Psychologie osobnosti Teorie osobnosti (+ Adler, Horneyová) Bohumíra Lazarová lazarova@phil.muni.cz Vytvářejí se:  vlastní zkušenost,  rozvoj již vytvořené teorie osobnosti,  eklekticismus. Dva vztažné rámce pro konstrukci teorie:  hledisko vnějšího pozorovatele („objektivní“) umožňuje měřit a hodnotit i odchylky od normy,  hledisko nositele chování (percepční, vnitřní, subjektivní), - jedince se pokouší porozumět chování a nehodnotí normalitu Vnější rámec: Osobnost je dedukce z chování, měření, rozvoj zvenčí,  Behaviorismus a teorie učení (Pavlov, Skinner, Miller…)  Faktorová teorie (Cattell)  Interpersonální teorie (Horneyová, Sullivan)  Individuální psychologie (Adler)  Psychosociální teorie (Fromm, Erikson)  Analytická teorie (Jung)  Teorie pole (Lewin)  Holistická teorie (Maslow)  Logoterapie (Frankl)  Fenomenologie (Husserl, Combs a Snygg)  Teorie Já (Rogers) Vnitřní rámec: osobnost je reálná, důraz na svobodu, tendence k sebeaktualizacei  Některé silný potenciál pro psychoterapii a poradenství  Jiné zůstávají teorií (filozofie)  Druhá vídeňská škola - odchýlení od psychoanalýzy (odklon od biologického – pudového motivu k motivu společenskému)  Žid, později protestant, trpěl křivicí,  Lékař, oční, později psychiatr  Spolupráce s Freudem, prezident Psychoanalytické společnosti, později odklon a vlastní společnost  Neradikální socialista – věřil v „sociální cit“, později odpor k marxismu, zájem o „běžné lidi“  Síť dětských, rodinných poraden  Teorie Individuální psychologie – věhlas v USA Usilování o nadřazenost – ústřední hnací síla osobnosti. Znamená žít dokonaleji – být víc než jsme. Jde o nadřazený princip ne o moc. Dokonalost je představa (fiktivní cíle) kterou si vytváříme a žijeme tak, abychom ji zrealizovali (fiktivní finalismus) Lidé jsou sebeurčující bytosti, vytváří si Ideální Já  Zdroj usilování o nadřazené ideály: pocity méněcennosti  Ty mohou vycházet z objektivní skutečnosti – např. orgánová méněcennost (organ inferiority), fyzická slabost těla  Pocity méněcennosti = komplex méněcennosti – není nenormální (mladší děti v porovnání se staršími sourozenci…), všichni jsme nějak omezeni  Komplex méněcennosti platí i rodově, promítá se i pohlaví (ženský maskulinní protest) – mít „mužskou svobodu“  Méněcennost pramenící z pohlavní identity však platí i pro muže  Pocit méněcennosti může ovlivnit životní styl  Životní styl si jedince konstruuje na základě dětských zážitků (pořadí sourozenců hraje vliv)  Životní styl pak určuje vzorce chování  Vybraný životní styl slouží k dosažení nadřazenosti  Kromě objektivních příčin ovlivňuje životní styl ještě tzv. tvořivé Já (subjektivní síla).  Tvořivé já rozhoduje o tom, zda je schopen jedinec ovlivnit , změnit (tvořivě) vliv objektivních příčin  Tvořivé Já chrání jedince, je aktivní proces, je tvůrcem jedinečnosti  Zdravý životní styl zahrnuje sociální cit (s ním se rodí všichni lidé), člověk je tvor společenský  Nemusí se plně rozvinout, vyvíjí se v rodinném životě  Rodiče posilují sociální cítění u dítěte  Jde o hodnoty rodiny, atmosféru, vzájemný respekt… Životní stylméněcennost Sociální cit Tvořivé Já Dětské zážitky (pořadí) Usilování o nadřazenost  Patologické osobnosti nejsou schopny dosáhnout nadřazenosti sociálně přijatelným (konstruktivním) způsobem  Typy rodin: atmosféra nedůvěry, moci, nevšímavosti, rozmazlování – brání rozvoji sociálního citu  Dosahování nadřazenosti na úkor ostatních, tzv. sobecké cíle: - Vyhledávání pozornosti - Usilování o moc - Mstivost - Deklarování nedokonalosti či prohry  Zlobivé děti nebo osobnostní vlastnost? Patologické životní styly.  