evropský i "X^T tl iJMIj
f00*?1"!.,, MINISTEHSTVO ŠKOLSTVÍ,        OP Vzdiliriiií ^^Í^T
fondVCR   EVROPSKÁ UNIE     MLÁDEŽE A TĚLOVÝCHOVY     pra konkmficwchopnMt ^INA^
INVESTICE  DO  ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ
Ustav fyzikální elekotroniky Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita, Brno
Fyzikální praktikum 3
Úloha 1.  Studium činnosti fotonásobiče
Úkoly
1. Stanovte závislost koeficientu sekundární emise na napětí mezi dynodami. Vyneste do grafu závislost ln(u/F) = f(Ua)- Ověřte, že koeficient sekundární emise a nezávisí na intenzitě osvětlení fotokatody.
2. Stanovte a vyneste do grafu závislost integrální citlivosti fotonásobiče a zesílení fotonásobiče na anodovém napětí S = f(Ua) a M = f(Ua).
3. Stanovte integrální citlivost fotokatody k = If/$.
4. Prověřte vliv temného proudu na přesnost měření.
Teorie
Fotonásobič je elektro-optický přístroj používaný pro proměřování velmi nízkých světelných intenzit (například optických spekter). Příkladem použití jsou scintilační detektory, regulace jasu a expozice u některých rentgenových přístrojů nebo citlivé měřiče osvětlení a světelného toku. Jeho činnost je založena na využití dvou druhů elektronové emise: fotoemise a sekundární emise.
Fotoemise
Fotoemise nebo také vnější fotoefekt je charakterizována emisí elektronů z povrchu osvětleného tělesa. Podstatou jevu je přeměna energie světelného kvanta na výstupní práci a kinetickou energii elektronu, který pak může uskutečnit elektrickou vodivost průletem od jedné elektrody k druhé. Pro vnější fotoefekt platí následující zákony:
1. Počet elektronů emitovaných za jednotku času je úměrný intenzitě dopadajícího světla, tj. počtu dopadajících fotonů. Takto formulovaný Stoletovův zákon platí za předpokladu, že při změně intenzity světla zůstane spektrální složení světla nezměněno.
2. Rychlost elektronů vystupujících z povrchu fotokatody na intenzitě světla nezávisí.
3. Počáteční rychlost elektronů vq vystupujících z fotokatody roste se zvyšující se frekvencí dopadajícího záření podle Einsteinova zákona:
mv,
hl/ = w + —u} (1)
kde hv je energie kvanta monochromatického světla o kmitočtu v a w je efektivní výstupní práce elektronů z materiálu fotokatody.
Návody pro fy z. praktikum (verze 21. února 2012)
2
Einsteinův zákon vede k představě tzv. červeného prahu fotoefektu. Vyberme-li takový nejnižší kmitočet dopadajícího světla v$, že platí:
hv0=w, (2)
pak elektrony vystupují z katody s rychlostí vq = 0. Je-li efektivní výstupní práce w > hv nemohou z fotokatody vystoupit žádné elektrony, protože energie světelného kvanta je nedostatečná. Kmitočet v$ se nazývá červený práh fotoefektu, závisí na materiálu fotokatody. U většiny kovů leží v ultrafialové části spektra, jen u alkalických kovů spadá do viditelné části spektra.
Stoletovův zákon definuje počet emitovaných elektronů - velikost fotoproudu z fotokatody pod vlivem dopadajícího světelného toku s konstantním spektrálním složení
If = fc(A)$. (3)
Konstanta úměrnosti k(X) ve Stoletovově zákonu závisí na vlnové délce dopadajícího světla. V uvedeném vztahu je If primární proud elektronů z fotokatody a í> je světelný tok dopadající na fotokatodu. Závislost k(X) = f(X) se nazývá spektrální charakteristika fotokatody.
