Filozofické přístupy k osobnosti
Mnoho úvah a názorů na osobnost má vysloveně filozofický ráz, neboť setrvávají na deklarování její podstaty a určenosti.
Z aristotelské a raně křesťanské tradice vychází Boethius (480-524) v klasické definici: ,, Osoba je jedinečná podstata rozumné přirozenosti. "
Existencialista K. Jaspers (1965) definuje osobnost jako „ smysluplně rozlišitelný a charakteristický celek pochopitelných souvislostí duševního života". Smysluplné souvislosti je třeba hledat jako pozadí o jedinci známých faktů, které většinou vyvěrají z životní orientace osobnosti a umožňují pochopit smysl toho, co jedinec dělá.
Spíše na úrovni přírodní filozofie se nacházejí různá tvrzení neodarwinistů a sociobiologů na jedné straně a kulturních antropologů na straně druhé. Setkáváme se tak s názorem, že osobnost je „nahá opice", že je občas v područí dinosauří vrstvy svého mozku, a naproti tomu s konstatováním, že osobností je člověk jako produkt sociálního a kulturního vývoje, determinovaný konkrétně historickými podmínkami života společnosti. V různých variacích se objevuje tvrzení, že ve filozofickém a sociologickém pohledu osobností je celostní člověk v jednotě svých individuálních zvláštností a sociálních funkcí, které plní. V tomto pojetí je akcentována historičnost lidské osobnosti a popírána její trvalá podstata. Proti tomu ovšem uvádí řadu argumentů zejména spirituálně zakotvená filozofie. Upozorňuje v nich, že základní znaky osobnosti - jako potencialita, tendence k sebepřekračování, úsilí o seberozvíjení a schopnost empatie - jsou nadhistorické, a dokonce nadbiologické.
Zcela postmodemisticky lze interpretovat stanovisko I. Sarasona (1966): „Budeme považovat osobnost spíše za oblast poznání než za reálnou nebo hypotetickou podstatu."
K zamyšlení
Spolupracovnice K. Lewina B. F. Zeigarniková (1969) se pokouší oslabit přeceňování úlohy historických a kulturních podmínek utváření a bytí osobnosti zdůrazněním vlastní aktivity člověka na svém sebeutváření. Její názor stojí za citaci: „ Stát se osobností - znamená zaujmout určitou životní, především mravní, pozici, v dostatečné míře si uvědomit a nést důsledky za tuto pozici; potvrzovat ji svými činy, skutky, dílem, celým svým životem. ... A přestože je tato pozice vybudovaná subjektem a náleží mu, a je intimně osobní a hluboce emotivní, tim spíš svým objektivním významem patři společnosti, je produktem a současné příčinou pohybu společenských vazeb. Proto setkání, kořeny osobnosti, její hodnota a též dobrá či špatná vzpomínka na ni se konec konců určuje tím společenským, mravním významem, který konkrétní člověk jako osobnost skutečně potvrzuje nebo potvrdil svým životem."
Moderní psychologie se znovu obrací ke svých filozofickým počátkům a východiskům, aby našla kořeny současných tvrzení. Proto se podívejme na výstavbu osobnosti očima filozofie podrobněji.
Mostem, jímž se osobnost sjednocuje s organismem, jsou temperament, vitalita a vlohy. Metaforicky je můžeme považovat za složky „první přirozenosti" 4 člověka a za poměrně stabilní, spíše geneticky determinovaný systém vrozených dispozic, který reguluje průběhovou dynamiku prožívání a chování a úroveň výkonů. Jazykem klasické filozofie možno říci, že jde o látku osobnosti.
Mostem, jímž se osobnost spojuje se světem druhých lidí, společnosti a kultury, jsou charakter a schopnosti. Ty bývají metaforicky označovány jako „druhá přirozenost", aby se zdůraznilo, že jsou výsledkem,formování', že vznikají interiorizací a že funkční jednotky těchto systémů existují jako získané (naučené, návykové, zvykové, dovednostní) dispozice, které tvoří obsah osobnosti.
Mostem, jímž se osobnost spojuje s ideálním já a s duchovní vrstvou osobnosti, je sebereflexe, k níž jedinec dospívá cílevědomým autoregulačním úsilím. Sebereflexe autoregulačnímu úsilí dává další směr a je jedním z nástrojů formativního principu výstavby osobnosti.
V této knize vycházíme z předpokladu, že podstata člověka je duchovní, ale člověk má vedle podstaty i přirozenost, a ta je biologická a společenská, neboť člověk se rodí jako organismus a společenskou bytostí se stává v procesu socializace. Lidská podstata je nadosobní, společná všem lidem. Pojem osobnost vztahujeme vždy jen na jedince, a nikdy ne na skupinu lidí, kdežto pojem podstata vztahujeme na člověka jako na druhovou bytost, jako na představitele svého druhu. V člověku jako v individuu musíme rozlišovat organismus a osobnost jako dvě komponenty, které vytvářejí jeden systémový celek. V souladu s tím organismus a osobnost jsou především vyjádřením kvalitativní určitosti člověka (individua) ve vztahu k různým systémům.
Osobností je člověk ve vztahu k sociálním a duchovním systémům. Termínu ,organismus' užíváme, je-li řeč o člověku ve vztahu k biologickým systémům; sám výraz „člověkjako organismus" používají biologové, když vyjadřují názor, že člověk je biologický druh.
Již zmíněné termíny ,osobitosť, Jedinečnosť nebo dokonce ,unikátnost' jsou běžné spíše ve filozofii člověka než v psychologii osobnosti. Používáme je, když chceme zdůraznit neopakovatelnost osobnosti, skutečnost, že každý člověk má zcela neopakovatelný a sobě vlastní běh života a své osobní prožitky a činy, i když se navenek mohou životní dráhy různých lidí více či méně podobat. V této perspektivě je oprávněné říkat, že člověk se rodí jako individuum a osobností určité úrovně zralosti se stává úměrně tomu, jak se aktualizoval formativní proces individuace a socializace.