Biogeochemické cykly
Biogeochemické cykly se dějí jak v rámci ekosystémů, tak v globálním měřítku.
C, H a O – významné prvky/živiny – mají společné cykly – protichůdné síly fotosyntézy a
respirace.
Malý atmosférický rezervoár CO2 je ovlivňován člověkem – mikrobi mohou pomoci v boji
proti zvyšování koncentrace CO2 se všemi jejími důsledky.
Cykly – pohyb a přeměny materiálů biochemickými aktivitami – atmosféra – hydrosféra –
litosféra – děje se na globální úrovni a hluboce ovlivňuje geologii i současné prostředí naší
planety.
Fyzikální transformace - rozpouštění, srážení, volatilizace, fixace
Chemické transformace - biosyntéza, biodegradace, oxidoredukční biotransfromace
A kombinace obou předešlých skupin
Spolu způsobují translokaci materiálů – z vody do sedimentů, z půdy do atmosféry….
Všechny živé organismy se podílí, ale mikrobi, díky své všudypřítomnosti, rozsáhlým
metabolickým schopnostem a vysoké enzymatické aktivitě, hrají rozhodující roli.
Cykly poháněny přímo či nepřímo energií slunce, nebo redukovaných minerálů – je
absorbována, přeměněna, dočasně skladována a nakonec rozptýlena – tedy teče přes systémy.
Tok energie je fundamentální pro funkci ekosystémů . Kde přes systémy teče energie, tam se
materiály cyklicky přeměňují a mají tendenci v systému zůstat.
Biogeochemické aktivity změnily během geologických věků fundamentálně podmínky na
Zemi – zásadní byl rozklad abioticky vytvořené organické hmoty na primitivní Zemi časnými
heterotrofními formami života a změna původně redukující/redukční atmosféry na oxidativní
prvními kyslík produkujícími fototrofy. Současné biogeochemické procesy však mají
tendenci být cyklické. Z toho plyne dynamická rovnováha mezi různými formami
„cyklovaných“ materiálů. Bez toho by nemohla existovat současná fyziologická diverzita
života. Ale ne všechny biogeochemické aktivity připomínají uzavřené cykly. Materiály
mohou být importovýny i exportovány z ekosystémů. Některé (fosilní paliva, vápenec) mohou
být odstraněny z aktivních mikrobiálních cyklů na mnoho miliónů let. Ekosystémy se liší
v účinnosti, kterou si podrží specifické materiály jako esenciální živiny. Habitaty schopné
podržet živiny (korálové útesy, tropický prales) jsou schopné udržet vysokou intenzitu
produktivity i v podmínkách prostředí chudého na živiny. Povrchová vrstva oceánů
(epipelagic) i přes vhodné podmínky (dostatek světla a vhodná teplota) má malou schopnost
podržet esenciální živiny a má proto nízkou intenzitu primární produkce limitovanou
živinami.
Prvky, které jsou esenciálními součástmi živých organismů, nazýváme biogenní. Ty se
nejčastěji zúčastní biogeochemických cyklů. Protože musí splňovat určitá kritéria co do
atomové hmotnosti a chemické reaktivity, nejsou v periodické tabulce distribuovány náhodně,
ale jsou v jejích prvních pěti periodách – jejich biologická funkce se dá dopředu předpovědět
(ve tom smyslu, že někde v organismu budou potřebné).
Intenzita cyklů každého prvku odpovídá zhruba množství tohoto prvku v biomase:
Makrobiogenní prvky – C, H, O, N, P, S – intenzivní koloběh/cykly
Mikrobiogenní – Mg, K, Na, halogeny – nižší intenzita
Stopové prvky – B, Co, Cr, Cu, Mo, Ni, Se, Sn, V, Zn – méně intenzivní cykly
Fe, Mn, Ca, Si – vyjímky:
Fe, Mn – intenzivní cykly – oxidoredukční reakce
Ca, Si - méně významné v protoplasmě, ale významné ve strukturách endo a exo skeletonu
v mikro/makroorganismech – cykly v globálním měřítku – miliardy tun za rok.
I neesenciální a toxické prvky mají své cykly.
Rezervoár/pool – v globálním měřítku – stabilní v časovém rámci lidstva – změny
v geologických dobách.
Rezervoáry v určitých habitatech – různá velikost.
Velikost je důležitý parametr – zvl. z hlediska narušení cyklů
Cykly studujeme zvlášť, i když jsou ve skutečnosti všechny propojené. Obzvláště to platí o
cyklech C, H, O - procesy fotosyntézy a respirace.
Cyklus uhlíku
U všech cyklů je dobré si uvědomit globální rezervoáry – jejich velikost a zda jsou aktivně
zapojené v cyklu toho daného prvku.
Nejaktivnější část cyklu C – atmosférický CO2 – 0,034% atmosféry, nebo také 700 miliard
tun C
Rozpuštěný anorganický C (CO2, H2CO3, HCO3
,
CO3
2)
– v povrchové mořské vodě - 500
miliard tun C
Obě složky v rovnováze
Plus pomalá výměna s hlubokomořským C – cca 34.500 miliard tun C – vertikální cirkulace
mořské vody
Živá biomasa – 450-500 miliard tun
Mrtvá, ale ne fosilní (humus, organické sedimenty) 3700 miliard tun
To vše dohromady jsou aktivně cyklované rezervoáry.
Fosilní paliva – 10.000 miliard tun
Uhlíkaté sedimentární horniny – 20.000 miliard tun
Ale minimální účast na cyklech – ale s průmyslovou revolucí změny!!!
Přirozená intenzita cyklu C v oceánech a na pevnině je blízko stabilnímu stavu, ale lidstvo
narušilo rezervoár C (CO2) v atmosféře – fosilní paliva, lesní biomasa, půdní humus:
Toto lidské přispění by mělo znamenat ještě větší zvýšení koncentrace CO2 v atmosféře, ale
část vyprodukovaného CO2 byla zjevně absorbována mořem a i suchozemskou biomasou.
Mikrobi mohou přispět k omezení hrozby zvyšující se koncentrace CO2 v ovzduší (skleníkový
plyn) – teoreticky jde připravit geneticky modifikované mikroby ke zvýšenému příjmu CO2.
Možná by ale šlo o zbytečné úsilí – obrovské plochy tropických oceánů s dostatkem
slunečního svitu mají omezenou produktivitu díky nedostatku některých prvků. Například
přidání minimálního množství železa může mít obrovský efekt na produkci fotosyntézy
(Liebigovy zákony - Liebig's law of the minimum – růst neregulován celkovým množstvím
minerálů/zdrojů, ale těmi, které jsou v minimu – tzv. limitující faktor). A většina
vyprodukované biomasy by byla uložena v hlubokomořských sedimentech (a tak odstraněna
z koloběhu) na miliony let. Tato hypotéza byla testována v rovníkovém Tichém oceánu, jižně
od Galapág. Obsah železa zde byl ve vodě 0,03 nanomolární. 480 kg Fe sulfátu bylo
aplikováno na oblast 8 km2. Podle satelitních snímků i konvenčních měření mělo přidání
železa výrazný, ale krátkodobý vliv. V prvních třech dnech po přidání se fotosyntéza více jak
zdvojnásobila, ale nedosáhla desetinásobného zvýšení pozorovaného v přípravných pokusech
v lahvích. Zřejmě došlo k rychlému vysrážení a ponoření železa do hlubších vrstev. Velký
vliv má špatná rozpustnost třímocného železa v mořské vodě. Čili praktická aplikace je zatím
obtížná. Nicméně zvýšená koncentrace CO2 v ovzduší tu již byla – v období křídy byla
koncentrace CO2 možná 6x vyšší než dnes a život vzkvétal. Možnosti kompenzace zvýšenou
oblačností a podobně.
Zvýšená koncentrace CO2 bude mít malý přímý efekt na mikrobiální aktivitu, ale významné
nepřímé efekty – zvýšení teploty atd……
Další příspěvek – atmosférický metan – ropné a plynové vrty, produkce ze skládek, dobytek,
rýže - metan pohlcuje teplo (sluneční záření) 4-5x víc jak CO2
Nicméně předpovědi jsou nejisté – zvýšená oblačnost (možný efekt oteplování) může snížit
oteplování
Také není jisté, jak se do cyklu zapojí činnost mikrobů a rostlin – vyšší spotřeba, nebo
naopak produkce?!
Transfer C přes potravní řetězec
Autotrofové – fixace CO2 – u mikrobů se jedná o fotosyntetické a chemolitotrofní organismy.
Nejdůležitější jsou řasy, sinice a zelené a purpurové fotosyntetické bakterie.
Chemolitotrofové přispívají méně.
Základní pro fixaci CO2 je Calvinův cyklus., mikrobi mohou také využít systém fosfoenol
pyruvát karboxylázy.
Heterotrofní mikrobi – jen výměna CO2, někteří chemolitotrofové pro fixaci CO2 využívají
zmíněný systém fosfoenol pyruvát karboxylázy, nebo pentozo-fosfátový cyklus.
Primární producenti sami část nafixovaného prodýchají, zbytek zpracují heterotrofové –
nazpět dýcháním.
Čistá produktivita komunity – to, co se z nafotosyntetizovaného neprodýchá – akumulující
se organická hmota v případě pozitivní produktivity; v případě negativní – musí zde být
přísun alochtonní organické hmoty.
Něco jiného je „stending biomass“ – jde o uloženou energii
Určení intenzity primární produkce – buď měřením toků kyslíku, nebo CO2; O2 zanedbává
produkci anaerobních a chemolitotrofních bakterií.
Primární produkce – vyjadřuje se v množství na m2 za rok.
