1
Úloha 8. Termická analýza
Doc. RNDr. Jiří Pinkas, Ph.D.
Ústav chemie, Přírodovědecká fakulta, MU Brno
Doc. RNDr. Zdeněk Losos, CSc.
Ústav věd o Zemi, Přírodovědecká fakulta, MU Brno
Metody termické analýzy
Metodami termické analýzy můžeme sledovat pochody, probíhající při zahřívání nebo
ochlazování vzorků (pevných látek, minerálů, hornin). Sledované pochody zahrnují
dehydrataci, oxidaci, tepelnou disociaci, krystalizaci, tání, sublimaci, polymeraci, fázové
přeměny a jiné změny. Dílčí metody termické analýzy registrují změny hmotnosti vzorku,
uvolňování nebo pohlcování tepla, vzácněji také změny objemové nebo rozměrové, vývoj
nebo pohlcování plynů, změny elektrické vodivosti atd.
Pro studium pevných chemických látek a minerálů jsou nejčastěji používané dynamické
metody termické analýzy, kde je vzorek zahříván nebo ochlazován konstantní rychlostí podle
předem nastaveného programu. Na rozdíl od dříve používaných metod statických, poskytují
dynamické metody více informací a jsou i rychlejší.
Přehled metod termické analýzy dle sledované veličiny:
Termogravimetrie (TG) – sledovanou veličinou je změna hmotnosti analyzovaného vzorku
v závislosti na teplotě nebo čase.
Derivační termogravimetrie (DTG) – zjišťuje první derivaci změny hmotnosti.
Diferenční termická analýza (DTA) – sledovanou veličinou je teplotní rozdíl mezi
analyzovaným vzorkem a referenční látkou.
Derivační diferenční termická analýza (DDTA) – sleduje první derivaci teplotního rozdílu
mezi vzorkem a referenční látkou.
Diferenční kompenzační kalorimetrie (DSC) – měřenou veličinou je reakční entalpie. Dělí se
na DSC s kompenzací příkonu a na DSC tepelného toku.
Termodilatometrická analýza (TD) – sleduje změny objemu.
Simultánní termická analýza (STA) – využívá současně dvou metod pro studium fyzikálních
vlastností (např. TG-DSC, TG-DTA).
Elektrotermická analýza (ETA) – měří změny elektrické vodivosti v závislosti na teplotě.
Detekce uvolněných plynů (EGD) – registruje uvolňování plynů z analyzovaného vzorku.
Analýza uvolněných plynů (EGA) – určuje plynné složky, stanovuje i chemické složení
plynných směsí.
Diferenční tlaková analýza – měří rozdíl tlaku v komůrce s analyzovaným vzorkem
a srovnávacím vzorkem.
Diferenční Calvetova kalorimetrie – zaznamenává tepelnou vodivost v kalorimetru.
Termomechanická měření – metody zkoumající mechanické vlastnosti vzorků (deformace
vzorku jeho namáháním mechanickým napětím).
Emanační termická analýza – měří se rychlost uvolňování inertních plynů.
2
Termodynamika a termická analýza
Většina metod termické analýzy sleduje příslušné vlastnosti systému (hmotnost, energii,
rozměr, vodivost apod.) jako dynamickou funkci teploty. Základním jevem důležitým pro tyto
metody je změna entalpie (ΔH). Každou fyzikální a chemickou změnu lze charakterizovat
změnou obsahu Gibbsovy volné energie (ΔG), která je daná vzorcem
ΔG = ΔH – TΔS
kde ΔH je entalpie, T je absolutní teplota a ΔS je entropie děje.
Každý systém se snaží dosáhnout takového stavu, kterému odpovídá nižší hodnota Gibbsovy
volné energie. Jako příklad můžeme uvést přechod látky z jedné krystalické formy do druhé,
která má za dané teploty menší obsah volné energie a je tedy stálejší. Vytváření krystalické
struktury nebo jiného stavu s nižší hodnotou volné energie může při ohřevu vzorku probíhat i
přes jednotlivé mezistupně. Příkladem takové přeměny může být tání, var, sublimace,
krystalická přeměna apod. Každou přeměnu charakterizuje teplota a změna entalpie. Změnu
entalpie může provázet i změna hmotnosti sledované látky.
