Genotoxicita
a karcinogeneze
prof. RNDr. Jiřina Hofmanová, CSc.
Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity
Vytvořeno ve spolupráci se Servisním střediskem pro e-learning na MU, http://is.muni.cz/stech/.
Tiskový výstup publikace vydané na Elportále MU (http://elportal.cz/)
http://is.muni.cz/elportal/?id=1126513
© 2013 Masarykova univerzita
2
Obsah
Genotoxicita a karcinogeneze ............................................................................................................................. 1
Obsah .................................................................................................................................................................. 2
1. NÁDOROVÉ ONEMOCNĚNÍ, ÚVOD A ZÁKLADNÍ POJMY...................................................................... 5
1.1 HISTORIE .................................................................................................................................................... 7
1.2 NÁZVOSLOVÍ............................................................................................................................................. 8
1.3 VZNIK A ROZVOJ NÁDOROVÉHO ONEMOCNĚNÍ ............................................................................. 9
1.4 MECHANIZMY KARCINOGENEZE, BUNĚČNÁ TRANSFORMACE ................................................ 12
2. MUTACE.......................................................................................................................................................... 17
2.1 VÝZNAM MUTACÍ U NÁDOROVÝCH ONEMOCNĚNÍ...................................................................... 17
2.2 POŠKOZOVÁNÍ A REPARACE DNA ..................................................................................................... 21
2.3 MIKROSATELITY ................................................................................................................................... 25
2.4 CHROMOZOMÁLNÍ NESTABILITA...................................................................................................... 26
2.5 KONTROLNÍ BODY BUNĚČNÉHO CYKLU, APOPTÓZA A MUTOVANÝ FENOTYP ................... 30
2.6. GENETIKA vs. ENVIRONMENTÁLNÍ FAKTORY............................................................................... 32
3. MOLEKULÁRNÍ ZÁKLADY NÁDOROVÉHO ONEMOCNĚNÍ................................................................. 35
3.1 PROTOONKOGENY................................................................................................................................. 35
3.2 RŮSTOVÁ STIMULACE A INHIBICE.................................................................................................... 40
3.3 NÁDOROVĚ SUPRESOROVÉ GENY ..................................................................................................... 43
3.4 VÝZNAM PRO TERAPII .......................................................................................................................... 44
4. EPIGENETICKÉ ZMĚNY V KARCINOGENEZI.......................................................................................... 47
4.1 METYLACE DNA ..................................................................................................................................... 47
4.2 ACETYLACE HISTONŮ........................................................................................................................... 51
4.3 MICRO RNAs............................................................................................................................................. 52
5. IMORTALIZACE BUNĚK.............................................................................................................................. 56
5.1 TELOMERY............................................................................................................................................... 56
5.2 IMORTALIZACE BUNĚK........................................................................................................................ 57
5.3 TELOMERÁZA.......................................................................................................................................... 59
5.4 FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ IMORTALIZACI .......................................................................................... 62
6. PROMOČNÍ FÁZE KARCINOGENEZE ........................................................................................................ 65
6.1. NEGENOTOXICKÉ MECHANIZMY KARCINOGENEZE ................................................................... 65
6.2 NÁDOROVÉ PROMOTORY ................................................................................................................... 66
7. MEZIBUNĚČNÉ INTERAKCE V RŮSTU A NEOPLASII ........................................................................... 68
7.1. BUNĚČNÁ KOMUNIKACE A RŮSTOVÁ KONTROLA...................................................................... 71
7.2. VÝZNAM GJIC......................................................................................................................................... 72
8. PORUCHY PROLIFERACE, DIFERENCIACE A APOPTÓZY.................................................................... 85
8.1 ROVNOVÁHA V BUNĚČNÝCH POPULACÍCH ................................................................................... 85
8.2 TEORIE KMENOVÝCH BUNĚK............................................................................................................. 88
8.3 VÝZNAM BUNĚĆNÉHO DĚLENÍ A DIFERENCIACE......................................................................... 89
8.4 AUTOKRINNÍ REGULACE .................................................................................................................... 94
8.5 RŮSTOVÉ REGULÁTORY V KARCINOGENEZI ................................................................................. 95
8.6 ANTIPROLIFERAČNÍ MOLEKULY ...................................................................................................... 98
9. HORMONÁLNÍ KARCINOGENEZE............................................................................................................. 99
9.1 ENDOGENNÍ FAKTORY ......................................................................................................................... 99
9.2 MECHANIZMY ENDOGENNÍCH FAKTORŮ........................................................................................ 99
9.3 EXOGENNÍ HORMONY......................................................................................................................... 107
9.4 POLYGENNÍ MODEL A BIOMARKERY ............................................................................................. 107
10. INVAZIVITA A VZNIK METASTÁZ....................................................................................................... 109
10.1 METASTATICKÁ KASKÁDA ............................................................................................................. 109
10.2 METODICKÉ ZÁKLADY SOUČASNÉHO VÝZKUMU. ................................................................... 112
10.3 ÚLOHA BUNĚČNÝCH ADHEZÍ V METASTATICKÉM PROCESU................................................ 112
10.4 MIGRACE A INVAZE BUNĚK............................................................................................................ 115
10.5 UCHYCENÍ BUNĚK V NOVÉ TKÁNI ................................................................................................ 121
10.6 ÚLOHA MUCINŮ V KARCINOGENEZI ............................................................................................ 128
11. ANGIOGENEZE .......................................................................................................................................... 131
11.1 INDUKTORY ANGIOGENEZE............................................................................................................ 132
11.2 ÚLOHA BUNĚČNÉ ADHEZE V ANGIOGENEZI .............................................................................. 133
11.3 VÝZNAM AGIOGENEZE A ANTIANGIOGENNÍ TERAPIE ............................................................ 135
12. KONTROLA KRVETVORBY (HEMOPOÉZY) A LEUKÉMIE ............................................................... 138
3
12.1 SEBEOBNOVNÉ BUNĚČNÉ POPULACE .......................................................................................... 138
12.2 LEUKEMIE A LYMFOMY ................................................................................................................... 144
12.3 DIAGNOSTIKA, LÉČBA, TERAPEUTICKÉ VYUŽITÍ CYTOKINŮ............................................... 158
13. NÁDORY TLUSTÉHO STŘEVA (KOLONU) A REKTA (CRC).............................................................. 172
13.1 ANATOMIE STŘEVA.......................................................................................................................... 174
13.2 VZNIK NÁDORŮ KOLONU A REKTA .............................................................................................. 179
13.3 DĚDIČNÉ TYPY CRC........................................................................................................................... 182
13.4 GENY UPLATŇUJÍCÍ SE V CRC......................................................................................................... 182
13.5 ROZVOJ ADENOM-KARCINOM........................................................................................................ 184
13.6 EPIGENETIKA A NEGENOTOXICKÉ FAKTORY V CRC ............................................................... 188
13.7 ÚLOHA CYTOKINŮ A SPECIFICKÝCH SIGNÁLNÍCH DRAH ...................................................... 191
13.8 FAKTORY VNĚJŠÍHO PROSTŘEDÍ ................................................................................................... 199
13.9 ÚLOHA LIPIDŮ, MASTNÝCH KYSELIN A JEJICH METABOLIZMU........................................... 203
14. KARCINOGENEZE A ŽIVOTNÍ STYL ..................................................................................................... 214
14.1. FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ VZNIK A ROZVOJ NÁDORŮ................................................................ 214
14.2 DIETETICKÉ FAKTORY...................................................................................................................... 216
14.3 KALORICKÝ PŘÍJEM A VÝZNAM TUKŮ ........................................................................................ 218
14.4 DALŠÍ FAKTORY VNĚJŠÍHO PROSTŘEDÍ....................................................................................... 219
14.5 PREVENCE............................................................................................................................................ 220
15. ÚLOHA LIPIDŮ V ROZVOJI NÁDOROVÝCH ONEMOCNĚNÍ ............................................................ 225
15.1 VYSOCE NENASYCENÉ MASTNÉ KYSELINY (VNMK) ............................................................... 226
15.2 NENASYCENÉ MASTNÉ KYSELINY V KARCINOGENEZI........................................................... 235
15.3 METABOLIZMUS VNMK, TVORBA EIKOSANOIDŮ ..................................................................... 245
15.4 INTERAKCE S BUŇKAMI IMUNITNÍHO SYSTÉMU ...................................................................... 254
15.5 ÚČINKY NESTEROIDNÍCH PROTIZÁNĚTLIVÝCH LÁTEK.......................................................... 257
15.6 MOLEKULÁRNÍ MECHANIZMY PŮSOBENÍ N-3 VNMK .............................................................. 257
15.7 LIPIDOVÉ MEMBRÁNOVÉ MIKRODOMÉNY................................................................................. 258
15.8 BUNĚČNÝ PŘÍJEM, TRANSPORT A AKUMULACE MK................................................................ 262
15.9 DĚJE NA MITOCHONDRIÍCH A OXIDATIVNÍ METABOLIZMUS................................................ 267
15.10 DALŠÍ MECHANIZMY PŮSOBENÍ n-3 VNMK............................................................................... 270
15.11 PRAKTICKÉ ASPEKTY – KLINIKA................................................................................................. 274
16. PREVENCE, DIAGNOSTIKA A LÉČBA NÁDOROVÝCH ONEMOCNĚNÍ.......................................... 280
16.1 PREVENCE............................................................................................................................................ 280
16.2 DIAGNOSTIKA ..................................................................................................................................... 283
16.3 LÉČBA.................................................................................................................................................... 289
16.4 MECHANIZMY PŮSOBENÍ CHEMOTERAPEUTIK......................................................................... 297
16.5 MECHANIZMY VZNIKU REZISTENCE K LÉČIVŮM ..................................................................... 304
16.6 ÚLOHA P53 V PREDIKCI ODPOVĚDI K CHEMOTERAPII............................................................. 317
16.7 PREDIKTIVNÍ MARKERY................................................................................................................... 321
16.8 NOVÉ SMĚRY VÝVOJE PROTINÁDOROVÉ LÉČBY..................................................................... 325
16.9 TERAPEUTICKÉ ASPEKTY VYUŽITÍ CYTOKINŮ ......................................................................... 326
16.10 HODNOCENÍ DAT – VÍCEROZMĚRNÉ ANALÝZY....................................................................... 327
Doporučená a použitá literatura .......................................................................................................................... 331
Literatura......................................................................................................................................................... 331
Internetové zdroje ........................................................................................................................................... 332
Reviews........................................................................................................................................................... 332
4
Vznik a rozvoj nádorů (karcinogeneze, kancerogeneze, tumorigeneze) je složitý proces
podmíněný genetickými faktory, které se uplatňují v interakci s faktory vnějšího prostředí.
U některých typů nádorů hraje roli dědičná složka (dědičné mutace specifických
genů), ale rozvoj většiny nejčastěji se vyskytujících nádorů ovlivňuje ve velké míře
životní styl a faktory vnějšího prostředí.
Následující kapitoly textu doplněného obrázky vycházejí z aktuálních vědeckých poznatků
a poskytují základní znalosti o buněčných a molekulárních mechanizmech karcinogeneze.
Popisují vznik a úlohu mutací, které mění strukturu a funkce specifických
genů tzv. (proto)onkogenů a nádorově supresorových genů i úlohu telomer při tzv.
imortalizaci buněk. K tzv. genotoxickým mechanizmům se pak přiřazují mechanizmy
epigenetické a negenotoxické, které jsou odpovědné za změny exprese genů.
V důsledku součinnosti těchto faktorů jsou pak ovlivňovány různé signály a signální
dráhy, které regulují základní buněčné procesy jako je reparace DNA, buněčný cyklus,
buněčné dělení, diferenciace i buněčná smrt. Tyto změny pak modulují odpověď buněk
na fyziologické podněty i působení látek z vnějšího prostředí.
Důležitou úlohu v rozvoji nádorů hrají rovněž změny komunikace jak mezi buňkami
tak i s mimobuněčnou matrix ve tkáni. Ty se pak podílejí na porušení homeostázy a na
vzniku metastáz, s nimiž souvisí i proces angiogeneze. Mechanizmy rozvoje nádorů a
podíl specifických faktorů je popsán na konkrétních příkladech onemocnění jako jsou
nádory krvetvorné tkáně či tlustého střeva a rekta.
Z faktorů životního prostředí je pozornost věnována zejména výživě a v ní pak lipidovým
složkám. Jsou popsány detailní dosud známé mechanizmy působení esenciálních
nenasycených mastných kyselin a jejich metabolitů i předpokládané účinky podporující
či tlumící rozvoj nádorů. Pozornost je věnována rovněž možnostem prevence nádorů,
diagnostickým metodám a terapii s ohledem na různé mechanizmy působení specifických
chemopreventivních látek a protinádorových léčiv včetně vzniku rezistence
nádorových buněk k terapii.
Informace obsažené v souboru nejsou zdaleka vyčerpávající a nemohou pokrýt velkou
komplexnost dané problematiky. To předpokládá jejich další doplňování samostudiem
rozšiřujícím znalosti v daných tématech. K tomu přispívá přehled doporučené literatury
včetně přehledových článků.
5
1. NÁDOROVÉ ONEMOCNĚNÍ, ÚVOD A ZÁKLADNÍ POJMY
Pacienti trpící nádorovým onemocněním (rakovinou) se cítí jako napadeni nějakou neznámou
mimozemskou silou. Ve skutečnosti však toto onemocnění vzniká z naší vlastní tkáně. Existuje
řada důkazů, že nádor je obecně odvozen od jedné buňky, která se dramaticky mění po
sérii genetických změn.
Zdravá buňka má definovaný tvar a strukturu a prosperuje mezi uspořádanými okolními buňkami.
Odpovídá na podněty ze svého okolí a dává vznik dceřinným buňkám jen tehdy, jestliže
rovnováha stimulačních a inhibičních signálů z okolí upřednostní buněčné dělení. Avšak v
procesu replikace DNA a dělení existuje stálá hrozba vzniku mutací, náhodných změn, které
mohou tento regulační cyklus porušovat. Jedna mutace může způsobit, že buňka, která vypadá
normálně a je méně citlivá na vnější signály se může příležitostně začít nekontrolovaná dělit.
Akumulace genetických změn v důsledku genetické nestability může způsobit, že se dceřiná
buňka stane zcela hluchou k externím signálům a vykazuje znaky malignity.
Znamená to, že buňka ztrácí přesný tvar a hranice, nereaguje na růstově inhibiční signály a
získává schopnost nekontrolovaně se dělit. Vznikající masa nejen stlačuje a poškozuje zdravou
tkáň ve svém sousedství, ale může dále překonávat bariéry jednotlivých orgánů a metastazovat,
což znamená, že kolonizuje vzdálené tkáně. Nádor se stává zhoubným (maligním).
Nádory vznikají z naší vlastní tkáně. Avšak je to nová a abnormální tkáň
v mnohobuněčném organizmu, která v tomto organizmu nemá fyziologickou funkci a
roste neregulovaným způsobem. Představuje geneticky podmíněný abnormální přírůstek
buněčné tkáňové hmoty klonálního charakteru. Jeho růst není v koordinaci s růstem okolních
tkání a rovnovážným stavem organizmu.
Studie v průběhu několika desítek posledních let znamenaly velký pokrok v identifikaci nejhlubších
základů celého procesu vzniku a rozvoje nádorového onemocnění, tj. těch na
buněčné a molekulární úrovni.
Ve skutečnosti pojem „rakovina“ odpovídá více než sto formám této choroby. Téměř všechny
tkáně v těle mohou podlehnout tomuto onemocnění. Asi 30 trilionů buněk v normálním zdravém
organizmu žije ve složitém vzájemně propojeném svazku a vzájemně reguluje své chování
včetně proliferace (dělení). Vzájemná spolupráce buněk zajišťuje, že každá tkáň těla udržuje
svou odpovídající velikost a architekturu.
6
Nádorové buňky naopak ničí toto schéma, stávají se hluchými k obvyklé kontrole proliferace
a vytvářejí si svůj vlastní vnitřní program reprodukce. Kromě toho mají ještě nebezpečnější
vlastnost - schopnost migrovat a tvořit masu ve vzdálených částech těla. Nádory z takovýchto
buněk se stávají čím dál agresivnější a jsou letální, jestliže rozrušují tkáně a orgány důležité
pro přežití organizmu jako celku.
Ukázalo se, že nádor vzniká ze společné buňky, ve které byl - většinou desítky let před vznikem
viditelného nádoru - zahájen program neregulovaného dělení. Maligní transformace
(přeměna) buňky probíhá přes akumulaci mutací ve specifických třídách genů. Právě
tyto geny mohou poskytnout klíč k porozumění procesů v kořenech lidské rakoviny.
Existují dvě třídy genů, které dohromady tvoří jen malou část celé genetické výbavy, ale hrají
hlavní úlohu v zahájení procesu tvorby nádoru. Ve své normální konfiguraci řídí životní cyklus
buňky, tj. sled dějů, při kterých se buňka zvětšuje a dělí.
Protoonkogeny podporují tento růst, kdežto nádorově supresorové geny jej inhibují. Jestliže
mutují, stávají se protoonkogeny karcinogenními onkogeny, které vedou k nadměrné proliferaci.
Mutace způsobuje, že protoonkogen většinou poskytuje příliš mnoho růst stimulujícího
proteinu nebo jeho nadměrně aktivní formu. Naopak nádorově supresorové geny přispívají
k rakovině, jestliže jsou inaktivovány mutací.
Pro vývoj nádoru se musí mutace vyskytnout ve více růst kontrolujících genech. Změněné
formy jiných tříd genů se pak mohou také účastnit na vzniku malignity tím, že umožní proliferující
buňce být invazivní a dostat se do jiných částí těla.
V normální buňce je rovnováha stimulačních a inhibičních signálů pečlivě regulována,
protože to souvisí s regulací buněčného cyklu, který je rozhodující pro buněčnou proliferaci
a diferenciaci. V nádorové buňce je v důsledku změn v signálních drahách organizace buněčného
cyklu narušena.
Buňka je vybavena také zpětnovazebními mechanizmy, které mohou působit proti neobvyklým
změnám v procesu buněčného dělení. Patří k nim např. apoptóza, schopnost buňky spáchat
za určitých podmínek „sebevraždu“, tj. jestliže její základní komponenty jsou porušeny
nebo jestliže je její kontrolní systém deregulován. Tak působí např. poškození chromozomální
DNA. V tomto procesu se účastní také specifické geny např. p53 nebo bcl-2. Mutace těchto
genů pak způsobují poruchy apoptózy. Bylo zjištěno, že neschopnost apoptózy přispívá ke
vzniku nádorů a k jejich rezistenci k terapii.
7
Druhým obranným mechanizmem proti neustálé proliferaci je vestavěný buněčný mechanizmus,
který sčítá a limituje celkový počet dělení buňky, buňka stárne a hyne. Molekulárním
nástrojem tohoto sčítaní jsou segmenty DNA na koncích chromozómů tzv. telomery. Ty se
při každém dělení zkracují, a když dosáhnou kritické délky, dochází k stárnutí a krizi. Jestliže
tento sčítací systém funguje v nádorové buňce řádně, její nadměrná proliferace je přerušena
předtím, než je nádor příliš velký. Aktivací genu, který kóduje enzym telomerázu, který není
u většiny normálních buněk aktivní, ale funguje v nádorových buňkách, však dochází
k obnově telomerických segmentů a to umožňuje buňce se nekonečně množit, tj. stát se ne-
smrtelnou.
Většinou trvá desítky let než se v prekarcinogenní populaci nasbírá dostatek mutací
k malignímu růstu. U některých jedinců je však tato doba silně zkrácena. To je vysvětlováno
dědičností některých genů způsobujících rakovinu. Jestliže rodičovská zárodečná buňka
obsahuje mutaci, tak u potomka je tato mutace přítomna ve všech buňkách těla a pravděpodobnost
vzniku nádoru je vysoká.
1.1 HISTORIE
Historie nádorového onemocnění začala popisnými (epidemiologické) poznatky a spadá do
konce 18 stol. V r. 1775 byla popsána rakovina šourku u kominíků a souvislost onemocnění s
výskytem škodlivin v sazích. V r. 1848 byl pozorován zvýšený výskyt rakoviny prsu u jeptišek
a vysloven pravděpodobný předpoklad souvislosti s bezdětností a nekojením. V r. 1902
byla objevena souvislost RTG paprsků a vzniku rakoviny. Počátkem. 20. stol. byl popsán
rovněž rodinný výskyt nádorů.
Pro poznání příčin nádorového onemocnění měl velký význam v r. 1910 objev viru Rousova
sarkomu, kterým lze infikovat a přenášet nádor u kuřat.
Postupně se rozvíjela odvětví, která zásadním způsobem přispěla k poznání mechanizmů
vzniku a rozvoje nádorového onemocnění. Díky studiu nádorových virů a metodám přenosu
DNA (transformace, transfekce) byly poznány protoonkogeny, onkogeny i nádorově supresorové
geny. Biochemie umožnila studium onkoproteinů, jejich lokalizace, interakce. Buněčná
biologie, molekulární biologie a genetika přispěla ke studiu molekulárních mechanizmů řídících
růst buněk, buněčné dělení, k izolaci, charakterizaci, cílená expresi a funkčním testům
eukaryotických genů.
Pojem „rakovina“ odpovídá více než sto formám této choroby. Téměř všechny tkáně v těle
mohou podlehnout malignitě. Asi 30 trilionů buněk v normálním zdravém organizmu žije ve
8
složitém vzájemně propojeném svazku, regulujíc vzájemně svou proliferaci. Tato spolupráce
buněk zajišťuje, že každá tkáň těla udržuje svou velikost a architekturu. Nádorové buňky naopak
ničí toto schéma, stávají se hluchými k obvyklé kontrole proliferace a vytvářejí si svůj
vlastní vnitřní program reprodukce. Kromě toho mají ještě nebezpečnější vlastnost - schopnost
migrovat a tvořit masu ve vzdálených částech těla. Nádory z takovýchto buněk se stávají
čím dál agresivnější a stávají se letální, jestliže rozrušují tkáně a orgány důležité pro přežití
organizmu jako celku.
1.2 NÁZVOSLOVÍ
Název rakovina je ekvivalentem anglického „cancer“ a německého „der Krebs“ a v užším
smyslu je názvem pouze pro karcinomy (nádory epiteliálního původu). Název je odvozen od
řeckého slova karkinos - rak nebo onkos – krab. Věda o nádorech se pak nazývá onkologie a
onkologická onemocnění jsou ekvivalentem nádorových onemocnění. Pro proces vzniku a
rozvoje nádorového onemocnění se užívá označení karcinogeneze, kancerogeneze, onkogeneze
nebo tumorigeneze.
 MUTACE - dědičná genetická změna v buňce (vzniká bodovou mutací, delecí nebo
inzercí jednoho či více nukleotidů, amplifikací segmentů DNA, inverzí, translokací
nebo získáním či ztrátou chromozómu). Základem je změna genetického materiálu
v buňce, nikoli změna v jeho expresi.
 EPIGENETICKÁ ZMĚNA je změna v genové expresi beze změny v sekvenci DNA
nebo genetického obsahu buňky (zejména změny metylace DNA a acetylace histonů).
 INICIOVANÁ BUŇKA je mutovaná buňka se schopností stát se nádorovou nebo
maligní.
 BENIGNÍ NÁDOR je lokální rozrůstání iniciované buňky.
 MALIGNÍ (ZHOUBNÝ) NÁDOR je nádor se schopností vrůstat do tkání a rozšiřovat
se do vzdálených míst.
 Termín NEOPLASIE (nový růst) se používá pro celý rozsah benigního i maligního
chování buněk.
Kritéria dělení nádorů
a) podle míry nebezpečí je dělíme na benigní a maligní:
9
 Benigní nádory připomínají zralou tkáň, ale buňky se neúměrně namnoží. Jsou
ostře ohraničeny od okolní tkáně.
 U maligních nádorů se buňky vracejí do embryonálního stádia, vykazují různé
stupně zralosti, infiltrují do okolních tkání a krevní nebo lymfatickou cestou
se dostávají do vzdálených míst, kde tvoří sekundární nádory – metastázy.
b) podle tkáně, kde vznikají (tab. 1)
 karcinomy,
 sarkomy,
 leukémie,
 lymfomy,
 blastomy.
Tab.1 Základní klasifikace nádorů
Výchozí tkáň Zralé benigní buňky (nezhoubné) Nezralé maligní buňky (zhoubné)
epitel
povrchový papilom karcinom
žlázový adenom adenokarcinom
Pojivo
kolagenní fibrom fibrosarkom
tukové lipom liposarkom
chrupavka chondrom chondrosarkom
kost osteom osteosarkom
Sval myom myosarkom
Cévní angiom angiosarkom
Krvetvorná lymfatická mononukleóza? leukemie lymfom, myelom
Nervová
centrální gliom glioblastom
periferní ganglioneurom pargangliom neuroblastom maligní paragangliom
Zárodečná
gonadoblastom seminom dysgerminom
teratom zralý teratom nezralý
1.3 VZNIK A ROZVOJ NÁDOROVÉHO ONEMOCNĚNÍ
Podle teorie „nádorové kmenové buňky“ je nádor obecně odvozen od jedné buňky, která se
dramaticky mění po sérii genetických změn. Zdravá buňka má definovaný tvar a strukturu a
prosperuje mezi uspořádanými okolními buňkami. Odpovídá na podněty ze svého okolí a dává
vznik dceřiným buňkám jen tehdy, jestliže rovnováha stimulačních a inhibičních signálů
z okolí upřednostní buněčné dělení.
10
Avšak v procesu replikace nebo dělení existuje stálá hrozba vzniku mutací, náhodných změn,
které mohou tento regulační cyklus porušovat. Jedna mutace může způsobit, že buňka, která
vypadá normálně a je méně citlivá na vnější signály se může příležitostně začít nekontrolovaně
dělit.
Akumulace genetických změn v důsledku genetické nestability může způsobit, že se dceřiná
buňka stane zcela hluchou k externím signálům a vykazuje znaky malignity. Buňka ztrácí
přesný tvar a hranice, nereaguje na růstově inhibiční signály a získává schopnost nekontrolovaně
se dělit.
Vznikající masa stlačuje a poškozuje zdravou tkáň ve svém sousedství a může dále překonávat
bariéry jednotlivých orgánů a metastázovat, což znamená, že kolonizuje vzdálené tkáně.
Většina benigních i maligních nádorů je složena z heterogenní směsi dediferencovaných buněk
vzniklých z jediné buňky. Epidemiologické studie předpokládají, že nádorové onemocnění
je způsobeno kombinací faktorů genetických a faktorů okolního prostředí. Výskyt je ovlivněn
prostředím (polutanty, expozice chem. látkám, viry), životním stylem (kouření, alkohol),
výživou (přítomnost antioxidačních faktorů, vitamínů, vlákniny, tuků). Předpokládá se, že
vznik a rozvoj zejména některých typů nádorových onemocnění je až z 80% ovlivněn faktory
prostředí. Zbývajících 20% je přičítáno dědičným složkám a spontánním mutacím.
Průběh onemocnění je velmi různý. Liší se podle typu nádoru, věku pacienta i způsobu léčení.
Zhoubné nádory jsou u lidí velmi časté, v civilizovaných zemích jsou na druhém místě příčin
úmrtí. Nádory však trpí i jiné živočišné druhy. Myši mají téměř všechny typy nádorů, které
nalézáme u člověka, a proto jsou často využívány v experimentální oblasti. Jinak nádory nacházíme
i u drůbeže, koček, psů, opic, plazů a dokonce i hmyzu.
Vznik a rozvoj nádorového onemocnění – karcinogeneze (kancerogeneze, ontogeneze,
tumorigeneze) – je vícestupňovitý proces, který je výsledkem interakce genetických a epigenetických
změn vyskytujících se hlavně u kmenových a prekursorových buněk různých
typů. Za vývoj nádoru jsou zodpovědné
1) genetické změny – mutace
2) epigenetické změny ovlivňující expresi genů (především změny metylace DNA a acetylace
histonů a dále ovlivnění mechanizmů přenosu signálů regulujících buněčný
cyklus, proliferaci, diferenciaci a smrt buněk apoptózou, inhibice mezibuněčné komunikace
atd.).
11
Základem celého procesu karcinogeneze je indukce mutací, tj. fáze iniciace. Dochází ke
změnám genetického materiálu buňky, které nevratně mění normální buňku
v preneoplastickou. Ve fázi rozvojové - promoční dochází k preferovanému klonálnímu
růstu preneoplastických nebo neoplastických buněk po působení tzv. nádorově promočních
podnětů (regenerace po odstranění části buněčné populace nebo po smrti buněk, růstové signály,
působení vnějších signálů – látky z diety, chemické a a fyzikální faktory). Fáze je zpočátku
vratná, později nevratná. Přechodná fáze konverze či transformace zahrnuje změny
fenotypu a vznik maligního klonu.
Progrese představuje pozdější fáze vývoje nádoru a je charakterizována akumulací dalších
mutací, zejména změnami počtu chromozómů a jejich přestavbami, což je spojeno se vzrůstající
rychlostí proliferace, invazivitou a vznikem metastáz. Dochází tak k nevratnému přechodu
preneoplastické populace v neoplastickou, z benigního do maligního stádia (obr 1-1).
Obr. 1-1 Mnohostupňový proces karcinogeneze
Nádorové onemocnění vzniká v zásadě porušením homeostázy na úrovni buněk a buněčných
populací. Homeostáza v tkáních je udržována integrovaným systémem komunikačních
mechanizmů (mimo-, vnitro- a mezibuněčných) a reguluje chování buněk především
s ohledem na schopnost proliferace, diferenciace, adaptivní odpovědi a apoptózy.
12
Iniciované preneoplastické buňky jsou udržovány v latentním stavu v důsledku působení
těchto "přirozených" regulačních mechanizmů. V podpůrné (promoční) fázi rozvoje nádorů se
uplatňují látky působící negenotoxickými (nebo epigenetickými) mechanizmy, které způsobují
změny chování buněk v důsledku deregulace zmíněných procesů. Zásahy, které vedou
ke změnám v expresi genů a k poruchám homeostázy se odehrávají v buňce na různých
úrovních a různými mechanizmy.
Základními znaky nádorové populace jsou pak zejména ztráta kontaktní inhibice a kontroly
růstu, ztráta schopnosti terminální diferenciace, ztráta schopnosti apoptózy a snížení
nebo inhibice mezibuněčné komunikace.
1.4 MECHANIZMY KARCINOGENEZE, BUNĚČNÁ TRANSFORMACE
Mechanizmus karcinogeneze zahrnuje přímé interakce s DNA a změny v expresi
genů. Zatímco iniciace a progrese zahrnují strukturální změny v DNA, promoce je charakterizována
nestálými změnami v proliferaci iniciovaných buněk a jejich potomstva a reverzibilními
změnami v genové expresi. Strukturální změny genomu iniciované buňky jsou kvalitativně
odlišné od změn v progresivním stadiu. V iniciačním stadiu dochází k jednoduchým
záměnám bazí nebo malým delecím v kritických genech, zejména tzv. protoonkogenech, což
stačí k přeměně normální buňky v iniciovanou. V progresivním stadiu dochází k velkým
změnám v genomu, jako jsou chromozomální translokace, delece, inzerce a amplifikace genů.
Přítomnost jedné nebo více iniciovaných buněk v tkáních s určitým stupněm replikace
je obecným jevem. K fixaci iniciované buňky je třeba alespoň jedno kolo buněčného dělení
(podobné fixaci mutace). Protože iniciační podněty jsou součástí prostředí (radiační
pozadí, kontaminace potravin, látky v ovzduší), je mnoho zdrojů spontánního vzniku iniciovaných
buněk. Takové pozadí iniciovaných buněk je pak zdrojem pro neoplastické poruchy,
které se vyvíjejí po chronickém působení promočních látek (obr 1-2).
13
Obr. 1-2 Iniciace a promoce
Abnormality v karyotypu, které jsou znakem progresivního stadia, se mohou vyskytovat
v populacích s rychlostí proliferace převyšující normál, tedy takových, které jsou ve stadiu
promoce a obzvláště, jestliže jejich genom je již změněn mutací. Tak se obě "genetická" stadia
karcinogeneze - iniciace a progrese - mohou vyskytovat nahodile a mezistadium promoce
(indukované exogenně nebo endogenně) může sloužit k realizaci potenciálu pro neoplastický
vývoj těchto spontánních procesů.
Změna genetické informace v buňce je obecně nazývána buněčnou tranformací. Může
vzniknout spontánně nebo je indukována viry, chemickými látkami nebo fyzikálními faktory.
Transformované buňky se liší od normálních buněk v metabolických a růstových vlastnostech,
v požadavcích na růstové faktory a výživu, na fyzikální podmínky růstu, kultivační povrch
(mohou růst i v třírozměrné formě), liší se v antigenních vlastnostech, morfologicky atd.
Nemusí však nutně tvořit nádory v organizmu.
Maligní transformací pak nazýváme přeměnu buňky s normálními růstovými vlastnostmi na
buňku s vlastnostmi buňky maligní (zhoubné). Buňka ztrácí schopnost produkovat nebo odpovídat
na specifické růstové signály (tj. růstové faktory a inhibiční faktory) nebo na ně od-
14
povídá jinak, či produkuje vlastní odlišné signály (transformující růstové faktory), (obr. 1-3).
Obr. 1-3 Postupné změny při transformaci normální buňky v nádorovou (The Scientist. 2003 : 26.)
Normální buňky rostou v umělé kultuře in vitro spořádaně v jediné vrstvě a jejich množení se
zastaví, když pokryjí dno nádoby. Existuje u nich tzv. kontaktní inhibice růstu. Tuto vlastnost
nádorové buňky postrádají, rostou pořád dál i přes sebe, chovají se chaoticky a neuspořádaně.
Nádorové buňky jsou "nesmrtelné", to znamená, že je lze neomezeně množit (obr. 1-4).
15
Obr. 1-4 Ztráta kontaktní inhibice v buněčné kultuře (Figure 23–25. Molecular Biology of the Cell,
4th Edition)
Denzitně závislá kontrola růstu transformovaných buněk může být porušena ztrátou závislosti
na koncentraci nebo přítomnosti pozitivních růstových faktorů séra. U negativních faktorů
může být tato kontrola narušena buď ztrátou schopnosti transformovaných buněk tyto inhibitory
produkovat, nebo ztrátou schopnosti na ně reagovat. Je tedy narušena takto realizovaná
negativní zpětná vazba.
Kontrola růstu normálních savčích buněk zahrnuje interakce řady nespecifických i specifických
růstových signálů. Při maligní transformaci dochází ke změnám v produkci i příjmu specifických
růstových signálů zprostředkovaných proteiny v roli růstových stimulátorů nebo
inhibitorů. Tyto podněty protipůsobí nebo působí aditivně. Růst je tedy výslednicí interakce
pozitivních a negativních signálů.
Změny v produkci a příjmu pozitivních a negativních signálů, které jsou výsledkem působení
karcinogenních činitelů na genetický materiál buňky, mohou být startovací silou dalších fyziologicko
– morfologických změn.
Dereprese nesprávných genových sekvencí vede pak procesem kaskádovitých katastrof k rozvoji
široké škály změn a je velmi těžké definovat změnu primární.
Existuje mnoho stupňů a úrovní, na kterých může být růst ovlivňován. Je to kombinace přímých
a nepřímých mechanizmů, tj. průniku regulačních růstových faktorů do buněk za současného
uvolnění vnitrobuněčných mediátorů modifikujících a zprostředkujících rozšíření
růstového signálu v buňkách.
Některé změny chování transformovaných buněk mají úzký vztah k membránovým vlastnostem,
což se projevuje v komunikaci buněk, především ve snížené schopnosti komunikace
pomocí mezerovitých spojení (gap junction) - viz dále. Maligní změny mohou být dále spojeny
i se ztrátou specifity komunikace.
Může tedy existovat mnoho úrovní vzniku nekontrolovaného nádorového růstu. Poznání
těchto úrovní regulace se jeví jako hlavní směr poznání příčin nekontrolovaného růstu u jednotlivých
typů nádorů.
Ztráta produkce růstových inhibitorů a reaktivity na ně a ztráta požadavků na růstové
faktory u maligně transformovaných buněk jsou zřejmě primární děje v procesu maligní
transformace onkogenními viry, chemickými karcinogeny a zářením.
16
Teorie onkogeneze obsahuje koncept autokrinní růstové deregulace, zastavené diferenciace a
imortalizace. V souvislosti s poznáním, že v onkogenním procesu jsou stejně důležité ztráta
negativních signálů a indukce pozitivních signálů, byly identifikovány nádorově supresorové
geny a onkogeny. V poslední době je kladen důraz na novou třídu onkogenů, tzv. represory
apoptózy. Je velmi pravděpodobné, že všechny lidské typy rakoviny zahrnují mechanizmus
potlačení apoptózy. V souvislosti s tím se objevil i termín „anti - cellular senescence factors“,
tj. faktory působící proti stárnutí buňky.
Kontrolní otázky k tématu:
 Jak lze charakterizovat nádorovou tkáň?
 Jak se liší benigní a maligní nádor?
 Jaký je rozdíl mezi mutací a epigenetickou změnou?
 Jaké základní fáze rozeznáváme v procesu karcinogeneze a čím jsou charakterizovány?
 Jaké jsou zásadní rozdíly mezi iniciační a promoční fází?
 Ve kterých fázích a jak se rozhoduje o pokračování nádorového procesu?
 Jaké jsou základní znaky nádorové populace?
 Co rozumíte pod pojmem buněčná transformace a maligní transformace?
 Jak je v zásadě zajišťována rovnováha (homeostáza) v buněčných populacích?
 V jakém smyslu se z hlediska růstových signálů mění nádorová populace?
 V jaké tkáni vznikají karcinomy a v jaké sarkomy?
 Vyjmenuj faktory, které mohou způsobit iniciaci buňky.
 Co znamená kontaktní inhibice růstu buněk?
17
2. MUTACE
2.1 VÝZNAM MUTACÍ U NÁDOROVÝCH ONEMOCNĚNÍ
Mutace je definována jako kvalitativní nebo kvantitativní změna v genetické informaci
obsažené v DNA. Je považována za nevratnou (ireverzibilní) změnu a může být indukována
fyzikálními, chemickými či jinými faktory.
Mutace mohou vznikat na úrovni genů nebo chromozómů. Jeden specifický gen může být
změněn přidáním, ztrátou nebo záměnou jedné báze. Protein kódovaný tímto genem pak může
být změněn s ohledem na strukturu a funkci (obr. 2-1).
18
Obr. 2-1 Genetické změny a disorganizace chromozómů v nádorových buňkách (Van Noorden C.J.F.
et al., American Scientist 1998 : 130)
Jestliže mutace zahrnuje změnu v počtu chromozómů v buňce (nondisjunkce, polyploidizace),
tak potom, i když jednotlivé geny jsou normální, jejich počet může narušit jejich funkci.
Změny v uspořádání chromozómů způsobené delecí nebo translokací části jiných chromozó-
19
mů také mohou způsobit jak mutace genů, tak abnormální expresi genů umístěných na takovémto
chromozómu.
Není pochyb, že mutace hrají u nádorových onemocnění důležitou úlohu. Jak onkogeny a
nádorově supresorové geny tak i abnormální chromozómy a počty chromozómů jsou spojeny
s nádorovými buňkami (obr 2-2).
Obr. 2-2 Geny se dědí v odpovídajících párech (Cavence E.K. and White R.L., Scientific American
1995 : 50)
Jako mutageny mohou působit různé chemické látky i fyzikální faktory (např. ionizující či
UV záření), ale i viry, které indukují v buňkách mutace. Kromě toho mohou dědičné mutace
20
(Xeroderma pigmentosum, Wilmsův nádor, albinismus atd.) předurčovat jedince k určitým
typům nádorů.
Důležité je, uvědomit si, že mutagenita se nerovná karcinogenitě. Ze studií vyplývá, že
ačkoliv mutageny mají vysokou pravděpodobnost být i karcinogeny (84 %), může docházet k
falešným predikcím, protože řada nekarcinogenních látek jsou rovněž mutageny. Naopak také
mnoho nemutagenních chemikálií může být karcinogenní.
Chemikálie jsou označovány jako karcinogeny, jestliže v exponované lidské populaci je vyšší
frekvence nádorů než v neexponované populaci nebo jestliže se objevují nádory u zvířat, kterým
byla chemikálie podávána.
Existuje také řada látek či faktorů, které fungují jako kokarcinogeny, tím, že např. zvyšují
hladiny buněčných enzymů, které aktivují karcinogeny.
Antikarcinogeny se zase chemicky váží na karcinogen, odbourávají jej, tlumí enzymy aktivující
karcinogeny nebo obsadí cílové místo (kompetitivní inhibice).
Mutace jsou výsledkem různých typů mechanizmů. Některé bodové vznikají následkem chyb
v reparaci poškozené DNA při replikaci DNA s nereparovanými poškozeními. Na druhé
straně některé mutace mohou vzniknout při replikaci normální DNA s defektivní DNA polymerázou
nebo normální DNA polymerázou, která je inhibovaná.
Změny v počtu chromozómů jsou pravděpodobně způsobeny faktory, které neovlivňují přímo
DNA, ale ovlivňují molekuly zodpovědné za segregaci chromozómů během buněčného
dělení. Chromozomální přestavby jsou pravděpodobně způsobeny jak faktory poškozujícími
DNA, tak i jiné enzymy nutné pro její stabilitu.
Mutace jsou nejen znakem nádorů, ale jsou také zásadní pro jejich vývoj. Normální frekvence
mutací 10-7
–10-8
/nukleotid/buněčné dělení. Zvýšená frekvence mutací podporuje karcinogenezi.
Molekulární techniky dnes umožňují zkoumat lidský genom od chromozómů až
po sekvence nukleotidů a odhalovat tak stále více a více mutací v nádorových buňkách.
Genom nádorových buněk je nestabilní a tato nestabilita vyúsťuje v kaskádu mutací,
z nichž některé umožňují nádorovým buňkám obejít regulační procesy, které kontrolují lokalizaci
buňky, její dělení, adaptaci a smrt. Genetická nestabilita je manifestována velkou heterogenitou
buněk v každém nádoru. Kromě toho se u nádorů vyvíjí rezistence k chemoterapeu-
tikům.
21
2.2 POŠKOZOVÁNÍ A REPARACE DNA
Každý nádorový fenotyp obsahuje specifické mutace v kritických genech. Tyto mutace vznikají
buď kopírováním nereparovaných poškození v DNA nebo chybami během syntézy
DNA (obr. 2-3).
Obr. 2-3 Spojení genotoxického stresu a genomové nestability (Jefford Ch.E., Irminger-Finger I., Crit
Rev Oncol/Hematol 2006 : 1)
Současné studie předpokládají dva hlavní mechanizmy vzniku mutací v nádorových buňkách:
 deficit v reparaci DNA (kopírování nereparovaných poškození v DNA nebo chyby během
syntézy DNA)
 deficit v rozdělování chromozómů při buněčném dělení
Zdrojem nepřesností při replikaci DNA jsou chyby vzniklé při DNA polymeraci (tj. kvalita
DNA polymeráz a souvisejících „proofreadingových“ procesů) a chyby v systémech reparace
DNA. Chyby purifikovaných DNA polymeráz in vitro se pohybují od 5000 pro polymerázu
beta, která syntetizuje krátké úseky po 10 mil. pro polymerázu delta a eta účastnící se replika-
22
ce DNA. U nádorů nebyly prokázány defekty v DNA polymerázách, ale byly prokázány defekty
ve dvou hlavních systémech reparace DNA.
a) Nukleotidová excizní oprava („nucleotide-excision repair“ – NER) – s ní spojená
nestabilita („NER-associated instability“ – NIN)
b) Oprava špatného párování („mismatch repair“ – MMR) - s ní spojená mikrosatelitová
nestabilita (MIN) (obr. 2-4)
Obr. 2-4 Oprava špatného párovaní bazí (Figure 12.8c. Weinberg R. A., The Biology of Cancer (©
Garland Science 2007))
23
V buněčné DNA dochází ke stálému poškozování a resyntéze. DNA je poškozována jak environmentálními
tak endogenními zdroji. Mnoho z těchto látek jsou mutageny a řada z nich i
karcinogeny. Poškození DNA chemikáliemi spadá do dvou kategorií:
a) ty, které produkují velké rozsáhlé adukty a jsou reparovány excisí nukleotidů a
b) ty, které způsobují malé změny reparované excisní reparací bazí, jako např. alkylační
činidla, která přidávají metyl- a etylskupiny do nukleotidů.
Bylo prokázáno, že kromě chemikálií existuje řada přírodních látek v potravě, které také
mohou poškozovat DNA. Konzumace těchto látek je pravděpodobně daleko vyšší než expozice
průmyslově produkovanými chemikáliemi.
Buněčné metabolické procesy rovněž produkují reaktivní chemické produkty se schopností
poškozovat DNA a tak produkovat spontánní mutace. Dokonce i voda má schopnost poškozovat
DNA, když způsobí hydrolýzu glykosilických můstků a tvorbu mutagenních abazických
míst. Odhaduje se, že každá buňka je každý den podrobena 10 000 depurinací. Poškození
DNA reaktivními kyslíkovými radikály (ROS) se vyskytuje přibližně se stejnou frekvencí a
poškozené baze např. 8-oxo-deoxyguanosine narušují kód. Ačkoliv je deaminace cytosinu na
tymidin méně častá, způsobuje změnu sekvence nukleotidů. Vzhledem k vysoké frekvenci
poškození je pravděpodobné, že významná část poškození unikne reparaci a produkuje mutace
během replikace této nereparované DNA DNA polymerázami. Týká se to zejména drobných
změn. Rozsáhlé adukty je obtížné obejít a indukce mutací závisí na indukci dalších mechanizmů
zahrnujících chybnou syntézou DNA.
Nukleotidové sekvence v buněčné DNA jsou udržovány v homeostatické rovnováze, kdy
růst poškození DNA nebo snížení reparace vedou ke zvýšené frekvenci mutací (obr. 2-5).
24
Obr. 2-5 Faktory vedoucí k akumulaci mutací v nádorových buňkách (Loeb K. R. and Loeb L. A.,
Carcinogenesis 2000 : 379)
Obrovské množství chromozomálních aberací a heterogenita nádorů předpokládají, že nádorové
buňky jsou geneticky nestabilní. K této nestabilitě přispívají v zásadě a nezávisle dva
překrývající se mechanizmy:
a) vznik mutovaného fenotypu nádorových buněk založený na vzrůstajícím počtu chyb
v syntéze DNA během replikace. Tyto chyby vznikají v důsledku mutací v DNA polymerázách,
takže vnášejí chyby nebo mutací v DNA reparačních proteinech, které
jsou tak defektní. Některé z těchto mutací nastávají v genech důležitých pro udržování
genetické stability
b) akumulace mutací založená na postupných vlnách klonální selekce. Tento model vytvořil
na základě analýzy sekvence chromozomálních aberací v nádorech Nowell v r.
1976 (obr 2-6).
25
Obr. 2-6 Hromadění, selekce a klonální expanze mutací (Figure 11.12. Weinberg R.A., The Biology of
Cancer (© Garland Science 2007))
2.3 MIKROSATELITY
Bylo zjištěno, že velké množství mutací (např. až sto tisíc u nádoru kolonu) se nachází v tzv.
mikrosatelitech – repetitivních sekvencích mezi geny. Nyní se ukazuje, že repetitivní sekvence
jsou i uvnitř genů a jsou u nádorových buněk zkracovány nebo prodlužovány s vysokou
frekvencí. Tak dochází patrně k inaktivaci nádorově supresorových genů během rozvoje nádorů.
Vysoká hladina nestability mikrosatelitů se vyskytuje zejména u tzv. HNPCC – dědičný
nepolypózní nádor kolonu. Dědí se zde mutace v jedné alele genů zahrnutých v opravě nesprávných
spojení v DNA ("mismatch repair") a dochází s vysokou frekvencí ke ztrátě druhé
divoké alely. Lokus zodpovědný za HNPCC byl zmapován do oblasti 2p16 a 3p21. V roce
1993 poprvé navrženo, že HNPCC může souviset s defekty MMR a bylo potvrzeno, že „odpovědnými“
geny jsou MSH2 na chromozómu 2 a MSH1 na chromozómu 3. MSH2 a MSH1
odpovídají za 90% vrozených mutací HNPCC, další jsou PMS1, PMS2 a MSH6.
U jiných nádorů, u kterých dochází k expanzi nebo deleci repetitivních sekvencí, je snížená
reparace DNA způsobena metylací společně s redukovanou expresí některého z genů pro
"mismatch" reparaci. Na nestabilitě mikrosatelitů se ve velké míře podílejí ROS, takže se
uvažuje o terapeutickém využití látek působících jako antioxidanta.
26
Nádory vykazující nestabilitu mikrosatelitů obsahují často změny v délce repetitivních sekvencí
uvnitř řady genů spojených s nádory jako je APC, IGF, TGF-beta,hMSH3, hMSH6.
2.4 CHROMOZOMÁLNÍ NESTABILITA
Genetická nestabilita nádorových buněk se projevuje nejen na úrovni nukleotidů vznikajícími
bodovými mutacemi, ale také na úrovni celých chromozómů translokacemi, delecemi,
amplifikacemi a aneuploidií. Oba typy nestability vedou k mutantnímu fenotypu prostřednictvím
změněné exprese proteinů, funkcí nebo efektem genové dávky.
Amplifikace (zmnožení) genů. Téměř všechny nádory prsu a vaječníků studované s využitím
srovnávací genomové hybridizace obsahují řadu změn v počtu genových kopií. Genová amplifikace
se objevuje u některých typů nádorů vyšších stádií a může souviset s rezistencí
k chemoterapeutikům (N-myc, erb a ras). Amplifikace se objevují v pozdních stádiích maligní
transformace, jsou spojeny s agresivně rostoucími nádory a signalizují nepříznivý prognostický
vývoj.
Aneuploidie, změna v počtu chromozómů, je vlastností řady nádorů. Protože každý chromozóm
obsahuje tisíce genů, je udivující, že změny v počtu chromozómů jsou slučitelné s
viabilitou buněk. Specifické chromozomální výměny se vyskytují ve vysoké frekvenci a jsou
detekovány v určitých nádorech. Obecně existuje pozitivní korelace mezi počtem chromozomálních
změn v nádoru a maligním potenciálem tohoto nádorového onemocnění.
Je však poměrně málo známo o tom, jak se aneuploidie vyvíjí nebo o selektivních výhodách
jaké přináší nádorům. Aneuploidie může vzniknout fragmentací chromozómů, translokací,
amplifikací nebo nondisjunkcí. Progresivní růst aneuploidie je raným počátečním dějem vedoucím
ke genetické nestabilitě a je nezávislý na akumulaci jiných typů mutací (obr. 2-7).
27
Obr. 2-7 Potenciální mitotické cíle vedoucí k aneuploidii (podle Sen S., Curr Opin Oncology
2000 : 82)
Předpokládá se, že nejdříve vznikají tetraploidní mezistupně po defektní mitóze nebo endoreduplikaci.
Po přechodné zástavě mitózy v přítomnosti poškození vřeténka, jsou některé nádorové
buňky schopny obnovit buněčný cyklus vstupem do dalšího kola syntézy DNA, což vede
k endoreduplikaci. Počínají si tak zejména buňky, které postrádají funkční produkty genů
kontrolujících přechod fáze G1/S jako jsou p53, pRb, p16, p21 i buňky se zvýšenou expresí
onkogenu myc. Úloha defektních kontrolních mitotických bodů při vzniku aneuploidie však
není ještě zcela jasná
Předpokládá se, že existují dva základní mechanizmy vzniku genetické nestability (obr. 2-
8):
 Mechanizmus zahrnující mutace v genech pro opravu nesprávných spojení DNA (mismatch)
a manifestují se nestabilitou mikrosatelitů. Je zapotřebí mutace v obou alelách.
 Mechanizmus manifestující se fragmentací chromozómů nebo duplikací či delecí celých
chromozómů. Stačí pouze jedna mutace, protože fenotyp nestability chromozómů
má dominantní charakter.