Sekundární emise
Dopadem urychlených elektronů s dostačující energií na vhodnou elektrodu (s energií vyšší jak výstupní práce materiálu elektrody), se z této elektrody mohou uvolnit nové elektrony. Mezi tyto tzv. sekundární elektrony zahrnujeme jak elektrony pouze odražené od povrchu, tak i nově uvolněné elektrony. Je-li energie primárních (dopadajících) elektronů dostatečně velká (několikanásobek výstupní práce materiálu elektrody), může počet sekundárních elektronů převýšit počet elektronů primárních. Poměr proudu sekundárních elektronů Isek a proudu primárních elektronů Iprim se nazývá koeficientem sekundární emise a a platí tedy:
hek ^
Iprim
a jeho velikost závisí na materiálu elektrod a na urychlujícím napětí podle vztahu:
a = A V • exp(-(j,V) , (5)
kde A a fi jsou konstanty závislé na materiálu elektrod (tzv. dynod), V je napětí mezi dvěma sousedními dynodami.
Princip činnosti fotonásobiče
Zjednodušené, základní schéma fotonásobiče je na Obr. 1, jeho hlavní součásti jsou fotokatoda FK, řada dynod D,L a anoda A. Napětí přivedené na jednotlivé elektrody je voleno tak, že postupně roste od katody přes jednotlivé dynody až k anodě.
Fotoelektrony emitované z fotokatody, například bílým světlem, dopadají na první dynodu, když jsou urychleny jejím potenciálem na dostatečnou energii. Na první dynodě dojde k sekundární emisi, takže ji opustí celkem I\ = alf elektronů. Tyto sekundární elektrony první dynody se stávají primárními elektrony druhé dynody, kde se děj opakuje. Tvar dynod a rozložení potenciálu kolem nich je takové, že téměř všechny elektrony, které opustí n - tou dynodu jsou urychleny polem n +1 dynody a na tuto dynodu dopadají. Elektrony z poslední dynody pak dopadají na anodu.
Celý postup zesílení elektronového toku z fotokatody lze zjednodušeně popsat následujícími vztahy. Proud elektronů z fotokatody If závisí na světelném toku dopadajícím na fotokatodu podle Stoletovova zákona pro bílé světlo:
If = k • $, (6)
Návody pro fy z. praktikum (verze 21. února 2012)
3
Obrázek 1: Fotonásobič se šesti dynodami a koeficientem sekundární emise o = 2. <í> je světelný tok, FK je fotokatoda, D\ ~ Dq jsou jednotlivé dynody, A je anoda. Pro potenciály elektrod platí
UA > UD6 > ■ ■ ■ > UD1 > UFK.
kde konstanta úměrnosti k odpovídá citlivosti fotokatody na bílé světlo obsahující fotony včech vlnových délek a proto se nazývá integrální citlivostí fotokatody. Nedochází-li v násobiči k žádným ztrátám elektronů, pak výsledný proud anody je dán vztahem:
Ia = *n-If, (7)
kde n je počet dynod. Zesílení M fotonásobiče je pak dáno poměrem anodového proudu a foto-proudu podle vztahu:
M = an = ^. (8) lS
Vzájemným dosazením uvedených výrazů dostaneme vztahy mezi zesílením, světelným tokem a výsledným anodovým proudem:
Ia = Mk $ = S $, S = Mk, (9)
kde S je integrální citlivost fotonásobiče (citlivost na bílé světlo obsahující fotony všech vlnových délek), k je zmíněná integrální citlivost fotokatody. Závislost zesílení na anodovém napětí M = fi(Ua) a závislost integrální citlivosti na anodovém napětí S = f2(Ua) charakterizují vlastnosti fotonásobiče.
Fotonásobič dává určitý nežádoucí proud i bez osvětlení - tzv. temný proud. Vzniká hlavně termoemisí z fotokatody a lze jej ochlazením fotokatody potlačit. Zpravidla je nutno tento temný proud při použití fotonásobiče respektovat a přísluslušné veličiny (proudy fotokatody, dynodami a anodou) na tento temný proud opravit.
Postup měření
Na Obr. 3 je znázorněno celé zapojení fotonásobiče. Veškerá měření provedeme v tomto zapojení. Počet dynod je 14. Část dynod je zapojena trvale, pouze mezi napěťovým děličem a 10. a 12. dynodou jsou zařazeny citlivé mikroampérmetry na měření proudu dynodami (určení koeficientu
Návody pro fy z. praktikum (verze 21. února 2012)
4
Obrázek 2: Aparatura pro měření úlohy: (1) Zdroj anodového proudu Ia. (2) Ochranný odpor. (3) Mikroampérmetr pro měření anodového proudu. (4) Komora fotonasobiče: a) Patice pro elektrické zapojení fotonasobiče. b) Otočný šroub šedého klínu. (5) Zdroj světla. (6) Zdroj vysokého napětí
sekundární emise). Vysokonapěťový stejnosměrný zdroj dodává proměnné napětí 400 - 600 V na napěťový dělič mezi fotokatodu a 14. dynodu. Mezi anodou a 14. dynodou je zařazen ochranný odpor, mikroampérmetr s rozsahem 100 fiA a urychlující stejnosměrný zdroj 90 V s polaritou + obrácenou směrem k anodě.
