ZÁKLADY REGIONÁLNÍ GEOGRAFIE text přednášky 4 REGIONÁLNÍ HIERARCHIE V industrializovaných zemích došlo k regionálnímu dělení na jádro (core) a periferii -- oblast zemědělského či surovinového zázemí. Území se tedy neskládalo z podobných regionů, z nichž každý měl průmyslové jádro a zemědělské či surovinové zázemí. Začaly se vymezovat regiony čistě průmyslové s hlavními centry spíše terciérní funkce a na druhé straně regiony zemědělské, periferní. Zatímco v měřítku intra-regionálním je polarita dána elementární územní dělbou práce zemědělství -- průmysl a služby a odpovídajícími koncentračními procesy (emigrace z venkova do měst), pak metropolitní polarizace (tj. polarizace v inter-regionálním měřítku) rozlišuje řídící jednotky (metropolitní) na straně jedné a řízené na straně druhé (periferní). Existuje tedy polarizace v rámci regionu a polarizace mezi regiony. Centrální oblasti žily výrobou či zprostředkováním obchodu. S postupným začleněním do globální ekonomiky se stala zázemí (nejtěsnější oblasti kolem měst) zbytečnými, kromě nabídky několika málo funkcí (rekreace, voda, apod.). Města mohla žít bez jejich těsné přítomnosti. Industriální revoluce posílila roli sítí a hierarchickou strukturu jednotlivých měst/městských regionů. S přechodem do hlubší industriální éry docházelo k vytváření poměrně rozsáhlých, výrazně homogenních a výrazně specializovaných areálů a regionů. Určitý nezanedbatelný podíl zaměstnaných v zemědělství zapříčinil přetrvání regionálních před-industriálních struktur v řadě oblastí. Roli hrál opět komunikační systém, který k sobě zrychleně přibližoval hlavně hlavní centra, která se tak stávala ještě centrálnějšími a přitahovala tak další funkce, které opět vyžádaly další zlepšení komunikace. Naopak v tomto relativním pohledu se od sebe stále vzdalovala centra periferních regionů (viz. časoprostorová komprese). Národní stát Nedokonalost komunikačního systému, celní bariéry, silný vliv hranic na tok osob posílili roli národního státu - výměna zboží a služby nemohly být v průmyslovém období dosud dostatečně internacionalizovány. I v době, když už pokroky v dopravě a bezhotovostním pohybu kapitálu umožňovaly zvýšení prahových limitů dosahu u řady služeb a zboží a překročení národních hranic, právě legislativní, administrativní bariéry a kvalifikační bariéry byly překážkou. Vzhledem k ceně přenosu informací byly řetězce výroby uspořádané v kontextu národního prostoru. Kvůli obtížím při přenosu technického know-how si staré industriální země udržely téměř monopolní postavení od konce 19. století. Zevšeobecňování vzdělávání a nové technologie založené na snadno přenositelné vědecké bázi otevřely možnosti celosvětově lokalizované výroby. Rychlá doprava a komunikace umožnily řízení vzdálených podniků a tok komponent či polotovarů z různých světových míst. Funkční regiony v současnosti V současné době dochází k dalším podstatným změnám v nodální organizaci společnosti. Urbanizace jako kvantitativní, extenzivní proces je víceméně vyčerpána. Na síle nabývá především kvalitativní růst -- jde o přechod od extenzívního k intenzivnímu. Tento vývoj je spojen s řadou nepravidelností a protichůdných tendencí (např. suburbanizace). Někteří autoři tvrdí, že dochází k oslabování tradičního nodálního uspořádání na systémy sítí v nichž už nefungují vztahy nadřízenosti a podřízenosti. Ve skutečnosti určitá hierarchie sítí nemůže existovat bez hierarchie nódů a naopak. Jiní autoři tvrdí, že koncentrační procesy a nodální uspořádání se přenáší na měřítkově vyšší řády (vliv globálních měst, nadnárodních korporací, apod.). V současnosti už to nejsou sekundérní aktivity, které patří mezi nejvíce koncentrované, ale tercierní a kvarterní. Progresivní činnosti jako je věda&výzkum, finančnictví, obchod a administrativa patří současně mezi nejvýrazněji koncentrované a zvyšují svůj vliv na činnosti ostatní. Populační či ekonomický růst měst je nahrazován růstem vlivu na širší regionální systémy. Velikostní hierarchie nódů je nahrazována hierarchií kvalitativní. Centralita sídla původně vyjadřovaná velikostí obyvatelstva, pak počtem pracovních míst je nyní dána koncentrací obslužných a řídících funkcí. Jestliže například pro český prostor byla charakteristická hustá síť velikostně málo diferenciovaných nodálních středisek, pak je tato síť v současnosti mnohem řidší. V mnoha případech je nodální forma nahrazována