Galerie významných antropologů (a vědců důležitých pro rozvoj antropologie)


Absolon, Karel (16. 6. 1887, Boskovice – 6. 10. 1960, Brno), český geograf, zoolog, paleoantropolog
a archeolog; profesor Univerzity Karlovy v Praze; vnuk Jindřicha Wankela. V letech 1907–1938 byl
Absolon v Moravském zemském muzeu kustodem zoologické a paleontologické sbírky, z níž roku 1919
vyčlenil oddělení pro diluvium a dočasně zřídil i krasové oddělení. Prováděl speleologické průzkumy
v Moravském krasu a na Balkáně a vedl archeologické výzkumy na moravských paleolitických
nalezištích (Dolní Věstonice, Pekárna, Předmostí a další jeskyně Moravského krasu aj.). Významně
tak přispěl k rozvoji českého paleolitického a paleoantropologického bádání i ve světovém měřítku.
V pavilonu Morava na dnešním brněnském výstavišti shromáždil v rámci výstavy soudobé kultury v roce
1928 nebývalé množství nálezů z nejranějších období lidských dějin. Výstava zanikla v důsledku
událostí druhé světové války (na tyto tradice navázal v poválečném období antropolog, etnolog
a muzeolog Jan Jelínek). V letech 1930–1948 řídil a vydával v Brně časopis Příroda, věnující se i
archeologii.

Absolon měl rozsáhlé zahraniční vědecké styky, 1935 se stal generálním sekretářem Institut
international d’anthropologie. Z díla: Výzkum diluviální stanice lovců mamutů v Dolních Věstonicích
na Pavlovských kopcích na Moravě: Pracovní zpráva za první rok 1924 (1938; za 2. rok 1938, za 3.
rok 1945), Praehistorický výzkum jeskyně Býčí skály na Moravě na srovnávacím základě (1944–1945);
Moravský kras, I, II (1970); Předmostí. Ein Mammutjägerplatz in Mähren (Předmostí. Sídliště lovců
mamutů na Moravě, 1977).

Abu-Lughodová, Janet L. (narozena 1928), americká historička a socioložka; významně rozvinula
teorii světového systému Immanuela Wallersteina a aplikovala ji na vysvětlení mocenského a
ekonomického vzestupu Západu od vrcholného středověku na úkor civilizací Dálného východu a jižní
Asie. Působila na Americké univerzitě v Káhiře, Northwestern University a New School for Social
Research. Její díla zahrnují Cairo: 1001 Years of the City Victorious (Káhira: 1001 let vítězného
města, 1971) a Before European Hegemony: The World System A. D. 1250–1350 (Před evropskou
hegemonií: Světový systém v období 1250–1350 n. l., 1989).

Abu-Lughodová, Lila (21. 10. 1952, Champaign, Illinois, USA), americká antropoložka; v současné
době působí na katedře antropologie Kolumbijské univerzity v New Yorku (USA). Zabývá se zejména
výzkumem beduínské společnosti v Egyptě, rozvíjením antropologické teorie genderu a kritikou
antropologických koncepcí kultury.

Lila Abu-Lughodová je dcerou amerického politického myslitele jordánského původu Ibrahima
Abu-Lughoda a americké historičky a socioložky Janet L. Abu-Lughodové, jimž Edward Said věnoval
svou práci Orientalism: Western Conceptions of the Orient (1978, česky: Orientalismus: Západní
koncepce Orientu, 2008). Antropoložce Lile Abu-Lughodové se díky její napůl arabské identitě
podařilo začlenit se v 80. letech do komunity Beduínů Awlad Ali v Egyptě. Výsledky výzkumu této
beduínské pospolitosti zveřejnila v monografii Veiled Sentiments: Honour and Poetry in Bedouin
Society (Zahalené city: Čest a poezie v beduínské společnosti, 1986). Ve zkoumané skupině si všimla
dvou protikladných diskurzů cti a emocionality (emoce). Důstojné a stoické chování na veřejnosti je
doplněno silným vyjádřením emocí v orální poezii, což je ústřední charakteristikou jejich
sociálního života. Monografie Abu-Lughodové vychází původně z interpretativního paradigmatu
(antropologie, interpretativní), avšak zahrnuje prvky poststrukturální teorie (antropologie,
poststrukturální) a je výrazně reflexivní vzhledem k pozici výzkumníka, výzkumným metodám, způsobům
reprezentace a analýzám nativního diskurzu. V popředí jejího zájmu se objevují témata emocionality
a genderu u žen na Blízkém východě, které Abu-Lughodová rozvíjí i nadále. V knize Writing Women
Worlds (Psaní ženských světů, 1993) se zabývá vyprávěními beduínských žen, z nichž odvozuje výklad
jejich životních drah. Témata vyjednávání ženské identity na Blízkém východě v kontextu tradice,
modernity, náboženství a sekularismu se věnuje v souboru studií Remaking Women: Feminism and
Modernity in the Middle East (Znovustvoření ženy: Feminismus a modernita na Blízkém východě, 1998).

Způsoby uvažování a reprezentace Lily Abu-Lughodové jsou inovativní a obohacují teorii i empirii
moderní antropologie. Například článek „Interpretations of Culture(s) After Television“, který je
věnován vlivu televizních seriálů na utváření moderní ženské identity v Egyptě, představuje
současně programový rozchod s interpretativním přístupem amerického antropologa Clifforda Geertze,
který přerostl do zásadní kritiky koncepce kultury v její studii „Writing Against Culture“ (Psaní
proti kultuře, 1991). Koncepci kultury považuje za falešný cíl antropologických výzkumů, za
mocenský nástroj k tvorbě jiného; jeho prostřednictvím jsou takto získaní druzí konstruováni,
produkováni a udržováni. Kultura podle ní nemůže být nadále chápána jako samozřejmý nástroj dělení
mezi lidskými skupinami, neboť přeceňuje vnitřní soudržnost a homogenitu. V tomto světle navrhuje
alternativní koncepce, jako například etnografii partikulárního prostředí, výzkum praktik, jednání
či konexí. Koncepce kultury má být odstraněna z důvodu „taktického humanismu“, protože bývá
používána aktéry stejně jako koncept rasy. Přestože byla zdůrazňována negenetická povaha kultury,
tíhne tato koncepce stále k biologizaci. Obecně kulturní diskurz skrze esencializaci druhých
produkuje mocenské vztahy a hegemonie. Tyto úvahy Lily Abu-Lughodové rozvířily v 90. letech 20.
století vášnivou polemiku mezi kritiky a zastánci koncepce kultury. V současné době je koncepce
kultury stále častěji považována za problematickou a je obcházena a nahrazována studiem politiky
identit a diferencí.

Acosta, José de (1539, Medina del Campo, Španělsko – 1600, Valladolid, Španělsko), španělský
jezuita, historik; přívrženec Aristotelovy filozofie; svým dílem ovlivnil i Jana Amose Komenského.
V roce 1569 byl poslán na vlastní žádost do Ameriky, kde se stal provinciálem jezuitského řádu v
Limě. Po návratu do Evropy vyučoval po roce 1594 na jezuitské koleji v Římě a poté působil jako
rektor univerzity v Salamance.

Ve svém proslulém díle Historia natural y moral de las Indias (Přírodní a mravní historie zemí
indických, latinsky 1589, španělsky 1590) rozlišil tři americké „národní skupiny“ čistě na základě
politického uspořádání: monarchie, společenství (řízená radou a přáním většiny) a „barbarské“
kočovné skupiny. Předpokládal, že indiáni jsou potomky asijských populací, které se dostaly do
Nového světa po pevninském mostě ležícím na dalekém severu. Na tomto díle je dále zajímavý Acostův
nedobový postoj: důkladným promýšlením všeho, co viděl, dospěl až tak daleko, že ho nikterak
neudivovala odlišnost amerických obyvatel, a soudil, že se indián od Evropana v podstatě neliší.
Jeho práce patří k tomu nejlepšímu, co bylo o Americe v 16. století napsáno; byla přeložena do
několika jazyků. Francouzský historik Pierre Emmanuel Vidal-Naquet (1930–2006) označil Acostu za
zakladatele srovnávací antropologie.

Agassiz, Jean Louis Rodolphe (28. 5. 1807, Môtier, Švýcarsko – 14. 12. 1873, Cambridge,
Massachusetts, USA), americký přírodovědec a geolog švýcarského původu; významný oponent Darwinovy
evoluční teorie. Agassiz studoval na univerzitách v Curychu a Heidelbergu; v roce 1829 získal
doktorát z filozofie na univerzitě v Erlangenu a roku 1830 ukončil studia medicíny na univerzitě
v Mnichově. V mládí se zajímal zejména o botaniku a ovlivnili jej významní představitelé německé
Naturphilosophie Lorenz Oken a Johann von Döllinger. Již ve dvacátých letech 19. století se Agassiz
podílel na klasifikaci ryb, které Carl Friedrich Phillipp von Martius a Johann Baptist von Spix
přivezli ze své expedice do povodí Amazonky. Během následujících let vydal studie Recherches sur
les poissons fossiles (Výzkumy fosilních ryb, 1833–1843) a Histoire naturelle des poissons d’eau
douce de l’Europe centrale (Přírodní historie sladkovodních ryb ve střední Evropě, 1839–1845), díky
kterým získal pověst jednoho z mezinárodně nejproslulejších ichthyologů své doby. Od listopadu 1831
se Agassiz zabýval v Paříži srovnávací anatomií u Georgese Cuviera. Cuvierova smrt v dubnu 1832
Agassizova pařížská studia již po šesti měsících předčasně ukončila; Agassiz se nicméně vždy
pokládal za dědice odkazu velkého francouzského přírodovědce a propagoval jeho klasifikaci
živočišné říše (Vertebrata, Insecta, Vermes, Radiata). V roce 1832 byl jmenován profesorem na lyceu
v Neuchâtelu.

Ve spisech Étude sur les glaciers (Výzkum ledovců, 1840) a Système glaciaire (Systém zalednění,
1847) uveřejnil Agassiz, ovlivněn geologickými výzkumy v Alpách a na Britských ostrovech a
Cuvierovým učením o kataklyzmatech, teorii o existenci doby ledové.

V roce 1846 odjel Agassiz díky finanční podpoře pruského krále do Spojených států amerických, kde
byl následujícího roku jmenován profesorem zoologie a geologie na Harvardově univerzitě a v letech
1852 až 1854 působil jako profesor srovnávací anatomie v Charlestownu ve státu Massachusetts.
Podílel se na vybudování Muzea komparativní zoologie na Harvardově univerzitě (1860), v roce 1863
byl zakládajícím členem National Academy of Sciences a od téhož roku působil rovněž ve Smithsonian
Institution ve Washingtonu. Uveřejnil soubor odborných prací Bibliographia Zoologiae et Geologiae
(1848–1854) a čtyřsvazkové dílo Contributions to the Natural History of the United States of
America (Příspěvky k přírodní historii Spojených států amerických, 1857–1862). Mezi Agassizovy
studenty náleželi významní američtí přírodovědci William Healey Dall, Alpheus Hyatt, David Starr
Jordan, Edward S. Morse, Nathaniel Shaler nebo jeho syn Alexander Agassiz.

Agassiz dosáhl světové proslulosti jako jeden z nejznámějších vědců 19. století a náležel mezi
přední odpůrce Darwinovy evoluční teorie (Agassiz chápal druh jako ztělesnění „boží myšlenky“).
Proti Darwinově vizi postavil představu opakujících se globálních dob ledových, což byla variace na
starší Cuvierovu teorii kataklyzmat. Své teologické názory vyložil v pojednání Contemplations of
God in the Kosmos (Rozjímání o Bohu ve Všehomíru) z roku 1851 a téhož roku uveřejnil i přehled
klasifikace lidských ras. V letech 1865 až 1866 uskutečnil expedici do Brazílie a roku 1871 zkoumal
atlantické a pacifické pobřeží Severní Ameriky. Začátkem sedmdesátých let 19. století byl Agassiz
považován za světově nejznámějšího amerického vědce. Slavný americký básník Henry Wadsworth
Longfellow složil u příležitosti Agassizových padesátin oslavnou báseň.

Aiellová, Leslie Crum (26. 5. 1946, Pasadena, Californie, USA), americká evoluční antropoložka;
profesorka antropologie na University College London. Původně se zabývala srovnávací a funkční
morfologií, nyní se zaměřuje zejména na otázky evoluční antropologie, životní historie, evoluce
mozku, kognitivních procesů, evoluce a adaptace postkraniálního skeletu raných homininů. Proslula
zvláště formulací a rozvíjením teorie o vztahu procesu zvětšování mozku, zkracování tenkého střeva
a zvyšování podílu živočišné potravy ve stravě raných homininů (Aiello, Leslie – Wheeler, Peter
[1995]: The Expensive-Tissue Hypothesis: The Brain and the Digestive System in Human and Primate
Evolution“ [Hypotéza o nákladné tkáni: Mozek a trávicí systém v evoluci člověka a primátů], Current
Anthropology, vol. 36, s. 199–221). Leslie Aiellová se věnuje také popularizaci evoluční
antropologie, byla odbornou konzultantkou několika seriálů BBC věnovaných evoluci hominidů. Je
spoluautorkou významné monografie An Introduction to Human Evolutionary Anatomy (Aiello, Leslie –
Dean, Christopher [Úvod do evoluční anatomie člověka], 1990); v posledních letech je pravidelně
editorkou nebo spolueditorkou mezinárodního časopisu Journal of Human Evolution.

Álvarez Chanca, Diego (15. století), španělský lékař; účastník druhé Kolumbovy výpravy (1493–1496)
do Nového světa. Dochoval se opis jeho listu (Relación, „Zpráva“) určeného jednomu z radních města
Sevilly. Originál se ztratil a kopie byla nalezena ve sbírce dokumentů z poloviny 17. století
shromážděné Antoniem de Aspa. Chankův dopis obsahuje neocenitelné etnologické a antropologické
informace o původních obyvatelích Karibských ostrovů (viz lidé v karibské oblasti, první).

Anderson, Benedict Richard O’Gorman (26. 8. 1936, Kunming, Čína), americký historik a politolog
britsko-irského původu; emeritní profesor na Cornell University (USA). Proslul zejména analýzami
nacionalismu, které jsou shrnuty v jeho stěžejním díle Imagined Communities (1983, česky: Představy
společenství. Praha: Karolinum, 2008). Podle Andersona je třeba zrození moderního národa studovat
v kontextu ekonomických, kulturních a politických změn posledních čtyř století západních dějin.
Nacionalismus představuje nutný aspekt modernizace. Národ jako nový typ kolektivity Anderson nazývá
imagined community („společenství představy“). To znamená, že příslušníci národa se na rozdíl od
členů rodiny, kmene nebo vesnické komunity vzájemně neznají, a přesto jsou schopni si sami sebe
představit jako společenství. Zmíněné národní společenství je rozsahem omezené a nevznáší
univerzalistické nároky. Koncepce národa je bytostně spojena s ideou suverenity, která v sobě
zároveň zahrnuje myšlenku rovnosti všech příslušníků. Anderson tvrdí, že národ jako nové pojetí
lidského kolektivu vznikl v důsledku rozkladu tří rysů charakteristických pro předmoderní
společnosti:

1. Privilegium jediného psaného jazyka ve vztahu k ontologické Pravdě a status jazyka jako
zprostředkovatele této Pravdy. Jako příklad mohou posloužit církevní latina, arabština koránu či
konfuciánská čínština. Křesťanství, islám, konfucianismus a buddhismus mohly vznášet univerzální,
všelidský nárok platnosti právě díky existenci posvátného jazyka, který je spojoval s
transcendentním řádem absolutní moci, a tak zajišťoval soudržnost různorodé a potenciálně
univerzální komunity věřících. 2. Hierarchicky organizovaná společnost, v jejímž čele stály osoby
vládnoucí z pověření Prozřetelnosti nebo vyššího mravního a kosmického řádu a představující
inkarnaci ontologické Pravdy. 3. Nečasovost, která se projevuje v bezprostřední simultaneitě
věčného a časného. Pozemské události jsou chápány jako zpřítomnění a imitace věčných modelů.

V předmoderním vědomí jsou přirozené souvislosti vepsány do nadpřirozených vzorců. Kosmos a dějiny,
svět a člověk tvoří v zásadě jednu realitu. Slábnutí těchto tří rysů, které dávaly lidskému životu
smysl a zasazovaly jej do pevného rámce, naznačovalo narůstající propast mezi dějinami a kosmem,
člověkem a světem. Koncepce národa je odpovědí na tuto historickou výzvu; národ dává opětovně
lidské existenci smysl a pocit trvání a příslušnosti k vyššímu „přirozenému“ celku. Podle
Andersona, jehož perspektiva je značně eurocentrická, se národ vytvářel na kulturním pozadí
křesťanské reformace a nahrazování latiny „národními“ jazyky ve státní administrativě a byrokracii.
Důležitým aspektem formování moderního národa byl rozvoj kapitalistické ekonomiky a vynález
knihtisku, který vyústil do vzniku „tiskového kapitalismu“ (print-capitalism). Moderní pojetí času
jako nezvratného řetězce příčin a následků s jasným oddělením minulosti a budoucnosti se názorně
projevilo v románové a žurnalistické tvorbě. Příslušníci národa stejně jako románové postavy,
ačkoli se vzájemně neznají, jsou začleněni do jediné abstraktní souvislosti, která je zároveň
rámcem anonymního společenství národů. Noviny obdobně spojují nezávislé události, jejichž spojení
je „představované“ výlučně na základě astronomicky měřené současnosti. Simultánní spotřeba denního
tisku generuje společenství synchronně sdílené představy. Četba novin je tak podle Andersona pro
moderního člověka tím, čím byla modlitba pro člověka předmoderního. Rituál četby novin se odehrává
v soukromí, ale čtenář si je vědom představy společenství anonymních „spolučtenářů“.

Souběžně s budováním národních celků a trhů se množství dialektů redukovalo na omezený počet
psaných, tištěných a oficiálně kodifikovaných jazyků, které položily základ národního vědomí, a to
prostřednictvím následujících procesů: 1. Národní jazyk přiváděl čtenáře k vědomí národní
sounáležitosti s lidmi náležejícími k stejné jazykové oblasti. 2. Tištěné slovo bylo možno neustále
znovu reprodukovat a nebylo podrobeno místním a časovým modifikacím, k němuž docházelo při
přepisování. 3. Tištěné jazyky jakožto jazyky administrace posilovaly jazykovou homogenizaci.

Anderson se nicméně nedomnívá, že svébytný jazyk musí být nutným kritériem národního vědomí. Za
historicky první generaci nacionalistů považuje americké hnutí za nezávislost ve druhé polovině 18.
století, které se dovolávalo osvícenských univerzalistických principů samosprávy. Teprve druhá –
evropská – vlna vyzdvihla v duchu romantismu národ jako entitu založenou v dávné mytické minulosti.
Třetí vlnu nacionalismu, kterou Anderson označil jako „úřednickou“, vyvolaly imperiální dynastie,
jež se cítily ohroženy druhou vlnou jazykového nacionalismu (například rusifikace za vlády
Alexandra III.). Čtvrtou vlnu nacionalismu spojuje Anderson s rozpadem evropských multietnických
monarchií po první světové válce a dekolonizací po druhé světové válce. Lidstvo se nyní chápe a
politicky organizuje jako „společenství suverénních národů“. Z díla: Under Three Flags: Anarchism
and the Anti-colonial Imagination (Pod třemi vlajkami: Anarchismus a antikoloniální představy,
2005); Long-distance Nationalism: World Capitalism and the Rise of Identity Politics (Nacionalismus
na dálku: Světový kapitalismus a zrod politiky identit, 1992); Java in a Time of Revolution:
Occupation and Resistance, 1944–1946 (Jáva v čase revoluce: Okupace a rezistence, 1944–1946, 1972);
Mythology and the Tolerance of the Javanese (Mytologie a tolerance Javánců, 1965).

Ankermann, Bernhard (14. 2. 1859, Gvardejsk [Tapiau], Ruská federace – 26. 10. 1943, Berlín,
Německo), německý antropolog a etnolog; představitel difuzionismu. Ankermann spolu se svým učitelem
Robertem Fritzem Graebnerem vytvořil německo-rakouskou školu kulturních okruhů, založenou na
difuzionismu. Z díla: Kulturkreise und Kulturschichten in Afrika (Kulturní okruhy a kulturní vrstvy
v Africe, 1905), Verbreitung und Formen des Totemismus in Afrika (Rozšíření a formy totemismu
v Africe, 1915). (Jaroslav Malina)

Anquetil Duperron, Abraham Hyacinthe (7. 12. 1731, Paříž, Francie – 17. 1. 1805, Paříž, Francie),
francouzský orientalista; jeden ze zakladatelů moderního studia staré Indie a Íránu; hlavní rival
Williama Jonese, britského zakladatele indoevropeistiky. Anquetil Duperron pocházel z rodiny
zámožnějšího obchodníka; studoval teologii a hebrejštinu na Sorbonně a v semináři v Auxerre, kde
jej podporoval biskup Charles Daniel de Caylus, pokládaný za „posledního vůdce jansenistů“ ve
Francii. Od října 1751 do ledna 1752 studoval Anquetil Duperron arabštinu a perštinu v Nizozemí
v jansenistických seminářích v Rhijnbergu a Amersfoortu. Po návratu do Paříže se zaměřil na
filologii orientálních jazyků. Na přímluvu historika Anne Claude Philippa de Cayluse, synovce
biskupa z Auxerre, získal stipendium a docházel do Bibliothèque du roi, kde jej abbé Claude Sallièr
a Michel Ange André Leroux-Deshauterayes upozornili na existenci avestských rukopisů odrážejících
údajné Zarathuštrovo učení. Anquetil Duperron se rozhodl odejít do Indie, získat rukopisy, naučit
se na místě jazyk a zprostředkovat jej Západu. V listopadu 1754 se připojil v Paříži k odvedencům
Compagnie des Indes a v srpnu 1755 vystoupil na břeh v Pottuččéri, hlavní francouzské základně v
Indii. V dubnu 1756 Anquetil Duperron odcestoval na sever do Čandannagaru, francouzské obchodní
stanici v Bengálsku na řece Huglí ležící poblíž britské Kalkaty. Zde jej zastihla sedmiletá válka.
Jeho konečným cílem byl Surat, kde chtěl od místních Pársů získat avestské rukopisy a kam dorazil v
březnu 1758. Podařilo se mu koupit fragment rukopisu Avesty, na jehož překladu pracoval do března
1759. V červnu 1759 dokončil překlad části Avesty zabývající se především stvořením a dualistickou
kosmogonií. Po třech letech pobytu v Suratu se přes Anglii (kde byl zadržen jako válečný zajatec a
studoval v Oxfordu rukopisy) vrátil v březnu 1762 do Paříže.

Abraham Hyacinthe Anquetil Duperron přednášel na půdě Académie des Inscriptions et Belles-Lettres a
roku 1771 vydal třídílný překlad Zend-Avesta. Z přísně vědeckého hlediska se dopustil vážných omylů
a jeho překlad je navzdory svému historickému významu pouhým artefaktem, nikoliv plnohodnotnou
interpretací archaické náboženské skladby. Anquetil Duperron se mýlil, když relativně pozdní formu
perštiny považoval za starobylý posvátný jazyk. Anquetil Duperron získal celoevropský věhlas, ale
rovněž řadu mocných protivníků, mezi nimi na předním místě Williama Jonese, budoucího vůdce britské
orientalistiky. Podobně jako studie jiných orientalistů vyvolala Anquetil Duperronova díla značný
zájem v německy mluvících zemích, kde rezonovala s počínajícím romantismem. Jakobín Anarcharsis
Cloots v roce 1791 navrhl, aby Zend-Avesta nahradila bibli a stala se předmětem veřejného kultu. V
roce 1775 obdržel Anquetil Duperron z Indie zásilku perské verze padesáti upanišad, které během
dvanácti let přeložil nejdříve do francouzštiny a posléze (1796) do latiny. V roce 1778 vydal
Législation orientale (Orientální zákonodárství), o osm let později Recherches historiques et
géographiques sur ľInde (Historické a geografické výzkumy Indie), roku 1798 zajímavý „sociálně
relativistický“ spis ĽInde en rapport avec ľEurope (Indie ve vztahu k Evropě) a v letech 1801 a
1802 dvojdílný latinský překlad didaktických védských a postvédských textů zvaný Oupnek’hat. Zdá
se, že Abraham Hyacinth Anquetil Duperron se po návratu z Indie nikdy zcela nepřizpůsobil evropským
poměrům. Přežíval v nezávislosti, která byla vykoupena krajní chudobou. Anquetil-Duperron sice
přivítal revoluci, ale svým terorem se mu záhy odcizila. V roce 1791 vyjádřil navzdory značnému
riziku věrnost papeži Piovi VI. Roku 1804 byl vyzván jako člen Institut de France, aby složil
přísahu císaři. Odmítl, ačkoliv jej to stálo místo v institutu.

Svébytnou náboženskou syntézu sjednocující prvky katolicismu, jansenismu, hinduismu a mazdaismu, k
níž Anquetil Duperron údajně dospěl ke konci života, pokládá francouzský filolog Raymond Schwab
(například The Oriental Renaissance [Orientální renesance], 1984) za jeden ze základních stavebních
kamenů tzv. orientální renesance. Známá byla rovněž jeho kritika Montesquieuova pojetí orientálního
despotismu. Sto třicet orientálních rukopisů a vlastních poznámek, představujících kromě knih
prakticky jeho jediný majetek, odkázal Anquetil Duperron Silvestru de Sacymu (1758–1838),
zakladateli moderní arabistiky; dnes jsou uloženy v Bibliothèque nationale v Paříži.