Obr. 2-8 Různé dráhy vedoucí ke vzniku mutovaného fenotypu nádorové buňky (Loeb K. R. and Loeb
L. A., Carcinogenesis 2000 : 379)
28
Důležitým procesem při vývoji nádorů je rovněž ztráta heterozygotnosti („lost of heterozygosity“,
LOH). Buňky, které nesou jednu mutovanou alelu nádorového supresoru, ztrácejí
delecí velkou část chromozómu, který nese funkční alelu. V oblastech s vysokou frekvencí
LOH často leží geny nádorových supresorů. Buňky, které nesou jednu mutovanou alelu nádorového
supresoru (např. retinoblastoma- RB gen), ztrácejí funkční alelu (obr. 2-9).
Obr. 2-9 Ztráta heterozygotnosti (Figure 7.8. Weinberg R. A., The Biology of Cancer (© Garland
Science 2007))
Předpokládá se proto, že mutovaný fenotyp je manifestován pravděpodobněji nestabilitou
chromozómů než bodovými mutacemi. Souvisí to však s tím, že chromozomální změny jsou
daleko snadněji detekovatelné než náhodné bodové mutace.
S růstem počtu mutací přispívá ke genetické nestabilitě jev klonální selektivity. Jak se nádor
rozrůstá, střetává se s řadou překážek omezujících jeho růst. Je to vliv okolních tkání, omezená
výživa a přístup kyslíku, potřeba růstových faktorů, nedostatečné zásobování krví atd.
Každá z těchto překážek může být překonána v důsledku mutací, které poskytují růstovou
výhodu a ustanovují novou klonální populaci. Za každým kolem selekce dochází také ke
vzniku dalších mutací (obr. 2-10).
29
Obr. 2-10 Vývoj nádoru založený na selekci mutovaného fenotypu (Loeb K. R. and Loeb L. A., Carcinogenesis
2000 : 379)
Díky genetické nestabilitě dochází během času k akumulaci mutací buď v gametách nebo
somatických buňkách. Somatické nebo dědičné genetické změny zahrnuté v genetické nestabilitě
postihují funkce jako je reparace DNA a kontrolní body buněčného cyklu a mitózy, což
předchází zvýšenou telomerázovou aktivitu. Somatické buňky však vyžadují pro rozvoj nádoru
ještě dysfunkci tzv. „gatekeepers“. Mutace umožňující genomovou nestabilitu jsou v gametách
i somatických buňkách selektovány.
„Gatekeepers“ jsou recesivní geny, které přímo regulují (limitují) růst nádorů buď inhibicí
jejich růstu nebo indukcí jejich smrti.
„Caretakers“ jsou geny, jejichž inaktivace navozuje genetickou nestabilitu a ta pouze nepřímo
indukuje růst nádorů zvyšováním mutační rychlosti.
Geny jako jsou APC, či p53 fungují zároveň jako „gatekeepers“ i „caretakers“.
30
2.5 KONTROLNÍ BODY BUNĚČNÉHO CYKLU, APOPTÓZA A MUTOVANÝ
FENOTYP
V eukaryotické buňce existují kontrolní body, které zastavují replikaci DNA a umožňují reparaci.
Při mutaci genů kontrolujících např. přechod G1/S buněčného cyklu je umožněna replikace
nereparované DNA a výsledkem je zvýšená mutageneze.
Změny v načasování fází buněčného cyklu poskytují další mechanizmus pro vznik mutovaného
fenotypu. V průběhu buněčného cyklu existuje několik kontrolních bodů, kde je monitorována
reparace poškození před vstupem do následující fáze (obr. 2-11). Při aktivaci se v
těchto bodech cyklus přechodně zastavuje, aby mohla být poškození reparována. Eliminace
těchto kontrolních bodů vede k vývoji mutovaného fenotypu. Např. mutace v p53 způsobuje
absenci kontroly poškození DNA a umožňuje nádorové buňce replikovat tuto poškozenou
DNA a akumulovat mutace v dceřinných buňkách, což vede ke genomové nestabilitě. V případě
vzniku nereparovatelného poškození se normálně spouští apoptóza, která zabrání rozšíření
mutací (obr. 2-12). Řada nádorů však obsahuje mutace, které zpožďují nebo zabraňují
apoptóze a tak podporují přežití geneticky nestabilních maligních buněk (obr. 2-13).
Obr. 2-11 Kontrolní body buněčného cyklu (Figure 8.4. Weinberg R.A., The Biology of Cancer (©
Garland Science 2007))
31
Obr. 2-12
Obr. 2-13 Proteiny spouštějící nebo blokující apoptózu (Figure 9.27c. Weinberg R.A., The Biology of
Cancer (© Garland Science 2007))
32
2.6. GENETIKA vs. ENVIRONMENTÁLNÍ FAKTORY
Při vzniku nádorů působí dva typy mechanizmů - environmentální faktory a genetické vybavení
jedince.
V některých případech je primární environmentální faktor, který způsobí vznik nádoru u
"normálního" jedince. Avšak i v tomto případě jsou zasaženy geny, protoonkogeny a nádorově
supresorové geny. Kromě toho existují další geny, které mohou způsobit větší či menší
citlivost (susceptibility) jedince k environmentálním faktorům.
Předpokládáme-li, že všechny nádory jsou výsledkem iniciační, promoční a progresívní fáze
karcinogeneze, měly by existovat geny, které:
a) buď chrání, nebo predisponují protoonkogeny nebo nádorově supresorové geny k aktivaci
nebo inaktivaci,
b) selektivně podporují nebo suprimují růst a expanzi iniciované buňky,
c) zabraňují nebo zvyšují možnosti získání genetické/epigenetické nestability iniciované
buňky, které zapříčiňují její malignitu.
Příkladem jsou některé lidské dědičné syndromy (obr. 2-14):
 Albinismus
Jedinci s tímto syndromem nemají melaninovou pigmentaci, která chrání kůži nebo
oči před škodlivými účinky UV záření. Mají normální reparační mechanizmy DNA,
ale množství poškození je větší než je tento systém schopen zvládnout. Nereparovaná
poškození DNA fungují jako substrát pro vznik mutací v protoonkogenech nebo nádorově
supresorových genech. Syndrom je klasifikován jako typ náchylný ke vzniku nádorového
onemocnění. Protože poškození DNA je velké, mnoho buněk umírá a smrt
kožních buněk stimuluje tzv. kompenzační – regenerační růst buněk přežívajících.
V tomto procesu pak vzniká možnost podpory dělení iniciovaných buněk. Klony iniciovaných
buněk dále exponované UV vykazují zvýšenou pravděpodobnost dalších
mutačních (genetických) změn, při jejichž hromadění dochází k postupu populace buněk
do progresívního stadia.
 Xeroderma pigmentosum
Genetický syndrom, který také předurčuje jedince k rakovině kůže, avšak na jiném
principu. Jedinci jsou nositeli genu, který neumožňuje reparovat poškození DNA indukované
UV. Výsledkem jsou nereparovaná poškození DNA, která vedou ke smrti
buněk nebo k mutacím. Podobně jako u albínů dochází ke kompenzační hyperplazii při
náhradě odumřelé tkáně. Iniciovaná buňka kůže proliferuje, ale nediferencuje. Vytváří
33
klon iniciovaných buněk (papilom) citlivý k indukci dalších genetických/epigenetických
změn a k progresivnímu rozvoji.
Obr. 2-14 Lidské dědičné syndromy způsobené dědičnými defekty v reparaci DNA (Figure 12.1.
Weinberg R. A., The Biology of Cancer (© Garland Science 2007))
Jedinci s albinismem nebo XP však nejsou odsouzeni k nádorovému onemocnění. Jestliže je
pokožka chráněna před UV, nemusí být vyvoláno.
Při nadměrném působení UV mohou být postiženi i “normální” jedinci. Reparační systém je
přetížen a vzniká poškození DNA vedoucí opět k mutacím a ke smrti buněk podobně jako v
předchozích případech. Jedinci s větší pigmentací jsou lépe chráněni před škodlivými účinky
UV.
Existuje řada environmentálních faktorů a genů, které předurčují nebo chrání jedince před
vznikem nádorů. Existuje řada chemikálií buď exogenních (dieta, životní styl, léčiva, polutanty)
nebo endogenních (hormony, růstové faktory), které nepoškozují DNA a nejsou mutagenní.
Jsou to negenotoxicky působící látky (faktory), které mohou působit jak promoční stimulací
proliferace iniciované buňky, tak supresí apoptózy. Jedinci, kteří jsou normálně exponováni a
akumulují iniciované buňky (což se normálně děje s přibývajícím věkem), ale kteří jsou exponováni
abnormálnímu množství promočních látek v těle v důsledku genetického defektu,
jsou označování jako "promotion-prone".
34
Vyloučení působení nádorových promotorů může u normálních jedinců snížit vznik nádorů
přesto, že dojde k iniciaci. Naopak pravidelná a chronická expozice dostatečnému množství
nádorového promotoru zvyšuje riziko vzniku nádoru. Podobně jako existují antiiniciátorové
geny a látky, tak existují i geny a látky působící antipromočně.
Kontrolní otázky k tématu:
 Jak je definována mutace?
 Na jaké úrovni mohou mutace vznikat?
 V jakém smyslu může být určitý protein změněn mutací?
 Jaký je rozdíl mezi aktivační a inaktivační mutací?
 Jaké jsou 2 hlavní mechanizmy vzniku mutací v buňkách?
 Poruchy jakých typů reparace DNA jsou zásadní při vývoji nádorů?
 Jakou úlohu hrají při vzniku mutací DNA polymerázy?
 Jak vzniká genetická nestabilita a které mechanizmy k ní přispívají?
 Co jsou to tzv. „gatekeeper“ a „caretaker“ geny?
 Kde se nacházejí hlavní kontrolní body buněčného cyklu? Vyjmenuj nejdůležitější molekuly
spojené s jejich regulací.
 Jakou roli hraje v karcinogenezi apoptóza?
 Co jsou to mikrosatelity a jakou úlohu hrají v nádorech?
 Co je to genová amplifikace a její význam.
 Co je aneuploidie a co k ní přispívá?
 Jakou roli hraje ztráta heterozygotnosti u nádorového onemocnění?
 Vysvětlete pojem klonální selektivita a jeho význam v rozvoji nádoru?
 Které dva základní vlivy se uplatňují při vzniku a rozvoji nádorového onemocnění?
 Charakterizujte lidské dědičné syndromy predisponující k nádorům způsobeným UV zářením.
- Jaký je mechanizmus vzniku nádorů u takto postižených jedinců?
 V jakých buňkách se nacházejí mutace v případě dědičných nádorů?
35
3. MOLEKULÁRNÍ ZÁKLADY NÁDOROVÉHO ONEMOCNĚNÍ
Během posledních desítek let bylo věnováno velké úsilí poznání základních molekulárních
mechanizmů vzniku nádoru. Karcinogeneze zahrnuje postupnou modifikaci řady genů,
kde každá další změna genu vytváří další fenotypovou aberaci. Existuje řada důkazů pro primární
úlohu poškození DNA v maligní transformaci. Interakce řady karcinogenů s DNA,
souvislost karyotypových abnormalit s řadou nádorů a dědičnost maligního fenotypu svědčí o
mutační etiologii maligní transformace.
Postupně vznikl koncept společného mechanizmu maligní transformace u různých nádorů.
Objev genů důležitých v tomto procesu umožňuje charakterizovat jejich úlohu u dědičných
nádorů, popsat řadu genetických aberací nutných pro maligní transformaci a objasňovat molekulární
mechanizmy karcinogeneze. Intenzívní studie těchto genů poskytují také nový pohled
na kontrolu buněčného růstu a diferenciace.
3.1 PROTOONKOGENY
Byla již objevena řada genů odpovědných za vývoj rakoviny. Na porozumění maligní
transformaci má zásluhu zejména široká škála dřívějších prací s onkogenními viry. První tzv.
onkogen s r c (sarcoma) byl izolován v roce 1970 z viru Rousova sarkomu u kuřat a označen
v-src (virus). Virus Rousova sarkomu má dvě rozdílné části: část kódující proteiny odpovědné
za replikaci viru a část kódující s r c gen umoňující vznik nádorů in vivo u kuřat.
Normální kuřecí genom obsahuje příbuzný gen c-src (cellular) (obr. 3-1). Později se ukázalo,
že řada retrovirů je onkogenních. Bylo též prokázáno, že src není jednoznačně retrovirový
gen, ale spíše téměř přesná kopie genu nalezeného ve všech kuřecích buňkách. Tento normální
gen, tzv. protoonkogen je v retroviru modifikován (aktivován) tak, že působí po přenesení
do buněk nádor (obr. 3-2). Objev s onkogeny příbuzných sekvencí v eukaryotickém genomu
stimuloval úsilí transformovat normální buňky DNA stejným způsobem, jaký užívají retrovirusy.
V řadě laboratoří byly transformovány myší fibroblasty DNA s různých přirozených
nebo chemicky indukovaných nádorů. Ukázalo se, že msaligní charakter transformovaných
buněk může být přenášen defektem přítomným v DNA z nádorů. Pozitivních je však v transformačních
pokusech asi jen 20 % nádorových vzorků.
36
Obr. 3-1 Virus Rousova sarkomu a jeho životní cyklus (zdroj:
http://users.rcn.com/jkimball.ma.ultranet/BiologyPages/R/RSV.html)
37
Obr. 3-2 Srovnání viru myší leukemie, viru Rousova sarkomu a inzerce c-src do hostitelské DNA
(zdroj: http://users.rcn.com/jkimball.ma.ultranet/BiologyPages/R/RSV.html)
Obr. 3-1 Virus Rousova sarkomu a jeho životní cyklus
The Rous sarcoma virus has only 4 genes (bottom panel):
 gag, which encodes the capsid protein
 pol, which encodes the reverse transcriptase
 env, which encodes the envelope protein
 src, which encodes a tyrosine kinase, an enzyme that attaches phosphate groups to Tyr residues on
a variety of host cell proteins.
In addition, each end of the RNA molecule has a set of repeated sequences of nucleotides
("R" and "P") that perform at least two important functions:
 they enable the DNA copies of RSV to insert into the host's DNA and
 they act as enhancers, causing the host nucleus to transcribe the RSV genes at a rapid rate.
38
Obr. 3-3 Normální (a) a transformované (b) myší fibroblasty (zdroj:
http://users.rcn.com/jkimball.ma.ultranet/BiologyPages/C/CancerCellsInCulture.html)
Protoonkogeny byly v průběhu evoluce dobře konzervovány a jejich přítomnost v normálních
buňkách všech vyšších organizmů předpokládá, že mají základní význam v buněčné
fyziologii. Kódují proteiny, které hrají klíčovou úlohu na různých úrovních integrace mitogenních
signálů nesených růstovými faktory a hormony a hrají důležitou úlohu v regulaci
růstu, diferenciace a apoptózy normálních buněk. Jsou-li modifikovány, ať na strukturální
nebo kontrolní úrovni, začnou se chovat jako onkogeny a podporují vývoj nádoru. Tak je
mnoho onkogenů aktivovanými homology protoonkogenů, které existují v normálních buňkách.
Uměle navozená mutace v onkogenu způsobuje deregulaci buněčného růstu, imortalizaci
a transformaci in vitro a vývoj nádorů in vivo. Při vzniku nádorů u zvířat a u člověka se
uplatňují stejné mechanizmy. Tak je možno transformovat lidskými onkogeny živočišné buňky
a na nich testovat látky schopné inhibovat expresi nádorového fenotypu.
Protoonkogen lze tedy definovat jako normální buněčný gen zahrnutý v regulaci buněčné
proliferace, diferenciace a apoptózy, který, je-li aktivován, může přispívat k vývoji malignity.
Jak se rozvíjelo porozumění cest přenosu (transdukce) signálů, bylo jasné, že tyto geny mohou
zahrnovat abnormality na každém stupni tohoto procesu. Protoonkogen se stane transformovaným
buď po změně v sekvenci nukleotidů nebo změně jeho transkripce a exprese,
takže buňka produkuje abnormální protein se změněnými biochemickými vlastnostmi či exprimuje
abnormálně vysoké množství proteinu. K onkogenní aktivaci dochází většinou: bodovou
mutací, chromozomální přestavbou nebo genovou amplifikací.
Protoonkogeny lze dělit
a) podle lokalizace jejich produktu na ty, které kódují (obr. 3-4):
39
 sekreční proteiny,
 proteiny buněčného povrchu,
 cytoplazmatické proteiny,
 jaderné proteiny,
b) podle funkce jejich produktů na (obr. 3-5):
 růstové faktory,
 receptory pro růstové faktory,
 cytoplazmatické proteiny – protein kinázy a G-proteiny,
 jaderné proteiny.
Obr. 3-4 Přenos signálů a růstová regulace v eukaryotických buňkách. Jsou znázorněny reprezentativní
protoonkogeneny v signálních dráhách.(podle Miller D.M. et al., Amer J Med Sci 1990 : 59)
40
Obr. 3-5 Onkogeny a nádorově supresorové geny. Hlavní funkční skupiny onkogenních proteinů (bledě
modrá) a jejich pravděpodobná vnitrobuněčná lokalizace. Nádorově supresorové geny jsou označeny
červeně. (podle Rey I. et al., Fundam Clin Pharmacol 1990 : 401)
Protoonkogeny regulují replikaci DNA a přenosy signálů přes své různé proteinové produkty.
Známé produkty onko- a protoonkogenů spadají do několika funkčních skupin a jsou
označovány třemi písmeny (příklady uvedeny v závorkách):
 růstové faktory (sis, hst)
 receptory pro růstové faktory (erb B, fms, kit) a tyrozin kinázy (src, fgr, fcs)
 na membránu vázané analogy proteinů vážících guanosin trifosfát - GTP (ras)
 cytoplazmatické serinové a treoninové kinázy (mil, mos, raf)
 jaderné proteiny fungující jako aktivátory transkripce (myb, myc, fos, jun)
Členové jednotlivých tříd vykazují zvýšenou expresi u řady lidských nádorů a tato exprese
pak přispívá k řadě nádorových vlastností, jako jsou zvýšená buněčná proliferace, invaze
a metastázy.
3.2 RŮSTOVÁ STIMULACE A INHIBICE
Mnoho protoonkogenů kóduje proteiny mající vztah k růstově stimulačním signálům přecházejících
z vnějšího prostředí do nitra buňky. Růst buňky je deregulovaný, jestliže mutace
v protoonkogenu způsobící trvalou aktivaci růstově stimulační dráhy. Toto souvisí se signály,
41
které si navzájem předávají buňky v tkáních. Jedny buňky uvolňují růstové faktory, (glyko)
proteiny, které se pohybují mezi buňkami a po vazbě na vhodný receptor na povrchu jiných
buněk vyvolávají kaskádu dějů, které přenáší tento signál přes cytoplasmu až do jádra.
V jádře pak proteiny nazývané transkripční faktory odpovídají tím, že aktivují řadu genů, které
pomáhají buňce procházet buněčným cyklem. Podobně funguje i přenos růstově inhibičního
signálu.
Stimulace buněk ve fázi G0 po působení růstových faktorů nebo hormonů vede k vzrůstu vnitrobuněčného
pH, volného Ca2+
a aktivaci řady protein kináz. Je to částečně výsledek rozkladu
PIP2 (fosfoinositoldifosfát) a otevření Ca2+
kanálů indukované aktivitou tyrozinkinázy
spjaté s receptorem. Pak dochází k velkému vzrůstu aktivity protein kináz závislých na
cAMP. Výsledkem aktivace této kaskády je přechodná exprese (během několika minut) některých
produktů jaderných protoonkogenů jako myc, fos a jun, které přímo ovlivňují tran-
skripci.
Je známo, že vývoj a udržení jistých typů lidských nádorů jsou přísně závislé na přítomnosti
specifických růstových faktorů. Jedna z protinádorových strategií tak sleduje identifikaci růstových
faktorů a hledání jejich antagonistů. Např. buňky lidského melanomu exprimují „platelet-derived
growth factor – like“ (PDGF) protein, který stimuluje inkorporaci 3
H-tymidinu
(ukazatel syntézy DNA) do lidských fibroblastů. Jiné tzv. „growth-like“ faktory
s transformující aktivitou jsou např. epidermální růstový faktor (EGF), transformující růstový
faktor (TFG) alfa, fibroblastový růstový faktor (FGF) atd.
Změny receptorů pro růstové faktory jsou jinou cestou aktivace onkogenů. Tak v-erb-B je
změněná forma receptoru pro EGF a v-fms pro kolonie stimulující faktor (CSF-1). Asi polovina
známých produktů onkogenů jsou protein kinázy.
Zmíněné geny mohou být aktivovány různým způsobem (obr. 3-6). Geny pro růstové faktory
mohou být aktivovány buď mutacemi, které vyúsťují ve zvýšenou expresi nebo na sekreční
úrovni. Receptory a cytoplazmatické signálně transdukční proteiny jsou většinou aktivovány
strukturálními mutacemi, které dovolují vývoj růstové autonomie. K maligní transformaci
je potřeba koordinovaná změna v řadě zásadních genů. Ačkoliv např. zvýšená exprese
H-ras je schopná zvýšit buněčnou proliferaci, není tento gen sám schopen indukovat maligní
transformaci.
42
Obr. 3-6 Tři způsoby aktivace a změny protoonkogenu v onkogen (Figure 23–27. Molecular Biology
of the Cell, 4th
Edition)
Po účinku polypeptidových růstových faktorů nebo steroidních hormonů dochází k expresi
jaderných protoonkogenů jako jsou c-myc, c-fos, c-jun, c-myb. Jsou to tzv. geny rané odpovědi
(immediate early genes) a jejich produkty jsou proteiny vážící se na DNA a fungující
jako tzv. transkripční faktory, které regulují transkripci pozdních genů.
Jaderné protoonkogeny jsou většinou aktivovány zvýšenou expresí, která může být indukována
různými způsoby: translokací (Burkitt lymphoma), inzercí retroviru (spíše v experimentálních
systémech) a amplifikací genů. Amplifikace – přítomnost více kopií genu - je obecným
mechanizmem aktivace jaderných protoonkogenů a byla pozorována u řady nádorů. Přítomnost
nebo absence amplifikace c-myc má např. prognostickou hodnotou u malých plicních
nádorů. U neuroblastomu určuje amplifikace n-myc agresivitu maligního fenotypu.
Mutace protoonkogenu vedoucí k transformaci můžeme funkčně rozdělit do dvou tříd (obr. 3-
7):
a) získání funkce (gain-of-function), kde aktivita protoonkogenu vzrůstá a má za následek
abnormální nebo nadměrnou růstovou stimulaci;
b) ztráta funkce (loss-of-function), která vede k inaktivaci represorové složky, která
normálně negativně ovlivňuje buněčnou proliferaci (nádorově supresorové geny).
43
V obou případech je výsledkem nadměrná stimulace růstu. Produkty onkogenů pak přeměňují
cestu mitogenního signálu tak, že udělí buňce konstitutivní růstový stimul.
Obr. 3-7 Geny kritické pro vývoj nádorů spadají do dvou jasně rozlišitelných kategorií: dominantní
a recesivní (Figure 23–24. Molecular Biology of the Cell, 4th Edition.)
3.3 NÁDOROVĚ SUPRESOROVÉ GENY
Buněčné dělení je stimulováno řadou signálů, jako jsou růstové faktory, hormony apod., ale je
ovlivňováno i negativní regulací. Existuje řada genů, které působí proti funkci onkogenů
a hrají úlohu v zástavě abnormální buněčné proliferace. Jsou to tzv. nádorově supresorové
geny. Předpokládá se, že v některých případech je to právě ztráta funkce těchto genů, co způsobuje
vývoj rakoviny. Např. při vývoji retinoblastomu po ztrátě obou alel genu RB na
13 chromozómu. Produkt genu reguluje expresi specifických genů zahrnutých v mitogenezi
(obr. 3-8).
44
Obr. 3-8 Šest způsobů ztráty zbývající dobré kopie nádorově supresorového genu (Figure 23–29.
Molecular Biology of the Cell, 4th Edition)
Podobně jako růstové faktory podporují buněčný růst, na jeho útlumu se podílejí antiproliferačně
působící molekuly, které představují významné téma zejména pro protinádorový výzkum.
Např. TGF beta je z rodiny dimerických proteinů, které kontrolují růst a diferenciaci
řady buněčných typů a mohou mít jak růstově podpůrnou, tak růstově inhibiční funkci v závislosti
na buněčném typu a podmínkách. TGF beta stimuluje proliferaci buněk mesenchymálního
původu indukcí exprese c-sis protoonkogenu, který kóduje PDGF-like protein. Naopak
inhibuje proliferaci buněk epiteliálního původu, endoteliálních buněk, B lymfocytů a tymocytů
a u řady buněčných typů indukuje diferenciaci. U endoteliálních buněk ovlivněných
TGF beta je redukována exprese EGF receptoru s vysokou afinitou a tak buňka není schopna
odpovídat na mitogenní signál EGF. Zatímco buňky retiny jsou normálně citlivé k antimitogennímu
působení TGF beta, buňky nádoru (retinoblastomu) neexprimují TGF beta receptory
a tak unikají negativní kontrole. Dalším endogenními antiproliferačním proteinem je např.
interferon (IFN) gamma.
3.4 VÝZNAM PRO TERAPII
Studie různých protoonkogenů ukazují, jak různé genetické změny mohou vyústit v expresi
aberantních růstových signálů nebo, v případě nádorově supresorových genů, v utlumení
růstově inhibičních signálů (obr. 3-9).
45
Obr. 3-9 Proces vzniku nekontrolovaného růstu buňky
Jak jsou objasňovány molekulární mechanizmy přenosu signálu mezi mimobuněčnými a vnitrobuněčnými
doménami receptorů, děje obsazení receptoru související s produkcí raných
růstových signálů a cesty, kterými tyto signály indukují expresi regulačních genů, je jasné, že
může být změněn každý krok v kaskádě proliferačního signálu a může přispět k expresi transformovaného
fenotypu. Proto také každý krok představuje možný cíl terapeutického působení.
Nádorově supresorové geny představují zvláště slibný přístup k obnovení normální
kontroly buněčné proliferace. Cílem budoucí chemoterapie je udržet expresi těchto genů nebo
nahradit jejich defektní funkci.
Kontrolní otázky k tématu:
 Co jsou to protoonkogeny a jak z nich vznikají onkogeny?
 Jak fungují nádorově supresorové geny?
 Jaké odvětví výzkumu přispělo k objevu onkogenů?
 Co jsou to retroviry?
 Dle jakých kritérií dělíme protoonkogeny?
 Jaká je funkce jaderných protoonkogenů?
46
 Jakými mechanizsmy mohou být protoonkogeny aktivovány na onkogeny?
 Jaké základní mutace protoonkogenů rozeznáváme a co je jejich výsledkem?
 Jakým způsobem může dojít ke ztrátě funkce nádorově supresorového genu?
 Jaké jsou v souhrnu hlavní poznatky o molekulárně genetické podstatě nádorového one-
mocnění?
47
4. EPIGENETICKÉ ZMĚNY V KARCINOGENEZI
Jako epigenetické jsou označovány dědičné změny v genové expresi beze změn v sekvenci
DNA.
4.1 METYLACE DNA
Savčí buňky mají schopnost epigeneticky modifikovat svůj genom prostřednictvím kovalentního
přidávání metylových skupin do 5 pozice na cytosinovém kruhu v CpG dinukleotidu
za účasti enzymu metyltranferázy. Epigenetické změny hrají významnou úlohu v karcinogene-
zi.
Přibližně 70 % CpG zbytků v savčím genomu je metylováno. Distribuce je ale nerovnoměrná
a většina genomu je chudá na CpG. Ty jsou nahromaděny buď v rozsáhlých repetitivních sekvencích
(satelity, centromerické repetice) nebo v krátkých úsecích (asi 1 kb) bohatých na CG,
tzv. „CpG islands“ (obr. 4.1). Tyto úseky jsou normálně nemetylované a tak je umožněna
transkripce genů za přítomnosti příslušného transkripčního faktoru. Repetitivní genomické
sekvence roztroušené mezi zbytkem genomu jsou naopak silně metylovány a hrají asi roli ve
vývoji nekódujících oblastí DNA a v utlumení endoparazitických a retrovirových transpozó-
nů.
Obr. 4-1 Typické CpG ostrůvky nádorově supresorového genu v normální a nádorové buňce
48
Metylace cytosinových zbytků je spojena s navázáním specifických proteinů (methyl-binding
domain proteins), aktivací histon deacetyláz (HDAC) a histon metyltransferáz, modifikací
histonů, kondenzací chromatinu a transkripční inaktivací příslušného genu.
Souhra metylace CpG islands pomocí metylačních a demetylačních enzymů je jednou z částí
epigenetické kontroly zárodečné a tkáňově specifické genové exprese.
Metylace DNA hraje zásadní úlohu v normálním vývoji, v inaktivaci chromozómu X a supresi
tzv. parazitických sekvencí DNA. Je nástrojem, který umožňuje zapínat a vypínat geny na
správném místě a ve správné době. Metylace DNA však může také způsobit zvýšení mutací
a dědičně tlumí geny, jejichž promotory jsou asociovány s tzv. „CpG islands“ a které kontrolují
buněčnou proliferaci. Zatím neznámé mechanizmy zabraňují de novo metylaci těchto
promotorů u normálních buněk.
Vědecké studie odhalily spojitost mezi metylací DNA a genovou expresí. Využívá se k tomu
inhibitoru metylace 5-azacytidinu. Působení na řadu buněčných linií ukázalo, že mnoho
genů může být reaktivováno, např. metylačně specifická PCR. Primery rozlišují metylovanou
a nemetylovanou DNA v nádorových biopsiích nebo tekutině. Další metodou je v současnosti
imunoprecipitace purifikované metylované DNA, umožňující detekovat metylační profil
DNA celého genomu (DNA methylom).
Hypo- nebo hypermetylace DNA (obsah 5-metylcytosinu) patří mezi negenotoxické mechanizmy
karcinogeneze. Způsobuje epigenetické změny, tj. změny exprese normálních genů
(včetně nádorově supresorových genů) (obr. 4-2). Detailní studie účinků metylace DNA na
promoční aktivitu odhalilo, že metylace DNA je účinným supresorem genové aktivity zejména
nádorově supresorových genů. Klíčovým mechanizmem je aberantní metylace DNA
v promotorové oblasti.
Obr. 4-2 Interakce genetických a epigenetických faktorů
Více než 30 let je známo, že metylační struktura v nádorových buňkách se liší od normálních
buněk. Globální hypometylace genomu je doprovázena místně specifickou hypermetylací,
jejímiž cílovými místy jsou ostrůvky CpG. Hypermetylace promotorů pro nádorově
49
supresorové geny v těchto CpG ostrůvcích je doprovázena jejich utlumením a růstovou výhodou
pro tyto buňky (obr. 4-3). Řada důkazů podporuje příčinnou roli metylace DNA
v karcinogenezi. Redukovaná metylace DNA tlumí tvorbu střevních polypů u tzv. Apcmin/+
myší. U jednostranného retinoblastomu byla prokázána metylace promotorového úseku genu
Rb. Studie sporadických případů kolorektálních karcinomů vykazujících nestabilitu mikrosatelitů
ukazují vysokou frekvenci hypermetylace promotoru tzv. „mismatch repair“ (MMR)
genu. Působení inhibitoru metylace může funkci tohoto genu obnovit. Existují příklady toho,
že jedna kopie nádorově supresorového genu je divokého typu, ale je tlumena hypermetylací,
zatímco druhá kopie je nebo není mutovaná.
50
Obr. 4-3 Procento hypermetylace CpG 11 nádorově supresorových genů: (A) u různých typů lidských
nádorů; (B) u 10 různých nádorově supresorových genů (Esteller M., Cancer Res 2001 : 3225)
Metylace DNA může též usnadňovat mutagenezi, protože 5MeC může spontánně deaminovat
na tymin (hypermutabilita). Hypometylace DNA je spojena se zvýšenou genovou expresí
(např. zvýšená exprese mutovaného H-ras je spojena s nádorovou transformací). CpG místa
v oblastech kódujících p53 jsou u všech studovaných lidských tkáních metylována a přispívají
asi k 50 % všech inaktivujících mutací u nádorů kolonu a 25 % u nádorů obecně. Výzkum
metylace DNA umožňuje odhalovat změny v expresi genů, buněčné proliferaci, mutacích,
chromatinových aberacích i inaktivace nádorově supresorových genů a uvádět je do souvislosti
s procesem karcinogeneze (obr. 4-4).
Obr. 4-4 Aberantní epigenetické a genetické děje mohou vést prostřednictvím nesprávné genové exprese
k tvorbě nádorů (Neumeister P. at al., Int J Biochem & Cell Biol 2002 : 1475)
51
4.2 ACETYLACE HISTONŮ
Genová exprese je regulována i strukturou chromatinu. Histony jsou považovány za důležité
„překladatele“ mezi genotypem a fenotypem a mají dynamickou funkci v regulaci struktury
chromatinu a genové aktivity. Mohou být modifikovány acetylací, metylací, fosforylací,
ubiquitinací. Specifická modifikace konců histonů enzymy histontransferázami je přímo spojena
s aktivní nebo utlumenou transkripcí.
Chromatin obsahující hypoacetylované lysiny v histonech má kompaktní strukturu represivní
pro transkripci. Řada látek fungujících jako inhibitory histonových deacetyláz (HDAC) může
vytvářet otevřené struktury chromatinu a aktivovat určité geny inhibující nádorový růst,
což lze využít v terapii (butyrát, trichostatin). Histony se podílejí na tvorbě a udržování tzv.
„epigenetické paměti“.
Existuje významné propojení („crosstalk“) mezi metylací DNA a acetylací histonů při aktivaci
i tlumení genové exprese. 5-azacytidin a inhibitory HDAC způsobují v kombinaci reaktivaci
nádorově supresorových genů (obr. 4-5 a 4-6).
Obr. 4-5 Některé známé změny DNA a chromatinu v nádorových buňkách (J. Lopez et al. Br J Cancer
2009 : 571)
52
Obr. 4-6 Utlumení genové exprese aberantní metylací DNA a modifikací histonů (Momparler R. L.,
Oncogene 2003 : 6479)
4.3 MICRO RNAs
Důležitou součástí epigenetické regulace jsou také tzv. malé regulační RNA – mikroRNA
(miRNA) (obr 4-7). V tzv. RISC komplexu se miRNA vážou na částečně komplementární
cílová místa genů a mohou řídit buď translační inhibici, nebo degradaci mRNA. Tato represe
prostřednictvím miRNA je další cestou jak může byt modulována genová exprese (obr. 4-8).
53
Obr. 4-7 Biosyntéza microRNA (Lynam-Lennon N. et al., Biological Review 2009 : 55)
54
Obr. 4-8 Regulace cílových genů microRNA (Lynam-Lennon N. et al., Biological Review 2009 : 55)
miRNAs jsou deregulovány u řady nádorových typů a mohou fungovat jako nádorové supresory.
Hypermetylace ostrůvků CpG spojených se specifickými miRNAs může být jedním z mechanizmů,
kterým může být miRNA selektivně snížena. V případě, že je miRNA situována
v kódující oblasti genu, metylace může zároveň tlumit expresi jak genu kódujícího protein,
tak příslušné miRNA.
Kontrolní otázky k tématu:
 Co rozumíte pod pojmem negenotoxické změny?
 Jakými mechanizmy fungují tzv. nádorové promotory? Uveď příklady takovýchto látek či
faktorů.
 V čem spočívá teorie kmenových buněk ve vztahu ke karcinogenezi?
 Čím jsou charakterizovány epigenetické změny?
 Které základní epigenetické mechanizmy hrají úlohu v nádorovém onemocnění?
55
 Jak a kde probíhá (de)metylace DNA a jaký je její význam?
 Jak jsou s ohledem na metylaci charakterizované nádory?
 Jakou funkci mají v buňkách histony?
 Jaký je význam acetylace histonů u nádorových buněk a jak ji lze modifikovat?
 Jakou roli hrají v buňkách mikroRNA a jaká je jejich funkce v rozvoji nádorového one-
mocnění?
56
5. IMORTALIZACE BUNĚK
Imortalizace buněk (možnost nekonečného dělení) zahrnuje inaktivaci specifických nádorově
supresorových genů jako jsou pRB a p53, které se účastní regulace přechodu fáze G1-S buněčného
cyklu a indukce apoptózy, i dalších genů spojených s těmito procesy. Kromě toho
existuje v buňkách mechanizmus tzv. buněčné hodiny odpočítávající počet dělení a regulující
stárnutí buňky. Normální somatická buňka má omezený počet dělení, tj. limitovanou schopnost
proliferovat a nastává ireverzibilní zástava růstu, tzv. replikativní senescence. Gerontologický
výzkum nedospěl ještě k vysvětlení složitosti stárnutí. Doba života je omezená a liší
se obecně mezi druhy. Větší živočichové žijí obecně déle než menší. To naznačuje genetické
vlivy a existuje řada teorií o změnách funkcí stadiem, kdy nedochází k dělení, tzv. Hayflickův
limit nebo stadium smrti. Určité specifické geny mohou měnit délku života, ale zda také
regulují stárnutí, zůstává otázkou.
5.1 TELOMERY
Telomery jsou vysoce konzervované nukleoproteinové komplexy přítomné na koncích chromozómů
a obsahují tandemové opakující se sekvence DNA bohaté na guanin (TTAGGG) obalené
specifickými proteiny vázajícími se na DNA. Telomery tvoří protektivní čepičku kolem
genomové DNA a zabraňují chromozomálním ztrátám a aberantním fúzím během mitotického
cyklu. Avšak u většiny lidských buněk se telomery zkracují úměrně počtu buněčných replikací
a až dosáhnou kritické délky, buňka umírá. Jak buňka stárne, délka telomer se postupně
zkracuje z asi 15 000 bp opakovaných sekvencí TTAGGG tak, že se ztrácí 25–200 bp při každém
dělení. Zkracování telomer vybudí proliferativní stárnutí (senescence) a přes aktivaci
kontrolních bodů pRB a p53 dochází u p53-divokých typů buněk k zástavě proliferace. Zatímco
délka telomer koreluje s buněčným stárnutím, neexistují žádné důkazy pro jasnou korelaci
na organizmální úrovni a korelace s délkou života člověka či jiných druhů.
Ztráta telomerických konců však může způsobit genomovou nestabilitu a změněnou genovou
expresi. Tyto buňky procházejí krizovým stadiem nebo umírají. Dochází k bariéře
v proliferaci charakterizované dysfunkcí telomer, extrémní genomovou nestabilitou
a rozsáhlou smrtí buněk mechanizmy závislými i nezávislými na p53.
Tento mechanizmus je u nádorových buněk narušen aktivací genu kódujícího enzym telomerázu,
který doplňuje telomerické segmenty, tak blokuje stárnutí a umožňuje buňce nekonečné
dělení – imortalizaci (obr. 5-1). To má za následek jednak neomezený růst nádoru a jednak
57
akumulaci dalších mutací, které zvyšují schopnost replikace, invaze a metastáz. U zdravých
buněk až na specifické typy, jako jsou např. spermie, tento enzym není funkční.
Obr. 5-1 Rozšiřování na guanin (G) bohatých telomerových vláken telomerázou
5.2 IMORTALIZACE BUNĚK
Imortalizované buňky vznikající z krizového stadia. Příčinou může být inaktivace p53
a pRB, zvýšená exprese onkogenů c-Myc a Ras a vážná genomová nestabilita. V těchto buňkách
se obnovuje funkce telomer aktivací telomerázy, alternativním telomery udržujícím mechanizmem
(ALT) nebo jiným adaptivním mechanizmem (obr. 5-2).
58
Obr. 5-2 Stadium terminální proliferační zástavy
Heterogenita průměrné délky telomer odráží genetické rozdíly a komplexní rovnováhu mezi
procesy, které vedou k degradaci a těmi, které prodlužují telomery. Např. buňky se sebeobnovnou
kapacitou mají delší telomery než diferencované buňky nebo telomery laboratorních
myší jsou delší než u člověka. Telomery jsou kratší u lidských somatických tkání ze starších
lidí než u mladších jedinců nebo u zárodečných buněk. Děti s genetickými nemocemi projevujícími
se rychlým stárnutím tzv. progerickým syndromem (Down, Werner, Ataxia telangiectasia)
umírají v raném věku s tělem devadesátiletých a jejich telomery jsou drasticky
zkráceny.
Ve skutečnosti mají nádorové buňky kratší telomery než jejich odpovídající normální buněčné
typy. Tyto telomery se dále zkracují během progrese nádoru a u myších experimentálních
modelů jsou zkrácené telomery spojeny se zvýšenou genetickou nestabilitou a zvýšenou nebo
redukovanou spontánní malignitou v závislosti na genetickém kontextu (obr. 5-3). Mnoho
faktorů (genetických, nutričních, hormonálních, environmentálních, farmakologických) může
modulovat udržování telomer a potenciál buněčného života.
59
Obr. 5-3 Zkracování telomer může vést k chromozomální nestabilitě a vzniku nádoru (Figure 23-36.
Molecular Biology of the Cell, 4th
Edition.)
5.3 TELOMERÁZA
Telomeráza
Telomery nejsou udržovány normálním replikačním procesem. U kmenových, nádorových
a imortalizovaných buněk, je zkracování telomer zastaveno aktivací telomerázy – reverzní
transkriptázy, která rozšiřuje telomerické TTAGGG opakované sekvence.
60
Obsahuje tři hlavní složky: s telomerázou spojený protein, TLP1, telomerázovou RNA hTR
a telomerázovou katalytickou jednotku TP2 – lidská telomerázová reverzní tran-
skriptáza.
Telomeráza používá svou RNA k navázání na telomery, zatímco katalytická proteinová jednotka
syntetizuje DNA přímo na koncích chromozómů reverzní transkripcí templátu RNA.
Telomeráza je vysoce exprimována ve většině nádorů a kmenových buněk, středně
v hyperplastických buňkách a velmi nízká nebo žádná v normálních diferencovaných tkáních.
Postupně se také snižuje s věkem. Exprese telomerázy je spojena s vysokým proliferačním
indexem a obnovným tkáňovým potenciálem, agresivitou nádorů, vysokým histopatologickým
gradem a s proliferací cévního endotelu.
Telomerázová aktivace a zvýšená exprese je často nezbytným a raným dějem
v mnohastupňové karcinogenezi. Vzrůstá rychle během chemické karcinogeneze a po zkrácení
telomer. Telomeráza není ani onkogen ani nádorově supresorový gen, ale je regulována
nahoru nebo dolů mnoha faktory a stává se důležitým predisponujícím dějem u karcinogeneze
nebo cílené nádorové terapie.
Homeostáza systému telomery-telomeráza je komplexní a svázána s genetickými
a environmentálními faktory.
Řada faktorů snižuje (diferenciační činidla, epigallocatechin gallate z čaje, antineoplastické
látky – cisplatina, doxorubicin, protein fosfatáza 2, MAPK, tamoxifen, androgeny, volné radikály,
inhibitory reverzní transkriptázy) a řada látek zvyšuje telomerázovou aktivitu (chemické
karcinogeny, mutace telomerických sekvencí, gamma záření, PKC, EGF, estrogeny).
Vztahy mezi telomerázovou aktivitou a nádorovým onemocněním jsou složité a jen částečně
objasněné. Telomeráza může paradoxně buď podporovat, nebo inhibovat tvorbu nádorů
v závislosti na genetickém kontextu (obr. 5-4).
61
Obr. 5-4 Imortalizace je nutná, ale ne dostačující pro maligní transformaci
U nádorových buněk jsou telomery kratší a telomerázová aktivita obvykle následuje po zkracování
telomer. Ztráta funkce telomer při raném dělení zahajuje genetickou nestabilitu, zatímco
v pozdějším bodě progrese nádoru absence telomerázy inhibuje růst. Tak zatímco inhibice
telomerázy u ustanovených nádorů může být cenným terapeutickým přístupem, na věku závislé
zkracování telomer může být rizikovým faktorem pro nádory tím, že umožňuje obejít
kontrolní bod mortality.
Ukázalo se, že např. u epiteliálních buněk a fibroblastů musí být narušeny nejméně 4 signální
dráhy: odpověď na mitogeny aktivací ras, udržení aktivní telomerázy, inaktivace pRB a p53.
Tak se ukazuje, že aktivace telomerázy je zásadním dějem v mnohastupňové karcinogenezi,
tvorbě prekarcinogenních buněk, nádorových buněk a je považována za znak nádorových
buněk. Avšak důležitost dysfunkce telomer pro imortalizaci a tumorigenezi je komplexní a jen
částečně objasněna.
62
5.4 FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ IMORTALIZACI
Systém telomery-telomeráza představuje komplexní skupinu molekul interagujících navzájem
a modulujících věk buněk, genetickou stabilitu a nádorovou transformaci. Vnější
zásahy mohou modulovat žití zvyšováním nebo snižováním délky života, ale s tímto přístupem
jsou spojeny také odpovídající problémy. Udržování telomer by mohlo být důležité
pro prodloužení života, ale vzhledem ke složitosti fyziologických mechanizmů na buněčné
a zejména organizmální úrovni, nelze tento problém zjednodušovat. Z onkologického hlediska,
může vyšší exprese telomerázy zvyšovat riziko vzniku nádorů. Ačkoliv normální buňky
s delší dobou života a udržovanými telomerami se nejeví jako neoplastické, zpoždění fyziologické
smrti může zvyšovat pravděpodobnost kontaktu s karcinogeny. Telomeráza sama také
podporuje onkogenní potenciál predisponovaných buněk a je cílem protinádorových terapií
(obr. 5-5 a 5-6).
Obr. 5-5 Adenovirová terapie využívající promotoru pro telomerázu selektivně usmrcuje nádorové
buňky (Shay J.W. and Wright W.E., Cancer Cell 2002 : 257)
63
Obr. 5-6 Inhibitory telomerázy a konvenční terapie
Zatím se pozornost soustřeďuje na zvýšení doby života několika cílových buněk nebo snížení
proliferujících nádorových buněk. Málo pozornosti je věnováno organizmální úrovni, mikroa
makroprostředí, ve kterém tyto buňky rostou jako normální nebo imortalizované nádorové
buňky, tj. angiogenezi, růstovým a diferenciačním faktorům, cytokinům, hormonům, imunitnímu
systému a environmentálním faktorům.
Na závěr se nabízí otázky, na které není lehké najít odpověď:
 Je bezpečné prodlužovat lidský život použitím terapeutických látek?
 Je lepší prodlužovat lidský život nebo zlepšovat kvalitu života?
Kontrolní otázky k tématu:
 V čem spočívá imortalizace buněk?
 Co jsou to telomery, telomeráza a jak fungují u nádorových buněk?
 Které faktory mohou ovlivnit telomerázovou aktivitu a jaký význam má její snížení (zvý-
šení).
 Jak přispívá zkracování telomer ke vzniku nádorů?
64
 Jak jsou poznatky o mechanizmech fungování systému telomery-telomeráza využívány
v terapii?
65
6. PROMOČNÍ FÁZE KARCINOGENEZE
6.1. NEGENOTOXICKÉ MECHANIZMY KARCINOGENEZE
Všechny formy rakoviny vznikají jako směs genetických změn v buněčném genomu vyskytujících
se ve vývoji nádorových buněk a epigenetických i negenotoxických změn ve stadiu nádorové
promoce a progrese.
Karcinogeneze je proces, který zahrnuje víc než jen mutagenezi. Dochází nejen ke genovým
a chromozomálním mutacím (genotoxické změny), ale dalšími mechanizmy jsou vyvolávány
epigenetické a negenotoxické změny. Tyto děje způsobují změny v expresi genetické
informace na transkripční, translační nebo posttranslační úrovni. V mnohobuněčném
organizmu zahrnuje homeostatická kontrola regulaci buněčné proliferace, diferenciace, programované
smrti a adaptivní odpovědi diferencovaných buněk.
Přestože všechny buňky mnohobuněčného organizmu obsahují odhadem 100 000 genů, pouze
část z nich je v určité buňce exprimována. Geny jsou zapínány a vypínány, tj. selektivně transkribovány
nebo reprimovány, během vývoje, buněčného cyklu, proliferace, diferenciace
i během adaptivní odpovědi diferencovaných buněk. Když se oplodněné vajíčko vyvíjí
v embryo, fetus a dospělý organizmus, totipotentní buňky jsou směrovány do pluripotentních
kmenových buněk, které proliferují, tvoří progenitorové buňky a pak diferencují, adaptivně
reagují a hynou apoptózou. Tyto děje jsou řízeny epigeneticky a negenotoxickými mechaniz-
my.
Za hlavní mechanizmy charakterizující negenotoxickou karcinogenezi považujeme
 aktivace specifických receptorů
 ovlivnění mechanizmů signálové transdukce
 produkce reaktivních kyslíkových radikálů (ROS)
 (de) aktivace enzymů metabolizujících chemikálie a hormony
 změny v metylaci DNA nebo v acetylaci histonů, příp. miRNA (epigenetické změny)
 ovlivnění exprese onkogenů, nádorově supresorových genů a genů buněčného cyklu
 změny „gap junctional intercellular communication“ (GJIC) – viz dále
 změny buněčného cyklu
 změny proliferace (regenerativní nebo mitogenní)
 změny v apoptóze
 poruchy v rovnováze (homeostáze) vyúsťující ve změnu obratu buněk ve tkáni
66
Obr. 6-1 Hlavní epigenetické (negenotoxické) mechanizmy zahrnuté v karcinogenezi
6.2 NÁDOROVÉ PROMOTORY
Jestliže je kmenová buňka iniciována (změněna mutacemi), je omezena v dalším růstu okolními
normálními buňkami. Dojde-li však k expozici takovéto buňky tzv. nádorovým promotorem
nebo promočními podmínkami (např. obnova tkáně po odstranění či odumření buněk),
tlumící účinek okolních buněk prostřednictvím kontaktní inhibice mizí. Iniciovaná buňka
se tak může začít dělit. Protože iniciovaná buňka není schopna terminální diferenciace jako
normální kmenová buňka, akumulují se klony dysfunkčních buněk (např. papilomy v pokožce,
polypy ve střevě, noduly v ledvinách, enzymově změněné fokusy v játrech). Faktory,
které fungují jako nádorové promotory většinou působí jako mitogeny (stimulátory růstu)
a inhibitory programované buněčné smrti.
Hlavní účinek nádorových promotorů je zejména specifická expanze iniciované buněčné
populace v zasažené tkáni. Fáze je zpočátku reverzibilní, později ireverzibilní. Promotory se
neváží kovalentně na DNA a nejsou mutagenní, působí na iniciovanou buňku a způsobují
důležité epigenetické nebo negenotoxické změny vyúsťující v modulaci exprese genů.
67
Mohou však též působit jinak i na genetický materiál a způsobovat amplifikaci genů, synergicky
působit s viry či zvyšovat transformaci. Tyto změny asi odpovídají za ireverzibilní část
promoce.
Nádorovou promoci může indukovat řada chemických látek, fyzikální faktory i některé přírodní
látky a složky potravy. Chemikálie, jako jsou extrakty z některých rostlin (forbolové
estery), léčiva (fenobarbital), potravinové doplňky (sacharin), složky výživy (tuky, vysoce
nenasycené mastné kyseliny), pesticidy (DDT), polutanty (polychlorované aromatické uhlovodíky)
a faktory životního stylu (cigaretový kouř), mohou takto působit v necytotoxických
koncentracích. Tyto látky tak nevyvolávají mutace (nejsou genotoxické), ale mohou působit
negenotoxickými mechanizmy podporujícími mitogenní expanzi iniciované buňky. Tyto látky
mohou indukovat v buňkách různé signály a dráhy, které vedou také k blokádě kontaktní
inhibice prostřednictvím omezení mezibuněčné komunikace zprostředkované mezerovitými
spojeními, tzv. gap junctions (viz dále).
Jako přirozené nebo endogenní nádorové promotory mohou fungovat hormony, růstové
faktory nebo cytokiny.
Jako progresory pak označujeme látky nebo faktory, které fungují jako karcinogeny, nádorové
promotory nebo hormony ve fázi progrese a přeměňují nádorovou populaci na maligní.
Mohou působit jak genetické tak negenetické změny v nádorových buňkách, které přispívají
k invazi, migraci a vzniku metastáz.
