělo přesáhnout 2/3 plochy areálu.
Obr.26 Příklady parametrizace šrafury
Zacházení s barvou čáry se řídí stejnými zákonitostmi jako zacházení s barvami v rámci
areálů (viz kap. 1.2.1.1). Výrazněji se zde projevuje silové působení některých barev, nebo
čárové prvky je snazší ,,pohltit" než prvky plošné a v neposlední řadě i nebezpečí vzniku
dojmu roztřesených kontur. Šrafura (v tomto případě se jedná o textury obecně) musí vytvářet
s barevným podkladem dostatečný kontrast, nesmí na něm zanikat a současně ho nesmí
,,přebít".
Obr.27 Příklady interakce barva pozadí / barva šrafury při tlouš ce čáry 0,35mm (tj. jeden
typografický bod)
Posledním podstatným parametrem šrafury je typ čáry, která je pro její vytvoření použitá.
Nejobvyklejší jsou čáry plné. Použití jiného typu čar však může být velkým přínosem zejména
pro zdůraznění extrémů jevu. Extrémy jsou na mapách jednou z často hledaných
charakteristik, proto je nutné je výrazně odlišit. Minimum jevu pak mnohem lépe vystihuje
šrafura provedená tečkovanou či čárkovanou čarou než šrafura provedená plnou, by tenkými
a řídce položenými čarami.
Obr.28 Příklad zvýraznění minima použitím jiné než plné čáry ve šrafuře
Pro vyjádření maxima jsou používány křížené šrafury (cross hatch). Křížené šrafury tvoří
dvě jednoduché šrafury jiného směru ale se stejnou silou čar a totožnou roztečí šraf. Nelze
doporučit použití různých roztečí či různých sil čar u segmentů křížené šrafury zejména pro

38
evokaci dvou různých, přes sebe položených jevů. Pokud jsou šrafy použity jako nadstavbová
složka mapy ­ nad barevným základem, je nutné křížené šrafury omezit na minimum. Při
použití šrafur jako hlavního vyjadřovacího prostředku pak lze dosáhnout kříženými šrafurami
zajímavých efektů, díky možnosti různého natočení složek křížené šrafury. Není nutné
používat jen křížení v pravých úhlech, ale je možné využít i křížení pod úhlem polovičním.
Obr.29 Příklady křížených šrafur
Problematičnost použití různých typů čar ve šrafurách spočívá ve snadé zaměnitelností
s liniovými nebo hraničními jevy používajícími rovněž výplň texturou. S týmž problémem
se setkáváme i při použití značkových (dezénových) rastrů.
Obr.30 Příklad nevhodné kombinace šrafury a linie
Vyjádření kvantitativních charakteristik pomocí šrafur ­ zhuš ování šrafury (zmenšování
rozteče šraf při zachování jejich síly), zesilování šraf (zvětšování síly šrafy při zachování
stejné rozteče), popřípadě kombinace obou dvou metod (současně se zmenšující se roztečí
roste síla šraf). Šrafury mohou reprezentovat areály uzavřené hraniční čarou, lze je však
použít i ke zobrazení ,,fuzzy" hranic. Matematická definice pro digitální zobrazení takovéto
šrafury je sice problematická, výsledný efekt však dodává mapě značnou míru plasticity.
Obr.31 Fuzzy hranice vyjádřené pomocí šrafur

