14
3. Letecké snímkování a snímkový let, letadla, měřické a neměřické
komory, GPS podpora ve fotogrammetrii
Leteckého snímkování se využívá jak k měřickým pracem (fotogrammetrickým) ­ tedy
k získávání podkladů pro topografické mapování (výsledkem je měřický snímek), tak také k
tématickém mapování. V minulosti byly z letadel pořizovány pouze snímky ve viditelné části
spektra, v současnosti se využívá metod konvenčních i nekonvenčních a snímkuje se ve
viditelné a blízké infračervené části spektra.
Letadlové nosiče
Po letadle se vyžaduje dobrá stoupavost, maximální dostup až 6000 m, ne velká cestovní
rychlost (150 ­ 200 km v hod.) při dobré stabilitě letu, velký akční rádius. Většina letadel
snímá při rychlostech 250 až 300 km/hod, to vyhovuje snímkování v měřítku 1 : 7000 a
menším. Při větších měřítkách je nutné speciální zařízení na kompenzaci pohybové
neostrosti a pomalé letadlo s tzv. gyrostabilizací.
Obr. 3.1 Příklady letadel využívaných pro letecké snímkování (CESSNA 206 F)
K vybavení pro snímkování tedy patří jednak nosič jednak samotné snímkovací zařízení.
Jako nosičů se využívá letadel s co nejvyšším dostupem a relativně nízkou rychlostí. U nás
se využívá např. letadel IL, CESSNA, DORNIER s rychlostí 110 až 360 km/hod a s
dostupem 6000-8000 m. Např. firmy ARGUS či GEODIS používají letoun CESSNA 206 F
(obr. 3.1). Vyznačuje se velkým rozsahem pracovních rychlostí (120 až 260 km/h.) i výšek
snímkování (200 až 8000 m). To umožňuje snímkování v přibližných měřítcích 1 : 1000 až 1 :
80 000. Letadlo může snímkovat 4 až 6 hodin. Letoun Piper Aztec snímkuje v rozmezí 150
až 350 km/hod z pracovních výšek od 300 do 9000 metrů. Vytrvalost letounu činí 5 hodin a
20 minut. Moderní špionážní letadla pro speciální účely (dříve např. U2) mohou mít dostup
až 24 km a rychlost 3000 km/hod. Z dalších nosičů lze využít vrtulníků, kterých se vzhledem
k velkým vibracím využívá pro neměřičské účely, dále balónů a vzducholodí. Pro detailní
snímky z malých výšek lze využít modelů letadel.
Fotografické kamery:
Základní rozdělení:
ˇ Řadové kamery - jednoobjektivové a víceobjektivové (multispektrální)
ˇ Štěrbinové kamery
ˇ Panoramatické kamery
ˇ Digitální
Pro snímkování se využívá různých typů fotografických kamer (komor). Použité objektivy
jsou definovány především jejich ohniskovou vzdáleností (f). Čím je větší ohnisková
vzdálenost tím je větší měřítko snímku a tím je preciznější zobrazení terénu. Běžné hodnoty
ohniskové vzdálenosti se pohybují kolem f=115 až 210 mm. Existují však i komory s
15
extrémní ohniskovou vzdáleností od 30 mm do 3 m. Ohnisková vzdálenost je nepřímo
úměrná obrazovému úhlu. Čím je f kratší, tím větší je obrazový úhel a tím větší území se na
snímku zobrazí. Podle zorného úhlu se objektivy dělí na normální (do 70°), širokoúhlé (70°
až 110°) a tzv. rybí oka (nad 180°). Film je umístěn v tzv. ohniskové rovině. Optická osa je
kolmá k rovině filmu a prochází středem optického systému. Pro lety v malých výškách se
používá kamer s vyrovnáváním pohybu - tzv. protismazovým zařízením. Při malé výšce a
vysoké rychlosti letu totiž hrozí rozmazání obrazu. Proto se u těchto kamer při otevřené
uzávěrce pohybuje film proti směru letu a oproti terénu tedy zůstává jakoby v klidu.