Dětské zážitky jsou ovlivněny tím, v jakém pořadí se jedinec narodí  Prostřední dítě: ambiciózní životní styl (aby předčilo staršího sourozence)  Starší sourozenec prožívá pocit „svržení z trůnu“, rádo se vrátí do minulosti (regres) a volí konzervativnější styl  Nejmladší dítě nezažívá ztrátu pozornosti (princezna)  Orgánová méněcennost a pořadí sourozenců ovlivňují životní styl (objektivní příčiny – tj. společenské a biologické okolnosti) Charakteristikydětí dlerodinnékonstelace Jedináčci  Tradiční přístup: rozmazlenost, sebestřednost, přemoudřelost. Jsou pod ochranou, ale jsou i rukojmími. Dříve hodně kritiky na výchovu (povahu) jedináčků, dnes překonáno.  Dnes: ochuzení o výhodu společného života s ostatními dětmi, ale dobrá péče rodičů (více času, financí)  Riziko: zvýšený egoismus (nemusí se dělit). Musí se učit vycházet s vrstevníky, nemůže sdílet trápení se sourozencem  Rozdíl víc jak 7 let – generační rozdíl. Dva jedináčci. Nejstaršísourozenec  Zbytnělý pocit odpovědnosti, tendence kontrolovat, vyvozovat závěry a rady. Snaha o naplnění očekávání rodičů.  Nejstarší děti a jedináčkové jsou často zastoupeni ve skupině špičkových vědců (Darwin a další). Jen pravděpodobnost.  Rizika: Starší chrání svou převahu (Dreikurs). Adler popisuje „sesazení z trůnu“ (odepření zájmu), riziko žárlivosti. Regres při narození dalšího dítěte – konfrontace. Na staršího jsou kladeny větší úkoly, odnese výchovné chyby rodičů. Nejmladšísourozenec  Nezřídka „dítě pro radost“ – hračka, mazlíček.  Riziko: starší rodiče už nemají tolik sil, jde pak o jedináčka – samorost, starší sourozenci již jsou „mimo“. Dítě je stále považováno za nejslabší, nejméně důvěryhodné - chce dokázat, co dovede (Adler) Střední pozice  Bývají nejproblémovější (Ch. Bühlerová). Je ohrožován těmi před sebou i za sebou. Zažívají rizika platná pro starší i mladší. Nemají suverenitu a chybí jim roztomilost.  Ovšem: co nezabije, to posílí: dokážou vyjednávat, přizpůsobit se, využít situace. Umí manipulovat (dobří prodejci).  Rozmazlený životní styl – rodiče řeší za děti úkoly, které mohou řešit samy … děti se stávají neschopnými. Lenost. „Rozmazlení lidé“ – pocit: svět by se měl o ně starat, upoutávají pozornost. Nedostává-li se pozornosti, začnou trucovat, zloba  Bezmocný (o moc usilující) životní styl – dominantní rodiče. Děti náchylné ke komplexu méněcennosti, bezmoc v rozhodování, vede k upřednostňování destruktivních cílů. Žijí v opozici, cílem je získat moc, neústupné chování.  Neurotický (kompulzivní) životní styl - dominantní, trestající rodiče, ironie, hledání chyb. Nesnaží se o nic, uchylují se k rituálům, obsedantní jednání  Neurotický (mstivý) ž. styl – děti bité, krutost. Agrese vůči společnosti. Bezohlednost.  Neurotický (izolovaný ) ž. styl – zanedbávané děti, lhostejnost. Izolací dokazují nadřazenost. Zoufalství.  