Termogravimetrie (TG)
Princip termogravimetrie
TG je jednou ze základních metod termické analýzy. TG patří mezi dynamické analytické
metody. Základním principem je měření změn hmotnosti analyzovaného vzorku při jeho
plynulém zahřívání nebo ochlazování. Změny hmotnosti se vyjadřují v závislosti na teplotě
m = f(T) resp. čase m = f (t) termogravimetrickými křivkami (obr. 1 a)).
Změny hmotností látek při jejich zahřívání můžeme vyjádřit rovnicí
mAB (s) = mA (s) + mB (g)
při zahřívání totiž dochází k uvolňování plynné složky, což zapříčiňuje i snížení hmotnosti
zkoumané látky. S těmito změnami se setkáváme např. u tepelného rozkladu monohydrátu
šťavelanu vápenatého.
Může také docházet k opačným jevům, kdy látka při zahřívání reaguje s plynem a zvýší svoji
hmotnost. Rovnici změny hmotnosti vystihneme
mA (s) + mB (g) = mAB (s).
Příkladem mohou být oxidace neušlechtilých kovů, kdy vzniká oxid nebo hydroxid
příslušného kovu.
3
Obr. 1 a) Křivka TG, b) křivka derivační - DTG
Popis termogravimetrické křivky
TG křivky podávají informace o složení zkoumaného vzorku, jeho tepelné stálosti, teplotním
rozkladu a také o produktech vznikajících při rozkladu.
Na osu x se vynáší čas (v min), popř. teplota (ve °C nebo K) a na osu y hmotnost (v mg nebo
%). TG křivka ve svém průběhu obsahuje úseky vodorovné s osou x, tzv. prodlevy, a zlomy
(obr. 2). Prodlevy jsou úseky, kdy ještě nedošlo k žádné změně hmotnosti vzorku. Zlomy
naopak naznačují, že se analyzovaný vzorek začíná rozkládat (mění svoji hmotnost). Po
dosažení určité teploty nastává další prodleva. Jednotlivé zlomy představují úbytky hmotnosti.
Obr. 2 Popis zlomu na křivce TG
(ABCDE - křivka TG, BCD – zlom, B – počátek zlomu, C – inflexní bod, D – konec zlomu, B´počáteční
teplota, D´ - konečná teplota, FG – výška zlomu, AB – přední základní linie, DE –
zadní základní linie)
Měřicí aparatura
Přístroje pro TG se skládají z elektrické pece, analytických vah, nosičů vzorků, zařízení pro
měření a řízení teploty a registračního zařízení.
Termováhy obsahují vážící mechanismus (pákové váhy, torzní váhy, pružinové váhy,
elektromagnetické váhy) a regulátory teploty. Na vahách jsou umístěny nosiče vzorků
(obr. 6), které zasahují do pece. Používají se různé typy uspořádání (obr. 3):
4
Obr. 3 Umístění nosiče vzorku, a - vzorek zavěšený na vodorovném rameni, b - vertikální
podpěra vzorku, c - svisle zavěšený vzorek.
Metody zaznamenávání změn hmotnosti
U výchylkové metody se zapisují výchylky vahadla od rovnovážných poloh. Změny poloh se
zaznamenávají fotograficky, elektromechanicky nebo elektronicky.
Druhou metodou je metoda kompenzační. Změna hmotnosti analyzovaného vzorku způsobuje
vychýlení vahadla z původní polohy. Tyto výchylky jsou vyrovnávány, aby vahadla zůstala
co nejblíže rovnovážné poloze.
Vlivy působící na měření
Konstrukce a materiál zařízení: tepelné zdroje, druhy termočlánků, jejich umístění a upevnění,
systém zaznamenávání termoanalytických křivek, mechanismus vah apod.
Experimentální podmínky:
Rychlost zahřívání a rychlost záznamu křivky - obecně se využívá rychlosti 2-10 °C za
minutu, zvětšováním rychlosti zahřívání se zvyšuje i počáteční a koncová teplota zlomu. Nižší
rychlost ohřevu a pomalé zaznamenávání křivky umožňuje klasifikovaní následných reakcí.
Rychlost zahřívání vzorku závisí na hmotnosti vzorku, geometrii vzorku, atmosféře reakčního
prostoru. Zvýšení hmotnosti zapříčiní vyšší teploty začátku reakce, u reakcí probíhající těsně
za sebou v malém teplotním rozsahu může způsobit horší rozpoznání přítomnosti
meziproduktu.