Osvětlení fotokatody je třeba provádět velmi pozorně, aby nedošlo k jejímu poškození. Světelný tok lze řízené měnit šedým klínem, umístěným před vstupem světla na fotokatodu. Popis ovládání šedého klínu je k úloze připojen včetně přiloženého grafu z kterého lze odečítat hodnoty světelného toku <í>.
Poškození citlivé vrstvy fotokatody může nastat při příliš silném osvětlení, kdy fotokatoda ztrácí trvale svoji citlivost. Při připojeném napětí Ua mezi fotokatodou a anodou, nesmí být fotokatoda vystavena dennímu světlu v žádném případě.
Pro 3 různé hodnoty světelného toku $ / Oa pro 4. hodnotu <3? = 0 změřte závislost anodového proudu Ia a proudu desátou (ho) a dvanáctou (/12) dynodou na anodovém napětí Ua.
Ověření nezávislosti koeficientu sekundární emise a na intenzitě osvětlení fotokatody proveďte tak, že pro konstantní anodové napětí (Ua = 650 — 700 V) budete měřit pro všech 7 různých světelných toků <3?i,..., $7, proudy desátou a dvanáctou dynodou ho a I12.
Předpokládáme-li, že dynody v násobiči jsou z téhož materiálu a že napětí mezi dvěma sousedními dynodami jsou stejná, lze koeficient sekundární emise určit z proudů ho a I12 pomocí vztahu:
Budeme-li vycházet z platnosti zmíněných předpokladů a ze vztahu pro anodový proud Ia = an -If můžeme určit proud fotokatody If. Postup plnění zbývajících úkolů je zřejmý. V následující tabulce jsou uvedeny názvy naměřených a vypočtených veličin pro jednu hodnotu světelného toku, který dopadá na fotokatodu fotonasobiče. Tabulka by měla obsahovat asi 8-10 řádků naměřených a vypočtených veličin.
Ua.
(10)
Návody pro fy z. praktikum (verze 21. února 2012)
5
Obrázek 3: Schéma elektrického zapojení fotonásobiče Anodové napětí Ua je rozděleno napěťovým děličem a je přivedeno na jednotlivé dynody. Při zapojování fotonásobiče do obvodu je třeba zapojit jen výrazně vyznačené spoje. Ostatní spoje jsou zapojeny trvale.
Klín Cl:   $ = 0.9 • 1(T4 (Lm)										
(V)	Ia (M)	Iio (M)	Il2 (M)		v 14 (V)	ln(a/V)	M	S (A Lm"1)	1/ (A)	k (A Lm"1)
										
atd.										
Tabulka 1: Naměřené a vypočtené hodnoty pro světelný tok: <3? = 0.9 • 10 4 (Lm)
Během měření, při němž měníme anodové napětí, je výhodné postupovat tak, že napětí zvyšujeme po takových krocích, aby anodový proud Ia rostl přibližně o stejnou hodnotu, nejlépe od nuly po 10 fiA do 90 - 100 //A. Podle velikosti temného proudu na dynodách ho, In a na anodě Ia, při nulovém světelném toku na fotokatodu í> = 0, rozhodneme zda budeme provádět opravu při vyhodnocování měření s nenulovým světelným tokem     ^ 0).
Anodový proud Ia použitého fotonásobiče nesmí přesáhnout 100 //A. Při vyšších proudech může dojít ke zničení anody.
Literatura
[1] Chudoba T. a kol.: Fyzikální praktikum III. , skripta Přír. fak. UJEP v Brně (MU v Brně), SPN Praha 1986.
[2] Cečik, Fajnštejn, Lifšic: Elektronnyje umnožitěli, Moskva 1954.
[3] Ondráček Z. : Elektronika pro fyziky, Skriptum Přír. fak. MU, Brno 1998