Méně než 0,1% sluneční energie dopadající na zemský povrch je využito pro fotosyntézu –
produkce 150 miliard tun suché hmoty za rok. I v zemědělských ekosystémech je využití jen
kolem 1%.
Transfer energie v org. hmotě – v krocích – co krok, to jedna trofická úroveň.
Jen 10-15% biomasy z každé trofické úrovně je přenesena do další úrovně – zbytek/většina se
prodýchá, nebo vstoupí do rozkladné (decay) části potravního řetězce.
Horní – gross/net produkce
Čistá produkce zůstává po respiraci primárních producentů – je k dispozici
konzumentům
Střední – heterotrofové nekonzumují veškerou čistou primární produkci – akumulace org.
hmoty v ekosystému (je zde čistá produkce ekosystému) – v časných fázích sukcese
Spodní – konzumenti využijí veškerou primární produkci – respirace je v rovnováze
s celkovou primární produkcí - klimax
Ve většině terestriálních a mělkovodních systémů jsou primárními producenty zelené
rostliny a dominantní konzumenti herbivoři bezobratlí i obratlovci.
Mikrobiální primární producenti významní jen v extrémních habitatech, kde se nedaří
rostlinám.
S výjimkou příbřežních oblastí jsou mikrobi zodpovědní za většinu primární produkce
v oceánech – je to cca ½ fotosyntézy na Zemi. V těchto oblastech je také převaha
mikrobiálních „grazers“ (protozoa planktonu) - s nimi významní ještě bezobratlí
v zooplanktonu.
Nejmenší plankton je zodpovědný za většinu primární a sekundární produktivity –
nanofytoplankton (menší než 20um) tvoří většinu biomasy fytoplanktonu v mořské vodě a
pikoplankton (menší než 2 um) vyprodukuje významnou část biomasy. Obě složky nejlépe
uzpůsobené nedostatku základních minerálních živin v oceánech – rostou zde asi velice blízko
maximální rychosti/intenzitě.
Značná část organického uhlíku fixovaná fytoplanktonem vstupuje do pelagického
potravinového řetězce jako rozpuštěná a neživá „particulate“ organická hmota – ta
zabudována do bakteriální hmoty a ta konzumována fagotrofními microflagelates (100
bakterií na 1 microflagelates) – ti spotřebují 30-50% bakterií za den.
Rozkladná část (decay) potravinového řetězce je dominována mikrobiálními formami ve
vodném i terestriálním systému – rozklad nedokonale strávené organické hmoty a rozklad
mrtvých ale nekonzumovaných rostlin a živočichů.
Lesy a slaniska – rozkladná část - až 80-90% celkového toku energie
Vodní ekosystémy - grazers/konzumenti spotřebují většinu primární produkce
Cyklus uhlíku v rámci habitatu
Degradace a recyklace organické hmoty je ve většině habitatů uskutečňována heterotrofními
makro- a mikroorganismy. Mikrobiální aktivity jsou klíčové jak z hledisky kvantity, tak i
kvality jejich podílu. Za aerobních podmínek makro a mikroorganismy se společně podílí na
biodegradaci jednoduchých organických látek e některých polymerů, ale za anaerobních
podmínek jsou mikroorganismy nezastupitelné (unikátní). Jsou také zodpovědné za recyklaci
nejrozšířenějších, ale obtížně rozložitelných polymerů – celulózy a ligninu. Také ale
humusových materiálů, uhlovodíků a mnoha syntetických látek produkovaných lidstvem.
Nejvíce transformací C se děje za aerobních podmínek – biodegradace C-H a ligninu; na
druhé straně například methanogeneze – jen za anaerobních podmínek. Z toho plyne vytváření
biogeochemických zón (zonálnosti) v habitatech.
Respiratorní metabolismus dá více energie ve srovnání s fermentativním, který vyžaduje
konzumaci většího množství organické hmoty k podpoře stejné biomasy jako respirace.
Kompletní respirace končí CO2, u fermentace se navíc akumulují nízkomolekulární alkoholy
a organické kyseliny. V tomto bodě existuje více cest, kudy se bude metabolismus ubírat.
Anaerobní podmínky se mohou změnit v aerobní (vyschnutí zaplavené půdy) – pak další
využití aerobně. Anaerobní produkty mohou z prostředí difundovat a být posléze využity
(vstřebání kyselin do krve přežvýkavce). Nebo další využití v původním prostředí – současná
redukce nitrátů nebo sulfátů.
Methanogeneze a metylotrofie
Metanogeni – unikátní skupina archeí – v anaerobním protředí při redox potenciálu -350 až -
450mV- CO2 využíván jako akceptor elektronů; redukují CO2 za použití H2 z fermentačních
procesů. CO2 – jediný zdroj C – chemolitotrofové. Mohou také využít karbonátovou formu
CO2 – tedy HCO3
-
.
Konverze CO2 na metan proběhne za účasti mnoha neobvyklých koenzymů. Přeměna CO2 na
buněčný materiál – nevyužívá ribulózodifosfátovou dráhu (jako ostatní chemolitotrofové), ale
dráhu acetyl-CoA syntázy. Někteří metanotrofové využívají i metanol, acetát a metylaminy.
Subtropické asociace metanotrofů s jinými anaeroby – mohou využívat i další látky – jsou
závislé na produkci těchto látek jinými mikroby.
Plynný metan – koncová redukovaná uhlíkatá sloučenina – bez vhodného místa pro uplatnění
elektronů (electron sink) nemůže být dál metabolizován.
Metan – umí ho metabolizovat jen specializovaná skupina organismů – methylotrofové.
Obligátní využívají jen metan, metanol, format, CO a pár dalších redukovaných
jednouhlíkatých sloučenin. Metylotrofové – v sedimentech v přechodné zóně mezi produkcí
metanu a redukcí sufátů. Část metanu do atmosféry – současná koncentrace 1,7ppm stoupá
ročně o 1%.
Acetogeneze
Fakultativní chemoautotrofní anaerobové – redukce CO2 s H2 na acetát místo metanu.
Menší energetický výtěžek. Využívají i CO, formát, metanol.
Cyklus CO
Mikrobi zapojeni v cyklu přímo i nepřímo.
Roční produkce CO – 3-4 miliardy tun – fotochemická oxidace metanu a jiných CH sl.
v atmosféře; stopy produkovány mikroby a zvířaty při respiraci rozkladem hemových
sloučenin. Dalším zdrojem je obskurní fotochemická boční reakce při fotosyntéze. Sinice a
řasy spolu s fotooxidací rozpuštěné organické hmoty produkují ročně v oceánech cca 0,1
miliardy tun, podobně přispějí rostliny a půda. Antropogenní příspěvek – z fosilních paliv a
pálení biomasy – 1,6 mld tun. Doby obratu CO v atmosféře je 0,1 – 0,4 roku.
Destrukce CO – fotochemické reakce na CO2. Významný podíl na destrukci CO mají oceány
a půda – zvláště půda představuje významný sink pro CO (oceány naopak jsou producenti).
Limity mikrobiální recyklace/oběhu C
Schopnosti mikrobů nemají limity, ale nepříznivé podmínky prostředí (nedostatek O,
kyselost, vysoká koncentrace fenolů a tanninů) mohou zabránit degradaci některých typů
přirozených substrátů - některé půdy, rašeliny, některé vodní sedimenty. Výsledkem jsou
fosilní paliva a odstranění C z oběhu; tvorba huminových látek je meziproduktem mezi
oběhem a depozicí fosilních paliv. Huminové látky v půdě – staré 20 až 2000 let, rašeliniště
ještě starší.
Významný je vliv molekulární struktury sloučeniny – DDT, PCBs – rezistentní – akumulace
v biosféře.
Mikrobiální degradace polysacharidů
Biodegradace rostlinných polymerů v terestriálních ekosystémech je významný proces.
Rostliny – zásadní přísun organického C do půdy – půdní mikrobi – transformace jejich
strukturálních polymerů. – CO2 zpět do atmosfery, tvorba huminových materiálů i
jednodušších organických molekul pro další populace.
Podobně mikrobi v zažívacím traktu býložravců.
Recyklované polymery – celulóza, hemicelulóza a chitin.
Celulóza – v půdě rozklad pomocí hub (Aspergillus, Fusarium, Phoma, Trichoderma),
bakterií (Cytophaga, Vibrio, Polyangium, Cellulomonas, Streptomyces, Nocardia).
Pod pH5,5,- převládá degradace vláknitými houbami, pH5,7-6,2 různé houby a Cytophaga,
při neutrální reakci Vibrio a opět houby.
Degradace celulózy za aerobních i anaerobních podmínek:
Aerobně – houby a aerobní a fakultativně anaerobní bakterie – výsledkem je CO2, voda a
biomasa.
Anaerobně – Clostridium - - nízkomolekulární mastné kyseliny CO2, voda a biomasa. Houby
se podílí málo.
Degradace za zvýšené teploty – Clostridium termocellum.
Cellulázy: C1 enzym, Cx nebo beta-1,4-glucanase a beta-glucosidase – úplný rozklad
vyžaduje účast všech tří enzymů.
C1 enzym – především na přirozené/nenarušené celulóze
Cx enzym naopak jen částečně narušenou celulózu
- dva typy reakce – endo-beta-glucanase – náhodné štěpení uvnitř molekuly – vzniká
cellobioza a různé oligomery
- exo-beta-glucanase – atakuje řetězec blízko krajů- vzniká cellobioza.
Beta-glucosidase – degraduje cellobiozu a různé oligomery – vzniká glukóza.
Hemicellulozy - - nejsou podobné celulóze, jde o polysacharidy složené z různě
uspořádaných pentóz (xylosa, arabinosa), hexoz (manose,, glukose, galaktose) a/nebo
uronových kyselin – glukuronova, galakturonova.