Antalík, Dalibor (narozen 1966, Praha), český religionista. Studoval na evangelických teologických
fakultách v Praze, Lausanne a Ženevě. V současnosti působí jako docent Ústavu filozofie a
religionistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Jeho hlavní badatelský zájem se
soustřeďuje na dějinně-srovnávací výzkum prejudaistických a preislámských náboženských kultur
starověkých Semitů. Věnuje se i některým dílčím otázkám z oblasti teoretické religionistiky.

Výsledky dosavadní práce publikoval v religionistických, orientalistických i teologických
periodikách a sbornících. V knižní monografii Jak srovnávat nesrovnatelné: Strategie mezináboženské
komparace (2005) hledá metodické a také ideologické předpoklady, z nichž vychází mezináboženská
komparace v diskurzu religionistiky, biblistiky a tzv. staré orientalistiky. Zvláštní pozornost
přitom věnuje různým srovnávacím strategiím, které tyto disciplíny uplatňovaly při výzkumu
náboženských kultur starověkého Předního východu. Kontakt: Doc. Dalibor Antalík, Ph.D., Ústav
filosofie a religionistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Náměstí Jana Palacha 2,
116 38 Praha 1, e-mail: dalibor.antalik@ff.cuni.cz.

Appadurai, Arjun (4. 2. 1949, Bombaj, Indie), americký sociokulturní antropolog indického původu
(graduoval na University of Chicago). Appaduraiovo dílo zasahuje do oblasti kritického zkoumání
modernity, teorie globalizace, postkoloniálních studií a kulturní geografie, přičemž je zaměřeno
zejména na studia globálních médií, migrace a spotřeby s důrazem na výzkum v městském prostředí.
V současnosti pracuje v oddělení Global Intitiatives na New School of New York. Kromě působení na
mnoha amerických univerzitách přednášel také na francouzské École Pratique des Hautes Études.
Značného úspěchu dosáhl jím editovaný sborník Social Life of Things: Commodities in Cultural
Perspective (Sociální život věcí: Zboží z kulturní perspektivy, 1986), v němž se britští a američtí
autoři zaměřili na toky a cirkulaci zboží a na ně navázané interakce, vztahy, potřeby a tužby v
různých kulturních prostředích.

Světový věhlas mezi odbornou veřejností získal Appadurai souborem studií uveřejněných pod názvem
Modernity at Large: Cultural Dimension of Globalisation (Modernita jako celek: Kulturní rozměr
globalizace, 1996). V jedné ze studií zavádí hojně užívané pojmy pro jednotlivé dimenze globální
kulturní ekonomie: pojmy ideoscapu, ethnoscapu, mediascapu, technoscapu a financescapu postihují
šíření osvícenských idejí demokracie, občanství a svobody, šíření nacionálních identit, mediálních
obsahů, technologií a globálních finančních toků. Appadurai je díky své konceptualizaci schopen
novým způsobem zachytit formování kulturních identit v průniku jednotlivých sfér. V tomto světle se
například indická identita formovala díky zavedení kriketu britskými kolonizátory do Indie.
Následná adaptace („indigenizace“) tohoto sportu s návazným šířením mediálních sdělení významně
přispěla k utvoření představy indické identity navzdory četným náboženským a lokálním
příslušnostem. Zvláštní formativní síla je zde připisována představivosti jakožto sociální praxi,
která je základem pro vyjednávání mezi aktéry. Jeho zájem se dále orientuje na kulturní realitu
moderní Indie v kontextu globalizace. Appadurai je také zakladatelem a editorem časopisu Public
Culture, členem mezinárodních institucí zaměřených na výzkum globální kultury a politiky a
konzultantem četných nadnárodních organizací (UNESCO, UNDP [Rozvojový program OSN], Světová banka
ad.).

Arcichovskij, Artěmij Vladimirovič (26. 12. 1902 – 17. 2. 1978), ruský archeolog; profesor
moskevské univerzity; jeden ze zakladatelů moderní ruské archeologie. Věnoval se zejména slovanské
archeologii, výzkumům staroslovanských pohřebišť a starých ruských měst. Od roku 1932 prováděl
výzkumy Novgorodu, kde učinil světově významný objev písemných záznamů na březové kůře (listina,
březová). Z díla: Novgorodskije gramoty na berestě (iz raskopok 1956–1957 gg.) (Novgorodské listiny
na březové kůře [z výzkumů v letech 1956–1957], 1963).

Arendtová, Hannah (14. 10. 1906, Hannover, Německo – 4. 12. 1975, New York, USA), německá filozofka
a politická teoretička. Ve dvaadvaceti letech získala doktorát z filozofie na univerzitě
v Heidelbergu, kde byl jejím učitelem Martin Heidegger. Po příchodu nacistů k moci emigrovala do
Francie, po jejíž okupaci v roce 1941 odešla do Spojených států amerických. Působila jako
profesorka na řadě amerických univerzit (University of Princeton, Columbia University, University
of Chicago, University of Berkeley, New School for Social Research). Zabývala se především
politickou teorií a věnovala se problematice fenomenologie, totalitarismu, holocaustu a údělu
židovství v moderní době.

Jednou z ústředních linií jejího díla je otázka svobody, kterou podle ní člověk realizuje pouze
účastí ve veřejném životě, tedy politickou aktivitou. Jedině tak se může vyvázat z koloběhu
biologické nutnosti a zajišťování obživy. Resuscituje tak Aristotelovu představu zóon logon echón a
zóon politikon, přičemž klade důraz na pluralitu a individualitu lidských bytostí. Politické
jednání má proto podle ní vnitřní, nikoliv pouze instrumentální hodnotu, čímž se Arendtová pevně
zařazuje do republikánské tradice politického myšlení. Zmínit lze také její kritiku byrokratizace
moderní společnosti a vzestup sociálních a ekonomických otázek, které – řešeny, ve stále
vzrůstající míře, centrálně státním aparátem – ústí v konformizaci a homogenizaci společnosti, tedy
v potlačení svobody a plurality lidských bytostí. Takto konformizovaná a zároveň atomizovaná
společnost je pak ideálním terčem pro hlasatele totalitních ideologií. Z díla: The Origins of
Totalitarianism (1951, česky: Původ totalitarismu, I–III. Praha: Oikoymenh, 1996); The Human
Condition (Lidská situace, 1958), Between Past and Future (1961, česky: Mezi minulostí a
budoucností. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2002), Eichmann in Jerusalem (1963,
česky: Eichmann v Jeruzalémě. Praha: Mladá fronta, 1995), On Violence (1970, česky: O násilí.
Praha: Oikoymenh, 2005), The Life of the Mind (1978, Život ducha; česky pouze 1. díl – Myšlení.
Praha: Aurora, 2001).

Ariès, Philippe (21. 7. 1914, Blois, Francie – 8. 2. 1984, Paříž, Francie), francouzský historik;
přední medievista. Specializoval se na dějiny rodiny a smrti. Z díla: Essais sur ľhistoire de la
mort en Occident: du Moyen Âge à nos jours (Eseje o historii smrti na Západě: od středověku
k dnešku, 1975), ĽHomme devant la mort (Člověk před smrtí, 1977, česky: Dějiny smrti, I., II.
Praha: Argo, 2000), Images de ľhomme devant la mort (Představy člověka před smrtí, 1983), redigoval
Histoire de la vie privée, I–V (Historie soukromého života, I–V, 1985–1987, spolu s Georgem Dubym).

Aristotelés ze Stageiry (384 př. n. l., Stageira [Makedonie] Řecko – 322 př. n. l., Chalkida,
Řecko), řecký filozof a polyhistor. Jeho encyklopedické dílo ovlivňovalo po dvě tisíciletí vývoj
řady vědních odvětví. Ve spisech shrnutých později pod názvem Organon (česky: Organon I–VI. Praha:
Československá akademie věd a umění, Academia, 1958-1978) položil základy analytického uvažování a
klasické logiky; bývá označován i za „prvního antropologa“, neboť ve svých spisech shromáždil
poznatky tehdejší doby o člověku. Aristotelovi je rovněž připisováno první užití termínu
„anthropologie“ (v etickém spisu Etika Nikomachovi, adresovaném jeho synovi [česky: Etika
Nikomachova. Praha: Laichter, 1937; předtím Ethika Nikomachova, 1888), i když v poněkud odlišném
smyslu, než se objevoval později a než je používán dnes.

Aristotelovo dílo tzv. Corpus Aristotelicum, uspořádané podle oborů jeho následníky, obsahuje
spisy: logické, ontologické – tj. metafyzické (pojednávající o základech jsoucna; název metafyzika
je odvozen od toho, že pořadatel Aristotelova díla Aristoníkos z Rhodu je zařadil za spisy
fyzikální, přírodně filozofické a přírodovědecké). Další Aristotelovy spisy se týkají etiky,
politiky a slovesného umění (Poetika, česky 1948 [Praha: Laichter], 1929, 1884 [Aristotelova kniha
O básnictví], Rétorika, česky 1948 [Praha: Laichter).

Aristotelés ve svém bádání přešel od spekulativní filozofie platónského typu k empirické vědě a
vytvořil základy formální logiky. Odmítl Platónovu teorii anamnéze (kdy vše je odrazem určité
ideální ideje v nadsvětí a uvědomování si podstaty spočívá v rozvzpomínání si na ideální stav) a
zdůraznil význam smyslového poznání. K vzniku věcí je podle aristotelské teorie třeba čtyř faktorů:
látky, tvaru, účelu a hybné příčiny. Za příčinu pohybu vyhlásil tzv. prvního hybatele [Boha] (to
próton kinún akínetón). Jeho estetika je založena na principu „tvůrčího napodobování“, mimésis.
S maximální přesností a pečlivostí se věnoval zkoumání rozmanitých entit okolního světa a všeho
živého: člověkem počínaje přes další živočichy; podle Aristotela se od nich člověk, jehož označil
jako to zóon polítikon, odlišuje svou přirozeností a schopností rozvoje společenského života. Kromě
člověka klasifikoval na pět set ostatních živočichů. Za centrum duševního života považoval srdce,
mozek podle něj slouží k ochlazování krve. Je zřejmé, že ve snaze pochopit to, k čemu ve své době
neměl adekvátní prostředky, se dopouštěl řady omylů jak ve svých vlastních hypotézách, tak i
v citaci zpráv, které přebíral od jiných autorů. Z této oblasti lze uvést některé z jeho názorů na
sexualitu: samčí vajíčko považoval za nositele duše budoucího živočicha, kdežto samičí za látku,
z níž se živočich vytvoří. Další, půvabně kuriózní názor citujeme v překladu podle pojednání o
Aristotelovi z pera Jonathana Barnese (Hare – Barnes – Chadwick, 1994: 182): „Hadi kopulují tak, že
se navzájem ovíjejí; nemají však žádná varlata, ani žádný penis, jak jsem již řekl dříve – žádný
penis, protože nemají nohy, žádná varlata […] kvůli své délce. Neboť protože jsou přirozeně tak
dlouzí, kdyby zde byla další zpoždění v oblasti varlat, semeno by se ochladilo, díky svému pomalému
postupu. (To se stává u mužů, kteří mají velký penis: jsou méně plodní než ti, kteří mají menší
penis, protože studené semeno není plodné a semeno, které se dopravuje na příliš velkou vzdálenost,
se ochlazuje.)“

Od pojetí člověka jakožto „tvora společenského“ se odvíjí Aristotelova politická teorie, kterou
(společně s etikou) považoval za nejvyšší „vědu“ – právě proto, že přinášela moudrost (fronésis)
zaměřenou prakticky, tj. k fungování obce. Politická jednotka (polis) je pro Aristotela
předpokladem jakéhokoliv politického rozvažování (na rozdíl například od liberalismu, který se
existenci této jednotky snaží zpětně ospravedlnit); obec tak předchází existenci jednotlivce stejně
tak, jako člověk předchází existenci své ruky. To je základní význam teze o zóon politikon. Obec je
zároveň společenstvím duchovním a mravním; jde v ní primárně o to, jak žít dobře (ctnostně) a
naplňovat tak etický ideál blaženosti (eudaimonia), nikoliv pouze o to, jak žít spolu v míru (to je
pro změnu klíčová otázka moderního západního politického myšlení počínaje Thomasem Hobbesem,
vyvěrající ze zjištění, že nelze odhalit jakési imanentní, objektivní měřítko
správnosti/spravedlnosti/dobrého života, jež antičtí autoři předpokládali).

Ve svém nejvýznamnějším díle Politika (česky: Praha: Laichter, 1939; předtím Aristotelova Politika,
1895), které podle všeho netvoří koherentní celek a původně – jako učební text v Aristotelově škole
Lykeion – zřejmě nebylo ani určeno k vydání, sleduje dva cíle: Za prvé, vymezuje se vůči svému
učiteli Platónovi, zejména v kritice některých aspektů jeho ideální obce, jak ji Platón podal ve
spisu Ústava (společné vlastnictví žen, dětí a majetku, maximální jednotnost obce, hierarchická
nerovnost mezi třídami obyvatel apod.; česky 1921). Za druhé – a zde se reprodukuje Aristotelova
empirická orientace – nabízí analýzu existujících ústavních zřízení v tehdy známém světě, na jejímž
základě konstruuje známou typologii zřízení (v dnešní terminologii režimů).

Asad, Talal, britsko-americký antropolog, pocházející z prominentní rodiny saúdskoarabských
židovských konvertitů k islámu; v současné době působí na City University of New York (USA).
V dětství absolvoval britské školy v Pákistánu, poté studoval architekturu ve skotském Edinburghu,
kde se nadchl pro sociální antropologii. V postgraduálních studiích pokračoval na Oxfordské
univerzitě pod vedením britského antropologa Edwarda Evana Evanse-Pritcharda (1902–1973). Následně
působil na univerzitě v Chartúmu, kde se zabýval koloniálními vztahy.

Asad v 70. letech proslul jako editor sborníku Anthropology and Colonial Encounter (Antropologie a
koloniální setkání, 1973), v němž se jeho autoři zaměřili na kritické zkoumání vztahu mezi západním
věděním a nezápadním světem, který byl tradiční oblastí antropologických výzkumů. Toto průlomové
dílo obrátilo pozornost k dějinám antropologie z hlediska jejího formování dobovými podmínkami
společenskými, politickými apod., což Asad explicitně zdůraznil v předmluvě. Argumentoval, že
kolonialismus byl historickou podmínkou vzniku moderní antropologické disciplíny, protože učinil
její předmět dostupným. Nepovažuje však antropologii jednostranně za „služku kolonialismu“ a
poukázal na rozmanitost vztahů mezi antropology a koloniální správou. Nicméně zdůraznil fakt, že
koloniální diskurzy utvářely mimoevropské společnosti jako předmět antropologie. Navíc zpochybnil
možnost dosažení objektivity či neutrálnosti vědeckých standardů v antropologickém vědění, neboť
vznikalo v prostředí ekonomické a politické nadvlády. Etnografie a antropologické zprávy byly psány
Evropany o „ne-Evropanech“ pro Evropany. Asadova kritika byla zaměřena na reflexi asymetrických
mocenských vztahů mezi kolonizátory a kolonizovanými, které v době dekolonizace již nebylo možno
déle přehlížet. Podle něj není adekvátní dále pohlížet na modernizující se neevropské společnosti
jako natradiční a pasivní. V tomto smyslu se Asadovy úvahy staly inspiračním zdrojem
postkoloniálních studií. V 80. letech Asad spolupracoval se skupinou představitelů postmoderní
antropologie sdružených kolem sborníku Writing Culture: The Poetics and Politics of Ethnography
(Psaní kultury: Poetika a politika etnografie, 1986, editoři James T. Clifford a George Marcus),
kde polemizoval s pojetím kulturního překladu česko-britského antropologa a filozofa Ernesta
Gellnera (1925–1995). V tomto směru však dále nepokračoval a obrátil pozornost ke genealogickému
studiu vztahu mezi Západem a Východem na poli náboženství v práci Genealogies of Religion:
Disciplines and Reasons of Power in Christianity and Islam (Genealogie náboženství: Kázeň a rozum
moci v křesťanství a islámu, 1993). Později se v tomto směru zaměřil na principy sekularismu
v knize Formations of Secular (Utváření sekulárního, 2003). Sekulární, nenáboženský obraz světa se
v jeho pohledu vytvářel s nástupem modernity současně na mnoha rovinách – politiky, literatury,
estetiky, práva a subjektivity. Sekularismus není dán evidencí moderních věd, ale je komplexní
sociální formací, kterou Asad učinil předmětem antropologického zájmu.

Augusta, Josef (17. 3. 1903, Boskovice – 4. 2. 1968, Praha), český paleontolog a spisovatel;
profesor Univerzity Karlovy v Praze. Studoval na Masarykově univerzitě v Brně, docentem
Geologicko-paleontologického ústavu Přírodovědecké fakulty UK v Praze se stal roku 1937, 1946 zde
jmenován profesorem zoopaleontologie. Vedle vědecké práce, zaměřené hlavně na období karbonu a
permu, vydal i první moderní českou příručku svého oboru – Úvod do všeobecné paleontologie (1.
vydání 1936); veřejnost jej znala spíše jako autora populárně vědeckých knih, postupně přerůstající
v povídkové, v nichž sledoval příklad Eduarda Štorcha.

Od roku 1935 spolupracoval s malířem Zdeňkem Burianem na tvorbě mezinárodně uznávaných rekonstrukcí
vymřelých zvířat a života v minulých geologických dobách i vývojových forem člověka v pleistocénu
(jeho konzultantem v archeologii byl Jan Filip). Z jejich spolupráce vznikli Neandertálci (1951) a
Lovci mamutů a sobů (1955). K dalším jeho významným pracím v tomto směru patří Lovci jeskynních
medvědů (1947), Z pradějin člověka (1954), Z vývojových a kulturních pradějin člověka (1957),
povídkové knihy Ztracený svět (1948), Z hlubin pravěku (1949), Zrození Venuše (1960), U pravěkých
lovců (1971). (Karel Sklenář)

Averroes (arabsky: Ibn Rušd Abú-l-Valíd Muhammad Ibn Ahmad Ibn Muhammad, 1126, Córdoba, Španělsko –
11. 12. 1198, Marrakesch, Maroko), arabský filozof, lékař a právník; jeden z nejvýznamnějších
vzdělanců muslimského Španělska. Komentoval a rozvíjel učení Aristotela. V polemice proti
al-Ghazzalímu obhajoval rozumové poznání ve věcech víry. Inspiroval teorii dvojí pravdy: rozumová
činnost není spojena s jednotlivcem, nýbrž s nadindividuálním rozumem. Svět nebyl Bohem stvořen
z ničeho, ale z věčné hmoty.

Avicenna (persky: Abú Alí al-Husain ibn Abdalláh Ibn Síná, 980, Afšaná u Bucháry, Uzbekistán –
1037, Hamadán, Írán), perský lékař a filozof; autor básní a spisů z logiky, etiky, metafyziky a
dalších oborů, především však z medicíny.

V čtrnáctidílném kánonu medicíny Al-Kánún fi t-tibb (Úplný soubor poznatků z lékařství) shrnul
znalosti řeckých a islámských přírodovědců, anatomů a lékařů. Dílo bylo vrcholem lékařského vědění
na počátku 2. tisíciletí a stalo se vedle spisů Galénových nejdůležitějším lékařským pramenem
středověku. Spis vyniká systematičností a skvělým uspořádáním faktů. Jednou z velkých předností je,
že při popisu nemocí vědomostem z patologie a terapie předchází vždy úvod anatomicko-fyziologický a
že je tento popis vybaven jasně osvětlujícími příklady.

Lidskou duši chápe Avicenna jako substanciální formu těla, která je nehmotná a nesmrtelná. Uznává
posmrtný život pouze v čistě duševním, nikoli ve fyzickém smyslu; odmítá vzkříšení těla.


B

Bahenský, František (28. 11. 1976, Slaný), český etnolog, historik; absolvent Filozofické fakulty
Univerzity Karlovy v Praze; Mgr. (2001); PhDr. (2002). Pracovník Etnologického ústavu Akademie věd
České republiky, v. v. i. (Oddělení historické etnologie), kde zastává řadu funkcí: 2002–2006
vědecký tajemník, 2004–2006 člen vědecké rady, od 2004 člen redakční rady časopisu Český lid, od
2007 člen Rady pracoviště. Externě přednáší na Katedře antropologie Filozofické fakulty Západočeské
univerzity v Plzni a na Ústavu světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Specializuje se především na etnohistorii východní Evropy a zemí bývalého SSSR, dějiny oboru,
etnokartografii, lidovou architekturu. Od roku 1996 provádí dlouhodobé terénní výzkumy u nativních
etnik (Chantů, Mansů, Něnců) na teritoriu Ruské federace (Jamalo-něněcký a Chanty-mansijský
autonomní okruh) a od roku 2001 terénní výzkumy v rumunském Sedmihradsku. Rovněž uskutečnil řadu
studijních pobytů v zahraničí (Universität Bayreuth, Freie Universität Berlin, Ludwig-Maxmillian
Universität München, Universität Wien, Moskva, Sankt-Petěrburg). Je řešitelem a spoluřešitelem
grantových projektů, editorem a autorem řady odborných studií, zpráv, recenzí: Severní Chantové.
Příspěvek k pastevectví sobů na Polárním Uralu, in: Český lid, 87, 2000, s. 211–222; Zpráva o
struktuře základních etnografických a folkloristických periodik v rozmezí let 1953–1963, in: A.
Kostlán (ed.), Věda v Československu v letech 1953–1963, Praha 2000, s. 553–564; Skalní
architektura v České republice, in: Český lid, 89, 2002, s. 239–256; Institucionální základna
českého národopisu v letech tzv. budování socialismu a profilace hlavních periodik, in: M. Holubová
– L. Petráňová – J. Woitsch, Česká etnologie 2000, Praha 2002, s. 185–209; Ab Amicis Oblatum:
Josefu Vařekovi k 75. narozeninám, Praha 2002, 148 stran. Tradiční ekonomika západosibiřských
Chantů v historické perspektivě, in: J. Woitsch – F. Bahenský, Ab Amicis Oblatum: Josefu Vařekovi
k 75. narozeninám, Praha 2002, s. 133–146; Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska IV.
Etnografický a etnický obraz Čech, Moravy a Slezska (1500–1900): Národopisné oblasti, kulturní
areály, etnické a etnografické skupiny, Praha 2004, 89 stran + 3 mapy (spolueditor); The Northern
Khants – The Culture of Reindeer Herdsmen in Post-Soviet Russia, in: Uherek, Zdeněk – Grill, Jan,
Fieldwork and Local Communities. Prague Occasional Papers in Ethnology, no. 7, 2005, s. 193–210; S.
P. Krašeninnikov – druhý muž ruské vědy 18. století?, in: Staletí objevů, diplomacie a válek:
Sborník k 60. narozeninám prof. Aleše Skřivana, F. Stellner, M. Kovář (ed.), Acta Universitatis
Carolinae – Philosophica et Historica 1, Studia Historica, LV, Praha 2005, s. 105–114; Pastevecký
cyklus severních Chantů, in: Acta Universitatis Carolinae – Philosophica et Historica 3, Studia
Ethnologica, XIII, Praha 2006, s.103–116; Výzkum mimoevropských etnik v Etnologickém ústavu AV ČR,
in: Sociálne vedy a humanistika očami mladých, T. Sedová (ed.), Bratislava 2006, s.155–161;
Kontakt: PhDr. František Bahenský, Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., Na Florenci 3, 110 00 Praha
1, e-mail: bahensky@hotmail.com.

Bachofen, Johann Jacob (22. 12. 1815, Basilej, Švýcarsko – 25. 12. 1887, Basilej, Švýcarsko),
švýcarský právník, historik a religionista; zakladatel právní komparatistiky, stoupenec
evolucionismu v etnologii a antropologii. V duchu evolucionismu, na základě etnografických,
religionistických, archeologických, mytologických, historických, ikonografických a jiných pramenů,
jejich kombinováním a spekulativním výkladem vytvořil ucelenou koncepci vývoje rodiny a rodinného
práva. Bachofenovy teze představovaly svébytnou směs pozdního romantismu a evolucionismu. Bachofen
pocházel z patricijské basilejské rodiny. Studoval právo na univerzitách v Berlíně, Paříži a
Cambridge a po návratu do Basileje působil několik let jako soudce a přednášel na místní univerzitě
římské právo. Od roku 1844 se jako soukromý učenec věnoval pouze bádání v oblasti dějin práva,
archeologie a antické mytologie.

Ve svém hlavním díle Das Mutterrecht (Mateřské právo) z roku 1861 předložil pojetí matriarchátu
jako univerzálního historického stadia a celistvé vize světa, ideologického pojetí reality, které
se projevovalo ve všech aspektech sociálního a kulturního života. O matriarchátu jako vládě žen se
zmínil již Joseph-François Lafitau ve spise Mœurs des sauvages ameriquains comparées aux mœurs des
premiers temps (Mravy amerických divochů ve srovnání s mravy prehistorických dob, 1724) a abbé
Desfontaines v knize Le nouveau Gulliver, ou voyage de Jean Gulliver, fils du capitaine Gulliver
(Nový Gulliver aneb cesty Jeana Gullivera, syna kapitána Gullivera, 1730). Lafitau srovnával tento
systém se společenskou organizací Lýků, Skythů a dalších starověkých národů, které znal z četby
antických autorů, a dospěl k názoru, že matriarchální zřízení (gynekokracie, gynécocratie) bylo v
minulosti rozšířeno i na Předním východě a ve Středomoří. Představa matriarchátu, která těžila z
rituálů antiky (Thesmoforia, Bona Dea), byla oživena v 18. století.