formami rozsáhlejšími (konurbace, metropolitní území) homogenita vs. heterogenita Bereme -- li venkovskou společnost jako homogenní, pak je urbanizace krokem k heterogenitě. Nicméně jen tak dlouho, dokud proces urbanizace (sociologicky chápaný) nedosáhne další fáze homogenity. Z geografického pohledu je však urbanizace procesem čistě heterogenizačním, diverzifikačním -- pokud sledujeme fyzickou a ne jen sociální organizaci společnosti. regionální úrovně Geografické systémy jsou složitě strukturované a to hlavně ve smyslu hierarchie (řádovostní a měřítkové). Hierarchie může být rozlišena v několika úrovních (mikroregion, mezoregion, makroregion nebo lokální, regionální, národní). Stejné uspořádání existuje i v rámci velkých firem, ve službách v dopravní infrastruktuře, apod. Řádově různé regiony jsou vymezovány podle rozdílných integrujících regionálních procesů, které představují vazby zajišťující relativní vztahovou uzavřenost a funkční autonomii. Tuto hierarchizaci lze charakterizovat v následujících úrovních: 1) lokální -- odpovídá jednotlivým sídelním útvarům s dominantní obytnou funkcí doplněnou vybranými prvky práce a služeb. Sídla, resp. obce jsou převážně vztahově neuzavřené celky (silná vyjížďka a dojížďka za prací a službami) -- v minulosti byly ovšem vztahově uzavřené s vnitřní polaritou (sídelní útvar a zemědělské a lesní zázemí) 2) mikroregionální -- odpovídají elementárním nodálním regionům (cca 500 km^2) a z hlediska každodenního pohybu obyvatel jde o relativně uzavřené vztahové jednotky. Polarita střediska a zázemí je klíčovým integračním faktorem a je spojena s územní dělbou práce: koncentrace obyvatel a především pracovních příležitostí a obslužných funkcí ve středisku, územní rozptyl obytných funkcí a primérních aktivit. Propojení obou části je realizováno každodenní dojížďkou za prací a službami. 3) vyšší regionální -- odpovídá relativně velkým regionům (makroregiony v rámci státu) s výrazným velkoměstským centrem -- hlavní centrum má většinou již nadnodální formu -- často se jedná o tzv. metropolitní areál. Polarita jádra a zázemí je v podstatě obdobou základní nodální organizace, byť ve složitější a komplexnější variantě -- jádro má často charakter areálu, v rámci makroregionu existuje určitá hierarchie středisek, formují se koncentrační osy, apod. Vztahová uzavřenost se týká dlouhodobějších pohybů obyvatelstva -- migrace, studium na vysokých školách, a částečně i vazeb mezi podniky a institucemi (výrobní kooperace, klustery, dosah regionálních bank, regionálních médií, apod.) 4) národní -- odpovídá úrovni národních států na níž dochází k relativní ( a stále snižované) uzavřenosti většiny ekonomických a kulturních vazeb. Dochází zde také k formování celé hierarchie nodálních středisek, ale i metropolitních areálů. I zde však zůstává zachována polarita jádra a zázemí -- jádrem jsou hlavní a vedlejší metropolitní areály spojené navzájem koncentračními osami. Geografická dělba práce nabývá složitějších a víceúrovňových forem, zvyšuje se důležitost center z hlediska řídících funkcí (kvartérních). 5) nadnárodní (subglobální) -- odpovídá velkým geografickým útvarům. Z geografického pohledu lze mluvit o polaritě jádra a zázemí ve smyslu velkých územních koncentrací obyvatelstva a navazujících aktivit (západoevropský banán, povodí Gangy) na jedné straně a přiléhajících slabě osídlených periferií na straně druhé. 6) globální úroveň -- polarita mocenská a ekonomická (bohatý sever -- chudý jih) V dalším zkoumání rozvoje regionálního uspořádání společnosti jde o hledání cest budoucího urbanizačního vývoje, možností další koncentrace nebo dekoncentrace obyvatelstva, vývoje velikostní a funkční hierarchie středisek osídlení, regionální působnosti středisek různých kategorií, změn v integritě regionů v rámci národních i nadnárodních systémů osídlení. Lze rozeznat 2 procesy, které v současnosti přetvářejí sídelní struktury a regionální organizaci prostoru: o intenzifikační proces -- jde o postupné nahrazování územní koncentrace jevů procesy koncentrace kontaktů jevů (zvyšování kvalitativních forem růstu na rozdíl od kvantitativních. Např. nahrazování populačního růstu měst či vedoucích regionů, růstem jejich řídících funkcí, růstem jejich vlivu na širší zázemí. Souběžně probíhá zvyšování intenzity kontaktů v systému osídlení. Staré polarizace typu rostoucí a bohatý vs. zaostávající a