Kompenzací smazu se zvyšuje rozlišovací schopnost snímků ­ je možné použít při delším
expozičním čase méně citlivý materiál s větším rozlišením. Kamery používají speciální
filmové pásy v kazetách, délka filmu bývá 120 až 150 metrů, což umožňuje vytvořit 500 až
600 snímků formátu 23 x 23 cm. Podle způsobu obsluhy se dělí na ruční, poloautomatické,
pro letecké snímkování se ale používají řadové plně automatické komory.
Obr. 3.2a Schéma řadové kamery a letecká měřická kamera TOP 15 (Carl Zeiss Jena)
Základní součásti řadové kamery (komory):
ˇ optický systém čoček s předsazeným filtrem
ˇ tělo kamery
ˇ kazeta s filmem
ˇ rám se značkami
ˇ uzávěrka
ˇ závěs kamery
Řadové kamery. Většina používaných kamer pořizuje v pravidelných intervalech řadu
vzájemně se překrývajících snímků - označují se tedy jako řadové kamery. Z nejznámějších
lze jmenovat kamery CARL-ZEISS-JENA, WILD, FAIRCHILD, AFA. Získané snímky mají
16
obvykle formát 18 x 18 cm nebo 23 x 23 cm. Velmi často bývá několik kamer (4 až 6)
spřaženo dohromady a díky předsunutým filtrům snímá každá z kamer záření o jiné vlnové
délce, tedy pořizuje několik různých snímků téhož území. Tyto kamery stejně jako jimi
pořízené snímky se nazývají multispektrální. Jako zástupce multispektrálních kamer je
možno jmenovat kamery HASSELBLAD nebo u nás v minulosti často používanou kameru
MKF-6. Letecká kamera RMK TOP 15 (Carl Zeiss Jena) používaná firmou GEODIS
poskytuje snímky formátu 23 x 23 cm. Výměnný objektivový nástavec umožňuje snímkování
s několika ohniskovými vzdálenostmi (např. intravilán s f = 210 mm). Je vybavena dvěma
zásobníky na film.
Obr. 3.2b RMK TOP 15, ZEISS
Multispektrální kamery vytvářejí sady černobílých snímků téhož území, z nichž každý
zaznamenává elektromagneticé záření v určitém omezeném oboru spektra - spektrálním
pásmu. Jednotlivé snímky jsou černobílé a nazývají se tzv. spektrální výtažky. Ty jsou
potom kombinovány (obvykle po třech snímcích) do výsledného barevného obrazu (barevné
syntézy) tzv. aditivním skládáním. Podle toho, jaké spektrální výtažky jsou kombinovány (v
jakých vlnových délkách) vznikne barevný obraz v pravých nebo nepravých barvách.
U přímého způsobu se používá tzv. multispektrálních kamer, opatřených tzv. optickým
děličem, který zaznamenává snímané území odděleně pouze v úzce vymezené části spektra
- kanále. Druhým způsobem vytváření multispektrálních snímků je použití víceobjektivové
kamery. Rozsah propouštěného záření je vymezen filtry a nebo jsou jednotlivé spektrální
výtažky exponovány na film s jinou charakteristikou citlivé vrstvy. Velké množství
multispektrálních snímků bylo u nás pořízeno 6-ti pásmovou kamerou MKF-6 pracující ve
viditelném a infračerveném oboru spektra a to jak z letadel tak i z kosmických lodí.
Protože množství odraženého záření je funkcí vlnové délky lze pro každý objekt stanovit
takovou vlnovou délku, na které objekt odráží nejvíce záření a pro studium tohoto objektu
pak vybrat ten snímek, zaznamenávající právě tuto délku. Každý objekt se nejvýrazněji
projevuje na snímku, který zachycuje část spektra, v níž je jeho odrazová schopnost nejvíce
odlišná od odrazové schopnosti objektů okolních. Srovnáme-li tedy tentýž objekt na více
snímcích zachycujících různé obory spektra, může být tento identifikován i tam, kde to z
jednoho snímku není možné.
Barevnou syntézu lze vytvářet z analogových snímků v tzv. směšovačích nebo
multispektrálních projektorech (obr. 3.3). Tyto promítají tři jednotlivé obrazy, každý vyjádřený
v odstínech jedné základní barvy do jednoho výsledného barevného obrazu.