Degradace houbami a bakteriemi – např. Bacillus, actinobacterie,…
Vosky, škrob, pektiny – také degradovány
Chitin – houby, arthropoda – vyprodukuji mnoho milionů tun ročně ve vodních i
terestrialních systémech.
Chitinázy – štěpení z redukovaného konce, nebo náhodně – výsledkem diacetylchitobioza – ta
hydrolyzována na N-acetylglukozamin.
Nebo je chitin nejprve deacetylován na chitosan a ten depolymerizován na chitobiozu.
Glukozamidázy dokončí degradaci na glukózamin.
Chitin je degradován mnoha bakteriemi, houbami, ale i bezobratlí i obratlovci produkují
chitinasy (na rozdíl od degradace celulózy).
Agar – degradace pár druhy bakterií – Agrobacterium, Flavobacterium, Bacillus,
Pseidomonas, Vibrio.
Degradace ligninu
Je ho ve vyšších rostlinách téměř stejné množství jako celulózy a hemicelulózy. Je ve dřevě,
ale i stoncích trav spolu s celulózou a hemicelulózou – dodává pevnost a ochraňuje
polysacharidy svou odolností k biodegradaci.
Má aromatickou strukturu – jednotky fenylpropanu spojené vazbami C-C a C-O-C do
vysoce komplexní 3D struktury; polymerizace se neděje na povrchu enzymu, ale oxidázy a
peroxidazy produkuji reaktivní quinon-methid radikály, které polymerizují spontánně – čili
lignin není opticky aktivní a náhodnost jeho polymerizace zapříčiňuje problematickou
degradaci. Tím se blíží degradaci humusu, ta ale ještě obtížnější.
Rychlost biodegradace podstatně nižší než u celulózy nebo hemicelulóz.
Intaktní lignin není degradován anaerobně, jen fragmenty produkované alkalickou degradací
ligninu již mohou být degradovány anaerobně.
Dřevokazné houby se dají rozdělit na dvě skupiny podle toho, zda degradují jen celul´ozu,
nebo celulózu a lignin:
1) celulolytický rozklad dřeva – červená nebo hnědá hniloba – načervenalé dřevo hnědne
uvolňovaným ligninem – stává se křehké, lámavé, ubývá na váze i objemu
2) ligninolytický rozklad dřeva – houby mají celulolytické i lignolytické enzymy – dřevo
je světlé (bílá hniloba), ztrácí na hmotnosti, ale ne na objemu – houby způsobující
bílou hnilobu , nebo také lignovorní.
Intaktní dřevo atakováno nejprve „brown-rot“ a „white-rot“ (Armillaria; hlíva) houbami –
basidiomycetes. Brown-rot fungi nějak (nevíme jak) obejdou ochranu ligninem a degradují
celulózu a hemicelulozu – dřevo se rozpadne na hnědý prášek – lignin.
White-rot houby – degradují přednostně lignin – zanechají měkké vláknité zbytky celulózy.
Oboje houby jsou taxonomicky příbuzné a pracují buď společně, nebo po sobě.
Depolymerizace ligninu – fenoly, aromatické kyseliny, aromatické alkoholy a některé z nich
pak degradovány na CO2 a vodu, jiné přetvořeny na humus. Humus vzniká ale i z dalších
organických látek.
Vodní prostředí
Autochtonní materiál (řasy, bakterie) – je ho méně a je jednodušší ve srovnání s terestriálními
systémy. Je v něm i více dusíku.
V moři je max. 1mg organického C/litr
Cyklus vodíku
Největší rezervoár H je voda – cyklus fotosyntézou a respirací – ale pomalý koloběh
(rezervoár vody je obrovský).
Voda v krystalové mřížce minerálů není v aktivních cyklech; podobně voda v ledovcích na
pólech. Také hodně H je ve fosilních plynných a tekutých CH.
H v organické hmotě – málo, ale rychlá recyklace.
Volny H2 je produkován biologicky anaerobní fermentací, také vedlejší produkt u
fotosyntézy spojené s fixací dusíku u sinic a rhizobií. Většina vyprodukovaného H2 je využita
anaerobně k redukci NO3-, SO4 2-, Fe3+ a Mn4+ k produkci CH4.
Když H2 stoupá přes okysličenou zónu půdy nebo sedimentů, je oxidativně metabolizován na
H2O a jen malá část - 7 mil tun – unikne do atmosféry.
Oceány vyprodukují cca 4 mil tun za rok, půdy představuje sink-konzumenta H2.
Produkce H2 člověkem – spalování fosilních paliv a biomasy a ve výfukových plynech (40
mil tun). Další vodík produkován v atmosféře – fotochemicky dekompozicí metanu (také 40
mil tun). Vodík z horních vrstev atmosféry se ztrácí do vesmíru (gravitace ho neudrží).
Aerobní využití H2 – fakultativní chemolitotrofní „vodíkové“ bakterie – nejúčinnější –
Alcaligenes – za využití membránových hydrogeniu i rozpustných NAD hydrogeniu.
Pseudomonas, Paracoccus, Xanthobacter, Nocardia, Azotobacter – jen ty membranové
hydrogenázy – tedy rostou na vodíku pomaleji.
6H2 + 2O2 + CO2 = (CH2O) + 5H2O
CH2O – biomasa (buněčný materiál)
Fotosyntéza a respirace – obvykle neprodukují/nekonzumují H2.
U sinic a rhizobií oddělení fotosyntézy od fixace N2 vyústí v produkci H2. U sinic toto asi jen
za laboratorních podmínek, ale u rhizobií jde o významnou produkci H2 v polních
podmínkách – energetická ztráta – šlechtění rhizobií.
Mezidruhový transfer H2 – např. mezi fermentativními a metanogenními složkami
Methanobacillus omelianskii.
Cyklus kyslíku
Ustanovení oxidativní atmosféry – nejvýznamnější biogeochemická přeměna na naší
planetě. Kyslík z fotosyntézy nejen vytvořil naši atmosféru, ale také okysličil mnoho
redukovaných minerálů – Fe a sulfidy. Kyslík uložený v železitých sloučeninách a
v rozpuštěných a sedimentárních sulfidech mnohokrát převyšuje ten v atmosféře. Tyto
minerální rezervoáry včetně uhličitanů se podílejí na koloběhu kyslíku do určité míry, ale
díky jejich obrovským zásobám je jejich obrat zanedbatelný. Nejaktivnější je atmosferický a
rozpuštěný kyslík, CO2 a H2O. Nitráty – malý, ale rychle recyklovaný rezervoár. Podobně
kyslík v živé a mrtvé organické hmotě.
Geologické „záznamy“ jasně ukazují, že oxidované sedimenty se objevují až před 1,5-1,8
miliardami let – fotosyntéza.
O2 produkovaný fotosyntézou je z atmosféry odstraňován respirací – produkce CO2 a
rekonstituce vody štěpené při fotosyntéze.
Přítomnost/absence O2 v prostředí rozhoduje o metabolických procesech, které zde
probíhají.
Energetický zisk aerobní a anaerobní degradace glukózy – 686 kcal-50 kcal. – přednostně
aerobní procesy.
Někde mikrobiální spotřeba O2 může vytvořit anaerobní podmínky – zde pak kyslík jen
v organické hmotě – vodní sedimenty a zaplavené půdy – redukce nitrátů sulfátů, sloučenin
železa, oxidovaného manganu; po jejich vyčerpání – fermentativní metabolismus a
metanogeneze.
Kyslík se do anaerobního prostředí dostane difůzí (někdy zprostředkovanou živočichy –
žížaly) nebo fotosyntézou – rostliny, sinice, řasy.
Spalování fosilních paliv – nemůže ohrozit obsah kyslíku v atmosféře – spálení všech zásob –
pokles jen o 3%.
Cykly/obrat CO2, O2 a H2O ve fotosyntéze/respiraci je velice vyvážený, ale rychlost obratu
je díky různé velikosti rezervoárů rozdílná :
CO2 – každá molekula je asimilována 1x za 300 let
O2 – respirována +x za 2000 let
H2O – je rozložena ve fotosyntéze 1x za 2 mil. let
Cyklus dusíku
N - -3 v amoniaku
+5 v nitrátech (NO3-)
Nachází se v AK, NK, aminocukrech a jejich polymerech.
V atmosféře 79%, 3,8 x1015
tun.
1,4x1016
v magmatických a sedimentárních horninách – zde ale téměř nepřístupný,
nevýměnný amoniak. Fyzikálně chemické i biologické větrání příliš pomalé, aby ovlivnilo
cykly.
Jediné přirozené akumulace N – na pobřeží Chile – rozkladem guana – je zde sucho a tak
nedochází k vymývání dusičnanů.
Anorganický N – amoniak, nitrity a nitráty – vysoce rozpustné soli – malý a aktivně
recyklovaný rezervoár.
Živá a mrtvá organická hmota - malý aktivně recyklovaný rezervoár N. V mírném klimatu
půdní org. hmota, humus, představuje významný a relativně stálý rezervoár N. N z humusu pomalou
mineralizací - v řádu desítek let a století. V tropickém klimatu - rychlá mineralizace
org. hmoty - akumulace litter a humusu je omezená.
Rostliny, živočichové a většina mikrobů vyžaduje kombinované zdroje N; schopnost fixace
atmosférického N2 -jen některé bakterie a archea a symbiotické asociace. Mnoho prostředí je
závislých na produkci organického C rostlinami jako zdroji energie, ale všechna prostředí
závislá buď na bakteriální fixaci N2, nebo na přísunu N hnojivy získanými
Haber_Boschovým procesem.
Biogeochemická (re)cyklace N je vysoce závislá na mikrobech - obr. 11.1
Jde o pohyb dusíku z atmosféry přes terestriální a akvatická prostředí - obr,11.2 - na něm
záleží produktivita daného prostředí.