chudý budou transformovány na polarizace typu řídící a řízený. o zvyšování propojenosti systémů osídlení je dáno růstem prostorové mobility. Jedná se například o rozvoj metropolizace (suburbanizace). Z pohledu intenzifikačních procesů půjde o přesun nejvýraznějších polarizací typu centrum-periferie z regionálně nižších úrovní (středisko -- zázemí, město -- venkov) na úrovně makroregionální v rámci národního systému osídlení (metropolitní území -- ostatní prostory) a ve vzdálenější budoucnosti i na úrovně nadnárodní (globální města -- jiná). Specifika regionálního uspořádání ČR Geografická organizace společnosti byla deformována, resp. zakonzervována v důsledku socialistického plánování. Charakteristické bylo utlumení metropolizačních trendů (suburbanizace, desurbanizace, apod.). Byla potlačena regionální konkurence jako jeden z významných faktorů vytváření heterogenity. Preferována byly centra těžkého průmyslu a to i v době, kdy docházelo k přechodu k post-industriální společnosti a vzniku nodality na základě jiných faktorů (tercierních, kvarterních). Preferovány byla rovněž střediska nižších (okresních) administrativních jednotek a vyvolávány značné územní poruchy a anomálie v důsledku přehnané industrializace. Podporován byl navíc rozvoj pouze schválené tzv. střediskové soustavy osídlení, okresní hranice navíc působily jako bariéry. V důsledku byla plánovacími zásahy méně potlačena ekonomická funkce metropolí, než jejich funkce obytná. V podmínkách ČR nastupují specifické posttotalitní procesy "napravující" ekonomicky neefektivní rozložení "výrobních faktorů" -- jde především o preferenci těžkého průmyslu, snahu o vyrovnávání územních rozdílů v období plánovitého řízení. Metropolizace S rostoucí komplexitou regionálních systémů a komplikovaností vztahů mezi nódy se používá pojem metropolizace -- vznik metropolitních oblastí = vytváření nového druhu celků vyznačujících se shlukováním sídel kolem dominantního centra. Studium metropolitních oblastí započalo v ekonomii -- metropolitní ekonomie (koncentrace obchodu rozsáhlé oblasti v jednom městě, velký rozsah území ovládaného ekonomicky jednou metropolí. Metropolitní ekonomie je vyšším stupněm rozvoje výrobních sil, dopravy a sociální organizace. Vznikl také ekologický pojem metropolitní obce jako společenství místních obcí = nový typ superobce organizované kolem ohniska a zahrnující velké množství středisek činností. Metropolizací vzniká nový regionalismus měst založený ne na geografické izolovanosti, ale na kontaktech a geografické dělbě práce. Metropolitní oblast (sociologické pojetí, ekonomické) se liší od zájmového území města (územně plánovací výraz). Vliv metropole se projevuje i celou řadou mimoekonomických jevů (režim reprodukce obyvatelstva, životní hodnoty, struktura rodiny, způsob bydlení) -- jsou většinou podmíněny dobrými dopravními a komunikačními možnostmi. Celá oblast je z důvodu dělby práce spíše různorodá než stejnorodá. Obce v těsnější blízkosti metropole jsou navzájem odlišnější než vzdálenější. Vliv jádra se vzdáleností zmenšuje -- velikost oblasti je závislá na velikosti centra a naopak. Někdy dochází k překryvu vlivu dvou metropolí , někdy ne. Humánní ekologové vymezovali zóny -- primární (dojížďka za prací, nakupování), sekundární (denní kontakt nepřímou formou -- noviny, telefon, mail) a terciární (závislé na specializovaných hospodářských funkcích metropole) pásma dominance. Pro vymezení pásem se někdy používají takové ukazatele jako prodej jízdenek, cíl jízdy nákladních aut, území odebírající noviny metropole, místa bydliště rekreantů, adresy hlavních průmyslových podniků, oblasti vlivu velkých bank. Statistické úřady používají při delimitaci metropolitních území různých prahových hodnot. (počet obyvatel v zemědělství, dojíždějících do práce, podíl rodinných domků na celkovém počtu budov, apod.). Teorie pásem je vpodstatě pokračováním Burgessovy teorie koncentrických zón. Jinou klasifikaci zavedl Bogue -- na základě postavení obcí v oblasti: o obec dominantní -- metropole o subdominantní -- města v zázemí metropole o venkovské nezemědělské obce -- obce ovlivňované metropolí o venkovské zemědělské obce -- obce druhotně ovlivněné metropolí. Opravdu velké metropolitní oblasti už nejsou radiálně závislé na jednom městě (např. londýnská metropolitní oblast, Randstad) -- zkoumání nepotvrzují názory o hierarchickém uspořádání.