Biblioterapie – uvědomit si živ. styl (poučit se, povzbudit, posílit, prozřít, propojit se světem, pozvednout žs)  Zvyšování vědomí, interpretace vztahů současnosti s minulostí  Analýza životního stylu  Poznání základních omylů (jsem neschopný…)  Přehodnocení cílů  Vyjádření sociálního citu (úkoly) Rušivéchování z hlediskaindividuální psychologie (PetrOndráček) Adler hledá odpověď z hlediska subjektivního prožívání  Oč jedinci jde? (aspekt finality - chování má nějaký cíl, pro jedince je smysluplný)  Existence člověka je spjata se společenstvím ostatních (sociální aspekt, chování zajišťuje pozici ve společenství)  Jedinec je spolutvůrcem průběhu interakce s ostatními (aspekt aktivity)  Ne vždy si jedinec uvědomuje cíl (aspekt neuvědomělosti, souvisí s neuvědomovaným udržením sebehodnoty) Negativnísebehodnoceníajehopříčiny:  všeobecná situace dítěte ve světě dospělých  skutečné nebo domnělé nedostatky vlastního organismu  ekonomická a sociální situace dítěte a jeho rodiny  pohlaví dítěte v kontextu společenského a rodinného významu  rodinná atmosféra a sourozenecká konstelace  výchovný styl rodičů  zatěžující události a osudové rány  Přesvědčení o vlastních předpokladech je základ pro sebehodnocení: je součástí „životního stylu“.  Je rozhodující pro utváření interakcí Proučitele – rušivéděti Rozpoznání finality rušivého chování (poutání pozornosti, snaha vyhnout se úkolu…) O co může jít (provokují chyby učitelů):  vyprovokovat učitele – vynutit pozornost (řešení: sdělit, že ví, o co mu jde, zaměstnat…),  bojovat s učitelem (řešení: sdělit, že výzva k boji byla rozpoznána, přehlížet, zachovat klid, vysvětlovat…),  mstít se učiteli, rodičům… (řešení: klid, ignorovat, sdělit, že účel byl rozpoznán… snaha o zlepšení vztahu)  dokázání neschopnosti (řešení: zdržet se kritiky výkonu, vyzdvihnout úspěchy, počítat s dlouhodobým procesem…) Vždy: zásady podporující komunikace  Neřešit úkoly za žáky, angažovat je  Věnovat pozornost jedincům, nezanedbávat  Nedominantní styl výchovy, nechat rozhodovat  Neironizovat, nehledat chyby, pracovat se sebevědomím žáků  Nebýt agresivní a netolerovat agresi  Všímat si izolovaných žáků  Sociokulturní teorie osobnosti  Vliv Freuda a Adlera, zaměření na sociální vztahy,  Kritika Freuda, vysvětlování ženské závisti . Obhajoba žen - Psychologie žen  Němka, lékařská fakulta, psychoanalýza, psychiatrie  Rozdíly v neurózách mezi americkými a německými pacienty – usuzování na vliv společnosti, kultury země 1885-1952  uznávala úlohu nevědomí, metody a techniky PA, ale odmítla významnost bio faktorů, předurčující roli dětství  Rozhodující úlohu mají zážitky z dětství, ale zážitky ukotvené v sociálních faktorech (na rozdíl od Freuda a Adlera)  Děti se rodí do problémového světa – vzbuzuje úzkost  Úzkost je podporována dospělými (dospělí jsou neurotičtí) – to se promítá do výchovy  Čím větší vlivy, tím větší úzkost a nejistota a zranitelnost dítěte  Vzniká pocit bezmoci, osamocenosti vůči nepřátelskému světu Tři vztahy pro překonání úzkosti:  Směrem k lidem (k rodině… cíl je zajistit si bezpečí, vyhýbat se neshodám)  Proti lidem (agrese, porazit ostatní)  Od lidí (izolace) Tyto tendence vykazují všichni lidé. Ohrožené dítě se drží jen jednoho z těchto způsobů, podle toho, co se vyplácí. Propojení těchto tendencí – duševní zdraví V dospělosti: neurotické potřeby plynou z ustrnulých postojů z dětství, jsou nevědomé a obsedantní.  Neurotická potřeba náklonnosti a schválení  … partnera  … vymezit svůj život úzce vytyčenými hranicemi  …moci  …využívat druhých  …prestiže  …obdivu  …výkonu  …soběstačnosti a nezávislosti  …dokonalosti a nenapadnutelnosti… Může jít o kombinace, výčet je nekonečný… V psychoterapii věří H. svépomoci pacienta, náhodným změnám, příkladům…