Vlastnosti vzorku:
Z hlediska velikosti částic je průběh reakce rychlejší použitím jemnějších částic, jsou
reaktivnější a snižují počáteční a koncovou teplotu. Naopak použitím hrubších částic reakce
probíhá pomaleji a mohou vznikat i meziprodukty, které by v případě rychlejší reakce
vymizely.
Tepelnou vodivost a dobu reakce ovlivňuje upěchování vzorku a jeho kontakt s kelímkem.
Upěchování můžeme provést např. jemným poklepem kelímku na pevnou desku.
Důležitou roli hrají také tvar, velikost a materiál nosičů, se kterými přijde vzorek do styku,
jako jsou nádobky nebo držáky vzorku. Nosiče vzorků mohou být misky (lodičky) nebo
kelímky různé velikosti v závislosti na hmotnosti vzorku. Jako materiál nosičů slouží Al2O3
(korund), platina, stříbro a zlato apod.
5
Derivační termogravimetrie (DTG)
DTG odvodíme od klasické termogravimetrie zderivováním křivky m = f(T) resp. m = f(t)
podle času. Tedy derivační termogravimetrická křivka má tvar dm/dt = f(T) resp. dm/dt = f(t).
Tato metoda je vhodnější než klasická TG, pokud potřebujeme zjistit změny hmotnosti, které
v průběhu děje proběhly těsně za sebou. Křivka DTG neobsahuje prodlevy a zlomy, ale píky,
jako tomu je i u DTA. Inflexní body zlomů u křivky TG odpovídají vrcholům píků u křivky
DTG na teplotní ose.
Diferenční termická analýza (DTA)
Princip diferenční termické analýzy
Diferenční termická analýza (dále jen DTA) patří mezi dynamické metody. Sleduje pochody,
při kterých dochází ke změnám fyzikálních, v některých případech i chemických, vlastností
zkoumaného vzorku. Tyto změny se projevují uvolňováním nebo spotřebováváním tepelné
energie (tj. exotermické a endotermické pochody). K těmto dějům dochází při plynulém
ohřevu nebo ochlazování analyzovaného vzorku a srovnávacího vzorku. Při DTA se
porovnávají změny teplot zkoumaného vzorku se srovnávacím vzorkem, který těmto změnám
nepodléhá. Teplotní rozdíl ΔT se zaznamenává graficky jako teplotní resp. časová závislost
ΔT = f (T) resp. ΔT = f (t) nazývaná jako křivka přímého ohřevu (obr. 4). Křivka ΔT = f (T)
pak vykazuje maxima nebo minima podle toho, zda došlo k exotermní nebo endotermní
reakci. Neexistuje konvence, která by určovala, jakým směrem se mají vynášet exotermní a
endotermní píky. Podle množství pohlcené nebo uvolněné energie, která je úměrná ploše píku
na křivce ΔT = f (T), můžeme usuzovat na kvantitu součástí ve vzorku. Závislost mezi
plochou píku a reakčním teplem lze vyjádřit vztahem:
λ⋅
Δ⋅
=
k
Hm
A
,
kde A značí plochu píku
m……..hmotnost vzorku
ΔH……reakční teplo pro 1 g vzorku
k……...geometrický faktor (charakterizuje tvar vzorku)
λ……...tepelná vodivost vzorku.
6
Obr. 4 a) Křivka přímého ohřevu, b) křivka DTA
Popis křivky DTA
Obr. 5 Termoanalytická křivka DTA
Na obr. 5 vidíme část křivky DTA zachycující endotermický děj. V případě exotermického
děje by křivka byla orientována opačně. V úseku vymezeném body A a B reakce neprobíhá
(ΔT = 0). V bodě B, kde se křivka DTA poprvé odchýlí od základní linie, pak začíná probíhat
endotermní reakce. Základem křivky DTA je pík (na obr. 5 část vymezená body BCDEF), kde
bod B představuje začátek píku, body C, E inflexní body, bod D minimum (jemu odpovídá
minimální teplota) a bod F konec píku. Bod H resp. I značí extrapolovaný začátek resp.
extrapolovaný konec, který získáme jako průsečík základní linie AB resp. FG s tečnou
vedenou bodem C resp. E. Vzdálenost bodů D a I představuje výšku píku. Šířka píku je pak
vymezena body B´a F´. Úsek H´I´ značí reakční interval.