17
Obr. 3.3 Princip vzniku barevné syntézy v tzv. multispektrálním projektoru
Výhody multispektrálních snímků jsou následující: snímky zachovávají rozlišovací schopnost
a citlivost černobílého filmu, lze je poměrně snadno a rychle zpracovávat, dávají možnost
získat množství barevných kombinací místo jediné, která je u barevného snímku dána
složením citlivých vrstev filmu. Při vytváření multispektrálních snímků lze seřizovat
vyváženost jednotlivých barev, dávají možnost výběru nejvhodnější kombinace pro určitý jev.
Obr. 3.4 Schéma štěrbinové kamery
Štěrbinové kamery nemají uzávěrku ale jen štěrbinu, kterou světlo prochází neustále a
dopadá na pohybující se film. Tím vznikne jediný exponovaný souvislý pás. Tento však v
důsledku kolísání letadla nemá měřičskou hodnotu, ale používá se k interpretačním účelům -
původně především v oblasti vojenství. Vyznačují se velmi dobrou prostorovou rozlišovací
schopností. Mohou být využívány především ke snímkování liniových prvků.
18
Obr. 3.5 Schéma panoramatické kamery
Panoramatické kamery se používají ke zhotovení snímků s obrazovým úhlem přes 120
stupňů. Tyto exponují políčko filmu postupně pomocí otáčejícího se objektivu kolmo ke
dráze letu. Film je exponován na zakřiveném povrchu ohniskové roviny. Přes štěrbinu se
rotačním pohybem exponuje film a posouvá se vždy po expozici jednoho pruhu území.
Snímky pořízené panoramatickou kamerou obsahují typické distorze. Okraje snímků
podléhají kompresi a značnému kolísání měřítka. Snímky pokrývají značné plochy území,
poskytují značný detail, obsahují však značné geometrické nepřesnosti, také atmosférické
vlivy na kvalitu fotografie jsou jejích různých částech rozdílné.
Obr. 3.6a Schéma digitální kamery s maticí CCD detektorů
Elektronické snímání - digitální fotoaparát a fotografie matice CCD detektorů, kdy každý
detektor snímá jeden obrazový prvek (pixel). Větší radiometrické rozlišení (více odstínů šedi)
ale menší prostorové rozlišení. K vytvoření snímků lze použít i videokamer. Televizní signál
může být zaznamenán v analogové i digitální formě.
19
Obr. 3.6b Primární digitální obraz ­ vznik na matici CCD (vlevo) a řadě CCD (vpravo)
Základní způsoby navigace při leteckém snímkování
Při leteckém snímkování lze využít tří základních způsobů navigace:
ˇ Palubní způsob navigace (vizuální navigace z paluby letadla)
ˇ Radiolokační způsoby navigace (pozemní) ­ např. systémy SHORAN, HIRAN (10-15
m), LORAN, RATAN (řízení rovnoběžných letových drah. Dvě pozemní vysílací stanice a
přijímač v letadle spojené počítačem, který určuje vzdálenost letadla od stanic
v okamžiku expozice.
ˇ Družicová navigace ­ GPS, GLONASS ­ kinematické určování polohy. Komora musí mít
možnost registrovat čas ­ Wild RC 20, Wild RC 30, Zeiss RMK TOP, LMK 2000
Dominantní roli v současnosti přebírají způsoby navigace založené na globálních pozičních
systémech, především pro mapování ve velkých měřítkách, pro střední a malá měřítka se
také ještě využívá radiolokačních systémů.
GPS při leteckém snímkování slouží pro navigaci a pro přesné určení polohy letadla
(kamery) v době snímkování. Existují dva typy měření - měření pseudovzdáleností a měření
fázová (přesnější) a dva typy určování polohy: absolutní a relativní. Měření
pseudovzdáleností se využívá pro navigaci. Přesnost určování absolutní polohy po vypnutí
SA v květnu 2000 je řádově desítky m. Pro přesnější navigaci je nutné využít diferenčních
metod (DGPS). Korekce jsou vysílány geostacionárními družicemi.