Obr. 11.3 - přibližná množství N pohybujícího se v biosféře.
Fixace N2 na souši (135 mil tun) vysoce převyšuje fixaci v oceánech (40 mil.tun).
Antropogenický input - syntetická hnojiva - 30mil tun, spalování 19 mil tun, fixace
leguminózami a jinými plodinami - 44 mil tun - to se blíží celkové fixaci travních porostů
(45mil tun), lesů (40mil tun) a ostatních terestriálních oblastí - 10mil tun a mořskému
prostředí - 40mil tun.
Abioticky fixovaný N (vulkanická aktivita, ionizující záření, elektrické výboje) - 10-20%
biologické fixace.
Mikroorganismy také zodpovědní za návrat molekulárního dusíku do atmosféry denitrifikace,
a za transformace, které ovlivňují mobilitu a přístupnost fixovaného N
organismům lito- a ekosféry.
Před vstupem lidstva do cyklů N2fixace a denitrifikace byly v rovnováze. Teď to dál nejde.
Fixace molekulárního N
Enzym nitrogenáza - dva koproteiny - jeden obsahuje Mo + FE a druhý jen Fe. Vysoká
citlivost ke O2.
K fixaci je ale zapotřebí i ATP, redukovaný ferredoxin a asi i další cytochromy a koenzymy.
Amoniak je první detekovatelný produkt fixace:
N2 + 6e- = 2NH3 (delta G´0= +150kcal/mol
Amoniak je asimilován do AK - ty polymerizovány do proteinů.
Fixace prováděna mnoha volně žijícími rody.
nif geny – viz přednáška mikrobi a rostliny – složitá regulace
V terestriálních ekosystémech fixace N2 představuje nejvyšší příspěvek kombinovaného
dusíku. Symbiotická fixace 2-3 řády vyšší, než u volně žijících.
Vojtěška/Rhizobium – 300kg/ha a rok
Azotobacter – 0,5-205 kg/ha a rok
Průběh fixace se obtížně studuje – není tu vhodný radioaktivní izotop – přínosem byla
acetylénová metoda – nitrogenáza je schopná místo dusíku redukovat acetylén na etylén a ten
se dá přesně stanovit plynovou chromatografií; nitrogenáza má k acetylénu dokonce vyšší
afinitu než k dusíku – čili přiuplatnění této metody není třeba odstranit dusík. Stanoví se tedy
množství vznikajícího etylénu a přepočítá se to faktorem 1:3 na moly fixovaného N2.
Mnoho druhů bakterií je za vhodných podmínek schopno fixovat N2 – významný je redox
potenciál; aerobní fixatoři – fixují, když je koncentrace O2 pod atmosférickou koncentrací –
podloží půd, sedimenty.
Fixátoři:
Azotobacter, Beijerinkia, Chromatium, Rhodopseudomonas, Rhodospirillum,
Rhodomicrobium, Chlorobium, Azospirillum, Desulfovibrio, Desulfomaculum, Klebsiella,
Bacillus, Clostridium, Azospirillum, Pseudomonas, Vibrio, Thiobacillus; také aktinobakterie –
volně žíjící mí symbiotičtí fixátoři
V rhizosféře mohou více fixovat i volně žijící fixátoři
Akvatické prosředí - - především sinice.
Mnohé mají heterocyty - Anabaena, Aphanizomenon, Hostíc, Gloetrichia, Cylindrospermum,
Calothrix, Scytonema, Tolypothrix. – nemají v nich fotosystém II
Jiné, jako Oscillatoria, Trichodesmium, Microcoleus, Lyngbya – neznáme dobře systém
ochrany proti O2 – někdy časová separate fotosyntézy a fixace; nebo vytváří agregáty, kde
fotosyntetizují vnější buňky, vnitřní fixují – pak výměna živin.
Intenzita fixace u sinic 1-2 řády vašší než u volně žijících půdních fixátorů – rýžová púole –
až 150 kg N/ha a rok.
Azolla – Anabaena
Fixace dusíku v zažívacím traktu termitů
Amonifikace
Dělá ji mnoho rostlin, živočichů a mikrobů – převod organického N na amoniak.
Významný proces pro kontinuální produktivity ekosystémů.
V kyselých a neutrálních podmínkách – amoniak existuje jako amonný iont. V alkalických
podmínkách může být část uvolněna do atmosféry – může se pak (spolu s dalšími formami
dusíku) opět vrátit se srážkami – 38-85 milionů tun/rok.
Amonný ionr asimilován mnoha rostlinami a mikroby – do AK a dalších sloučenin - často
cestou glutamine synthetase/glutamate synthese nebo přímou amonací alfa-keto-karboxilové
kyseliny na AK.
Dusíkaté organické sloučeniny vyprodukované jedním organismem mohou být příjmány
jinými organismy.
Nitrifikace
Oxidace amoniaku nebo amonného iontu na nitrity a pak nitráty:
NH4+ + 1a1/2O2= NO2- + 2H+ + H2O
NO2- + 1/2O2= NO3Nitrifikaci
provádí omezené množství autotrofních bakterií – oba kroky jsou oddělené, dělají
je jiné skupiny mikrobů – nicméně oba procesy jsou těsně propojené a nedochází k akumulaci
nitritů. Oba procesy uvolňují energii; nitrifikační bakterie jsou chemolitotrofové a využívají
energii z nitrifikace na asimilaci CO2.
Oxidace je proces skládající se z více kroků – v prvním kroku je atom atmosferického kyslíku
zabudován do hydroxiaminu; ve druhé kroku je přidán kyslík z vody za vzniku nitritu a
vodíku. Dva atomy vodíku z vody jsou zpětně převedeny na vodu terminální oxidázou za
využití atmosférického kyslíku – vznikající nitát sníží pH prostředí.
Ačkoliv je závislý na kyslíku, další krok nitrifikace pro tvorbu nitrátů získává kyslík z vody.
Molekulární kyslík slouží jen jako elektronový akceptor.
Proces nitrifikace je aerobní.
Oxidace nitritů – jen jeden krok - dá málo energie – 100 molů nitritů musí být oxidováno na
fixaci 1 molu CO2; na totéž stačí 35 molů amoniaku.
V půdě je dominantním rodem provádějícím oxidaci amoniaku na nitrity Nitrosomonas a
oxidaci nitritů na nitráty provádí Nitrobacter.
Další bakterie provádějící nitritaci: Nitrosospira, Nitrosococcus, Nitrosolobus, Nitrosovibrio.
Nitratace: Nitrospira, Nitrospina, Nitrococcus,
Nitrobacter, Nitrospira, Nitrospina, Nitrococcus Nitrosomonas Nitrosococcus – mořské
prostředí.
Nitrobacter Nitrosomonas Nitrosospira, Nitrosococcus, Nitrosolobus – půdní prostředí.
I další mikroorganismy včetně heterotrofních bakterií a hub jsou schopny v omezené míře
oxidovat dusíkaté sloučeniny – ale přímos asi nevýznamný.
Nitrifikace významná v půdách – přeměna amoniaku na nitráty – změna náboje z pozitivního
na negativní – pozitivně nabitý amonný iont je vázán na negativně nabité jílové minerály, ale
negativně nabité nitráty volné – mohou být vymyté – ztráty a ekologické důsledky.
Redukce nitrátů a denitrifikace
Nitrát může být zabudován mnoha organismy do organických látek za využití asimilační
nitrátové redukce – dělá to mnoho mikrobů (bakterie, houby, řasy).
Mnoho enzymových systémů včetně nitrát a nitrit reduktázy – vznikne amoniak a ten do AK.
Normální koncentrace O2 neinhibuje reakci.
Za nepřítomnosti kyslíku – nitráty mohou sloužit jako terminální akceptory elektronů –
respirace nitrátů, disimilační redukce nitrátů; nitráty jsou přeměněny na celou řadu
redukovaných sloučenin a zároveň je oxidována organická hmota – mnohem větší zisk
energie než fermentace.
Existují dva typy disimilační redukce nitrátů:
Fakultativní anaerobové – Alcaligenes, Escherichia, Aeromonas, Enterobacter, Bacillus,
Flavobacterium, Nocardia, Spirillum, Staphylococcus, Vibrio – redukují nitráty za
anaerobních podmínek na nitrity, ty exkretovány, případně nekteří mikrobi je mohou
redukovat na amoniak (amonifikace nitrátů) . Tyto organismy neprodukují plynné dusíkaté
produkty – tedy nejde o denitrifikaci. Amonifikace nitrátů je významná ve stojaté vodě,
čistírnách odpadních vod a v některých sedimentech, Na rozdíl od asimilační redukce nitrátů,
není disimilační redukce nitrátů inhibována amoniakem; takže amoniak může být exkretován
ve větším rozsahu. Ve srovnání s denitrifikací ale jde z ekologického hlediska o méně
významný proces pro redukční odstranění nitritů a nitrátů.
Nenitrifikující organismy redukující nitráty, jako je Paracoccus denitrificans a Thiobacillus
denitrificans, a různé pseudomonády mají komplexnější cestu redukce:
Nitrát- nitrit – nitric oxid (NO) – Nitrou oxid (N2O) – N2:
NO3- ….. NO2- ….. NO ……N2O……N2
V půdě: Pseudomonas, Alcaligenes, Azospirillum, Rhizobium, Rhodopseudomonas,
Propionbacterium.
Obvykle je produkována směs N2 a N2O – v prostředí pak chybí sloučeniny dusíku.
Čím nižší pH, tím více N2O se vytváří; když je dostatek/přebytek redukčních látek, vytváří se
více N2.
