ZÁKLADY REGIONÁLNÍ GEOGRAFIE text přednášky 2 Typologie regionů Pro studium regionů a jejich jednotlivých typů musíme jako geografové přijmout myšlenku, že neexistuje jeden absolutní prostor. Řada autorů rozlišuje 4 typy prostoru, v rámci kterých lze studovat příslušné typy regionů: 1. strukturovaný materielní prostor Fyzický – přírodní region Výsledek geologických a geomorfologických procesů působících po dlouhou dobu. Tyto procesy vytvářejí přírodní krajinu a přírodní regiony. Přírodní regiony se však stávají méně a méně významnými v současné společnosti, ačkoliv hrají/hráli roli jako prostředí pro lidské aktivity a vytváření pocitu identifikace a regionální identity. Přirozené hranice jako hory či řeky stále dnes tvoří hranice regionů, které už však po dlouhém vývoji fungují na jiném základě. Vertikální vazby. 2. socio-ekonomický prostor¨ Ekonomický – funkční region Jde o analytickou definici – vychází z přístupu definovat region jako funkční jednotku – fungující skrze efektivní ekonomické chování lidí. Např. v klasické teorii centrálních míst je region definován podle své pozice na ose mezi centrálním místem a periferií, centrálním místem a zázemím. V tomto směru je region orientovaný na produkci, heterogenní a horizontální. 3. politický prostor Politický-administrativní region Jde o normativní definici regionu jako socio-politické interpretace. na jednu stranu je výhodné pro stát decentralizovat území do malých jednotek a řídit je skrze politickou reprezentaci. Role této definice se zvýšila v moderní společnosti. regiony jsou důležitými úrovněmi ekonomických intervencí či politických regulací. Je to oblast v rámci, které se odehrávají politické debaty a akce. 4. kulturní prostor socio-kulturní region Komplexní definice. Tradičně byly regiony definovány jako umístění skupin lidí s podobnou lingvisticko-kulturní charakteristikou a socio-kulturními praktikami spjatými s určitým regionem. To znamená, že bylo možné mluvit umístěné občanské společnosti, etnických regionech či homogenních kulturních regionech, kde lidé sdílejí společnou vizi regionu. Kvůli migraci a diverzifikované identitě moderní společnosti je toto pojetí v současné době a v postmoderní společnosti nemožné. Současný socio-kulturní region je médiem pro sociální interakce, místo setkávání lidského faktoru a sociální struktury. Analýzy se posunuly k symbolickým krajinám a symbolické konstrukci míst. Všechny lidské aktivity se odehrávají v materiálním prostoru. Materiální infrastruktura jako jsou komunikace, mosty, apod. vytvářejí základní předpoklady pro uskutečňování lidských interakcí. Fungování lidské společnosti bylo vždy založeno na využívání a přeměně přírodního prostředí. Rozdílné místní ekologické podmínky vytvářely jiné příležitosti pro organizaci společnosti. Nástup kapitalismu, industrializace vytvořily prostředí/prostor, ve kterém už jsou lidské aktivity a jejich prostorové uspořádání relativně nezávislé na přírodním materiálním prostoru. Výměna zboží a osob oslabila vztahy lidí s místním prostředím, půdou, přírodními zdroji (vertikální vazby) a naopak posílila význam vazeb horizontálních. Tyto horizontální vazby vytvářejí tzv. socio-ekonomický prostor, který už nemůže existovat nezávisle na lidské společnosti. Politický prostor a jeho regionalizace umožňují kontrolu nad socio-ekonomickým a materielním prostorem (tj. např. regulují využití půdy, regulují ekonomické vazby, upravují vztahy mezi jednotlivými státy a regiony). V kulturním prostoru dochází k regionální identifikaci (prostřednictvím jazyka, tradic, apod.). Zpravidla je velice obtížné analyzovat tyto prostory a jejich regionální uspořádání odděleně. Kupříkladu ekonomická úspěšnost regionu může být