Kontrolní otázky k tématu:
 Co rozumíte pod pojmem negenotoxické změny?
 Jaké jsou hlavní mechanizmy negenotoxické složky karcinogeneze?
 Jakými mechanizmy fungují tzv. nádorové promotory? Uveďte příklady takovýchto látek
či faktorů.
 Jaké látky označujeme jako nádorové progresory?
68
7. MEZIBUNĚČNÉ INTERAKCE V RŮSTU A NEOPLASII
Vnitrobuněčné a molekulární změny v dělící se buňce jsou definovány poměrně rychle. Během
posledních desítek let byla objevena řada genů souvisejících s karcinogenezí, tj. onkogenů
a nádorových supresorů a objasněna jejich funkce. Navíc byly dokumentovány změny
v expresi a aktivitě růstových faktorů, receptorů, uvolňování druhých poslů a genové exprese
během růstu a neoplastické transformace. Mnohem méně definované jsou však mezibuněčné
děje a procesy zahrnuté v růstu a neoplasii.
Chování buněk a rovnováha v buněčných populacích jsou regulovány komplexním integrovaným
komunikačním systémem, který zahrnuje signály mimobuněčné, mezibuněčné
a vnitrobuněčné (obr. 7-1).
Obr. 7-1 Tři hlavní způsoby mezibuněčné komunikace (podle J.E.Trosko: Environmental Health Perspectives
1998 : 331)
Živočišné buňky obsahují systém proteinů, který jim umožňuje reagovat na signály jiných
buněk. Zahrnuje receptorové proteiny na buněčném povrchu nebo uvnitř buněk (v cytoplazmě
69
nebo v jádře) (obr. 7-2), proteinové kinázy, fosfatázy, proteiny vážící se na GTP a řadu dalších
vnitrobuněčných proteinů, se kterými tyto signály interagují.
Obr. 7-2 Vazba mimobuněčných signálních molekul na povrchové nebo vnitrobuněčné receptory
(Figure 15-3. Molecular Biology of the Cell, 4th
Edition.)
Mezibuněčné interakce zahrnují (obr. 7-3):
 uvolnění růst modulujících faktorů do mezibuněčného prostoru (růstových faktorů,
inhibitorů, eikosanoidů apod.) a ovlivnění sousedních buněk. Jsou to tzv. tkáňové mediátory
působící parakrinní regulací.
 odpovědi buněk na složky buněčných membrán sousedních buněk a na složky mimobuněčné
matrix. Patří sem i kadheriny a integriny důležité z hlediska metastatického pro-
cesu.
70
 přímý přenos signálů (malé molekuly asi 1 kDa) mezi buňkami prostřednictvím tzv.
GJIC (gap junctional intercellular communication) realizovanou přímým propojením
membrán sousedních buněk tzv. gap junctions. Poruchy GJIC vedou k poruchám
rovnováhy v buněčných populacích a mohou vést k deregulaci růstu a k neoplasii.
Obr. 7-3 Formy mezibuněčných signálů (Figure 15-4. Molecular Biology of the Cell, 4th
Edition.)
Modulace mimobuněčné a mezibuněčné komunikace buď genetickou nerovnováhou růstových
faktorů, hormonů, neurotransmiterů nebo látkami z vnějšího prostředí (dieta, chem. látky)
může spustit specifické signální vnitrobuněčné dráhy. Tyto signály pak modulují expresi genů
a modulují též GJIC (obr. 7-4).
71
Obr. 7-4 Analogie signálních drah v buňkách (paralelní a křížící se dráhy)
Poruchy mezibuněčné komunikace a GJIC řadíme k negenotoxickým mechanizmům karci-
nogeneze.
7.1. BUNĚČNÁ KOMUNIKACE A RŮSTOVÁ KONTROLA
Karcinogeneze je několikastupňový proces, během něhož je porušena kontrola růstových mechanizmů,
což odráží fakt, že geny kontrolující růst (onkogeny a geny suprimující nádory)
jsou v nádorech často změněny. Růst buněk však není kontrolován jen geny, ale také různými
formami mezibuněčných kontaktů. Je možné, že tyto buněčné kontakty hrají zásadní
úlohu v regulaci onkogenů a supresorových genů. V epitelech, kde vzniká většina lidských
nádorů je komunikace zprostředkovaná adhezívními molekulami (Cell Adhesion Molecules –
CAM) a gap junction považována za velmi důležitou pro kontrolu růstu a diferenciace a tudíž
i pro karcinogenezi.
Kadheriny jsou členové rodiny molekul, které určují specifické rozpoznávání buněk v tkáních
mnohobuněčných organizmů a hrají základní úlohu v buněčném vývoji. Aberantní exprese
nebo funkce těchto molekul souvisí s invazivní a metastaticku fází karcinogeneze. Exprese
a funkce E-kadherinu (a dalších proteinů) může být na různých úrovních ovlivněna karcinogeny
a karcinogenními procesy. Rozpoznání buněk zprostředkované adhezívními molekulami
předchází komunikaci prostřednictvím gap junction. Integriny pak zprostředkovávají
kontakt buňka – mimobuněčná matrix (ECM). Tyto molekuly zprostředkovávají nejen adhezi,
ale hrají důležitou roli v přenosu příslušných signálů mezi buňkami a mezi buňkami a ECM.
72
7.2. VÝZNAM GJIC
Buněčný růst a fenotyp jsou z části kontrolovány mezibuněčnou výměnou růstově regulačních
faktorů prostřednictvím mezibuněčných spojení - gap junctions (GJ). Ty zprostředkovávají
přímý tok malých molekul (méně než 1 kDa). Skládají se ze dvou spojených kanálů - konexonů
složených ze 6 jednotek proteinů konexinů (obr. 7-5 a 7-6). Konexiny jsou členové
multigenové rodiny a u mnoha byla klonována cDNA. Cytoplazmatická část konexinů je homologní
se zbytkem molekul a obsahuje fosforylační místa na uhlíkovém konci (obr. 7-7).
Konexiny tvořící GJ putují z endoplazmatického retikula do Golgiho aparátu. Vytvořené konexony
jsou transportovány do plazmatické membrány, kde se sdružují s konexony sousedních
buněk a tvoří propojovací kanálky (GJ) (obr. 7-8). Optimální diferenciace savčích epiteliálních
buněk v komplexním prostředí vyžaduje regulované vazby GJ útvarů s dalšími proteiny
(beta-katenin, klaudin, okludin, tubulin). Kromě toho musí být funkční další vazby zajišťující
interakce buňka-ECM, adheze buňka-buňka a signály rozpustných faktorů (obr. 7-9
a 7-10).
73
Obr. 7-5 Model gap junctions
74
Obr. 7-6 Organizace gap junctions (GJ) (Figure 19-15. Molecular Biology of the Cell, 4th
Edition.)
75
Obr. 7-7 Kompletace konexinů do „gap junctions“ (Laird D. W., Biochem J. 2006 : 527)
76
Obr. 7-8 Syntetické dráhy konexinů a tvorba homo- nebo hetero-buněčných GJ struktur a jejich partnerské
vazebné molekuly (El-Sabban M.E., J Mammary Gland Biol Neopl 2004 : 463)
77
Obr. 7-9 Proteiny vážící se s konexinem 43 (Cx43) (Laird D. W., Biochem J 2006 : 527)
78
Obr. 7-10 Uspořádání spojovacích buněčných komplexů (Laird D. W., Biochem J 2006 : 527)
Mnoho nádorů vykazuje aberantní komunikaci zprostředkovanou buněčnými kontakty, tj.
ztrácí GJ komunikaci mezi sebou nebo s okolními normálními buňkami nebo vykazují abnormální
expresi rozpoznávacích molekul. Snížená exprese těchto molekul je často spojena se
zvýšenou metastatickou schopností nádorů. Porušená GJIC v nádorech nemusí být nutně spojena
s aberantní funkcí adhezívních molekul, což předpokládá další regulační mechanizmy
pro GJ. Předpokládá se, že konexinové geny fungují jako nádorově supresorové geny, kdežto
geny pro adhezívní molekuly působí jako supresory metastáz.
Selektivní absence heterologní GJIC (spíše než homologní) hraje významnou úlohu v klonální
expanzi nádorových buněk (obr. 7-11 a 7-12). Obnovení heterologní komunikace mezi
transformovanými a normálními buňkami prokázala nádorově supresorové účinky. Pokusy
79
s transfekcí konexinových genů ukázaly, že určité nádorové buňky jsou defektní v expresi
těchto genů, ale že selektivní absence GJIC je porušována jinými mechanizmy.
Obr. 7-11 Úloha ztráty heterologního typu GJIC v karcinogenezi – Homologní komunikace
Obr. 7-12 Úloha ztráty heterologního typu GJIC v karcinogenezi – Heterologní komunikace (Kratovskikh
V. and Yamasaki H., Histol Pathol 1997 : 761)
Jak a kdy jsou během mnohastupňové karcinogeneze porušovány funkce GJ a buněčných adhezívních
molekul je stále předmětem zkoumání. Existují dva základní mechanizmy:
 přímé účinky na geny;
 defekt na funkční úrovni.
80
To naznačuje, že jak genotoxické tak negenotoxické karcinogeny mohou indukovat takové
změny, a že defekty mohou vznikat v různých stadiích karcinogeneze.
Poruchy GJIC vedoucí k deregulaci růstu a k neoplasii by mohly být integrujícím faktorem,
který propojuje všechny teorie karcinogeneze dohromady. GJIC má totiž zásadní roli při udržování
tkáňové homeostázy (obr. 7-13) a existuje řada důkazů na podporu její zásadní úlohy
v tomto procesu.
 pro většinu nádorových buněk je charakteristická dysfunkce homo- nebo heterologní
komunikace
 většina nádorových promotorů inhibuje (reverzibilně) GJIC
 růstové faktory a hormony mající nádorově promoční účinky inhibují GJIC
 onkogeny jako jsou ras, raf, src mohou snižovat GJIC
 nádorově supresorové geny zvyšují GJIC
 transfekce nádorových buněk konexinovými geny obnovuje GJIC a růstovou regulaci
těchto buněk
 “antisense” geny pro konexiny mohou snižovat GJIC
 protinádorové látky a chemopreventivní agens zvyšují GJIC
 konexinové geny fungují jako nádorově supresorové geny
 GJIC jsou důležité pro adaptivní odpověď i apoptózu.
81
Obr. 7-13 „Gap junctions“ v buněčné homeostáze (Trosko, J.E. et al., Toxicol. Lett 1998 : 71)
Řada nádorových promotorů inhibuje GJIC a indukuje buněčnou proliferaci. To vysvětluje
roli těchto promotorů v klonálním růstu iniciovaných buněk ve smyslu uvolnění takových
buněk z růstové kontroly okolních normálních buněk. Různé typy nádorových promotorů
však mohou působit různými mechanizmy: TPA působí v době připojení konexinu k buněčné
membráně, fenobarbital působí na úrovni mRNA pro konexin apod.
Snižování GJIC exogenními chemickými promotory nebo endogenními růstovými faktory nebo
hormony vyžaduje překročení prahové dávky a stálé, pravidelné chronické působení. U všech
známých epigeneticky a negenotoxicky působících látek existují prahové hodnoty, pod nimiž
je buňka schopna obnovovat svůj původní stav bez osudových důsledků. Je jasné, že také různé
typy chemikálií mají své prahové hodnoty pro modulaci GJIC a cytotoxicitu a že také různé
živočišné druhy a různé typy buněk reagují na tutéž látku různě. Další důkazy o účasti blokované
komunikace v nádorové promoci pocházejí ze studia účinků antipromočních látek na
GJ.
Mezibuněčná komunikace je mechanizmem kontroly růstu (obr. 7-14 až 7-17). Když se
buňky setkají s vnějším faktorem, k prvnímu kontaktu dochází na membráně. Účinek pak mu-
82
sí být přenesen do jádra různými cestami. Porušení kontaktu buněk seškrábnutím monovrstvy
indukuje buněčný růst spojený s expresí genů, jako jsou c-fos. Také exprese jaderných onkogenů
v-myc, v-fos může být inhibována okolními buňkami. Není však jasné jak mezibuněčný
kontakt reguluje geny kontroly růstu, zda indukcí genomové instability nebo působením na
určité body buněčného cyklu.
Obr. 7-14 Model růstové kontroly prostřednictvím gap junctions (GJ) – Růstově stimulační signál 1.
Růstově stimulační signál difunduje do sousedních buněk přes GJ a dosahuje substimulační úrovně.
Obr. 7-15 Model růstové kontroly prostřednictvím gap junctions (GJ) – Růstově stimulační signál 2.
K difúzi signálu nedochází u buněk postrádajících GJ a je zahájeno buněčné dělení.
83
Obr. 7-16 Model růstové kontroly prostřednictvím gap junctions (GJ) – Růstově inhibiční signál 1.
Růstově stimulační signál difunduje do sousedních buněk přes GJ a zabraňuje buněčnému dělení.
Obr. 7-17 Model růstové kontroly prostřednictvím gap junctions (GJ) – Růstově inhibiční signál 2.
Signál se nešíří do buněk postrádajících GJ a dochází k buněčnému dělení.
Nádorové promotory mohou indukovat genomovou nestabilitu inhibicí GJIC, např. TPA indukuje
amplifikaci genů a mutace. Mnoho nádorů vykazuje defekty ve schopnosti mezibuněčné
komunikace a zvýšenou genomovou nestabilitu. Je u nich rovněž zvýšená amplifikace
genů. Dá se usuzovat, že v genové nestabilitě je zahrnuta transdukce signálu a protože druzí
poslové v ní zahrnutí jsou distribuovány pomocí GJ, blokování GJ může ke genomové nestabilitě
přispět.
GJ hrají úlohu v buněčném cyklu (exprese konexinu předchází začátku syntézy DNA). Bylo
ukázáno, že mitotické buňky komunikují s klidovými buňkami pomocí GJ. Ale komunikační
schopnost mitotických buněk je menší než u klidových. To znamená, že inhibice GJ
může zahájit buněčný cyklus jen v úzkém rámci, asi na přechodu G1-S fáze, jak ukázaly pokusy
s molekulárními probami na cykliny.
Kromě vzájemného rozpoznávání buněk a GJ zahrnuje síť mezibuněčných komunikací také
humorální stimuly, jako jsou růstové faktory a hormony. Buňky komunikují jiným způsobem
a v současnosti se předpokládá mechanizmus zvaný „juxtacrine communication“, kde humorální
komunikace funguje jen, jsou-li heterologní buňky v kontaktu. Protože tato komunikace
se účastní kontroly růstu, může hrát roli i v karcinogenezi.
Kontrolní otázky k tématu:
 Jaké základní typy signálů ovlivňují chování buněk v buněčných populacích?
 Jaké typy komunikace zahrnujeme mezi mezibuněčné interakce?
84
 Jakou úlohu hrají mezibuněčné kontakty v karcinogenezi a jakými typy mechanizmů
působí?
 Co jsou to „gap junctions“? Popiš jejich tvorbu a složení.
 Jaké typy GJ rozeznáváme?
 K jakým změnám GJIC dochází u nádorových buněčných populací?
 Jaké účinky na GJ mají nádorové promotory, růstové faktory, hormony a onkogeny?
 Jak lze obnovit činnost GJ u nádorových buněk a s jakými důsledky?
 Jaký charakter má snižování GJIC nádorově promočními látkami?
 Kontroly kterých buněčných procesů se GJIC účastní?
 Jaký je vztah mezi GJ a ostatními typy kontaktů a komunikací buněk?
85
8. PORUCHY PROLIFERACE, DIFERENCIACE A APOPTÓZY
8.1 ROVNOVÁHA V BUNĚČNÝCH POPULACÍCH
Rovnováha v buněčných populacích je udržována přesnou regulací procesů proliferace
(bun. cyklus), diferenciace a apoptózy. Vývoj tkání savců se uskutečňuje v prostředí regulačních
růstových faktorů. Ty ovlivňují řadu parametrů buněčného vývoje jako je přežívání,
proliferace, diferenciace. Řada aspektů chování buněk je ovlivňováno rovnováhou mezi
stimulačními a inhibičními signály s různým stupněm specifity. Přesný účinek daného faktoru
je určován buněčným typem, koncentrací faktoru, přítomností jiných podnětů apod. (obr.
8-1).
Obr. 8-1 Závislost živočišné buňky na mnohonásobných mimobuněčných signálech (Figure 15-8.
Molecular Biology of the Cell, 4th Edition.)
86
Aktivace/deaktivace různých drah zajišťuje rovnováhu mezi proliferací, diferenciací a apoptózou.
Jejich deregulace podporuje tvorbu nádorů (obr. 8-2).
Obr. 8-2 Rovnováha v buněčných populacích je udržována přesnou regulací procesů proliferace (buněčný
cyklus), diferenciace a apoptózy
Klasicky se specifický růstový stimul přenáší do buňky přes aktivaci transmembránových
receptorů, které modulují klíčové proteiny v cytoplazmě. Ty pak na oplátku ovlivňují rozhodnutí
kontrolující proliferaci, diferenciaci a apoptózu změnami v genové expresi a reaktivitě na
ostatní faktory (obr. 8-3).
87
Obr. 8-3 Zjednodušené schéma vnitrobuněčné signální dráhy aktivované mimobuněčnou signální
molekulou (Figure 15-1. Molecular Biology of the Cell, 4th
Edition.)
Některé faktory mohou fungovat extra- i intracelulárně a tato vlastnost koreluje
s karcinogenitou. Aberantní produkce sekretovaných růstových faktorů může hrát rozhodující
roli v karcinogenezi zvýšením proliferace a stupně buněčné autonomie a rozšířením oblasti
pro expanzi nádoru.
Základní hierarchickou strukturu procesu vývoje a udržování tkání můžeme pozorovat při
náhradě pokožky, střevního epitelu a krvetvorných systémů obratlovců. Tyto tkáně patří
k intenzívně proliferujícím buněčným populacím, které se obnovují celý život. Limitovaný
počet multipotentních kmenových buněk se během embryogeneze snižuje a vzniká větší
populace více vývojově určených progenitorových buněk. Ty dále proliferují a produkují
88
funkčně zralé postmitotické buňky, které nahrazují přirozený úbytek příslušného buněčného
typu. Kmenové buňky jsou schopny sebeobnovy, kterou nahrazují ty buňky, které dále diferencovaly.
Je nutné, aby byla zachována přísná rovnováha počtu a typů buněk
v příslušných kompartmentech. Jestliže dojde k odtržení jinak koordinovaných procesů proliferace
(sebeobnovy) a diferenciace, vznikají nádory (obr. 8-4).
Obr. 8-4 Model iniciace/promoce/progrese v karcinogenezi (podle Trosko J.E. and Chang Ch., Mutation
Research 2001: 219)
8.2 TEORIE KMENOVÝCH BUNĚK
Jednu z hlavních teorií karcinogeneze představuje tzv. teorie kmenových buněk. Totipotentní
kmenová buňka je buňka, která může dát vznik všem buňkám v mnohobuněčném organizmu,
jako je oplodněné vajíčko nebo raná embryonální buňka. Brzy po embryonálním vývoji,
některé buňky částečně diferencují v pluripotentní kmenové buňky. Z nich pak vznikají různé
třídy buněk pro několik různých orgánů (např. slinivku a játra). Během dalšího vývoje jsou
některé buňky omezeny tak, aby z nich vznikalo jen málo buněčných typů, stávají se z nich
určitým způsobem předurčené (tzv. „commited“) buňky. Konečným výsledkem je produkce
89
terminálně diferencovaných buněk (spermie, vajíčka, keratinocyty, červené krvinky, neurony
atd.).
Podobně i zmíněná teorie karcinogeneze vychází z existence kmenové buňky (nejpravděpodobněji
pluripotentní nebo komitované). Vychází z pozorování, že každý nádor se jeví ve
svém původu jako monoklonální, tj. přes všechny genotypové a fenotypové rozdíly se všechny
buňky nádoru vytvořily z jedné původní kmenové. Nádor je výsledkem mnohočetných
genetických, epigenetických a negenotoxických změn, kdy normální buňky s kontrolovaným
růstem a schopností terminálně diferencovat ztrácí tyto schopnosti a zároveň
získávají schopnost rozšiřovat se do jiných tkání v těle – metastázovat.
Základní předpoklad zmíněné teorie karcinogeneze je, že kmenová buňka je nesmrtelná. Smrtelnou
se stává při indukci terminální diferenciace. Normální kmenové buňky se dělí "asymetricky",
tj. jedna dceřinná buňka zůstává jako kmenová a druhá získává schopnost terminálně
diferencovat. S tím souvisí domněnka, že prvním krokem v karcinogenezi je imortalizace
buňky, která se pak může neomezeně dělit a není schopna diferencovat.
8.3 VÝZNAM BUNĚĆNÉHO DĚLENÍ A DIFERENCIACE
Nádorové onemocnění je to stupňovitý proces, který vzniká ze složitých genetických změn
vedoucích k deregulaci buněčné proliferace. Rakovina je tedy především proliferativní cho-
robou.
Dělení je základním dějem v životě buňky. Řetěz dějů, který vede k replikaci DNA a k dělení
buňky má 4 základní části:
 vznik signálu,
 rozpoznání signálu,
 přenos signálu
 odpověď.
Buněčné dělení hraje klíčovou úlohu v každém stadiu vývoje nádorů a je zcela zřejmé, že
zvýšená proliferace může zvyšovat riziko malignity. Je důležitá pro fixaci poškození DNA,
usnadňuje mutagenezi (výskyt a fixace mutací), umožňuje klonální namnožení iniciované
buňky a po vzniku dalších mutací je na ní závislý přechod od neolastické populace
k malignitě (obr. 8-5).
90
Obr. 8-5 Úloha buněčné replikace v mnohastupňovém procesu karcinogeneze (Foster J.R., J Comp
Pathol 1997 : 113)
Kromě toho lze na malignitu pohlížet jako na poruchu diferenciace, protože malignita vzniká
z kmenových buněk v důsledku maturačního bloku nebo může dojít rovněž
k dediferenciaci zralých buněk, které si zachovaly schopnost proliferace.
Třetím významným procesem, jehož poruchy ovlivňují vznik nádorů je programovaná buněčná
smrt-apoptóza.
Aktivace mitogenní cesty růstových faktorů je tedy nutným, ale ne dostačujícím jevem (obr. 8-
6a, 8-6b). V terminálně se diferencujících systémech jako např. v hemopoéze musí ještě dojít
k diferenciačnímu bloku. Za normálních okolností je během diferenciace omezována autonomní
buněčná proliferace posunutím buněk z populace produkující růstové stimulační faktory
k typu buněk produkující místo toho inhibiční faktory. Následně vede blok v diferenciaci
k nádorovému růstu pouhým udržením produkce růstově stimulačních autokrinních faktorů.
91
Obr. 8-6a Mechanizmus mitogeneze v normálních buňkách
92
Obr. 8-6b Mechanizmus mitogeneze v transformovaných buňkách
Buňky se stávají nádorovými, protože nejsou schopny diferencovat v odpověď na příslušné
vývojové signály a tak ztrácejí schopnost zastavit produkci růstově stimulačních faktorů
a aktivovat dráhy přenosu signálu růstově inhibičních faktorů (např. expresí receptorů pro
TGF- apod.) produkovaných diferencovanými buňkami. Většina nádorů má defekt
v diferenciaci kmenové buňky. Proto jeden z klíčů porozumění nádorovému onemocnění spočívá
v lepším pochopení toho, jak diferenciace ovlivňuje produkci klíčových růstových regulačních
molekul, včetně růstových faktorů a receptorů. Zástava diferenciace může nastat i na
dalších stupních vývoje progenitorových buněk.
Získáním informací o tom, jak je během diferenciace regulována exprese klíčových regulačních
genů lze vytvořit nový cíl pro efektivnější nádorovou terapii.
93
Vývoj malignity zahrnuje genetické změny, které porušují normální rovnováhu mezi růstem
a diferenciací. Existuje několik způsobů rozpojení normální kontroly růstu a diferenciace
a několik způsobů, jak se z buňky stane maligní. Embryonální tkáně rychle rostou a exprimují
řadu protoonkogenů. Jak embryonální nebo kmenové buňky zrají, exprese se ztrácí, ale
exprimují se nové protoonkogeny. Jestliže klidová buňka vchází znovu do buněčného cyklu
dochází ke zvýšené regulaci asi 60 genů (včetně protoonkogenu c-fos, jun, c-myc), jejichž
produkty fungují jako regulátory transkripce. Terminální diferenciace je někdy doprovázena
zvýšenou regulací rodiny proteinů r a s.
Funkce protoonkogenů je základem průchodu buněčným cyklem, ale tyto geny se liší u různých
buněčných typů. Průchod buěčným cyklem je závislý hlavně na prahu růstových signálů
tvořených paralelními cestami, spíše než na striktním pořadí exprese jednotlivých protoonkogenů.
Zde je i oblast pro vznik chyb a abnormální růst je výsledkem aberantního produktu
onkogenu dávajícího vznik stálému nebo zvýšenému růstovému signálu, který posune rovnováhu
z klidového do aktivního stadia buněčného cyklu (obr. 8-7).
Obr. 8-7 Signální dráhy v buňce napodobující integrované obvody. Aktivace/deaktivace různých drah
zajišťuje rovnováhu mezi proliferací, diferenciací a apoptózou. Jejich deregulace podporuje tvorbu
nádorů. (Figure 11.44. The Biology of Cancer (© Garland Science 2007))
94
8.4 AUTOKRINNÍ REGULACE
Obr. 8-8 Autokrinní signál (Figure 15-6. Molecular Biology of the Cell, 4th
Edition.)
Existuje řada způsobů, kterými mohou růstové faktory přispívat k pozdějším stadiím vývoje
nádoru po transformačním ději. Nejběžnější je vytvoření autokrinní růstové odpovědi, při
níž buňky exprimují a jsou stimulovány mitogenním faktorem a tak se stávají méně závislé na
prostředí okolních buněk. Jedná se o neplánovanou produkci růstových faktorů buňkami nesoucími
odpovídající receptory nebo s aberantní expresí receptorů. Některé faktory mohou
fungovat mimo- i vnitrobuněčně a tato vlastnost koreluje s možnou ontogenicitou.Tato autokrinní
smyčka slouží normálně pouze přechodně k urychlení nebo znásobení odpovědi a je
kontrolována jak vnitřním buněčným programem, tak mimobuněčnými signály.
Vytvoření autokrinní růstové odpovědi přispívá k vytvoření autonomní nádorové populace
a je dosti obecným jevem řady nádorových línií. Avšak jsou i jiné úrovně, na nichž mohou
růstové faktory in vivo působit. Např. okolní buňky mohou reagovat na růstový faktor produkcí
jiných faktorů stimulujících proliferaci transformovaných buněk. Některé faktory mají
též schopnost indukovat rozšíření cév vedoucích ke zdroji faktoru, přispívají k vaskularizaci
nádoru a tím k lepší výživě a expanzi.
95
8.5 RŮSTOVÉ REGULÁTORY V KARCINOGENEZI
Obr. 8-9 Signální dráhy v normálních buňkách a jejich možné abnormality (Weinberg R.A., Scientific
American 1996 : 62)
Lidské nádorové buňky konstitutivně produkují řadu růstových faktorů, cytokinů, chemoatraktantů,
proteolytických enzymů a jejich inhibitorů. Sousedící normální buňky, jako
jsou fibroblasty, endoteliální buňky a monocyty tvořící okolní mikroprostředí, jsou též
potenciálním zdrojem většiny těchto faktorů, ale vyžadují specifický signál k zahájení syntézy
nebo uvolňování aktivních faktorů.
Jednotlivé nádorové línie sekretují nadbytek růsttových faktorů a cytokinů, avšak různé autokrinní
a parakrinní okruhy jejich působení nejsou dostatečně definovány.
Biologické aktivita každého faktoru závisí na tom, zdali
 je exprimován jako latentní prekursor a vyžaduje aktivaci,
 vyžaduje uvolnění z vazebného proteinu,
 je biologicky aktivní bez další aktivace.
Biochemická povaha jednotlivých faktorů produkovaných normálními a nádorovými buňkami
se většinou neliší, ale liší se velmi regulace jejich exprese (obr. 8-10).
96
Obr. 8-10 Odpověď buňky na růstově stimulační a inhibiční signály a její poruchy v karcinogenezi
(Cavenee W.K. and White R.L., Scientific American 1995 : 50)
Stimulace růstu normálních a maligních buněk, angiogeneze a tvorba stromatu u maligních
poruch, degradace tkáně invazivními nádorovými buňkami, pohyb buněk, uvolňování a přichycování
nádorových buněk – to vše zahrnuje interakci mezi autokrinními, parakrinními
a endokrinními faktory.
Komplexní biologické aktivity nádorových buněk jsou regulovány řadou faktorů produkovaných
maligními buňkami nebo sousedícími normálními buňkami. Kritická je vzrůstající
97
nezávislost na exogenních signálech, která způsobuje přechod z neinvazivního do invazivního
a metastázujícího fenotypu.
Endogenní a exogenní faktory modulují expresi tkáňově degradačních enzymů a jejich inhibitorů,
stejně jako buněčné povrchové struktury zahrnuté v přenosu signálů a interakcích buňkabuňka
nebo buňka-substrát. Je třeba zdůraznit, že k buněčnému růstu a invazi přispívá interference
různých produktů nádorových i normálních buněk.
Nádorové buňky produkují řadu růstových faktorů a cytokinů bez předchozí exogenní
stimulace – vzniká autokrinní smyčka.
Příklady růstových faktorů podporujících nádorový růst:
Obr. 8-11 Pozitivní/negativní růstová kontrola epiteliálních buněk
 TGF alfa (tumor growth factor) – vykazuje sekvenční homologii s EGF (epidermal
growth factor) s vazbou na stejný receptor EGFR. Je produkován řadou karcinomů
a působí autostimulačně pro kolorektální, prsní i plicní karcinomy.
 basic FGF (fibroblast growth factor) – je produkován normálními i maligními buňkami
mesodermálního a neuroektodermálního původu, např. melanomy.
98
 Insulin-like faktor – má autokrinní funkci u nádorů kolonu, plic, pankreatu či neurob-
lastomů.
 PDGF (platelet growth factor)- produkován řadou lidských nádorů. Je mitogenem
pro fibroblasty a endoteliální buňky.
 TGF beta – rodina dimerických proteinů, které kontrolují růst a diferenciaci řady buněčných
typů. Je produkován v latentní formě a musí být aktivován. Tento faktor však
s vyjímkou stimulace růstu fibroblastů inhibuje růst řady typů buněk mezenchymálního
původu, myeloidních buněk, epiteliálních, lymfoidních a endoteliálních buněk.
Účinkuje na sekreci proteolytických enzymů a proteinů extracelulární matrix.
8.6 ANTIPROLIFERAČNÍ MOLEKULY
Existuje rovněž řada molekul, které jsou schopny působit na určité typy buněk antiproliferačně.
Tyto látky představují pole pro protinádorový výzkum. Patří k nim např. právě TGF beta,
který může mít jak růstově podpůrnou, tak růstově inhibiční funkci v závislosti na buněčném
typu a podmínkách. Stimuluje proliferaci buněk mezenchymálního původu indukcí exprese csis
protoonkogenu, který kóduje PDGF-like protein. Naopak inhibuje proliferaci buněk epiteliálního
původu, endoteliálních buněk, B lymfocytů a thymocytů a indukuje diferenciaci řady
buněčných typů. U endoteliálních buněk ovlivněných TGFbeta je redukována exprese EGF
receptoru a tak buňka není schopna odpovídat na mitogenní signál EGF. Zatímco buňky retiny
jsou normálně citlivé k antimitogennímu působení TGFbeta, nádorové buňky retinoblastomu
neexprimují TGF beta receptory a tak unikají negativní kontrole. Dalším endogenním
antiproliferačním proteinem je např. interferon gamma.
Kontrolní otázky k tématu:
 Jak je udržována rovnováha v buněčných populacích?
 Které tkáně patří k intenzívně proliferujícím buněčným populacím a jak jsou charakte-
rizovány?
 Jaký význam má při vývoji nádoru buněčné dělení?
 Které další procesy hrají významnou úlohu v nádorovém procesu?
 Vysvětlete pojem autokrinní regulace.
 Jakou úlohu hrají v rozvoji nádorového onemocnění molekuly typu růstových regulátorů?
Jmenujte příklady.
 Existuje interakce mezi nádorovými a okolními normálními buňkami? Jaký má vý-
znam?
99
9. HORMONÁLNÍ KARCINOGENEZE
9.1 ENDOGENNÍ FAKTORY
V současné době se ukazuje velký podíl faktorů prostředí na vzniku lidské neoplasie. Největší
podíl připadá na potravu a kouření, ale významnou roli hrají též infekční látky, expozice
průmyslovými látkami a zářením. S výjimkou kouření jako přímé příčiny vývoje plicního
karcinomu a karcinomu močového měchýře není přesný mechanizmus a podíl dalších faktorů
úplně jasný.
Kromě toho musíme brát v potaz i endogenní faktory. Řada chemických sloučenin produkovaných
v organizmu může být karcinogenních (např. produkty oxidativního metabolizmu).
Bez výjimky jsou klasifikovány jako promoční na základě jejich funkce v regulaci genové
exprese. Jejich působení na buněčnou replikaci a genovou expresi je reverzibilní, což zajišťuje
maximální pružnost při udržování homeostázy v organizmu.
Je také prokázáno, že endogenní pohlavní steroidy a řada žlučových kyselin produkovaných
v gastrointestinálním traktu hraje důležitou roli v lidské karcinogenezi. Vysoké dávky
estrogenů aplikované zvířatům vyúsťují v rakovinu ledvin. Endogenní prolaktin je významným
faktorem vývoje neoplasie u řady živočišných druhů, ale u člověka tato spojitost zcela
prokázána nebyla. Účinnějšími karcinogeny jsou syntetické estrogeny i androgeny (hepatokarcinogeneze).
Také řada endogenních polypeptidů vykazuje karcinogenní účinky v různých
systémech.
9.2 MECHANIZMY ENDOGENNÍCH FAKTORŮ
Neoplasie hormonálně závislých tkání představuje víc než 32 % nově diagnostikovaných nádorů
u mužů a více než 40 % u žen. Estrogeny a v menší míře androgeny jsou základní steroidní
hormony, které mohou být karcinogenní in vivo (obr. 9-1). Na molekulární úrovni
jsou jejich účinky na genovou expresi zprostředkovány jejich specifickou interakcí s endogenními
receptorovými proteiny produkovanými cílovou buňkou (obr. 9-2). Komplex steroidreceptor
interaguje se specifickými sekvencemi regulačních oblastí řady genů, čímž mění jejich
transkripci. Jeden nebo více těchto genů je pravděpodobně důležitých v obecném mechanizmu
nádorové promoce zmíněnými metabolity. K takovým genům patří i ty, jejichž proteinové
produkty jsou součástí mezibuněčných gap junctions. Inhibice GJIC je spojena s mechanizmem
nádorové promoce. Některé žlučové kyseliny inhibují GJIC v systémech in vitro.
Avšak syntetické estrogeny nevykazují inhibici GJIC v buněčných kulturách. Naproti tomu
polypeptidické hormony působily inhibici.
100
Obr. 9-1 Struktura hormonů vybuzujících signál vazbou na vnitrobuněčné receptory (Figure 15-12.
Molecular Biology of the Cell, 4th
Edition)
101
Obr. 9-2 Podobná struktura receptorů s vazebnou doménou (Figure 15-13. Molecular Biology of the
Cell, 4th
Edition)
Obr. 9-3a Receptorový protein v inaktivní formě vázán na inhibiční proteiny (Figure 15-13. Molecular
Biology of the Cell, 4th
Edition)
102
Obr. 9-3b Disociace inhibičního proteinu po vazbě ligandu a navázání koaktivátoru k doméně receptoru
aktivující transkripci (Figure 15-13. Molecular Biology of the Cell, 4th Edition)
Obr. 9-4 Trojrozměrná struktura domény vážící ligand bez a s navázaným ligandem. Alfa helix (modře)
funguje jako víčko zajišťující polohu ligandu (Figure 15-13. Molecular Biology of the Cell, 4th
Edition)
103
Další gen, jehož změna exprese v odpověď na působení estrogenu může být důležitá v promočním
působení, je receptor pro EGF, jehož transkripce významně vzrůstá po působení estrogenu
(obr. 9-5).
Obr. 9-5 Stimulace estrogenního receptoru. GF – růstový faktor, E2 – estradiol, R-E2 – estrogenní
receptor, ERE – responsivní element DNA, AP-1 –transkripční faktor
Hlavní účinek promočních látek je zvýšení rychlosti buněčné proliferace v cílové iniciované
buněčné populaci. Tento účinek je jasný u specifických polypeptidických hormonů stejně
jako u polypeptidových růstových faktorů. Jejich působení na iniciovanou buňku je silnější
než na buňku normální.
Ačkoliv stadium nádorové promoce klasicky nezahrnuje změny v DNA, řada studií prokázala,
že jisté promoční látky mohou způsobovat tvorbu aktivních kyslíkových radikálů. Tyto radikály
pak mohou působit nebo stimulovat peroxidaci nenasycených lipidů a tvorbu dalších
radikálů, které mohou působit na makromolekuly jako je DNA. Důkazy nejsou však jedno-
značné.
Steroidní hormony jsou již dlouho známy jako důležité regulátory podporující růst určitých
typů nádorů a je prokázán jejich vliv na expresi jaderných protoonkogenů. Steroidní hormony
(estrogen, testosteron, progesteron, androgen i glukokortikoidy), protože jsou malé a lipofilní
104
difundují přes membránu do buňky, kde se váží na specifický vnitrobuněčný receptor. Aktivovaný
komplex se pak váže na specifické sekvence v DNA, tzv. „steroid response elements“
(SRE). Funguje tedy jako transkripční faktor, který moduluje na steroidy odpovídající geny
nebo mění postranskripční děje vyúsťující ve změny hladiny specifických mRNA nebo proteinů
(obr. 9-6).
Obr. 9-6 Srovnání působení steroidů přes vnitrobuněčné receptory a přenosu signálu aktivací membránových
receptorů
105
Obr. 9-7a Raná primární odpověď na působení steroidního hormonu (Figure 15-14. Molecular Biology
of the Cell, 4th
Edition)
Obr. 9-7b Zpožděná sekundární odpověď na působení steroidního hormonu (Figure 15-14. Molecular
Biology of the Cell, 4th
Edition)
106
Hormonálně závislé nádory (prsu, endometria, prostaty, varlat, štítné žlázy, kostí) představují
ojedinělý mechanizmus karcinogeneze. Endogenní a exogenní hormony podporují proliferaci,
zvyšují počet buněčných dělení a pravděpodobnost náhodných genetických chyb. Hormonální
stimulace působí v promočním stadiu a pokračuje do progresivního stadia. Přerušení této
dráhy pomocí antihormonální terapie (např. tamoxifen) zpomaluje proces progrese. Byly objeveny
specifické geny, jejichž mutace jsou spojeny s hormonálně závislými nádory. Zahrnují
geny endokrinní regulace, geny reparace DNA, nádorově supresorové geny a onkogeny. BRCA1
a 2 jsou nádorově supresorové geny spojené s náchylností k nádorům prsu a vaječníků.
Obr. 9-8 Estradiol a v menší míře ostatní steroidní hormony podporují buněčnou proliferaci, která
usnadňuje fixaci genetických chyb. Zárodečné mutace v příslušných nádorově supresorových genech
urychlují transformaci do maligního fenotypu.
Následující údaje vycházejí z epidemiologických a experimentálních studií:
 Nádory endometria
Expozice estrogeny nevyrovnávaná progestiny je riziková pro vznik nádorů endometria.
Během premenopausálního stadia je riziko spojeno s mitotickou aktivitou v první
polovině menstruačního cyklu, kdy působí estrogen bez protipůsobení progesteronu.
Ukázalo se, že užívání hormonální antikoncepce před r. 1976 zdvojnásobovalo riziko
u žen. Naproti tomu novější preparáty kombinující estrogen a vysoké dávky progesteronu
(od 21 do 28 dne cyklu) mohou snižovat riziko.
Důležitým rizikovým faktorem je také obezita, která ovlivňuje produkci hormonů.
Vyšší riziko existuje u bezdětných žen a snižuje se s každým těhotenstvím. Během těhotenství
je díky vysokým hladinám progesteronu snížena mitotická aktivita buněk.
 Nádory prsu
107
Estrogeny mohou indukovat a podporovat rozvoj nádorů mléčné žlázy (experimentální
důkazy u hlodavců). Rizikovými faktory je zejména kumulované působení estrogenů.
Raný nástup menstruace a pozdní menopauza maximalizují počet ovulačních cyklů.
Naopak prodloužená laktace a fyzická aktivita mohou počet cyklů redukovat (oddaluje
se počátek menstruace, redukuje se frekvence ovulačních cyklů a hladiny cirkulujících
enzymů). Také vysoká konzumace alkoholu (více než 60g alkoholu denně) je spojována
s lineárním vzrůstem nádorů u žen. Alkohol totiž může zvyšovat hladinu estrogenu
v plazmě a hladinu tzv. „insulin-like“ růstového faktoru. Primárním zdrojem estrogenu
u žen po menopauze je přeměna androstendionu na estron v tukové tkáni.
 Nádory prostaty
V karcinogenezi prostaty hraje úlohu biosyntéza, aktivace, inaktivace a transport androgenů.
Důležitým rizikovým faktorem je věk a etnicita. Např v populaci Afroameričanů
byl zaznamenán nejvyšší výskyt nádorů prostaty. Jako chemoprevence působí fi-
nasterid.
9.3 EXOGENNÍ HORMONY
Existují rozsáhlé zdroje vnějších zdrojů steroidních hormonů. Patří k nim právě hormonální
náhradní terapie (HRT) a antikoncepce. Antikoncepce zahrnující estrogen a vysoké dávky
progesteronu může snižovat riziko vaječníků a dělohy. HRT může zvyšovat riziko nádorů
prsu, ale důkazy jsou mnohdy protichůdné. Riziko představuje zejména u žen s rodinou
anamnézou nádorů prsu.
Řada tzv. „hormon-like“ přírodních látek může vykazovat také např. estrogenní aktivitu.
Poznatky o úloze hormonů v karcinogenezi však neumožňují jednoduše řešit tento fenomén,
protože to není tak lehce modulovatelný faktor jako třeba kouření. Jednoduše nemůžeme odstranit
nebo snížit endogenní hormony. Nové strategie pro detekci a prevenci zahrnují poznání
biomarkerů zvýšeného rizika, např. specifický genotyp a nové způsoby chemoprevence.
9.4 POLYGENNÍ MODEL A BIOMARKERY
Přestože existují důkazy, že sekrece hormonů a jejich metabolizmus může být ovlivněn zvenčí
(např. dietou, fyzickou aktivitou), velkou úlohu hraje genetická regulace. Proto je důležité
charakterizovat geny, které odpovídají za interindividuální rozdíly v hladině hormonů a jsou
zahrnuty v metabolizmu a transportu hormonů. Předpokládá se multigenový model predispozice
k nádorům prsu, který obsahuje několik genů zahrnutých v biosyntéze, vazbě a transportu
estrogenů. Individuální rozdíly vycházejí z polymorfizmu těchto zásadních genů.
108
Genetický základ hladiny hormonů je důležitým rizikovým faktorem (polymorfizmus metabolických
genů) a dále se uplatňují různé vnější faktory ovlivňující hladinu hormonů (dieta, fyzická
aktivita). Důležité je charakterizovat geny odpovídající za interindividuální rozdíly
v hladině hormonů a zahrnuté v metabolismu a transportu hormonů.
Kontrolní otázky k tématu:
 Jaké endogenní faktory se mohou uplatňovat v karcinogenezi? Jakým způsobem?
 Popište mechanizmus přenosu signálu a působení steroidních hormonů.
 Která nádorová onemocnění a jak závisejí na hormonech?
 Jak se uplatňuje v hormonální karcinogenezi genetická složka?
 Jaké existují možné vnější zdroje hormonů?
109
10. INVAZIVITA A VZNIK METASTÁZ
10.1 METASTATICKÁ KASKÁDA
Metastázy jsou definovány jako tvorba progresívně rostoucích sekundárních nádorových fokusů
v místech nespojených s primárním nádorem.
Vývoj klinicky významných metastáz vyžaduje u nádorových buněk dovršení série definovaných
kroků označovaných jako metastatická kaskáda (obr. 10-1), která zahrnuje:
 uvolnění buňky (od okolních buněk a mimobuněčné matrix),
 překonání bazální membrány v epitelech,
 překonání bazální membrány a endotelu cév,
 přenos krevním (lymfatickým) řečištěm,
 překonání endotelu a bazálních membrán v jiné lokalitě,
 uchycení v nové tkáni,
 přežívání, proliferace,
 vznik mikro- a makrometastáz vedoucí k letalitě onemocnění.
Obr. 10-1 Proces vzniku metastáz (Figure 23-15. Molecular Biology of the Cell, 4th
Edition.)
Byla objevena řada genů a proteinů, které regulují metastatickou schopnost buněk a které musí
být koordinovaně exprimovány. Naproti tomu existují tzv. supresorové geny pro metastá-
110
zy, které zabraňují tvorbě spontánních makroskopických metastáz, aniž by ovlivňovaly růst
primárního nádoru. Tyto geny tvoří zvláštní třídu odlišnou od onkogenů a nádorově supresorových
genů a ztráta jejich funkce umožňuje tvorbu metastáz. Jedním z prvních objevených
genů je nm23.
Vytvoření primárního nádoru vyžaduje řadu molekulárních a buněčných změn, které buňce
umožní obejít normální mechanizmy kontroly růstu a ovlivňovat lokální prostředí. Nádorová
progrese a získání schopnosti tvořit metastázy vyžaduje další změny v genové expresi, které
završí maligní fenotyp (obr. 10-2). Důležitou roli hrají zejména enzymy degradující proteiny
a adhezívní molekuly. Po invazi do sousedících tkání jsou nádorové buňky přes cévní a lymfatické
cesty rozesety a putují individuálně nebo ve shlucích. Na vhodném sekundárním místě
se zastavují ať už z důvodů své velikosti nebo po vazbě na specifické molekuly v daném orgánu
nebo tkáni. Pro vytvoření metastáz je také zásadní, aby uvolněné nádorové buňky přežívaly
a proliferovaly v cévách nebo v obklopující tkáni. Tvorba klinicky důležitých metastáz
závisí na dovršení každého kroku kaskády. Celý proces progrese může trvat řadu měsíců nebo
dokonce let.
111
Obr. 10-2 Benigní versus maligní nádory (Figure 23-3. Molecular Biology of the Cell, 4th
Edition.)
Pro uvolnění buněk z nádorové masy i pro jejich uchycení a tvorbu metastáz ve vzdálené tkáni
jsou důležité poruchy exprese a funkce molekul zajišťujících jak vzájemné buněčné vazby
(kadheriny) tak vazby k ECM (integriny). Uvolněná buňka bez příslušných vazeb za normálních
okolností není schopna přežít. Její přežití pak umožňují poruchy regulace apoptózy.
Aby mohly proliferovat, musí být přežívající rozeseté nádorové buňky schopny zahájit pro
buňku odpovídající a na kontextu závislé signální kaskády, které jim umožní nejen přežívat,
ale zahájit buněčný cyklus a dělit se. Toto přežití a následný růst dovoluje pouze určité prostředí.
Kritické jsou pro přežití mezibuněčné interakce se stromatem a ostatními nádorovými
buňkami. Ty zahrnují aktivaci na adhezi závislých drah, kde se uplatňují zejména molekuly
kadherinů a integrinů.
112
Přechod od mikro- k makroskopickým metastázám bývá také spojen s projevem tzv. angiogenního
fenotypu. Vaskularizace (tvorba nových cév v nádoru) je posledním krokem metastatické
kolonizace.
10.2 METODICKÉ ZÁKLADY SOUČASNÉHO VÝZKUMU.
Výzkum je zaměřen zejména na poznání a úspěšné klonování předpokládaných metastatických
genů a manipulace s jejich expresí nebo funkcí genových produktů. Existují tři nejobecněji
používané testy metastatického procesu:
 test na spontánní metastázy in vivo, kdy jsou nádorové buňky subkutánně injikovány
do syngenních nebo imunodeficientních zvířat, což napodobuje přirozenou situaci
 test na experimentální metastázy in vivo, kdy jsou nádorové buňky injikovány intravenózně.
Tento test odhaduje schopnost buněk opustit krevní řečiště a kolonizovat
specifické tkáně.
 test invazivity in vitro s využitím buněčných kultur, kdy jsou nádorové buňky umístěny
na povrch matrix (tvořené např z kuřecí srdeční nebo chorioalantoidní membrány či
umělé membrány) a sleduje se migrace tímto materiálem.
Poznatky o povrchových a vnitrobuněčných regulačních molekulách účastnících se metastatického
procesu jsou vodítkem pro nové terapeutické přístupy. Využívají se např. specifické
monoklonální protilátky proti proteinům účastnícím se metastatického procesu nebo „antisense“
techniky zaměřené na vyblokování činnosti specifických genů.
10.3 ÚLOHA BUNĚČNÝCH ADHEZÍ V METASTATICKÉM PROCESU
V mnohobuněčném organizmu hrají klíčovou úlohu buněčné kontakty a s nimi spojená výměna
signálů (informací). Toto je zásadní jak v embryogenezi tak i při udržování tkáňové integrity
a funkce orgánů dospělého organizmu. V normální tkáni jsou buňky spojeny jak navzájem,
tak s nerozpustnou směsí proteinů vyplňujících prostor mezi nimi - tzv. mimobuněčnou
matrix (ECM). To platí především pro epiteliální tkáně, kde existuje vrstva buněk tvořících
povrchy kůže a řady orgánů (plíce, zažívací trakt atd.), z nichž vzniká většina nádorů.
Adhezívní molekuly (Cell Adhesion Molecules – CAM) jsou děleny do 4 základních skupin
v závislosti na jejich biochemických a strukturálních vlastnostech: selektiny, imunoglobulinová
supergenová rodina (ICAM), kadheriny a integriny (obr. 10-3).
113
Obr. 10-3 „Junctional“ a „nonjunctional“ adhezívní mechanizmy živočišných buněk pro vzájemnou
vazbu a pro vazbu k extracelulární matrix (Figure 19-32. Molecular Biology of the
Cell, 4th
Edition.)
Buňky se navzájem dotýkají prostřednictvím řady povrchových molekul. Tzv. „juxtacrine
signaling“ vyžaduje těsnou blízkost buněk a hlavní třídou molekul zprostředkujících buněčnou
adhezi jsou kadheriny. Jak se buňky dotýkají, kadheriny se sdružují a spojují prostřednictvím
jejich cytoplazmatických domén a s nimi spojených proteinů, zejména kateninů
s cytoskeletonem. Prvním krokem je interakce mezi mimobuněčnými kadherinovými doménami
sousedních buněk. Před sdružením se kadherin spojuje s cytoplazmatickým proteinem
beta-kateninem, vinkulinem nebo plakoglobinem (gamma katenin). Kromě spojování
kadherinů a stabilizace adhezívních spojů, zprostředkovává beta-katenin a plakoglobin také
interakce mezi kadheriny a jinými membránovými receptorovými proteiny, jmenovitě s receptorem
pro EGF (obr. 10-4).
114
Obr. 10-4 Síť proteinových spojů u normálních epiteliálních buněk (Van Noorden Cj.J.F. et al., American
Scientist 1998 : 130)
S pomocí tkáňových kultur bylo zjištěno, že manipulací např s E-kadherinem lze výrazně
ovlivnit invazívní schopnost nádorových buněk. Introdukce expresního vektoru pro Ekadherin
do metastázujících nádorových buněk neexprimujících E-kadherin zabraňuje invazivitě
i tvorbě spontánních metastáz. Naopak „antisense“ nukleotidy pro E-kadherin mohou
vyvolat schopnost tvorby metastáz u neinvazívních nádorových buněk.
E-kadherin, vinkulin a katenin tak byly identifikovány jako supresorové geny pro metastázy.