Navigační zařízení CCNS-4 umožňuje nalétnutí řady s přesností 30 metrů. Software dovoluje
cvičné nalétnutí v počítači, kontrolu pokrytí snímaného území, po snímkování lze vykreslit
středy snímků a rozhodnout o eventuelním novém snímkování. Systém umožňuje pokrýt
území fotografiemi podle kladu mapových listů požadovaného měřítka - potom střed snímku
koresponduje se středem mapového listu.
Snímkový let
Při řadovém snímkování letadlo přelétává nad vymezeným územím podél středových linií
vzájemně rovnoběžných pásů - řad. Udržuje stabilní výšku letu nad terénem, směr a
rychlost. Kamera exponuje v pravidelných intervalech film a převíjí jej. Při řadovém leteckém
snímkování se pořizují zpravidla svislé LS s podélným a příčným překryvem. Překryv se
vyjadřuje v procentech plochy společně zobrazené na sousedních snímcích.
Podélný překryv (překryv dvou následujících snímků v jedné řadě) se pohybuje nejčastěji
kolem 60% a vedle toho, aby nevznikla ve snímkovaném území mezera umožňuje tento
překryv i stereoskopické pozorování dvojice snímků. Při letu v nové řadě se udržuje tzv.
příčný překryv (25-30%). Ten zabezpečuje, aby při odchýlení dráhy letadla nevznikla mezi
sousedními řadami mezera.
20
Obr. 3.7a Princip řadového snímkování
Pro jednoduché překreslování snímků a tvorbu fotoplánů postačuje jednoduchý podélný
překryv 20 až 30 %. Používá se také při tzv. předběžném náletu pro fotogrammetrické
mapování ve velkých měřítcích. Většinou se však vyhotovuje tzv. stereoskopický podélný
překryv (60 ­ 65 %). Někdy se volí podélný překryv 80-85%, což dovoluje sestavit dva
snímkové pásy s 60% překryvem ­ jeden z lichých a jeden ze sudých snímků. Příčný překryv
mezi sousedními řadami se udržuje v hodnotách 20-30%. Menší příčný překryv by i při malé
odchylce letadla způsobil vznik mezery. Na velikost překryvu má vliv i členitost snímaného
území. Postupně se tak pokryje celé zájmové území snímky a to většinou v řadách
orientovaných ve směru převládajících větrů či podle tvaru snímaného území.
Obr. 3.7b Schéma řadového snímkování, základní druhy překryvů
Pro jednotlivá mapová měřítka se nejčastěji používají snímky následujících měřítek:
21
Třída přesnosti mapování 3 4 5
Měřítko základní mapy 1 : 1000 1 : 2000 1 : 5000
Optimální snímkové měřítko
(f=152 mm)
1 : 3400 1 . 6800 1 : 10 000 až 13 600
Optimální snímkové měřítko
(intravilán f=305 mm)
1 : 2000 1 : 4000
Minimální použitelné
snímkové měřítko
1 : 4500 1 . 10 000 1 : 13 000 až 15 000
Obr. 3.8 Letecký měřický snímek s rámovými údaji (vlevo)
Současně se snímkovaným územím se na každém snímku zobrazí i rámové údaje (obr.
3.8). Ty jsou záznamem stavu přístrojů a konstant kamery. Patří sem číslo kamery,
ohnisková vzdálenost objektivu, bublina libely - tj. odchylka osy kamery od svislice, čas
pořízení snímku, pořadové číslo snímku a rámové značky. Např. RC 30 Leica dává dva
řádky údajů po 100 alfanumerických znacích (typ filmu a filtru, clona, expoziční čas, výška
letu zeměpisné souřadnice, měřítko atd.