Podle Bachofena lidstvo prošlo třemi univerzálními historickými stadii, vyznačujícími se
specifickou formou příbuzenských vztahů, náboženské imaginace a pojetí politické moci: heterismem,
matriarchátem a patriarchátem. První údobí, heterismus, bylo dobou archaické promiskuity, sexuální
nevázanosti, bez pevných partnerských vztahů. Bachofen nazýval tento věk „telurickým“; jeho
ústřední „Velkou bohyní“ byla obdoba řecké Afrodíté nebo římské Venuše, jejíž kult měl sexuálně
orgiastický ráz. Matriarchát se prosadil až po dlouhém přechodném období konfliktů a anarchie.
Vznikla rodina jako nástroj sociálního zabezpečení a ochrany žen. Hlavní příčinou nástupu
matriarchátu byla změna v subsistenci, protože ženy hrály klíčovou úlohu při zavádění zemědělství.
Matriarchální společnost byla rovnostářská a pacifistická; náboženská imaginace zdůrazňovala
nokturní, lunární a chthonickou symboliku. Hlavní bohyní matriarchátu byla archaická analogie řecké
Démétér nebo římské Ceres. Mnohá témata řecké mytologie svědčí o dramatičnosti přechodu od
matriarchátu k patriarchátu, který se odlišoval důrazem na hodnoty individualismu, héroismu a
astrální a solární symbolismus. Bohem patriarchátu ve starém Řecku byl Apollón, bůh slunečního
kotouče, světla a krásného umění. Většina stoupenců teorie matriarchátu lokalizovala historický
střet mezi matriarchátem a patriarchátem do druhého tisíciletí př. n. l., kdy achajské a dórské
patriarchální pastevecké kmeny rozvrátily v egejské oblasti autochtonní matriarchální zemědělskou
civilizaci.

Bachofenova vize lidských dějin oslovila různorodé autory, kteří zahrnovali Michaila Alexandroviče
Bakunina (1814–1876), Josepha Campbella (1904–1987), Friedricha Engelse (1820–1895), Julia Evolu
(1898–1974), Ericha Fromma (1900–1980), Roberta Gravese (1895–1985), Otto Grosse (1877–1920), Jane
Ellen Harrisonovou (1850–1928), Thomase Manna (1875–1955), Friedricha Nietzscheho (1844–1900),
Elisu Reclusovou (1830–1905), Rainera Maria Rilkeho (1875–1926) a novoromantické mnichovské
intelektuály sdružené na začátku 19. století ve skupině Kosmiker. Adrien Turel (1890–1957) srovnal
mechanismus potlačení vzpomínek na matriarchát v rámci patriarchální kultury s obdobným procesem v
lidské psychice, který studoval Sigmund Freud (1856–1939). Představitelé anglosaské antropologie
Johanna Jacoba Bachofena vesměs ignorovali. John Ferguson McLennan označil v pojednání Studies in
Ancient History (Studie rané historie, 1876) Bachofenovu knihu za „mystickou“ a doporučil místo ní
studii La mère chez certains peuples de l’antiquité (Matka u určitých starověkých národů, stálá
hodnota lidí starých dob) z roku 1867 od Francouze Girarda-Teulona. Lewis Henry Morgan se o
Bachofenově díle dozvěděl až po publikování svých vlastních prací o matrilineárním systému u
indiánských kmenů. Bachofenovým dílem byli ovlivněni němečtí etnologové, kteří se hlásili k
difuzionismu, například Fritz Graebner nebo Wilhelm Schmidt. Ve druhé polovině 20. století použila
teorii matriarchátu v bachofenovském duchu autorka koncepce Staré Evropy (Old Europe) americká
archeoložka litevského původu Marija Gimbutasová (1921–1994), která předložila na základě
svébytného výkladu neolitu a chalkolitu (eneolitu) jihovýchodní Evropy a východního Středomoří
mytopoetickou vizi evropské prehistorie, v níž se mísí myšlenky pozdního romantismu a difuzionismu
se současným feminismem a postprocesuální archeologií.

Bachtin, Michail Michailovič (17. 11. 1895 Orjol, Rusko – 7. 3. 1975 Moskva, Rusko), ruský filozof,
teoretik kultury a literatury. Bachtin absolvoval studia filozofie a klasické filologie v
ukrajinské Oděse a na univerzitě v Petrohradu. V letech 1918–1929 pobýval v ruském Nevelu a
Petrohradu a v běloruském Vitebsku, kde se zformovala skupina známá jako Bachtinův kroužek. Jeho
členové Matvej Isajevič Kagan (1889–1937), Pavel Nikolajevič Medveděv (1892–1938), Valentin
Nikolajevič Vološinov (1895–1936) aj. se věnovali problematice literatury, jazykovědy, filozofie a
kultury. V tomto období Bachtin vytvořil studie Problema soderžanija, materiala i formy v slovesnom
chudožestvennom tvorčestve (Problém obsahu, materiálu a formy ve slovesné umělecké tvorbě, 1924) a
Avtor i geroj v estetičeskoj dejateľnosti (Autor a hrdina v estetické činnosti, 1922–1924).
Společně s Medveděvem napsal Bachtin článek Formaľnyj metod v literaturovedenii (Formální metoda v
literární vědě, 1928). V roce 1929 publikoval dílo Problemy tvorčestva Dostojevskogo (Problémy
Dostojevského tvorby), v němž se věnoval polyfonii (různohlasí), monologu (jednohlasí) a dialogu
(dvouhlasí). Tato kniha doznala druhého rozšířeného vydání v roce 1963 pod názvem Problemy poetiki
Dostojevskogo (Problémy Dostojevského poetiky). V období stalinských represí byl Bachtin v roce
1929 zatčen a poslán do Kustanaje v Kazachstánu a v roce 1936 do Saranska v Mordvinsku. V letech
1937–1945 působil v ruském Savelově a na Pedagogickém institutu v Saransku (1945–1969). V roce
1957, v době transformace Pedagogického institutu na univerzitu, byl Bachtin jmenován vedoucím
katedry ruské a světové literatury, kde působil až do svého odchodu do penze v roce 1961. Politické
rehabilitace se dočkal teprve v polovině 60. let 20. století. V roce 1965 publikoval světově
proslulou práci Tvorčestvo Fransua Rable i narodnaja kultura srednevekovja i renessanca (François
Rabelais a lidová kultura středověku a renesance), již předložil v roce 1941 jako doktorskou práci
v Literárním institutu Maxima Gorkého v Moskvě. V této knize provedl kulturněhistorickou analýzu
fenoménu smíchové kultury, karnevalu a groteskního realismu.

V esejích Formy vremeni i chronotopa v romane: Očerki po istoričeskoj poetike (Čas a chronotop
v románu: Studie z historické poetiky, 1937–1938), Iz predistorii romannogo slovo (Z prehistorie
románové promluvy, 1940) a Slovo v romane (Promluva v románu, 1934–1935) rozpracoval koncepci
dialogičnosti (mnohoznačnost znaků a významu), heteroglosie (různost a vrstevnatost jazyků nebo
hlasů, které se v rámci díla vyskytují), chronotopu (základní časoprostorová konfigurace
narativního uměleckého díla) a intertextuality (schopnost určitých literárních textů vztahovat se
k jiným textům). Podle Bachtina každý hlas (slovo, vyjádření nebo text) není pouze dynamickým pólem
napětí, k němuž dochází v centru mnohovrstevnatých intertextových vztahů, nýbrž průsečíkem, v němž
se střetávají různé sociokulturní proudy a diskurzy. Každý hlas je zčásti otevřený, překrytý a
ovlivněný jinými hlasy. Bachtin popřel představu autonomního „já“, neboť „já“ se formuje
sebereflexí a reflexí druhého.

V koncepci dialogičnosti kladl důraz na rozlišení významu a smyslu. Význam je staticky zakotven
v systému jazyka, proto je opakovatelný, zatímco smysl vzniká ze vzájemného vztahu alespoň dvou
personálně svázaných výpovědí. Každá výpověď je zároveň personální – vázaná časoprostorovým a
sociohistorickým výpovědním postavením a z toho vyplývajícím specifickým hodnocením jejího původce.
Taková výpověď ve svém zaměření na předmět je nucena vypořádat se s množstvím jiných a cizích
výpovědí o stejném předmětu a s jejich hodnotovými akcenty tím, že se k nim dialogicky vztahuje.
Tváří v tvář jiné výpovědi, pozici, ideologii, akcentu, slovu, přijatému do naší vnitřní řeči,
poznáváme sami sebe a přehodnocujeme se.

V eseji Epos i roman: O metodologii romana (Epos a román: O metodologii románu, 1941) označil román
za jediný živý žánr (dosud se utvářející a nehotový) a polyfonní útvar schopný kombinovat
jednotlivé druhy promluv. V románu směřuje každá promluva k odpovědi. Ta se utváří v atmosféře již
vyřčeného. Zároveň ji však determinuje to, co dosud vyřčeno nebylo. Podle Bachtina jedině román
prostřednictvím uměleckého zobrazení množství hlasů ve vzájemném dialogickém vztahu uvádí
společenskou realitu v pochybnost tím, že ji konfrontuje s ideálním dialogickým stavem lidského
soužití. Román působí na všechny ostatní žánry tím, že svou hybridizací (proces vzájemného
prolínání a smíšení dvou sociálních jazyků uvnitř téže výpovědi) rozrušuje jejich normativní
systémy. Román se tak stává základním žánrem moderní doby, neboť vyjadřuje pluralitu, polyfoničnost
života a nemožnost uzavřeného žánrového systému. Z dalšího díla: K filosofi postupka (K filozofii
činu, fragment rukopisu z let 1919–1921, 1986), Estetika slovesnogo tvorčestva (Estetika slovesné
tvorby, 1979), Slovo v žizni i slovo v poezii (Slovo v životě a slovo v poezii, 1926).

Bachtin náleží k nejcitovanějším reprezentantům ruské literární vědy a kulturologie a tvoří součást
většiny kompendií kulturálních studií. Do světa západní vědy jej uvedla francouzská lingvistka,
psychoanalytička a literární teoretička bulharského původu Julia Kristeva (narozena 1941) na
sklonku 60. let 20. století.

Balák, Libor (10. 2. 1961, Brno), český malíř, kreslíř a autor didakticko-popularizačních ilustrací
z oboru antropologie, archeologie a paleoantropologie. Ve své tvorbě užívá techniky malířské
(akvarel, kvaš, olejomalba) a kresebné (tužka, pastel). V průběhu studia na Střední
uměleckoprůmylové škole v Brně navštěvoval soukromé přednášky z oboru etnografie a antropologie
antropologa Jana Jelínka (1926–2004) a konzultoval realizace prehistorických rekonstrukcí
s paleobotanikem Antonínem Hluštíkem (narozen 1946). Na základě těchto setkání vznikla Balákova
publikace Moje první kniha o pravěku (2008). Inspirativní vliv na Balákovu tvorbu měla také jeho
spolupráce s antropologem Josefem Wolfem (narozen 1927) a českým malířem a ilustrátorem Zdeňkem
Burianem (1905–1981). Po absolvování studií v roce 1980 nastoupil do Moravského zemského muzea
v Brně (Geologicko-paleontologické oddělení). V letech 1985–1987 působil jako pedagog na Lidové
škole umění v Brně. Do roku 2000 se věnoval zejména ilustrační tvorbě. Poté navázal spolupráci se
studii Pterodon a Ilusion, která produkovala verze 2D a 3D počítačových her, k nimž vytvořil
kreslenou animaci (například Vietkong). Od roku 2004 vyučoval na střední škole. V současnosti
realizuje převážně obrazové rekonstrukce a knižní ilustrace. Knižními ilustracemi přispívá do
publikací nakladatelství Albatros (například John Lunn, Námořníkova kletba, 2005), Návrat (Karel
May, Duch Llana Estacada, 1995, Karel May, Cesta za štěstím, 1997), Olympia (Alexandr Žurman,
Dobrodružství s bobří řekou, 2003), Duha Press (Josef a Eva Prchalovi, Pod Železnými horami, 2008),
Sursum (Jaroslav Hubálek, Rok v přírodě, 2002) nebo United Fans (Raymond Elias Feist, Zlo v
Sethanonu, 2007). Tvůrčí činnosti doplňuje volná tvorba, například portrétní malba (Továrník Mouka,
Jack London), kterou realizuje zejména v olejomalbě.

Balákovy obrazy jsou zastoupeny ve stálých expozicích doma (Městské muzeum Kralupy nad Vltavou,
pavilon Anthropos v Brně-Pisárkách [Ústav Anthropos Moravského zemského muzea], zámek
Břeclav-Pohansko – archeologické muzeum) i v zahraničí (Archeopark v Petersfelsu [Německo], Jack
London Museum v Los Angeles [USA]). Jeho archeologické a antropologické rekonstrukce se staly také
součástí výstav v Muzeu hlavního města Prahy – Lovci mamutů (2006–2007) a Údolím stínů (2006–2007).
Internetovou expozici minulosti člověka Antropark Balák vytváří pro webové stránky Archeologického
ústavu Akademie věd ČR, Brno, v. v. i. (http://www.iabrno.cz/agalerie/agalerie.htm) od roku 2004.
Od roku 1987 je členem Českého fondu výtvarných umělců. Z antropologického hlediska lze Balákovu
tvorbu označit za unikátní ukázku kombinace experimentální archeologie s uměleckou rekonstrukcí
světa dávno zmizelých prehistorických kultur. (Barbora Půtová)

Baláková, Zuzana (4. 8. 1982, Brno), česká ilustrátorka dětských knih a autorka
didakticko-popularizačních obrazových rekonstrukcí z oboru antropologie a archeologie. Absolvovala
Střední uměleckoprůmyslovou školu textilní v Brně. Knižní ilustraci se však věnuje od svých
dvanácti let. V odborné činnosti ji vede její otec malíř Libor Balák, jenž ji motivoval k realizaci
rozsáhlého projektu internetového muzea Antroparkbaby (www.volny.cz/antroparkbaby). Zuzana Baláková
doprovází barevnou grafikou a karikaturami také propagační výstavy projektu Antropopark
(http://www.iabrno.cz/agalerie/agalerie.htm) Archeologického ústavu Akademie věd ČR, Brno, v. v.
i.). Ilustrace dětských knih, převážně leporel, realizuje zejména pro nakladatelství Duha Press
(Libor Balák, Moje první kniha o pravěku, 2008, Zuzana Baláková, O Palečkovi, 2009) a Sursum
(Zuzana Baláková, Na našem statku, 2004). Tvorbu neomezuje formálně, obsahově ani tematicky. O šíři
její invence svědčí zejména její důraz na „hravou dimenzi“ lidského rodu, který exponuje obraz
člověka jako bytosti, jež je svou podstatou Homo ludens. (Barbora Půtová)

Balandier, Georges (21. 12. 1920, Aillevillers, Francie), francouzský antropolog a etnolog; jeden
ze zakladatelů politické antropologie. Terénní výzkumy prováděl zejména v Africe, kde se zabýval
otázkami vzniku, vývoje, fungování a směřování politických systémů a institucí v rámci různých
etnických a kulturních skupin. Z díla: Anthropologie politique (1967, česky: Politická
antropologie. Praha: Dauphin, 2000), Dictionnaire des civilisations africaines (Slovník afrických
civilizací, 1968, editor), Civilisations et puissance (Civilizace a moc, 2005). (Jaroslav Malina)

Baldwin, James Mark (12. 1. 1861, Columbia, South Carolina, USA – 8. 11. 1934, Paříž, Francie),
americký psycholog; aplikoval Darwinovu teorii biologické evoluce v sociálních vědách a současně
ovlivnil jak současné evoluční sociální vědy, tak i samotnou teorii biologické evoluce. Baldwin
svým dílem přispěl k formování moderní vývojové psychologie a současnou evoluční teorii ovlivnil
konceptem organického výběru. Dále pak popsal jev, který je dnes označován jeho jménem – tzv.
Baldwinův efekt.

Vysokoškolská studia na Princetonu zahájil s úmyslem stát se duchovním. Úspěšná diplomová práce mu
přinesla místo odborného asistenta, které mu následně umožnilo odjet na jeden rok do Německa, kde
se dostal do Wundtovy psychologické laboratoře v Lipsku. Část studijního pobytu prožil v Berlíně,
kde se pod vedením německého filozofa Friedricha Paulsena (1846–1908) detailně seznámil s dílem
nizozemského filozofa Barucha Spinozy (1632–1677). Evropská zkušenost jej definitivně přivedla k
psychologii, kterou chtěl založit jednak na filozofii a jednak na empirických datech. Po návratu z
Evropy několik let působil v Torontu. V roce 1893 se vrátil na Princeton a nakonec v roce 1903
přešel na Johns Hopkins University. Premisou všech Baldwinových teorií je jednota těla a mysli,
přičemž jsou jeho názory na tuto otázku založeny na Darwinově teorii biologické evoluce.

Baldwin po svém návratu z Evropy způsobil svými názory revoluci ve vývojové psychologii, neboť
zvolil nový přístup ke studiu kognitivního vývoje dětí. Základy své vývojové psychologie popsal v
díle Mental Development in the Child and Race: Methods and Processes (Mentální vývoj dítěte a
druhu: Metody a procesy, 1895) a detailně rozpracoval v díle Social and Ethical Interpretations in
Mental Development: A Study in Social Psychology (Sociální a etické výklady: Náčrt sociální
psychologie, 1897). V jeho době byly děti považovány za miniatury dospělých a jediný rozdíl mezi
dospělými a dětmi podle tehdejších teorií spatřován pouze v počtu a hustotě asociací. Podle
Baldwina hraje klíčovou roli v kognitivním vývoji imitace (napodobování), jejímž konstruktivním
základem je opakování minulého chování. Pozorováním vlastních dcer zjistil, že jsou odlišné
kognitivní funkce nejen mezi dětmi a dospělými, ale také například mezi dětmi v kojeneckém a
batolecím věku. Předmětem zájmu dětí není podle Baldwina fyzikální svět, ale ostatní lidé, jejichž
chování je předmětem napodobování. Později jsou předmětem sociálního učení také ideje a znalosti
druhých. Při sociálních interakcích nedochází jen k předávání znalostí nebo imitaci druhých, ale
zejména k formování ega a pojetí alter. Podle Baldwina se vývoj vědomí odehrává ve třech
následujících stádiích: 1) projektivní vědomí: jedinec rozlišuje mezi objekty a lidmi; 2)
subjektivní vědomí: jedinec si uvědomuje vlastní subjektivní stav; 3) vědomí druhého (v anglickém
originálu: ejective mind): jedinec dochází k poznání, že druzí mají také vlastní subjektivní stav.

S Baldwinovým modelem kognitivního vývoje úzce souvisí jeho teorie organického výběru, kterou
rozpracoval během svého působení na Princetonu. Mentální vývoj je podle Baldwina funkcí adaptací,
kterých je dosaženo imitací. Organický výběr je nástrojem, jímž se jedinec přizpůsobuje prostředí
učením. Baldwin si uvědomoval, že pouhým opakováním minulého chování by nemohly vznikat nové vzorce
chování, přestože se tak běžně stává. Baldwin byl přesvědčen, že tělesné a mentální stránky
organismu představují jednotku, nad kterou operuje přirozený výběr. Při osvojování nového vzorce
chování dochází k postupnému přibližování pozorovaného chování a výsledků snahy o jeho imitaci.
Neustálým opakováním dosahují jedinci přesnějších výsledků, které lépe fungují za stávajících
podmínek a nevhodné postupy jsou tímto procesem vyřazeny. Proces učení je propojen s procesem
přirozeného výběru tím, že organický výběr působí proti uchycení nevhodných vzorců chování, kterých
jedinci dosahují při úsilí o napodobení žádoucího chování. Při pokusu imitovat nějaký žádoucí
vzorec chování mohou vznikat i nové účinné vzorce chování. Nová negenetická adaptace se může v
následujících generacích geneticky fixovat, neboť organický výběr může zdůraznit geneticky dané
dispozice k osvojování určitého chování. Baldwin v roce 1896 v článku A New Factor in Evolution
(Nový faktor v evoluci) popsal jev, který je dnes podle něj označován jako Baldwinův efekt. Spočívá
ve schopnosti organismů podpořit učením evoluci adaptivních znaků. Jedinci, kteří dovedou překonat
nový negativní faktor učením nebo využíváním nového zdroje, získávají čas nezbytný ke vzniku
evoluční odpovědi, neboť naučené vzorce chování mohou podpořit přežití a reprodukci organismů.

Baldwin chápal učení vždy jako sociální učení. Na tomto předpokladu položil základy svého pojetí
sociální evoluce prostřednictvím sociální dědičnosti. Každá generace má k dispozici rezervoár
sociální tradice, která obsahuje ideje prověřené organickým výběrem. Tyto ideje mají, stejně jako
organismy, určitou zdatnost. V tomto případě je to zdatnost, jejímž ukazatelem je četnost
reprodukce imitací a aplikací. Baldwin byl přesvědčen, že jedině proces myšlení může ovlivnit
myšlenky a naopak být jimi ovlivněn. Baldwin svým pojetím sociální evoluce sociální dědičností
anticipoval některé teze memetiky a evoluční psychologie.

V roce 1908 se Baldwinova kariéra zhroutila, když byl zadržen policií při razii v baltimorském
nevěstinci. Uvedl sice falešné jméno, ale jeho identitu prozradily účty. Baldwin opustil své místo
na univerzitě a s celou rodinou se natrvalo přestěhoval do Francie, kde byl v úzkém kontaktu s
francouzskou intelektuální elitou.

Baldwinovy myšlenky našly širokou odezvu v přírodních i společenských vědách. Francouzský exil se
však projevil v jeho výraznějším vlivu na evropskou spíše než na americkou vědu. Na Baldwina
odkazoval švýcarský psycholog Jean Piaget (1896–1980). Určité varianty Baldwinova efektu využil i
americký kulturní antropolog Clifford James Geertz (1926–2006) jako obrany proti genetickému
determinismu. Také například britský sociální antropolog Gregory Bateson (1904–1980) ve svém díle
Mind & Nature (Mysl a příroda, 1979) vycházel z Baldwinových názorů.

Bandelier, Adolph Francis Alphonse (6. 8. 1840, Bern, Švýcarsko – 18. 3. 1914, Sevilla, Španělsko),
americký archeolog, antropolog a spisovatel; stoupenec evolucionismu. Patří k průkopníkům
antropologické archeologie, kterou uplatnil zejména při výzkumu pueblanské kultury amerického
Jihozápadu. Spolu s Frankem Cushingem a Lewisem Henrym Morganem přispěl k ustavení evolucionistické
antropologie, archeologie, etnologie a etnografie ve Spojených státech amerických. Rozhodující
zvrat v jeho životě znamenalo přesídlení do Spojených států, kde se jeho rodiče usadili v Highlandu
v Illinois. Bandelierovým vlastním výzkumům předcházelo rozsáhlé soukromé studium, jehož součástí
byla korespondence s nejvýznamnějšími antropology, etnology, archeology a sociology té doby. Velký
vliv měl na něj zejména americký evolucionistický antropolog druhé poloviny 20. století Lewis Henry
Morgan. Od roku 1880 Bandelier uskutečnil řadu archeologických a etnologických výzkumů indiánských
kultur na území Spojených států amerických, Bolívie, Peru a Mexika. Pro vývoj americké
antropologické archeologie jsou významné zejména expedice, které provedl z pověření Archeological
Institute of America a American Association for the Advancement of Science v archeologických
lokalitách amerického Jihozápadu na území Nového Mexika. Jeho pečlivé vědecké zprávy, zápisky a
deníky jsou dnes považovány za unikátní zdroj informací o kultuře pueblanských indiánů.
Bandelierova odkazu se ujali jak archeologové studující architekturu a materiální kulturu
indiánských puebel (Alfred Vincent Kidder), tak kulturní antropologové (Ruth Fulton Benedictová,
Ruth Leah Bunzelová, Leslie Alvin White), kteří učinili předmětem svého výzkumu způsob života
pueblanských indiánských kmenů (Hopiů, Zuniů aj.). O nadčasové hodnotě Bandelierova díla svědčí i
jeho román The Delight Makers (Stvořitel štěstí, 1918), jehož historický děj je zasazen do světa
pueblanské kultury. Bandelier zde při zpracování milostného příběhu využil své rozsáhlé
archeologické, geografické a etnologické znalosti pueblanské kultury. Popisy krajiny, architektury
a kulturních reálií odpovídají skutečnosti. Prezentované zvyky, obyčeje a rituály jsou popsány na
základě výzkumů Bandeliera nebo jiných etnologů a antropologů. Zdrojem informací o pueblanské
kultuře mu bylo také vyprávění věrohodných indiánů nebo staré španělské literární prameny, které
líčí život pueblanských indiánů tak, jak vypadal, než se změnil stykem s evropskou civilizací.
Bandelierova snaha prezentovat antropologická a archeologická data prostředky umělecké prózy
anticipovala jeden z postmoderních trendů současné kulturní antropologie, považující antropologii
za svébytný umělecký žánr.

Barth, Fredrik (22. 12. 1928, Lepzig, Německo), norský sociální antropolog; profesor antropologie
na Boston University v USA, působící na dalších univerzitách v USA a Norsku. Publikoval řadu
etnografických studií vyznačujících se zřetelně formalistickým přístupem. Ve sborníku Ethnic Groups
and Boundaries (Etnické skupiny a hranice, 1969), jehož byl editorem, razil novátorský koncept
distributivnosti kultury. Barth zdůraznil, že vzájemnou performancí a interakcí rolí mezi
příslušníky téže skupiny nedochází ke sbližování zmíněných rolí, ale naopak k jejich utvrzování.
Položil si rovněž otázku, proč si některá etnika, která žijí v úzkém kontaktu, často uchovávají
nadále svoji odlišnost a svébytnost.