Společně s denitrifikací je oxidována organická hmota:
C6H12O6 + 4NO3- = 6CO2 + 6H2O + N2
Denitrifikace – obvykle za striktně anaerobních podmínek (nebo alespoň omezené přítomnosti
kyslíku), nebo v anoxigenních mikrohabitatech..
Denitrifikace a nitrifikace v půdě často těsně vedle sebe – významná část NO3- vytvořená
nitrifikací difunduje do anaerobní denitrifikační zóny, kde je redukována na N2.
Některé organismy denitrifikují jen za anaerobních podmínek (Paracoccus denitrificans), jiné
respirují nitráty i za přítomnosti kyslíku (Pseudomonas, Aeromonas, Moraxella,
Arthrobacter)– proč (jakou to má výhodu) není jasné.
Cyklus N a jeho regulace je velice významná v zemědělských oblastech z hlediska zajištění
zemědělské produkce i udržení kvality pitné vody. Přístupnost fixované formy N v půdě je
dána rovnováhou mezi mikrobiální fixací N a denitrifikací, aplikací dusíkatých hnojiv a
odčerpáním dusíku zemědělskými plodinami. Správná aplikace N hnojiv musí vzít v úvahu
rozpustnost a „vyluhovací“charakteristiky použitého hnojiva a intenzitu mikrobiálních
biogeochemických aktivit. Aby se zabránilo ztrátám, N hnojiva jsou aplikována jako amonná
sůl, nebo močovina.
Tradičně se užívalo střídání zemědělských plodin k zabránění vyčerpání půdního dusíku a
snížení nákladů na hnojení. Proto se pěstují leguminózy (v našich podmínkách jetelovinyjetel,
vojteška) – symbiotická fixace dusíku.Po zaorání obohatí půdu o dusík.
Vojtěška - 100-280 kgN/ha
Jetel červený – 75-175 kg/ha
Vikev – 60-140 kg/ha
Soja (USA) -60-100 kg/ha
Fixace dusíku může být za určitých podmínek zvýšena inokulací vhodným kmenem rhizobií,
také je na půdách deficitních na molybden vhodné přidat tento prvek.
Byly prováděny pokusy získat dusík fixující obiloviny – ale dosud se to nepodařilo –
komplexní regulace fixace – tu je nejprve potřebné ZCELA pochopit a pak snad by výzkum
mohl být úspěšný.
Přílišné hnojení může vést k vážným environmentálním problémům. Chemolitotrofní
nitrifikátoři mohou přeměňovat amonný iont hnojiv příliš rychle na nitrity a nitráty, ty se
mohou vymývat – ztráty hnojiva a obohacení spodních vod dusíkem. Nitrity mohou ve
spodních vodách reagovat s aminosloučeninami za tvorby nitrosaminu – ten je silně
karcinogenní. Také nitráty jsou rizikové (ač samy nejsou výrazně toxické) – v zažívacím
traktu mohou být přeměněny na nitrity a ty jsou výrazně toxické. Kyselé prostředí v žaludku
dospělých tomu zabrání (nebo alespoň to minimalizuje), ale u dětí s nižší kyselostí žaludku je
to problém. Nitrity se kombinují s hemoglobinem – syndrom modrých dětí. Podobně škodlivé
je to i u dobytka. – nemoci nebo i smrt.
Kromě toho i nitrifikace amonných solí vede k okyselení půd – nutné vápnění. Proto se někdy
k N hnojení přidávají inhibitory nitrifikace (jako např. nitrapyrin) – zvýšení výnosu až o 10-
15% při stejné úrovni hnojení.
Cyklus síry
Síra - reaktivní prvek - valence -2 až +6
Jde o jeden z deseti nejrozšířenějších prvků v zemské kůře. V živé hmotě především jako
sulfhydrilová skupina v AK a jejich polymerech (-SH). Málokdy jde o limitující živinu.
Sulfáty (kromě sulfátů Fe a Ca) jsou dobře rozpustné. Jde o druhý nejrozšířenější anion
v mořské vodě – velký pomalu cyklovaný rezervoár.Živá a mrtvá organická hmota – menší,
ale rychleji cyklovaný rezervoár. Převážně inertní jsou zásoby síry v kovových sulfidech
hornin, elementární síra a fosilní paliva – část této zásoby uvolňuje lidstvo – spalování
fosilních paliv - destruktivnínásledky polutantů.
Rostliny, řasy a mnoho heterotrofních mikroorganismů asimiluje síru ve formě sulfátů – pro
zabudování do cysteinu, methioninu a koenzymů ve formě –SH skupin je třeba síru redukovat
na úroveň sulfidů asimilační redukcí sulfátů. H2S toxický – pro většinu mikrobů, proto jej tak
nemohou příjmat. Toxicita je při asimilační redukci odstraněna okamžitou reakcí
s akceptorem – např. serinem – tak vznikne cystein.
Rozkladem organosulfátů vznikají merkaptany a H2S – zápach. Jde o proces podobný
amonifikaci – tzv. desulfurace.
V mořském prostředí je hlavním produktem rozkladu organické síry dimethylsulfid (DMS) –
vzniká z dimethylsulfoniopropionátu (DMSP) – hlavního metabolitu mořských řas. DMS je
uvolňován během konzumace fytoplanktonu zooplanktonem a během rozkladných procesů.
Těkavý/nestálý DMS uniká z oceánů. Je odhadováno, že 90% celkového toku síry z mořského
prostředí do atmosféry je ve formě DMS. Další významný produkt je H2S. Jakmile jsou
DMS, H2S a merkaptany v atmosféře jsou fotooxidativně přeměněny na sulfáty. H2S také
může reagovat s O2 v atmosféře. H2S, který neunikne do atmosféry, může být za aerobních
podmínek oxidován, za anaerobních podmínek mohou sulfáty, podobně jako elementární síra
sloužit jako akceptory elektronů a organické substráty jsou oxidovány.
Oxidativní transformace síry
Za přítomnosti kyslíku jsou redukované sloučeniny síry schopné podpořit růst
chemolitotrofních mikroorganismů.
Beggiatoa, Thioploca, Thiothrix, Thermothrix – vláknité mikroaerofilní bakterie schopné
oxidace H2S – deposity síry v buňkách. Pokud není další H2S – síry pomalu oxidována na
sulfáty. Tyto gradientové organismy se nacházejí na rozhraní anaerobního prostředí sedimentů
a částečně oxidované vody.
Thiobacillus (thioparus, novellus)– také oxidace H2S, ale malá tolerance kyselého prostředí,
proto elementární síru spíš ukládají v buňce než dál oxidují. Některé další druhy rodu
Thiobacillus elementární síru oxidují na sírany.
Oxidace síry vede k tvorbě významných množství silné kyseliny – rozpouštění a mobilizace
fosforu a dalších minerálů – důležité pro jiné mikroby a rostliny.
Thiobacillus thiooxidans a T.ferrooxidans – mikrobiální loužení rud.
H2S může být v anaerobních podmínkách fototrofně oxidován – fotosyntetické sirné bakterie
– fotoredukce CO2 současně s oxidací H2S na So.
Některé sinice jsou schopné oxigenní i anoxigenní fotosyntézy – podílí se na fototrofní
oxidaci H2S.
Výjimku tvoří nedávno objevené ekosystémy hlubokomořských hydrotermálních průduchů.
Mořská voda proniká do zemské kůry a reaguje s horkými čedičovými horninami. Horká
anoxická hydrotermální tekutina obsahuje H2S, So,H2,NH4+, NO2-, Fe2+ a Mn2+ plus
trochu CH4 a CO – vystupuje nahoru průduchem do studené vody – teplota v průduchu od 2-
23oC do 350-400oC; při ochlazování se sráží síra a z kovových sulfidů se vytváří sloupec
(komín?) nazývaný „white or black smokers“. Komunity v hloubce 800-1000m nebo hlouběji
nedostávají žádné světlo a minimální přísun organických živin z málo produktivních vod nad
nimi, ale i tak zde biomasa je o několik řádů vyšší, než v okolí – mikrobiální koberec, škeble,
mušle, „červi“ a další bezobratlí. 6iví se spásáním (mikrobiálních biofilmů) nebo filtrováním
vody, nebo mají mikroby přímo jako symbionty. Vše je založeno na využití chemoautotrofní
oxidace redukované síry – především Beggiatoa, Thiomicrospira a další.Přispívá zřejmě i
oxidace dalších látek uvedených výše.
V jiných prostředích tvorba redukovaných minerálů využívaných k chemolitotrofní produkci
je přímo vázána na oxidaci organické hmoty produkované fotosyntézou. 4ili trvalá primární
produkce bez přispění sluneční energie je nemyslitelná i pro chemolitotrofy. 4ili popsané
komunity hlubokomořských hydrotermálních průduchů jsou unikátní – nezávislé na sluneční
energii a využívající přímo geotermální energii. Nicméně redukované minerály představují
zdroj energir jen v oxidovaném protředí mořské vody, které bylo vytvořeno oxigenní
fotosyntézou poháněnou slunečním zářením.
Reduktivní transformace síry
Voda –H2O- v oxygenní a H2S v anaerobní fototropii mají podobné funkce. Elementární síry
může být použita k respiraci. Desulfuromonas acetoxidans roste na acetátu, anaerobně
redukuje stechiometrická množství So na H2S:
CH3COOH + 2H2O+ S0
= 2Co + 4H2S
Zisk volné energie je malý (-5,7kcal/mol), ale žádný jiný zdroj C a energie není třeba.
Desulfuromonas není schopný redukovat sulfát nebo žít fermentativním metabolismem a
využívat acetát. Nachází se v anaerobních sedimentech bohatých na sulfid a elementární síru.