Fotografie pro fotogrammetrické účely musí splňovat určité požadavky z hlediska geometrie i
z hlediska fotografické kvality. Vedle vlastního systému (letadlo, komora, obsluha) mají na
kvalitu velký vliv i vnější atmosférické podmínky. Snímky pro měřické a mapovací práce se
pořizují za příznivého osvětlení, v denních hodinách, kdy je krajina bez sněhové pokrývky, při
výšce slunce nad 33 stupňů. Počet vhodných dní ovlivňují meteorologické podmínky. Z nich
je nejdůležitější oblačnost, dále průzračnost atmosféry, intenzita turbulence. Kupovitá
oblačnost způsobuje na snímcích tmavé skvrny způsobené stíny, poměrně ostře ohraničené,
které působí rušivě při interpretaci. Naopak vysoká oblačnost (řasy či slohy) neruší a někdy
jsou vítané, protože zvyšují podíl rozptýleného záření k záření přímému ­ snímky potom
nemají tmavé stíny v úzkých údolích či v ulicích městské zástavby. Průzračnost atmosféry se
hodnotí horizontální dohledností a někdy také podle zbarvení oblohy. Při výšce letu h=2500
m by dohlednost měla být 20 km. Kvalitu leteckého snímkování dále ovlivňuje výskyt mlhy,
turbulence v atmosféře a silný a proměnlivý vítr.
Základní etapy fotogrammetrického zpracování snímků
Před vlastním snímkovým letem se vytváří tzv. projekt snímkového letu (náletový plán). Při
něm je třeba stanovit řadu údajů k řádnému nasnímkování zkoumaného území. Je třeba
především znát konstanty kamery, rychlost letu a požadované měřítko snímku. V projektu se
pak uvádí výška letu, časové intervaly snímkování, vzdálenost letových čar, spotřeba filmu
apod. Při snímkování s překryvem je spotřeba filmu podstatně větší, každý úsek je
22
zpracováván několikrát. Přírůstek užitečné plochy na jednom snímku tvoří jen 30 procent.
Pro projekt je nutné určit dále délku snímací základny (vzdálenost míst expozic na letové
čáře), časový interval expozic atd.
Příprava projektu leteckého snímkování vychází z rozboru požadavků zadavatele.
V závislosti na požadovaných výstupech (výškopis, mapování, tvorba ortofoto) musí být
řešeny tyto úkoly:
ˇ rozsah geodetických prací v terénu před vlastním snímkováním
ˇ měřítko leteckého snímkování
ˇ parametry skenovaných snímků ­ především rozlišení
ˇ metodika analytické aerotriangulace
ˇ způsob mapování polohopisu
ˇ způsob mapování výškopisu
ˇ postup překreslení snímků a tvorby ortofoto
ˇ rozsah následných geodetických eventuelně dalších souvisejících prací
Geodetické práce v terénu ­ znamenají především identifikaci, signalizaci a zaměření
souřadnic lícovacích a kontrolních bodů. Počet bodů a jejich rozložení je určeno
požadovanou přesností fotogrammetrických výstupů. Přesnost definuje především měřítko
výsledných produktů. Mapování ve velkých měřítcích vyžaduje signalizaci lícovacích bodů.
Body musí být na pořizovaných snímcích vhodně rozmístěny, musí umožňovat snadnou
identifikaci, nesmí být zakryty vegetací či jinými objekty při pohledu shora, v případě potřeby
musí umožňovat následné doměření po fotogrammetrickém vyhodnocení. Body byly
v nedávné minulosti zaměřovány výhradně klasickým geodetickým měřením či pomocí
totálních stanic. Výběr lícovacích bodů často probíhá na podkladových mapách, které bývají
zastaralé. Proto je na mapách nejprve vytvořeno obecné schéma rozmístění bodů, které jsou
potom v terénu rozmísťovány s určitou předem definovanou tolerancí. V současné době se
využívá technologie GPS, která sama vyžaduje dostatečný odstup od výškových objektů.
Signalizace bodů pro mapování ve velkých měřítcích je nutné provádět těsně před
snímkováním. Pro mapování v malých a středních měřítcích se často signalizují jen okraje
lokality. Potřebné další body se doměřují po náletu a většinou se využívá jejich přirozené
signalizace (patníky, rohy chodníku, skruže, ...). Vhodným způsobem signalizace je nátěr
signálu na komunikaci. Velikost signálu se řídí měřítkem snímkování. Postupy GPS umožňují
umístit body i na místech, kam bychom se klasickými způsoby měření dostávali obtížně
(místa, kde není přímá viditelnost na žádný zaměřený orientační bod). Velkou úlohu hraje i
ekonomická stránka.