Ukazuje se, že pro aktivitu kadherinových a kateninových proteinů je potřeba celá řada signálních
systémů, což je předmětem současného výzkumu (modely Drosophila a Xenopus
laevis). Ve složité informační smyčce signálů předávaných sousedními buňkami existuje zpětnovazebné
spojení, tj. předávané signály mohou zpětně regulovat komponenty adheze.
Adhezívní schopnost k ECM umožňuje buňkám přežívat a proliferovat. Jak se ukázalo, kultivované
buňky se nedělí dokud nejsou přichyceny k povrchu, což je vlastnost zvaná závislost
na podkladu (anchorage dependence). Tento vztah je zprostředkován integriny. Integriny
jsou skupinou buněčných adhezívních receptorů představovaných dvěma nekovalentně spoje-
115
nými jednotkami alfa a beta, které mohou heterodimerizovat ve více než 20 kombinacích.
Bylo prokázáno, že neuchycené buňky přestávají proliferovat, protože dochází k inaktivaci
komplexu cyklinE-cdk2. Kromě toho podléhají buňky také apoptóze. Aby buňky přežívaly, je
nutné, aby ECM, ke které adherují, nesla určitou oblat, tzv. „area code“, a buňky musí exprimovat
příslušné integriny.
10.4 MIGRACE A INVAZE BUNĚK
Metastatická schopnost nádorových buněk, tj. schopnost rozsevu do vzdálených míst v organizmu,
je složitý několikastupňový proces, je odrazem stupně malignity a je většinou příčinou
letality onemocnění. Buňky se musí uvolnit z mateřské tkáně a od ostatních nádorových buněk,
musí překonat tzv. bazální membránu (v epitelech) a následně bazální membránu obklopující
krevní cévy. Po překonání vrstvy endoteliálních buněk je buňka v krevním řečišti
a může být přenesena kamkoli do těla (obr. 10-5, 10-6, 10-7). V klinice existují metody jak
detekovat nádorové buňky v krvi. Tato včasná diagnóza – detekce mikrometastáz – ještě
před vytvořením samotných metastáz je velmi důležitá pro včasnou a vhodnou terapii.
Obr. 10-5 Karcinom in situ (Van Noorden Cj.J.F. et al., American Scientist 1998 : 130)
116
Obr. 10-6 Malignita – buňky pronikají přes bazální laminu a stroma (Van Noorden Cj.J.F. et al., American
Scientist 1998 : 130)
117
Obr. 10-7 Invaze do krevních a lymfatických cév – narušení endotelové bariéry (Van Noorden Cj.J.F.
et al., American Scientist 1998 : 130)
Úloha apoptózy
Mechanizmem udržujícím integritu tkáně indukovaným po ztrátě uchycení nebo při neodpovídajícím
uchycení je apoptóza - anoikis („detachment induced apoptosis“) Buňky normálně
nemohou odplout do jiné tkáně a tam růst. Nádorové buňky musí tyto mechanizmy porušit
a na tomto procesu se opět podílejí mutované verze normálních genů - onkogeny. Proteiny
kódované onkogeny předávají falešné zprávy do jádra buňky, která se pak chová nepatřičně.
Závislost na podkladu je však jen jednou z překážek, kterou musí nádorová buňka překonat
(obr. 10-8). Během své migrace se buňka musí musí ubránit řadě obranných mechanizmů
a tak jen asi 1 z 10 000 nádorových buněk uspěje a vytvoří metastázu. Studium krevního oběhu
vysvětluje také, proč různé nádory metastázují především do specifických orgánů (obr. 10-
9). Cirkulující nádorová buňka přechází do nejbližších dostupných cév. Krev odcházející
z většiny orgánů směřuje do plic (plicní metastázy), jen ze střeva jde nejdříve do jater (jaterní
metastázy). Nádory prostaty často metastázují do stehenní kosti. Jinak jsou běžné metastázy
v lymfatických uzlinách.
118
Obr. 10-8 Adheze buněk (Pro uvolnění buněk z nádorové masy i pro jejich uchycení a tvorbu metastáz
ve vzdálené tkáni jsou důležité jak vzájemné buněčné vazby tak vazby k ECM. Uvolněná buňka
bez příslušných vazeb za normálních okolností není schopna přežít. Přežití umožňují poruchy regulace
apoptózy – anoikis („detachment-induced apoptosis“). (Ruoslahti E., Scientific American 1996 : 72)
119
Obr. 10-9 Adheze nádorových buněk na cévní stěny ve vzdálených tkáních (Van Noorden Cj.J.F. et
al., American Scientist 1998 : 130)
Hypotéza „docking a locking“
Interakce nádorových buněk s cévními endoteliálními buňkami může být rozdělena do počáteční
fáze slabé adheze („docking“) a pozdější fáze pevné adheze („locking“) (obr. 10-10).
Volné putující nádorové buňky nejdříve tvoří volné vazby s endotelem, pak po něm rolují
a vytvářejí pevné vazby. Každá fáze je zprostředkovaná specifickými adhezívními molekulami
a přechod je zprostředkován širokou škálou bioaktivních mediátorů (cytokiny, chemokiny
a bioaktivní lipidy) produkovaných aktivovanými nádorovými i hostitelskými buňkami (platelety,
leukocyty, endoteliální buňky atd.). Slabé vazby jsou zajišťovány povrchovými uhlovodíky,
pevnějších vazeb se pak účastní inducibilní adhezívní molekuly (zejména E- selektin,
ICAM, VCAM) a pevnější adheze nádorových buněk jsou zprostředkovány v základu integrinovými
receptory. Integriny jsou hlavními přenašeči signálu pro následné molekulární děje
(uvolnění od endoteliálních buněk, interakce s ECM, proteolýza, pohyb buněk a invaze)
(obr. 10-11).
120
Obr. 10-10 Hypotéza „docking a locking“ (Honn K.V. et al., Cancer Metastasis Rev 1994 : 365)
Obr. 10-11 Interakce nádorové buňky s endotelem (Iiizumi M. et al., Microvascular Res
2007 : 114)
Prostup buněk endotelem
Po vytvoření pevné vazby zahajují nádorové buňky, tzv. diapedezu – prostup endotelem
v několika krocích (obr. 10-12):
1. migrují mezi spoji endoteliálních buněk (paracelulární diapedeza),
121
2. tvoří mozaikovitou chimerickou vrstvu obou typů buněk,
3. pronikají skrz endoteliální buňky ve velké vakuole (transcelulární diapedeza).
Obr. 10-12 Prostup (diapedeze) nádorových buněk kolonu endotelem (Woodward J. Cell Adhesion &
Migration 2008 : 151)
10.5 UCHYCENÍ BUNĚK V NOVÉ TKÁNI
V konečném stadiu musí buňka překonat kromě bariéry endotelu stěny cév, bazální membránu
v nové tkáni, musí se zde uchytit a začít se dělit (obr. 10-13). Na těchto procesech se podílí
řada molekul. Jsou to zejména proteázy degradující matrix – metaloproteinázy. Tyto enzymy
exprimují především bílé krvinky, které normálně musí překonávat membránové bariéry.
U jiných buněk jsou exprimovány málo a funguje zde systém zahrnující inhibitory metaloproteináz
Dále jsou to receptory pro endoteliální buňky, vazebné proteiny, faktory motility
a jejich receptory, receptory pro růstové faktory (odpověď na nové mikroprostředí) atd.
122
Obr. 10-13 Metastatická nádorová buňka proniká přes endotelovou bariéru do tkáně, uchytí se, začne
se dělit a tvoří sekundární nádor (Van Noorden Cj.J.F. et al., American Scientist 1998 : 130)
Poruchy proteolytické – antiproteolytické rovnováhy hrají důležitou roli v degradaci tkání.
Během nádorového růstu a tvorby metastáz je kontrola proteolytické aktivity narušena.
Systémy následujících proteolytických enzymů fungují v kooperaci (obr. 10-14):
 Lyzozomální proteázy - aspartyl a cystein proteázy – katepsiny
 Serinové proteázy – plasminogen, plasminogenové aktivátory
 Metaloproteinázy
Obr. 10-14 Proteázy degradující ECM a jejich inhibitory
Plasminogenové aktivátory (PA) jsou serinové proteázy, které přeměňují plasminogen na
plasmin. Plasmin degraduje různé složky ECM včetně fibrinu, fibronektinu, lamininu atd.
Plasmin také aktivuje několik typů metaloproteináz.
Rodina matrix metaloproteináz (MMP) má asi 16 členů, z nichž většina jsou rozpustné
sekretované enzymy nebo transmembránové proteiny schopné digesce ECM nebo komponent
bazální membrány. Představují různé typy enzymů podle struktury a substrátové specifity
(kolagenázy, gelatinázy, stromelysiny). Jsou exprimovány jako latentní enzymy s podobnou
123
strukturou domén. Některé také obsahují transmembránovou doménu a jsou lokalizovány na
buněčném povrchu.
PA a MMP jsou sekretovány spolu se svými inhibitory (za normálních podmínek nízká hladina),
což zajišťuje přísnou kontrolu lokální proteolytické aktivity a je tak zachována normální
struktura tkání.
Aktivita PA i MMP je kontrolována na několika úrovních:
 exprese se zvyšuje působením angiogenních růstových faktorů a cytokinů
 pro-MMP a pro-PA mohou být proteolyticky aktivovány
 MMP, plasmin a PA jsou regulovány tkáňovými inhibitory MMP (TIMP).
Existuje řada důkazů, že tato kontrola je během nádorového růstu a tvorby metastáz narušena.
U mnoha typů nádorů (kolorekta, prsu, žaludku, moč. měchýře, prostaty) byla detekována
vysoká aktivita MMP. Byla také nalezena dobrá korelace mezi množstvím MMP a agresivitou
a invazivitou nádoru.
V invazívním procesu hrají také důležitou roli oxidativní změny biologicky aktivních proteinů,
které jsou závislé na typu a koncentraci reaktivních kyslíkových metabolitů (ROS).
Oxidativní modifikace struktury proteolytických enzymů a jejich inhibitorů vede k porušení
rovnováhy. Tyto změny zpětně pak podporují další produkci ROS granulocyty a makrofágy
(obr. 10-15 a 10-16).
Vše vede ke zvýšené proteolýze a destrukci ECM.
Obr. 10-15 Reaktivní metabolity kyslíku (ROS) v proteolytické – antiproteolytické rovnováze 1
124
Obr. 10-16 Reaktivní metabolity kyslíku (ROS) v proteolytické – antiproteolytické rovnováze 2
Interakce s ECM
Migrující buňky musí navázat také nové kontakty s komponentami matrix. Tyto kontakty jsou
umožňovány dalšími povrchovými adhezívními molekulami důležitými pro usídlení buněk
v nové tkáni. Patří k nim především hyaluronan (velký glykosaminoglycan) regulující buněčnou
motilitu, chemotaxi, invazi, proliferaci, tvar a metabolické funkce. Významná je exprese
specifických receptorů pro hyaluronan, která podporuje vznik metastáz (obr. 10-17).
Patří k nim CD44, pleomorfní receptor, který váže též fibronektin, laminin a jiné ligandy.
CD44 byl objeven jako leukocytární antigen umožňující usídlení (homing) lymfocytů. Pomocí
specifických monoklonálních protilátek byl pak detekován u metastázujících buněk, kterým
umožňuje transendoteliální migraci a kolonizaci tkání (obr. 10-18). Předpokládá se, že metastázující
buňky tak využívají genetický program lymfocytů a makrofágů - jediných migrujících
buněk v normálním dospělém organizmu. Jako další takové molekuly byly detekovány
specifické selektiny a integriny (obr. 10-19). Nádorové buňky mění složení integrinů na
svém povrchu během progrese (obr. 10-20). Je-li pomocí specifických peptidů blokována interakce
s ligandem, je blokována invaze in vitro i tvorba experimentálních metastáz.
125
Obr. 10-17 Model interakce mezi nádorovými buňkami a stromatem (Misra S et al., FEBS J
2011 : 1429)
126
Obr. 10-18 Význam interakce hyaluronan a CD44. CD44 – pleomorfní doména vážící hyaluronan
a další molekuly Hyaluronan – důležitý pro vazbu nádorové buňky s ECM přenos signálu reorganizující
cytoskeleton a aktivující spec. molekuly. (Misra S et al., FEBS J 2011 : 1429)
127
Obr. 10-19 P-, E- and L-selektiny u aktivovaných endotheliálních buněk a leukocytů se vážou ke specifických
nádorovým ligandům (Rambaruth N.D.S. a Dwek M.V., Acta Histochemica 2011 : 591)
128
Obr. 10-20 Interakce mezi buňkami a ECM . Vazebná místa integrinů pro složky ECM (fibronektin,
laminin) (Rambaruth N.D.S. a Dwek M.V., Acta Histochemica 2011 : 591)
Povrchové a transmembránové molekuly jako CD44 a integriny nezpůsobují jen vzájemný
buněčný kontakt nebo kontakt s ECM, ale zajišťují též přenos signálu do nitra buňky po navázání
ligandu (obr. 10-21). To má za následek jednak reorganizaci cytoskeletonu (změny tvaru
buněk, motility) a jednak změny genetického programu, např. zvýšení fosforylace tyrozinu
nebo aktivaci GTP. Byly identifikovány též intracelulární proteiny, které se specificky exprimují
v metastázujících buňkách a účastní se přenosu signálů v buňce, např. mts-1 a Tiam-1.
Obr. 10-21 Galektiny se účastní adhezí buňka-ECM, migrace, růstu, apoptózy a diferenciace. Tvoří
propojení důležitá při aktivaci receptorů a indukci vnitrob. signálů Jsou změněny v patologických
podmínkách. (Rambaruth N.D.S. a Dwek M.V., Acta Histochemica 2011 : 591)
10.6 ÚLOHA MUCINŮ V KARCINOGENEZI
Muciny (MUC) jsou velké glykosylované proteiny syntetizované buňkami gastrointestinálního,
dýchacího a močopohlavního ústrojí. Jsou kódovány řadou tkáňově specifických genů.
Jejich úlohou je chránit epitel proti mechanickému, chemickému, enzymatickému a mikrobiálnímu
poškození. Normální epiteliální buňky sekretují s membránou spojené muciny jen na
apikálním konci a tak nebrání adhezi mezi buňkami navzájem nebo mezi a buňkou a substrátem.
Hlavním mucinem sekretovaným ve střevě gobletovými buňkami je MUC2.
129
Poruchy povrchových mucinů jsou obecnou charakteristikou maligní transformace (obr. 10-
22). Jsou odpovědné za abnormální chování buněk, změny adheze nebo metastázování
a uniknutí z imunologického dozoru. Nádorové buňky totiž exprimují muciny po celém povrchu,
což blokuje receptory a adheze s ostatními buňkami. Exprese se zvyšuje působením
angiogenních růstových faktorů a cytokinů.
Obr. 10-22 Antiadhezívní vlastnosti mucinů (Hollingsworth M.A. and Swanson B.J. Nature Rev Cancer
2004 : 45)
Nádory využívají
 antiadhezívních vlastností mucinů k uvolnění z nádorové masy a okolního stromatu
a k invazi
 adhezívních vlastností mucinů k připojení k endotelu a k invazi
 muciny k úniku z imunologického dohledu.
130
Obr. 10-23 Mnohonásobná úloha mucinů v rozvoji nádorů (Hollingsworth M.A. and Swanson B.J.
Nature Rev Cancer 2004 : 45)
Kontrolní otázky k tématu:
 Jak je charakterizováno progresivní stadium karcinogeneze?
 Popište metastatickou kaskádu.
 Které adhezívní molekuly hrají významnou úlohu v metastatickém procesu?
 Co rozumíte pod pojmem závislost buněk na podkladu?
 Jaká je úloha apoptózy v metastatickém procesu?
 Vysvětlete hypotézu tzv. „docking a locking“.
 Jak překonávají nádorové buňky tkáňové bariéry?
 Jmenujte molekuly účastnící se proteolytické-antiproteolytické rovnováhy ve tkáních.
 Které molekuly jsou zásadní v interakci s ECM?
 Co jsou to muciny a jak se uplatňují při rozvoji nádorů?
131
11. ANGIOGENEZE
Angiogenezí nazýváme proces tvorby nových krevních kapilár. U dospělého jedince je
proliferace endoteliálních buněk velmi nízká. Fyziologickou výjimku, kde je ale angiogeneze
přísně regulována, tvoří ženský reproduktivní systém a hojení ran. Neregulovaná angiogeneze
je spojena s řadou patologických stavů jako je revmatická artritida, psoriasis (lupénka), diabetická
retinopatie a nádorová onemocnění.
Nádorový růst a tvorba metastáz jsou závislé právě na angiogenezi. Rostoucí nádor potřebuje
rozsáhlou síť kapilár k zásobování živinami a kyslíkem. Kromě toho jsou kapiláry
uvnitř nádorů cestou, kudy se nádorové buňky dostávají do oběhu a mohou tak metastázovat
v různých vzdálených orgánech. Angiogeneze je opět komplexní proces zahrnující širokou
souhru mezi buňkami, rozpustnými faktory a složkami ECM (obr. 11-1).
Obr. 11-1 Angiogeneze (Folkman J., Scientific American 1996 : 150)
132
K zahájení tvorby nových kapilár musí endoteliální buňky stávajících cév degradovat bazální
membránu a vniknout do stromatu sousedních tkání. Tento proces invaze a migrace vyžaduje
opět kooperativní aktivitu PA a MMP. Po proteolytické degradaci zahajují "vedoucí" endoteliální
buňky migraci přes degradovanou matrix. Jsou následovány proliferujícími endoteliálními
buňkami, které jsou stimulovány řadou faktorů, z nichž některé jsou uvolňovány z degradované
ECM.
11.1 INDUKTORY ANGIOGENEZE
Hlavní endogenní induktory angiogeneze představují různé peptidové růstové faktory
a prozánětlivé mediátory (obr. 11-2):
 rodina vaskulárního endoteliálního růstového faktoru (vascular endothelial growth
factor – VEGF) a angiopoetiny působí specificky na endoteliální buňky. VEGF působí
protiapopticky a aktivuje receptorové tyrozin kinázy. Jeho hladina je zvyšována hypo-
xií.
 přímo působící cytokiny a chemokiny, které aktivují řadu dalších buněčných typů.
Prototypem je bazální fibroblastový růstový faktor (basic fibroblast growth factor bFGF),
růstový faktor destiček (platelet growth factor – PDGF) a dále interleukiny
(IL-8, IL-3).
 nepřímo působící faktory jako je nádor nekrotizující faktor (tumor necrosis factor TNF
alpha) a transformující růstový faktor (transforming factor - TGF beta), které působí
parakrinně uvolňování dalších faktorů z makrofágů, endoteliálních nebo nádorových
buněk. Např. TNF alpha stimuluje uvolňování VEGF, IL-8 a FGF-2 z endoteliálních
buněk.
 enzymy (cyklooxygenáza-2 - COX2, angiogenin), hormony (estrogeny), oligosacharidy
(hyaluronan), hemopoetické faktory (erytropoetin – EPO, granulocytární růstový
faktor – G-CSF, granulocytární monocytární růstový faktor – GM-CSF), adhezívní
molekuly (VCAM-1, E-selektin), oxid dusíku atd.
133
Obr. 11-2 Patologická neovaskularizace během nádorové progrese (Furuya M. et al., Vascular Health
and Risk Management 2005 : 277)
Jako endogenní inhibitory angiogeneze působí trombospodin-1, interferon /, prolactin
a tzv. statiny (angiostatin, endostatin, vasostatin atd.)
Zahájení nádorové angiogeneze je výsledkem posunu v rovnováze stimulátorů a inhibitorů.
11.2 ÚLOHA BUNĚČNÉ ADHEZE V ANGIOGENEZI
Proces buněčné invaze, migrace a proliferace není závislý jen na angiogenních enzymech,
růstových faktorech a jejich receptorech, ale je zprostředkován také adhezívními molekulami.
V angiogenezi se uplatňují členové každé skupiny CAM.
K zahájení angiogenního procesu se musí endoteliální buňky uvolnit od sousedních buněk.
Během invaze a migrace je pak interakce endoteliálních buněk s ECM zprostředkována integriny.
Také konečná fáze angiogenního procesu, včetně konstrukce kapilárních smyček a určení
polarity buněk, vyžaduje buněčné kontakty a kontakty s ECM (obr. 11-3).
134
Obr. 11-3 Interakce heparan sulfátu (HS) s VEGF na receptorech endoteliálních buněk během angiogeneze
(Rambaruth N.D.S. a Dwek M.V., Acta Histochemica 2011 : 591)
Endoteliální buňky tak exprimují několik různých integrinů, což jim umožňuje napojení na
široké spektrum proteinů ECM. Některé integriny jsou nedetekovatelné v klidovém endotelu,
ale jsou zvýšeny během angiogeneze indukované cytokiny nebo nádorem. V aktivovaném
endotelu mohou potlačovat aktivitu p53 a p21 a zvyšovat poměr Bcl2:Bax, což má antiapoptické
účinky.
Kromě integrinů se v angiogenezi uplatňuje i řada dalších molekul:
 vaskulární endoteliální kadherin zprostředkovává homofilní interakce mezi endoteliálními
buňkami závislé na Ca2+
 členové ICAM zprostředkovávají heterofilní adheze. Jsou zvyšovány TNF alfa, IL-1
nebo interferonem-gamma.
 P- nebo E-selektin podporují adhezi leukocytů k endotelu aktivovanému cytokiny.
V angiogenezi se uplatňují rovněž interakce řady buněčných typů (obr. 11-4). V nádorových
buňkách prostaglandiny (PGs) tvořené přes COX-2 zvyšují produkci růstových faktorů
jako je VEGF, které působí přímo na endoteliální buňky a bFGF, který stimuluje produkci
COX-2 u fibroblastů. PGs tvořené ve fibroblastech stimulují produkci VEGF, který působí
parakrinním způsobem na endoteliální buňky a opět zvyšuje aktivitu COX-2 a usnadňuje
135
permeabilitu cév a angiogenezi. Inhibitory COX-2 blokují produkci PGs a tak zabraňují angiogenezi
indukované růstovými faktory.
Obr. 11-4 Model angiogeneze – interakce buněčných typů (podle Leahy K.M. et al., Curr Med Chem
2000 : 163)
11.3 VÝZNAM AGIOGENEZE A ANTIANGIOGENNÍ TERAPIE
Existuje úzký vztah mezi angiogenezí a tvorbou metastáz. Čím intenzívnější angiogeneze, tím
větší riziko metastáz a horší prognóza nádorového onemocnění. Hustota cév uvnitř nádoru má
také prognostickou hodnotu. Byla nalezena pozitivní korelace mezi nádorovou angiogenezí
a rizikem vzniku metastáz, znovuobnovením nádoru a smrtí. Kvantitativní hodnocení je prognostickým
faktorem např. u rakoviny prsu, děložního čípku, močového měchýře a melanomu.
Zvýšená vaskularizace kostní dřeně značí horší prognózu u akutní leukémie. Z histologických
řezů se detekují fokální oblasti tzv. „hot spots“ pomocí monoklonálních protilátek
proti cévnímu endotelu nebo adhezívním molekulám CD31 a CD34.
Odhalování molekulární a buněčné biologie angiogeneze dává základ pro nové terapeutické
přístupy, které využívají řadu anti-angiogenních látek specifických pro jednotlivé kroky
angiogeneze. V současnosti existuje řada protinádorových chemoterapeutických látek. Bohužel,
mnohé mají omezenou účinnost díky problémům s doručením a pronikáním k buňkám
a díky malé selektivitě pro nádorové buňky, čímž způsobují vážné poruchy v normálních tkáních.
Jejich aktivita je omezena také vývojem rezistence. Nádorové buňky se rychle mění díky
své genomové nestabilitě, heterogenitě a vysoké mutační rychlosti, což vede k selekci a přerůstání
rezistentní nádorové populace.
136
Antiangiogenní terapie, která zasahuje aktivované endoteliální buňky, poskytuje řadu výhod
proti terapii mířené přímo proti nádorovým buňkám. Endoteliální buňky jsou geneticky stabilní,
diploidní a homogenní cíl a zřídka zde dochází k mutacím. Také jejich obnova je až
padesátkrát vyšší než v normální klidové tkáni a aktivované krevní cévy vykazují specifické
markery jako jsou integriny a selektiny nebo VEGF receptory.
K potenciálně využitelným látkám patří (obr. 11-5):
 inhibitory buněčné invaze, motility a adheze (inhibitory MMP aktivity, inhibice buněčných
adhezívních molekul)
 inhibitory aktivovaných endoteliálních buněk jako je trombospodin-1, fyziologický
inhibitor angiogeneze, který je snížen během aktivace angiogeneze a jeho produkce je
regulována p53. Dále různé typy statinů jako je angiostatin a endostatin, jejichž zdrojem
jsou samotné nádorové buňky i uměle syntetizované látky (talidomid).
 látky, které interferují s angiogenními růstovými faktory a jejich receptory (specifické
protilátky, INF-alfa)
 inhibitory enzymů jako je COX-2 (nesteroidní protizánětlivé látky – NSAIDs)
Obr. 11-5 Endogenní inhibitory angiogeneze
137
Specifickým přístupem je tzv. "vascular targeting", tj. inhibice růstu nádoru destrukcí nádorových
cév. Problémem je nedostatek specifických markerů pro aktivované nádorové endotelium.
Potenciální cílové molekuly zahrnují integriny, E-selektin a receptory pro VEGF. Destrukce
může být dosaženo lokálním dodáním specifických peptidů nebo protilátek s přímou
biologickou aktivitou nebo konjugované s toxiny (obr. 11-6).
Obr. 11-6 Inhibitory angiogeneze v klinických zkouškách
Kontrolní otázky k tématu:
 Co je to angiogeneze a jaký je její význam pro růst nádorů?
 Vyjmenujte skupiny látek (faktorů) patřící mezi induktory angiogeneze.
 Jaké látky fungují jako inhibitory angiogeneze?
 Jakým způsobem se v angiogenezi uplatňují adhezívní molekuly?
 Jakým způsobem funguje během angiogeneze interakce různých buněčných typů -
příklad?
 Jak souvisí angiogeneze s tvorbou metastáz?
 Jak jsou využívány poznatky o mechanizmech angiogeneze v terapii?
138
12. KONTROLA KRVETVORBY (HEMOPOÉZY) A LEUKÉMIE
12.1 SEBEOBNOVNÉ BUNĚČNÉ POPULACE
Krvetvorná tkáň patří mezi tzv. sebeobnovné buněčné populace podobně jako kožní
a střevní epitel či zárodečné populace. Tyto tkáně se vyznačují hierarchickou strukturou,
kde jsou v jednotlivých kompartmentech multi- nebo pluripotentní kmenové buňky, progenitorové
buňky a zralé diferencované buňky (obr. 12-1).
Obr. 12-1 Linie kmenových buněk v dospělé tkáni a normální obnova tkání (analogie s kmenem, větvemi
a listy stromu) (Sell S., Crit Rev Oncol Hematol 2004 : 1)
Multi/pluripotentní nejprimitivnější hematopoetická buňka je klidová kmenová buňka reagující
na stres. Z ní vzniká většina proliferujících buněk v kostní dřeni (progenitory).
Tyto kmenové buňky se vyznačují schopností asymetrického dělení, kdy dávají vznik jedné
nové dceřinné kmenové buňce (sebeobnova) a druhé dceřinné buňce se schopností diferenciace
(obr. 12-2). Vznikají z ní progenitorové přechodně se dělící (transit-amplifying) a více diferencované
buňky, které postupně dozrávají v terminálně diferencované buňky (lymfoidní
a myeloidní řady), které se přestávají dělit, jsou udržovány v klidové G0 fázi a umírají
apoptózou (obr. 12-3).
139
Obr. 12-2 Definice kmenové buňky (Figure 22-4. Molecular Biology of the Cell, 4th
Edition.)
140
Obr. 12-3 (Figure 22-7. Molecular Biology of the Cell, 4th
Edition.)
V tomto systému je nutné, aby byla dodržována přísná rovnováha počtu a typů buněk
v jednotlivých kompartmentech lymfoidní a myeloidní řady (obr. 12-4). Při udržování rovnováhy
mezi proliferací, diferenciací a apoptózou se uplatňují mezibuněčné interakce, stimulační
a inhibiční signály, diferenciační a viabilitní faktory, které jsou specifické pro jednotlivé
fáze vývoje a určité typy krvetvorných buněk (obr. 12-5).
141
Obr. 12-4 Sebeobnovná krvetvorná tkáň (Figure 22–35. Molecular Biology of the Cell, 4 th
Edition)
142
Obr. 12-5 Specifické růstové a viabilní faktory. V jednotlivých fázích krvetvorby a u různých typů
krevních buněk se uplatňují specifické růstové a viabilní faktory (kolonie stimulující faktory – CSF,
erytropoetin a interleukiny -IL).
143
V normální buňce je rovnováha stimulačních a inhibičních signálů pečlivě regulována,
což také souvisí s regulací buněčného cyklu, který je rozhodující pro buněčnou proliferaci
a diferenciaci. V nádorové buňce je v důsledku změn v signálních drahách organizace buněčného
cyklu narušena, buňky se neomezeně množí a nejsou schopny diferenciace (obr. 12-6).
Buňka je vybavena také zpětnovazebnými mechanizmy, které mohou působit proti neobvyklým
změnám v procesu buněčného dělení. Patří k nim např. programovaná buněčná smrt –
apoptóza, schopnost buňky spáchat za určitých podmínek sebevraždu, jestliže její základní
komponenty jsou porušeny nebo když je její kontrolní systém deregulován. Tak působí např.
poškození chromozomální DNA. V tomto procesu se účastní také specifické geny např. p53
nebo bcl-2. Mutace těchto genů pak způsobují poruchy apoptózy a neschopnost apoptózy přispívá
ke vzniku nádorů a k jejich rezistenci k terapii.
Obr. 12-6 Normální a narušená kontrola produkce z kmenové buňky (Figure 23-14. Molecular Biology
of the Cell, 4th
Edition.)
Změny v počtu buněk je třeba interpretovat jako změny buněčné kinetiky, tj. sledování změn
v čase. Tvorba terminálně diferencovaných buněk z časných buněčných prekurzorů trvá asi 4
až 8 dnů (3-6 mitotických dělení). Tyto buňky pak setrvávají v periferní krvi asi 10 hodin (ne-
144
utrofilní leukocyty), 10 dnů (trombocyty) nebo více než 100 dnů (erytrocyty). Schopnost produkce
kmenových buněk, z nichž každý den vzniká asi 3x 1011
funkčních buněk se může zvýšit
v případě potřeby až desetkrát.
S produkcí různých typů krvetvorných buněk souvisí i různé poruchy a patologické stavy
jako je anemie (snížená produkce erytrocytů) či polycytemie (zvýšená produkce erytrocytů).
Kvantitativní poruchy se mohou týkat různých úrovní diferenciace erytrocytů. Trombocytopenie
a trombocytemie jsou poruchy produkce trombocytů a jsou následkem poruchy tvorby
nebo ploidie megakaryocytů. Neutropenie jsou poruchy granulocytárního systému. Periferní
neutropenie mohou být způsobeny zrychleným odbouráváním buněk, poruchou v jejich produkci
nebo změnou jejich distribuce. Neutrofilní leukocytózy jsou podmíněny nadprodukcí
nebo přesunem mezi kompartmenty (CML – příklad klonálně podmíněné leukocytózy). Lymfopenie
a lymfocytózy jsou poruchy lymfocytů (CLL). Jako pancytopenie je označována kvantitativní
porucha několika buněčných systémů. Aplastická anemie znamená obecné snížení
hematopoetických buněk v kostní dřeni.
12.2 LEUKEMIE A LYMFOMY
Leukémie vzniká jako nekontrolovaná proliferace nebo expanze hematopoetických buněk,
které si neudrží schopnost normálně se diferencovat do zralých krevních buněk.
Onemocnění je silně heterogenní s odlišnými epidemiologickými, histologickými, cytologickými,
imunologickými a genetickými charakteristikami. Liší se projevy, stupněm malignity
a odpovědí na léčbu. Vzniká na různých úrovních vývoje hematopoetických buněk (obr. 12-7).
Mechanizmy iniciace a progrese leukémií souvisejí se změnami v normálním homeostatickém
mechanizmu, který reguluje produkci krevních buněk. V tomto procesu se významně uplatňují
rovněž poruchy genů regulujících buněčný cyklus. Tyto geny se různě exprimují
v postupných fázích vývoje hematopoetických buněk a kontrolují diferenciaci (obr. 12-8, 12-
9).
145
Obr. 12-7 Schéma lymfoidní diferenciace s vyjádřením vztahu k různým lymfoproliferačním onemocněním
(P. Klener: Klinická onkologie, 2002)
146
Obr. 12-8 Geny kontroly buněčného cyklu v hemopoéze
147
Obr. 12-9 Vztah mezi buněčným cyklem a diferenciací
Většina leukémií je klasicky rozdělována na lymfoidní a myeloidní. Některé poruchy hemopoézy
nejsou striktně leukemické, protože vyjadřují jen část plného leukemického fenotypu –
buď expanzi růstu (myeloproliferační syndromy), nebo diferenciační blok (myelodysplasie)
(obr. 12-10). Leukemická onemocnění se vyskytují v dětském i dospělém věku. Mnohdy
jsou těžko definovatelné. Pro dobrou klasifikaci důležitou jak pro prognózu tak léčbu jsou
148
využívány různé systémy – zejména tzv. imunofenotypizace pomocí spektra charakteristických
buněčných povrchových (CD) antigenů.
Obr. 12-10 Růstová frakce, morfologie a klinický průběh tří typů leukémií (akutní myeloidní leukémie,
chronická myeloidní leukémie, chronická lymfocytární leukémie) (Sell S., Crit Rev Oncol Hematol
2004 : 1)
Všechny elementy krve a lymfy jsou odvozeny během fetálního a dospělého života od pluripotentní
hematopoetické kmenové buňky. Tyto buňky se nacházejí v malém počtu v kostní dřeni a většina z
nich se aktivně nedělí. Pokrok v izolaci a charakterizaci pluripotentní kmenové buňky pomáhá
k poznání s ní souvisejících malignit. Lidské kmenové buňky nesou povrchový znak CD34 a jsou
schopny tvořit řadu kolonií v semisolidním prostředí v odpověď na různé specifické růstové faktory.
Jisté lidské leukemické buňky, jako ty z chronické myeloidní leukémie (CML) nebo akutní myeloidní
leukémie (AML), které představují velmi nezralé kmenové buňky nebo prekurzory jednotlivých linií,
se jen velmi obtížně kultivují in vitro, přestože v pacientech rostou velmi rychle. Chybí asi specifické
faktory dodávané mikroprostředím kostní dřeně.
Byl objeven nový tzv. steel faktor produkovaný stromálními buňkami a jeho receptor c-kit
přítomný na řadě hematopoetických buněk. U myší byly definovány dva genetické lokusy
regulující vývoj kmenové buňky – steel (SL) a white-spotting (W). W lokus kóduje c-kit onkogen,
což je člen třídy onkogenů pro tyrozin kinázové receptory. Je to receptor pro produkt
149
genu Sl, který vykazuje růstově promoční aktivitu pro mnoho hematopoetických línií a synergii
s dalšími růstovými a diferenciačními faktory jako GM-CSF, Epo a IL-7. Sl faktor je považován
za kritický pozitivní efektor růstu a vývoje kmenových buněk. Proto je věnována
pozornost jeho roli v růstové regulaci u leukemií, které představují primitivní typy kmenových
buněk.
U kmenových buněk CD34 jsou málo exprimovány transkripční faktory. Působením blíže
nedefinovaných signálů, jako je vliv interakce ve stromatu nebo signály růstových faktorů,
dochází ke zvýšené expresi specifických transkripčních faktorů např. GATA-1 nebo PU.1. To
vede k jejich autoregulaci a zvýšené expresi specifických receptorů pro růstové faktory, což
má za následek vzestup proliferace, diferenciace a supresi apoptózy specifických linií. Snížená
exprese specifických faktorů (jako je GATA-1 během myeloidního vývoje) může také hrát
důležitou úlohu. U lidských i živočišných leukémií byly identifikovány geny homologní se
známými transkripčními aktivátory. Některé hrají roli v diferenciaci hematopoetických buněk,
protože jsou homologní nebo identické s geny dříve identifikovanými v jiných experimentálních
systémech jako geny ovlivňující vývoj a diferenciaci. Existuje tedy vazba mezi onkogenezí
a transkripční deregulací (obr. 12-11).
Obr. 12-11 Model indukce hematopoetické diferenciace specifickými transkripčními faktory (podle
Tenen D.G., Blood 1997 : 489)
Linie výzkumů mechanizmů působení retroviru indukujícího erytroleukémii vedlo k odhalení,
že virové proteiny mohou stimulovat růst hostitelských buněk tím, že působí jako pseudoligandy
pro receptory růstových faktorů.
150
Poměrně dobře je objasněna úloha stromatu kostní dřeně v regulaci normální krvetvorby.
Byly vytvořeny dlouhodobé kultury pro myeloerytroidní a lymfoidní vývoj. Řada údajů předpokládá,
že vzájemné kontakty buněk a specifické účinky mimobuněčné matrix pomáhají
regulovat vývoj kmenové buňky. Různé typy leukémií se mohou lišit od normálních protějšků
tím, že nevyžadují dále blízký buněčný kontakt pro růstovou expanzi a cirkulaci v krvi (obr.
12-12). Existují údaje o negativních regulátorech kmenových i líniově specifických buněk,
např. TGF beta produkovaný stromálními buňkami. Stojí za to věnovat pozornost tomu, jak
kmenové buňky a různé leukemie unikají této negativní kontrole.
Obr. 12-12 Model prostorové organizace hematopoetických kmenových buněk a růstových faktorů
v mikroprostředí kostní dřeně
Při vývoji buněk kostní dřeně existuje kontrola a rovnováha, která limituje celkovou buněčnost
a odpověď na stresy jako záření, krvácení apod. Interakce sítě cytokinů produkovaných
různými typy krevních buněk zajišťují kontrolu pomocí pozitivní a negativní zpětné vazby
(obr. 12-13).
151
Obr. 12-13 Síť interakce cytokinů, pozitivní a negativní zpětná vazba
CML – chronická myeloidní leukémie
CML je klonální myeloproliferativní porucha primitivních hematopoetických kmenových
buněk. Zahrnuje myeloidní, erytroidní, megakaryocytární, B- někdy T-lymfoidní elementy,
ale ne např. fibroblasty kostní dřeně. Nemoc je silně heterogenní, má 2 až 3 fázový
průběh.
CML buňky mají charakteristické cytogenetické (Philadelphia -Ph chromozóm) a molekulární
(bcr-abl zfúzovaný gen) znaky. Chromozomální abnormalitu představuje translokace
t(9,22) c-abl tyrozin kinázového protoonkogenu do jisté oblasti velkého genu nazývaného
bcr, čímž je aktivována tyrozin kinázová aktivita c-abl a konvertuje abl na transformující protein
hematopoetických buněk (obr. 12-14).
152
Obr. 12-14 Ph chromozom je produktem translokace t(9;22)(a34;q11). Na Ph chromozómu vzniká
fúzní gen BCR/abl, který se významně podílí na maligní transformaci hematopoetických prekurzorů.
(Z. Adam, J. Vorlíček, J. Koptíková: Obecná onkologie a podpůrná léčba, 2003)
CML je nemoc kmenové buňky, protože Ph chromozóm je nalézán ve všech hematopoetických
liniích maligních pacientů, ale ne už v kožních fibroblastech nebo stromálních buňkách. Klinickým
fenotypem choroby je expanze myeloidního kompartmentu během iniciační fáze, ale
udržení plné diferenciace. CML v chronické fázi vykazuje klonální expanzi normálně se diferencujících
granulocytů a je původně benigní poruchou (obr. 12-15).
153
Obr. 12-15 Chronická myeloidní leukemie (P. Klener: Klinická onkologie, 2002)
Původní (chronická) fáze je následována eventuální progresí do akutní leukémie charakterizované
cirkulujícími nediferencovanými lymfoidními nebo myeloidními blastovými buňkami
(obr. 12-16). Ph chromozóm je nalézán také u 20–25 % dospělých a 5 % dětí s akutní lymfoblastickou
leukémií (ALL). Zdá se, že tato nemoc vychází spíše z lymfoidních prekurzorů
než z kmenové buňky.
U akutní leukémie dochází jak k růstu počtu cirkulujících bílých krvinek, tak k poruše normálního
zrání a funkce. Některé neleukemické poruchy krve, jako jsou myeloproliferační nebo
myelodysplastické syndromy, mají jen jednu nebo jiné z těchto abnormalit, ale obě mohou
vyústit v akutní myeloblastickou leukémii (AML). Plná leukemická transformace vyžaduje
defekt jak v růstu tak v diferenciaci.
Asi 5–10% akutních leukémií nemůže být klasifikováno jako lymfoidní nebo myeloidní, protože
vykazují povrchové markery i histochemické vlastnosti obou linií. Původ těchto leukémií
není zcela objasněn.
154
Obr. 12-16 Kostní dřeň u akutních leukémií
A – akutní myeloblastová leukémie (M1)
B – akutní myeloblastová leukémie (M2)
C – akutní myeloblastová leukémie (M3)
D – akutní lymfoblastická leukémie
(P. Klener: Klinická onkologie, 2002)
Myelodysplastický syndrom (MDS)
MDS je preleukemie, která představuje poruchu diferenciace charakterizovanou malými počty
cirkulujících krevních buněk. Kostní dřeň pacientů ukazuje normální nebo mírně zvýšené
počty prekurzorů, které však nezrají normálně. Morfologicky vykazují asynchronii zrání jádra
a cytoplazmy. U MDS jsou velmi časté chromozomální abnormality. Zvláště ztráta části
dlouhých ramen chromozómů 5 a 7 indikuje vysoké riziko leukemické transformace. Na
5 chromozómu jsou lokalizovány geny řady růstových faktorů a jejich receptorů. Změna nebo
ztráta těchto genů může hrát roli v MDS nebo existuje ještě neobjevený supresorový gen
v této oblasti, který je inaktivován.
Akutní leukemie
Akutní lymfoblastické leukemie (ALL) představují akumulaci nezralých lymfoidních buněk
v kostní dřeni. Tato onemocnění vznikají maligní transformací lymfocytů v kterémkoli stadiu
jejich dozrávání a dle toho jsou klasifikována. Objevují se převážně u dětí a tvoří asi 80 %
všech leukemií dětského věku a asi 25 % všech dětských nádorů. Prognóza je relativně příz-
155
nivá. U dospělých staršího věku tvoří asi 20 % všech akutních leukemií s méně příznivou
prognózou. ALL představují řadu subtypů lišících se v odpovědi k terapii a riziku relapsu
v závislosti na diagnostickém karyotypu. Rozlišujeme dva základní typy – B-ALL nebo T-
ALL.
Nejčastější cytogenetickou abnormalitou u dětí (25–30 %) je polysomie charakterizovaná
výskytem více než 50 chromozómů (masivní hyperdiploidie) v leukemických buňkách bez
dalších strukturálních karyotypových abnormalit. Tato cytogenetická vlastnost je spojena
s dobrou prognózou příslušné odpovídající léčby. Nejčastěji jsou detekovány na chromozómech
21 (většinou tetrasomie), X, 6, 14, 4, 18, 17 a 10 (obr. 12-17).
Obr. 12-17 Akutní lymfoblastická leukémie (Teixeira M. R. and Heim S., Seminars in Cancer Biol
2005 : 3)
Akutní myeloidní leukemie (AML) je nejčastější leukemické onemocnění dospělých. Tvoří až
85 % všech akutních leukémií u osob starších 20 let. Prognóza se v posledních letech zlepšila.
Pro AML jsou charakteristické genetické změny vedoucí ke konstitutivní aktivaci receptoru
pro IL-3, následované aktivací tyrozinových kináz a podporou proliferace. Konstitutivní aktivace
IL-3 receptoru podporuje růst všech typů myeloidní řady (obr. 12-18).
156
Obr. 12-18 Akutní lymfoblastická leukémie (Sell S., Crit Rev Hematol Oncol, 2004 : 1)
B-lymfomy, Burkittův lymfom
U tohoto onemocnění se jedná o rychlý nárůst nezralých B buněk, které neumírají. Je spojeno
s translokací a aktivací imunoglobulinového (Ig) promotoru spolu s aktivací onkogenů c-Myc
(podpora proliferace) a Bcl-2 (blok apoptózy). Genetická změna je přítomna v kmenové
bunňce, ale růst nádoru je určen stadiem maturace, kde dojde k aktivaci Ig promotoru (obr.
12-19, 12-20).
157
Obr. 12-19 B-lymfomy, Burkittův lymfom (Sell S., Crit Rev Hematol Oncol, 2004 : 1)
158
Obr. 12-20 Typ hematoonkologického onemocnění, které se bude vyvíjet, závisí na vývojovém stadiu
lymfoidní prekurzorové buňky zasažené maligní transformací. (Z. Adam, J. Vorlíček, J. Koptíková:
Obecná onkologie a podpůrná léčba, 2003)
Non-hodgkinské lymfomy (maligní lymfomy, NHL)
Lymfomy vznikají nádorovou transformací buněk lymfoidních tkání. Klasifikace je obtížná
a někdy není rozdíl mezi leukemií a lymfomem jasný. U dětí představuje asi 12 % a u dospělých
3–4 % všech zhoubných nádorů.
12.3 DIAGNOSTIKA, LÉČBA, TERAPEUTICKÉ VYUŽITÍ CYTOKINŮ
Zlepšující se znalosti v oblasti biologie a imunologie hostitele a nádorové patofyziologie
umožnily využít další nové přístupy v terapii nádorových pacientů. Patří k nim stimulace obranných
mechanizmů hostitele včetně specifických a nespecifických imunologických přístupů
a strategie cílené přímo na změnu nádorového růstu a diferenciace terapeutickým ovlivněním
patofyziologických mechanizmů.
Velmi důležitá je dobrá počáteční diagnostika onemocnění a monitorování úspěšnosti
léčby. K nejdůležitějším vyšetřením patří, tzv. imunofenotypizace dle souboru povrchových
znaků – CD antigenů - charakteristického pro určitý typ buněk periferní krve a kostní dřeně,
tzv. imunofenotyp (obr. 12-21). Využívá se stanovení imunohistochemické a imunocytochemické,
kdy se řezy tkání, nátěry a antigeny znázorňují protilátkou vizualizovanou zpravidla
enzymatickou reakcí. Tyto metody umožňují i současné stanovení morfologie buněk
a vyšetření tkání.
159
Obr. 12-21 Dvouparametrická analýza buněčných povrchových antigenů (Karel Souček, 2000)
Metoda imunofluorescence umožňuje detekovat zkoumané antigeny pomocí specifických
fluorescenčně značených protilátek (fluorochromy, imunofluorescence, přímé nebo nepřímé
značení). Je to rychlá metoda využívající široké spektrum protilátek a umožňuje detekci
v buněčných suspenzích – krev, kostní dřeň, výpotky, mozkomíšní mok, suspenze ze solidních
tkání. Využívají se tzv. kokteily protilátek, to znamená, že jedním fluorochromem je
značeno více protilátek i kombinace více protilátek proti různým epitopům jednoho antigenu.
Ke stanovení fluorescence se používá fluorescenční mikroskopie, ale v současné době především
vícebarevná průtoková cytometrie (obr. 12-22 až 12-25).
Becton Dickinson Instruments (BD)
160
Obr. 12-22a FACSCalibur
The FACSCalibur is the first a 4-colour, dual laser, benchtop system capable of both cell analysis
and sorting fully integrated multiparameter system, wide range of research and clinical applications.
Obr. 12-22b FACSDiVa (Vantage)
High performance, high speed cell sorter Flow sorting instrument for the research laboratory.
161
Obr. 12-22c BD LSR
the first 6-Color Benchtop Research Flow Cytometer
It has combined benchtop easy-of-use with the flexibility and performance of high-end flow cytome-
ters.
Building on the easy-of-use standard set by the FACSCalibur, the BD LSR offers software instrument
Control, push button fluids, and fine-adjust sample flow-rate control.
Obr. 12-23 Flow Cell – Mechanism (Purdue University Cytometry Laboratories,
http:/www.cyto.purdue.edu/flowcyt/educate.htm)
162
Obr. 12-24 Interaction of light with the cell (Purdue University Cytometry Laboratories)
163
Obr. 12-25 Light Scatter Gating (Purdue University Cytometry Laboratories)
Výpovědní hodnotu má i mikroskopické stanovení dle morfologie buněk a molekulárně
biologické metody, např. FISH (fluorescenční in situ hybridizace), detekující genetické abnormality
(obr. 12-26).
Obr. 12-26 In situ fluorescenční hybridizace (FISH) (Z. Adam, J. Vorlíček, J. Koptíková: Obecná
onkologie a podpůrná léčba, 2003)
Hematopoéza je regulována více než 20 dobře charakterizovanými faktory definovanými
jako kolonie stimulující faktory (CSF), interleukiny (IL) a cytokiny. Některé z těchto faktorů
jsou běžně používány, ale potenciální klinické využití není úplně objasněno. Využívají se
faktory uplatňující se v pozitivní i negativní regulaci, v autokrinním růstu a imunomodulační
látky.
164
Vytvoření kultivačních systémů pro klonální vývoj hematopoetických buněk umožnilo
odhalit proteiny, které regulují buněčnou viabilitu, růst a diferenciaci různých hematopoetických
línií a také molekulární základy normálního a abnormálního vývoje krvetvorných tkání.
Různé cytokiny indukují viabilitu, množení a diferenciaci a hemopoéza je kontrolována sítí
interakcí cytokinů. Tato multigenová síť zahrnuje pozitivní regulátory jako jsou CSF a IL
a negativní regulátory jako TGF beta a TNF. Síť cytokinů, která vznikla během evoluce,
umožňuje značnou flexibilitu závisející na tom, která část sítě je aktivována a na okamžitém
zesílení odpovědi na příslušný stimul. CSF a IL indukují buněčnou viabilitu inhibicí programované
buněčné smrti – apoptózy. Ta je též regulována geny jako p53, c-myc a bcl-2
a suprese nebo indukce tohoto programu může vyústit v podporu nebo supresi nádoru. Cytokiny,
které regulují normální hematopoézu mohou kontrolovat abnormální růst jistých typů
leukemických buněk a potlačovat malignitu indukcí diferenciace. Genetické abnormality,
z nichž vzniká malignita, jsou tak obcházeny a jejich účinek anulován indukcí diferenciace
a apoptózy. Hematopoetické cytokiny objevené in vitro jsou aktivní in vivo a jsou klinicky
využívány.
Pozitivní regulace hemopoézy
Prvním cytokinem využitým v terapii byl erytropoetin a to
1. při stimulaci erytropoézy po chemoterapii a transplantaci kostní dřeně,
2. u některých lymfoproliferačních poruch jako mnohočetné myelomy a chronická lymfocytární
leukémie,
3. u anémií spojených s chronickým onemocněním (nádory, AIDS),
4. v programech autologního odběru krve.
Také G-CSF a GM-CSF mají řadu klinických aplikací:
1. urychlení zotavení krvetvorby po chemoterapii,
2. zlepšení sběru progenitorů z periferní krve,
3. zvýšení účinnosti cytotoxických léčiv vybuzením klidových leukemických buněk,
4. stimulace hematopoézy u syndromů poruch v kostní dřeni jako je cyklická neutropenie
či aplastická anémie,
5. aktivace efektorových buněčných funkcí (AIDS, poruchy funkce leukocytů)
V mnoha klinických studiích aplikace G-CSF a GM-CSF zabraňuje nebo redukuje neutropenii
po chemoterapii a zvyšuje počty neutrofilů u primárních poruch kostní dřeně.
165
IL-3 nazývaný multi-CSF podporuje přežívání in vitro, proliferaci a vývoj multipotentních
hematopoetických kmenových buněk a komitovaných progenitorů pro granulocyty a makrofágy,
erytrocyty, megakaryocyty, eosinofily a basofily.
Negativní regulace hemopoézy
Využití negativních regulátorů hemopoézy představuje zcela jiný přístup založený na prevenci
poškození ochranou pluripotentních kmenových buněk proti cytotoxickému působení chemoterapeutik.