39
Dalším typem rastrů jsou rastry bodové. Stejný princip používá i speciální technologie
rozkladu barev ­ halftoning (viz kap.1.2.1.1). Z tohoto důvodu nelze doporučit použití
bodových rastrů nad barevným podkladem, který velmi silně ovlivňují. Při černobílém
zobrazení ve výsledné fázi de facto nahrazují stupně šedi.
Obr.32 Ukázka bodového rastr při pokrytí plochy 10-90%
Značkové (dezénové) rastry mají široké použití a uplatnění. Jsou tvořeny nejrůznějšími
geometrickými, symbolickými a figurálními znaky nebo různě kombinovanými čárovými
prvky [12]. Pokud je dezénový rastr tvořen kartografickými značkami, jsou tyto obvykle
rozmístěny rovnoměrně, ale v některých případech je možné použít i tzv. chaotickou strukturu,
simulující náhodné rozmístění značek po ploše (např. u geologických map). V každém případě
u automatizovaného zpracování se o chaotické rozmístění v pravém slova smyslu nikdy
nejedná. V digitální formě je každá plocha vyplněná vzorkem tvořena ohraničujícím
pravoúhelníkem vyplněným opakujícími se dlaždicemi připraveného dezénu a na závěr
oříznuta hranicí příslušného polygonu. Další možností, pokud je dezén tvořen pouze jednou
značkou, je prosté vyplnění polygonu značkou (v rastrovém formátu), kdy bu opět dochází
k závěrečnému ořezání, nebo, je-li značka dostatečně malá, je ponechán přesah do vedlejší
plochy.
Obr.33 Ukázka dlaždice v ploše vyplněné pseudochaotickým vzorkem
Díky způsobu vykreslování dezénových vzorků je jejich použití pro jiné účely než pro
tisk značně problematické. Extrémní náročnost matematického zpracování vzorků pomocí
dlaždic vede ke značnému zpomalení vykreslování na monitoru a tudíž k praktické
nepoužitelnosti pro elektronické publikování (uvažujeme přenos vektorové kresby), stejně
jako pro přímou prezentaci dat v GIS. Z grafických hledisek jsou však dezénové rastry
neocenitelným pomocníkem kvalitní vizualizace dat. Pomocí dezénových rastrů se vyjadřují
kvalitativní charakteristiky, stejně jako šrafury mohou nahradit barevnost. Jejich výhodou
je snadné rozlišení (discrimination) a ztotožnění (identifikation) a to i při relativně řídkém
vzorku, který umožňuje snadné rozeznání barevného podkladu. Interakce barva ­ vzorek

40
zde není tak náchylná k pozdější nečitelnosti mapy jako v případě šrafur či bodových rastrů.
Při vhodné volbě dezénu je i zde možné vyjádřit gradaci jevu (zvyšování hustoty značek),
nejsou však k tomuto účelu konstruovány a tuto skutečnost je třeba respektovat.
Zvláštním případem dezénových rastrů jsou tzv. rastry alfanumerické. Tvoří je číslice
nebo písmena a velmi často byly používány v počátcích počítačové kartografie pro svou
snadnou definici. Vizuální kvalita takto vytvořených map nebo spíše kartogramů je však
velmi nízká.

41
Obr.34 Ukázky textur (Adobe Illustrator 8.0)

42
1.2.1.3. Intenzita jako kartografický vyjadřovací prostředek
Intenzita jako taková je obvykle atributem barvy. Slouží převážně k vyjádření
kvantitativních jevů (množství, koncentrace). Právě intenzita u barev slouží k vygenerování
harmonických škál, stejně jako k určení hlavního tématu na mapě. Použitím stejné barevnosti,
ale s omezenou intenzitou získáme možnost použít plnobarevnou tématiku jako podklad
pro téma jiné.
Obr.35 Změna intenzity ­ pomocí bodového rastru a stupňů šedi
1.2.1.4. Velikost a tvar jako kartografické vyjadřovací prostředky
Velikost lze chápat i v kartografii z mnoha hledisek. Pokud vyjadřuje velikost kvantitativní
charakteristiku, což je většina případů, její funkce je obdobná jako u intenzity pouze s tím
rozdílem, že se zde jedná o značky či jednotlivé objekty, spíše než o plochy. Neopomenutelný
je význam velikosti při tvorbě kartogramů a zejména kartodiagramů. Změna velikosti zde
obvykle prezentuje změnu množství (počet dojnic atp.)
Obr.36 Změna velikosti značky = změna množství
Změna velikosti je i jedním z atributů bodových rastrů a šrafur (změna velikosti bodů,
tlouš ky čar ). Velikost je také důležitým a proměnlivým parametrem anamorfovaných map.
Jde o jeden z mála případů, kdy lze velikost plochy využít jako z hlediska kartografie
proměnlivý parametr. Plocha sama zde svou velikostí, která u ní většinou prezentuje pouze
identifikační funkci, může vyjadřovat jiný, nadstavbový parametr (počet obyvatel, dokonce
i jejich koncentraci...). Nevýhodou se u tohoto typu znázornění může stát deformace tvaru
území a tím i znesnadnění jeho rozpoznání a určení, tím pádem i zhoršení čitelnosti mapy.