Přesnost určení souřadnic lícovacích a podrobných bodů - střední chyby vlícovacích
bodů (m) v poloze a ve výšce
Vlícovací body Podrobné bodyMěřítko
mapy Mxy Mz Mxy Mz
1 : 1000 0,06 0,05 0,14 0,15
1 : 2000 0,12 0,10 0,26 0,20
1 : 5000 0,26 0,20 0,50 0,40
Pokud to je možné, je vhodné body umísťovat přímo na terén, pokud to nelze, je nutné
změřit výšku signálu nad terénem. Je nutné za jistit viditelnost i po delší době (neobrůstání
vegetací apod.). Signalizovaný bod má vždy vyšší přesnost než bod identifikovaný. U řady
bodů je nutné ověřovat, že nebyly přemístěny. Tyto zatíží aerotriangulaci systematickou
chybou.
Letecké měřické snímkování
Volba měřítka snímků je provedena předem při kancelářských pracech na základě
požadavků zadavatele a účelu snímkování. Požadavky na měřítko snímků se zásadně neliší
23
pro analogové i digitální snímky. Vychází se z požadované přesnosti a z měřítka mapování.
Měřítko snímků je také voleno tak, aby mapové listy byly pokryty co nejmenším počtem
snímků.
Vhodná měřítka snímků pro mapování
Mapa Rozměr listu Měřítko snímků Snímků / mapu Řad / mapu
1 : 1000 625 x 500 m 1 : 3 400 3 1
1 : 2000 1259 x 1000 m 1 : 6 800 3 1
1 : 5000 2500 x 2000 m 1 : 13 500 3 1
Pro volbu měřítka je dále důležité, na jaký materiál bude snímkováno (barevný, černobílý,
spektrozonální). Filmové materiály ­ FOMA, AGFA, KODAK ­ v podobě filmových pásů 70 ­
150 m, citlivost 100 ­ 400 ASA.
Před vlastním snímkováním se musí rozhodnout o překryvu. Standardní překryv (60 %
podélný a 30 % příčný). Požadavky na co nejmenší plochu zakrytých prostorů při
velkoměřítkovém snímání a tvorbě ortofotomap zvyšují tyto hodnoty překryvu na 80 % resp.
35-60 %. Větší překryv výrazně zvyšuje náklady na snímkování i na následné vyhodnocovací
práce. Na druhé straně větší překryv umožňuje kvalitnější výstupy při mozaikování a tvorbu
tzv. true ortofoto. Problém zakrytých prostorů je výrazný především v hustě zastavěných
oblastech. Zmenšení jejich plochy je možné docílit i volbou kamery s velkou ohniskovou
vzdáleností (f=300 mm). S tím však souvisí snížení přesnosti měření ve výškách a nutnost
větší výšky letu. S ní může souviset dále růst negativních atmosférických vlivů a snížení
optické kvality snímků.
Zpracování plánu letu
V závislosti na dohodnutém měřítku snímků, použitém typu kamery (f= 150 mm nebo 300
mm) a požadovaném překryvu se z tabulek určí další parametry:
ˇ vzdálenost mezi expozicemi snímků
ˇ odstup snímkových řad
Ve vhodném grafickém prostředí je proveden zákres hranic snímkovaného území, plánu
snímkování a provedena následná kontrola pokrytí lokality. Do zákresu je také proveden
návrh polohy vlícovacích bodů. Následuje soutisk plánu snímkování s navigační mapou.
Plánování letu
Základním parametrem náletového plánu je požadované měřítko výsledné mapy. Dále
způsob vyhotovení a také přesnost dostupných přístrojů. Velké měřítko znamená velký počet
snímků a potřebu velkého množství vlícovacích bodů. V projektu se potom dále počítá řada
dalších parametrů:
ˇ Počet snímkových pásů
ˇ Příčný a podélný překryv
ˇ Výška letu
ˇ Počet snímků v páse a celkový počet snímků, počet stereomodelů
ˇ Počet vlícovacích bodů
ˇ Odstup snímkových pásů
ˇ vzdušná základna
ˇ odstup snímkových pásů
ˇ plocha území zobrazeného na jednom snímku
ˇ přírůstek plochy
ˇ časový interval mezi dvěma expozicemi
ˇ snímková základna ­ vzdálenost mezi středy sousedních snímků.