Patří k nim např. TGF beta a MIP 1alfa (macrophage inflammatory protein),
které tlumí proliferaci kmenových buněk během fáze působení chemoterapeutik a chrání je
tak před poškozením.
Růstové faktory a autokrinní růst
Autokrinní růst je definován jako vývoj malignity buňky endogenní produkcí vlastního stimulačního
faktoru, což způsobí její nezávislost na vnější fyziologické kontrole růstu. Autokrinní
růstový faktor se tvoří v jádře a je uvolňován buňkou. Ta na svém povrchu nese receptory pro
tento faktor, přes které je buňka další komplikovanou cestou přenosu signálu nucena k další
produkci růstového faktoru, čímž se zvyšuje její malignita. Proto je cílem terapie blokáda
těchto cest různými antagonisty růstových faktorů a receptorů a látkami, které zasahují do sítě
přenosu signálu. Nyní dochází v této oblasti k velkému rozmachu a hledají se nové látky působící
na buněčné membráně. Patří k nim inhibitory inositol lipidového metabolizmu, eterové
lipidy, antagonisty PAF (platelet-activating factor), inhibitory protein kinázy C atd. Další strategie
zahrnuje indukci diferenciace nádorových buněk a navození apoptózy.
Léčebné postupy
U pacientů s CML byla v minulosti prognóza velmi špatná (střední doba přežití 3 roky). Nyní
se situace zlepšila díky včasné diagnóze, zlepšující se terapii a podpůrné léčbě. K léčbě se
využívá hydroxyurea s busulfanem podporovaná IFN, ARA-C a dále autologní transplantace
kostní dřeně (obr. 12-27). Střední doba přežití je asi 60–65 měsíců. Po léčbě IFNalfa
přežívá 20–25 % pacientů. Léčba má však vedlejší účinky jako je horečka, nechutenství, svalové
bolesti i dlouhodobější problémy jako je ztráta váhy, deprese, nespavost atd.
166
Obr. 12-27 Transplantace (Christiansen J.C., Scientific American 1996 : 124)
MDS jako získaná klonální porucha kostní dřeně charakterizovaná kvantitativními i kvalitativními
poruchami v hemopoéze je diagnostikována zejména u starších lidí. Není proto možné
použít drastickou terapii a transplantace. Standardizovaná terapie zde neexistuje.
Řada léčebných protokolů je zaměřena na využití diferenciačních látek k podpoře zrání blokovaných
buněk. Existují modely in vitro, kde je možno navodit diferenciaci buněk pomocí
analogů kyseliny retinové, dimetylsulfoxidu nebo vitaminu D3, glukokortikoidů, IFN, příp.
G-CSF, GM-CSF (obr. 12-28). Přestože experimentální výsledky jsou nadějné, u pacientů
nepřinášejí tyto metody žádoucí výsledky.
167
Obr. 12-28 Diferenciace myeloidních leukemických buněk do nemaligních zralých makrofágů nebo
granulocytů interleukinem-6 (Saachs L., Eur J Cancer 1994 : 852)
168
All-trans retinová kyselina (ATRA) je nyní efektivním lékem při léčbě akutní promyelocytární
leukémie. Na MDS má však malý účinek, což má pravděpodobně genetický důvod a to
absenci translokace 15,17, jejíž přítomnost je pro klinický účinek ATRA důležitá.
Rekombinantní růstové faktory jako GM-CSF a IL-3 jsou u MDS pacientů úspěšně využívány
ke zvýšení počtu cirkulujících bílých krvinek a destiček.
Pozorování předpokládají, že MDS je způsobena defektním diferenciačním programem, ale
progrese do AML vyžaduje další abnormalitu, která poskytne růstovou stimulaci, jako je autokrinní
produkce růstového faktoru nebo konstitutivní aktivace receptoru pro růstový faktor.
Identifikace řady protoonkogenů jako jsou růstové faktory nebo jejich receptory a důležité
účinky těchto proteinů na hematopoetické buňky vedly k hledání deregulace těchto molekul
u leukémií.
Využití vysokých dávek chemoterapeutik, které účinně působí na citlivé nádory je omezeno
vedlejšími účinky s hematologickou toxicitou. Jednou z cest jak překonat tyto obtíže je metoda
transplantace kmenových buněk z periferní krve (PBSC), která je alternativou
k transplantaci kostní dřeně a je stále více využívána. Má řadu výhod: sběr PBSC leukaferézou
probíhá mimo pacienta bez potřeby anestézie a možností autograftu v případě ovlivnění
kostní dřeně infiltrací nádoru, fibrózou nebo hypoplasií po chemo- a radioterapii. Navíc dochází
k rychlejšímu obnovení granulocytopoézy a megakaryocytopoézy a k redukované možné
kontaminaci transplantantu maligními buňkami. Odhad je, že v kostní dřeni je asi 0.001 %
pravých kmenových buněk, 10x víc multiliniových progenitorů a 100x víc liniově specifických
progenitorů. U dospělců cirkuluje v periferní krvi asi 5–10 % počtu progenitorových
buněk v kostní dřeni. Představují asi 0.1% mononukleární frakce periferní krve.
Byly vyvinuty metody zvýšení cirkulujících progenitorů aplikací specifických cytokinů.
CD34 je glykosylovaný povrchový antigen exprimovaný především kmenovými a méně progenitorovými
buňkami. Byla vyvinuta řada metod pro selekci buněk s tímto znakem CD34+.
S vývojem metod kultivace in vitro lze tyto buňky namnožit s pomocí synergického působení
kombinace cytokinů (steel faktor + další) a pak pomocí reinfuze aplikovat pacientům. Tyto
buňky je též možné využít in vitro k označení genů a genové terapii.
Cílem terapie s využitím imunomodulačních látek je ovlivnění imunitního systému hostitele
k podpoře boje proti nádoru. Cílové buňky pro imunomodulaci mohou patřit k lymfatickému
systému, ale v protinádorovém boji hraje důležitou roli i monocytární-makrofágový systém.
GM-CFC, M-CFC nebo IL-3 stimulují cytotoxicitu makrofágů in vitro. G-CSF a IL-8 stimulují
funkce neutrofilů např. u MDS.
169
Interferony (např. IFN alfa, gamma) vykazují regulační aktivitu u řady maligních poruch. Klinická
aplikace IFN alfa na multičetné myelomy není zcela jednoznačná, malé dávky však působí na tzv.
vlasaté leukemie.
Interleukin -2 je schopen tvořit tzv. lymfokinem aktivované zabíječe (LAK), které mají širší
spektrum cílových buněk než NK nebo cytotoxické T buňky. Tato metoda objevená v 80.
letech byla zkoušena nejdříve na myších, později i na pacientech. Lymfocyty izolované z krve
pacientů je možné kultivovat in vitro s IL-2 a tyto stimulované LAK transplantovat zpětně
pacientovi (obr. 12-29). Kromě toho byla zkoušena i metoda mimotělní kultivace, kdy tzv.
TIL‘S (tumor-infiltrating lymphocytes) vyžadují víc než měsíc přípravy před aplikací pacientům.
Ze vzorku nádoru jsou vykultivovány TILs, namnoženy s IL-2 a zpětně transplantovány
pacientům (obr. 12-30). Tyto metody však nenašly širší využití.
Obr. 12-29 Využití LAK (lymphokine-activated killer) buněk v protinádorové terapii (Rosenberg S.A.
et al., Int Natl Cancer Inst 1993 : 622)
170
Obr. 12-30 TIL‘S (tumor-infiltrating lymphocytes) vyžadují víc než měsíc přípravy před aplikací pacientům
(Rosenberg S.A. et al., Int Natl Cancer Inst 1993 : 622)
Cytokiny mohou kromě samostatných účinků působit také biomodulaci cytotoxických látek.
Biomodulace je definována jako zvýšení protinádorové aktivity manipulací metabolických
cest cytostatických látek sekundárními biomodulačními látkami, které samy mají malou nebo
žádnou antiproliferační aktivitu (např. INF alfa zvyšuje účinnost 5-fluorouracilu u gastrointestinálních
malignit).
171
Kontrolní otázky k tématu:
 Jaká je charakteristická organizace sebeobnovných buněčných populací? Uveďte pří-
klady.
 Jak je organizována krvetvorná tkáň? Jmenujte základní krvetvorné řady.
 Uveďte příklady patologických poruch krvetvorby.
 Jak je charakterizována leukémie?
 Jaká je úloha stromatu kostní dřeně v regulaci krvetvorby?
 Charakterizujte preleukemické poruchy.
 Jak dochází ke zvratu v akutní leukémii?
 Charakterizujte základní 2 typy akutní leukémie.
 Co jsou to lymfomy?
 Jaké metody se používají k diagnostice onemocnění a úspěšnosti léčby poruch krve-
tvorby?
 Jak jsou využívány poznatky o působení cytokinů a růstových faktorů v léčbě leuké-
mií?
 Které konkrétní cytokiny či růstové faktory a k čemu se využívají?
 Co znamená diferenciační terapie?
 V čem spočívá metoda transplantace a které typy buněk se transplantují?
 V čem spočívá využití imunomodulačních látek?
 Co je to biomodulace?
172
13. NÁDORY TLUSTÉHO STŘEVA (KOLONU) A REKTA (CRC)
CRC patří mezi nejčastěji se vyskytující nádory v západních industrializovaných zemích
a jsou téměř všude na třetím místě v pořadí úmrtí na nádorová onemocnění (obr. 13-1).
V posledních 20 letech byla objasněna řada molekulárních mechanizmů vedoucích ke vzniku
CRC, avšak prognóza zejména pokročilých stádií CRC se příliš nezlepšila (obr. 13-2). Důvodem
je stále vysoké procento pozdě diagnostikovaných onemocnění, přičemž právě včasná
diagnóza hraje nejdůležitější úlohu v úspěchu léčby.
CRC představuje soubor heterogenních onemocnění zahrnujích dědičné i tzv. sporadické formy.
Většina nádorů je sporadických, ale vyznačují se velkou heterogenitou a rozdíly
s ohledem na patogenezi a prognózu.
Obr. 13-1 Nejvyšší výskyt CRC v průmyslově vyspělých zemích (Kanada, USA, Evropa, Austrálie)
(zdroj: http://www.indox.org.uk/research/epidemiology/colorectalcancer)
173
Obr. 13-2 Incidence a mortalita kolorektálních nádorů u mužů v EU 2012 (zdroj:
http://eco.iarc.fr/eucan)
174
13.1 ANATOMIE STŘEVA
Střevní tkáň představuje sebeobnovnou tkáň s unikátní topologií. Jednovrstevná bariéra mezi
lumen a vnitřním prostředím tvoří krypty a klky (villi) v tenkém střevě a krypty v kolonu.
V dolní části krypt se nacházejí kmenové buňky (příp. Panethovy buňky v tenkém střevě)
(obr. 13-3a s 13-3b). Z těch vznikají obnovou a asymetrickýcm dělením další kmenové buňky
nebo progenitorové buňky, které postupují k vrcholu krypty, postupně ztrácejí proliferační
potenciál a diferencují ve zralé kolonocyty. Staré kolonocyty na vrcholu krypt odumírají
a jsou odlupovány do střevního lumen. Tento proces se nazývá anoikis (detachment-induced
apoptosis) (obr. 13-4).
Obr. 13-3a Obnova střevní výstelky
(A) Střevní krypty (část proliferační a diferenciační)
Výměna epitelu – buňky migrují ze spodní části krypty, oblast kmenových buněk (pomalu se dělící –
24h, rychle se dělící buňky – 2 h, diferenciace buněk podél krypty, snižování proliferace, na vrcholu
odumírají apoptózou-anoikis (detachment-induced apoptosis), celé trvá 3–5 dní. (Figure 22-19. Molecular
Biology of the Cell, 4th
Edition.)
175
Obr. 13-3b Obnova střevní výstelky (B)
176
Obr. 13-4 Zóny v kryptě kolonu
Ve střevě se vyskytuje několik buněčných typů (obr. 13-5):
 Enterocyty jsou nejpočetnější a představují absorbtivní linii.
 Sekreční linie jsou zastoupeny gobletovými buňkami, které sekretují protektivní muciny
a jejich počet přibývá směrem ke kolonu a enteroendokrinními buňkami, které
tvoří asi 1 % a sekretují hormony (serotonin, sekretin)
 Panethovy buňky jsou zastoupeny pouze v tenkém střevě a sekretují antimikrobiální
látky, což zajišťuje kontrolu mikrobiálního obsahu ve střevě.
177
Obr. 13-5 Anatomie epitelu tenkého střeva – krypty a villi (Radtke F. and Clevers H., Science
2005 : 1904)
Ve střevní tkáni je velmi důležitá regulace procesů proliferace, diferenciace a apoptózy pro
zachování rovnováhy mezi přírůstkem a úbytkem buněk. To je zajiš´továno zapojením
specifických signálních drah (WNT, BMP, NOTCH) (obr. 13-6) a změnami koncentrace příslušných
růstových faktorů (obr. 13-7). Poruchy této regulace pak vedou k patologickýcm
stavům včetně nádorových onemocnění. Právě molekulární mechanizmy kontrolující homeostázu
jsou terčem změn podílejících se na vzniku nádorů.
178
Obr. 13-6 Střevní krypta s jednotlivými kompartmenty a aktivními signálními drahami (Kosinski C.,
PNAS 2007 : 15418)
179
Obr. 13-7 Střevní krypta a profil růstových faktorů (Gerike T.G. et al., Cell Proliferation 1998 : 93)
13.2 VZNIK NÁDORŮ KOLONU A REKTA
Tyto nádory vznikají progresivní akumulací genetických a epigenetických změn vedoucích
k transformaci normálního střevního epitelu do adenokarcinomu (obr 13-8). K tomu
se přidávají účinky dalších faktorů nazývaných modifikátory CRC. Klíčovými faktory jsou
celkový životní styl a výživa působící ve všech stádiích karcinogeneze.
180
Obr. 13-8 Rozvoj z adenomu do karcinomu (Chell S., BBA 2006 : 104)
V základu 4–6 genetických defektů (mutace, deregulace protoonkogenů – K-ras, c-myc, inaktivace
nádorových supresorů – APC, p53)
APC – „adenomatous polyposis coli“
DCC – „deleted in colorectal cancer“
Genetické změny jsou provázeny progresí z malých premaligních poškození do pokročilých
adenokarcinomů
181
Molekulárně genetické poznatky charakterizující CRC
 Mnohastupňová progrese na molekulární i morfologické úrovni
 Genetické (mutační aktivace onkogenů a inaktivace nádorově supresorových genů)
a epigenetické změny (změny metylace DNA a acetylace histonů) podporují tvorbu
nádoru poskytujíce klonální růstovou výhodu změněným buňkám.
 Klíčovým molekulárním krokem je ztráta genomové stability
 Dědičné nádorové syndromy často odpovídají formám klíčových genetických defektů
u zárodečných linií, jejichž somatický výskyt nastartuje sporadické nádory kolonu.
Ztráta genomové stability je klíčovým molekulárním a patogenetickým krokem vyskytujícím se
na počátku nádorového procesu a vytváří permisivní prostředí pro výskyt změn onkogenů
a nádorově supresorových genů (obr 13-9).
Obr. 13-9 Vznik chromozomální nestability u CRC; LOH – loss of heterozygosity (Watson AJF Crit
Rev. Oncol Hematol 2006 : 107)
Při vývoji CRC se uplatňují tři hlavní typy genetické nestability:
 Nestabilita mikrosatelitů (MSI)
 Nestabilita chromozómů (CIN) - zisk či ztráta úseků chromozómů, aneuploidie
 Chromozomální translokace
182
13.3 DĚDIČNÉ TYPY CRC
Existují dědičné poruchy predisponující jedince k nádorům. Hereditární syndromy jsou
způsobeny zárodečnými mutacemi ve specifických genech způsobujících zejména nefunkčnost
nádorově supresorových genů. Tyto inaktivační mutace jsou v základu recesívní a nemusí se
u nositele fenotypově projevit kromě predispozice k nádoru. Incidence nádorů však vykazuje
často dominantní typ dědičnosti, protože existuje vysoká pravděpodobnost, že další mutace,
ztráta heterozygotnosti nebo umlčení inaktivuje druhou normální alelu.
Existují dva základní typy dědičných syndromů CRC:
 polypózní formy (familiární adenomatózní polypóza – FAP) vyskytující se asi v 1 %.
Představují mutace nádorově supresorového genu APC (adenomatous polyposis coli),
následkem kterých se tvoří tisíce adenomatózních polypů ve střevě a následné riziko
vzniku nádoru je téměř 100 %.
 nepolypózní formy (hereditární nepolypózní kolorektální karcinom – HNPCC), Lynchův
syndrom) představují asi 15 %. Jsou charakterizovány mutacemi genů pro MMR
enzymy (mismatch DNA repair) a množstvím mutací v repetitivních sekvencích DNA –
mikrosatelitech. Zde existuje zvýšené riziko i dalších typů nádorů.
Přesné rozlišení mezi tzv. sporadickými a familiárními a mezi genetickými a environmentálními
faktory predisponujícími k CRC není striktní. U sporadických forem nacházíme často
mutační inaktivace podobných genů jako u dědičných forem.
Rodinný výskyt „sporadického“ kolorektálního karcinomu představuje kombinaci genetických
predispozic se zevními faktory. U takových jedinců je doporučováno pravidelné vyšetření
od určitého věku (okultní krev, sigmoidoskopie, kolonoskopie).
13.4 GENY UPLATŇUJÍCÍ SE V CRC
Při vzniku a rozvoji CRC se uplatňují jak aktivace onkogenů tak inaktivace nádorově supresorových
genů či poruchy genů reparace DNA (obr. 13-10). Příklady:
 Onkogeny (ras, c-myc, c-myb, hst-1, trk, c-raf, c-src, c- myb, Her2-neu). Geny kódující
proteiny H-ras, K-ras, N-ras jsou aktivované přes receptory spojené s G proteiny
a s tyrozin kinázami. Aktivace drah kináz RAF, MEF, MAPK se uplatňuje v přechodu
z adenomu do karcinomu. C-myc, c-myb jsou tzv. geny rané odpovědi – transkripční
faktory odpovědné za transkripci dalších důležitých genů. Her2-neu kóduje receptor
183
pro epidermální růstový faktor a změny jeho exprese se uplatňují zejména u nádorů
prsu.
 Nádorově supresorové geny. Gen p53 je mutován nebo deletován u 70–80 % nádorů,
což je spojeno zejména s poruchami regulace buněčného cyklu, reparace DNA a
apoptózy. Delece či mutace v genu APC je brzký děj u adenomů (80%) a je spojen s
deregulací signální dráhy Wnt, chromozomální nestabilitou, chybami ve spojení mikrotubulů
a kinetochoru a abnormální segregací chromozómů se vznikem polyploidie.
DCC je gen deletovaný gen u 70–80 % nádorů, a hraje úlohu v zástavě G2/M fáze buněčného
cyklu a apoptóze.
 Geny reparace DNA, které jsou zodpovědné za tzv. „mismatch repair“ (hMSH2,
hMLH1)
Obr. 13-10 Genetické změny spojené s kolorektální karcinogenezí. LOF – loss of function; GOF –
gain of function.
Existují i další mutace zvyšující náchylnost při působení environmentálních faktorů. Důležitý
je proto výzkum interakcí genů a environmentálních faktorů a dalších tzv. modifikujících genů,
které mohou dále ovlivňovat účinky jak genů, tak environmentálních faktorů.
Signální dráhy MAPK-ERK zprostředkovávají buněčnou odpověď na řadu mimobuněčných
impulsů a jsou zahrnuty v regulaci proliferace, apoptózy, sekrece a diferenciace.
K-ras a B-raf jsou klíčové molekuly v této signální kaskádě, protože mutace vyúsťují ve stálou
genovou aktivaci vedoucí k autonomní proliferaci a nádorovému růstu. Gen KRAS náleží
184
do rodiny RAS onkogenů a kóduje 21kDa protein s GTPázovou aktivitou. Tento protein je
regulován cyklem lipidové modifikace (de- a repalmitoylace), která podporuje jeho rychlou
výměnu mezi plazmatickou membránou a Golgiho aparátem. Zatímco během karcinogeneze
je změněna celá řada genů, počet deregulovaných signálních drah je relativně malý.
Za klíčový mechanizmus špatného signálování jsou považovány mutace v genech kódujících
APC a TP53 a ztráta heterozygotnosti (LOH).
V posledních letech byly objeveny nové dráhy vzniku sporadických CRC. Molekulární změny
se liší od těch provázejících tradiční přechod adenom – karcinom. U tzv. „serrated lesions“
jsou mutace APC nebo TP53 a LOH vzácné a převažují hypermetylace CpG ostrůvků a nestabilita
mikrosatelitů.
V souhrnu je CRC založena na sekvenci molekulárních dějů v enterocytech zahrnujících genové
mutace, epigenetické modifikace a aberantní signálování v základních buněčných drahách.
Avšak proliferace, buněčná aktivita a smrt enterocytů i činnost tzv. modifikujících genů
závisí na dalších faktorech jako je složení matrix, mikrobiom, chronický zánět, vliv protředí
a složek diety.
13.5 ROZVOJ ADENOM-KARCINOM
Rozvoj CRC z normální tkáně přes benigní adenom k malignímu adenokarcinomu je dlouhodobý
komplexní několikastupňový proces, který není úplně stejný u různých typů CRC Obecně
je v zásadě nutných 4-6 genetických defektů (mutace, deregulace protoonkogenů – K-ras,
c-myc a inaktivace nádorových supresorů – APC, p53).
Funkce APC (adenomatous polyposis coli) proteinu
APC je 300kD cytoplazmatický protein kódovaný APC genem a je často mutovaný v prvotních
stadiích CRC (u adenomů) (obr. 13-11). APC interaguje s řadou buněčných proteinů
a drah a přispívá tak k regulaci diferenciace, migrace, proliferace a adheze. Jeho mutace tak
ovlivňuje všechny tyto procesy. Multifunkční protein APC se účastní:
 regulace signálu indukovaného beta-kateninem (regulace Wnt dráhy);
 regulace buněčné adheze prostřednictvím beta-kateninu a E-kadherinu;
 regulace migrace buněk interakcemi s mikrotubuly a F-aktinem;
 zástavy buněčného cyklu zřejmě přímou inhibicí jeho komponent;
185
 změn cytoskeletu a deregulace beta-kateninu, která vede k poruchám diferenciace
a genové exprese;
 ovlivnění migrace buněk a mitotického vřeténka vyúsťující v aneuploidii. Zvýšená
hladina beta-kateninu způsobuje neschopnost vazby APC na mikrotubuly a dochází
k deregulaci migrace buněk a segregace chromozómů.
Obr. 13-11 Mutace genu APC (Näthke I, Biochem Soc Transactions 2005 : 694)
Interakce buněk kolonových krypt s látkami vznikajícími v krvi nebo v lumen
střeva
Mutace genu APC v kmenových buňkách může být výsledkem působení látek z krve nebo zárodečné
mutace a produkuje abnormality v buněčné proliferaci, migraci a adhezi. Důsledkem
je akumulace abnormálních buněk na vrcholu krypt, kde se tvoří aberantní fokusy (ACF),
které vyčnívají do proudu stolice. Zvyšuje se tak pravděpodobnost dalších mutací kontaktem
proliferujících buněk s fekálními mutageny a postupnou klonální expanzí se tvoří adenomy.
Postup vzniku adenomu je následující (obr. 13-12):
186
1. Mutace kmenové buňky např. v genu APC;
2. Kolonizace krypty buňkami APC-/- a vznik monokryptálního adenomu;
3. Polyklonalita vzniká v důsledku krátkodobé interakce zřejmě změnou signálování buněk
spojených s lamina propria. Dochází k mutaci v přilehlé kryptě;
4. Expanze adenomu;
5. Expanze dominantního klonu vede ke vzniku monoklonálního nádoru.
Obr. 13-12a Mutace kmenové buňky např. v genu APC (Humphries A and Wright NA, Nature Rev
Cancer 2008 : 415)
Obr. 13-12b Kolonizace krypty buňkami APC-/- a vznik monokryptálního adenomu
187
Obr. 13-12c Polyklonalita vzniká v důsledku krátkodobé interakce zřejmě změnou signálování buněk
spojených s lamina propria – mutace v přilehlé kryptě
Obr. 13-12d Expanze adenomu
188
Obr. 13-12e Expanze dominantního klonu vede ke vzniku monoklonálního nádoru
13.6 EPIGENETIKA A NEGENOTOXICKÉ FAKTORY V CRC
Vznik sporadických forem CRC je často spojen s epigenetickými změnami, které způsobují
zvýšenou expresi onkogenů nebo inhibici exprese nádorově supresorových genů. Jedná se
hypo- nebo hypermetylace promotorů pro tyto geny. Hypometylace je obecný a raný děj odpovědný
např. za overexpresi KRAS. Naopak hypermetylace vede k inaktivace nádorově
supresorových genů (např. APC).
Mutace genů MLH1 a MLH2 účastnících se reparace DNA (fungujících jako „caretakers“
nebo kontrolujících stabilitu genomu) jsou velmi časté u hereditárních forem a predisponují
jedince i k jiným typům jako jsou nádory endometria, žaludku či vaječníků. Oba geny kódují
složky aparátu pro „mismatch repair“ a jejich inaktivace vede k nestabilitě mikrosatelitů.
Tyto geny jsou však často metylovány u sporadických forem CRC (epimutace), což vede
k podobným projevům jako u dědičných forem CRC. Epimutace nemusí být omezeny jen na
jednotlivý typ genů. Metylace je silně spojena s nádory vykazujícími tzv. CIMP fenotyp (CpG
island methylator phenotype). Tyto nádory často vznikají ve vzestupném kolonu u starších
žen. Fenotyp s mnoha metylovanými promotory vykazuje odlišné klinicko-patologické vlastnosti
a CIMP pozitivita je charakteristická pro hyperplastické polypy a „serrated“ adenomy.
Pro tyto poruchy je charakteristická i zvýšená metylace v normální mukóze proximálního
kolonu.
Epimutace per se se nedědí přes zárodečné linie, ale mohou být výsledkem dědičných genetických
aberací predisponujícím k epimutaci.
Řada faktorů (chronický zánět, výživa - lipidy, složení matrix, medikace, bakterie, záření)
ovlivňuje základní molekulární dráhy a tím i délku života, proliferaci a apoptózu enterocytů.
Tyto dráhy a molekulární entity (genom, transkriptom atd.) určující chování buněk jsou vysta-
189
veny buněčnému stresu a fungují jako modifikátory. Podobně jsou ovlivňovány i střevní kmenové
buňky. Aberantní modifikace hraje v rozvoji CRC důležitou úlohu (obr 13-13).
Obr. 13-13 Modifikátory kolorektální karcinogeneze (Gassler N. et al. World J Gastroenterol
2010 : 1820)
Důležitým modifikátorem v patogenezi CRC byl identifikován v posledních 10 letech mikrobiom,
tedy vysoce dynamická komunita mikroorganizmů na povrchu střevní mukózy. Interakce
střevních buněk s mikrobiomem má dopad na metabolom a lipidom, maturaci a proliferaci
střevních buněk podél krypty, tkáňovou homeostázu a hraje úlohu v řadě onemocnění.
Střevní bakterie a jejich produkty (např. efektorový protein AvrA) indukují ROS a zánět vedoucí
k aktivaci signálních drah JAK-STAT, JNK a Wnt. Tyto dráhy udržují homeostázu mechanizmy
regulujícími apoptózu enterocytů a nahrazování poškozené tkáně proliferací kme-
190
nových buněk a diferenciací. Tyto procesy jsou ve zdravé tkáni v rovnováze Ve střevě obsahujícím
mutované buňky (mutace APC, Ras, PTEN) indukují bakterie chronický zánět a aktivaci
Wnt a JAK-STAT dráhy vyúsťující ve zvýšený počet kmenových buněk. Nekontrolovaný
zánět a hyperproliferace vedou k dysplasii a případně k vývoji nádoru (obr. 13-14).
Obr. 13-14 Bakteriální regulace kmenových buněk a tvorby nádorů ve střevě. (Sun J., Cancers
2011 : 285)
Ve všech stádiích rozvoje karcinomu se mohou uplatňovat bioaktivní složky potravy. Mohou
jak brzdit tak stimulovat progresi jednotlivých stádií. Název nutrigenom nádorových
buněk odráží modifikaci genomu maligních buněk složkami diety a expresi tzv. modifikátorových
genů.
Příjem dietetických složek ovlivňujících metylační metabolizmus jako je folát, methionine,
cholin, vitamin B12 (obsažené zejména v zelené listové zelenině) může modifikovat metylační
strukturu. Folát udržuje stabilitu genomu regulací biosyntézy DNA, reparace a metylace.
Deficience folátu pak indukuje a urychluje karcinogenezi. Environmentální vlivy na počátku
vývoje mohou predisponovat jedince k nádorům i jiným chorobám právě modifikací epige-
nomu.
191
Jedním z modifikujících genů odhalených u APC myší je gen kódující sekretorickou fosfolipázu
A2 (sPLA2). Aktivita enzymu je spojena s různými funkcemi včetně trávení, kontrakce
hladkého svalstva a buněčnou proliferací. Navíc se uplatňuje v zánětlivých podmínkách a je
zvyšována prozánětlivými cytokiny, např. TNF a IL-1. Byl identifikován PLA2 receptor jako
nový nádorově supresorový gen zásadní pro buněčnou senescenci přes aktivaci dráhy p53.
Kromě genů fungujících jako modifikátory v CRC je důležitým faktorem modifikujícím chování
epiteliálních buněk a intestinální karcinogenezi rovněž ECM. Různorodost složení matrix
je výsledkem složité směsi neepiteliálních buněk uchycených v adaptované síti mimobuněčných
lamelárních a nelamelárních molekul. Kromě toho fungují jako důležité modifikátory
intestinální patogeneze různé typy sekretovaných produktů jako jsou muciny a další glykoproteiny
jako součást nebuněčných složek matrix.
Mucin 2 je exprimován gobletovými buňkami, patří k nejvíce sekretovaným mucinům a je
důležitý pro intestinální homeostázu. Narušená exprese nebo sekrece mucinů koreluje se
vznikem zánětu a kolorektální karcinogenezí. V současné době byla detekována interakce
Muc2 a APC vyúsťující v modifikaci Wnt signálování.
13.7 ÚLOHA CYTOKINŮ A SPECIFICKÝCH SIGNÁLNÍCH DRAH
V kolorektální karcinogenezi se uplatňují různé endogenní faktory, jejichž deregulace přispívá
k rozvoji nádoru. Důležitými mediátory chronického zánětu a modifikátory vzniků střevních
nádorů jsou např. cytokiny. Jejich zdrojem ve střevě jsou zejména lymfocyty. Současná epidemiologická
data ukazují na vysokou incidenci CRC u pacientů s chronickým zánětem střeva,
který je spojen s poruchami ve složení nebuněčných složek matrix.
Důležité jsou cytokiny z rodiny transformujícího růstového faktoru (TGFα, TGFβ). TGFβ
funguje jako negativní růstový faktor epiteliálních buněk. Aktivuje specifické receptory
TGFβRI a RII a přes kaskádu signálních proteinů rodiny SMAD 2-4. Zastavuje buňky v G1
fázi a inaktivační mutace této signální dráhy vede k poruchám apoptózy a k progresi adenomkarcinom
(obr. 13-15).
192
Obr. 13-15
TGF-β RII receptor je mutovaný v nádorech kolonu a v nádorových liniích odvozených od
kolorektálního karcinomu s mikrosatelitní nestabilitou. Obnovení exprese RII může zvrátit
transformovaný fenotyp TGFβ, který vede ke ztrátě citlivosti nádorových buněk kolonu
k růstově inhibičním účinkům
TGFα sdílí společný receptor s epidermálním růstovým faktorem (EGF) a oba typy podporují
proliferaci buněk.
Významnou úlohu ve vývoji CRC sehrává zánětlivé onemocnění střeva (IBD). V prostředí
chronického zánětu dochází k nadprodukci zánětlivých cytokinů – TNF-α, interleukinů (IL-1,
193
-6, -8) a dalších mediátorů (např. prostaglandinů) i k nadprodukci kyslíkových a dusíkových
reaktivních metabolitů. Tyto faktory mohou vést buď přímo k poškození DNA, nebo působí
negenotoxickými mechanizmy vedoucími k inhibici apoptózy, k podpoře angiogeneze a invaze.
Dochází k aktivaci specifických signálních drah a transkripčních faktorů, např. PI3K/Akt
dráha či transkripční faktor NFκB (obr. 13-16).
Obr. 13-16 Úloha zánětu v karcinogenezi (Schetter AJ et al., Carcinogenesis 2010 : 37)
Významnou rodinou cytokinů je rodina TNF zastoupená TNF-α, Fas ligand, TRAIL – TNF
related apoptosis- inducing ligand.
TNF-α je
 multifunkční cytokin
 jeden z hlavních mediátorů zánětu
 produkován makrofágy a dalšími buňkami imunitního systému
Koncentrace TNF-α v kolonu je zvýšena během chronického zánětu (ulcerativní kolitida nebo
Crohnova choroba) a hraje úlohu v nádorové kachexii.
194
Důležitý je poznatek, že mezi cytokiny a dietetickými faktory (mastné kyseliny a eikosanoidy)
existuje vzájemná interakce. Tak produkce zánětlivých cytokinů podporuje produkci např.
prostaglandinů a naopak.
Signální dráhy Wnt, BMP a Notch kontrolují transkripci specifických cílových genů a jsou
často deregulovány u CRC (obr. 13-17). Tyto dráhy jsou ovlivňovány řadou vnitřních i vnějších
faktorů.
195
Obr. 13-17 Regulace (deregulace) transkripčních faktorů u střevních buněk (Radtke F. and Clevers H.,
Science 2005 : 1904)
196
Buňky citlivé k Wnt nesou transmembránové receptory Frizzled (Fz) a Lrp5 a Lrp6 (low density
lipoprotein receptor – related protein). Při absenci sekretovaného faktoru Wnt destrukční
komplex sestávající z APC, axinu a kináz CK1 a GSK3 beta indukuje degradaci cytoplasmatického
beta-kateninu. Transkripční faktor Tcf spojený s korepresorem reprimuje cílové geny
specifické pro Wnt. Aktivace Fz receptoru blokuje destrukční komplex, dochází k akumulaci
beta-kateninu, translokaci do jádra, aktivaci Tcf a Wnt cílových genů (obr. 13-18 a 13-19).
Obr. 13-18 Fungování signální dráhy beta katenin – Tcf/Lef v normální a Apc -/- kryptě (Figure
7.24a. Weinberg R.A., The Biology of Cancer (© Garland Science 2007))
197
Obr. 13-19 Schéma Wnt/beta kateninové dráhy (Timp W. et al., Cell Cycle 2009 : 383)
Dráha BMP není aktivována při absenci signálu sekretovaným faktorem BPM. Sekretovaný
faktor BMP propojí BMP receptor I a II, což vede k fosforylaci proteinu R-SMAD, spojení se
SMAD, translokaci do jádra a aktivaci BMP cílových genů.
Dráha Notch je aktivována vazbou Notch receptoru na ligand vázaný k buňce. Následný prooteolytický
krok vede k uvolnění vnitrobuněčné domény NICD, která putuje do jádra, váže se
s transkripčním faktorem NCL a aktivuje transkripci Notch cílových genů.
Jaderné transkripční faktory
K rozvoji CRC přispívají rovněž změny aktivace různých cytoplazmatických i jaderných receptorů
- transkripčních faktorů. Hladina těchto receptorů kolísá v různých kompartmentech
tlustého střeva a mění se i v průběhu vývoje CRC (obr. 13-20). Tyto vnitrobuněčné receptory
mohou být aktivovány různými faktory a podněty (endogenními i exogenními) a po navázání
na příslušné elementy DNA ovlivňují genovou expresi (obr. 13-21). Patří knim:
 Jaderný transkripční faktor NFκB
 Receptory pro peroxizómové proliferátory – PPAR (α, β/δ, γ)
198
 Liver receptor homology LRH-1
 Retinoidní receptory RXR/RAR
 Receptor pro vitamin D (VDR)
 Receptor pro tyroidní hormon (TR)
 Estrogenní receptor (ER)
Obr. 13-20 Hladina jaderných receptorů v různých kompartmentech tlustého (A) a tenkého střeva (B)
LRH-1 – liver receptor homology
TR – thyroid hormone receptor
RXR/RAR – retinoid x receptor/retinoid acid receptor
199
VDR – vitamin D receptor
ER – estrogen receptor
PPAR – peroxisome proliferator-activated receptor
Receptory tvoří homo- nebo heterodimery (např. PPAR-RXR)
(D’Errico I and Moschetta A., Mol Cell Life Sci 2008)
Obr. 13-21 Vývoj nádorů kolonu a exprese jaderných receptorů
TP53 – tumor protein 53
SMAD2 – Small mothers against decapentaplegic homolog 2
(D’Errico I and Moschetta A., Mol Cell Life Sci 2008 : 1523)
13.8 FAKTORY VNĚJŠÍHO PROSTŘEDÍ
Kromě genetické složky je rozvoj CRC ovlivňován vnějšími faktory - životním prostředím
a životním stylem. Sporadická forma nádorů kolonu je nedědičná a postupně se vyvíjí řadu
(desítky let). Výsledky epidemiologických studií však nejsou jednoznačné, protože je velmi
obtížné standardizovat všechny parametry. Nicméně z různých studií vyplývají např. škodlivé
účinky vysoké spotřeby červeného masa, zvláště silně opékaného, alkoholu a kouření spolu
s nízkou konzumací vlákniny, folátu a metioninu. Protektivní působení je uváděno u zeleniny,
ovoce, vlákniny, vitamínu D, kalcia a látek typu nesteroidních antiflogistik (NSAIDs).
Mezi vnější faktory patří i výživa, která nás ovlivňuje denně a dlouhodobě (obr. 13-22). Podíl
diety na rozvoji CRC je stále diskutován, nicméně je zřejmé, že význam má
 celkový kalorický příjem a frekvence příjmu potravy
200
 obsah a kvalita tuků v potravě (působení žlučových kyselin, obsah a kvalita nasycených
a nenasycených tuků spojených např. s lipidovou peroxidací či zvýšenou tvorbou
prostaglandinů)
 ochranný vliv vlákniny (zajišťuje vazbu karcinogenů, zkrácení doby tranzitu střevem,
snížení pH)
 obsah vitaminů a další mikrokomponent (vit. A, C a E a selen jsou antioxidanty)
 konzumace alkoholu a kávy
 kouření (hlavně doutníky a dýmky)
 přítomnost potravinových mutagenů (zejména heterocyklických aminů vznikajících ve
vařeném a pečeném mase a tucích)
 konzumace masa a vajec (vysoká konzumace červeného masa může být riziková (vepřové,
hovězí)
Obr. 13-22 Bioaktivní složky potravy
Ve všech stádiích rozvoje karcinomu se mohou uplatňovat bioaktivní složky potravy. Mohou jak brzdit
tak stimulovat progresi jednotlivých stádií. (Tammariello AE. and Milner JA. J Nutr Biochem,
2010 : 77)
Rizikovým faktorem u CRC je také nedostatek fyzické aktivity, která může modifikovat
metabolizmus a podporovat účinky diety s vysokým obsahem tuků.
Úlohu mohou hrát rovněž profesionální faktory, které mohou být zdrojem látek zvyšujících
riziko nádorů kolorekta (zejména kovoprůmysl, automobilový a dřevařský průmysl). Charak-
201
teristickým rysem CRC je narůstající výskyt s přibývajícím věkem (pokud nejde o dědičné
formy). Svou roli může hrát rovněž oslabený a neefektivní imunitní systém.
Chemoprevence
Existuje řada faktorů a látek, které mohou rozvoj CRC brzdit, tj. působí chemopreventivně,
buď ve stadiu iniciace či promoce. Patří k nim rovněž složky potravy, jako jsou antioxidanty;
vápník; selen; folát, atd. Primární prevence brzdí iniciaci buněk snížením toxicity nebo indukcí
detoxifikace. Sekundární prevence redukuje promoci iniciovaných buněk do preneoplastických
inhibicí proliferace či indukcí diferenciace nebo apoptózy. Účelem terapie je pak omezení
progrese preneoplastických buněk do neoplastické populace (obr. 13-23).
Obr. 13-23 Různé fáze chemoprevence (Scharlau D. et al., Mutat Res 2009 : 39)
Důležitou skupinu chemopreventivních látek představují mastné kyseliny s krátkým řetězcem
(SCFA). Jsou to organické mastné kyseliny s 2-5C (acetát, propionát, butyrát), které
vznikají bakteriální anaerobní fermentací vlákniny a účastní se regulace funkcí a cytokinetiky
v kolonu.
Nejvýznamnější je butyrát důležitý pro udržení homeostázy ve střevní tkáni regulací exprese
genů spojených s proliferací, diferenciací a apoptózou. Microarray analýza prokázala změny
exprese až 19 400 genů. Butyrát funguje také jako inhibitor histon deacetyláz (HDAC), což je
skupina látek potenciálně využitelných v protinádorové terapii, protože ovlivňují expresi řady
důležitých genů. Butyrát slouží jako zdroj energie pro normální kolonocyty, ale brzdí proliferaci
a indukuje diferenciaci a apoptózu neoplastických kolonocytů in vitro a in vivo (obr. 13-
24).
202
Obr. 13-24 Butyrát slouží jako zdroj energie pro normální kolonocyty, ale brzdí proliferaci a indukuje
diferenciaci a apoptózu neoplastických kolonocytů in vitro a in vivo.
Folát, jehož zdrojem je zelenina může ovlivńovat syntézu, reparaci a metylaci DNA (obr 13-
25).
203
Obr. 13-25 Příznivé účinky folátu na syntézu a reparaci poškození DNA a ovlivnění metylace (Duthie
SJ., J Inhertit Metab Dis 2010 : 101)
Důležitou skupinou chemopreventivních látek jsou tzv. nesteroidní protizánětlivé látky
(NSAIDs). Ty fungují jako inhibitory metabolizmu kyseliny arachidonové a brzdí tvorbu zánětlivých
a imunosupresivních metabolitů (prostaglandinů, leukotrienů) – viz dále. Mohou být
účinné pro zastavení rozvoje polypózy do adenomů a adenokarcinomů.
13.9 ÚLOHA LIPIDŮ, MASTNÝCH KYSELIN A JEJICH METABOLIZMU
Důležitou roli v rozvoji CRC hrají i lipidy a jejich metabolizmus. Proto je pozornost věnována
konzumaci a účinkům různých typů lipidů v dietě a souvislostem s rozvojem CRC.
Důležitá je nejen kvantita, ale také skladba mastných kyselin (MK) i exprese a aktivita enzymů
metabolizujících lipidy.
Bioaktivní složky diety obsahující esenciální polynenasycené MK (PUFAs) s nenasycenými
dvojnými vazbami mohou modulovat důležité děje spojující zánět s rozvojem a progresí
nádorů.
Ve střevě byla identifikována celá řada specifických receptorů pro mastné kyseliny lišících se
dle délky řetězce dané kyseliny, u nichž se předpokládá, že mohou být spojeny s transformací
buněk a vznikem nádorů.
204
MK s dlouhým řetězcem vykazují řadu aktivit ovlivňujících buněčný cyklus a apoptózu. Jsou
důležitou součástí fosfoplipidů buněčných membrán a mohou tak modulovat strukturu i vlastnosti
těchto membrán a tak i příjem a přenos důležitých signálů z vnějšího prosředí do buněk.
Kromě toho je za základní mechanizmus modifikačních aktivit MK na řadu signálních kaskád
a receptorových struktur považována lipidace proteinů. Dietetické MK jsou tedy důležité substráty
pro modifikaci proteinů přímou molekulární interakcí. Syntéza derivátů acyl-CoA
z dietetických MK je důležitým krokem pro tuto modifikaci a biodostupnost lipidů.
Lipidomika se tak stává nástrojem pro objasnění interakcí dietetických lipidů a buněčného
lipidového metabolizmu. Protože se ukazuje zásadní úloha lipidů v řadě signálních drah včetně
těch spojených s apoptózou, proliferací a karcinogenezí, je nutné porozumět a analyzovat
význam lipidů v kolorektální karcinogenezi, diagnostice, prognóze a ovlivnění.
Lipidomika slouží také k výzkumu buněčného lipidového metabolizmu a patologických změn
lipidových drah. Je definována jako široké studium drah a sítí buněčných lipidů a studována
s využitím celé škály biochemických a molekulárně biologických metod.
Buněčný lipidom obsahuje přes 1000 různých vysoce odlišných a složitých typů molekul,
z nichž mnohé jsou metabolicky nepřeměnitelné a strukturálně podobné.
Metabolizmus kyseliny arachidonové (AA)
V rozvoji CRC hraje významnou úlohu metabolizmus AA. Ten zahrnuje aktivitu fosfolipázy
A2 (PLA2) uvolňující AA z membránových fosfolipidů a dalších specifických enzymů katalyzujících
přeměnu AA na aktivní metabolity – eikosanoidy. Mezi ně patří zejména cyklooxygenázy
(COX-1 a COX-2), lipoxygenázy (5-,12- a 15-LOX) a cytochromy P450 (obr.
13-26). COX katalyzují vznik různých typů prostaglandinů (PG) a tromboxanů (TX) (obr. 13-
27), LOX katylyzují vznik různých typů hydroxykyselin (HETE), lipoxinů (LX) a leukotrienů
(LT) (obr. 13-28). O stejné enzymy soutěží s AA i nenasycené mastné kyseliny typu n-3
(EPA, DHA), ze kterých vznikají méně biologicky aktivní a protizánětlivé metabolity (neuroprotektiny,
resolviny). Produkty AA mohou ovlivňovat cytokinetiku, adhezivitu a invazivitu
buněk, ovlivňovat produkci cytokinů a imunitní systém. Uplatňují se také v zánětu. Chronický
zánět mění hladiny zánětlivých mediátorů včetně COX-2, reaktivních metabolitů kyslíku
a dusíku a zánětlivých cytokinů a aktivuje protoonkogeny. V závislosti na společných funkcích
a rovnováze zánětlivých mediátorů může zánětlivá odpověď nádor buď podporovat, nebo
působit protinádorově.
205
Obr. 13-26 Schéma hlavních enzymů, metabolitů a receptorů dráhy přeměny AA (Ferrer R. and Moreno
JJ., Biochem Pharmacol 2010 : 431)
206
Obr. 13-27 Dráhy přeměny kyseliny arachidonové v prostaglandiny (Romano N. and Claria S.,
FASEB J 2003 : 1986)
Obr. 13-28 Dráha 5-lipoxygenázy – vznik leukotrienů (Romano N. and Claria S.,
FASEB J 2003 : 1986)
U kolorektálních karcinomů je často zvýšena exprese inducibilní izoformy enzymu COX-2
a množství produktu prostaglandinu E2 (PGE2) (obr. 13-29). Ten stimuluje růst a inhibuje
apoptózu nádorových buněk a dále působí na funkce imunitních buněk (imunosuprese) a má
prozánětlivé účinky. Zvýšená exprese COX-2 byla detekována i u řady buněčných typů spojených
s nádorovým prostředím – makrofágy, fibroblasty, osteoblasty, endoteliální buňky,
které tak mohou podporovat růst nádoru řadou mechanizmů.
207
Obr. 13-29 Konstitutivní COX-1 a inducibilní COX-2 izoenzymy (Simicrope F.A., Molecular Carcinogenesis
2006 : 447)
Zvýšená aktivita COX-2 je zodpovědná za nadměrnou produkci určitých typů PGs. Ty
působí na specifické receptory (EP1-4), které jsou spřaženy s G proteiny (obr. 13-30).
208
Obr. 13-30 Metabolizmus AA v kontextu vzniku střevní polypózy (Taketo MM., Cancer Sci
2006 : 355)
PG fungují buď autokrinními mechanizmy, nebo působí na EP receptory jiných buněk, např.
endoteliálních a mají proangiogenní efekty (parakrinní mechanizmus) (obr. 13-31). S onkogenními
účinky PGE2 souvisejí specifické signální dráhy.
209
Obr. 13-31 (Gasparini G. et al., The Lancet 2003 : 605)
Tři hlavní dráhy aktivované PGE2 jsou:
 transaktivace EGFR
 fosforylace ERK závislá na PKC
 indukce beta-kateninu
210
Zvýšená exprese specifických receptorů pro PG (EP4) usnadňuje kolorektální karcinogenezi,
protože vzniká pozitivní zpětná smyčka zvyšující expresi COX-2.
Normální buňky vykazují nízkou expresi EP i COX-2 a při vysoké koncentraci PGE2 dochází
k inhibici růstu. Naopak nádorové buňky vykazují zvýšenou expresi EP4 (transkripční upregulace,
aktivační mutace či chromozomální amplifikace) i COX-2 a tvorba PGE2 způsobuje
(spolu s aktivací růstového signálu přes aktivaci ERK1/2 dráhy) růstovou stimulaci.
Vzniká autokrinní smyčka, kdy přenos signálů z receptorů EP2 a EP4 se uskutečňuje prostřednictvím
aktivace adenylát cyklázy přes G proteiny, dochází ke stimulaci produkce cAMP
a PKA, aktivace transkripčního faktoru CREB – cAMP response-element (CRE)
a k transkripci genu pro COX-2. Selekční tlak pak upřednostňuje přežívání buněk s vyšší expresí
EP (obr. 13-32).
Obr. 13-32 Signální dráhy související s onkogenními účinky PGE2 (Wu WKK. et al.,Cancer Letters
2010 : 144)
EP2/EP4 aktivují paralelně Tcf/Lef signální dráhu nezávisle na APC. EP4 aktivuje také dráhu
pro přežití PI3K/Akt a ERK1/2 kinázy a transkripční faktor EGR1 regulující expresi genů pro
PGE, TNF, cyklinD1 (obr. 13-33).
211
Obr. 13-33 Přenos signálů receptorů EP2 a EP4 (Chell S. et al, BBA 2006 : 104)
Aktivace adenylát cyklázy přes G proteiny – stimulace produkce cAMP a PKA, aktivace transkr. faktoru
CREB – cAMP response-element (CRE) – genová transkripce.
EP2/EP4 aktivují paralelně Tcf/Lef signální dráhu nezávisle na APC.
EP4 aktivuje PI-3-K, Akt a ERK1/2 kinázy a tr. faktor EGR1 regulující expresi genů pro PGE, TNF,
cyklinD1.
U kolorektálních karcinomů byla detekována také zvýšená aktivita a produkty 12- a 15LOX,
které podporují tvorbu metastáz a angiogenezi.
Různé typy NSAIDs inhibují oba izoenzymy COX nebo mohou být specifické pro COX-2
(coxiby). Tyto látky mohou snižovat zánět a riziko kolorektálních nádorů (obr. 13-34). Při
dlouhodobém užívání však hrozí poškození střeva (krvácení) a proto se vyvíjejí nové preparáty.
Tyto látky působí různými mechanizmy interferujícími s účinky a signálními drahami
eikosanoidů (obr. 13-35). Jde o modulace specifických signálních drah (PI3K/Akt) či aktivace
212
(inaktivace) specifických transkripčních faktorů (PPARs, NFκB, AP1) a exprese specifických
proteinů např. regulujících apoptózu (Bax, Bclxl).
Obr. 13-34 Selektivita různých inhibitorů cyklooxygenáz. (Moore B.C. and Simmons D.L., Curr Med
Chem, 2000 : 1131)
Inhibitory COX-1 i COX-2 (ibuprofen, flurbiprofen, ketoprofen, indometacin, kys. acetylsalicylová –
aspirin).
Selektivní inhibitory COX-2 (coxiby –rofecoxib, celecoxib, meloxicam, nimesulide).
Obr. 13-35 Molekulární mechanizmy působení COX-2 a NSAIDs (Zha S., Cancer Letters 2004 : 1)
213
Kontrolní otázky k tématu:
 Popište stavbu tenkého a tlustého střeva.
 Jaké faktory se podílejí na vzniku nádorů kolonu a rekta?
 Vyjmenujte molekulárně genetické poznatky charakterizující toto onemocnění.
 Jaké jsou dědičné typy CRC?
 Jaké základní genetické změny se uplatňují při vzniku a rozvoji CRC?