V roce 1969 Barth zavedl pojem „mechanismus udržování hranic“, kterým zpochybnil tradiční pohled na
etnicitu jako na něco „daného“, odrážejícího „prapůvodní vazby“ a charakterické rysy zděděné po
předcích. Barth zmíněnému přístupu vytýkal historickou vazbu na proces formování (národních) států
v bývalých koloniích, v nichž bylo třeba najít nástroje pro integraci různých populací, podceňování
vzájemného působení odlišných etnik a přílišnou statičnost, která se nedokázala adekvátně vypořádat
s dynamickými aspekty etnických procesů. Barth přesunul pozornost ze statického obsahu každého
etnika na dynamické mezietnické vztahy. Upozornil na skutečnost, že není ničím neobvyklým nalézt
etnika žijící v těsné blízkosti a často sdílející stejný prostor, jejichž členové překračují
etnické hranice sňatky a neustálými vzájemnými styky, aniž by přitom přicházeli o svou vnitřní
etnickou soudržnost a identitu. Je jasné, že vzájemnou interakci zmíněných skupin determinovala
neviditelná bariéra, kterou Barth nazval „mechanismem udržování hranic“. Z díla: Cosmologies in the
Making: A Generative Approach to Cultural Variation in Inner New Guinea (Kosmologie ve stavu zrodu:
Generativní přístup ke kulturním varietám ve vnitrozemí Nové Guineje, 1987), Balinese Worlds
(Balinéské světy, 1993).

Bar-Yosef, Ofer (29. 8. 1937, Jeruzalém, Izrael), izraelský archeolog a antropolog; přední odborník
na paleolit a neolit Předního východu, působící nejprve v Izraeli a nyní na Harvardské univerzitě
v USA. Vedoucí či spoluautor výzkumů v Ubejdiji a v jeskyních Kafsa, Kebara a Hayonim, autor řady
syntetických studií.

Bass, George Fletcher (9. 12. 1932, Columbia, Jižní Karolina, USA), americký podmořský archeolog;
profesor archeologie mořeplavby na Texas A&M University v College Station v Texasu a zakladatel
Institute of Nautical Archaeology. Patří k nejvýznamnějším tvůrcům moderní podmořské archeologie.
Publikoval řadu knih a více než sto padesát odborných studií věnovaných převážně teorii a
dosavadním výsledkům podmořského archeologického výzkumu.

Od roku 1984 vedl výzkum nejstaršího lodního vraku z pozdní doby bronzové, ze 14. století př. n.
1., u Ulu Burunu na tureckém pobřeží, který přinesl bohaté poznatky o lodním stavitelství (lodě) a
námořním obchodu ve Středomoří. Z díla: Archaeology under Water (Archeologie pod vodou, 1966),
Ships and Shipwrecks of the Americas (Lodě a lodní vraky Ameriky, 1988).

Bastian, Philipp Wilhelm Adolf (26. 6. 1826, Brémy, Německo – 2. 2. 1905, Port of Spain, Trinidad a
Tobago), německý antropolog a etnolog; stoupenec difuzionismu. Bastian ukončil v roce 1850 studia
medicíny ve Würzburgu. Zde se seznámil se svým celoživotním přítelem a spolupracovníkem Rudolfem
Virchowem, s nímž v roce 1869 založil Německou antropologickou společnost (Berliner Gesellschaft
für Anthropologie, Ethnologie und Urgeschichte). Roku 1851 se Adolf Bastian vydal po vzoru
Alexandera von Humboldta jako lodní lékař na zámořské cesty, během nichž navštívil Austrálii, Čínu,
jihovýchodní Asii, Severní a Jižní Ameriku a Afriku. V padesátých letech pracoval především na díle
Der Mensch in der Geschichte (Člověk v dějinách, 3 svazky, 1860). V roce 1868 byl zvolen
prezidentem Zeměpisné společnosti (Gesellschaft für Erdkunde), založené Karlem Ritterem, která se
zabývala jak geografickou, tak i etnologickou problematikou. Roku 1869 se Bastian stal na
univerzitě v Berlíně docentem (a později řádným profesorem) etnologie (Völkerkunde), při jejímž
konstituování a institucionalizaci sehrál v Německu klíčovou úlohu. Rozsáhlá etnografická sbírka,
kterou shromáždil během svých cest, byla základem Královského etnografického muzea v Berlíně
(Königliches Museum für Völkerkunde), na němž Adolf Bastian kolem sebe soustředil řadu mladých
badatelů, včetně Franze Boase.

Svůj etnologický program shrnul především v práci Allgemeine Grundzüge der Ethnologie (Obecné
základy etnologie, 1884) a Ethnische Elementargedanken in der Lehre vom Menschen (Etnické
elementární ideje v učení lidstva) z roku 1895. Podle Bastiana sdílí veškeré lidstvo omezený počet
elementárních idejí (Elementargedanken), které jsou neměnné pro všechny doby a kultury a jejichž
specifickým uspořádáním vznikají kolektivní ideje (Völkergedanken) charakterizující příslušné
lokální společenství. Konfigurace kolektivních idejí je podmíněna především environmentálními
vlivy, jejichž souhrn nazval „geografickou provincií“. Kromě přírodních faktorů podléhá výstavba
kolektivních idejí rovněž historickému procesu. Důkladné srovnání všech světových kultur by mělo
umožnit uchopit – navzdory jejich zdánlivě nekonečné vnější proměnlivosti – „monotónní substrát
identických elementárních idejí“. Bastianovo pojetí kolektivních idejí (Völkergedanken) jej
sblížilo s učením o národní povaze (Nationalcharakter) Wilhelma von Humboldta a pojmem
Volksgeister, který razili německý filozof a psycholog Moritz Lazarus (1824–1903) a německý filozof
a filolog Heymann Steinthal (1823–1899). Životním projektem Adolfa Bastiana byl ambiciózní
dokumentární výzkum (Gedankenstatistik), směřující k statistickému souhrnu světových kulturních
idejí ve všech jejich historických a zeměpisných realizacích.

Adolf Bastian náležel jako důsledný stoupenec induktivně empirických metod k odpůrcům
evolucionistické antropologie a společně s Rudolfem Virchowem se v Německu rozhodujícím způsobem
podílel na vytlačení darwinismu a rasové teorie na okraj akademického diskurzu. V sedmdesátých
letech 19. století vedl Adolf Bastian polemiku s Ernstem Haeckelem, který se domníval, že se
soudobé lidské rasy vyvinuly z různých druhů primátů. Bastian rovněž odmítal etnocentrismus
unilineárního evolucionismu a členění lidských populací na „civilizované“ a „divošské“. Z díla: Der
Völkergedanke im Aufbau einer Wissenschaft vom Menschen (Myšlenky národů v ustavení vědy o člověku,
1881).

Bateson, Gregory (9. 5. 1904, Grantchester, Anglie – 4. 7. 1980, San Francisco, USA), britský
antropolog, zoolog, psychiatr, jazykovědec a spisovatel; syn významného genetika Williama Batesona
(1861–1926). Bateson studoval zoologii na univerzitě v Cambridgi, kde získal titul bakaláře (1925).
Poté uskutečnil expedici na Galapágy a pod vedením Alfreda Corta Haddona začal studovat v Cambridgi
antropologii; doktorátu v tomto oboru však nikdy nedosáhl. Realizoval terénní výzkum mezi Bainingy
a Sulky v Nové Británii (1927–1928) a mezi Iatmuly na Nové Guineji (1929–1930). Krátce působil na
univerzitě v Sydney (kde byl jeho nadřízeným Alfred Reginald Radcliffe-Brown), na Chicagské
univerzitě a v letech 1931 až 1937 na univerzitě v Cambridgi. V roce 1936 Bateson uveřejnil knihu
Naven těžící z etnografické práce na Nové Guineji, v níž formuloval teorii schizmogeneze
(schismogenesis), kterou později rozvinul především v psychiatrii a kybernetice. V letech 1937 až
1938 prováděl se svojí manželkou Margaret Meadovou terénní výzkum na Bali; výsledná monografie
Balinese Character: A Photographic Analysis (Baliský charakter: Fotografická analýza, 1942) je
pokládána za průkopnické dílo vizuální antropologie. V polovině čtyřicátých let 20. století Gregory
Bateson přednášel na Kolumbijské univerzitě, New School of Social Research a Harvardově univerzitě
a v rámci svého zaměstnání pro United States Office of Strategic Services in Southeast Asia pobýval
v Číně, Barmě (dnes Myanmarský svaz), Indii a na Šrí Lance. Po roce 1948 se věnoval psychiatrii a
s psychologem Jürgenem Rüschem vydal knihu Communication: The Social Matrix of Psychiatry
(Komunikace: Sociální matrix psychiatrie, 1951). S Warrenem McCullochem, Gordonem Paskem, Rossem
Ashbym a Norbertem Wienerem se podílel na teorii kybernetiky. V druhé polovině padesátých let se
Bateson začal zabývat komunikací a procesem učení u zvířat, především kytovců a hlavonožců.
V letech 1963 až 1964 pracoval v Communications Research Institute na Panenských ostrovech a
v letech 1964 až 1972 byl vedoucím biologického oddělení Oceánského institutu ve Waimanalo na
Havaji.

V poslední dekádě svého života se pokoušel na podkladě kybernetiky a systémové teorie nastínit
obrysy univerzální biologické vědy, která by postihovala rozmanité podoby života na naší planetě
včetně člověka a jeho kultury, a analyzovat zásadní epistemologické omyly západní civilizace, jež
vedou k destrukci přírodního prostředí. Z tohoto období pocházejí jeho dvě nejvýznamnější práce:
Steps to an Ecology of Mind (Kroky k ekologii mysli, 1972), sborník článků a přednášek, který
mapuje prakticky všechny oblasti, jimiž se Bateson zabýval, a Mind and Nature: A Necessary Unity
(1979, česky: Mysl & příroda: Nezbytná jednota. Praha: Malvern, 2006), dílo, v němž Bateson
vyjádřil své přesvědčení, že myšlení a biologická evoluce jsou jakožto systémové procesy téže
povahy.

Bateson, William (8. 8. 1861, Whitby, Anglie – 8. 2. 1926, Merton, Anglie), britský genetik. Zavedl
mendelovskou genetiku do anglicky mluvících zemí. Začátkem 20. století obhájil mendelovskou
genetiku proti tehdejším názorům biometriků a Charlese (Karla) Pearsona a Waltera Franka Raphaela
Weldona (1860–1906), kteří pochybovali o obecné platnosti Mendelových principů dědičnosti.

V roce 1905 navrhl Bateson název pro nově vzniklou vědu, genetika, a poprvé byl tento termín použit
na 3. mezinárodní genetické konferenci v Londýně v roce 1906. Bateson spolu s Reginaldem Punnettem
založil v roce 1910 Journal of Genetics. Jeho syn Gregory Bateson byl antropolog.

Baudrillard, Jean (29. 7. 1929, Remeš, Francie – 6. 3. 2007, Paříž, Francie), francouzský filozof,
sociolog, teoretik kultury a postmoderního fatalismu. Studium germanistiky absolvoval na pařížské
Sorbonně. Na přelomu 50. a 60. let vyučoval na lyceu jako profesor německého jazyka. Do
francouzštiny přeložil několik publikací německých spisovatelů – Bertolta Brechta (1898–1956),
Petera Weisse (1916–1982) nebo německého etnologa Wilhelma Emila Mühlmanna (1904–1988). Podílel se
také na překladu Die Deutsche Ideologie (Německá ideologie) německých filozofů Karla Marxe
(1818–1883) a Friedricha Engelse (1820–1895). V letech 1962–1963 přispíval esejemi o literatuře do
časopisu Les Temps modernes. Další své články Baudrillard publikoval v průběhu 60. let také
v deníku Le Monde. Na pařížské univerzitě Nanterre (ĽUniversité Paris X Nanterre) začal působit
v roce 1966 jako asistent francouzského sociologa a filozofa Henriho Lefebvra (1901–1991). Zároveň
se věnoval studiu filozofie, sociologie a jiných vědních oborů. Disertační práci obhájil v roce
1968 a v témže roce převzal vedení katedry sociologie na univerzitě Nanterre, kde setrval do roku
1987. Ve své profesní dráze pokračoval do roku 1990 na pařížské univerzitě Dauphine (ĽUniversité
Paris IX Dauphine). Až do své smrti vedl jako profesor médií a kultury letní kurz na European
Graduate School (EGS) ve švýcarském Saas-Fee. Habilitoval se spisem Ľautre par lui-même (Jiné jako
stejné, 1987).

Počátek Baudrillardovy tvorby, který byl ovlivněn strukturalismem a inspirován teorií znaků, lze
charakterizovat snahou o kritickou interpretaci klasického marxismu. Ovlivnila jej zejména
filozofická díla Karla Marxe a Friedricha Engelse, sémiologie francouzského literárního teoretika a
sémiotika Rolanda Barthese (1915–1980) a lingvistické teorie švýcarského jazykovědce Ferdinanda de
Saussurea (1857–1913). V publikované disertační práci Le système des objets: La consommation des
signes (Systém předmětů: Konzumace znaků, 1968) se snažil postihnout strukturu organizace
spotřebních předmětů v každodenním životě moderní společnosti a proměny vztahu subjektu k těmto
předmětům. Podle Baudrillarda spotřební předměty získaly rovnocenný status jako lidé, neboť se
staly podobně funkcionálními a racionálními. Svébytnou kombinaci strukturální metody, marxistické
kritiky a sémiologické teorie znaků uplatnil také v publikaci La société de consommation: Ses
mythes et ses structures (Konzumní společnost: Mýty a struktury, 1970). Jeden z nejvýznamnějších
oddílů této knihy je věnován analýze řádu konzumace a absence diference a jedinečnosti na základě
reprodukce abstraktních modelů, jejichž původ tkví v reklamě a masových médiích. Reklamu nahlížel
jako součást jednotlivých sfér sociálního řádu, ospravedlnění existence jednotlivých komponent
společnosti a zároveň jako nástroj svádění a předání sdělení na úrovni znaku. Zboží, objekty a věci
si prostřednictvím reklamy hledají svého kupce. Konzum je výsledkem manipulace se znaky a jeho
příčina spočívá v nezrušitelné nedostatečnosti reality. Marxistickou kritiku politické ekonomie
předložil v díle Pour une critique de ľéconomie politique du signe (Ke kritice polické ekonomie
znaku, 1972). Zde, inspirován dílem britského antropologa Bronisława Kaspera Malinowského
(1884–1942), vymezil dva řády předmětů v tradičních symbolických kulturách – předměty symbolické
směny (symbolická směnná hodnota) a předměty sloužící k obživě (užitná hodnota). Podle Baudrillarda
přetrvala v současných společnostech symbolická směnná hodnota ve formě manipulace, kumulace a
konzumace předmětů. V této souvislosti uskutečnil inverzi znakových komponent signifiant
(označující) a signifié (označované) na základě formy (symbolická směnná hodnota: označující), jež
využívá obsah (užitná hodnota: označované). Signifiant zde vystupuje pouze jako prostředek a odraz
znaku, který je na signifié závislý. Kritika marxismu, které se věnoval v publikaci Le miroir de la
production ou ľillusion critique du matérialisme historique (Zrcadlo produkce aneb iluzivní kritika
historického materialismu, 1973), vyústila v jeho zamítnutí.

V Baudrillardově tvorbě se od druhé poloviny 70. let 20. století staly významným předmětem analýzy
provokativní a ambivalentní pojmy simulace, hyperrealita, simulakrum, imploze, mizení reality,
virtuální realita a reverzibilita. Tyto pojmy byly ústředními tématy prací De la séduction (O
svádění, 1979), Simulacres et simulation (Simulakra a simulace, 1981) a Les Stratégies fatales
(Fatální strategie, 1983). Dějinný model simulace předložil v díle Ľéchange symbolique et la mort
(Symbolická směna a smrt, 1976) a dále rozpracoval v publikaci La transparence du mal: Essai sur
les phénomènes extrêmes (Transparence zla: Esej o extrémních fenoménech, 1990). Ve filozofickém
cestopise Amériques (Amerika, 1986) rozvinul téma simulace, hyperreality, konzumu a svádění
v kontextu projektivní etnologie – popisem a výzkumem „těch druhých“. V roli etnografa Baudrillard
vnímá americký život a kulturu, jež označil za dědice pouště (metafora kamenné monotonie měst,
prázdnoty a radikální nahoty). Amerika představuje mystickou banalitu, sen, velikost a uskutečněnou
utopii, která se vyznačuje nepřítomností kultury a původu. Baudrillard postavil do vzájemné opozice
evropské a americké vnímání skutečnosti. Podle jeho názoru je americké vnímání skutečnosti založeno
na budování skutečnosti z idejí, zatímco evropské vnímání skutečnosti spočívá v transformaci
skutečnosti na ideje nebo na ideologie. Ve studii La Guerre du Golfe n’a pas eu lieu (Válka
v zálivu se nekonala, 1991) doložil primární podíl masových médií, zejména televize, na tvorbě a
šíření simulací interpretujících průběh první války v Perském zálivu. Kritiku tradičních pojmových
konstrukcí v kontextu chápání dějin a jejich vztahu ke konečnosti uskutečnil v knize ĽIllusion de
la fin ou la grève des événements (Iluze konce aneb stávka událostí, 1992). V publikaci Le Crime
parfait (Dokonalý zločin, 1995) se věnoval otázce dokonalého zločinu, který spočívá v absenci stop.
Baudrillard je přesvědčen, že s uměle vytvořeným prostředím jsme natolik spjati, že nevnímáme jeho
imaginárnost, iluzivnost a dokonale reálnou lživost. Mezi další významná Baudrillardova díla patří
Le Complot de ľart (Komplot umění, 1997), L’Échange impossible (Nemožná směna, 1999), Sur la
photographie (O fotografii, 1999), Pataphysique (Patafyzika, 2002), L’Esprit du terrorisme (Duch
terorismu, 2002), Au royaume des aveugles (V království slepců, 2002).

Bauman, Zygmunt (19. 11. 1925, Poznaň, Polsko), britský sociolog a filozof polského (židovského)
původu; od roku 1968 v emigraci, emeritní profesor univerzity v Leedsu. Proslul analýzami vztahů
modernity, holocaustu a postmoderního konzumerismu. Jeho raná tvorba byla ovlivněna marxismem a
zaměřovala se na sociální stratifikaci a pracovní hnutí, později se Baumanovy práce staly více
teoretickými, historicky zaměřenými a na konci intelektuálního vývoje se pokoušely o zachycení
globální dimenze.

V knize Thinking Sociologically: An Introduction for Everyone (Myslet sociologicky: Úvod pro
každého, 1990, česky: Myslet sociologicky: Netradiční uvedení do sociologie. Praha: Sociologické
nakladatelství, 1996) Bauman uvádí, že předsudky, které jsou vyústěním nepřátelství, nedůvěry a
agresivity, nepřipouštějí, že „nepřítel“ má nějakou ctnost a jsou spojeny s tendencí zveličovat
skutečné i imaginární neřesti. Sklon k předpojatosti, která se projevuje v rasistických či
xenofobních postojích, vykazují lidé s autoritářskou osobností, to znamená lidé, kteří těžce nesou
odchylky od přísných pravidel chování. Zároveň sklon k přistoupení na ideu ostrých hranic mezi
vlastní a cizí skupinou má úzký vztah k pocitu nejistoty. Do kontextu s cizinci dává Bauman
sociologické pojmy „my“ a „oni“, rozdíl mezi „vlastní skupinou“ (in-group) a „cizí skupinou“
(out-group). Tyto kategorie mají smysl jen společně, ve vzájemné opozici. Cizinci nepatří ani k
„nám“ ani k „nim“, nejsou ani přátelé ani nepřátelé, proto v nás vyvolávají zmatek a obavy, nevíme,
kam je zařadit a co od nich očekávat. „Cizinci“ popírají jakékoli společenské rozdělení, hranice,
které je střeží, a tudíž i přehlednost sociálního světa. Odporují „přirozenému“ charakteru
protikladů a poukazují na jejich svévolnost a křehkost, na imaginární dělicí čáry. Cizinec nemůže
být prostě neznámým člověkem – tedy člověkem, kterého dobře neznáme nebo o něm nevíme. Významný rys
cizinců spočívá v paradoxní skutečnosti, že jsou známí. Aby člověk mohl být označen za cizince,
musí být o něm známa řada věcí.

Podle Baumana jsou všichni lidé osloveni či zasaženi globalizací. Současný globalizovaný svět
stratifikuje na základě kritéria mobility. Jedinec patří buď k tzv. „globálům“, pro které
globalizace znamená realizaci ideálů svobody a kteří stojí na vrcholu hierarchie globálního světa,
nebo k tzv. „lokálům“, které proces globalizace nutí opustit lokální komunity, aniž by byli údajně
někde vítáni. Globálové představují turisty, pro které hranice přestávají platit, lokálové tuláky,
pro které jsou vymýšleny nové a důmyslnější zátarasy k omezení pohybu. Globálové cestují legálně,
pohodlně a rádi, cestování souvisí s potvrzením jejich statusu globálů, jsou vítáni, ale zároveň
unikají od důsledků, které jejich celoplanetární pohyb v každé oblasti zanechá, spouští řetězec
příčin, které stojí za nesnesitelností života v lokalitě. Lokálové jsou nuceni cestovat, protože
jejich svět přestal existovat, cestují nepohodlně, ilegálně, nikdo je nevítá a nemají-li štěstí,
jsou deportováni zpět do oblasti, z níž vyšli. Bauman se proto domnívá, že globalizace představuje
ambivalentní proces. Pro některé znamená nezávislost na teritoriálních omezeních, pro jiné erozi
základů jejich lokality a problémy se ztotožněním se s vlastní komunitou.

Tato nová diferenciace se čím dál tím více promítá do strukturace sociálního prostoru. Globálové
rozhodují, lokálové pociťují důsledky jejich rozhodnutí. Zakouší důsledky příčin, které nejsou
schopni kontrolovat. Jejich politické instituce ztratily schopnost řešit problémy sužující jejich
teritorium, protože moc leží mimo jejich rámec – v globalizovaném světě je vzdálena od politiky a
politika od ní. Vznikla situace, v níž jsou lokálové odsouzeni k tomu, aby volili individuální
strategie řešení svých potíží i za cenu toho, že nejsou schopni přesně určit původce potíží a
kontrolovat širší souvislosti řešení, jež mohou přinést nové problémy hrozivějšího charakteru.

V roce 1992 obdržel Zygmunt Bauman European Amalfi Prize for Sociology and Social Science a v roce
1998 Theodor W. Adorno Award of the City of Frankfurt. Z díla: Modernity and the Holocaust (1989,
česky: Modernita a holocaust. Praha: Sociologické nakladatelství, 2003), Intimations of
Postmodernity (1992, česky: Úvahy o postmoderní době. Praha: Sociologické nakladatelství, 1995),
Globalization: The Human Consequences (1998, česky: Globalizace: Důsledky pro člověka. Praha: Mladá
fronta, 1999 ), Liquid Modernity (2000, česky: Tekutá modernita. Praha: Mladá fronta, 2002).

Baur, Erwin (16. 4. 1875, Inchenheim [dnes část Neuriedu], Německo – 2. 12. 1933, Berlín, Německo),
německý botanik, lékař a genetik; jeden z tvůrců nacistické antropologie. Spolu s Eugenem Fischerem
a Fritzem Lenzem publikoval Grundriss der menschlichen Erblichkeitslehre und Rassenhygiene (Základy
nauky o dědičnosti člověka a rasová hygiena, 1921). V roce 1921 Baur spolu s Carlem Corrensem a
Richardem Goldschmidtem založil Deutsche Gesellschaft für Vererbungswissenschaft (Německá
společnost pro vědu o dědičnosti). V roce 1927 se spolu s Carlem Corrensem, Eugenem Fischerem,
Richardem Goldschmidtem a Ernstem Rüdinem podílel na založení Kaiser-Wilhelm-Institutes für
Anthropologie, menschliche Erblehre und Eugenik (Ústav císaře Viléma pro antropologii, lidskou
dědičnost a eugeniku) na berlínské univerzitě, který se stal (po Baurově smrti) v období nacismu
centrem rasistické antropologie. (Petr Bureš, Jaroslav Malina)

Beda Venerabilis (Ctihodný, 672/673, u Wearmouthu, Anglie – 27. 5. 735, klášter Jarrow, Anglie),
anglosaský mnich, překladatel, učenec a básník; jeden z tvůrců středověké vzdělanosti, který je
kvůli svým etnografickým a historickým spisům řazen mezi zakladatele tzv. biblické antropologie.
Většinu produktivního života pravděpodobně strávil v Northumbrii v klášterech sv. Petra a sv. Pavla
ve Wearmouth-Jarrow v dnešní severní Anglii. Místní knihovna tehdy obsahovala několik set knih a
byla zdaleka největší na Britských ostrovech. Již za svého života byl znám jako polyhistor a díky
dvaceti čtyřem svazkům spisu Historia ecclesiastica gentis Anglorum (česky: Církevní dějiny národa
Anglů. Praha: Argo, 2008) získal i titul „otec anglické historiografie“.

Beda Venerabilis je jediným Angličanem, jehož umístil Dante do Ráje (X, 130), a který byl oficiálně
vyhlášen za Učitele Církve (1899). Historik vědy George Sarton nazval osmé století „věkem Bedy“
s ohledem na obrovský vliv, který si ve své době Beda svou učeností a autoritou získal.