Žije též subtropicky s fototrofními zelenými sirnými bakteriemi (Chlorobiaceae), které
fotooxidují H2S na So a vylučují elementární síru extracelulárně. Desulfuromonas regeneruje
H2S respirací síry a alespoň částečně využívá organický materiál uvolněný buňkami
chlorobia.
Z podmořských hydrotermálních průduchů byly izolovány extrémně termofilní anaerobní a
archea schopné respirace síry s plynným vodíkem – Thermoproteus, Pyrobaculum,
Pyrodictium. Pyrodictium – optimální teplota růstu je 105oC a maximální růstová teplota –
110oC. V těchto horkých prostředích je síra přítomna v roztaveném stavu, za pokojové teploty
je hydrofobní pevná látka.
H2+So= H2S
Beijerink popsal redukci sulfátů (SO42-) jako terminálních akceptorů elektronů- tzv. „sulfate
reducers or sulfidogens“: Desulfovibrio, Desulfotomaculum, Desulfobacter, Desulfococcus,
Desulfonema, Desulfosarcina:
5H2 + 2SO22- = 2H2S + 2H2O + 2OHTaké
některé druhy Bacillus, Pseudomonas a Saccharomyces produkují H2S ze sulfátů – ale
asi jejich role není příliš významná.
Donory elektronů: vodík a sulfáty mohou sloužit jako jediné zdroje energie, ale většina
bakterií redukujících sulfát nejsou chemolitotrofové, většinou nemají enzymatický systém pro
asimilaci CO2 a vyžadují organický C. Nejrozšířenější donory elektronů jsou pyruvát, laktát a
molekulární H. Redukce sulfátů je inhibována přítomností kyslíku, nitrátů železitých iontů.
Produkce i malého množství H2S může mít velký vliv na populaci daného protředí. H2S je
extrémně toxický pro aerobní organismy- reaguje s těžkými kovy v cytochromech. Produkce
H2S v zaplavených půdách může zabít nematoda a jiné živočichy, také má negativní vliv na
na mikrobiální populaci půdy (antimikrobiální aktivita). Těžké kovy velice reagují s H2S –
srážení kovových sulfidů – typická černá barva redukovaných sedimentů. H2S může i zabít
kořeny rostlin.
Na rozdíl od specializovaných mikrobů provádějících disimilační redukci sulfátů, asimilační
redukci sulfátů provádí mnoho organismů. Produkují přitom malé množství H2S, které je
ihned zabudováno do organické hmoty. Mnoho mikrobů a rostlin může využívat sulfáty jako
zdroje S pro zabudování do proteinů a jiných biosloučenin. Kořeny rostlin lehce příjmají
sulfáty z půdy a zabudovávají je do organické hmoty.
SO42- + ATP = APS + Ppi
APS + ATP = PAPS + ADP
APS – adenosine-5‘-fosfosulfát
Ppi – pyrofosfát
PAPS – 3’fosfoadenosin-5‘-fosfosulfát
Aktivní sulfát z PAPS je následně redukován na sulfit a adenosin3‘,5‘-difosfát (PAP).
PAPS + 2e- = SO32- + PAP
S2- + 6H+ + 6e- = SO32- + PAP
S2- + O-acetylserin = cystein + H2O
Bakterie mohou frakcionovat izotopy síry: sulfát-redukující bakterie mírně preferují32S před
34S. Naopak oxidace H2S nevykazuje žádné preference isotopů. Dají se tak rozlišit sulfidy
generované biologicky od těch generovaných striktně geochemicky.
Biologická redukce sulfátů je také zřejmě zodpovědná za některé depozity elementární síry.
H2S vytvořený redukcí sulfátů může být fotooxidován na síru – za anaerobních podmínek. Za
aerobních podmínek , zvláště, pokud je kyslík limitující, H2S může být oxidován na síru
chemickou reakcí s kyslíkem, nebo mikrobiálně (Beggiatoa-Thiothrix).
V současné době byla biogeneze síry pozorována v některých Libyjských jezerech napájených
artézskými prameny obsahujícími 100mgH2S na litr vody – mikrobiální fotooxidace H2S.
Redukce sulfátů přispívá k atmosférickému cyklu síry. Biogenní sulfát uvolněný do
atmosféry – 142 milionů tun – menší polovinu představuje H2S. Dále jsou zde těkavé
organosirné sloučeniny – dimethylsulfid, trochu karbonsulfid (CS2) a karbonyl sulfid (COS).
Hlavní zdroj veškeré těkavé síry je oceán (+ trocha z bažin a jezer). V půdě jsou tyto
sloučeniny produkovány také, ale půda je naopak „sink“ pro tyto sloučeniny- různé thiobacily
rychle oxidují tyto sloučeniny na sulfáty. Pokud se tyto sloučeniny dostanou do atmosféry,
podléhají oxidačním a fotooxidačním reakcím – výsledkem jsou sulfáty.
¨
Interakce koloběhu síry a železa - - anaerobní koroze železa a oceli v půdách a sedimentech
obsahujících sulfáty. Významné pro potrubí atd. Povrch kovu spontánně reaguje s vodou za
tvorby dvojité vrstvy hydroxidu železa a vodíku. Desulfovibrio desufuricans odstraní
ochranou vrstvu H2 a vytváří H2S, který atakuje železo spontánní reakcí – vzniká sulfid
železa a vodík. Čili železo je rychle přeměňováno na hydroxidy a sulfidy železa:
Fe0 + 2H2O = Fe(oh)2 + h2
4H2 + SO4 2- = H2S + 2OH- + 2H2O
H2S + Fe2+ = FeS + H2
4Fe0 + SO4 2- + 4H2O = FeS + 3Fe(OH)2 + 2OHCyklus
fosforu
Fosfor je základní biogenní prvek – v živých systémech je především ve formě esterů a NK.
Fosfátové diesterové vazby zprostředkují spojení v NK, fosfát je základní částí ATP – většina
transferů energie.
Fosfolipidy v membránách.
Ale v exosféře není moc hojný a často limituje růst – má tendenci se v přítomnosti
dvojmocných iontů Ca2+ a Mg2+ a iontů Fe3+ za neutrální až alkalické reakce srážet.
Velké, ale pomalu „cyklované“ rezervoáry fosfátů jsou v mořském a i ostatních akvatických
sedimentech.
Malý, ale dost aktivně se podílející na koloběhu jsou rozpuštěné fosfáty v půdě a ve vodě a
fosfáty v organické hmotě.
Inertní rezervoár – fosfátové horniny – apatit – ale je čím dál více využíván pro hnojení.
Většina ale nakonec ztracena v mořském prostředí – sedimenty – možný kritický nedostatek
v budoucnosti.
Primární fosfáty – naH2PO4 – dobře rozpustný. Sekundarní a terciární fosfáty více a více
nerozpustné. Pro hnojiva jsou terciární fosfáty upravované působením kyselin na sekundární a
primární „superfosfátyů.
Mikrobiální koloběh fosforu většinou nemění oxidační stupeň fosforu. Většinou jde o
přeměnu anorganického na organický fosfát, nebo nerozpustného imobilizovaného na
rozpustný „mobilni“ fosfát.
Většinou fosfát není redukován mikroby, ale zřejmě některé půdní nebo sedimentární
mikroorganismy jsou schopné využít fosfát jako terminální akceptor elektronů – asi za
nepřítomnosti sulfátů, nitrátů a kyslíku. Finálním produktem redukce by byly fosfiny – PH3.
Ty jsou těkavé a při styku s kyslíkem podléhají samovznícení. Produkce fosfinů je někdy
pozorována poblíž pohřebních míst a mokřadů – významná dekompozice organické hmoty.
Fosfiny mohou také zapálit metan produkovaný v těchto prostředích – bludičky.
V mnoha prostředích jsou fosfáty kombinované s vápníkem – pak nerozpustné a nepřístupné
pro rostliny a mnohé mikroorganismy. Některé heterotrofní mikroorganismy jsou schopné
tyto fosfáty rozpouštět. Tyto organismy fosfáty asimilují – rozpouští čímž dojde k rozpuštění
velké části fosfátů, které mohou být využity jinými organismy. Rozpouštění se děje
organickými kyselinami. Některé chemolitotrofní organismy – Nitrosomonas, Thiobacillus –
rozpouští fosfáty produkcí kyseliny dusné a sírové.
V půdách i nerozpustné fosfátové soli železa, hořčíku a hliníku. Ferric phosphate (železitý) –
je mobilizován když mikrobi redukují železité ionty za anaerobních podmínek – zaplavené
půdy.
Rostliny a mikroorganismy lehce příjmí rozpustné formy anorganických fosfátů a asimilují je
do organických fosfátů; opačný proces katalyzují fosfatázy.
Mikrobi pomáhají rostlinám příjmat fosfáty, mohou ale s nimi také o ně soutěžit.
V mnoha prostředích je produktivita limitována koncentrací fosfátů – ve vodném prostředí
sezónní fluktuace v koncentraci fosfátů – souvisí s rozvojem řas a sinic. Srážení v mořském
prostředí silně limituje primární produkci.
Korelace koncentrace fosforu a eutrofizace vod – kveteni vod – vysoká koncentrace
organických látek – následně jejich dekompozice – anoxigenní podmínky – úhyn ryb.
Izotop fosforu 32P se hodi ke studiu pohybu prvků přes potravní řetězce – například ve
vodním protředí: nejprve je značený fytoplankton, pomaleji (konzumací fytoplanktonu)
označen zooplankton, atd. Na všech trofických úrovních prochází značení maximem a pak
ubývá, jen v sedimentech stále přibývá – Fig. 11.12
Cyklus železa
Železo je 4. nejrozšířenější prvek v zemské kůře, ale jen malé množství je k dispozicipro
biogeochemické cykly; ty sestávají převážně z oxidačně-redukčních reakcí:
Fe3+ - v alkalickém prostředí se sráží – Fe(OH)3; v anaerobní prostředí redukován na Fe2+ rozpustnější;
za určitých podmínek se ale vytvoří dostatek H2S k vysrážení železa jako sulfid
FeS.