24
OBR ­ str. 19
Měřítkové číslo snímku
Výška letu nad terénem
Absolutní výška letu
Délka fotogrammetrické základny pro p % podélný překryv
Vzdálenost os sousedních letových řad pro q % příčný překryv
Plánování ­ spec. SW:
T-FLIGHT (ZEISS)
ASCOT (LEICA)
Provedení leteckého snímkování
Předchází mu předletová příprava (rekapitulace úkolů, kontrola počtu snímků a zásoby filmu
v kameře, příprava dat pro navigační počítač, kontrola tzv. zakázaných prostorů a zón
s letovým omezením). Je vyhodnocena předpověď počasí a provedena rozvaha variant
snímkování. Kontrola funkčnosti všech elektronických zařízení. Dodání letového plánu na
řízení letového provozu příslušného letiště. Letoun je běžně vybaven dvěma systémy GPS.
První zajišťuje běžnou navigaci, druhý je použit při vlastním snímkování ­ dává impulsy
kameře k provedení expozice v předepsaných pozicích. Navigační počítač kontroluje
informace o okamžité rychlosti letadla a o jeho snosu. Tyto informace jsou posílány kameře,
která jich používá ke kompenzaci tzv. smazu.
To umožňuje provádět snímkování i ve vysokých rychlostech v malých výškách.
Smaz vzniká v důsledku pohybu letadla během otevření uzávěrky. Díky němu je bod
zobrazen jako úsečka. Tzv. teoretická hodnota smazu je závislá na rychlosti letadla,
expoziční době a měřítkovém číslu:
sm
tv
sm

=
Kontrola výsledků leteckého snímkování
Z měření GPS lze po letu provést přesné vyhodnocení trajektorie dráhy. Je provedena
kontrola expozičních časů. V tzv. postprocesingu lze určit souřadnice expozic s přesností
lepší než 0,1 m pokud je bázová stanice D-GPS do vzdálenosti 30 (50) km. Těchto bodů lze
vhodně využít jako inicializačních v procesu aerotriangulace.
Po kontrole záznamu letu (zjištění atmosférických podmínek) je provedeno vyvolání filmu.
V případě silného kouřma, oblačnosti či při výšce slunce nižší než 30 stupňů je nutné provést
korekce při fotolaboratorním zpracování.
Nejprve se zpracovávají snímky pořízené před a po snímkování jako testovací k tzv.
expoziční zkoušce. Po vyhodnocení jejich kvality je případně upraven proces zpracování
vlastních snímků. Součástí kontroly je také přiřazení evidenčních čísel jednotlivým snímkům
a vyplnění databázových záznamů pro evidenci snímků v archívu.
LMS v ČR:
Do konce roku 1988 byla každá letecká fotografie tajná. Vojenské objekty se stupněm utajení
T a PT byly na snímcích vykrývány (a tak se na ně nepřímo upozorňovalo). S rozvojem DPZ
a možnostmi družicových snímků se od 1.1. 1991 od toho upustilo.
Od roku 1951 byl vytvořen archív LS ve VTOPÚ v Dobrušce. Snímky mají formáty 18 x 18,
30 x 30 a nyní 23 x 23 cm. Byly vytvořeny komorami různých typů v měřítkách od 1 : 3000 do
1 : 40 000. Z předválečného období 1935 ­ 1938 je archivováno 19 800 snímků. Nepokrývají
však celé území ČR. Na počátku 90. let to bylo již více jak 1 milion snímků, většinou ČB.
V rámci systematické obnovy a údržby map bylo celé území státu od r. 1964 nasnímáno
třikrát. V 90. letech se provádělo snímkování v měřítkách 1 . 20 000 a 1 : 30 000.
25
Poskytovatelé leteckých snímků:
Vojenský geografický a hydrometeorologický úřad
(dříve Vojenský topografický ústav)
518 16 Dobruška
ARGUS GEO SYSTÉM, s.r.o.
http://www.argusgeo.cz/
Geodis, s.r.o.
http://www.geodis.cz/www/
Agentura ochrany přírody a krajiny ČR
http://www.nature.cz/index.htm
Správy CHKO a NP
Orgány státní správy (referáty regionálního rozvoje, útvary hlavního architekta, ...)