založena na silném pocitu regionální sounáležitosti a identity čerpající mj. ze specifického a neporušeného životního prostředí. Tyto prostory a regiony v nich konstruované se tedy překrývají jak v čase, tak v prostoru. Statická typologie rozděluje regiony na formální, funkční, percepční a administrativní (viz přednáška z HG). Z analytického hlediska můžeme rozlišit mezi 3 typy konceptů regionu: · nevědecký koncept regionu – region/regionalizace nám slouží jako praktická pomůcka, např. pro sběr statistických dat. Takovými regiony jsou např. statistické oblasti, základní sídelní jednotky, mohou tak být chápány městské části, obce, apod. Jinými slovy v takovémto pojetí se region používá pro získávání či zobrazování dat a je typické pro aplikovaný či komparativní výzkum. Současné pojetí regionu v tzv. Evropě regionů má často charakter tohoto konceptu – regiony jako jednotky pro realizaci regionální politiky, NUTS statistické regiony. · předmětově-orientovaný koncept regionu – regiony jsou brány jako objekty, resp. jako výsledky výzkumného procesu. Empirické poznatky jsou funkčně či formálně klasifikovány. Sem spadá diskuse o tom, zda jsou regiony reálně existujícími jednotkami či mentálními, abstraktními konstrukcemi. Tento koncept je pěstovaný zejména v geografii, někdy ovšem mohou být na základě takto vymezených regionů vymezovány i praktické formy regionu – např. politické a administrativní regiony, speciální zóny, apod. · kritický přístup – objevuje se v rámci tzv. nové či kritické regionální geografie. Regiony jsou v tomto pojetí tzv. společenskými konstrukcemi, které jsou formovány dlouhou dobu ekonomickými či sociálními vztahy; tyto vztahy jsou různým způsobem materializovány (prostřednictvím akumulace kapitálu) a institucionalizovány, či slouží jako symboly k vyjádření regionální identity. Jde o nejkomplexnější ze tří uvedených pojetí regionu. Samotné slovo region má tedy řasu konotací: · historické konotace – region je něco s delší časovou tradicí · ekonomické a politické konotace – region jako oblast ekonomických vazeb, resp. region oblast disponující politickou mocí. Z ekonomicko-politického hlediska je dnes pozorovatelný zvýšený zájem o regiony s postupující ekonomickou a kulturní globalizací. Drtivá většina globalizačních mechanismů a dopadů je popisována a zkoumána právě v měřítku regionů a to především díky tomu, že region je instinktivně vnímán jako přechodová úroveň mezi lokálním národním. Stále častěji se rovněž klade rovnítko mezi region a place (místo). Jestliže je prostor rámcem pro horizontální vztahy, je místo bodem kde se tyto vztahy kříží a navzájem se ovlivňují – do této polohy se nyní dostává region (oblast kde interreagují společenské a ekonomické procesy nejrůznějších měřítek, oblast, která je řízena a plánována). Další otázkou je ohraničenost regionů hranicemi. U FG, resp. ekologicky podložených či administrativních nebo kulturních regionů jsou hranice relativně ostré, zatímco např. u ekonomických regionů již tak patrné nejsou. Často nastávají problémy v oblasti plánování či administrativní správy regionu, jejichž hranice působnosti nekorespondují s rozsahem ekonomických nebo kulturních jevů a jejich možnost regulace je tak významně omezena. Jinými slovy – regiony mohou být v určitých aspektech vymezeny zřetelnými hranicemi, zatímco v aspektech druhých hranicemi méně zřetelnými. Vymezování hranic je vedle studia institucionalizace regionu postupem k vyjádření územního rozsahu regionu. Hranice v nové regionální geografii už nepředstavují pouze linie, která odděluje 2 kvality, ale může jít také o sjednocující prvek, který sám o sobě tvoří obsah regionu (viz. regiony příhraniční spolupráce, příměstské zóny, apod.).