V organických látkáchje železo často připojeno k organickým ligandům chelatací.
Chelatované ionty mohou podstoupit oxidačně-redukční transformace – využito pro transport
elektronů – cytochromy řetězců.
Téměř všichni mikrobi s výjimkou laktobacilů vyžadují železo- kofaktor mnoha enzymůa
regulačních proteinů – Fe2+-Fe3+.
Železo je ale často limutjící prvek (Fe(OH)3 – nerozpustný). Proto mají bakterie speciální
„high-afinity“ transportní systém pro získávání železa – produkce tzv. sideroforů – z řeckého
nosiči železa. Ty usnadňují rozpouštění a příjem železa. Jde o vodorozpustné molekuly o
nízké molekulární hmotnosti vysoce účinné ve vazbě železa, které je vázáno/chelatováno
mnoha hydroxilovými nebo karbonylovými skupinami a takto transportovány přes
membránu, uvnitř uvolněny a siderofory jsou pro další Fe3+.
Koncentrace železa je přísně monitorována a regulována – přebytek je pro buňku toxický.
Pseudomonády – jejich příznivý vliv na rostliny (ale i virulence patogenních kmenů) je
přikládán získávání železa pomocí sideroforů; pseudomonády mají více systémů získávání
železa i regulačních systémů.
Ve vnějším protředí, jako je jezerní voda, se nachází řada oxidovaných a redukovaných
sloučenin dle pH a redox potenciálu. Za alkalických a neutrálních podmínek je Fe2+
nestabilní a je za aerobních podmínek spontánně oxidován na Fe3+. Za těchto podmínek
mikrobi těžko získají energii z oxidace železa. Za kyselých podmínek a přítomnosti kyslíku je
Fe2+ relativně stabilní a např. Thiobacillus ferrooxidans, Leptospira ferrooxidans a některé
kmeny Sulfolobus acidocaldarius jsou schopné chemolitotrofně oxidovat železo:
2Fe2+ + 1/2O2 + 2H+ = 2Fe3+ + H2O. Stejné organismy s vyjímkou Thiobacillus
ferrooxidans mohou oxidovat redukované sirné sloučeniny.
Thiobacillus ferrooxidans, považovaný za aerobní bakterii, může za anaerobních podmínek
růst s využitím elementární síry jako donoru elektronů a Fe3+ jako akceptoru elektronů.
Aktivita bakterií oxidujících železo může vést k vytvoření depozitů železa. Spodní voda
pronikající na povrch rozpouští Fe2+ - na povrchu je oxidováno na Fe3+ a vysráží se jako
hydroxid železitý a vytváří depozity železa – ty byli v ranných industriálních dobách
využívány k tavení železa.
Většina železa v biosféře je díky kyslíkaté atmosféře udržována vv oxidované formě Fe3+.
Tam, kde se vytvoří anaerobní podmínky (omezená difuze kyslíku a zvýšená heterotrofní
aktivita) , může docházek k redukci železa na Fe2+ - Bacillus, Pseudomonas, Proteus,
Alcaligenes, clostridia, enterobacteria.
Část redukce železa může probíhat neenzymaticky – redukované produkty mikrobiálního
metabolismu (formát, H2S) reagují s Fe3+.
V půdě je redukce železa spojována s procesem oglejování – anoxygenní podmínky (půda
zaplavená vodou, vysoký obsah jílu) vedou ke tvorbě redukovaných Fe2+ iontů – půdy získá
zelenavě šedou barvu a mazlavou/lepkavou konzistenci. Zde dominuje Bacillus a
Pseudomonas.
Cyklus manganu
Mangan je esenciální (nepostradatelný) stopový prvek pro rostliny, živočichy a mnohé
mikroby; podobně jako železo je oxidován a redukován – Mn2+ - Mn4+
Stabilita záleží na pH a redox potenciálu. Mn2+ je stabilní za aerobních podmínek a pH
nižšího než 5,5, ale je stabilní i za vyšších hodnot pH za anaerobních podmínek.
Za přítomnosti kyslíku a pH vyšším než 8 je Mn2+ spontánně oxidován natetravalentní
iontMn4+ vytváří dioxin (MnO2) nerozpustný ve vodě; není přímo asimilován rostlinami.V
některých vodních prostředích (mořských i sladkovodních)se vysráží typické Mn sraženiny.
Mn v těchto sraženinách pochází z anaerobních sedimentů a je oxidován a vysrážen nejméně
částečně za pomoci bakterií, když vstoupí do aerobního prostředí. Mn je vzácná a strategická
surovina – proto je uvažováno o těžbě hlubokomořských ložisek.
Galionella, Metallogenium, Sphaerotilus, Leptothrix, Bacillus, Pseudomonas, Arthrobacter:
Mn2+ + 1/2O2 + H2O = MnO2 + 2H+
Pseudomonády asi mohou růst chemoautotrofně - fixace CO2 a oxidace Mn2+
Metabolismus mnoha skupin bakterií v anaerobních podmínkách má za následek redukci
Mn4+, zvýšenou rozpustnost a mobilitu Mn2+. Jako u železa redukované produkty
mikrobiálního metabolismu reagují s Mn4+ a redukují ho na Mn2+
Cyklus vápníku
Jako bivalentní kation je vápník důležitý v cytoplazmě a je vyžadován pro aktivitu mnoha
enzymů. Stabilizuje také strukturální komponenty buněčné stěny. Z geochemického hlediska
má biologické srážení a rozpouštění ve formě karbonátu (CaCO3) a bikarbonátu (Ca/HCO3/2)
nesmírný význam.Rozpouštění a srážení karbonátů může být jen náhodný důsledek
metabolických procesů, které ovlivňují pH. Srážení uhličitanů se také podílí na tvorbě
exoskeletonu mikroorganismů a bezobratlých. Obratlovci ukládají karbonáty v kostech a
zubech.
Bikarbonát vápenatý je dobře rozpustný ve vodě, karbonát mnohem méně. Rovnováha mezi
HCO3- a CO 2- je ovlivňována CO2, který se rozpouští ve vodě jako H2CO3. Převažující pH
silně ovlivňuje tvorbu H2CO3, slabé kyseliny a jejich solí. Zvýšená koncentrace vodíkových
iontů podporuje rozpouštění karbonátů; pokles koncentrace h podporuje srážení.
V dobře pufrovaném alkalickém a neutrálním prostředí bohatém na Ca2+, CO2 z aerobí nebo
anaerobní mikrobiální oxidace se sráží za tvorby CaCO. Amonifikace, redukce nitrátů a
sulfátů zvyšuje alkalitu prostředí a za vhodných podmínek může přispívat ke tvorbě/srážení
CaCO3. Avšak nejvýznamnější proces přispívající jke srážení CaCO3 je fotosyntéza.
V mořské vodě, kde je hlavní rozpuštěnou formou vápníku bikarbonát, je tento v rovnováze
s karbonátem a CO2:
Ca(HCO) = CaCO3 + H2O + CO2
Když fotosyntéza odtraní CO2, rovnováha se posune od bikarbonátu k karbonátu – ten se
vysráží – fotosyntéza sinic vedla ke tvorbě vápnitých stromatolitů. Podobně tvorba korálů.
Bílé doverské útesy byly vytvořeny biologicky srážením Ca karbonátu- především schránek
Foraminifera.
Mg je také dvojmocný, chová se jako Ca a je ho v mořské vodě dostatek. Ale MgCO3 je
v mořské vodě lépe rozpustný než CaCO3 – proto je přednostně využíván vápník ve
schránkách mořských živočichů.
Mikrobiální procesy vytvářející organické nebo anorganické kyseliny přispívají k rozpouštění
a mobilizaci karbonátů. Ca lehce reaguje s fosfátovým iontem, který pak není dostupný pro
příjem.
3Ca2+ + 2PO4 3- = Ca(PO4)2
Produkce organických a anorganických kyselin mikroby rozpouští srážené fosfáty –
mobilizace P v půdách a sedimentech.
Cyklus křemíku
Křemík je druhý nejrozšířenější prvek v zemské kůře (28% podle váhy) – především ve
formě SiO2 a silikátů, solí kyseliny křemičité H4SiO4.SiO2je možné považovat za anhydrit
kyseliny křemičité. Rozpustnostz kyseliny křemičité je malá – do 20 ug/l. Biologická role Si
je omezena na strukturální účely – traviny, pár bezobratlých. V mikrobiálním světě vytváří
exoskeleton významných skupin jako rozsivek, radiolaria, a silicoflagellates. Pro tento účeo je
použit amorfní a hydratovaný křemík – Sio2xnH2O; opal). V povrchových vodách je roční
srážení rozpuštěného křemíku k tvorbě exoskeletonu rozsivek a dalších odhadováno na 6,7
miliard tun. Rezidenční doba rozpuštěného křemíku v povrchových vodách – zhruba 400 let;
v celém oceánu ale 15 tisíc let.
Houby, sinice a lišejníky žijící na a v křemičitých horninách aktivně rozpouští křemík exkrecí
karboxylových kyselin, zvláště 2-ketoglukonové, citrónové a oxalové.
Rozsivky hrají nejdůležitější roli ve srážení rozpuštěného křemíku – až 90% pelagických
křemičitých sedimentů je původem z rozsivek – zvl. Radiolaria. Vznikající materiál (Fuller’s
Earth) je používán k účelům filtrace v laboratořích a při výrobě dynamitu z nitroglycerinu.