Bělka, Luboš (31. 3. 1958, Vimperk), český religionista; docent Ústavu religionistiky Filozofické
fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Vystudoval Filozofickou a Přírodovědeckou fakultu brněnské
univerzity, obory filozofie a obecná biologie. Zabývá se otázkami obnovy náboženského života v
jihovýchodní Sibiři, konkrétně burjatským buddhismem, jeho dějinami a současným stavem. Další
oblast jeho odborného zájmu představuje vztah křesťanských náboženských směrů, zvláště
fundamentalistických, k teorii evoluce („vědecký“ kreacionismus). Odborné i vědecko-naučné práce
publikoval doma i v zahraničí (Estonsko, Francie, Itálie, Polsko, Rusko, Slovensko, USA, Velká
Británie aj.). Působil na University of Vermont, Burlington, Vermont, USA (2004–2005) a na Vídeňské
univerzitě (2006).

Je autorem monografií Tibetský buddhismus v Burjatsku (2001), Buddhistická eschatologie: Šambhalský
mýtus (2004) a spolueditorem sborníků Normativní a žité náboženství (1999, s Milanem Kováčem) a
Náboženství a tělo (2006, s Ivou Doležalovou a Eleonórou Hamar). Kontakt: Doc. PhDr. Luboš Bělka,
CSc., Ústav religionistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, Arne Nováka 1, 602 00 Brno,
e-mail: belka@phil.muni.cz.

Bell, Daniel (10. 5. 1919, New York City, New York, USA), americký sociolog a publicista. Ve 30. a
40. letech se aktivně podílel na levicovém hnutí, v poslední době patří k představitelům
neokonzervatismu. Jako jeden z prvních zdůvodnil a rozvinul koncepci postindustriální společnosti v
souvislosti s novou úlohou vědy, informací a vědění. Z díla: The End of Ideology (Konec ideologie,
1960), The Coming of Post-Industrial Society (Příchod postindustriální společnosti, 1973).

Bělohradský, Václav (17. 1. 1944, Praha), český politolog, filozof a sociolog. V roce 1970
emigroval do Itálie, kde je od roku 1973 profesorem sociologie vědění na univerzitách v Janově a v
Terstu, od roku 1990 je hostujícím profesorem Univerzity Karlovy v Praze. Zabývá se zejména
problematikou krize legitimnosti a napětím mezi legitimností (osobní zkušenost) a legalitou
(aparát, instituce). Filozoficky interpretoval politický disent. Snaží se definovat paralelní polis
a disidentskou kulturu jako rozhodující fenomény 20. století. Autor mnoha studií, esejů a článků v
odborných časopisech, týdenících a denících i knih (Přirozený svět jako politický problém, 1984,
1991, Kapitalismus a občanské ctnosti, 1992). (Jaroslav Malina)

Belon, Pierre (1517, Souletière, Francie – 1564, Paříž, Francie), francouzský zoolog, etnograf a
cestovatel. V diplomatických službách kardinála de Tournon procestoval v letech 1546–1549 Evropu,
ostrovy Středozemního moře, Blízký východ a Egypt; byl jedním z prvních Evropanů, jenž vstoupil do
nitra Velké pyramidy; své poznatky z této dlouhé cesty shrnul v díle Les observations de plusieurs
singularitez et choses memorables trouvées en Grèce, Asie, Judée, Egypte, Arabie et autres pays
estranges (Pozorování různých zvláštností a pamětihodností nalezených v Řecku, Asii, Judei, Egyptě,
Arábii a dalších cizích zemích, 1553).

Vedle tohoto cestopisného díla napsal také přírodovědné spisy o rybách a o ptácích. V díle Histoire
de la nature des oyseaux, avec leurs descriptions et naïfs portraicts, retirez du naturel, escrite
en sept livres (Přírodopis ptáků s vyobrazením podle skutečnosti v sedmi knihách) z roku 1555 si
jako jeden z prvních všímá analogií mezi kostrou ptáků a kostrou lidskou; je proto pokládán za
zakladatele srovnávací anatomie.

Benedictová, Ruth Fulton (5. 6. 1887, Norwich, New York, USA – 17. 9. 1948, New York City, USA),
americká kulturní antropoložka; představitelka konfiguracionismu. Studovala literaturu a poezii na
Vassar College; po roce 1909 pracovala jako učitelka a věnovala se sociální práci. Její první
významnější prací byla kniha o anglické spisovatelce a bojovnici za ženská práva Mary
Wollstonecraftové (1759–1797). V roce 1919 zahájila Benedictová studia antropologie na New School
for Social Research v New Yorku, kde k jejím učitelům náleželi Alexander Goldenweiser a Elsie Clews
Parsonsová. Od roku 1921 psala pod vedením Franze Boase na Kolumbijské univerzitě disertační práci
na téma The Concept of the Guardian Spirit in North America (Pojetí ochranného ducha v Severní
Americe). Působila jako asistentka Franze Boase a v letech 1922 až 1926 prováděla terénní výzkum
indiánských kmenů Zuñi (Zuniové), Serrano, Cochiti a Pima, žijících na jihozápadě Spojených států
amerických. V roce 1931 byla jmenována na Katedře antropologie Kolumbijské univerzity odbornou
asistentkou a roku 1948, krátce před svou smrtí, řádnou profesorkou. V roce 1939 byla zvolena
viceprezidentkou a o sedm let později prezidentkou Americké antropologické asociace.

Kniha Ruth Benedictové Patterns of Culture (1934, česky: Kulturní vzorce. Praha: Argo, 1999) je
pokládána za pravděpodobně nejčtenější antropologickou studii anglosaského světa. Benedictová
prohloubila a radikalizovala ideu sociálního relativismu, kterou v americké antropologii razil
Franz Boas. Zdůraznila, že normy v různých kulturách představují široké rozpětí, které se vymyká
morálně etickému hodnocení. Propracovala koncept integrovanosti kultury a zabývala se vlivem
kulturních vzorců na chování jedinců: Každý jedinec nese charakteristiku obecných kulturních rysů a
jedná podle kulturních vzorců své společnosti. Kultury jsou svojí povahou analogické lidským
osobnostem, to znamená, že každá kultura je koherentní, komplexní a jedinečná entita, jejíž vysoce
strukturované vnitřní vztahy vytvářejí množství významových rovin. Velkým zdrojem inspirace byla
pro ni kniha Oswalda Spenglera Der Untergang des Abendlandes (Zánik Západu, 1918–1922). Spengler
rozlišil dvě kontrastní osudové ideje – psychické konfigurace západních dějin: apollinskou
klasického světa a faustovskou světa moderního. Apollinský člověk žil v uspořádaném kosmu, který
harmonicky korespondoval se stavem jeho duše. Naproti tomu pro faustovského člověka moderní éry
toužícího po nekonečnu je konflikt podstatou a smyslem existence. Relevantnost Spenglerovy teze se
Ruth Benedictová pokusila prokázat na příkladu několika domorodých kultur. Vycházela přitom
především z vlastního terénního výzkumu Pueblanů (Zuniů a Hopiů) obývajících pouštní oblasti
jihozápadu Spojených států amerických, Boasových poznatků o indiánských kmenech severozápadního
pobřeží Pacifiku (především Kwakiutlů) a z výzkumu Dobuanů žijících na ostrově východně od Nové
Guineji, který prováděl novozélandský antropolog Reo Franklin Fortune (1903–1979). Základní rozdíl
mezi kulturou a psychologickými dispozicemi severoamerických Pueblanů a Kwakiutlů se Ruth
Benedictová pokusila uchopit prostřednictvím pojmů apollinský a dionýský, které použil Friedrich
Nietzsche ve spise Die Geburt der Tragödie aus dem Geiste der Musik (Zrození tragédie z ducha
hudby, 1872, česky: Zrození tragedie. Praha: A. Srdce, 1923 [1. vydání], Zrození tragédie z ducha
hudby. Praha: Gryf, 1993). V průběhu druhé světové války Ruth Benedictová pracovala v Office of War
Information ve Washingtonu, kde se věnovala „studiu kultur na dálku“ (studying culture at a
distance). Postupně se zabývala Rumunskem, Holandskem, Německem a Thajskem.

Největší proslulosti dosáhl její rozbor japonské civilizace shrnutý v knize The Chrysanthemum and
the Sword: Patterns of Japanese Culture (Chryzantéma a meč: Vzorce japonské kultury, 1946)
představující originální pokus uplatnit konfiguracionistický model při výkladu kolektivní povahy
moderního národa; použila zde koncept „kultura hanby“ (viz hadži).

Beneš, Jan (6. 5. 1935, Hradečná – 2. 11. 1998, Brno), český antropolog; profesor a vedoucí Katedry
antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně (1993–1998). Po absolvování
gymnázia ve Znojmě vystudoval v letech 1956 až 1961 biologii na Přírodovědecké fakultě Masarykovy
univerzity v Brně, doktorát a kandidaturu věd získal na Univerzitě Karlově v Praze v roce 1968.
V letech 1961–1990 působil jako asistent a odborný asistent na Oddělení antropologie Katedry
zoologie a antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. Teprve v roce 1991 mu byla
umožněna habilitace (habilitační práce: Homo sapiens sapiens: Hominizace ve světle biologických,
behaviorálních a sociokulturních adaptací), v roce 1992 byl jmenován profesorem antropologie na
Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity a v roce 1993 získal vědeckou hodnost DrSc. Stal se
postupně proděkanem Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity, členem vědeckých rad fakulty i
univerzity, místopředsedou Správní rady Nadace Universitas Masarykiana, zástupcem šéfredaktora
Univerzitních novin, členem redakční rady mezinárodního časopisu Anthropologie, místopředsedou
brněnské pobočky České společnosti antropologické, dlouholetým koordinátorem programů Tempus a
Socrates na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity.

V rámci své rozsáhlé pedagogické, vědecko-výzkumné i společenské činnosti snad největší úsilí
věnoval znovuobnovení samostatné Katedry antropologie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy
univerzity v Brně, což se mu podařilo v roce 1993. Po ustavení katedry v uvedeném roce byl jmenován
jejím vedoucím. Se svými spolupracovníky Jaroslavem Malinou a Vladimírem Novotným akreditoval
magisterské a doktorské studium a založil samostatný obor antropologie, orientovaný podle „sukovské
tradice“ i podle nových idejí, zejména anglo-americké antropologie, na antropologii celostní –
bio-socio-kulturní, k čemuž jej, kromě zmíněného, inspirovaly jeho pobyty na Harvardově univerzitě
v USA (1990) a Cambridgeské univerzitě ve Velké Británii (1992). Přednášel studentům specializace
antropologie i biologům o evoluci a ekologii člověka, o evolučních teoriích a učil je metodice
studia variability současné populace. Byl sice školením i svým vědecko-pedagogickým zaměřením
biologickým antropologem, ale zároveň přesvědčeným stoupencem celostního zkoumání člověka v sepětí
biologické a sociokulturní antropologie, jak to vyplývalo ze „sukovské tradice“, z jeho znalosti
moderní světové antropologie (již v 70. letech budily výsledky jeho práce uznání zahraničních
antropologů) i z diskusí, které v hloubi předlistopadových časů vedl se svým kolegou archeologem a
sociokulturním antropologem Jaroslavem Malinou.

Ve vědecké práci se zaměřil zejména na studium živé populace. Velkým přínosem byly jeho studie
variability a adaptability národnostních menšin v Evropě, zejména Cikánů (Romů) a dále vietnamských
studentů. V rámci Mezinárodního biologického programu se podílel na rozsáhlém výzkumu tělesné
charakteristiky průmyslové populace v Československu. Věnoval se též výzkumu dvojčat a
dermatoglyfice. V posledním období se zabýval ekologií člověka a řešil bioekologické a kulturní
otázky spojené s evolucí Homo sapiens sapiens. O těchto tématech publikoval kolem dvou set studií
v našich a zahraničních časopisech a několik knih – Homo sapiens sapiens: Hominizace ve světle
biologických, behaviorálních a sociokulturních adaptací (1990), Člověk (1994). Věnoval se též
vědecko-naučné literatuře a beletrii – Tajemství pana Dawsona (1975), Opředeni mocným kouzlem
(1984). Nejlepším dokladem Benešova interdisciplinárního rozvažování je jeho opus magnum Člověk, za
nějž obdržel prestižní Cenu Josefa Hlávky za rok 1995 udělenou společně Nadací Český literární fond
a Nadací „Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových“; v témže roce získal i Cenu Nadace Universitas
Masarykiana jako „ocenění invenčního díla v oblasti vědy, umění a kultury, které otevřelo nové
prostory, přispělo k vytváření inspirujících vazeb mezi různými vědeckými disciplínami i mezi vědou
a uměním a přitažlivě zprostředkovalo poznání široké veřejnosti“.

Bentham, Jeremy (15. 2. 1748, Houndsditch, Londýn, Anglie – 6. 6. 1832, Londýn, Anglie), anglický
právník a filozof, zakladatel utilitarismu. Zastával názor, že cílem lidského snažení je štěstí a
za základní měřítko mravního postoje považoval užitečnost skutků. Utrpení a radost, jež jsou
součástí lidské přirozenosti, chtěl vyvážit tak, aby bylo dosaženo co nejvyššího štěstí pro co
nejvíce lidí. Tato teoretická koncepce měla pro Benthama velký prakticko-politický potenciál
z hlediska radikálních reforem existujících společenských institucí, což demonstroval zejména svým
návrhem kruhové věznice nového typu, tzv. Panopticonu, popsaném ve stejnojmenném eseji. Ve věznici
bude mít dozorce sídlící v důmyslně postaveném příbytku ve středu budovy maximální přehled o
vězních, aniž by tito věděli, že jsou sledováni, případně odposloucháváni. Zároveň se zlepší
hygienická situace a celkově bude toto řešení výhodné (mimo jiné finančně) pro celou společnost. V
eseji Bentham také naznačil, že podobným způsobem by bylo žádoucí přestavět i školy, nemocnice a
další veřejná zařízení. Model Panopticonu interpretoval ve 20. století Michel Foucault jako
předobraz moderní společnosti, v níž je disciplinující moc v hierarchických institucích rozptýlená
a „neviditelná“.

Bergson, Henri (18. 10. 1859, Paříž, Francie – 4. 1. 1941, Paříž, Francie), francouzský filozof;
představitel intuitivismu a tvůrce vitalismu; laureát Nobelovy ceny za literaturu (1927). Byl
odpůrcem mechanistického výkladu života a kritikem exaktních věd včetně evolučních teorií Charlese
Darwina a Herberta Spencera.

Tvořivý proces světa je podle Bergsona veden „životním rozmachem“ (élan vital), jehož strukturu
tvoří „trvání“ (durée), subjektivně prožívaný čas. Svým dílem ovlivnil estetiku, literární kritiku
a další vědy, ale i některé umělecké disciplíny, zejména literaturu (Marcel Proust, James Joyce
aj.). Z díla: Ľévolution créatrice (1907, česky: Vývoj tvořivý. Praha: Laichter, 1919). (Jaroslav
Malina)

Berkeley, George (12. 3. 1685, Thomastown, Irsko – 14. 1. 1753, Oxford, Anglie), irský osvícenský
filozof a teolog; představitel empirismu. Vycházel ze své ideje Esse est percipi („Být je být
vnímán“), popírající absolutně platnou existenci (nemyslících) věcí. Aby vůbec něco mohlo
existovat, musí to být vnímáno námi, popřípadě Bohem jako poslední instancí (Treatise Concerning
the Principles of Human Knowledge [Pojednání o základech lidského poznání], 1710, česky: Pojednání
o základech lidského poznání, kde se zkoumají hlavní příčiny omylu a nesnází ve vědách, spolu s
důvody skepticismu, ateismu a bezbožnosti. Praha: Laichter, 1938).

Berkeley opouští Johnem Lockem užívané rozlišení primárních a sekundárních kvalit a dospívá
k náhledu, že to, co nazýváme světem, je jen myslící duch se svými idejemi. Vzájemné shody idejí
různých lidí prožívané jako objektivní nutnost mají původ v Božím řádu, ve faktu, že Bůh spojuje
ideje ve všech myslích. Berkeley svým učením významně ovlivnil vznik moderního filozofického
idealismu, zejména subjektivního idealismu. Pojednáním The Analyst: Or a Discourse Addressed to an
Infidel Mathematician (Analytik aneb diskurz určený nevěřícímu matematikovi) z roku 1734 významně
zasáhl i do vývoje matematiky. (Jaroslav Malina)

Berlin, Brent (20. 12. 1936, Pampa, Texas, USA), americký antropolog; představitel kognitivní
antropologie. Zabýval se srovnávacími výzkumy folktaxonomií v různých kulturách světa, jimiž
přispěl k rozvoji etnovědy. Z díla: Ethnobiological Classification: Principles of Categorization of
Plants and Animals in Traditional Societies (Etnobiologická klasifikace: Základy kategorizace
rostlin a živočichů v tradičních kulturách, 1992).

Berlin, Isaiah (6. 6. 1909, Riga, Lotyšsko – 5. 11. 1997, Oxford, Velká Británie), britský
politický filozof a historik idejí lotyšského původu, významný představitel liberalismu ve 20.
století. Ve svém nejproslulejším eseji Two Concepts of Liberty (1958, česky: Dva pojmy svobody [in:
Kis, J., ed., Současná politická filosofie. Praha: Oikoymenh, 1997) rozpracoval nyní již klasickou
distinkci mezi negativní a pozitivní svobodou (svoboda, pozitivní a negativní), z nichž pouze ta
první je podle něj zárukou, že politický režim nesklouzne k totalitním či autoritářským formám.

Bernier, François (1620, Joué-Etiau, Anjou, Francie – 1688, Paříž, Francie), francouzský lékař,
filozof a cestovatel; autor první známé klasifikace lidských ras založené na biologické odlišnosti.
Vystudoval Collège de Clermont, kde se setkal se Cyranem de Bergerac, Molièrem a Pierrem Gassendim
(1592–1655), v jehož službách působil jako sekretář. V roce 1647 navštívil jako doprovod vyslance
d’Arpajona Polsko a Německo. Roku 1652 dokončil studia medicíny v Montpellier. V roce 1654 odjel do
Sýrie, navštívil Egypt a ve stopách Pierra Malherba (který se vrátil z Indie v roce 1609) a Jeana
Baptisty Taverniera dorazil do Indie, na dvůr Velkých Mughalů, kde žil až do roku 1671. Bernier
působil osm let jako Aurangzébův osobní lékař. Dopisy, které Bernier zasílal z Indie, veřejně
předčítal Jean Chapelaine v domě kancléře Pierra Séguiera (1588–1672), kde Akademie věd pořádala
učená shromáždění. Z Bernierovy korespondence čerpali později Charles Augustin Sainte-Beuve
(1804–1869) a Victor Pavie (1808–1886).

Pravděpodobně nejvýznamnějším Bernierovým činem bylo získání sbírky upanišad, které nechal přeložit
ze sanskrtského originálu do perštiny Dar Šikoh, syn šáha Džahána, Aurangzébův bratr a pozdější
oběť jeho represí. Vizionář Dar Šikoh byl fascinován srovnáváním světových náboženství. Převedení
upanišad do perštiny bylo dílem pandítů, které Dar Šikoh svolal v roce 1656 do Dillí. François
Bernier, jenž znal překladatele osobně, získal jednu kopii. Později byla uložena v Paříži v
Bibliothèque du Roi, kde ji ve druhé polovině 18. století přeložil do francouzštiny a latiny
Abraham Hyacinth Anquetil-Duperron. Bernierovy spisy těžící z indického pobytu zahrnují Voyage dans
les États du Grand Mogol (Cesta do Států Velkého Mogula, 1668), Histoire de la dernière révolution
des Etats du Grand Mogol (Historie poslední revoluce v říši Velkého Mogula, 4 svazky, 1670–1671),
Mémoire sur le quiétisme des Indes (Pojednání o kvietismu Indů, 1688) a studie Introduction à la
lecture de Confucius (Úvod do četby Konfucia, 1688). Kompletní vydání Bernierových Voyages včetně
dvou nejvýznamnějších filozofických dopisů o Indii (Chardinovi z roku 1661 a Chapelainovi z roku
1668) pochází z roku 1699. V dubnu 1684 vydal Bernier anonymně pod názvem Nouvelle division de la
Terre, par les différentes espèces ou races d’hommes qui ľhabitent (Nové rozdělení Země podle druhů
neboli ras lidí, které ji obývají) v Journal des savants klasifikaci lidstva do čtyř ras, z nichž
první obývá Evropu (bez Laponska), západní Asii včetně Indie, severní Afriku a Ameriku (v tomto
případě měl určité pochybnosti), druhá subsaharskou Afriku, třetí východní Asii a čtvrtá rasa
Laponsko.

Bhabha, Homi K. (1949, Bombaj, Indie), indický literární teoretik a kritik; jeden z
nejvýznamnějších představitelů (spolu s Edwardem W. Saidem) tzv. postkoloniálních studií, jeho dílo
ovlivnilo též oblast kulturálních studií. Jeho odborný život probíhá podobně jako u mnoha
intelektuálů z koloniálního prostředí: navštěvoval britské školy v Indii a doktorát získal na
Oxfordské univerzitě. Poté působil na řadě předních britských a amerických univerzit. V současnosti
přednáší na Harvardské univerzitě anglickou a americkou literaturu a je ředitelem Centra
humanitních věd. Přispívá také do časopisu Public Culture, kolem něhož jsou sdruženi
„postkoloniální“ antropologové (například Arjun Appadurai) a představitelé subalterních studií.

V textech z 90. let 20. století Bhabha metodicky navázal na poststrukturalismus. V esejích Location
of Culture (Dějiště kultury, 1994) použil metody dekonstrukce literárních textů, v nichž se zaměřil
na způsoby šíření nacionálních, kulturních a rasových identit. Mezi analyzovaná literární díla
patřily texty koloniální literatury od autorů, jakými byli například anglický spisovatel polského
původu Joseph Conrad (1857–1924) a anglický spisovatel a esejista Edward Morgan Forster (1879–1970)
nebo autoři spjatí svým původem s třetím světem – například Frantz Fanon (1925–1961), Vidiadhar
Surajprasad Naipaul (narozen 1932), Salman Rushdie (narozen 1947) a další. Homi Bhabha sám je
kosmopolitním intelektuálem, podobně jako autoři, o nichž pojednává. V interpretaci literárních
textů rozvíjí koncepce kulturní hybridity, kterou chápe jako sílu osvobozující od utlačených a
utlačujících identit. Zabývá se otázkou exilu, ale také uprchlictví, vysídlení, života na rozhraní
kultur a ras a pocity vykořeněnosti a ztráty lidství. Ve svých dílech je často autobiografický a
vychází ze své zkušenosti a z reflexe sebe sama jakožto koloniálního subjektu. V této souvislosti
hovoří nejen o kulturní hybriditě, ale také o tzv. třetím prostoru mezi kulturami. Po vzoru analýz
Michela Foucaulta (1926–1984) zkoumá diskurzy koloniální moci a její legitimizace prostřednictvím
vědění. Tematicky i metodicky se tak přibližuje Edwardu Saidovi (1935–2003). Formálně se ovšem
přidržuje více poststrukturalistických metod dekonstrukce a otevřeně navazuje na Jacquese Derridu
(1930–2004) a příležitostně též na Jacquese Lacana (1901–1981). Bhabha rozkrývá, jak je na rovině
znaků fixován „synchronní esencialismus“, který v encyklopedickém duchu klasifikuje druhé a
navzdory diachronnímu vývoji a hře „differance“ tuto klasifikaci opakuje. Detailněji se zaměřuje na
genealogii moderní organizace času, prostoru a lidí prostřednictvím vzdělávání a objevitelství, ale
také snů, fantazií, mýtů, posedlostí a požadavků a zvýrazňuje politické důsledky těchto
stereotypyzací. Na druhou stranu očekává od plurality hlasů (multivocality) transformaci
politického diskurzu. Jeho eseje se mimo jiné vyznačují vysoce kultivovanou jazykovou stylistikou a
jsou po této stránce ukázkou akademického psaní. Sám autor se však vzpírá estetickým hodnocením
svého díla. Vzestup kariéry Homi Bhabhy se ovšem datuje již od 80. let díky editorství sborníku
teoretických koncepcí nacionalismu pod názvem Nation and Narration (Národy a vyprávění, 1983),
známém sloganem „nations are narrations“ – „národy jsou vyprávěními“, v němž se zaměřil na
formování nacionálních identit v postkoloniálních státech.

Bilsborough, Alan (6. 12. 1943, Salford, Lancashire, Anglie), anglický paleoantropolog a evoluční
antropolog; profesor na University of Durham ve Velké Británii. Více než pětadvacet let působil na
University of Cambridge a přes deset let byl vedoucím Katedry antropologie na univerzitě v Durhamu,
jež je největší katedrou antropologie v Evropě. Je autorem učebnice Human Evolution (Evoluce
člověka, 1992). Kromě organizační činnosti se dlouhá léta věnuje paleoantropologii – zejména
evoluci raných forem rodu Homo a otázkám fylogeneze homininů. Spolupracuje s profesorem Bernardem
Woodem (George Washington University, USA) na problematice kraniální diverzity raných homininů.

Bílý, Boris (4. 5. 1923, Brno – 14. 2. 2004, Tišnov), český stomatolog a dentální antropolog;
docent Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Pracoval ve funkci přednosty protetického
oddělení 1. Stomatologické kliniky Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Vedle odborné a
pedagogické činnosti v oboru stomatologie (protetika, implantologie) se aktivně věnoval dentální
antropologii u recentních i historických populací.