Přístroj pro DTA
Aparatura pro DTA se skládá z pece, držáků vzorků, termoelektrických článků jako čidel pro
měření teploty a teplotních rozdílů vzorků, nádobek (kelímku, misky s víčky), ve kterých jsou
umístěny vzorky, regulátoru teploty a zapisovače dat.
Obr. 6 Držák kelímků, typy kelímků (shora první dva pro TG/DSC, třetí pro TG/DTA, čtvrtý a
pátý pro TG)
7
Vlivy působící na měření
Konstrukce a materiál přístroje: tepelné zdroje, měření teploty, záznam termoanalytických
křivek, tepelná vodivost vzorku, reference, kelímků a čidel apod.
Experimentální podmínky:
Rychlost zahřívání – zvýšením rychlosti se zvýší výška píku (zvětší se jeho plocha) a vrchol
píku se přesune k vyšší teplotě. Velká rychlost zahřívání může způsobit splynutí dvou dějů
probíhající těsně po sobě.
Hmotnost vzorku – je přímo úměrná ploše píku. U dějů doprovázených uvolněním plynů, se
se zvětšující hmotností vzorku posouvá vrchol píku k vyšší teplotě.
Geometrie vzorku – kelímek nebo miska musí obsahovat tolik vzorku, aby i po jeho
upěchování zasahovalo teplotní čidlo do středu vzorku. Geometrické uspořádání vzorku
ovlivňuje výšku píku. Výška píku je největší při správném umístění čidla (tj. ve středu
vzorku).
Atmosféra v peci – v případě statické atmosféry jsou uvolňované plyny v kontaktu
s analyzovaným vzorkem, pokud jsou považovány za nežádoucí, musíme je odsávat.
V případě dynamické atmosféry přichází vzorek do styku s atmosférou, která je do pece
zaváděna (např. proud vzduchu, dusíku, argonu apod.).
Vlastnosti vzorku:
Velikost částic – malé částice urychlují průběh reakce a posunují její začátek k nižším
hodnotám teplot.
Upěchování vzorku – souvisí s přenosem tepla a difúzí plynů. Slabé upěchování znemožňuje
přenos tepla a usnadňuje difúzi plynů (a naopak). Upěchování provádíme poklepem kelímku
se vzorkem na desku.
Ředění vzorku – aby se zabránilo spékání nebo smršťování vzorku, může se vzorek zředit
inertní látkou. Inertní látka musí obsahovat stejně velké částice jako vzorek.
Srovnávací vzorek musí mít určité vlastnosti. Neměl by podléhat termickým změnám
v daném teplotním rozmezí, nesmí reagovat s nádobkou, popř. držákem, ve kterém je umístěn
a jeho tepelná vodivost a kapacita by měla být co nejbližší analyzovanému vzorku. Příkladem
srovnávací látky pro anorganické vzorky může být Al2O3 nebo SiC a pro organické polymery
silikonový olej.
Kvalitativní a kvantitativní analýza
Z hlediska kvalitativní analýzy můžeme z křivky DTA vyčíst přítomnost a charakter děje,
časový průběh, počáteční a koncovou teplotu a vratnost dějů. Umožňuje určit minerály,
horniny, rudy a také rozpoznat nečistoty. Na základě porovnávání křivek zjištěných při DTA
a křivek známých látek uvedených v literatuře (např. obr. 7) a z teplot, které odpovídají
vrcholům píků, můžeme určit přítomnost dané látky, pro níž je tato teplota charakteristická.
Pro větší přesnost a zjištění druhu děje (fázové přeměny, strukturní změny, dehydratace,
oxidace, redukce apod.) je výhodnější DTA kombinovat s jinými analytickými metodami
(např. TG).
DTA slouží též ke stanovení obsahů jednotlivých složek vzorku, kdy určujeme velikost ploch
píků na křivce DTA.