 Jakou roli hrají u CRC epigenetické modifikace?
 Popište rozvoj onemocnění od adenomu ke karcinomu.
 Jaké jsou funkce genu APC?
 Co jsou to muciny a jak mohou podporovat rozvoj CRC?
 Jaký je význam mikrobiálního protředí ve střevě?
 Které cytokiny hrají výnamnou roli v CRC?
 Které důležité signální dráhy jsou deregulovány u CRC?
 Které transkripční faktory se podílejí na rozvoji CRC?
 Které faktory vnějšího prostředí mají významný podíl na rozvoji CRC?
 Které látky mohou u CRC působit chemopreventivně?
 Které typy lipidů mohou ovlivnit zdraví střevního epitelu?
 Jak se v rozvoji CRC uplatňuje metabolizmus kyseliny arachidonové?
 Jakým mechanizmem přispívá k CRC enzym cyklooxygenáza-2 (COX-2)?
 Popište signální dráhu PGE2.
 Které další produkty AA kromě prostaglandinů se uplatňují v rozvoji CRC?
 Na jakém principu fungují nesteroidní antiflogistika?
 Které signální dráhy a regulační molekuly jsou zahrnuty v působení eikosanoidů?
214
14. KARCINOGENEZE A ŽIVOTNÍ STYL
14.1. FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ VZNIK A ROZVOJ NÁDORŮ
Při vzniku určitých typů nádorů se uplatňují změny ve specifických genech. Úloha dědičné
složky při vzniku nádorů, která je uváděna 5-10 %, je však doplňována dalšími znalostmi o
působení faktorů vnějšího prostředí, které mohou sehrát v tomto procesu významnou úlohu.
Určité typy nádorů jsou spojovány s konzumací alkoholu a kouřením, s infekcí, působením
environmentálních karcinogenů či s obezitou (tab. 14-1, 14-2).
Tab. 14-1 Životní styl a další faktory ovlivňující riziko vzniku nádorů
Typ nádoru Zvýšení rizika Snížení rizika
Tlustého střeva
a rekta
Adenomatózní polypy, zánět střeva, obezita
(muži)
Fyzická aktivita
Prsu
Brzká první menstruace, pozdní menopauza, první
těhotenství v pozdním věku, vysoký vzrůst, obezita
(po menopauze)
Fyzická aktivita
Plic Kouření, profesní zátěž Fyzická aktivita
Žaludku Infekce Helicobacter pylori
Děložního čípku Lidský papillomavirus, kouření
Dělohy Expozice estrogenu, obezita
Jícnu
Kouření, gastro-esophagální reflux (Barrettův
jícen)
Slinivky břišní Kouření, alkohol, chronický zánět
Krve Kouření, profesní zátěž, schistosomální infekce
Vaječníků
Dlouhodobé užívání orální hormonální
antikoncepce?
Tab. 14-2 Hlavní příčiny úmrtí na nádorová onemocnění v USA, 1999
Životní styl % z celk. počtu
Dieta s vysokým obsahem tuků a smažených jídel a s nízkým obsahem nestravitelné vlákniny,
zeleniny a čaje může vést ke vzniku nádorů kolorekta, prsu, slinivky břišní, prostaty, vaječníků
a dělohy.
35
Dieta s vysokým obsahem soli a konzervovaných jídel a s nízkým obsahem zeleniny a čaje
může vést ke vzniku nádoru žaludku.
2–3
Užívání tabáku může vést ke vzniku nádorů plic, hrtanu, ústní dutiny, močového měchýře,
ledvin, slinivky břišní nebo žaludku.
36
Tabák a alkohol mohou způsobit vznik nádorů úst, jícnu nebo slinivky břišní. 6
Užívání alkoholu může vést ke vzniku nádorů jater nebo jícnu. 3
Sluneční záření a genetické faktory mohou způsobit vznik melanomů. 2
Nedostatek pohybu, sedavé zaměstnání a obezita mohou přispívat k výskytu nádorových one-
mocnění.
Podobné faktory životního stylu mohou vést i ke vzniku kardiovaskulárních chorob.-
215
K významným faktorům vnějšího prostředí patří zejména dieta, jejímuž působení jsme vystaveni
denně a dlouhodobě. Podíl diety je stále diskutován, ale některé práce uvádějí vysoký
podíl (až 70 %), zejména u některých typů nádorů (kolon, prostata, pankreas).
S dietou souvisí v základu rovnováha mezi příjmem a výdejem energie. Vyšší příjem energie,
nízký poměr nenasycené/nasycené tuky, inzulinová rezistence, a sedavý životní styl jsou
rizikovými faktory vedoucími k obezitě a chronickým onemocněním (srdeční choroby, diabetes,
případně nádory). To je vyvažováno fyzickou aktivitou a dietou bohatou na celá zrna,
ovoce, zeleninu, sóju atd., která snižuje riziko těchto chorob. Energetický metabolizmus
a obezita jsou však ovlivňovány rovněž genetickými polymorfizmy, které posouvají rovnováhu
mezi příjmem a výdejem energie (obr. 14-1).
Obr. 14-1 Nerovnováha mezi příjmem a výdejem energie ve vztahu k obezitě a chronickým onemocněním
(Trujillo E., J Amer Diet Assoc., 106, 2006 : 403)
Interakce živin a genomu dala vznik dvěma novým odvětvím nutrigenetice a nutrigenomice.
Nutrigenetika se zabývá vlivem genetických variant na požadavek, utilizaci, toleranci a metabolizmus
živin. Nutrigenomika pak zkoumá modulační úloha živin na evoluci genomu,
frekvenci mutací, in-utero viabilitu. Nutrigenomika zpětně ovlivňuje genetické variace pozorované
v různých lidských populacích (obr. 14-2).
216
Obr. 14-2 Interakce živin a genomu (Stover PJ and Caudill MA J Am Diet Assoc 2008 : 1480)
14.2 DIETETICKÉ FAKTORY
Hromadí se důkazy, že změny diety mohou redukovat riziko nádorů na 1- 2/3. Nelze však zcela
jistě určit, které typy rakoviny jsou příčinně spojeny s dietou a jaká jejich část je způsobena
specifickými složkami potravy. Dieta je považována za hlavní faktor v etiologii nádorů tlustého
střeva a žaludku a je důležitá i v etiologii řady dalších typů nádorů. Kromě protektivního
působení ovoce a zeleniny je velmi obtížné formulovat praktická dietetická pravidla, která by
redukovala riziko nádorových onemocnění. I když existuje řada experimentálních důkazů o
účinku různých složek potravy na vznik a rozvoj nádorových onemocnění, často jsou výsledky
protichůdné a je obtížné z nich dělat obecné závěry. Také epidemiologické studie jsou obtížné
a nejednotné.
To, že dieta ovlivňuje incidenci rakoviny, vyplývá z experimentálních studií na zvířatech,
které ukazují, že se tak děje různými cestami. Nejen přenosem karcinogenů do těla, ale také
ovlivněním metabolizmu karcinogenů a reakce organizmu na ně.
217
Řada složek potravy, tzv. bioaktivní složky, ovlivňuje genetické i epigenetické děje spojené
se vznikem různých patologických procesů. Složení potravy hraje roli v karcinogenezi řadou
různých mechanizmů, které je nutné objasňovat a přinášet o nich vědecké důkazy. Přírodní
složky mohou ovlivňovat základní děje jako je reparace DNA, metylace DNA (obr. 14-3),
buněčná proliferace (buněčný cyklus), diferenciace či apoptóza. Kromě toho ovlivňují metabolizmus
karcinogenů i endogenních hormonů a mohou tlumit či podporovat zánětlivou reakci
(obr. 14-4).
Obr. 14-3 Ovlivnění metylace DNA složkami diety (methionin, folát, cholin) (Trujillo E., J Amer
Diet Assoc., 106, 2006 : 403)
218
Obr. 14-4 Bioaktivní složky potravy mohou ovlivňovat genetické i epigenetické děje související se
vznikem onemocnění (Trujillo E., J Amer Diet Assoc., 106, 2006 : 403)
Předpokládá se, že nádory zažívacího traktu (žaludek, kolon a rektum) mohou být příčinně
spojeny s určitými dietetickými faktory. Také např. u nádoru nosohltanu bylo prokázáno spojení
především s konzumací solených ryb a podobně konzervovaných potravin (hlavně v jižní
Číně). Snížení výskytu rakoviny žaludku je přičítáno omezení solení, nakládání a konzervace
potravin a zvýšené konzumaci ovoce a zeleniny.
14.3 KALORICKÝ PŘÍJEM A VÝZNAM TUKŮ
Epidemiologické studie podporují vztah mezi živočišnými tuky (zvláště z tzv. červeného
masa) a nádory kolonu a rekta. Přesné složení diety se však těžko sleduje a tak se uvádí příčinný
vztah spíše mezi celkovou konzumací tuků a nádory. Dietetická doporučení u nádorů
však zatím nejsou zcela jednoznačná a vyžadují další výzkum (tab. 14-3). Z pokusů na hlodavcích
vyplývá, že dieta bohatá na nasycené tuky indukuje zánět a povrchovou lyzi epitelu kolonu
následovanou kompenzující regenerací buněk. Předpokládá se, že tento stimulační účinek
na dělení epiteliálních buněk je mechanizmem, kterým se nasycené tuky účastní patoge-
219
neze nádorů kolonu. V současné době je velká pozornost věnována možným preventivním
účinkům rybího oleje obsahujícího esenciální n-3 nenasycené mastné kyseliny.
Tab. 14-3 Hlavní příčiny úmrtí na nádorová onemocnění v USA, 1999
Rizikový faktor Tvorba adenomu Růst adenomu Karcinom tlust. střeva
Tabák ↑ 0 0
Alkohol ± ↑ 0
Fyzická aktivita ± ± ↓
Vysoký příjem energie ± ± ↑
Vysoký index tělesné hmoty ± ↑ ↑
Další epidemiologické údaje podporují hypotézu, že nízký obsah vlákniny je též spojen se
zvýšeným rizikem nádoru kolonu. Záleží také na zdroji vlákniny (ovoce, zelenina, obiloviny).
Vláknina snižuje dobu tranzitu potravy kolonem a zvyšuje obsah vody ve střevě, čímž naředí
živiny, např. živočišný tuk, škodlivé látky. Konzumace 20-30g vlákniny denně spolu se snížením
konzumace živočišných tuků by mělo podstatně snižovat riziko vzniku nádorů kolonu.
Důležitým faktorem je zde celkový příjem kalorií ve srovnání s výdejem energie. Např.
pacientky s rakovinou prsu a vysokotukovou dietou přežívají hůře než pacienti
s nízkotukovou dietou. Obezita a zvýšená hladina cholesterolu také může ovlivnit přežití těchto
pacientů. Obzvlášť důležité je složení tuků než celkový kalorický příjem. Zvýšený přísun
kalorií a malý výdej během dětství předurčuje brzký nástup puberty, což je důležitý rizikový
faktor nádorů prsu. Existují studie prokazující vztah mezi nádorem prsu a konzumací tuků, ale
nejsou důkazy pro dávkové závislosti. Větší účinky se mohou projevit u žen po menopauze,
kdy dochází ke změnám v působení hormonů (estrogen, prolaktin). Obezita je jasně rizikovým
faktorem u nádorů endometria. Je velmi obížné stanovit v lidské populaci vztahy mezi nádory
a konzumací tuků. Z dotazníků se těžko zjišťuje např. konzumace různých typů tuků.
14.4 DALŠÍ FAKTORY VNĚJŠÍHO PROSTŘEDÍ
Důležitým faktorem pro vývoj určitých typů nádorů jsou hormony. Vztah mezi jednotlivými
složkami potravy a hormonálně závislými typy nádorů (prsu, endometria, vaječníků a prostaty)
je stále nejasný. Nádory endometria vznikají po kumulativním působení estrogenů bez
kompenzujícího účinku progesteronů. Také k nádorům prsu přispívá kumulativní působení
estrogenu. Nádory prostaty jsou zase spjaty s kumulativními účinky testosteronu pravděpo-
220
dobně v kombinaci s estrogenem. Obezita zvyšuje riziko u žen před menopauzou, protože
snižuje progesteron a zvyšuje estrogen, který podporuje proliferaci buněk endometria.
Buňky prsu proliferují pod vlivem estrogenu a dále v kombinaci s progesteronem. Proto brzký
nástup menstruace a pozdní menopauza jsou tak důležitými rizikovými faktory této choroby.
Uvádí se, že ženy, u kterých se dostaví menopauza před 45 rokem, mají poloviční riziko vzniku
prsních nádorů než ženy s menopauzou po 55 roce. Také obezita je zde rizikovým faktorem,
protože ovlivňuje hormonální funkce. Při léčbě se užívají antiestrogenní látky např.
tamoxifen. Ochraným faktorem je brzké první a opakovaná těhotenství.
Pro nádory vaječníků je rizikovým faktorem ovulace, protože stimuluje dělení epiteliálních
buněk ovária. Faktory zabraňující ovulaci jsou tedy protektivní. Patří k nim těhotenství a orální
hormonální antikoncepce, která též chrání před nádory endometria.
Z ostatních faktorů hraje důležitou úlohu konzumace alkoholu, která zvyšuje riziko (a znásobuje
riziko spolu s tabákem) nádorů ústní dutiny, hltanu, hrtanu, jícnu a jater. Líh, víno
a pivo mají asi stejný rizikový účinek. Alkohol zvyšuje také riziko kolorektálních nádorů
a nádorů prsu. Alkohol např. stimuluje proliferace rektálních buněk u krys, což by mohlo být
jedním z mechanizmů ve spojení s nádory střeva.
Na vzniku řady dalších nádorů se podílejí jiné faktory včetně virů, bakterií, chemických
látek, záření (x paprsky i UV záření), mechanické podráždění a trauma. Virus heptitidy
B je spojen s hepatocelulárními karcinomy, Papilloma virus s rakovinou děložního čípku
a Hellicobacter pylori s rakovinou žaludku. Částečky azbestu mohou vyvolat mechanickým
drážděním nádory plic (mezoteliom). Trauma vyvolané např. poraněním hlavy se může podílet
na vzniku meningiomů.
14.5 PREVENCE
Složky potravy také ovlivňují reakce organizmu na chemické karcinogeny. V metabolizmu
xenobiotik hrají důležitou roli některé specifické buněčné enzymy, především cytochromy
P450, gammaglutamyltransferáza atd., jejichž aktivita může být přírodními látkami ovlivněna.
Existují v základu dvě skupiny látek se schopností inhibovat neoplastické účinky chemických
karcinogenů:
1. induktory zvýšené funkce oxidázové aktivity v mikrozomech, kde se metabolizují xenobiotické
látky. Tyto induktory jsou obsaženy v rostlinách rodu Cruciferae (květák,
brokolice, kapusta) a dále jsou to látky typu flavonů, indolů, oxidovaných sterolů přítomné
v jiných rostlinách.
221
2. antioxidanta (vitamíny A, E, beta- karoten), která jsou také obsažena v různých typech
zeleniny a ovoce.
Působení karcinogenů je samozřejmě ovlivněno individuální normou, zvláště aktivitou některých
enzymů zapojených do metabolizmu karcinogenů jako je acetyltransferáza (odpovědná
za metabolizmus aromatických aminů v cigaretovém kouři) nebo cytochrom P450.
Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny (IACR) periodicky publikuje seznam lidských
karcinogenů. Je zaměřen na jednotlivé chemické látky, u nichž existují důkazy karcinogenních
účinků jak z epidemiologických studií, tak z oblasti experimentální (obr. 14-5). Tyto
látky mají buď přímé genotoxické účinky na DNA, nebo způsobují zvýšení buněčné proliferace
(negenotoxické účinky) nebo mají obojí účinky. Cílem je vyloučení expozice lidské populace
těmito látkami.
Obr. 14-5 Příklady mutagenních chemických látek (Figure 2.22 The Biology of Cancer (© Garland
Science 2007))
222
Z poznání úlohy specifických škodlivých faktorů životního prostředí pak vycházejí doporučení
směřující k omezení jejich působení na lidskou populaci a tak ke snížení výskytu určitých chorob
včetně nádorů (např. omezení kouření, infekce, expozice karcinogeny). Na druhé straně
existují faktory, které mohou působit pozitivně a omezovat vznik onemocnění zdravá výživa,
fyzická aktivita, omezení stresu).
Tyto poznatky úlohy různých faktorů v etiologii onemocnění (studium původu a příčin nemocí)
vycházejí z řady typů studií
 experimentální studie in vitro – cílené studie na úrovni buněčné a molekulární (buněčné
kultury, moderní metody molekulární biologie).
 experimentální studie in vivo – cílené studie na laboratorních zvířatech.
 klinické studie – cílené studie na pacientech i na zdravých jedincích, retrospektivní
studie.
 epidemiologické studie – údaje z vybraných populací, vztahy mezi životním stylem
a výskytem onemocnění.
 migrační studie – důležité pro výzkum podílu dědičných faktorů a faktorů prostředí.
V současné době je možno v poměrně velkém rozsahu předcházet řadě nádorových onemocnění
změnou životního stylu nebo lékařskými zásahy. Tabák samotný nebo v kombinaci
s alkoholem je nejdůležitější příčinou nádorů. Uvádí se asi jeden ze tří případů v USA (nádory
plic, ústní dutiny, hrtanu, pankreatu a močového měchýře) (tab. 14-4). Příčinou je aktivní
kouření nebo přímá expozice jinými tabákovými produkty. Existuje však stále více důkazů, že
i pasivní kuřáci mají zvýšené riziko plicních i jiných nádorů. Omezení kouření tedy může
účinně pomáhat v prevenci zmíněných typů nádorů. Např. strategie omezení kouření v USA
přináší první úspěchy, tj. snížení mortality na rakovinu plic (která vedla mezi smrtelnými nádorovými
onemocněními).
223
Tab. 14-4 Úmrtí na nádorová onemocnění v souvislosti s užíváním tabáku (USA,
1997)
Muži (×102
) Ženy (×102
)
Ústní dutina 5,1 2,7
Jícen 9,2 2,9
Slinivka břišní 6,8 7,3
Hrtan 3,1 0,8
Plíce 83,9 67,6
Močový měchýř 8,1 4,1
Ledviny 7,3 4,6
Účinek je násoben nadměrným příjmem alkoholu.
Roli hrají i faktory výživy.
Také změny v dietě a zvýšení fyzické aktivity mohou snížit riziko specifických nádorů,
zvláště zažívacího traktu. Nádorové onemocnění je nyní v USA hlavní příčinou smrti žen.
Není to však způsobeno ani tak vzrůstajícím počtem nádorových onemocnění jako spíše snížením
úmrtí na kardiovaskulární choroby během posledních asi 40 let, k čemuž vedlo omezení
rizikových faktorů jako je kouření, detekce a léčení hypertenze a redukce cholesterolu dietami.
Přestože se celková úmrtnost na rakovinu mnoho nemění, mění se spektrum nádorů způsobujících
úmrtí, např. úmrtí na Hodgkinův lymfom, nádory děložního čípku, endometria,
žaludku, rekta, testes, močového měchýře, štítné žlázy, ústní dutiny a hltanu se snížila o 15 %
za posledních 30 let. Je to způsobeno brzkou detekcí a léčením premaligních stavů, omezením
konzervačních látek v potravinářském průmyslu a změnami ve složení konzumované potravy.
Zvýšená mortalita je naopak zaznamenávána u melanomů (zvýšené působení škodlivých složek
UV záření), non-Hodgkinova lymfomu a mnohočetných myelomů. Podobné údaje existují
i v Evropě.
Existují rovněž důkazy o protinádorovém působení některých látek. Zvýšená konzumace betakarotenu
(obsažený v ovoci a zelenině, patří mezi karotenoidy) může snížit riziko rakoviny
plic i jiných epiteliálních nádorů. Bylo zjištěno, že pacienti – kuřáci s nádory mají sníženou
hladinu beta-karotenu v séru proti zdravým jedincům. Pozitivně může působit i konzumace
zeleného čaje či sóji. Hromadí se důkazy i o působení dalších látek, např. vitamínů C a E,
které také působí především jako antioxidanty a mají protektivní účinky proti některým nádorům
(tab. 14-5).
224
Tab. 14-5 Zdravotní aspekty preventivního působení čaje
Působení čaje a čaj. polyfenolů Následky
Silná antioxidační aktivita
Snížení rizika vzniku srdečních chorob; snížení tvorby ROS
a oxidovaných nukleotidů v DNA a možná inhibice karcinogeneze
Selektivní indukce metabolických
enzymů fáze-I a -II
Zvýšená tvorba detoxifikovaných metabolitů karcinogenů
Snižování míry buněčné prolifera-
ce
Snížení růstu abnormálních a nádorových buněk
Selektivní modifikace střevní mi-
kroflóry
Náhrada nežádoucích částí mikroflóry za prospěšné bakterie
a následné zlepšení metabolizmu
Také zeleninová jídla a jídla ze sóji mohou působit podobnými mechanizmy.
Kontrolní otázky k tématu:
 Čím je ovlivňován energetický metabolizmus?
 Co zkoumá nutrigenetika a nutrigenomika?
 Jak se uplatňuje v rozvoji nádorových onemocnění dieta?
 Proč hovoříme o bioaktivních složkách potravy?
 Které složky diety jsou považovány za významné s ohledem na vznik a rozvoj nádorů?
 Jakými mechanizmy se mohou na rozvoji nádorů podílet hormony?
 Vyjmenujte další možné vnější faktory podílející se na vzniku nádorů.
 Jak je v organizmu regulováno působení chemických karcinogenů?
 Která mezinárodní organizace zajišťuje informace o lidských karcinogenech?
 Co je to etiologie onemocnění a jaké typy studií jsou využívány?
 Jaká opatření lze využít vzhledem k omezení výskytu nádorových onemocnění?
225
15. ÚLOHA LIPIDŮ V ROZVOJI NÁDOROVÝCH ONEMOCNĚNÍ
Lipidové složky potravy ovlivňují počátek a rozvoj řady onemocnění. Vysoká hladina
cholesterolu je spojena s kardiovaskulárními chorobami, které jsou nejčastější příčinou úmrtí
v populaci. Lipidy produkované buňkami imunitního systému se účastní zánětlivých onemocnění,
jako je revmatoidní artritida, sepse, astma, zánětlivé onemocnění střeva. Změny lipidů
jsou spojovány i se vznikem diabetu a hrají úlohu také v neurodegenerativních a psychických
onemocněních (Alzheimerova choroba, deprese, hyperaktivita, schizofrenie apod.) S ohledem
na nádorová onemocnění je uváděn zvýšený příjem tuků jako rizikový faktor zejména u nádorů
tlustého střeva (kolonu), prsu či prostaty.
Důležité je však nejen množství, ale zejména složení tuků, protože tuky nejsou jen zdrojem
energie, ale hrají také strukturální a regulační úlohu s významným dopadem na fyziologické
funkce organizmu (obr. 15-1).
Obr. 15-1 Různá biologická úloha lipidů (Orešič M. et al., Trends in Biotechnology 2008 : 647)
Savci syntetizují mastné kyseliny (MK) de novo z acetyl-CoA za účasti syntázy mastných kyselin
(FASN). Konečným produktem je kyselina palmitová (16:0), která je elongována na kyselinu
stearovou (18:0). V západní dietě je dostatečné množství těchto kyselin. Buněčné membrány
však vyžadují k udržení struktury, fluidity a funkce nenasycené MK, proto existuje systém
desaturace (vnášení dvojných vazeb). Elongázy prodlužují uhlíkové řetězce. Delta-9-
226
desaturáza vnáší jednu dvojnou vazbu mezi C9-C10 a dochází ke konverzi kyseliny stearové
na mononenasycenou kyselinu olejovou (18:1, n-9) (obr. 15-2).
Rostliny, na rozdíl od živočichů, jsou schopny přidávat další dvojné vazby. Delta 12desaturáza
konvertuje kyselinu olejovou na linoleovou (LA, 18:2, n-6), zatímco delta 15desaturáza
konvertuje kyselinu linoleovou na -linolenovou (ALA, 18:3, n-3).
Obr. 15-2 Syntéza mastných kyselin z kyseliny palmitové (C16:0) ELOVL – elongázy, ∆D – desatu-
rázy
15.1 VYSOCE NENASYCENÉ MASTNÉ KYSELINY (VNMK)
(VNMK, „polyunsaturated fatty acids –PUFAs“)
VNMK jsou mastné kyseliny s 2 i více dvojnými vazbami a hrají důležitou úlohu ve struktuře
membrán a v syntéze důležitých metabolitů. Živočichové nedovedou syntetizovat n-3 a n-
6 VNMK de novo ani nedovedou přeměnit jednu sérii v druhou. Tyto esenciální mastné kyseliny
musí být obsaženy v potravě podobně jako vitamíny. Jsou životně důležité jako složka
všech membrán a permeabilní bariéry pokožky a jako prekursory metabolitů - eikosanoidů
a s nimi souvisejících látek, které hrají důležitou regulační úlohu ve tkáních. Zdrojem jsou
rostlinné oleje (zejména n-6 PUFA) a rybí či řasový olej (n-3 VNMK). Mnoho mořských rostlin,
zvláště jednobuněčných řas též může přeměňovat ALA na kyselinu eikosapentaenovou
(EPA) a dokosahexaenovou (DHA). Ty se pak dostávají potravním řetězcem do ryb a jsou
obsaženy v rybím tuku.
Buněčné membrány sestávají z lipidové dvojvrstvy složené z fosfolipidů a cholesterolu
a z proteinů, které jsou v této dvojvrstvě zabudovány. V inkorporaci a metabolizaci MK poskytovaných
potravou jsou rozdíly mezi jednotlivými buněčnými typy a mezi inkorporací do
specifických fosfolipidů (např. n-3 VNMK mají specifickou úlohu v membránách nervového
227
systému). Poměr obsahu n-6 a n-3 VNMK ovlivňuje vlastnosti membrán, zejména jejich fluiditu
a produkci látek vznikajících hydrolýzou membránových fosfolipidů.
Pro životní procesy je důležité udržování příslušných fyzikálně-chemických vlastností
membrány. Tak modifikace MK v potravě mění složení fosfolipidových MK a ovlivňuje funkce
zprostředkované membránovými proteiny: receptory, transportními proteiny, enzymy
i funkce na membránu vázaných signálních molekul (G proteinů, fosfolipáz atd.) (obr. 15-3).
VNMK jsou dále prekursory lipidových mediátorů, které hrají klíčovou úlohu v kardiovaskulárních
a zánětlivých onemocněních i v procesu karcinogeneze. VNMK a jejich metabolity
fungují spolu s cytokiny a hormony jako intra- i intercelulární mediátory a modulátory buněčné
signalizační sítě.
228
Obr. 15-3 Inkorporace VNMK (n-3 a n-6) do fosfolipidové dvojvrstvy buněčných membrán a jejich
modulační a signalizační funkce (Surette ME, CMAJ 2008 : 177)
229
Existují tři hlavní skupiny VNMK n-3 (omega-3), n-6 a n-9, podle polohy dvojné vazby nejbližší
ke koncovému metylovanému uhlíku.
Nomenklatura:
Např. dihomo-gamma-linolenová kyselina (DGLA), 20:3, n-6
 20 - počet uhlíků
 3 - počet konjugovaných dvojných vazeb
 n-6 - poloha první dvojné vazby od metylovaného konce molekuly
Téměř všechny dvojné vazby jsou ve víceméně stabilní cis - konfiguraci. Všechny tři skupiny
jsou metabolizovány stejným způsobem alternativními desaturačními a elongačními en-
zymy.
Všechny esenciální MK jsou polynenasycené, ale ne naopak. Např. n-9 VNMK nejsou esenciální
- organizmus je může tvořit desaturací kyseliny olejové. Desaturační a elongační systém
však preferuje n-3 a n-6 VNMK při dostatku LA a ALA v potravě. Přítomnost více než stopových
množství 20:3, n-9 VNMK je indikátorem deficience esenciálních MK v potravě.
Hlavní esenciální VNMK poskytované potravou jsou cis formy LA a ALA (obr. 15-4).
Jsou desaturovány a elongovány sérií reakcí, které prodlužují uhlíkový řetězec a přidávají
další dvojné vazby). První krok je delta- 6-desaturace (člověk, králík a prase vykazují pomalou
desaturaci, zatímco krysy a myši rychlou). Elongace je rychlá u všech druhů, ale delta-5desaturace
se zase liší. Mezi faktory, které inhibují delta-6- desaturaci patří stárnutí, diabetes,
vysoký obsah cholesterolu, vysoké uvolňování katecholaminu během stresu, nedostatek Zn,
alkohol a virové infekce. Hladina LA v plazmě i hladina jejích metabolitů je snížena u alkoholiků,
cystické fibrózy, infarktů myokardu atd.
230
Obr. 15-4 Struktura výchozích esenciálních mastných kyselin linoleové a alfa-linolenové
LA a od ní odvozená kyselina arachidonová (AA, 20:4, n-6) je důležitým zdrojem biologicky
aktivních mediátorů - eikosanoidů (prostaglandiny, leukotrieny) a v experimentálních
systémech je často prokazován podpůrný účinek pro vznik a rozvoj nádorů.
Naopak u ALA a od ní odvozených EPA a DHA byly prokázány v experimentálních systémech
inhibiční protinádorové účinky. DHA (22:6, n-3) je potom nejvíce nenasycenou MK
s 6 dvojnými vazbami a speciálními strukturálními vlastnostmi (obr. 15-5).
231
Obr. 15-5 Biosyntéza a metabolizmus VNMK d-5(6)-d – desaturázy, ELG – elongázy (Russo GL,
Biochemical Pharmacology 2009 : 937)
Zdroji esenciálních VNMK jsou rostliny i živočichové. Lidské (ale ne kravské mléko) je poměrně
bohaté na desaturační produkty LA a ALA jako jsou kyselina gamma linolenová
(GLA), DGLA, AA a EPA. AA je v potravě obsažena v mase, vejcích a některé mořské potravě,
ale některé metabolity nejsou běžné jinde než třeba v játrech, ledvinách, pankreatu, vaječnících,
testes. V současnosti byla GLA nalezena v některých rostliných olejích (černý rybíz).
Dlouhořetězcové n-3 VNMK jsou v mořské potravě (mořský plankton, řasy, tučné ryby makrela,
treska, sleď, losos) (obr. 15-6).
232
Obr. 15-6 Původ n-3 and n-6 VNMK a biosyntéza eikosanoidů z kyseliny arachidonové (n-6) a
eikosapentaenové (n-3)
AA a EPA jsou prekursory eikosanoidů. Biosyntéza je katalyzována cyklooxygenázou
(COX) 1 a 2 (vznik prostaglandinů a tromboxanů), 5- 12- a 15-lipoxygenázou – LOX (vznik
leukotrienů a lipoxinů) a systémem monoxygenáza - cytochrom P 450 (vznik epoxykyselin
a diolů). Eikosanoidy mají široké spektrum biologických aktivit a působí již ve velmi malých
koncentracích. V odpověď na řadu stimulů je aktivován systém fosfolipáz, které uvolňují
z fosfolipidů buněčných membrán AA, která je metabolizována na prostaglandiny (PG),
tromboxany (TX, způsobují agregaci destiček a vasokonstrikci) a prostacyklin PGI2 enzymem
COX 1 a 2 a prostřednictvím LOX na řadu typů hydroperoxykyselin (HPETE) a leukotrieny
(LT). EPA může být metabolizována na PGI3, který je aktivní jako vasodilatační a antiagregační
a v malém množství TXA3, který je inaktivní a LT typu 5. Dalšími metabolity jsou
pak resolviny a neuroprotektiny vznikající rovněž z DHA (obr. 15-7).
233
Obr. 15-7 Zjednodušené schéma hlavních drah metabolizmu n-6 a n-3 VNMK
V průběhu vývoje lidské společnosti od lovců sběračů přes zemědělskou k industriální společnosti
se také zásadně změnila spotřeba a spektrum lipidů ve výživě. Během průmyslové
revoluce došlo zejména k prudkému nárůstu spotřeby celkového tuku a nasycených MK se
současným poklesem příjmu antioxidantů ve formě vit C a E a rovněž se rozevřely nůžky mezi
spotřebou n-6 a n-3 VNMK v neprospěch n-3 (obr. 15-8). Poměr n-6:n-3 VNMK v dietě
drasticky změnil a uvádí se, že v tzv. západní dietě (Western diet) je dnes místo 1:1 poměr
změněn na 10-25:1. V potravinách se také objevily trans mastné kyseliny vznikající průmyslovým
zpracováním tuků, které mohou mít negativní dopady na lidské zdraví. Zatímco proteiny
jsou geneticky determinovány, složení buněčné membrány s ohledem na VNMK je z velké
části závislé na příjmu z potravy. Kanada se stala první zemí s dietetickými doporučeními
množství n-3 a n-6 VNMK pro různé věkové skupiny a těhotné ženy.
234
Obr. 15-8 Relativní procento různých mastných kyselin v potravě a změny v průběhu vývoje lidské
populace od lovců sběračů, zemědělskou společnost a společnost po průmyslové revoluci (Simopoulos
AP, Exp Biol Med 2008 : 674)
VNMK typu n-3 a n-6 jsou metabolicky i funkčně odlišné, ale soutěží o stejné desaturační
a elongační enzymy. Důsledkem dodání n-3 VNMK je tak inhibice syntézy AA z LA a snížení
produkce aktivních eikosanoidů. Jejich rovnováha je důležitá pro homeostázu a normální
vývoj. Nepoměr n-3 a n-6 VNMK pak přispívá mj. i k rozvoji zánětlivých a nádorových onemocnění
(obr. 15-9).
235
Obr. 15-9 Potenciální mechanizmy typické západní diety bohaté na n-6 VNMK podporující zánět
a karcinogenezi (Schumacher MC et al., Urologic Oncology 2011 : 318)
15.2 NENASYCENÉ MASTNÉ KYSELINY V KARCINOGENEZI
Epidemiologické, klinické a laboratorní studie poukazují na důležitost množství a druhu
konzumovaných tuků v etiologii a přežívání některých druhů nádorů (zvláště prsu, kolonu).
Zatímco nasycené mastné kyseliny mohou stimulovat iniciaci karcinogeneze, nenasycené
mastné kyseliny mohou působit v promoční a progresívní fázi v dávkové závislosti.
Epidemiologické studie předpokládají, že nízkotuková dieta v kombinaci s nenasycenými
MK, kde je vyvážený poměr n-3:n-6 souvisí s nižší mortalitou nádoru prsu a kolonu. Úloha
těchto VNMK je zkoumána rovněž u dalších typů nádorů gastrointestinálního traktu (např.
236
pankreatu) i u nádorů prostaty. Některé tuky, zvláště s obsahem mononenasycených nebo n-3
VNMK nemají promoční účinky, i když jejich obsah v potravě je vysoký.
Během posledních 10-15 let se objevilo několik tisíc studií na tkáňových kulturách, živočišných
modelech i klinické studie, které sledují úlohu n-3 VNMK (EPA, DHA) z hlediska jejich
antitrombických, hypolipidemických, antihypertensních a protizánětlivých účinků. Průlomové
byly práce Kang a spol. z Bostonu v Massachusetts, kteří objevili Fat-1 gen (C. elegans) kódující
omega 3 desaturázu, kterou savci postrádají a prokázali celou škálu prospěšných
účinků n-3 VNMK na modelech transgenních buněk, myší, prasat apod. Byly prokázány antiarytmické,
protizánětlivé, antialergické, neuroregenerativní i protinádorové účinky. Přesné
mechanizmy účinků různých lipidů a VNMK nejsou však stále objasněny.
Hlavními uvažovanými mechanizmy působení VNMK, které se mohou uplatňovat
v průběhu karcinogeneze jsou
 strukturální a funkční změny membrán, jejichž nedílnou součástí VNMK jsou. Ovlivnění
biofyzikálních i biochemických vlastností membrán má dopad zejména na funkce
na membránu vázaných proteinů, přenašečů a receptorů.
 produkce specifických metabolitů ovlivňujích buněčné signálování a genovou expresi,
např. eikosanoidy, ceramid, DAG atd. i imunitní systém a uplatňujících se v zánětu
 produkce množství ROS a NOS a lipidové peroxidy vznikající metabolizací VNMK
a ovlivňující řadu dějů v buňkách a tkáních. VNMK ovlivňují i antioxidační systémy
a dochází ke změnám redoxní rovnováhy.
 přímé působení na vnitrobuněčné signální složky jako jsou, specifické signální molekuly
(kinázy, fosfatázy) a transkripční faktory. V důsledku toho dochází pak ke změnám
přenosu signálů a exprese genů s dopady na chování buněk.
237
Obr. 15-10 Složky lipidového metabolizmu v buněčných signalizacích. Základní molekulární mechanizmy
působení. (adaptováno podle Miles E.A. and Calder P.C., Proc Natur Soc 1998 : 277)
Účinky tuků mohou být přímé (zahrnují změny ve struktuře a funkci buněčných membrán)
nebo nepřímé (zahrnují změny v endokrinním systému a metabolizmu VNMK, tj. syntéza PG
a LT a dále suprese imunitní odpovědi). Některé VNMK mohou účinně a přímo řídit transkripci
specifických genů (např. geny kódující lipogenní proteiny, delta desaturázy atd.).
Tak může příznivý a nepříznivý účinek lipidů na různé choroby zahrnovat kombinaci interaktivních
regulačních mechanizmů:
1. akutní, rychlá a přímá regulace exprese genů
2. dlouhodobá adaptivní modulace složení membrán, která může přímo ovlivnit příjem
a přenos signálů hormonů, cytokinů, produkci eikosanoidů apod.
Výsledky na zvířecích modelech s nádory indukovanými karcinogeny nebo transplantovanými
nádory ukazují, že n-3 VNMK mohou snižujovat výskyt nádorů, jejich velikost i rychlost
růstu. Naopak u n-6 VNMK byl mnohdy prokázán podpůrný účinek na tvorbu a vývoj nádorů.
N-3 VNMK v dietě snižují tvorbu PGE2 a zabraňují nebo zpožďují tvorbu transplantovaných
238
nádorů u laboratorních zvířat. Ve studiích s buňkami lidského nádoru prsu na nahých myších
měly myši krmené tukovou dietou obsahující n-3 VNMK méně plicních metastáz, snížený
obsah estrogenu a prolaktinu v séru, méně PGE2 v nádoru a redukovanou hladinu mRNA pro
c-myc onkogen v buňkách nádorové tkáně.
Živočišné studie v současné době využívají podávání rybího oleje k odhalení mechanizmů
včetně změn v produkci PGE2, imunitní funkce, tvorby volných radikálů, změn ve fluiditě
membrán, modulace vnitrobuněčného transportního systému, hormonální sekrece, využití
kalorií i genové exprese. Nádorově podpůrné působení některých tuků může také souviset
s jejich schopností snižovat nebo inhibovat mezibuněčnou komunikaci a blokovat tak metabolickou
kooperaci. Ztráta zpětnovazebné kontroly pak přispívá k nádorovému bujení (obr. 15-
11).
239
Obr. 15-11 Potenciální mechanizmy podpůrných a supresivních účinků n-6 a n-3 VNMK v karcinogenezi
(Larsson SC et al., Am J Clin Nutr 2004 : 935)
Řada výzkumných týmů je zaměřena na výzkum mechanizmů účinků VNMK u nádorových
buněk in vitro v tkáňových kulturách. Bylo zjištěno, že tyto látky působí cytostaticky a cytotoxicky
na řadu nádorových línií, ale ve stejných koncentracích tak většinou nepůsobí na nenádorové
ekvivalenty těchto buněk. Nejúčinnější jsou VNMK se 3 a 4 dvojnými vazbami
(AA, gamma linoleová, LA). VNMK s 2 a 6 vazbami jsou inaktivní a EPA s 5 je středně aktivní.
Rybí olej obsahující EPA a DHA je též účinný. Významné protinádorové působení bylo
ale potvrzeno rovněž u konjugované kyseliny linoleové (cLA, n-6).
Současné údaje prokazují vedoucí úlohu lipidů v kontrole peroxidativního poškození membrán.
Dvojné nenasycené vazby podléhají autokatalytickému procesu, který produkuje celou
řadu produktů. Peroxidace lipidů hraje důležitou regulační roli v mitotické aktivitě buňky
protřednictvím produktů degradace membránových lipidů. Tento mechanizmus je v nádorových
buňkách defektní, stupeň peroxidace je nízký a metabolizmus reaktivních druhů kyslíku
je aberantní.
Při maligní transformaci dochází kromě jiných změn též k restrikci exprese antioxidativní
enzymatické ochrany buňky. Oxidativní stres pak poškozuje lipidové struktury membrány
a snižuje obsah VNMK.
V růstové fázi nádoru je jeden z kontrolních mechanizmů buněčného dělení, inhibiční působení
produktů peroxidace lipidů na syntézu DNA, značně snížen. Membrány nádorových buněk
jsou změněny co do složení a strukturální organizace lipidů v raném stadiu neoplastické
transformace mimo jiné v důsledku snížení antioxidační ochrany.
Nádorové buňky jsou pak rezistentní k peroxidaci lipidů díky:
1. nízkému obsahu VNMK
2. snížení koncentrace cytochromu P-450
3. sníženému obsahu NADPH
4. zvýšené antioxidační aktivitě (opak než při transformaci)
Metabolizmus a obrat fosfolipidů v membránách i oxidativní metabolizmus nádorových buněk
se zásadně liší od buněk nenádorových.
Např. nádorové buňky kolonu vykazují:
240
 změny ve spektru a koncentraci VNMK ve srovnání s normální tkání
 zvýšenou periferní utilizaci VNMK z potravy, změny v oxidativním metabolizmu
a antioxidační ochraně
 zvýšenou aktivitu enzymů metabolizmu AA (COX-2, 12-LOX) a produkci eikosanoi-
dů
 sníženou citlivost k endogenním inhibitorům růstu (TGF-1), induktorům apoptózy
(TNF, FasL, TRAIL) a diferenciace (butyrát)
Některé zdroje uvádějí, že stupeň tumorigenicity nepřímo úměrně koreluje s obsahem VNMK
v membránách buněk. VNMK zabíjející nádorové buňky v kultuře mohou iniciovat vlastní
peroxidaci zvýšeným počtem superoxidových radikálů. Normální buňky tak nereagují, což
skýtá možnosti selektivního ovlivňování nádorových buněk.
V experimentálních systémech in vivo byly prokázány změny spektra MK v plazmě i tkáních
po podávání n-6 nebo n-3 VNMK (obr. 15-12). V plazmě nádorových pacientů a v nádorové
tkáni a buňkách byly ve srovnání s nenádorovými buňkami prokázány změny ve složení
a metabolizmu lipidů. Jedná se zejména o snížení obsahu n-3 VNMK (DHA) ve srovnání s n-
6 (LA a AA). Ukázalo se, že dlouhodobější podávání vysokých dávek EPA a DHA zvyšuje
jejich obsah v plazmě, v membránách erytrocytů, ale i v membránách buněk jiných tkání vč.
nádorových.
Obr. 15-12 Změny spektra mastných kyselin v tukové tkáni krys po podávání alfa-linolenové a dokosahexaenové
kyseliny WAT – white adipose tissue (Bougnoux P. et al, Cancer Epidemiol Biomarkers
Prev 2006 : 416)
241
Integrovaný pohled na komplexní lipidové interakce, které určují výsledný tzv. lipidom tvoří
lipidový profil jednotlivce, který může být důležitý s ohledem na riziko vzniku některých typů
nádorových onemocnění ovlivňovaných dietou. S protekcí určitých typů nádorů (např. prsu) je
spojen složený indikátor kombinující zvýšené mononenasycené MK a nízký poměr n- 6/n-3
PUFAs. Tento lipidom by se mohl stát templátem pro detekci rizika nádorů prsu ve vztahu
k dietě (obr. 15-13).
Obr. 15-13 Analýza hlavních komponent (PCA) mastných kyselin v tukové tkáni ukazující zvýšené
riziko nádoru prsu (Bougnoux P. et al, Cancer Epidemiol Biomarkers Prev 2006 : 416)
Během karcinogeneze se vyvíjí tzv. lipogenní charakter buněk. Znamená to zvýšenou endogenní
syntézu mastných kyselin a sníženou citlivost k nutričním zásahům. Syntáza mastných
kyselin (FASN – fatty acid synthase) funguje pod transkripční kontrolou tzv.
SREBP1c (sterol regulatory element-binding protein), jehož aktivita může bát ovlivňována
hormonálně a nutričně a je napojena částečně na signálovou transdukci přes fosfoinositol-3
kinázu (PI3K)/Akt a ERK1/2 (extracellular signal-regulated kinase) regulující expresi a maturaci
SREBP (obr. 15-14a, 15-14b).
242
Obr. 15-14a Hlavní dráhy regulující expresi s nádorem spojené FASN (fatty acid synthase). Stimulace
signálních drah PI3K/Akt a MEK/ERK1/2 růstovými faktory nebo hormony (estrogen-ER, progestinPR,
androgen-AR) vážícími se na příslušné vnitrobuněčné receptory aktivuje transkripční faktor
SREBP1c (sterol regulatory element-binding protein), pod jehož transkripční kontrolou FASN funguje.
Nádorový supresor PTEN tento proces inhibuje. (Menendez JA and Lupu R Nature Rev
2007 : 763).
243
Obr. 15-14b Hlavní dráhy regulující expresi s nádorem spojené FASN (fatty acid synthase). S nádorem
spojená zvýšená exprese FASN může být dosažena i posttranslačně stabilizací enzymu pomocí
proteázy USP2a (Menendez JA and Lupu R Nature Rev 2007 : 763).
U nádorových buněk hyperaktivace této dráhy v důsledku onkogenní deregulace (nadprodukce
růst. faktorů, hyperaktivace receptorů, nebo ztráta funkce negativních regulátorů, např.
PTEN) způsobí konstitutivní expresi či maturaci SREBP1c, zvýšenou transkripci a aktivitu
FASN a v důsledku toho zvýšenou syntézu lipidů, které jsou vyžadovány pro energii i stavbu
buněčných membrán při rychlém dělení nádorových buněk (obr. 15-15).
244
Obr. 15-15 Modulace traskripčního faktoru SREBP1c (sterol regulatory element – binding protein)
(Menendez JA and Lupu R Nature Rev 2007 : 763)
U nádorů prsu byla např. detekována zvýšená exprese a aktivace receptoru Her-2/neu (receptor
pro EGF) a aktivace signálních drah PI3K/Akt a MAPK (mitogen activated protein kinase).
Aktivita tohoto receptoru může být také ovlivňována složením lipidových raftů. Během
maligní transformace se tak zvyšuje exprese a aktivita FASN. Tyto procesy mohou být ovlivněny,
hormony či dietetickými faktory (obr. 15-16).
245
Obr. 15-16 Zvýšení exprese a aktivity FASN během buněčné transformace u nádorů prsu (Menendez
JA et al Drug News Pespect 2005 : 375)
15.3 METABOLIZMUS VNMK, TVORBA EIKOSANOIDŮ
VNMK mohou v buňkách fungovat přímo nebo jsou metabolizovány na velkou škálu více či
méně stabilních oxidačních produktů. V důsledku různých podnětů jsou také vázané VNMK
(AA, EPA, DHA) uvolňovány z sn-2 pozice membránových fosfolipidů a to enzymy fosfolipázami
a přeměna na eikosanoidy je katylyzována cyklooxygenázami (izoenzymy COX-1 a COX-
2), lipoxygenázami (nejběžnější 5-, 12- a 15- LOX) a cytochromy P-450.
Fosfolipáza A2 je enzym účastnící se lipidového metabolizmu, důležitý pro řadu buněčných
procesů. Rozlišují se tři skupiny:
 sekretovaná PLA2 (sPLA2),
 na vápníku nezávislá PLA2 (iPLA2),
 na vápníku závislá cytosolová PLA2 (cPLA2).
Kromě úlohy v buněčném signálování souvisejí PLA2 s různými patologickými stavy, včetně
zánětu, tkáňové reparace a nádorů. U řady nádorů byly detekovány zvýšené hladiny sPLA2
a cPLA2, takže jsou tyto molekuly také cílem protinádorové terapie.
246
sPLA2 se uplatňuje v zánětlivé odpovědi. Prozánětlivé cytokiny indukují její expresi aktivační
faktory uvolňují sPLA2 ze sekrečních granul do extracelulární matrix. Za přítomnosti Ca2+
hydrolyzuje sPLA2membránové fosfolipidy sousedních buněk. Uvolnění AA a následná tvorba
eikosanoidů pak indukuje zánět (obr. 15-17).
Obr. 15-17 Uplatnění sPLA2 v zánětlivé odpovědi (Laye JP and Gill JH, Drug Discovery Today
2003 : 710)
Prozánětlivé cytokiny indukují také expresi cPLA2. Následuje fosforylace zprostředkovaná
MAP kinázami. Ca2+ způsobuje translokaci cPLA2 z cytosolu do perinukleární membrány,
kde je také její substrát a enzymy nutné k tvorbě eikosanoidů. Aktivovaná cPLA2 lyzuje
membránové fosfolipidy a uvolňuje AA, která je metabolizována COX a LOX (obr. 15-18).
247
Obr. 15-18 Aktivace a translokace cPLA2 a uvolnění AA (Laye JP and Gill JH, Drug Discovery
Today 2003 : 710)
Je předpokládán model konstitutivní zvýšené exprese cPLA2 a COX-2 u nádorových buněk
(obr. 15-19). Zatímco COX-1 je exprimována konstitutivně a zajišťuje tkáňovou homeostázu,
COX-2 je inducibilní a exprimuje se v případě zánětu. Její nadměrná exprese byla také
detekována ve vysokém procentu (až 80%) u řady nádorů. Prozánětlivé cytokiny, růstové faktory
i nádorové promotory aktivují signální dráhy vedoucí k transkripci genů pro cPLA2
a COX-2 (obr. 15-20). Ty podporují uvolňování AA a její přeměnu na prozánětlivé, imunosupresívní
a proliferaci podporující prostaglandiny. Např. PGE2 podporuje růst nádorů
aktivací specifických receptorů EP a následných signálů vedoucích ke stimulaci buněčné proliferace,
inhibici apoptózy, podpoře angiogeneze, stimulace invaze, motility a tvorby metastáz
a supresi imunitní odpovědi (obr. 15-21). COX-2 je indukována řadou podnětů (onkogeny,
růstové faktory, nádorové promotory). Stimulace PKC nebo signálování přes Ras zvyšují aktivitu
MAPK, což vyúsťuje ve zvýšenou transkripci COX-2 zprostředkovanou řadou transkripčních
faktorů (AP1, NFκB ). COX-2 může být také regulována posttranskripčními mechanizmy
(obr. 15-22).
248
Obr. 15-19 Model konstitutivní overexprese cPLA2 a COX-2 u nádorových buněk (Laye JP and Gill
JH, Drug Discovery Today 2003 : 710)
Obr. 15-20 Izoenzymy COX a jejich funkce
249
Obr. 15-21 Úloha PGE2 v karcinogenezi (Fürstenberger G, Int J Cancer 2006 : 2247)
250
Obr. 15-22 Regulace exprese COX-2 v nádorech (Sinicrope FA, Molecular Carcinogenesis
2006 : 447)
O vývoji nádorů rozhoduje rovněž rovnováha v produkci různých isoforem LOX (pro- i protinádorově
působících) a jejich biologická aktivita (obr. 15-23). 12- a 15-LOX a jejich metabolity
podporují průchod nádorových buněk buněčným cyklem. Jejich inhibice způsobuje zástavu
buněčného cyklu následovanou obvykle apoptózou (obr. 15-24). 12(S)-HETE se váže
na receptory spojené s G-proteiny. Aktivace receptoru spouští vnitrobuněčné signální dráhy,
např. ERK, PI3K/Akt, IP3/DAG zprostředkující funkční odpověď zahrnutou v progresi nádoru
(obr. 15-25).
251
Obr. 15-23 Úloha různých lipoxygenáz (LOX) v rozvoji nádoru (Pidgeon GP et al Cancer Metastasis
Rev, 2007 : 503)
Obr. 15-24 Metabolizmus LOX podporuje průchod buněk buněčným cyklem (Pidgeon GP et al Cancer
Metastasis Rev, 2007 : 503)
252
Obr. 15-25 Signální dráhy aktivované 12(S)-HETE (Pidgeon GP et al Cancer Metastasis Rev,
2007 : 503)
Eikosanoidy obecně působí na buňky prostřednictvím řady specifických transmembránových
receptorů spřažených s G proteiny a aktivací příslušných signálních drah (obr. 15-26).