Zabýval se studiem patologických změn chrupu a žvýkacího aparátu u dětí i dospělých na kostrových
pozůstatcích z moravských pohřebišť (13.–17. století), diagnózou a interpretací dentálních
onemocnění v paleodemografickém rámci, podílel se na zpracování tabulek pro klasifikaci abraze zubů
a spolupracoval s antropologem Emanuelem Vlčkem na výzkumech českých králů. Jeho studie významným
způsobem přispěly k rozvoji oboru. (Jaroslav Malina)

Binford, Lewis Roberts (21. 11. 1929, Norfolk, Virginia, USA), americký archeolog a antropolog;
profesor na univerzitě v Albuquerque a poté v Dallasu. Teoretik a kritik základních archeologických
metod a konceptů; zakladatel tzv. nové archeologie. Vedl etnoarcheologické výzkumy v Arktidě a
Austrálii a provedl kritickou revizi řady klasických nalezišť, zejména starého paleolitu a
středního paleolitu (Ambrona, Čou-kchou-tien, Olduvai, Torralba). Z díla: An Archaeological
Perspective (Archeologická perspektiva, 1972).

Bingham III, Hiram (19. 11. 1875, Honolulu, Hawaii, USA – 6. 6. 1956, Washington, USA), americký
historik, geograf a politik. Podnikl řadu výzkumných expedic zejména do Peru, Venezuely a Kolumbie.
V roce 1911 objevil a poté prozkoumal a popsal incké vysokohorské opevněné město Machu Picchu.
Z díla: Machu Picchu: A Citadel of the Incas (Machu Picchu: Pevnost Inků, 1930), Lost City of the
Incas: The Story of Machu Picchu and Its Builders (Ztracené město Inků: Příběh Machu Picchu a jeho
stavitelů, 1948, česky: Ztracené město Inků: Příběh Machu Picchu a jeho zakladatelů. Praha: BB/art,
2006).

Birx, H. James (1. 6. 1941, Canandaigua, New York, USA), americký antropolog; profesor antropologie
na Canisius College (Buffalo, New York, USA). Zabývá se zejména historií antropologické teorie a
metodologie a otázkami evoluce. Těmto tématům věnoval několik knižních monografií: Theories of
Evolution (Teorie evoluce, 1984), Human Evolution (Lidská evoluce, 1988) aj.; je editorem moderní
pětisvazkové encyklopedie obecné antropologie Encyclopedia of Anthropology, I–V (Encyklopedie
antropologie, I–V, 2006).

Bláha, Pavel (20. 11. 1943, Červený Újezd u Písku), český biologický antropolog; docent Katedry
antropologie a genetiky člověka Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, zástupce
vedoucího katedry. V letech 1961–1966 studoval na Přírodovědecké fakultě UK v Praze obor biologie a
chemie se specializací v antropologii. V roce 1970 získal titul RNDr., v roce 1989 titul CSc.
V letech 1995–1996 vedl blokovou výuku fyzické antropologie na Katedře antropologie Přírodovědecké
fakulty Masarykovy univerzity v Brně, kde se v roce 1997 také habilitoval. V období 1968–1974
pracoval jako odborník-antropolog na Kriminalistickém ústavu Federálního ministerstva vnitra. V
roce 1974 musel odejít pro údajnou politickou nezpůsobilost (v roce 1991 byl plně mimosoudně
rehabilitován). V oboru počal znovu pracovat od roku 1976 do roku 1998 v Ústavu sportovní medicíny
Ministerstva zdravotnictví v Praze (původně Oddělení zdravotního zajištění vrcholového sportu a
poté Ústavu národního zdraví pro vrcholový sport). Od roku 1994 působí na Katedře antropologie a
genetiky člověka Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

V odborné práci se zabývá především růstovou a vývojovou antropologií, variabilitou české populace
a vypracováním podkladů pro vytvoření programů automatického hodnocení antropologických dat.
Dvaadvacet let pracoval v oblasti funkční a sportovní antropologie. V letech 1980 až 1988 byl
členem Zdravotnické rady Ústředního výboru ČSTV a předsedou komise sportovní antropologie. V této
souvislosti organizoval a vedl řadu odborných seminářů a četné antropologické výzkumy zaměřené na
vývoj současného člověka (1980, 1985, 1990, 1991, 1995–1996, 1997–1999, 1999–2000, 2001). Hlavním
přínosem výše uvedených výzkumů, díky dlouhodobému sledování tělesného rozvoje naší populace
širokého věkového rozpětí (od narození do 70 let), bylo vypracování reprezentativních referenčních
standard širokého spektra tělesných parametrů, které byly kompletně publikovány. Tyto studie
umožňují kvalitně monitorovat tělesný rozvoj a jeho změny – jak jednotlivců, tak celých skupin
probandů. Na základě uvedených výzkumů byl vypracován program automatického hodnocení
antropologických dat ANTROPO (první verze vytvořená již v roce 1978 byla postupně inovovaná, v
současné době je poslední verze 7). Kromě antropologie mají získaná data široké uplatnění například
v pediatrii, endokrinologii, plastické chirurgii, stomatochirurgii, obezitologii, výživě, ergonomii
atd. Rovněž slouží jako materiál pro srovnání s jinými populacemi. V oblasti sportovní a funkční
antropologie se věnoval vypracování optimálních typů tělesné stavby pro jednotlivé druhy sportů
nebo herní disciplíny. Od roku 1989 řeší fenomén dětské obezity v integrálním pojetí (z hlediska
antropometrického, biochemického, endokrinologického, genetického a klinického). Byl hlavním
řešitelem již třetího grantu týkajícího se dětské obezity. Jako člen European Childhood Obesity
Group je zapojen do řešení problematiky dětské obezity rovněž na mezinárodním poli. Jeho odbornou
činnost prokazuje i aktivní účast na více než deseti výzkumných grantech (ve třech hlavním
řešitelem). Kromě problematiky dětské obezity se významně podílel na organizaci a provedení VI.
Celostátního výzkumu dětí a mládeže 2001. Je členem deseti našich a zahraničních vědeckých
společností. Mimo jiné je koordinátorem EUROBIO (The European Association of University Departments
and Faculties of Biology) pro Českou republiku. V letech 1998 až 2005 byl předsedou České
společnosti antropologické, tuto funkci vykonává od roku 2008 znovu. V roce 2002 byl zvolen členy
European Anthropological Association (EAA) do koncilu EAA za Českou republiku. Od roku 1975 byl
předsedou šesti organizačních výborů kongresů a sympozií, a to našich i s mezinárodní účastí (mimo
jiné IV. mezinárodního kongresu dr. Aleše Hrdličky v roce 1999 a 12. Workshopu ECOG v roce 2002); v
roce 2003 byl prezidentem organizačního výboru „International Anthropological Congress –
Anthropology and Society“, věnovaného 60. výročí úmrtí dr. Aleše Hrdličky, který se konal ve dnech
22.–24. května 2003 v Praze; v řadě dalších byl členem organizačních výborů. Pravidelně se aktivně
účastní našich a zahraničních vědeckých konferencí, a to nejen antropologických.

Bláhova publikační činnost je rozsáhlá v našem i mezinárodním měřítku. Důraz klade na časné
monografické publikování komplexních výsledků provedených výzkumů (13 monografií, vybrané kapitoly
v šesti učebních textech, 11 příruček, grafů a tabulek, více než 150 dalších publikací v časopisech
a sbornících našich a zahraničních), v polovině z nich je prvním autorem. Za zásluhy o českou
antropologii mu byla udělena v roce 1995 Pamětní medaile dr. Aleše Hrdličky. Kontakt: Doc. RNDr.
Pavel Bláha, CSc., Katedra antropologie a genetiky člověka Přírodovědecké fakulty Univerzity
Karlovy v Praze, Viničná 7, 128 44 Praha 2, e-mail: blaha@natur.cuni.cz.

Blažek, Vladimír (21. 1. 1952, Praha), český antropolog; odborný asistent, zástupce vedoucího
Katedry antropologických a historických věd Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni.
Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, titul RNDr. získal v roce 1981,
kandidátskou disertační práci obhájil v roce 1983. Po vědecké aspirantuře pracoval v Psychologickém
ústavu AV ČR (1978–1991), následně působil v Centru pro studium vysokého školství a na středních a
vyšších odborných školách. Od roku 2000 učí na Katedře antropologických a historických věd Fakulty
filozofické (dříve Fakulty humanitních studií) Západočeské univerzity v Plzni a externě i na
Katedře antropologie a genetiky člověka Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Počáteční období odborné a vědecké činnosti je spojeno jednak se studiem těhotných žen v rámci
spolupráce s II. gynekologicko-porodnickou klinikou, jednak s auxologickou problematikou, v jejímž
rámci se podílel na rozsáhlém antropometrickém výzkumu českých a slovenských dětí a mládeže.
Z tohoto období vznikla monografie Růst českých a slovenských dětí (Praha: Academia, 1989), jejímž
je spoluautorem. Působení v Psychologickém ústavu AV ČR jej přivedlo k zájmu o problematiku
biologických základů chování člověka, respektive etologie člověka a primátů a následně i o evoluci
mozku. V této oblasti spočívá těžiště jeho pedagogické a vědecké činnosti. Je spolueditorem
například sborníků Evoluce člověka a antropologie recentních populací (Dobrá Voda: Aleš Čeněk,
2003), Dějiny, rasa a kultura (Plzeň: Vlasta Králová, 2005) a Biologická a sociální dimenze člověka
(Plzeň: Vlasta Králová, 2006) a autorem skript Základy neurofyziologie a neuroanatomie člověka:
Antropologie chování, 1 (Plzeň: Aleš Čeněk, 2006). Kontakt: RNDr. Vladimír Blažek, CSc., Katedra
antropologických a historických věd Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni, Tylova 18,
301 25 Plzeň, e-mail: blazek.vladimir@seznam.cz.

Bloch, Iwan (8. 4. 1872, Delmenhorst, Německo – 21. 11. 1922, Berlín, Německo), německý
dermatovenerolog a sexuolog; průkopník moderní sexuologie. Věnoval se zejména transkulturálnímu
studiu prostituce, sexuální morálky a pohlavně přenosných onemocnění.

V monumentálním díle Das Sexualleben unserer Zeit in seinen Beziehungen zur modernen Kultur
(Sexuální život v naší době ve vztahu k moderní kultuře, 1907) položil základy moderní sexuologie
jako vědy a antropologie sexuality. Spolu s Magnusem Hirschfeldem, Albertem Mollem a dalšími lékaři
založil v roce 1913 Lékařskou společnost pro sexuologii a eugeniku, první sexuologickou společnost
světa, a v roce 1914 začal vydávat tiskový orgán této společnosti – Zeitschrift für
Sexualwissenschaft (později vycházel pod názvem Zeitschrift für Sexualwissenschaft und
Sexualpolitik). Z jeho rozsáhlého projektu Handbuch der gesamten Sexualwissenschaft in
Einzeldarstellungen (Příručka obecné sexuologie v jednotlivých tematických okruzích) byl publikován
první a třetí svazek nazvaný Die Prostitution (Prostituce, 1912 a 1925). (Jaroslav Malina)

Bloch, Marc (6. 7. 1886, Lyon, Francie – 16. 6. 1944, Paříž, Francie), francouzský historik a
spoluzakladatel historiografické školy Annales. Pocházel z pařížské židovské rodiny; jeho otec
Gustave Bloch (1848–1923) byl proslulým historikem starověku. Marc Bloch vystudoval École normale
supérieure a od roku 1919 působil na univerzitě ve Štrasburku. Ve dvacátých letech 20. století se
zabýval středověkými rituály spojenými s královským úřadem, především thaumaturgii, vírou ve
schopnost léčit dotykem, která byla přisuzována francouzským a anglickým panovníkům. V roce 1929
založili Marc Bloch a Lucien Febvre ve Štrasburku odborné periodikum Annales d’Histoire Économique
et Sociale; ve třicátých letech se těžiště školy Annales přesunulo do Paříže, kde od roku 1946
vycházel časopis Annales: Économies, Sociétés, Civilisations (roku 1994 byl zaveden nový podtitul
Histoire, Sciences Sociales).

Výrazem nové Blochovy intelektuální orientace byla kniha Les caractères originaux de ľhistoire
rurale française (Původní rysy francouzských zemědělských dějin, 1931), která doložila jeho proměnu
z tradičního historika ve stoupence novátorských postojů. V letech 1941 až 1942 napsal knihu
Apologie pour ľhistoire ou Métier d’historien (1949, česky: Obrana historie aneb historik a jeho
řemeslo. Praha: Svoboda, 1967), která měla značný vliv na následující generace francouzských
historiků. Základní stavební kameny Blochovy teorie představovaly antropogeografie, marxismus a
Durkheimova sociologická škola. Marc Bloch zdůraznil, že uchopení základní struktury společnosti
přetrvávající dlouhá historická údobí je důležitější než popis pomíjivých historických událostí.
Nejvýznamnějším dílem Marca Blocha, v němž se pokusil v nejucelenější podobě předložit své pojetí
„totální historie“, je La société féodale (Feudální společnost, 1939). Stal se členem odbojové
skupiny Franc-Tireur a vydával podzemní noviny. V roce 1944 byl v Paříži zatčen gestapem, mučen a
16. června téhož roku zastřelen.

Blumenbach, Johann Friedrich (11. 5. 1752, Gotha, Německo – 22. 1. 1840, Göttingen, Německo),
německý lékař, antropolog a fyziolog; jeden ze zakladatelů rasové klasifikace (rasa, rasismus,
teorie, rasová) lidstva a moderní vědecké antropologie, kterou vymezil jako přírodní nauku o
lidských rasách; teprve Edward Burnett Tylor a zejména Franz Boas učinili po více než sto letech
z antropologie vědu o kultuře. Blumenbachovým programem bylo začlenit lidskou historii do
přírodních dějin. Studia lékařství, která zahájil v Jeně, ukončil na univerzitě v Göttingenu v roce
1775 obhajobou disertační práce De generis humani varietate nativa liber (Kniha o přirozené
rozmanitosti lidského rodu), jež je pokládána za základní dílo rasového členění lidstva.

Blumenbach rozdělil lidstvo do pěti hlavních „odrůd“: evropské, mongolské, etiopské, americké a
malajské. Pojem „kavkazská odrůda“ (varietas) vytvořil až v roce 1781. V třetím vydání své studie
z roku 1795 nahradil linnéovský termín „odrůda“ pojmem gens, který byl do němčiny a do dalších
jazyků překládán jako „rasa“. Blumenbach, jenž byl Buffonovým žákem, zastával názor, že jednotlivé
rasy se zrodily v důsledku procesu degenerace. Výchozím typem byla kavkazská rasa reprezentovaná
soudobými Evropany, jejichž degenerací vznikly rasy etiopská a mongolská. Prostřednictvím jejich
opětovného smíšení s rasou kavkazskou se vytvořily dvě „přechodné rasy“, americká a malajská.

Blumenbach dosáhl celoevropské proslulosti a byl zvolen členem řady předních západních vědeckých
společností. Jeho nejrozsáhlejším dílem jsou Decas collectionis suae craniorum diversarum gentium
illustrata a Nova pentas collectionis suae craniorum diversarum gentium tanquam complementum
priorum decadum (Ilustrované dekády [tj. soubory po deseti buď podle řazení na obrazových tabulích,
případně podle jiné klasifikace dotyčné sbírky] lebek různých národů z vlastní sbírky, 1790–1828).
Blumenbachovým přítelem byl mimo jiné Johann Wolfgang von Goethe a mezi jeho žáky náležel Alexander
von Humboldt.

Boas, Franz (9. 6. 1858, Minden, Německo – 22. 12. 1942, New York, USA), americký antropolog a
etnolog německého původu; zakladatel moderních amerických antropologických věd zahrnujících čtyři
hlavní dílčí disciplíny (kulturní antropologii, fyzickou antropologii, lingvistickou antropologii a
archeologii), představitel difuzionismu a historického partikularismu a jeden z nejvýznamnějších a
nejvlivnějších antropologů všech dob.

Franz Boas pocházel ze vzdělané středostavovské židovské rodiny oddané liberálně revolučním
myšlenkám roku 1848. Studoval geografii, matematiku a fyziku na univerzitách v Heidelbergu, Bonnu a
Kielu. V roce 1881 obhájil disertační práci Beiträge zur Erkenntnis der Farbe des Wassers
(Příspěvky k poznání barvy vody), která byla silně ovlivněna psychofyzikou Gustava Theodora
Fechnera (1801–1887). Na přelomu roku 1882 až 1883 se Boas seznámil v Berlíně s etnologem Adolfem
Bastianem a anatomem, antropologem a patologem Rudolfem Virchowem, dvěma tehdejšími
nejvýznamnějšími představiteli německého antropologického myšlení. V roce 1883 a 1884 se účastnil
expedice do Baffinovy země, kde se mezi Inuity zabýval psychofyzickými výzkumy. Výsledkem ročního
pobytu na dalekém severu byla monografie Baffin Land: Geographische Ergebnisse einer in den Jahren
1883 und 1884 ausgeführten Forschungsreise (Baffinova země: Geografické poznatky z výzkumné
expedice v letech 1883 a 1884, 1885), silně ovlivněná Ratzelovou antropogeografickou školou. Po
návratu z Baffinovy země působil Franz Boas od roku 1885 pod vedením Adolfa Bastiana v berlínském
Královském etnografickém muzeu (Königliches Museum für Völkerkunde) a následujícího roku se stal
soukromým docentem (Privatdozent) geografie. Svůj příští výzkum hodlal uskutečnit mezi nativními
kmeny amerického severozápadního pobřeží Pacifiku, především na území Britské Kolumbie. Vzestup
antisemitismu a nevalné akademické vyhlídky jej přiměly přesídlit do Spojených států amerických,
kde od ledna 1887 vystřídal různá zaměstnání (editor vědeckého časopisu Science, docent psychologie
na Clarkově univerzitě, vedoucí antropologické sekce světové výstavy v Chicagu, kurátor v American
Museum of Natural History). Roku 1896 se stal asistentem fyzické antropologie na Kolumbijské
univerzitě, na níž v roce 1899 obdržel řádnou profesuru. Mezitím vedl polemiku s americkými
badateli, kteří navazovali na evolucionistickou antropologii Lewise Henryho Morgana, například s
Johnem Wesleyem Powellem (1834–1902) a Otisem Tuftonem Masonem (1838–1908), a realizoval
systematický terénní výzkum na americkém Severozápadě především u Cimšjanů, Heilcuků, Kwakiutlů a
Tlingitů.

Boas využil první americkou Katedru antropologie na Kolumbijské univerzitě k budování
institucionální základny svého pojetí antropologie. Mezi Boasovy žáky náležely osobnosti jako Ruth
Benedictová (1887–1948), Ruth Leah Bunzelová (1899–1990), Alexander Goldenweiser (1880–1940),
Esther Schiff Goldfranková (1896–1997), Alfred Irving Hallowell (1892–1974), Melville Herskovits
(1895–1963), Alfred Kroeber (1876–1960), Ruth Landesová (1908–1991), Alexander Lesser (1902–1985),
Robert H. Lowie (1883–1957), Margaret Meadová (1901–1978), Ashley Montagu (1905–1999), Paul Radin
(1883–1959), Edward Sapir (1884–1939), Leslie Spier (1893–1961), Gene Weltfishová (1902–1980) a
mnozí další, kteří zaujímali v americké antropologii dominantní postavení více než polovinu
století.

Boas zdůrazňoval, že hlavní konceptuální nástroje porozumění kultuře spočívají v rekonstrukci
historického působení vnějších kulturních vlivů a stanovení psychologických dispozic dané populace,
které tyto externí podněty modifikují a přetvářejí v specifickou konfiguraci, jež je v souladu s
psychologickou povahou komunity. Tímto způsobem sloučil historický partikularismus s německou
etnopsychologickou tradicí, reprezentovanou Wilhelmem von Humboldtem a zakladateli
Völkerpsychologie Moritzem Lazarusem a Heymannem Steinthalem. Stále diskutována je metodologie
Boasovy kritiky rasové teorie a klasifikace vedené z pozic lamarckismu (Changes in Bodily Form of
Descendants of Immigrants [Změny tělesného vzhledu u potomků imigrantů], 1912) a Franzi Boasovi je
často vytýkáno, že v jeho obhajobě sociálního determinismu proti determinismu biologickému,
eugenice a rasové ideologii převážila ideologická předpojatost nad odbornými argumenty a vědeckou
věrohodností. Boasovy práce zahrnovaly například The Mind of Primitive Man (Mysl primitivního
člověka, 1911), Primitive Art (Primitivní umění, 1927), Anthropology and Modern Life (Antropologie
a moderní život, 1928), General Anthropology (Obecná antropologie, 1938, se spoluautory), Race,
Language and Culture (Rasa, jazyk a kultura, 1940).

Bodin, Jean (1529 nebo 1530, Angers, Francie – červen 1596, Laon, Francie), francouzský právník,
historik, filozof a politický myslitel. Jeho teorie o vlivu geografických a klimatických podmínek
(klima) na lidské zvyky, morální pravidla a instituce představuje spojovací článek mezi středověkým
učením o klimatech a novověkými Montesquieuovými tezemi. V roce 1571 vstoupil do služeb vévody
z Anjou a v letech 1576 až 1577 se jako delegát Třetího stavu účastnil zasedání generálních stavů
v Blois. Bodin byl židovského původu a celý svůj život prožil v období náboženských a občanských
nepokojů, a proto nepřekvapí, že jeho politické myšlení odráží jak hlubokou touhu po obnovení
integrity politické společnosti, tak i náboženské hledání osobní jistoty. Roku 1580 však uveřejnil
příručku určenou vyšetřovatelům čarodějnictví (De la démonomanie des sorciers [O démonománii
čarodějů]). Bodin, který byl umírněným stoupencem galikanismu a královské autority, přivítal v roce
1594 příchod Jindřicha IV. k moci.

Základním dílem Bodinovy politické teorie je Les six livres de la République (Šest knih o
republice, 1576), jež bývá vyzdvihována pro svou definici svrchovanosti (suverenity) jako
neohraničené a nedělitelné moci tvořit obecné zákony, která nepřipouští možnost poddaných se proti
těmto zákonům bránit. Bodinovo myšlení tvoří jeden ze základních ideologických pilířů monarchického
absolutismu a představuje významné impulzy k formulaci sekulárního a utilitárního pojmu
svrchovanosti v jeho dnešním chápání.

Boesch, Christopher (11. 8. 1951, St. Gallen, Švýcarsko), primatolog švýcarského původu; působí na
Primatologickém ústavu Maxe Plancka v Lipsku, který spoluzakládal. Proslul zejména výzkumem
„nástrojového“ a loveckého chování šimpanzů hornoguinejských (Pan troglodytes verus) v pralese Taї
(Pobřeží Slonoviny). Jeho výzkum probíhal dlouhodobě a plánovitě, bez zjednodušujících
popularizací, a proto jsou jeho výsledky – na rozdíl od mnoha jiných projektů, které v počátcích
silně ovlivnila snaha po co nejrychlejších výsledcích – korektní a reprezentativní. Je spoluautorem
monografie The Chimpanzees of the Taї Forest (Šimpanzi z pralesa Taï, 2000), která kromě výsledků
mnohaletého výzkumu v pralese Taї obsahuje i zajímavé pohledy na evoluci hominidů. Patří mezi
nejvýraznější osobnosti ve výzkumu šimpanzů, v poslední době se objevují i jeho pozoruhodné práce
týkající se vzniku a evoluce hominidů.

Bohannan, Paul James (5. 3. 1920, Lincoln, Nebraska, USA – 13. 7. 2007, Visalia, Kalifornie, USA),
americký antropolog. Terénní výzkumy prováděl zejména u nativních etnik v Africe (zejména Tivové) a
na tomto základě přispěl k ustavení a rozvoji ekonomické antropologie a antropologie práva. Z díla:
Law, Biology and Culture: The Evolution of Law (Právo, biologie a kultura: Vývoj práva, 1983,
s Margaret Gruterovou), Africa and Africans (Afrika a Afričané, 1964, s Philipem Curtinem).
(Jaroslav Malina)

Böhm, Jaroslav (8. 3. 1901, Holešov – 6. 12. 1962, Praha), český archeolog; akademik ČSAV. Jeden
z hlavních představitelů generace žáků Lubora Niederleho se s archeologií seznámil v Olomouci díky
Jaroslavu Palliardimu, studoval ji na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 1923
pracoval ve Státním archeologickém ústavu v Praze, jehož pak byl od roku 1939 do smrti ředitelem.
Převedl jej protektorátním obdobím a poté zde budoval moderní výzkumnou instituci, roku 1952
začleněnou do rámce ČSAV, na jejímž vzniku a organizaci se díky stykům se Zdeňkem Nejedlým výrazně
podílel (v roce 1952 byl místopředsedou vládní komise pro vybudování ČSAV a jedním z prvních
akademiků, 1952–1956 druhým zástupcem prezidenta ČSAV). Jako docent od roku 1946 přednášel
archeologii na univerzitách v Praze a v Olomouci.

Odborně se zaměřil na archeologickou systematiku doby bronzové a halštatské v našich zemích
(Základy hallstattské periody v Čechách, 1937), prováděl však i větší výzkumy v terénu (například
jeskyně Domica na Slovensku), zejména však první velký výzkum keltského oppida a největší
meziválečný systematický sídlištní výzkum – Staré Hradisko u Prostějova 1934–1937. Už tehdy chápal
nutnost moderního výzkumu pravěkých sídlišť a věnoval se jeho metodice. Svoji koncepci pravěku
českých zemí shrnul v Kronice objeveného věku (1941), kde například formuloval pojem horákovské
kultury na Moravě. Poznatky o našich keltských oppidech shrnul v knížce Naše nejstarší města
(1946). Po roce 1948 se politicky zapojil do výstavby akademické vědy a marxistické interpretace
pravěku i rané historie; touto cestou se mu ale podařilo vytvořit z Archeologického ústavu ČSAV
jednu z největších institucí oboru v mezinárodním měřítku. Krátce před smrtí byl zvolen prezidentem
Mezinárodní unie věd prehistorických a protohistorických (1962).