8
Obr. 7 Křivky DTA některých minerálů: 1) kalcit CaCO3, 2) magnezit MgCO3, 3) dolomit
CaCO3. MgCO3, 4) ankerit (Mg, Fe)CO3.CaCO3, 5) siderit FeCO3, 6) breinerit (Mg, Fe)CO3,
7) rodochrozit MnCO3, 8) aragonit CaCO3, 9) hydromagnezit 4MgCO3.Mg(OH)2.4H2O
Derivační diferenční termická analýza (DDTA)
Princip derivační diferenční termické analýzy je shodný s předchozí metodou. Registruje se
časová derivace křivky DTA, a to d(ΔT)/dt = f (T) resp. d(ΔT)/dt = f (t). Tato metoda nám
pomáhá přesněji zjistit teploty začínajících změn a rozlišit překrývající se jevy.
Diferenční kompenzační kalorimetrie (DSC)
Princip DSC
Používají se dvě varianty DSC, které patří mezi kalorimetrické diferenční metody.
• DSC s kompenzací příkonu
• DSC s tepelným tokem (Netzsch STA 449C)
DSC s kompenzací příkonu
DSC s kompenzací příkonu se nazývá též jako „obrácená“ DTA. Zatímco u DTA jsme
zjišťovali teplotní rozdíly mezi vlastním a srovnávací vzorkem, podstatou DSC s kompenzací
příkonu je naopak zachování nulového teplotního rozdílu mezi měřeným a srovnávacím
vzorkem. Tato varianta DSC je charakterizována dvěma oddělenými měřícími celami
a dvěma tepelnými zdroji a měříme tedy elektrický příkon, který je potřebný k udržení
konstantní teploty obou vzorků. Křivka DSC dQ / dt = f (t), kde Q značí tepelnou energii,
stejně jako křivka DTA, obsahuje píky. Odlišnost od DTA spočívá v jejich opačné orientaci
vzhledem k ose x. Při endotermickém ději byla v případě DTA hodnota rozdílu teplot
záporná, u DSC tomuto ději odpovídá kladná hodnota tepelné energie.
DSC s tepelným tokem
Druhou variantou je metoda DSC s tepelným tokem. Měření rozdílu příkonu je nahrazeno
měřením rozdílu teplot vzorku a srovnávacího vzorku, které jsou umístěny ve společné peci
a jsou spojeny tepelným mostem. Se znalostí tepelného odporu mezi pecí a vzorkem a
9
referencí lze považovat tepelný tok od vzorku nebo ke vzorku za úměrný rozdílu teplot.
Teplota vzorku je měřena termočlánkem, který je v kontaktu se vzorkem.
Přístroje DSC
Zařízení pro DSC s kompenzací příkonu se skládá ze dvou oddělených obvodů, kontrolního a
řídícího. Každý vzorek má svůj nosič. Nosiče obsahují teplotní čidla a topná tělíska. Vzorky
jsou od sebe dokonale izolovány, aby se zabránilo tepelnému toku mezi nimi. Kontrolní
obvod měří průměrnou teplotu vzorků a automaticky vyrovnává tepelný výkon tak, že se
průměrná teplota vzorků zvyšuje lineárně. Řídící obvod pak zaznamenává rozdíly teplot mezi
měřeným a srovnávacím vzorkem, určuje, který ze vzorků má vyšší teplotu a automaticky
kompenzuje tyto teplotní rozdíly.
Zařízení pro DSC s tepelným tokem se skládá z měřící hlavy s držákem pro vzorek a
srovnávací látku, pece, termostatu, zdroje plynů a zdroje napětí. Měřené signály jsou
zaznamenávány v počítači.
Pro DSC můžeme použít vzorky velmi malých hmotností (1 až 100 mg). Ty se umísťují do
folií, keramických nebo kovových misek, aby se docílilo dokonalého kontaktu s topným
tělískem a teplotními čidly. Proudění tepla v okolí ovlivníme volbou materiálu a geometrií
vzorku. U DSC je možné využít vysokou rychlost zahřívání (0,5 až 80 °C min-1
). Plocha píků
je přímo úměrná teplu uvolněnému nebo spotřebovanému při reakci a výška píků je přímo
úměrná rychlosti reakce. Kinetické přechody (vypařování, rozklad aj.) posunou píky k vyšším
teplotám při vyšší rychlost. Vyšší rychlost ohřevu zvyšuje citlivost, ale snižuje možnost
rozlišení dějů.
Kombinované a simultánní metody
Pro přesnější popis dějů probíhající v analyzovaném vzorku během zahřívání resp.
ochlazování je lepší využít více metod.