253
Obr. 15-26 Syntéza eikosanoidů a jejich vazba na receptory spřažené s G proteiny (Wang D, DuBois
RN, Nature Rev Cancer 2010 : 181)
Úlohu metabolizmu VNMK v nádorovém onemocnění podporují nálezy změn tohoto metabolizmu
a produkce zvýšeného množství metabolitů AA u řady nádorů. Úroveň exprese jednotlivých
typů enzymů se liší podle typu a histologického stupně nádoru. Mitogenní a viabilitní
faktory (EGF, HGF atd.) a prozánětlivé cytokiny (TNF-α, IL-1) indukují uvolňování AA
a tvorbu eikosanoidů, které slouží jako přenašeče nebo modulátory signálů regulujících proliferaci
a apoptózu. Podporují pak progresi nádoru indukcí proliferace, přežívání, migrace
a invaze nádorových epiteliálních buněk (obr. 15-27).
254
Obr. 15-27 PGE2 a LTB4 podporují progresi nádoru indukcí proliferace, přežívání, migrace a invaze
nádorových epiteliálních buněk (Wang D, DuBois RN, Nature Rev Cancer 2010 : 181)
15.4 INTERAKCE S BUŇKAMI IMUNITNÍHO SYSTÉMU
Mnoho studií ukázalo, že množství a typ tuků v dietě může ovlivňovat funkce buněk imunitního
systému. Patří k nim proliferace lymfocytů v odpověď na mitogenní signály, cytotoxická aktivita
T-lymfocytů, NK buněk nebo makrofágů, chemotaxe neutrofilů a monocytů a exprese
hlavního histokompatibilního systému a přítomnost antigenů.
VNMK (n-3 a n-6) mohou ovlivňovat komunikaci buněk imunitního systému, která se uskutečňuje
buď prostřednictvím chemických mediátorů (eikosanoidy, cytokiny, NO atd.) nebo
přímo kontaktem mezi buňkami prostřednictvím adhezívních molekul. Existuje vzájemná
stimulace produkce a působení prozánětlivých cytokinů a eikosanoidů. PG a LT odvozené od
AA a cytokiny jsou produkovány nádorovými buňkami, stromálními buňkami, endoteliálními
buňkami i buňkami imunitního systému a mohou působit autokrinně a parakrinně (obr. 15-
28). To pak vyús´tuje v podporu přežití, proliferace, migraci, invazi, angiogenezi a imunosupresi
(obr. 15-29).
255
Obr. 15-28 PG a LT zprostředkovávají interakci mezi nádorovými buňkami a buňkami imunitního
systému (Wang D, DuBois RN, Nature Rev Cancer 2010 : 181)
256
Obr. 15-29 Model prozánětlivých PG a LT v podpoře nádorové progrese (Wang D, DuBois RN, Nature
Rev Cancer 2010 : 181)
257
15.5 ÚČINKY NESTEROIDNÍCH PROTIZÁNĚTLIVÝCH LÁTEK
(non-steroidal antiinflammatory drugs –NSAIDs)
Existuje řada přírodních a syntetických látek, které mají schopnost inhibovat aktivitu enzymů
metabolizujících VNMK. Nesteroidní antiflogistika patří mezi farmaka běžně používaná
v klinice k léčbě bolesti a zánětu (aspirin, sulindac, indometacin, ibuprofen, piroxicam). Inhibují
aktivitu COX, produkci PGE2 a mohou mít preventivní a terapeutické účinky na rozvoj
nádorů, zejména kolonu. Důležitý byl objev selektivních inhibitorů COX-2 (tzv. coxibů), které
jsou účinnější a nemají takové nepříznivé vedlejší účinky jako látky, které inhibují oba izoenzymy.
Dlouhodobé užívání těchto látek však může mít negativní účinky, např. na žaludeční
a střevní sliznici či srdeční činnost.
Bylo prokázáno, že NSAID mohou snižovat proliferaci a indukovat apoptózu, avšak mechanizmy
mohou být závislými i nezásvislé na aktivitě COX. Účinky těchto látek mohou být
přímé (ovlivnění signálních drah, receptorů či transkripčních faktorů, přes které působí aktivátory
COX a metabolity AA) nebo nepřímé zprotředkované např. změnami aktivity imunitního
systému (liší se účinky v systémech in vitro a in vivo).
Rovněž u řady inhibitorů LOX (NDGA, esculetin, MK-886) byla prokázána schopnost snižovat
proliferaci a indukovat apoptózu řady nádorových línií. Prokázalo se, že produkty 5LOX
fungují jako druzí poslové řady růstových a viabilitních faktorů. Produkty 12-LOX se
zase uplatňují v procesu invaze a tvorby metastáz tím, že ovlivňují exprese proteáz či adhezívních
molekul.
15.6 MOLEKULÁRNÍ MECHANIZMY PŮSOBENÍ N-3 VNMK
Vzhledem k prokazovanému protinádorovému působení n-3 VNMK je velké úsilí věnováno
výzkumu molekulárních mechanizmů účinků. Jsou uvažovány zejména:
 změny vlastností buněčných membrán (fluidita, lipidové rafty) a s tím související
změny v signálování některých faktorů;
 suprese biosyntézy eikosanoidů odvozených od AA ovlivňující imunitní odpověď
a modulující zánět, proliferaci, apoptózu i tvorbu metastáz a angiogenezi;
 ovlivnění signálové transdukce, tj. aktivity specifických signálních drah (PI3K/Akt,
ERK, p38), transkripčních faktorů (NFκB, PPARγ, SREBP) a genové exprese působící
změny metabolizmu, buněčného růstu, diferenciace a apoptózy;
 změny metabolizmu estrogenů a redukce estrogeny stimulovaného růstu;
258
 zvýšená nebo snížená produkce volných radikálů (kyslíku i dusíku);
 mechanizmy zahrnující citlivost k insulinu.
Obr. 15-30 Mechanizmy působení n-3 VNMK v buňce (podle Miles E.A. and Calder P.C., Proc Nutr
Soc 1998 : 277)
Změny biofyzikálních vlastností buněčných membrán provázejí procesy diferenciace
a apoptózy savčích buněk a souvisejí do značné míry s modulacemi ve složení, struktuře, symetrii
a metabolizmu buněčných lipidů. Byly pozorovány rozdíly těchto vlastností u nádorových
a normálních buněk i u nádorových buněk senzitivních a rezistentních k cytostatikám.
15.7 LIPIDOVÉ MEMBRÁNOVÉ MIKRODOMÉNY
V posledních letech je věnována velká pozornost speciálním oblastem buněčné membrány,
tzv. lipidovým membránovým mikrodoménám – raftům a kaveolám.
Ty představují malé oblasti proteinů a lipidů v membráně s unikátním složením lipidů, bohaté
na cholesterol a sfingolipidy. Tyto struktury jsou funkčně zahrnuty v kompartmentalizaci,
modulaci a integraci buněčných signálů a tak modulují důležité procesy jako buněčný růst či
259
apoptózu. Dvojvrstva lipidů v raftu je asymetrická, kde vnější vrstva („exoplasmatic leaflet“)
je obohacená sfingomyeliny a glykosfingolipidy a vnitřní vrstva („cytoplasmic leaflet“) obsahuje
glycerolipidy. Rafty obsahují proteiny upevněné k dvojvrstvě acylovým koncem GPI
kotvami (např. kináza Yes z rodiny Src) nebo přes transmembránové domény (virové proteiny
neuraminidáza a hemaglutinin – HA) (obr. 15-31).
Obr. 15-31 Model organizace lipidových raftů a kaveol modifikujících aktivaci membránových receptorů
a signálních proteinů v plazmatické membráně (Simons K and Ikonen E, Nature 1997 : 569)
Sfingolipidy se liší od ostatních fosfolipidů svými dlouhými většinou nasycenými acylovými
řetězci, které jim dovolují být pevně sbaleny v dvojvrstvě a tvořit gelovou fázi, ve které je
velmi malá možnost laterálního pohybu nebo difúze Tato gelová fáze je měněna připojením
cholesterolu, který kondenzuje uspořádání sfingolipidů obsazením prostoru mezi acylovými
řetězci (obr. 15-32). Tak sfingolipidové mikrodomény obsahující cholesterol existují
v podobě tekuté fáze („liquid-ordered“), významně fluidnější než fáze gelová. Na druhé straně,
fosfolipidy jsou bohaté na nenasycené acylové řetězce, které jsou volněji sbaleny, výrazně
fluidnější („liquid disordered“) a umožňují tak rychlý laterální pohyb uvnitř dvojvrstvy. Tyto
rozdíly pak pravděpodobně vedou k fázové separaci mezi sfingolipidy a fosfolipidy. Sfingolipidové
mikrodomény plavou ve fosfolipidové dvojvrstvě (lipidové rafty). Cholesterol upřednostňuje
„liquid ordered“ fázi a je zásadní pro udržení obou fází. Vnější vrstva membráno-
260
vých raftů je spojena s vnitřní vrstvou bohatou na fosfolipidy a cholesterol. Velikost raftů
a jejich doba přetrvávání není zcela jasná. Uvádí se elementární velikost 26–70 nm obsahující
jen několik tisíc molekul vážících několik málo proteinů. Rafty selektivně zahrnují nebo naopak
vylučují některé proteiny a slouží tak jako mechanizmus pro laterální dělení proteinů
v membráně. Umístění či vyloučení určitých proteinů (např. receptorů, přenašečů) ovlivňuje
pak jejich aktivaci. VNMK jsou základní složkou lipidových raftů a předpokládá se, že např.
DHA může částečně působit zvýšením fázové separace lipidů v membráně.
261
Obr. 15-32 Struktura a složení lipidových raftů (Whitfield J., Nature Reviews, 2004 : 1)
262
Kaveoly jsou tvořeny proteiny kaveoliny tvořícími vlasové smyčky v membráně. Kaveolin je
21-24 kDa membránový protein. Funguje jsko složka membránových systémů zprostředkovávajících
molekulární transport, buněčnou adhezi nebo signální transdukci. Zajišťuje např.
transport proteinů z endoplazmatického retikula (ER) k membráně a může regulovat aktivitu
řady regulačních a signálních molekul, např. ERK, Ras, Raf, PI3K/Akt, TGFβ, Wnt/beta katenin,
COX-2, cyklin D1. U řady nádorů byly detekovány časté změny kaveolinu-1 a to buď
snížená exprese (nádory vaječníků, plic a prsu) či zvýšená exprese (nádory prostaty, žlučníku
či kolonu). V některých případech působí jako supresor růstu nádoru, ale přes různé mechanizmy
může přispívat i k vývoji maligních struktur. PPARγ je regulátorem exprese kaveolinu
v lidských nádorových buňkách
15.8 BUNĚČNÝ PŘÍJEM, TRANSPORT A AKUMULACE MK
Strukturální integrita raftů a kaveol je základní také pro příjem VNMK. MK jsou obecně vázány
na albumin v séru a přenášeny přes membránu difúzí nebo pomocí specifických transportních
proteinů (FATPs). Byla objevena řada proteinů zodpovědných za aktivní přenos
mastných kyselin - FATP 1-6 (fatty acid transport proteins). Jsou to acyl CoA ligázy, které
zrychlují příjem MK jejich přeměnou na acyl CoA. Vykazují různou tkáňovou distribuci:
FATP1 v tukové tkáni, FATP4 ve střevě, FATP2 a 5 v játrech (obr. 15-33).
263
Obr. 15-33 Transport mastných kyselin do buňky (Marszalek JR and Lodish HF, Annual Rev Cell
Dev Biol 2005 : 633)
FAT/CD36 (88 kDa) je lipoproteinový receptor v plazmatické (a pravděpodobně i mitochondriální)
membráně a je vázána v lipidových raftech. Spolu s FABPpm (plasma membrane-associated
fatty acid-binding protein (43kDa) vážou MK na povrchu, zvyšují lokální
koncentraci a usnadňují tak difúzi. CD36 je zároveň multifunkční adhezní receptor pro trombospodin
a kolagen a „scavenger“ receptor pro LDL (low density lipoprotein) exprimovaný
na plateletech, monocytech ale i jiných typech buněk. Je exprimován i enterocyty, myocyty či
endoteliálními buňkami. Exprese FAT/CD36 je ovlivňována mj. transkripčním faktorem
PPARγ. Zpětně FAT/CD36 kontroluje např. diferenciaci adipocytů regulací hladiny aktivátorů
PPARγ.
Uvnitř buněk zajišťují přesun MK specifické vazebné proteiny FABP 1-17 (fatty acid binding
proteins) před vstupem do metabolických či signálních drah. Malá část MK je transportována
FABP a rychle aktivována membránovými acyl-CoA syntázami (ACS1) a tvoří estery
acyl-CoA. MK s dlouhým řetězcem (> C22) jsou transportovány preferenčně a přímo konvertovány
na estery acyl-CoA s velmi dlouhým řetězcem.
264
Obr. 15-34 Transport mastných kyselin přes cytoplazmatickou membránu a jejich přenos v buňce
(Schwenk RW et al., Prostagl Leuk Ess Fatty A 2010 : 149)
Po dodání mastných kyselin a jejich vstupu do buňky se v cytoplazmě tvoří útvary zvané lipidové
droplety (LD) nebo tělíska (bodies). Jsou syntetizována v ER, kde se tvoří a odlučují.
LD tvořící nezávislé organely ohraničené monovrstvou fosfolipidů a napojených specifických
proteinů (rodina PAT proteinů). Uvnitř jsou zejména triacylglyceroly, které slouží jako zásobárna
energie a zdroj signálních molekul (obr. 15-35).
265
Obr. 15-35 Tvorba lipidových dropletů (LD) v endoplazmatickém retikulu (Martin S. and Parton RG,
Nature Rev Mol Cel Biol 2006 : 373)
LD hrají významnou úlohui v udržování lipidové homostázy, metabolizmu lipidů a přenosu
vnitrobuněčných signálů. Je s nimi spojena činnost řady enzymů lipidového metabolizmu, alr
rovněž dalších signálních molekul nebo cytokinů (obr. 15-36).
266
Obr. 15-36 Funkce lipidových dropletů a důležité proteiny s nimi spojené (Bozza P et al., BBA
2009 : 540)
V netukové tkáni způsobuje vysoké množství MK prostřednictvím lipidových metabolitů a signálních
drah oxidativní stres a stres ER. Lipotoxicita způsobuje dysfunkci mitochondrií a ER,
což je klíčový mechanizmus jak nadbytek lipidů indukuje buněčnou smrt. Nasměrování lipidů
a jejich uchování v lipidových dropletech působí cytoprotektivně (obr. 15-37).
267
Obr. 15-37 Lipotoxicita (Brookheart RT et al, Cell Metab 2009 : 9)
15.9 DĚJE NA MITOCHONDRIÍCH A OXIDATIVNÍ METABOLIZMUS
Zvýšené množství VNMK vede ke zvýšené produkci ROS a lipidové peroxidaci, což vyvolává
oxidativní stres. Kromě ROS hrají v rozvoji nádorů úlohu i reaktivní metabolity dusíku
(RNS), jejichž produkce je stimulována aktivací inducibilní syntázy oxidů dusíku iNOS.
Oxidativní produkty (aldehydy, hydroxynonenal) mohou přímo oxidativně poškozovat DNA
a působit mutace a genetickou nestabilitu, mohou také aktivovat specifické transkripční faktory
a měnit expresi genů (aktivovat onkogeny), ovlivňovat mitochondrie a aktivitu apoptických
proteinů s nimi spojených. Mohou také poškozovat lipidy (lipidová peroxidace) či proteiny,
což se může účastnit různými mechanizmy angiogeneze a tvorby metastáz. Změněná redoxní
rovnováha může také podporovat rezistenci k chemoterapii (obr. 15-38). Na druhé straně
může oxidativní poškození likvidovat selektivně nádorové buňky na základě jejich odlišného
oxidativního metabolizmu a snížené antioxidační ochrany.
268
Obr. 15-38 Schematický přehled úlohy reaktivních kyslíkových radikálů v karcinogenezi.
SOD, superoxid dismutáza;
OH, hydroxylový radikál;
ADF, adult T-cell leukemia-derived factor;
GTS, glutation S-transferáza; GHS, glutation.
Ze souhrnu řady studií se ukázalo, že MK působí v závislosti na koncentraci. Nízké koncentrace
mohou podporovat buněčný růst, kdežto vysoké koncentrace, díky zejména indukci oxidativního
metabolizmu, mohou růst tlumit a indukovat buněčnou smrt. Zvýšená produkce PG,
ale podporuje proliferaci různými parakrinními i autokrinními mechanizmy (podpora produkce
cytokinů, ovlivnění vnitrobuněčných signálních drah, imunosuprese) (obr. 15-39).
Obr. 15-39 Oxidativní metabolizmus a nenasycené mastné kyseliny. Vliv na proliferaci nádorových
buněk („Fatty Acid Paradoxes“) (D.G.Cornwell and N.Morisaki, Free Radicals in Biology. Vol.6,
1984).
269
VNMK, zejména n-3 DHA fyzicky interagují s mitochondriální membránou, mění její permeabilitu
otevíráním MTP (membrane permeability pores) a snižují tak membránový potenciál.
DHA je přednostně inkorporována do kardiolipinu, fosfolipidu vnitřní mitochondriální
membrány. Zvýšená polynenasycenost membránové dvojvrstvy (zejména následkem obsahu
DHA) mění fyzikální vlastnosti, zvyšuje molekulární aktivitu membránových proteinů a metabolickou
aktivitu buněk, tkání a celého organizmu.
Kardiolipin (difosfatidyl glycerol, glycerolfosfolipid) tvoří hlavní součást membrán mitochondrií.
DHA se přednostně vestavuje do sn-2 pozice kardiolipinu, mění nenasycenost mitochondriální
membrány a oxidativní metabolizmus (obr. 15-40). To souvisí s aktivitou cytochrom
c oxidázy vázané na kardiolipin, s uvolňováním cytochromu c a apoptózou.
S lipidy mitochondriální membrány reagují rovněž proteiny rodiny Bcl-2 (pro- i antiapoptické)
a tak mohou VNMK modulovat jejich aktivitu (obr. 15-41).
Obr. 15-40 Kardiolipin (Difosfatidyl glycerol, glycerolfosfolipid). Hlavní součást membrán mito-
chondrií.
270
Obr. 15-41 Reakce proteinů Bcl-2 s lipidy mitochondriální membrány (Sorice M et al., FEBSLetters
2009 : 2447)
15.10 DALŠÍ MECHANIZMY PŮSOBENÍ n-3 VNMK
Jeden z mechanizmů protinádorového působení n-3 VNMK zahrnuje také inhibici metabolizmu
AA kompeticí o metabolizující enzymy. Jsou pak produkovány méně biologicky aktivní
a protizánětlivé produkty odvozené od EPA (PG typu 3 a LT typu 5, resolviny E) nebo DHA
(resolviny D a neuroprotektiny) (obr. 15-42). Tímto způsobem mohou n-3 VNMK ovlivnit i
produkci a funkci různých cytokinů (zejména prozánětlivých). Studie na laboratorních zvířatech
i u lidí ukazují, že n-3 VNMK mohou ovlivnit (zvýšit nebo snížit) produkce cytokinů
jako je TNF, IL-1, IL-6 u makrofágů (existují rozdíly mezi aktivovanými a rezidentními).
U lidí byla po působení n-3 VNMK prokázána snížená produkce těchto cytokinů. Toto protizánětlivé
a imunitní systém podporující působení může hrát úlohu i v karcinogenezi, jmenovitě
u nádorů kolonu, prostaty či pankreatu.
271
Obr. 15-42 Nové lipidové mediátory odvozené od omega-3 PUFAs. Resolviny a protektiny (Serhan
CN and Chiang N, Br J Pharmacol 2008 : S200).
V poslední době bylo prokázáno, že VNMK typu n-3 a n-6 mohou odlišně ovlivňovat nejen
vlastnosti buněčných membrán a přenos signálů do buněk, ale rovněž dráhy přenosu signálů,
které spojují povrchové receptory s aktivací transkripčních faktorů (hydrolýza membránových
fosfolipidů a vznik druhých poslů - DAG, ceramidy, aktivace PKC, změny intacelulárního
Ca2+) nebo přímou vazbou na vnitrobuněčné receptory - transkripční faktory a změnou jejich
aktivace, např. NFkB, AP-1, myc, fos, jun nebo receptory pro steroidní hormony. Tak mohou
VNMK nebo jejich metabolity ovlivňovat expresi genů a regulaci důležitých buněčných procesů
(obr. 15-43).
272
Obr. 15-43 Účinky omega-3 nenasycených mastných kyselin na růst nádoru (Stehr SN and Heller AR,
Clinica Chimica Acta 2006 : 1)
NFkB je transkripční faktor, který reguluje syntézu cytokinů jako je TNF, Il-1, IL-2, IL-6
a INF. Mastné kyseliny a jejich produkty rovněž aktivují jaderné receptory pro peroxizómové
proliferátory (PPARα, β/δ, γ), které působí jako transkripční faktory, účastní se regulace
lipidového metabolizmu a mohou ovlivňovat proliferaci, diferenciaci a apoptózu různých
typů buněk. N-3 VNMK aktivují PPARγ, který inhibuje signální dráhu NFκB a mohou inhibovat
toll-like receptor 4 (TLR4). Tyto regulační dráhy snižují produkci prozánětlivých cytokinů
a expresi adhezívních molekul, což vede např. ke snížení zánětu střeva (obr. 15-44).
273
Obr. 15-44 Mechanizmy působení n-3 PUFAs v zánětu střeva (Marion-Latellier R et al., Gut
2009 : 586)
Aktivátory PPAR jsou AA, LA a jejich deriváty, např. LTB4 nebo 8S-HETE, které aktivují
PPARα ,15-deoxy PGJ2 a 15-HETE aktivující PPARγ nebo PGI2 (prostacyklin) aktivující
PPARβ/δ. PPAR fungují jako heterodimery s RXR a dalšími koaktivátory a korepresory
a vážou se na specifický responsivní element DNA přítomný v promotorové oblasti řady genů,
které jsou takto transkripčně aktivovány (obr. 15-45).
274
Obr. 15-45 Mastné kyseliny a jejich metabolity fungují jako aktivátory PPARs (Michalik L et
al., Nature Rev Cancer 2004 : 61)
Dalšími transkripčními faktory ovlivňovanými VNMK jsou např. SREBP (sterol regulatorybinding
proteins) nebo i estrogenní receptor.
15.11 PRAKTICKÉ ASPEKTY – KLINIKA
Z výše uvedených poznatků vyplývá, že existují vzájemné vztahy mezi výživou (jejími lipidovými
složkami), infekčními a zánětlivými chorobami zprostředkovanými cytokiny i rozvojem
některých nádorových onemocnění (obr. 15-46).
275
Obr. 15-46 Vzájemné vztahy mezi výživou a infekčními a zánětlivými chorobami zprostředkovanými
cytokiny (podle Meydani S.N., Nutrition 1998 : 8)
U pacientů s nádory se vyvíjejí specifické klinické symptomy, které mohou být ovlivňovány
výživou (obr. 15-47).
Obr. 15-47 Klinické symptomy vznikající u pacientů v průběhu nádorového onemocnění (Roynette
C.E., Clinical Nutrition 2004 : 139)
276
Z poznatků získaných z epidemiologických, experimentálních i cílených klinických studií
o úloze a mechanizmech působení VNMK při vzniku a rozvoji různých onemocnění včetně
nádorových vycházejí pak dietetická doporučení směřující zejména k uchování zdraví a prevenci
onemocnění, ale také k využití těchto látek v terapii.
Prevence Terapie
Epidemiologické studie
snížená incidence nádorů (kolonu)
v populacích konzumujících velké množství
ω-3 VNMK z mořské stravy.
Experimentální studie
 ω-3 VNMK inhibují karcinogenyindukovanou
karcinogenezi;
 redukují růst transplantovaných nádorů
u laboratorních zvířat;
 snižují proliferaci a indukují apoptózu
u nádorových buněk kolonu in vitro.
Klinické studie
EPA a DHA inhibují proliferaci epiteliálních
buněk kolonu u pacientů s adenomy
a vysokým rizikem nádorového onemocnění.
Při chirurgických zákrocích předoperační
perorální nebo pooperační enterální či parenterální
dieta s ω-3 VNMK zlepšuje postoperační
zánětlivou a imunitní odpověď a snižuje infek-
ci.
Dieta s ω-3 VNMK zlepšuje nádorovou kachexii
a kvalitu života.
Kombinace se standartní terapií
(chemoterapie, záření)
 dieta s ω-3 VNMK netoxický způsob
zvýšení účinků terapie;
 samotné použití ω-3 VNMK užitečný
přístup, jestliže je vyloučena toxická
standartní terapie.
U terapeutického využití mluvíme o tzv. nutriční farmakologii, která vužívá tyto látky buď
přímo jako terapeutika nebo zejména k podpůrné terpii s ostatními léky nebo jako nosiče léků.
Cílená výživa při určitém onemocnění může různým způsobem podpořit boj organizmu
s touto nemocí („disease specific nutrition“).
Složení a využití lipidových emulzí
Obecně jsou VNMK obsaženy v lipidových emulzích, které jsou součástí parenterální a enterální
výživy i nádorových pacientů (pooperační stavy, podvýživa atd.). Tyto emulze většinou
představují směsi přírodních olejů (většinou sojový, kokosový), emulgované fosfolipidy (vaječný
lecitin, sojové fosfolipidy) a izotonizační přísadu (glycerol). Vytvářejí se tukové částice
podobné chilomikronům (obr. 15-48).
277
Obr. 15-48 Složení klinicky využívaných lipidových emulzí v parenterální výživě
V parenterální výživě jsou aplikovány nitrožilně jako součást tzv. „all-in-one“ vaků a slouží
zejména jakozdroj energie a esenciálních MK. Mohou však být využívány i jako součást enterální
i orální výživy
Význam složení tuků v parenterální výživě pacientů
V oblasti nutriční farmakologie mohou být využívány i jako farmaka na základě nových
poznatků o regulační úloze lipidů. MK jsou v lipidových výživách obsaženy ve formě triglyceridů
(TG).
 LCT (“long chain” TG) jsou získávány z rostlinných olejů s vysokým obsahem
VNMK. Většinou je to sójový olej s vysokým obsahem n-6 LA. Existují i emulze, které
obsahují n-3 VNMK jako je např. Omegaven nebo SMOFlipid. Zdrojem n-3
VNMK může být jak rybí tak řasový olej. S ohledem na možné regulační funkce
těchto složek je důležitý poměr n-3 : n-6 VNMK zejména např. s ohledem na protizánětlivé
účinky. Cílem je tedy optimalizace složení těchto emulzí s ohledem na diagnózu,
zejména u onkologických pacientů.
278
 MCT (“medium chain” TG) představují nasycené MK (6-12 uhlíků) a slouží především
jako zdroj energie a působí proti supresi imunitních a fagocytárních funkcí u silně
stresovaných pacientů. Některé emulze jsou směsmi LCT/MCT.
Ukazuje se, že složení lipidových výživ může mít významné dopady na stav organizmu a jeho
boj s onemocněním. Obecně ovlivňuje pooperační stavy, infekci, sepsi, hojení ran a je prokázáno,
že využití n-3 VNMK jako součástí těchto lipidových výživ může mít pozitivní účinky,
přispívá k ryhlejšímu zotavení organizmu a zkracuje dobu pobytu v nemocnici. Důležité je
prokázané pozitivní působení n-3 VNMK ve stavu nádorové kachexie, kde se snižuje produkce
TNF (kachektin), prozánětlivého cytokinu spojeného s kachexií a podporuje se činnost
imunitního systému.
Bylo prokázáno, že složení lipidových emulzí ovlivňuje spektrum lipidů v plazmě
i v membránách erytrocytů i buněk různých tkání, přičemž metabolizmus a obrat fosfolipidů
v membránách transformovaných nádorových buněk se zásadně liší od buněk netransformovaných.
Na základě výzkumů je známo, že změny ve složení fosfolipidů membrán mění její
vlastnosti (fluiditu, produkci volných reaktivních radikálů a biologicky aktivních metabolitů eikosanoidů),
což se dále odráží ve schopnosti příjmu a přenosu signálů důležitých regulačních
molekul s následnými účinky na důležité biologické procesy jako jsou buněčný růst, diferenciace
a apoptóza a dále funkce buněk imunitního systému.
Změny membrán, signálování a růstových vlastnosti nádorových buněk po působení VNMK
mohou také významně modulovat jejich citlivost k různým terapeutickým zásahům (chemoterapeutika,
cytostatika) a mohou přispět k překonání rezistence. Ukazuje se, že kombinace n-3
VNMK s některými chemoterapeutiky (doxorubicin, fluorouracil, irinotecan, paclitaxel), které
mají řadu vedlejších účinků, umožňuje snížit jejich dávku, redukuje vedlejší účinky a kachexii.
K širšímu využití těchto dietetických složek je však potřeba přinést další vědecké důkazy
jak v experimentální tak v klinické oblasti.
Kontrolní otázky k tématu:
 Které typy lipidů jsou významné s ohledem na nádorová onemocnění?
 Proč jsou některé nenasycené MK esenciální, vyjmenujte základní typy.
 Jaké metabolity vznikají z jednotlivých typů VNMK?
 K jakým zásadním změnám došlo v industriální společnosti vzhledem k lipidům ve
stravě?
279
 Co kóduje gen fat-1 a jak byl využit ve výzkumu?
 Které jsou hlavní mechanizmy působení VNMK uplatňující se v průběhu karcinoge-
neze?
 Jak byste koncipovali studii (např. na hlodavcích) na důkaz pozitivního či negativního
působení určitého typu lipidů na vznik a rozvoj nádoru?
 Jaké změny v lipidech a jejich metabolizmu byly pozorovány u nádorových buněk ve
srovnání s normálními buňkami?
 Co rozumíš pod pojmem lipidom a lipidomika?
 Co znamená lipogenní charakter nádorových buněk a které molekuly jsou s touto
vlastností spojeny?
 Popište uvolňování a metabolizmus kyseliny arachidonové v buňkách.
 Které metabolity AA a jakým způsobem se uplatňují v rozvoji nádorů?
 Které látky nazýváme nesteroidní antiflogistika a k čemu jsou využívány?
 Jaké jsou hlavní známé mechanizmy působení n-3 VNMK na buněčné a molekulární
úrovni?
 Jaký význam mají lipidové membránové mikrodomény?
 Jaké je jejich složení a čím je ovlivňováno?
 Jakým způsobem funguje přenos VNMK do buněk?
 Co se děje s VNMK po vstupu do buněk?
 Jaká je skladba a význam tzv. lipid droplets?
 Jak chápeš oxidativní stres a jak se na něm mohou podílet VNMK?
 Která VNMK je významná s hlediska funkce mitochondrií a proč?
 Jakým způsobem ovlivňují n-3 VNMK metabolizmus kyseliny arachidonové?
 Jaké transkripční faktory jsou důležité v souvislosti s působením VNMK?
 Co znamená nutriční farmakologie?
 Jak jsou poznatky o VNMK využívány v klinice?
 Které složky by dle vašeho názoru měla obsahovat výživa onkologických pacientů?
280
16. PREVENCE, DIAGNOSTIKA A LÉČBA NÁDOROVÝCH ONE-
MOCNĚNÍ
16.1 PREVENCE
Obecně je prevence (předcházení) onemocnění považována za nejlepší způsob boje
s chorobami. Nezanedbatelný je také ekonomický aspekt, zejména tam, kde je léčba velmi
drahá a ne vždy zcela úspěšná, což jsou právě nádorová onemocnění. Prevencí se omezuje
incidence (výskyt) onemocnění, léčbou pak lze snížit úmrtnost na dané onemocnění (obr. 16-
1).
Obr. 16-1 Incidence a úmrtnost na nádorová onemocnění (USA) (Figure 23-2. Molecular Biology of
the Cell, 4th Edition)
K tomu, abychom mohli provádět preventivní opatření a vyloučit faktory, které způsobují
nebo přispívají ke vzniku onemocnění, je nutné zkoumat a odhalovat konkrétní mechanizmy
vzniku a rozvoje těchto nemocí. S nárůstem poznatků o genetických i negenetických faktorech
souvisejících s nádorovým onemocněním se rozšiřují rovněž možnosti prevence. Ta spočívá
jednak v identifikaci genetických abnormalit, zejména dědičných, souvisejících s určitými
281
typy nádorových onemocnění a podchycení jedinců náchylných k onemocnění. Na základě
cytogenetických analýz nebo např. enzymových markerů se vytvářejí a vyhodnocují tzv. „family
trees“ (obr. 16-2).
Obr. 16-2 Dědičnost nádorových onemocnění. Mutace specifických genů způsobují zvýšenou náchylnost
(susceptibility) k určitým typům nádorů. Důležité jsou rodinné anamnézy („family trees“).
Od toho se odvíjí rovněž vyloučení faktorů vnějšího prostředí a životního stylu, které by mohly
vznik a rozvoj podporovat, jak u náchylných tak normálních jedinců. K nejzávažnějším
patří zejména kouření, nezdravá strava, nedostatek pohybu, expozice chemickým látkám či
záření (ionizující i UV). Existuje také řada faktorů a látek, které mohou aktivně působit proti
onemocnění, např. fyzická aktivita a zdravá strava obsahující prospěšné látky.
Primární prevence inhibuje iniciaci buněk redukcí toxicity nebo indukcí detoxifikace. Sekundární
prevence redukuje přeměnu iniciovaných buněk v preneoplastické supresí proliferace
nebo indukcí diferenciace nebo apoptózy. Terapie se potom zaměřuje na omezení rozvoje
onemocnění do progresivního stadia (obr. 16-3).
282
Obr. 16-3 Prevence a terapie (Scharlau D et al., Mutat Res 2009, 682:39)
Na využití znalostí o prospěšném působení některých látek je založena chemoprevence (obr.
16-4). Jedná se o přírodní, ale i syntetické látky zasahující v raných fázích karcinogeneze.
Mnoho z těchto sloučenin je obsaženo především v ovoci a zelenině. Laboratorní a epidemiologické
studie u nich prokázaly např. schopnost aktivovat detoxifikační enzymy, antioxidační
účinky, ale i řadu dalších mechanizmů.
Obr. 16-4 Chemoprevence a chemoterapie (Greenwald P., Scientific American 1996 : 96)
K přirozeným látkám patří -tokoferol, -karoten, vitamin A a retinoidy (zelenina, ovoce),
dithiolthiony a sulforaphan (brokolice, květák, kapusta), genistein (sója), epigallocatechine
283
gallate (zelený čaj), curcumin (kari), polyfenoly (tmavé bobuloviny – ostružiny, borůvky,
černý rybíz), lykopen (rajčata), resveratrol (červené víno) i látky obsažené v česneku.
K uměle syntetizovaným chemopreventivním sloučeninám patří např. tamoxifen - antiestrogen
– hojně využívaný v prevenci u žen se zvýšeným rizikem vzniku nádoru prsu. Finasterid,
který blokuje přeměnu testosteronu na androgen, působí preventivně u nádorů prostaty.
DFMO (difluorometylornitin) blokuje aktivitu ornitin dekarboxylázy a působí preventivně u
různých typů nádorů. Širokou skupinu látek s různými účinky tvoří protizánětlivé nesteroidní
látky (NSAID) jako jsou aspirin, indometacin, diclofenac, piroxicam, sulindac a další, z nichž
některé jsou využívány pro prevenci rozvoje kolorektálních nádorů. Patří k nim inhibitory
cyklooxygenáz (COX) zejména selektivní inhibitory COX-2. Na základě znalostí mechanizmů
působení jsou využívány i ligandy různých vnitrobuněčných receptorů např. ligandy receptorů
pro retinoidy (RXR, RAR) nebo pro peroxisomové proliferátory (PPAR). Stále jsou
také vyhledávány nové možnosti na základě strukturálních studií (obr. 16-5).
Obr. 16-5 Příklady syntetických chemopreventivních látek
16.2 DIAGNOSTIKA
Na základě vědeckých poznatků a rozvoje technologií se rozvíjí rovněž možnosti včasné diagnostiky
nádorových onemocnění.
284
Kromě laboratorních vyšetření (sedimentace erytrocytů, hematologické vyšetření, biochemická
vyšetření) je dnes již známá celá řada tzv. nádorových markerů (tumor markers, TM)
(obr. 16-6).
Jsou to laboratorně prokazatelné známky, od kterých se nádorové bujení odvíjí (onkogeny,
nádorově supresorové geny) nebo kterými se nádorové onemocnění projevuje (nádorové antigeny,
produkty nádorových buněk nebo reaktivní produkty nenádorových buněk). V užším
(klinickém) slova smyslu představují látky stanovitelné v krvi, moči nebo tkáni, které mají
vyšší hodnotu u nádorových onemocnění. Jsou používané k zpřesnění diagnózy, sledování
průběhu terapie a časnému záchytu relapsu onemocnění. Mohou být produkovány přímo
buňkami nádoru nebo buňkami nenádorovými v reakci na přítomnost nádoru, ale mohou být
někdy zvýšeny i z nenádorových příčin.
Nádorové markery můžeme dělit podle místa produkce, specifičnosti, chemické struktury
a biologického charakteru. Existuje řada rutinně používaných nádorových markerů (CA 15-3,
CEA, proliferační a cytokeratinové markery), stejně jako těch, jejichž prognostický a prediktivní
význam v séru je předmětem diskuse (HER-2/Neu, uPA, PAI-1, metaloproteinázy a jejich
inhibitory apod.). Detaily existují v doporučeních odborných společností European Group
on Tumor Markers (EGTM), American Society of Clinical Oncology (ASCO) a National
Academy of Clinical Biochemistry (NACB).
Nádorově specifické nádorové markery souvisí s přítomností určité nádorové tkáně. Vzhledem
k tomu, že se produkce TM u různých nádorových tkání značně překrývá, je specifita
nízká. Jsou vhodné ke sledování remise nádorového onemocnění a časné diagnózy relapsu
onemocnění: např. CEA (karcinom gastrointestinálního traktu - GIT); CA19–9 (karcinom
pankreatu); CA125 (karcinom ovárií) aj.
Obr. 16-6 Biochemická klasifikace nádorových markerů (TM)
 Humorální TM (detekovatelné v tělních tekutinách)
o onkofetální antigeny (CEA, AFP, CA 15–3 atd.)
o enzymy (PSA, NSE, TK, LD atd.)
o hormony (hCG, PRL, PTH, ADH atd.)
o plazmatické proteiny (ferritin, β2M, paraproteiny aj.)
o ostatní (HIAA, VMK atd.)
 Buněčné TM (ER,PR, HER2/neu atd.)
 Genetické TM (ATM, BRCA1/2, p53, Rb1 atd.)
285
Tkáňově specifické nádorové markery souvisí spíše s určitou tkání, ve které může probíhat
patologický děj (např. růst nádoru). Často bývají zvýšeny z nenádorových příčin (např. PSA u
mužů – prostata; hCG a AFP – zárodečná ev. jaterní tkáň)
Příklady nádorových markerů:
Název CA je odvozen z komerčních setů pro jeho určování (carbohydrate antigen) hlavně
z nádorů žlázového epitelu a epitelu mléčné žlázy.
 CA 15-3: zvýšen u karcinomu prsu – senzitivita 75 %, specifita 90 %, některé nádory
GIT. Falešná pozitivita možná u hepatopatií, cholangoitidy, plicních nemocí, renálních
poruch, gravidity.
 CA 19-9: zvýšen u karcinomu pankreatu, žaludku, prsu, kolorekta. Falešná pozitivita –
obstrukční ikterus
 CA 72-4: zvýšen u karcinomu žaludku, jícnu, plic a ovárií.
 CA 125 zvýšen u karcinomů ovárií a je využíván pro screening u žen s ovariálním
karcinomem v rodinné anamnéze a sledování léčby karcinomu ovárií. Falešná pozitivita
zjištěna u benigní afekce ovárií a endometria, hepatopatie, pankreatitidy, v těhotenství,
během menstruace.
 SCCS (quamous cell carcinoma) antigen je zvýšen u dlaždicobuňěčných CA
v různých lokalizacích
 TPA/S (tkáňový polypeptidový antigen) je směs asi 20 fragmentů cytokeratinů. Je to
marker proliferace a jeho plazmatická hladina odpovídá růstu různých karcinomů
(hlavně karcinom močového měchýře, hlavy a krku)
 CYFRA 21-1 fragmenty cytokeratinu 19 – specifičtější pro nemalobuněčný karcinom
plic.
 Antigen mucinózních karcinomů (MCA): marker karcinomu prsu, jeho vzestup je
dříve než CA 15-3. Užívá se jako potvrzení při zvýšeném CA 15-3.
Onkofetální antigeny:
 AFP: α-fetoprotein - zvýšen u nonseminomů, u ostatních germinálních nádorů (testikulární
nádory, teratom) a u hepatocelulárního karcinomu (hCC), kde je až 95% senzitivita.
Zvažuje se screeningové vyšetřování u rizikových skupin (cirhotici, hepatitida B
aj.).
 CEA: karcinoembryonální antigen – zvýšen u nejčastějších typů nádorů (obr. 16-7).
286
Enzymy
Klinicky signifikantní může být zvýšení enzymatické aktivity enzymů některého orgánu nebo
nadprodukce fetálních enzymů
 PSA: prostatický specifický antigen – zvýšen u nádorů prostaty (obr. 16-8)
 NSE: neuron specifická enoláza – zvýšena u neuroblastomů, retinoblastomu, maligního
melanomu, malobuněčného karcinomu plic.
 LD: zvýšen u testikulárních nádorů, leukemií
 ALP: zvýšen u sarkomů, karcinomů prostaty (prostatická frakce)
Obr. 16-7 Karcinoembryonální antigen CEA
 rodina 36 glykoproteinů na povrchu membrán buněk řady orgánů ektodermálního původu,
zejména GIT
 běžně vytvářen v epiteliálních buňkách během fetálního vývoje, ovlivňuje buněčnou
adhezi, funkce není plně známa
 má nepřímý imunosupresní vliv na T lymfocyty
 poločas 7–14 dní
 norma do 3 mg/l u kuřáků do 5 mg/l
 může být zvýšen u cirhóz a u zánětů GIT
 produkce u kolorektálního, prsního, plicního a ovariálního karcinomu a metastatického
postižení jater
 pokles CEA po 4. týdnu po zákroku svědčí o úspěchu
Obr. 16-8 PSA prostatický specifický antigen
 biochemicky se jedná o serinovou proteázu
 produkován normálními i nádorovými buňkami prostaty
 naprostá většina secernována do tekutiny produkované semennými váčky, kde přispívá
ke zkapalnění ejakulátu
 zvýšen u karcinomu prostaty, ale i při/po jiných fyziologických/patofyziologických
jednotkách (nejčastěji ejakulace, p.r. vyšetření před odběrem)
 referenční hodnoty stoupají s věkem (<2,5 μg/l< 50let; <5 μg/l 50-60let; 8,5<
μg/l>60let)
 hodnoty nad 10 μg/l – 50% riziko karcinomu
 v plazmě přítomný jak volný PSA(fPSA) tak vázaný PSA, jejich součet se nazývá total
PSA (tPSA) – poměr fPSA/tPSA usnadňuje diagnostiku → nad 25 % – pravděpodobně
benigní léze; pod 10 % spíše maligní etiologie 10-25 % zóna překryvu
 asi 20 % ca prostaty má PSA v normě!!!
287
 GMT: zvýšen u metastatického postižení jater (obecně), u alkoholiků, obstrukce žlu-
čovodů
 K thymidinkináza představuje náhradní cestu syntézy DNA. Bývá zvýšena u leukemií,
lymfomů, nemalobuněčných nádorů plic
Hormony
 hCG lidský choriový gonadotropin je placentárního původu s gonadotropními účinky.
Zvýšen u tumorů trofoblastu, choriokarcinomu – 100 % senzitivita, germinálních
nádorů testes a ovarií; těhotěnství. Vužití pro screening ohrožených osob.
Plazmatické proteiny
 Ferritin bývá zvýšen u mnohočetného myelomu, AML
 β2 mikroglobulin zvýšen u mnohočetného myelomu, CLL, lymfomů
Ostatní
 Kyselina vanilmandlová VMA je produkt degradace katecholaminů a stanovuje se
v moči u funkčních nádorů nadledvin.
Buněčné nádorové markery
 HER2/neu se stanovuje u karcinomu prsu a jeho zvýšená exprese značí zvýšenou proliferační
aktivitu a tak horší prognózu. Je cílem monoklonální protilátky trastuzumab
(Herceptin), který se aplikuje na základě zjištěné HER2/neu pozitivity nádoru.
Genetické nádorové markery
Patří sem pro nádor charakteristické genetické změny jako jsou některé typické genové
mutace či chromozomální abnormality.
 p53: "strážce genomu" nádorově supresorový gen regulující buněčný cyklus. Účastní
se zástavy buněčného cyklu, reparace DNA a indukce apoptózy. Jeho mutace se vyskytují
u více než 50 % nádorů. Tzv. Li Fraumeni syndrom je zděděná mutace zodpovědná
za zvýšený výskyt karcinomu prsu, sarkomů apod.
 BRCA 1 (breast cancer type 1 susceptibility protein) je marker karcinomů prsu
a ovárií, odpovědný za reparaci DNA. První důkaz existence byl podán v r. 1990.
BRCA1 je exprimován v buňkách prsu a jiných tkání, kde se účastní reparace DNA
nebo likvidace buněk pokud DNA není reparována. Pokud je nefunkční, poškozená
DNA není řádně reparována a tím roste riziko vzniku nádorů.
288
 BRCA2 (breast cancer type 2 susceptibility protein) protein je nacházen uvnitř buněk
a gen patří do skupiny nádorově supresorových genů. Protein se účastní reparace
chromozomálního poškození a má důležitou úlohu při bezchybné reparaci dvojitých
zlomů v DNA.
Analýza exprese onkologických markerů
Nádorové buňky se od normálních zdravých buněk liší na molekulární úrovni svým expresním
profilem, tj. že nádorová buňka exprimuje jiné geny ze své výbavy, což se projeví změnou
množství a spektra exprimované mRNA. Vyšetřením exprese vybraných markerů lze určit základní
diagnózu a přítomnost metastáz, tzn. určení typu, rozsahu neboli stupně pokročilosti
nádorového onemocnění. Je k tomu využívána metoda polymerázové řetězové reakce
v reálném čase (RT-PCR), pomocí níž se detekují nádorové buňky v primárním tumoru,
v krvi, kostní dřeni či v lymfatickém systému pacienta. Tato metoda umožňuje zjistit nádorové
buňky v koncentraci, která je hluboko pod detekčním limitem standardních vyšetřovacích
metod (imunohistochemie, průtoková cytometrie aj).
Běžně používaná je řada biochemických metody detekce: radioimunologická (RIA), enzym
vázající imunosorpční (ELISA). Ke stanovení jsou většinou využívány komerční kity a automatické
analyzátory.
Součástí vyšetření bývá i cytologické a bioptické vyšetření (pre- nebo postoperační).
Důležité je rovněž vyšetření stavu buněčné kinetiky. Sledují se počty mitóz (mitotický index),
apoptóza, syntéza DNA a jsou využívány různé metody od autoradiografických (inkorporace
3H-tymidinu), přes metody cytochemické (speciální barvení, speifické protilátky proti
antigenům spojeným s proliferací jako je Ki-67, PCNA, stanovení AgNOR až k moderním
metodám cytometrickým (fluorescenční a konfokální mikroskopie, průtoková cytometrie
a sortování) a molekulárně biologickým (Southern, Nothern a Western blotting pro analýzu
DNA, RNA a proteinů). Polymerázová řetězová reakce spočívá v amplifikaci malých fragmentů
DNA, vytváření cDNA knihoven z malého množsví mRNA (PCR, RT-PCR), hybridizace
in situ a microarrays.
K používaným zobrazovacím metodám patří ultrasonografie (vyšetření ultrazvukem, neinvazivní),
rentgenové vyšetření (kontrastní vyšetření, mamografie – screening a diagnostika
rakoviny prsu), magnetická rezonance (zejména vyšetření mozku a míchy). Počítačová tomografie
(CT) je schopna odhalit 90 % ložisek menších než 1 cm. Radionuklidové vyšetřovací
289
metody využívají izotopy (scintigrafie, emisní tomografie). Endoskopické vyšetření pak odhaluje
nádory v tělních dutinách.
Klasifikace nádorových onemocnění
Určení rozsahu onemocnění je důležité pro volbu léčebné strategie a pro odhad prognózy
onemocnění. Existuje jednotný klasifikační systém TNM:
 T (tumor) 1-4 – rozsah primárního nádoru
 N (noduli) 1-3, 0, X – stav regionálních mízních uzlin
 M (metastases) 0, 1 – informace o metastázách
Histopatologický grading G1 – 4, X označuje stupeň diferenciace.
Další nezávazné deskriptory jsou stadium choroby (staging) I. – IV i hodnocení tělesné zdatnosti
(funkční staging)
U některých nádorů je formulován soubor prognostických znaků, tzv. mezinárodní prognostický
index (IPI).
Nádory jsou biologicky charakterizovány na různých úrovních.
 Klinické – staging (jeden z nejsilnějších prognostických faktorů), sledování přežití
a léčebné odpovědi
 Orgánové – sledování odpovědi nádoru na léčbu
 Tkáňové – histologická charakteristika, grading, tkáňová architektonika, vaskularizace,
expresní profily – imunohistochemie, in situ hybridizace
 Buněčná – funkční testy, obsah DNA, proliferační a apoptická aktivita
 Molekulární – cytogenetické a genetické charakteristiky nádorových a somatických
buněk
16.3 LÉČBA
K základním léčebným metodám patří u nádorových onemocnění chirurgie (solidní nádory),
ozařování, chemoterapie a nověji biologická terapie. V současné době se většinou používá
jak kombinace těchto přístupů, tak kombinace různých léčiv.
K nejvyužívanějším chemoterapeutickým látkám patří:
290
 platinové deriváty
 antimetabolity (metotrexat, fluorouracil)
 inhibitory topoizomeráz (doxorubicin, etoposid)
 alkylační činidla (cyklofosfamid)
 rostlinné alkaloidy (vinblastin, paclitaxel)
Tyto látky působí na základě různých mechanizmů, z nichž mnohé jsou ještě předmětem
výzkumu (obr. 16-9).
Obr. 16-9 Chemoterapeutické látky. Chemoterapeutika zabraňují množení buněk nebo indukují
apoptózu různými mechanizmy. Antimetabolity, inhibitory topoizomeráz a alkylační činidla blokují
syntézu DNA. Rostlinné alkaloidy blokují mitotické dělení. (Hellman S. and Vokes E.E., Scientific
American 1996 : 118)
Biologická terapie je charakterizována hledáním nových přístupů na základě poznání mechanizmů.
Jedná se o:
 Stimulace obranných mechanizmů hostitele včetně specifických a nespecifických
imunologických přístupů (imunoterapie) (obr. 16-10).
291
Obr. 16-10 Terapeutická modulace imunitního systému nemocných s nádorovým bujením (Krejsek J.
a Kopecký O., Klinická imunologie 2004)
 Strategie cílené přímo na změnu nádorového růstu a diferenciace s využitím růstových
faktorů a genetického inženýrství umožňujícího ovlivnění klíčových genů.
 Angiogenní terapie, která je cílená proti vaskularizaci nádorů atd.
Podpůrná (symptomatická) léčba nemá za cíl smrt nádorových buněk, ale usiluje o co nejlepší
kvalitu života nemocných (zmírnění obtíží vyvolaných nádorem a léčbou)
292
Paliativní léčba je komplexní podpůrná léčba u pacientů s pokročilým nevyléčitelným one-
mocněním
Cílem kurativní léčby je vyléčení nemocného, kdežto cílem nekurativní léčby je sice zabíjení
nádorových bunek, ale nemá ambice vyhubit všechny (z důvodů pokročilé fáze onemocnění,
rezistence na léčbu atd.)