Bonnet, Charles (13. 3. 1720, Ženeva, Švýcarsko – 20. 5. 1793, Ženeva, Švýcarsko), švýcarský
botanik, zoolog a filozof; objevitel partenogeneze u mšic. Teorii preformismu dovedl ke krajnosti
založené na absurdní krabičkové teorii (německy: Einschachtelungstheorie, francouzsky:
emboîtement), jejíž podstatou bylo tvrzení, že každý ženský organismus má ve svém vajíčku zárodky
všech svých budoucích potomků. Všichni lidé byli podle této představy stvořeni jako do sebe
zasunuté krabičky již v těle Evině. Počet těchto zárodků v Evině ovariu činil asi 200 milionů.
Konec lidstva prý nastane, až se tato zásoba vyčerpá. Základem těchto Bonnetových teorií byla právě
pozorování partenogeneze u mšic. V určitých směrech si však asi uvědomoval absurdnost této
představy. Vyjádřil to především tvrzením, že spíše než hmotnou mají tyto zárodky podstatu
duchovní. Musel rovněž připustit, že i v jiných částech těla než v ovariu se tyto zárodky
nacházejí, jinak by nedokázal vysvětlit výsledky svých regeneračních pokusů.

Bonnetova teorie do sebe vložených zárodků má i zajímavý aspekt fylogenetický, neboť podle Bonneta
nejsou tyto zárodky stejné, ale jejich vzhled a podstata se postupně zdokonalují. Zastával dříve
než Georges Cuvier představu o katastrofách, při nichž byla většina forem života zničena, a z
přeživších zárodků povstal nový život. Podobně jako Georges Buffon se domníval, že v přírodě
neexistují ostré hranice mezi druhy. Představoval si řadu přírodních bytostí uspořádanou v „une
échelle des etres naturels“ („žebřík přírody“), který pokračuje od nejjednodušších anorganických
elementů přes říši minerálů, rostlin a zvířat až k člověku.

Bordes, François (30. 12. 1919, Rives, Francie – 30. 4. 1981, Tucson, Arizona, USA), francouzský
archeolog a geolog; specialista na paleolit a geologii kvartéru, profesor univerzity v Bordeaux a
zakladatel tamního Ústavu pro kvartér. Vedl řadu výzkumů v jihozápadní Francii (Combe Grenal,
Corbiac, Pech de ľAzé), je autorem klasické typologie starého paleolitu a středního paleolitu, byl
znamenitým experimentálním archeologem (replikace technologie kamenné industrie paleolitu) a
zejména proslulým pedagogem. Z díla: Typologie du Paléolithique ancien et moyen (Typologie starého
a středního paleolitu, 1961, 5. vydání 1988).

Borecký, Vladimír (6. 12. 1941, Praha – 6. 2. 2009, Praha), český filozof, klinický psycholog a
kulturolog. V centru jeho výzkumného zájmu a pedagogické práce byla problematika filozofie kultury,
teorie hry, komiky a lidské kreativity a témata imaginace a symbolu. Z těchto tematických okruhů
učinil základ svých přednášek na Katedře teorie kultury (kulturologie) Filozofické fakulty
Univerzity Karlovy v Praze. Borecký byl členem řady českých a zahraničních vědeckých společností a
organizací, jako byly například Společnost pro fenomenologickou psychologii, Circle de recherche
sur ľimaginaire de Prague (CRIP), International Society for Humor Studies, Tempe (ISHS),
International Council of Psychology (ICP).

V letech 1965–1970 absolvoval studia filozofie a psychologie na Filozofické fakultě Univerzity
Karlovy v Praze. Dizertační práci Bachelardova psychoanalýza epistemologického pole obhájil v roce
1971 u českého filozofa a představitele existencialismu Jana Patočky (1907–1977). Externí
jednooborové studium psychologie ukončil v roce 1975. V roce 1983 dosáhl speciální atestace v oboru
klinické psychologie na Institutu dalšího vzdělávání lékařů a farmaceutů (ILF). V letech 1985–1989
působil jako externí aspirant Psychologického ústavu ČSAV v Praze. V letech 1970–1990 byl zaměstnán
jako psycholog na ILF, dětský klinický psycholog v Thomayerově nemocnici a na Okresním ústavu
národního zdraví (OÚNZ) v Praze.

Velký vliv měla na Boreckého fenomenologie Jana Patočky a archetypální psychologie švýcarského
psychiatra a psychologa Carla Gustava Junga (1875–1961). Borecký vycházel z francouzské školy
figurálního strukturalismu, která navazuje na fenomenologii imaginace francouzského filozofa a
psychoanalytika Gastona Bachelarda (1884–1962). Filozofickým kořenům české psychoterapie věnoval
pozornost v publikaci K počátkům psychoterapie v Čechách: J. Šimsa, C. H. Bezděk, V. Forster
(1987). Tématu symbolu, imaginace a rozdílným přístupům k imaginaci z hlediska humanistických
a přírodovědných disciplín se věnoval v publikacích Imaginace a kultura (1996), K otázkám
symbolické imaginace (1998) a Porozumění symbolu (2003). V publikaci Zrcadlo obzvláštního: Z našich
mašíblů (1999) se zaměřil na fenomény ludismu (hravost bez prakticky prospěšného účelu),
obzvláštníků (jedinci, kteří obsahují kreativní moment ozvláštnění, jímž posunují naše ustálené a
konvenční pohledy na realitu tvůrčím způsobem a s citem pro absurditu) a mašíblů (magoři, šílenci a
blbové).

Teorii komiky rozpracoval v dílech Odvrácená tvář humoru: Ke komice absurdity (1996), Teorie komiky
(2000) a Imaginace, hra a komika (2005). V publikaci Teorie komiky syntetizoval dosavadní vědecké
přístupy k této problematice a předložil vlastní teorii komiky, již ontogeneticky rozčlenil do čtyř
forem: naivita, ironie, humor a absurdita. V díle Imaginace, hra a komika upozornil na imaginaci
jako na základní, aktivní a kreativní zdroj kultury. V kontextu terapeutického využití her je
autorem Boreckého Techniky mikrosvěta. Věnoval se také problematice tarotových karet jako
specifické projekční diagnostické metodě, jak je patrné například v článcích Pět století tarotu
(1983) a Klíče k tarotu (1995).

Borecký dokázal zdánlivě marginální témata povýšit na předměty a obory vědeckého bádání. Jeho
nesmírné znalosti a přesah do mnoha vědních oborů souvisely s jeho rodinným zázemím, neboť byl
synem významného orientalisty Miloše Boreckého (1903–1954) a houslové virtuosky Milky
Borecké-Pacovské. Vyznačoval se také humorným přístupem k samotné filozofii. Dokladem může být jeho
esej Snění hospod (1997) věnovaná poetice české hospody: „Nemůžeme se vyhnout vzájemnému působení
mezi subjektem, který vstupuje do hospody, a prostorem hospody, který se mu otvírá. Jsem to já, kdo
vstupuje do hospody, nebo je to hospoda, co vstupuje do mě?“ Většina z Boreckého empirických i
teoretických studií, věnovaných výzkumu sociální reality, je výsledkem jeho entuziasmu a lásky
k životu.

Bosinski, Gerhard (1. 6. 1937, Schwerin, Německo), německý archeolog; profesor univerzity v Kolíně
nad Rýnem. Přední specialista na paleolit, zakladatel paleolitického pracoviště Římsko-germánského
muzea v Monrepos u Neuwiedu. Vedl výzkumy zejména v Porýní (Gönnersdorf), ale také v Gruzii
(Dmanisi). Z díla: Die Kunst der Eiszeit in Deutschland und in der Schweiz (Umění doby ledové
v Německu a ve Švýcarsku, 1982).

Botta, Paul-Émile (6. 12. 1802, Turín, Itálie – 29. 3. 1870, Achères, Francie), francouzský
archeolog, lékař a diplomat; jeden z prvních průkopníků mezopotamské archeologie. Pokoušel se
objevit Ninive, slavné město asyrského krále Aššurbanipala, a proto zahájil v roce 1842 výzkum v
Kujundžiku, ale záhy toto místo opustil a až později se ukázalo, že šlo skutečně o Ninive. V letech
1843 až 1844 odkryl v Chorsábádu palác asyrského krále Sargona II.; vynikající sochařské památky,
které odtud nechal dopravit do Louvru, vzbudily velký zájem Evropanů o starověké mezopotamské
civilizace.

Boucher de Crévecoeur de Perthes, Jacques (10. 9. 1788, Rethel, Francie – 5. 8. 1868, Abbeville,
Francie), francouzský archeolog a vzdělanec s širokými kulturními zájmy. Od roku 1844 nalézal v
údolí řeky Sommy kamenné štípané nástroje, jež jako první přisoudil člověku, který žil na Zemi v
„době před potopou“; později, v roce 1865, bylo toto období nazváno paleolitem.

Bourdieu, Pierre Félix (1. 8. 1930, Denguin, Francie – 23. 1. 2002, Paříž, Francie), francouzský
sociolog. V letech 1951–1954 absolvoval studia na École normale supérieure v Paříži, která vyústila
v diplomovou práci Leibnitii animadversiones in partem generalem principiorum Cartesianorum
(Leibniz jako kritik Descarta, 1953). K jeho učitelům zde patřili francouzští filozofové Louis
Pierre Althusser (1918–1990) a Michel Foucault (1926–1984). V letech 1955–1958 se Bourdieu účastnil
války v Alžírsku. Během let 1958–1960, kdy působil jako asistent pro filozofii na Faculté des
lettres v Alžíru, uskutečnil terénní výzkum kabylských Berberů v severním Alžírsku. Výsledky
rozpracoval v publikaci Sociologie de ľAlgerie (Sociologie Alžírska, 1958), jejímž záměrem bylo
také upozornit na zkreslené představy francouzských intelektuálů o Alžírsku. Odlišným zákonitostem
logiky teorie a logiky praxe se věnoval ve stěžejních dílech Esquisse d’une théorie de la pratique
(Pojednání o teorii praxe, 1972), Le sens pratique (Praktický smysl, 1980) a Méditations
pascaliennes (Pascalovské meditace, 1997).

Podle Bourdieua akademický postoj, který při zkoumání společnosti sociolog zaujme, vede k chybné
konstrukci světa. Tato konstrukce je nejen zdrojem epistemologických, ale také estetických a
etických problémů. Sociolog tak představuje nezúčastněného diváka, který systematicky deformuje
pojetí vědění, krásy a mravnosti. Tyto deformace se navzájem posilují, neboť ti, kdo tyto koncepce
vědění, krásy a mravnosti produkují a užívají, sdílejí stejnou akademickou pózu. Bourdieu se do
Alžírska vrátil ještě v roce 1964 a věnoval mu několik studií – Travail et travailleurs en Algérie
(Práce a pracující v Alžírsku, 1963) a Le déracinement: La crise de ľagriculture traditionnelle en
Algérie (Vykořenění: Krize tradičního zemědělství v Alžírsku, 1964). V rozmezí let 1958–1964
vytvořil na tři tisíce fotografií, jež zachycují válečné události a každodenní život v Alžírsku.
V letech 1960–1961 působil na Faculté des lettres na pařížské Sorbonně jako asistent francouzského
filozofa Raymonda Arona (1905–1983) a navštěvoval přednášky francouzského antropologa Clauda
Léviho-Strausse (narozen 1908). V roce 1964 byl zvolen ředitelem sociologických studií na École
Pratique des Hautes Études a v roce 1968 ředitelem Centre de sociologie européenne (Centrum pro
evropskou sociologii). Bourdieu založil v roce 1975 časopis Actes de la recherche en sciences
sociales s cílem rozšiřovat aktuální výsledky společenskovědního výzkumu. V roce 1981 byl jmenován
profesorem na Collège de France a členem Francouzské akademie věd.

Od poloviny 60. let 20. století se Bourdieu koncentroval na mechanismy vzdělávacího systému a
reprodukci sociální nerovnosti. V této souvislosti vznikly publikace Les héritiers: Les étudiants
et la culture (Dědicové, studenti a kultura, 1964) a La reproduction: Éléments pour une théorie du
système d’enseignement (Reprodukce: Prvky teorie vzdělávacího systému, 1970), v nichž zdůraznil, že
ve vzdělání, společnosti a kultuře dochází k reprodukci stávajícího stavu. K objasnění tohoto
tvrzení zavedl pojem symbolické moci, která se opírá o symbolické násilí. Problematiku kulturního
konzumu jako sociálně podmíněného jevu rozpracoval na pozadí návštěvnosti muzeí v díle Ľamour de
ľart: Les musées d’art européens et leur public (Láska k umění: Evropská umělecká muzea a jejich
návštěvníci, 1966). V publikaci La distinction: Critique sociale du jugement (Distinkce:
Společenská kritika úsudku, 1979) předložil sociologickou analýzu empirického materiálu v oblasti
životního stylu, estetického vnímání a preference kulturních statků třídní kultury. Estetický cit a
s ním spojené životní styly různých skupin se definují ve vzájemné opozici. Ve studii Homo
academicus (Homo academicus [Člověk akademický], 1984) předložil rozbor struktury a fungování
akademického pole (viz pole, sociální). Bourdieu upozornil na skutečnost, že univerzita je místem
zápasů, jejichž specifická dynamika odráží soupeření mezi ekonomickým kapitálem a kulturním
kapitálem překračující vládnoucí třídu. Na straně dočasně dominantních disciplín (medicína, obchod,
právo) vyplývá moc z akademického kapitálu (viz teorie kapitálů), tj. z ovládnutí pozic a
materiálních zdrojů. Naproti tomu na straně dočasně podřízených disciplín (přírodní a společenské
vědy) spočívá moc na intelektuálním kapitálu (teorie kapitálů), tj. na vědeckých schopnostech a
výsledcích oceňovaných kolegy. V této dualistické struktuře určují pozice a trajektorie profesorů
nejen jejich intelektuální výsledky a profesní strategie, ale také jejich politické sympatie. Ve
studii La noblesse d’État: Grandes écoles et esprit de corps (Státní šlechta: Vysoké školy a duch
těla, 1989) věnoval pozornost elitním školám. Výzkum sociologie školství, umění, příslušníků
inteligence a politiky rozšířil také o další oblasti, jimiž jsou teorie genderu – La domination
masculine (1998, česky: Nadvláda mužů. Praha: Karolinum, 2000) a problematika masových médií a
politiky – Sur la télévision (1996, česky: O televizi. Brno: Doplněk, 2002). V publikaci La
domination masculine odhalil prostřednictvím etnologické studie kabylských Berberů skryté
mechanismy a struktury, které určují rozdílnost příslušníků opačného pohlaví. Podle Bourdieua se
pohlavní vztah jeví jako sociální vztah nadvlády, protože vzniká na principu dělení na aktivní
maskulinitu a pasivní femininitu. Genderové struktury jsou vytvářeny a neustále udržovány
prostřednictvím institucí, jimiž jsou škola, stát a církev. Publikace Sur la télévision pojednává o
zneužití tohoto média ve prospěch politické a hospodářské moci. V této souvislosti Bourdieu
rozšiřuje koncepci sociálního pole o žurnalistické pole. Žurnalistům doporučil sociologické
vzdělání, které by jim umožnilo porozumět a pochopit sociální svět a disponovat databází
inteligentních otázek. Bourdieu se snažil své teorie zpřístupnit široké vzdělané veřejnosti v
několika sbornících svých přednášek a proslovů, zejména Questions de sociologie (Sociologické
otázky, 1980) a Raisons pratiques: Sur la théorie de ľaction (1994, česky: Teorie jednání. Praha:
Karolinum, 1998).

Pierre Bourdieu ve své tvorbě postupoval od přísně metodologických analýz vzdělávání a chování ke
komparaci sociálních nerovností, kulturního dědictví a jejich reprodukce. Zabýval se zkoumáním
sociálních institucí, ideologických nástrojů nebo vnímáním uměleckého díla, životním stylem,
jazykovými formami a různými druhy hierarchií. Bourdieu rozpracoval zejména teoretické pojmy a
koncepce jako habitus, sociální pole, sociální prostor a teorii kapitálů.

Braidwood, Robert J. (29. 7. 1907, Detroit, Michigan, USA – 15. 1. 2003, Chicago, Illinois, USA),
americký archeolog; profesor na The University of Chicago. Ve spolupráci s přírodovědci učinil řadu
základních terénních objevů v jihozápadní Asii a Iráku, zejména v souvislosti se vznikem
zemědělství. Autor monografií o těchto objevech a učebnic archeologie a prehistorie. Z díla: The
Near East and the Foundations for Civilization (Blízký východ a základy civilizace, 1952),
Prehistoric Men (Pravěcí lidé, 1948, 8. vydání 1975).

Brain, Charles Kimberlin (7. 5. 1931, Harare, Zimbabwe), jihoafrický biolog a geolog; ředitel v
Museum of Transvaal v Pretorii. Zabývá se široce založenými ekologickými výzkumy života nejstarších
lidských předků; díky tomuto přístupu zpochybnil existenci Raymondem Dartem definované
osteodontokeratické industrie v prostředí australopitéků. Z díla: The Hunters or the Hunted? An
Introduction to African Cave Taphonomy (Lovci nebo lovení? Úvod do tafonomie afrických jeskyní,
1981). (Jaroslav Malina)

Braudel, Fernand (24. 8. 1902, Luméville-en-Ornois, Francie – 27. 11. 1985, Paříž, Francie),
francouzský historik; vůdčí představitel francouzské historiografické školy Annales. Vystudoval
historii a zeměpis na Sorbonně; v letech 1923 až 1932 učil na lyceu v Alžíru, kde začal psát
dizertační práci o středomořské politice Filipa II.; z tohoto tématu vyrostlo Braudelovo životní
dílo. Od roku 1934 působil několik let v Brazílii v São Paulu. V roce 1940 se ocitl v německém
zajetí, v němž strávil pět let. Tuto dobu využil pro práci na rozsáhlé studii, která vyšla v roce
1949 pod názvem La Méditerranée et le monde méditerranéen à l’époque de Philippe II (Středomoří a
středomořský svět za vlády Filipa II.).

Fernand Braudel zavedl pojmy geohistorie nebo imobilní historie, zaměřené na všestranné studium
vztahu člověka a prostředí. Rozlišil tři roviny historické analýzy, odpovídající třem časovým
úrovním: longue durée, dlouhodobé (či strukturální) trvání, v němž hlavní roli sehrávají
geografické faktory; střední trvání neboli konjunkturní, v němž probíhá sociální vývoj, a událost,
krátkodobé fluktuace politiky a individuálního života. Pro Braudela byla hierarchie historického
výkladu jednoznačná: prioritu má strukturální rovina longue durée, zatímco událost je pouhou
pomíjivou epizodou. V roce 1949 byl Fernand Braudel jmenován profesorem Collège de France a roku
1956 se po smrti Luciena Febvra stal hlavním editorem periodika Annales: Économies, Sociétés,
Civilisations a vedoucím Šesté sekce společenských a ekonomických věd École Pratique des Hautes
Études. Pod Lévi-Straussovým vlivem přejmenoval geohistorii na „strukturální historii“ a pokusil se
včlenit tradici Annales do strukturalistického hnutí. Braudelovo sblížení se strukturalismem bylo
doprovázeno v šedesátých letech 20. století jeho konvergencí k marxismu. Teoretickým výrazem tohoto
Braudelova intelektuálního údobí byla především proslulá třísvazková studie Civilisation matérielle
et capitalisme XV^e–XVIII^e siècle (Materiální kultura a kapitalismus v 15.–18. století) z roku
1967. Odklon od ekonomického determinismu představovala poslední velká Braudelova práce Les
structures du quotidien: Le possible et ľimpossible (Struktury každodennosti: Možné a nemožné,
1979). Fernand Braudel zemřel během práce na dějinách Francie Ľidentité de la France (Francouzská
identita), z nichž vyšel v roce 1986 pouze první svazek.

Breuil, Henri Edouard Prosper, abbé (28. 2. 1877, Mortain/Manche, Francie – 14. 8. 1961,
ĽIsle-Adam/Val-d’Oise, Francie), francouzský archeolog a etnolog; profesor na Collège de France a
v Ústavu paleontologie člověka (Institut de Paléontologie Humaine). Byl jedním z nejvýznamnějších
archeologů v první polovině 20. století; zasloužil se o rozvoj výzkumu paleolitu, zejména
paleolitického umění, je autorem poznámek k paleolitu střední Evropy (1925). Z díla: Quatre cents
siècles d’art pariétal (Čtyři sta století parietálního umění, 1952).

Broca, Pierre Paul (28. 6. 1824, Sainte-Foy-la-Grande u Bergeracu, Francie – 9. 7. 1880, Paříž,
Francie), francouzský neurochirurg, anatom a antropolog; zakladatel antropometrie. V roce 1861
objevil mozkové centrum řeči.

Zkonstruoval základní antropometrický instrumentář, definoval kraniometrické body na lebce a
rozměry lebky a vypracoval metody a techniky měření, které jsou platné dosud. Na jeho popud byla
založena v roce 1859 Société d’Anthropologie de Paris a od roku 1860 vydával Bulletins et Mémoires
de la Société d’Anthropologie de Paris. Založil Laboratoire d’Anthropologie de Paris (1867). V roce
1876 byly ministerstvem povoleny přednášky na nově založené École Pratique des Hautes Études, kde
byli jeho spolupracovníky Louis Manouvrier (1850–1927) a Paul Topinard (1830–1911). Broca náleží
k těm několika antropologům, kterým byl postaven pomník; stojí na malém náměstí západně od École de
Médecine v blízkosti bulváru St. Germain v Paříži.

Brouk, Bohuslav (19. 11. 1912, Praha – 20. 1. 1978, Londýn, Anglie), český psycholog, sociolog,
psychoanalytický estetik a esejista; spoluzakladatel Surrealistické skupiny v roce 1934
v Československé republice. Intenzivně spolupracoval s Jindřichem Štyrským (napsal doslov k jeho
publikaci Emilie přichází ke mně ve snu, 1933), Toyen a dalšími umělci české avantgardy a podílel
se na sexuální osvětě v tehdejším pruderním Československu. Po roce 1948 emigroval a žil
v Austrálii a ve Velké Británii. Vydal řadu objevných prací věnovaných problematice lidské
sexuality a erotiky. Z díla: Psychoanalytická sexuologie (1933), Autosexualismus a psychoerotismus
(1935, v roce 1992 druhé vydání pod názvem Autoerotismus a psychoerotismus), O smrti, lásce a
žárlivosti (1936), Patologie životní zdatnosti (1937) aj.

Buber, Martin (8. 2. 1878, Vídeň, Rakousko – 13. 6. 1965, Jeruzalém, Izrael), německý židovský
filozof, filozof náboženství, spisovatel, pedagog. Značnou část svého mládí strávil u svého děda
v Lembergu (dnešní Lvov, Ukrajina), v roce 1896 se vrátil do Vídně, kde studoval filozofii u
Wilhelma Diltheye a Georga Simmela, věnoval se též studiu dějin umění nebo filologie. Jako profesor
filozofie působil nejdříve na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem (1924–1933), kde existovala
jediná katedra židovské filozofie a etiky v Německu. V roce 1898 se stal členem sionistického
hnutí, aktivní propagátor tzv. kulturního sionismu. Po nástupu nacismu k moci musel odejít
z univerzity, pracoval spolu s Franzem Rosenzweigem na překladu hebrejské bible do němčiny
(dokončeno 1961). Roku 1935 opustil Německo a odešel do Jeruzaléma, kde získal místo profesora
sociální filozofie.

Buber náleží k tzv. dialogickému existencialismu: dialog je základní princip mezilidských vztahů,
vzájemné naslouchání zakládá respekt k druhému člověku. Dialogičnost platí i v náboženské rovině;
vztah mezi Já (lidským subjektem) a Bohem (věčným Ty) byl pro Bubera východiskem pro interpretaci
bible a pro komparaci židovství s křesťanstvím. Významné jsou Buberovy spisy o chasidismu. Česky
vyšlo například: Tři řeči o židovství, 1912; Já a ty, 1969; Chasidská vyprávění, 1990.

Budil, Ivo T. (8. 8. 1965, Praha), český antropolog; profesor a vedoucí Katedry antropologických a
historických věd Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni a děkan této fakulty (v letech
1999–2005). Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, disertační práci obhájil
v roce 1994 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, roku 2001 se habilitoval v oboru Sociologie
na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a v roce 2006 jmenován profesorem v oboru Antropologie
na Masarykově univerzitě v Brně. Působil na univerzitách v Aix-en-Provence, Lyonu a na Johns
Hopkins University v Baltimoru. V letech 1996 až 1998 byl viceprezidentem mezinárodní organizace
Language Origins Society a v roce 2002 byl na dva roky zvolen viceprezidentem Společnosti pro vědu
a umění. Od roku 1998 stojí v čele Katedry sociální a kulturní antropologie Fakulty humanitních
studií Západočeské univerzity v Plzni a nyní Katedry antropologických a historických věd Fakulty
filozofické Západočeské univerzity v Plzni.