Kombinované metody zahrnují dvě a více metod, které uplatňujeme při analýze vzorku
postupně. Nevýhodou této metody je, že musíme pro každé měření použít nový vzorek
shodného analyzovaného materiálu. Můžeme mezi sebou kombinovat metody termické
analýzy nebo můžeme využít i jiných metod nepatřících do této skupiny (spektroskopie,
atomová absorpce, rentgenostrukturní analýzu apod.).
Simultánní metody (STA) nám umožňují zkoumat více fyzikálních vlastností najednou během
jednoho měření. Výhodou této metody je, že nemusíme připravovat nové vzorky a
máme tak dány stejné experimentální podmínky. Na druhou stranu ale tyto podmínky musí
vyhovovat všem použitým metodám.
Mezi nejvíce rozšířenou dvojici metod patří TG-DTA a TG-DSC. Tyto metody se totiž dobře
doplňují.
Další simultánní metody: TG-EGD, TG-EGA, DTA-EGD, DTA-EGA, TG-DSC-EGA slouží
k přesnějšímu popisu dějů probíhajících mezi pevnou a plynnou fází.
10
Příklad analýzy: Cu SO4 . 5 H2O - minerál chalkantit
Termogravimetrická křivka (TG) a derivovaná termogravimetrická křivka (DTG) chalkantitu
Na termogravimetrické křivce CuSO4.5H2O při zahřívání přibližně do 105 o
C dochází
k úbytku hmotnosti zkoumaného vzorku, způsobeném uvolněním vlhkosti (vody adsorbované
na povrchu zrn). Při vyhodnocování křivky je nutno korigovat výsledek na tento úbytek.
Od bodu B dochází k dehydrataci, projevující se ztrátou hmotnosti vzorku (w0 – w1 ),
která končí v bodě C. U modré skalice došlo ke ztrátě 2 molekul krystalové vody. Mezi body
C a D je vzorek termicky stálý až do bodu D, kdy mezi body D a E došlo ke ztrátě dalších
dvou molekul vody. Ztráta hmotnosti činí (w1 – w2 ). Mezi body E a F je látka stálá až do
bodu F, kdy dalším nárůstem teploty došlo ke ztrátě poslední molekuly vody (hmotnostní
ztráta byla w2 – w3 ). V bodech G až H má látka již složení CuSO4.
Literatura
Blažek A. (1972): Termická analýza. - SNTL Praha, 295 str.
Borovec Z. (1992): Metody laboratorního výzkumu hornin a minerálů. – Skripta UK Praha,
316 str.
Mackenzie R.C. (1970): Differential Thermal Analysis. Vol. 1, Fundamental Aspects. Academic
Press London, 774 pp.
Rosický J. (1989) : Termická analýza. UK, Praha.
J. Zýka (1979): Analytická příručka, díl I. SNTL Praha.
11
Návod k úloze Termická analýza (C8870)
1. Napište stechiometrické rovnice pro chemické děje probíhající při termickém rozkladu
CaC2O4 . H2O.
2. Vypočtěte očekávané hmotnostní úbytky v jednotlivých fázích termického rozkladu
monohydrátu šťavelanu vápenatého CaC2O4 . H2O.
3. Postupujte podle návodu k obsluze pro přístroj pro termickou analýzu Netzsch STA 449C
Jupiter a proveďte termoanalytické měření TG/DSC pro vzorek CaC2O4 . H2O.
Použité parametry: navážka do 20 mg
rychlost ohřevu 5 K min-1
maximální teplota 1000 °C
atmosféra N2, průtok 70 cm3
min-1
4. Pomocí programu Proteus Analysis vyhodnoťte naměřená data. Na křivce TG zjistěte
hmotnostní úbytky, začátek a konec zlomu a inflexní bod. Na křivce DSC určete teplotní
maxima exotermických nebo endotermických dějů, počátky a konce píků a plochu píků.
5. Srovnejte získané hodnoty s vypočítanými úbytky hmotnosti.
6. Proveďte měření TG/DSC pro vzorek materiálu připraveného v syntetické části měření.
7. Vypracujte odpovědi na následující otázky:
a) Jaké je pořadí teplot rozkladu v řadě uhličitanů kovů alkalických zemin: MgCO3, CaCO3,
SrCO3, BaCO3.
b) Orientace píku na křivce DSC pro děj v rovnici (2) je opačná, když je měření prováděno ve
vzduchu. Vysvětlete.