43
Obr.37 Ukázka anamorfované mapy
Tvar má jednoznačně kvalitativní charakter. Tvar je kromě barvy hlavním vyjadřovacím
prostředkem pro rozlišení jevů stejného významu a různé kvality. Proto je podstatnou součástí
definice mapových značek. Ale Stejně jako může sloužit k rozlišení, může sloužit i ke
správnému zařazení do pojmové skupiny (princip vodícího znaku).
Obr.38 Příklady použití vodícího znaku
Analýza tvaru je jedním ze základních principů tvorby kartografických značek. Máme-li
dodržet princip izomorfizmu tvaru a izomorfizmu obsahu (blíže viz např. [12]), důkladná
analýza tvaru a jeho vlastností je pro vytvoření kvalitní abstrakce nutná. Dobrým příkladem
jsou značky používané pro znázornění sídel. Pokud není použitý zjednodušený půdorys (u
velkých měřítek). Jsou sídla zjednodušena do tvaru kruhu (s různou vnitřní strukturou) ­ do

44
tvaru, kterého by dosáhly v ideálních podmínkách (Chrystalerova teorie). Přesto nelze říci,
že by kartograficky nevzdělaný člověk, bez jakýchkoliv zkušeností s prací s mapou,
abstrahoval sídlo právě do kruhu. Kruhové znázornění sídel vychází z Chrystalerovy teorie
stejně jako z použití pohledu ,,ptačí" perspektivy. Kognitivní a sémiotický přístup k tvorbě
map se zde dostává do rozporu. Budování značkových klíčů pro laickou a odbornou veřejnost
se může do značné míry lišit, právě s ohledem na tento rozpor.
1.2.2 Analýza obsahu mapy
Definice: Obsah mapy je souhrn informací (údajů) vyjádřených kartografickými
znázorňovacími prostředky, které zahrnují kvantitativní a kvalitativní charakteristiku objektů,
jakož i údajů, tvořících matematický podklad, event. údajů doplňujících zrcadlo mapy [12].
V klasickém pojetí lze obsah map rozdělit na prvky:
- matematické (kartografické zobrazení, měřítko mapy, hodnotová měřítka a velikostní
stupnice, souřadnicový a výškový systém, zeměpisnou, kartografickou a orientační
sí , bodové pole, rám mapy)
- fyzickogeografické (reliéf, vodstvo, vegetace, půdy)
- socioekonomické (sídla, objekty průmyslu, zemědělství atd., komunikace a spoje,
hranice)
- speciálně tématické (dané účelem mapy)
- pomocné ( legenda, grafické a textové marginálie)
- doplňkové (rámové a mimorámové údaje)
Mapa je z tohoto pohledu chápána jako celek a to s ohledem na mapové pole stejně jako
na souřadnicový systém, legendu či mimorámové údaje. Konstrukce mapového pole spolu
s tvorbou legendy však tvoří kompaktní celek, do značné míry nezávislý na ostatním obsahu
mapy. Z hlediska kartografické interpretace obsahu mapového pole a především
geometrického základu prvků obsahu, které jsou pro digitální zpracování důležitější než
jejich obsahová náplň, lze prvky rozdělit na:
- bodové
- liniové
- plošné
Z hlediska geometrické reprezentace je mapové pole tvořeno soustavou symbolizovaných
křivek. Křivky jsou definovány pomocí kontrolních bodů a interpolace. U bodových prvků
se jedná o křivku reprezentovanou jediným kontrolním bodem, u liniových prvků se jedná
o sekvenci kontrolních bodů spolu s interpolačním vzorcem (lomená čára má lineární
interpolaci), plošné prvky jsou definovány prostřednictvím hraničních křivek.
Obr.39 Geometrie mapového pole: a ­ kontrolní body, b ­ interpolace křivek, c ­ plná
symbolizace