Kromě řady odborných studií a statí je autorem knih Mýtus, jazyk a kulturní antropologie (Praha:
Triton, 1992, 1995, 1998, 2003), Za obzor Západu (Praha: Triton, 2001, 2007), Od prvotního jazyka
k rase (Praha: Academia, 2002), Válka Zuluů: Britsko-zulská válka v roce 1879 (Praha: Triton, 2006)
a Zakladatelé Západu a poslední člověk (Ústí nad Labem: Dryada, 2007). Původně se věnoval v rámci
biologické antropologie problematice vzniku artikulované řeči a vývoje jazykové kompetence u
fosilních předků moderního člověka (Evolution of Vocal Communication. Evidence from
Palaeolaryngology [Vznik vokální komunikace. Doklady v paleolaryngologii]. In: Bichakjian, B. H. –
Chernigovskaya, T. – Kendom, A. – Möller, A. [ed.]: Becoming Loquens: More Studies in Language
Origins [Proces vzniku mluvy. Další studie o původu jazyka]. Frankfurt am Main: Peter Lang,
Europäischer Verlag der Wissenschaften, str. 15–47, 2000; A Functional Reconstruction of the
Supralaryngeal Vocal Tract of Fossil Hominid from Petralona [Rekonstrukce funkce supralaryngálního
hlasového traktu fosilního hominida z Petralony]. In: Wind, J. – Jonker, A. – Allott, R. – Rolfe,
L. [ed.]: Studies in Language Origins, 3. Amsterdam and Philadelphia: John Benjamins Publishing
Company, str. 1–19, 1994; Functional Reconstruction of the Supralaryngeal Vocal Tract of Fossil
Human [Rekonstrukce funkce supralaryngálního hlasového traktu fosilního člověka]. Human Evolution,
Vol. 9 [1]: 35–52, 1994), od počátku devadesátých let pak rovněž vybraným otázkám indoevropeistiky,
především v oblasti srovnávacího náboženství (Proměny primordiálního jazyka a vznik moderní
indoevropeistiky. In: Holubová, Markéta – Petráňová Lydia – Woitsch, Jiří [ed.]: Česká etnologie
2000. Praha: Etnologický ústav Akademie věd České republiky, str. 61–75, 2002; Kulturní a sociální
antropologie Indoevropanů. Plzeň: Fakulta humanitních studií Západočeské univerzity, 171 str.,
2000; Mýty a bohové Indoevropanů (překlad francouzského originálu Georges Dumézil, Mythes et Dieux
des Indo-européens, Flammarion, 1992. Praha: Oikoymenh, 263 str., 1997), od druhé poloviny
devadesátých let se zabývá především konstituováním a proměnami moderního antropologického myšlení
(William Robertson-Smith: Od kritické teologie k sociální antropologii. Cargo: Časopis pro
kulturní/sociální antropologii, Vol. 4 [3, 4], str. 198–219, 2000; Karl Haushofer, geopolitika a
nacismus. Střední Evropa, Vol. 16 [98], str. 73–84, Vol. 16 [99], str. 101–112, 2000; Giambattista
Vico and Poetic Logic as Deep Structure of History. Proceedings University of West Bohemia, Vol. 2,
str. 183–195, 1998; Mircea Eliade a „věčný návrat fašismu“. Kritika a kontext, 3 [1], str. 68–71,
1998), otázkami kontaktů mezi různými kulturními a civilizačními okruhy, globalizace a modernizace
(Západní vojenská tradice v komparativní perspektivě. In: Waisová Šárka, a kolektiv, ed.,
Bezpečnost a Strategie: Východiska – Stav – Perspektivy. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2003, str. 61–74;
Střet kultur a vzpoura proti modernitě. In: Budil, Ivo T., a kolektiv: Střet civilizací?: Dominance
Západu, nebo dialog světových kultur. Praha: Evropský literární klub, str. 115–131, 2002;
„Orientální renesance“ a vznik moderní antropologie. In: Budil, Ivo [ed.], Antropologické symposium
I. Plzeň: Fakulta humanitních studií Západočeské univerzity v Plzni, 2001) a srovnávací teorií
totalitarismu (Политическая антропология и религия. In: Печерская, Наталия А., ed., Наука и вера:
Материалы научных семинаров, str. 24–32. Санкт-Петербург: Высшая религиозно-философская школа,
2003; Úvahy o povaze a původu totalitarismu. In: Budil, Ivo – Škanderová, Ivona – Jantschová, Jana,
ed., Transformace české a slovenské společnosti na prahu nového milénia a její úloha v současném
globálním světě: Sborník vybraných příspěvků 21. světového kongresu Společnosti pro vědy a umění
v Plzni, Plzeň: Aleš Čeněk, 2002, str. 85–91; Ideologické zdroje moderního totalitarismu. Střední
Evropa, Vol. 17 [104–105], str. 157–170, 2001; The Ideological Sources of Modern Totalitarianism:
An Anthropological Perspective [Ideologické zdroje moderního totalitarismu. Antropologická
perspektiva]. Proceedings University of West Bohemia, Vol. 4 [section 2 – social sciences], str.
33–43, 2001). Pro edici Panoráma biologické a sociokulturní antropologie napsal 26. svazek Zrození
moderní rasové teorie: Život a dílo Victora Courteta (2005). Je nositelem Ceny Josefa Hlávky za rok
2001 a laureátem Ceny zakladatele Antropologického ústavu prof. MUDr. et PhDr. Vojtěcha Suka, DrSc.
(2009). Kontakt: Prof. RNDr. Ivo Budil, Ph.D., DSc., Katedra antropologických a historických věd
Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni, Tylova 18, 306 14 Plzeň, e-mail:
budil@ksa.zcu.cz.

Budilová, Lenka (4. 4. 1980, Rokycany, Česká republika), česká antropoložka. V roce 2005
absolvovala obor Obecná antropologie na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze.
V současné době je studentkou doktorského studijního programu Etnologie na Katedře antropologických
a historických věd Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni.

Zabývá se problematikou příbuzenství v cikánských skupinách v České republice a ve Slovenské
republice a u českých reemigrantů z bulharského Vojvodova. Je autorkou řady studií věnovaných
příbuzenství, manželství a rodině (například Budilová, Lenka – Jakoubek, Marek [2005], Ritual
Impurity and Kinship in a Gypsy Osada in Eastern Slovakia, Romani Studies 5, Vol. 15, No. 1, June
2005, 1–29; Jakoubek, Marek – Budilová, Lenka [2006], Kinship, Social Organization and Genealogical
Manipulation in Gypsy Osadas in Eastern Slovakia, Romani Studies, Vol. 16, No. 1, June 2006, 63–82;
Budilová, Lenka [2008], Některé aspekty příbuzenství a sňatkových vzorců u „vojvodovských Čechů“,
Český lid: Etnologický časopis, 95, 2/2008, 127–142) a obecně problematice cikánských skupin
v České republice a ve Slovenské republice (Budilová, Lenka [2008], The Dynamics of Identities –
Kinship, Locality, State and Europe: The Case of Gypsies from Chminianske Jakubovany, In:
Marushiakova, E. [ed.], Dynamics of National Identity and Transnational Identities in the Process
of European Integration. Cambridge Scholars Publishing, 407–415). Společně s Markem Jakoubkem
editovala sborník o cikánské rodině (Budilová, Lenka – Jakoubek, Marek [2007], Cikánská rodina a
příbuzenství. Ústí nad Labem: Dryada), a sborník o cikánských skupinách (Budilová, Lenka –
Jakoubek, Marek [2009], Cikánské skupiny a jejich sociální organizace. Brno: Centrum pro studium
demokracie a kultury). Je členkou Gypsy Lore Society a European Association of Social
Anthropologists. Kontakt: Mgr. Lenka Budilová, Katedra antropologických a historických věd Fakulty
filozofické Západočeské univerzity v Plzni, Tylova 18, 306 14 Plzeň, e-mail: budlenka@hotmail.com.

Buffon, Georges Louis Leclerc, Comte de (7. 9. 1707, Montbard, Francie – 16. 4. 1788, Paříž,
Francie), francouzský přírodovědec a matematik. V Paříži náležel mezi přední představitele
osvícenství a přátelil se s Voltairem. Již v sedmadvaceti letech se stal členem Académie française.

Ve svém nejrozsáhlejším díle Histoire naturelle, générale et particulière (Přírodní historie,
obecná a dílčí, 1749–1788) shrnul ve třiceti šesti svazcích veškeré přírodovědecké poznatky své
doby; připouští možnost druhů měnit se v čase, v tomto směru považuje podobnost člověka a lidoopů
za důsledek takových změn; provedl mimo jiné také klasifikaci lidských ras. Ve spise Les époques de
la nature (Epochy přírody, 1778) se zabýval vznikem sluneční soustavy; vznik planet považoval za
důsledek srážek komet se Sluncem, stáří Země odhadl na 75 000 let.

Buffonovy úvahy o proměnlivosti a změnách druhů ovlivnily pozdější evoluční teorii, zejména její
tvůrce – Jeana Baptistu Lamarcka a Charlese Darwina.

Burian, Zdeněk Michal (11. 2. 1905, Kopřivnice na Moravě – 1. 7. 1981, Praha), český malíř,
kreslíř, ilustrátor a autor vědeckých a didakticko-popularizačních ilustrací z oboru
paleoantropologie, paleobotaniky a paleontologie. Ve své tvorbě užíval široké spektrum malířských a
kresebných technik. V raném věku tvořil přírodovědné a etnologické studie zejména tužkou (Papuánec,
Melanésan s oštěpy, Eskymák se štěňaty v náručí), akvarelem a kvaší (Cikánský chlapec, Perský
žebrák, Zasněžená sopka v Peru). Ve svém vrcholném období dosáhl velké virtuozity především v
kvašové technice, olejomalbě a perokresbě. Užíval také kresbu tuší, akvarel, pastel, temperu a
negativní kresbu. Například v kvaši vytvořil sugestivní ilustrace k románům francouzského
spisovatele Julese Verna (1828–1905). Obdivoval národy a kultury na území Indie, Kambodže
(khmerskou kulturu) a Tichomoří. Jako inspirační zdroj mu sloužily obrazové a fotografické přílohy
cestopisů českých cestovatelů Enrigua Stanka Vráze (1860–1932) – Z dalekých světů I. (1910) a
Josefa Kořenského (1847–1938), jako například K protinožcům I.–II. (1902–1903), Cesty po Australii
jižní (1907) a Na jihu Nového Zélandu (1908). Velký vliv na Buriana měla tvorba britského malíře
Waltera Stanleyho Pageta (1863–1935), který ilustroval dobrodružnou knihu anglického spisovatele
Daniela Defoa (1660/61–1731) Život a podivuhodná dobrodružství Robinsona Krusoa, jak je sám
vypravuje (1894, Alois Hynek v Praze). Po absolvování chlapecké měšťanské školy v Kopřivnici v roce
1919 byl Burian ve svých čtrnácti letech přijat na Akademii výtvarného umění v Praze. Na základě
výjimečného talentu přestoupil během prvního roku studia do druhého ročníku. Studia však zanechal
již v roce 1921. První knižní obálku a ilustrace (návrh šestnácti kvašů) provedl Burian ke knize
skotského spisovatele Roberta Louise Stevensona (1850–1894) Dobrodružství Davida Balfoura (1921),
která byla vydána Ústředním dělnickým knihkupectvím a nakladatelstvím Antonína Svěceného
(1871–1941). Významnou roli sehrál v Burianově časopisecké a knižní ilustraci český geograf a
cestovatel Stanislav Nikolau (1878–1950), který byl ředitelem nakladatelství Česká grafická Unie. V
tomto nakladatelství Burian působil od roku 1924 a ilustroval zde knižní obálky, například ke
knihám amerického spisovatele Williama Henryho Gildera (1838–1900) Tragedie v polárním moři (1925)
a českého antropologa Pavla Šebesty (1887–1967) V tropických pralesích: Cestopisné causerie (1935).
Zároveň doprovázel kvaší a perokresbami povídky periodika Širým světem (1924–1944). V tomto
periodiku byly v letech 1925–1942 publikovány knižní reprodukce Burianových olejomaleb pro
geografický cyklus Země a lidé. V roce 1927 zahájil spolupráci s nakladatelem Josefem Richardem
Vilímkem (1860–1938) a přispíval svými ilustracemi do periodika Humoristické listy (1927–1933).
V letech 1928–1934 ilustroval časopis Dobrodružný svět. Dětského čtenáře oslovoval prostřednictvím
periodika Malý čtenář v letech 1929–1940. Pro nakladatele Vilímka vytvořil na 170 doprovodných
ilustrací knižních titulů. Burian ilustroval knižní obálky a publikace Jamese Fenimora Coopera
(Lodivod, 1929, Stopař, 1929), Rudyarda Kiplinga (Stateční kapitáni: Příběh z mělčin
novofundlandských, 1937, Maugli, 1940), Luigi Motta (Maják na ostrově racků, 1928, Plenitelé
Polynesie, 1929), Julese Verna (Dva roky prázdnin, 1936, Dvacet tisíc mil pod mořem, 1937), Roberta
Louise Stevensona (Muž s dynamitem: Nejnovější arabské noci, 1927, Loď mrtvých, 1928) a Adolfa
Zemana (Doss Alto: Román italské legie, 1938, Hrdinové od Arrasu: Román francouzské setniny
„Nazdar“, 1938). Svými ilustracemi také doprovázel od roku 1933 dobrodružnou literaturu pro
nakladatele Jana Toužimského (1898–1980) a Jaroslava Moravce (1900–1974). Sběratelsky oceňované
jsou zejména Burianem ilustrované knihy Maxe Branda (Kamenná tvář, 1940, Černý Jack, 1941),
Williama Earla Johnse (Biggles v Africe, 1939, Biggles vzdušný komodor, 1939), Karla Friedricha
Maye (Vinnetou. Díl první, Indiánské léto, 1930, Poklad ve Stříbrném jezeře, 1932), Eduarda Štorcha
(Lovci mamutů: Román z pravěku, 1937, Zlomený meč: Povídka o markomanském králi Marobudovi, 1948) a
J. M. Trosky (Kapitán Nemo I.–III., 1939, Peklo v ráji: Román mladistvého dobrodruha, 1941).
Z antropologického hlediska je důležité, že Burian pro toto nakladatelství vytvořil ilustrační
doprovod k cestopisům českých cestovatelů Enrigu Stanka Vráze (1860–1932), Alberto Vojtěcha Friče
(1882–1944) a Emila Holuba (1847–1902). Nakladatelství Toužimský a Moravec vydávalo v letech
1933–1941 sešitovou edici S puškou a lasem s ilustracemi Buriana, jejímž prvním svazkem se stala v
roce 1933 kniha Bílý buvol amerického spisovatele Warrena H. Millera (1921–1966). Od roku 1949
Burian pracoval jako ilustrátor pro Státní nakladatelství dětské knihy (od roku 1969 Albatros) a
periodikum Vpřed (od roku 1951 Vpřed pionýři). Ve Státním nakladatelství dětské knihy vytvořil
například temperové ilustrace k románu skotského spisovatele Roberta Louise Stevensona (1850–1894)
Poklad na ostrově (1961), olejové ilustrace k publikaci slovenského historika a spisovatele
Vojtěcha Zamarovského (1919–2006) Za sedmi divy světa (1963) a perokresby ke knize českého
spisovatele Františka Flose (1864–1961) Lovci kožišin: Dobrodružný román ze života kanadských
trapperů a farmářů (1964). Pro časopis Pionýr (2 ročníky pod názvem Větrník) ilustroval povídky
nepřetržitě po dobu 28 let (1954–1982). V Ohníčku (1953–1981) vytvořil přes 70 ilustrací a v
Pionýrské stezce (1971–1976) přes 100 ilustrací.

Z hlediska paleoantropologie je celosvětově významná Burianova tvorba věnovaná rekonstrukci
prehistorického světa. První ilustrace, zobrazující období pravěku, provedl k povídce českého
archeologa a spisovatele Eduarda Štorcha (1878–1956) Lovci sobů a mamutů (1932, periodikum Malý
čtenář). Systematicky se obrazové rekonstrukci prehistorie věnoval v knize paleontologa Josefa
Augusty (1903–1968) Divy prasvěta: Kronika pravěké přírody a tvorstva (1942), pro kterou vytvořil
63 perokreseb a 26 obrazových rekonstrukcí v oleji a kvaši. Pro tohoto paleontologa realizoval
během 40. let 20. století obrazové přílohy k beletristickým knihám Lovci jeskynních medvědů (1947),
Ztracený svět (1948) a Z hlubin pravěku (1949). Počátkem 50. let 20. století pracoval na Augustově
publikaci Tiere der Urzeit (O pravěkých zvířatech 1956, česky Hlubinami pravěku, 1956), pro niž
připravil 32 nových obrazových tabulí (celkem 60) zobrazujících vývoj naší planety od paleozoika
(prvohor) do kenozoika (třetihor). Ilustrace v této publikaci představují úspěšnou konkurenci
prehistorických rekonstrukcí amerického malíře Charlese Roberta Knighta (1874–1953) a jako taková
zdobí řadu světových muzeí a cizojazyčných vědeckých publikací. V tomto období věnoval Burian
zvýšenou pozornost evoluci člověka – obrazové rekonstrukci průběhu antropogeneze. Svědčí o tom
zejména ilustrace pro učební publikace, které jsou společným dílem Josefa Augusty a archeologa Jana
Filipa (1900–1981) – Neandertálci: Kapitola z vývojových dějin člověka (1951) a Lovci mamutů a sobů
(Cromagnonci): Kapitola z vývojových dějin člověka (1955). V roce 1955 vznikl film Cesta do pravěku
českého režiséra Karla Zemana (1910–1989), který vycházel z Burianovy imaginativní rekonstrukce
světa pravěku. Augustova kniha Menschen der Urzeit (Lidé pravěku 1960) zahrnuje 52 obrazů
zobrazujících lidskou prehistorii. Mezi nejznámější z nich patří Die Australopithecinen
(Australopithéci), Die Jagd auf Höhlenbären (Lov na jeskynního medvěda), Bärenkult (Kult medvěda),
Der Jäger von Crô-Magnon (Cro-Magnonský lovec) a In der unterirdischen Bildergalerie (V podzemní
obrazové galerii). V roce 1961 vychází další Augustova reprezentativní publikace Menschen der
Vorzeit (Lidé pravěku) se 42 obrazovými tabulemi. V roce 1964 byla v Brně-Pisárkách v Pavilonu
Anthropos otevřená stálá výstava O původu a vývoji člověka a počátcích jeho kultury, věnovaná
evoluci člověka. Součástí této expozice se stalo kolem 200 Burianových olejů a kreseb věnovaných
rekonstrukci antropogeneze. K osobnostem, s nimiž Burian pracoval na projektu, věnovanému
rekonstrukci lidské prehistorie, patřil spisovatel a publicista Josef Kleibl (1931). Ilustracemi
doprovodil například jeho knihy Cesta za Adamem (1969) a Dějiny psané kamenem: Po stopách člověka
minulosti (originál Menschen der Urzeit, 1975, česky 1976). Od roku 1969 Burian odborně
spolupracoval s paleontologem Zdeňkem Vlastimilem Špinarem (1916–1995). Tato vzájemná spolupráce
vyústila v publikaci Life before Man (Život před člověkem, 1972, česky Velká kniha o pravěku,
1983), která byla vydána v šestnácti světových jazycích. V letech 1968–1972 se podílel na obrazovém
doprovodu encyklopedie Grzimeks Tierleben (Grzimekův svět zvířat) německého zoologa Bernharda
Grzimeka (1909–1987). V roce 1984 byla na základě Špinarových univerzitních přednášek vydána
odborná publikace Paleontologie obratlovců. V této publikaci jsou reprodukovány Burianovy barevné a
černobílé malby pravěkých živočichů (zejména dinosaurů), vzniklé na základě nalezených fosílií
v 70. letech 20. století v Asii (poušť Gobi), Severní a Jižní Americe. Do vrcholného období
Burianovy tvorby věnované výtvarným rekonstrukcím lidské prehistorie patří jeho spolupráce s
antropologem Janem Jelínkem (1926–2004), reprezentovaná knihou Das groβe Bilderlexikon des Menschen
in der Vorzeit (1972, česky Velký obrazový atlas pravěkého člověka, 1977). Od roku 1971 se
obrazovými rekonstrukcemi podílel na dvanáctidílném seriálu zoologa Vratislava Mazáka (1937–1987)
Z pradějin člověka, který vycházel v časopise Živa (1971–1976). Tento seriál se stal základem pro
Mazákovu publikaci Jak vznikl člověk: Sága rodu Homo (1977). Rekapitulaci Burianovy
paleoantropologické tvorby 70. let 20. století představuje Mazákova publikace Prehistoric Man: The
Dawn of the Species (Pravěký člověk: Úsvit druhu 1980). V letech 1977–1981 vznikaly obrazové
paleoantropologické rekonstrukce pro Galerii Zoologické zahrady ve Dvoře Králové nad Labem (ze
zamýšlených 34 pláten vytvořil 22). V 70. letech Burian navázal také spolupráci s antropologem
Josefem Wolfem (1927), kterému ilustroval obrazovou publikaci Menschen der Urzeit (Lidé pravěku,
1977). Tato kniha byla přeložena do mnoha světových jazyků a výrazně přispěla k Burianově
celosvětové proslulosti jako autora obrazových prehistorických rekonstrukcí. V roce 1979 vznikla
plátna od období prekambria k pleistocenním savcům pro knihu Prehistoric Animals and Plants
(Pravěká zvířata a rostliny 1979, česky Pravěká příroda 1991) paleontologa Josefa Beneše
(1927–2001). Jedním z posledních vědců, který ve svých knihách používá Burianovy paleontologické
rekonstrukce, je český paleontolog Bořivoj Záruba (1939). To dokládají například knihy Die Welt der
ausgestorbenen Tiere (1982, česky: Svět vymřelých zvířat, 1983), Cesta do pravěku: Dávný svět
v obrazech Zdeňka Buriana (1995) a Otisky času (1997). Burian v průběhu života spolupracoval
v oblasti knižních ilustrací s předními českými paleontology a paleoantropology. Tuto spolupráci je
možné popsat chronologicky, prostřednictvím následující chronologické osy: 1942 a 1956 Josef
Augusta, 1972 Zdeněk Vlastimil Špinar, 1972 Jan Jelínek, 1977 Vratislav Mazák, 1977 Josef Wolf,
1979 Josef Beneš a 1982 Bořivoj Záruba.

Burian vytvořil přes 420 olejomaleb, 350 kreseb, 120 temper, kvašů a pastelů, jejichž námětem byly
prehistorické rekonstrukce. Vedle paleontologických rekonstrukcí věnoval Burian pozornost
geografické tematice v cyklu Ilustrovaný zeměpis všech dílů světa (1934–1937) českého geografa
Františka Macháta (1876–1935) a v autorském cyklu třinácti olejomaleb Krajiny a půdní typy
(1951–1958), k němuž byl později volně přiřazen obraz Tajga (1967). Další oblastí Burianovy tvorby
byla díla s kulturně-antropologickou problematikou – cyklus třinácti obrazů Porobení (1944–1978),
přibližující původní obyvatele jednotlivých kontinentů (Polynésanka, 1944, Bojovník národa Zulu,
1963, Maori, 1963 aj.). Zvláštní místo v Burianově tvorbě zaujímá cyklus deseti olejových pláten
Obžalování (1940–1964, původní název Protiválečný cyklus). Nevyhýbal se ani portrétní tvorbě
(Alberto Vojtěch Frič, 1943, Jean-Baptiste Lamarck, 1977, Charles Darwin, 1979 aj.), krajinomalbě
(Pohled na Kilimandžáro ze stepi Lenkjorské, 1936), zátiším (Zátiší s jablky a pivoňkami, 1936) a
aktům (Ženský akt u jezera, 1927, Ženský akt s kočkou, kolem 1930 aj.).

Zdeňka Buriana lze označit za přestavitele iluzivního a imaginativního realismu, který je svázán
s dokonalou faktografickou znalostí prostředí, se smyslem pro relevantní výběr námětu a schopností
jeho adekvátního zobrazení. Pro jeho obrazy je charakteristická hladká modelace těl, polostínové
efekty a ostré detaily. Stálá expozice Burianových rekonstrukcí Pravěk očima Zdeňka Buriana
(původně pod názvem Vývoj života na Zemi) byla otevřena v roce 1983 v Galerii Zoologické zahrady ve
Dvoře Králové nad Labem. Obrazy tvořící tuto expozici byly prohlášeny za národní kulturní památku.
Muzeum Zdeňka Buriana se nachází od roku 1992 ve Štramberku. Burianova tvorba na zásadní zhodnocení
v kontextu českých dějin umění doposud stále čeká. Jedinečnost a uznání jeho tvorby v celosvětovém
měřítku dokládá zařazení Buriana do publikace Who’s Who in the World, 1978–1979.

Burnett, James, lord Monboddo (25. 10. 1714, Monboddo, Kincardineshire, Skotsko – 26. 5. 1799,
Edinburgh, Skotsko), skotský právník, spisovatel a filozof; průkopník antropologie. Burnettovy
spisy Of the Origin and Progress of Language (O původu a vývoji jazyka, 6 svazků, 1773–1792) a
Antient Metaphysics (Raná metafyzika, 6 svazků, 1779–1799) předznamenaly mnohé přírodovědecké
koncepce 19. století, včetně Darwinovy evoluční teorie. (Jaroslav Malina)

Buschan, Georg Hermann Theodor (14. 4. 1863, Frankfurt [Oder], Německo – 6. 11. 1942, Štětín,
Polsko), německý antropolog, etnograf, lékař a spisovatel. Terénní výzkumy prováděl zejména v
západní Africe a ve východní Asii. Jako první použil pojem dentální antropologie v roce 1900
v časopise Zentralblatt für Anthropologie, který vydával v letech 1896–1913. Z díla: lllustrierte
Völkerkunde (Ilustrovaný národopis, 1909), Die Sitten der Völker (Obyčeje národů, 4 svazky,
1914–1922). (Michaela Křivanová)

Butzer, Karl W. (19. 8. 1934, Německo), americký přírodovědec německého původu. Přispěl k uplatnění
environmentalistických a ekologických koncepcí v archeologii. Z díla: Environment and Archaeology:
An Ecological Approach to Prehistory (Životní prostředí a archeologie: Ekologický přístup
k prehistorii, 1972).