Adjuvantní léčebné postupy označují chemo- nebo radio-terapii u těch nádorů, kde je předpokládána
přítomnost mikrometastáz. Nutným předpokladem je chemosenzitivita nádoru.
Neoadjuvantní postupy spočívají v předoperační léčbě s cílem zmenšit primární nádor před
chirurgickým výkonem
Při léčbě radio- či chemoterapií se u nádorového onemocnění (nehemopoetického) často využívá
autotransplantace. Spočívá v odběru zdravé kostní dřeně nebo krve a izolace kmenových
buněk či progenitorů (někdy s podporou příslušných růstových faktorů). Po léčbě následuje
zpětná transplantace pro obnovu krvetvorby (obr. 16-11).
293
Obr. 16-11 Transplantace (Christansen J.C., Scientific American 1996 : 124)
V budoucnu se na základě intenzívního výzkumu počítá rovněž s využitím transplantace
různých typů tkánově specifických kmenových buněk (human stem cells – HSC) (obr. 16-
12).
294
Obr. 16-12 Tvorba emryonálních kmenových buněk přenosem jádra somatické buňky do enukleovaného
oocytu. Buňky získané z takto vytvořené blastocysty lze využít k transplantaci, příp. s využitím
předchozí genové terapie k nápravě genetických poškození. (Mayhall E.A. et al., Curr Opin Cell biol
2004 : 713)
Izolace HSC z kostní dřeně a následná transplantace umožňuje rekonstituci červené i bílé
krevní řady u nádorů, imunologických deficiencí, metabolických poruch či hemoglobinopatií.
Epiteliální buňky mohou být kultivovány a transplantovány jako autologní zdroj epiteliálních
kmenových buněk u popálenin, vředů a genetických poruch kůže. Dopaminergní neurony
295
odvozené od embryonální neurální tkáně mohou být transplantovány při Parkinsonově chorobě
(obr. 16-13).
Obr. 16-13 Využití transplantace tkáňově specifických kmenových buněk (Mayhall E.A. et al., Curr
Opin Cell biol 2004 : 713)
Vznik a vývoj nádorů je složitý děj, který závisí na překonání řady restrikčních mechanizmů
na úrovni genomu, buňky, tkáně i celého organizmu a který pro svou komplexnost vyžaduje
při plánování terapie individuální přístup (tailoring therapy) na základě poznaných biologických
charakteristik.
296
Incidence nádorových onemocnění se stále zvyšuje. Přesto je dlouhodobá mortalita téměř
konstantní díky výrazným léčebným a diagnostickým pokrokům. Včasná diagnostika onemocnění
několikanásobně zvyšuje úspěšnost léčby. S tím souvisí i osvětová činnost a individuální
přístup k různým preventivním vyšetřením (mamografie, test na okultní krev ve stolici,
kolonoskopie a další), která jsou veřejnosti nabízena.
Rozvíjí se také nové léčebné postupy, vznikají nová chemoterapeutika, je využívána kombinovaná
terapie a jsou aplikovány nové poznatky o biologii nádorové buňky.
S tím souvisí rovněž hledání nových prognosticko/prediktivních faktorů umožňujících
přesnější rozdělení nemocných do rizikových skupin.
K zlepšení výše uvedených přístupů jsou využívány poznatky speciálních oborů, jako je prediktivní
onkologie a molekulární patologie.
Prediktivní onkologie je klinicky orientovaný onkologický výzkum využívající metod buněčné
a molekulární biologie. Je přínosný při hledání nových léčebných postupů a léčiv směrovaných
na klíčové genetické změny umožňující transformaci normální somatické buňky
v nádorovou.
Jsou to především
 poruchy buněčného cyklu,
 poruchy v aktivitě/množství receptorů pro růstové faktory,
 exprese protiapoptických faktorů a
 nesmrtelnost nádorových buněk vázaná či nevázaná na expresi telomerázy.
Chromozomální a genetická analýza nádorových buněk je důležitým faktorem pro prognózu
a individualizaci léčby. Problémem jsou zvláště solidní nádory, kde jsou cytogenetické
znalosti minimální např. ve srovnání s hematologickými malignitami. V praxi se jedná o stanovení
ploidity DNA, chemosenzitivity in vitro, cytogenetické a genetické vyšetření atd.
Molekulární patologie se zabývá studiem procesů souvisejících se vznikem a rozvojem chorob,
a to na úrovni nukleových kyselin a proteinů, respektive jiných molekul, které jsou jimi
regulovány. Využívá technik molekulární biologie a výsledky jsou dávány do kontextu
s nálezy dalších biomedicínských oborů. Umožňuje odhalovat počátky nemoci a nahlédnout
až na genovou úroveň.
Význam složení tuků v (par)enterální výživě pacientů
297
Z poznatků o účincích lipidových složek výživy, zejména vysoce nenasycených mastných
kyselin (VNMK), pro rozvoj některých typů nádorových onemocnění vyplývá i význam těchto
látek pro terapii. VNMK jsou obsaženy nejen ve stravě, ale jsou součástí lipidových emulzí
používaných jako součást umělé výživy pacientů (pooperační stavy, kachexie atd.), jak bylo
již uvedeno v kapitole 15. Aplikaci těchto látek by měla být věnována náležitá pozornost
v souvislosti s diagnózou, léčbou a rozvojem nádorového onemocnění
16.4 MECHANIZMY PŮSOBENÍ CHEMOTERAPEUTIK
Mechanizmy působení různých typů cytostatik jsou stále předmětem výzkumu. Patří knim
zejména mechanizmy ovlivnění buněčného cyklu a indukce apoptózy, aktivace či inaktivace
specifických onkogenů, nádorově supresorových genů a transkripčních faktorů i souvislost
s oxidativním stersem a stresem endoplazmatického retikula (ER), např. po působení platinových
komplexů, antracyklinů, bleomycinu, kamptotecinu či alkylačních činidel. Pozornost je
věnována rovněž faktorům rozeznávajícím poškození DNA a mechanizmům reparace DNA
(obr. 16-14).
298
Obr. 16-14 Schéma drah cytotoxického působení cisplatiny a faktory uplatňující se v rezistenci (červeně)
(Kohno K. et al, European Journal of Cancer 2005 : 2577)
Cisplatina a další paltinové deriváty jsou např. zacíleny primárně na DNA jako součást
chromatinu a tak způsobují strukturální změny porušující funkční kooperaci nádorových
supresorů, nehistonových chromozomálních proteinů, histonů, chromatin remodelujících faktorů,
faktorů reparujících DNA a transkripčních faktorů. Ze složek chromatinu rozeznávají
cisplatinou modifikovanou DNA histon H1, TATA vazebný protein a HMG (high mobility
group) proteiny (obr. 16-15). Působení platinových cytostatik zahrnuje však i další buněčné
cíle, které jsou předmětem dalšího výzkumu.
Obr. 16-15 Molekulární interakce spojené s DNA a genovou expresí. Cisplatina aktivuje transkripční
faktory, faktory reparace DNA, faktory rozeznávající poškození, nádorové supresory a faktory remodelující
chromatin, které interagují a tvoří komplexy, které fungují v jádře. Léky mohou měnit interakční
profily. (Kohno K. et al, European Journal of Cancer 2005)
Apoptóza indukovaná chemoterapeutiky může fungovat přes receptory smrti (DR) nebo přes
mitochondriální dráhu, mnohdy i kombinovaně (obr. 16-16).
299
Obr. 16-16 Dvě dráhy aktivace apoptózy chemoterapeutiky Chemoterapeutika aktivují apoptózu přes
mitochondriální dráhu nebo přes aktivaci receptorů smrti („death receptors“)
Stimulace DR specifickými ligandy (DIL) z rodiny TNF jako je Fas ligand (CD95/Fas)
nebo TRAIL vybudí agregaci receptoru a připojení adapterové molekuly FADD a kaspázy 8
do komlexu DISC . Aktivní iniciační kaspáza 8 zahajuje apoptózu a štěpí další efektorové
kaspázy. Mitochondriální dráha souvisí se změnami na mitochondriích a uvolněním
apoptogenních faktorů jako je cytochrom c do cytosolu, kde se vytváří komplex - apoptozóm
složený z cytc/Apaf1/kaspáza-9. Protein Smac podporuje aktivaci kaspáz neutralizací inhibičního
účinku inhibitorů IAP, zatímco AIF působí kondenzaci DNA. Propojení obou drah se
může dít přes protein Bid. Aktivace kaspáz je negativně regulována na úrovni receptorů pro-
300
teinem FLIP blokujícím aktivaci kaspázy-8 a na úrovni mitochondrií proteiny z rodiny Bcl-2
a IAP. AIF uvolněný z mitochondrií může po translokaci dojádra vyvolávat fragmentaci DNA
nezávisle na kaspázách (obr. 16-17).
Obr. 16-17 Signální dráhy apoptózy indukované chemoterapeutiky (Debatin K.M. and Krammer P.H.,
Oncogene 2004 : 2950)
Expozice buněk velmi nízkými dávkami chemoterapeutik má minimální efekt na viabilitu
nebo buněčný cyklus díky dostatečným schopnostem reparačního systému opravit poškození.
Ve vyšších koncentracích v závislosti na přítomnosti nebo nepřítomnosti kontrolního bodu
v G1 (souvisejícího s expresí p53) se vyskytují 2 typy odpovědi (obr. 16-18 a 16-19):
301
Obr. 16-18 Průchod buněčným cyklem. Obecné schéma účinků vzrůstající koncentrace protinádorových
látek poškozujících DNA na buněčný cyklus a apoptózu. (Blagosklonny M.V., Oncogene
2004 : 2967)
Obr. 16-19 Působení protinádorových terapeutik – závislost typu buněčné smrti na dávce
302
 v případě funkčního kontrolního bodu je buněčný cyklus zastaven v G1 dokud nedojde
k opravě poškození nebo dochází ke spuštění apoptózy při velkém rozsahu poškození
(po vysokých koncentracích) nebo neúspěšné reparaci.
 jestliže je kontrolní bod nefunkční (např. při mutaci p53) buňky vstupují do S fáze, ale
postup (DNA replikace) je suprimována podle koncentrace látky.
 v případě buněk připravených („primed“) k apoptóze, dojde k apoptóze rychle (3-6
h, „immediate apoptosis“) u prahových hodnot koncentrací, slabě nad těmi, které
kompletně inhibují progresi S fáze.
 v případě „non-primed“ buněk vede prodloužená suprese průchodu buněčným cyklem
(defective progression) k růstové nerovnováze, sekundárním změnám, následnému
nastartování a pozdní apoptóze. Tato apoptóza vykazuje často atypické
vlastnosti, komplikované růstovou nerovnováhou a sekundárními změnami meta-
bolizmu.
 při ještě vyšších koncentracích překračujících farmakologickou dávku dochází
k nekróze.
Cílem optimální terapie je maximální účinnost na nádorové buňky (zvýšená apoptóza) a zároveň
šetrné působení na buňky normální (obr. 16-20).
Obr. 16-20 Vhodná strategie pro úspěšnou nádorovou terapii
303
Nádorové tkáně mají, analogicky jako normální tkáně, proliferující část populace a část populace
neproliferující, která se skládá z klidových buněk v G0 fázi nazývané někdy také populace
kmenových neoplastických buněk (cancer stem cells – CSC). Tyto buňky je obtížné
zničit, protože jsou rezistentní k cytostatickému působení záření nebo chemoterapeutik. Určitou
dobu po ozáření nebo chemickém působení vstupují znovu do cyklu a jsou zdrojem obnovy
nádorového růstu. CSC jsou důležité pro snížení rizika nádoru, brzkou detekci, prevenci
i terapii. Detekce faktorů sekretovaných iniciovanými SC může pomoci brzké detekci.
Indukce apoptózy či diferenciace SC působí preventivně. Selektivní eliminace CSC nebo blokování
jejich sebeobnovy, např. inhibicí Hedgehog, Notch či Wnt signálních drah, vede
k úspěšnější terapii (obr. 16-21).
Obr. 16-21 Klinická implikace modelu nádorových kmenových buněk (CSC) (Wicha M. S. et al.,
Cancer Research 2006 : 1883)
Opakovaná cytostatická terapie a kombinovaná terapie (s využitím humorálních faktorů,
imunologickou indukcí, atd.) představují hlavní přístupy jak dostat do cyklu i klidové buňky,
a pak účinně inhibovat jejich růst. Klíčovou otázkou však zůstává volba nejvhodnějšího časového
intervalu mezi jednotlivými aplikacem, k čemuž slouží různé matematické modely. Klidové
buňky přežívají mnohem lépe, protože během dlouhého časového intervalu mezi cyto-
304
statickým působením a DNA replikací a dělením chromozómů je poškozený genetický materiál
reparován.
Rychle rostoucí nádory jsou citlivé na cytostatickou terapii, frakce neproliferujících buněk
je malá, buňky mají krátkou generační dobu. Opakovaným působením lze převést klidové
buňky ve fázi G0 znovu do cyklu a účinně inhibovat růst (lymfomy, seminomy, některé leu-
kémie).
Pomalu rostoucí nádory mají přechod buněk ze zásobní populace G0 řízen negativní
zpětnou vazbou. Tento mechanizmus udržuje vždy minimální hladinu těchto buněk, ze kterých
se populace vždy obnovuje. Tyto nádory jsou rezistentní na cytostatickou terapii a je
velká pravděpodobnost vzniku rezistentních klonů. Buňky pomalu rostoucích nádorů mají
dlouhou generační dobu (karcinom tlustého střeva, žaludku, plic, sarkomy).
16.5 MECHANIZMY VZNIKU REZISTENCE K LÉČIVŮM
Velkou překážkou úspěšné léčby je častý vznik a rozvoj rezistence k léčebným látkám. Ta
může vznikat různými mechanizmy (obr. 16-22):
305
Obr. 16-22 Buněčné mechanizmy lékové rezistence (podle Saves I. and Masson J.M., Cell Mol Life
Sci 1998 : 405)
 snížení vnitrobuněčné koncentrace látky díky změněnému příjmu do nitra buňky, zvýšenému
vylučování z buňky nebo rozložení v buňce,
 zvýšená buněčné detoxifikace (inaktivace),
 kvalitativní nebo kvantitativní změny buněčného cíle (enzymu),
 neschopnost přeměňovat látku na aktivní formu,
 zvýšena inaktivace látky,
 zvýšená reparace DNA,
 poruchy v drahách apoptózy.
Mnoho těchto mechanizmů může působit současně a jsou buď přirozeně přítomny v buňce,
nebo vznikají de novo během choroby a léčení. Vylučování látky z buňky je spojeno s aktivitou
specifických proteinů nebo proteinových komplexů uvnitř cytoplazmatické membrány
(obr. 16-23).
Obr. 16-23
Různé modely lékové rezistence
A) Genetická změna v nádorové buňce
indukuje MDR (multidrug resistance)
a vytváří se rezistentní klon,
B) Malá populace kmenových buněk
v nádoru exprimující transportéry léčiva
přežívá chemoterapii a repopuluje nádor,
C) Získaná rezistence - kmenová buňka
exprimující transportéry přežívá terapii,
kdežto komitované buňky hynou,
D) Mutací pak vzniká v populaci přežívajících
kmenových buněk rezistentní
fenotyp,
E) vnitřní rezistence – jak kmenové buňky
tak různě diferencované buňky jsou
dědičně rezistentní, takže terapie má
malý efekt. (Dean M. et al., Nature Rev
Cancer 2005 : 275)
306
Předpokládají se dva základní mechanizmy vzniku rezistence k chemoterapii: a) selekce, která
zahrnuje tkáňově specifickou expresi genů spojených s lékovou rezistencí a heterogenitu nádorů,
b) indukce, kdy protinádorové látky aktivují přenos signálů a transkripčních faktorů
podněcujících přechodnou expresi genů lékové rezistence a genů spojených s apoptózou (obr.
16-24). Příklady transkripčních faktorů spojených s lékovou rezistencí jsou uvedeny na (obr.
16-25). Jsou to faktory fungující v rozeznání a reparaci poškození DNA, regulaci buněčné
proliferace, nádorvé hypoxii, syntéze glutationu či v angiogenezi.
307
Obr. 16-24 Mechanizmy lékové rezistence: selekce a indukce (Kohno K. et al. European Journal of
Cancer 2005 : 2577)
308
Obr. 16-25 Příklady transkripčních faktorů spojených s lékovou rezistencí (Kohno K. et al., European
Journal of Cancer 2005 : 2577)
Působení léku v cílovém místě je pak ovlivňováno řadou dalších dějů a podmínek (obr. 16-
26). Multiléková rezistence (MDR - "multidrug resistance") k nádorové chemoterapii je
spojena se zvýšenou expresí Pgp (P170) glykoproteinu (membránová adenosin trifosfatáza ATPáza)
se širokou specifitou. Transportuje endogenní substance (toxiny, metabolity, odpad,
hormony atd.). Farmakologická funkce spočívá v protekci proti cytotoxickým látkám. Mechanizmus
MDR je posledních 20 let intenzívně studován. Byl izolován lidský gen MDR1 na
chromosomu 7. Tento gen kóduje Pgp a jeho exprese je spojena s MDR fenotypem.
309
Obr. 16-26 Determinanty působení léku v cílovém místě (Roden D.M. and George A.L.Jr., Nature
Rev Drug Discovery 2001 : 37)
Buněčná detoxifikace. Základní roli v rezistenci nádorových buněk k různým cytotoxickým
látkám hraje glutation (GSH), což je vnitrobuněčný tripeptid obsahující cystein a přítomný
v savčích buňkách ve vysokých koncentracích. Zvýšená konjugace s GSH je hlavním mechanizmem
vývoje rezistence. Hlavní skupinou detoxifikačních enzymů jsou glutation-Stranferázy
(GST) zastoupené čtyřmi známými izoenzymy. Protože katalyzují konjugaci
s GSH, je hladina jejich exprese hlavním faktorem určujícím senzitivitu buněk. GSH i GST
mohou způsobovat rezistenci i jinými mechanizmy než konjugací, např. GSH může modulovat
reparační funkce DNA a tak kontrolovat rezistenci např. k cisplatině. Pro léčebné účely se
využívá inhibitorů GSH (indometacin, piriprost).
Rezistence k chemoterapii zprostředkovaná změnami buněčného cíle. Patří sem např.
změny topoizomerázy II, která je zásadní pro replikaci DNA a která je cílem interkalačních
310
látek jako je adriamycin, actinomycin D nebo neinterkalačních látek jako jsou etoposid nebo
teniposid. Rezistence může být způsobena změnou hladiny topoizomerázy II nebo expresí
mutovaného enzymu.
Zvýšená hladina enzymu dihydrofolátreduktázy (DHFR) je příčinou rezistence k antifolátovým
látkám jako je metotrexát.
Změny tymidilát syntázy (TS), která je cílem působení 5-fluorouracilu, mohou způsobit dva
mechanizmy rezistence: změny afinity TS k lékům díky substituci jedné aminokyseliny nebo
zvýšená aktivita TS.
Důležitým mechanizmem rezistence může být rovněž zvýšení reparační funkce DNA. DNA
je cílem různých cytotoxických látek. Přímou nebo nepřímou vazbou k DNA způsobují tyto
látky změny v DNA a genomové poruchy vedoucí k buněčné smrti.
Jednoduchá alkylační činidla se kovalentně váží k DNA a tvoří vnitro- i meziřetězcové vazby.
Deriváty kovů jako je cisplatina tvoří také podobné vazby. Cisplatina obecně porušuje DNA
indukcí vnitrořetězcových vazeb mezi N7 atomy dvou sousedních guaninů a v menší míře
indukcí meziřetězcových vazeb a monoaduktů. Další cytotoxické látky jsou schopny nekovalentně
se vmezeřovat do DNA. Ačkoliv všechny tyto interakce s DNA jsou potenciálně letální,
rozsah buněčné smrti je ovlivňován rozdíly v rozsahu reparace. Existuje inverzní vztah
mezi buněčnou reparací a cytotoxickou senzitivitou.
Reparační procesy DNA jsou velmi komplexní a závisí na typu poškození. Jejich regulace se
účastní na 200 různých genů. Mají velký význam pro nádorovou chemoterapii, protože jsou
zahrnuty v rezistenci k velkému počtu cytotoxických látek, zejména těch, které nejsou ovlivněny
MDR fenotypem.
Jsou rozeznávány tři hlavní typy reparace DNA:
Reverze poškození je nejjednodušší biochemický pochod obnovující integritu DNA. O6 –
alkylguanin DNA alkyltransferáza přispívá hlavním dílem k rezistenci k alkylačním činidlům.
Inhibice enzymu významně zesiluje cytotoxické účinky látek. Bohužel, tento zásah může na
druhé straně indukovat nádory, protože tento enzym zabraňuje karcinogenním účinkům řady
molekul.
Excise pošlození specifickými glykosylázami následuje po specifickém poškození bazí
s následným vyříznutím DNA a doplněním pomocí polymeráz a ligáz. Exprese těchto enzymů
je u rezistentních buněk pozitivně regulována.
311
Postreplikační reparace umožňuje nápravu vážných poškození DNA. Jestliže nejsou před
replikací opraveny, způsobují tato poškození replikační blok. Buňky obnovují syntézu DNA
v jiném replikačním bodě.
Využití inhibitorů reparace DNA může zlepšit terapii. Patří sem inhibice specifických enzymů
jako je DNA polymeráza nebo topoizomeráza II.
K úspěšnosti chemoterapie přispívá řada faktorů. Mezi ně patří také farmakologické faktory,
které zabraňují adekvátní expozici látkou v místě působení. Zde rozhoduje způsob podávání
léku (koncentrace a doba) a dále morfologické podmínky (absorpce, metabolizmus, vaskularita
a okysličování tkáně), které ovlivňují biodostupnost léčiva (obr. 16-27). V současné době
se rozvíjejí specifické metody dodání léků do cílového místa, jako jsou např. liposomy. Toho
lze využít i v případě tzv. genové terapie (obr. 16-28).
312
Obr. 16-27 Determinanty dodání léku do cílového místa (Roden D.M. and George A.L.Jr., Nature Rev
Drug Discovery 2001 : 37)
313
Obr. 16-28 Liposomy a genová terapie. Liposomy jsou využívány v genové terapii (a) a k cílenému
dodání látky k nádorovým buňkám majícím příslušné povrchové receptory či antigeny (b).
Kromě těchto faktorů, které mohou být ovlivněny přizpůsobením režimu, existují různé buněčné
mechanizmy odpovědné za nízkou či vysokou hladinu rezistence. Na rezistenci se mohou
významně podílet poruchy indukce buněčné smrti apoptózou (blok apoptózy). Na základě
výzkumu detailních mechanizmů řízení apoptózy lze pak využít látky cílené na její odblokování
na různých úrovních signálů (posílení proapotických molekul a inhibice antiapoptických
molekul), což může vést k posílení účinků daného cytostatika (obr. 16-29). Inhibice klíčových
signálních drah je dalším moderním terapeutickým přístupem. K takovým látkám patří
314
např. inhibitory specifických kináz, které zároveň zastavují buněčný cyklus a tak mohou
chránit normální buňky (obr. 16-30).
Obr. 16-29 Bloky v indukci apoptózy jsou jedním z cílů překonání lékové rezistence (Blagosklonny
M.V., Oncogene 2004 : 2967)
Obr. 16-30 Cykloterapie. Normální buňky podléhají apoptóze, kdežto nádorové buňky bývají k
apoptóze rezistentní. Modulací pomocí inhibitorů kináz se stává nádorová buňka k apoptóze citlivá.
315
Zároveň je normální buňka zastavena v buněčném cyklu a chráněna před účinky léčiva. (Blagosklonny
M.V., Oncogene 2004 : 2967)
Jedním z takových cílů je skupina kináz PI3K (phosphoinositide 3 – kinases), které regulují
buněčnou odpověď zahrnující mitogenní signály, přežívání a růst, metabolickou kontrolu,
cytoskeletální přestavby a migraci. S těmito procesy je spojuje řada dalších molekul, např.
kináza Akt (PKB). Ta aktivuje nebo inhibuje řadu molekul uplatňujících se v regulaci, transkripce,
buněčného cyklu či apoptózy (obr. 16-31).
Obr. 16-31 Centrální úloha dráhy PI3K v buněčném růstu, proliferaci, přežívání a motilitě. (Marone
R. et al. Biochimica et Biophysica Acta 2008 : 159)
Další molekulou je mTOR (mammalian target of rapamycin). Aktivace dráhy
PI3K/Akt/mTOR zahrnuje ztrátu funkce nádorově supresorového genu PTEN, amplifikaci
nebo mutaci PI3K a Akt, aktivaci receptorů pro růstové faktory a expozici karcinogeny.
mTOR je klíčovým regulátorem translace proteinů. Pozornost je tedy soustředěna na přírodní
a syntetické inhibitory této dráhy, kterých existuje v současné době již velké množství. Jsou
využívány zejména kombinace různých látek inhibujících proximální část (inhibitory recepto-
316
rů pro růstové faktory a onkogenů) s distální inhibicí Akt nebo mTOR. Další přístup je duální
inhibice paralelních signálních drah zabraňující aktivaci redundantních drah přežití. Inhibice
této dráhy může být také kombinována s jinými typy cílů včetně inhibitorů histon deacetylázových
komplexů, proteazomu nebo cyklooxygenázy 2 (obr. 16-32).
Obr. 16-32 Kombinované přístupy využívající inhibitory dráhy PI3K/Akt/mTOR. (LoPiccolo
J. et al. Drug Resistance Updates 2008 : 32)
Další drahou často deregulovanou u nádorů je Ras/Raf/MEK/ERK mitogeny aktivovaná protein
kinázová dráha (MAPK). Zprostředkovává buněčnou odpověď na různé růstové signály.
Časté jsou mutace B-Raf vedoucí ke konstitutivní aktivaci MAPK při absenci růstového signálu.
Velké úsilí je věnováno hledání specifických inhibitorů komponent této dráhy (obr. 16-
33).
317
Obr. 16-33 Místa působení nízkomolekulárních inhibitorů signálních drah. Zásahy do signálních drah
Raf/MEK/ERK a PI3K/Akt mohou mít dramatické účinky na řadu molekul regulujících růst a apoptózu
(McCubrey J. A. et al., Biochimica et Biophysica Acta 2007 : 1273)
16.6 ÚLOHA P53 V PREDIKCI ODPOVĚDI K CHEMOTERAPII
p53 je 53-kD jaderný fosfoprotein, který funguje jako transkripční faktor. Je to produkt 20-kb
genu lokalizovaného na krátkém rameni lidského chromosomu 17 a funguje jako nádorově
supresorový gen.
Hlavní fyziologické funkce jsou:
 regulace buněčného cyklu v kontrolních bodech G1/S a G2/M
 indukce apoptózy
 stabilizace genomu
p53 kontroluje odpověď buněk na genotoxický stres indukovaný různými podněty. Ovlivňuje
růst a viabilitu přes transkripční aktivaci nebo represi řady genů jako jsou p21 (zástava růstu),
gadd-45 (reparace DNA), bax, bcl-2, bcl-x, cd95 (apoptóza), mdm2 (zpětnovazebná regulace
aktivity p53). Asi 60 % nádorů obsahuje mutovaný typ p53, což způsobuje jeho zvýšenou stabilitu
nebo ztrátu aktivity (obr. 16-34).
Obr. 16-34 Frekvence mutovaného p53 u různých typů nádorů. (Figure 9.4, Weinberg R. A., The Biology
of Cancer (© Garland Science 2007))
318
Ztráta aktivity divokého typu (wild-type) p53 je hlavním prediktorem absence odpovědi na
radioterapii a chemoterapii u různých typů nádorů (obr. 16-35).
Obr. 16-35 Přežívání u nádorů s různým statusem p53. (Figure 9.5, Weinberg R. A., The Biology of
Cancer (© Garland Science 2007))
p53 zvyšuje chemosenzitivitu podporou apoptózy na transkripci nezávislými nebo závislými
mechanizmy (obr. 16-36).
319
Obr. 16-36 Účinky ionizujícího záření na normální (A) a nádorové buňky (B). (Figure 23-43. Molecular
Biology of the Cell, 4th Edition.)
Aktivuje transkripci proapotických genů jako je bax nebo suprimuje transkripci antiapoptických
genů jako je bcl-2. Indukce smrti přes ligandový systém povrchového receptoru
CD95(Fas) a Fas ligandu či dalších induktorů buněčné smrti (TNF, TRAIL) může také zahrnovat
cesty kontrolované p53 (obr. 16-37).
320
Obr. 16-37 Cílové geny působení p53 a jejich funkce. (Table 9.2, Weinberg R. A., The Biology of
Cancer (© Garland Science 2007))
p53 může snižovat chemosenzitivitu podporou
a) zástavy růstu závislou nebo nezávislou na p21,
b) reparace DNA a diferenciace,
c) zvyšováním transkripce antiapoptických genů jako je bcl-x.
Ukazuje se, že účinky změněného statusu p53 na chemosenzitivitu závisejí na buněčném kontextu.
Porucha funkce p53 u normálních buněk může spíše zvyšovat než snižovat chemosenzitivitu.
Transformované buňky, které mají wild-type p53 mají tendenci stát se rezistentními.
Jedním z budoucích způsobů terapie specificky cílené na buňky s abnormálním p53 by mohl
být např. geneticky modifikovaný virus, který by se množil a tak by ničil jen nádorové buňky
s mutovaným p53 (obr. 16-38).
321
Obr. 16-38 Využití funkce p53 proteinu k selektivní likvidaci nádorových buněk pomocí geneticky
modifikovaného viru. (Oliff A. et al., Scientific American 1996 : 144)
16.7 PREDIKTIVNÍ MARKERY
Pro diagnostické hodnocení i pro vyhodnocování účinků terapie jsou využívány různé prediktivní
či prognostické markery.
Proliferační aktivita a nádorový růst
Růst vyjadřuje celkové zvýšení počtu buněk jako výsledek nárůstu buněk s proliferační aktivitou
a ztráty buněk apoptózou nebo nekrózou. Proliferační aktivita je výsledkem průchodu
buněk buněčným cyklem. Mechanizmus odpovědný za proliferační aktivitu (P) je rychlost
buněčného cyklu, která je v inverzním vztahu ke generační době (T) na jedné straně a na druhé
straně je ve vztahu k podílu buněk vstupujících do cyklu, tzv. růstová frakce (G).
Matematické vyjádření vztahu je P = G/T
322
Vysoká proliferační aktivita je tak důsledkem buď velké růstové frakce nebo krátké generační
doby nebo obojího.
Čas zdvojení (Td doubling time) nádoru (bez ztráty buněk) je definován jako
Td = T (log 2/log (G+1)
Krátký čas zdvojení je tedy výsledkem buď krátkého buněčného cyklu nebo vysoké růstové
frakce nebo obojího.
Proliferační markery
Pro stanovení proliferace buněk byly dříve používány techniky inkorporace značených analogů
nukleotidů do DNA jako markerů buněk v S-fázi buněčného cyklu, tj. syntetizujících
DNA. Patří sem 3H tymidin (detekovaný autoradiograficky nebo scintilačně) nebo
bromdeoxyuridin (BrdU, detekovaný imunohistochemicky či průtokovou cytometrií). Nevýhodou
je omezené použití in vivo, radioaktivita, dlouhé časy pro vyhodnocení i subjektivní
kriteria.
Nejstarší metodou vyhodnocování proliferace je mitotický index (MI) – mikroskopické
počítání mitotických figur na preparátech. Mitózy však představují jen část proliferujících
buněk a délka mitózy je variabilní zejména u aneuploidních nádorů. MI jen částečně koreluje
s dalšími markery proliferace jako je procento buněk v S-fázi. To je možno stanovit nejlépe
pomocí průtokové cytometrie (flow cytometrie), která spočívá ve fluorescenčním barvení
DNA vhodnými barvivy (propidium jodid) a měření fluorescence jednotlivých buněk v suspenzi
protékající kapilárou před laserovým paprskem. Fluorescenční signál je zpracována
systémem různých zrcadel a zesilovačů a výstupem je hodnota v počítači. Z histogramů vyjadřujících
obsah DNA (jako hodnotu fluorescence) se vyhodnocují pomocí vhodných počítačových
programů procenta buněk v jednotlivých fázích buněčného cyklu.
Dalšími metodami jsou:
Image (static) cytometry spočívá v absorpčním barvení (Feulgenova reakce) a měření buněk
na sklíčku.
SPF - S-phase fraction - celkem koreluje s dalšími markery (např. MI nebo Ki67)
Imunohistochemické stanovení antigenů spojených s proliferací jako je PCNA (proliferating
cell nuclear antigen), jehož exprese je zvýšena u proliferujících buněk – koreluje
s ostatními markery, ale ne vždy. Nepříliš vhodný u nádorů, bývá zvýšený i při reparaci DNA.
323
Ki67 je protein kódovaný genem na chromozómu 10 a je exprimován v G1, S a G2 fázi u
proliferujících buněk. Částečně koreluje s dalšími markery.
DNA topoizomeráza II, jejíž exprese se rychle zvyšuje při přechodu S a G2 fáze a snižuje se
na konci mitózy.
Organizátory jadérka (NORs) jsou segmenty DNA spojené s jadérky, které obsahují geny
kódující ribozomální DNA. Přispívají k regulaci syntézy proteinů. Jsou vizualizovány barvením
stříbrem metodou AgNOR. Koreluje s SPF, Ki67 a MI.
Markery buněčné smrti
Vyhodnocuje se tzv. apoptický index (AI). Metody detekce apoptózy jsou různé, ale k nejběžnějším
patří morfologické hodnocení světelnou a zejména fluorescenční mikroskopií
a flow cytometrie (stanovení subdiploidní populace, vazba Annexinu V, barvení fragmentů
DNA, tzv. TUNEL, aktivita kaspáz atd.)
Jako další markery mohou sloužit specifické molekuly na buněčném povrchu:
Jako proliferační marker např. CD71 - receptor pro transferin nebo receptory pro specifické
růstové faktory (EGF). Jako ukazatel apoptózy exprese receptorů smrti jako je CD95 (Fas).
Významné mohou být i změny cytoskeletonu nebo sledování markerů neproliferujících
a klidových buněk jako je statin.
Molekulárně biologickými metodami lze sledovat rovněž změny specifických protoonkogenů
a nádorově supresorových genů, např. fosforylace RB proteinu, exprese a status p53 (wild
type, mutace), antiapoptické vs. proapotické proteiny ( bcl-2, Mcl-1, bak, bax a další).
Pokročilejšími metodami jsou různé typy „microarray“ analýz detekujících změny velkého
počtu genů či proteinů zároveň. Při srovnávací genomové hybridizací (CGH) a expresní
microarray analýze je základní komponentou fluorescenční poměrná hybridizace (obr. 16-
39).
Obr. 16-39 Srovnávací genomová hybridizace a expresní microarray analýza.
324
Při ní jsou srovnávány dva vzorky nukleových kyselin, které jsou různě obarveny fluorochromy
reagujícími v různých vlnových délkách. Ty jsou hybridizovány za přítomnosti
nadbytku neznačené DNA reprezentující genom, jehož informace je mapována. U CGH mohou
být použity metafázické chromozómy nebo array z klonovaných prob. U expresní microarray
analýzy jsou využívány array z klonů cDHA nebo oligonukleotidů. Praktický příklad
CGH analýzy je na obrázku 16-40.
Obr. 16-40 Fluorescenční mikrofotografie z výsledků CGH analýzy lidské línie z nádoru prsu MCF7.
MCF7 DNA byla označena zeleně a normální referenční DNA červeně. Chromozómy byly označeny
modře DAPI. Úseky se slabou hybridizací se pak jeví modře, oblasti se zvýšeným množstvím kopií
zeleně a oblasti se sníženým množstvím kopií červeně.
Při hodnocení a využívání jednotlivých přístupů jsou velmi důležité:
 Otázka interpretace a klinické využitelnosti jednotlivých markerů.
 Standardizace metod a hodnocení mezi laboratořemi.
 Problematika heterogenity nádorů.
 Statické vs. dynamické stanovení parametrů, tj. časový rozvoj.
325
 Exprese a změny různých onkogenů, které mohou podmiňovat citlivost nádorových
buněk k chemo- a radioterapii.
 Postižení vzájemných vztahů jednotlivých markerů.
 Predikce odpovědí na léčbu.
Pro predikce se využívá také různých biomatematických přístupů jako jsou multivariační
analýzy, analýza základních (principal) component a diskriminační analýza.
16.8 NOVÉ SMĚRY VÝVOJE PROTINÁDOROVÉ LÉČBY
Zlepšující se znalosti v oblasti biologie a imunologie hostitele a nádorové patofyziologie
umožnily využít další nové přístupy v terapii nádorových pacientů. Na základě poznatků
z výzkumu jsou využívány látky, teré mohou přímo a cíleně zasáhnout do klíčových mechanizmů
karcinogeneze na buněčné úrovni (targeted therapy). Používá se často v kombinaci
s konvenčními léčebnými postupy. Příkladem je:
 Terapie cílená proti EGF receptoru, kdy se využívá monoklonální protilátka s vazbou
na receptor, inhibitory tyrozinkináz, „antisense nukleotidy“, případně vakcína proti receptoru
nebo ligandu
 Diferenciační terapie využívaná zejména u hemopoetických malignit, kdy se pomocí
specifických látek navozuje diferenciace nezralých buněk (kyselina all-trans retinová,
vitamín D3, butyrát)
 Využití inhibitorů přenosu signálů
 Inhibitory tyrozinových kináz
 Inhibitory cyklin-dependentních kináz – ovlivnění buněčného cyklu
 Inhibitory jiných kináz – např. MAP kinázy, JNK
 Inhibitory farnesyltransferázy, které inhibují onkoprotein ras spojený s vnitřní
stranou plazmatické membrány izoprenoidní lipidovou skupinou – farnesylem.
Mutace protoonkogenu ras je častá u nádorů a vede k nekontrolované proliferaci,
inhibici apoptózy a zvýšení angiogeneze.
Genová terapie představuje postup mající za cíl napravit genetickou odchylku způsobující
vývoj nádorové buňky (p53, geny rezistence, sebevražedné geny, cytokiny). Využívají se tzv.
„antisense“ oligonukleotidy, které vyblokují činnost omkogenu.
326
Antiangiogenní terapie je cílená proti tvorbě nových cév v nádoru a využívá inhibitory proteáz,
inhibitory migrace a proliferace endotelu i inhibitory angiogenních růstových faktorů.
Další možností je stimulace obranných mechanizmů hostitele včetně specifických a nespecifických
imunologických přístupů a strategie cílené přímo na změnu nádorového růstu a diferenciace
terapeutickým ovlivněním patofyziologických mechanizmů.
Imunoterapie je intervence do imunitních mechanizmů hostitele s cílem obnovit nebo modifikovat
funkce imunitního systému (substituční, supresivní nebo stimulační, aktivní vs. pasivní,
specifická a nespecifická). Buněčná imunoterapie spočívá v podání buněk imunitního
systému s protinádorovou aktivitou vedoucí k cílenému zasažení nádorové tkáně a překonání
tolerance a imunosuprese vyvolané nádorem.
Terčem pro imunitní reakci mohou být i nádorové antigeny, kterými se nádorové buňky liší
od normálních. Nádory však vykazují mnohdy velmi malou specifickou imunogenitu.
Nespecifická buněčná imunoterapie posiluje protinádorovou imunitu nezávisle na specifických
nádorových antigenech. Principem je kultivace efektorových buněk ex vivo s látkami,
které aktivují nebo posilují jejich protinádorový účinek (lymphokine-activated killer LAK
buňky, natural killer NK buňky, aktivované monocyty-makrofágy). Tyto postupy jsou zkoušeny
desítky let, ale praktické využití je stále malé.
V současné době se vyvíjejí rovněž tzv. protinádorové vakcíny, které navozují specifickou
imunitní odpověď proti nádorovým buňkám v primárním nádoru i metastázách. Využívají se
k tomu dendritické buňky.
16.9 TERAPEUTICKÉ ASPEKTY VYUŽITÍ CYTOKINŮ
Biologická terapie s využitím cytokinů a růstových faktorů představuje zcela nový přístup.
Hemopoéza může být ovlivňována buď hemopoetickými růstovými faktory (kolonie stimulující
faktory, interleukiny) nebo negativními regulátory, které mohou zabránit poškození kmenové
buňky během chemoterapie. Na základě poznatků o autokrinních mechanizmech růstu
mohou být klidové maligní buňky uvedeny do buněčného cyklu svými růstovými faktory, čímž
se stanou citlivější k chemoterapii. Je však nutné si uvědomit, že vědomosti o biologické terapii
jsou teprve na počátku, zvláště pokud se týče všech aspektů fascinující propojené sítě cytokinů.
Proto je nutná blízká spolupráce mezi preklinickými a klinickými badateli.
Cytokiny a růstové faktory přenášejí signály mezi hemopoetickým a imunitním systémem
buď samotné, nebo indukcí uvolňování dalších cytokinů. Je nutné si uvědomit, že ovlivňování
327
pacientů cytokiny podléhá zcela jiným pravidlům, nežli působení cytotoxickými látkami. Cytokiny
mají široké spektrum účinků in vivo jako je modulace imunitní odpovědi, stimulace
hemopoézy, přímá regulace buněčného růstu a diferenciace, toxicita pro nádorové buňky,
účinky na vaskularizaci nádorů apod. Navíc nevykazují jen primární účinky, ale spouštějí kaskádu
sekundárních účinků.
Některé z těchto faktorů jsou běžně používány, ale potenciální klinické využití není úplně
objasněno. Využívají se faktory uplatňující se v pozitivní i negativní regulaci, v autokrinním
růstu a imunomodulační látky. Podpora hemopoézy je nutná nejen u hemopoetických malignit,
ale také při ozařování a chemoterapii jiných nádorů, kdy dochází k poškození krvetvorby.
V mnoha klinických studiích aplikace G- a GM-CSF zabraňuje nebo redukuje neutropenii po
chemoterapii a zvyšuje počty neutrofilů u primárních poruch kostní dřeně.
IL-3 nazývaný multi-CSF podporuje přežívání in vitro, proliferaci a vývoj multipotentních
hemopoetických kmenových buněk a komitovaných progenitorů pro granulocyty a makrofágy,
erytrocyty, megakaryocyty, eosinofily a basofily. Jedním z hlavních důvodů aplikace hemopoetických
růstových faktorů je skutečnost, že použití cytotoxických látek je striktně limitováno
dávkou. Vysoké dávky chemoterapeutik jsou s ohledem na nádor vysoce účinné, ale
dochází po nich k silné myelosupresi umožňující rozvoj infekcí a sepse. GM- a G-CSF umožňují
zvýšení jednorázové dávky chemoterapeutik nebo redukci intervalu mezi jednotlivými
aplikacemi. Také IL-3 významně zvyšuje zotavení leukocytů, neutrofilů a destiček. Růstové
faktory se také využívají pro zvýšení množství progenitorů v krvi při autologní transplantaci
buněk periferní krve (při chemopterapii) a pro zlepšení podmínek po transplantaci kostní dře-
ně.
16.10 HODNOCENÍ DAT – VÍCEROZMĚRNÉ ANALÝZY
Průnik metod molekulární biologie do onkologické diagnostiky vyžaduje zpracování multiparametrických
(vícerozměrných) souborů dat. Jedná se o data např. z „array“ analýz (DNA,
proteiny), lipidomická data a další.
K tomu jsou využívány pokročilé biomatematické a bioinformatické přístupy. Multivariační
analýzy (analýza základních komponent a diskriminační analýza) jsou využívány pro predikce
onemocnění (obr. 16-41).
328
Obr. 16-41 Vyhodnocení biomarkerů pro predikci onemocnění. (podle Hermanet P., J Clin Epidemiol
1999 : 371)
Důležitými výstupy jsou stanovené biomarkery, případně tzv. „surrogate biomarkers“ –
„náhradní“ biomarkery, které jsou využívány při stanovení diagnózy, predikce a průběhu
léčby onemocnění.
Patří mezi ně
 důležité genetické a cytogenetické markery,
 exprese významných regulačních genů,
 aktivity specifických enzymů,
 cytokinetické parametry,
 parametry angiogeneze, atd.
Provádí se rovněž vyšetření na chemorezistenci v testech in vitro (MTT test) a související
znaky jako je exprese proteinů souvisejících s rezistencí (MRP, PGP).
Tato data doplňují standardní klinická vyšetření a nespecifické ukazatele imunologického
a fyziologického stavu pacienta.
Je nutné vytvořit systém hodnocení takovýchto dat s cílem určit jejich prognostický význam
a zajistit zpětnou vazbu lékaře k těmto hodnoceným datům. To směřuje k individualizaci
léčby, která může přinést výrazný prospěch pro pacienta (obr. 16-42).
329
Obr. 16-42 Vzájemný vztah experimentálních dat, klinických dat a jejich biomatematického vyhodnocování
směřující k zlepšení predikce a terapie nádorových onemocnění.
Kontrolní otázky k tématu:
 Proč je důležitá prevence onemocnění?
 Jak lze charakterizovat primární, sekundární prevenci a terapii?
 K čemu je užitečné sestavování tzv. „family trees“? Jste schopni sestavit alespoň částečné
takové schéma ve vaší rodině?
 Co je to chemoprevence? Vyjmenujte některé chemopreventivní látky.
 K čemu slouží nádorové markery a jakého mohou být charakteru? Uveďte některé pří-
klady.
 Jaký je rozdíl mezi buněčnými a genetickými nádorovými markery? Uveďte příklady.
 Jaké metody se využívají k diagnostice nádorového onemocnění a k detekci jeho mar-
kerů?
 Podle čeho jsou nádorová onemocnění klasifikována?
 Jaké základní léčebné metody jsou využívány u nádorových onemocnění?
 Jaké jsou nejvyužívanější typy chemoterapeutik?
 Čím je charakterizována biologická terapie?
330
 K čemu slouží podpůrná a paliativní léčba?
 Kdy se využívá metody autotransplantace krevních buněk?
 Jaké jsou představy o budoucím využití transplantace kmenových buněk?
 Jaké jsou výhody individualizované léčby?
 Čím se zabývají obory prediktivní onkologie a molekulární patologie a jaké přístupy
využívají?
 Kde jsou v klinice běžně využívány lipidy?
 Jakými základními mechanizmy působí cytostatika a jak jsou jejich účinky závislé na
použité koncentraci?
 Jaký význam mají tzv. nádorové kmenové buňky?
 Jaké výhody má využití kombinované terapie?
 Který typ nádoru reaguje lépe na terapii – rychle či pomalu rostoucí?
 Které mechanizmy v sobě může zahrnovat rezistence k léčebné látce?
 Co znamená pojem multiléková rezistence?
 Které důležité faktory se účastní buněčné detoxifikace?
 Jak mohou být účinky léků ovlivněny reparačními schopnostmi DNA?
 Jaký je význam p53 v odpovědi na chemoterapii?
 Charakterizujte využívané prediktivní nebo prognostické markery.
 Jaké další terapeutické přístupy jsou využívány na základě nových vědeckých poznat-
ků?
 Jak je využívána tzv. imunoterapie?
 Jak mohou být v léčbě nádorů využity cytokiny?
 Jaké přístupy jsou využívány pro hodnocení onkologických dat?
331
Doporučená a použitá literatura
Literatura
B. Alberts et al. Základy buněčné biologie. Espero Publishing. Překlad z anglického originálu Essential
Cell Biology, Garland Publishing, New York, 1998
B. Alberts et al.: Molecular Biology of the Cell, 4rd edition, Garland Science, New York 2002
R. A. Weinberg. Biology of Cancer, Garland Science, 2007, CD-ROM
U.R. Folsch, K. Kochsiek, R.F. Schmidt: Patologická fyziologie, GRADA Publishing, Praha 2003
Z. Adam, J. Vorlíček a kolektiv. Hematologie II: Přehled maligních hematologických nemocí. GRADA
Publishing, spol. s r.o., 2001
Z. Adam, J. Vorlíček, J. Koptíková: Obecná onkologie a podpůrná léčba, GRADA Publishing, Praha
2003
Z. Adam, J. Vorlíček, J. Vaníček a kolektiv. Diagnostické a léčebné postupy u maligních chorob (druhé,
aktualizované a doplněné vydání). Grada Publishing, a.s., 2004
P. Klener: Klinická onkologie, Nakladatelství Galén a Karolinum UK Praha, 2002
J. Krejsek, O. Kopecký: Klinická imunologie, NUCLEUS HK, 2004
V. Hořejší, J. Bartúňková: Základy imunologie, 2. vydání, Triton, Praha 2002
A. Rejthar, B. Vojtěšek: Obecná patologie nádorového růstu, GRADA Publishing, s. r. o., 2002
M. Jablonská a kol.: Kolorektální karcinom. Časná diagnóza a prevence, GRADA Publishing, s.r.o.
2000
Epigenetics and Human Health: Linking Hereditary, Environmental and Nutritional Aspects. Eds.
Haslberger A.G., Gressler S. WILLEY-VCH Verlag GmbH & Co. KGaA, Weinheim, 2010
Cell Adhesion: Frontiers in Molecular Biology. Ed. Beckerle M.C., Oxford University Press, 2001
K. M. Debatin, S. Fulda: Apoptosis and Cancer Therapy (Vol. 1, 2), WILLEY-VCH Verlag GmbH &
Co. KGaA, Weinheim, 2006
Cell Cycle Control and Dysregulation Protokols. Cyclin, Cyclin-Dependent Kinases, and Other
Factors. Metods in Molecular Biology, Vol. 285. Eds. Giordano A. and Romano G., Humana Press
Inc., 2004
Filip S., Mokrý J., Hruška I. Kmenové buňky: Biologie, medicína, filozofie. Edice Makropulos. Praha:
Galén, 2006
T. Eckschlager a kolektiv. Průtoková cytometrie v klinické praxi. Grada Publishing, 1999
Z. Wilhelm a kolektiv. Výživa v onkologii. Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských
zdravotnických oborů, Brno, 2004
D. Heber et al., Nutritional Oncology, Elsevier Inc., 2006
332
Biochemistry of Lipids, Lipoproteins and Membranes, 5th edition. Eds. Vance D.E. and Vance J.E.,
Esevier, 2008
Dietary Omega-3 Polyunsaturated Fatty Acids and Cancer, Eds. Calviello G., Serini S. Springer
Science+Business Media B.V., 2010
S. Štípek a kol.: Antioxidanty a volné radikály ve zdraví a v nemoci, GRADA Publishing, s.r.o. 2000
Oxidants in Biology: A Question of Balance, eds. Valacchi G. and Davis P. A., Springer Science
&Business Media B. V., s 2008
Carcinogenesis, Vol. 21, 2000 – celé číslo
Carcinogenesis, Vol. 31, 2010 – celé číslo
Internetové zdroje
http://www.insidecancer.org/
Reviews
J. Hofmanová, M. Machala, A. Kozubík: Epigenetic mechanisms of carcinogenic effects of xenobiotics
and in vitro methods of their detection. Review. Folia Biologica (Prague) 46, 165-173, 2000.
Kozubík A., Vaculová A., Souček K., Vondráček J., Turánek J., Hofmanová J.: Novel anticancer platinum(IV)
complexes with adamantylamine – their efficiency and innovative chemotherapy strategies
modifying lipid metabolism. Metal-Based Drugs (review article), vol. 2008, Article ID 417897, 15
pages, 2008.
Hofmanová J., Souček K., Vaculová A., Kozubík A.: Fatty acids in the modulation of reactive oxygen
species balance in cancer. Chapter 6. In: monography „Oxidants in Biology: A Question of Balance”,
edited by Valacchi G. and Davis P. A., Springer Science &Business Media B. V., pp. 129-154, 2008.
Hofmanová J., Vaculová A., Kozubík A.: Regulation of the metabolism of polyunsaturated fatty acids
and butyrate in colon cancer cells. Review. Current Pharmaceutical Biotechnology 13, 2012, Bentham
Science Publishers.
Skender B., Hyršlová Vaculová A., Hofmanová J.: Docosahexaenoic fatty acid (DHA) in the regulation
of colon cell growth and cell death: a review. Biomed Pap Med Fac Univ Palacky Olomouc Czech
Repub. 156(3): 186-199, 2012