Rozpuštěná kyselina křemičitá je esenciální (a někdy limitující) živina pro rozsivky.
Zcela chemické srážení křemíku může inkrustovat a uchovat mikrobiální buňky. Původně
vapenaté stromatolity jsou impregnovány a uchovány křemičitými minerály.. V horkých
pramenech se tvoří dočasné křemičité stromatolity. Prokaryoticky povlak/biofilm v těchto
pramenech se stává pasivně inkrustovaný křemíkem – minerály se při ochlazování sráží.
Koloběh kovů
Různé těžké kovy mají biogeochemické cykly. Např. rtuť může existovat v různých
organických a anorganických formách. Nekteré mikroorganismy mohou vytvářet „methyl
mercury" a mohou vytvářet i netypované formy arzenu, selenia, cínu a snad olova.
Vztahy mezi cykly jednotlivých prvků
Cykly jsme diskutovali odděleně, ale ve skutečnosti se vzájemně ovlivňují, pokud na sobě
nejsou přímo závislé. To platí nejen o cyklech C, H a O, kde koloběh je závislý na procesech
fotosyntézy a respirace, ale i o jiných biochemických procesech. Jejich studium je ale složité
– pomoci mohou různé inhibitory ((2-bromoethanesulfonát může selektivně inhibovat
metanogenezi v sedimentech; molybdaty potlačují redukci sulfátů, nitrapyrin zastaví
nitrifikaci, acetylén blokuje denitrifikaci na úrovni „nitrous oxide“ .
Redukční část cyklů N, S, Fe a Mn je poháněna energií organických substrátů z fotosyntézy.
Chemolitotrofní reoxidace N, S, Fe a asi i Mn jsou spojeny s konverzí CO2 na buněčný
materiál, opět zahrnují cykly C,H a O.Rozpouštění, příjem a srážení Ca a Si jsou přímo
energeticky vázané na fotosyntetické a respirační cykly C,H a O.Kyseliny z nitrifikace a
oxidace síry pomáhají mobilizovat P. Fotosyntéza nebo respirace jsou nezbytné pro příjem P a
jeho konverzi v vysokoenergetické fosfáty. Síra je oxidována s redukcí nitrátů (Thiobacillus
denitrificans) a nekteří extrémně termofilní metanogeni mohou přenášet vodík nejen na CO2,
ale i na elementární síru.
Z mnoha potenciálních akceptorů elektronů využívají mikrobi ty, které jsou geneticky schopni
využít a které dávají nejvyšší výnos energie. Každý akceptor elektronů je využíván v různěm
redox potenciálu.
Toto zdánlivě „inteligentní“ rozhodnutí je částečně výsledkem metabolické regulace v rámci
jedné populace a částečně nevyhnutelným výsledkem soutěže mezi populacemi s různými
metabolickými schopnostmi. Prostřednictvím různých regulačních mechanismů fakultativní
anaerobové zastaví jejich méně účinnou fermentativní či disimilační redukci nitrátů za
přítomnosti kyslíku. Za nepřítomnosti kyslíku jsou Fe3+, Mn4+ a NO3- nejvíce oxidujícími
akceptory elektronů. Ze substrátu, který mohou využít jak organismy redukující nitráty, tak
organismy redukující sulfáty, získají více energie organismy redukující nitráty – získají více
biomasy na jednotku využitého substrátu a potlačí organismy redukující sulfáty.
Posloupnost využívání akceptorů elektronů může být pozorována v horizontálních vrstvách
s narůstající hloubkou ve vodních sloupcích a sedimentech.
Shrnutí
Hlavní biogenní prvky N a S mají komplexní oxidoredukční koloběh. Jejich oxidované formy
jsou využívány jako akceptory elektronů v anaerobním prostředí. Výsledkem mikrobiálních
transformací je pohyb mezi atmosférou, hydrosférou a litosférou. Význam tohoto pohybu a
aktivit mikrobiálního biogeochemického oběhu je nejzřejmější na cyklu dusíku.
Téměř všechny kritické kroky cyklu dusíku jsou prováděny výlučně mikroby. Cyklus dusíku
sestává z mnoha fází, z nichž každá je zprostředkovávána jinými mikrobiálními populacemi a
každá má jiná environmentální omezení.
Fixace N – bakterie a archem přeměňují molekulární dusík na amoniak
Amonifikace – heterotrofní mikroorganismy přeměňují organický dusík na amoniak
Nitrifikace – proces skládající se ze dvou kroků prováděných odlišnými populacemi
chemolitotrofních bakterií – amoniak je přeměněn na nitrity a ty pak na nitráty
Denitrifikace – anaerobní proces – přeměna nitrátů na molekulární dusík za současné oxidace
organického materiálu.
Rostliny, živočichové a většina mikrobů vyžaduje kombinované formy dusíku pro zabudování
do biomasy, ale fixují ho jen některé bakterie a archea – pomocí nitrogenázy ………
Volně žijící fixátoři – jako Azotobacter – jsou velmi rozšířeni v půdách, ale intenzita fixace je
všeobecně nízká. V akvatických systémech jsou hlavními fixátory fotosyntetické sinice.
Nitrifikace – v půdě je dominantní rod přeměňující amonium na nitrity Nitrosomonas a nitity
na nitráty Nitrobacter. Zvýší se tím přístupnost a mobilita dusíku- ztráty, znečištění vod,…
Denitrifikace – nitráty jsou přeměnovány na molekulární dusík – disimilační redukce nitrátů –
heterotrofní organismy používají nitráty jako terminální akceptory elektronů během anaerobní
respirace – vše za striktně anaerobních podmínek – návrat N do atmosféry.
Fixace dusíku – na povrchu i pod povrchem půdy
Nitrifikace – jen v aerobním protředí
Denitrifikace – v zamokřených půdách a anaerobních vodních sedimentech.
Koloběh síry zahrnuje sloučeniny, kde síra má různé valence. Koloběh zahrnuje redukci
sulfátů na H2S a oxidaci sirníků na sulfáty. Za přítomnosti kyslíku redukované sloučeniny
síry jsou schopné podpořit chemolitotrofní mikrobiální metabolismus. Různé druhy
Thiobacillus oxidují H2S a jiné redukované sirné sloučeniny na sulfáty. Rostliny, řasy a
mnoho heterotrofních mikroorganismů asimiluji síru ve formě sulfátů. V některých
prostředích nadměrná oxidace sirníků způsobuje tvorbu kyselých výtoků z dolů/těžebních děl.
H2S také může být v anaerobním prostředí fototrofně oxidován. Fotosyntetické sirné bakterie,
Chromatiaceae, Ectothiorhodospiraceae, Chlorobiaceae- fotoredukce CO2 za současné
oxidace H2S na elementární síru. Tyto populace rostou na rozhraní voda-sediment
(Vinohradského sloupec).V hydrotermálních průduších chemolitotrofové využívají H2S a jiné
redukované sirné sloučeniny; jimi produkovaná biomasa a metabolické produkty slouží za
potravu mikrobiálním a živočišným komunitám kolem těchto průduchů. Sulfát redukující
bakterie (Desulfovibrio) a síru redukující archea (Pyrodictium) produkují redukované sirné
sloučeniny (např. H2S) – ten může být toxický pro okolní život. Redukce sulfátů také přispívá
do atmosférického koloběhu síry.
Na rozdíl od cyklů S a N, cyklus P nezahrnuje oxidoredukční reakce. Zde jde spiš o pohyb
fosforu mezi rozpustnými a nerozpustnými formami. Většina transformací fosforu
zprostředkovaných mikroby se táká přeměnyanorganického na organický fosfát, mebo
přeměna fosfátu z nerozpustné imobilizované formy na rozpustnou mobilní formu. Často
přístupnost fosforu limituje růst mikrobů. V mnoha prostředích jsou fosfáty kombinované
s vápníkem, z čehož plyne jejich nerozpustnost a nepřístupnost pro rostliny a mnohé
mikroorganismy. Mnoho mikrobů má specializovaný systém příjmu fosforu. Ve vodním
prostředí vykazuje koncentrace fosforu sezónní fluktuace spojené s rozvojem řas a sinic.
Produktivita je v mnoha systémech limitována (ne)dostatkem fosforu. Naopak přebytek –
kvetení vod se všemi důsledky.
Cyklus železa sestává převážně z oxidoredukčních reakcí, které redukují Fe3+ na Fe2+ a
naopak. Fe3+ se v alkalickém prostředí sráží jako Fe(OH)3. Fe3+ může být za anaerobních
podmínek redukován na rozpustnější železnaté formy. Za určitých podmínek se ale může
vytvořit dostatek H2S k vysrážení železa jako sirníku. Anaerobní podmínky v zaplavených
půdách podporují akumulaci Fe2+. V aerobním prostředí (provzdušněné půdy) je většina
železa ve formě Fe3+. Přístupnost železa často limituje mikrobiální růst. Různé bakterie
produkují siderofory vázající železo a usnadňující jeho příjem. Někteří chemolitotrofové
oxidují železo za účelem získání energie. Tak se mohou vytvářet významná ložiska železa.
Podobně Mn osciluje mezi oxidovanými a redukovanými formami. V některých případech je
výsledkem bakteriální aktivity srážení manganu ve formě manganových „pecek“.
Biochemické cykly vzájemně reagují/pracují v prostoru i čase. Vždy je vybrán proces, který
umožní největší toky energie. Mnoho biogeochemických cyklů je propojeno faktory jako je
redox potenciál. Individuální minerály jsou oxidovány nebo redukovány mikroby jen za
specifického redox potenciálu. Z toho vyplývá zonace/vrstevnatost v půdě a akvatickém
prostředí, kde se minerály akumulují ve speciálních chemických formách a kde vzkvétají
specifické mikrobiální populace.